TOPlist

Ireth

Začátečník 4462 Mistr

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Legendy - Žena
Dne: 13.01.2012 20:57:03 FB



Ireth

 

 

Jméno: Její jméno zní Ireth - příjmení Faelivrin, ačkoliv ho nikdy nepoužívá. Někdy si nechává říkat Maelaia (v překladu Tichá Volavka), což vymyslela její přítelkyně Enni.

Datum narození:Narodila se po oslavách Agaetí Blödhren (Oslava Pokrevní přísahy), roku 3 102

Věk: Právě jí je 161 let, ale jako každý z příslušníků její rasy vypadá na mladou ne více než 25-ti letou dívku.

 

Podoba

 

Dříve vypadala jako něžná, milá a laskavá elfka. Poté, co změnila svou podobu působila osamělým, tichým dojmem. Nakonec se ale opět vrátila do své původní podoby, odhodlána vypořádat se stínem minulosti jednou provždy. Její tvář již nepůsobí tak mile, jako kdysi - naopak spíše odměřeně. Přesto je v jejím úsměvu (pokud se usmívá, což se nestává vůbec tak často, jak by mělo) něco laskavého, co tam bylo i před všemi otřesnými věcmi, kterých se dopustila. Nabyla tajemný a nebezpečný dojem, který jí předtím scházel.

Blonďaté vlasy jí vyrostly o pořádný kus - nyní ji sahají do půli zad. Jejich kořínky jsou hnědé, stejně jako její obočí. To dodává jejím vlasům vzhled, že jejich barva je ovlivněna něčím, ne až příliš přírodním. Není to tak úplně pravda, protože blonďaté vlasy má po své matce. Má je dokonce i rovné jako ona. Nosí v nich cosi na způsob čelenky s modrým kamenem, klesajícím do středu čela. Rysy nemá příliš ostře, výrazně řezané, ale nikdo si nestěžuje. Špičaté uši má schované pod dlouhými vlasy, pokud si je zrovna nedá do culíku - což příliš často nedělá. Dokonce i rty má nevýrazné - a jak bývá zvykem spodní ret plnější než ten horní. Její nos není zrovna nejmenší, ale není to ani takzvaný “orlí nos”.

Zvláštní barvu však mají její oči. Jsou z větší části zelené, ale jsou protkané hnědými žilkami. Při správném osvětlení tedy dostávají barvu podzimního listí. Často mluví tiše, ale zvučným hlasem, směje se zvonivým smíchem, ale opravdu jen málokdy je upřímný - většinou v přítomnosti Gilana, který ví naprosto přesně o říci, aby ji aspoň trochu zlepšil náladu. Pokud se pouze usměje, odhalí perfektně rovné, bílé zuby. S odhalenými zuby se usmívá ale jen velmi málo. Její úsměv bývá spíše mírný, téměř nejistý, hrozící, že každou chvíli zase zmizí, aniž by si ho kdokoliv stihl pořádně všimnout.

Má vypracované svaly, které jsou zřetelné, protože většinou nosí jen nezbytné kusy oblečení. Nebývá jí zima - díky jejímu spojení s ledovým drakem. Proto si to může dovolit, ostatně se v tom cítí i lépe, než kdyby byla zahalená od hlavy až po špičky prstů. Dovoluje jí to pohybovat se naprosto volně, aniž by se bála, že si třeba zašpiní nebo natrhne látku. Nosí lámarae hnědé barvy, jenž zakrývá její ňadra. Hubené bříško se zřetelnými svaly je odhalené. Další část lámarae zakrývá celé předloktí. Jsou na něm různé rytiny a šněrování. Nosí ho na obou rukou čistě proto, že se jí to líbí. Na zádech nosí toulec s šípy, jehož pásek je také zdobený, ale až z blízkého pohledu - to, aby si nikdo nemohl všimnout jeho zdobnosti, dokud sama elfka nechce. Meč, který vlastní, nenosí. Na rozdíl od dýky po svém otci, kterou nosí u pasu v naprosto obyčejné pochvě.

Jelikož chlad necítí tolik, jako dříve nevadí ji potulovat se v šortkách. Zároveň ale není ojedinělé, že si na sebe vezme upnuté kalhoty. Nosí vysoké boty, které má na šněrování a v nazelenalé barvě s hnědými šmouhami. Působí docela ošoupaným dojmem, ale pravda je, že svůj účel plní a Ireth je shledává velmi pohodlnými. Navíc si na ně zvykla natolik, že se v nich dovede pohybovat naprosto neslyšeně.

