Diaval

Jméno: Diaval (Trist)

 Rasa: Člověk (půlelf)

 Pohlaví: Muž

Věk: Dospělý (23 let)

Náboženství:Prvotní náboženství

Jazyk: Centrální, Severní dialekt

Povolání: Sedlák (dokud nezemře jeho otec)

Popis postavy 

Podoba: Pokud potkáte Diavala Trista, zjistíte že se na něj nedokážete vynadívat. Velmi pohledný mladý muž s medovými vlasy točící se v jemných vlnách, v délce jaké se sluší, ani okudlaný zloděj nebo přerostlé jako u místního pobudy, jednoduše tak akorát. Pohledem tak chápavým barvy samotné země. Jeho tvář je pohlená pro spousty dívek díky jeho rtům a nosu který je spíš nenápadný a netrčí do světa a rozhodně se o něj nenabodnete.

Lehké strniště se stalo jeho věrným znakem i když by on sám byl nejradši hladce oholen. Tuto lze říci pannenskou krásu ,pomineli-te, že je muž ,hyzdí pět dlouhých jizev, táhnoucí se středem obličeje. Jizvy nejsou příliš viditelné, spíše lehké světlé rýhy, ale stejně si jich všimnete.

Jeho tělo musí jistě stát za hřích, některé děvečky se dušují že od tvrdé práce ho má vypracované a šlachovité, nikde žádný přebytečný tuk. Co se výšky týče je průměrný, nikde nevyčnívá ani není trpaslíkem, za což je rád.

Styl oblékání: Jaký styl může mít velkostatkářův synek? Odpověd´ je, že stejný jako všichni ostatní synové, však rozhodně se liší od oblečení ostatních vesničanů, konkurovat mu mohou jen děti kováře a hostinského. Zemitě tmavý rolnický háv, přesto odlišný od ostatních zemědělců, není tak moc hrubý ani špinavý, kalhoty, nic zvláštního než volská kůže, ovšem opasek s kovovou sponou už nějaký ten peníz stojí. Boty, toto velké téma obehlo celou vesnici, kdy většina obyvatelstva chodí bosá, on si vykračuje v lněných s přehnutým lemem a obtočnými řemínky.

Pokud ho zastihnete v době slavností, může te ho vidět v bílé haleně s kazajkou s spousty cvočky kterou mu kde kdo závidí, černé kalhoty z jemné srnčí kůže mu dodávají bohatý vzhled, takový jaký si vesnice může dovolit.

Vystupování: Hrubé a průbojné vystupování má na starosti jeho starší bratr, není to nic pro něj, inu pár rvaček už zažil ale nikdy nic většího než hospodskou potyčku, za kterou dostal vyčinění od otce, nebo sedláky kteří se hádali o kus země. On sám nemá pocit že by byl něco víc, přece jen je ze středních bratrů, takže šance, že by mu spad celý statek do klína, je mizivá, přesto dobrý pozorovatle si všimne že nemusí tolik pracovat, ačkoliv to umí a má k tomu znalosti, ale od práce mají na statku jiné lidi, kterých se najde vždy dost.

Pokud vidí nějaký problém jde ho vyřešit, jak si káže jeho postavení. Když, doma není otec nebo starší bratři, pomáhá jejich čeládce, vždy jim udělí více jídla, které jim i někdy sám vozí na pole, ale dá jim i větší čas na oddych. Zeptá se v kuchyni co je třeba a vybere si pár chlapců které vezme s sebou na trhy. Toto se neděje příliš často, né víc jak jednou do roka.

Z jeho tří bratrů je nejmírnější, nejstarší dva se pořád hádají a nejmladší se zase chce prodrat a mít taky nějakou moc, kdežto on je spokojený jak jen může být pod vlivem svých bratrů, přísného otce, který si potrpí na pravidla a strachem z plynoucího času a jistou ztrátu tohohle všeho.

Atmosféra:  Kdo se kolem Diavala motá, zjistí že je normální ba co víc je s ním zábava, ale díky svému malému času a odlehlosti statku se ve vesnici moc neukazuje, ovšem nikdy nechybí na důležité slavnosti nebo svátku, svatbě nebo při objetinách. Umí si najít tu nejlepší pozici a výborně konverzovat s lidmi kteří se cítí tak dobře, často si ani neuvědomují ,že mu říkají důležité věci, které pak často donáší svému otci.

   Povaha  

Chování: Je mírnější než jeho bratři ale je dost silný na to aby jako dítě přežil potrhání vlkem, dodnes je díky tomu vděčný Severnímu kultu, není nijaký fanatik ale lidé kteří ho zachránili tam musel jistě někdo poslat.

Vždy se snaží hájit rodinnou čest a majetek který jí náleží, nestrpí lži a pomluvy, svým způsobem je povrchní, když to co tak nesnáší jim často pomáhá rozšiřovat území jejich statku. Za jeho život se naučil pozorně si rozmýšlet ,komu, co a jak hlavně, kdy řekne. Pokud by to lidé nevyslepičili nikdy by se nestalo že by se pak okolní statkáři báli o svou střechu nad hlavou, díky klepům se často stává že se musí menší sedlák spojit právě s nimi dát jim svoje pole a dobytek a pak pracovat u nich aby nezemřeli nebo nebyli vyhnáni.

Povahové vlastnosti: Je bystrý a inteligentní, snaží se být nenápadný a zapadat mezi ostatní, svým způsobem je milý k jeho vlastním ale dokáže být dost krutý, aby vás připravil o majetek a střechu nad hlavou, mnozí to považují za sebeklam on za spravedlnost.

(kdyby mu to neřekli tak by se to nestalo, ne?) Je velmi sebejistý, žádný uplakánek.

Přání: Jednou by chtěl být svým pánem, odejít od těch všech strastí, ačkoliv nejsou tak velké, jednoduše žít jinak.

On sám ví že je jeho život téměř dokonalý ale bohužel není nejstarší a vlastně ani vlastní, tento život nenáleží jemu, ale jeho starším bratrům, ví že až přijde čas a jejich otec zemře pravděpodobně bude vyhnán ze statku a bude se muset uživit sám, proto až tahle doba přijde přeje si mít připravené věci a hlavně možnosti jak pokud možno z toho vyjít co nejlépe se zdravou kůží a nějakými těmi penězi.

Přece není to krádež ale odčinění, jim zůstane statek a on má být na mizině? Tak to nenechá!

Schopnosti  

 Boj: Střelba z luku 1/7

Magie: Předpoklady pokud je jeho matka víc než jedna kopa výmyslů, ještě se neprojevila

Ostatní: sedlák vše o zvířatech a hospodaření 3/7

              práce s kovy 1/7

              komunikace s lidmi 2/7

              smlouvání 2/7

              jízda na koni 3/7

Historie   

V mnoha ohledech radostné, ale přesto plné starostí a pravidel která mu nedávala smysl. Nešermujte s nářadím, nepouštějte prasata, neujídej, nechoď tam, nehraj si s ohněm, (vždy byl tak trochu pyroman, oheň ho fascinoval, naučil se ho rozdělat velmi obratně div nepodpálil seník.), a především zákaz nechod´ do lesa.

Tento poslední zákaz mu byl ve věku sedmi let téměř osudným.

Chlapec z nedaleké vesničky poblíž města Ceunon neměl z lesa strach, vždyt´ jeho bratři si tam hráli pořád i spousta dětí z vesnice tam chodila nosit dřevorubcům obědy a měchy s vodou dokonce jeho nejstarší bratr Nip tam jezdil na podíkovy nosit jídlo nebo brousky na sekery a pily.

Jednou na začátku léta kdy se všichni hnali za prací a jeho nikdo nehlídal, přeci jen byl to velký a šikovný hoch, i počítat už uměl, poznal kdejaké nářadí nejen na poli ale chodil i ke kováři do díky koukat jak pracuje a ten mu vždy všechno vysvětlil, jen o jeho mamince mu nikdy neřekl vždy se jen tak smutně podíval a odešel a za chvelku jako by se nic nestalo, inu proč se nejít podívat do lesa? Jistě bude to velké dobrodružství, třeba by našel pěkné místo na hraní si s bratry mohly by se učit bojovat a otec by na to nepřišel.

Chvelku šel po hlavní cestě o které mu říkal Nip. Slunce bylo již vysoko nad hlavou když došel na mítinu kde normálně pracovali ve většině otcovi lidé, byl tak pyšný že to všechno ví, přece otec říkal že to musí vědět a tak to ví, ovšem to co nevěděl bylo to že otcovi muže vyhnala smečka vlků, a na to taky velice doplatil, vlci si ho chtěli vzít jako jejich další oběd.

