Areta Planoucí vášeň

Rasa: člověk

Pohlaví: ženské

Věk: 22 let

Jazyk: lidský

Rodné město: Dras-Leona

Povolání: lehká děva / markytánka

Náboženství

Na své rodiče si Areta již moc nevzpomíná. V paměti jí zůstal pouze poslední den, kdy se v chaosu loučili. Bylo to dávno, co zemřeli spolu s většinou ostatních lidí v době, kdy se rozmohla v Dras-Leoně černá smrt. Jediné, co Aretě po nich zbylo, byl přívěšek ze žlutého kovu (nikoliv ze zlata). Jediný přívěšek, který může poukazovat na to, jakou víru jí chtěli rodiče vštípit…víru v Solase. Přesto tenkrát byla příliš malá na to, aby si něco z jejich výchovy více vštípila do mysli. Onen přívěšek pro ní byl vždy jen hezkým přívěškem, než se stal jedinou vzpomínkou na rodiče, kterou nakonec darovala své mladší sestřičce.

Větší víru v Solase v Aretě chtěla probudit dobrodinná bordelmamá, která se v nejhorších časech dvou sestřiček ujala. Přesto při pohledu na to, jak nad nimi lidé v kostele ohrnují rty a poté za prahem kostela vyplivují znechucená slova nad jejich existencemi, se jí víra v boha zlých lidí zprotivila natolik, že raději v takového boha ani nevěřila.

Až postupem let se její mysl váhavě upnula k jinému božstvu. Božstvu, o kterém slyšela z úst prodavačů z blešího trhu, někdy z úst vojáků, jenž se modlili k Bojovníkovi, aby je navedl zpět do náručí jejich žen. Ona sama si od jednoho z potulných prodavačů koupila sošku Babice. Ne, že by se jí líbila, ale…doufala a věřila, že…že jí i sestřičku ochrání. Rena byla to jediné, co jí na tomto světě zbylo. Již nikoho jiného neměla. Nesmělo jí již nic zlého potkat. Vždyť…už toho zla v jejím životě určitě bylo více než dost.

Popis postavy

Tělesná stránka

Areta měří něco kolem 173 cm a je vyšší než její sestřička. Světle modré oči jsou lemovány půvabnými černými řasami, které dokáží zaujmout a svést nejednoho muže. Tomu ani nemůže být divu, když v tom mají mnoholetou praxi. Přesto ač tyto oči planou ohněm, nikdy nejsou teplé a plné něhy. Takové oči může vídat jen její malá sestřička, o kterou musí chránit, jelikož je to jediný poklad, který jí doopravdy na tomto nehostinném světě zbyl.  Něžný, drobný nosík se lehce špičatí nad svůdnými rty, které se dokáží usmát tím nejnevinnějším úsměvem, ale i úsměvem plného temných příslibů zakázané rozkoše. To vše se rozprostírá na bělostné pokožce, jenž je lemována záplavou hustých rudých vlasů, jenž zvou ke hříchu, který kolikrát nespoutaně čiší i z těch ledových jezer, jimiž jsou muži tak často přimrazeni a ochotni udělat pro okamžiky slasti s nimi snad úplně cokoliv. Ostrá brada nechává sjet pohled na dlouhý labutí krk, jenž se váže k drobným ramínkům, jenž navádějí člověka, aby pohlédl níž do většinou velmi hlubokého dekoltu, kde spatří další líbezné objekty k zábavě. Pod nimi je štíhlé bříško a boky, jenž navazují na dlouhé alabastrové nožky.

Styl oblékání

Co se týká Aretina stylu, vždy se upíná k jejímu povolání. Ať už obyčejné a běžné šaty či šaty honosnější, vše musí být vyzývavé a jen více a více napomoci uchvátit kořist své nositelky. Vyznačují se hlubokým dekoltem. Poté již záleží na typu šatů, zda je dlouhá, krátká či kratší sukně. A přesto nejhezčím oblečením pro lehkou děvu je nahota, jenž v odlescích ohně je tím nejpůvabnějším, co každá taková žena na sobě může zrovna mít.