 

Povaha

 

Už jen při pohledu na ni je očividné, že je jedním z odměřených, arogantních elfů. Neprokazuje žádné emoce, a ať to předtím zavrhovala jakkoliv, řídí se heslem “buď jako kámen, kámen který nic necítí”. Ačkoliv se zprvu snažila - jako Jezdkyně - působit milým, přátelským dojmem, kvůli zkušenostem si uvědomila, že to není příliš dobrý přístup. Úsměv, nebo jakýkoliv jiný výraz je spíš rarita, než cokoliv jiného. Samozřejmě záleží na společnosti - například při rozhovorech s Gilanem září jako sluníčko. Ovšem pokud jsou o samotě. Nechce už totiž vystupovat jako hodná, milá elfka.

Při jakýchkoliv rozhovorech je její hlas stejně odměřený, jako výraz v obličeji. Její dřívější upovídanost je pryč. Neříká víc, než by bylo nutné. Většinou jen pár slov. Ačkoliv stále dokáže být přívětivá, bývá taková jen zřídka. Většinou si udržuje zdání ledového odstupu. V zelených očích se často podivně leskne, ale ani v nich není k rozpoznání žádná emoce. Snad až ve chvílích, kdy se zlobí. Tehdy její oči získají fialový nádech - známka, že jakákoliv myšlenka, že její zlá část zmizela, je naprosto nesprávná. Dodává jí to na nebezpečném vzhledu a i ona sama zvládne fialový svit vyvolat. Málokdy to ale dělá záměrně, protože nechce svou zlou část znovu osvobodit. Kdoví jak by to dopadlo tentokrát?

Tím se dostáváme k vysvětlení, proč se začala chovat odměřeně, ledově a arogantně. Jde čistě o to, že pokud se s nikým nesblíží, nebude mu moci ublížit. A kdo by se chtěl bavit s někým, kdo neprojevuje žádné emoce. Ze sobeckých důvodů se tedy od sebe snaží každého odehnat. Nedokázala by snést pomyšlení, že opět někomu ublížila. Už takhle skrývá neskutečnou bolest, vinu, zármutek a lítost. Ohromně zesílené tím, že je to celé tajemství, které v ní roste a akorát jí to ubližuje. Jako by jí ujídalo každý den o kousek víc. Jako by ji stahovalo do temnoty a jediný, kdo tomu je schopný zabránit, je Gilan. Jediné světlo v jejím životě. To také vysvětluje, jak ji sebemenší urážka, nebo nesprávný názor na Gilana, dokáže rozzlobit k nepříčetnosti. O ní ať si kdo říká co chce, ale Gilan… Gilan za nic nemůže. To ona je ta, jenž má problémy se svou minulostí - a přítomností, protože se se svými činy nedokázala vypořádat.

Na světě není nikdo, kromě jejího draka, kdo zná její pravou tvář. Není bezcitná, ale ani šťastná, milá nebo snad usměvavá. Přestože dovede bezchybně předstírat. Je nebezpečná, jako může být bouře lodím na otevřeném oceánu. Jenže je i laskavá, jak jen osoba může být. Bohužel to vše je pohřbeno pod maskou, kterou pečlivě udržuje. Důvodem je, že se bojí. Ve skutečnosti je zmatená a ustrašená, protože nerozumí tomu, co se s ní kvůli zlu v ní děje. Zlu, které v ní bylo probuzeno, ale nikdy ve skutečně znovu neulehlo. V hloubi duše má k arogantnosti a odměřenosti daleko. Jenže nic takového nikdo nesmí vědět. Protože pokud se někdo dostane natolik blízko, aby to věděl, hrozí mu smrtelné nebezpečí - doslova...

 

Historie

 

Její maličkost se narodila, jako většina elfů právě v Ellesméře. V malém domku kolem dokola ověšeným různými květinami, které jinde než v lesích nikdo nenajde. Květy byly různých barev; modré, červené, fialové, bílé,… A krásně zdobily jejich vyzpívaný domek. Rodiče byli opravdu nesmírně rádi, že se jim narodilo dítě. Nyní i oni dva patřili k rodičům a museli krmit o jeden krk víc. Protože byla jedináček, dovolili si, trochu ji rozmazlovat.

Jako malé elfské dítě, si hrála s ostatními. Pobíhala uličkami, hrála si na „Tichošlápka“. Takže ji nikdo nesměl slyšet. Většinou se jí to nepodařilo, protože pod její vahou praskla větvička, zašustilo listí, nebo jinak prozradila svou přítomnost. Každý úspěch ale spolu s ostatními dětmi patřičně oslavila. Čím tišeji se pohybovala, tím více si vysluhovala pověst zlobivé elfky. Jistě nebyla jediná, ale jí to bavilo - dělat si z dospělých srandu. Všichni si oddychli, když na chvíli odešla, protože to znamenalo klid úplně po celé Ellesméře.

