Jméno

Drysor Dothram

Přezdívky

Drys

Rasa

 Člověk

Postavení

Rod- Páni z Vrcholce

Motto

„Osud si nevybíráme, osud si nás vybere sám“

Věk

19 let, narodila jsem se začátkem zimy

Jazyk

lidský, trpasličí (kvůli dost přísné výuce mistra Noldrasila)

Vzhled

Postava

Když na mě pohlédnete tak vás nejspíše zarazí můj nevinný dětský obličej. Díky němu byste mi odhadovaly nejspíše mnohem mladší věk, než ve skutečnosti mám. Většinou na něm nosím spokojený a usměvavý výraz na rtech úsměv, avšak se to dá rychle změnit. Mám krémově zbarvenou plet. Moje korálkově zářivě zelené oči vynikají oproti mé pokožce. Protáhle husté řasy zdobí oči. Na levé tváři jsem nucena kvůli bratrovi nosit jizvu, kterou mi při jednom z jeho „záchvatů“ proti mému bastardskému původu stvořil malým nožíkem. Nad narůžovělými rty se nachází delší nos. Na hlavě mi ve větru vlají dlouhé černé vlasy, které si často upravuji do drdolu, nebo jen sepnu sponou vzadu na hlavě, abych si je o trochu zkrátila, například když potřebuje, aby jí nezavazely při boji. Postavou jsem středně vysoká, takových sto šedesát palců a samozřejmě hubená. Díky tvrdému trénování, kterému sem se samozřejmě při mém výcviku nevyhnula, zdobí mou štíhlou postavu i nějaké ty menší svaly a to jak na ramennou, tak i na mých nohou. Samozřejmě těchto detailů si všimnete jenom když nejsem tak navlečená do zbroje, což je v mém případě vzácnost.

Oblečení

Na krku mi visí přenádherný safírový náhrdelník, který jsem dostala od svého otce ihned, po mém narození. Z oblečení si dosti vybírám a to jen kvůli výchově „oblečení musí být dosti vznešené“ Takhle mi to říkali rodiče. Znamená to, že musím nosit takové ty šlechtické hadry, a v nejhorším i upnutý korzet, ve kterém se nedá dýchat. Mám radši volnější dlouhé šaty a k tomu náušnice, nejlépe se safírem. Zbroj si oblékám, pokud to situace vyžaduje, avšak normálně nosím šaty. Šaty, které na mě uvidíte nejčastěji jsou hodně vzdušné, ale tvoří je hned několik vrstev, jak se podle dnešní módy samozřejmě sluší. První vrstvou je samozřejmě spodnička, která je čistě bílá. Na spodničku se navleče první vrstva a tou jsou opět bílé šaty, tato část je asi nejprostší a tak přejdu rovnou k další. Na nich jsou našité ještě dvě vrstvy tenoučkého černého sametu, ten je zde spíše už pro okrasu. Šaty drží mojí postavu a to díky korzetu, který nechávám, vždycky o něco volnější než by se dalo považovat za slušné, ale opravdu se nehodlám zaškrtit, protože kdo na sobě neměl pořádně upnutý korzet, tak neví co je to za muka. Pokud jsem nucena jít do "lepší společnosti", tak si musím ještě navléci na toto všechno oblečení bílou nakrepovanou část sukně, bez které se podle mě rozhodně obejdu. Přesto všechno je to opravdu poměrně dosti látky, ale má to i velkou výhodu. Snadno se totiž dá do takových šatů ukrýt nějaká menší zbraň, kterou bych mohla někdy potřebovat. Navíc na váze šatů se to zase tolik neprojeví, protože jsou dělané opravdu mistrem svého oboru. Jelikož v poslední době i často cestuji, tak si přes ramena vždy přehodím černý plášť, dělaný z jemné tkaniny, ale zevnitř jsou u límce našité kožky, díky tomu dokáže krásně zahřát a je to možná i jeho délkou, protože je dlouhý téměř až k mým patám. Plášť má samozřejmě kapuci a té často využívám, nikdy totiž nevím, kdo by mě chtěl vidět a zdali jsou to oči obdivovatele nebo oči někoho kdo by mi rád do těla vrazil dýku. Přesto všechno je ale potřeba zmínit, že všechno je už trochu opotřebené a je znát, že nejlepší časy už má toto oblečení za sebou, přesto jsou stále mojí elegantní společnicí jak na cestách, tak i na případných oslavách.

