Ireth Maelaia Faelivrin

Jméno: Matkou dané jméno je Ireth Faelivrin. Dlouhou dobu používala i jméno Maelaia (Tichá Volavka), které vymyslela její přítelkyně Enni. Většinu času se tedy představuje jako Ireth Maelaia Faelivrin.

Datum narození: Narodila se týden po oslavách Agaetí Blödhren (Oslava Pokrevní přísahy). V Okvětenci roku 3102. Přestože jí táhne na 200 let, jako každý elf vypadá jako by jí bylo 25 let.

Podoba

Ireth se pyšní ladnou a vysokou postavou, jako většina elfů. Když se ale dostanete blíž, není to to první, co vás na ní zaujme. Pravděpodobně největší zvláštností je barva jejích očí. Kolem černé zornice se vlní šedivá duhovka, téměř stříbrná, která netypicky přechází do nazlátlé hnědé barvy. Tyto oči, jako by viděly až do duše každého, na kom se zastaví. Vypadá, jako by na svém obličeji nosila masku. Samozřejmě většina těch, kteří se s ní setkají to považují za barvu a jakési černé ornamenty. Ireth sama neví jak k tomu přišla, ví však, že to barva určitě není, spíše se to podobá dračím šupinám. Šedivá pleť v okolí jejích očí je protkaná černými žilkami. Někomu připomínající větve stromu, někomu žíly. Pravděpodobně, je to připomínka časů, které si ani nepamatuje.

Schází jí ostře řezané rysy, které jsou typické pro elfskou rasu. Ale dlouhé špičaté uši každého ujistí, s kým mají tu čest. Dříve blonďaté vlasy promíchané hnědými prameny jsou nyní bílé a jen místy je možné zahlédnout tmavě hnědou spíš černou barvu. Jejich barva nyní koresponduje s barvou Gilanových šupin. Většinou je nosí rozpuštěné nebo stažené jednoduchou sponou. Dlouhé jsou do půli zad.

Obléká se do lehkého koženého brnění, které jí dovoluje pohybovat se volně a tiše. K brnění patří i kožená část zakrývající její předloktí přes dlaň až k prstům. Vzhledem k tomu, že má po boku vždy luk s šípy, je vysvětlení tohoto módního výstřelku jednoduché. Ne snad, že by lovila zvěř - byť, to už v určitém období svého života, také několikrát udělala. Spíše ji střelba z luku dokáže dopřát klid v mysli, kterého jinak dosahuje stěží. Plně se totiž soustředí na splynutí s lukem a vyvinutí správné množství síly. Po boku má jednoduchou podlouhlou dýku, ale tu používá ještě méně. Většinu času na sebeobranu a k tomu většinou nedojde, protože jakmile slyší něco podezřelého - uteče. Nic čím by se chlubila, ale ani nic, za co by se styděla.

Na dlani skrývá ale něco nečekanějšího. Jedná se o značku, kterou se pyšní každý Dračí Jezdec.

Brnění zároveň kryje její boky, většina brnění je kožená, jen místy jsou na nich části, které vypadají jako železné. Možná to kdysi i železo bylo, ale vzhledem k tomu, že celé brnění je očarované a tvořené převážně kouzly, nyní se přesně nedá určit materiál. Celé tělo má tedy pokryté touto ochranou krustou, kromě nohou - boty nenosí. Ráda si užívá spojení s přírodou a to ji dopřává právě i nepřítomnost jakýchkoliv bot.

Díky magii si už svůj vzhled několikrát upravila, ale tento výsledek si nepřičarovala a pokud ano, tak si to nepamatuje.

Povaha

Ireth dělá čest svému elfskému původu. Pohybuje se s ladností, elegancí a určitou nadřazeností - ne však přímo opovržlivostí. Často se zatoulá v myšlenkách, přičemž ve většině případů, dokáže vnímat, co jí kdo říká. Jelikož si potrpí na zdvořilost, krátké a zdvořilostní fráze zvládá skvěle. Co se týká dlouhých rozhovorů, musí být nějakým způsobem zajímavé, jinak je velká šance, že se zatoulá ve svých myšlenkách a pokud zrovna nemluví s elfem, klidně dané osobě sdělí, že ji konverzace unavuje a vzdálí se.

Nevyhledává společnost ostatních a to ať už jsou jakékoliv rasy. Ovšem jedná-li se o zvířata a společnost, kterou ji může nabídnout les, tak ji nepochybně vždycky přijme. Doslova se koupe v blaženosti, je-li v přírodě. Je tam i vyrovnanější a nikoliv tak plachá.

Pravděpodobně za to může právě její amnésie, vzhledem k tomu, že si spoustu věcí nepamatuje, nemá oč by se opřela a je jako vyplašené zvířátko. Pokud se nenachází na známé půdě - v lesích Du Weldenwarden, je očividné, že není sama sebou a věčně skenuje své okolí.

Přestože společnost očividně příliš nevyhledává, když už na to dojde, ani neutíká opačným směrem. Obzvlášť pokud by se mělo jednat o zajímavý rozhovor - a to nepozná dřív, dokud se konverzace nerozproudí.

Není nijak vznětlivá, pravděpodobně proto, že ať už by se jednalo o cokoliv, co by jí kdo mohl říct, nebude to ani z poloviny tak bolestné, jako zapomenout na takovou část svého života. A i když by se to mohlo zdát, že by na bolest měla být zvyklá, protože na svůj život si prošla hned několika bolestnými událostmi, není to vůbec tak.

Změnila se v tom, že nedokáže skrývat emoce, pokud o něčem mluví ona. V momentě, kdy jí někdo sděluje cokoliv ať už radostného či smutného, dokáže vypadat naprosto neutrálně. Ale jakmile má mluvit ona sama, tuto neutralitu si nedokáže zachovat.

Miluje přírodu a nejvíce se dokáže uvolnit právě tam. Většinu času tráví pobíháním po lese a chytáním nebo povídání si s neviditelnými bytostmi - ano, asi už se dočista zbláznila. 

