Elénaril Terien Nyx
Portrét:
Celá postava:
Jméno:
Elénaril Terien Nyx a přezdívána El. Její příjmení, Nyx, by se dalo přeložit jako 'stvořena nocí'.
Své druhé jméno nikdy nikomu neprozradila, navíc jej nemá příliš v lásce. Raději proto používá přezdívky, pod nimiž je mezi obyvately lesů známa - Dítě lesa, Rudá dryáda, Strážkyně, Duch lesa, Vlčice, Vlčí žena, Linnëa a dcera Argolu.
Titul:
Dračí Jezdkyně - Šurtugal
Rasa:
Dosti atypická, ale čistokrevná elfka.
Datum narození:
Na jaře roku 2868, v den, kdy měsíc zakryl slunce.
Věk:
Prožila již dlouhých 395 let.
Povolání:
El má dvojí tvář. Jednu spravedlivou, dokonce i trochu vznešenou. Elfskou. A to Strážkyně lesů Du Weldenvarden - poměrně známá mezi lidem. Ovšem pozor ať tu nedojde k omylu. Nejde o strážení hranic - její poslání je pečování o hvozd pod ochrannými křídly stromu Menoa. Je jasné, že něco takového by jí většina elfů nehorázně záviděla.
Tou druhou polovinou by se El ovšem nechlubila, nechce totiž přijít o hlavu. A toť její lidská tvář. Zlodějina. Známá je tato stránka taky - ovšem mezi lidmi. Každý ví o kom je řeč, když někdo zmíní přezdívku Liška.
Jazyky:
Elfský nebo-li starověký a slovník lidské rasy. Mluví také po vlčím, což jsou různé vrčivé zvířečí zvuky, vytí a fyzická gesta.
Strana:
Neutrální. Je však o něco více nakloněna ke své rase, protože lidé jsou bezohlední k fauně, což jí je proti srsti.
Právě se nachází:
Marna, poušť Hadarak.
Podoba:
Elénaril je chybou v zákonech. Podivné zjevení, které bůh vymodeloval po vyprázdnění několika lahví vína, zbaven rozumného myšlení a veden svou zvrácenou touhou po ženě.
El zkrátka není tou líbeznou a hrdou elfkou s nepřirozeně jemnými gesty a éterickým krokem. Z jejích pohybů sálá dravá elegance, nezkrotnost a divokost. Oči, rudé jako ty ďáblovy, pohlíží na svět s jistým pohrdáním, neuhasitelným žárem a množstvím děsivých tajemství. Hluboké jako bezedné studny plné vroucí krve, které do svých hlubin nemilosrdně vtáhnou každého opovážlivce. Vášnivé a plné života. Uvězněné v objetí svíjejících se symbolů, jejichž význam spočívá v jedinečném poutu, které je mezi ní a stromem Menoa. Tato tetování se táhnou přes kořen nosu k vystouplým lícním kostem, další se kolébají pod očima a velice podobná pokrývají i výrazné špičaté uši. Ty obvykle vykukují zpod hřívy temných vlasů, spadajících elfce až pod zadek. I přes svou uctivou délku jsou však velmi husté a pečlivě opečovávané. Jejich krásu Elénaril ráda vystavuje na odiv, proto je většinou nechává volně rozpuštěné a povlávající ve větru. Někdy si přední prameny zaplétá do copů, aby jí nepadaly do tváře. Také si do nich přidává korálky a různá barevná peříčka, která podtrhují její atypický divoký vzhled. Tomu trochu odporují velmi jemné rysy Terieniny tváře a nepatrně načervenalá ústa, drobnější avšak s plnými a velkými rty - vábivými a sladkými. Nad nimi pak vyrůstá zašpičatělý nos, rovný a souměrný.
Její pleť je jemná a díky častému pobytu na slunci dozlatova opálená. Drobné škrábance a jizvičky od větví a vlků, které má po těle, příliš neřeší. Naopak, má ráda nedokonalosti, odlišuje ji to od ostatních příliš bezchybných elfů.
Styl oblékání:
Jelikož elfka žije v divočině, nenosí žádné pestrobarevné nebo elegantní odívání, jak je u elfů obvyklé. Jediným barevným kouskem, který většinu času leží na dně vaku, je světle červená večerní róba. Zbytek zabírá oblečení v hnědých, černých, tmavě zelených, šedých a béžových barvách. Odstínech, které lehce splynou s okolním prostředím. Také potřebuje, aby jí oblečení nijak nezavazelo při pohybu. V sukních a šatech se po stromech rozhodně skákat nedá, takže zpravidla nosívá pouze kalhoty. A vždy jen úplé, aby se jí nezachytávaly o větvičky. Přes ně poslední dobou mívá vysoké kožené boty, tenkéa měkké, jen aby jí kůži chránily před horkým pískem z pouště, kudy si občas zkrátí cestu. Jinak bývá bosá.
Vrchní část těla si Elénaril překrývá pouze korzety různých druhů a tvarů. Takové, které odhalují její břicho, což jí opět ulehčuje pohyb. Přes to všechno mívá zelený plášť, který ji v lesním podrostu dělá naprosto neviditelnou. Většinou má raději i tvář bezpečně ukrytou pod kápí, jen lesk očí jde sem tam zahlédnout. Velice dobře jdou naopak vidět její zbraně. Luk, který má vždy přehozený přes rameno a toulec se šípy. Pod pláštěm a někdy dokonce i okolo pasu pak mívá dva štíhlé a smrtící oštěpy. Je to celkem neobvyklý druh zbraně, ale o to účinnější. Boj zblízka je jiný než s mečem, podobá se spíše zápasu s holí a na dálku, když je střela dobře mířená - bývá horší než šíp.
Povaha:
~ Nepleť si moji povahu s mým chováním.
Má povaha je to, kdo já jsem.
Mé chování záleží na tom, kdo jsi ty! ~
Je od příkladu typického elfa také poměrně odlišná. Na jejím charakteru se ten nahoře vyřádil snad ještě více než na zjevu. Zatímco o elfech je známo, že jsou zdvořilí a vychovaní, El se v tomto ohledu více podobá lidem a trpaslíkům. Hubu má pořádně prořízlou, nevymáchanou, prolhanou a nebojí se vyjádřit svůj názor, obvykle doplňen ještě pořádnou dávkou sarkasmu. Pravidla pro ni neexistují a pravděpodobně nemá ani ponětí, co je to slovo etiketa. Poučovat ji a domlouvat jí je ale naprostá ztráta času. Elénaril je navíc skvělý řečník a pěkně vychytralý, proto v rozpacích a s cedulkou 'blbec číslo jedna' obvykle skončí každý opovážlivec, který by se o něco takového pokusil. Nakonec by ho ještě odměnila pokřiveným a výsměšným úsměvem, což není zrovna milé. Bohužel - druhou stránku osobnosti, tu světlejší, odkrývá málokdy. A ač se může zdát, že jí nic neublíží a vše je jí lhostejné, opak je pravdou. Je překvapivé jak moc je elfka pod svou tvrdou a nerozbitnou slupkou citlivá. Spíše nezdravě přecitlivělá.
Její charakter je postaven hlavně na emocích a citech, tedy intuitivní stránce. Težce proto nese kritiku, byť to nedává znát. A mnohem hůře reaguje na urážky, obvykle prvně svojí prořízlou pusou. Pokud je někdo tak troufalý a neomalený, že ji dokáže ranit, ponese za své činy následky. Nejenže si to El bude pamatovat až do konce svých dnů, ale nikdy dotyčnému neodpustí.
