*Na tváři jí zářil blažený úsměv. Jeho důvod byl prostý, nebyla ve sklepě. Byla šťastná. I přes ten dotěrný hlas v její mysli, který jí neustále připomínal, že je to jen sen a dřív nebo později skončí. Nehodlala ztrácet čas. Z města se rovnou vrhla vstříc krásám okolí.*
(Ale copak to tu máme?) *Řeka. Neomaleně se jí připletla do cesty. Kdokoliv, kdo by jí teď viděl, by si nejspíš myslel celou řadu nepěkných věcí, včetně polemizování o její příčetnosti. Jako malé nadšené dítě začala poskakovat směrem k proudu. Vždycky chtěla zkusit, jaký je to pocit. Jen tak bezstarostně se ponořit pod hladinu. Jediný problém byl ten proud, který se zdál být zcela proti jejím záměrům. * No co, je to jenom sen ne?* Řekla si tichounce pro sebe a pokrčila ramena. Ve všech směrech to byl špatný nápad. Moc špatný nápad. Ve snech zažila o tolik horší věci, něco tak neškodného jako řeka ji v žádném případě nezastaví. A tak tam vlezla. *
*Pocit chladné vody hladící její kotníky byl přesně tak úžasný, jak si myslela. Bez zábran pokračovala dál do středu. Tam se to stalo. Podklouzla jí noha, s plesknutím se poroučela pod hladinu a její hlava narazila na kámen. Ucítila palčivou bolest, naštěstí neztratila vědomí, ale než stihla jakkoliv zareagovat, proud jí čapnul a nepustil. Její plavecké schopnosti byly neexistující. Marně se snažila kopat a mávat rukama, voda si s ní dělala, co chtěla.* Pomoc! *Vykřikla. Spíše ji k tomu donutil instinkt, než aby vážně očekávala, že by tam pro ni někdo skočil.*

*Karsten to slyšel všechno. Přírodu v plné její kráse - zurčící vodu, tichý šum trávy, štěbetající ptactvo, lehký vánek. Na tváři se mu pozvolna rýsoval úsměv, který měl na sobě tolik rád.* (Pak že práce šlechtí)
*V hlavě si představoval, jak stráví několik dalších hodin, možná se zajde podívat na ty vyhlášené vodopády, nebo snad... Ne. Tentokrát to mladíkovi souzeno nebylo. Snad jako odplata za všechna ta promarněná odpoledne, která si pro sebe dokázal uloupit, mu přišla do cesty ona. Cizinky si samozřejmě nevšiml, ale i tak na sebe dokázala upozornit sama.*
Co to tam vyvádíte, sličná... slečno? *Houkl na rusovlásku zlehka. Stál teď na břehu řeky, opíral se rukama v bok. Možná hodnotil situaci, nebo snad uvažoval, jakou má voda teplotu, bůhví. Každopádně kterýkoli náhodný přihlížející by si mohl snadno splést jeho postoj s výsměšným.*
*Doopravdy vypadal komicky, když tak pozoroval topící se děvče a u toho si soustředěně sundával boty. Plavat naštěstí uměl, ale protože se znal, do vody vstupoval pomaloučku.*
Už jdu! *Ujišťoval dívčinu, kdyby si snad nevšimla jeho přítomnosti, a po kamenech se brodil hlouběji za ní. A i když se zpočátku snažil, dřív nebo později se to stát muselo - strhl ho proud a na okamžik se ocitl celý pod hladinou.*