Výzbroj

Jak, že vypadá moje výzbroj? Pro boj využívám zbroj brigantinu (Lehké brnění, kabátec ze dvou vrstev látky, mezi něž jsou všity kovové destičky. Na svrchní látce se uplatňují ozdobné hlavy nýt. Je pobita železnými kroužky a cvočky, pod ní nosím mléčně zbarvenou prošívanici, kterou zahaluji pod rudou tunikou. A k botám, no jako ostatní jsou kožené, ale zato ne ošoupané. Díky mé péči, při které se o vše starám, prozatím vypadají jako nové. Podlouhlé tenké ruce mi chrání nátepníky z kůže a ihned po nich rukavice. Boty jezdecké nebo ty normální pro boj, které nosím většinu času. Poslední věc, kterou mám u sebe, je veliký kulatý zápěstní štít o průměru 40cm. Zdobený různými ornamenty, možná se zdá, že je těžký, ale jelikož ho nosím na zádech upnutý popruhy, ani mi to tak nepřijde. Tohle je nejspíše vše z mé výzbroje, a více toho nepotřebuji. Jedině lze dodat rodinou památku, jedná se o poměrně netradičně masivní kord - má o něco širší čepel tak se s ním dá i sekat, a je tak 60 cm dlouhý - asi jako tesák.

Povaha

Jsem celkem přátelská, ale dá se říct, že i introvert, nevadí mi, když si musím zalézt do ulity a zabavit se sama. Není radno mě naštvat, jelikož, pokud se můj usměvavý výraz změní na naštvaný, dokážu být nevyzpytatelná a že asi za chvíli vybouchnu, poznáte tak, že začnu být nervózní. Asi to na můj věk nevypadá, ale rychle se učím. Nejradši mám, jak je vidno safíry. Jejich tmavá barva mě uklidňuje, stejně účinně, jako když do ruky uchopím svůj meč. Pokud zrovna neplním své povinnosti, tak si ráda zajedu na nějakou oslavu, nebo si ve svém pokoji sepíšu povídku. Moc jsem jich nenapsala, avšak někdy mě chytne takový ten „spisovatelský blok“ a to sepíšu klidně i několik stránek. S rodiči moc dobře nevycházím. Otce jsem nepoznala a matka....možná, že se o mě chtěla dobře postarat, ale já se dobře necítila. Jsem opravdu ráda, že už nade mnou nemá takovou moc, jelikož já ten „tým“ jejích švadlen nesnášela. Ráda se jen tak procházím, například procházka po lese a k tomu nějaká ta bouře s deštěm. TO je něco pro mě. Nevím proč, ale už od malička, jsem ráda usínala s ozvěnami dunivých hromů. Pokud byl liják dosti veliký, vyběhla jsem dokonce i ven a užívala si stékající vodu po mém těle. Jako všichni i já mám svoji špatnou a tmavou stránku.  Navenek ze mě sice udělaly slučnou a líbeznou dívku, ale v nitru, když se to ve mně probere dokáže být docela vzpurná. Jinak mě výchovou dovedli i k poslušnosti. Dalo by se o mě říci, že jsem empatik, avšak možná to někdy skončí až u egoisty. Jednám jak se mi to hodí, ale přitom se snažím být slušná  Zvířata, to je další z mých oblíbeností. Nejradši mám draky. Mým snem vždy bylo stát se dračím jezdcem a ten sen ve mně přebývá i teď, a já se nevzdám, dokud svého snu nedosáhnu…..

Nalezený deník pana Foldina z Vrcholce

Naši předkové se dají dohledat až k samotnému Palancarovi, proto jsme v historii měli poměrně důležitou roli. Má rodina pochází z mocného a prastarého rodu. Naše majetky byli velké a vždy jsme podporovali jezdce, kteří u nás byli vždy vítáni. Byli těžké časy když urgalové táhli krajinami, ale brzy se naučili bát se naší těžké jízdy, která je vždy spolehlivě drtila pod svými kopyty, jelikož už od pradávna bylo našim úkolem chránit vesnice před urgaly a pomáhat jim v případě nepokojů. Máme jeden symbol po jedné prastaré pověsti, která praví, že až bude našemu rodu hrozit smrtelné nebezpečí, tak popraská jantarový kámen Jöriel. Když vše později děd vyprávěl otci, říkal, že se muselo jednat o nějaký předmět, který měl mít svou čarovnou moc, ale to jsou už jen dohady. Kámen našeho rodu byl ztracen a zabaven samotným Galbatorixem. Když se zjistilo, že na našem pozemku jsou železné žíly a to ve velkém množství, rozvíjeli se zde dílny na tavení železa, a prý se vždy od nás vyváželo železo velice dobré kvality. Jednoho rána byl vidět jen z dálky kouř a po větru byl slyšet křik naříkajících žen. Tenkrát byl otec už na světě, proto si pomatuje ten hrůzný výjev jak urgalové vraždí vesnice, které náš rod už po léta chránil před těmi tupými bestiemi. Neušetřili nikoho a vše vyrabovali, dobře že utekli, protože jich bylo více než kdy dříve, neměli by šanci přežít. A tak se se smutkem a kletbami vydali k Surdě……

Historie

Dětství v bohaté rodině? NUDA!

