TOPlist
Začátečník 0 Mistr

Napsal: Rhunön | Kategorie: Elfové - Žena
Dne: 14.06.2018 20:54:36 FB



https://pbs.twimg.com/media/DF957z2VoAAWeYk.jpg

 

Jméno: Arwen

 

Rasa: Elfka

 

Pohlaví: Žena

 

Typ postavy: Mechanická

 

Datum narození: 3170

 

Moto: Život je dar, který si ne každý zaslouží.

 

Náboženství: Nevěřící

 

Jazyky: Starověký jazyk, lidský jazyk, trpasličí jazyk

 

Povolání: Nájemný zabijík, stopař a léčitel pro Vardeny

 

Tělesná stránka: Arwen je docela nevýrazná, což jí dodává výhodu v její profesi. Má ale tuhý kořínem a její tělo je ztuženo dlouhým putováním. Má bílé vlasy a většinou je nosí rozpuštěné. její oči mají barvu kávy. Na pravém rameni, na obličeji a na přiče má tetování,které svou barvou znači její profesi (červená=nájemný zabiják,stopař,zvěd, modrá=léčitelství

 

Styl oblékání: Pokud je na výzvědách nebo někoho stopuje, nosí kožené kalhoty, boty na cestu a nenápadnou halenku. Ve skrýši nebo ve volném čase nosí oblečení pohodlnější, a to sukni, halenku a chodí bosa.

 

Maska: Na první pohled je to malá nenápadná elfka. Ale většina lidí se jí vyhíbají, což je následek toho, že tráví více času v přírodě než ve společnosti. To je důvod toho, že je spíš ,, vlk samotář".

 

Tvář: Myslí si, že se jí lidé vyhíbají kvůli mezirasové nenívisti, tak málokomu věří. To proto tráví spoustu času v lese. Ráda si povídá se stromy a zvěří.

 

Duše: Snad jediná duševní vada: absolutní nenávist vůči urgalům. Ještě se nasetkala s nějákým, kterého by chtěla nechat na živu.

 

Historie: Arwen se narodila do průměrně bohalé rodiny ve městě Osilon. Její otec se jmenoval Glamdril  a Matka se jmenovala Meona. Rok po Arweniném narození se jejím rodičům narodil syl Faolin, což je u elfů nezvyklé. Všichni byli šťastní. To ale nemělo trvat navždy. Když bylo Arwen 51 let, byli jjí rodiče posláni spolu s dalšími pěti elfi jako pomoc pso Vardeny. Ale během jejich putování je v noci přepadla skupina urgalů a všechny je povraždily. Když seto dozvěděl bratr Meony Faolin, rozhodl se, že si Arwen vzme k sbě na výchovu. Naučil ji lépe střílet z luku, šermovat a pár základních kouzel. Také jí dal bílého koně Kadoka, náhrdelník po matce a luk ztisového dřeva s jelnisovým pouzdrem po otci. Když jí bylo 70, odešla k Vardenům, kteří ji přijali mezi sebe a pro které teď pracuje.

 

Schopnosti: V čem opravdu vyniká je lukostřelba, plížení, stopování a souboj s mečem či dýkou. Také umí dost dobře kouzlit a ve vodě se cítí jako doma. Nejlépe jí ale jde jízda na koni. :)

 

Rodina: Její matka Meona byla léčitelka. Narodila se ve městě Ellesméra, stejně jako její manžel Glamdril. Ten byl voják a podporovatel Vardenů. Bratr její matka se jmenuje Faolin. Bil to učitel šerm. A jako svého bratra také bere svéko koně Kadoka.

 

Majetek:

oblečení

Šperky. náhrdelník po matce

Zbraně: Tisový luk+šípy+jelenicové pouzdro, jezdecký meč, dýka

Ostatní: Sedlo, provaz, vaky na vodu, sedlové brašny

 

Začátečník 1819 Mistr

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Jiní tvorové - Žena
Dne: 08.05.2018 13:27:25 FB



Delois Blagden

 

 

Jméno: Delois Blagden. Blagden je jméno po otci, aby prý nezapomněla, čí je. V oáze, kde se narodila, jí říkali taky Malá dáma, protože měla prý odmalička příliš dospělý výraz v obličeji. Nila jí říkávala Del. A kluci z oázy Pískle. Někdy, když se vydává za kluka, používá jméno Ezir.

Rasa: Delois je půlelfka. A jako většina půlelfů ze svého dědictví po rodičích není zrovna dvakrát nadšená, i když to neříká nahlas.

Věk: Pro Delois to vždycky bylo jen zbytečné číslo. A nikdo ji nepřesvědčoval o opaku. Je velmi mladá, ještě dítě. Vypadá zhruba na dvanáct, třináct let.

Jazyky: Plynně mluví starověkým jazykem, řečí pouštních kmenů, centrální větví jazyka lidí. Je jazykově hodně nadaná, takže se dá předpokládat, že se naučí i nějaké další, bude-li to potřebovat.

Náboženství: Matka ji k ničemu takovému nevedla, Giraia už vůbec ne. Ženy z kmene ji naučily víře v duši pouště a oblohy. A tu Delois ctí.

 

Podoba

Delois je teď v takzvaném hříběcím věku. Má dlouhé hubené nohy, dlouhé ruce se štíhlými prstíky, jakým se říká „zlodějské“, útlý pas a úzké boky. Tenký krček nese vznešenou hlavu s kadeřemi v barvě havraního křídla a špičatýma ušima, tím jediným, čím je podle svých vlastních slov podobná otci. Sama ho zná jen z vyprávění a fairth, nikdy ho naživo neviděla, takže vlastně ani neví, jestli se mu podobá, ale každopádně můžeme říci, že o žádnou podobnost nestojí. Možná by se jí tak maximálně líbilo mít jeho rudé vlasy, protože by pak vypadala víc jako Nila, již vždycky považovala za svou starší sestru, a která jí vždycky byla vzorem.

Když se na Delois podíváte, asi to první, co vás zaujme – tedy kromě těch špičatých uší – jsou právě vlasy. Ne barvou, protože černovlasých je kolem habakuk, zvlášť když žijete na jihu poblíž pouště, ale délkou. Nesahají jí ani po ramena, což u mladých dívek není moc obvyklé. Delois je dřív nosila dlouhé až do půli zad, zbavila se jich v prvním záchvatu vzdoru, který v jejím věku přichází. Všichni jí chválili dlouhé vlasy. Všem se s nimi líbila. Jenže Delois se nechtěla nikomu líbit. Sebrala tu nejostřejší břitvu – a šla dohola. Takový nářez, co pak schytala, nechce už nikdy zažít. Ale vydobyla si tím respekt u kluků z oázy. Když pak začala nosit kalhoty a tuniky místo šatů, vzali ji mezi sebe a naučili ji, jak se prát, jak střílet z luku a jak i v poušti najít vodu.

I když ji teď kvůli krátkým vlasům – a taky proto, že ještě nemá žádné ženské tvary, ani boky, ani prsa – často považují za chlapce, její obličej ji prozrazuje. Delois má velmi jemné rysy - což je nejspíš taky elfské dědictví – malou, kulatou bradu, nos rovný, úzký, trochu nahoru, a světlé, ale tvarově hezké rty. Její oči mají jasně fialovou barvu, stejnou jako oči její matky. Má poměrně dlouhé řasy a pěkné klenuté obočí černé stejně jako vlasy. Pleť má světlou, ale bez pih, a rozhodně o několik odstínů tmavší než je ta Nilina. Nila vedle ní vždycky zářila jako padlý sníh. Delois nezáří a ani nechce. Nevadí jí, když je celá od prachu pouště.

Dokud byly s Nilou obě v oáze, oblékala se Delois velmi podobně jako Nila. Šaty, obvykle bledě modré nebo jiné světlé barvy, přes vlasy šátek, aby na ni příliš nepálilo slunce, dlouhé rukávy a sukně až po zem. Když Nila zmizela, Delois chvíli nosila všechno, co po Nile zbylo, protože jí to pomáhalo překonat stesk. Teď už na ní žádné šaty neuvidíte. Jen tuniky, haleny a kalhoty. Většinou v přírodních barvách, stejné, jaké nosí kluci z kmene. Dost často mívá odhalená ramena a paže. Snaží se opálit, aby byla podobnější lidem z pouště. Dělá všechno tak nějak svému elfskému původu natruc.

 

Povaha

„Máš palici tak tvrdou, že bys s ní prorazila skálu, Delois.“

-Alix

To o ní kdysi řekl Alix, jeden z kluků z oázy. Asi je to pravda. Každý, kdo se na Delois podívá, vidí nesmlouvavou, drsnou a tvrdou holku, která si nikoho nepouští příliš blízko k tělu. Každý, kdo ji slyší mluvit, říká, že má jazyk ostrý jako břitva a umí zraňovat slovy s přesností trénovaného zabijáka. Když jí něco nařizují, udělá opak. Když ji chválí, chce se znelíbit. Když jí opovrhují, dělá cokoliv, aby jim dokázala, že je silnější a lepší než oni. Je schopná se zakousnout a dřít jako kůň až do roztrhání těla, protože prostě chce, neumí uhnout z cesty a vzdát se.