      Chlapce po několika hodinách našli Krvaví hadi, tak se u nich říkalo vyznavačům Prvotního náboženství. To oni ho vzali k sobě, ošetřili mu tvář zdobící nepěkné jizvy, to díky nim nezemřel, díky nim našel ve svém mladém věku víru, po dobu kdy se u nich léčili ho staří moudří muži okouzlili natolik, že v příbězích o bohyni, která má sílu jako země sama a je se zemí spata, začal taky věřit v sílu země.  

 Z hravého chlapce se stal opatrný hoch, který věřil málo komu a málo čemu, svou nehodu bral jako chybu za kterou mohla jeho nevědomost a proto se snažil naučit všemu možnému. Od bratrů si nechal vyprávět o světě o městu Ceunon i o Carvahallu který leží u Dračích hor. Snažil se naučit všechno co mohl o zemědělství, o lidech a hlavně o přírodě s tím mu pomohli Krvaví hadi. Jeho otec nebyl rád a proto aby Diaval zmírnil jeho hněv za rady a otázkami o obdělávání půdy chodil za svým otcem, ten zprvu byl velmi rozladěn, ale postupem času  začal Diavala vychvalovat, dával mu stejně důležitou práci jako jeho starším bratrům. Nip a Born byli velmi naštvaní, tak zatáhli Diavala do vesnického hostince, vyvolali potyčku.

Diaval tam v zápalu rvačky rozbil stůl a několik džbánků, nejhorší bylo ovšem že přímo zničil bečku piva, ta se rozlila po celé podlaze. Trest ho neminul.

Peníze za náhradu věcí neměl a tak musel v hostinci pracovat, nejprve ho musel samozřejmě celý vydrhnout.

Právě zde, v hostinci v pod Hájí se rozvinul jeho smysl  porozumění lidem, někteří se ho snažili ošálit, jiní napálit nebo dokonce okrást.

     Začal si všímat klepů  a pomluv, ale taky se toho spoustu dozvěděl o světě, ale i pár pomluv o  jeho rodině a to především matce, měl nevýslovnou zlost když se dozvěděl že jeho matka byla elfka která svedla jeho otce, i kdyby to byla pouze lež, byla pravda že byl jiný než jeho bratři. Rozhořela se v něm silná nenávist k elfům, tajemné magii kterou jeho matka svedla jeho otce. Když se svého otce zeptal, otec mu tu všechno řekl jak jedna elfská nebohá dívenka přišla k vratům prosila, dostala nocleh, nic neměla, jako platbu svedla jeho, nebohého muže a zase zmizela, po několika měsících před vraty našel dítě se vzkazem a jménem, on jako správný muž se ho ujal, vzal pod svá křídla, ale jakož o nemanželskému dítěti mu nemůže přislíbit část ze statku.

        Po roce se hostinský s jeho otcem usnesli, že za dobrou práci považuje dluh za splacený, ale jedna položka stále chyběla, tak  etapa začala nanovo, u kováře který mu za jeho pomoc v kovárně vyrobí okovaný sud z dubového dřeva.

   Od kováře vyšel jako učeň se znalostí nářadí a rud, dokáže alespoň vykovat nože a sekery, správně brousit a nejtěžší byly asi podkovy a kování koně, samozřejmě  sud dostal, dluh s hostince se konečně vyrovnal.

          Bylo mu čerstvě sedmnác let, když se vracel na otcovo statek, zde pobyl jen krátce ale ten rok stál za to. Otec i jeho dva starší bratři odjeli na dalekou cestu za překupníkem plodin, on tak mohl jedno léto vládnout na statku, po návratu díky němu otec rozšířil statek téměř o polovinu jeho dosavadní plochy.

Ovšem starší bratři se opět začali dohadovat a tak jim otec vyhověl a poslal Diavala k dobrému známému o několik vesnic dál, na výpomoc s koňmi, bohatý chovatel těch nejlepších koní v kraji ho k práci nejdříve moc nepouštěl, Diaval neustále kydal stáje a nanejvýš čistil koně, ovšem na práci si nestěžoval, měl totiž možnost pozorovat mistra při práci. Konečně se dočkal a mohl se učit o koních a sedlech, velmi mistra překvapil tím že mu mohl i koně okovat. Ten byl spokojený, začal si Diavala brát jako pomocnou ruku pro výcvik a Diaval byl opravdu talent, bavilo ho to mnohem víc než neustále tlouct do rozžhaveného železa. Společně cvičily a jezdili.

       Ovšem i tohle velmi radostné období muselo skončit, starý mistr ochořel a nebylo mu pomoci, přes svou počáteční averzi daroval Diavalovi koně, o kterém se mu nesnilo. Byl to nádherný potomek lesních elfských koní, nebo alespoň to se říkalo, dostal ho spolu s ohlávkou i s udidlem, navíc sedlové brašny toto malé jmění výměnou za práci a přátelství někoho, kdo ho opravdu bral jako syna kterého, vždy chtěl mít.

Když se Diaval vracel na statek obdařen tím vším, nemálo lidí bledlo závistí, jeho bratři mají dozajista spadeno na všechnu tu krásu, navíc je jejich otec začíná bláznit, už se velmi špatně hýbe, je jen otázka času kdy bude muset Diaval odejít a jim zbyde všechno bohatství statku, co s koněm na kterém by se neudrželi ani na poli moc platný není, vyženou Diavala a stanou se pány vesnice.

         Diaval to tušil a proto se začal připravovat na dlouhou a namáhavou cestu která mu již brzy nastane. V tomto kraji již pro něj není nic dobrého.

Proto se rozhodl jít za místním lovcem Lilem, prosil ho aby ho naučil o sebe postarat, ulovit najít si vodu ale i znát zvířata díky Krvavým hadům měl slušnou představu a Lil mu jí pomohl dát do praxe. Chodili spolu lovit, stopovat, Lil mu ukazoval všechny způsoby lovu jaké sám znal, dokonce mu ukázal jak se vydělávají kůže protože i lovec si může přivydělat, navíc kůže není nikdy dost a dá se prodat kde komu. Díky Lilovy se zvedla ji jeho dávka trpělivosti a dokonce i kondice, konečně mohl běžet jak se mu chtělo a moc se neunavil. Les byl krásný, dřív děsivé místo kde byl málem zabit, a teď? On lovec co se dokáže vypořádat s mnohým tak

akorát ,aby ho uživilo to co zná, až přijde ten správný čas odejít a ten se blíží...                                                                                                                                                                                                                                                                                                           

Rodina

Otec: Panovačný velkostatkář který svůj majetek velmi znásobil, rodina s čtyřmi syny, a třemi problémy v dědictví, vlastně už jen dvěma Diavala vyškrtl ten den kdy ho nalezl u vrat, musel si ho vzít jinak by ho jstojistě stihla strašná smrt kterou mu elfka slibovala již dříve. 

Jeho velký majetek se podepsal na chování k rodině i synům. Přísný, nesmlouvající tvrdě jdoucí si za svým bohatstvím. 

V jeho velmi pokročilém věku 45 let se objevila jakási choroba ducha, nikdo neví jak dlouho s nimi bude na tomtom světě, každopádně nikdo mu nic dobrého nepřeje. Jeho synové se modlý k babizně a´t už umře a ten jediný nevlastní ví že se modlit nemusí ono to jistě přijde brzy. Sedláci se třesou jak vyhlásí povstání a doba jejich tyranie skončí, zase budou svými pány.

Matka: Nikdo nic moc neví  snad jen to co řekl velkostatkář

bratr Nip: Nejstarší z bratří, hrubián který si svoji pozici neskutečně užívá, těší se až odsud vyžene své bratry a vše bude jeho. Všichni v něm vidí věrnou podobu jeho odporného otce. Aby Babice na něj plivla taky! 

bratr Born: Druhý bratr v pořadí, snažil se prodrat doufá že jeho bratr zemře a nebo že si ho oblíbí, přetvářka mu není cizí. 

bratr  Ersen: Nejmladší z bratří, pravděpodobně nepřežije pokud se Nip rozhodně je vyhodit, snaha se vlichotit už dávno nefunguje, záviděl Diavalovi že narozdíl od něj něco umí, proto se rozhodl stát mylnářovžým učněm.