*Nekontrolovatelné kopání nohama se zdálo být účinné v udržování její hlavy nad hladinou. Tedy alespoň na tu krátkou chvilku, při které stihla nabrat nějaký ten kyslík. Bylo to ale unavující. Řeka nebyla nijak divoká, ale pro ni to nevypadalo moc optimisticky.
Vůbec si ho nevšimla. Až při jednom z hysterických nádechů si v koutu oka všimla pohybu. Ani si ho nestihla pořádně prohlédnou a už byl pod vodou.* (Nechci si stěžovat na svého sny, to vůbec ne, ale nemohla jsem si k té záchraně vysnít někoho, kdo umí plavat?) *Položila sama sobě otázku. Přesvědčení, že je to sen vlastně celou tu situaci dost odlehčoval. Možná i díky tomu se přestala snažit udržet hlavu nad vodou a prostě se uvolnila. Chvíli se nehybně vznášela v tichu podvodního světa.* (Jestlipak se vůbec můžu utopit? Předpokládám ale, že by to znamenalo konec snu a to je to poslední, o co mám zájem.) *Otevřela oči, v té rozmazané temnotě rozpoznala barevnou pohybující se skvrnu. Její zachránce. Zkusila se k němu dostat, ale její plavecký styl nebyl dostatečný na to, aby se mohla pohybovat proti proudu.
Otočila se kolem dokola a uviděla další rozmazanou skvrnu, tentokrát se její tvar nápadně podobal kamenu vystupujícímu z vody.* (To mám ale štěstí.) *Mířila přímo na něj, a když už byla dostatečně blízko, čapla ho a vysunula se nad hladinu. Zalapala po dechu. Vylezla na něj, byl dost plochý a velký, aby si na něj mohla i sednou. Svalila se jako hromádka neštěstí. Mokré vlasy, které ještě před chvílí byly svázané do dvou copů, byly teď rozpuštěné a padaly jí to obličeje. Hrudník se jí s hlasitými nádechy pohyboval nahoru a dolu. V tom zmatku nějak zapomněla, že je tam ještě někdo další. Vzpomněla si až po dlouhých vteřinách a začala se rozhlížet kolem sebe.*

*Jak již bylo řečeno, umění plavání Karsten jakžtakž ovládal, ale zároveň v něm nebyl žádný přeborník. Samotná logika toho, že prostě mácháte rukama a kopete nohama mu nepřipadala nikterak složitá na pochopení. Ovšem teď místo aplikování ho v praxi se jen bezmocně nechával unášet proudem a na žádné tempo se nezmohl. Každou chvilku se praštil nějakou končetinou o kámen.*
Kde... *Voda mu odnášela slova od úst. Kdykoliv se mu podařilo vystrčit hlavu na vzduch, pátral očima kolem sebe. Tu a tam zachytil kus holé kůže či odlesk dívčiných vlasů, ale aby dokázal nějak pomoci jí, nejdřív musel něco udělat se sebou.*
(Když se teď položím na záda...) *Myšlenku však ani nedokončil a až se pokoušel převalit na záda. Ne snad, že by šlo o něco neobvyklého. Karsten často nedomýšlel činy, kterých se dopouští. Po trpělivé minutce zmítání se v řece se mu konečně podařilo udržet rovnováhu.
Plul, koukal se na rychle ubíhající nebe a překotně vymýšlel svůj další postup. Děvče se mu teď úplně ztratilo z dohledu.*
(Co dál?) *Řešení bylo prosté, a to i na Karstena. Natáhl se rukou a chytil první věc, co mu přišla pod ruku. Zprudka se vytáhl a po nezbytném plácání se ještě napůl v řece se vytáhl na souš.*
Hej! Kde jste? *Zvolal z pozice schoulené kočky, když si ždímal košili. Už si říkal, jaká práce to bude vytahovat ji, jenže potom uviděl dívčinu na opačném břehu, jak kouká kolem sebe.*
*Zamával na ni s úsměvem.* Tady jsem! Jste v pořádku?