Delois sama o sobě ví, že není tak tvrdá, jak vypadá. Je spíš křehká, tam někde uvnitř, a bojí se, že by jí někdo mohl ublížit. Vadí jí, jak snadno se nechá vytočit, a taky že neumí pořádně kontrolovat své emoce. Když byly v oáze ještě i s Nilou, Giraia často říkala, že to Delois se chová jako Meyron, ne Nila, a ptala se, jestli je někde náhodou nevyměnili. Je fakt, že Nila byla vždycky klidnější, zatímco Delois jako by se vylíhla z divokých vajec. Vždycky měla tolik lásky a péče, kolik jen mohla od matky, od Giraiy i od všech žen v oáze chtít, ale jako by nikdy neuměla být vděčná. A spokojená. Už jako dítě byla spíš zlostná, zádumčivá, přemýšlivá. A nikdo, kromě Nily, její důvěrnice a nejlepší přítelkyně, nevěděl proč.

Delois někde uvnitř strašně těžce nese svůj smíšený původ. Nikdy tak docela nepatřila ani k lidem, ani k elfům, a už odmala cítila, že je jiná než ostatní, a že to všichni vidí. Rostla rychleji než Nila, ale pomaleji než lidské děti. Na člověka byla příliš mrštná, ale i když něco zvládla vlastním úsilím a pílí, děti z oázy to připisovaly tomu, že „no jo, elfská krev…“ Chtěla by poznat svého otce. A říct mu to. Že to nebylo fér, dát se dohromady s matkou, a přivést na svět někoho, jako je Delois. Poloviční mají málokdy dobrý život. A nakonec je všichni opustí. Tak jako Nila.

 

Historie

„Někdy mi přijde, jako by snad ani nechtěla být na světě…“

-Elva Aiglow

Narodila se na poušti… během horkého, rozpáleného dne, za vedra, jako dcera elfa jménem Blagden a mladičké Dračí jezdkyně, jíž kdysi změnil celý život první Dračí jezdec nového věku – Elvy Aiglow. A tak jako se Elva neprosila o „požehnání“, které kdysi dostala, a kvůli kterému vyrostla a dospěla dřív, než bylo zdrávo, ani její dcera se neprosila o svůj vznik a zrod a na svět přišla později, než měla a ještě k tomu s komplikacemi. První, kdo ji po jejím narození držel v náručí tak nebyla její matka, která v tu chvíli bojovala o vlastní život, ale mladičká dcera královny elfů – Nilwëa Meyron.

Delois Nilu milovala od první chvíle a Nila zase ji. A dlouhou dobu byla Nila jediná, kdo dokázal křičící a plačící dítě utišit a uspat. Elva nikdy nechápala, jak to dělá, ale svým způsobem jí byla vděčná. Delois byla od začátku malý morous a chvíle, kdy spala, byly úlevou nejen pro Elvu, ale i pro celou oázu. Přesto však Elva své dítě od počátku nesmírně milovala, chránila a také o malou Delois pečovala, jak nejlépe uměla. A Delois i přes všechno to ječení a zlobení vyrůstala jako miláček oázy, byla jediným dítětem, které se toho roku narodilo, a tato pozice jí vydržela až do jejích tří let.

Málokdo však měl s Delois takovou trpělivost jako Nila. Hrála si s ní, když na to energie ostatních už nestačila. Mluvila s ní starověkým jazykem a taky jí četla, když zrovna Elva neměla čas. Někdy si snad Delois i nárokovala pro sebe, a žárlila, když byla malá s matkou. Elva se snažila dělat všechno proto, aby své dceři zajistila normální, klidné dětství, jaké ona samotná neprožila. Ale Delois jako by všechny ty snahy byly jedno. Přijímala mlčky matčinu lásku, ale nikdy ji neoplácela víc, než bylo bezpodmínečně nutné. Nikdy se sama nepřišla přitulit. To jen k Nile. Nikdy nechtěla pusu na dobrou noc nebo pohádku. A když mohla zmizet někam s Nilou a kluky z oázy, prostě zmizela.

Nila pro ni vždycky byla jako strážný anděl a snažila se ji v životě směřovat tím správným směrem. Delois ji brala jako vzor a chtěla dělat všechno stejně jako ona. Když se Nila učila léčitelství, Delois jí nakukovala přes rameno. Když se Nila hrabala rukama v krvácejícím zranění břicha, Delois jí podávala nástroje a obvazy. Když chtěla Nila modré šaty, chtěla je i Delois. Když měla Nila copy, do hodiny je měla zapletené i Delois.

A pak jednou přivezli do oázy zraněného elfa a Nila se o něj starala. Pak s ním mluvila. Pak byla pár dní divně zádumčivá… a najednou zmizela. Delois nechápala, co se stalo, ale bylo to, jako kdyby jí někdo roztrhl srdce na dvě půlky. Jako by už nebyla kompletní. Kluci v čele s Alixem se k ní najednou začali chovat jinak; Nila jim vždycky bránila, aby si dělali z malé Delois srandu a popichovali, a teď najednou mohli. Už ji nikdo nechránil.

Když ji jednou škaredě odstrčili, přiběhla celá ubrečená za Giraiou a prosila ji, ať nějak zařídí, ať se Nila vrátí. Giraia jí řekla, že tohle přece zvládne i bez Nily. Musí jim prostě jen dokázat, že je stejně silná jako oni. A ona to udělala.

Když si oholila hlavu, Elva na ni hrozně křičela. Ale kluci ocenili ten akt vzdoru. Vzali ji mezi sebe. Brzy se naučila dělat věci, které by v šatech a s dlouhými copy nikdy nešly. Jezdit na koni vestoje, lozit po skalách a prát se a taky střílet z luku a házet nožem. Delois to všechno dělala hlavně proto, že si myslela, že s tím matka nesouhlasí. A její nesouhlas, ten způsob, jakým si vždycky povzdechla, to byla pro Delois odměna. Ani jí nenapadlo, že jí tím ubližuje.

To Giraia pochopila, že jediný způsob, jak Delois udržet na uzdě, je ji ve všem podporovat a pomáhat jí. Delois ji za to respektovala a ve výjimečných případech jí i projevila nějakou náklonnost. Giraia doufala, že se jí podaří dostat k Delois blíž a pochopit ji, ale to se nestalo. Jednoho dne byla Delois pryč stejně jako Nila. Zmizela s Alixem, Tarim a Ezirem, třemi svými kamarády o něco staršími než byla ona. Elva zahájila šílenou pátrací akci, aby ji našla, dva dny létala nad pouští, ale nic. Delois jako by se ztratila z povrchu zemského.

Což byla vlastně pravda. Alix našel nedaleko oázy vstup do jeskyně, a tam se schovali. Zůstali tam několik dní; pak se napojili na obchodní stezku, jíž procházely karavany. Přidali se k jedné z nich s tím, že se budou starat o koně. Delois se představovala jako Del a nechala se všemi považovat za chlapce. Přišlo jí to tak bezpečnější. Stačilo, že je světlá a půlelf, být půelfka by bylo ještě mnohem víc o hubu. S karavanou se dostala až do Království, konkrétně do města jménem Feinster.

Tam se celá situace zkomplikovala. Alix s Tarim se totiž chovali jako urvaní ze řetězu, nechali se zatáhnout do hospody, opili se a zabili jakémusi chlapíkovi psa. Brzy se ukázalo, že ten chlapík je šlechtic a za život psa je chce donutit platit. Jejich vlastními životy, ideálně. Pro Alixe s Tarim si přišla městská stráž a Delois s Ezirem osaměli. Najednou byli v úzkých. Všechny peníze měl Alix. A ten byl pryč. Museli žebrat, aby se najedli. Neměli kde spát, tak se schovali do seníku. Jenže přišel podzim a po jedné obzvlášť chladné noci začal Ezir divně kašlat. Po pár dnech začal být slabý a ještě o pár dní později už nemohl ani vstát a blouznil v horečce. Delois kradla, aby pro sebe i pro něj sehnala jídlo a sušené bylinky, které měly srazit horečku, a taky aby si mohla dovolit zaplatit jim aspoň na pár dní ubytování v krčmě. Nepomohly ani obklady, ani bylinky. Začal kašlat krev.