   Majetek  

Diaval toho moc přímo nevlastní jeho nejcennější věcí je: bílý hřebec Orion, má k němu celou výbavu  dokonce si ho i s mistrovou pomocí sám okoval.

 kazajka která se dá využít jako lovecká díky cvočkům, dvoje kalhoty, jedny pracovní druhé více slavnostní, bílá košile se šněrováním, boty, hnědý plét a několik  

 luk z tvrdého dřeva se šípy které nosí v toulci u pasu 

 stahovací nůž 

několik zlatých co si během let vydělal 

Darius Inys Eruner

Jméno: Darius Inys Eruner

Titul: bývalý druhorozený vikomt Gil’eadský

Rasa: půlelf

Datum narození: 8. Světločasu (18 let)

Jazyky: starověký, lidský centrální, základy surdštiny

Vzhled

Z Daria vyrůstá dobře stavěný, vysoký mladý muž. Vytáhlý býval vždycky, což je dědictví po jeho elfském otci, stejně jako zašpičatělé špičky uší. V posledních letech ale přestává mít podobu šlachovitého mladíka a na jeho těle se začínají rýsovat svaly značící jeho zálibu v boji. Nejrůznějšími formami tréninku tráví většinu svého času, především od doby, co žije v Ellesméře, jelikož to byla jedna z mála věcí, které byl zvyklý dělat, jež mu ze starého života zůstaly. Každý přece potřebuje nějakou kotvu.

Přistoupíte-li blíže, všimnete si jeho uvolněného držení těla. Disciplína je asi to poslední, co by vás při pohledu na Daria napadlo. I jeho postoj prozrazuje, že si s ničím nedělá hlavu. Léta, kdy musel stát hrdě a důstojně, neošívat se když bylo třeba a vysekávat každému nacvičené poklony, jsou ta tam a rozhodně mu nechybí.

Ani ve výrazu tváře už ho nikdy nic nesvazuje, možná tak nesouhlasné pohledy vznešených elfů. Po rodičích zdědil ostré rysy, které sdílí se svým dvojčetem. Jeho momentální rozpoložení prozrazuje tuhle pozvednuté světlé obočí, jindy nesouhlasně zkroucený koutek rtů, anebo jiskra zájmu v jeho pronikavě modrých očích. Pískově blond vlasy si ponechává podlouhlé, nedbale zastřižené tak akorát, aby mu ještě nepřekážely ve výhledu.

V oblékání se snaží sladit vkusnost s pohodlností. Dávno opustil přehnaně zdobené šlechtické kabátce lemované kožešinou, do kterých byl navlékán jako dítě, ovšem módu pořád dokáže ocenit. Jen zkrátka dává přednost spíše střídmosti a padnoucímu střihu před zbytečnou ornamentálností. Příjemné elfské látce rychle přišel na chuť, jen zrovna neholduje tradičním přírodním barvám. Nebojí se vybočovat výraznějšími odstíny červené, modré nebo fialové. Nosí zkrátka, co se mu líbí, beze snahy vyloženě zapadnout - ví, že v Lesích poněkud vyčnívá tak jako tak. Když ho ovšem zastihnete na cvičišti, styl jde stranou a většinou má na sobě buď jen obyčejnou bílou košili a přiléhavé kalhoty anebo lehkou zbroj, u které mu jde především o účinnost.

Povaha

Na první pohled působí možná až přehnaně sebejistě. Stojí si za vším, co udělá, odvahy má na rozdávání, až to někdy vypadá, jako by snad neměl pud sebezáchovy. Na plánování ho neužije a často se rozhoduje za pochodu. Dlouho nevydrží u jedné věci a velmi rychle se začne nudit. Aby se zabavil, má sklon se po hlavě vrhat do čehokoliv, co mu zrovna přelétne přes nos, a důsledky zvažuje až později. Může se zdát, jako by si s ničím příliš nedělal hlavu, a nebyl schopen nic brát vážně. Jeho největším nepřítelem je nuda. Když má dojem, že se nic neděje, bývá dost nevrlý a často se ve snaze pobavit sebe či jiné nebojí ani někoho jednoduše vyprovokovat, protože i hádka nebo snad souboj mu přijdou lepší než nic.

Mívá problém soustředit se dlouho na jednu činnost, jde-li o něco poklidného. Žije pro akci. Nevydrží sedět nad knihou, za to bojovým tréninkem či jízdou na koni dokáže strávit hodiny. Má rád společnost, a kdo si zvykne na jeho neutuchající sarkasmus a přemýšlení nahlas, zjistí, že je vlastně vcelku přátelský - a když se snaží, i milý. Jen zkrátka většinou dřív koná než myslí. Občas se chová, jako by mu nebylo nic svaté. Někdy snad jen, aby si dokázal, že může, jindy zas čistě ze svého odporu k pravidlům - nezdá se, že by ho mladická vzdorovitost měla v nejbližší době opustit.

Doopravdy není tak bezstarostný, jak se tváří. Slova a úsměvy často používá jako štít, či snad skrýš pro to, co se mu doopravdy honí hlavou. Ať už to pochytil od rodičů, výchovou k ukázněnosti, či se prostě jen nerad svěřuje, má sklon si většinu věcí nechávat pro sebe a s blízkými se dělit spíš o to dobré. S problémy by se vždycky nejraději vypořádal sám, což se pravda někdy povede, jindy však jeho snahy vyústí v poněkud bezhlavé a nezřídka kontraproduktivní řešení. Nejhorší je pro něj pocit bezmoci. Když si i on, přes všechny své bláznivé nápady, musí přiznat, že některé věci se prostě nedají spravit a na něco zkrátka nestačí. Tehdy bývá lehkovážnější než obvykle a adrenalin hledá pomalu jako drogu, jen aby udržel svou mysl dál od věcí, které by chtěl, ale nemůže změnit.

Historie

Šlechtický synek

Narodil se počátkem Světločasu jako druhé z dvojčat hraběnky Aronel Gil’adské a jejího manžela, elfského dračího jezdce Meldona Enorámo Erunera. Jako půlelfa ho mohlo čekat nelehké vyrůstání, ale vzhledem k velké oblíbenosti vládnoucího páru ve městě a loajalitě jejich zámeckého služebnictva mu doopravdy od nikoho nic nehrozilo.

O dva roky později získal ještě mladší sestru a se svými dvěma sourozenci prožíval vcelku spokojené dětství alagaesijských šlechtických potomků. Od útlého věku se učil (přesněji řečeno, jiní se snažili přimět ho se naučit) všemu, co by měl mladý vikomt ovládat. Čtení, psaní, etiketa nebo dějiny nebyly zrovna předměty, u kterých čiperný hoch vydržel klidně sedět a poslouchat. Nejraději lítal se svým bratrem Magnusem a sestrou Melory po rozlehlých zákoutích jejich starověkého gil’eadského sídla, a vyváděl s nimi neplechy, kterými častokrát přiváděli rodiče k šílenství.

Dvojčata se možná ve svých zálibách liší jako noc a den, ale jinak jsou sehraným týmem a na svou mladší sestru nedají oba ani dopustit. Zatímco Magnus se našel v praktikování magie, v níž je cvičil jejich otec, Darius odjakživa dával přednost všem formám fyzického boje, ať už šlo o trénink v lukostřelbě, boji holýma rukama nebo v šermu. Vždycky věděl, že budoucnost vládce Gil’eadu se pro něj nikdy nechystá; ta měla připadnout jeho o pár minut staršímu bratru. Ani po ní netoužil - jeho snem bylo stát se bojovníkem, účastnit se turnajů a někdy být slavně pasován na rytíře.

Život mladého vikomta rozhodně nebyl bezstarostný. Provázely jej dlouhé hodiny výuky ekonomie, dějepravy, jazyků nebo strategie, které jsou snad pro každé dítě zkouškou veškeré trpělivosti. Když dosáhl správného věku, přidalo se k tomu doprovázení rodičů na plesech a dalších šlechtických setkáních, kde se od něj čekalo náležité a reprezentativní vystupování. Ale měl i své výhody. Život na zámku plném neprobádaných chodeb, jízda na koních se sourozenci, trénink v šermu se zámeckou stráží… Darius byl spokojený s věcmi tak, jak byly.

Ale nic netrvá věčně.

Vyhnanci

A tak se stalo, že události ve světě, které nemohl nijak ovlivnit, zatočily s budoucností, která by ho byla bývala čekala, a jej i jeho rodinu vyslala na úplně jinou cestu. V době Galbatorixova pádu mu bylo nějakých osm let a vliv takového vychýlení jazýčků na mocenských vahách na staré šlechtické rody na sebe nenechal dlouho čekat. Změna nálady začínala postupně a zprvu to vypadalo, že jejich situace zůstane při starém - to bylo dokud trůn držela elfská císařovna Arwina; jakmile ji však nahradil lidský panovník Miron, touha lidu po změně dala události do chodu.