 

Právě jednou, když šla doprovodit otce na kraj města, všichni byli radostí bez sebe. Až na jejich seknutou rodinku o třech členech. Nikdo z nich nechtěl, aby Amras, Irethin otec, odešel. Jelikož patřil mezi jednoho z nejlepších špehů, nemohl si dovolit zůstat s mladou dcerkou. Tichý pohyb po něm Ireth nejspíš zdědila... Tato výprava neměla trvat tak dlouho, jako ty ostatní - to bylo asi to jediné, co jim všem vlévalo do žil naději, že se uvidí brzy. Spolu s ním vyrazil ještě nějaký jiný elf. Vysoký a černovlasý. Údajně dobrý bojovník - podle pohybů, ho prý nikdy neodhalili dříve, než když jim projel hrdlem jeho vraždící meč. Malou Ireth chytl za pas a zvedl nad zem.

„Nech mě! Pusť mě!“ křičela se smíchem malá elfka. Mlela sebou, ale nevyprostila se. Když ji pozlobil, znovu ji položil na zem.

„Bude se mi po tobě stýskat, zlobidlo.“ Rozloučil se táta a spolu s elfem Allcarnem se otočil k odchodu.

„Ahoj tati, ahoj Allíku! Dejte na sebe pozor!“ zavolala na ně s nezbedným leskem v očích Ireth.

„Tak Allíku, jo?“ zasmál se elf a zatvářil se naokonaštvaně, potom se zasmál a zamával matce i její dcerce. Stejně tak i otec. Nakonec se k nim oba otočili zády a dali se do běhu.

Chvíli tam ještě stály, ale potom i ony odešly. Cestou se Ireth oddělila od matky a šla rovnou za jejími kamarády. Přivítali ji s otevřenou náručí a bouřlivým pokřikem. Celým městem se znovu začal ozývat výskot dětí.

Několik měsíců na to, se vrátil Allcarn, zrovna na Irethiny 16 narozeniny. Blonďaté vlásky za ní vlály, jak rychle utíkala za elfem. Na jazyku jí pálilo tolik otázek. Ale všechny musely počkat. Po několika hodinovém čekání před královským palácem konečně vyšel ven. Byl unavený, ale jen co spatřil mladou elfku, ústa se mu roztáhla do úsměvu.

„Zdravím tě, Ireth.“ S širokým úsměvem se jí poklonil, oslovená se rozesmála.

„Také tě zdravím. Kde je táta?“ zeptala se bez okolků a lehce zamrkala.

„No, on je… mrtvý.“ Zašeptal. Dívka se nejdřív zamračila, nebyla si jistá, jestli ho nepřeslechla. Nakoukla za něj očekávaje příchod svého otce. Když se neukázal ani po několika minutách ticha, uvědomila si, že Allcarn mluvil pravdu.

„J-jak to?“ zakňourala. Doufala, že si z ní jen dělá srandu, i když to bylo přání, které se jí nemělo splnit. Stejně marně doufala.

„Přepadli nás, když jsem měl hlídku. Rachot boje tvého otce vzbudil a šel mi na pomoc. Nečekaně nás přepadli Urgalové, spolu s lidskými vojáky. Bylo jich moc, přestože jsme bojovali statečně, neměli jsme šanci. Tvůj otec to pochopil a zdržel je… Neměl šanci je všechny pobít.“

„Proč jsi utekl a nepomohl mu?“ padla znovu přímá otázka. Elfka zněla smutně, ale nedovedla se na něj zlobit proto, že odešel. Byla to bezvýchodná situace, musel to udělat, jinak by se nedostal domů ani on.

„Musel jsem podat královně hlášení. Je mi to líto, mladá.“ Oba sklopili pohled. „Myslím, že by chtěl, abych ti dal tohle.“ Z kapsy vytáhl dýku a podal ji elfce. Poté se kývnutím rozloučili a šli každým svým směrem. Dívka odcházela zarmouceně, proto se celé město divilo. Nikdy nezažilo větší klid. A ten pokračoval ještě nějakou dobu potom. Netrvalo dlouho a všichni se dozvěděli důvod jejího smutku.

 

Ve třicetipěti letech vyhrála svůj první zápas s mečem. Porazila elfa. Dalo jí to co proto. A odnesla si modřiny, škrábance, některé silnější. Cvičil se s mečem o pár let méně než ona. Přesto ji málem porazil. Opravdu, ani Ireth sama nevěděla, jak ho porazila. Všichni došli k názoru, že to byla prostě šťastná náhoda. Aby se trochu uklidnila, přešla k terčům. Měla svůj vlastní luk, který jí vyzpívala matka. Ale málokdy ho používala. Také to bylo poznat. Trefila se sotva do terče natož do jeho středu.

