Vodopády

 

Skalami obklopené údolí, do kterého z výše spadá velkou rychlostí divoká voda. K hornímu jezeru je poměrně složité se dostat, jediná cesta je přes příkré skály. Kdo by se tam ale namáhal chodit? Dole je to mnohem hezčí. Rostlinstvo je tu svěžejší, chodí sem pít vysoká zvěř. Prostor naplňuje monotónní hučení padající vody, znásobený ozvěnou odrážející se od okolních skal.

Opište kód z obrázku
21.04.2018 15:01 Odpovědět
Eleanor

*Kouzelná snová krajina jej obklopovala všude kam se podíval. Skály protkané sítí kanálů a kanálků vymletých během staletí co se řeka proplétala krajinou. Výběžky s nízkou klečí i štíhlými pokroucenými kmeny stromků jsou svlažovány tříští zvedající se do vzduchu poté co masa vody dopadá dolů. Kaskády, které ještě nestihla voda svou ničivou silou ohladit vytváří kluzkou a nebezpečnou cestu nahoru. Hučení vody dopadající na kameny naprosto pohlcuje veškeré okolní zvuky.
Vystoupil ze stínu a odraz z jeho pokožky roztančil tisíce malých jiskřiček na hladině vody. Prvních pár kroků po vlhkém mechu pokrývajícím skály bylo rozvážných a klidných, pomalu přizpůsoboval sílu potřebnou k pohybu novému a neznámému terénu. Původně nejisté pohyby se staly ladnými a přesnými jak si zvykal na vlastnosti podloží. Tanec světla se stal nádhernou podívanou, kterou však neměl kdo spatřit. Jen Óma a ptáci na obloze spatřily jak se kovový muž pomocí dlouhých kroků a občasných poskoků pomalu blíží po sluncem vyhřátých kamenech k téměř neznatelné pěšině vinoucí se nahoru, kde na levém břehu hlavního vodopádu nějakým zázrakem přežil a vzrostl mohutný strom.
Bílo-růžové květy a široké listy poskytovaly ideální místo k odpočinku a rozjímání. Posledními několika kroky e dostal až na okraj vymleté tůně hned pod vodopádem. Hluboká a široká proláklina plná vody byla obklopena kluzkými stále vlhkými kameny. Nikdy předtím nezkoušel skákat tak daleko. Zahleděl se na poměrně rovné místo kam chtěl dopadnout. A skočil. Od nohou mu odlétly jiskry jak chodidly dopadl na kámen. Zároveň narazil trupem do skalní stěny hned vedle drobného pramínku vody, který se oddělil od hlavního proudu již na hoře a nyní se snášel k zemi více jak mlžný oblak než-li vodní proud.
Rychlým pohledem zkontroloval, zda nedošlo k nějakým škodám. Pláty jeho trupu byly stejně nedotčené a dokonalé jako když do nich jeho matka vložila život. Pohlédl vzhůru na pěšinu, no spíše sérii ohlazených míst na kamenech, která naznačovala kudy se dá dostat nahoru s nejmenšími potížemi. Kapky vody, dokonale průhledné jako brilianty při dopadu na jeho tělo vydávaly tichý zvonivý zvuk.
Paprsky slunce sklouzávaly po lesklém plechu podobně jako kapky vody. Zdolával stěnu bez větších potíží, několikrát mu v rukou praskl kámen, když sevřel zteřelý výstupek, který mu měl posloužit jako opěra. Složité hledání dalších bodů mu usnadnily jeho značně dlouhé ruce. Přes veškeré komplikace a fakt, že kov jeho rukou nepřilnul k vlhké skále ani zdaleka tak dobře jako kůže živých bytostí se dostal až k vrcholu. Strom, který zde stál se ukázal jako kaštan. Vějířovitě uspořádané listy propouštěly dostatek světla, aby i květy, uspořádané do hroznů mířících slunci vstříc, v nižších patrech měli dostatek světla. Několika prudkými pohyby ze sebe setřásl zbývající kapky vody.
Pohled na slunce mu prozradil, že se blíží poledne. Beze slova se posadil na kameny téměř na okraji srázu. Nádherný výhled, jež se mu odkryl byl ohromující. Přestože nedokázal zavřít oči snadno se ponořil do svého vnitřního světa. Přestože nedokázal vnímat teplo, či cítit vůni jara uvědomoval si že kapky z jeho povrchu již mizí.
Nádhernou krajinu před ním zastřely výjevy ze života, který neprožil. Jeho oči spatřily věci u nichž nebyl. Jako kovová socha seděl a rozjímal o životě. O slovech i vzpomínkách. Hledal sama sebe a v sobě hledal Ómu. Snil.*