Historie

Malý uzlíček štěstí se narodil rodině žijící v Ellesméře. V malém domku, obklopeném ze všech stran květinami, které jsou k vidění jen v elfských lesích. Květy byly různých barev; modré, červené, fialové, bílé,... Působily, že jsou součástí, nikoliv jen ozdobou vyzpívaného domu. Rodiče malého děťátka byli nadšení, že se jim dostalo takového štěstí. Samozřejmě, protože děti v elfské komunitě jsou poměrně raritou, dávali na ni pozor. Hlídali ji jako oko v hlavě a nutno podotknout, že si ji dovolili i rozmazlovat. Milovali ji nade vše a v jednom kuse ji svojí láskou zahrnovali.

Jako malé dítě si ráda hrála na Tichošlápka. Hra spočívala v tom, že ji nikdo nesměl slyšet a ona se měla přiblížit co nejblíž a nejlépe stejně potichu a neviděně odejít. Málokdy se jí to skutečně podařilo, většinou ji zradila nějaká větvička, nebo její dech zrychlený adrenalinem a tudíž i hlasitější. Čím více se jí dařilo pohybovat se nepozorovaně, tím víc se setkávala s nesouhlasným bručením. Nikdo však nic neřekl, ať už ze zdvořilosti nebo proto, že se jednalo o rozpustilé dítko, které všichni v komunitě chtěli chránit. Koneckonců každé elfské dítě je darem rodičů, ale i celé rasy. Co však měla ještě radši než plížení kolem dospělých elfů bylo pobíhání po lese za různou zvěří. Nechodila nikam daleko, protože samozřejmě, dbala na slova svých rodičů, kteří nechtěli, aby se někam zatoulala, nebo aby se jí něco stalo. Většinu času na ni dohlížel někdo z elfů - aniž by o tom věděla. Nenapadlo ji totiž, že stejně tak jako ona, umí se tiše plížit každý elf. A vzhledem k tomu, že každý elf měl na srdci její bezpečí, častokrát se jmenovali na její ochránce, s čímž Irethiny rodiče souhlasili.

Roky splývaly a plynuly rychle, ale tiše a nenápadně, jako proudí proudy v řece.

Amras, Irethin otec, se chystal na jednu z výprav. Patřil mezi jednoho z nejlepších špehů a nyní byl vyslán mimo lesy. Dokázal se pohybovat velmi tiše a rád svoji dceru učil umění plížení. Ireth tato činnost nenaplňovala tolik, jako jejího otce, ale měla své důvody, proč se v jednom kuse někde plížila. Bylo to proto, že si připadala svému otci blíž. Jako by slyšela jeho dech blízko vedle sebe a cítila jeho souhlasný pohled, když se jí něco povedlo, přestože mohl být na míle daleko. Stejně tak jako cítila jeho nesouhlas v zátylku, když špatně došlápla a nějaká neposedná větvička praskla při jejím neopatrném došlápnutí. Připadalo jí, jako by byl pořád s ní, když se tiskla k zemi a hledala nejtišší cestičku.

Jelikož sám nevěděl, jak dlouho bude na svých cestách pryč, žádal Ireth, aby trávila čas se svou matkou. Vzhledem k normám, už dávno měla umět číst a psát. Samozřejmě nebyla negramotná, ale její schopnosti by se daly lehce překonat kdejakým člověkem, který se hodně vyzná ve starověkém jazyce. Ráda se toulala po lesích a díky schopnosti plížení často využila toho, co se naučila, aby nepozorovaně proklouzla a dny trávila místo učení se jazyku po loukách a nebo pozorováním elfů (za kterými se tiše a pokud možno nepozorovaně plížila).

“Ireth, malá,” povzdechl si když viděl svou dceru ve volných šatech. Rozpuštěné vlasy jí spadaly po lopatky. Bylo to dávno, co ještě neuměla říct ani půl slova, chodit nebo se projevovat. Nyní před ním stála elfská slečna, značně sebejistá. Světlovlasá elfka se na něj usmála. Tvář se jí roztáhla do láskyplného úsměvu. Pokývla, věděla, že se chce ujistit, že nyní bude poslouchat matku a bude ochotná učit se. Nelíbilo se jí to, dokázala si představit hned několik věcí, které by dělala raději. Brzy se k nim připojila i Merenwen, Irethina matka.

“Neboj se,” zamumlala Ireth. “Včera jste mi sdělili váš pohled. Musím přiznat, že jsem neměla dojem, že o něco přicházím. Byť chápu, že jako jedna z älfakyn bych měla jít příkladem. Jsme tak silní, jako náš nejslabší článek?” Pokusila se zavtipkovat, ale hrdlo se jí svíralo. Po celý svůj život - a to, že to pěkných pár desítek let už bylo - její otec neodešel na nějakou dlouhou výpravu. Přestože ji na to chystali.

“Vyrostla jsi… tak rychle,” usmál se. “Věřím, že se brzy setkáme.”

Všichni tři se semkli v objetí, čímž vytvořili takový podivný trojúhelník. Ireth zhluboka vdechovala vůni svých rodičů. Poté co se rozloučili, beze slova zamířila se svou matkou do jejich domku, aby se ponořila do knih a učení. Nebyla z toho příliš nadšená.

Od té doby se Ireth pilně věnovala svitkům, studiu jazyka a po večerech plížení. Brzy objevila starou knihu, kterou všude tahala s sebou. Nyní se plížila pryč, aby mohla nerušeně číst. Jak se vše změnilo. V rámci elfských měřítek ještě nebyla považována za dospělou. Užívala si toto období. Protože pořád ještě měla spoustu toho, co chtěla zjistit. Amras, který nyní vyrážel na výpravy čím dál častěji, začal lpět i na výcviku. Nejednalo se o dlouhé souboje. Všiml si, že jeho dcera má blíž k luku a tak ji v tom podporoval. Když už došlo na “souboj”, učil ji, jak co nejrychleji zneškodnit protivníka. Samozřejmě proti zkušenému elfovi by neměla nejmenší šanci. Ale člověka by porazila hravě.

Nechodil s ní na cvičiště, Ireth ho o to úpěnlivě prosila. Věděla, že svými schopnostmi s dýkou by nikoho neuchvátila. Co se týkalo střelby z luku, brzy se to stalo jejím koníčkem a tak v další fázi vyměnila knížku za luk, který ovšem nebyl její. Vždy si půjčovala luk ze cvičiště, s kterým se odplížila a v pokročilé hodině ho zase stejný den vracela na místo.