Trápilo ji, že se nedovede trefit a proto pilně trénovala. Navíc se pořád nezbavila chmurných myšlenek a vzpomínek na svého otce. Tohle byla dobrá cesta, jak se rozptýlit a zároveň uctít jeho památku tím, že by na ni mohl být pyšný.

Mimo jiné se rozhodla i věnovat četbě, k čemu ji s radostí vedla její matka. I ona se samozřejmě uměla bránit, ale dělalo jí radost, že Ireth chce umět z obojího aspoň trošku. Četba ji nějakou dobu opravdu bavila, ale nechtěla zanedbávat svůj trénink, proto se její schopnosti v té rovině příliš nerozvíjely. Vlastně se čtení nevěnovala od svých padesáti let.

 

Své 65 narozeniny oslavila dalším vyhraným zápasem. V souboji s mečem byla opravdu dobrá. Kombinovala výpady a její lehký krok by byli pro smrtelníka smrtelné. Pro elfa, ale zas až tolik ne. Její počet prohraných zápasů se sice zmenšil, ale její spokojenost se sebou samou ani náhodou. V lukostřelbě se také zlepšila, zasáhla mnohem více středů, což také odpovídá 45 dlouhým rokům, které věnovala trénování. Posledních 15 let, se zajímala i o magii. Sice se o ní v porovnání s ostatními typy bojů, zajímala menší dobu, šla jí snad ze všeho nejlépe. Byl to překvapivý objev, ale měla z něj rozhodně radost. Konečně totiž objevila něco v čem je dobrá, na co má talent.

 

Pár měsíců od jejích stých narozenin, se považovala za dobrou bojovnici. Lukostřelba se stala jejím nepřítelem, věděla, že by se nejspíš trefila, do středu terče. Ale nenašla si k ní cit, tudíž její výkon byl rozhodně podprůměrný. Na rozdíl boj s mečem, ten jí šel opravdu bravurně. Sice nepatřila mezi ty nejlepší, ale patřila mezi ty dost dobré. A líbilo se jí tak, aspoň si nezvykla na to, že pořád vyhrává. Očekávala, že ji může porazit i naprostý „zelenáč“. Stávalo se to jen výjimečně, ale někdy přeci. Párkrát je i záměrně nechala vyhrát, aby si nepřipadali, že předvedli špatný výkon. Její obor, v kterém byla nejlepší, byla magie. Šla jí lépe než souboj s mečem. A to už je co říct. Ostatní ji považovali za velmi mocnou, a nebezpečnou. Protože kdesi v ní, bylo něco, co jí dodávalo energii. Něco, co ostatní neměli. Nechápala to. Vlastně na to přišla, až když udělala kouzlo, které by normálního elfa zabilo. Jí to, ale ubralo tolik energie, že potom prospala skoro celý týden.

 

S mečem přestala trénovat a věnovala se střelbě z luku. Po letech tréninku se přeci jen zlepšila natolik, že se zařadila mezi dost dobré střelce. Zanedbávala přitom ale boj s mečem, což jak se ukázalo nebyl příliš dobrý nápad. Když se pustila do souboje jen na zkoušku, byla poražena. Soupeři to dalo hodně práce, ale přeci jen. Opravdu se hodně dost zhoršila. Přesto ve výcviku s mečem nepostupovala dále. Možná že střelba z luku pro ni ze začátku byla úhlavním nepřítelem, nyní se stala něčím, co ji šlo velmi dobře. Navíc jí matka vyzpívala nový luk, proto se lukostřelbě věnovala snad ještě raději.

Celý svůj život se připravovala na život venku, a teď k tomu dostala příležitost. No, ne přímo dostala, ale chytla se jí a nepustila. Matka usoudila, že je už dost stará a dokáže se o sebe postarat, proto jí to s těžkým srdcem dovolila. Pustila ji pod jednou podmínkou, mohla odejít, až se nebude dívat, protože by nedokázala sledovat odchod své jediné dcery. Na to měla své dítě příliš ráda. Ireth slíbila své matce, že se rozhodně vrátí. Nemířila přeci na žádnou výpravu, jako před tolika lety její otec.


 

 

V Alagaesii (herní historie)

 

Na svých cestách mimo lesy, kdy putovala zahalená. Tak aby nikdo nepoznal, že její maličkost je elfka. Potkala spoustu výjimečných i všedních bytostí. Většina z nich, patří mezi ty, kterých se ptala na cestu, nebo u kterých si něco kupovala. Další mají ale i mnohem důležitější postavení v jejím životě.