Povaha

Maska

Na první pohled Areta působí jako perfektní společnice. Usměvavá, zábavná, vstřícná a svůdná. Zajímá se o člověka ať už z vnější či vnitřní stránky. Tedy pokud zrovna pracuje. To by mohla být vhodnou partnerkou pro kohokoliv. Když ale nepracuje, její milá tvář mizí a usazuje se na ní ta tvrdá maska. Zajímají jí jen peníze a vlastní prospěch. Nešetří ironií a posměšky. Rozhodně nemá ráda konkurenci ve svém oboru, kromě její malé sestřičky. K lidem celkově je dosti zapšklá. To, že přišla díky nim o celou rodinu, jí hluboce zasáhlo, stejně jako začátky u bordelmamá.

Tvář

Pravdou je, že pod tím vším příjemným a nepříjemným se nachází jen zraněná dívka, které toho v rukou moc nezůstalo. Jediná sestřička, jinak nic jiného. Zjistila, že moc mají ti, co mají peníze a proto se za nimi tak bezhlavě žene. A ač by peníze nikomu nedala, chce jimi ochránit jen svou sestru, kolem které se celé její nitro točí. Brutální smrt rodičů v její duši zanechala neustálý pocit ohrožení.

Duše

A přesto toto děvče ničeho nelituje. Ve své práci se opravdu našlo. Je pro ní úžasné při své práci poznávat nové a různé věci. Je to něco jako druh magie, která poutá dva lidi k sobě.

A ta nejupřímnější podoba jí samé se otvírá jen její sestřičce. Míchá se v ní vše. Od dětské a prosté radosti, že jsou jen spolu, přes rodičovskou starostlivost až po sesterskou ochranitelskost. Jen jí se vždy ukazuje ve své nezkažené podobě. Jen u ní si zachovala čisté a nezraněné nitro, které na Renu hledí s úsměvem a láskou. S ní může na vše zlé zapomenout, alespoň na chvíli, než jí opět vše plně obklopí.

Historie

Akorát popíjela s jedním vojákem u hřejivého ohně víno. Bylo dobré, ale stále jen břečkou, ke které se mohla dostat nižší vrstva. Krušný boj proběhl. Dost vojáků se do tábora nevrátilo a ti, co se vrátili, zatím na zábavu neměli ani pomyšlení. A tak jim dělala jen tichou společnost. Smrt… To jediné, co lidi vždycky spojí. Mlčky seděla a popíjela, zatímco se nechala objímat „svým“ vojákem. Smrt… ta prostá a krátká slova, která člověk může vyslovit rychle, jako seknutím meče, i pomalu, jako když vás moří dlouhodobá nemoc. Smrt… v Aretině životě byla vždy věrnou společnicí. Jen kdybys tušil vojáčku, že tu vlastně sedíš s přeživší mrtvolou…

