Alton

Jméno: Původně Woren Kanhart, ale již cca 75 let si říká Alton

Druh: Člověk (i když magicky upravený)

Věk: 83 let ale přesto vypadám na 20 let

Vzhled: V dálce vidíte postavu zahalenou v dosti roztrhaném plášti, všechny díry jsou pečlivě přešité záplatou. Původní barva pláště byla asi šedivá, teď je ví už stejný poměr hnědé od záplat. Plášť mi sahá až po kolena a když se odhalí všímáte si kožené zbroje, zbroj je už trochu opotřebena, ale vyráběl ji mistrný platnéř. Z prosté košile vidíte jen potrhané rukávy, ruce jež z nich čouhají jsou mozolnaté a občas levou rukou sjedu k hlavici mého jeden a půlručního meče. Hlavice je klasicky mincová vyrobena z mosazi, aby byl meč vyvážený. Meč celkově je dosti prostý, poměrně tenký a dobře vyvážený. Je zandaný v pochvě, také je prostá, bez ozdob. Kalhoty mám trochu špinavé, ale stále je poznat že měli též šedivou barvu, až ke kotníkům mi boty zakrývají kalhoty. Jsou z měkké kůže a z obou čouhají rukojeti kratších dýk. Když se mi zahledíte do obličeje, pocítíte trochu úlek. Pleť na tvářích je až mrtvolně bílá, vypadá jako by nikdy nepoznala něco jako pigment, mé vlasy jsou na tom úplně stejně, jen jsou poměrně krátké, ale pečlivě zastřižené. Ale nejhorší jsou ty oči, jsou růžové, jako oči albína, rychle těkají sem a tam a hledají jakoukoli známku ohrožení, připadají vám jako oči dravého zvířete. Jak vás tak pozoruji, všímáte si, že zatínám lícní svaly. Dohromady to působí jako člověk s kterým by si nikdo zadat nechtěl.

Mysl: Když se mi někdo podívá do mysli, bude mu připadat že chytá závrať všude se to tam míchá a prolíná. Vše se mění v rychlém sledu změn nálad. Bude vám připadat jako byste spořádali trochu moc lysohlávek a k tomu to zapili spoustou trpasličí medoviny.

Má povaha: Někteří lidé říkají, že jsem šílenec. Asi mají pravdu to musím uznat, z jedné části šílenej jsem určitě. Víte občas mi přijde, že vše ve mne jenom bublá. Uprostřed mé mysli asi zuří letní bouře. Myslím, že všichni známe ten pocit, kdy se v nás rvou dva hlasy. Jeden křičí Hyjéé!!! Druhý Prrr!!! Představte si těch hlasů tisíc a budete mít představu. Život se se mnou nemazlil a proto se já nemazlím s nim. Když na to přijde a bojuje se o krk, čert záleží na ostatním, můj krk má přednost. Také říkají, že jsem paličatý, i v tom a mají pravdu.
Pokud si stanovým cíl, tak vždy "účel světí prostředky". Víte občas si přijdu že, ve mne je nějaká nestvůra, která chce každou chvilku vybouchnout a zabít z čisté radosti.
Je to lákavá představa, ale necháme to na jindy.
Ale krom bestie mám i druhou stranu, tu pozná málokdo z vás. Ta lidská část chce jako každý člověk přátele a lásku. Ale to jsou slabosti, ty v sobě musím potlačit. Tak příteli, teď když si vyslechnul mé vylévání duše, nezbývá mi jiná možnost než se tě zbavit.