Narodila jsem se v Surdě a pravého otce nepoznala. Moje matka byla bohatá z rodu Knížata z Teirmu, tudíž se toto břímě přeneslo i na mě. Měla za otce jen otčina, a ten byl hodný hlavně na svého syna, tudíž mého hrozného bratra. Myslel si ale, že jsem jeho dcera. Snažil se mě mít rád, ale i tak to vždy sklouzlo k mému trestu, za něco co provedl bratříček. On si prostě dokázal vymyslet, jak to svést na mě. Možná si už jen kvůli rodičům myslíte, že jsem byla rozmazlený malý Spratek, a to je to, o co se celou dobu snažili. Rozmazlovat mě, ale to se šeredně mýlíte, že se jim to povedlo. Když neuspěli u mě, rozmazlovaly mého bratra, tedy nevlastního, ze kterého se vyklubalo pěkné tintítko.

Všichni ve mně viděli jen uhýčkané děcko, které se rozbrečí pokaždé, když mu nedáte to, co chce. Já jsem byla avšak jiná, přesný opak svého bratra. Nejhorší bylo, když jsem podle mámy potřebovala nové šaty, ale myslím, že 100 šatů s barvami ve všech možných odstínech je dost, ne? Ále ne. Máma mi musí koupit další. Tohle by se ještě přežít dalo, ale to že přijede celý oddíl a začnou si vás měřit od hlavy až k patě…to je přehnané. Další věc, kterou nechápu, je že mezitím, co moje vrstevnice dostali první ušmudlané šaty, já musela mít ihned překrásné, abych prý nedělala ostudu. Jelikož jsem ráda, že jsem tyhle roky přežila, doufám, že v mém věku se o mě nebude už tolik starat, ale pořád mám obavy, že čím jsem starší, tím to bude horší. Přenechme ale tyhle hypotézy budoucnosti, ještě vám musím říci jednu věc. Jak mi mohli ostatní říkat, že by chtěli mít můj život? Tipla bych si, že by to nevydrželi ani den, natož několik let a stále dál. Těšilo mě, že jsem dokázala přemluvit po nějaké době mámu, abych mohla přestat chodit do školy, jelikož bratříček všechny poštvával proti mně a nedělal mi dobrou pověst.

Nevím, jak na to přišel, ale myslím si, že se máma prokecla, když se bavila s kamarádkami. Proč jim vlastně říkala e jsem bastard? Kvůli ní mi bratr začal dělat ze života peklo, jejich rozhovor určitě slyšel. Těžko říci jak to bylo však dohromady, vždy když jsem se na toto téma pokusila zavést řeč, tak podivně zmlkla a začala mluvit o něčem jiném. Pokaždé mě šikanoval bratr, každý den, jelikož rodiče nebyli skoro nikdy doma. Táta jako obchodník často odjížděl a matka byla většinou u přátel. Jednou mi dokonce zlomil i ruku a svedl to na mojí neopatrnosti se šermem, který mi po této informaci samozřejmě ihned rodiče zatrhli. Dá se říct, že kdykoli sem na něj jen promluvila, ihned se ne mě vrhl. Například mě shodil na zem a kopal do mě. I přes můj nářek ho nic nedonutilo přestat, tedy pokud nepřijely rodiče. Vždycky jsem obdivovala, jak mé nové modřiny dokázal vysvětlit, nechápu proč, ale vždy jsem byla ticho. Vše nejspíše dělal, protože jsem byla „bastard“ To označení, při kterém se za mě musel stydět.

Nikam!

Po bratrově lži mi máma začala pít krev. Vše mi zakazovala, hlavně šerm. Myslela jsem že svého „milovaného“ bratříčka uškrtím ze spaní. Musela jsem chodit povinně do šití, které jsem nedělala pořádně, ale aspoň něco. Také mě nutily chodit do tanečníc

Potají studovat šerm někde v lese s němým stromem je dosti chabé, nemyslíte? Nuže, rozhodla jsem se, že se přihlásím do Gildy, ale jak se tam dostat? Máma samozřejmě pro jistotu nezapomněla podplatit učitele, aby kohokoli, kdo nese mé jméno a příjmení, tedy mě, ihned vyhodily a dále se s ním nebavily. Docela mě zaujalo, že na tohle přišla sama. To o šermu zjistila, když mě bratr přistihl, jak si pohrávám s otcovým mečem, a pro sebe si povídám o své lásce k šermu. Ihned jí to běžel vyklopit a já ho nedokázala zastavit.

