TOPlist

Napsal: Aireen | Kategorie: Mazlíci - Muž
Dne: 08.11.2017 15:52:17 FB



 

Jméno: Záleží na majiteli, sám si říká jednoduše Bílý

Druh: Havran

Věk: rok a půl

Majitel: Rey

 

Podoba a povaha

Tento opeřenec je už na první pohled exponát svého druhu. Mezi vzácné se řadí především díky svému krásnému, sněhově bílému peří, na které je jak se patří pyšný. Ovšem to není celé. Místo typických červených očí - které se u bílých druhů často vyskytují - má havran oči modré. Jakoby vám sám chtěl naznačit, že rozhodně není jen tak nějaké obyčejné, pozor, znovu podotýkám OBYČEJNÉ zvíře. To tedy rozhodně není. Na ptáka je značně chytrý. Možná až moc. Svému majiteli může být dobrým společníkem, pokud tedy dotyčný neudělá tu chybu a nepokusí se ho zavřít do nějakého malého prostoru. To je věc, kterou tedy opravdu nesnáší. Bere to jako nejvyšší porušení jeho ptačích práv, které jsou samozřejmě těmi nejdůležitějšími na světě. Takže kromě práva na neomezený letový prostor si ještě nárokuje pravidelnou dodávku jídla (možná pokud ho přesvědčíte, že je zábavnější lovit, nebude tak náročný), a rameno majitele. Ano, vaše rameno již nepatří vám, ale havranovi, smiřte se s tím. To že do vás zaboří čas od času své silné drápy není vůbec váš problém, protože to není vaše rameno. Vřele bychom vám ještě doporučovali dávat si pozor na zobák. Je tvrdý a přesný. Když se hodně naštve, ztráta oka je skoro jistá.

 

Přes to všechno má havran naprosto nevyčíslitelnou cenu, protože v omezené míře zvládne komunikovat myšlenkami. Ovšem abyste si nemysleli, ne jen tak s někým. A když už jste zhodnocen za dostatečně dobrého aby se s vámi bavil, konverzace vypadá především na bázi obrazů. Při dlouhodobém tréninku by nejspíš byl schopen zvládnout i nějaká slova, ale v tuhle chvíli si myslí, že je to naprosto zbytečné, protože komunikace přes obrazy je podle něj rozhodně nejpřesnější.

 

Schopnosti a vlastnosti

Tak kromě schopností intelektuálních jako je nějaká myšlenková komunikace a značná vychytralost mezi jeho dobré schopnosti patří boj. Boj v ptačím stylu samozřejmě. Když přijde na věc, dokáže být dostatečně agresivní na to aby nepřítele svým zobákem poškodil. Mezi ne až tak dobré vlastnosti patří lenost.

 

Cena

Prodejní cena by jistě přesáhla 10 zlatých, potom je jen otázkou jak hamižnému obchodníkovi ho budete chtít prodat.

 

 

Začátečník 0 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Lidé - Muž
Dne: 08.10.2017 11:26:26 FB



 

Meno:

Volám sa Breton Leach.

Rasa:

Obyčajní človek.

Pohlavie:

Muž

Narodenie:

9. Duhovec 3245 (20 rokov)

Náboženstvo:

Bratstvo

Jazyk:

Ľudský jazyk.

Práca:

Som bojovník. Moje povolanie je môj meč.

 

 

Popis:

Nie som extra vysoký. Moja výška je 180cm. Váha 88kg.

Mám vypracovanú postavu, sú to roky a roky tréningu.

Moje telo je skôr atletické, som hlavne obratný a rýchli bojovník. Dokážem sa vyhýbať zásahom a

  pár krát som sa uhol aj šípom. Na ľavom ramene mám vytetovaní trojuholníkový amulet ktorý som dakedy dávno stratil. Oblečení som prevažne v mojom čiernom koženom brnení. Sám som si ho vyrobil presne na mieru. Koža nie je extrémne odolná ale ťažké železné brnenie by obmedzovalo moju pohyblivosť. Na chrbte mám svoj vlastnoručné vyrobený štít. Meč mám v pošve na ľavej strane.

Tento meč som už však nevyrobil. Je to jeden starý artefakt ktorý som našiel.

Dá sa povedať že celý rok každý deň som v mojom koženom brnení.

 

Charakteristika:

Som dosť náladový  a som dosť výbušní. Jeden čas sa smejem a o sekundu môžem mať také nervy že sa bojím či niekoho nezabijem. V hlave mi neustále behajú myšlienky. Myslím na rodinu a na to aký by som mal život keby som o ňu neprišiel. Nepotrebujem byť ľutovaní, nemám to veľmi rád. Dokážem sa o seba postarať sám. Nesmejem sa ak nie som okolo ľudí ktorých poznám. Neviem sa vyrovnať s tým koľko smrtí som videl a mohol som im zabrániť. Nemám však problém zabíjať ak je to nutné.

 

História:

Život boháča

Narodil som sa v bohatej šľachtickej rodine. Žili sme vo vlastnom hrade hlboko v lese. V sme boli len otec, matka, starý otec, dve sestra, brat a ja. Okrem toho tam bolo už len 200 vojakov ako ochrana hradu. Žilo sa nám fakt dobre. Moje sestry sa každý deň hrali na princezné a ja z bratom sme sa denne cvičili umenie so zbraňou, obranné umenie bez zbrane, streľba z luku a všetko čo sa boja týka. Učil nás to sám otec ktorý v boji premohol aj niekoľkých súperov naraz iba z krátkym mečom bez štítu. Občas s nami cvičila aj naša sestra Kristy. Mal som 6 rokov keď som prvý krát chytil do ruky meč. Otec mi ukázal pár výpadov mečom a od vtedy som meč z ruky nepustil. Začal som trénovať, každý deď som cvičil a každý deň som bol lepší. V tej dobe mal môj brat ešte len 4 roky. Cvičiť začal keď mal 5. Takže rok po tom čo som začal ja začal aj on.

Veľká strata

Mal som už 12 rokov. Z mečom som narábal lepšie ako dospelí bojovníci. Z bratom sme chodievali na súťaže ktoré sme stále vyhrávali. Striedali sme sa, raz som mal prvé miesto ja a raz zase on. Jediné čo sa zmenilo bolo počasie. Bolo to fakt divné, v okolí nášho hradu bolo neustále zamračené. Z lesov bolo v noci počuť divné zvuky a nezneli ako zvieracie či ľudské. Zvuky išli zo severnej strany. Na tej strane bolo veľká zemská trhlina, niečo ako otvorená jaskyňa. Jeden deň sa dedo rozhodol preskúmať tie zvuky a tak sa spolu z 30 vojakmi na koňoch vydali na sever. Otec bol zásadne proti, no starý otec bol ten ktorému patril hrad a okolie a preto ho nepočúval. Tak sa predvečer vydali zistiť čo sa tam každú noc deje. Slnko už zapadalo a dedo bol tesne pred cieľom. Našiel však niečo ohavné. Nemohol uveriť že by bol niekto schopný niečo takéto spraviť. Po zemi boli roztrhané telá ľudí, koňov a divokých zvierat. Nechápal čo to má znamenať a kto to spravil. A nechápal ako je možné že v noci nebolo počuť ľudskí krik. V tom pred nimi v kríkoch niečo zašušťalo. Starý otec sa otočil ku koňovi pretože tam mal zavesený meč. Zobral ho a keď sa otočil nemohol uveriť vlastným očiam.

Stálo pred ním mohutné šedé monštrum z rohami rastúcimi z čela. Starý otec sa nestihol spamätať a to monštrum ho už stihlo nabrať ako baranidlo.

Táto noc bola iná. Z otcom a bratom sme stáli vo veži vedľa hradnej brány a počúvali zvuky z lesa. Nič sme nepočuli. Po dvoch hodinách sa otec rozhodol že sa vydá za dedom, no nestihol to. Z lesa sa už valil dáky kôň a niesol dáku zranenú osobu. Stráže okamžite otvorili brány a kôň vbehol dnu. Bolo mi do plaču keď som to videl. Starý otec bol celý dobytí a ranení. Bol celý od krvi. Otec pribehol k nemu a pýtal sa ho čo sa stalo. Dedovi nebolo nič rozumieť, len si mrmral popod nos. Hovoril o dákych beštiách, o tom že ho naháňali po celom lese a o tom že máme obsadiť hradby či také niečo...

Bolo však neskoro. Nestihli sme zavrieť bránu a tie veci vbehli dnu ako keby boli doma. Tak ma trhlo že som skoro spadol na zadok. Otec dobehol za nami a povedal nám nech ideme do tunelu ktorý vedie popod horu preč z hradu. Z bratom sme utekali preč od bráni ale otec išiel priamo k nej z mečom v ruke a za ním armáda vojakov. Neviem čo sa stalo ďalej pretože sme zabehli za roh. Utekali sme naprieč chodbou keď nám do cesty vbehla jedna tá vec. Zastavili sme a chvíľu sme sa pozerali na seba. Brat stál za mnou a plánoval čo ďalej. Ja som na plány nemal čas a tak som tasil meč a utekal naproti smrti. Beštia sa rozbehla a napriahla mohutnú svalnatú ruku pripravená ničiť. Monštrum zaútočilo no ja som mu spravil kotrmelec po pod nohy, vyskočil a v otočke švihol mečom. Nikdy som nikoho nezabil. Táto vec však bola o hlavu kratšia. Z bratom sme utekali ďalej. Keď sme došli k tunelu matka s sestry tam už čakali. Zdalo sa mi ako keby to otec naplánoval, myslím že niečo tušil. Matka a sestry plakali. Nemohol som si dovoliť spraviť to isté, musel byť niekto na koho sa môžu spoľahnúť. Z námestia sa ozval veľkí výbuch, beštie zjavne postupovali. Museli sme sa ponáhľať a tak sme išli tunelom. V strede tunelu som pred nami počul tie isté zvuky čo vtedy lese. Srdce sa mi rozbúšilo ešte viac, myslel som že mi pukne. V tme pred nami sa zjavili tie beštie. Nevedel som čo mám robiť. Chytil som sa za amulet čo mi dal otec a dúfal v zázrak. Beštie už boli blízko. Nebolo úniku. V tom sa amulet rozpálil a zafarbil do modra. Odrazu z neho vyšiel modrá záblesk a to je posledná vec čo si z toho dna pamätám.

Drsné prebudenie

Keď som sa prebudil bolo už ráno. Nevedel som čo sa stalo. Amulet som už nemal, nemal som ani meč a štít čo som mal na chrbte zmizol. Postavil som sa zo zeme, celý zničení a boľaví ako keby som spadol z hradnej veže na kamennú podlahu. V tom som si spomenul čo sa stalo. Okamžite som sa rozbehol a hľadal hrad. Po dvoch hodinách blúdenia som došiel pred zničenú hradnú bránu. Všetko sa tam už rozpadávalo. Chodil som pomedzi kostry, ľudské kostry. Telá tých beštii tam neboli. Zaujímavé bolo že to tam bolo všetko rozpadnuté, zarastené a kostry? Bolo ešte len ráno a telá sa už rozpadli? Hľadal som otca ale nikde som ho nevidel. Zašiel som až do hradnej veže kde sa pás kostier. Na konci v rohu bolo jedna kostra, poznal som ho. Ten okrúhli amulet. Bol to môj otec. Zvalil som sa k nemu a plakal. Vôbec som nevedel čo mám robiť, všetci boli mŕtvi a ja som s tým nič nespravil. Mohol som im pomôcť ale nepomohol som im. V tom som si spomenul na matku sestry a brata. Boli v tom tuneli od ktorého si nič nepamätám. Neviem čo sa tam stalo. Prežili to? Pýtal som sa sám seba. Utekal som k tunelu no keď som tam dobehol... Tunel bol zasýpaný. Zvalil som sa vädla vchodu a hľadel do zeme. Prišiel som o všetko. O všetko čo som mal. A až potom som si to všimol. Spal som 10 rokov?(myslel som si) Bol som dáky väčší, vyzeral som už ako dospelí. Vôbec som to nechápal.

Tulák

Mal som 18 rokov, bezdomovec, zlodej možno vrah. Stal sa zo mňa odpad. Nie som tak úplne bezdomovec. Mám jednu starú búdku na konci mesta, jednu drevenú posteľ a jeden stôl. A samozrejmé veľa vína. Každý deň opitý. Oblečený v otrhaných handrách zo starým mečom v pošve. Víno kupujem za nelegálne zápasy. Aspoň niečo mi ide. Už je tomu rok čo som stratil celú rodinu. Teraz už čakám len na smrť ktorá sa mi dáko vyhýba. Dal som si spraviť tetovanie na ľavej ruke. Je tam môj starý amulet, posledná vec čo som mal po otcovi a aj tú som stratil. Raz som išiel po meste ako každý deň. Ľudia sa mi dosť vyhýbali, bolo to asi tým smradom. Ani neviem kedy som sa naposledy umýval. V tento deň sa stalo však niečo s čím som nepočítal, inak by som sa umyl a poriadne obliekol. Pred trhom som vidiel jednu peknú babu. Vyzerala že je z bohatej rodiny, nechápal som čo tam robí. Bol by som však blázon keby som šiel za ňou. A tak som išiel do krčmy hneď naproti. Bol som tesne pred vchodom do krčmy keď odchádzala, samozrejmé som sa za ňou trochu obzrel. Vybrala sa do uličky zlodejov, ona to zjavne nevedela. Keď tam vošla vybrali sa za ňou dvaja chlapi zo zlými zámermi. Tak som si odpustil obedné pivko a vybral sa za ňou. Išiel som uličkou a takmer som si vybral zlí smer. Už som chcel isť rovno no zlodeji už vykonávali svoju práva v uličke na ľavo. Chcel som tasiť meč keď som si všimol že ho nemám. Jeden ju držal u steny a ten druhý... Zistil som že nejde len o krádež ale aj o znásilnenie. Tak som sa za nimi rozbehol. Tí dvaja boli asi dosť zaskočení, stihli už len otočiť hlavy keď som skočil a oboch ich kopol do hlavy. Zjavne bolo prekvapená aj tá baba. Zase sa stalo dosť nečakané, od kedy také baby skáču na takých potrhaných smradochov ako ja? Ponúkla mi dáko odmenu, ja som však nič nechcel. Ponúkla mi ešte jedlo, víno, kúpeľ a oblečenie. Tak to som nemohol odmietnuť. Tento deň bol v skutku dobrí. Najedol som sa a po dlhej dobe som vyzeral ako človek. A aj niečo viac... Všimla si moje tetovanie, ten talizman. Vraj to už niekde videla. Odporučila mi jedného človeka ktorý o tom niečo vedel. A tiež mi povedala niečo o tom meči. Zistil som že to je vzácny artefakt. Ten meč som našiel v jednom chráme... Tak som si zbehol po meč do svojej búdy a našťastie tam ešte bol. Keď som sa vrátil, ponúkla mi výbavu, brnenie... Nechcel som však ani to a tak som jej navrhol že si tú výbavu vyrobím sám. Vlastne som sa jéj zabudol spýtať na meno, a keď som to už konečne spravil... Bola zase zaskočená ako vtedy keď som ju zachránil. Volá sa Ann. Poslední krát som sa s ňou rozlúčil a povedal jéj že sa možno ešte vrátim. Vybral som sa vlastnou cestou. Za amuletom ktorý zničil moju šancu zachrániť moju rodinu.

 

 

 

Schopnosti:

Od mala som sa učil bojovať z mečom a zo štítom. No povedal by som že z mečom bez štítu mi to ide lepšie. Som trénovaní bojovník. 6 rokov som trénoval a poslednú dobu mám veľké skúsenosti z bojov na život a na smrť. V boji som zatiaľ nebol zranení. Celé dni som na nohách, neustále chodím alebo bežím. Fyzičku mám z môjho profilu dosť dobrú.

 

Umenie s mečom 4/7

Umenie so štítom a mečom 3/7

Obranné umenie bez zbraní a štítu 4/7

Streľba z luku 3/7

Beh 4/7

 

Rodina:

O rodinu som prišiel keď som mal 12. No stále verím že to moje sestry, matka a brat vtedy prežili. Možno že ten modrý záblesk zasiahol aj ich a oni sa zobudili po piatich rokoch niekde úplne inde. Sestry som mal úplne u tela, možno že to aspoň oni prežili.

 

Bordor Leach: Môj otec, najodvážnejší a najlepší bojovník akého som poznal. Bil sa až do poslednej chvíle no prevaha súpera boli veľmi veľká. Trénoval ma v boji z mečom. Pripravoval ma na to ako prežiť v divočine, trénoval ma v behu. Kým som nezabehol určití čas nemohol som skončiť, za čo mu vďačím, aj keď sa mi to v teda zdalo tvrdé. No vedel čo robí, myslím že ma pripravoval na to čo sa má stať.

Hedulka Leach: Moja matka. Ľutujem že som s ňou netrávil viac času. Väčšinu času som trávil z otcom alebo bratom.

Vlcko Leach: Môj starý otec.

Barbucha Leach: Moja sestra. Meno po matke.

Kristy Leach: Moja sestra.

Malakam Leach: Môj brat. S ním som trávil najviac času.

 

 

 

Majetok:

Oblečenie:

Nosievam svoje čierne kožené brnenie. V prípade moja mám aj svoju čiernu helmu. Vyrobil som si ju u dievky čo som stretol. Na zimu mám aj jeden veľkí kožuch z medveďa. Dlhí po kolená. V zime pekne hreje, zima v ňom fakt nie je. Mám dlhé čierne kožené nohavice. Mám ťažké kvalitné kožené topánky. Dávajú sa s nimi dobré kopy.

Zbrane:

Dlhý čarovní meč – Našiel som ho v jednej hrobke. V ničom nevyniká. Proste som nemal na to kúpiť si ho.

Stredne veľkí čierny okrúhly štít z dvoma polkruhovímy výrezmi – Štít som si vyrobil. Z vonku je obalený tenkou vrstvou kovu a z dnuka je drevo. Takže je to celkom ľahký štít.