Hoří!! Hoří!! Všude byl křik nevinných lidí. Hořeli!! Hořeli lidé i domy. Hořelo všechno!! Rozpoutalo se peklo. Prchali. Nevěděla kam, ale všichni prchali. Otec vedl matku, matka svírala Aretu a ona panicky za sebou táhla svou mladší sestřičku Renu. Brečela. Brečela a zoufale mačkala ruku své sestřičky, zatímco jejich maminka hystericky křičela, ať se jí nepouští. Ruce měla mokré potem, ale svírala ruce těch dvou milovaných lidí pevně. Už se blížili k okraji? Vypadalo to tak. Plameny ale byly stejně všude. Před nimi se objevily postavy v tmavé zbroji. (Tatínku, néééééééééééé!!!!!!!!!) Bolestný zděšený výkřik se dral z mrtvého hrdla. Sledovala, jak hlava s kaštanovou hřívou sebou škubla a groteskně se prohýbá a mrtvolně hledí na své dcerky. Krk poté již stáhl celé tělo, které spadlo dozadu k zemi. Z hrudi mu trčely tři černé šipky z kuše. Z úst se linula krev a karmínově zbarvovala prašnou cestu u jejich nohou, ke kterým vzápětí padla i žena, jejich maminka. „MAMÍÍÍÍÍÍÍÍ, MAMÍÍÍÍÍÍ!!!!!!“ Plakala Areta a naříkala. Co se to dělo?! Co tohle bylo za peklo? Žila?! Stále se jí rty zbarvené stejnou krví jako otcovo nepatrně hýbaly. Zoufale padla k mamince nepouštěje její ruku.  Z hrudi jí trčela černá šipka o nic jiná než ty v otcově hrudi. (Mami, mami, mami!!!) Její mysl nebyla schopna jiného slova. „U-teč-te! Za-chraň-te se!!“ Byla poslední slova. Néééééééééé maminka přece nesmí zemřít. To již ale v její dlani se leskl hezký rodinný šperk a maminka? Maminka povolila ručku, jenž panikařící dívce vtiskla do ruky ono lesklé cosi a bezmocně podlehla šipce ve své hrudi. Zděšená Areta zírala na matinku i na tatíčka. Jak tak vedle sebe leželi v obou černé šipky, oba v tratolišti krve. A temné postavy se pohnuly. Pomalu se přibližovali s pochodněmi k nim. Temné postavy oděné v oceli a se smrtonosnými zbraněmi v rukou. Dívka paralyzovaná strachem sledovala tu noční můru. Noční můru plnou mrtvol, plamenů, hořících lidí i prostých domů. Plakala a sledovala tu temnou hradbu, jak se k ní a k sestřičce blížila. Díky dýmu, ohni a hromadě kouře, jenž zakrývali celé okolí i je (dvě malé holčičky choulící u země), byli stále na živu.

Sestřička...Sestřička...Sestřička?! To vědomí jí probralo. Vzápětí již prchaly. Postavila se na nohy a v slzách jimi napůl oslepená prchala zpátky, pryč od těch temných duchů. Táhla sestřičku za sebou a drtila její ručku ještě pevněji, než prve v doprovodu rodičů. Druhou ručku pevně zatínala v pěst, až se jí zarýval talisman na rozloučenou do masa. Musí pryč!! Musí přežít!!

Neměla ráda takové vzpomínky. Nikdy k ničemu dobrému nevedly. Nespokojeně se zamračila do ohně. Co je na tom, jaká je její minulost?! Teď je teď a důležité jsou jen peníze, které může získat. A ty získá jen, když se bude věnovat „svým“ chlapcům. Vilně s náznakem pochopení se více ke svému partneru přitulila. Lehce ho začala líbat na ztuhlý krk a poté přešla k čelisti. Jak se dalo čekat, nedočkala se odmítnutí. Mužné paže jí pevněji objaly a přesunuly si jí na klín. Dnes bude noc plná něhy a konejšení. Ano, ukonejší svého chlapce, aby vzápětí mohl druhý den padnout anebo ten další či další…