Zoufalé shánění financí

Kde vzít peníze na Gildu? S tímhle už byl problém, avšak otčin si pod dojmem že jsme jeho dítě i tak našel někdy cestu mě pochválit. Někdy i prokázal, že mě má alespoň trochu rád. Jednoho dne, kdy byl po oslavě i mírně přiopilí jsem k němu přišla a udělala na něj psí oči. Dalo mi práci to vymyslet „Musí to vyjít“ TO jsem si pořád opakovala. Nakonec jsem ho poprosila o “hodiny zpěvu“ Samozřejmě, že jsem nechtěla zpívat, ale oni by mi na nic jiného neskočily. Po dlouhém přemlouvání, a pár slzách mi otčínek dal dost peněz na to, aby si mohla dovolit zápisné do Gildy. Zajímalo by mě, co by řekl, kdyby se dozvěděl pravdu. Nuže, nejhorší bylo to, že se o mých hodinách zpěvu dozvěděla i matka a ty si to hned musela ověřovat. Dokázala jsem ji to vysvětlit tak, že moje učitelka je samotářka a žije v lese. Nechce být nikým rušena. Měla jsem štěstí, že na to mamka skočila, i když tomu do teď nedokáži uvěřit. Díky jejich naivitě jsem si mohla dovolit šermovat.

Odhalení

Stále mě děsilo, že můj záludný bratr na něco přišel. Jakoby jeho oči viděly a prokoukly každou mojí lež. Nechtělo se mi o tom myslet, ale ten jeho pohled mě vždy probodával jako dýka. Vražedné oči, které chtěly mojí smrt. JO, myslím si to, jelikož se ke mně tak choval, pokud mi netrhal mé básně, kopal mne do břicha. Jednou si mě matka přizvala k sobě a chytla mě za ruce. Podívala se mi do očí. Ještě teď mě při pomyšlení na tu větu zamrazí po zádech. Tiše pronesla „Gward není tvůj otec“ Jak mi to mohla jen tak poklidně říci? Navíc, ještě dodala, že jsem bastard. Stále jsem z toho v šoku. Brala jsem ho jako otce, ale teď? On prý není můj otec? Spousty myšlenek mi v tu chvíli prolétlo hlavou. Uslyším něco za dveřmi, no co myslíte, že tam bylo? Jistě že můj bratr. Ta jeho zvědavost by se mu měla vymstít. Začal mi vyhrožovat s úlisným výrazem, že to hned poví otci. Že nejsem jeho dcera. A v tom mi došlo. Přišla bych o své finance, ne? Musela jsem bratra zastavit, ale jak? Naštěstí se do toho vložila matka a pořádně bratrovy pohrozila, tedy myslím. Neslyšela jsem, co řekla. Odvedla si ho do rohu a něco zašeptala do ucha. Bratříček odešel a naštvaným výrazem na tváři. Měla jsem štěstí, že tam matka byla, jinak by můj plán s Gildou skončil.

Nemá cenu podplácet....

Když jsem od otce vyloudila dost peněz, hned další den jsem si sehnala od řezníka kožešiny krav a odnesla je k jednomu starému zbrojíři. Nechtěl mi pomoci, ale proč by nesouhlasil, když mu trochu pohrozíte, že pokud nepomůže, jeho hlava skončí na špalku? Takhle by asi neskončil, ale co víte? Podvádět v kartách by se prostě nemělo.

Přistihla jsem ho takhle: Jednou jsem šla kolem jeho domu, kde venku s přáteli hrál karty. Všimla jsem si toho, jak si z klína bere nenápadně dvě do ruky.

Ušil mi z kůží ne moc kvalitní koženou zbroj, jenže mi to nevadilo. Já byla ráda, že aspoň něco mám. Zbroj se tomu vlastně ani říkat nedá. Jen levně sešitá opracovaná kůže. Po několika dnech jsem získala další potřebné věci pro uskutečnění svého plánu. Nakonec jsem se oblékla do svého nového převleku, ve kterém jsem vypadala jako malý chlapec. Dlouhé vlasy sčesané do drdolu a na nich položená přilbice z koženého materiálu, stejně jako lehké rukavice. Doteď jsem Michaelovi vděčná, že svého otce přemluvil, aby mi tuto zbroj vyrobil. Moc mi pomohl docílit mého místa. No, bylo brzo ráno a matka ještě naštěstí spala. Po několika desítkách minut jsem se ocitla před bránou školy. Srdce mi bušilo a já měla trému, jestli tam vejít. Začala mě pohlcovat nervozita a obavy „co když se jim nebudu líbit, nebo něco pokazím, nejhůře se ztrapním?“ Těmihle otázkami sem si zbytečně zatěžovaly hlavu, ale ještě jsem nevěděla, co se stane…

Nejlepší zvítězí....