Můj Příběh: V krčmě se líně u stropu převaluje oblak dýmu. Smrdí to tu po potu a zvratcích. Ale nikomu to nevadí, všichni chlapy co ještě stojí na nohou, pochrupují a perně pijí, zbytek mužů se válí pod stolem se psy. Já sedím u omláceného stolu v rohu místnosti, evidetně jsem už toho dost vypil a pálenka dokáže rozvázat jazyk. A protože nemám s kým mluvit mluvim sám se sebou. "Víš kdo by to řekl, ale takovej sem nebyl porád."  škyt. "Jako mladej klučina jsem vyrůstal v Carvahallu, kdo by to řekl." Zasměje se, tak jak to umí je opilci. "A podívej, co je ze mě teď - zabiják, lovec netvorů, albín. Lidé se mě bojí. A já se jím nedivím, sám sebe se bojím." uchetnu se.
"Víš, byly jsme chudá rodina a všichni jsme dělali co se dalo - otec byl rybář a matka umělá dokonale tkát, jak to bylo tenkrát prosté."
Trvá mi trochu déle, než si urovnám myšlenky, pak pokračuji.
"Přijeli jezdci a odvlekli mne pryč, když jsem se byl podívat u ok na zajíce. Nasadili mi roubík a dali pytel přez hlavu. Když jsem se po několika hodinové jizdě probral z polospánku, zjistil jsem, že sedím vlastně v kobce. Utéci se nedalo, mí jediní společníci byly krysy."
Pak si vzpomenu na minulé bolesti a zašklebím se.
"Po nějaké době pro mne přišli, něčim mě bacili přez hlavu a když jsem se probral ležel, jsem na oltáři. Byl jsem nahý a přišel nějaký zakuklenec, něčím mě bodnul do paže a já sebou polekaně trhnul."
I v tuhle chvilku sebou trhnu, jakoby mě něčím bodnuli.
"Nebolelo to, bolest přišla až potom, stejně jako křeč. Byly to dvě mé přítelkyně po tři dny. Tři dny jsem se svíjel a tisknul čtverec kůže v zubech. Naštěstí jsem brzy upadl do bezvědomí."
Opět si vybavím tu hrůzu a zatřepu hlavou.
"Po probuzení mě čekal největší šok, úplně jsem se změnil. Teď už víte proč tak vypadám. Potom přišel výcvik. Čas plynul moc rychle a já vyrostl do této výšky a změny na sobě nepozoruji. Výcvik byl tvrdý, učili nás bojovat s nestvůrami i lidmi. Učili mne základy magie, ale jak vím, jsou to jen drobné základy, jen to nejnutnější. Zato se jim povedlo ve mně vzbudit mé instinkty a potlačit více lidskou stránku. Ano, dokonale slyším, vidím ve tmě a dokonce i čich a chuť mám lepší. Ale k čemu mi to je." Potom můj výraz ztvrdne a pokračuju zlostným hlasem. "Jednoho večera jsem utekl z kobky a toho zakuklence podřezal jeho vlastním mečem. Hlídku odrovnat těžké nebylo, téměř na hlídce spali."
Pak se opět zklidním a už smutněji pravím. "Šel jsem domů, vesnice byla prázdná a vypálená. Čas plynul rychleji než jsem myslel. Lidi z okolích vesnic jsem nepoznával, ale i tak jsem se vyptával co se stalo. Od jednoho z vesničanů jsem se dověděl, že utekli k Vardenům, tak jsem pobral své věci a vyrazil."
  Zhluboka si přihnu pálenky. "Cesta byla snadná, jídlo jsem si ulovil a nasbíral v lese. Po čase jsem došel k okraji pouště. Tam mne pak dostihli, asi mě musel nějaký vesničan zradit. Musel jim vyzradit, že hledám vardeny. Ano, našla mě jízda tří královských vojáků na koních. Na pokrajích pouště jsem s nimi svedl bitvu, byla to řež. Všechny jsem je zabil!" Křiknu napůl radostně.
"Pak mne poslední trefil kopím do zad, zabil jsem i jeho. Pokračoval jsem na koni, nevěděl jsem jak ta poušť velká je. Když jsem nemohl, spadl jsem z koně, ten mi samozřejmě utekl a já tam umíral. Tenkrát mě našel krkavec a to mi zachránilo život. Našel mne jeho majitel, postaral se o mne a vyléčil mne. Učil mne dále o magii. Jeho jméno bylo Wran a žil v malé oáze. Mnoho jsem se přiučil, stal se pro mne starším bratrem." Opět odmlka.

"Po čase jsme se rozhodli, že se vydáme najít mou rodinu a musíme něco podniknout proti království. Proto jsme se vydali znovu hledat Vardeny. Až je najdeme možná najdu svou rodinu."
Potom se otočim na sedláka, který se zájmem poslouchá. Ten se nedožije rána bleskne mi hlavou a už sahám po noži.