 

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělý
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   X zlatých

 

Začátečník 1869 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Víly - Žena
Dne: 05.09.2017 19:55:54 FB



Jméno: Alciellë Elenya

Rasa: Víla

Pohlaví: Žena

Datum narození: 1.Milovník, 3104

Náboženství: Její vírou je Gaartera, my bychom nyní řekli Matka příroda, magie Matky přírody, stvořitelky všeho živého. Víly se řídí přírodou a jejími cykly a zákonitostmi, vzešly z ní totiž nejpříměji a mají k ní nejblíže, a to jak fyzicky tak psychicky, ze všech ras. Uctívají tedy matku bohyni, řídí se kolem roku, tedy rovnodennostmi a významnými body v přerodu přírodních cyklů.

 

Jazyky: Rodný jazyk víl, díky části života ve vyhnanství ovládá obecnou řeč

 

Povolání: léčitelka, bylinkářka

 

Popis postavy (Podoba):

Alciellë je drobnějšího vzrůstu, její postava je ženská, křehká avšak ne vychrtlá. Má postavu ve tvaru přesýpacích hodin, vykrojený pas a pěkné boky a ňadra. Není ale zavalitá. Její chůze je ženská, tichá, jak se u víl stává, často se popisují jako lehkonohé, díky sepjetí s přírodou pokud chtějí, se ani lísteček nepohne když procházejí. Její tvář je vždy usměvavá, ač v jejích tmavě modrých očích, přirovnatelných k noční studánce, můžete vidět, že si pár věcí prožila. Má pěkně krojený nos a nejzajímavější na její tváři jsou asi nádherné plné rty, které při úsměvu odhalují dvě řady bělostných zubů. Jak jsem již psala úsměv je u ní běžně k vidění, snaží se být optimistická a ráda tuto náladu předává dál, takže zamračenou ji uvidíte spíše v soukromí a jen poskrovnu. Její vlasy jsou jako tekutý oheň, i když vzhledem k tomu, že je zemní víla by bylo možná přiléhavější je popsat takto: Mají barvu železité půdy. Ano, jsou zrzavé a nepoddajně se kroutí kolem její tváře jako pavézky korunu stromů ve větru. Na nosu má pár pih, ale nejsou nějak výrazné či dominantní. Oči jsou mandlového tvaru, rámované černými řasami, někdo je přirovnává k pohledu laně. Nevinné, čisté, přesto vědoucí. Vzhledem ke své rase se obléká do šatů, které jsou lehké, v pase často sepnuty nějakou sponou, provázkem či páskem. Barvy ladí s lesem, tedy od béžové, hnědé přes obligátní zelenou, až po slavnostnější bílou nebo blankytně modrou. Často a ráda chodí oblečená jen do rostlin, které umí vytvarovat do podoby provizorních šat. S botami se nerada obtěžuje, není-li třeba, tudíž nejčastěji ji uvidíte bosou, avšak ráda se zdobí přírodními šperky, což u víl není až tak běžné a tak na nožkách nosí pletené ozdoby s kamínky či dřevěnými korálky. Podobné pletenice si občas dává do vlasů, aby jí alespoň chvíli neplápolaly kolem hlavy bez ladu a skladu. Na krku nosí amulet, který je jedinou věcí, která jí zbyla po matce.

 

Charakter (Povaha):

Na první pohled se snad nikdy nestalo, aby Alciellë někdo popsal jako pochmurnou. Čiší z ní životní energie, chuť žít, smát se, radovat ze všeho kolem a předávat to dál. Miluje, když vílám kolem sebe spraví náladu, nebo povzbudí ducha. Bere to jako dar a také povinnost, když jí tento dar radosti byl dán do vínku. Vše se snaží vždy vidět z té lepší strany. Je statečná, ač vnitřně mívá strach dělat velké kroky, ale její odvaha, smysl pro spravedlnost a také přirozená a až někdy nezdravá zvědavost většinou tyto strachy převýší. Ráda poznává nové věci, tedy ráda se učí a to jak dovednostem, tak i vědomostem. V době ve vyhnanství byla známá jako čtenářka. Milovala staré i nové texty a ráda v nich poznávala kraje a obyčeje, které osobně nemohla navštívit, či se s nimi setkat. Totéž platí o jejích dovednostech, nejraději by uměla vše, od šití šat přes výrobu mečů až po stavění obydlí, samozřejmě to není možné ale je zručná a v ručních pracích vyniká. Ráda šije, vyšívá a zdobí. Co je ale její největší vášní a snad i vrozenou kvalitou je láska k rostlinám. Umí poznávat snad všechny druhy rostlin Alagaesië. Zná jejich účinky a umí míchat lektvary, hojivé, či jinak prospěšné. Samozřejmě zná i jedy ale jen jako součást toho aby se jim vyhnula, nikdy u ní nehledejte vyhovění požadavku na tvorbu jedu. K cizím lidem je ostražitá, ale pokud se k ní chováte hezky bohudík, či bohužel není těžké tuto ostražitost prolomit a získat její důvěru a pomoc. Je přátelská, otevřená (někdy až příliš), upřímná a nenávidí lež, či podvody. Jedná vždy přímě, protože to je pro ni jediná správná cesta, které věří. Samozřejmě dovede být i diplomatka, ale vzhledem k její ohnivé povaze je to pro ni náročné a musí se hodně hlídat aby neřekla něco nepatřičného a příliš jak se říká od srdce. Za co se stydí a snaží se to potlačovat je roztěkanost a impulsivnost, občas má tendenci jednat rychleji než myslet a tak se jako mladší dostávala do nepříjemných situací více než je zdrávo, na druhou stranu se měla mnoho šancí poučit a vzít si z těch zkušeností ponaučení. Vzhledem k  jejímu věku není sice moudrá kmetka, ale zažila dost, aby se naučila vyhodnocovat situace a tak své horší vlastnosti více či méně úspěšně dovede korigovat do patřičných mezí.

 

Historie:

   Alciellë se narodila ve špatný čas na špatném místě. Nebo..záleží z jakého pohledu to berete, měla velké štěstí, o to větší, že sama přežila když téměř celá její rodina byla vyvražděna. Připomíná vám její rok narození něco? 3104 ano, byl to rok kdy vzala Avenruee právo do vlastních rukou a nechala zničit a vyplenit palác královny Moanen, vyhladili téměř celý rok Noema. Mělo se za to, že neštěstí přežil jen Moanenin syn s rodinou, nicméně měli s sebou ještě jedno dítko. To dítko byla Alciellë. Malá dcerka Moanen, o jejíž existenci široká veřejnost nevěděla. Vílí věštkyně Moanen předpověděla hrozící nebezpečí a promluvila o dítěti, které bude hodné trůnu, Moanen v té době byla těhotná a rozhodla se, za každou cenu dítko ochránit, i za cenu, že nebude známo. Ať na pověry, předpovědi a zaklínání věříte, nebo ne, faktem zůstalo, že Alciellë přežila díky tomu, že o ní plenitelé neměli ani tušení. Nechali dítko, které měli za nepodstatné být a jeho bratr jej vzal, když utíkali ze Zlé noci do temnoty. Dítě si ale nenechal, s dopisem jej předal k výchově věrné služebnici Moanen, které věřila nadevše, a to i tak aby ji zasvětila do tohoto tajemství. Rodina nerušeně sledovala jak malá Alciellë roste, navštěvovala ji ale trvala na tom aby byla vychována prostě a nenápadně, byla by ohrožená likvidací , stejně jako její starší bratr s rodinou. Žila tedy celé dětství ve vyhnanství v rodině své opatrovatelky, naučili ji vše co je třeba, čtení, psaní, díky životu mimo víly tak ovládla obecnou řeč ale i tu rodnou, kterou ji učila její opatrovatelka. Jinak žila jako prosté dítě na venkově, které  si užívalo radostí i strastí každodenního života, jen těch odřenin bylo méně neboť jako víla byla hbitější, ale naopak díky tomu, že žila s lidmi, je na vílu neohrabanější a zbrklejší, převzala totiž chování lidí, kteří spěchají, nemají tolik času jako víly, takže je její povaha a chování kombinací jejího původu a výchovy spolu s prostředím, ve kterém vyrůstala. O svém původu se dozvěděla mladá Alciellë až když jí bylo 20 let. Samozřejmě věděla, že je vílou, neboť křídla a její schopnosti se skrýt nedaly, ale o tom, čí je dcerou. Byla z toho vytržení neboť vyprávění o vílím světě a jejich rodišti ji vždy fascinovalo, chtěla se tam podívat a celou dobu něco hledala uvnitř sebe, kousek skládačky, který by zapadl. Tím kouskem byl její původ. V té době se rozhodla vrátit se do domoviny a také tak udělala se svou věrnou opatrovatelkou. Podařilo se jí usídlit na okraji vílího území a žít jako farmářka, poznávala tak mentalitu svého lidu a její láska k nim rostla každým rokem. Nikdy neuvažovala o tom, že by se snad dožadovala svého práva na trůn. Už protože vedení bylo zodpovědné a staralo se o vílí říši v dobré víře. Vše se ale změnilo poslední roky. Elfové, kteří konečně dali chvíli pokoj vílímu světu se pro změnu začali bít mezi sebou. Což by vílám bylo jedno, nebo k radosti, nicméně to by nesmělo ovlivňovat jejich milovaný les a obydlí. Současná panovnice Airis by byla jistě díky postoji k Avenruee za normálních okolností Alciellina spojenkyně, nicméně díky pasivitě se stává na hranicích Antharry čím dál více potyček. Lid trpí díky plundrování a začíná se bouřit. Když při jednom ze soubojů na okraji vílího království zemře Alcina opatrovatelka, rozhodne se jednat proti ignoranci současné vlády a vydá se do hlavního města vznést nárok na trůn.

 

Schopnosti:

   Jak jsem se již zmínila Alci, jak jí s láskou říkávala opatrovatelka Niniel, je velmi schopná bylinkářka a tvůrkyně lektvarů. Rozumí si velmi dobře s rostlinami a její magie pochází z magie země. Je tedy zemní vílou. Dokáže v přítomnosti přírody urychlit růst rostlin a určit kam nebo do jakého tvaru porostou. Dovede jako ostatní víly splývat se stromy a telepaticky se spojuje se zvířaty. Umí číst a psát, vyšívat a farmařit, díky tomu v jakém prostředí vyrůstala. Spíše než bojovnicí je diplomatkou, umění rétoriky ji učil její bratr, v době, kdy ještě netušila kým je nebo k čemu by jí to bylo dobré. Má ráda umění, ale ne jako tvůrce, obdivuje malování, sochařství a sama umí "jen" velmi krásně zpívat.

 

Bylinkářství (poznávání rostlin, jejich schopností a tvorba léků či lektvarů): 5/7

Čtení a psaní: 3/7

Domácí práce (vaření, vyšívání, péče o domácnost): 3/7

Farmaření (péče o plodiny): 3/7

Rétorika: 4/7

Boj se zbraněmi: 0/7

 

Přírodní magie:

Novicka Metamorfní magie - neprošla zatím rituálem, tedy neumí se v nic změnit

Učeň Elementární magie - ovládá zemi výše popsáno

Učeň psychické magie - dorozumívání se se zvířaty viz výše

Mistr Vitální magie - poznávání účinků rostlin, tvorba silných lektvarů

Cíl: Stezka

 

 

Rodina:

 Je dcerou Moanen, zavražděné královny víl.

 

Majetek:

Za nejcennější považuje amulet, který zdědila po matce. Vlastní chladnokrevného koně, kterého měly s Niniel jako pracovního na pole a na tahání. Jejich farma shořela, tedy ošacení a dalšího majetku jí příliš nezbylo. Cestuje tedy se svým koněm, zlatkami v měšci a s glejtem podepsaným královnou Moanen, prokazující její původ.

 

Kontakt: AlcielleBaggins@seznam.cz

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělá
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   X zlatých

 

Začátečník 0 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Lidé - Muž
Dne: 01.09.2017 16:52:33 FB



 

Rino Smíšek

 
 
Jméno: Rino Smíšek
Rasa: Člověk
Pohlaví: Muž
Datum narození: 11. Duhovec 3240
 
Náboženství: Kult boha Solase
Jazyky: Centrální dialekt, zvládne i se domluvit i s lidmi ze severu.
Povolání: Bradýř s velkým snem stát se potulným bardem. Ovšem, pouze snem. Úmyslem nikoliv.
 

Popis postavy

 
 - Tělesná schránka: Dalo by se říci, že Rino je v každém ohledu akorát. Není ani moc hubený, ani tlustý, ani extravagantní, ani nudný, ani chudý, ani bohatý, ani upravený, ani špinavý. Pokud bychom měli konkretizovat:
  Pod hnědými vlasy přiměřené délky na vás vykukují hnědé pravidelné oči,, z nichž levé postrádá funkčnost a zabírá tedy místo z čistě estetických důvodů. Postoupíme-li o něco níže, téměř určitě narazíme na jistý nástroj, určený primárně k dýchání - tento určitý nástroj je pak mirně bambulkoidního tvaru, což jeho majiteli ovšem nijak neubírá na atraktivitě. Věčně usměvavé rty ukrývají zcela běžný a v každém ohledu nevýjmečný chrup sestávající z nikoliv zkažených, avšak také ne běloskvoucích zubů.
 Toto vše se nachází na pravidelném obličeji, posazeném na stejně tuctovém a prostém těle. Pokud se rozhodnete toto tělo prozkoumat podrobněji, i bez lupy objevíte mírnou deformaci pravé klíční kosti, nezpůsobenou ničím jiným než elfským šípem, který měl původně trefit někoho úplně jiného. Ale o tom později.
 
 - Styl oblékání: Obyčejně ho uvidíte v bílé, či popřípadě šedé (to znamená že se blíží Prací den) lněné tunice s vyhrnutými rukávy, hnědých vlněných kalhotách a nízkých kožených botách, na které šetřil přes měsíc. Jediným odvážnějším prvkem jeho šatníku je pestobarevný šátek, který nosí uvázaný kolem pasu a bez nějž by asi  nevyšel na ulici. Neustále s sebou nosí jednu sadu břitev, nůžek a hřebenů, láhev holící pěny a klubíčko koženého řemínku, což se ovšem pohodlně vejde do lýkové brašny přes rameno.
 
 

Charakter

 
- Maska: Ten veselý úsměv a prořízlý jazyk nenechají nikoho na pochybách, že před nimi stojí vtipálek. Šaškárny a skopičiny, čas od času přerušené krátkými chvílemi, kdy se Rino zasní a uvažuje, co je za pouští Hadarak, nebo jak to asi vypadá v Surdě jasně dávají všem okolo najevo, že Rino nezkazí žádnou legraci. I když ty pošetilé sny, ve kterých se neustále utápí umějí zkazit náladu, pokud se s vámi o ně rozhodne podělit a vy zrovna neinklinujete k dobrodružným výpravám.
 
 - Tvář: Sám sebe považuje na prvním místě za velice přemýšlivého a uvědomělého člověka, protože se v myšlenkách neustále tolik toulá za hranicemi běžného života. Na druhém místě pak za Smíška a na třetím za nepřítele efů a všeho, co má špičaté uši, nebo trochu zavání magií. Och ano, jednak víra v Solase a jednak traumatický zážitek z dětství ho dovedly k závěru, že magie je špatná a jediná kultura, která stojí za to je lidská.
 
 - Duše: Na prvním místě je Rino poctivý člověk. Nemá problém vystřelit si z kapitána stráží, nebo v žertu vyměnit nějakému známému váček s penězi za hromádku kamení, ale nikdy by nic neukradl ani bezdůvodně nikomu neublížil. Dobře vyvinutý smysl pro humor (ať mu ho věnoval Solas nebo krutá Matka země) ho už párkrát dostal do průšvihu, ale konec dobrý, všechno dobré, zatím vždycky stačilo zaplatit pokutu. Co se toho týče... Občas Rinovi nedojde kdy je čas přestat. Někdy to nevědomky táhne přes čáru a pak se namočí do maléru.
Další kapitolou je pak jeho odpor k čemukoliv vymykajícímu se lidským měřítkům. Pokud dostane příležitost a začne nadávat na nelidi, během několika vteřin byste se divili, kam zmizel ten veselý mladíček. Tvář zkroucená vztekem a znechucením ho naštěstí nenavštěvuje často, takže jí mělo možnost vidět jen pár lidí.

 

Historie

 
Dras-Leona
 
Rino se narodil v Dras-Leoně, do rodiny truhláře. Měl dvě mladší sestry, dva starší a tři mladší bratry. Jeho matka opravdu velmi milovala všechny své děti, jenže sedm je prostě trošku moc a tak byli starší ratolesti postupně posílány, aby se staly tu kovářem, tu krejčím, hlavně aby vypadli z domu. Rino spolu se svým starším bratrem Cironem se rozhodli, že udělají kariéru na moři a spolu se tak vydali do Teirmu.
 
 Cesta do Teirmu
 
Oba bratři se přidali ke kupecké karavaně, příhodně mířící zrovna do Teirmu. Součástí karavany byli i potulný bard a neméně potulný bradýř, kteří oba dva Rina s radostí vyučili (výměnou za to, že jim Ciron každý večer platil pivo) svá řemesla. 
 Po cestě je bohužel potkala nemilá událost - karavana jednou zastavila ve stejné krčmě, kde trávil noc oddíl Galbatorixových vojáků. Ciron s bardem měli toho večera větší chuť na pivo než obvykle a z jakéhosi malicherného důvodu se dostali do hádky s jakýmsi tajuplným cizincem. Z cizince se záhy vyklubal elfí posel, který se (vzhledem k nepříjemnému počtu královských vojáků v místnosti) pokusil utéct. Omylem (!) přitom zabil barda a smrtelně zranil Cirona. Vojákům se jakýmsi zázrakem povedlo sebrat elfovi meč. Tomu ted nezbylo nic jiného než luk a šípy, což ovšem ztropilo strašný zmatek, protože šípy létali opravdu všude. Rino měl tu smůlu, že se ve špatnou chvíli narovnal a jeden nevinný okololetící šíp mu rozdrtil pravou klíční kost.
 Druhý den ráno mu bradýř dal bardovu mandolu s tím, že Rino umí hrát lépe a navrhnul, aby do Teirmu cestovali společně. Chlapec souhlasil a ihned poté, co si dal ošetřit klíční kost s karavanou pokračovali do Teirmu.
 
Teirm
 
V Teirmu si spolu založili bradýřství a rok vesele bydleli. Potom nastala další hospodská rvačka a Rino byl náhle jediným majitelem podniku. No a takhle nějak to je i teď.
 