15.09.2018 14:31 Odpovědět
Alyethi

*Slyší jen zpěv ptáků, šelest listí, zvuk vlastního dechu a monotónní hluk padající vody v dálce. Cítí životy všech obyvatel lesa, zvířat i rostlin. Všechno jako by to tvořilo jeden dokonalý celek. Zbytek světa jí v tuto chvíli připadá naprosto nepodstatný, protože tenhle kousek lesa je život a smrt. Ona sama je jeho přirozenou součástí. Pomaličku stahuje své vědomí zpátky k sobě a cestou se jím láskyplně dotýká všeho živého. Když si plně začne uvědomovat samu sebe, vítr hladící její tvář, vůni přírody a chladný, tvrdý kámen, na kterém sedí, otevře oči a rozhlédne se kolem. Na les, kterého se před chvílí dotýkala myslí, se jí nyní naskytuje nádherný pohled. Vysoké stromy se jako nehybné sochy tyčí k nebi, aby byly blíž hvězdám. Spousty jejich listů vypadají, jakoby si šeptaly, a vysílaly k nebi tichou prosbu se slovy, aby slunce nikdy nepřestalo svítit. V síti větví poskakují ptáci, a svým zpěvem propůjčují celému lesu magický hlas. Daleko pod nimi žijí nižší rostliny jako byliny, či keře. Většina už se smířila se svou výškou, ale i přes to zbožně hledí do korun stromů blíž k nebi. Alyethi na boku svého zorného pole zaznamená pohyb nějakého zvířete a usoudí, že už je čas jít dál. Rozběhne se a běží za zvukem vodopádů. Zanedlouho uvidí skály a brzy zabrzdí před jezerem, jehož hladina se nikdy zcela nezklidní kvůli vodopádu, který do něj padá na druhé straně. Pohlédne na vodní hladinu a prohlíží si svůj vlnící se odraz. Na chvilku si všimne svých očí, modrých jako obloha odrážející se ve vodě. Pohledem klouže po povrchu jezera dál, přes slunce třpytící se ve vlnkách, až k vodopádu dopadajícímu do jezera a potom nahoru po proudu vody, který se tříští na skalách a spolu se slunečními paprsky vytváří dechberoucí hru barev. Vidí, že se na vrcholku skály něco zablýsklo, ale protože ji záblesk na moment oslepil, už to dál nezkoumá, zamrká a sklopí pohled ke svým nohám. Dřepne si a ponoří do vody na břehu jezera konečky svých prstů. Ucítí ledové sevření, ale donutí se ruce strčit do vody až po zápěstí. Pár sekund s nimi jezdí po dně a rozhrabává malinké kamínky, pak do dlaní nabere vodu a opláchne si obličej. Po tak rychlém běhu je to příjemné. Vstane, rozhlédne se po bujných rostlinách v okolí a posadí se na nedaleký kámen koupající se ve slunečních paprscích, které nyní do svého roucha zahalily i Alyethi. Už chce znovu otevřít svou mysl a dotknout se jí všeho kolem, když v tom její pohled upoutá mohutný strom stojící na samém vrcholku vodopádu. Po chvíli její pohled znovu sklouzne na blyštivou věc pod ním a nemůže se zbavit pocitu, že předtím vypadala jinak.* (Nepohnula se?) *Přimhouří oči a zírá na ni. Jakoby jí něco, nebo spíš někoho, připomínala.* (Elf, člověk? Ne, nějaká socha? Kdo by stavěl sochu na takovém místě?) *Zmatené myšlenky se jí honí hlavou. Donutí se je zastavit a i když je to nebezpečné, zapátrá po neznámé bytosti myslí. Nic. Prázdno.* (Optický klam? Iluze? Proč?) *Rychle se zase stáhne do sebe a kolem své mysli vytvoří pevnou stěnu. Není si jistá, co by měla dělat, protože nic takového nikdy neviděla.* (Co, nebo kdo je to?) *Mohla by nepozorovaně utéct, ale neudělá to. Nesnaží se k ní přiblížit. Ví, že by se nahoru pravděpodobně nedostala. Sedí tam s pohledem upřeným na tajemnou postavu, fascinována hrou světla a stínů na jejím těle, a čas plyne.*