Vešla jsem tedy do dveří a tam viděla plno zájemců o studium, samí kluci ve zlatě zbarvených zbrojích a já v jen v obyčejné kožené. Dá se říct, že jsem mezi nimi byla jako pěst na oko. Tenhle den se vybíral zároveň i ten nejlepší, který se dostane do rukou mistra Noldrase, a ten bude to vybrané dítě učit. První úkol byl lehký. Popsat meč. Pro mě to byla procházka, ale polovina nerozeznala jílec od hlavice. Při dalším úkolu nás tam zbyla polovina. Úkol sám o sobě byl taky docela jednoduchý, museli jsme z několikaset mečů vybrat jediný, který tu má největší a nejdelší historii. Tenhle úkol jsem také splnila bez úhony. Ve třetím a poslední úkolu jsme zbyly jen já a takový pěkný kluk jménem Kell. Tento úkol byl poslední a tudíž nejtěžší. Já a on jsme měli povést boj a ten, kdo vyhraje, bude učněm Noldrase. Tasila jsem svůj meč stejně rychle jako Kelly a nečekaně namířila tak jako on na hrdlo. Bylo těžké si vymyslet strategii, vzala jsem šanci do rukou a zasadila první ránu. Švihla jsem mečem a odklonila tak Kellyův, a než se vzpamatoval, ležel na zemi, protože jsem mu stihla podkopnout nohy. Ihned vyskočil a začali jsme šermovat. Ten klučina to bral jako opravdovou válku. Zatím co já se snažila mu neublížit, on mi zasadil několik nehezkých ran. Něco se ve mně probudilo. Jako bych věděla přesně, co mám udělat. V pravou chvíli jsem nastavila nohu a nohy mu podkopla znova, ale tentokrát jsem nebyla tak bláhová. Než se zvednul na nohy, zatarasil mu cestu hrot mého meče, který se mu tisknul na krk a nutil ho zůstat na zemi. Nechápala jsem to. Já to opravdu vyhrála. Až dodnes si pamatuji překvapené výrazy učitelů a těch chlapců, když jsem si sundala koženou přilbici a všem odhalila své podlouhlé černé vlasy upravené do drdolu. Najednou si všichni začali mumlat, a šlo poznat, že o mě, ale to mi nevadilo. Já si užívala vítězství. Přišel tam takový statný starší muž a odvedl mě stranou, ano byl to Noldras. Vyptával se mně, kde jsem se naučila bojovat. Odvětila jsem mu, že to žádní speciální lidé nebyly. Jen jeden generál s velkými zkušenostmi ohledně bitev. Nakonec mistr Noldras usoudil, že mám boj asi v krvi. Pochválil i mojí kuráž. Začalo mě to zajímat a zjistila jsem, že můj praděd byl generálem. A co se dělo dál?

Jak praděda potěšit?

Dva roky se všichni učili různým způsobům boje. Měla jsem toho nejlepšího učitele. I když se nezdálo, Noldras toho znal na jeho věk hodně. Jo byl přísný, nesmál se a hodně věcí vysvětloval několikrát, než jsem je pochopila, což ho docela štvalo, avšak pro mě to byl nejlepší učitel. At si ostatní říkají na mé názory, co chtějí. Učil mě i věci, které se normální žáci neučily. Například jsem se musela povinně učit trpasličímu jazyku. Na výslovnost byl velice přísný, ale já se snažila být tím nejlepším žákem. Svojí rodinu jsem balamutila tím, že jsem si našla soukromou učitelku zpěvu a umění, která mě chce učit jen v přírodě a samotnou avšak namísto toho jsem se učila s Noldrasem. Nejhorší byly ty chvíle, kdy se máma začala zajímat o to, jak mi to jde a jak se ve zpěvu zlepšuji. Náhodou už jsem si zapamatovala první sloku té písně, kterou jsme mámě zpívala pořád dokola a stále ji balamutila tím, že se ji prostě musím naučit a nejde mi to. Myslíte, že se mi líbilo, když svolala celou rodinu, aby si poslechla můj „překrásný lásek“? NE! Je opravdu trapné zpívat přede všemi falešně a sledovat hihňajícího se bratra. Mámě jsem můj falešný tón vysvětlila stylem, že na zpěv nejsem talent a tak to půjde nejspíše pomalu. Opět mi na to skočila, jako ryba na háček. Konečně nadešel konec dvou let mého učení. Pamatuji si, že to odpoledne se všichni shromáždily na velkém dobře a po dlouhém zhodnocení těch dvou let od učitelů, ve kterém šla zaznít většinou chvála se všichni rozloučily a opustily toto místo. Myslím, že to byl ten den, kdy započala moje kariéra.