Dariova teta s bratrancem v Bullridge padli za oběť selským bouřím. Gil’eadští se dosud drželi, ale hraběnka tušila, že je to pro ně začátek konce. Krátce na to byla královským výnosem Galbatorixova šlechta zbavena titulů a majetku, a dračí jezdci, kteří v očích obyčejných lidí v posledních staletích nepřinášeli nic než zkázu, byli vyháněni do Lesů, Dariova otce nevyjímaje.

Rodina byla nucena opustit svůj starý život a vypravit se na náročnou cestu do Lesů, kde doufali v poskytnutí azylu mladou elfskou královnou, která je shodou okolností také nevlastní sestrou Daria a jeho sourozenců. Když už jsme u nich, ti si ve svém dětském věku pochopitelně neuvědomovali, jak dramaticky se touto cestou jejich osudy mění. Brali to jen jako podezřele dlouhý výlet. Až časem si je dostihlo pochopení, že už se domů nejspíše nikdy nevrátí.

Mezi elfy

Vyčerpaný a zmožený dlouhou cestou dorazil se svou rodinou do Du Weldenvarden a poprvé uzřel rodné lesy svého otce. Elfská královna Nilweä Meyron je přijala vlažně, ale s pochopením a velkoryse jim věnovala domek v Ellesméře, kde započali novou kapitolu svých životů. Nebylo lehké zvyknout si na svět tolik odlišný od toho, který znal, a na malý dům, který nahradil obrovský zámek plný stráží a služebnictva. V prvních dnech užasle poznával elfské hlavní město, vzápětí však tesknil po všech lidech ze svého dětství, které nyní tak náhle ztratil.

Ovšem důležité bylo, že byl nyní v bezpečí pohromadě s celou rodinou. Musel jen svému životu dát nový směr. Přestal tolik zanedbávat studium magie, i když se jí nikdy nevydržel věnovat s takovým zápalem jako jeho bratr.

Nové obzory mu však pobyt v Ellesméře otevřel na poli bojových technik. Už jako chlapec na gil’eadském zámku platil za nadějného bojovníka, krom toho mu jeho poloelfský původ poskytoval v mnohém fyzickou výhodu nad lidskými protivníky. Na elfském cvičišti mohl měřit síly se stejně, povětšinou vice agilními soupeři, kteří měli na pilování svého umu častokrát celá desetiletí. Naučit se tu mohl mnohému. Jako dítě býval zvyklý nad většinou lidí poměrně rychle získat převahu. Elfové ho zpočátku pro zábavu nechávali vyhrát, ale když si sebevědomého chlapce oťukali, daleko více je bavilo mu neustále srážet hřebínek. Začátky byly krušné, ale časem se naučil pokoře a adaptoval se na elfský rychlejší a přesnější způsob boje, při kterém využívali své přednosti od přírody.

Rodinné neštěstí

Po letech se zdálo, že v Lesích našel své místo on i jeho rodina. Svých dávných snů se Darius sice tak úplně nevzdal, ale smířil se s tím, že nyní mu osud nabízí jiné cíle a tak se zkrátka věnoval tomu, co ho bavilo a sžíval se s elfskou kulturou. Zdálo se, že si všichni nakonec zvykli a rodině Erunerů se opět blýská na lepší časy. Dariova matka právě znovu otěhotněla a sourozenci byli v očekávání čtvrtého přírůstku do rodiny a neustále se handrkovali, jestli budou mít nového bratra nebo sestru.

Osud měl však jiné plány. Na procházce lesem bývalou hraběnku chytila do spárů stínka Eru, prapředkyně Dariova otce (a tedy i jeho samotného), která má se svým rodem a vzdálenými potomky vlastní zvrácené plány. Brutálně Aronel vyřízla nenarozené dítě z těla a mrtvou ji nechala obrůst růžovým keřem.

Tak ji našel Dariův otec a tak ji spatřili i všichni tři sourozenci, než je stihla odehnat ochranitelská Zira. Meldonovi bylo hned jasné, kdo za vraždou stojí, a zdrceně jim to také sdělil. Tak se Darius poprvé doslechl o Eru, ovšem jen o její existenci. Více informací od otce v takové chvíli nemohl žádat, koneckonců, pro tento smutný okamžik toho věděl víc než dost. Bohužel se nedalo nic dělat, vražedkyně se vytratila a jejich matce již život nic vrátit nemohlo.

Darius se nyní svým vlastním způsobem snaží vyrovnat se smutkem, což většinou spočívá v tom, že si hledá jakékoliv rozptýlení od kruté reality. Čas od času se pokouší nějak dostat i k otci, který nese matčinu ztrátu také velmi těžce.

Ještě měsíce po matčině smrti ho občas přepadne neúnosný smutek, ale snaží se jej před okolím skrývat. O to více, když má nyní pocit, že je snad tím posledním, kdo se snaží jejich rodinu pohromadě. Otec je čím dál tím odtažitější. Lenny se dokonce pokusila utéct z domova, že ji bratři jen tak tak dokázali dohnat a přemluvit. Ale jako by ten incident zlomil něco v Magnusovi, neboť ten nedlouho poté opustil Lesy sám. Bez rozloučení, ani stopy po tom, kam se vydal. Nemohl naznačit k čemu se chystá alespoň svému bratrovi? Taková zrada byla však nutná, protože oba dobře vědí, že by ho Darius nenechal odejít. Jenže teď zůstal sám, poprvé bez svého dvojčete, lapený mezi uzavřeným otcem a stále více bouřlivou sestrou, kteří se od matčiny smrti nemohou vystát. Kdysi šťastný domov rodiny Erunerů byl teď pouhým stínem, který však Darius hodlá udržet naživu tak dlouho, jak jen bude moci. Poslední dobou se více než kdy jindy soustředí na svůj bojový trénink. Doufá, že bude někdy natolik dobrý, aby mohl být vybrán do nějaké z elfských hlídek - kamkoliv, kde bude mít pocit, že využívá svůj čas k něčemu smysluplnému, v čem by se snad mohl najít. Neodvážil by se vydat se kdovíkam za dobrodružstvím nebo kam přesně vyrazil jeho bratr - už jen ze strachu, že by se snad bez něj ta iluze domova, která jim ještě zbývá, dočista rozplynula.

Schopnosti

Jako vikomt od útlého dětství podstupoval tradiční šlechtickou výchovu, která zahrnovala mimo zábavnějších věci, jako třeba jezdectví, nauku o zeměpise a historii Gil’eadu a hraběcího rodu, jakož i dějiny celé Alagaesie, diplomacii, strategii, etiketu, základy hospodářství; zkrátka kultivovanost sama, ovšem ve svém současném postavení takového vzdělání přímo nevyužije.

Samozřejmě plynně ovládá lidský i starověký jazyk slovem i písmem a domluví se i surdsky.

Etiketa 2/7

Diplomacie 1/7

Jízda na koni 3/7

Tanec 1/7

Fyzicky v dětství vynikal nad své vrstevníky a byl na to náležitě hrdý; nikdy nezahálel, aby si něco dokázal. Po příchodu mezi elfy rychle zjistil, že tam platí co do síly, obratnosti a rychlosti sotva za průměr, lidská krev ho přeci jen trochu limituje. Ne že by ho to zastavilo. Své nedostatky dohání zarputilostí a neustále se s nimi snaží srovnat krok.

Odmala byl cvičen v lukostřelbě a v šermu, kterému se s velkým zápalem věnuje i nyní. Začínal s jednoručním mečem, ale v posledních letech se mu zalíbil rychlejší rapír.

Boj - učeň

Boj beze zbraně - 2/7

Šerm - 3/7

Boj s nožem - 2/7

Střelba z luku - 1/7

K magii nějaké předpoklady má, ale je to pro změnu oblast, kde ho zase brzdí jeho elfská část - podle ní je zkrátka na nějaké usměrněné kouzlení ještě moc mladý. Výsledek je tedy něco mezi. Něco se mu daří, něco ne. Některá základní kouzla zvládne, ovšem kouzlení nikdy právě nepropadl.

Magie starověkého jazyka - novic

Energetická magie útočná - 1/7

Energetická magie obranná - 1/7

Psychická magie - 2/7

Rodina

Meldon Enorámo Eruner - Dariův otec je čistokrevný elf ze starého rodu, který ale dlouhá léta strávil mezi lidmi. Kolik přesně mu je si není jistý, nicméně tuší, že toho má za sebou hodně, o čem nerad hovoří. Ačkoliv on o sobě obecně nerad mluví. Se svým synem má dobrý vztah a i když je těžké k němu proniknout, Darius má svého otce rád a chová k němu úctu. Nicméně čím je starší, tím více vnímá rozporuplné zvěsti, které o něm mezi elfy kolují, a neví, co přesně si z toho má vyvodit.