“Jdeme na cvičiště,” prohlásil neoblomně Amras.

“Ale ne! Vždyť víš, že tam nechci, nejsem dost -” vyhrkla Ireth, ale nestihla dokončit svůj protest. Její otec ji skočil do řeči.

“Dost,” oznámil vyrovnaně, nezvýšil hlas, ale ani nebylo potřeba. “Je tam spousta elfů a bylo by dobré kdyby ses naučila trochu bojovat. Tohle ohánění s dýkou ti poslouží jenom pokud se setkáš s člověkem, který nebude umět zacházet s mečem.”

“Proč se mám něco takového učit. Stejně jsem pořád jen v lesích, tady nehrozí žádné nebezpečí,” mrmlala tiše zatímco se připravovala na cvičiště. Prudké pohyby jasně značily její rozladění.

“Malá,” přistoupil k ní. Jeho hlas zněl měkce, ale pořád v něm byla slyšet autorita. “Nikdy nevíš, co se může stát. To, že nyní nebylo potřeba se bránit neznamená, že nebude ani v budoucnu.”

Na to Ireth  neměla co říct. Nakonec tedy přikývla a následovala otce na cvičiště.

Ten den se domů vracela pomlácená, celé tělo ji bolelo a byla pěkně otrávená svými neúspěchy.

A takhle začala její dospělost.

Mezitím co bylo zvykem, že v tomto období života si elfové hledají své partnery, Ireth to nijak nelákalo. Rok se s rokem sešel a ona měla brzy oslavit své kulaté narozeniny. Z luku a toulce plného šípů se stala nerozlučná dvojce. Po několika letech tréninku na cvičišti s lukem i dýkou a mečem ji bylo dovoleno, půjčovat si luk i mimo cvičiště. Nedělala to příliš často, ale občas si užívala pocit, který ji přinášelo plížení s lukem na zádech ve společnosti podlouhlé dýky.

Narozeninový den začal tím, že se ráno objevila na cvičišti, kde spolu se svým přítelem začali trénink tancem jestřába a hada. Pokračoval střelbou z luku a poté se přesunuli k mečům. ani jeden z nich nehrál přímo na férovost a brzy se z toho stal souboj mečů, loktů a i pěstí. Ireth provedla výpad a souboj měl skončit jejím vítězstvím. Vítězoslavně se zašklebila a už ustupovala, jenže Allcarn - její elfský kamarád, byl příliš zabraný do boje. Zajiskřilo mu v očích a rozpřáhl se dýkou. Ireth to úplně nečekala a jelikož jejich ostří nebylo ztupené, dýka se jí zabodla do stehna.

Vykřikla bolestí a ve starověkém jazyce něco zamumlala. Allcarn se najednou zhroutil k zemi. Klesl na kolena a s táhlým zaskučením se propadl do bezvědomí. Tou dobou už naštěstí na cvičišti nebyli sami a brzy se kolem nich seběhli elfové. Allcarna brzy odvedli na ošetřovnu, ale Ireth nechali s probodnutým stehnem v šoku postávat.

Až po nějaké době se k Ireth obrátila elfka, nejistě se k ní přiblížila s rozpřáhlýma rukama v očividné ukázce, že jí nechce nijak ublížit.

“Co se stalo, Allcarnovi?” Špitla Ireth tiše. Její vlastní hlas zněl cize.

“Bude v pořádku, naštěstí to nebylo silné kouzlo,” snažila se ji uklidnit elfka.

Ireth najednou jako by nemohla dýchat. “To jsem udělala já.” Vydechla přiškrceně, nebyla to otázka. Pořád se jí nedostávalo vzduchu. Předklonila se, jako by u země mohlo být dýchatelněji. Jenže se jí zamotala hlava a brzy následovala Allcarna do černého, ale uklidňujícího bezvědomí.

Po tomto incidentu se na cvičiště dlouho nevrátila. Odložila všechny zbraně a ponořila se do učení a zkoumání magie. Ne snad, že by ji chtěla ovládat, ale protože nepřišla na jinou výmluvu, proč na cvičiště nechodí. V Ellesméře byla jedna stará elfka, kterou Ireth jednou za čas navštěvovala v rámci učení o magii. Vzhledem k tomu, že se ale ve skutečnosti učit nechtěla, nedělala žádné velké pokroky. Procházelo jí to několik let, dokud ji její učitelka nedala ultimátum. Buď uvidí zlepšení v magii, nebo toho obě nechají a ona se vrátí zpět k původnímu chodu života. Což jak Ireth velmi dobře věděla, znamenalo návrat na cvičiště.

Začala se tedy snažit jen proto, aby zjistila, že to opravdu není tak jednoduché a nyní ani nemusela předstírat, že jí to dává zabrat. Trvalo mnoho let, než jí kouzlení začalo jít, ale poté jako by se cosi změnilo. Ukázalo se, že je velmi nadaná. Její výcvik se tedy změnil z ohánění se mečem na kouzla.

Přesto, když přišly její sté narozeniny nevyhla se cvičišti, k narozeninám dostala vyzpívaný luk od matky a otec jí pořídil podlouhou dýku dosti podobnou té jeho. Vzhledem k tomu, že byla dospělá, k ničemu ji nenutili, snažili se ji jen vést směrem, kterým by se podle nich měla dát. A jelikož je Ireth nechtěla zklamat, zůstávala doma v obklopení tréninků s mečem, lukem, dýkou a magií. To však nemohla vydržet dlouho, meč brzy odložila úplně. Magii začala využívat nejčastěji, protože nejbližší jí byla magie, co zahrnovala jakékoliv propojení s elementy přírody. Jednalo se ale o drobnosti a nikdy ne nějak velká kouzla, pořád z nich magie měla respekt kvůli tomu, co se stalo Allcarnovi.

“Tati, otče, prosím,” žadonila Ireth.

“Neumíš ani lidskou řeč, jak očekáváš, že se hnedka neprozradíš? Copak ses dočista zbláznila?”