Je urážlivá a má sklony k přehánění - do všeho se vrhá po hlavě bez dlouhého přemýšlení a s neutuchající vášní. Užívá si života. Zřídka kdy něčeho lituje.
K cizímu životu bývá chladná a lhostejná, pouze na blízkých a jí samotné jí záleží, nikdy by se pro nikoho neobětovala a strašně nerada pomáhá - chovat se jako sobecký spratek jí opravdu jde.
Na druhou stranu - její myšlenkové pochody jsou typickým odrazem realisty. I přes horkokrevnost, divokost, citlivost a další šílené stránky její povahy, dokáže svět vidět tak, jak je. Bez iluzí a snů. Tato stránka El přijde velice vhod, jelikož ji její sprostý slovník už kolikrát přivedl do potíží. A pokud se problémy naskytnou, pak to obvykle nekončí bojem ale jejím útěkem. Pravidla ani mravy nezná a nestydí se za hrubé zdrhnutí ze scény, což mnohdy může být její jedinou spásou. Dalo by se tedy říci, že schopnost vidět věci reálně jí dává značnou výhodu v boji o život v každodenním tvrdém světě.
"Měj se na pozoru,
ty, jež se ukážeš,
a vyslyš slovům jež nesmázneš.
Mluv střídmě a zvědav nebuď,
ať nepoznáš její nechuť.
Sežhnut raděj být nechtěj,
jináč šíp v krku budeš mít nechtě.
Nestůj v té krvi vroucí,
ať nespatříš šelmu řvoucí.
Ale věř, když najde se štěstěně,
ucítíš dotek lesního štěněte."
Schopnosti a dovednosti:
Jelikož Elénaril již několik set let žije v divočině, bezpečně skryta před zraky svého národa, a to již od svých mladých let, většinu dovedností se naučila vlastním přičiněním a tvrdou dřinou. Je zvyklá pracovat rukama stějně jako lidé či trpaslíci. Magii sice zvládá poměrně dobře, téměř ji však nevyužívá - mnohem více věří do krve rozedřeným dlaním, mozolům a puchýřům.
Umí si uvařit, rozdělat oheň a zašít roztrhané oblečení, dokonce postavit provizorní přístřešek - zkrátka vše, co potřebuje k přežití mimo civilizaci. Na koni se udrží, vyzná se v lesích, bobulích a bylinách - její stopařské schopnosti předčí málokdo, je zvyklá je využívat každodenně při lovech se smečkou. Kromě vlčí řeči dokáže napodobit rozsáhlou škálu jiných zvířecích zvuků a signálů.
Má skvělou kondici z neustálého běhání a šplhání v korunách stromů, což jí přijde vhod i v boji. Ze zbraní jsou jí vlastní pouze oštěpy a luk, přičemž lukostřelba je její nejvypracovanější dovedností. Opět je nutno podotknout, že tyto zbraně využije mnohokrát za den, nemělo by tedy být překvapením na jak vysoké úrovni je umí používat. Jak silný a nezvyklý protivník může být. Bohužel, s jinou výzbrojí v ruce by byla naprostým zklamáním.
Ani v uměleckých oborech nepobrala příliš talentu - snad až na zpěv. Její hlas je však poněkud hrubý a chraplavý, mnohým uším proto její broukání nelahodí. Na písně pod noční oblohou nebo při ohni to naštěstí bohatě stačí. Alespoň jí. Ovšem - to by nebyla El, kdyby neměla nějakou neobvyklou schopnost. Mezi lidmi to není až tak zvláštní činnost, není ale legální. Konktrétně na Elénaril je vypsána slušná odměna, respektive na její hlavu, o níž nikdo nemá ponětí jak vypadá. Všichni však znají tu mrštnou zmiji. Osobu přezdívanou Liška. Zlodějku, která má na svém účtu nespočet vloupání, kráděží a dokonce i vražd. Expertku ve svém oboru. Mazanou, neviditelnou, tichou a rychlou.
Nikoho by samozřejmě nenapadlo, že pod tou temnou kápí se skrývá elfka. Elfka, která přesně ví, jak využít výhod své rasy nad těmi tupými lidmi.
Magie - Učeň
Energetická ochranná magie 2/7
Energetická útočná magie 2/7
Elementární magie 1/7
Vitální magie 1/7
Psychická magie 3/7
Boj s oštěpy 3/7
Lukostřelba 4/7
Řemeslo:
Zlodějství 4/7
Historie:
Elénaril se narodila v elfském městě Osilon. Její rodiče zde vlastnili honosný dům na vrcholku mohutného dubu, kterému elfové přezdívali 'hvězda'. Patřil k nejkrásnějším stavbám města a také nejdražším. Její rodina však měla peněz dostatek a proto si ho mohla dovolit.
Několik let po Ejejím narození se Aneär, její otec , vypravil do Ellesméry. Povolala ho k sobě samotná královna elfů Islanzadí. Proč?
To nikdo kromě jeho a rodiny neví. A já to tajemství nehodlám vyzradit.
Poté co otec odjel, vypravila se její matka i s malinkou El ke stromu Menoa. Selenë tehdy pracovala jako léčitelka a ranhojička. Často zde sbírala důležité byliny pro své pokusy. U stromu Menoa také zdokonalovala svou magii. Rozhodla se Terien ukázat posvátnou půdu...
- Dotek -
"Páni!" vydechla El a její obrovské rudé oči se rozšířily údivem. Malé ruce měla obtočené kolem matčiných ramen a hlavu nepřirozeně vyvrázenou směrem ke stromu Menoa. Ten se pnul do obrovské výše a když holčička zaklonila hlavu, viděla jen mohutnou korunu, která se rozpínala a vlnila nad jejich hlavami. Pohled, který se jí naskytl by nikdo slovy nedokázal popsat. I když byla Terien z dlouhé cesty unavená, začala se v matčině náručí netrpělivě vrtět. Matka se jen usmála a jemně ji postavila do hebké trávy. Když se její bosá chodidla dotkla orosených stébel, propukla malá Elénaril v hlasitý dětský smích a dost nemotorně se rozběhla ke kmenu onoho stromu, který byl silnější než sto obřích borovic okolo něj a jeho kůra byla porostlá hebkým zeleným mechem. Po větvích prastarého stromu se honily červené veverky a z houští jeho koruny se ozýval jasný křik a švitoření nesmírně spousty ptáků. Celou pasekou prostupoval pocit bdělého vědomí, protože strom v sobě nesl pozůstatky elfky jménem Linnëa, o které jí matka vyprávěla.
Elénaril se rozběhla ke stromu a několikrát ho oběhla dokola. Musela přitom přelézat velké sukovité kořeny, které občas vykukovaly ze země. Malinká elfka se bavila jejich tvary a uzly, jenž jí připomínaly různé symboly či obrázky.
Když však po chvíli udělala krok dozadu, zavadila nohou o jeden z nich, zakymácela se a s žuhnutím spadla tváří k zemi. Tvrdě se do ní udeřila a jemnou kůži si o kůru nehezky podřela.