Můj milovaný bratříček

Jakmile se můj bratříček dozvěděl o mém vzdělávání přetek u něj pohár trpělivosti. On mě bral jen jako za trest. Už se chystal to říci otci, jene já byla rychlejší. Sama jsem se mu přiznala a vše mu vysvětlila. Že mě můj bratr šikanuje, to s šermem a hlavně i že jsem bastard. Jo, měla jsem ten den narozeniny, bylo mi 18 let, ten rok, co jsem ukončila studium. Myslíte si že to jen tak přijmul? Ne, proč by to dělal. Jen co jsem ukončila větu, že jsem bastard, div že mi neutrhla hlavu. Ale jako…já i bratr jsme skončily poměrně dobře na rozdíl od matky. Skončila jsem zmlácená vycházkovou holí a k tomu mi taky přibilo naštíplé žebro. Bratr to odnesl podobně. A máma? Jí samozřejmě téměř umlátil. Co to do něj vjelo? Tohle si pokládám za otázku. Ještě někdy z toho mívám noční můry.

Památka na celý život     

Se svými kamarády si na mě počkaly při cestě parkem. Byla noc, jelikož jsem si potřebovala pročistit hlavu. Byly dva. Bratr a jeho kamarád. Do teď se mi na to nechce myslet. Pamatuji si, že jsem tu noc šla, zrovna mi poklidný úplněk osvětloval cestu, když tu náhle jsem pocítila prudký náraz do země. Než jsem se vzpamatovala jeden t nich se na mě vrhl a držel mi dýku pod krkem. To od něj se bratr nakazil. Jmenoval se Fredy a byl to rváč. Drzý malý kluk, který miluje boj. Byla jsem z toho v šoku a radši jsem ani neřekla nahlas, že si vybral toho správného. Pokusila jsem se ho trhnutím ze sebe shodit, ale to mi nijak nepomohlo, než jsem to učinila, zaznamenal můj útok a stihl mě tou dýkou švihnout přes tvář. Ihned se mi líčka pokryla krví. Když se na mě vrhl podruhé vyhnula jsem se mu, praštila silně do nosu a bez váhání utíkala pryč. Ještě že jsem na době ten den neměla ty odporně upnuté šaty s korzetem, ve kterých se běhat nedá. Dosti mě udivilo, že tam bratr jen stál a nic nedělal. Možná že za mnou přeci jen nakonec běžel, ale to já už jsem byla zamčená u sebe v pokoji. Ten den už mě nikdo v domě neviděl. Nechtěla jsem ho vidět. Nikdy na něj nepohlédnu. TO jsem si slíbila. A také že mu tu ránu někdy oplatím, avšak nikoli za pomoci druhého člověka. Sama a tu pomstu si vychutnám a připočítám i úroky za šikanu.

Kdo je můj otec?

                Tuhle otázku jsem si pokládala docela často, matka mi řekla jen, že jsem bastard, tudíž to musí být někdo vysoce postavený. Po dalším pátrání jsem zjistila heslo „Beorské hory“ Co by to mohlo znamenat? Lámala jsem si s tím hlavu, až mi to došlo. Bydlí v Beorách. „Že bych se vydala na dalekou cestu?“ Ani jsem nad tím nemusela dlouho přemýšlet. Stále se mi hlavou honily spousty otázek a myšlenek. „Jak vypadá? Bude mě mít rád? Ví o mně?“ Snažila jsem se nemyslet na tu noční můru, že k němu přijdu a jen co se o mě dozví, oběsí mě. Je to nejspíše jen má představa.

Hned jak to šlo, vstoupila jsem do armády. Díky tomu, že jsem měla tak dobé doporučení od Noldrase, vzali mě skoro bez problémů, jen jsem si musela zašermovat s nadporučíkem, kterého jsem skoro porazila, ale byl starší a zkušenější. Rozhodla jsem se požádat o přeložení k Vardenům, které mi nakonec schválili i před protest rodičů. Konečně jsem se odtrhla od rodiny, která mě držela pořád zavřenou v kleci jako kanárka, jenže teď se cítím jako volný orel čeřící oblohu.

Vydala jsem se tedy na velice dlouhou cestu kolem hor. Avšak pokud si myslíte, že jsem se přes ně dostala v pořádku, šeredně se mýlíte. Zrovna jsem projížděla průrvou mezi skálami, když mě najednou něco shodilo ze sedla a já si skoro vyrazila dech. Uvědomila jsem si, že jsou to bandité a rychle vyskočila na nohy. Nejdříve se vrhli po mém majetku, který nesl můj kůň, avšak já neváhala a tasila na ty muže meč. Poté co zaútočily na můj bok, a já instinktivně tento nečekaný útok vykryla, dále namířila na hrdlo, toho nejmohutnějšího z nich. Sekl po mně. Já tento další útok čekala a jeho meč odrazila, avšak mě znejistil, ten co stál za mnou. Každá vteřina navíc mařila mojí šanci na útěk. Jílec meče jsem tomu za mnou prudce vrazila do břicha, když byl kousek ode mě. Bez váhání zase po tom mohutném sekla mečem, a když se chytl za hrudník, kde měl hlubokou ránu, znamenalo to pro mě volnou cestu ke koni. Žádné ztráty času…vyběhla jsem ke koni a bez řešení jestli jedou za mnou, jsem pobídla koně, který rychle uháněl pryč. Vůbec mi nevadilo, že je bez sedla, které jeden z banditů stihl sundat ze hřbetu. Konečně jsem po pár hodinách dorazila do Poříčí a teď musím zjistit totožnost svého otce……

Rodina

Iris Dothram z rodu Knížata z Teirmu

Její děd byl generálem a bojoval v mnoha válkách, avšak ona se rozhodla jinak. Místo boje si vybrala cestu čaroděje.

Gward Dothram

Můj nevlastní otec, který se oženil s matkou, když mi byly 2 roky, takže si štastnou svatbu moc nepamatuji.

Frehard Dothram:

Tohle je snad ta nejhorší bytost kterou sem kdy potkala, a musím jí oslovovat jako „bratra“

Utmar, též zvaný hříva, pán z Vrcholce: 

Podle toho co jsem zjistila, by to měl být můj otec, a jelikož pro něj nejsem z „čisté krve“ nejspíše mě bude označovat za "bastarda" jako ostatní….

Noldras z hůrky

Mistr meče. Sice je mu teprve 32 let, ale pocestoval celý svět a vše co šlo, pochytil z boje. Poté začal učit Drys a vycvičil ji k obrazu svému…

Drago

Můj nejlepší přítel, i když jen čtyřnohé chlupaté zvíře, tedy kůn. 

Názory

     Moje názory?. Tak co třeba názory o rodině? Dalo by se říct, že jsem na matku naštvaná, že se mě snažila takhle rozmazlit, a nenechala mi to, co jsem chtěla ze všeho nejvíce. Volnost. To je to jediné co mi chybělo, žádné nové šaty, jen možnost dělat si co chci, bez nesmyslných zákazů. Možná ještě jedna věc, která mě trápí, vždy když mluvila o otci vše nějak zamluvila a předstírala, že o něm nic neví, ale dost dobře jsem si v posledním rozhovoru všimla, že když se na něj zeptám, ihned znervózní a trvá ji, než si vymyslí výmluvu. Pokládám si otázku, kdo je můj otec zač, že se o něm máma snad stydí mluvit?

     Další jsou dračí jezdci. Je to jediná věc v mém životě, po které prahnu, možná jsem jen veliký snílek, avšak si věřím. Tenhle sen, po kterém prahnu je sedět na tom nádherném čtyřnohém zvířeti, jehož záda zdobí dlouhá křídla. Jet na něm a cítit jak mi vítr čeří vlasy by byl můj splněný sen.

     Galbatorix. Nuže je to sice král, ale jelikož ho neznám moc dobře, protože jsem se místo politiky učila boji, ale z toho co jsem četla v jedné staré kronice, jde vyvodit pár věcí. Prý je to tyran a v bitvách kvůli němu zemřelo spousty draků a většinou i s jezdci. Nejradši bych mu za tyhle jeho činy vrazila dýku do srdce.

     A co rasy? Řekla bych, že nejvznešenější rod jsou elfové kvůli jejich milé povaze a chování k přírodě. Následují trpaslíci, u kterých mě zaujal jejich jazyk, kterému se dá docela dobře neučit, jen to potřebuje trochu času. Přejdeme k těm záporným. U mě jsou na prvním místě lidé. Jsme jen stvůry lačnící po boji a krvi blízkých, nebo se okrádáme a smějeme se těm, kteří nic nemají, avšak myslím, že těm co nic nemají se daří mnohem lépe, protože jim k životnímu štěstí stačí málo, tak jako mě. Stínové a Ra´zakové? Pokusím se to shrnout…postavte je přede mě a jednomu po druhém do srdcí zabodnu vlastní rukou meč.  S Urughaly moc zkušeností nemám, jen mi jeden starý voják vyprávěl nedávné noci, že jsou to rohaté bestie, které každého zabijí. Já jsem tomu sice věřila, ale moc jsem o tom zatím nepřemýšlela. Avšak je možné, že mluvil jen z vlastních zkušeností, jenže tímhle už se nebudu zabývat. Přejdeme raději k předposledním tvorům a toť Kočkodlaci. Myslím si, že podle toho co jsem si přečetla v jedné knize zaměřené přímo na ně, jsou to empatičtí tvorové, nosí znaky člověka i zvířete. Oplývají schopností vzít na sebe podobu buď člověka, nebo velké, chlupaté kočky. Mě to přijde poměrně divné, ale nemůžu je za to soudit.

Schopnosti

     Čtení a úhledné psaní, díky přísnému vzdělávání. Neříkám, že vám z jednoho pojmu napíši celou knihu, ale pár veršů snad sepsat dokáži. Při čtení se nezadrhávám.

     Při plavání se udržím na vodě, ale nějaký zdatný a vytrvalý plavec opravdu nejsem. Myslím že po 50 metrech mi začne ubývat sil a za několik metr navíc odpadnu.

Pokud se začneme bavit o vaření, tak vám zvládnu ukuchtit polévku, možná nějaký další nenáročný pokrm, avšak žádný zázrak to nebude.

     Dokáži obstojně šermovat s mečem, moje taktika je jednoduchá, dá se říci, že žádnou nemám, skoro pokaždé improvizuji, ale využívám přitom své hbitosti a rychlosti. Většinou používám meč, jelikož mi přijde, že zasáhnout cíl je s ním snazší avšak když je nutnost použiji i kord. Dýku nosím vždy v botě při lýtku ze zadní strany jako záložní zbraň a to jsem se mimochodem naučila od Noldrasila. Nerada bych vám prozrazovala svojí připravenou taktiku, když nějakou tedy použiji, ale i tak vám to povím. Nejčastější útok ode mě je sek, jelikož bych řekla, že probodnutí je horší. Pokud bodám většinou mířím na hrudník, abych protivníka odklidila probodnutou plící, avšak probodnutý bok taky není nic příjemného. Seky si většinou připočítám čas, pokud ho potřebuji a nejčastěji ode mě asi schytáte řez na břiše. Přes to vše vám předem říkám, že nejsem milovník krve. Nemusím vidět tu rudou kapalinu linout se z těla. Při boji si hlídám záda, ale hlídám si i hloubky seku.

     Mimo šerm sem se docela zajímala i o jízdu na koni, neboť kůň je při válce docela potřeba. Nerada bych strávila čas jako pěší v první linii. Když už nastane čas a já budu muset do boje, bude to na tom čtyřnohém překrásném zvířeti. Pokud myslíte, že jen nasednu na koně a hrubě mu zaryju paty do slabin a on by to měl brát, jako pobídku mýlíte se. Já se ke koni nikdy nechovala hrubě. Když na něm jedu využívám jeho inteligence, a místo hrubosti komunikaci tělem. Například…pase na louce a já chci aby ke mně přišel. Neudělám to tak že k němu přijdu a popadnu za stájovku. Písknu na něj, a když se na mě podívá svýma hlubokýma očima, vím, že o mě ví a je čas na další gesto. Poté co na mě pohlédne, se lehce předkloním a ruku přikrčím k tělu, tak aby na koně směřovala paže. Pohlédnu mu do očí a s úsměvem sleduji, jak ke mně s radostí běží. Poté co přiběhne a já ho pohladím a poplácám po krku ho poprosím a rukou naznačím pohyb z zemi. Kůň si lehne a já mohu nasednout na jeho sametový hřbet. Následně jen jemně pobídnu a bez sedla či uzdečky, kterou nepožívám ráda, mohu jet.

Majetek

Nedůležité

Dřevěný příbor, miska na jídlo,

Oblečení

·         Sváteční červené róby (1, 2, 3) : Na různé slavnosti, dostala je od matky k dvanáctým narozeninám

·         Košile

·         spodničky

Výzbroj

·         Brnění

·         Tunika pod brnění

·         Jeden a půl ruční meč s pochvou

·         Dýka koženou pochvou, kterou nosí pro obranu bez, meče

·         Ozdobený štít

·         Prošívanice

·         Nátepník

·         Rapír

·         Boty každodenní

·         Tašvice

Kůň

·         Jezdecké boty

·         Sedlo

·         Maska na hlavu