A takhle jednoduše začala další etapa učení. Tentokrát lidského jazyka. Dny a roky plynuly, jak mrknutím oka a brzy se Ireth rozhodla, že odejde z Ellesméry. Samozřejmě rodině nesdělila, že plánuje cestovat i mimo lesy. Každopádně tam by Ireth poznačila, že skutečně začíná její příběh. Chvílemi smutný, jindy plný radosti, spousty nových přátel i nepřátel a poté jedné velké temné nicoty…

V ALAGAESII (herní historie)

Ireth nejdříve putovala po lesích Du Weldenwarden, ale později se odhodlala i na území mimo domovinu. Rozhodla se podívat i na lidská místa. Cestovala sama a náležitě zahalená, vyhýbala se hlavním cestám a kontaktu s lidmi, protože nechtěla být odhalena. Nepotřebovala příliš nakupovat, jídlo ji totiž poskytovala příroda, ale když už nebylo zbytí, většina interakcí byla právě s obchodníky. Ne však každý se dá zahrnout takto obecně.

Ať už bylo její počínání jakkoliv bláhové, dostala se až do Teirmu. Potřebovala nutně doplnit zásoby, protože se chystala na delší výpravu a nevěděla, jak na tom bude s jídlem a zároveň si chtěla opatřit informace nebo podrobnější mapu. Právě v tomto městě potkala Jenny, velmi rychle si ji oblíbila. Jejich cesty však nezůstaly příliš dlouho spojené, Ireth totiž měla jiné cíle než její přítelkyně.

Na cestách se seznámila s jinou elfkou, bylo pro ni překvapením potkat někoho své rasy tak daleko od své domoviny. Proto bylo téměř jasně dané, že budou nadále cestovat spolu. Nemělo to ale dlouhého trvání, protože na rozdíl od Eámanë se Ireth chtěla vrátit zpátky k rodičům. Byla na cestách už dlouhou dobu a bylo pro ni důležité, aby věděli, že je v pořádku. Cesta do lesů ji zabrala mnoho dní. V Du Weldenwarden narazila znovu na elfskou společnost, Mathion ji předvedl úžasné umění malby. Tvořil přenádherné věci a Ireth se na chvíli vrátila do pozice pozorovatele, která jí byla v lesích tak blízká. Přesto to bylo pouze krátké setkání a brzy už pospíchala domů za rodiči. Tolik se s nimi chtěla podělit o všechno, co viděla.

Doma strávila několik týdnů, dokud ji její povaha znovu nechtěla vytáhnout mimo lesy. Ne snad, že by se jí v Du Weldenwarden nelíbilo, naopak, jen ji ona rutina, kterou dříve vyhledávala, nyní drásala na duši.

Po cestě lesy narazila na elfku. Vzhledem k tomu, že nikdy nebyla v doopravdovém ohrožení života a už vůbec ne v lesích, ani ji nenapadlo, že by se měla mít více na pozoru. Kdyby věděla, k čemu dojde, snad by si dávala více pozor. Ale naivní elfská slečna, neměla ještě zkušenosti s někým, kdo by chtěl ubližovat a už vůbec ne někomu své vlastní rasy. A co bylo ještě víc zvláštní přímo v lesích, které Ireth dříve považovala za tak bezpečné.

Mezi Ireth a elfkou Deinou se budovalo napětí, které nemohlo vyvrcholit jinak než soubojem. A tak to také dopadlo. Deina zasazovala Ireth rány, která se vzhledem ke svým zkušenostem tak tak ubránila. A jen párkrát se jí povedlo nějaké kouzlo oplatit. Souboj samozřejmě nemohl skončit jinak než Irethinou prohrou. Ta si neodnesla jen rány na těle a naprosto zruinovanou naivitu, navíc nic neviděla a nemohla mluvit.

Na jednu stranu mohla být vděčná, že ji Deina nepřipravila i o život.

To že se něco takového odehrálo v lesích, bylo také štěstí v neštěstí. Mohla najít elfa, co jí pomůže, ale kdyby byla jinde. Jak by v lidské říši, kterou nezná hledala pomoc slepá a němá?

Přesto tento incident v ní zakořenil paranoiu, kterou ještě dlouhé roky později nedokázala zkrotit.

Po několika dlouhých měsících, co putovala po lesích slepá a němá se dostala na zvláštní místo. Cítila z něj naprostý klid, proto se rozhodla, že se hned neotočí a nezamíří jinam. Byla to louka Ília Feon, kde potkala kočkodlaka s elfkou. I přes svou paranoiu se k nim přidala, tou dobou už byla víc vyčerpaná neustálým strachem. Znala pověst kočkodlaků, proto příliš neočekávala dlouhý rozhovor a především se nebála neočekávaného útoku. Většinou nemají potřebu útočit pokud nejsou v ohrožení a ona opravdu hrozbou nebyla.

Paradoxně přesně na tomto klidném místě ve společnosti bytostí, které ji nijak nechtěli ublížit dostala svůj první záchvat. Při záchvatu o sobě nevěděla, nevěděla jestli se jen zhroutila, nebo se třásla. Plně si však uvědomovala podivnou temnotu uvnitř své duše. Cítila v sobě zlo, které právě skrz tento záchvat značně zesílilo. Bála se, byla vystrašená až se zajíkala - nebo to bylo záchvatem? Nemohla ani polykat. Věděla, odkud zlo pramení. Deina.

Netušila jestli to, co elfka udělala bylo následkem kouzla, ani jestli to bylo úmyslné. Tak jako tak to bylo vedlejší, faktem zůstávalo, že byla v neuvěřitelných bolestech a nedokázala nic jiného než být obětí temnoty v sobě samé.

Ani nevěděla jak se dostala pryč z louky, ani kam potom šla. Jelikož se neměla podle čeho orientovat, připadalo jí, jako by utíkala sama od sebe co nejdál a většinu času se myslí napojovala na okolí a nechávala se vést lesem. Ten ji nezklamal, během několika dnů nebo snad týdnů se dostala k Oromisovi, který ji uzdravil. Vrátil ji zrak i hlas. Nezmínila se mu však o záchvatech. Připadalo jí, že to nemá smysl zmiňovat. Bylo to její břímě. Jen a jen její. Hlavně by si před ním připadala ještě slabší - takže ano, i určitá hrdost v ní jí to nedovolila.

