*V lese bylo oproti rušnému městu příjemné ticho, jen ševelení listí ve větru a cvrlikání ptáků bylo slyšet. Našlapovala měkce na zem pokrytou mechovým kobercem. Slunce prosvítalo mezi větvemi stromů a paprsky dopadaly na rozmanité květiny, kterých si pár nasbírala, i na kámen kde se vyhřívala malá ještěrka. Hrála všemi odstíny zelené, ale než se k ní dokázala přiblížit ještěrka zmizela kdesi mezi kamením. (Škoda) pomyslela si a když vzhlédla uviděla mezi stromovím nějaký pohyb. Opatrně se vydala tím směrem a když přišla blíž spatřila mladou a krásnou ženu s vlasy jako planoucí oheň a v šatech zelených jako borovicové jehličí. Vypadala téměř jako víla, ale na ty Rad příliš nevěřila. Pomalu k ní došla.* Zdravím* pravila a jelikož se jí zdálo, že tam ta žena sedí uprostřed lesa, a k tomu bosá, trochu ztraceně ještě dodala* Nepotřebujete pomoct?

*Se zakloněnou hlavou jsem na tvář nechala dopadat slunečnou mozaiku, která mě až hladila po tváři a hrdle. Ucítila jsem pohled, což jsem se naučila v dobách na zámku. Když osoba promluvila, tak jsem sklopila hlavu a otevřela oči. S lehkým úsměvem jsem se na ni otočila a přikývla.*Krásný den, viďte?*Odpovím na pozdrav, ale na její otázku ne. Nepotřebuji pomoc. Posledních pár let jsem žila v elfských lesích, mezi elfy, kteří mou rodinu zpočátku nepřijímali a ani nechtěli přijímat. Takže má odpověď by zněla ne, pakliže bych ji pronesla nahlas. Žena přede mnou působila jistě, hrdě, což jen dokazovala její vzpřímená ramena, která tlačila jistě lopatkami k sobě. Byla vysoká - o dost vyšší než já od pohledu. Hnědé vlasy do půli zad a modrozelené oči, které by byly splynuly s pozadím, kdyby nebyly v její světlé tváři.*

*Les jemně šuměl, ptáci cvrlikali a vše působilo velmi zenovým dojmem.*Ano to je.*Přitakala té záhadné ženě. Ta jí sice na pozdrav odpověděla, ale na otázku již ne, buď jí přeslechla nebo nechtěla odpovídat, kdo ví. Rad zajímalo kdo to je a malý, trochu naivní hlásek, jí ponoukal, že by to přeci jen mohla být nějaká lesní víla. Působila, jako by do tohoto lesa patřila, nebo ne? Znovu si jí prohlédla - dlouhé zářivé vlasy, krásná tvář, avšak s pár jemnými vráskami. Mají víly vrásky? Spousta otázek a žádné odpovědi, a proto se zkusmo zeptala.*Vy žijete v těchto lesích?*A rukou obsáhlá okolní stromy. Paprsky světla tančily na jejich lístcích. Slunce se na své pouti oblohou dostalo už dosti vysoko, táhlo k polední. Rad s sebou měla chléb, kus sýra a uzeného a cestou lesem nasbírala i nějaké ty jahody a brusinky.*Nechci vás rušit, ale napadlo mně - nedáte si se mnou oběd?*Nabídla cizince s úsměvem a očima sjela na svou brašnou, kterou měla přehozenou přes rameno, a doufala, že její nabídku neodmítne.

*Žena naproti mě působila dobrosrdečně a leč přívětivě, tak její oči vyzařovaly nějaký smutek. Musela být dozajista starší než-li já, ale přesto byla svým způsobem krásná. A byla člověk. Bylo tak zvláštní slyšet někoho jiného, než mé děti a manžela, mluvit lidským dialektem. Její otázka je poněkud obsáhla, protože to vypadá, jakoby si chtěla něco ujasnit. Možná měla nějakou teorii a chtěla si ji ověřit?*Ne.*Odpovím mírně ale tak abych ji neponížila. Nežiji v lese. Už ne, ale ze zvyku tady trávím většinu volného času. Na hranici města mám malé podkrovíčko, které mi patří. Není zde dřina zaplatit si vlastní místnůstku. Z nějakého důvodu je tu vše směšně levné. A mě se na okraji líbí. Je to blízko do bezpečného přístavu, kterým pro mě les je. Je jako mé krovky. Gil'ead mi pramálo nechybí se svým hlukem, luxusem a povinnostmi. Na pozvání k obědu se usměji.*No pokud vám zbyde dostatek i pro vás tak ráda příjmu.*Odpovím zdvořile a mrknu na ni.*

Už ne? Vy jste žila v lese? *zeptala se se zvídavým tónem* nechci vyzvídat, ale zní to zajímavě* pousmála se ještě. *Paní souhlasila s její nabídkou, a tak si k ní Rad přisedla a vyndala obsah své brašny. Usmála se na svou “spoluhodovnici“ a mírným pokynutím ruky jí vyzvala ať si nabídne. * Mohu se zeptat, jak zní vaše jméno? * zeptala se, protože jí přišlo vhodné vědět jméno osoby se kterou dnes stráví čas oběda. Mezi tím si ulomila část chleba a sýra a pustila se do jídla. *