*Její (víceméně) zachránce stál na opačném břehu a mával na ni.* (Zdá se mi to, nebo se ten blázen směje?) *Ona nebyla tak nadšená. Sen nebo ne, ta chvíle paniky nebyla nic příjemného. Na jeho otázku odpověděla pouze lehkým pokývnutím.* Nemusel jste tam pro mě skákat. Měla jsem to pod kontrolou. *Snažila se působit sebevědomě, ale přes závěs mokrých vlasů, které jí, ať se snažila sebevíc, pořád padaly do obličeje, bylo její vzezření podobné spíše velmi nesebevědomé mokré slepici. On, na rozdíl od ní, vypadal jako princ z pohádky, i přes zplihlé vlasy a mokré oblečení.*
(Možná bych mu měla přece jenom poděkovat.) *Ne každý den narazíte na pohádkové prince, co pro vás skáčou do řeky.* Ehm… pane? *Lehce se pousmála.* Děkuju. Bylo to od vás moc hezký… to jak ste tam pro mě skočil. *Zvedla se a jedním skokem se dostala z kamene na pevnou zem. K její smůle přesně na té straně, kde její (víceméně) zachránce nestál.* Já jsem Mylla, kdyby vás to třeba zajímalo. *Představila se. Za normálních okolností, by místo toho nejspíš tryskem utekla pryč, ale v téhle situaci v tom neviděla žádný problém. Přeci jen, tady není nikdo, kdo by se jí chtěl zbavovat. Je ve svém snu a bude si povídat s kým chce a kdy chce. Nikdo jí nebude odsuzovat za její vzhled. Tedy to byla alespoň její představa o tom, jak by to v takovém snu mělo vypadat.* Když už vás tu takhle vidím, nechtěl byste si mě třeba vzít za manželku? Myslím, že to je přesně to, co dívky v mém věku dělají.* Zazubila se na něj.* Víte, když už mám mít takovýhle sny, tak ať to stojí za to.

(Taková malá koupel nikomu neuškodí.) *To si Karsten říkal, když se zase - stejně jako před celou tou eskapádou - vyvaloval v trávě a užíval si tepla.*
*Mžoural proti sluníčku a pozoroval dívku, která dle svých vlastních slov očividně jeho pomoc vůbec nepotřebovala. V mladíkovi se začal příčit odpor, jenž naprosto přecházel to, že málem nezvládl zachránit ani sám sebe. Avšak jediný pohled na vodou zmáčenou dívčinu mu zase přinesl pousmání. Pomalu a detailně následoval očima dlouhé prameny vlasů spadající až k jejímu pasu a pak... Jak by se mohl zlobit na takové milé stvoření?*
S radostí jsem pomohl. *Kývl na ni.* Myllo. Karsten - tak se jmenuju. Povězte, Myllo* zopakoval naschvál její jméno ještě jednou* co jste si myslela? Umíte vy vůbec plavat?
*Snažil se na dílku vysledovat dívčinu reakci na každé jeho slovo. Tvář jí ale zakrývaly vlasy a jediné, co jakžtakž rozpoznal, byla podivně zarudlá kůže. Zamračil se.* Slečno, nepraštila jsem se tam do hlavy?
*Snad až někdy později, když se k tomuhle okamžiku vracel, mu došlo, jak neurvale jeho otázka mohla vyznít. Jenže v ten moment si nic jiného ani nepřipouštěl. A krásnou souhrou okolností Mylla vyslovila záludnou otázečku, při čemž se musel Karsten chtě nechtě upřímně zasmát.*
*Svalil se na záda a chvilku si s rukama přes obličej škytal do dlaní. Po pár nádeších se ovládl a vyšvihl se zpět do sedu. Děvče se na něj zubilo od ucha k uchu.*
Kdybyste dovolila, zeptal bych se vás sám. Snad. Někdy v budoucnu. *Pokrčil rameny a rozmarně vytrhl trs trávy a pozvedl ho nad hlavu.* Kytici byste nasbírala tady u řeky a svatba by mohla být třeba u těch vodopádů. Nebo ve městě... ale co, na to je ještě dost času. Co myslíte?