Magnus Darren Eruner - Dariovo starší dvojče. Podoba je u nich vidět snad v rysech obličeje, jinak by jako dvojčata snad nemohli být rozdílnější. Přesto mezi sebou mají pevné bratrské pouto a i přes všechny své odlišnosti si spolu dobře rozumí.

Eleanora Melory Eruner - Benjamínek rodiny, milovaná sestřička obou bratrů, která jako by nenápadně přejala něco od každého z nich. Darius si pro svou Lenny vždycky udělá volnou chvíli a nejčastěji spolu tráví čas na cvičišti nebo v lese.

Zira - Zelená dračice jeho otce. Nerudné stvoření, které však nedá dopusit na svého Jezdce ani jeho rodinu. Když byl Darius malý, brzy pochopil, že mu Zira nehodlá ublížit a docela si na ni dovoloval, čímž si občas vysloužil švihnutí ocasem nebo fouknutí horkého vzduchu do tváře, když jí ruply nervy. Pořád ho baví ji sem tam popichovat, dokud ho neodeženě, ale jak dospíval, začal k ní konečně chovat jakous úctu, kterou přeci jen draci zasluhují.

Röna - Zlatá dvouocasá lvice jeho otce Meldona, která komunikuje pomocí myšlenek. Nebezpečná kočkovitá šelma, která má ovšem také ten nejhebčí kožich. On jí přes její impozantní zjev zná jako jako moudrého a klidného magického tvora.

Eru - Dávná předkyně rodu Erunerů, stínka, vražedkyně Dariovy matky, která má patrně také temnou historii s jeho otcem. Rozhodně nikdo, s kým by hrdě sdílel stejnou krev.

Nilweä Meyron - Další nepravděpodobná příbuzná, ovšem daleko milejšího rázu. Otec Dariovi jaksi zatajil, že má za nevlastní sestru spanilou elfskou královnu. Poznal ji v devíti letech, když s rodinou prchal z jejich gil’eadského sídla, a ona jim poskytla azyl v Ellesméře. Bere ji spíš jako vzdálenou sestřenku, blízký vztah spolu z komplikovaných rodinných důvodů jaksi nikdy neměli.

Paní Denna - Dariova svérázná prababička, bývalá hraběnka, nyní dožívá v malém sídle poblíž Gil’eadu. Elegantní dáma v pokročilém věku se zálibou v módě a temperamentním charakterem.

Zesnulé příbuzenstvo

Aronel Eruner (kdysi Gil’eadská) - Narodila se do rodu Gil’eaských hrabat a bylo jí předurčeno se provdat za lidského šlechtice. Místo toho si nakonec vzala elfského dračího jezdce, avšak své místo jakožto hraběnky města skutečně zaujala a svědomitě zvládala roli vládkyně Gil’eadu, jakož i milující matky tří dětí. Hrdě se vyrovnala i se ztrátou titulu a domova, kde vyrůstala a dál držela rodinu pohromadě i v době vyhnanství v Lesích. Zemřela rukou stínky Eru.

Anurok, Sereght a Varganh Meac - Dariova teta, strýc a bratranec, které jako malý občas navštěvoval. Baroni z Bullridge však nevyvázli z převratu tak snadno jako Gil’eadští, byli zavražděni rozbouřeným davem.

Známí

Atanvarnë Allsyë Reloen - jeho elfská učitelka šermu

Fin Briedis - vyučoval sourozence základy magie Starověkého jazyka

Majetek

Bydlí u své rodiny, čili se u něj o majetku nedá moc hovořit. Je samozřejmě vlastníkem šatníku obsahujícího několikero barevných tunik a kalhot, nějakého toho páru kožených bot a lehké zbroje ošoupané od častého používání. Jeho nejcennějším vlastnictvím je pak souprava rapíru a dýky, kterou mu po dlouhém naléhání věnoval otec k narozeninám. Krom toho má starý lovecký nůž ještě ze starého domova, který už sloužil k jídlu, vyřezávání či páčení hřebíků, podle toho, na co se mu za ta léta zrovna hodil. Na konec by bylo vhodné uvést jeho klisnu Myšku, kterou má už od hříběte. Před lety s ním absolvovala útěk z Gil’eadu a nevzdal se jí ani v Lesích, kde chovají podle mnohých daleko kvalitnější koně. Jde o kopytnici neznámého plemene šedavé barvy s černým úhořím pruhem na zádech. Zvíře je to podobně tvrdohlavé jako jeho jezdec, nicméně jsou na sebe tak zvyklí, že mezi sebou téměř komunikují beze slov.

Další postavy

Arkeon Thasem, Ka’sí Hiranaë

Hain Černý prst

Jméno

Matka ho pojmenovala Hain, což je odvozenina od slova haina ze starověkého jazyka. Jeho význam je újma, či ublížení. Takové jméno dostal Hain dozajista kvůli okolnostem svého zplození.

Rasa

Půlelf

Pohlaví

Muž

Věk

105 let

Náboženství

Hain v tomto ohledu nezapře svůj elfský původ a sám se označuje za ateistu. Čas strávený s druidy se na něm ale do určité míry podepsal také. Fascinuje ho řád přírody, koloběh života a magie vycházející z hvozdu. Běžný elf by o této vášni nejspíš prohlásil, že emočně přesahuje úroveň zdravého zájmu.

Jazyky

První jazyk, který se Hain naučil, byla starověká řeč. Od svých 23 let se však s elfy příliš nestýkal, tudíž jeho znalost tohoto jazyka není příliš hluboká. Kvůli tomu také zakrněl v jeho mluveném užívání.

Od 23 let žil v druidské vesnici, kde ho naučili obecnou řeč. Ve svém životě se stýkal především s lidmi a druidy, proto tímto jazykem mluví plynně. Díky druidské výuce zaměřené na ústně předávané informace je v obecné řeči schopný vést i filozofickou debatu. Sám pokládá toto řeč lidí mnohem víc za svou mateřštinu než starověký jazyk.

Kvůli svému zájmu o fungování magie by Hain rád poznal i trpasličí kulturu včetně jejich jazyka. Sám však ví, že získat si důvěru národa z podzemí je běh na několik let, a což teprve pochopení jejich jazyka kultury. Studium na pár desetiletí. Zatím se mu při občasném setkání s trpasličími obchodníky podařilo z tajuplných fousáčů vymámit slova pro kámen a hlínu a v jednom případě za úplatu i runu symbolizující osla.

Povolání

Hain prvních pár let mezi lidmi pracoval jako hlinař, záhy se však začal věnovat hrnčířství, což je povolání, které ho doteď živí.

Vzhled

Kdo Haina potkal, mohl spatřit poměrně rovnoměrnou směs elfského a lidského vzhledu. Tím nejobyčejnějším parametrem jeho těla je výška. Když stojí naprosto vzpřímeně měří něco málo přes šest stop, což je mezi lidmi nadprůměrné, ale stále poměrně běžné. Stavbou těla připomíná spíše elfa. Nohy, ruce i prsty jsou hubené a protažené, hrudník a pas úzký, i když ne tolik jako u zástupců nesmrtelné rasy. Jedinou věcí, která kazí dojem křehkého obyvatele lesní říše jsou dost masivní klouby. Ačkoliv díky nim působí Hain ještě hubeněji, zároveň svou hrubostí narušují přirozenou uhlazenost. Tyto klouby však nejsou pouze jakýmsi výstřelkem křížení, nýbrž pomáhají jejich nositeli s dlouhodobými, náročnými fyzickými výkony. Během svých prvních let v království zastával těžkou práci v hlinařských osadách. Po třech letech přehazování jílu nabralo celé jeho tělo svalovou hmotu a byl tedy mohutný jako běžný urostlý člověk. Poté co se začal věnovat hrnčířství, povolání výrazně méně fyzicky namáhavému, svaly postupně zeslábly. Za desetiletí tvarování hlíny se mu na kořenech prstů a špičkách palců a ukazováčků vytvořily mozoly. Celkově jeho ruce spíše připomínají ty lidských rolníků než malířů, básníků a hudebníků, jak tomu bývá u druhu jeho matky.

Hainovu obličeji naprosto dominují ostré rysy ukazující na jeho lidský původ. Z hranatého obličeje vystupují lícní kosti, poměrně velký nos a výrazná brada. Ústa ničím specifická nejsou, snad jen sporým užíváním úsměvu. Nad tím vším pak úzké hnědé oči, ze kterých zpravidla vychází buď zvídavý nebo hluboký pronikavý pohled. Ten druhý z nich je mnohem častější. Přestože s ním Hain obdařuje své okolí hlavně když se soustředí na práci nebo je zamyšlený, na nejednoho člověka by spolu s ostrou tváří působil nepřátelsky. To je taky důvod proč si rozhovor s půlelfem dvakrát rozmyslí i ten, kdo neměl šanci vidět jeho špičaté uši, běžně schované pod dlouhými, tmavě hnědými vlasy. Hainovi to však tak vyhovuje. V dobách vlády Galbatorixe mu jeho původ mohl způsobit mnohem větší problémy než zlé pohledy, odtažitost a všeobecné opovržení. Díky smíšené krvi stárne Hain výrazně pomaleji než běžní lidé. Přestože zažil již 105 zim, vypadá z lidského hlediska na 30 až 35 let.