Schopnosti

Umí počítat plynně do dvaceti a když si pomůže prsty, tak i trochu sčítat a odčítat. Číst neumí vůbec, zato umí úžasně běhat a když se snaží, tak i něco menšího vyřeže. Mimoto člověka může oholit, upravit vousy na čtrnáct způsobů, dámské vlasy na ,,dvacet a něco" a pánské na osmnáct. Od onoho nešťastného barda se naučil pěkně hrát na mandolu. Kuchyňské dovednosti se omezují na vytvoření něčeho jedlého, avšak rozhodně ne nějak chutného.
Bradýřství 3/7
Hra na mandolu 2/7
Vyřezávání 1/7
Běh 3/7
 

Rodina

 
Otec - Tesař Rondl, bydliště Dras-Leona
Matka - Žena v domácnosti Erven, bydliště Dras-Leona
Bratři - Starší krejčí Dorek, mladší kovářský učeň Peno, mladší kovařský učeň Beno, mladší zatím doma Jarun
Sestry - Sybila (nesnáší ho), Frauna (zbožňuje ho)
 Rino s rodinu neudržuje bůhvíjaký kontakt, - vlastně vůbec žádný - ale plánuje někdy v budoucnu návštěvu. Někdy.
 
 Majetek
 - Čtyři kompletní holící sady (jedna sada obsahuje tři břitvy, dvoje nůžky, tři hřebeny, utěrku, láhev pěny na holení - nutno doplňovat - a klubíčko tenkého řemínku - nutno doplňovat -), z nichž jednu neustále nosí s sebou. 
 - Dvě bílé lněné tuniky
 - Jedna svrchní bavlněná tunika (nosí jen když je kosa)
 - Dvoje hnědé vlněné kalhoty
 - Jeden velký pestrobarevný šátek
 - Jedny nízké kožené boty
 - Jedny lýkové střevíce
 - Jedna malá lýková brašna (v ní nosí holící sadu)
 - Jeden velký vak z pytloviny (od doby, kdy se dostal do Teirmu ho nepoužil)
 - Jeden dřevěný vyřezávaný prstýnek vlastní výroby (nikdy ho nesundává)
 - Jedna mandola
 
 Kontakt: jonasveverka@email.cz

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělý
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   3 zlaté

 

Začátečník 0 Mistr

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Lidé - Muž
Dne: 24.08.2017 14:59:54 FB



Kanan
Jméno: Kanan Jarus
Rasa: Člověk
Pohlaví: Muž
Datum narození: 17.8. 3240
Náboženství: Byl vychován ve víře severního kultu
Jazyky: Lidský
Povolání: Zloděj, pašerák a žoldák, který sní o tom, že se jednou usadí a bude vést spořádaný život.

Podoba:
Vysoký a urostlý muž s mírně vypracovanými svaly na pažích a hrudi s bledou pletí a zarostlou tváří. Onyxově černé vlasy si spíná do culíku, v uších po jedné náušnici. Má tmavě hnědé a inteligentní oči, ve kterých se vždy zrcadlí jeho odhodlání. Bývá oblečen v obyčejných cestovních šatech, modrých kalhotech, prosté bílé košili a hnědé vestě. Díky tmavě koženým botám sahající po kolena, hnědému koženému opasku s bronzovou přezkou a zelenému plášti s kápí vypadá jako elegán za jakékoliv situace.

Povaha:
Je převážně uzavřený a vážný, ale ani smysl pro humor mu nechybí. Už od dětských let rád pozoruje hvězdy, má rád dobré jídlo a pití a samozřejmě si rád poslechne i dobrou hudbu. Mezi lidmi je oblíbený, převážně u žen, které jeho společnost vždy rády ocení. I v zoufalé situaci se snaží používat chladné logiky a násilí považuje za nutné zlo, které se tu a tam prostě použít musí, ale nikdy si neliboval ve vraždění ani mučení a když už musel, snažil se zabíjet čistě a rychle. Též umí být šlechetný a milosrdný, jak dokazuje to, že se ujal 10 letého chlapce Ezry. Ke svým nepřátelům, kterých naštěstí není mnoho, je však nemilosrdný.

Historie:
Kanan pochází původně ze šlechtického rodu, jeho rodné panství se rozkládá severně od Teirmu. Dostalo se mu tam vzdělání, které odpovídalo jeho postavení - čtení, psaní, počítání, šerm a základy strategie. Nicméně kvůli rozepři s rodinou, která byla až fanaticky věrná králi Galbatorixovi a jeho království, nakonec v patnácti letech odešel. Nejprve sloužil na několika obchodních lodích. Poté odjel do Kuasty, kde se několik let živil jako zloděj, později i jako pašerák, který pašoval převážně zemědělské plodiny a lidi do Surdy. Nakonec svou činnost provozoval po celém Království. Jistý čas měl románek s Isabel, dcerou bohatého a vlivného kuastského kupce a obchodníka s vínem, Barana. Následně si ji vzal za ženu a z tohoto  svazku se jim narodila dcera Dareen. Bohužel krátce po porodu Isabel zemřela, což Kanana velice zasáhlo. Svěřil dceru  do péče Isabeliných rodičů a odjel. Od té doby se potuluje po Království a nechává se najímat jako strážce obchodních karavan, nebo se věnuje pašeráctví kčemuž využí vá svou lod'. Během jedné z cest zavítal do Drass-Leony, kde se setkal s malým chlapcem Ezrou. Byl to sirotek a na živobytí si vydělával krádežemi. Pokusil se okrást i Kanana, ale neúspěšně. Ten jej nakonec vzal sebou jako svého chráněnce. Ezra se ukázal jako hodný a bystrý hoch, dostalo se mu od Kanana vzdělání a dostával řadu rad ohledně života a Ezra se od něj všemu bedlivě učí. Kanan se mu stal bratrem, přítelem, rádcem, učitelem a ochráncem. Tu a tam navštíví Teirm, kde žije několik jeho přátel.

Schopnosti: Vždy se považoval spíše za průměrného bojovníka a než na zručnost spoléhal na důvtip a obratnost. Jestliže pojme podezření, že se dostane do problémů, tak se snaží ty problémy odstranit dříve, než ony odstraní jeho, a být přitom opatrný.
Šerm 2/7
Lov, pasti  1/7
Plavání 2/7
Řemeslo - pašeráctví 3/7

Rodina: Kananova rodina vlastní menši pozemky severně od Teirmu. Jeho matka se jmenovala Leon a otec Zefir, s matkou měl v dětství vřelý vztah, zato s otcem nikdy moc nevycházel - převážně proto, že po něm chtěl, aby odjel do hlavního města a tam sloužil králi.
Během cest se seznámil s malým Ezrou a ujal se ho. Měl družku Isabel, která zemřela po porodu a dceru Dareen zanechal v péči svého tchána v Kuastě s nadějí, že zřídí pro sebe, svou dceru a chráněnce nový domov, kde by mohli poklidně žít.

Majetek: Meč, nůž, oblečení. Jeho veškerý majetek se dá naložit do sedlových brašen koně Bleska. Vlastní také loď s posádkou.

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělý
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   X zlatých

 

Začátečník 1649 Mistr

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Draci - Muž
Dne: 21.08.2017 09:49:09 FB



 

Základní charakteristika

 
Jméno: Connblaka (Svobodné křídlo), někdy pouze Conn (Svobodný).
Rasa: Čistokrevný ohnivý drak
Pohlaví: Samec
Náboženství: Jediné, co by tak mohl považovat za boha je Myslící les. Ten se však dá stále zabít. Conn začne věřit v bohy, jakmile najde něco opravdu nesmrtelného.
Věk: 2 roky

 

Podoba

 
Jedná se o dospělého dračího samce. Vzhledově je krásným exemplářem ohnivého plemene. Velikostně hodně přerůstá své vrstevníky, poněvadž jeho vejce bylo opravdu obrovské. V kohoutku může mít takových osm metrů a rozpětí křídel je dvakrát tak velké. Někdo by řekl, že na pohled vypadá vznešeně, skoro až královsky, čehož si Connblaka velmi cení. Jak je na první pohled patrné, jeho šupinám dominuje zlatá barva. Každá šupina vypadá jako slzovitá ostrá mince, proto je velmi nápadný, když se vystaví přímému slunci. Na co je Connblaka pyšnější než šupiny, jsou jeho oči, které jsou modré jak mořské hlubiny. Mnozí, jenž se do nich podívají, zažívají pocit, jakoby se skutečně potápěli ke dnu nekonečného oceánu. Modrá duhovka vypadá na zlatém podkladu o dost jasněji než ve skutečnosti je, proto si jeho očí všímají hned po zlatavém odlesku. Být baziliškem, jsou tato kukadla opravdu mocnou zbraní.
Poměrně mohutné tlapy jsou zakončené zlatými dýkovitými drápy. Široká tlama je plná nažloutlých tesáků, mezi kterými se vlní růžový rozeklaný jazyk.
I neznalec draků by poznal, že je Conn samec. Velké svalstvo, mnoho ostnů na hřbetě a mohutná hlava se čtyřmi dlouhými rohy, které lehce připomínají nějakou dračí verzi koruny. To všechno má jasný samčí vzhled.
Nejnebezpečněji vypadající částí těla bude asi ocas. Ten je posetý nejvíce ostny z celého těla a je schopen při silném švihnutí vyvolat opravdu velkou sílu.
Největší slabinou jsou mu křídla, která by před šípy neochránil ani kdyby měl brnění. Při bližším pohledu je vidět jak v blánách pulzují maličké žilky, plné horké krve. Mimo létání mu můžou křídla sloužit jako forma chlazení či ohřívání.
Nejobrněnější částí těla je kupodivu spodek (hruď, krk, břicho, třísla a spodní část ocasu), kde má šupiny největší a také nejtvrdší. Krk by za to nedal, ale je možné, že by tato část těla byla schopná odrazit letící šíp.
 

Povaha

 
Asi jako každý drak, i Conn miluje komplimenty. Má rád, když ho mají rádi jiní pro to čím je a řádně si to užívá. Komplimenty bere však pouze jsou-li upřímné. Connblaka nesnáší lháře a intrikáře. Něco takového je pro něj nečisté a nedůvěryhodné. Proto je z části proti náboženstvím, jelikož mu připadají jako nesmysly motající rasám hlavu. Podle jeho názoru, když už by se měl někdo uctívat, je to právě Connblaka.
Conn se snaží být nejlepším příkladem svého druhu. Rozumí sice lidskému jazyku, ale komunikuje pouze a jenom skrze emoce, pocity a myšlenkové obrázky. Je mu to tak příjemnější a připadá mu to i správnější pro tvora jako je on.
V čem se však od jedinců svého plemene může lišit je láska ke společnosti. Conn není v žádném případě samotář, i když by nějakou dobu zvládl žít sám. Velmi touží po společnosti někoho ze svého druhu, a pokud se mu jeho přání splní, bude se snažit, aby to trvalo co nejdéle.
Pokud zrovna nepesimistuje nad aktuální situací draků, je to velmi veselé stvoření. Rád dělá ostatním dobře a snaží se vyhnout problémům. Pokud však něco Conna naštve, mění se v ohnivou bouři, jež je velmi těžké zastavit. Když ho někdo v takové situaci vidí, člověk se ani nediví, že byli draci považováni z prvopočátku za pouhá zvířata. Je schopný kolem sebe ničit a ničit, dokud se neuklidní nebo se důvod jeho zloby nevyřeší.
V případě strachu reaguje Conn obvykle agresí, ale mohou existovat i chvíle, kdy stáhne ocas a bude se chtít co nejrychleji vytratit.
Tento drak je velmi zvědavý, už jenom proto, že byl před ním svět ukrývaný celé dva roky. Rád se učí novým věcem a ještě radši učí jiné. Dalo by se říci, že může být v mnohém tak trochu hnidopich, což zase může ostatní rozčilovat, ale co mají dělat, pokud si nechtějí znepřátelit dvacetimetrového létajícího ještěra, který umí chrlit oheň.

 

Historie

 
Příběh rodičů
Connova historie začíná dlouho před tím než se sám vůbec narodil. Vše odstartovala láska dvou jezdeckých draků. Jelikož jezdečtí ohniví draci sdíleli mnohé se svými jezdci, nedělalo jim problém se zamilovat. Obzvlášť pokud jeden z nich potřeboval napravit zlomené srdce. Ano, Connova matka byla jedním z mála draků, kteří si udrželi zdravý rozum a nezabili se poté, co jejich drahocenná polovička zemřela násilnou smrtí. Na nohou ji držela už jenom láska k jinému. Malachitová Streya byla tak ráda, že je jí zlatý Brianan oporou. Jejich vztah sice nenahrazoval pouto, které měla se zesnulým jezdcem, ale stačilo to. Láska mezi nimi byla tak silná, až vykvetla v trojici obrovských vajec. Jejich velikost byla zapříčiněná vysokým věkem matky. Ve své době byla totiž nejstarší jezdeckou dračicí.
Jakmile byla vejce nakladena, Streya byla odhodlaná udělat věc, o které se už párkrát Briananovi zmínila. Chtěla opustit Vroengard a žít jako divoká dračice, kterou se stala. Měla v úmyslu zanechat dvě vejce, o které by se postaral řád Jezdců, a jedno si vzít, s tím, že by opustila Alagaësii. Na tomto kontinentě nemohla žít poklidně, jelikož ji mnoho divokých znalo, a ona nebyla schopna žít mezi nimi. Z častého létání v minulosti si všimla, že je oceánský horizont lehce zakřivený, proto věděla, že je země kulatá. Vzala si k sobě tedy vejce, které bylo zlaté jako její milý, a vyletěla na sever, odhodlaná, že se objeví na druhé straně planety. Brianan, smutný, že ho družka opouští, se rozhodl, že ji bude sám alespoň na pár dní doprovázet.
Uběhly tři dny a dvojice draků narazila uprostřed ledových pustin na korunovité pohoří, v jehož středu se nacházel deštný prales plný zvěře. Streya usoudila, že tohle místo bylo ideální pro izolovaný život. Jakmile však přistáli na břehu teplého jezera, Brianan dostal zprávu od svého jezdce, skrz eldunarí, které mu zanechal pro případ nouze. Zpráva byla o tom, že křivopřísežníci napadají řád. Oba draci byli zděšeni a vystrašení. Náhlý příval emocí způsobil to, že rodiče protektivně očarovali svého potomka. Kouzlo bylo podobné tomu, které používali jezdci k očarování jezdeckých vajec, s tím rozdílem, že se vejce mělo vylíhnout jakmile bude připravené a jakmile se ho dotkne někdo s čistými úmysly.
Streya věděla, jaké to bylo ztratit jezdce a nechtěla, aby to stejné zažil i její druh. Proto vejce pečlivě ukryla a odletěla s Briananem zpět do Alagaësie pomoci řádu.
A tehdy matka opustila své dítě a už se k němu nikdy nevrátila.
 
Nový život, nová doba
Roky utíkaly jako voda a vejce tam leželo opuštěné, čekající na správné podmínky k vylíhnutí. A pak to náhle přišlo. Zlaté skořápky se dotkla špinavá ruka druida Edgara a malé dráče bylo konečně volné. Bylo to jako probuzení po hodně dlouhém bezesném spánku, kterému dráče samo nerozumnělo a tak na ten pocit brzy zapomnělo.
Jak již bylo řečeno, Conn byl nalezen druidem, který byl plný naděje a čistých myšlenek, poté co poslal svého syna do světa najít lék na druidské problémy. Nalezení vejce bylo pro Edgara celkem šok, protože o takovém pokladu se mu nikdy ani nesnilo. V tu chvíli si vzal na bedra vychování maličkého, jak nejlépe mohl, jelikož se jednalo o zástupce rasy, která měla stejný problém, jako ta jeho. Riziko vyhynutí.
A tak tedy Conn rostl pod ochrannými křídly zvířecího dvounožce, jak začal Edgarovi říkat, když ho spatřil proměnit se v černého pantera. Edgar se snažil hovořit pouze pocity, protože to tak bylo pro Conna nejlehčí, ale někdy se tomu nešlo vyhnout a musel mu ukázat vzpomínky, kde se mluvilo lidsky. A aby z toho něco Connblaka pochopil, musel porozumět lidskému jazyku. To netrvalo moc dlouho, než si ze správných vzpomínek dokázal pospojovat významy.
Uběhl rok a Conn se stal dospělým drakem. Věděl toho celkem dost a byl částečně připraven opustit lesnaté údolí. Edgar však chtěl, aby zkusil žít alespoň rok sám, jak se sluší a patří. Drak poslechl a vyhlédl si místo, kde by mohl přebývat. Byla to velká změna. Musel si lovit, označit si teritorium, vybudovat hnízdo a trénovat dračí přednosti. A to všechno o stamotě.
Ze začátku to nebylo vůbec lehké. Nejednou si Conn rychle odletěl pro radu za Edgarem, jestli má také na všechno močit jako ty pruhované kočky nebo jestli nemůže radši zničit kousek lesa, pro vyhranění si hranic.
Ke všemu mu druid odpověděl:”Dělej tak, jak uznáš za přirozené.”
Tato rada Connblakovi nesmírně v následujícím roce pomohla a celkově z něj udělala o něco lepšího draka. Pak ale začal cítit, že už tráví v lesnatém údolí příliš mnoho času. Rozloučil se tedy s Edgarem a odletěl do země, na kterou se tak dlouho připravoval.
 