 

V Teirmu, metropoli lidí, potkala Jenny. Hned si padly do oka, později se z nich staly něco jako sestry. Bohužel se jejich cesty musely rozejít - Ireth by šla s ní, jenže toužila dál poznávat svět. Vychutnávala si nepoznaný svět do posledního doušku. Několik dní, po rozloučení se svou „sestrou“, potkala elfku. Eámanë. Neptala se jí na věk, ale podle chování by soudila, že moc dlouhověká nebyla. Zjistila, že i ona cestuje. Proto, jak jinak, cestovaly spolu. Po dlouhé cestě, plné legrace, smíchu a bolavých nohou, se i jejich cesty rozdělily. Ireth, se chtěla vrátit do lesů, za svou matkou. Povědět jí, co zažila a koho potkala. Na zpáteční cestě, již v lesích. Potkala Mathiona, uměl úžasně malovat. Zjistila, že ona sama v tom není špatná, ale nikdy si k tomu nenašla cestu. Takže se k malování už ani později nedostala. Navštívila matku, která byla ráda, že ji zase vidí. Po tak dlouhé době. Chtěla si odpočnout a poznat trochu lesy, v kterých vyrostla.

 

Pár týdnů, po jejím rozhovoru s matkou, se chtěla znovu dát na cestu poutníka. Poznávat. Jako předtím, než se sem vrátila. A určitě by v tom pokračovala. Pokud by nepotkala osobu, která změnila její život. Jestli k lepšímu nebo horšímu? Kdo ví. Z přátelské elfky, se vyklubal úplný opak. Strhl se mezi nimi souboj. Zasazovala Ireth rány, která jí je trochu překvapeně a nejistě vracela. Deina (tak se jmenovala), na ni uvalila kouzlo, které způsobilo její němost a slepotu. Ze zkušeností, že by se jí stalo něco podobného, ze z usměvavé elfky stala naprosto paranoidní älfakyn. V každém tušila nepřítele a každého se bála. O to horší to pro ni bylo, když ve skutečnosti nemohla nic říci, nebo nebo něco vidět.

Slepá se potácela po lesích, až se dostala na něčím zvláštní místo. Poptala se kde vlastně je - Ília Feon, louka. Potkala tam kočkodlaka a elfku. Nevěřila jim, i když kočkodlaka se bála méně. Přeci jenom mají pověst moudrých tvorů, kteří neublíží dokud nejsou v ohrožení Právě na tom místě dostala svůj první „záchvat“ plný bolesti. Cítila v sobě rostoucí zlo. S hrůzou si uvědomila odkud je, vlastně pro odpověď nemusela jít nikam daleko - Deina. Nejspíš neúmyslně, do ní nějakým způsobem zasela zlo, které ji teď stravovalo a způsobovalo ukrutnou bolest, která s každým dalším záchvatem rostla.

 

Nějakým způsobem se dostala k Oromisovi, který jí pomohl. Stala se z ní zase elfka se stejně bystrým zrakem jako předtím, její upovídanost, se zanedlouho dostavila taky. I když ne v plné síle. Tušila, že Oromis by jí pomohl i od záchvatů, ale měla za to, že už jí pomohl dost. Nechtěla ho obtěžovat svými problémy, nezbývalo jí než doufat, že to nějak zvládne sama. Odešla a bojovala se zlem sama. Záchvaty byly den ode dne častější - a jejich síla rostla s ubývajícími dny taktéž. Nevěřila si, že to vydrží a tak se poddala. V tu nejnevhodnější chvíli, kdy byl v přítomnosti elf, Meldon. Málem ho zranila, ale naštěstí stihla utéct dřív, než k tomu došlo. Jenny s Daerghem takové štěstí neměli. Více byl zraněný elf. Ireth se na ně zlomyslně dívala, kupodivu necítila žádné výčitky, žádnou vinu. Daergh se nemínil vzdát bez boje - rozhodl se vzít jí energii, pouze se ušklíbla a vzala si ji zpět.

Potom odešla, bez jediného ohlédnutí za svou takzvanou sestrou. Na odchodu zabila umírajícího elfa (Ëinra). Nemusel umřít, mohl žít - kdyby nepotkal Ireth. Bůhví jak dlouho by byl živ. Následně si na chvilku popovídala s Branem, dcery Jenny. Snažil se ji přesvědčit že za ne všechno je její vina, ale.. byla to marná snaha. Místo toho se cítila ještě hůř, protože ho připravila o matku, kterou mohl mít. Bran vlastně mohl být rád, že ji nějak nenaštval a ona ho nějak nezranila. Ostatně nic jiného poslední dobou nedělala.