Tiše se choulily dvě dívky k sobě. Již dávno neměly kam jít. Vše skončilo v plamenech. Mrtvoly lidí byly zadupány v prachu a nikdo již nikdy nebude znát jejich jména. Jen dvě malé dívky, jenž se choulily ve stínech a nespatřené, stále žily. Schovávaly se v jednom již ohořelém domě, jehož stavba již jen doutnala. Už na první pohled bylo jasné, že hrozí brzké zhroucení této ruiny, ale dívky potřebovaly úkryt a jiný lepší nikde nebyl. Děti se v ní schovaly a přečkaly tak celé to kruté vyvražďování. Ani jedna z nich nechápala, co se to dělo. Proč tolik lidí umíralo, vždyť byla to hrůza. Tolik lidí již v té době kolem nich umíralo na černou nemoc. Šestiletá Areta celá vystrašená pevně objímala svou o rok mladší sestřičku. Když byl konec, žár i hluk živých a umírajících utichl,  vylezly dvě přeživší bytůstky na denní světlo. Dvě drobné, zděšené a vyhublé dívky chvatně zamířily do ústí kamenných budov hlásajících bezpečí. Bezpečí, kde je nikdo nebude upalovat. Vedla uplakanou Renu tmavými uličkami, až se ztratily daleko od té bohem prokleté a vypálené části města, jenž jim dlouho bývala domovem. Obcházely městské domy zezadu a toužebně k nim vzhlížely, když z některého z nich se linula libá vůně vařeného jídla. Aretě kručelo v bříšku, vedla plakající sestřičku a sama se snažila neplakat. Měla hlad a netušila, jak svůj i Renin hlad utišit. Když se pokoušela vyprosit si jídlo u domovních dveří, kolikrát byla vyhnána s nadávkami a láteřením. Párkrát schytala i pár ran na cestu. Proto se naučila svou malinkou sestřičku Renu schovávat, zatímco se snažila sehnat kousek jídla pro ně dvě. Dni a noci strávené na ulicích Dras-Leony je mnohému naučily. A zatímco se Areta snažila buď něco vyprosit, ale povětšinou tedy štípnout prodavačům, Rena se koukala mezi odpadky po něčem, co by se dalo pozřít. Ale dítka, která na takový život nebyla zvyklá, často slavila neúspěch než úspěch a jak dni přibývaly, učili se o krutém životě více a více, i když valné zlepšení to nikdy neneslo. Sotva se zakously do jablka, už věděly, že v další chvíli budou trpět hladem.

Areta opět byla na „lovu“, když narazila na NI. Myslela si, že to bude snadná oběť, že nebude těžké tu ženu okrást. Chodila dost s nosem nahoru a byla i rozložitější postavy. Vypadala na snadný cíl zvláště, když svému okolí nevěnovala pozornost. Tedy tak to vypadalo i v okamžik, kdy jí začala uvolňovat váček, jenž se jí houpal u pasu. Vzápětí ale již zděšeně zírala do tváře naštvané paní, jenž jí tvrdě chytla za zápěstí a surově s ní smýkla před sebe. Šokovaně na ní hleděla a nebyla schopná pohybu. Chytila jí a ona, i kdyby se zmítala, nedokázala by se z jejího sevření vykroutit. Místo toho snadno přijít o ruku za pokus o krádež či být zatčena. Co by ale bylo poté se sestřičkou? To zoufalé vědomí jí vehnalo slzy do očí. Bezmocně před rozzuřenou paní tiše plakala a chvěla se, zatímco tvář té ženy se měnila. Místo hněvu v ní najednou bylo zaujetí. Bedlivě sledovala její drobnou dětskou ručku. „Máš dlouhé ladné prsty, i když značně zanedbané. Ukaž postav se pořádně!“ Přikázala paní se zájmem, zatímco dívkou smýkla před sebe, aby na ní měla lepší pohled. Před ní stála dívka s dlouhými nohami a rukami, nicméně tak ladnými, že by to mohlo kdejakého muže zaujmout. A ty vlasy… ač byly zanedbané, ta barva a hustota byla v řemesle této dámy opravdu žádaná. Na tváři se jí rozlil úsměv. „Půjdeš se mnou! S ulicí jsi skončila!“ Prohlásila prostě, jako by jí dívka patřila a jaké bylo její překvapení, když začala dívka naříkat, že nemůže, že má ještě sestřičku, že nemůže jí jen tak opustit. Brzy se i s ní seznámila. Jaké měla bordelmamá tenkrát štěstí. Našla dvě zanedbané holubičky do svého podniku, které s trochou její péče mohly brzy pro ní vydělávat slušné peníze.