Po odchodu od Oromise se se svými záchvaty musela vypořádat sama. A byly čím dál tím častější a bolestivější. A přestože se snažila vzdorovat, brzy její vůle a vnitřní síla začala slábnout. Propadala se do temnoty nejen duše ale i mysli, protože neviděla žádné východisko. A poté se tak opravdu stalo. V její přítomnosti byl zrovna elf Meldon, kterého málem zranila. V posledním záchvěvu sebekontroly však utekla. Při svém útěku ztratila sama sebe kompletně.

Zrovna v tento nejnevhodnější okamžik narazila na Jenny. Jenny, kterou si oblíbila a s kterou se znaly z cest po krajích obydlených lidmi. Naneštěstí nebyla sama, cestovala s Daerghem. Souboj mezi nimi byl nevyhnutelný tak, jako před tolika měsíci souboj Ireth s Deinou.

Nyní Ireth nahradila pozici Deiny. Zlomyslně si s nimi pohrávala, kouzla, která nikdy dřív nechtěla použít ze strachu, nyní používala a když neměla dostatek energie, čerpala energii okolí. Právě v momentě, kdy se připravovala na kouzlo a sahala pro energii do svého okolí vycítila, že se Daergh nemíní vzdát bez boje a začal brát tu její.

Ve svém nitru hluboko Ireth křičela sama na sebe, aby toho okamžitě nechala. Nu její tělo ji neposlouchalo. Pomalu se otočila na elfa, chladně se usmála, zatlačila a pár slovy přerušila proud energie. V další chvíli hrábla po té jeho a dalším kouzlem ukončila život Jenny.  Měla za to, že elf nepřežije tohle kouzlo, ale nesnažila se ujistit. Na patě se otočila a odešla.

Ve svém běsnění jako by nedokázala přestat ani potom. Přestože ve svém nitru bojovala, nemělo to sebemenší účinek, takže to Ireth postupem času vzdala. Vzdala se nároku na své vlastní tělo a jen vnímala jinou sílu, která za ni jednala.

V tomhle rozpoložení ani nedokázala rozeznat den ode dne, protože vše splývalo. Omluvme tedy nepřesnosti v časových úsecích.

Po nějaké době, možná dnech narazila na elfa Ëinra. Znovu došlo k souboji, to jako by bylo nějakým nevyřčeným pravidlem, kterým se tahle zlá část řídila. V zápalu boje elfovi zlomila ruku a potom, co ji zavlažil vodní sprchou po něm vyslala plamenou kouli.  Zlost, kterou cítila probudila dušičku Ireth, která se ještě víc zachvěla, když Ëinr volal přímo na ni. Věděl, že je ovládaná zlým duchem. Myslela si, doufala, že jí pomůže se toho zbavit. Jenže v ten moment k ní vyslal proud energie a svalil se k zemi. A tahle nová, zlá Ireth neměla slitování a o jeho život ho připravila.

Přesto v ní probudil jakousi sílu a znovu se drala na povrch. Nechtěla zůstat v zajetí této temnoty. 

Trvalo dlouhé hodiny - dny? týdny? - než se probojovala ke své moci a temnotu aspoň trochu utlačila. V prvním momentě toho skoro zalitovala, protože výčitky za životy všech živých tvorů, které vysála, když potřebovala energii na kouzla, výčitky za životy elfů a všech bytostí, kterým život násilně utnula… bylo toho na ni příliš. A právě v těchto dnech na ni narazil Bran, syn Jenny, kterou ve svém řádění připravila o život.

Snažil se ji přesvědčit, že to nebyla její vina, že Jenna umřela, jenže, byly to její slova, její činy, které k tomu vedly. Byť pod kontrolou temnoty. Nebyl to dlouhý rozhovor, protože Ireth - přestože si toho gesta vážila - nedokázala se vzdát zodpovědnosti za své činy. Brzy se vzdálila, protože si nebyla jistá, jestli zlo v ní znovu nepřevezme otěže. Kdyby nadále ubližovala, asi by to už její křehká duše - po všech těchto událostech hodně polámaná - nejspíš nezvládla.

Setkání s Daerghem bylo nečekané. Neprobíhalo v klidu a míru, koneckonců to se snad ani nedalo čekat. Završení jejich setkání však bylo také velmi rychlé a naštěstí nikdo nepřišel k úhoně. Daergh předal všechny Jenniny vzpomínky Ireth. Až do poslední. Tím se její vina ještě více znásobila. Cítila pocity Jenny i v posledních momentech. Viděla, co viděla ona… Když se dívala sama na sebe…

Mezi těmito vzpomínkami udělala velkou hradbu, protože v ní probouzeli tak silné pocity viny, smutku a zlosti. A nyní si nemohla dovolit ani trošku zlosti, protože to dávalo sílu temnotě v ní.

A i přesto všechno, část v ní se radovala. Doslova se blaženě válela v utrpení, které Ireth způsobila. A to bylo snad ještě horší a přilévalo do nekonečného kotle ještě větší bolest.

Přestože měla svou tělesnou schránku pod kontrolou, cítila, jak jí bublá přímo pod kůží. Jako by stačilo jen říznutí a bylo by vidět temnotu, jak se mísí v kapkách krve.

Bála se, že se z toho zblázní. Jediný důvod, proč se klidu bláznovství neodevzdala byl strach, že by nepřišla pomatenost ale temnota.

Prodírala se lesy a křovím Du Weldenwarden a nevnímala okolí. Namátkou, jako by nebyla při smyslech, si vybrala místo, na kterém se usadila a pomalu vnímala, jak jí její rozum proklouzává mezi prsty a míchá se s temnotou, která hravě vyčkávala a těšila se, kdy bude moci znovu převzít otěže.

Ve své sebelítosti zaregistrovala přilétající dračici. Rázem všechny emoce trošku ustoupily, protože je nahradil obdiv a jakási kajícnost před tímto létajícím obrem. Aniž by se nadála, mluvila s dračicí, která ji předala pozitivní energii, aby jí pomohla dostat zlo pod kontrolu. Zahnat temnotu trošku hlouběji, aby se Ireth  nemusela v jednom kuse strachovat, že stačí malý přešlap a znovu propukne peklo. Ireth byla neskutečně vděčná, protože po dlouhé době nevnímala blízkost temnoty tak úpěnlivě. Byla by dračici snesla modré z nebe. Velmi moc to pro ni znamenalo. A už tohle, pro ni byl velký čin. Jako by dračice nemohla mít větší srdce plné lásky, nabídla jí, že se na ní Ireth může proletět.