Dobro v ní vytrvale zápasilo se zlem. A pak opět potkala Daergha, byl zdravý, ale tentokrát bez Jenny. Nepřekvapilo jí to, ostatně Bran jí řekl, že je mrtvá. Předal Ireth všechny Jenniny vzpomínky. Tím v ní zasel vinu a zármutek,díky tomu dobro získalo lehčí převahu. Bohužel i tak cítila zvrhlou radost ze své oběti. Nesnášela se za to, jak mohla být ráda, když zabila svou takzvanou sestru? Získala své tělo pod kontrolu, ale temnota, byla pořád těsně pod kůží. Zrovna, když se snažila přemýšlet, truchlit nad svou ztrátou. Přiletěla dračice. Po krátkém rozhovoru Ireth předala pozitivní energii, která jí pomohla dostat zlo za hranice, kontrolovat ho, zahnat ho hlouběji. Dokonce jí k jejímu velikému překvapení a nadšení dovolila, proletět se na ní. Tím se splnil její sen a zároveň touha proletět se na drakovi, protože ona sama přeci nikdy nemohla být Dračím Jezdcem. Minimálně ne potom, co provedla.

    Jejímu zlému Já, se nelíbilo být pořád pod kontrolou, a když se naskytla příležitost, chtělo putovat jinam. Tam kde by mohlo napáchat další škody. Nějakým způsobem ho ze sebe vyhnala, bohužel ale přešlo do elfky. Které předtím stihla změnit podobu, takovým kouzlem, aby ji odčarovala jen ona. Následně změnila svou podobu i ona. Nemohla se na sebe dívat, protože se jí pokaždé před očima objevily hrůzy, které napáchala. Ve své jiné podobě, se znovu chtěla podívat do světa. A právě tam potakala Stína. Kupodivu s ním dobře vycházela, cítila se v jeho přítomnosti dobře, tak jako už dlouho ne. Vzal ji k němu domů, do pouště. Kde se "trochu" opili..

 

Později potkala Enni, mladou dívku. Dostala se k jejímu srdci blíž, než kdokoli jiný, jakýkoliv elf… nebo stín. Ta zázračná dívka, v ní probudila chuť k životu. Smály se spolu. Po tak dlouhé době to byl pro Ireth úžasný zážitek. Ireth… nemyslela si, že by to jméno měla nadále používat. Pošpinila ho svými činy. Dívka jí vymyslela jiné, Maelaia (Tichá Volavka). V tu chvíli pocítila, že se probouzí zlo. Bylo slabé a snad neškodné. K jejímu překvapení však dívka neodešla, ale zůstala s ní. Nějakým způsobem do ní „vpustila“ Klid. Který jí od té doby pomáhal kontrolovat, maličké schoulené zlo, které spalo. Doufala, že s Klidem se jí podaří jeho nárazy porazit.

Poté opustila dívčinu zářnou přítomnost a šla se projít. Musela si vyčistit hlavu. Při své procházce, z které se stala daleké cesta, spatřila elfy, kteří před jejíma očima zabili dračici. Rozhodla se, že to tak nemůže nechat, takovýhle hrůzný čin bez odplaty. Neměla tušení jak by se jim mohla postavit, ale pořád to byl hrůzný čin a cítila se zodpovědná. Začala je tedy sledovat. Dříve než je dostihla tak potkala elfku. Tu kterou tehdy začarovala, a vrátila jí její normální podobu. Také zjistila, že se jmenuje Nessa. Narychlo jí řekla o činu, který elfové provedli, každá pomoc byla výtána. Nessa souhlasila, že jí pomůže je najít. Co potom, to se ještě rozhodne.

 

Co se stalo potom, má jako v mlze. Pamatuje si jen, že na zemi viděla batoh, který popadla. Instinkt křičel, aby utíkala pryč. Zastavila ji až pádu k zemi, kdy konečně mohla zjistit, co je vlastně uvnitř vaku. Byl tam šedomodrý kámen, který by se jistě dal prodat za dost peněz, nebo by se z něj mohl vyrobit nějaký šperk. Napadlo jí, že by to mohlo být i dračí vejce, jenže jí se dobré věci nedějí. Onu bláhovou myšlenku rychle zadupala do zem. Nakonec se ale ukázala za správný odhad. Skořápka popraskala a před ní najednou byl malý dráček. Bezděčně, skoro instinktivně, se ho dotkla. Poté upadla do bezvědomí, z kterého se probrala až po nějaké době. Neměla nejmenší tušení jak dlouho už tam takhle ležela, ale drak tam byl také. Rozhodla se, že jméno mu vybere později

Vydala se zpět za Enni a poté konečně našla správné jméno pro šedivého dráčka - Gilan. Od té doby se z nich stala nerozlučná dvojice. Potulovali buď v poušti nebo v lesích. Zašla i za Azkaalem, který jí řekl, že by se měla přidat ke Galbatorixovi. S tím, že si to musí rozmyslet nakonec opět odešla do pouště, aby se mohla vrátit do lesů. Tam potkala muže, jehož jméno nezjistila. Ukázal jí ale, co Azkaal udělal elfce. Věděla, že Stína změnit nemůže, ale výjev byl tak hrozný, že se rozhodla nakonec nevracet, dokud si vše neurovná. Dlouho s Gilanem zůstávala jen v lesích a stranila se veškeré společnosti. Když dráček vyrostl, rozhodla se opět navrátit mezi elfy. Při té příležitosti potkala Enni, které se také vylíhl dráček. Měla velkou radost, že ji potkalo něco takového.