Její oči se naplnily slzami a holčička propukla v hlasitý bolestný pláč. Slané slzy ji však v ranách ještě více pálily. Její matka se vydala k ní, ale ušla jen pár kroků. Pak se zastavila. Něco v okolí ji k tomu donutilo. Ovzduší se totiž mírně rozvibrovalo a jaksi ztěžklo. A malá El přestala plakat. Teď jen poulila udiveně oči. O její mysl se cosi otřelo, něco hebkého a sametového. Prastarého a moudrého. Terien cítila čísi vědomí. Cítila teplo a světlo a hlínu tisknoucí se na kořeny stromu tisíce metrů všemi směry. Cítila závan větříku skrz spletité větve stromu a proud lepkavé mízy vytékající malou škvírkou v jeho kůře, a vnímala spoustu podobných dojmů od ostatních rostlin, na něž strom Menoa dohlížel. Ten pocit ji doslova uchvátil.
Náhle ucítila na své kůži dotek. Pohlazení však nebylo nepříjemné, ale hřálo. Visílalo nádherné uklidňující paprsky zlaté energie přímo k Terien. Trvalo však jen několik sekund a pak zmizelo stejně rychle jako se objevilo. Když se pak malá Terien otočila na svou matku, nebyla Selenë schopna promluvit. Tam, kde se její dcera předtím odřela nezůstala ani stopa po jejím zranění. Na její kůži se objevila složitá tetování, která dodávala Elénaril jakýsi divoký vzhled. A to ještě její matka netušila, že její dcera nebyla jiná jen vzhledem, ale i srdcem. Něco uvnitř se totiž změnilo...
I když byla Elenárilina matka dosud vyděšená z incidientu u stromu Menoa, netrvalo dlouho a její ostražitost byla znovu tatam. El se zdála být až na podivná tetování zcela normální, jenže zdání klame. Uvnitř Terien totiž rostlo srdce, které chtělo být svobodné. Díky lesu pocítilo jaké to je nebýt spoután na místě. Pocítilo svobodu lesa. Jeho nespoutanost a sílu. A zatoužilo po tom stejném. Kvůli tomu se pak později začalo všechno hroutit jak domeček z karet. A nakonec to vyvrcholilo. Jenže chyba nebyla jen v Elénarilině srdci. V očích své rodiny měla být poslušnou, pokornou a překrásnou dcerou bohatých a šťastných elfích rodičů. Její matka ji již v raném věku začala učit patřičným způsobům a vtloukala jí do hlavy co se smí a co ne. Jenže malá elfka měla jiné priority. I když jí rodiče zakazovali toulat se samostatně po lesích, neposlouchala je. Využila jakékoliv chvíle, kterou mohla strávit v přírodě.
- Rebelka -
Seděla na zemi a naslouchala písni, kterou si okolní ptactvo prozpěvovalo. Před sebou měla rozloženou tlustou knihu, kterou ukradla z knihovny. Na stranách byla popsána spousta zajímavých poznatků, které El uchvacovaly. Navíc ji bavilo porušovat pravidla. Před chvílí utekla z hodiny šermu, ale neměla výčitky. Stejně by se na ni jen pohrdavě dívali, protože ona by byla schopna vzít meč klidně i za čepel. Jenže El nad tím vlastně vůbec nepřemýšlela, protože její mysl byla až moc ponořena do úvah o fauně. Ačkoli knihy obecně její vášní nebyly (rozhodně ne ty nudné politické, které ji její matka nutila číst), tyto stránky ji do sebe doslova vtáhly. Byla schopna u ní prosedět hodiny aniž by se unavila. Jen četla, aby konečně zjistila, co se skrývá na jejím konci. Poslední kapitola totiž popisovala draky, a právě tu teď El pročítala. Druhy, zbarvení, chování a také Jezdci. Jedna z nejpropracovanějších knih o dračím světě.
"Elénaril!"
Odtrhla oči od stránky a rychle vyskočila na nohy. Srdce se jí rozbušilo a dech zrychlil. Otec. Hledal ji. Už zjistil, že utekla a určitě byl naštvaný. "Sakra!" zaklela Terien a rychle chytla knihu, kterou nacpala do koženého vaku. Pak se rozběhla k nejbližšímu stromu, hodila si vak přes rameno a zachytila se nejbližší větve. Už už se chtěla vyšvihnout výš, ale čísi ruce ji popadly za kotník. Otočila se a její pohled se střetl se smaragdovýma očima jejího staršího bratra. Ach ano, rodinný miláček. On byl vždy ten oblíbenec. A nejen u rodiny a přátel, ale i u žen. Vysoký, štíhlý a svalnatý. Snědá pleť, krátké hnědé vlasy. Její bratr by si mohl vybírat. Narozdíl od ní.
"Edrane! Pusť mě!" zavrčela El podrážděně a snažila se mu vykroutit. On ji však svíral pevně. "Edrane prosím!" vzlykla. Její oči se začaly plnit slzami, které vyvolal jeho železný stisk. On ji nikdy neměl v lásce. Choval se k ní chladně, odměřeně a nepřátelsky. Jenže ona musela odsud. A to co nejrychleji, protože jestli ji otec najde - polkla - raději nechtěla ani hádat, co by se stalo.
Zoufale pohlédla na bratra a setřela si slzu z tváře. "Prosím" zašeptala. Edran chvíli stál a skřípal zuby, nakonec však stisk povolil a nechal ji jít. Terien byla v mžiku vysoko v koruně a ukryla se mezi listím, kde se neovladatelně rozvzlykala.
Proč se vždy vzepře příkazům? Slzy se jí řinou z očí a padají na kůru stromu. Proč neposlechne? Dole slyší otcův hlas, řve na Edrana. Proč se nevzdá? Vítr zašumí a El má pocit, že ho slyší. Jemně jí ovane tvář. Jako kdyby říkal:
"Protože jsi naší součástí. Jsi jako my..."
Hřbetem ruky si otře mokrý obličej. Ano. Protože já jsem svobodná.
Svoboda. To slovo El doslova pobláznilo. Vidina toho, že by se mohla rozhodovat samostatně pro ni byla jako diamant. Svůj dosavadní život totiž nenáviděla.
Je si vědoma skutečnosti, že by mohla mít vše, co si elfky v jejím věku přejí. Krásné šaty, šperky, dobré jídlo,... Jenže Terien byla jiná. Její sny a tužby se od jiných dost lišily. Dále jí do vínku byla nadělena také nerozbitná tvrdohlavost a touha, která všemu jen přitížila. Čím byla Terien starší, tím víc utíkala a držela se jako klíště svých snů a myšlenek. Rodiče byli čím dál víc přísní, ale jen kvůli ní. Nevěděli si s ní rady. Tvrdili, že je to vše pro její dobro. Hmm, taky ano. Jenže, v tu dobu je Elénaril odmítala poslouchat. Ve svém pubertálním věku se z ní stala ještě větší a tvrdohlavější elfka, která byla naprosto svá. Za svými názory si vždy stála až dokonce. Několikrát se kvůli nim i porvala. Mám pocit, že jednou dokonce tekla krev, čí byla, si už nepamatuji.
V té době byla Terien, a pořád je, jako nezvladatelná ledová vichřice. Natropí víc škody než užitku. A rvačky, krádeže knih z knihoven apod., nebyly nejhorší prohřešky. Čím větší byla, tím více její krása rostla. Mnohokrát strávila noc u nějakého z elfských mužů ať už jen pro záminku, že nebude muset domů. A to nebylo vše. Jednu dobu si sousedi šeptali, že i její bratr - její vlastní bratr podlehl touze. Možná opilý, možná ne. Co je na tom pravdy ví pouze ti dva.