Často se k tomuhle zážitku i v budoucnu vracela, stalo se pro ni jakousi kotvou. Nadějí na lepší časy, byť samozřejmě věděla, že ona Dračí Jezdkyní být nemůže. Rozhodně ne po tom všem co provedla.

Každopádně jí byla vděčná - a vděčná navěky zůstane.

I přes všechnu snahu, nepodařilo se jí temnotu udržet na uzdě napořád. Uplynulo mnoho dní, ale jednou aniž by se nadála, byla Ireth znovu uvězněná ve svém těle nucena sledovat své pohyby. Nyní však nebyla úplně bezbranná. A jako by to temná část v ní vycítila, rozhodla se pro napáchání dalších škod. Při setkání s jinou elfkou se chovala zdrženlivě, téměř, jako by opravdu byla Ireth. Velmi dobře, se od ní temnota naučila chování. Ne však na dlouho. Změnila elfce kouzlem podobu a poté se temnota přesunula do ní. Ireth ani neznala jméno oné elfky. Ani její změněnou podobu, hned co temnota její tělo opustila, zhroutila se k zemi v bezvědomí.

Po probuzení si svou podobu kouzlem pozměnila. Nechtěla už vypadat tak, jak ji znali. Potřebovala se trochu distancovat od všech svých činů a i toho jak vypadala. Připadalo jí, jako by její vzhled byl pošpiněný jejími skutky a magie natáhla pomocnou ruku, zaklepala na rameno a řekla pojď, zkus si mě. Po této změně utekla z lesů. Ne snad, že by byla vyhnána. Utíkala sama před sebou a svými skutky. A doufala, že se jí povede utéct na dobro.

Nyní je dobré podotknout, že na svých cestách bez konce potkala Azkaala. Stína, s kterým velmi dobře vycházela. Je pravda, že při jejich setkání sehrál velkou úlohu alkohol. Ale pravda zůstává pravdou, Ireth se do Azkaala zbláznila. Přestože vnímala jako překážku to, že hrdě slouží Galbatorixovi. Věděla, že kdyby na to došlo, oba by bojovali za opačné strany. Stejně tak dobře chápe, že Stíni nemají být schopni lásky a vzpomene-li si, jaké pocity se v ní proháněly, když v ní byla temnota… Rozumná část ví, že se o lásku z jeho strany nejedná. I proto, aby si vše Ireth nechala projít hlavou, zanechala Azkaalovi vzkaz a odešla z jeho sídla.

Její cesty se protáhly a zavedly znovu do své domoviny. Nevěděla kolik času uplynulo od té doby, co tam byla naposledy. Věděla však, že se na svět dívá jinak, než když se vydávala na své první cesty. A dokonce jinak než když odtamtud naposledy odcházela. Zastavila se na pár dní v Sílthrimu.

Tato zastávka se pro ni ukázala jako zlomová. Potkala tam mladou dívku - Enni, která si její srdce brzy získala.  Dostala se k ní blíž než kdokoliv jiný a to ať už elf nebo Stín. Enni jako by jí znovu ukázala krásu života. Jak nádherné je se smát, nemyslet na to, co by mohlo jít špatně. Protože, byť temnota v ní už nebyla - duch odešel, ponechal v ní cosi, co nedokázala úplně určit. Ale z hlouby duše se toho bála. Občas tohle semínko temnoty nebylo vůbec znát, jindy se probudila s plným žaludkem masa a to ji opravdu děsilo. Nejdříve si to ani nepamatovala, ale později jako by se to stalo normálním, brát tvorům život, aby se mohla najíst. Nelíbila se jí tahle část, ale smířila se s ní, vnímala, že tohle je lepší varianta než další zabíjecí řádění.

Ireth od Enni dostala nové jméno, Maelaia - Tichá Volavka, to však není jediné. Enni jí také předala zvláštní Klid, díky, kterému neměla temnota sebemenší šanci. A to ani v těch “nejmenších” věcech. Dobro jako by ji objalo, aniž by mělo úmysl ji pustit. Bylo to tak krásné. V mnoha ohledech i silnější než dračí pozitivní energie.  Nedokázala to vysvětlit, ani nevěděla přesně, co se odehrává, ale byla vděčná. A aniž by si cokoliv nalhávala věděla, že za Enni by prošla ohněm.

Nerada opouštěla její společnost ale měla nutkání odejít. Možná jen na procházku, sama úplně nevěděla. Jen ji něco táhlo pryč. Poddala se, snad to byl nově-nalezený Klid. Z procházky se stalo další putování. Ne úplně bezcílné byť se tak na první pohled mohlo zdát. Něco ji táhlo a ona se nechala, neměla z toho špatný pocit a tudíž ani výčitky. Bloumala lesem a užívala si  nově nabytou svobodu, protože se nyní nemusela bát temnoty. Na cestách si uvědomila, že nedošlo jen k tomu, že by temnota byla potlačena. Byla úplně vytěsněná. Následky samozřejmě v její mysli a duši zůstaly, ale všudypřítomnou temnotu nepociťovala. Jako by konečně byla pryč. Věděla, že by na ni kdykoliv mohla zavolat a z jakéhokoliv kouta kam se nyní uchýlila by se vrátila, ale proč by to měla dělat? Nyní byla ve své domovině. V bezpečí. A kupodivu si opravdu v bezpečí připadala, přestože právě útok, který v ní všechno změnil se odehrál přesně v těchto lesích.

Nečekaně zahlédla elfy, kteří přímo před jejíma očima zabili dračici. V tu chvíli by se v ní krve nedořezal, vzpomněla si na dračici, která jí dovolila se na ni proletět. Na majestátnost a krásu, která jí byla vlastní. Nevěděla jestli to byla ona, ale věděla, že ty elfy chce dostihnout. Potřebovala to. Pro svůj vnitřní klid. Začala je sledovat, zapojila všechny své schopnosti, které ji naučil otec. Nečekaně při cestě za hledáním elfů narazila na elfku Nessu, kterou kdysi začarovala. Byla velmi opatrná, protože nevěděla jestli nebude nebezpečná, vrátila jí její podobu, kterou při jejich prvním setkání změnila, a poté se rychle klidila pryč. Možná by se zdržela dýl, ale cítila silnou potřebu dohnat ty, kteří zabili onu dračici.