Ke způsobu oblékání zaujímal Hain vždy pragmatický postoj. Upřednostňuje košili a kalhoty nad tunikou, kvůli snazšímu pohybu i v těžším terénu. Jako svůj pracovní oděv má oblečení z levných a obyčejný látek, tedy konopných nebo lněných. Jednak proto, aby mezi lidmi nevyčníval, druhak kvůli své špinavé práci s hlínou. Kromě páru košilí a kalhot má také lněnou pracovní zástěru. Vždy s sebou nosí i pár onucí, ty však slouží hlavně na ochranu nohy při roztáčení hrnčířského kruhu. Jinak je Hain zvyklý chodit bos. Na hlavě má často čelenku nebo šátek ze staré košile. Díky nim se mu jeho dlouhé vlasy méně pletou pod ruce při práci a zároveň zakrývají špičaté uši. Dále vlastní vlněný plášť a kožešinu z medvěda, kterou dostal na rozloučenou od druidů. Svého času, když žil v osadách na severu, byl toto celý Hainův šatník. Avšak poté co začal cestovat do jižnějších koutů království, si pořídil vyšší kožené boty, kožené kalhoty a zelený kabátec z pevné látky. Důvody k tomu jsou celkem prosté. Cestování, při kterém nyní překonává delší vzdálenosti, je tak pohodlnější a při prodeji zdobených nádob, po kterých je na bohatším jihu větší poptávka, je lepší nevypadat jako nuzný hlinař. Jdou pak usmlouvat znatelně lepší ceny.

Povaha

Většina těch, kteří se s Hainem setkali si při zmínce o něm nejprve vybaví jeho uzavřenost. Svým sporým vyjadřováním emocí připomíná noční les. Někdy jeho ticho vzbuzuje klid a vyrovnanost, jindy působí nepřátelským a odtažitým dojmem. Takovýto vyhýbavý postoj občas zaujímá i vědomě. Při hovorech s jinými je pak nejvýraznější složkou Hainovi osobnosti jeho intelekt, který je ovšem částečně schovaný za tichou rozvahou. Díky ní tento půlelf nikdy nepůsobil povýšeně, přestože většinu svého života byl nejvzdělanější osobou široku daleko. Jen několik blízkých si Haina spojí především s jeho zápalem pro věc. V takovémto nadšeném stavu se ovšem nechová výrazně jinak oproti svému normálu, stále vystupuje poměrně rezervovaně. Na tváři se mu ale objeví lehký úsměv a jeho oči září jako lískové oříšky v čerstvě napadaném sněhu. Přestože by svým enthusiasmem jen stěží někoho dokázal nakazit, v sobě jej dokáže přetavit na odhodlání, které vydrží několik let. Netečnost si zachovává také v rozčílení, kdy maximálně prohodí polohlasem pár nadávek, svraští čelo a zaměří se na práci, či procházení svých poznámek. Sám půlelf by při svém popisu jako první slovo použil trpělivost, přestože by si nebyl jistý, zda jde opravdu o jeho charakterový rys nebo pouze vedlejší efekt dlouhověkosti. Kdyby pak uměl mluvit kterýkoliv z Hainových oslů, prozradil by, že když je jeho majitel sám a v přírodě, dokáže se zasnít na velmi dlouhou dobu. Oslové samozřejmě neumějí čas určit přesně na hodiny, a tak bychom se maximálně dozvěděli, že zatímco půlelf civí do krajiny nebo do stromů, on stihne spást všechno zelené, ke kterému se kvůli uzdě přivázané ke stromu dostane.

Historie

Dětství

Hain se narodil na jaře roku 3163 elfce jménem Naina. Jejich domovem byla malá osada ve východní části Du Weldenvardenu. Jeho matka do komunity přispívala vyzpíváváním lesních plodů, které pak roznášela do domácností v blízkém okolí. Matčin zpěv, to umění přimět přírodu darovat své plody, malý půlelf vždy obdivoval. Ačkoliv si Hain pamatuje na přítomnost ostatních elfů, žádného z nich vlastně během dětských let pořádně nepoznal. Později mu došlo, že se mu nejspíš vyhýbali a při setkání s ním se chovali chladně a odměřeně. Díky Nainině lásce si to jako dítě asi nikdy neuvědomil. Na dětství mu zůstaly šťastné vzpomínky, na matčina vřelá objetí, krásný úsměv, borůvky a jeřabiny, s jejichž chutí se ty mimo Du Weldenvarden nedají srovnat. A na balady o starých elfských hrdinech. Matka mu je vždy zpívala před spaním a Hain obdivoval všechny ty bájné odvážlivce, kteří se nebáli dívat se za horizont, čelit nebezpečím hlubokých lesů a slézat vysoké hory. Říkával Naině, že jednou bude jako ti hrdinové. Bude cestovat na daleká místa a nezalekne se žádného zla a bezpráví. A ona ho za to vždy obdařila šťastným úsměvem. Šťastným, ale vlastně hrozně smutným.

Nikdy ji totiž nenapadlo, že bude tak milovat dítě o které nestála, syna lidského muže. Syna vojáka, který ji znásilňoval, zatímco jeho druzi káceli a pálili její domov. Toho roku, co byl Hain zplozen, ztratil elfský lid krále a mnoho válečníků v bitvě proti Galbatorixovi. Královské jednotky pak vyplenily mnoho hraničních osad Du Weldenvardenu včetně té, kde původně Naina žila. Za všechno z toho cítila strašnou hořkost, a tak dítě, které proti své vůli nosila, pojmenovala Hain, újma. Jenže i chladní elfové mají srdce, která mohou zahořet vášní a Naina se o tom přesvědčila v den kdy se Hain narodil. Ze syna lidského vojáka se stal její chlapeček sotva se mu podívala do očí. Vychovávala ho láskyplně a s vědomím, že ostatní elfové ho nikdy nepřijmou jako plnohodnotného člena komunity. Mistrům tradičních umění přišlo zbytečné věnovat čas někomu, kdo vinou své krátkověkosti nemůže plně rozvinout svůj potenciál, a navíc nevykazuje výrazné vlohy k magii. Snažila se tedy v Hainovi budovat obdiv k hrdinům co šli vlastní cestou a touhu po putování dalekými kraji. A jelikož byla dobrá matka, povedlo se jí to skvěle. Svého milovaného syna vychovala tak, aby ji jednoho dne opustil. Když si to s přibývajícím věkem Hain postupně uvědomoval, vděk a obdiv k matce se jen stupňoval. Chuť jeřabin nebo borůvek mu vždy připomněla, že někde daleko je osoba, která ho miluje víc než cokoliv na světě.

Dospívání

Při sledování Hainova života je důležité si uvědomit, že díky elfské krvi stárne výrazně pomaleji než jakýkoliv člověk, samozřejmě ale rychleji než čistokrevní elfové. Když dosáhl věku dvaceti let, snadno by se ztratil ve skupině lidských desetiletých dětí. Přibližně v této době vzala Haina jeho matka poprvé k druidům.

Bylo to poté, co se Naininy obavy o neochotě elfských učitelů přijmout jejího syna naplnily. Každý, ke kterému svého syna přivedla je odmítnul. Mistři magie, umění i boje nechtěli s malým půlelfem ztrácet čas. Až jeden z mistrů řečnictví a diplomacie přišel s možností svěřit dítě druidům. Právě on zodpovídal za udržování oficiálních vztahů s rasou divokého hvozdu a dle jeho názoru to bylo ideální řešení. Způsob života druidů byl mnohem podobnější lidskému a nevyžadoval nutně ovládání magie. Sám pak Nainu a Haina přivedl do jejich hájku. Společnost těchto podivných bytostí se Hainovi velmi líbila, především, díky tomu, že v jejich osadě žádné jiné děti nebyly. Mezi druidy měl pocit, že je obklopen svými vrstevníky. Naina ho u nich nechávala čím dál delší období a po třech letech od první návštěvy začal Hain u druidů žít trvale.