Nad tímto vším pak hrozivě ční vyvrcholení. Ta chvíle byla zásadní změnou jejího života. Ten den totiž stanula na rozcestí, kdy se musela rozhodnout kudy se dál vydá. Buď se podvolit nebo...
- Ztracená-
Zhluboka se nadechla, aby si dodala trochu odvahy. Její srdce teď splašeně bušilo, měla strach. Věděla však, že to musí udělat. Musí odejít, protože tenhle život ji ubíjel. Cítila se tu jako uvězněná v kleci. Jenže teď dostala šanci z této klece vyletět a svobodně roztáhnout křídla. Být svá a zjistit kým vlastně je? Kde je její místo?
Naposledy pohlédla na dveře, které vedly do ložnice jejích rodičů. Pak se otočila a rozeběhla napříč chodbou.
Její kroky ji zavedly do malé místnosti plné potravin, cestovního oblečení a dalších věcí.
Elénaril rychle zamířila ke staré skříni v rohu a s vrznutím ji otevřela. Z vrchní police sebrala velký kožený vak se stříbrnou sponou a následně vytáhla dva splývavé pláště s kápěmi. Hnědý a černý. První složila a v rychlosti nacpala do vaku, zatímco ten černý si na sebe natáhla. Ničím se však nezdržovala. Pouze se ve spěchu míhala místností a s rozhodností si balila nějaké jídlo, oblečení, křesadlo a další věci, které bude v divočině potřebovat.
Ve chvíli, kdy zapnula vak, jenž byl naplněný doslova k prasknutí, zaslechla za sebou pohyb. Její citlivý sluch zachytil zašustění látky.
Terien se bleskově otočila čelem k vetřelci. Byla připravena na cokoliv. Skoro na cokoliv.
Překvapeně zamrkala. Hleděla do tvrdých nenávistných očí, které ji s odporem sledovaly. "Edrane," vydechla, dokonale ji zaskočil. "Co tu děláš?"
Její bratr se krutě ušklíbl a přikročil k ní. El couvla, ale zády narazila do zdi. "Ty chceš zdrhnout?" promluvil Edran tiše. "Ne."
"Ne?" zatvářil se překvapeně a pozvedl obočí. "Tak proč se v noci plížíš po domě?"
"Já se neplížím. Jen nemohu usnout," zašeptala, její srdce bilo na poplach. Ona uměla lhát, dobře lhát. Ovšem ne před ním. Naháněl jí strach. Doslova z něj měla hrůzu. Stál před ní jako mramorová socha, která měla každou chvíli vybuchnout. Vždy na ni byl hrubý. Jen jednou jedinkrát u něj zažila něhu, jenže to bylo v naprosto jiné situaci, při něčem, co se nikdy nemělo stát. A potom - nic se mezi nimi nezměnilo. Dokonce to bylo ještě horší.
"Nelži. Vím moc dobře, že chceš utéct," zamračil se a v jeho očích se podivně zalesklo. Pohlédla do nich. "
Necháš mě odejít?" nejradši by si dala facku. Co je to za hloupou otázku?
"To jsi vážně tak naivní?" přistoupil k ní skoro na dotek a prsty sevřel její bradu. El se mu pokusila vykroutit, ale jeho stisk ještě zesílil. "Víš moc dobře, že je to zlomí. Budou nešťastní."
"Já vím Edrane, ale pochop, nemůžu takhle žít. Já nejsem jako ty," povzdechla si. Doufala, že to snad pochopí. Snad nebude tak nechápavý a nespravedlivý. Jenže, co když je to opravdu její chyba? Možná by to neměla dělat. Ne! Musí to tak být! A ty to víš! Ta elfka ti ukázala cestu! Narodila ses pro svobodu!
Edran chytl Terien pod krkem a doslova ji přirazil ke zdi. "Jo to je pravda. Nejsem jako ty," zasyčel jí do ucha, "ty jsi jen bezcitná mrcha." El zalapa po dechu. Ta slova ji probodla jako rozžhavená dýka. Mohla být pravdivá?
Náhle se uvnitř ní cosi pohnulo. Vztek prorazil na povrch. Vytryskl ven a konal. El napřáhla ruku a vrazila Edranovi facku. Zakymácel se a když se k ní otočil, jeho oči plály hněvem. Opatrně se dotkl roztrženého rtu. "
Ty! Za tohle zaplatíš! Nenechám tě jen tak zničit naši rodinu!" Jeho slova byla vážná. Hlas však nezvýšil, aby neprobudil rodiče. Chytl ji za paži a táhl pryč. Bránila se. Snažila se mu vykroutit. A potom se ocitla na zemi. Před očima jí poletovali hvězdičky, ale El zřetelně viděla svého bratra, který nad ní stál s napřaženou pěstí. Pokusila se postavit, ale nohy ji neposlouchaly. Najednou o něco zavadila rukou. Zaměřila se na to. Vypadalo to jako kus kovu, který se pronikavě leskl. Dýka. Bleskově se pro ni natáhla a sevřela ji v dlani. Edran ji zvedl na nohy a pokusil se ji dovléct ke dveřím. El se mu ze všech sil vzpírala. "Nikdy! Nikdy se nevzdám!" zavrčela, "tenhle život není pro mě Edrane! A já se chci svobodně rozhodovat!"
"To ti nedovolím!"
"Promiň Edrane. Je mi to líto."
Zatvářil se zmateně. "Cože?! Co to meleš?" Její výraz ho vyděsil a on povolil stisk. A Terien té chvíle využila. Rozpřáhla se. Vzduchem zasvištělo ostří, úzká bílá čepel. Edran se sesunul na kolena. V hrudi měl zabodnutou dýku a z rány mu začínala tryskat krev. Pohlédl na ni s děsem v očích. El k němu poklekla a dotkla se jeho kůže v místech, kde měl zabodnutou zbraň. Po prstech jí začaly stékat pramínky horké rudé krve a oči se jí naplnily slzami. Když pak pohlédla bratrovi do očí, rozvzlykala se. Život zmizel. Oči byly chladné a neživé, jako kámen. Její dlaň obemkla rukojeť dýky a jediným rychlým trhnutím opustila mrtvé tělo. Elénaril se roztřeseně postavila. Sebrala ze země svůj naplněný vak a otevřela dveře, které vedly do vstupní haly. Naposledy pohlédla na Edranovo tělo. "Sbohem," špitla a zkrvavenou rukou si otřela slzu, takže na její tváři zůstala rudá šmouha. Pak se otočila a rozeběhla pryč. Začít nový život...
A tak se Elénaril vydala vstříc neznámému s cejchem vraha na srdci. Byla sice svobodná, ale vina z bratrovi vraždy ji provázela jako stín. A ona ji nedokázala vyhnat, nedokázala se od toho stínu odtrhnout. Neustále se jí před očima objevovala jeho tvář, vyhasínající oči. I ve snech ji pronásledoval.
Navíc jí začaly docházet zásoby a El se v bylinkách a podobných věcech moc nevyznala. Neměla ani zbraň, protože dýky se zbavila hned po útěku. Nechtěla u sebe nosit nástroj, který zavinil Edranovu smrt. Začínala být zoufalá. Sužoval ji hlad a ona už nemohla.
Ani si neuvědomila, že ji její kroky zavedly až na okraj Du Weldenvardenu. Nedaleko od Dračích hor. A právě tam se na ni usmálo štěstí. Hladová, unavená a bezradná narazila na vlčí smečku.