Rozhodla se navštívit svou matku, kterou už dlouhou dobu neviděla. Byla velmi překvapená když viděla Gilana. Dalo se ale velmi dobře poznat, že je na svou jedinou dcerku pyšná. Šeptem ji ujistila, že otec by na ni byl pyšný také. Dostala od ní něco na způsob čelenky do vlasů s modrým kamenem. Poté co od ní odcházela si s konečnou platností uvědomila, že zlo v ní je nadobro pryč. Necítila ani jeho nejmenší část. Místo toho ale cítila neskutečné výčitky a vinu. Na kraji Ellesméry se s Gilanem zastavili, a když odletěl na lov, pozvala ji jakási elfka k sobě domů. Ačkoliv chtěla být původně sama, souhlasila více než nadšeně. Netrávila ve společnosti moc času a nyní měla šanci opět aspoň na chvíli v nějaké být. Byla hodně nejistá, ale pomalu se uvolňovala. Elfka se jí představila jako Aireen a později jí dokonce představila i své dráče Lyirëyn.

Jejich setkání nakonec přerušil útok na Gilana, když se ho některý z elfů snažil zranit. Naprosto nepochopitelná myšlenka pro obě elfky. A jelikož Gilan nevěděl, co jiného dělat, útočníka zmrazil ledovou krustou. Nestihl od místa střetnutí uletět daleko kvůli zranění, proto musela jeho Jezdkyně za ním. Druhá Jezdkyně jí pomohla Gilana najít. Hned na to, co mu Ireth vyléčila ty nejhorší zranění a rozloučila se s Aireen, se potkala s druidkou Irith.

 

Ze začátku to vypadalo na něco, co by se dalo označit jako přátelství. Jenže jak již bylo zmíněno - Ireth se bojí kohokoliv připustit k tělu, protože kdykoliv se může změnit ve vraždícího maniaka. Přesto setkání proběhlo v poněkud uvolněné náladě. S Gilanem ji před rozloučením dali pár rad. Netušili, že se jejich cesty mají opět brzy zkřížit. Jenže ještě předtím měl přijít další zvrat. V Ellesméře potkala kočkodlačici, jenž si říkala Ata a elfku June. S onou elfkou poté našly mrtvé tělo Juniny známé. Bylo znetvořené, zkravené, ale bylo jasně vidět, které zranění bylo smrtelné.

Až poté se potkala s Irith a její společností elfkou Mirimë. Vše začínalo slibně, jenže se to celé zvrtlo. Druidka si s Ireth, kterou znala pod jménem Maelaia, chtěla promluvit o samotě - vycítila, že Ireth k ní není upřímná. Jenže jejich rozhovor se zvrtl v něco příliš podobného hádce. Ireth se nesvěřila se svými tajemstvími a Irith jí řekla nepěkné věci. Ovšem nejvíce ji naštvalo, co řekla o Gilanovi. Naštvala se a ztropila scénu, hned na to odešla, aniž by se otočila. Ukázalo se, že se opravdu nevyplatí k sobě kohokoliv pouštět. Rozhodla se tedy pro odměřenost a aroganci, s kterou zapadne mezi jiné elfy.

 

Schopnosti

 

Největší nadání, které má už od malička, je plížení se. Pokud nechce je téměř neslyšitelná. Naučila se pohybovat po zemi tak tiše, jak jen to jde. Co ale má na zemi, nemá ve větvích. Jsou elfové, která se ve větvích pohybují velmi mrštně a ladně. A ačkoliv je Ireth elf a tudíž nějakou tu ladnost pobrala do vínku, není schopná pohybovat se tak, jako někdo z nich. Udělá tolik nepořádku, že by bylo nemožné si jí nevšimnout. Proto se radši drží země, ačkoliv se snad někdy naučí i pohyb ve větvích. Dříve jí šel boj s mečem téměř bezchybně. Zařadila se mezi ty, kteří v tom byli dost dobří. Bohužel, protože se začala věnovat lukostřelbě a na boj s mečem jí nezbyl čas, její schopnosti zase klesaly. Není pochyb, že by se člověku ubránila -  možná i nějakému jinému nepříteli. Rozhodně by se přitom ale zapotila. Většinu stejně dobrých elfů porazí jen s velkou námahou - pokud vůbec. Na rozdíl od lukostřelby. V tom se vycvičila tak perfektně, že jí nedělá problém střílet naprosto přesně prakticky za jakéhokoliv počasí. (No dobrá, to možná malinko přeháním.) Dýku, kterou nosí u pasu má popravdě řečeno spíše na okrasu a zastrašování případných nepřátel. Byla by schopná ji použít a horko těžko se s ní ubránit, ale její schopnosti s ní jsou ještě menší než s mečem.

Bohužel, protože se čtení nikdy nijak přehnaně nevěnovala, dělá jí to trochu problémy. Nakonec nejspíš přečte vše, ale dá jí to hodně práce. Rozhodně má v plánu se v tom zlepšovat. Umí skvěle mluvit starověkým jazykem. Dokáže se domluvit i v lidském jazyku, ale její schopnosti v tomhle oboru nejsou zrovna nejlepší. Stěží se představí a když cestovala, stačilo zeptat se na cestu. Netuší jestli by se domluvila, ale silně o tom pochybuje.

 

Střelba z luku 4/7

Boj s mečem 3/7

Ovládání magie Starověkého jazyka 4,5/7

 

 

Rodina: Její jediný rodič je nyní matka (Merenwen), kterou doposud navštěvuje - žije v Ellesméře. Ireth jí je velmi podobná - má stejné blonďaté a rovné vlasy. Zdědila po ní i její naivní pohled na svět - aspoň do té doby, než se hrátkami osudu poučila. Merenwen jí je v mnoha ohledech vzorem - převážně v rovině povahové. I po tolika letech co je živa, je stále usměvavá a plná radosti. Jako jednu z mála elfů se jí nedotklo přetvařování se. Radost jí totiž dělají i úplné maličkosti a tedy je pro ni téměř nemyslitelné cítit se jinak, než v naprosto skvělém rozpoložení.

Její otec (Amras), umřel při výpravě. Po něm získala schopnost pohybovat se neslyšeně. Jelikož Amras byl jeden z nejlepších špehů, dokazovalo to, jak jeho plížení dovede být tiché. Na rozdíl od Merenwen, jeho pohled na svět byl více realistický. Přesto nebyl toho srdce, aby ji z jejího omylu vyvedl. Nejspíš proto, že i on sám občas zatoužil být stejně naivní. Ireth po něm zdědila i jeho zarputilost a trpělivost. Jako upomínu na něj dostala od Allcarna dýku.

Její další člen rodiny, byla Jenny. Potkaly se v Teirmu a od té doby spolu trávily hodně času. Naneštěstí se jejich cesty rozdělily. Když se opět setkaly, nebylo to příliš pěkné. Pod ovlivněním zla, které se v ní nacházelo, svou takzvanou sestru Jenny zabila.

Do její rodiny se dá zařadit i stín Azkaal. Poté co se spolu setkali se také poměrně dost opili. Ireth se do Azkaala zamilovala - alespoň si to myslela. Vzhledem k tomu, že se dlouho neviděl, jako by její "láska" chladla a mizela. To ji vede k názoru, že nakonec to nebylo zamilování spíš poblouznění. Rozhodně ale nelituje času, který s Azkaalem strávila. Naneštěstí těžko říci, kdy se znovu uvidí - pokud se uvidí.

     Také lidská dívka Enni, patří do její rodiny, rozhodně není tak obyčejná, jako jakýkoliv jiný člověk. Hodně jí pomohla a Ireth připadá, že si rozumí. Neví, jak je to touhle dobou - dlouho se neviděly. Ale nemyslí si, že by se jejich přátelství nějak změnilo. Opravdu jí na Enni záleží a neváhala by jí pomoci, kdyby ji o cokoliv požádala. 

Do její rodiny samozřejmě patří i Gilan, což je její drak. Ať už je to díky silnému poutu mezi nimi nebo ne - skvěle si spolu rozumí. Ačkoliv spolu tráví opravdu hodně času, jeho vznešenost a majestátnost ji často udivuje pořád stejně. 
 

Majetek:  Od matky při její nedávné návštěvě dostala čelenku s modrým kamenem (viz obrázek Ireth). Kdysi své dceři vyzpívala luk a šípy - ty má Ireth vždy při sobě. Mají i strochu sentimentální úděl, ale samozřejmě i z toho důvodu, že ve střelbě z luku není špatná. Další věcí v jejím vlastnictví je oblečení - což není až tak překvapivé - a šněrovací boty, které působí ošoupaným dojmem. V poslední řadě i otcovu dýku, kterou ji předal Allcarn. Ačkoliv ji nosí v pochvě u pasu, používá ji jen výjimečně. Její hodnota je spíše citová, nežli taková, že by s ní uměla bezchybně zacházet.

 

Tato postava je oceněná Théseovým řádem.


- Autor webu: Správce říše - Autor skinu: Morcelwen Poicë