 

Dovednosti

 
Jelikož je to již plně dospělý samec v nejlepších letech, je schopen mnohého. Spoustu toho však stále musí dohánět. Connblaka má velkou výdrž. Na ohnivého draka létá celkem rychle. Pravděpodobně by dokázal dostihnout průměrného Blizzarda, kdyby se dost snažil. Na wyverny je ovšem krátký. Dosáhnout rychlosti, jakou umí oblační draci, je pro něj prostě fyzicky nemožné. Co se akrobacií týče, tak tam je to horší. Je rád, že se umí aspoň zastavit ve vzduchu nebo udělat přemet. Rozhodně by se tomu chtěl v budoucnu věnovat, jen se prostě neměl od koho učit a když to zkoušel sám, většinou to skončilo několika poraženými stromy.
Ve fyzickém souboji proti drakovi nebo jinému tvorovi stejné velikosti by jistě prohrál, protože s tím nemá žádné zkušenosti. Trénoval sice lovení bez ohně, ale v tom cítil, že má přílišnou převahu a celkově mu to nic nedávalo. Umí samozřejmě takové ty věci jako je švihání ocasem, drápání a kousání. Díky svému dlouhému krku dokáže udělat i výpady jako had.
Něco, v čem opravdu exceluje, je dračí magie. Přesněji tedy chrlení, protože jak víme, mimo létání a základní charakteristické schopnosti, draci svůj magický potenciál neovládají. Conn má velký ohnivý talent, který má ohromnou ničivou sílu. Chrlit umí pod úhlem kolem třiceti stupňů. S chrlením ohně má také spojitost jeho neúplná ohnivzdornost, které si opravdu užívá. Válení se ve sluncem rozžhaveném písku příjemně šimrá. Po jednom pokusu s Edgarem zjistil, že má před ohněm nejvíce chráněná křídla, což je pro něj velmi zajímavý poznatek a útěcha, že jeho blány nejsou až tak bezbranné jak si myslel.
 
Jiné postavy
Rey (kočkodlak)
 
Začátečník 3477 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Druidi - Žena
Dne: 24.07.2017 22:53:50 FB



 

Aenther

 


Jméno:
Jmenuji se Aenther Doa. Též mne přezdívají Havran. Častěji se představím pod přízviskem, které jsem získala díky přeměně na černý opeřený stín.

 

Rasa:
Hrdá druidka

 

Pohlaví:
Samozřejmě že ženské

 

Věk:
Je mi myslím 35, ale nejsem si jistá.

 

Datum narození:
Jen vím, že jsem se narodila roku 3230. v Okvětci, kdy se řeka Edda rozlila po nízkých březích.

 

Vnitřní zvíře:
Dlí ve mne černavý krkavec-havran

 

Živel:
Dokážu ovládat vodu a zatím si zkouším podmanit i vzduch, ale s nevalným úspěchem.

 

Náboženství:
Nevěřím v nic jiného, než ve hvozd a jeho sílu, protože to on nám část své síli daroval.

 

Jazyk:
Umím mluvit i psát lidským jazykem a částečně dokážu promluvit i strarověkým jazykem.

 

Strana:
Ve válce bych klidně položila život za hvozd, ale jinak jsem spíš samostatná a žiju nedaleko mé rodné vesnice v malém příbytku z větví.

 

Práce:
Samozřejmě že se starám o hvozd. Někdy přispěji úlovkem ve vesnici.

 

Motto:
"Chceš-li něco, musíš si za tím jít a třeba se ti poté dostane útěchy."



 

Popis

Lidská podoba:
Jsem poměrně malá. (Na člověka v mém věku) (přibližně 160 cm) To se však u druidů říct nedá. Můžete mě na první pohled soudit, jako mladší dívku tak ve věku sedmnácti, osmnácti let, ale ve skutečnosti mi je okolo 35. Ano... zdá se, že mě kletba zastihla až v pozdějším věku. Za což jsem upřímně ráda. Hlavu mám menší, ale to vůbec nevadí, protože její velikost nahrazují bujné černé vlasy, které mi lemují obličej. Jsou poměrně dlouhé. Sahají mi skoro až po pas. Pleť mám oproti vlasům světlou. Ne tak, jako mají stínové, ale prostě bledou. Nos je menší stejně jako ústa. Jen mírně zašpičatělé uši mi zakrývá clona vlasů. Motoricky založené ruce mi zakončují delší hbité prsty. Také mám na pravé ruce tetování, dá se-li to tak nazvat. Je malované přírodní černou  barvou ze zvláštních jakoby rozpuštěných uhlíků. Drží na mé ruce už od devatenácti let a je na něm samozřejmě vyzobrazen havran. Až na nějaké oděrky je téměř nepoškozené. Nohy mám o pírko delší a dokážu se s nimi ladně a neslyšně pohybovat hvozdem. Jinak mám celkově tělo téměř poměrně bez poskvrnky. Nehyzdí mi ho žádná táhlá jizva. Jen pár škrábanců od větví. Oči mám jemně nazelenalé s trochou šedého odstínu.

 

Zvířecí podoba:
Jsem stělesněním menšího černočerného krkavce, jenž poletuje po obloze. Před chladem mne halí poměrně husté černavé peří, které přes svůj objem vypadá nepoddajně a leskle. Ovšem při pohledu zdálky se bude zdát "prachově". Tím neodrážím žádné světlo, které by přilákalo nechtěnou pozornost. Rozpětí křídel mám oproti tělu akorát, i když se mohou zdát o pírko větší. Zobákem dokážu pěkně klovnout, avšak s létáním to tak hladce nejde. Někdy ztratím výšku, jindy špatně přistanu. Vzlet mi takové problémi nečiní. Opeřený ocas užívám ve vzduchu jak jinak než kormidlo. Je zas o pírko delší a udržuji jím správný směr. V pařátovitých černých nohou mám poměrně silný stisk, ale nikdy jsem ho nevyzkoušela naplno, neboť mne tato činnost vysiluje. Mé oči vypadají jako malé černé korálky jenž zachytí i nejmíň patrný pohyb rejska v trávě.

 

Styl oblékání:
Většinou se halím do tmavých přírodních látek. Ani tolik nerespektuji tradice oblékání ve vesnici, neboť nemám tolik věcí. Šaty nenosím a prakticky mám jedno oblečení na jaro i na podzim. V létě už nosívám volnější a vzdušnější lněné oblečení, ale zato v zimě mě neuvidíte v ničem jiném než v kůži. Nikdy mne nenaleznete bez tmavě hnědé kožené torny, do níž si dávám různé léčivé byliny, peníze, jídlo a svou ručně vyřezávanou píšťalu. V každém ročním období mám na levé ruce hnědý kožený náramek zdobený prastarými rytinami "výtlačky", který jsem zdědila po matce. Také mne zahlédnete s holí z tmavého dřeva dubu, kterou mi elf zpevnil kouzlem.

 

Jaro: Jak už bylo řečeno, tak nosím na jaře i na podzim stejné oblečení. To zahrnuje tmavě zelenou tuniku s dlouhým rukávem. Přes ni nosím hnědou prošívanou vestu a když jsou vážně mrazy, tak si přes sebe hodím kožešinu na zimu. Tmavě hnědé kalhoty na mě trochu visí, neboť jsou po matce, u které se růst zastavil ve věku dvaceti dvou let. Boty mám vyšší ale lehké, aby se mi v nich dobře pohybovalo. Jsou vyrobeny z kůže.

Léto:  V létě nosívám volnější lněné oblečení ve světlejších barvách. Sidce matných, ale světlejších jak na jaře. Kožešinu si na sebe už vůbec neberu, ale občas se hodí vesta. Kalhoty mám na léto tříčtvrteční a nosím tuniku s krátkým rukávem. Právě tunika s krátkým rukávem mi odhaluje tetování na rameni. Kotníčkové boty mi halí nohy a jsou vyrobené též z kůže.

Podzim: Na podzim nosím to samé jako na jaře. Na tato roční období to stačí. Takže nosím tuniku s dlouhým rukávem a dlouhé kalhoty. Boty, též jako na jaře, mám vyšší. Do vlasů si někdy zapletu barevné podzimní listí.

Zima: Toto je pro druidy těžké období chladu, tudíž se musíme oblékat více než v jiných ročních obdobích.  Na zimu nosívám hodně tmavě hnědý plášť (viz. obrázek), který je vystlaný  kožešinou a samostatnou kožešinu si přes něj taky někdy hodím. Pod pláštěm Mám tu samou tmavě zelenou tuniku, co nosím na podzim a na nohy si navlékám kožené kalhoty. Též vystlané jemnou kožešinou. Na toto období jsou vhodné vyšší kozačky, které jsou také v tmavěhnědé barvě jako plášť.


 

Povaha:

Maska: Při prvím pohledu mě můžete brát jako normální sedmnáctileté děvče, které se zdá být bezstarostné, někdy i usměvavé a jindy zase vzklíčené. Záleží jen na situaci. Často se přetvařuji, ale jen před osobami, které jsem nikdy předtím neviděla. Jinak se zdám být úplně v pořádku. Na podzim mě však můžete brát jako divošku kvůli listům, které si zaplétám do černých vlasů. Lidé poblíž Du Weldenvarden si mě snadno spletou s mágem, ale spíše mne pokládají za neškodnou dívku. Zdání však klame a já dokážu pěkně klovnout.

Tvář: Vím, že se přetvařuji a je mi to upřímně jedno. Sama sebe beru jako normální drujidku, která si bere život po svém.  Snažím se ale najít sama v sobě. Moc mi to nejde, proto jsem často na cestách, aby jsem "poznala". Často měním nálady a proto si myslím, že jsem částečně nevypočitatelná. Myslím, že se ale spíše usmívám než mračím.

"S úsměvem jde všechno líp."

Duše: Mé tělo i mysl je naplno spřízněno s přírodou a hlavně se svým duševním ochráncem. Miluji vodu a ta je též mým základním živlem. Kdyby jste se mnou strávili týden, pořád se budu zdát nepředvídatelná/přelétavá, ale po delší době si mě přečtete. Ne celou... Samozřejmě. Nikdo na sobě nedá znát celou pravdu. Celou duši. Když mám být v něčí společnosti, tak je to převážně společnost zvěře a hvozdu. Nemám ráda velký shlu lidí, jako jsou třeba ve městech království. Povahu mám výbušnou, ale hned se dokážu uklidnit. Ráda provokuji ostatní, ale jen, když se mi někdo znelíbí. Ke starším a především moudřejším chovám úctu, neboť mne učili. Od nich umím co umím. Dobrá... něco málo jsem se naučila sama, ale to až teď, kdy žiju sama. Radši mám klid a pohled z výšky. Milju let, neboť lítat umím. A též mne uklidňuje déšť. Nikdy se neženu do sporu. Snažím se vyřešit problémi s druhými mluvou. Většinou tak dojdeme společného kompromisu.

"Neboť násilí tvoří ještě více násilí."


 

Historie

Život v lesích:

Narodila jsem se v hloubi elfských lesů poblíž řeky Eddy, která se v těchto dobách vylila z koryta. Žila jsem tam v malé druidské osadě s matkou jménem Eann. Otec nám někam odcestoval předtím, než jsem se narodila. Jmenoval se Foran Doah. Nikdy potom jsem ho neviděla. Jen vím, že byl mocným druidem a uměl ovládat plně dva živly. Zemi a vzduch. Jeho vnitřním zvířetem byl los. Matka jeho zvířecí podobu popisovala jako mohutného lichokopytníka. Byl statný. Kdysi mohl i nastoupit do rady druidů, ale odmítl a hned na to odcestoval. Nechal nás s matkou ve vesnici, aniž by se rozloučil. Byla to však jeho volba a já doufám, že své znalosti předává i v jiných vesnicích.  Růst se mu též zastavil později. Vypadal tak na sedmadvacet let. Matka byla hodná. Vždy mne milovala a já milovala ji. Dobře se o mne strala a když mě odkojila, dala mě pod ruku starších, aby mi přenechali své znalosti. Sidce mne z počátku brali, jako hříčku přírody, kvůli mým černým a kudrnatým vlasům, ale po delší době co mě poznali mě přijali a začali učit. Chodila jsem za nimi už od útlého věku (4 roky) ,aby mi toho přenechali co nejvíce. Učili mne zacházet s holí a s lukem. Z počátku mi to vůbec nešlo, ale postupem času mě toho naučili dohromady opravdu hodně. Od mala jsem chodívala k řece a uměla jsem sama od sebe dobře plavat. Když jsem však jednou jen seděla na břehu a pozorovala plynoucí vodu, napadlo mě, jestli se dá nějak podmanit. Vždy, když se totiž řeklo "voda" představila jsem si nezkroného vodního tvora připomínajícího koně. Zjevoval se mi ve snech a provázel mne mládím. Uvolnila jsem tělo a soustředila se na ten nepodmanitelný tok. Koukala jsem jakoby do prázdna, a to se mi vyplatilo. Když jsem zaostřila, tak jsem spatřila malý vodní vír točící se nad hladinou. To já ho vytvořila. Podmanila jsem si nezkrotné. Přišlo mi to jako zázrak, ale netušila jsem, jak mou moc přijmou ve vesnici. Náhle jsem za sebou zaslechla kroky. Vylekala jsem se a přestala se soustředit. Vír spadnul zpět tam kam má a ještě chvíli potom vířil hladinu. Za mnou stál jeden ze starších. Mistr jménem Loas. Snažila jsem se tvářit jakoby nic, ale zřejmě mě pozoroval notnou chvíli, aby pochopil co se teď stalo. Bála jsem se, že mě zavrhne a přestane učit. On se ke mě naopak jen přiblížil a řekl: "Jsi šikovná. Umíš ovládat vodu stejně jako tvá matka." nachvíli se odmlčel. "Až teď děvče, začneme s tvým pravým výcvikem." Jen se usmál a odkráčel zpět do vesnice. Zvedla jsem se a pomalu ho následovala. Další dny mne vodní mistři učili ovládat můj základní živel. Po delší době (8 let) jsem se vodu naučila ovládat natolik, že bylo samozřejmě ještě co učit, ale zkusili jsme s pomocí mistrů ovládnou další ze čtyř živlů. Oheň ke mě vůbec neseděl, země mi přišla netvárná, ale až u vzduchu se ukázalo, že jsem něco málo zdědila po otci. Opravdu málo. Jako u vody jsem napoprvé vytvořila malý slabý větrný vír. Zkoušeli jsme vzdušný živel se staršími rozšířit, ale nějak mi to vůbec nešlo. Až po delší době jsem se ho naučila částečně používat sama. Podživel, který byl spojen s mým hlavním byl led. Tan jsem se též naučila poměrně dobře ovládat.  Mezitím jsem chodívala s loveckými skupinami o čtyřech druidech na lov víc do hloubi lesů. Když jsem ale jednoho dne přišla z lovu, starší mi řekli, že bych měla najít svého vnitřního ochránce. Netušila jsem kde začít. Zatím jsem se jen zdržovala poblíž osady a hledala tvora, který by byl... mnou. Když jsem ale žádného nenalezla, musela jsem odcestovat dál. Matka mne s těžkým srdcem nechala jít. A tak započaly mé cesty.

 

Na cestách:

Od vesnice jsem se vzdálila směrem podél lesů Du Weldenvarden, protože hranice bývají nejvíce bezpečné. Mířila jsem ke Gil'eadu a možná i za něj. Mým lidem bylo toto město ozačováno, jako město boje. Cesta byla pomalá, ale hvozd mi naštěstí poskytoval dost na přežití. Pořád jsem si zkoušela ovládat živly. Vodu už jsem zvládala poměrně vyspěle, zato na vzduchu bylo ještě co zlepšovat. Na přespání jsem většinou našla nějaký skalní převis či strom, pod který by se dalo schovat. Po delší době jsem docestovala mezi jezero Isenstar a elfské lesy, kde jsem se znovu utábořila. Když jsem usnula, zdál se mi sen. Už ne s nezkrotným vodím koněm, ale v tom snu jsem létala. Bez problémů jsem létala v dešti. Rozhlédla jsem se okolo. Všude kolem nebylo nic. Jen já jako opeřený krkavec a déšť. Vzbudila jsem se a uvědomila si, že mi tím snem dává les nápovědu. Jen jsem nevědela kde hledat. Netušila jsem, jestli mé zvířecí tělo patří vráně nebo havranovi. Byl začátek podzimu a já odtušila, že se musím vrátit zpět, než přiletí opeření známí. Tito ptáci se totiž na konci podzimu zdržovali blízko druidské osady. Zamířila jsem tedy zpět k domovině, ale tentokrát přes lesy.

 

Dlouhá cesta domů:

Od jezera jsem zamířila k elfskému městu Kirtan. Potřebovala jsem si sešít oblečení od nějakých záděrek a neměla jsem nic, čím bych oděv spravila.  Zabloudila jsem tedy k jednomu hodnému elfovi, který mi kouzlem spravil vše porušené a nabídl mi přespání na týden. Znovu jsem si po dlouhé době zkoušela s oním elfem šerm se svou holí, ale protivník mi ji omilem zlomil. Po týdnu, kdy jsem měla odcházet mi daroval novou opatřenou kouzlem, které hůl zpevnilo. Nejprve jsem odmítala, ale hostitel na tom daru trval a tak jsem přijala. Hůl byla zdobená rytinami ve starověkkém jazyce. Bylo na ní napsáno "Osvobození" a "Pravda". Ano.. Od starších ve vesnici jsem se naučila základy Starověkého jazyka. Neumím sidce plyně, ale dorozumím se a i něco málo napíšu. Pomalu jsem se rozloučila a poděkovala za pohostinost. Pak jsem bez dalšího slova odešla. Zpět domů.

 

Poznání pravého strážce:

Cesta přes les byla zdlouhavá a klikatá, ale mě to vůbec nevadilo, protože jsem byla sama. Sama s hvozdem a se zvěří. Jak to mám ráda. Došla jsem až na hranici lesů určeném pro druidy. Zaváhala jsem. Musela jsem poznat. Znovu jsem zapochybovala, jestli by mě po tolika dnech přijali, kdybych přicestovala s prázdnou. S pochybami jsem překročila práh známého území, ale nezamířila jsem rovnou do vesnice. Hledala jsem Je. Okřídlené stíny, které mi pomohou poznat sama sebe. Vybudovala jsem si malou chatrč mezi osadou a hranicí a vyčkávala na konec podzimu. Když jsem se po dlouhé době dočkala, viděla jsem, jak přilétají. Byl to úžasný pohled. Ty tvory jsem milovala už od mala. Pomalu dosedávali na větve stromů a hledali si hnízdiště. Jen jsem je pozorovala. Při tom slastném pocitu jsem na nic jiného nemyslela. Jen na ně. V tu chvíli mi došlo, že se se mnou něco děje. Měnila jsem se. Na rukách mi rostlo peří a tělo se mi zkracovalo. Místo předních rukou jsem nyní měla křídla. Vzhlédla jsem  a... Na nic jiného jsem nečekala. Odrazila jsem se a letěla. Ne vysoko, ale letěla. Bylo to úžasné. Avšak každá hezká chvíle musí někdy skončit a mě už ubývaly síly. Vrávoravě jsem tedy přistála zpět na pevnou zem. Měnila jsem se zpět. Už jsem byla z té přeměny vysátá. Až teď jsem si uvědomila, že mi při proměně spadlo oblečení a já byla nejmíň stopadesát metrů od něho. V tuhle chvíli mi to bylo ale jedno. Nahá jsem došla k místu přeměny a oblékla se. Celá šťastná jsem si šla lehnout. Další dny jsem nezkoušela nic jiného než přeměnu. Byla jsem v ní ze začátku jen chvíli, ale po čase se mi interval prodlužoval, až jsem vydržela v opeřené podobě půl hodiny. Až teď jsem se rozhodla vrátit do vesnice. (V tuto dobu mi bylo okolo dvaceti.)