Učil se přežívat v divoké přírodě, ale také základům některých řemesel jako řezbářství nebo zpracování kožešin.  Druidi ho také naučili mluvit a psát obecnou řečí a vzdělali ho ve znalosti zvířat a rostlin. Když mladý půlelf dosáhl věku, kdy začal chápat abstraktní pojmy, začali ho jeho učitelé seznamovat s jejich chápáním přírody. Haina toto téma neskutečně zajímalo. Bavilo ho sledovat vztahy mezi zvířaty, bylinami, stromy a jejich vztahy a vzájemné provází energií, která prostupuje vším živým. Takto si postupně vypěstoval zájem o magii, kterou sice neovládal, ale jejíž fungování ho fascinovalo více než cokoliv jiného. Po dobu svého pobytu u druidů strávil desítky hodin debatami se svými učiteli právě na téma magie. Díky dlouholeté píli se nakonec naučil alespoň základům floromagie. Navzdory této lásce k získávání vědomostí nelze Haina označit za něco jako akademický typ. Forma, jakou si druidové předávali znalosti, pro něj byla přinejmenším stejně zajímavá jako jejich obsah. Poznatky se v této společnosti předávaly hlavně ústně a většinou se nejednalo o suché odříkávání informací. Druidští učitelé vyprávěli příběhy, zpívali písně a někdy i tančili. Folklór byl způsobem předávání vědomostí, a to půlelfa bavilo.

Hain měl druidy ve vesnici rád. Zpočátku byl rád, že má kolem sebe bytosti, které vypadají jako jeho vrstevníci. Žádné elfské dítě totiž v životě nepotkal. Postupně je ale začal brát spíše jako učitele a autority, přestože oproti nim vypadal paradoxně čím dál starší. Kromě matky, která jej občas navštěvovala měl v tomto období svého života ještě jednu velmi blízkou osobu, půlelfa Jierda. Ačkoliv byli Jierd a Hain teoreticky oba stejné rasy, smíšená krev se u každého z nich projevovala jinak. Jierd měl kulaté lidské uši, zavalité tělo a výšku průměrného člověka. Jediné, co napovídalo jeho elfskému původu byly lehce zešikmené oči. Nejzajímavějším rozdílem mezi dvěma půlelfy byl jejich zdánlivý věk. Přestože byl Jierd zplozen ve stejném roce za podobně nešťastných okolností vždy vypadal ve srovnání s Hainem o pět až deset let starší. Tyto odlišnosti ale nebránily tomu, aby v sobě oba mladíci našli oporu a vybudovali si téměř bratrský vztah. Nepatřili ani do světa elfů, a nakonec ani do světa druidů, což jejich sounáležitost jen umocňovalo. Byl tu ale ještě jeden svět, do kterého se mohli pokusit začlenit.

Dospělost

Myšlenka o odchodu do království se v hlavách dvou půlelfů zrodila nedlouho potom co se spřátelili. Nejprve k ní přistupovali jako k pošetilému, nebezpečnému a v podstatě neproveditelnému nápadu. S každým dalším rokem se ale Hain i Jierd cítili v druidské vesnici čím dál více stísněně, nejen kvůli rostoucímu rozdílu mezi jejich výškou a vzrůstem místních obyvatel. Hain chtěl vidět krásné a drsné Dračí hory, původní domov národa svých učitelů, kteří o nich nádherně vyprávěli. Jierd, který byl mentálně vždy o něco dospělejší, zase toužil po rodině a po společnosti, která by ho plně přijala. Tyto rozdílné cíle a představy o cestě mezi lidmi vedly k častým hádkám při plánování jejich společného putování. Po mnoha hodinách ostrých výměn názorů se oba přátelé rozhodli, že nejlepší a vlastně i nejbezpečnější bude, když každý z nich půjde vlastní cestou sotva vkročí na půdu království. Zatímco Hain se plánoval potloukat mezi malými osadami v severní části království, kde byli lidé údajně díky vlivu severního kultu tolerantnější. Oproti tomu Jierd byl vždy fascinován velkými městy, jejichž návštěvu mu jeho v podstatě lidský vzhled umožňoval. Oby spolu mohli zůstat v kontaktu, dohodli se s jedním ze svých učitelů na vzájemném posílání dopisů pomocí očarovaných divokých lelků. Roku 3201 tak dva půlelfové opustili druidskou vesnici a vydali se do království. Hain tehdy z lidského pohledu vypadal sotva na dvacet, Jierd spíš už jako třicátník

Jejich plánem bylo překročit hranici mezi lesy a království severně od Ceunonu. Společným úsekem jejich cesty tak byl přechod celého Du Weldenvardenu. Hain tak měl možnost navštívit a rozloučit se se svou matkou. Spolu s Jierdem strávil u Nainy krásný týden, na jehož konci odcházel se slzami v očích a košíkem plným borůvek, lesních jahod a jeřabin. Melancholickou náladu postupně získávalo také zbylé putování skrze lesy. Oba přátelé se čím dál častěji v konverzaci spíš než k plánům do budoucna nebo aktuální postřezích ubírali ke vzpomínání na společné zážitky. Posledních několik dní před překročením hranice vedle sebe kráčeli v tichosti, jako by si pouze snažili vychutnat přítomnost toho druhého. Na dohled od Ceunonu se rozdělili. Jejich loučení nebylo dlouhé, popřáli si hodně zdaru a Hain pak vyrazil na cestu podél pobřeží severního moře. Dva půlelfové se tehdy viděli naposled.

Při putování se Hain snažil vyhýbat frekventovaným cestám a větším vesnicím. Když už se do kontaktu s lidmi přijít musel schovával špičaté uši pod čelenkou nebo šátkem. První věc, kterou se mezi lidmi naučil, bylo, že peníze docházejí hrozně rychle. Ty, co vyměnil za drahé kamínky, které dostal od druidů, mu vydržely pouze na jídlo a nocleh na pár dní. Nechal se proto najmout na těžbu jílu v jedné odlehlé osadě severně od Yazuacu. Práce to byla fyzicky náročná a mizerně placená. Hain při ní ale zjistil jaká zemina je vhodná na stavbu domů, jaká na výrobu nádob a jaká na cihly. Po několika měsících se mu v hlavě zrodil nápad, že by se mohl živit jako hrnčíř. Začal si tedy všímat jaké množství jílu a za kolik peněz si kupují místní výrobci keramiky. Aby měl ze svých nuzných výdělků aspoň nějakou šanci našetřit si peníze na učení od zkušeného hrnčíře, snažil se šetřit kde se dalo. Hain zašel tak dokonce tak daleko, že začal nocovat v lese nedaleko osady a přesvědčil předáky, aby mu ze mzdy nestrhávali částku za seník. Nemít střechu nad hlavou půlelfovi nevadilo, u druidů takto přece jen žil několik let. Zároveň mohl v okolí svého nocoviště stražit pasti na drobnou zvěř, takže si nemusel v hostinci každý den platit teplou večeři. Během tří let tak dokázal nastřádat dost peněz, aby si dokázal zaplatit rok v hrnčířském učení. Díky své zručnosti se Hain toto řemeslo učil rychle a po pár měsících zvládal sám vyrábět celé nádoby za něž dostával podíly. Na konci svého učení tak odkoupil od svého mistra starý hrnčířský kruh, pořídil si osla a vyrazil na sever, do podhůří Dračích hor.

V této odlehlé části království putoval Hain hlavně mezi dřevařskými a pasteveckými osadami. Nádoby vyráběl přímo podle aktuálních potřeb místních a po jejich dokončení opět cestoval jinam. Zprvu se tak na jednom místě zdržoval pouze pár týdnů a mnoho času trávil na cestě mezi obydlenými horskými a podhorskými vískami. Hlavním cestám se stále vyhýbal, jednak aby uniknul pozornosti místních autorit, ale také, aby si mohl plně vychutnat divoké krásy Dračích hor. Po několika letech, kdy procestoval celou obydlenou severní oblast skrz naskrz, se začal vracet do osad, které už navštívil. Samozřejmě si vybíral především ty, ve kterých jeho exotický vzhled při první návštěvě nevzbudil výrazné pohoršení. Svůj hrnčířský um časem zlepšoval a jeho výrobky se staly na lokální úrovni poměrně žádanými. Svůj pobyt v lidských sídlech proto začal prodlužovat na několik měsíců, během kterých tvořil keramiku, již následně prodal na slavnosti, při niž se sešli lidé z okolí.

Ačkoliv byli obyvatelé Dračích hor výrazně rodilí vyznavači severního kultu, či přistěhovalci prchající před vlivem Solasovi církve, zaujímali vůči Hainovi nedůvěřivý postoj. Přestože své uši na odiv nevystavoval, jeho původ dokázali všímaví pozorovatelé vysledovat. Postupně si na něj však lidé začali zvykat. Půlelf se s přibývajícím časem v Dračích horách stával jejich součástí, lidé ho vnímali nejen jako zručného řemeslníka, ale také svým způsobem jako znalého poutníka či učence. Během několika desetiletí se tak z něj stal v podstatě lokální živý mýtus a pro Haina se vžilo jméno Černý prst, poustevník hrnčíř z Dračích hor. Tato přezdívka vznikla na základě prstu, který používal k tvarování nádob. Po letech se mu špína z hrnčířské hlíny zažrala hluboko do kůže. Zároveň povýšil svou zručnost v provozovaném řemeslu prakticky na umění a občas se přihodilo, že mu někdo z místních přivedl syna do učení, což půlelf vítal. Děti neměly v prvé řadě tak zakořeněné předsudky o elfských rysech a cizincích, díky čemuž s Hainem mluvily mnohem otevřeněji. Svůj díl na tom ale měl i jeho život mezi podobně vypadajícími druidy. K dětem se většinou choval s větším respektem než jejich rodiče, kteří jej pak nejednou přišli poučit o významu tvrdé výchovy. Když měl žáka zdržel se ve vesnici klidně i tři, čtyři roky.

Hrnčířství však nebyla jediná činnost, které se Hain věnoval. Zajímal se samozřejmě o přírodu, postupně tvořil herbář rostlinstva místních hor a sledoval kde se daným bylinám a stromům nejvíce daří. Jeho největší vášní byly ale místní pověsti a legendy. Proto měl rád lidské slavnosti, ačkoliv se jich nikdy aktivně neúčastnil. Vždy v jejich průběhu začal někdo vyprávět příběh o lásce, přátelství, zradě nebo o všem z toho dohromady. V takovém případě seděl Hain opodál a zapisoval si děj, případě jen jeho detaily. Za několik desetiletí jich nastřádal obrovské množství a začal si v nich všímat jistých podobností. Příběhy se měnily v závislosti na místě, vypravěči, či situaci. Stejné však zůstávaly druhy bylin a stromů, které v nich figurovaly. Milenci se sobě oddávali pod třešní, na místech násilné smrti vyrostly hluchavky a divizny, hroby byly vždy poseté bledulemi. Tyto zákonitosti, jež Hain vysledoval však nebyly pouze záležitostí ústní tradice. S přibývajícím časem co trávil mezi lidmi si všímal, že platí i ve skutečném světě. Na základě těchto pozorování sestavil teorii o propojení rostlin, půdy a magie.

Tyto jeho postřehy se postupně staly jednou z hlavních náplní korespondence mezi ním, Jierdem a jejich druidským učitelem. Lelek s dopisem si Haina našel přibližně každé tři měsíce s psaním buď z Du Weldevardenu nebo Teirmu, kde se druhý půlelf usadil. Zatímco druid v dopisech především diskutoval Hainovy poznatky, dopisy od Jierda měly spíše osobní náplň. Hain se tak postupně dozvídal o přítelově práci v přístavu, ze které během let vyšplhal až na pozici váženého obchodníka. Vlastnil dům, měl ženu a několik dětí. Oproti tomu Černý prst z Dračích hor sdílel právě zajímavosti z lidových příběhů a také Jierdovi líčil krásy divokých scenérií. O svém osobním životě toho ale příliš napsat nemohl. Stále se držel spíš na okraji společnosti, a přestože nikdy přímo netoužil po teple domácího krbu jako Jierd, po desetiletích samoty začal svému příteli jeho lidský vzhled téměř závidět. Navzdory tomu byl velmi rád, když lelek přinesl nový dopis z Teirmu. Od doby, kdy se v dopisech dočetl o vnoučatech, cítil Hain při jejich čtení kromě štěstí i trochu smutku. Všímal si čím dál víc roztřeseného písma, občasných poznámek o bolesti zad, někdy i šedého vlasu, který se do pergamenu zamotal. V létě roku 3252 přiletěl lelek s dopisem, jehož písmo půlelfovi z Teirmu nepatřilo. Pisatel v něm oslovoval tajemného přítele měšťana Jierda a informoval v něm o obchodníkově pokojném skonu v požehnaném věku.

Pro Haina to byla velká rána. Nejenže přišel o svého blízkého přítele, ale také plně pocítil stinnou stránku své dlouhověkosti. Po mnoha letech mezi lidmi si sice zvykl na jejich stárnutí a umírání. Do přítelovi smrti zažil několik pochovávání starců, které znal už jako děti. Nikoho z nich však nechoval v srdci tak jako půlelfa, kterého bral jako svého bratra. A za dobu, kdy Jierd prožil plný život, byl Hain stále napůl mýtickým poustevníkem a za celou tu dobu dokázal pouze vyrábět překrásnou keramiku a sestavit spisy o souvislosti výskytu rostlin a lidových pověstí. Toho prvního si lidé vážili, ale plnohodnotné místo ve společnosti mu to nezajistilo. To druhé by většina obyvatel Dračích hor využila maximálně na rozdělání ohně. S pocitem, že v životě téměř nic nedokázal, se Hain stáhl do sebe a začal se stranit společnosti lidí víc než kdy dřív. Přestal přijímat učně a mnoho času trávil touláním po horách. Zlom přišel, když se k němu donesla zpráva o smrti Galbatorixe a konci války mezi královstvím a lesy. S přesvědčením, že nyní je pro něj v centrálních částech království už celkem bezpečno se vydal na jih. Chtěl dokázat své teorie o fungování magie a tím si zajistit alespoň nějaké uznání mezi lidmi nebo elfy. Dračí hory opouštěl s touhou si konečně najít své místo na světě nebo skrze své poznatky světem alespoň pořádně otřást.

Schopnosti

Většinu svých dovedností se Hain v druidské vesnici, kde strávil období puberty. Místní jej naučili především přistupovat k přírodě s respektem. Jak ji střídmě využít ve svůj prospěch, jak si z ní brát přesně tolik, aby jí neškodil. Mladý půlelf si tak osvojil schopnost pobytu v divočině. Umí rozdělat oheň, ví kde a jak si postavit přístřešek, zdolávat vzdálenosti mimo stezky, vyhýbat se divokým zvířatům, případně je odhánět. Od druidů se také naučil poznávat jedlé boule a byliny a také chytat drobnou zvěř pro trochu masa. Své solidní dovednosti v této oblasti pak řadu let ověřoval při svém putování po Dračích horách.

Své znalosti v bylinkářství získal z části také od druidů, ovšem sám si je v Dračích horách velmi rozšířil. Během desetiletí, co zde pobýval, sestavil obsáhlý herbář, ve kterém se mimo jiné věnuje potenciálním magickým atributům rostlin a také jejich charakteristickému výskytu. Zatímco Hainova schopnost byliny nalézt a správně určit je naprosto excelentní, v jejich využívání tak schopný není. Ví samozřejmě jaké byliny mají hojivý, tlumivý, či dráždivý efekt na organismus, ovšem bylinné léčení používal výhradně na sebe. Při výrobě čajů, mastí nebo zábalů pro někoho jiného by tak měl problém správně odhadnout množství. Také je třeba si uvědomit, že půlelf pobýval v Du Weldenvardenu a v severních částech království, především pak v Dračích horách. Proto nejspíš nebude znát významnou část bylin, které jsou k nalezení v nížinných a suchých oblastech.

Nůž je pro Haina každodenním pomocníkem. Zvládá s ním opracovávat dřevo, stáhnout a vyvrhnout zvíře, či při nedostatku pergamenu sloupávat neporušené kusy březové kůry. Toto je samozřejmě jen zlomek úkonů, při kterých lze tento jednoduchý nástroj použít. Ačkoliv není půlelf nijak v boji s nožem cvičený, v případě nutnosti by se s ním dokázal ohánět, aniž by jej držel jako prase kost.

Bojovými schopnostmi pak Hain příliš neoplývá. Už v poměrně brzkém věku si uvědomoval, že jako za půlelfa se za něj jen málokdo postaví. Proto se snažil boj volit až jako poslední možnost, když nevyšlo zastrašení, útěk ani skrýš. Nikdy nikoho nezabil, a to nejbližší souboji co v životě zažil bylo pár pěstních potyček s opilými hlinaři. I kdyby byl ozbrojený tak by jen stěží mohl srovnat síly s průměrným vojákem. Přestože svou nadlidskou rychlostí by mohl soupeře zpočátku solidně zaskočit.

Přes svůj původ však Hain nemá téměř žádné nadání k magii, které s v něm snažila rozvíjet už jeho matka. Jen díky dlouholeté snaze, odhodlání magii pochopit a podpoře druidských učitelů se naučil základy floromagie, kterou provádí pomocí starověkého jazyka. