Jméno: Matka mu vybrala jednoduché jméno, ale výstižné - Hljödhr (tichý), přestože jej takto nikdy neoslovovala. V elfských lesích mu říkají mnoha jmény. Nejčastější z nich je Eitha (odejít), to jméno dostal, protože se nikdy nezdržuje na jednom místě. Elfové nešetří ani oslovením Litil (malý). Je očividné, proč mu takové jméno bylo uděleno. A také Svit (moudrý), ačkoliv to souvisí spíše s jeho původem. V Království se s jeho jménem nijak nezatěžují. Pro ně je to pouhá kočka, přestože s neobvykle modrýma očima. Malé děti na něj ale poměrně často volají Fousek. Pokud už se ale sám představí - a takové případy se dají spočítat na prstech rukou - říká si Almon Fousek.

Rasa: kočkodlak felissae

Datum narození: Těžko si bude něco takového pamatovat ten, jenž takovým věcem nevěnuje špetku pozornosti. S jeho věkem to je naprosto stejné, ačkoliv se již počítá mezi dospělé kočkodlaky, protože složil Amae wryn (Zkouška dospělosti).

Náboženství: Ačkoliv bohyně Amaeris je všeobecně známá, cestu k jejímu přehnanému uctívání nikdy nenašel.

Jazyky: Ovládá jazyk jak elfský, tak i jazyk jímž mluví lidé. Jeho slovní zásoba snad může být rozšířená, ale to se dá jen stěží posoudit.

Popis

Lidská podoba

Nerad pobývá v lidské podobě. Snad proto, že ve skutečnosti vypadá o mnoho mladší než je? Nejspíš to bude ale jen tím, že kočičí život mu k srdci přirostl z toho důvodu, že se jako kocour již narodil. Není nijak velkého vzrůstu. Vlastně je spíš malý a docela drobný. Jako každý jiný kočkodlak je hbitý, mrštný a rychlý. Jeho pohyby bývají líné, ale ladné. Naprosto a bez jediné pochyby kočičí. Ačkoliv někteří z jeho rasy snad mohou mít špičaté uši, Almon je má kulaté jako člověk. Rysy v obličeji jsou jemné a opravdu dětské. Možná z toho důvodu, že se jeho růst po fyzické stránce zastavil kolem jedenácti let. V tomhle ohledu by se podobal spíše druidovi, nežli kočkoladkovi. Pokud je ale někdo na vážkách ohledně jeho původu - ostré špičaté zuby mluví za vše.

Jeho tmavě hnědé vlasy jsou pokaždé rozježené. Nesnaží se je nějak upravovat, a i kdyby chtěl, nejspíš by to dopadlo zklamáním. Obličeji dominují pronikavé, modré oči. Může mít tvář dítěte, ale jeho oči - ty mluví pravdu. Zračí se v nich moudrost, která je vlastní pouze těm, kteří jsou na světě již dlouhou dobu. Pod očima a na nose má spršku pih. Co se oblečení týče nosí tuniku a otrhané kalhoty. Chodí bos ať je horko nebo mráz, protože jeho nožky si na to již zvykly. Je to poněkud provizorní ošacení, protože se dá nosit jak v Království, tak v lesích. Navíc v přítomnosti elfů může vypadat sebevíc otrhaně, nezmiňují se o tom ani jediným slůvkem. Kdo by chtěl urazit kočkodlaka?

Kočičí podoba

Znaků, díky kterým je možné rozpoznat kočkodlaka od obyčejné kočky, je dost. Na Almona platí jen pár z nich. Ačkoliv je větší než by měla být normální kočka, nevyrostl tak, jak bývá zvykem. Má černou, dlouhou srst, jež je na dotek jemná. Jeho ocas je chundelatý, že by se dal s trochou důvtipu přirovnat k veveřímu. Často s ním nespokojeně mává ze strany na stranu. Končetiny má protáhlejší, jak již u jeho rasy bývá zvykem. Umožňuje mu to rychlý, vytrvalý běh. Tlapy skrývají ostré drápy, kterými neváhá sekat, když se mu něco nelíbí. S jeho srstí kontrastují pronikavé, modré oči. Mají stejnou barvu, jako v lidské podobě.

Jeho pohled je až znepokojivě inteligentní, což je známkou toho, že rozumí všemu, co se kolem něj děje. Málokdo tomu ale věnuje skutečnou pozornost. Obzvlášť nikdo z lidí, spíš si z černého kocoura dělají zpovědnici a jeho pohled je utvrzuje v tom, že je poslouchá. Mnohem zajímavější jsou zoubky, které v tlamičce skrývá. Jsou ostré jako břitvy a neváhá je použít stejně tak, jako drápy. Možná je to nepodobné kočkám, ale mňouká zhruba stejně často, jako mluví. Což znamená jen velmi zřídka.

Povaha

Almon je velmi tichý. Nemluví bez vyzvání a většinou ani poté ne. Slova jsou podle něj nesmyslná, protože málo z nich dokáže skutečně popsat danou věc. Většinou se tedy spokojí s krátkými větami nebo tichem. Rád lenoší a vyhřívá se na sluníčku, což není nijak komplikované. Ačkoliv jeho charakter takový je. Nejspíš za to ale může neschopnost orientovat se ve svých emocích, nebo emocí jiných bytostí.

Není nic, co by ho odlišovalo od jiných kočkodlaků, jelikož jsou si všichni vzájemně hodně podobní. Moudří, učenliví ale málomluvní a samotářští. Almon je i dost lenivý a nikdo ho k ničemu nepřinutí, pokud on sám nechce. Je nestranný, ačkoliv o situaci ve světě vždycky něco ví. Má své prostředky, jak si to zjistit , aniž by poslouchal v kočičí podobě. Na rozdíl od své matky si oblíbil jak společnost lidí tak elfů. Lidé ho vždy hladí a chovají se k němu jako každé jiné kočce. Zatímco elfové si ho váží, což mu hladí již tak dost vysoké ego.

Jelikož si zvykl na svou kočičí podobu, když jej někdo vyleká často na něj syčí a prská i v lidské podobě. A ne, nevypadá to nijak komicky. Možná by mohlo, ale jeho ostré zuby, které jsou v takových chvílích dobře vidět, komičnosti dosti ubírají. Jeho reakce často bývají poněkud instinktivní na bázi zvířecího chování. Není se čemu divit, jako kočka strávil velkou část svého dlouhého (někdy snad i nudného) života. Naopak další pocity jako smutek a hněv, v takových se jen málo vyzná. A jelikož je to takový flegmatik, těžko po něm někdo bude chtít, aby se rozčiloval nad všemožnými “drobnostmi”.

Nakonec by se jeho povaha dala shrnout jedním jediným slovem - samotář.

Historie

Kdekdo by řekl, že život kočkodlaka je již od narození zvláštní, a že se rodí v dny, které jsou doprovázeny radikálními změnami v počasí, nebo něčím podobně nezvyklým. Almon je důkazem, že to tak není. Přišel na svět za krásného, ničím zvláštního, letního dne. Prvorodička Finna se stala matkou černého, modrookého kotěte. V té době nebyla taková barva očí raritou, ačkoliv se nevyskytovala přespříliš. Pojmenovala jej Hljödhr, což nebylo nijak zvláštní. Všichni příslušníci kočkodlačí rasy jsou málomluvní, tiší. Přesto jméno pro ni bylo jen jako cosi oficiálního, když předstupovala před kněží kvůli Amae lin.

Poté už se nedělo nic zvláštního. Starala se o svého syna jak nejlépe dovedla a neoslovila ho jinak, než-li maličký. Nikde nezůstávali příliš dlouho, zrovna toho se kočkodlačice nemínila vzdát. Učila ho různým dovednostem, především jak se tiše plížit, lovit myši a sekat drápy v obraně... Malý kočkodlak byl velmi pozorný a učenlivý. Přesto trvalo dlouho, než se poprvé proměnil v člověka. Byl by to udělal mnohem později, protože v kočičí podobě se mu líbilo až příliš. No, Finna byla neúprosná a nezbývalo než se podřídit. Přeci jen, matka se musí poslouchat ať už s nadšením nebo s nechutí. Přestože do proměny brzy vklouzl stejně dobře, jako do obnošených bot, dělal to jen velmi nerad. Matka mu sehnala potrhanou tuniku a kalhoty, aby měl v čem chodit. Musela ho učit i jiným věcem v lidské podobě. Například jazykům.

“Proč mě učíš slovům, když je stejně málokdo z nás používá?” ptal se v podobě malého modrookého klučiny.

“Nejlépe porozumíš, kdy mluvit máš a kdy ne, když se slovům naučíš,” kárala ho a neklidně se ošila. Nerada mluvila více, než bylo třeba - dokonce i se svým synkem. Jenže byla dobrou matkou a chtěla syna co nejlépe připravit na svět, kterým brzy bude putovat sám. Musela ho tedy naučit i řeči.

“Nechme chvíli učení,” zaprosil. “Dej mi nějakou hádanku.” V očích mu jen jiskřilo. A kdo by dokázal dokázal odporovat takové roztomilé tvářičce? Finna rozhodně ne. Mírně se usmála, pohladila ho po rozježených, bílých vlasech - čímž ho rozcuchala ještě víc - a přikývla.

Po zkoušce dospělosti ho Finna nechala napospas světu. Samotného, ale snad dobře připraveného. Nejdříve zůstával výhradně v kočičí podobě. Lidé k němu byli rozhodně milejší, než když se kolem potloukal jako malý modrooký klučina s divokým pohledem a nepřirozeně špičatými zuby. Právě v Království získal své přízvisko Fousek, protože mu tak říkalo hodně dětí. Naslouchal rozhovorům, jež nebyly určeny pro jeho uši a dozvěděl se spoustu zajímavých věcí. Navíc to byla zcela neškodná činnost - kdo by podezíral kočku, že? Putoval po Království než se rozhodl navštívit i elfy. Nejen, že mnoho vyslechnutých rozhovorů se točilo kolem nich. Ale také proto, že Finna měla jejich společnost nejraději. Snad tedy doufal, že by ji potkal, ale kdo se vyzná v citech kočkodlaka, aby věděl s jistotou, co ho táhlo do lesů? Mohla to být touha vidět matku, nebo být svědkem něčeho zajímavého a nebo jen chtěl změnit prostředí.

V Du Weldenvarden jeho “pravou tvář” poznalo více, než jen pár elfů, ať chtěl nebo ne. Prokazovali mu úctu, ale také poznali, že je velice samotářský, takže ho příliš neobtěžovali.Většinou mu říkali Litil, protože i na kočkodlaka nebyl příliš velká kočka a v lidské podobě vypadal na desetiletého nanejvýš jedenáctiletého chlapce. Jako by se jeho růst zastavil v vzdoroval náporu let, jenž utíkaly s takovou rychlostí, že je Almon - tak si začal říkat - nestíhal rozeznávat od sebe. Jeho dar vidění do budoucnosti mu to také pouze komplikoval. Brzy již nevěděl, co se stalo, co ne a trvalo dlouho, než si v tom opět udělal pořádek. Od té doby se od svého “daru” distancoval. Sám netušil jako to udělal, ale vize přestaly - aspoň dokud on sám po nějaké nesáhl a tehdy bylo velmi nejisté, do jak vzdálené budoucnosti se vlastně podíval. Jelikož vidění nevyužíval, nenaučil se jej kontrolovat. Místo toho trávil čas lenošením, posloucháním rozhovorů a zlepšováním obrany své mysli. Což mu jako kočkodlakovi šlo přirozeně velmi dobře.

Schopnosti

Kromě očividných schopností jako přeměna v kočku a nazpět, je další v pořadí to, že rozumí každému jazyku - až na urgalský. A co se týče trpasličího, ovládá stěží pár slov. Lidský a elfský ale ovládá naprosto bez chybičky. Ačkoliv tomu nikdo nebude svědkem, protože mluví příliš málo. Co se spojuje s kočkodlaky je dar vidět budoucnost. Přestože by jakožto dlouhověký kočkodlak měl tuto dovednost ovládat perfektně, není to pravda. Protože vidění do budoucnosti nevyužíval, ba se od něj naprosto distancoval, není schopný ovládat do jak vzdálené budoucnosti se podívá. Dokáže ale rozhodnout, kdy se do ní podívá a kdy ne. Což bývá stejně ojedinělé jako déšť v poušti.

Schopnost udržování obrany mysli - v tom je opravdu dobrý. Nejenže se mu to daří, protože k tomu má předpoklady jako kočkodlak, ale také proto, že při lenošení se to dá dobře trénovat. Co se týče boje s nožem nebo čímkoliv jiným, ačkoliv ho matka učila základům, drží se od zbraní jak nejdál to jde. Stejně tak jako od nepokojů samotných, a když už k něčemu takovému dojde, akorát tak seká drápy a prská na všechny strany. Umí ale perfektně lovit myši, plížit se - v obou podobách - a odposlouchávat cizí rozhovory. O kouzlení se snad ani zmiňovat není třeba, protože nic takového ani zdaleka neovládá.

Sbírání informací 6/7

Obrana mysli 5/7

Ovládání daru vidění 2/7

Boj (obecně) 1/7

Rodina: Kočkodlačice matka Finna. Otce nikdy nepoznal, což ale není žádnou zvláštností. Od té doby, co ho nechala potulovat se světem samotného se s ní nesetkal. Neví tedy jak se má, kde se zdržuje, ani nic podobného. Jediné, co ví je to, že se ráda zdržuje ve společnosti elfů.

Majetek: Někdo jako on sotva potřebuje nějaký zvláštní majetek. Má oblečení, které většinou nechává na nějakém místě, kam se vrací, když se chce přeměnit v malého klučinu. Nic jiného nepotřebuje, protože ulovit si nějaké jídlo zvládá bez problému a napít se k potůčku může kdykoliv. Nic mu tedy nechybí, ačkoliv toho mnoho nemá.