Umřel Delois v náručí dva dny poté. Delois už smrt viděla, ale nikdy ne z takové blízkosti a navíc někoho, s kým si byla blízká. Hodně ji to vzalo. Vypotácela se z pokoje dolů do výčepu, kde klesla s pláčem do náručí hostinské. Trvalo strašně dlouho, než se jí podařilo uklidnit natolik, aby jí řekla, co se stalo. Hostinská jí dala svařené víno a řekla, že vše zařídí. Přišli dva Solasovi mniši, zkontrolovali, že kluk nezemřel na mor, a pak tělo odvezli. Delois nevěděla kam. Když se chtěla z hostince nenápadně vytratit, protože už neměla na zaplacení další noci, ani toho vína, co dostala, zarazila ji ta hostinská. Zeptala se jí, jestli má kam jít. Řekla, že nemá. Hostinská odvětila, že by se hodil někdo ke koním. Že může dostat něco málo peněz a místo na spaní.

„…Beru to,“ odpověděla Delois. Nechtěla krást. Nechtěla žebrat. A věděla, že zpátky do oázy nemůže. Ne bez kluků.

„To je dobře, šikovné ruce se dnes těžko shání… v těchhle časech…“ povzdechla si hostinská. „Víš, měla jsem čtyři syny, všechny mi odvedli do Surdy.“ Přelétla Delois pohledem. „Jak ti mám říkat, dítě?“

„Jmenuju se Delois,“ odpověděla dívka trochu vyklepaně.

Hostinská se pousmála. „To ale vůbec nezní jako klučičí jméno. A ty jsi přece chlapec, že? Být děvče… a půlelfka… s takhle bezvadnou tvářičkou… to není dobrý nápad, viď?“

Delois chvilku mlčela. Viděla malé náměstí a na něm trh s otroky. Viděla taky krásné dívky s tmavou pletí, které přitáhla ta karavana, s níž přišla z pouště. Tehdy nevěděla, co s nimi hodlají dělat. Pak viděla ten trh. A věděla, že tam nechce skončit. Zdvihla bradu a podívala se zpříma na hostinskou.

„Jsem Ezir,“ pravila.

„Výborně, Ezire,“ odpověděla hostinská. „Mně můžeš říkat Maliva. Ukážu ti, kde budeš od teď spát.“

Tak se Delois stala podkoním. Občas pomáhá Malivě v krčmě, občas má i volno a běhá po městě… objevuje jeho tajemné uličky, poznává nové věci. Nepřestává doufat, že se vrátí Alix a Tari. Někdy myslí taky na oázu, na Giraiu a na matku, stýská se jí a chtěla by zpátky. Jenže má strach. Má strašný strach vrátit se domů a říct, že Alix a Tali jsou někde ve vězení. A Ezir je mrtvý.

 

Rodina

Elva

Deloisina matka. Delois jí vždycky dělala všechno naschvál a bavila se matčiným nesouhlasem. Někde uvnitř ji samozřejmě měla ráda, ale nikdy si jí, její lásky a péče, nevážila. Teď jí matka chybí, Delois by se jí strašně ráda zeptala na spoustu věcí, strašně ráda by byla zase zpátky do oázy… jenže nemůže, protože se bojí. A taky proto, že jí vlastní hrdost nedovolí žádat o pomoc.

Nila

Nilu Delois považuje za svou starší sestru, jedinou osobu, která jí kdy rozuměla, a svůj vzor. Nila je princezna, dcera královny Arwiny, ale nikdy se jako princezna nechovala. Nile Delois projevovala city, asi jako jediné v celé oáze. Vždycky se k ní tulila, říkala jí, že ji má ráda, a její odchod do Lesů velmi těžce nesla. I teď ve Feinsteru na ni často myslí.

Giraia

Giraia, Nilina prateta, nemá s Delois vůbec žádný příbuzenský vztah. Fungovala v oáze jako Nilina učitelka, a s tím učila někdy i Delois. Giraia Delois vždycky ve všem podporovala a snažila se jí pomáhat, proto k ní Delois cítí mnohem vřelejší a pozitivnější emoce než k matce. Je jí líto, že jí neřekla, kam jde. To měla udělat.

Blagden

Její otec, elf, kterého nikdy neviděla. Ví, že matka ho velmi miluje, ale ona sama k němu necítí v podstatě nic; snad kromě výčitek za to, že ji zplodil. A zajistil jí tak všechny ty problémy spojené s tím, že je míšenec. Matka si měla nejspíš vybrat někoho jiného. Člověka. Určitě člověka. Delois ani neví, jestli chce Blagdena vůbec poznat. Proč matku poslal pryč z Lesů? Těhotnou? Nebylo to fér a Delois to způsobilo problémy. Mezi elfy by na ni tak nekoukali. Určitě ne.

Ezir

Byl jí nejbližší z té trojice kluků, s nimiž utekla. Byl vždycky trochu uťápnutý, mladší než Alix a Tari, vždycky se nechal do všeho navézt s nimi, i když sám nechtěl. A měl krásné, hluboké oči. Delois ty krásné oči musela zatlačit, když umřel na krvácivý kašel. Cítí za to vinu. A možná i proto používá jeho jméno, když se vydává za chlapce.

Alix

Vůdce klučičí party, do níž Delois patřila, kluk s ohnivou povahou a plamínky v očích. Měl Delois rád, vždycky ji tak trochu chránil, ale současně se jí posmíval kvůli špičatým uším. Když se opil v té hospodě, Delois na něj byla hrozně naštvaná. Když ho odvlekli strážní, měla už jenom strach.

Tari

Alixův poskok a nejbližší kamarád, byli nerozlučná dvojka. Vždycky Alixovi pochleboval a mazal med kolem huby. Byl chytřejší a ne tak impulzivní, ale taky hrozně lstivý a velice dobrý lhář. Delois k němu vždycky něco táhlo, ale současně mu nikdy nevěřila. Věděla, že věřit někomu, jako je Tari, je fakt špatnej nápad. O Tariho se nebojí. Myslí si, že jestli někdo zvládne utéct z feinsterského vězení, tak je to Tari.

 

Schopnosti

Delois se chová spíš jako kluk, a proto umí spíš věci, které jsou považovány za klučičí. Hází nožem, střílí z luku, pere se a umí se starat o koně a taky je léčit. Radši léčí koně než lidi. Koně jsou totiž vždycky vděční. A užiteční. Na rozdíl od lidí. Docela pěkně kreslí a zpívá, ale mezi elfy by byla v obojím naprosto průměrná. Je nadaná na jazyky a rychle se učí.

Boj beze zbraně – 2/7

Házení nožem – 4/7

Lukostřelba – 2/7

Bylinkářství a léčení – 2/7

 

Majetek

Oblečení, ve kterém odešla z oázy, peníze tak na půlden dopředu, trocha jídla, dobré kožené boty a zimní plášť. V tajném medailonku na krku obrázek matky a otce. Nůž schovaný v botě. Nic víc, nic míň.

 

Začátečník 2032 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Yoseňané - Muž
Dne: 30.03.2018 19:32:13 FB



 

Jméno: Karsten Pajdal

Typ postavy: Mechanická

Rasa: Člověk

Pohlaví: Muž

 

Podoba:

Karsten je fešák. Alespoň si to o sobě myslí. Avšak- kdo by mu to měl za zlé? Jen se podívejte na ten obličej; hladké čelo, dokonale zakřivené a husté obočí a přímo pod ním dvojice zemitě zbarvených jiskrných očisek.

Na co je ovšem úplně nejpyšnější (a ne, není to urostlá postava ani vlasy barvy Slunce) je úsměv. Ústa široká jako koryto řeky Toark a narudlé rty s doplněním o řady běloskvoucích zubů už přivedly nejedno děvče do mdlob. Ďolíčky ve tvářích jsou samozřejmě v jeho případě jen třešničkou na dortu nezbytnou k dokreslení celkového dokonalého vzhledu mladíka z města.

Že má odstáté uši a při chůzi mu výrazně zaostává levá noha za zbytkem těla, to už pro samou sebelásku ani nevidí. Což ovšem nevylučuje možnost toho, že si jeho nedostatků nevšimlo Karstenovo okolí. Nebo jste snad za přízviskem Pajdal hledali něco víc?

 

Povaha:  

Nakolik si při prvním pohledu říkáte, jaký tenhle mladík musí být všeuměl, natolik se ve svém úsudku mýlíte. Je to sice kluk jak hora a síly vydá za dva, ale co se týče práce, je naprosto neschopný. Na co sáhne se zázračným kouzlem promění v hromadu trosek (nedej bože aby něco začalo hořet) a jediné, na co ho užije, je sem tam vypomoct tátovi v hospodě.

V soukromí bývá zábavným společníkem. Má rád sám sebe (hodně) a lidi kolem (o něco méně). Jeho životní filozofie vychází z toho, že pokud nemilujete sebe, nedokážete vycházet s jinými lidmi. Tato úvaha je ovšem jednou z mála hlubších myšlenek, na které se dosud zmohl. Víc ho užije na popichování se a dobírání si silnějších, protože lepší než pinta piva je pořádná rvačka.

 

Historie:

Od malička žil v Teirmu se svým otcem a macechou. Jen co se naučil chodit, motal se všem v tátově hostinci pod nohama. Nutno říci, že nikdy nedokázal být k užitku a častokrát byl posílán zpátky do pokoje, aby si radši hrál.

