Osudová chyba Bayna Železné pěsti

Autor: Lewi Fenao

Zdroje: hradní, městské a vesnické drby.

Jednou hradu Cairon pán lenní,

jménem zvaný Bayn Železná pěst,

neboť toho dne mrzutý jest,

nechal k sobě bez prodlení,

zavolat bardku z podhradí.

Přišla – byla překvapena však,

tváře rudé jak její vlasy,

jež dávaly jí tolik krásy.

Baynovi z ní přecházel zrak,

srdce mu v hrudi poskočilo.

Ještě hezčí její oči byly,

on hleděl do nich chvíli dlouhou,

pomalu byl spalován touhou.

Teprve písně ho probudily,

když mu je bardka začala hrát.

Nebylo třeba tónů ani,

co hrála, vůbec neposlouchal,

jen se jí do výstřihu koukal.

Však všimla si pohledů na ni,

a ustávala se svojí hrou.

Ale příliš mladá byla přec –

– neměla tam nic, co by trochu,

zalahodilo jeho oku –

– však jemu nevadila ta věc.

A hudba mezitím umlkla.

On na noc pokoj nechal jí dát,

ještě pozval ji na snídani,

plácnuv´š ji pak po zadku dlaní,

neboť už se nemohl ovládat.

Tím jí vykouzlil na tváři úsměv.

Pak jen do jejího pokoje,

srdnatě ji hradní chodbou vedl,

myslící přitom, jak by ji svedl.

I bardka měla tužby svoje,

Bayn bohatý byl, hezký trochu…

Za nimi dveře zavřely se,

a Bayn se určitě snažil moc,

neboť s ní strávil celou noc.

A nemohly v jednom kuse

si povídat po celou dobu.

Bylo ráno, oni šli spolu,

neboť snídaně byl dávno čas,

teprve pak mohou být sami zas…

V síni pak sedli ke stolu,

přetíženým jídly mnohými.

„Pane, víte sám, jsem žena jen,

a ženy mají ve svém zvyku:

Co na srdci – to na jazyku,

se vším jednou vyjdou ven.“

Řekla bradka a Bayn zkoprněl.

Neboť pochopil její slova:

usoudit se z toho dalo,

že brzy řekne, co se stalo.

Potom žena spustila znova:

„Možná, že se mohu přemoci.

Však něco od vás potřebuji,

vždyť člověku velkou práci dá,

neříct o nic víc, než co říct má.

Stejně se asi přeceňuji…“

„Dostanete, co budete chtít.“

„Možná, že kdyby nové šaty–“

„Chcete-li je, budete je mít,

tak teď byste snad už mohla jít.“

„– a tepaný náramek zlatý…“

Tak byl Bayn od ženy vydírán.

Šlechtic snažil se spásu najít,

když už se jedenkrát nechal svést,

z cesty, co znamená jeho čest.

„Budete-li to laskavě dále tajit,

zaplatím vám bardskou školu.“

Zamyšlená, prohrábla si vlasy,

pak přijala to – a proč by ne,

tohle se už nikdy nestane.

Neboť školné stálo tolik asi,

jak její výdělek za osm let..

Nazítří Bayn rychle odjel pryč,

prý žádá si jej samotný král,

to ale šlechtic si toho přál,

aby neviděl tu bardku víc,

jelikož by mu zkazila den.

Teprve za dalších hodin pár,

bardka zvolna jela do školy,

přemýšlíc, co dál si vyvolí,

od šlechtice jako další dar,

za to že, nezničí jeho čest.