15.09.2018 16:55 Odpovědět
Eleanor

*Když otevřel oči nevěděl kolik času uplynulo. Pohlédl do Slunce a ucítil jak se čočky v jeho oku prudce přesouvají, aby vyrovnaly náhlý příval světla. Pomalu se postavil. Kdyby ovládal magii mohl by skočit z útesu a nezraněn dopadnout do vody pod ním, ovšem on nemohl, ani jeho tělo by nevydrželo tak prudký dopad na kameny na dně. S jistým politováním v srdci se otočil a dlouhými kroky ukrajoval z příkré stezky dolů. Zprvu pomalu, však stále rychleji a rychleji postupoval dolů. V polovině cesty již běžel a mohutnými odrazy překonával prudká klesání. Takový sestup však provázel mohutný hřmot kamenů valících se dolů. Balvany od nichž se odrážel často nevydrželi nápor jeho váhy či pukly pod jeho nohama. On se však bezpečně hnal dál, dál dolů.
Rozjařilé zavýsknutí v místě kde pěšina přecházela v rovnou zem předznamenávalo mohutný náraz do jednoho z balvanů. Přestože zpomalil setrvačnost jej vynesla na kámen takovou rychlostí, že rukama jež zmírnil svůj náraz kámen posunul. nedalo by se říci že byl zadýchaný, jen si při výskotu vzpomněl že by dýchat měl. Nasál čistý a vlhký vzduch, ačkoliv krom vlhkosti mu unikala jakákoliv vůně. Kapky na jeho těle hrály všemi barvami. Vodní tříšť jež se na povrchu kovových plátů usadil stékala volně dolů. Slunce se mu odrazilo od hrudi vybuzujíc k činnosti množství pomíjivých světýlek. Hotová symfonie pro zrak.*

15.09.2018 19:00 Odpovědět
Alyethi

*Alyethi sedí a hledí na blýskající se bytost, jak vstává. Po dlouhém přemýšlení usoudila, že nemůže být živá, když nedokáže cítit její mysl. Zvažovala i možnost, že má jen příliš dobrou ochranu, ale tu z různých důvodů zavrhla. Napadlo ji že je to iluze, protože věděla, že zručný kouzelník by dokázal vytvořit něco takového. Ale proč by to dělal? Navíc v blízkosti necítila žádnou mysl dost vyspělou na stvoření takové věci, a i jen udržet tak dlouho iluzi na dálku by vyžadovalo nesmírné množství energie. Taky uvažovala o tom, zda je bytost nebezpečná. Ale ať chtěla nebo ne, nemohla přijít na žádnou uspokojivou odpověď. Má málo informací. Z jejích zmatených myšlenek ji znenadání vytrhne hluk. Znovu chce pohlédnout na bytost a první co zaregistruje je, že ze svého místa zmizela. Pak obrátí pohled za zvukem padajících kamenů, a první co jí napadne je, že se bytost nekontrolovatelně řítí dolů. Potlačí tichý výkřik, ale méně nápadnému znepokojenému výrazu dovolí, aby se jí usadil ve tváři. Po chvíli jí dojde, že bytost má každý svůj pohyb pod kontrolou, a sleduje působivou podívanou o trochu klidněji. Zdá se jí, že skoky, které by každého člověka i elfa mohly stát život, tato bytost překonává téměř hravě. Když ji překvapivě znějící zavýsknutí upozorní na to, že se bytost bezpečně ocitla na zemi, vstane a chystá se ukázat se. I když si je vědoma toho, že toto rozhodnutí může být životu nebezpečné, její zvědavost je v tuto chvíli silnější. Na chvíli se zarazí, když se obrovský balvan se zaduněním posune dopředu, ale pak vykročí rozhodným krokem. Se zvednutou hlavou a pronikavým pohledem upřeným na blyštící se obličej kráčí po tvrdé zemi. Nedává na sobě znát svůj strach. Nebude s tou tajemnou bytostí bojovat, pokud to nebude nutné. Její mysl je teď podivně klidná, i když nemá zbraň. Stejně by jí asi byla k ničemu. Zvědavost se mísí s touhou utéct, ale rozhodnutí už učinila. Zastaví se jen pár metrů od kovového člověka a ovládne přání si ho celého důkladně prohlédnout. Vidí kapky na jeho obličeji duhově zářit. Je to nádherné. Kývne hlavou na pozdrav. Asi by měla pozdravit zdvořileji, ale netuší jak, protože se s takovou bytostí ještě nikdy nesetkala.* Kdo jsi? *Řekne melodickým hlasem. Slyší, jak skály v ozvěně šeptají tato dvě slůvka a připadá si neskutečně.* (Kdo jsi? Kdo jsi? Kdo jsi?)

15.09.2018 23:16 Odpovědět
Eleanor

*Koutkem oka zaregistroval při svém rozjímání pohyb. Zůstal klidně stát. Byla to dívka, ne jen tak ledajaká. Podobná jako matka, jako ten bledý s rusými vlasy jehož viděl hned po svém narození. Byla to elfka. Vzpomněl si na knihy v nichž o nich četl, ne mistrova vyprávění o jejich chladných povahách a přísných pravidlech. Hleděl na vodu a elfky si nevšímal. Nejspíše jej prostě mine.
Její hlas jej překvapil, narušil dokonalou harmonii zvuků zvláštním hrubým způsobem, který se mu ani za mák nelíbil. Pohledem sklouzl k osobě jež jej oslovila.* Jsem Eleanor.* Pronesl ve starověkém jazyce. Madeton mu vyprávěl o lidské řeči a mnohých dalších. On však ovládal pouze starověký jazyk. Byl rád že i elfka mluví stejně.* A ty?* Otočil se k ní celý. Musel pohlédnout trochu dolů aby zachytil pohled očí barvy ledu. Mnozí by řekly že je studený. Mistr i matka mu vyprávěly o tom jaké jsou věci na dotek, ovšem on sám si to nedokázal představit, nikdy necítil chlad ani teplo. Všechno bylo stejné. Pocítil nutkání zavřít oči a ponořit se do sebe, ale nemohl. Byl to jen pocit, vzpomínka na tělo jež kdysi bylo... Potřásl hlavou. Nyní byl sám sebou, musí najít Ómu v sobě. Mistr často říkal že od ostatních se může o sobě dozvědět více než od sebe. Mnoho tomu nerozuměl. Třeba časem.*

16.09.2018 09:41 Odpovědět
Alyethi

*Při zvuku jeho hlasu se mírně zachvěje. To, že mluví starověkým jazykem musí znamenat, že má něco společného s elfy. Eleanor. Hezky znějící, zajímavé jméno. Není to ale přesně to, co chce slyšet. Znovu promluví a snaží se, aby její hlas dostal o trochu laskavější podtón. Na její tváři se objeví náznak úsměvu.* Já se jmenuji Alyethi. *Schválně neřekne ''jsem'', protože není. Ví, že kdyby chtěla, pravděpodobně by dokázala své skutečného jméno brzy zjistit, ale ona nechce. Zatím. To přijde časem.* Odkud jsi? Nikdy jsem nikde neviděla tvora, jako jsi ty. *Není až tak divné, že žádného nikdy nespatřila na vlastní oči. Nezvyklé je spíš to, že nikdy o žádném nečetla ani neslyšela. Cítí se zvláštně, když s ním mluví tak přímo. Sklopí oči a konečně si dovolí prohlédnout si ho celého. Některé kapičky na jeho těle už stékají dolů k zemi a zanechávají za sebou mokré cestičky. Při celkovém pohledu na něj ji napadne* (přesnost, krása a určitý druh vznešenosti.) *Zajímalo by ji, jakým způsobem jsou spojeny plechy na jeho těle, a kolik magie bylo zapotřebí k Eleanorovu vytvoření. Dokázali by trpaslíci udělat něco podobného? Pokud byl vůbec vytvořen tak, jak si myslí. Co když vznikl úplně jinak? A jak starý může být? Jaké má schopnosti? Jak to, že je pro ni jeho mysl neviditelná? Ach, tolik otázek. Zamrká a pohlédne mu znova do obličeje a vnímá hučení vodopádu. Asi na něho zírala příliš dlouho.*

16.09.2018 10:45 Odpovědět
Eleanor

*Elfčin pohled mu přejížděl po těle. Matka jej učila, že není vhodné aby na někoho zíral snažil se proto své pozorování Alyethi trochu poněkud zakrýt. Měla krásné vlasy se zajímavou barvou. V myšlenkách se mu objevila podobná osoba. Nevěděl kdo to je, ovšem byl si jistý že matka se již s někým takovým setkala. Prosté šaty barvy hlubokého lesa, jemná elfská tvář i zpěvavý hlas. Všechno bylo pro něj tak nové. Ačkoliv o tom již slyšel tolik vyprávět mistra. Matka prý nebyla zrovna typická elfka. Jemně naklonil hlavu. Šum vodopádů za ním narušil zpěv ptáka. Zaposlouchal se do něj tak že skoro přehlédl otázku jež mu položila.* To nesmíš vědět. Matka a mistr by se zlobili.* Ucítil bodnutí smutku. Nikdy neviděla nikoho jako on. Je sám. Sám, tak sám. Na mysli mu vytanula Madetonova slova: "Óma je v srdci každé živé bytosti." Doufal že jej Óma přijme jako živého též.*

16.09.2018 18:09 Odpovědět
Alyethi

*Nesmí to vědět? Proč? Kdo je matka a mistr? Zažene další příval otázek hluboko do mysli a zhluboka se nadechne svěžího vzduchu. Probleskne jí hlavou, že Eleanor má asi taky city. Vynadá si v duchu za to, že ji to nenapadlo dřív. Co když je přecejen živý? Vždyť ve světě existuje mnoho neznámého.* Promiň. *Pronese tiše a uhne pohledem na hučící vodopád za ním. Prohlíží si rozvlněné jezero s průzračnou vodou a pak strmé skály. Její pohled se zastaví na modré květině. Existuje tolik různých forem života, že by nikdo neuspěl, kdyby se je snažil objevit všechny. Každý jedinec je originální, v něčem jiný než ostatní. Co když nemá smysl ptát se Eleanora na stovky otázek ohledně jeho těla? Nebylo by lepší poznat poznat přímo jeho duši?* Je tady hezky, že? *Řekne spíš jen proto, aby řeč nestála. Podívá se zpátky na něj a vzadu spatří i kameny, které popadaly, když Eleanor běžel dolů z vršku vodopádu. Jak to dokázal? Už napůl otevírá pusu, aby mu položila otázku, ale na poslední chvíli se kousne do jazyka a pusu zase zavře.* (Někdy později možná budu mít příležitost se zeptat.) *Nechce, aby jejich rozhovor začal vypadat jako výslech. Když už si nebudou mít co říct, prostě se rozloučí a odejde. Kdyby chtěla, mohla by se na něho vyptat ve městě. Pro lidi musí být nepřehlédnutelný. Pohlédne do jeho poloprůhledných očí a pořád se nemůže zbavit dotěrné myšlenky.* (Kdo to je?)

16.09.2018 20:20 Odpovědět
Eleanor

*Sledoval pohled elfčiných očí. Krásu vody která vyplňovala každičkou prohloubeninu svou neklidnou přítomností. Vskutku obdivuhodné místo. Měl rád přírodu. Něžnost mechových porostů, jejichž drobounké částí dohromady tvořili kluzký zelený koberec, tam kde se mohutné stromy neujaly. Opět se podíval na strom pod nímž před chvíli stál. Bylo tam tak krásně. Kývl hlavou, naprosto bezhlučně se do sebe jemné plátky zasunuly a zase vyjely.* Vskutku je Alyethi.* Sklopil zrak k rozbitému kameni.* To vskutku je.* Neslyšně prohodil a zastyděl se nad zbytečnou škodou, kterou způsobil. Musí se lépe ovládat. Matka mu říkala že musí opatrně zacházet se silou jež mu byla dána. Vzpomněl si na hodiny strávené cvičením na dvorku kovárny. Čas strávený nad kovadlinou, kdy se učil jak ovládnout svou sílu a tvořit. Místo nesmyslného ničení vytvářet nádherné předměty, jež přetrvají léta beze změny. Jemu se však líbilo jak se příroda obměňovala, rostla, vyvíjela. Co on o tom všem ví? (všechno co ví matka). Pomyslel si bezděky a hned se nad tou myšlenkou zastyděl. Nerozuměl vzpomínkám jež jej obklopovaly ve spánku.*

19.09.2018 15:21 Odpovědět
Alyethi

*Je zvláštní od Eleanora slyšet její jméno. Připomíná jí to způsob, jakým ho vyslovoval otec. Ach, to už bylo tak dávno. Aby zakryla smutný záblesk v jejích očích, skloní se, konečky prstů uchopí plochý kamínek, hodí ho do lesknoucího se jezera a sleduje, jak skáče na hladině. Kapičky vody se přitom rozstřikují do všech stran. Oblázek se odrazí celkem čtyřikrát a pak se přidá ke svým druhům na dně. Alyethi si vzpomene, jak ji tohle kdysi ukazoval otec. Tehdy se ho ptala, proč se kamínek na vodě odráží. Trpělivě jí to vysvětloval, ale ona z toho přesto nebyla zrovna dvakrát chytrá. Narovná se a tázavě pohlédne na Eleanora. Přemýšlí, jestli si její pohled vyloží jako výzvu, nebo ne. Zajímalo by ji, jestli tohle taky umí. Asi by měla říct něco na vysvětlení svého chování, ale nenapadají ji vhodná slova. Nic, ticho. Zaposlouchá se do ptačího zpěvu, šustění listí okolo a hučení vodopádu. Jen tak stojí a čeká, protože co jiného by teď měla dělat?*

19.09.2018 18:04 Odpovědět
Eleanor

*Zvědavě pozoroval elfčino počínání. vypadalo to skoro jako zázrak. Taktéž se sehnul pro oblázek. Podobný jaký před chvíli hodila Alyethi. uchopil oblázek mezi prsty a vší silou jej poslal ke hladině. Místo aby však pokračoval ve své cestě nahnul se kámen na bok a vykonal půloblouk než se celý ponořil pod hladinu.
Na jeho tváři se nemohlo pohnout téměř nic tak dal své zaujetí najevo dalším pokusem. Podobně neúspěšným jako ten předchozí.* Jak to děláš?* Podivil se nad její zručností.* Je to snad magie?* V jeho hlase mimo jiné zazněly i obavy. Pokud je k tomu potřeba magie nikdy se to nenaučí. Matka i mistr mu už několikrát vysvětlovaly jak magie funguje. Bylo potřeba aby se myslí natáhl po energii a vypustil ji. Jenže jeho mysl byla vytvořena jinak než-li kterákoliv další. Podle mistra prý matka porušila přirozený řád, ale když je nyní naživu je stejně jako všichni ostatní Ómovo dítě. Alespoň tedy doufal. Opravdu chtěl jednou dosáhnout klidu.
potěžkal v ruce další oblázek a pohlédl na Alyethi. nehybný obličej musel být prazvláštním zážitkem pro bytost jež mohla hýbat téměř každou částí své tváře. Někdy jim to záviděl. Jindy byl zase rád, že všechny myšlenky a emoce se skrývají za hradbou ocelové masky.*

20.09.2018 16:40 Odpovědět
Alyethi

*Doufala, že to Eleanor zkusí taky, a teď se zaujetím sleduje oba jeho pokusy. Následující otázky ji mimo jiné pobaví, takže se trochu usměje, a pohledem na jeho tvář se snaží vyčíst, jestli to myslel vážně. Když narazí na pořád stejnou ocelovou masku, sklopí pohled a začne se věnovat vybírání vhodného kamínku.* S magií to nemá nic společného. *Řekne, aby odpověděla na jeho otázku. Aby se nemusela sklánět, vysloví dvě slůvka ve starověkém jazyce a předem vybraný oblázek jí sám vlétne do rozevřené dlaně. Pár sekund si tenký, placatý a zaoblený kámen prohlíží, aby se ujistila, že je dostatečně vhodný. Když je spokojená, stoupne si bokem k jezeru s nohama asi na šířku ramen. Pak nastaví ruku s oblázkem tak, aby na ni Eleanor dobře viděl. Svůj ukazováček má přiložený k okraji kamínku, a jeho ploché strany jsou upevněné mezi palcem a prostředníčkem.* Dívej se. *Pronese typickým elfským hlasem bez jakéhokoliv náznaku emocí. Napřed ohne své zápěstí dozadu, pak dopředu. Celý tento pohyb je doprovázen švihem ruky. Těsně před jeho koncem vypustí oblázek směrem k třpytící se hladině jezera, a sleduje, jak po ní kámen skáče. Když už se po pátém odrazu neobjeví ve vzduchu, odlepí oči od šplouchajících vlnek a pohlédne na Eleanora.* Mám ti to ukázat ještě jednou? *Řekne, a koutky úst se jí znovu zkroutí do nepatrného úsměvu.*

20.09.2018 17:39 Odpovědět
Eleanor

*Když mu Alyethi prozradila že se nejedná o magii velice se mu odlehčilo. Co se stalo pak, však magii popřít nemohlo. Oblázek sám vlétl elfce do ruky, to prostě magie být musela. Očima přejel její uchopení kamene. Následující rychlý pohyb ukázal celou podstatu věci. Tiše zavrtěl hlavou a sehnul se pro oblázek podobný tomu co hodila Alyethi. Uchopil jej přesně tak jak ona. Ruku posunul dozadu. Zápěstí ohnul dozadu jak jen to bylo možné, pak jím pohnul dopředu a zároveň vší silou švihl rukou. Pustil oblázek chvíli před tím než ruka dosáhla rovné polohy, takže rotace jej krásně srovnala. Ovšem místo aby se odrazil od vody zasekl se kámen do kmene stromu na protější straně vody.* Co jsem udělal špatně?* Otázal se elfky, udělal vše přesně jako ona, tak proč to nefunguje?! Je to snad proto že jeho prsty nedokáží obemknout kamínek podobně jako její měkké prsty? Pohlédl na své lesknoucí se ruce, kovové plátky do sebe zajížděly s minimálním odporem, nikde nebyl ani škrábanec.*

20.09.2018 18:44 Odpovědět
Alyethi

*Nevěřícně zírá, jak kamínek letí nad jezerem a zasekává se do stromu na druhé straně. Potlačí zalapání po dechu. Tohle netušila. Kdyby chtěl, asi by ji mohl jedním pohybem zabít. Kdyby chtěl, mohl by... Taky by mohl být nesmírně užitečný. Jak vznikl? Kdo ho vytvořil? Proč? Zamrká a uvědomí si, že uběhlo několik sekund, zatímco s pohledem upřeným na kmen nehybně stála a snažila se pochopit to, co právě viděla. Pohlédne na svoje bledé ruce z masa a kostí, pak je otočí a prohlédne si je i z druhé strany. Opatrně svůj pohled přesune na Eleanorovy ocelové, umělé ruce. V jejích očích se zračí zvědavost, ale i jistý druh úcty a obezřetnosti. Když zaslechne jeho slova, na její tváři se objeví vyrovnaný neutrální výraz. Vzhlédne k němu.* Musíš oblázek hodit menší silou. *Na chvilku se odmlčí, a pak se odhodlá dodat.* Eleanore, to bylo... *Myslí tím tento jeho pokus.* Obdivuhodné. *Pohledem se vrátí ke kamínku zaseknutém v kmeni a před očima se jí vybaví celý jeho let.*

20.09.2018 22:29 Odpovědět
Eleanor

*Elfka chvíli stála jako zamrznutá. Příliš tomu spojení nerozuměl, ovšem mistr mu říkal že když nějaké zvíře prochladne zastaví se tělo, jako jemu když "spí". Opravdu se lekl že udělal něco špatně, mistr i matka mu říkali že elfové jsou velmi citliví na poškozování stromů. V duchu se stromu omluvil. Přikývl.* Matka mi to také časté říká. I mistr. Nejspíš mají pravdu.* Sehnul se pro další kamínek. Pohodil jím ve snaze odhadnout jeho váhu a tak i sílu potřebnou k hodu.* Jak to může být obdivuhodné, když se mi to nepovedlo?* Otázal se zvědavě. Na chvíli přestal vzpomínat na všechny možné pomůcky, které mu matka říkala v kovárně když se mu nedařilo vytáhnout kov do správné tloušťky. Když se k tomu pak vrátil opět pohodil kamínkem ve snaze odvážit jej. Matka mu říkala aby se soustředil, vnímal svoje tělo. Zdůrazňovala to především během cvičení na dvorku, kde se seznamoval s rozsahem svých možností. Pomalu se nadechl, nepotřeboval to, avšak byl to rituál jež účinně zaměřil myšlenky na jednu věc.
Upřel oči na bod na hladině, zápěstí ohnul dozadu, švihnul rukou. Ne moc rychle, ovšem ani ne pomalu, prostě tak jak to bylo přirozené. Stisk prstů povolil a kámen proletěl vzduchem. S jemným šplouchnutím přistál na hladině. Jeden odraz, druhý, třetí. Chvíli mu nedocházelo že to dokázal. Přestal dýchat, stav otupělosti, kdy vnímal jen tu malou část hladiny, svou ruku a váhu oblázku byl pryč.* Juchů.* Veselé zavýsknutí zaznělo jak od malého dítěte, jímž i byl. Dítětem s tělem velké síly a vzpomínkami na léta, která neprožil. To byl on.*

22.09.2018 09:44 Odpovědět
Alyethi

*Když zaslechne jeho otázku, na chvilku se mu svým pronikavým pohledem podívá přímo do očí.* Jsi zajímavý. Nevím, kdo jiný by dokázal, bez použití magie, hodit oblázek takovou silou. Pokud jsi ovšem magii nepoužil. Taky nedokážu cítit tvou mysl, což se mi nikdy předtím nestalo. A našlo by se toho víc. *Pozoruje jeho další pokus. Když se kamínek odrazí od hladiny, projede jejím tělem vlna radosti a možná i vzrušení. Povedlo se mu to! Následné zavýsknutí ji trochu překvapí, ale už ne tak moc, jak to první, když Eleanor seběhl ze strmého srázu. Pohlédne tím směrem a její pohled spočine na obrovském balvanu, který tehdy Eleanor posunul. Usměje se, a znovu mu pohlédne do tváře.* Gratuluju, to bylo ukázkové. *Pronese právě tak tiše, aby si byla jistá, že ji slyšel. Pozvedne pohled k nebi a na chvilku jí oslepí příliš jasné paprsky slunce. Vidí, že se v dálce nad lesem začínají kupit bílé hory ostře řezaných mraků, ale své znepokojení na sobě nedá nijak znát. Je si jistá, že ještě nějakou dobu pršet nebude. Mimo to, je to krásný pohled. Znovu pohlédne na bílý hučící vodopád, a představí si, jak se kapky deště budou mísit s jeho silným a věčným proudem. Jak budou pleskat o hladinu jezera, a všechno živé i neživé zahalí do svého chladného šedého závoje.*

01.10.2018 19:58 Odpovědět
Eleanor

*Jakmile se kamínek potopí otočí hlavu směrem k elfce.* Matka je také velmi silná. Dokáže přerazit železný prut kladivem.* Oponuje jejímu tvrzení.* Ovšem ani mistr nedokáže nahlédnout do mé mysli.* Záměrně vynechal že jediný kdo to může udělat je matka, i ta však pouze výjimečně. Mimoděk mu oči sklouznou na elfčiny ruce, jsou úzké a zdají se být slabé, ne jako ty matčiny. Matka má mohutné ruce s výraznými svaly, pod kůží se jí rýsují zelení hadi, prý jsou to žíly jež roznášejí vše potřebné po těle. Moc tomu nerozuměl, ale mistr mu slíbil že vše vysvětlí.
Kdyby mohl usmál by se.* Děkuji. Jsem rád že se to povedlo, musím se naučit lépe odhadnout svou sílu.* Stočí se tam kam směřují Alyethiny oči. Spolu s ní tak sleduje hradbu mraků formující se daleko nad lesem. Měl rád déšť i vodu, ovšem matka to neviděla ráda. Často mu říkala, že pokud bude často nechráněn na dešti tak se rozbije. Věřil jí to, přesto však často vyhledával déšť přišel mu neskutečně krásný ve své zdánlivé neohraničenosti. Volnosti. Kapky s jediným účelem, rozbít svůj dokonalý tvar o nerovnosti země. Obdivoval vodu z nebe.*

22.11.2018 18:36 Odpovědět
Alyethi

*Znovu skloní hlavu a pohlédne na Eleanora, od jehož obličeji se odráží sluneční světlo. Fascinuje jí ten pohled, jak se ze slunečních paprsků stávají tisíce malých třpytivých plamínků.* Tvoje matka musí být výjimečná. Přála bych si se s ní někdy setkat. *Odmlčí se. Mezi prsty uchopí pramínek svých stříbrných vlasů a začne si s ním hrát. Obratnými prsty si na konci vytvoří tenký copánek, který hned vzápětí zase rozplete. Všimne si, že se leskne podobně jako Eleanorovo tělo, i když, zdaleka ne tak moc.* Odkud jsi tady přišel? Kde bydlíš, tady, na Yosenu? *Zeptá se najednou. V Yosenenu ho nikdy neviděla. Je si téměř jistá, že kdyby tam bydlel, při nějaké ze svých procházek by si ho všimla. Zajímalo by ji, jak dlouho tady už stojí, vůbec neuměla odhadnout čas. Její myšlenky se stočí k pokoji v hostinci, který už nějakou dobu obývá. Není moc velký, ale i přesto se jí líbí. Jak dlouho tam ještě bude moct zůstat? Co bude potom?*

24.11.2018 13:55 Odpovědět
Eleanor

*Chvilka ticha dovolila jeho myšlenkám rozběhnout se do všech směrů, bez kontroly, či závazku. Elfčina slova jejich volné toulání nemilosrdně ukončila. Nevěděl, však co říci a pouze přikývl. Rozhlížel se po okolní krajině, nikdy předtím ji neviděl.* Netuším, kde jsem se tu vzal, ani jak se toto místo nazývá. Ale na tom asi příliš nezávisí. Jména svazují vše na čem ulpí. A přesto tam kde žiji, mezi tobě podobnými, má vše své jméno, jasnou podobu. Ti kdo dávají jména se bojí změny a ti kdo je přijímají se snaží do těchto forem vpasovat.* Odmlčel se. Nikdy neměl rád jména, byla to sice užitečná pomůcka, ale od mistra i matky věděl, že jména svazují moc svým zvukem a tvarem. Nelíbila se mu ta představa že věc nehmatatelná u níž je možno vidět pouze následky by měla být spoutána. V duchu se zamračil nad neveselými myšlenkami. Je moc vůbec věcí? Zavrtěl hlavou. Na takové úvahy neměl dostatek znalostí.*

25.12.2017 23:11 Odpovědět
Vodopády

*Padají*