Avšak pak přišel ten zlomový věk, zlatá šestnáctka, a jeho otec ho začal naplno zaučovat do tajů podniku. A nakolik se tomu Karsten bránil, vypadá to, že brzy se jeho noční můra stane skutečností a on bude nucen převzít tátovo řemeslo za své.    

Začátečník 2015 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Yoseňané - Žena
Dne: 30.03.2018 19:28:55 FB



 

 

Jméno: Mylla

Typ postavy: Mechanická

Rasa: Člověk

Pohlaví: Žena

 

 

Podoba:

Mylla by o sobě moc ráda řekla, že je jen obyčejná dívka, která nijak nevyčnívá z davu. Že její obličej je jen jeden z mnoha - nevýrazný, lehce zapomenutelný. Bohužel v tom jí brání jizva linoucí se přes celou levou půlku jejího obličeje. Právě ta se za ta léta stala příčinou veškerého neštěstí, které ji potkalo. V několika místech se větví a hrůzně vystupuje z její bělostné pleti pokropené pihami jako rudé výstražné znamení. Kůže v tom místě je hrubá, nepřirozeně znetvořená a téměř bez citu. Levé oko má slepé, mléčné barvy, která připomíná hustou mlhu. Jizva si pro sebe přivlastňuje veškerou pozornost, takže by si jeden ani nevšiml, jak krásné je její pravé oko, má totiž onu magickou schopnost být v různém světle jinak zabarvené. Někdy by jeden řekl, že je jako med, jindy zase, že je temně hnědé. V porovnání s tím dívčin malý nosík nestojí ani za zmínku. Na jejích rtech, které jsou mimochodem věčně suché a popraskané, by se dal vyzdvihnout snad jen jejich plný a symetrický tvar. Všechno tohle lemuje závoj rovných ohnivě rudých vlasů. Nedostatek prostředků k jejich zkrácení způsobil, že jí sahají až ke konci páteře, a to sebou samozřejmě přináší i starosti týkající se péče o ně. Jsou věčně zacuchané a jsou dny, kdy se ráno probudí a ve svých vlasech najde nevítané hosty a všemožné jiné zvláštnosti. To většinou řeší tím, že je splete do dvou copů (tedy až po odstranění toho, co tam nepatří). Někdy slouží i jako nepříliš dobrý závěs, který skryje její drobnou nedokonalost. Co se postavy týče, vůbec není nadsázkou slovo tyčka. Postrádá veškeré ženské tvary. Bez problémů by se jí dala spočítat žebra. Svou výškou se řadí mezi průměr. U toho, co má na sobě, řeší jen dvě věci: zaprvé jestli to zakrývá vše, co má a zadruhé jak moc jí to v zimě zahřeje. Pokud byste měli to štěstí a někdy ji zahlédli, pravděpodobně na sobě bude mít své smaragdově zelené šaty, které považuje za svůj druhý nejcennější majetek. Tím prvním je náhrdelník, který pro ni má cenu toho nejdražšího šperku. Je to prostý kruhový přívěšek na kožené tkaničce, který kdysi dostala od své sestry.

 

 

Povaha:

Je mnoho důvodů, proč je taková, jaká je. V první řadě je velmi tichá, dalo by se říct až příliš. Minimální kontakt s vnějším světem způsobil, že není schopna navázat žádný druh konverzace a kdyby se jí někdo nedej bohu na něco zeptal, raději rychle uteče někam do bezpečí. Má hrůzu z cizích lidí (a vlastně i těch známých), nejraději je sama někde, kde je ticho a přítmí. Přesto ale hluboko uvnitř vždycky doufala, že jednou přijde někdo, kdo by z toho ticha udělal radostný smích a z přítmí sluneční svit. Ta myšlenka je ale v kategorii nesplnitelných snů společně s myšlenkou na šťastný život. Již se smířila s faktem, že žije pouze proto, že se nad ní někdo slitoval, že je pouze nadbytečný hladový krk, který nikdy nepřinese nic, než jen pohrdavé pohledy sousedů. Je výborným posluchačem, je schopná celé hodiny poslouchat příběhy lidí, byť i ty nejvíc obyčejné. Má slabost pro oblohu, je pro ni něco jako umělecké dílo, které se každý den změní a nikdy ji neomrzí.

 

 

Historie:

Je to docela ironické- už před jejím narozením na ní byly kladeny velké nároky. Konkrétně jeden nejzásadnější, a to aby byla kluk. Pěkný zdravý hoch. Představte si, jaké to bylo zklamání, když její matka porodila již pátou dceru. Jejich rodinnému ševcovství v Bullridge hrozila zkáza. Ještě k tomu ta věc na její tváři (porodní bába se musela jít pomodlit, když Myllu uviděla). Všichni říkali, že je to špatné znamení. Že by se jí měli co nejrychleji zbavit. Ptáte se, co se stalo? Její otec, muž s velmi měkkým srdcem, to nemohl dopustit. Ale matce záleželo na dobré pověsti více než na dceři. Tak udělali kompromis. Lidem v městě řekli, že ji položili do lesa, aby ji sežrala divá zvěř. Ve skutečnosti prostě zavřeli Myllu do sklepa. Starší sestry a matka se střídaly v péči o novorozence. Blíží se její šestnácté narozeniny, věk, kdy by se měla vdát. To se v jejím případě nestane. A co ještě komplikuje její život, je nemoc, která usiluje o život jejího otce, jediné osoby, kvůli které zůstává naživu. Kdo ví, co se s ní stane, jakmile zemře.

 

 

 

Začátečník 0 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Yoseňané - Žena
Dne: 27.02.2018 21:02:50 FB



 

Mechanická postava - Yosen

 

Jméno: Solita
Rasa: Člověk
Pohlaví: Žena
Datum narození: 12 listotřas 3239
Věk: 26 let
Náboženství: Severní kult
Jazyk: centrální dialekt
Povolání: Farmářka
 

Popis postavy:

Tělesná stránka:
                               Jsem dívka střední postavy, vysoká asi 5 stop. Mám jemné, zrzavé vlasy dlouhé kousek pod lopatky, vlasy si sčesávám na stranu, když pracuji tak si udělám pletený cop, aby mi nepadaly do očí. Oči mám ocelově šedé, často je v nich vidět že jsem unavená anebo že jsem naštvaná. Ústa mám sice malá, ale plná. Nos mám podle mě tak akorát. Jsem štíhlá a zručná.Nosím černý prsten s vyřezaným listem nahoře, ale na práci jsi ho sundávám. Řetízek nenosím, kvůli práci a tak též i náušnice.

 

Povaha:

Na pohled milá dívka, trochu nenápadná a plachá, ale pokud se s ní dáte do řeči, jistě konverzaci označíte za příjemnou.

 

Historie:

Solita se narodila v jedné z vesnic Království. Rodina již po mnoho generací vlastnila hezkou fungující farmu. Život farmářů není snadný, nicméně pokud se urodí - a úrodu nikdo nezničí - všem se daří dobře.

 

Schopnosti

práce na farmě

 

Majetek

Farma

Začátečník 644 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Lidé - Muž
Dne: 26.02.2018 01:58:16 FB



Rafael

zvaný

"Sekera"

 

axe knight by Schnedler

 

Pohlaví: Muž

Datum narození: 25. Světločas 3240

Náboženství: Solasova víra.

Jazyky: Lidský a trochu trpasličí.

Povolání: Zbojník.

 

Popis postavy:

Rafael je urostlý, poměrně vysoký mladý muž. Má kulatější obličej, který mu pod okem zdobí delší jizva, která se táhne až k dolní čelisti. Zdobí se pronikavýma, hnědýma očima a za ním mu vlají jeho dlouhé, špinavě blonďaté vlasy. Výškově by mohl mít nějakých 194cm. Také dost široká ramena a jeho ruce někdy připomínají kladiva. Na jeho hrudi je zase jedna delší jizva. Nejvíce zjizvený je ovšem na zádech. I jeho levá vnitřní strana stehna má od průstřelu šípem vzpomínku v podobě jizvy. Na levém předloktí má vytetované jakési trpasličí runy. Dohromady mu tvoří nápis: SÍLA.

 

Styl oblékání:

Oblékání je u něho celkem prosté. Klasické kožené boty z vepřovice, Šedivé nohavice a bílé, lněné bruchy. Dále nosí obvykle lněnou košili a zelený vlněný kabátec podšitý lnem. V zimě, či ve špatném počasí přes sebe ještě přehodí černý plášť s kápí. Co se bitev týče, tak vlastní klasickou, celkem silnou prošívanici a lehce zrezlou, starou a otlučenou zbroj skládající se z ramen, chráničů loktů, kolen a omláceného kyrysu. Jeho prsty mu chrání klasické, kožené rukavice. Na zádech obvykle nese velkou, oboustrannou sekeru. Dále nosí kožený pásek, na kterém je uvázaná kožená brašna a malá pochva menší dýkou.