- Naděje -
El měla co dělat, aby se udržela na nohou. Její tělo bylo zesláblé a žaludek doslova řval hlady. Měla pocit, že se jí každou chvíli rozkočí hlava. Někdo ji bodal do ramene, které měla v jednom ohni, potom co se o nějakou neidentifikovatelnou věc pořezala. Oblečení měla špinavé, protože neměla čas si ho vyprat. Teď už jen doufala, že najde něco do úst. Cokoliv. I kdyby ji to něco mělo zabít. Možná by to bylo i lepší. Je přece vrah. Zabila svého bratra.
Podlomila se jí kolena a El se sesula na zem. Do trávy začaly padat třpytivé slzy a ona se po chvíli hlasitě rozvzlykala. Každá slza se hned po dopadu vsákla do země, ale na její místo ve vteřině skanula další. Nakonec se však El opět uklidnila. Několikrát se zhluboka nadechla a opřela se zády o strom. V hlavě se jí ozval onen šeptavý hlásek. Vstaň! Nevzdávej to! A ona ho poslechla. Musí přece existovat nějaká šance, jak přežít.
Náhle zpozorněla. Její citlivé smysly zachytily jakýsi vzdálený hluk. Elfové? Ne. To budou nějaká zvířata. A možná její poslední naděje. Pomalu se vydala směrem odkud zvuky přicházely. Kroky ji zavedly na malou mýtinku, která byla prosvětlená několika slunečními paprsky. Více světla se neprostupnými korunami nedostalo.
Elénaril upoutal pohyb mezi stíny. Přimhouřila oči a vzápjetí zalapala po dechu. Ze tmy na ni koukal pár zářivých očí. Pak se ozvalo vrčení. Vlk. Terien se rozbušilo srdce. Slyšela o těchto zvířatech, ale nikdy žádné neviděla na vlastní oči. Jsou docela velká a silná, hodně chytrá a společenská. V tu chvíli vůbec nevěděla, jak se zachovat. Když se pak tvor vynořil z neprostupné tmy, sevřel se jí žaludek. Vlk měřil něco málo přes metr. Jeho srst byla namodralá a oči divoké a nespoutané. Byl to Zurin, její nejlepší přítel, o čemž Elénaril zatím neměla ani ponětí. Naopak v tu chvíli ji jako ledová paže sevřel strach. Obrovské drápy a ostré tesáky v ní dokázaly probudit hrůzu. A El udělala jedinou věc, která ji napadla. Sedla si na zem a sklopila hlavu na známku podřízenosti. Nejdříve si myslela, že to nezabere a už se připravovala na konec. Moment, kdy se jí tesáky zaseknou do masa. Jenže pak znící vrčení odeznělo. Pomalu a opatrně pohlédla nad sebe. Zurin na ni zkoumavě koukal, zdál se být mírně udivený jejím chováním, ale přijal jej. Dlouhou dobu si hleděli do očí a pak vlk pozvedl hlavu a dlouze zavyl. Táhle a hlasitě. Když se následně odkudsi ozvalo další sborové vytí, zamračila se. Smečka? Je snad tento vlk jejich alfa? Sjela ho zaujatým pohledem a došla k názoru že by to bylo možné. Držení těla měl hrdé a jaksi vznešené.
Pohlédla za sebe.
Hluk a zvuky jí prozradily příchod smečky. Zvířata se vyrojila z podrostu a obestoupila ji dokola. Obklíčila ji a nedůvěřivě na ni hleděla. Mezi nimi bylo i vcelku malé vlče, které se choulilo u matky. Nejspíš mělo strach, narozdíl od ostatních. Elénaril jejich počet odhadovala na sedmnáct nebo šestnáct. Všichni napjatí a připravení se na ni vrhnout. Čekali na povel velitele. Jejich alfa samce.
Smečku však nevedl namodralý vlk, jak si původně myslela. Jejich hlavou byl o trochu menší černý vlk posetý drobnými jizvami ze soubojů. Už jen při pohledu na něj věděla, že je ztracená. V jeho pohledu nebylo nic. Zvíře jen vycenilo tesáky a zavrčelo. To bylo gesto, na které ostatní čekali. Kolem ní se nahrbili lovci, připraveni trhat. Terien se v zoufalství ohlédla směrem, kde bylo malé vlče. To se na ni s vykulenýma očima koukalo. Jeho matka mu láskyplně olízla ucho. Vlčice byla oproti ostatním drobná s nahnědlou srstí. A když zvedla hlavu jejich oči se setkaly.
Právě v tu chvíli se to stalo. Její vystrašené oči v matce vyvolaly mateřské pudy a porozumnění. Když se na ni pak vrhl jeden z vlků, skočila mu do cesty. Výhružně se nahrbila a vycenila zuby, rozhodnuta udivenou elfku chránit. Vlk se opět neochotně stáhl, což dost jasně dávalo najevo, že ona musí být alfa. Družka velitele. Vlčí matka jménem Atála se k ní znovu otočila. Velmi pomalu se přiblížila. Když El pozvedla dlaň zaslechla z kruhu tiché vrčení, nikdo se však nepohnul, všichni jen nehnutě zírali, jako kdyby se zastavil čas.
Rukou se jemně dotkla sametového čumáku a tato chvíle vše utvrdila.
A až teď to Terien konečně pochopila. Atála se jí zastala, přijmula ji. Zachránila jí život...
Díky poutu, které se mezi ní a alfa vlčicí probudilo, zůstala El naživu. Její malá dcerka Orora, stříbřité vlče jí také zanedlouho začalo důvěřovat. A El byla přijmuta do smečky. Ta jí zajistila bezpečí, úkryt a potravu. Musela se však naučit jíst maso, na což si naštěstí zvykla rychle. Stejně tak se musela co nejdříve naučit zákon smečky, jinak by s nimi zůstat nemohla. Pravidla byla naprosto jednoduchá a Terien se je nakonec naučila dodržovat. Když pak její cesta vedla okolo stromu Menoa, neodolala a zastavila u něj. Jak šťastná byla, když po několika hodinách promlouvání k onomu vědomí, se cosi pohnulo. Něco se jí nepatrně dotklo, tak jako tehdy. Onen strom poznal o koho jde. Pamatoval si ji. A promluvil. Neřekl toho mnoho avšak jeho slova otevřela El novou cestu. Dala jí nový smysl života. A nejen to - z posvátného dřeva stromu byl Elénaril vyzpíván luk a šípy. Zbraň připoutána k srdci stromu, té nejlepší kvality, aby jí připomínal její poslání.
Od té doby cestuje se smečkou po lesích, občas přechází i do Dračích hor, a Stráží lesy. Chrání je.
Herní historie:
- Hra na schovávanou -
Dřevorubci byli pro lesy vždy trnem v oku. Naštěstí, El tyto trny vytrhávala. A to celkem účinně. Jejich počet se zmenšoval, naopak seznam pohřešovaných se zvětšoval. Ne že by to El nějak trápilo. Ne, ne. Po úspěšném zásahu si ve společnosti vlčí hlídky, konkrétně Zurina a Tarii, prozpěvovala a vesele vykračovala lesem, zatímco zbytek smečky pročesával les. Náhle Zurin něco zavětřil. A když se z jeho hrdla ozvalo výhružné vrčení, bylo elfce jasné, že se nejedná o žádného obyvatele lesů ani někoho z jejího národa. Pak to tedy musel být vetřelec. Šmejdil či dřevorubec. Onen trn v patě, který bylo potřeba vyrvat ven. Jedno jak.
O svém omylu se Elénaril přesvědčila až o chvíli později, kdy schovaná v koruně stromu, zahlédla drobnou a křehkou dívenku, sedící na kmeni spadeného dubu. Ta rozhodně nevypadala jako nezvaný host se zlými úmysly. Její chování však elfce přišlo podivné. Něco na tom nehrálo. Proto tedy zapředla s neznámou konverzaci. Výměnu strohých vět, plných arogance a sarkasmu. Ani jedna si neuvědomila v ten moment neuvědomila, jak je té druhé podobná. Jak nedůvěřivě odsekávají, o sobě nic prozradit nechtějí a naopak se snaží zjistit vše o druhém. V tomto případě však měla El navrch. Nehybná, splývající v koruně mezi listím nemohla být odhalena. Takže zatímco se při rozhovoru tajemná cizinka snažila najít úkryt Strážkyně, ona si zatím začínala dávat dohromady, kdo vlastně ta dívenka je.
Až oči, zářící ve stínech to prozradily. Kočkodlak. To bylo její tajemství. Jeho odhalení ale El na zvědavosti neubralo. Ba naopak, donutilo ji to, vykročit z úkrytu. A pokusit se o nové navázání konverzace. Neúspěšně. Dívka neměla moc zájem. Nakonec si El raději naplnila žaludek, aby chvíli ticha nepromarnila. Nic jiného už ani nestihla, jelikož se z hlubin hvozdu začalo ozývat vytí. Vlčí píseň. To znamenalo jediné. Alfa volal svoji rodinu. A smečka? Odpověděla. Proto Elénaril krátce potom se strohým rozloučením zmizela v podrostu.
- Bacha na pusu, holka -
Po zdlouhavém lovu se smečkou bylo za potřebí si dopřát trochu odpočinku. A řeka v okolí Sílthrimu k tomu jen vybízela. Nohy ji bolely a potřebovaly ulevit. Chladivá voda se zdála být dobrou volbou. Alespoň do chvíle než se v její blízkosti ocitl elf. To jí už tolik příjemné nebylo. Začal ji totiž svírat strach, že by ji mohl poznat. Mohl by vědět, co je zač. Co provedla. Hledají ji ještě?
Její nervozita jen stoupla, se jí elf optal, jestli se náhodou již neviděli. Lhala mu. Řekla ne. Ale popravdě - i on jí byl povědomý. Rudovlasých elfů v lesích mnoho nebylo. A to jméno, které se později dozvěděla. Blagden. Kde ho jen slyšela? Chvíli jí trvalo než si vzpomněla na onu pověst o Linnëi. A na to, co věděla o bílém havranovi. Narozdíl od Linnëi byl ale příliš zvědavý. Ptal se na její jméno. Neřekla mu jej. Pouze přezdívku. Pak se jejich řeč stočila ke stromu Menoa. A El se omylem prořekla. Ujelo jí to. Raději se proto bez dalších slov otočila a utekla do bezpečí lesní náruče.
- Krádež a falešná láska -
Co dělat, když dojdou zásoby? Většina by si za těžce vydělané peníze něco koupila. Co ale, když nemáte už žádné peníze? Tak tuhle otázku El nikdy neřešila. A jinak tomu nebylo ani teď. Jednoduše zamířila do nejbližšího města. Nastal čas opět trochu osvěžit pověst Lišky, hledané zlodějky, na jejíž hlavu byla vypsaná poměrně slušná odměna. Jejím cílem byl Ceunon. Jenže - ve chvíli, kdy byla u bran si všimla něčeho, co ji donutilo se vrátit. Vztekle napnula luk a zručně odzbrojila toho bastarda, který tak troufale mířil na jejího nejlepšího přítele. Chudák Zurin, v očích člověka už klesl na položku s nápisem 'večeře.'
Naštěstí tam El byla, rozhněvaná tak, že dotyčnému rozbila i jeho provizorní luk. Pak na něj začala řvát. Kdyř vybublala, ztratila o neznámého zájem a vydala se pryč. Ten naivní hlupák se rozhodl ji zastavit. Dokoncepo ní vrhl dýku, kterou se El naštěstí podařilo chytit. To však cizince uchvátilo tak, že ji začal přemlouvat, aby zůstala. Ta nakonec po zdlouhavých minutách souhlasila. Byla už unavená a hladová. Zavedla je do menšího lesíka, kde rozdělala oheň a přichystala večeři z toho, co v okolí našla.
Cizinec se jmenoval Gretiem. Poněkud mladý muž, Varden. Ovšem trochu zvrácený, jelikož jeden z jeho nejlepších přátel byl Stín. Stín Azkaal. A tento Varden se doslova vyžíval ve společném mučení. Na mučení měl ovšem pomyšlení i Stryx. Tedy na mučení jistých Gretimových partií. Potom, co Elénaril kdysi znásilnili - konktrétně v Daretu - byl podle něj každý mužský pro jeho sestřičku hrozbou. A hrozba by se přeci měla eliminovat.
Naštěstí pro Gretima, El byla jiného názoru. Ten muž jí přišel celkem sympatický, cítila se v jeho přítomnosti uvolněně. Tak proč ho zabíjet?
Dokonce se mu nabídla, že vyléčí jeho jizvy na obličeji, které ho tak ošklivě hyzdily. A jaké pro ni bylo překvapení, když pod nimi našla velmi pohlednou tvář. Obličej, který navíc nebyl zženštělý, jak někteří elfové bývají.
Nepřiznala si to, ale líbil se jí. Když ji ten troufalec pak políbil, nechala ho. Tu noc ji zlákal chtíč a slabost. A Gretiem neskončil jen polibky. Zašel mnohem, mnohem dál. A ona si pak naivně myslela, že se do něj zamilovala. Ba co hůř, že by mohl být ten pravý. Z rozjímání ji však vyrušila podivná vidina. Obraz, který ji naprosto vyděsil. Náštěstí byl pravdivý jen zpoloviny, jak si ověřila při nazírání. Aby toho však nebylo málo, Gretimův vycvičený vlk se splašil. Ve spěchu je dovedl na planinu, kde skupina zlodějů přepadla vůz s rodinou a vesele ho drancovala. Oba dva se vrhli do boje. Elénaril povolala smečku. S jejich pomocí levou zadní a s úsměvem na rtech pozabíjela snad polovinu lupičů. Liška byla opět v akci. Trhala krky svých rivalů. Rivalů, kteří se jí v loupení rovnat nemohli.
Jenže pak obživla jedna z jejích nejhorších nočních můr. A to v podobě jednoho z těch grázlů.
Byl to on. Ten opilec. Ten hnusák, který na ni vztáhl prsty, když byla slabá a hladová. Jeho tvář by poznala kdekoli. A teď tu před ní stál znovu. Zlý škleb na rtech a hladové oči. K její hrůze ji poznal. Málem by ji byl i zabil či něco horšího, kdyby jí život nezachránil on. Gretiem.
S velkým dluhem na seznamu se s ním pak rozloučila. Dokonce ho v mysli nazvala láskou a půjčila mu na cesty Salazira, to aby ji příště našel.
- Havran, žihadlo a mršina -
Několik týdnů o samotě, kdy napravovala škody po požáru. Pouze. A opět musela na někoho narazit. Navíc na již známou tvář. Blagden. Havran. A co hůř. Poznal ji a dal se s ní do řeči. K její smůle. Byl stejně vlezlý jako minule. Navíc ještě drzý. Mlel cosi o Amorově šípu. Jak to sakra mohl vědět?! Mohla tomu utéct?
A jako na zavolanou se objevil nový příchozí. Jakýsi šílenec, troska, jménem Wran. Tak ho alespoň nazval Blagden. Pro ni v tu chvíli všaknebyl ničím jiným než možností útěku. El odvolala své vlky a utekla do koruny stromů. Tam se pohodlně usadila na větvi a zaposlouchala se do jejich rozhovoru. Ten jí byl celkem ukradený - do chvíle než zaslechla slovo Stín. Vmžiku seskákala níže, aby na Wrana viděla a optala se ho. On ale na žádnou z jejích otázek neodpověděl. To ji naštvalo.
Pak se k ní rozešel. S výrazem poražence. El se ale nachytat nenechala a raději opět vyšplhala výše, z jeho dosahu. Nachystala si svůj luk a namířila přímo na srdce toho blázna. Nevystřelila však, nastálá situace ji začínala bavit, chtěla vidět, jak se vyvine. Byla sranda přihlížet té směšné hádce a nenávisti těch dvou. Byli jako děti, co se hádají o sladkosti. A Wran byl evidentně více rozzuřený. Zaútočil na Blagdena svým kamenem a myslí. Byl to překvapující útok, který elfa srazil na kolena. A šílenec se sápal za jeho zábrany. Vypadalo to bledě.
A pak se stal zázrak. Cosi s El pohnulo. Svědomí? Lítost? Nebo to snad byl luk, který jí v rukou tepal jako divý? Chtěla snad Linnëa, aby Blagdena zachránila? Ať už byla pravda jakákoli, nakonec její šíp tětivu opustil. Nemířila ovšem na Wranovo srdce, ale jeho achillovu patu. To zranění ho naprosto zbavilo schopnosti koordinovat tělo.
Byl však pořád naživu, proto El sešplhala na zem a vzala si jeden ze svých oštěpů. S tím mu nakonec proklál srdce. Oprava. Začala mu vyrývat šrámy do zad a on sám se na něj se slovy - 'My nezemřeme' - napíchl. Tím ukončil svůj život. A o Blagdena už se Elénaril nestarala. Zvlášť potom, co se tam objevila jeho žena, připadala jí její přítomnost zbytečná. Raději se tedy vypařila.
- To ty oči, lásko, a sny -
El začínala mít deprese. Hlavu měla doslova k prasknutí, často ji bolela, jelikož musela nad něčím neustále přemýšlet. Respektive nad někým. Gretimem. Nevyznala se ve svých citech. A aby toho nebylo málo, začaly ji znovu pronásledovat noční můry. Nejenže v nich jako obvykle byl Edran, ale tentokrát přibyl další zesnulý. Ona mršina. Wran. A propravdě ji to děsilo. Nesmírně. Nechápala proč toho muže vídá ve snech, když jej viděla pouze jednou v životě. Ano, zabila jej, ale stejně tak připravila spoustu jiných o život. Tak čím byl proboha tento muž speciální?
Její sny ji stresovaly. Nervovaly. Pravidelně měla špatnou náladu. Byla nevrlá i na své milované vlky. Nebylo tedy divu, že když narazila na dřevorubce, okamžitě se na něj vrhla. Vztek a zoufalství se v ní nahromadilo a ona se ho chystala usmrtit. Díkybohu, jeho oči ji nakonec zastavily. Křišťálově modré. Chladné. Smutné. Přesně jako Gretimovy. Oči, které ukradly její srdce. A jeji chuť žít. Opravdu to byla láska? Měla takto vypadat? Jestli ano, pak ji nechtěla. Pak láska nebyla hezká. Ale zlá.
Možná bylo dobře, že tehdy toho dřevorubce potkala. Byl to totiž Gretimův bratr. Lifaen. A nakonec to byl on, kdo ji z toho pobláznění vyléčil. Kdo jí ukázal, co vlastně cítila. A co že to tedy bylo? Nic. Žádná změna. Nemilovala, jak si myslela. A zbytečně se tím trápila. Trápila se zbytečností, z které jí nakonec jeho vlastní bratr vyléčil. A ona mu byla vděčná. Jak? Ušetřila jeho život. A opustila jej. Hned poté, co se v okolí objevila mladinká a naivní elfka. Elfka, která měla na vkus El moc řečí.
- Pouštní kořist a lesní vyvrhel -
Horko a písek. Dvě slova, která dokonale popisovala její okolí. Kromě miniaturních stromečků na obzoru tu nic jiného nebylo. Jen ten zpropadený písek, kamení, sucho a nesnesitelné horko. A také jeden arogantní a hrubý muž. Lidský. Lord. Králův poddaný. Co dělal právě v poušti? To bylo pro El vskutku záhadou. Lámat si s tím hlavu však bylo zbytečné. Zpočátku se mu chtěla obloukem vyhnout. Jenže pak dostala mnohem lepší nápad. Takový osamocený poutník mohl znamenat výborné sousto pro hladovou Lišku. Kdoví, jaké jeho kapsy skrývaly poklady.
Zamířila tedy jeho směrem s novými plány. Nejdříve zkusila sehrát divadlo. Muž na to však neskočil, rovnou vytasil meč a ohnal se po ní. Ostří se elfka vyhla jen o pár centimetrů. A pak rychle znovu, to už ale s šípem v ruce. Ten tomu bastardovi zabodla přímo do stehna. Pak druhý, do ruky, v níž držel zbraň. Tu pak odkopla, stačila si však povšimnout propracované čepele, což určitě nebyla lidská práce.
Její mysl se vrhla proti jeho. Překonat zábrany bylo jednoduché, muž prožíval příliš mnoho bolesti, nedokázal se bránit. Takto mu elfka prohledala myšlenky a vzpomínky. Výsledek byl více než zajímavý. Pokud by se proplížila tajným vchodem do jeho pevnosti, mohla ukrástitakový poklad jako bylo dračí Eldunarí. Pro jistotu ho tedy o tyto informace obrala. Pak ukončila jeho život. A jeho klisnu si vzala s sebou. Ta se v blízkosti vlků necítila zrovna nejlépe, mnohem méně se jí však líbila ta dvouocasá lvice, která doprovázela podivného modrookého elfa. Ten se objevil chvíli po právě proběhlém boji. Zkrvavené šípy raději nekomentoval. Což El ocenila. Nakonec s ním zabředla zajímavou konverzaci - dozvěděla se od něj, že i on je vyvrhelem, teď již na straně krále. Ovšem nedobrovolně.
Ti dva k sobě našli vzájemné porozumnění. Rozešli se sice ve spěchu, ale v dobrém. Možná, že by jej El mohla nazvat i kamarádem.
Kontatkt:
Rodina:
Biologická:
Selenë (matka)
Malá štíhlá elfka s bílými vlasy a smaragdovýma očima. Vždy Elénaril velice milovala, ale neuvědomila si, že jí svými zákazy a mřížemi ubližuje. Když pak El utekla a zjistilo se, že zabila svého bratra, byla velmi nešťastná. Dlouhou dobu jí trvalo než se se ztrátou vyrovnala. Její ránu také pomohla zacelit Lilin, jejich milovaná dcera. I přesto však na svou starší dceru nikdy nezapomněla a doufá, že je pořád naživu.
Aneär (otec)
Velmi vysoký šlachovitý elf s dlouhými vlnitými vlasy a bouřkově šedýma očima. Vždy měl radši Edrana. O to víc pak, když El začala "zlobit". Byl velmi netrpělivý a výbušný, což výchově dcery moc nepomohlo. Ovšem pak se dozvěděl, že jeho dcera utekla a zabila svého vlastního bratra. Tehdy ji vztekem a zármutkem zavrhl a přísahal si, že se pomstí. I když pochyboval, že Terien v divočině přežije.
Když se poté vzpamatoval ze zármutku a narodila se jim krásná dcera, měl chvíli strach, že by mohla být jako ona. Ta dívka co byla jeho dcera. Co si nezaslouží být jeho dcerou. Naštěstí pro něj se mýlil a věnoval Lilin všechnu svou lásku a pozornost, aby ji vypiplal.
Edran (starší bratr, mrtvý)
Vysoký, štíhlý a silný mladík. Velmi pěkný se smaragdovýma očima, které podědil po své matce a rozčepýřenými světlými vlasy. Byl velmi nadaný, jak v boji se zbraněmi, tak v malířství. Byl miláčkem Aneära, dítětem, kterému dovolili vše.
Svou sestru miloval, dalo by se říci, že i více než by sestru milovati měl. Nikomu to však nikdy neřekl, zvláště ne jí samotné. On sám se snažil od ní držet dál. Naučit se ji nenávidět, jelikož ona byla tou špatnou. A herec byl dobrý, to ano, ale uvnitř se k nepřátelství nikdy nedokázal přinutit. Divadlo tedy muselo stačit. Jenže - i mistr tesař se někdy utne. Stejně tak ani on svou masku neudržel pevnou. Jednou se nakonec roztříštit musela. A jeho chvilková slabost skončila jak nejhůře mohla. Pravděpodobně by se to nestalo, kdyby v sobě neměl alkohol. A kdyby Elénaril držela pusu a neprovokovala ho. To by na ni ani nešáhl. Jenže, od Elénaril se nedalo čekat nic jiného než naprostý opak. Ona svou nevymáchanou pusu nikdy neuměla zavřít. A jemu alkohol umožnil překročit hranice. Onu děsivou pravdu si uvědomili až následující ráno. A jejich vztah to ještě zhoršilo. Navzájem se obviňovali, čí to byla chyba. Edran si to jednoduše nedokázal přiznat. A začal být ke své sestře hrubější. Možná, že kdyby se někdy odvážil jí ukázat i svou druhou tvář - kdyby jí byl něco málo pověděl, nebyl by mrtvý. Kdyby ho tehdy nezaslepil vztek, mohl by žít. Jenže jeho život skončil ve chvíli, kdy ho jeho sestra s ledovým chladem a se slovy lítosti probodla. Se slovy, které znamenaly mnohem více, což věděli jen oni dva.
Mladá elfka s bílými vlasy a šedýma očima. El ji nikdy neviděla, protože se dívka narodila až sto dvacet let po jejím útěku a smrti Edrana.
Adoptivní (Argolská smečka):
Vlci potulující se v dračích horách a po okrajích Du Weldenvardenu, nemají žádné zvláštní schopnosti ani nic podobného. Spoléhají jen na svou fyzickou sílu a dovednosti. Jedinou malou zvláštností je několik, celkem velkých jedinců, kteří tak trochu vyčnívají z řad. Ničím jiným se však od ostatních členů neliší.
Alfa pár:
Racho (otec) - mohutný černý vlk, po těle má mnoho jizev ze soubojů
Atála (matka) - drobnější nahnědlá vlčice se stříbrnýma očima
Beta:
Ryko (bratr) - mladý šedočerný vlk
Zurin (nejlepší Elenin přítel) - obrovský silný vlk s modrou srstí ve dvou odstínech a neobvykle dlouhými drápy
Taria - elegantní krémová vlčice, Rykova družka
Gamma:
Iris (sestra) - hnědozrzavá vlčice
Stryx (bratr) - hnědo černý a nepřátelský samec, velmi ochranářský vůči El
Ranit - rudo hnědý vlk s modrýma očima
Rovaïn - hnědý vlk, velmi starý
Delta:
Reyna - mladá šedo rudá vlčice
Arnis - krásná světle hnědá vlčice s modrýma očima
Kappa:
Zira a Arzin - hnědosrstá dvojčata, Arzinovy oči mají modrou barvu a Ziriny oči nesou barvu listí, zelenou
Salazir - šedo zrzavý vlk, nerychlejší běžec, tuto chvíli je na cestě společně s Gretimem
Morgan - černá tichá vlčice, avšak velmi oblíbená
Omega:
Seravin - černobílá vlčice s pohmožděnou tlapou
Kira - tmavo srstá vlčice s dvoubarevnýma očima
Vlčata:
Orora (sestra) - nezbedné stříbřité vlče, zbožňuje Zurina a Terien
Spřízněné duše:
Kdo by to kdy řekl, že se někomu jako je Elénaril, vylíhne drak. Ani samotná elfka si nepřipisovala nijak velké naděje, když se malého vejce poprvé dotkla. O to větší pak byla její radost.
Raziel je vskutku vyvedený jedinec. Jeho smíšená krev mu v genech vyvedla mnoho neplechy, která jej dělá naprosto jedinečným. Vzezřením a vzrůstem také příliš nezapadá "do davu." Ale co jiného čekat, když se tento sameček rozhodl právě pro tuto podivnou elfku. Společně tvoří opravdu atypický a zajímavý pár. Jezdecký pár, který by dokázal bez problémů nahnat hrůzu nejednomu kolemjdoucímu.
A to i přes Razielův drobnější vzrůst. Jeho maličkost ovšem vyrovnávají jeho mohutná křídla. A jeho mutaci, která jej připravila o cenný oheň, zase nahrazuje inteligence a mřštnost. Ve vzduchu je tento drak opravdovým pánem. Ďáblem. Žádným andílkem - a to ani povahou. Jeho tělo přetéká odstíny zelené, převážně v barvě jarní trávy. V některých místech se však zbarvení mění a tmavne až do temné smaragdové. Jeho oči na svět shlíží s hněvem, chladem a nepřirozenou moudrostí. Jako by jeho duše patřila někomu mnohem, mnohem staršímu. Jako by vždy dávno věděl, co se stane a jak to všechno dopadne.
Majetek:
- velmi krásný a technicky dokonalý luk, částečně tvořen ručně (řezby a ozdoby) a částečně magií. Dřevo pochází od prastarého stromu Menoa, viz. o jeho vzniku v historii
- elfský meč, který zabavila mrtvole Bartoloměje Barsta
- dva oštěpy využívané hlavně k lovu
- klisnu Judith, též odcizenou Barstovi
- neobvykle kovaná helmice zdobená peřím,...
- zlato stříbrná čelenka, která často zdobí její čelo (kradená)
- amulet na ukládání energie
- hnědý (přes den) a černý plášť (v noci)
- několik korzetů (1,2,3), halenky a kalhoty (1,2)
- slavnostní šaty (kradené)
- knihy, které ukradla z knihovny
- věci potřebné k přežití v divočině (jídlo, bylinky, křesadlo, lano,...)
|
Čas: |
Ne |
|
Stádium: |
Dospělá |
|
Typ postavy: |
Volná postava |
|
Plat: |
X zlatých |