Co se stalo poté si Ireth nepamatuje. Vše zahaluje tajemná mlha. Ví, že ji užíralo nutkání někoho dostihnout, a pak nic. Pak už jen stála v rukách svírala vak, který sebrala ze země. Všechno v ní ji nabádalo k útěku a ona poslechla. Utíkala jako o život, prodírala se keři a nízkými větvemi dokud její zběsilý běh nezmařila chvíle nepozornosti, kdy ztratila pevnou půdu pod nohama a za chvíli se válela na zemi, dlaně, kterými se snažila zbrzdit pád, měla sedřené, vak, který při pádu upustila hned před ní. Uvědomila si, že vlastně nemá nejmenší tušení s čím to utíká, a proto do vaku nakoukla.

Byl v něm jen šedomodrý kámen. Zvláštně pravidelně oválný. Pravděpodobně pěkně drahý a kdokoliv ho ve vaku nechal, ho bude hledat. Na moment ji napadlo, že by se z něj dal vyrobit nějaký šperk. Mohla by ho darovat své matce… Při té představě se usmála, ale to už její představivost běžela na plné otáčky. Mohlo by to být dračí vejce - koneckonců viděla ty elfy zabíjet dračici. Třeba bránila své mladé. Kdo ví. Zavrtěla hlavou a zasmála se sama sobě.

Drak. To tak. Už chtěla kámen vrátit zpátky do vaku, když zaslechla zvláštní zvuk. Zpozorněla a zaposlouchala se do dáli. Nic. Zmateně se obrátila ke kameni, na kterém byly známky prasknutí. Jediný problém byl, že nevěděla jestli tam už byly předtím nebo ne. Další události jako by se udály zrychleně. Z drahého kamene se nakonec opravdu vyklubal dráček. Tudíž před sebou měla dračí vejce. Tedy, nyní už jen skořápky. Mezi skořápkami stál dráček. Malý a přestože roztomilý, budil určitý respekt už i v takovémhle stádiu. Bezděčně, skoro instinktivně k němu natáhla ruku. V momentě kdy se její ruka dotkla bílých dračích šupin upadla do bezvědomí.

Po probuzení dřív, než stihla přemýšlet, zda se jí události minulého dne jen nezdály, spatřila malého draka. Chvíli si vyměňovali překvapené pohledy. “Jméno ti vyberu později.” Zamumlala, zvedla se a oprášila ze sebe hlínu, která na ní zůstala přichycená po pádu.

Ať už to bylo sebevíc bláznivé, chtěla se o tuto svou radost podělit s Azkaalem. Přeci jen dráček, to je velká věc, která změní její život. A Ireth tuto změnu vítala s náručí dokořán. Od Stína se jí nedostala úplně reakce, kterou očekávala, přestože ji pravděpodobně očekávat měla. Chtěl, aby se přidala ke Galbatorixovi, což odmítla. Přesně i v tento moment si uvědomila, jak je to nyní nebezpečné pro ni zdržovat se v blízkosti Stína, který je za jedno s králem. Jakmile to bylo možné, znovu odešla. Nechtěla riskovat, že by padli do rukou krále a tiše se peskovala, že byla pěkně hloupá.

Cestou pouští narazila na muže, který se jí nepředstavil, ale velmi dobře ji představil zrůdnosti, které udělal Azkaal elfce. Věděla, že Stína nezmění, stejně tak jako věděla, že s ním nemůže být.

Zahrabala veškeré city k němu a upnula se na Gilana. Byl čas vrátit se do lesů. Tam bylo přeci jen pro ně dva bezpečněji.

Zůstávala v lesích stranou společnosti a jen sledovala jak její dráček roste. Brzy začal naléhat, že by se měli vrátit mezi elfy. Netrvalo dlouho, než Ireth přesvědčil.

K velké radosti Ireth, první na koho narazila byla Enni, které se také vylíhl dráček. Byla velmi překvapená, protože vyrůstala v domnění, že dračích vajec není mnoho a náhle dvě Dračí Jezdkyně pohromadě. Samozřejmě ale měla velkou radost, protože sdílela i svou a Gilanovu.

S Gilanem se později rozdělili, Ireth šla za svou rodinou a Gilan si letěl něco ulovit. Po návštěvě rodičů se Ireth potloukala Ellesmérou, kde potkala Aireen. Ta ji pozvala k sobě domů a seznámila se svou dračicí, Lyirëyn. Znovu nutno podotknout, že to byl poměrně šok pro Ireth, neměla tušení, že Dračích Jezdců je najednou tolik. Přesto to ale přisuzovala něčemu většímu, takové ticho před bouří. Protože pokud se najednou objevují Dračí Jezdci,...

Jejich rozhovor byl náhle přerušen Gilanem, na kterého zaútočil některý z elfů. Ireth Aireen rychle obeznámila se situací a vyběhla mu na pomoc, byl totiž raněný a nemohl doletět až do Ellesméry. Podařilo se jim Gilana najít, Ireth mu uzdravila zranění a hned jak to etiketa dovolila, rozloučila se s Aireen. Zbytek dne a pár dalších dní na to zůstávali na onom místě spolu. Ireth se nechtěla loučit a Gilan to cítil stejně.

Stejně nečekaně, jako předchozí útok na Gilana se odehrálo setkání s druidkou Irith. Vzhledem k nedávným událostem nebyla Ireth v nejlepším rozpoložení a na zvědavé otázky druidky odpovídala velmi vyhýbavě. A přestože jejich setkání mohlo být poklidné, probíhalo ve velmi zvláštní energii. Ireth už se viděla jinde a hlavně nebyla zvyklá na tolik setkání a začínalo ji to unavovat.

S druidkou se tedy oba rozloučili a zamířili znovu do Ellesméry, kde potkali kočkodlačici Atu a elfku June. Ireth už tou dobou byla značně společensky unavená a proto má následné události - jakkoliv zrůdné, jako v mlze. Všechno se seběhlo velmi rychle s June našly mrtvé tělo, které bylo někoho, koho June znala. Zkrvavené a znetvořené. Nedlouho poté se Ireth vzdálila, protože už toho na ni bylo opravdu moc. Stejně tak, jako předtím doufala v socializaci nyní doufala v to, že už nikoho během pár dalších dní nepotká. Proto se s Gilanem rozhodli opustit Ellesméru.

Tehdy přichází poslední třešnička na dortu. Setkali se s elfkou Mirimë a druidkou Irith. S druidkou došlo i ke konfrontaci, kdy ji nařkla z toho, že k ní Ireth není upřímná.

A tehdy Ireth vyřízená ze všech událostí co se v posledních dnech staly, zareagovala velmi netaktně. Později by tuto konverzaci nazvala nedorozuměním, ale v ten moment už měla všeho dost, a proto odešla.

Chtěla zmizet z radaru ostatních elfů, druidů a vlastně všech bytostí kromě Gilana. Věděla, že s Gilanem by měli podstoupit výcvik a najednou uvědomění všech povinností a odpovědností… Zhluboka, roztřeseně se nadechla. Oznámila Gilanovi, že potřebuje prostor a že okamžitě odchází z Ellesméry.

Město opustili v rychlosti a další dny trávili spolu a vyhýbali se všem možným interakcím dokud to Gilana nepřestalo bavit a Ireth uznala za vhodné, že jako Dračí Jezdkyně by se neměla schovávat po lesích.

Od té doby si Ireth nic nepamatuje. Jednoho dne se probudila, aniž by věděla kde je nebo co je za den.

(to be continued..)

Schopnosti

Ireth je velmi zdatná v plížení, po dlouhou dobu jejího života to byl víceméně jediný koníček, kterému se věnovala. Nyní ji prozradí velký bílý drak, ale to nemění nic na tom, že plížit se opravdu umí.

Poté se jejím koníčkem stalo čtení, milovala to, stejně tak starověký jazyk. Bývala to její vášeň dokud se znovu její zájmy a záliby nezměnily. Tentokrát se středem jejího zájmu stala lukostřelba. Střelba z luku jí jde velmi dobře, vlastně to je jedna z mála věcí, které stále praktikuje i po své amnésii.

Dříve bývala i průměrná - v elfském měřítku -  při  boji s mečem a dýkou. Dokázala by se ubránit i zdatnému člověku s mečem, koneckonců to byl úkol, který si vzal její otec na starosti. Nechtěl ji ponechat bezbrannou. Ale před zdatnějším elfem by neměla nejmenší šanci. Ona sama více inklinuje k luku a když už dojde na boj z blízka - umí to s dýkou. Každopádně ta samozřejmě není určena na nějaké dlouhé souboje. Tudíž si všichni dovedeme představit jak by souboj s někým zdatnějším mohl dopadnout. Na druhou stranu má Gilana a magii.

Tím se dostáváme k dalšímu koníčku, který přišel později. Ač by to nepřiznala ani náhodou, nejzdatnější je v magii. Důvod proč by to nepřiznala je, za jakých okolností tyto znalosti nabyla. Přestože magii zvládala předtím díky elfské učitelce, nikdy ne ve velké míře. Pořádně se rozvinuly až v momentě, kdy v sobě měla temnotu a řádila - právě formou magie.

Každopádně jakýkoliv konflikt rozhodně radši vyřeší svým odchodem, protože ani jedno z výše uvedených nechce využívat na nic jiného než sebeobranu.

Nikdy se nenaučila bylinky, ale zhruba ví co sníst může a u čeho si není jistá, radši nechává být. Nerada by se svojí vlastní neznalostí otrávila.

Vzhledem ke svým cestám mezi lidmi a dřívějšímu zalíbení v knížkách plus značné pomoci od otce se naučila mluvit v lidském jazyce. Vzhledem k tomu, že hodně cestovala, řeči lidí rozumí. Mluvit v ní plynně jí však dělá problémy, navíc jakmile otevře pusu, je okamžitě poznat, že to není její rodný jazyk.

Střelba z luku 4/7

Zacházení s dýkou 3/7

Ovládání magie Starověkého jazyka 4,5/7

Rodina: Její matka Merenwen a otec Amras, kteří žijí v Ellesméře. Merenwen je Ireth velmi podobná, stavbu těla i vlasy má Ireth zcela očividně po matce. Je pro Ireth velkým vzorem, zůstává usměvavá a optimistická. V tomhle není typická elfka, ale rozhodně typická maminka, která ráda dává a dělí se o radost.

Díky otci je mistr v plížení a zároveň spolu s ním sdílí realistický pohled na svět. Je pravda, že Ireth má sklony k naivitě jako její matka. Přesto se spíše pokládá za realistu. Na druhou stranu, jako realista by si nikdy nemyslela, že z ní bude Dračí Jezdec.

Jenny jí byla velmi blízká, ale vzhledem k okolnostem se na ni snaží nevzpomínat.

Azkaal byl její láska, ovšem dokud si neuvědomila, že vzhledem k jeho sympatiím ke Galbatorixovi by tento jejich vztah mohl nadělat více škody než užitku. Veškeré svoje city pro něj začala popírat a vzhledem k tomu, že ani neví kde je, není tak těžké na něj nemyslet.

Rozhodně do své rodiny ráda zahrnuje Enni, nejsou si nijak pokrevně příbuzné, ale má ji velmi ráda. Přestože se dlouho neviděly, zůstává v její mysli vzpomínka na ni, hlavně proto, že díky ní se otevřela naději na lepší budoucnost, která potom přišla (když pomineme tu část s amnesií).

V neposlední řadě je její součástí Gilan. Její drak. Nedá se ani přesně určit jako člen rodiny, spíš jí to připadá, jako by byl součástí její duše.

Majetek: Brnění, které je popsáno výše. Po svém boku nosí podlouhlou dýku. Mezi její skrovný majetek patří i luk s toulcem a šípy. Nosí i vak s jídlem, který je už její několikátý, protože jej věčně někde zapomíná, takže si pořizuje a další a další. Pokud ho zrovna u sebe nemá, šance jsou že ho někde nechala a nebo se už rozhodla si další nepořizovat.

Tato postava je oceněná Théseovým řádem.