 

Charakter:

Rafael se na první pohled jeví jako velice chladný odtažitý člověk. Svým kamenným výrazem ve tváři a vražednému pohledu mnohdy nažene svému sokovi strach. Jako by jeho pohled říkal, že někoho rozpůlí vejpůl, jestli mu okamžitě nedá to, co chce. Svou tichostí dokáže mnoho lidí vyvézt z míry.  Zjevem rozhodně nevypadá jako člověk, se kterým byste šli někam na půlnoční procházku při měsíčku. Rafael je chladná hlava, moc toho nenamluví a hrozně dlouho přemýšlí, než něco řekne. Snaží se zvážit všechny možnosti a nakonec vybrat tu nejpravděpodobnější. Málo kdy se nechá strhnout svým srdcem, většinou vždycky poslouchá rozum. Problém nastává až v momentě, kdy mu nepřítel přímo vzdoruje. Jeho rozvážnost zmizí a místo něj nastoupí jakýsi pocit vzteku a udělá se vše pro to, aby se mu nepřítel podvolil, nebo přímo zemřel. Sám ví o těchto záchvatech zuřivosti a snaží se to kontrolovat, avšak i on je pouze člověk a někdy se neudrží. Je mu jedno, jak moc člověku ublíží jen pro to, aby za každých okolností získal to, co chce. Jde prostě přes mrtvoly. Problémy mu ale dělají děti. V mysli má jakýsi blok, který mu znemožňuje dítěti jakkoliv ublížit, takže je vždy ušetří, nebo, pokud má komu, přikáže jiného, aby ho odstranil za něj. Zkráceně řečeno, Je to slizký had, který se neštítí žádné špinavé práce.

 

Historie:

Rafael se narodil v údolí Palancar, v jedné malé, zapadlé vesnici místnímu dřevorubci a jeho ženě. Dětství si prožil v celku bezstarostně a vše nasvědčovalo k tomu, že se také stane dřevorubcem, jako byl jeho otec a ponese řemeslo zase o generaci dále. To se ovšem změnilo, když mu bylo pouhých 15 let. Jednou, když zrovna s otcem byli hluboko v lesích kácet stromy, tak vesnici přepadli Urgalové. Když se vrátili a našli vesnici vypálenou, otřáslo to s nimi dost. O to víc s nimi otřáslo, když nalezli Rafaelovu matku mrtvou v sutinách jejich domu. Rafaelův otec se svůj žal nad ztrátou ženy snažil zahnat pomocí medoviny a pálenky. Až si na ni vypěstoval závislost a jednoho letního rána ho našli, jak se houpe na provaze pověšeném na starém, mohutném dubu.

Rafael takto rychle přišel o oba rodiče. Neměl nic, co by ho ve vesnici drželo a hledat štěstí jinam. Přesněji do armády. Tam prodělal výcvik. Klasické techniky s kopím či bojem s krátkým mečem.  Jako rekreačně se také učil bojem se sekerou, protože byl na ni dostatečně silný a ze své bývalé práce na ní byl zvyklý. Celou svou vojenskou kariéru se snažil zasvětit se tajům strategie a logiky. Začal se zajímat o trpasličí historii a hrozně se mu zalíbili trpaslické runy. Proto si je jednoho dne nechal vytetovat na ruku.

Jednou se seznámil s mladým synem jistého šlechtice. Nastoupil k němu do služby jakožto pucflek a neměl se vůbec špatně. Dokonce se od toho mladého muže mnohému přiučil. Hlavně číst a psát. K tomu nějaké ty základy strategie. Od té doby už používal jen a pouze obouruční, těžkou bitevní sekeru. I tento způsob obživy však skončil a jednoho dne, když doprovázel svého pána na vyjížďce na koni, je přepadli lapkové. Bylo jich pět. Rafael se samozřejmě začal ohánět sekerou a jednoho muže poslal k zemi zabořením ocelové sekery do jeho klíční kosti. Dalšího zloděje pak omráčil ranou topůrkem do hlavy. Lapkové se poté dali na útěk. Jeho pán byl otřesený a děkoval mu. Jeho díky ale nemělo moc velkou cenu, neboť údajně omráčený lapka vstal a proklál onoho urozeného pána zrezavělým a tesákem. Rafael sice lapku okamžitě sprovodil ze světa, ale bylo pozdě. Jeho pán zahynul. Smutně odjel zpět do tábora podat hlášení a odevzdat tělo. Jeho nadřízení velitelé to shledali jako jakési životní selhání a nechali Rafaela zmrskat přede všemi.

Podlomený, nešťastný a hlavně ukřivděný Rafael se po vzpamatování od ran bičem rozhodl, že vojákem už nebude. Večer se vloupal do zbrojnice, ukradl si zbroj a velkou, obousečnou sekeru s menší dýkou, odvázal volného koně a odjel pryč. Později se dal do party s partou stejných dezertérů jako byl on sám. Chvilku spolu byli, přepadávali, podváděli a měli se fajn. Tím mu přibilo pár jizev a některé zásahy nebyly nejjemnější. Momentálně se potlouká po zemi a nemá do čeho píchnou. Nebo spíš do někoho seknout?

 

Schopnosti:

Jeho nevšedními schopnosti jsou hlavně čtení a psaní. Dále to bude boj s obousečnou sekerou ve které je opravdu dobrý. Taky umí základy trpaslického jazyka. Ale rozhodně se s ním nedomluví. Spíše ho trpaslíci fascinují. 

 

Boj s jedním mečem: 1/7

Boj se sekerou: 3/7

boj s kopím: 2/7

Strategie: 2/7

 

 

Rodina:

Matka: Žena dřevorubce - zabita Urgaly.
Otec: Dřevorubec - Sebevražda.
Strýc Fenrir - Postarší muž. Bratr Rafaelovi matky žijící na hranicích se Surdou. Dříve dobrým lovcem, teď se bojí vzít luk do ruky a tak si vydělává vyděláváním kůží zvířat, které mu někdo přinese. Rafael o jeho existenci ví, ale nikdy se s ním neviděl.

 

Majetek:

Velká, obouruční, obousečná sekyra.
malá dýka i s pochvou.
Hnědý kůň.
Měšec s penězi.
Sedlo.
Kyrys, chrániče rukou a chrániče kolen.
Pecen chleba.
Křesadlo.
Oblečení popsané ve stylu oblékání.
Medvědí kožešina na spaní.
 

 

kontakt:

Skype: djvitek1998 (málo používané.)
Discord: RafaelCZ (často používané)

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělý
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   1 zlatý

 

Začátečník 1620 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Víly - Žena
Dne: 07.02.2018 08:16:37 FB



 

Související obrázek

 

Jméno:
Eruwen Fánië

 

Rasa:
Víla

 

Pohlaví:

žena

 

Datum narození:
8. Hvězdonoše 3245

 

Náboženstí:

Jejím náboženství jest Gaartera. Nejmocnější je pro ni Matka příroda, po ní nejvíce uctívá bohyně Averil, Titanie a Mae.

 

Jazyky:
Její rodný vílí jazyk je jediným jazykem kterým dokáže hovořit.

 

Povolání:
Švadlena/tkadlena

 

Popis postavy:

Eruwen je vyššího vzrůstu, je velmi štíhlá a křehká.Má štíhlé tělo, a nevýrazné ženské křivky. Má žensky zaoblené boky, a dívčí malá ňadra. Její tenké nohy kráčí lehkou, elegantí, tichou, ale pomalejší chůzí, při které když se dotkne nohou země, sotva se pohnou stébla trávy. Její tvář obvykle nesoucí veselý ůsměv, kdy v i jejích světlemodrých očích je poznat její radost ze života, nese malý nahoru točený nos, lidově "pršák" pod kterým se usmívají světle červené, malé rtíky, za kterými se schovávají zuby v barvě slonoviny. Má velmi světle blonďaté, po pas dlouhé vlasy většinou pečlivě zpletené do copusvázaného bleděmodrou ztužkou, či jen tak rozpuštěné. Pod jejím pravým, světlemodrým, lehce šikmým okem lemovaným plavými řasami si všimnete tmavého mateřského znaménka. Na zádech má dva páry křídel, jejiž vrchní pár je kulatý a průhledný jen s  lehkým náznakem modrého oparu, spodní pár křídel má jako vážka, ale s pestrýmy modrýmy vzory.
Na sobě nosí obvykle velmi lehké, pestré šaty, které jsou neprůhledné jen na citlivých místech. Její jak už řečeno vzdušné šaty bývají v pase staženy stuhou. Boty nosí jen když je to nutné. Na krku nosí stříbrný  náhrdelník od jejího otce s přívěškem ve tvaru lístku, jenž ve  prostřed nese modrý akvamarin, jinak nenosí žádné šperky. V rukávu často mívá zapíchlou kostěnou jehlu, ale tak, aby jí nebodala. Přes rameno má brašnu, ve které má měšec s několika mincemi, a šitíčko, a to i s náprstkem v dřevěné krabičce.