Ano, tak to tenkrát bylo. To proto je nyní až tady. V náručí cizího muže, jenž nyní po jejím boku odpočíval. Objímala ho a spokojeně s ním ležela, zatímco on spal. Ano, díky ní se jí i sestřičce dostalo patřičné výchovy a dostaly šanci žít. Ano, myslela na svou bordelmamá jako na svou druhou matku v dobrém. Nejenže byly vychovány ke své práci, která byla tak štědře placená, ale dostalo se jim i dalších vzdělání, které by jí matka s otcem nikdy zajistit nemohli. Zpěv, recitace, hra na flétnu…něco, co by se jí nikdy nedostalo nebýt jejího neštěstí. Neměla si na co stěžovat. Celý tento svět ovládaly jen peníze. Nic mocnějšího než peníze neexistovalo a ona se rozhodla mít tolik peněz, aby byla mocná, aby mohla ochránit tu jedinou bytost, na které jí zaleželo, její malou sestřičku. Nikdo jiný nebyl tak důležitý, aby za něj byla ochotná položit i svůj život. To proto se nakonec rozhodla z podniku jejich bordelmamá odejít. A sestřička šla s ní. Společně se nechaly odvést s vojáky k hranicím se Surdou. Jaká by byla lepší příležitost na výdělek než tam? Muži nemající své ženy po svém boku se již nebránili nevěře a se smrtí na druhé straně si uvědomovali, jak je důležité si užít každý okamžik svého života. Jejich žoldy tekly do kapes markytánek a ty si tak dobře zajišťovaly svůj vlastní život. Přesto hranice i v zadních liniích byli nebezpečné a to nejenom proto, že kdyby se až k nim probil nepřítel, zřejmě by nikdo nepřežil. Mezi markytánkami panovala přirozená nevraživost a konkurence. Každá si musela hlídat svá záda a uzavíraly se tam mlčenlivá společenství. I Areta s Renou museli do jednoho z nich vstoupit. Čtyři starší a zkušené markytánky si je vzaly pod ochranná křídla a začaly je zaučovat. Jak si získat vojáčka dorazivšího z bitevního pole, jak a kdy ho nechat zaplatit, před jakými holkami z tábora se mít na pozoru, kudy chodit a nechodit a také od nich obě dostaly zbraň, se kterou se postupně musely učit bojovat. Někdy jim s výcvikem ve zbrani pomáhali i vojáci, ale to, jak zabít ve spánku a ještě všelijak jinak a zákeřně, je učily především markytánky z jejich společenství.

S výdechem se po chvíli od svého umilovaného hrdiny zvedla a s jeho žoldem v ruce a se svými šaty již na těle vykročila zpět k ohništi ke zbylým a opilým vojákům, kteří ještě odolávali alkoholu a ostatním holkám. Stále tu bylo ještě dost klientů na oškubání. S hříšným příslibem si sedla na klín jednomu z nich. Svůdně se nahnula k jeho uchu, aby měl perfektní výhled na její prsa a tiše mu šeptala věci, které mu provede, když s ní půjde. Vzápětí již se opět vzdalovala od ohniště s dalším svým milencem. Ano, tohle byla Areta, ARETA PLANOUCÍ VÁŠEŇ!!

Schopnosti:

Osobní péče o zákazníky  3/7

Hra na flétnu 3/7

Boj s dlouhou dýkou 1/7

Šití  2/7

Rodina

Skoro všichni z její rodiny jsou již mrtví. Babičku s dědečkem ani nepoznala. Zemřeli na upracování a to dosti mladí. Aretin a Renin otec zemřel pod rukou vojáků v Dras-Leoně stejně tak jako jejich matka, na které si ani Areta moc nevzpomíná. Byla příliš mladá a jediným odkazem po nich a památkou zůstal rodinný šperk, který nyní nosí její mladší sestřička Rena. Jediný poklad, který v ní vzbuzuje lidské city a emoce hluboko v jejím nitru, které se naučilo hnát jen za penězi.

Majetek:

flétna

dlouhá dýka

drahé šaty vysoké jakosti

šaty vhodné pro každou markytánku

šaty pro každou ženu

černé krajkové šaty - Vánoční trhy 2017

světle modré šaty - Vánoční trhy 2017

Kontakt: Yawën Blödhkveykva (Stínka)