 

Znovu doma:

Po dlouhé době jsem přicestovala domů. Jelikož se už v těchto lesích vyznám mi cesta plynula rychleji.  Došla jsem k matce a řekla jí novinu. Ta celá šťastná běžela za strašími, aby mě znovu učili. Hned jsme začali s dalším tréninkem. To šlo hladce, protože jsem se formu už částečně naučila používat. Mezi lekcemi přeměny mi znovu zakomponovaly lekce s elementem vody, ledu a vzduchu. Také mě znovu zařadili do loveckých družin a s mladšími jsme se ještě přiučovali něco víc šermu s holí. Tou dobou jsem se seznámila s moc milým druidem jménem Deon Ferrah.  Tehdy mi ho představila matka. Prý je ze severnější vesnice. Seznámili jsme se natolik, že mohla druidská rasa pokračovat alespoň o jednoho potomka. Dostal od nás jméno Seens. Stejně jako má matka, jsem i jeho odkojila a svěřila do péče starších, aby ho naučili co nejvíce. Milovala jsem ho, jak jen svá matka může milovat syna a byla jsem pyšná na každý jeho pokrok. Učili ho stejně jako mne. Od začátku. Deon žil s námi jen do doby, kdy jsem Seense dala pod ruku mistrů. Poté odešel s tím, že musí pokračovat dál. Byl hodný a stýskalo se mi po něm. Dobře se o nás se synkem staral. Ale jak šel čas dál a dál, přestala jsem na něj skoro myslet. Nikdy na něj ale nezapomenu. Ne úplně. Po čase mi  matka ochořela a těsně před tím, než odešla, tak mi darovala onen kožený náramek s prastarými runami. Po tomto incidentu jsem se odvrátila od vesnice a zazlívala jsem starším, že jí nedokázali vyléčit. Proto jsem i s matčiným dědictvím odešla zase do svého příbytku mezi vsí a druidskou hranicí. Bylo mi líto synka, kterého jsem tam nechala, ale říkala jsem si, že za nějaký čas příjde sám. Po čase jsem pochopila, že se matce pomoct nedalo a v duši jsem odpustila starším. Čas od času jsem  jim přinesla nějaké zásoby a chodila jsem si hrát se Seensem, jinak jsem k nim zpátky nechodila. Sama jsem si vyryla do rákosu menší píšťalu, která mě uspokojovala tónem. Žila jsem tam. Uprostřed lesa. Trénovala den co den a den co den jsem se i zlepšovala v ovládání větrného elementu. Nebyla jsem sidce tak dobrá, jako můj otec, který dokázal skoro plně ovládat dva elementy, ale myslím, že jsem v oné činnosti zdatná. Také jsem se pořád často měnila a nyní jsem v havraní podobě dokázala vydržet hodinu. Věděla jsem ale, že dokážu víc a tak jsem se znovu vydala na cesty. Tentokrát za dobrým učitelem a hlavně lepším poznáním...


 

Dovednosti

Boj a lov:

Od mala mě učili zacházet s holí. I přes to, že se zdám být neškodná, dokážu pěkně klovnout. Umím i základy lukostřelby. S dýkou mě často neuvidíte, ale pokud ano, znamená to, že jsem v tíživé situaci.

 

Zacházení s holí - 4/7
Lukostřelba - 1,5/7
Zacházení s dýkou - 0,5/7


Magie:

Dlouho mne starší učili ovládat můj základní živel. Vodu. Po čase se k němu přidal i vzduch. Ten však neumím ovládat tolik zdatně, ale stejně mi trochu jde. K mému základnímu živlu patří led. I ten mě naučili mistři dobře užívat. Co se přeměny týče. Dokážu v ní zůstat okolo hodiny, ale jen když jsem plně odpočatá. Havraní podoba mě hodně vysiluje a proto se jí učím používat víc a víc, abych v ní dýl obstála.

 

Elementární magie: Voda, Vzduch (Učedník) - 3/7
Přeměna - 3/7


Ostatní:

Od starších jsem okoukala užívání bylinek a od matek vaření. Sama jsem se naučila hrát na mnou vyrobenou píšťalu z rákosu. Co se psaní a čtení týče, tak to není žádný zázrak. V lidském jazyce dokážu plyně číst i něco málo naškrábu, ale ve sterověkém dokážu jen něco málo přečíst.

Znalost bylinek - 1/7
Vaření - 1/7
Starověký jazyk - 1,5/7
Hra na píšťalu - 2/7
 

 

Rodina, vztahy a rasové názory

Rodina:

Matka- Jmenovala se Eann a byla na mne vždy hodná. Milovala jsem jí. Bohužel mi ochořela a odešla z říše živých. Měla dlouhé tmavohnědé rovné valsy a oči nosily vždy světle zelené jiskry štěstí. Užívala stejně jako já vodní
živel a její vnitřní zvíře byla sova pálená.

Otec- Jmenoval se Foran Doah. Nikdy potom jsem ho neviděla. Odešel před mým narozením. Jen vím, že byl mocným druidem a uměl ovládat plně dva živly. Zemi a vzduch. Jeho vnitřním zvířetem byl los. Matka jeho zvířecí podobu popisovala jako mohutného hnědavého lichokopytníka. Byl statný. Kdysi mohl i nastoupit do rady druidů, ale odmítl a potom odcestoval. Nechal nás s matkou ve vesnici, aniž by se rozloučil. Byla to však jeho volba a já doufám, že své znalosti předává i v jiných vesnicích.  Růst se mu též zastavil později. Vypadal (dle popisů matky) tak na sedmadvacet let.

Otec Seense- Deon Ferrah. Milý muž, jenž se umí měnit na pumu. Ovládá zemní magii a vcelku v ní vyniká. Má dlouhé půvabné tmavohnědé až bronzové vlasy a hnědé oči se zlatými kroužky okolo zorniček. Tu dobu co se mnou byl byl šťastný a vypadal uvolněně. Vždy mi bude chybět a jestli ho ještě někdy uvidím, tak mě těžko dostane ze zorného pole.

Syn- S Deonem jsme mu dali jméno Seens (Síns). Je to hodný chlapec, který má rád přírodu a rád i v brzkém věku pomáhá ostatním. Ale kuráž se u něho nezapře. Má tmavohnědé krátké vlasy a hnědozelené oči. Když jsem odešla z lesů, bylo mu čtrnáct let a tehdy ho chytil vodní element. Vnitřního ochránce zatím nenašel.

Mistři- Nebo, jak se jim říká "starší". Brala jsem je též za svou rodinu, protože mě mnohému naučili. I přes to, že nebyli biologickou rodinou jsem je měla ráda.

 

Rasy:

Druidi- Většinu svého druhu považuji za rodinu a ke starším a moudřejším chovám respekt a úctu. Mladší beru jako bratry a sestry.

Lidé- Příjdou mi jako zaostalí a né moc zruční tvorové. Dokáží jen kázat a ničit. Sidce jsem se ještě s žádným nesetkala, ale z vyprávění starších jsem pochopila, že to jsou vládychtiví pitomci.

Trpaslíci- Též jsem je nikdy neviděla, jako většinu ras krom elfů, ale trpaslíci mi připadají neškodně. Sidce nechovají respekt k přírodě ale alespoň ji neničí. Jen si přetvařují vlastní kamenná prostředí kde žijí.

Elfové- K většině elfů chovám respekt, neboť mi jeden z nich pomohl na cestě domů. Dokud tedy nepotkám nějakého arogantního nebo hodně sebevědomého, což věčina elfů bývá, jsem v klidu.

Draci a kočkodlaci- Draky i kočkodlaky beru jako záhadné tvory opředené různými a spletitými hádankami. K těmto tvorům chovám veliký respekt.

Stínové- Tuto rasu přímo nenávidím. Zato je ale zvláštním způsobem chápu. Z vyprávění mistrů jsem zjistila, jaké dokáží napáchat škody. Vypalování hvozdů je u nich na denním pořádku. Kdybych nějakého střetla, určitě bych na něj nadosmrti nezapoměla.


 

Majetek

Oblečení:

Jaro a podzim- Tmavě zelená tunika s dlouhým rukávem, prošívaná tmavěhnědá  vesta, vyšší ale lehčí tmavěhnědé kožené boty, teplejší hnědavé kalhoty
Léto- Lněná světlezelená tunika s krátkým rukávem, tříčtvrteční tmavěhnědé lněné kalhoty, lehké kožené kotníčkové boty
Zima- Tmavě hnědý až černavý kožený plášť vystlaný jemnou kožešinou, delší kožešina přes ramena, tmavěhnědé kožené kalhoty též vystlané kožešinou, vyšší kozačky jak jinak než z tmavé kůže, jejich lem je jak jinak než s kožešinou

 

Zbraně:

Hůl zpevněná kouzlem - dar od elfa z města Kirtan
Mnou vyrobený luk, šest šípů a toulec
U sebe pro případ nouze nosím dýku z paroží

 

Ostatní:

Torna - dědictví od matky
Kožený náramek - dar od matky
Pár bylin
Mnou vyřezaná píšťala

 

Dům:

Příbytek z větví mezi rodnou vesnicí a hranicí hvozdu druidů


 

Kontakt:

Email: tendicek100@seznam.cz

 

 

Jiné rasy:

Sian - kočkodlačice
 

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělá
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   X zlatých

 

Začátečník 0 Mistr

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Lidé - Žena
Dne: 25.06.2017 23:46:19 FB



 

Rasa: Člověk

Pohlaví: Žena

Jméno: Sintaera Mečířová

Narození: 11. 7. 3249

Věk: 16 let

Náboženství: Silně věřící v boha Solase, stejně jako její sourozenci k tomu byla vedena od narození.

Jazyk: Centrální, domluví se i poněkud kostrbatou surdšinou.

Zaměstnání: Pomocnice ve stájích. Matka švadlena, otec mečíř, bratr vyučený kovář.

 

 

Podoba: 

 

Tělesná stránka:

Sintaera je děvče spíše drobnější postavy. Její dlouhé zrzavé vlasy budí, pro ni, nepříjemnou pozornost a pihy na jejím obličeji ještě dokreslují zvláštní podobu této dívky. Její postava je, na šestnáctileté děvče, ucházející. Oči, které jsou hnědé, jako nejtmavší čokoláda, kterou prodávají na konci uličky a po většinu času se v nich odráží úsměv a inteligence této dívenky. Kdyby se člověk pořádně zadíval, uviděl by malinkatou jizvičku nad rtem, kterou zapříčinil pád tříleté Marie na střepy z rozbitého zrcadla. Její rty jsou spíše nevýrazné a malé. Nikdy se na ni neobjevila ani stopa po různých zkrašlovacích procedurách, na které si potrpěla její matka. Jakkoliv se její rodiče mohli snažit na jejích vlasech něco vytvořit, vždy to skončilo naprostým fiaskem a Sintaera okamžitě zmizela do nedalekého lesíka.

 

 

 

Styl oblékání:

Oblečení, které Sintaera nejraději nosí, je velmi prosté. Obyčejná bíla halena, kožené kalhoty a boty z poddajné a měkké kůže. Na krku nosí zlaté srdce, od její babičky. Na rukou má kožené rukavice, které zaručují, že si neodře ruce při šplhu na strom. Také vlastní několik náhrdelníků s dřevěným přívěskem, který ji vyrobil Abraham. Na prstech se jí občas objeví prsteny, také od Abrahama, sice už nejsou vlastnoručně vyráběné, ale jsou hezké. A na obou dvou rukách má několik náramků z kůže, někdy se na jejích zápěstí najde i barevná nitka. Jelikož žádný rodič nevidí rád své dítko neozbrojené, či spíše bezmocné, tak má v levé botě ukrytou malou dýku. V zimě se většinou zabalí do teplé vesty z ovčí vlny a přes to, ještě přehodí plášť. Je tu však, ale i druhá věc, kterou musí naše Sintaera nosit. Jsou to šaty a zároveň také věc, které se Sintaera štítí neskutečným způsobem. Být stažena v korzetu a navíc se pokusit udržet rovnováhu na vysokých botách je pro ni nemožné. Jenže, tak to její matka chce.

 

Charakter:

 

Maska: Většina lidí hned na první pohled uvidí chytré, usměvavé a veselé děvče, které zdraví všechny okolo. Pokud se vám poštěstí, nebo spíše nepoštěstí, můžete u ní vidět úsměv psychicky narušeného člověka. Při takovýchto případech se Sintaera snaží dostat co nejrychleji z dohledu. Její oči po většinu času vydávají přátelské světlo, které většinu obyvatelstva přinutí s touto dívkou prohodit alespoň pár slov. Za každých okolností se Maria snaží chovat mile.

 

Tvář: Maria, ačkoliv se tak na první pohled nezdá, není přátelská. Je velmi uzavřená a nejprve upřednostňuje sebe před ostatními. Přátelství, pro které by obětovala, svůj život nemá. Emoce jí nejsou moc známým společníkem. Necítí žádnou vinnu, proto se stává nebezpečným protivníkem. Kdyby tedy uměla bojovat…

 

Duše: Dalo by se říct, že je Sintaera prolhaná a sobecká, jenže to není tak velká pravda. Ano, myslí na sebe, ale pro rodinu, či pro lidi, kteří jí jsou blízcí, by udělala cokoliv. A ani prolhaná není, ačkoliv jí to baví, lže jen při největší nutnosti. A když občas něco štípne, nijak jí to nemrzí. Většinou si zachovává chladnou hlavu, a pokud vybuchne v záchvatu vzteku, není to dobré pro nikoho. Dostat se do jejího srdce vyžaduje opravdu velkou spoustu času (a možná pár dárků).

 

 

Historie:
 

Narození:

Sinaerinino narození bylo neplánované. Její rodina v tu dobu neměla to nejlepší postavení. Rodina byla sice významná, ale v každé rodině se občas něco nepovede. Jenže po narození Sintaery se skoro vše změnilo. Vztahy v rodině se zlepšily, babička se uzdravila a otec si sehnal lepší práci. Když rodina nashromáždila dostatek peněz, koupila si domek skoro uprostřed města. Nebyl daleko od bran, ale nebyl ani blízko. Byl prostě na perfektním místě. Sinatera nebyla první dívka v rodině. První dívka, Angelicca, před měsícem oslavila své devatenácté narozeniny a byla provdána za šlechtice. Netrvalo dlouho a rodina si povýšila na jedny z nejváženějších rodin ze střední vrstvy.

 

Učení:

Jak čas plynul, rostla i Sinaera a už byl pomalu čas ji naučit základní počty a číst. Pro teprve pětiletou dívenku to bylo neskutečné úsilí. Pokud měla chvilku volno, hned se musela učit jakési klikyháky a ještě ty klikyháky měly mít nějaký smysl. Pokud se Sintaere podařilo utéct ze spárů matky, zamířila k babičce, která mladé dívence ukazovala krásná místa, a občas ji naučila nějaká nová slovíčka z jakési prazvláštně, ale krásně, znějící řeči, které se říkalo surdština. Sintaera svou babičku milovala až překvapivou láskou, měla k ní respekt a úctu. Byla to jediná osoba, která ji mohla jakž tak uklidnit. Díky babičce si také mohla nechat štěně, které našla ležet v prachu u cesty. V ten den se naučila jednu důležitou věc. Vždy musíš pomoct člověku. On později pomůže tobě. Štěně pojmenovala podle své babičky: Venus. Když štěně odčervili a umyli, vykoukla na rodinku krásná mladá fenka jakéhosi hustosrstého psa. Toto štěně se stalo náplní dalších Sintaeriných dnů. Štěněti věnovala celý svůj čas. Babička ji pomáhala s výchovou štěněte, ale čím dál častěji musela odpočívat, což mladé Marie nešlo do hlavy. Proč někdo tak schopný, jako babička musí pořád sedět? A proč má v obličeji takovou bolest?

 

Smrt si vezme každého:

Sintaera se stávala tím dítkem, které se pořád na vše ptá. Ptá se, proč je tráva zelená, nebo sluníčko žluté. Babička se vždy pouze usmála a řekla: „Příroda to tak chtěla.“ Sintaera se stále učila, ale díky babičce zjistila, že čím více se toho naučí, tím více ji budou lidé brát mezi sebe. A také by tak mohla pomoci své mamince. Její bráška se nyní pořád někdy zdržoval a na rodinu pomalu ani nemyslel. A to jí slíbil, že ji naučí plavat. Do dnes uměla pouze jen čubičku, jak tomu říkávala její babička. Z Venus se stávala obří chlupatá koule, která vrčela na každého, vyjma babičky a Sintaery. Rodina se rozhodla. Venus půjde pryč. Ach, kolik jen slz bylo vyroněno nad ztrátou své jediné přítelkyně.

Venus zmizela ze života Sintaery a tak čím dál tím více trávila času u babičky. Také tam byla v ten den, kdy se babička zhroutila na podlahu, tváře mokré od slz. Sintaera ke své milované babičce přiběhla a bezradně se na ni dívala.

„Sintaero, poslouchej mě. Nevěř nikomu. Věř jen sobě. Je to jediná možnost, jak uspět. Prosím, slib mi to.“ Zašeptala unaveně Venus.

„Co se děje babi? Copak ti je?“

„Já jsem v pořádku.“ Odbyla svou vnučku Venus. „Na, vem si tohle.“ Odepnula si ze svého krku zlatý náhrdelník. „Bude tě chránit. Pamatuj si. Budu tě navždy milovat. A neboj se. Příroda to takto chtěla.“ Usmála se Venus svému poslednímu vtípku a zavřela oči. Nevnímala pláč lidí, kteří ji milovali. Nevnímala nic.