 

Povaha:

Z Eruwen vyzařuje čistá radost. Jen málokdo jí viděl smutnou, či naštvanou. Má kolem sebe ráda lidi, ale samota jí přímo nevadí. Je velmi zvědavá, někdy až vlezlá. Často bývá tak veselá a naivní až tak, že její bratr někdy říká, že by se usmívala i kdyby jí někdo zamával zbraní u obličeje. Její úsměv na tváři je ještě veselejší, když někomu udělá radost, ať tím, že zašije děravé šaty, nebo třeba i tím, že se na někoho usměje. Pomáhání nebere jako povinnost, ale jako způsob, ostatním, tím pádem i sama sobě zlepšit den. Ráda vyšívá vzory na látku, povídá si, či dělá ostatním radost. Za to nerada myje nádobí, pere, uklízí a vůbec dělá domácí práce.Je optimistická, odvážná a zvědavá v takové míře, že je až trochu otravná. Když na ní nikdo nemá čas, tak někdy čte. Má ráda hlavně dobrodružné knihy, ale přečíst jí takovou knihu trvá velmi dlouho, protože má málokdy čas. Kromě vyšívání a čtení mezi její zájmy patří sbírání květin, které většinou zkončí v nezdobené keramické váze na okně, nebo v rukou jejích přátel. Ke květinám má vztah, hlavně díky herbářům její matky, která odešla v době, kdy si Eruwen ani její bratr nedokázala nic pamatovat. I když jí Eruwen ani její bráška neznají, tak jim podvědomě chybí. A to i když jim se ji otec snaží vynahradit spoustou lásky a vším čím potřebují.


Historie:

8. Hvězdonoše 3245 se do šťastné, klidné rodiny narodily dvě děti. Byla to dívka a chlapec, kteří byli pojmenováni Eruwen a Foen. Žili v domku, kde bylo dost místa ještě na jeden pár. Ale samozřejmě, nikdo nemůže mít bezchybný život. Jednoho dne, který vypadal jakoby se nemohlo nic pokazit, kdy ptáci pěli písně aby si našli své samičky, vzduchem se vznášel pil, Úcenimë, matka dvojčat obdržela dopis, ve kterém se psalo, že její sestra onemocněla vážnou nemocí. Protože matka mistrovala umění bylinkářství, vzala veškeré léčivé byliny a elixíry co měla, hodila je do brašny, a než osedlala statného vraníka, pronesla poslední slova co rodina od ní slyšela: Uvidíme se! A ty se o ně dobře postarej, ano Hortamo? Osedlala koně, a s brašnou plnou bylin a všemožných lektvarů zmizela v dáli. Dvojčata si o ní pamatují jen to, hak vlídně se nesl její hlas. Tak děti vyrůstaly v náručí otce, který je učil číst, psát, a jezdit na koni. Chlapec pročítal knihy o bylinkářství psané jeho matkou, protože byl spíše klidné povahy, (i když na žertíky o jeho sestře si taky potrpěl,) dívka bylinky radši sbírala než aby o nich jen četla. Otec pracoval jako tkadlec, čímž nakonec pomohl dceři s výběrem povolání. Její otec jí učil tkaní, a jedna žena z otcových přátel učil dívku šít. Šití bylo něco, do čeho se Eruwen zamilovala, narozdíl od tkaní. Naučila se různé, i složité způsoby tkaní, ale ze šití se toho moc nenaučila. Nakonec se zamilovala i do tkaní, když se naučila vyšívat pestré vzory. Zatímco Eruwen se stala švadlenou a tkadlenou, Foen miloval bylinky. Byly jeho život. Ale chtěl jich poznat mnohem více. Jednoho dne chtěl chlapec odejít a cestovat. Chtěl poznávat jiné byliny, a nové způsoby jak je pěstovat. Byl ještě velmi mladý, takže se ho jeho sestra snažila přesvědčit, aby zůstal. Přemlouvání pomohlo. Ale každý den chodil dál a dál od domova, každý den nosí více bylin a vzácnější byliny. Často ale zůstával doma a vařil lektvary. Oba se od odce učili magii větru, když otec zdržel Faona doma. Eruwen se snažila omezit jeho výpravy což se jí povedlo. Chodila i s jejím bratrem za přáteli, povídali si, radovali se, a vůbec to byl krásný čas. Jednoho dne, dal otec svým dětem šperk. Dcera dostala stříbrný řetízek, který nese přívěšek lístku jenž jest ve středu zdoben akvamarínem, bratr dostal stříbrný prsten, stejným polodrahokamem zdoben. Hortamo asi cítí že se jeho čas blíží ke konci...

 

Schopnosti:

Jak už je řečeno, Eruwen ovládá úplné základy bylinkářství a umí šít a velmi dobře tkát. Ale umí taky domácí práce(i když nejsou její oblíbenou čiností), základy magie větru, jezdit na koni, ale třeba i číst, psát, a kupecké počty. Z magických schopností umí splynout s prostředím a telepaticky se spojit se zvířaty. Magii větru zatím neumí na výbornou, ale základy zvládne. Bojovat se zbraní neumí, ale máchat se zbraní problém snad není, ne?

 

Tkaní:3/7

Šití:2/7

Jízda na koni:2/7

Domácí práce:2/7

Čtení:1/7

Psaní:1/7

Počty:1/7

Bylinkářství:1/7

Boj se zbraní:0/7

 

Magie:

 

Magie přírody:

Elementální magie: Magie větru: 1/7

 

 

 

 

Rodina:

Její matka je bylinkářka Úcenimë Fánië, otcem jest tkadlec Ortamo Fánië, a její většinou milý bratr je bylinkář začátečník Foen Fánië. 

 

Majetek:

Vlastní tkalcovský stav, spoustu pestrých nití, různě dlouhých pestrých stužek, 

různé druhy pestrých látek, několik ozdobných dřevěných korálků, jednu železnou a několik kostěných jehel,

spoustu oblečení z čehož si většinu ušila, koženou brašnu a měšec,nebo i knoflíky, různé útržky látek,

různé elixíry od jejího bratra, neboli od bylinko-elixírového fanatika, bydlí v domě který je zatím ale majetkem jejího otce, má horu bylinek (taky od bratříčka), a taky nádherný řetízek se stříbrným přívěškem ve tvaru listu, jenž nese modrý polodrahokam taktéž zván jako Akvamarín.

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělá
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   X

 

Začátečník 0 Mistr

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Lidé - Žena
Dne: 06.01.2018 05:12:56 FB



• Jméno: Mariana Pracovitá

• Rasa: Člověk

• Pohlaví: Žena

• Datum narození: 15. Sněžence 1345

• Náboženství: Solasova církev

• Jazyky: Surdština

• Povolání: Pekařka

 

Vzhled

 

• Mariana má nádherné dlouhé světlé vlasy, což by napovídalo, že je ze Sverních zemí, ale ono to tak úplně není. Obličej jí zdobí krásné hnědé oči s dlouhými řasy a jemným obočím. Dále pokračuje malým nosíkem, pod kterým se vytvarovali plné rudé rty, které při jejich úsměvu vytváří na tvářích malé dolíčky. Pokožka je zbarvena do jemně natmavělé barvy. Je menší postavy a na zádech jí zdobí malé tetování draka a popálenina na břiše. Kvůli své malé postavě dokáže běhat velmi rychle a hbitě.

• Nosí delší, volné, prosté šaty tmavé barvy a přes ně krátkou světlou vestičku. Na krku nosívá přívěšek ve tvaru kříže. Když pracuje, na hlavu si dává čelenku, aby jí vlasy nepadaly do obličeje a zástěra. Na nohách nosí ošoupané sandálky hnědé barvy. Nejkrásnější doplněk však tvoří drobné náušničky po mamince, které dostala ke svým patnáctým narozeninám a prstýnek. Dále nosí na opasku, který udržuje tvar šatů látkový pytlík ve kterém ukrývá vydělané penízky.

 

Povaha

 

• Na první pohled si můžeme myslet, že Mariana nemá až tak dobrodružný život, ale to jsme na omylu. Na tváři jí vždy hraje milý úsměv, který přináší všem lidem okolo radost. Díky tomu je i člověk, co se mračí, plný lásky a radosti. Dokáže být rázná a sebevědomá, nikoli však zlá. Vypadá mile a v práci ze sebe dává co nejvíc. Nikdy se nefláká a nepodcení ani malou drobnost. Dokáže se postarat o sebe i o ostatní.

• Myslí si o sobě, že je trošičku přecitlivělá, ale milá a vždy nápomocná při jakékoliv situaci. Na to, že ve vzdělání nijak nevyniká, je vždy soustředěná na to co dělá. Má docela dobrý smysl pro humor, ale některé její vtipy se zdají hloupé. Občas, když má přijít něco velkého je neklidná, ale pak už je zase veselá a cítí se skvěle. Nikdy se nesnaží ze sebe dělat něco, co ve skutečnosti není.