*Žena naproti mě byla vcelku zvídavá, a tak jsem pokrčila rameny a odpověděla zcela upřímně.*Ne vždycky - jsem z města - ale ano chvíli jsem žila u elfů s manželem a dětmi.*Usměji se. Jestlipak slyšela o hraběnce Gil'eadské, která si vzala elfa a k tomu Dračího jezdce...a měla s ním tři děti...A pokud...co se o ní všechno muselo roznášet díky Solasově církvi? Nakloním se a odlomím si malý kousek chleba a sýra. Nu...co mi v lesích chybělo nejvíce bylo maso, které jsem dopřávala jen tu a tam dětem kvůli vývoje, a vidím, že lidská žena si ho přinesla do lesů v podobě uzeného. Z nějakého důvodu mě však neomámila jeho vůně a ani jsem na něj neměla příliš chuť.*Jmenuji se Aronel. A vy?*Opáčím a podívám se jí zpříma do očí. Narozena jako Aronel I. Gil'eadská, po svatbě Aronel I. Eruner Gil'eadská, po vyhnání Aronel Eruner.*

O, to muselo být zajímavé… a dobrodružné. Já vždy žila ve městě. *Odpověděla na její zmínku o životě v lesích. *Vy máte děti? Povězte mi, prosím, o nich. *Požádala a při zmínce dětí jí přes tvář přeběhlo nadšení, zároveň však i zármutek. Sama děti neměla a toužebně si je přála, nejen kvůli tomu, aby potěšila svého muže, ale i proto že děti měla velmi ráda. Rychle se podívala směrem mezi okolní stromy, aby tyto emoce zakryla. Párkrát zamrkala a smutek z jejích očí se vytratil. Během hovoru ujídala trochu od všeho, co s sebou přinesla ale i malých plodů lesa. Pár si jich dala do dlaně a po jednom z nich uzobávala. Když se však žena začala představovat, přesměrovala svou pozornost z rozevřené dlaně zpět na ní. *Já jsem Rad. Rad Lora Gerlingová. Moc mě těší. *Představila se s milým úsměvem a mírným pokývnutí hlavy.

Těší mě.*Pousměji se a chvilku v tichosti jím, než dožvýkám sousto a promluvím.*Abych odpověděla na vaši otázku...ano mám děti. Tři. Dvě dvojčata - chlapce. Jsou jako den a noc. Jejich otec je elf - dračí jezdec. Díky někdejšímu původu má každé z mých dětí dvě jména.*Usměji se a trochu posmutním když si uvědomím, že užje neuvidím.*Nejstarší je Magnus Darren. Je tmavovlasý a má tetování. Vždy tíhnul více k magii.*Vybavím si prvního z dvojčat a vzpomenu si na to, jak moc se jeho tvář podobala mé.*Druhý se jmenuje Darius Inys. Je světlovlasý a je to pravý válečník. Meč je jako...no prodloužení ruky. Snad ho to jednou nepřivede k záhubě.*Povzdechnu si a zastrčím si uvolněný pramen za ucho.*A nakonec má o dva roky mladší dcera. Eleanora Melory. Podobá se nejvíc na mě. Je zo zrzečka. A všichni mají modré oči. A samozřejmě napůl elfský a napůl lidský původ.*Uculí se, ale své čtvrté nenarozené dítě ani svou a jeho smrt nezmíní.*A vy máte rodinu, Rad?

*Pozorně poslouchala, co jí Aronel vyprávěla a uvnitř ní vzplanula jiskřička závisti nad tím, že má děti*S manželem zatím děti nemáme... jestli se ptáte na toto, ale moc bych si nějaké přála. Mít třeba tři jako vy by bylo krásné, přeji vám to. * Řekla se smutným výrazem v očích, ale rychle zamrkala a opět se v nich objevil plamínek radosti* No, ale já mám ještě sestru a bratra* poznamenala s úsměvem. * Oba jsou mladší, se sestrou jsme si vždy dobře rozuměli, je upovídanější než já a často se směje a bratr je všudybyl, i když zatím hlavně prstem na mapě a také je občas trochu náladový* doplnila. *Váš manžel je dračí jezdec? To zní ohromně zajímavě a dobrodružně. * pravila se zasněným tónem v hlase * Povězte mi o tom prosím něco. * Dodala a dala si ještě něco z jejich skromné luční hostiny. *

Budu doufat, že se vám dostane štěstí mít děti.*Stočím mimoděk koutky vzhůru a sklopím oči k jídlu, ze kterého si ukousnu. Když zmíní sestru, tak trochu posmutním, ale...možná ji zde najdu!*Taky jsem jednu měla...*Hlesnu jen a nechám si položit otázky. Musím se nad nimi usmát.*Víte...Zira - jeho dračice - se o něj vždy starala a věděla o něm všechno. Jejich duše jsou propojeny a sdílí také myšlenky...Každopádně o tom jaké to je letět na drakovi by vám mohla vyprávět Elena...ta na Ziře trávila hodně času. Ale taky má lvici, která vám umí mluvit v hlavě.*Zasměji se, protože to musí znít absurdně pro někoho, kdo se nesetkává s magií, jako já.*Každopádně dobrodružstvím bylo dostat se bezpečně do elfských lesů, když jezdce vyhnali.*Poznamenám a potom se na Rad usměji a navrhnu jí, ať mi tyká. Už přeci nejsem hraběnka, komtesa.*