 

Opravdový život:

Roky plynuly, a z naší Sintaery se začala stávat krásná dívka. Za necelý týden měla oslavit své desáté narozeniny. Již v tomto věku uměla číst a dokázala dokonce i psát, jelikož si dokázala odvodit písmenka, která se naučila. S tímto uměním se dělila s dalšími děti. Nejvíce času trávila v lese, ve kterém zároveň narazila i na svého prvního, opravdového přítele.

Byl teplý, červencový den a skoro desetiletá dívenka si poskakovala po cestě do lesa. Nevšímala si toho, že ji sleduje několikero párů očí. Ani neměla šanci si jich všimnut. Na sobě měli tmavě hnědé obleky, které je dokonale maskovaly. U všech byla kovová dýka za pasem. Hlavní zbraně měli různé. Jeden měl kuši, druhý kord a třetí meč. Kord nebyla nejlepší zbraň, ale pro obyčejného a namyšleného měšťana je i pohled na kord v loupežníkových rukách poměrně děsivá záležitost. Na tyto tři zloděje a vrahy byla vypsána odměna sto zlatek. To stačilo na menší domek uprostřed města. Loupežníci tedy trávili většinu svého času v lese, který byl jejich domovem a útočištěm.

Malá dívenka se zdála jako lehká kořist, a navíc vypadala, že není z až tak chudé rodiny. Na krku se jí lesknul zlatý náhrdelník, který se jistě dal prodat a velkou sumu peněz. Jenže loupežníci nevěděli, že dívku nesledují jen oni. Byl to postarší muž, asi něco kolem třicítky, který vždy sledoval z opodálí radost a krásu mládí. Také to byl on, který zajistil, že se této mladé dívence nikdy nic závažného nestalo.

Sintaera si to hopkala po cestičce, občas se zastavila u zajímavé květiny, kterou většinou utrhla a přivoněla si k ní. Než se dostala k lesu, měla už krásnou a velkou kytici. Jakmile vešla do lesa, jindy tak radostného a krásného zpěvu ptáčků bylo pouze ticho. Sintaera si přestala hopkat a rozhlédla se po okolním houští. Když sklonila hlavu, všimla si krásné, fialové kytičky, pro kterou se shýbla, aby ji mohla utrhnout. Možná že právě tato květina ji zachránila život. Hned co se skrčila, nad hlavou ji proletěla šipka z kuše a Sintaera, nehledě na to, že upustila všechny květiny, začala utíkat. Nevěděla kam a ani jestli přežije. Ach, tak moc se bála! Když se po chvíli běhu ocitla na mýtince, rozhlédla se znovu. Nic neslyšela. A pak se ozval výkřik. A další. A pak se ozval třeskot nožů. Sintaera se skrčila za křoví a modlila se k bohu Solasovi. Vypadalo to, že ji Solas vyslyšel. Z lesů vyšel muž, který měl na zádech přehozené omráčené tělo zloděje. Přivázal ho ke stromu a naopak se vrátil pro zbylé dva.

Jakmile Abraham svázal těla útočníků, vydal se k dívce, která měla být napadena. Těžko říct, proč neutekla před ním. Možná byla příliš unavená, nebo spíše doufala, že ji nenajde. Tak se nestalo. Abraham si klekl k mladé dívce a řekl:

„Už to je v pořádku. Mě se nemusíš bát. “ Uklidňoval ji, jako kdyby to byla mladičká klisna. „Víš, jak najdeš cestu zpátky?‘“ Optal se zvědavě a naklonil hlavu na stranu. Když dívenka zavrtěla zkroušeně hlavou, zvednul se a nastavil dívence ruku. „Dovedu tě ven, ano? Neboj se.“ Stále mladičkou dívenku uklidňoval. Nechtěl ani vědět, jak moc musí být vystrašená. Ani nepochopil, proč s ním šla. On být na jejím místě, utíká náhodně vybraným směrem, doufajíc, že ho ten divný pán nechá být. Abraham nebyl ošklivý. Jeho tvář ale hyzdily jizvy, které získal, když bojoval v armádě. Hnědé vlasy, které vypadaly, jako kdyby nikdy nepoznaly nůžky, byly z poloviny šedé. Na zdejší poměry byl poměrně starý. Komu se podaří dožít úctyhodné čtyřicítky? Oči měl tmavě hnědé, skoro jako oči dívenky, kterou nyní vedl za ruku. Jeho pleť byla spíše tmavší. Celá jeho postava byla oděna ve hnědé kápi, která znemožňovala jeho objevení. Vzato kolem a kolem, on, kdyby byl malý se sebou nikdy nešel.

Sintaera ale byla jiná. Věděla, že tomuto člověku může věřit. Ani nevěděla, co ji k tomuto rozhodnutí vedlo. Prostě věděla, že jí neublíží. Již jako malá, se spoléhala na své pocity, než na rozumové schopnosti. Svět vnímala trochu jinak, než ostatní lidé a děti. Možná proto se zeptala onoho záhadného muže, zda ho ještě někdy uvidí.

Abraham byl překvapen. Ne že se ho dívka nebála, ona ho dokonce chtěla vidět znovu. Slíbil jí, že se ještě někdy uvidí. Tento slib avšak nebyl myšlen pravdivě. Jaké to tedy pro něj bylo překvapení, když se dívenka vydala do lesa hned další den a chtěla se naučit bránit.

 

Cvičení je těžké, ale potřebné

„Ano! Přesně tak! Teď švih!“ Křičel na dívenku Abraham. „Abe já už nemohu!“ Zafňukala Sintaera a klesla na kolena. „Musíš! Pamatuj, že cvičení je těžké, ale potřebné. Když už tedy nemůžeš, tak se zvedni a oběhni pět koleček. Potom máš pauzu.“ Odvětil Abraham a vzal dýku, kterou Sintaera upustila. Vskutku krásná práce. Když byl malý, dostal ji od strýce. Možná je na čase ji někomu předat.

Sintaera se uraženě podívala na jejího společníka a učitele. Věděla, že pro ni chce jen to nejlepší, ale to neznamenalo, že jí nebude vadit neustálá kritika a nutnost fyzického vypětí. Milovala tu volnost a možnost svobody. Kdyby ale rodiče věděli, že chodí do lesa jen proto, aby si trénovala své schopnosti, zamkli by ji v pokoji a neposlali by ji ani koupit chléb ke snídani. Což by na jednu stranu mohla být výhoda. „Tak bude to?“ Ozval se hlas, který v této chvíli tak moc nenáviděla. „No jo.“ Zavrčela a dala se do běhu. Nevšimla si, že Abraham pochvalně kývnul.

Abraham měl svou novou žačku velmi rád. Chvíli se díval, jak obíhá palouk, na kterém stála jeho chatka. Sice měl dostatek peněz, ale nechtěl je utratit za nový domov uprostřed města. Ještě jednou kývnul a vešel do chatky, udělat občerstvení. I jemu vyhládlo a to neběhal po palouku jako srnka.

Sintaera po doběhnutí koleček padla na zem a divoce oddechovala. Přemáhal ji pocit, že bude zvracet. Tento nepěkný pocit polykáním zahnala a začala se vydýchávat. Nádech, výdech. Když se její tepání v hrudi začalo uklidňovat, převalila se na břicho a pomocí rukou se zvedla do sedu. Porozhlédla se po palouku a setřela si pot z čela, který ji tekl do očí a oslepoval ji. Když se její vidění rozjasnilo, všimla si Abrahama, jdoucího jejím směrem s tácem a chleby namazané marmeládou.

Abraham balancoval s tácem v jedné ruce a s druhým tácem, na kterém byl džbán s vodou ze studně. Klekl si k Sintaere a položil oba dva tácy na zem.  „Balancovat s tácy je asi i těžší než bojovat ve válce.“ Zasmál se svému nevhodnému vtipu, a když viděl, jak si jeho svěřenkyně pochutnává na chlebu a zběsile kývá hlavou, začal se smát ještě víc. Jedna otázka jeho smích přerušila: „Proč jsi tady, na palouku uprostřed lesa, když ti za chycení zlodějů vyplatili sto zlatek. Proč jsi, se už dávno nepřestěhoval? Většina lidí by to udělala.“ Abraham pomalu dožvýkal své sousto a zadíval se do očí děvčátka. „Vlastně, ani nevím. Připadá mi, že každý den do mě les vlévá novou energii, chuť do života. Bojím se, že kdybych se přestěhoval do města, zemřel bych. Že bych se udusil. Protože tohle je pro mě pravý život.“ Rozhlédl se po palouku a smutně se usmál. „ Kdybych to tu opustil, nebyl bych takovým, jakým jsem teď.“ Usmál se smutně a na Sintaeru se již nepodíval.

 

Proč to děláš?   

Dny ubíhaly a Sintaera se nadále zlepšovala v boji s dýkou. Zatím nikdo nezjistil, co celé dny dělá v lesích. Jediný člověk, kterému věřila, byl Abraham. Její pouto s ním bylo mnohokrát zkoušeno. Sintaera byla na svůj mladý věk ale rozumná a skoro vždy se dokázala omluvit. To se nedalo říct o Abrahamovi. Ten měl svou hrdost a většinou se jí omlouval vyrobením a věnováním nějakého dárku. Poslední dárek byl opravdu užitečný. Byla to krásná, stříbrná spona, která znemožňovala létat jejím vlasům do obličeje a do pusy. Také od něj dostala několik prstenů, náramků, náhrdelníků a jednu překrásnou, zdobenou dýku. Také byla zaučena jak se o takovou dýku správně starat. Její bratr, Adrian, ani ne před měsícem odešel do učení. S ním měla asi nejlepší vztah. Proto z jeho odchodu byla velmi smutná. Pro její rozveselení proto Abraham nechal ukout dýku, která byla pro ni jako prodloužením útlých paží.

Abraham zrovna zametal, když mu do chalupy přiběhla ubrečená Sintaera. Tato holčička mu rychle přirostla k srdci, takže není divu, že upustil koště a okamžitě se vrhnul k plačící dívce, kterou se jal utěšovat. Netrvalo dlouho a Abraham se dozvěděl o mrtvém tělíčku kočky. Tolik se mu ulevilo. A to si všiml, že jeho svěřenkyně není až tak moc citlivá. Možná že právě ke zvířatům měla jiný vztah. A to ho přivedlo na jednu myšlenku. Nebyla ani dobrá, ani špatná. A nebo by se také dalo říct, že byla obojím.

„Proč to pro mě děláš, Abe?“ Zafňukala Sintaera a utřela si nos do rukávu. „Proč? Protože tě mám rád. Od té chvíle, kdy jsem tě musel zachraňovat před tou trojicí zlodějů, jsem cítil, že tě musím ochraňovat. Byla jsi pro mě ztělesněním nevinnosti. Teda, do té doby, než jsem tě poznal trochu víc.“ Zasmál se Abraham a i na Sinaeriřině tváři se objevil úsměv. Abraham ji dokázal vždy rozveselit. „Upřímně, mám problém se socializovat s ostatními lidmi.“ Povzdechl si. „Počkej prosím, co to znamená socializovat?“ Zeptala se zvědavě Sintaera. „Přátelit se, poznávat nové lidi, přátele, kamarády. Víš?“ Když dívka kývla hlavou, pokračoval.: „Pak jsem poznal tebe, nebo mám spíš říct, ty jsi poznala mě? Najednou nebyl problém se s tebou přátelit. Dělám to proto, protože tě mám rád. Protože jsi mě dokázala pochopit.“ Zašeptal zlomeně Abraham, načež ho Sintaera objala silným objetím. „Za chvíli mi bude čtrnáct, doufám, že pro mě něco máš.“ Zašeptala Maria do Abrahamova ramene.

 

Narozeniny jsou důležité, ale ne tak moc, jako trénink:

Sintaera nelhala.Opravdu jí do čtrnáctých narozenin zbývalo jen pár dnů. A tyto dny trávil Abraham většinu času na trzích, obhlížel zboží a dohadoval se o cenách. S výsledkem byl dosti spokojený. Sice ho dárek stál něco kolem deseti zlaťáků, ale to bylo i docela pochopitelné. Původní cena byla navíc mnohem vyšší. Takže se Abraham vracel spokojeně domů. A nebyl sám.

Jen co Sintaera otevřela oči, už přemýšlela, jaký dárek jí dá Abraham. Věděla, že to určitě bude něco velmi speciálního. Takový prostě Abraham už byl. S elánem seběhla schody do kuchyně a pozdravila všechny členy rodiny, za což se jí odvděčili nekonečným přáním, ale pozor! Dokonce jí rodina koupila čokoládový dort. To byl obrovský dárek sám o sobě. Proto, se ani nedivila, když dostala nějaké náramky z kůže. Ona byla ale hlavně šťastná, protože zde byl i její bratr.

Abraham nervózně přecházel po louce. Snad se jí dárek bude líbit. Povzdechl si a začal si brousit zbraně. Nefunkční zbraň je ještě horší, než žádnou nemít. Když se zbraně, převážně vrhací dýky a meče, zdály dost nabroušené, Abraham je uklidil, a začal hřebelcovat dárek pro Sintaeru.

Sintaera se snažila dostat co nejdříve do lesa. Bratr jí slíbil, že tu zůstane minimálně další týden, takže na rozhovor s ním, měla času dost. Nevědomky natahovala krok, a uvědomila si to, až když skoro běžela. Nakonec nad tím pokrčila rameny. Aspoň se protáhne.

Jakmile Abraham uslyšel hlasité sípání, zasmál se a šel Sintaere naproti. „Tak, co pro mě máš?“ Zeptala se Sintaera s očekáváním. „Nejdřív trénink.“ Zasmál se, když Sintaera začala horlivě protestovat. „Ale to není fér! Já mám narozeniny!“ Nafoukla se jako žába. „No, to je sice dost možné, ale trénink je důležitější.“ Pohlédl Sintaere do očí Abraham.

„Tak co? Už mohu vidět svůj dárek?“ Zeptala se Sintaera natěšeným hlasem. Abraham na ni pohlédl a rozhlédl se kolem, jako kdyby to bylo nějaké velké tajemství. „Tak pojď.“ Zasmál se Abraham a pomohl Sintaere na nohy. Abraham zakryl své žačce oči a dovedl ji za svůj skromný příbytek.

Jako první věc, kterou Sintaera ucítila, byla vůně, typická pro koně. Když ji Abraham sundal ruku z očí, překvapeně vydechla. Měla pravdu. Abraham se překonal. Koupil jí koně.

 

Ježdění je zlo:

Další dny Sintaeru nezajímalo nic jiného, než její bolavá lýtka. Dokonce zapomněla i na to, že by měla říct rodině, že k narozeninám dostala koně. Abraham ji o koních naučil vše, co mohl. Nasedlání a nauzdění koně bylo pro Sintaeru zprvu těžké, později, jak si zvykla na tíhu sedla, jí to nedělalo až tak velké problémy jako ježdění.

Abraham věděl, že brzy bude muset odejít. V těchto končinách zdržel až příliš dlouho. Měl Sintaeru rád, ale déle zde nemohl zůstat. Co by na to asi jeho rodina řekla? Jeden z nejlepších bojovníků a učitelů boje, tvrdne na jednom místě jen kvůli jednomu děvčeti. Nemohlo trvat dlouho a jeho nepřátelé ho objeví. Nemohl riskovat smrt Sintaery. Jenže, on tu musí zůstat. Musí ji ochraňovat.

Cassandra tu novinku, že má její dcera koně nevzala moc dobře. Naštěstí to vypadalo, že dceřiné lži o tom, jak koně našla raněného v lese, uvěřila. Její manžel dokonce, po práci v kovárně, začal stavět místo, ve kterém by mohl kůň žít.

Sintaera se v ježdění zlepšovala, dokonce i bolest v lýtkách nebyla tak velká jako dříve. Jen Abraham jí dělal starosti. Vypadalo to jako by ho něco trápilo. Na jeho tváři přibývalo vrásek.  Chtěla ho tedy něčím překvapit. Byla to první věc, kterou kdy ukradla. Dárek, který Abrahamovi přinesla, bylo vlče. Poněkud neobvyklý dárek, ale zabralo to. Abraham očividně neměl čas myslet na pochmurné věci. Výchova vlčete ho plně zaměstnala. A její tréninky pokračovaly. Opravdu se za posledních několik let zlepšila.

                                                

 Práce:

Sintaera, jako většina dětí v jejím věku, si chtěla kupovat věci, na které neměla. Sháněla si tedy brigádu, která by ji umožnila většinu svých tužeb uskutečnit. Abraham, ačkoliv moc nechodil do společnosti, měl dobré známosti. Zanedlouho tedy pracovala ve stájích. Nikdo se nedivil, když občas zmizelo nějaké to vybavení. Zlodějů tu je hodně. Nikoho by nenapadlo, že by to mohla být nevinně vypadající dívka. Když oslavila své patnácté narozeniny, člověk, přítel Abrahama a její zaměstnavatel, jí věnoval opravdu kvalitní vybavení pro koně. Sedlo, uzdu a další potřebné věci pro chov koní.

 

Schopnosti:

Čtení a psaní- 2/7

Zacházení s dýkou. 3/7

Ježdění na koni- 2/7

 

Rodina:

 

1.Angelicca- nejstarší sestra- provdaná za šlechtice 

 

2. Adrian- nejstarší bratr- kovář

 

3. Sintaera

 

4. Aran- mladší bratr 

 

5. Ameia - nejmladší sestra- kojenec

 

6. Christian - otec- kovář

 

7. Cassandra- matka- švadlena

 

Majetek:

 

Čtvery bílé haleny, dvoje kožené kalhoty, dvoje boty z měkké kůže, zlatý náhrdelník od babičky, náhrdelníky od Abrahama (1, 2, 3), dvoje kožené rukavice, brašna, prstýnky (1, 2, 3), náramky z kůže, náramky od Abrahama (1, 2, 3), pár nitek, které má občas na rukou, jako náramky, malá dýka, teplá ovčí vesta, plášť, večerní šaty (1, 2), boty na vysokém podpatku, hřebec, 2x sedlo, 2x uzda, peníze, které si šetřila, stříbrná spona a dům, ve kterém bydlí s rodinou.

 

 

Čas:   Ne
Stádium:   Mladiství
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   X zlatých

 

Začátečník 0 Mistr

Napsal: Faö | Kategorie: Lidé - Žena
Dne: 25.05.2017 00:23:02 FB



 

Jméno: Představí se vám jako Faö [Fae], ale je známá i jako ta Poslední. Oslovována též byla, jako služka, nemehlo, nebo prostě děvče.

 

Titul: Hlavní kněžka Quess, poslední kněžka Vyznavačů můr

 

Rasa: Člověk 
          
Pohlaví: žena

 

Narození: Přesný den není přímo znám, ale její věk se počítá od doby, kdy ji objevila Berta, což bylo pátého Milovníka roku 3248. Takže jí bude něco mezi osmnácti a dvaceti lety.

 

Víra: Řadí se mezi takzvané Vyznavače můr, uctívá bohyni Quess

 

Povolání: Je nejmladší Hlavní kněžkou Quess (viz. Vyznavači můr) za dlouhé roky, toto se nedá považovat za povolání jako takové. Nějakou dobu byla také služkou.

 

Jazyky: Jazyk lidí, centrální dialekt.

 

Motto: „Když jsi v nebezpečí, útěk bývá nejlepší volba.“

 

 

 

 

Podoba

 

Tělesná stránka

Faö se obvykle straní davů, proto je její setkání s vámi něčím dá se říci výjimečným. Ale když se s ní přeci jen setkáte, poznáte, že z ní sálá ne příliš přátelská a nedůvěřivá aura. Velké štěstí mají ti, kterým začala důvěřovat, jak se to pozná? Velice jednoduše, přestane se na vás mračit. Když se tak stane, zjistíte (možná vám to dojde i dřív), že je poměrně hezká. Ano její pohyby jsou lehce neohrabané, ale její vosí pas by jí mohla závidět kdejaká šlechtična, pravděpodobně za to můžou i skrovné poměry, ve kterých vyrůstala. Na dívku jejího věku je celkem vysoká a bylo by těžké je hledat, ale našli by se i dospělí muži, kteří by na ní hleděly s lehce zakloněnou hlavou. Svalovou hmotu na pažích příliš nepobrala, ale má rychlé nohy, což to trochu vyvažuje. Její bledou pleť hyzdí jizva spojující její předloktí se zápěstím, kterou získala od Starce.
Mezi její přednosti zajisté patří její pěkná tvář, která je mírně protáhlá. Na tvářích má i malé pihy a nejvýraznější je ta, která se nachází na bradě. Rty má plné a rudé v odstínu přezrálých višní, obvykle jsou v rovné poloze a skrývají se pod nimi čisté a pevné bílé zuby, které odhaluje striktně jen při mluvě. Když promluví, z jejích úst se osvobodí vyšší hlas, ve kterém se často objevuje nepřátelský podtón. Její nos je sice trochu větší, než by si jeho majitelka přála, ale každopádně je rovný a není žádným způsobem zakřivený, či jinak znetvořený. Faö je každopádně hrdá na své oči, které mají temně hnědou barvu připomínající dva kaštany. Někdy když je tma mohou se oči zdáti černé a temné jako neosvícené jeskyně, kdesi v Beorských horách. Její chloubou jsou i řasy, které jsou husté a dlouhé.
Své uši ukrývá pod prameny hustých, dlouhých blonďatých vlasů. Nejčastěji je nosí svázané kusem látky, anebo jsou rozpuštěné. Stejnou barvu má i její skoro neviditelné obočí.
A teď něco o jejích fyzických schopnostech. Je poměrně ohebná. Také umí celkem rychle běhat. Dokáže se velice dobře skrývat. Poslední částí se stává její síla. Ta je její velkou slabinou, už jen kvůli jejím pažím, které moc síly nepobraly. Kdyby ji někdo napadl, tak boj by určitě byla její poslední myšlenka, až po útěku, navíc na případné útočníky má skryté eso v rukávu a to se jmenuje Hug.

 

Styl Oblékání

Nejčastěji ji zahlédnete v obyčejných lněných šatech, buď prosté bílé, nebo hnědé, či zelené barvy. Mývají dlouhé rukávy a sahají do poloviny lýtek, tím odhalují jednoduché nízké boty. Šaty si občas sepne „vypůjčeným“ koženým opaskem. V zimních měsících se objevuje v též „půjčeném“ kožichu, který našla u Starce.
Z dob v klášteře stále má roucho pro Quessinu kněžku, které na sebe dívka obvykle neobléká. Jedná se o černé šaty zahalující celé tělo sahající až na zem s kapucí, kterou kněžky nosívají přehozenou přes hlavu. Každý člověk uctívající Quess má poznávací znamení podle kterého se pozná, že patří mezi Vyznavače můr. Tím je přívěšek ve tvaru můry. Dřevěný mají obyčejní lidé, stříbrný kněžky a zlatý Hlavní kněžka, kterou je právě Faö. Je zároveň jedinou kněžkou v celé alagaesii a svůj přívěšek neustále nosí ukryt pod šaty.

 

 

 

 

Povaha

 

Maska

Faö se jeví, jako velice nedůvěřivá osoba. Jak již bylo zmíněno, straní se davá a nerada se stýká s ostatními lidmi. Pokud s vámi mluví, tak může působit lehce podezřívavě a také se chovat, jako byste jí něco provedl, ačkoliv se tak nestalo. Obvykle vám důvod neprozradí, ani když se jí zdvořile zeptáte. Zkrátka v něčem se ostatních lidí štítí. Není jasné, jak by jednala s příslušníky jiné rasy, neboť s takovými se ještě nesetkala. Pokud jí ovšem prozradíte, že jste Vyznavačem můr, tak na vás bude značně milejší. Naneštěstí moc takových lidí, kteří by to mohi říct s čistým svědomím není a proto ani neexituje moc lidí, na které je opravdu hodná a odkrývá jim tak svou pravou povahu. Často se pohybuje společně se svým "osobním strážcem" Hugem, který jí chrání a každý se dvakrát rozmyslí, než na ní zaútočí, neboť Hug působí docela silně a zručně.

 

Tvář

Stále v jejím nitru přežívá pozitivní a veselá povaha, která se odmítá odpoutat od jejího srdce. Avšak situace, které jí vykouzlí úsměv na tváři jsou jen vzácné. Často vzpomíná na krásné časy v klášteře, tyto vzpomínky jí však vrací velkou zátěž, připomene jí to její těžký úděl, šířit víru v Quess. Problémem zůstává, že netuší jak. Nemůže unášet malé děti a vychovávat je, tak aby následovaly můry. Nemůže si stoupnout na náměstí a snažit se přesvědčovat kolemjdoucí, je jí jasné, že by jí poté Solasovi kněží nechaly popravit, ať už veřejně, nebo potají, oni prostě nemají Vyznavače můr úplně v lásce. Nicméně s poté co pověřila několik ochotných lidí sezvat všechny Následníky Quess do Podolí má trochu lepší vyhlídky, ovšem nebude to lehký úkol. Velice jí v tom pomáhají Deraynové z Podolí a jejich společný veliký úkol je přesvědčit více lidí, aby následovali Quess.

 

Duše

Nejdříve malá kvízová otázka. Byli by, jste psychicky v pořádku, kdyby, jste přišli o všechny své blízké a o domov? Ne? Tahle dívka o to všechno přišla. To je, ten důvod proč nedůvěřuje lidem. Protože Církev Zlatého boha Solase zavinila její ztrátu a s vědomím, že všichni lidé kolem ní k tomuto lživému náboženství patří, jí cosi uvnitř brání se dávat s takovýmito lidmi do řeči. To je také důvod, proč svůj odznak toho, že je hlavní kněžka ukrývá pod šaty, ví, že by se mohla setkat s osobou, která by poznala co je zač a nechce riskovat. Stále jí v hlavě zní věta, kterou jí kdysi dávno řekla Mordane: „Církev zlatého boha Solase již od pradávna nenávidí naši víru. Nedokážou se přenést přes to, že jako stvořitelku země považujeme ženu, která je podle nich podřazená mužovi.“ Představa, že by byla jako jakási služka, nebo pouhý nástroj jiného muže ji upřímně děsí. Navíc si něco podobného už zažila u Starce. Poté se její psychika více méně zlepšila poté, co našla úkryt ve vesničce Podolí. Tam se k ní totiž chovali s úctou a respektem, ovšem rozhodla se aspoň prozatím odejít a nyní má jediného společníka, svého osobního strážce Huga, který je ale pro ní prozatím jediným přítelem. Snaží se pomalu zapomenout na dobu strávenou v klášteře hodlá přinést Vyznavačům můr lepší časy, ovšem teď už ví, že to doopravdy nebude lehké. Její veliký a nesplnitelný sen je vytvořit cosi jako stát, který by patřil náboženství můr, ale tato idea je v současné situaci skoro nemožná a navíc by na to král nikdy nepřistoupil, zatím je tedy její plán všechny shromážit a popřípadně i sehnat nové Vyznavače můr.

 

 

 

 

Historie

 

„Vítej děvče mezi námi, nechť Quess ve dne, v noci bdí nad námi.“

 

Faö ten příběh slyšela mnohokrát… Byla temná noc a Berta akorát zhasínala svíce, předtím, než se všechnykněžky uložily ke spánku. Náhle zaslechla hlasité těžké zabušení způsobené kovovými klepadly. Mladá kněžka netušila, co se děje, ale přesto opatrně pootevřela dveře. Na prahu tam leželo mladé děvče, kterému nemohl být více než rok. Mělo kaštanové oči a na hlavě chomáče blonďatých vlasů. Jen v dáli zahlédla utíkající ženu, která se na svou dceru naposledy otočila, než zmizela ve tmě. Berta popadla dítě a okamžitě běžela vzbudit ostatní a ještě té noci bylo dítě přijato do církve a obdarováno zatím pouze o dřevěný přívěšek můry. Když další den ráno objevil děvče Bertin kocourek Tobias, nehnul se od ní ani na krok a několik dní seděl u její postele a bránil jí. Kněžky to považovaly za znamení.
Klášter byl z větší části ze dřeva. Skládal se z hlavní budovy, kde se prováděli různé rituály. Tato budova měla i věž, ve které se uchovávaly přívěsky můr. Na hlavní budovu byli napojeny pokoje kněžek, kterých bylo celkem šest po dvou postelích. Předposlední částí byla knihovna plná různých svitků a nakonec zahrada a malé políčko, na kterém si kněžky pěstovaly zeleninu. Nechyběla ani ohrádka s jednou kozou, kterou chovali pro mléko a kurník se slepicemi. Celý areál sponzoroval nižší šlechtický rod Deraynů z Podolí, kteří byli jediní známí vyznavači můr z trochu vyšší vrstvy. Obyvatelkami kláštera byli kromě malé Faö tedy kněžky: Berta, Mordane, Sinistra a Evanna, jež byla hlavní kněžkou. Jejich náboženství v tom období zažívalo krušné časy, neboť těch několik málo Vyznavačů můr bylo postupně překonvertováno na Solasovu církev, přesto ale kdesi zůstavali věrní věřící roztroušeni po Alagaesii.
Dívenka měla ale poměrně hezké dětství. Hrála si venku s kocourem Tobiasem. Pomáhala Bertě při práci na jejich drobném políčku, nebo otravovala Sinistru, dokud jí nepřečetla nějaký zajímavý příběh, ve kterém se objevovali dračí jezdci. Kněžky byli velice vzdělané a vynikali ve všech ženských dovednostech a jejich hlavní předností bylo, že si dokázali poradit bez mužů. Nicméně kněžky měli povoleny uzavřít sňatek, ale obvykle se nenašel vhodný partner, neboť většina lidí bylo jiného náboženství a navíc, kdo chce vzdělanou ženu, která si myslí, že je rovnoprávná mužovi?
Zhruba v sedmi letech začala Mordane Faö učit číst, psát a počítat. Také jí začala připravovat na to, aby se stala kněžkou. Sinistra měla zase za úkol naučit dívenku vyšívat a vařit. Faö upřímně nikdy nebyla příliš pozorný typ a vyšívání jí absolutně nešlo, ale když se jí chtělo, tak se opravdu snažila a nakonec jí Mordane ty písmenka přeci jen do hlavy natloukla. Toto období v klášteře hodnotí Faö jako nejhezčí část svého života. Nic jí netrápilo a existovaly pro ní jen její „tetičky“. Upřímně ale vždy měla jakousi posvátnou hrůzu z Evanny, tedy hlavní kněžky. Ta žila podobně jako ostatní kněžky, ale z nějakého důvodu se jí vždy bála.
Když Faö nastal dvanáctý rok po dívčině nalezení, tak byla oficiálně uznána jako skutečná kněžka bohyně Quess a její dřevěný přívěsek byl při rituálu vyměněn za stříbrný. Dřevěný byl symbolicky spálen společně s pramínkem dívčiných vlasů. Život Faö se tímto příliš nezměnil, akorát byla nucena každý Učan nosit roucho kněžky, aby poctila bohyni. Faö se dál zdokonalovala ve čtení a psaní a četla různé staré svitky s legendami o zjevení paní můr a podobně.
Největší a nejstrašnější událost v celém dívčině životě nastal sotva dva roky poté co se stala kněžkou. Byla temná noc. Temnější, než ten den co byla nalezena. Faö z nějakého nevysvětlitelného důvodu nemohla dlouho usnout a později to považovala za znamení. Seděla u oltáře a hladila Tobiase po srsti, když nakonec přímo před oltářem usnula. Byl zrovna Učan a měla na sobě své roucho, které byla líná si svléct. Faö probudilo nenadálé světlo, které vycházelo z obytné části kláštera. Několik Solasových následovníků podpálilo klášter a právě ta část se zhroutila k zemi. Faö později přemítala, proč se nevzbudila dříve. Najednou z obytné části vyběhla Evanna a Berta, které bydleli nejblíže k hlavní budově. Ječeli na Faö ať utíká a ona tak udělala. Náhle však ze stropu spadl trám a spadl na Bertu a Evannu. Berta byla mrtvá a Evanně to rozdrtilo nohy. Faö jí chtěla zachránit, ale pak Evanna pronesla větu na kterou dívka nikdy nezapomene: „Nech mě být… Akorát zhoršuješ mé utrpení… Jsi silné děvče….“ Pak si zakašlala a pronesla svá poslední slova: „Faö tímto z tebe učiňuji nejvyšší kněžku bohyně Quess… Pomoz najít lidem světlo…“ strhla jí stříbrný přívěšek a hodila jej do ohně a pak dala Faö kolem krku zlatou můru a zemřela. Děvče spěšně vyběhlo ven a v slzách sledovala, jak hoří její domov… Náhle se však objevila skupinka Solasovců, kteří klášter zapálili. Chtěli Faö chytit a kdo ví co s ní provádět, ale ona se nedala a začala jim utíkat. Měla rychlé nohy a navíc Solasovci byli opilí a proto se jí podařilo utéct. Klášter se nacházel nedaleko Bullridge a právě tam se na ní „usmálo“ štěstí. Jistý stařec byl ochoten ji nechat u sebe, koupit jí nové šaty a jíslo, pokud u něj bude sloužit. Byl to zahořklý stařec, který ale potřeboval někoho, kdo by se o něj postaral. Kdysi to býval veliký obchodník, ale nyní to byl pouze bohatý hamižný dědek a ve Faö viděl opravdu levnou služku.
Děvče poslušně sloužilo a dokonce trpělivě přečkávala Starcovi občasné záchvaty vzteku. Jednou po ní mrštil nějakým střepem a ten jí udělal podlouhlou jizvu na předloktí. Rána nebyla hluboká a Faö cosi věděla něco o ošetřování ran od Sinistry a tak i to přečkala a navíc nic jiného neměla. Při jednom takovém záchvatu se však Starci zastavilo srdce a Faö se rozhodla, že si „vypůjčí“ starcova osla a vydala se hledat rod Deraynů z Podolí, kde chtěla najít úkryt. Naštěstí jí kdysi dávno Sinistra vyprávěla, kde se Podolí nachází a tak se přidala ke skupince obchodníků, kteří jí z lítosti přijaly k sobě. Měli dobré srdce a věděli, že by dívku mohli chytit otrokáři.
Společně s nimi se dostala do Gil’eadu. Nejblížší vztah po cestě navázala se starým obchodníkem s látkami, kterému říkali Vydra, Faö nikdy nezjistila, jak se jemnuje doopravdy, nebo proč vůbec tuto přezdívku dostal. Vydra znal mnoho různých příběhů, které všichni rádi poslouchaly. V Gil’eadu se nezdrželi dlouho, neboť obchodníci spěchaly na sever, kde obvykle mívali nejvíce výdělků, protože to byla chudá krajina a v zimě tu lidé obvykle neměli co k jídlu, pokud si neudělali dostatečné zásoby. Poté jejich cesta vedla do Daretu, kde se od nich dívka oddělila. Čekala jí nejnebezpečnější část cesty. Musela ujít několik mil, aby se dostala do podolí, ovšem k její smůle začínala zima. Naštěstí měla Faö svého osla, který jí v případě vyčerpání vozil. Z padajícího sněhu začínala být dívka trudomyslná a rychle jí docházely potraviny, které nakoupila v Daretu za Starcovi peníze. Po několika úmorných dnech však konečně na obzoru spatřila vesnici. Konečně byla v Podolí.
Malý hrádek patřící pánům Deraynů současně obývali dva bratři, kteří celou ves a několik přilehlých polí a lesů spravovali. Poté co zjistili kým je, tak Faö přivítal Fram, místní strážce kaple. Dokonce jí ve městě přivítali i místní pánové, starší Wilmot a Tedric. Poté co jim vysvětlila svůj příběh, velkoryse jí zde uvítali a nechali jí na hrádku bydlet. Tam se o dokonce starala komorná a na takový komfort nebyla zvyklá. Stále jí ale v hlavě vrtala poslední slova Evanny. Její povinností bylo začít jednat a napadlo jí, že by se mohli pokusit sezvat všechny Vyznavače můr a shromáždit je v Podolí. Učinila tedy rozhodnutí, že vyšle "posli", kteří budou mít za úkol takové lidi najít. O některých se přímo vědělo a některé bylo nutno najít. Oznámila svůj plán Deraynům a ti souhlasili. Dokonce se ve vesnici našlo pár dobrovolníků, kteří se na tento úkol přihlásili. A sama Faö se rozhodla, že také podnikne jakousi cestu, při které by mohla nalézti některé následníky můr. Deraynové rozhodli, že s ní vyšlou jakéhosi osobního ochránce, ovdovělého muže jménem Hug, který prý kdysi byl v rytířské škole. Cílem seskupení Vyznavačů můr není nijak proti někomu bojovat. Nemají žádné vojáky ani nic podobného, navíc jich je příliš málo, ale chtějí se dohodnout jak případně obnovit slávu víry. Nicméně Faö opustila Podolí a vydala se s Hugem též hledat další vyznavače můr.

 

 

Vyznavači můr

 

Jedná se o ne příliš rozšířené náboženství, které vyznává bohyni Quess, neboli paní můr. Podle všeho byli totiž jejími vyslanci právě můry a podle legend jí vždy bývá na blízku stříbřitá můra jménem Trespelitos. Jinak je bohyně popisována, jako jakási žena s proměnlivou tváří, jako by se její obličej neustále, proměňoval a měnil svůj tvar, ale mění se jaksi nenápadně, tak, že to člověk ani nepostřehne. Jediné co se nemění, jsou vodově modré oči, které, jako by viděli vše, co se nachází ve vaší duši. Quess má prý mléčně bílou pleť a bílé vlasy, které jsou protkané stříbrem. I její šaty jsou čistě bíle a kolem krku má pověšený přívěšek můry vyrobený z precizně opracovaného safíru. Podle této legendy nosí s hrdostí následníci můr na krku přívěšek ve tvaru můry, který označuje jejich postavení v této víře a také propojení s bohyní. Nejslavnostnějším dnem pro tyto lidi je vždy třetí Učan v měsíci, kdy si oblékají nejlepší oblečení a večer se sejde celá rodina a mají nejlepší večeři v týdnu. U chudších to bývá obvykle maso, které si můžou dovolit jen velice málo (mají i další významné dny, viz. níže).  Co se týče různých svatyní, tak v některých městech se občasně nalezne nějaký malinký oltář, ale opravdu velmi řídce. Nedaleko Bulridge se ještě donedávna nacházel jediný klášter a v Podolí se nachází kaple, která je zasvěcena Paní můr. Vyznavači můr věří, že po smrti se z věrných následovníků stanou vyslanci Paní můr, tudíž se převtělí v můry.


Legenda o vzniku světa

Podle legendy vznikl svět z ohně. Všudě byl oheň a z něj se v záblesku zničehonic zrodila Alagaesie. Byla to široká pláň, kde nebylo nic. Náhle se ale ve středu té obří pláně objevil další záblesk a náhle se rozfoukal silný vítr, kteý prolétl krajinou a svou mocnou silou zvedl do výšky hory a vytvořil prohlubně pro jezera. Poté začala ze země vřít voda, která naplnila moře a řeky. Hned poté se na obloze objevilo slunce a sním přišly i barvy. Zo moře poté vystoupila Quess. Překrásná žena, která však byla na světě sama. Aby jí nebylo smutno zasela do země semena, ze kterých vyrostly rostliny. Rostliny byli nádherné, ale stále jí chyběli rovní živočichové. I stvořila zvířata a přdevším můry, které stvořila k obrazu svému a stále to nebylo ono. Zahleděla se do vody o poté podle svého odrazu stvořila člověka...


Svátky

Každý třetí učan v měsící, kdy uctívají Quess a děkují ji.

Poslední sněženec, jako začátek nového roku.

2. Listotřas, kdy údajně Quess stvořila člověka a začaly se počítat dny, nicméně tento den byl přesně určen až poté co víra přijala kalendář, do té doby se to slavilo prostě na Podzim. Jedná se o největší slavnost roku se spoustou jídla a pití.


Hierarchie

Hlavní kněžka/kněz – zlatý přívěšek
Nejvýšší post ve víře. Obvykle pořádá různé rituály a nejčastěji se jedná spíše o ženu.
Současný hlavní kněžkou je Faö zvaná Poslední

Řadový kněz/kněžka – stříbrný přívěšek
Druhý nejvýznamější post. Kněžky/knězi bývají často nápomocné hlavní kněžce/knězovi a snaží se šířit víru
V současné době neexistuje žádný kněz, nebo kněžka

Strážce kaple – Dřevěný přívešek se vsazeným granátem
Stará se o kapli a šíří náboženství, kněžky obvykle žijí v klášteře a strážci bývají jejich prostředníky.
V Podolí se na nachází strážce jménem Fram

Obyčejní věřící – Dřevěný přívěšek
Obyčejní lidé, kteří věří v bohyni Quess

 

 

 

 

Podolí a rod Deraynů z Podolí

Podolí je malé městečko plné malých dřevěných stavení. Hlavní obživou je chov skotu a pěstování obilí. Živí se obchodem z dobytkem a některé vybrané kusy se dokonce později dostanou na talíře některých šlechticů. Není to nijak chudá oblast, ale bohatsvím to tu také nepřekypuje a je zde úrodná půda, ale často bývá lidmi odsuzována pro odlišné náboženství. Nachází se zde kaple zasvěcená Quess, kterou stráží stařec Fram. Galbatorix na tuto oblast nebere velké ohledy a nijak si této části země nevšímá, jen když poctivě odevzdávají daně. Nad městem se na kopci nachází chudý hrádek, kde odedávna sídlí rod Deraynů z Podolí, který odjakživa náboženství Vyznavače můr podporuje a věří v něj. V současné době obývají hádek dva bratři Wilmot a Tedric, přičemž mladší Tedric je zadaný a pokračování rodu je zajištěno. Jeden z jejich předků byl dobrý válečník a i možná proto nechává král tuto oblast na pokoji.

 

 

 

 

Řemeslo: Kněžka 2/7


Schopnosti

 

Vyšívání 1/7
Vaření 2/7
Znalost rituálů 3/7

 

Faö vyniká především v obyčejných ženských činnostech, které ovládá velice dobře, neboť v klášteře jí víceméně nic jiného neučili. Na vyšívání byla vždycky trochu levá, ale vaření jí i docela baví. Umí samozřejmě číst a psát, protože se jí, jakožto kněžce dostalo patřičného vzdělání. Jinak toho popravdě zas tolik neumí. Ví toho hodně o různých rituálech patřící ke kultu Quess a také v hlavě přechovává nějaké motlidby. Jinak toho moc neumí. Boj neměla příležitost si nějak osvojit a proto by se příliš neubránila, ale ud toho má přece Huga. Jinak samozřejmě umí třeba obdělat pole, nebo podojit krávu, což není nijak vznešný um.

 

„Rodina“

 

Faö nikdy nevěděla kdo jsou její rodiče a možná to ani nechce vědět. Nezajímá se o lidi, kteří nechali osmocené dítě na prahu kláštera. Pravda je, že by se asi jinak nedostala mezi kněžky, ale přesto ke svým rodičům cítí jakousi zášť. Mezi svou rodinu ale počítala kněžky a ve svém životě potkala pár „důležitějších“ lidí, kteří ovlivnili její život.

 

Berta

Stará Berta, která byla pro Faö něco jako matka. Našla jí na prahu a také se o ní hezky starala a na to jí nikdy nezapomene. Byla milá, starostlivá a ráda se smála.

 

Sinistra

Sinistra byla vždy trochu odměřená, ale přesto byla v srdci dobrá a o malé děvče se starala. Znala mnoho různých příběhů, které Faö uchovává v paměti dodnes.

 

Mordane

Ta, která jí naučila číst a psát. Byla velice přísná a ke všem se chovala spravedlivě.

 

Evanna

Nejvyšší kněžka, ze které měla vždy trochu respekt a vždy pamatuje na její poslední slova a úporně se snaží je naplni, ačkoliv to pro ní není jednoduché.

 

Stařec

Nepříjemný muž trpící záchvaty vzteku, který jí nabídl práci, když bylo jí nejhůře. Po jeho smrti si nakradla jeho peníze a zmizela. Považuje to za největší hřích svého života

 

Fram

Milý stařík a také strážce kaple v Podolí. Byl první kdo se k ní od doby co se stala hlavní kněžkou choval opravdu přívětivě.

Wilmot a Tedric

Dva bratři, kteří jí nabídli pohostinství a kteří jsou její hlavní naděje.

 

Hug

Jeniný opravdový přítel, který jí chrání před nebezpečím a cestuje s ní. Je vtipný a Faö ho má ráda. Je velice optimistický a věří, že plán na sezvání Vyznavačů se vydaří a že se řady následovníků Quess rozšíří.

 

Majetek

 

Kvůli omezenosti výpravy má jen čtvery šaty, nízké kožené boty. Kus látky, kterým si občas sváže vlasy. Má u sebe i Roucho kněžky Quess. Má i nějaké peníze, které jí zbyli ještě po straci. Společně s Hugem mají nějaké potraviny, lano, křesadlo, nádoby na vodu, nůž, přikrývky a dvě dřevěné lžíce. Hug vlastní ještě meč.

 

Jiné postavy

 

Nikel
 

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělá
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   5 stříbrných

 

Začátečník 1120 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Lidé - Žena
Dne: 21.04.2017 18:55:59 FB



 

Jméno: Elena

Rasa: Člověk

Pohlaví: Žena

Datum narození: 1. 8. 3252

Věk: 13let

Náboženství: Solasova církev

Jazyk: pouze rodný (lidský)

 

Povolání

Před útokem:

Pomáhá otci na poli a něco málo si vydělá pomocí v hostinci.

Po útoku:

Žádné. Musí najít Vardeny.

 

Popis postavy

 

Tělesná stránka

Jsem o něco menší postavy než je v mém věku průměr. Mám husté, černé vlasy dlouhé kousek pod lopatky, které nosím rozpuštěné přes jedno rameno. Oči mám též černé. Ústa mám ostře rýsovaná, ale barvou nevýrazná a rty popraskané. Stejně ostré mám lícní kosti. Nos mám, dle mého názoru, tak akorát. Jsem drobná, ale zato hbitá, rychlá a obratná, což se hodilo když jsem vypomáhala v hostinci a proplétala se mezi hosty. Síly jsem moc nepobrala a když jsem pomáhala otci na poli, tak jsem se musela opravdu snažit, aby moje práce byla hotová včas. Celkově jsem velice štíhlá, za což vděčím převážně hladu a potom neustálému pohybu. Ruce mám též štíhlé a z práce trochu mozolnaté. Moje dlouhé nohy ještě zvýrazňují mou hubenost. Na levém lýtku mám jizvu o délce prstu z doby kdy jsem se učila zacházet s motykou

(i okopávání záhonku může být nebezpečné).

 

Styl oblékání

 

Před útokem

 

Nosila jsem co se dá, nebo co vypadalo na to, že by to na mně mohlo držet, či dokonce zahřát. Moc peněz jsem neměla, šití mi moc nejde, ale nikdo jiný mě oblékat nebude. Moje každodenní oblečení se skládalo z některého z mých nepodařených pokusů a košili z tmavé hrubé látky, která je na trhu velice levná a kalhot, které mi darovala kamarádka (dcera hostinské, u které jsem pracovala), protože jí už byly malé a tak záplatované, že by z té látky už nic jiného udělat nešlo. Když mi je dávala, zmínila se, že stejně radši nosí sukni. A boty? To byla hotová tragédie. Většinou jsem si jen přivázala kus látky, nebo kůže kouskem provázku k noze. Není to sice žádný velký luxus, ale zvlášť v zimě je to lepší než nic. Abych nezmrzla, tak jsem se v zimě prostě zamotala do kusu trošku tlustší látky. Jsem opravdu mizerná švadlena. Vydělané peníze jsem si nosila v kapse od kalhot. Moc jich nebylo, takže se tam vešly, než jsem je utratila, nebo uložila doma pod prostěradlo do seníku, kde jich mimochodem bylo taky žalostně málo.

 

Po útoku

 

Podařilo se mi najít několik tmavě hnědých tunik a pořádné kožené kalhoty, které mi drží pásek, na kterém visí krátká dýka v pouzdře. Také vysoké, kožené boty a černý jezdecký plášť. Našla jsem ještě koženou brašnu, do které strčím všechno, co se nevejde do těch sedlových.

 

Povaha

 

Navenek působím jako někdo, kdo potřebuje vůdce. Jsem tichá, nevybočuji z řady, poslechnu každý příkaz, snažím se zapadnout vždy do toho nejtemnějšího koutu a jen málokdy se u mě projeví vzdor. Též mě skoro nikdy neuvidíte se dobrovolně smát (v hostinci se musím na hosty usmívat). Většina lidí si myslí, že je to kvůli drsnému životu v chudobě. Někteří dokonce, že nemám duši.

Jen málo lidí ví, jaká jsem doopravdy. Vlastně to věděli jen dva lidé. Můj otec a moje jediná kamarádka Liv, která se zdá být mým přesným opakem. Jen oni věděli, že když se otevřu jsem velice milá a přátelská, že se ráda směji a že jsem velice dobrá v prosazování vlastního názoru tak, aby si toho nikdo nevšiml. To je taky nejspíš důvod, proč působím tak poslušně. Protože jsem si sama už mnohokrát zažila šikanu od bohatších dětí, tak se neotevřu jen tak někomu.

Jsem rozhodně introvert a většinu informací si nechávám pro sebe. Vždy mám všechno pečlivě uklizeno. Ne, že bych ráda uklízela, nebo tak něco, ale potřebuji mít ve věcech pořádek. Jak je již uvedeno výše, prosazuji si vlastní názor tak, že vypadám jako ta nejposlušnější dívka na světě. Jen málo lidí si všimne, že se děje to, co vlastně chci já.

 

Historie

 

Narodila jsem se v létě, v menším městečku, nebo spíš větší dědině na jihovýchodu Alagaesie. Moje matka byla po porodu velmi slabá a pár dní na to zemřela. Otec mi později vyprávěl, že byla velmi krásná, a že jsem po ní. Já si tedy sama moc krásná nepřipadám, ale když si to myslí můj otec, bude na tom něco pravdy. Otec byl chudý rolník a když mu matka přestala přispívat svou prací švadleny zchudl ještě víc. Dva roky na to, co jsem se naučila chodit mi otec do ruky strčil vědro a chodila jsem s ním zalévat pole když bylo sucho. Otec mě naučil hospodařit s penězi, okopávat, sklízet a starat se o naše malé políčko a počítat abych se na trhu nenechala ošidit. Ani jeden z nás neměl matčinu šikovnost s jehlou, takže naše oblečení vypadalo….. tak jak vypadalo. No, prostě hrůza. Jednou v mých osmi jsem šla na trh a když jsem míjela jednu zapadlou uličku všimla jsem si, že tam jeden kluk zahnal do kouta dívku. Kluka jsem znala, protože mi už mnohokrát udělal to samé, co teď dělal té dívce. Zastala jsem se jí, ale výsledek byl takový, že jsme obě dostaly co proto. A tak jsem se seznámila s Liv. Dva dny na to za mnou přišla a nabídla mi práci v hostinci. Plat sice nebyl vysoký, ale mně i otci to velice pomohlo. Takhle jsme žili dalších několik let. Na jaře po mých třináctých narozeninách, když jsem zrovna po někom uklízela v hostinci se zničeho nic rozezněl poplach. Do vesnice vnikli urgalové a každý kdo nebyl schopen bojovat se utíkal někam schovat. Já jsem běžela do nedalekého lesíka. Urgalové co zaútočili na vesnici byli pevně přesvědčení, že je tohle jejich území a tohle nebylo poprvé co na vesnici zaútočili. Jenže teď jich bylo mnohem víc než kdy předtím. Několik hodin po té, co zvuky boje utichly jsem se odhodlala vrátit zpátky do vesnice. To, co jsem uviděla, mnou otřáslo. Všude byla krev. Urgalí, ale převážně lidská. Všude bylo ticho. Pomalu jsem procházela vesnicí s nadějí, že někdo z vesničanů přežil. Někteří zranění ještě sípavě dýchali, ale já věděla, že už je pro ně pozdě. Po chvíli jsem našla svého stále ještě žijícího otce. Měl bodnou ránu v hrudi a moc času mu nezbývalo. Poslední co se mu podařilo mi sdělit bylo, ať najdu Vardeny v Beorských horách. Věděla jsem, že otec přede mnou vždycky něco skrýval, ale zjišťení, že je otec na straně Vardenů mě stejně překvapilo. Našla jsem nějaké věci v rozbořených domech a vzala si kobylu Černou ze stáje jednoho sedláka. Taky nějaké peníze. Teď ty věci stejně nikdo potřebovat nebude. Naposledy jsem se ohlédla přes rameno a po několika nepodařených pokusech se mi podařilo donutit Černou k pohybu. Jdu hledat Vardeny.

 

Schopnosti

Umím docela slušně počítat (zvlášť co se peněz týče), vařit ta nejjednodušší jídla, krkolomně, ale jezdit na koni, starat se pole, obsluhovat v hostinci a velice dobře umím lidem vnutit svůj názor tak, aby si mysleli, že je to jejich myšlenka. Docela dobře rozpoznám jedlé plody a houby od jedovatých. Též dokážu docela rychle a dlouho běžet a nenašla jsem ještě žádný strom, na který by se mi nepodařilo vyšplhat.

 

šplhání- 2/7

běh- 1/7

jízda na koni- 1/7

nenápadné vnucení názoru-4/7

vaření- 1/7

 

Rodina

Otec – mrtev

Matka - mrtvá

 

Přátelé

Liv – pohřešovaná

 

Majetek

Elena má nyní u sebe jen to co našla v rozbořených příbytcích vesničanů a to, co měla u sebe ještě před útokem.

 

Oblečení (co má na sobě)

Jednoduchá hnědá tunika, kožené kalhoty, jednoduchý kožený pásek s pouzdrem, ve kterém nosí dýku, vysoké kožené kamaše a černý jezdecký plášť.

 

Ostatní

Klisna jménem Černá, výbava na koně (dvě sedlové brašny, ohlávka, uzda, sedlo, deka pod sedlo), již zmíněná dýka, kožená brašna a velké odhodlání najít Vardeny.

 

Obsah kožené a sedlových brašen

Dvě jednoduché tuniky, jedny kožené kalhoty, křesadlo, lano, váček s penězi, přikrývka, jídlo (pecen chleba, deset proužků sušeného masa), vak s vodou (cca 3l), kalhoty od Liv a nějaké obvazy (jen pro jistotu).

 

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dítě
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   X zlatých

 


- Autor webu: Správce říše - Autor skinu: Morcelwen Poicë