• Občas ze vzteku rozbíjí věci kolem sebe a její jedno, že na ní ostatní koukají. Když se jí něco nelíbí, často prosazuje svůj názor a vždy musí mít jako poslední své slovo. Někdy, když je sama trpí samomluvou, ale to je jen opravdu jednou za čas. Určitě nikdy neřekne to co si nemyslí, vždy jedná s upřímností a hlavně vše podává tak, aby to druhého neranilo. V nejhorších situacích se znaží být klidná.

 

Historie

 

Dětství: Mariana se narodila za větrné noci, v Surdě, kam se přistěhovala její matka s otcem přesně měsíc před jejím narozením. Otec, který pocházel ze Severních zemí a matka z Jižních už netrpělivě očekávali příchod potomka. Konečně přišlo na svět miminko, krásné jako obrázek. Čertsví rodiče a příbuzenstvo vymýšleli pro holčičku co nekrásnější jméno. Nakonec si vybrali Mariana. Malé děvčátko už se tenkrát usmívalo na svět jako sluníčko a tím dělalo radost ne jen své rodině, ale i ostatním lidem, kteří se často dívali do zahrady, kde si Mariana hrála. Když oslavila své páté narozeniny, seznámila se se stejně starou slečnou ze sousedsví a staly se z nich nejlepší kamarádky. Obě se se svými maminkami učili šít, prát a spousty dalších věcí potřebných v domácnosti. Mariana, která byla vždy tak trochu zvědavá se potulovala ráda po městě, aby zjistila, jaké to tam je. Jednou se takhle zastavila pod oknem jedné ze zdejších škol. Dívala se okénkem na bohaté chlapce, co se učili počítat. Na tabuli byla napsaná čísla. Marianě to nešlo do hlavy, ani trošku neušila, že existuje něco jako „počítání, čtení a psaní“ tohle jí nikdo nikdy neřekl. Ptala se na tu velkou budovu svých rodičů, ale ti jí jen odpověděli, že jelikož je dívka, tak tam chodit nesmí, ale ona neuposlechla a dál chodila pod okna hledět. Vždy, když bylo okno otevřené se snažila zapamatovat si to, co vykládal zrovna žákům pan učitel. A tak se jako jediná dívka ze své rodiny naučila trochu počítat, dokonce uměla i trochu psát, ale ve čtení si už nevěděla rady. Její kamarádka na ní jen valila svá velká kukadla, když jí Mariana vyprávěla o tom, co všechno se v té „Škole“ děje. Netrvalo dlouho a dívka zase povyrostla o pět let. Už z ní byla prakticky žena a tak musela v domácnosti hodně pomáhat. Hlavně otci, který provozoval vlastní pekárnu, kde každý den prodával čerstvé zboží, co Mariana pracně pekla ve velké peci se s vou matkou. Rodinný podnik byl stále více rozšířenější až tak, že si k nim do pekařství jezdili kupovat zboží z několikakilometrové dálky.

 

Nový začátek: Při oslavách konce jara byla vesnice zničena silnou povodní, po které zahynulo několik desítek lidí, včetně Marianiny nejlepší kamarádky, která utonula. Marianě se podařilo uprochnout velmi špatně, ale podařilo. Spolu s ní přežilo jen pár vesničanů, bohužel mezi nimi nebyl ani jediný člen její rodiny a tak zůstala sama, bez kamarádky, bez pžíbuzných, bez domova. Byla vyčerpaná z cesty, neměla kde hlavu složit. Když tu najednou se před ní objevilo město. Z posledních sil dopajdala k nejbližšímu domu a zaklepala. Ještě než stačil člověk, co jí otevřel něco říct, zhroutila se. Když se probudila, v uchém oblečení a umytá, u její postele seděla mladá žena a okolo ní skákali malé děti. Podala jí šálek čaje a usmála se. Mariana jí úsměv oplatila. Síly se jí pomalu vracely a ona už zase skákala na nohou. Dívka se poptala ženy na práci a ona jí odpověděla, že shání pekařku. To bylo něco pro ní. Zaradovala se a hned šla do pekařství, kde jí přijali. Mariana od té doby žije nový život se vzpomínkami na krásné chvíle s rodinou. 

 

Schopnosti

 

Určitě mezi její schopnosti jak už víme je vaření a pečení a několik dalších prací v domácnosti. Poté také rychlý běh, který už byl také zmíněný, jako např. trochu toho počítání a psaní. Dokáže se rychle naučit to co je potřeba a dokáže se dobře orientovat ve společnosti.

 

Práce v domácnosti: 3/7 

Běh: 3/7

Počítání: 1/7

Psaní: 1/7

 

Rodina

 

Rodinu ztratila při povodni v Surdě a má jen dobré přátele u kterých žije. 

 

Majetek 

 

Jen to, co jí zbylo po rodičích. Jinak vlastní jen malou komoru, ve které spí u jedné rodiny, která jí poskytuje domov. 

 

 

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělá
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   1 zlatý

 

Začátečník 0 Mistr

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Elfové - Žena
Dne: 25.11.2017 22:45:33 FB



 

Jméno: Yoru Kami, často přezdívaná jako Noční lovkyně. Osobně má tu přezdívku ráda, však taky její jméno je tomu podobné. Jméno si často upravuje, nikdy není bezpečné říct neznámému pravé jméno. Takže buď lže, nebo si hraje s písmenky.

Rasa: Elf, ačkoli se tak často nechová

Pohlaví: Žena

Narození: Třetí den Okvětce

Náboženství: Yoru věří ve Smrt a Život, což jsou podle ní jediní. Příroda, Život a Smrt. To oni.

Jazyky: Logicky mluví plynule Starověkým jazykem, díky své zvláštnosti se domluví také lidským a urgalským jazykem. U jazyku trpaslíků ovládá snad jen pozdrav.

 

Vzhled:

Naše Yoru se jakýmsi záhadným způsobem liší snad od všech elfů. Možná proto, že většinu svého mladého života žila spíše pryč z lesa, možná proto, že se v jejím rodokmenu najde několik lidí. Yoru má snědou pleť, která odporuje elfům, kteří žili ve stínu lesa. Je ovšem pravda, že Yoru tuhle barvu kůže podporuje kouzly, jelikož se jí příčí být součástí většiny. Je docela vysoká, na což je patřičně hrdá. Její oči jsou tmavě hnědé, někdy se zdají býti černé. Její hustá hříva hnědých vlněných vlasů je často stažena do uzlu, nebo culíku, jelikož Yoru nesnáší, když jí vlasy překáží. Ačkoli si skoro vždy najdou neposlušné, malé pramínky cestu, jak se dostat na svobodu. Její obličej je souměrný, s lehce sešikmenýma očima a elfskými rysy. Její paže a záda zdobí několik jizev. Některé jsou dlouhé, jiné krátké. Většina je bělostná a vystupuje jako pěst na oko na její tmavé kůži. Také má skoro neustále nějaké modřiny, či malinké škrábance. Toho si už ani nevšímá. Její zvláštností je, že téměř vždy chodí boso. Chodidla jí za ty doby ztvrdla, už necítí skoro nic.

 

Oblékání:

Yoru nemá ráda přílišné přehánění ani moc krajek, nebo tak. Záleží jí čistě na praktičnosti oblečení. Takže často nosí košili, opasek a přiléhavé kalhoty. Opasek jí slouží ke stáhnutí často plandající košile, zavěšení meče, dýk a jiných zbraní. Je-li nucena se obout, kupodivu s sebou vláčí vysoké boty, z měkké kůže, co se podobají mokasínům, jenže jsou vyšší a ještě trochu odlišnější. Nikdo ji ovšem nepřinutí obléci se do šatů, či sukně. To opravdu ne. Její oblečení je často lazeno do černé, hnědé a zelené. Na cestách její tvář také halí tmavá kápě.

 

Maska: Chladná, nepřístupná. Yoru neukazuje svou pravou tvář každému. Navenek jedná stroce, oplývá cynismem a sarkasmem. Spoustě lidem to není příjemné ale Yoru si toho sobecky nevšímá.

Tvář: Za maskou chladné bojovnice se skrývá citlivá dívka, která ale odmítá přiznat své emoce, které se za každou cenu snaží držet na uzdě. Když ji poznáte do hloubky, zjistíte, že se jedná o empatického elfa, který se snaží přežít.

 

Historie:

Yoru se narodila na úplném okraji Du Weldenvarden, avšak ne tak daleko od Kirtanu. Matka i otec byli praví elfové, Yoru byla jejich příslibem nehynoucí lásky. Svou dceru nadevše milovali, jenže Yoru byla jako vždy výjimkou. Už od malička neměla ráda uzavřenost elfů. Chtěla se smát, tančit, lovit a radovat se. Často tedy utíkala z domu a v lesích hledala dobrodružství. To, že ji tam nic nezabilo jen mluví o nekonečném štěstí. Dostalo se jí potřebného vzdělání, jak magie, tak obyčejných věcí, jako je třeba čtení. Snad jako každý elf musela umět používat luk a meč. Jestli jí něco šlo, tak to byla lukostřelba a šermířství. Milovala tréninky, když mohla chytit do ruky jílec svého cvičného meče a začít děsivý tanec boje. Při luku milovala to, že se musela naprosto uvolnit, rozprostřít své vědomí a nevnímat nic jiného, než luk a kořist. Lukostřelba byla jejím uklidňujícím prostředkem. Svůj luk milovala nadevše a stále taky miluje. Její život veselé holčičky ovšem skončil v jejích šedesáti letech. Z elfského pohledu byla stále mládě a ona se tak taky chovala. Nebrala skoro nic vážně, jen se nechávala unášet radostí a vášní. Její rodiče s ní měli docela trápení, ale nic světoborného s ní nevyvedli. Její rodiče zemřeli. Nikdo ještě neví jak, nejsou ani učité spekulace, jak by ti dva mohli umřít. Jisté je jen to, že Yoru od té doby uzavřela svoje srdce a vydala se do hloubky Du Weldenvarden. Dlouho tam žila, lovila, putovala, hledala sama sebe. Kupodivu si místo meče za zbraň vybrala hůl. Dlouhá bojová hůl je ošetřena různými kouzly a je pokryta řezbami glyfů starověkého jazyka. Yoru, na rozdíl od ostatních elfů, jí maso. Ona uznává zákon přírody, silnější přežije. Z každého tvora, co uloví se snaží využít maximum a nevyhazovat zbytečně nic. Což se jí taky daří, jelikož když máte po boku jednu velkou kočku, maso spíš chybí, než přebývá. Tak se tedy dostáváme k tomu, jak přišla elfka ke svému chlupatému gepardímu příteli. Zajímavé, co? Už jen ta představa. Yoru se pár let po smrti rodičů vydala pryč zpod ochrany lesa. Bylo to tedy někde na okraji pouště Hadarak, když potkala kočovný kmen. Ne, že by jí věřili, ale přijmuli ji. Ona jim dala některé věci, co nepotřebovala a oni zase jí jídlo a oblečení. Měla ten kmen docela i ráda a když už se chystala jít dál, tak za ní v noci přišla jejich šamanka, nebo tak by se to dalo nazvat. V rukou držela dvě chlupaté kuličky, jednu větší, jednu malinkou. Se slovu, že ji ochrání a pomůžou, jí šamanka vtiskla malé koťata do ruky. Yoru se tomu příčila, jelikož si byla jistá, že ji na cestách ty malé mláďata budou jedině zdržovat, ale nestalo se. Po pár měsících, co musela nebohá elfka zjistit, jak se krmí jedno nedorostlé kotě  vyrostl z chlupaté kuličky krásný a majestátní Gepard. Podle všeho je ta kočkovitá šelma kluk a podle toho taky dostala jméno. Zen. Zen k ní přirostl mnohem víc, jelikož ho i krmila jako mladého, když byl ještě závislý plně na ní. Je zvláštní, že od ní neutekl, jelikož šelmy by přeci jen měli být lákání voláním přírody, ale nestalo se. Yoru neví proč, do jeho mysli zasahuje velice nerada, jelikož sama ctí poslední soukromí mysli. S takovou společností pokračovala elfka dál a dál. Vrátila se na okraj lesa, těsně tak, aby žila tam, kde les řídne a je to pár kroků od planin. Tam se toulá se svým svěřencem a hledá něco. Neví, co přesně má teď dělat, uvažuje, že by se vydala do Beorských hor, ale po chvíli to zase zamítne. Zmítá se v nerozhodnosti a emocích, které po dlouhé době dá zase čas od času najevo. Její prapodivnou zálibou se stal let. Miluje, když může stát na vrcholku kopce a poslouchat vyjící vítr, nebo pozorovat sokoly, jak se střemhlav vrhají ke své kořisti, nebo jen nechávají vítr, aby je zanesl  pryč.  Yoru miluje noc. Měsíc, hvězdy, to kouzlo. To všechno ji táhlo už od malinka. Její radostí je, když si může lehnout vedle Zena, zabořit ruce do jeho srsti, sledovat oblohu a zpívat.

 

Rodina:

Její rodinu momentálně tvoří pouze zvířecí společník a to gepard Zen.

 

Majetek:

Tři plátěné košile, Dvoje úplé kalhoty, Jeden černý plášť, Jedny vysoké, hnědé boty, Brašna .

Hůl, Luk a šípy, Nůž a brousek, Provaz.

Modro-zlatý kámen zavěšený na šňůrce na krku.

 

Dovednosti:

Lukostřelba 4/7

Boj s mečem 2/7

Boj s holí 3/7

Vyřezávání 3/7

Magie 3/7

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělá
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   X zlatých

 

Začátečník 741 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Yoseňané - Žena
Dne: 18.11.2017 13:17:29 FB



 

Mechanická postava - Yosen

 

JménoElenë

Přezdívka: říkají ji El nebo Malinká.          

Rasa: víla

Pohlaví: žena

Datum narození: 03.Listotřas 3244

Náboženství: Její vírou je Gaatera

Jazyky: mluví od mala jen vílím jazykem, protože vyrůstala jen s matkou, která na ní neměla moc času.

Povolání: živí se již 3 roky jako švadlena.

 

Podoba: 

Postavu má křehkou a malou, oči modro-šedé a rty které vypadají trochu jako nateklé. Nos má menší a špičatý. Na krku nejraději nosím náhrdelník, který se skládá z různých spirálů a na něm jsou dva modré kamínky. Křídla jsou jsou jí spíše jen na okrasu, létá jen občas pod je to opravdu nutné, jinak je pořád na zemi.

 

Oblékání má na každý den jiné. Šaty si šije sama a posle toho to tak vypadá, protože nosí většinou oděv, který nikdo nikde neviděl, pokud si šaty nekupuje od ní. Ráda nosí šaty krátké a co nejlépe ve fialové či modré barvě. Nejraději to doplňuje nějakým opaskem či jiným šperkem který tomu dá takzvaný ,,šmrnc".

 

Povaha:

Většinou bývá veselá a dobře naladěná a umí být též smutná a naštvaná jako každý. Většinou koná dřív, než přemýšlí, takže to hodně krát dopadá tak jak to dopadá. Nejvíc šťastná je, když je mezi malým počtem lidí a může vymýšlet nové a nové šaty. Na první pohled se zdá být zvláštní, ale pokud ji dobře poznáte lépe tak je velmi přátelská a milá. Sama o sobě si myslí že je velmi náladová a kreativní o čemž vypovídá její styl oblékání. Protože je hodně náladová tak dokáže být v jednu chvíli šťastná a nejednou smutná a zamilovaná. Občas se za to nenávidí ale to ji za den či dva přejde.

 

Historie: 

Od mala se učila tak nějak sama, matka měla svých problémů dost takže na ni neměla čas. K šití se dostala, když byla malá a viděla ostatní, jak si zašívají knoflíky či kabáty. Když postupně stárla snažila se si ušít něco sama bez cizí pomoci. Hodně času strávila s tátou a sestrou kteří se pak odstěhovali z důvodu práce. Nir sebou nevzali, protože chtěli, aby se naučila žít sama a naučit se hospodařit s životem a s mincemi které ji nechali a vydělává si prodejem šatů. Měla nejlepší kamarádku, ale ta se musela odstěhovat pryč, a tak na to zůstala sama, měla hodně peněz, ale začali docházet zásoby jídla a nitě, takže ji peněz zůstalo po málu. Sice nežije nějakým luxusem, ale myslí se, že se má dobře protože má všeho dostatek a peníze jí přibývají za prodeje oblečení které ji vydělává slušné peníze. Pokud by se našel někdo, kdo by jí s šitím pomohl byla by určitě ráda a mohla by si dovolit šít víc jak čtvery šaty.

 

Schopnosti: magii moc neovládá, umí číst a trochu psát ale to jen střídmě. Plavat se bojí jak už kvůli křídlům, tak kvůli strachu ze smrti.

 

Majetek: vlastní spoustu jehel a nití a taky různé látky od kůže po nějakou jemnou látku. Má u sebe i nůžky a nožíček který nosí u sebe pořád

 

Rodina:

 Matka:  

Jmenuje se Poicë noci pracovala jako uklízečka a přes den jako kuchařka. Je milá ale občas pokud ji něco naštve je naštvaná klidně tři dny, a to si nikdo nepřeje.

Otec:

Jmenuje se Arnarmo nejraději bojuje a leští svoje zbraně kterých má dost na to aby se měl čim chlubit.

A jako poslední je tu moje sestra Alassëa. Tu jsem za celý život neviděla ani jednou, jen vím že ji mám.

 

Dovednosti

šití


- Autor webu: Správce říše - Autor skinu: Morcelwen Poicë