Altonův pracovní pohovor

Vnitřek krásného měšťanského sídla obklopuje ebenový nábytek, skleněné vitríny. Velké a těžké tapiserie z…z nějaké látky pravděpodobně hodně drahé. Po dřevěné podlaze  je rozloženo  spousta medvědích a kančích  kůží . Dokonce je tam i puma. Po stěnách jsou rozvěšeny lovecké trofeje kančí hlavy jelení rohy. Nad oknem, které prosvěcuje celou tu okázalou a kýčovitou scenérii lovecké chaty jsou pověšeny urgalý rohy. Muselo se jednat velmi starého urgaly protože rohy byly opravdu velké. Přesto všechno je to jen laciná exhibice majitel všechno někde koupil nebo vyhrál v kartách. Kouknu se na toho asi 35 letého muže. Byl obtloustlý a oblečen v pestrobarevných  až šaškovských šatech. Vedle něho sedělo 9 dalších mužů. Všichni to byly osobní strážci. Po zuby ozbrojení, a ještě k tomu v kožených zbrojích.  Já seděl a patřil jsem mezi ně. Teda to všechno si jenom myslely. Byl jsem na jedné velmi dobře placené misi. Měl jsem zabít toho obchodníka. Musel sem ale počkat na posily. Tak sem tam s nima seděl a hrál karty. Poslouchal jejich řeči. A sledoval jak se opíjejí. Možná nebudu pomoc ani potřebovat. I když na co riskovat. Tak kde sakra jsou ty povaleči?! Nechal jsem jim tam uniformi služebných a otevřenou bránu. Asi se něco pos*ralo. Příšte si dohléfnu na to kdo vymejšlí plány a zajistim si aby byli složitější. Kupec zrovna vynesl kartu dokončoval nějaké svoje bláboly. Ušetřte už mě konečně toho utrpení. Pomyslel jsem si v duchu. „…A tak jsem potkal Mery svojí ženu.“ Podívá se na mě  pohledem který prozrazuje že právě napije první skleničku samohonky.  „Rodney ty jsi za celej večer neřek ani slovo. Pověz nám jak se porvé zamiloval.“ Je jasné, že ještě není natolik opílý jak by se mi hodilo, když dokáže zachytit můj pohled plný neochoty a nespokojenosti. „Ale notak, nestyď se chlapečku, nebo jsi snad ešte nebyl s holkou?“ Přitom se zasměje svému vlastnímu popíchnutí. „Mluv už!“ Pobídne mě ráznějším hlasem který znamená, že už se z toho nevykroutim.  „A jsi na řadě“ Dloubne do mě jeden z bodyguardů. Vyložím nejnižší kartu co mám v ruce.  Chci aby měli radost a byly proto míň ostražití. „Zase si prohrál. Nemám ti snad vysvětlit jak se to hraje? Poznamená očividně nejopilejší muž a rozchechtá se. Jiný muž se chopí rozdávání nové hry. Abych ještě oddálil ten moment kdy musím vyprávět a dodal si kuráž vyprázdnim tenhle večer první sklenici. A ihned si naleju další. Ten obchodník má tolik prachů a nedovede si obstarat pití co by za něco stálo? Obchodník se na mě už dívá podezřívavým a velmi netrpělivím pohledem. Řeknu jim pravdu. Stejnak nebudou žít natolik dlouho aby to vyžvanily.  „Mirthia.“ Začnu. „Jmenovala se Mirthia.“ Pokračuju už jistěji.  „Byl jsem mladej  hodně mladej..“ Zarazím se když si uvědomím, že stárnu o hodně pomaleji. A jinak než ostantní. I když život byl na mě svině alespoň něco trochu pozitivního.  „Bylo mi třináct .“ Uvedu to na pravou míru než si ostatní uvědomí, že se mnou něco není v pořádku. Muži se zasmějí jako kdyby chtěli říct, že o čase toho ještě moc nevím. „A já mysle že tě žádné nechtěla kvůli těm nadherným očím a tak jsi šel s oslicí.“  Poznamenal a dva se tomu zasmály. Velmi vytříbený humor. Nadechnu se pokračuju. Pomyslím si sarkasticky.   „Zrovna jsem přišel do města. Nepamatuju si které to bylo. Neměl jsem peníze  tak jsem kradl.“ Tuhle číst jsem mohl vynechat. Není to zrovna chytrý tady před obchodníkem pomyslím si, ale obchodník  nic jenom mě zaujatě poslouchal. Vynesu další kartu v úmyslné prohře. „Takže jednoho večera jsem si zašel do hospody utratit trochu těžce nakradených peněz. Dal jsem si pár piv a všechno se zdálo lepší. Pil jsem tam sám a přisedla si ke mě jedna dívka byla to půlelfka. Nebyla ani moc hezká, ale víte co s mladym člověkem udělá pár piv.“ Někteří přikývli nebo něco zabrblaly.  „ Nevím co přesně říkala vím jen to že mě utěšovala  mluvila se mnou smála se mým vtipům a já ji vykládal… Šlo to pořád stejně dokud jsme se nepolíbily a pak jsme skončily na pokoji. Dovedete si představit co pak následovalo. Poprvé to nebylo nic moc, ale podruhé a po třetí už to bylo lepší….“ Muži mi věnovali „chápavé“ pohledy. „To, že je to děvka jsem pochopil až ráno když jsem obracel naruby měšec. Měl jsem tehdy štěstí,  že mě neokradla a neutekla… I když vyšlo by to nastejno.“ Odmlčel jsem se abych se mohl napít té pálenky. Jak jsem se soustředil na vyprávění ani jsem si nevšiml, že muže už přestalo bavit moje prohrávání a vynechaly mě ze hry.  „Jak jsem byl kdysi naivní. Zamiloval jsem se do ní. Chodil jsem tam každy den nosil jí ukradené šperky a dárky a květiny. Říkala jak jsem její hrdina. Že se kvůli mně vzdá svýho řemesla.  Uměla hrát pěkný divadýlko. To se jí musí nechat.   Vydrželo mě to dalších pár dní. Než jsem jí přistihl jak dole u baru říká ty samé věci nějakými dalšímu mladýmu klukovy. Sebralo mě to a odešel jsem z města.“ Nebyla to pravda . Ale nebyl jsem tak hloupej abych jim říkal  jak to bylo. Ve skutečnosti jsem tam na ně čekal až půjdou nahoru do pokoje. Pár minut jsem počkal. A pak jsem šel k pokoji. Zapomněli zamknout. Vstoupil jsem do pokoje. Byly až moc zaujatí sami sebou než aby mě zaregistrovaly. Ten pohled mi dodal vztek, který jsem potřeboval. Vytáhl jsem nůž z pochvy. Stoupl jsem si nad ně a připravil jsem se k rychlému a přesnému útoku. Chlapec mě zpozoroval  a vytřeštil oči snažil se ze sebe dívku schodit, ale už bylo pozdě. Nožem jsem podřízl dívce krk. Jak krev krev začala téct na chlapce samím strachem zapomněl křičet. Napřáhl jsem se zarazil mu nůž do krku.  Oblékl jsem na sebe chlapcovy šaty, které ležely dostatečně daleko na to aby byly zakrváceny. Vyšel jsem z pokoje a vydal se na cestu do sousedního města. „To je všechno.“ Zakončím.“ „To je všechno?“ Zeptá se udiveně kupec. „To není nic zvláštního. Tohle se stane každýmu druhýmu klukovy mohl si prostě říct, že v tom byla ku*va a nemusel ses tady takhle trápit.“ Poplácal mě po rameni a zasmál se stejně jako všichni ostatní. V tom přiletěl odněkud šíp a skončil v oku kupce druhý si našel místo v krku. Na nic jsem nečekal. Vytáhl jsem  nůž a strčil ho vedle sedícímu muži   do úst tak prudce až mu vyšel  zadní částí hlavy. Protože byly ománeni kořalkou teprve teď se začaly zvedat a vytahovat meče s pochev. Pustil jsem nůž a vytáhl meč z pochvy. V tom monetě přiletěli další šípy. Jeden se zabodl do brnění tak, že protivníka ani nezranil.  Druhý zasáhl už úspěšně a vyřadil dalšího muže z boje. Čtyři muži se rozběhly někam mimo moje zorné pole. Jednou ranou meče jsem usekl bodyguardovy polovinu lebky tak že mozek se rozprskl po zdi. Druhý si nevedl o nic lépe sice po mě sekl svým, ale bez nejmenších problémů jsem ho vykryl. Meč jsem volnou rukou chytl za čepel do posíleného krytu abych zkrátil vzdálenost. Vykryl jsem pár jeho další chabý pokus o útok. A přitom jsem se přibližoval blíž a blíž. Když nás dělilo jen pár coulu  udeřil jsem ho jílcem do obličeje tak silně, že zavrávoral a snažil se udržet na nohou. Skopl jsem ho okovanou špičkou boty k zemi a probodl jsem mu hruď. Vytáhl jsem meč a začal se rozhlížet po ostatních. V protější místnosti spolu šermovali tři strážci proti dvěma mužům a zatlačovali je před sebou pořád dál. Čtvrtý se snažil vstát ze země. Když jsem šel kolem okovanou botou jsem ho nakopl do obličeje a udělal z něj tak fašírku. Spolubojovníkovy se nějak zázračně podařilo sejmout ochránce. Válel se v agonii v kaluži vlastní krve. Spolubojovníci zřejmě nebyli žádní mistři v šermu. I přes nával zuřivosti mi došlo, že můj chlebodárce sem nasadil ty nejhorší lidi abychom tady zařvaly a nemusel mi platit. Už jsem to zažil několikrát. Přistoupil jsem k muži který byl ke mně momentálně otočený zády a sekl ho příčně z leva tak, že jsem mu přeťal lebku napůl a meč se zastavil až v rameni. Jeden strážného zaměstnal  a druhý mu tesákem podřízl krk. „Kde ste byly vy kreténi?:“ začnu si na ně vylejvat zbytek svojí zuřivosti. „Oba muži si oddychly. Vypadalo to že se smířily se smrtí a teď si v návalu euforie oddychly. „Byly jsme tady když si začal vyprávět…“ začal první nejistě. Chtěly jsme slyšet jak to dopadne.“ Pokračoval druhý opojen svou zdánlivou nesmrtelností. „ Fakt to nebylo nic moc.“ Bojové šílenství mě znovu pohltilo. Vzal jsem toho co bil u mě nejblíž vzal ho za vlasy a mlátil mu hlavou o stěnu dokud nebyla na kaši. Druhý se mezitím okusil utéct. Nepomohlo mu to vytáhl jsem nůž a hodil. Zahryzl se mu přímo doprostřed hlavy. Stál jsem v to místě a prohlížel jsem si svoje dílo s velkou zuřivostí a zadostiučiněním.  

Rodina:

Wran, můj nevlastní bratr. V jednom ohledu to není skutečná rodina, ale v tom druhém ohledu je nejskutečnější jaká může být. Pomohl mi když jsem to potřeboval a nezradil mě. To je důležitá věc a dnes špatně k sehnání. Nevim jestli bych udělal to samí. Možná jo možná ne nevim to protože podobně jsem se nikdy rozhodovat nemusel. Moje rozhodnutí by bylo překvapením i pro mě samotný. Zní to hnusně, ale na co by mi bylo kdyby žil a já byl pod drnem. I když čest a oddanost je pro mě přežitá vlastnost  když jí mají ostatní vůči mě sem za to rád. Když o tom mluvím je to děsivá myšlenka co když si myslí to samé. Stím dobré vpastnosti nepodporuje. I před vlastním bratrem se člověk musí mít na pozoru jinak mu někdo vezpánku udělá rudý úsměv. Na takovou smrt jsem se snad dožil moc vysokého věku...

Frinsich Kanhart, můj otec. Nemůžu ti toho moc říct i kdybych chtěl. Nedobrovolně jsem odešel docela v nízkym věku. Kolik mi tam mohlo bejt 5-6? Asi tak nějak. Byl to rybář chytal ryby a prodával je na trhu. Od těch dob by mi nevadilo kdybych celej život neviděl rubu.  Nemusely jste být jasnovidec abyste uhádli jídelníček na roky dopředu. V neděli ve ssvátek každý den ryba. Sice otec se párkrát snažil nastraži oka na zajíce. Jediný co u jeho ok kdo kdy chytil sem byl já. Byly jsme chudí, žili jsme v dřevěný boudě u vody. Vždycky tam byla zima i vlhko. V létě spusta koumárů a další havěti. Aspoň jsem se tam něco naučil. Že bez peněz se žít dá, ale je to pěkně na ho*no. Moje práce moc nenese  a jsem častěji na suchu než spenězma pořád se teď mám líp.Je to sice nepodstaný když mám mluvit o otci, ale... Naučil mě plavat další věc, která se hodila. Párkrát mi to zachránilo kejhák.

Grnna... Gresba... Gréta... Girfa... To je jedno už ani nevím jak se moje matka jmenovala. Byla pěkná nevím jestli si to pamatuju nebo představuju. Měla dokonalou postavu zrzavé vlasy a zelené oči. Všimli jste si jí i na několik metrů. Protože smrděla rybinou. Jako celá naše rodinka. Snažila se přidat pár měďáků do rofiné kasy tím že se vyšivala. Neslo to stejně bídně jako rybaření. Jediné co si od ní pamatuju živě jsou hádky s otcem. "Milovla jsem tě, když jsem čekala Worena slíbil si že se o nás postaráš, že zaopatříš rodinu a aby si zbavil těhotnou dívku abys jí zbavil ostudy!" Vřeštěla. "A co mám teď...?!" Dále následovaly nadávky které si nepamatuju. Byl jsem bezelstné dítě. A rozbíjení talířů.  Jako by jsme jich měli přebitek. Často odcházela s monoklem. Pak několik nocí probrečela. Naučil jsem se od ní tři důležité lekce. I přesto, že jsem se je pochopil až později. Děti jsou problém. Ženy jsou problém. I přesto že ženy a děti jsou problém chlapy jsou horší. To mě přivádí k myšlence lepší být horší než obět. Názorná ukázka je vždycky tak přínosná...

Schopnosti: "Vy se mě ptáte co umím? A proč prosím vás? No dobře jak chcete." Sáhnu na hlavici meče. "Umím dokonale šermovat, v tom mě cvičili dosti dlouho, jsem s ním opravdu rychlej." Trochu si odkašlám.

"Také umím trochu kouzlit, ale to je jen na učňovské úrovni, dál jsem nebyl schopen se dostat. Zato mám bystré smysly, lépe slyším, dokonale vidím ve tmě, vycítím živou bytost poblíž." Nakloním se, abych lépe slyšel. "Jestli umím plavat? Ano, to umím perfektně - můj otec byl rybář, tak mne naučil plavat a rybařit." Počkám na další otázku. "Čím přesně bojuji? Bojuji svým mečem, rozhodně ne žádné dřevcové zbraně to mi nikdy nešlo. Ani střelba mi nejde, zato jsem schopen vrhat dýku na vzdálenost patnácti metrů, téměř pokaždé neminu svůj cíl. Taky když bojuju náblízko je zábava... Jestli umím co? Jo jestli umím stopovat? Ne, to nikdy nebylo potřeba, nikdy mi nikdo neutekl, tak proč se za ním honit po lese." Čekám jestli si mne najme. "A proč ne? Umím ještě poznat různé netvory." Odmlčím se a vycházím pryč z místnosti. "Tak já teda jdu."

Magická Mutace: Hlavní stránky. Díky ní jsem schopen reagovat zrychleně, ovšem určitou chvíli se musím soustředit a vyprázdnit mysl, musím nechat tento instinkt pracovat ( Jedno kolo soustředění a potom dvě 3 akce za 2 kola). Díky této mutaci se objevili všechny naše původní lidské instinkty, ty které jsme v sobě hluboko pohřbili. Vycítím když mne někdo sleduje nebo je delší dobu v okolí. Mám zlepšený sluch a zrak, i můj čich je o poznání silnější. Jsem schopen spát a vzbudí mne nepatrný zvuk co nazepadá do obvyklých zvuků okolí.
Ovšem průlomem se stal delší život, žiji už dlouhou dobu a nepozoruji na sobě příliš velké změny. Asi to má co dočinění se zaklínáními, které doprovázeli po tři dny mou mutaci.
Vedlejší stránky: Krom kladných se objevili i záporné stránky. Můj vzhled se změnil. Začal jsem být víc nedůvěřivý. Tato nedůvěřivost může občas hraničit až s paranoiou, tato paranoia začíná být silnější čím jsem starší.

Vybavení:

Mám krásný dům Urubeanu. Nachází se v centru města kde je krásný výhle přímo na hrad Galbatorixe. Má čtyři patra. Stěny jsou obloženy ebenem a zdobeny zlatem každý lustr je z nejčistčího křištálu a vždy domunuje celě místnosti. Nábytek je z modrého dřeva dovezeného přes moře. V čistotě ho udržuje padesát černých otroků a stráž mi dělají jen ti nejstatetčnější kullové... Jasně, že si z tebe dělám srandu. No dobře od těďuž vážně.

Jedenapůlruční meč neni nijak moc zdobený,ale je to prvotřídní kovářská práce. Jen málokdo si může takový dovolit. V bitvě odvede skvělou práci.

Kožená zbroj je sice o něco opotřebovanější a pospravovaná přesto stále úlně funkční a i neskušené oko vidi, že jí musel vyrábět zkušený plantéř. 

Dva  nože (vyvážené na vrhání). Měch na vodu, Měděný prsten od matky, batoh a v něm krom jídla lano, šátek, křesadlo, kožešina, troud, škrtidlo, cestus, miska na jídlo, šití, lžíce, měšec(vetšinou prázdný) a pár dalších drobností.