Neumím plavat, ale neměla jsem v plánu nechat se strhnout proudem. *Z dálky ho sjela pohledem a rázně si dala ruce v bok.* A co jste si myslel vy? *Naklonila hlavu lehce do starny.* Když zachraňujete dámu v nesnázích, měl byste to mít pod větší kontrolou. *Řekla a vykouzlila široký úsměv. Nebyla naštvaná, ani mu to nijak nevyčítala, jak by mohla? Spíš ho jen tak nevinně škádlila.
Jakoby v ní jeho následující otázka vyvolala všechny ty pocity, na které se jí v posledních chvílích dařilo celkem úspěšně zapomínat. Dotkla se místa, kde mokré vlasy zakrývaly její jizvu.* Myslím, že jsem v pořádku. *Přikývla a spustila ruku.* (I když musím říct, že hlava mě bolí jako střep.) *To si ale nechala pro sebe. V případě, že by to byl ten typ, co se strachuje o zdraví náhodných kolemjdoucích.
Karsten se začal smát.* (Vypadá to, že tenhle sen mě poslouchat nebude) *Pomyslela si. Jeho další slova ji vyhnala slzy do očí. Jen přemýšlet na tím, jak se jednou vdává byl příjemný pocit.* Dobře.* S úsměvem přikývla.* Ale nemůžu vám zaručit, že se do té doby neprobudím.
*Chvíli se smutně dívala svůj odraz v řece. Potom ale myšlenky na to co bude, až se vzbudí, zamkla hluboko ve své mysli a místo toho se na něj zazubila.* Ale počítáte se mnou, že jo? Jestli vás příště potkám s nějakou jinou, tak si mě nepřejte.*Pronesla rozhodným tónem a ukázala na něj prstem.* Karstene. *Dodala, aby svá slova zdůraznila a také protože si jeho jméno chtěla zkusit vyslovit. Tušila, že tohle není ten nejlepší způsob, jak navazovat vztahy. Nevěděla ale, jak jinak na to jít. Přece jenom v interakci s opravdovými lidmi je pořád ještě začátečník. * (Tak a teď vzhůru do hospody!) *V mysli si připravila seznam věcí, které chce stihnout, než se probudí a pomyslně zaškrtla kolonku: nechat se zachránit od krásného chlapce.* Nevíte náhodou, kde tu mají hospodu? Ideálně takovou tu s těma rvačkama a tak.

*Ačkoli dívčina odpověď nedávala Karstenovi moc smysl, s ďolíčky ve tvářích přikývl.* Já na rozdíl od vás neměl o čem přemýšlet. Nebo by vám bylo milejší, kdybych se ani nesnažil vás zachránit?
*Karsten si rozhovor vyloženě užíval, což se plně odráželo na jeho postoji - zůstával v ležérním sedu, opřený o loket a s košilí nenuceně rozevlátou. Někdo by snad řekl, že to dělá schválně, ale pravda je taková, že co se týče vzhledu, Karsten se ani tolik snažit nemusí.* (Stejně jako ona.) *Problesklo mu hlavou, když se snažil proniknout za hradbu kadeří k Myllinu obličeji. Viděl oči, náznak rtíků a špičaté brady. Všechno matně a zkresleně vinou dálky, která je dělila.*
*Řeč o svatbě, ke které se dostali neznámo jak - to už Karsten pozapomněl - mu dělala radost. Sňatek, to pro něj bylo téma natolik vzdálené, že se o něm mohl bavit jedině v žertu. V čemž, jak si myslel, se mohl s Myllou plně shodnout.*
Neprobudíte...? *Narážky na sny nepobíral o nic lépe než její touhu se rochnit ve vodě bez schopnosti se v ní neutopit.* Jestli s vámi počítám? Vypadám snad, že žertuju? *Blýskl po ní jedním ze série svých úsměvů.*
Drahá slečno, osobně se vám zaručuji, že jestli taková situace nastane, zhynu strašlivou smrtí. A svou vlastní rukou, samozřejmě. *Na chvíli nasadil zádumčivý výraz, než dodal.* Ne, ne, to bych si neodpustil. *Pokřižoval se a odhodil trs trávy, který doteď ještě svíral v ruce.*
Hospoda? Hm... ve městě jich určitě bude spousta, ale já žádnou neznám. Nene, hospody nejsou nic pro mě. *Rozhodně zavrtěl hlavou k potvrzení svých slov a rázně vyskočil na nohy.* Jsem si jist, že odtud oba trefíme zpátky sami, že? Byla velká čest vás skoro-zachránit a taky poznat. Tak - na viděnou!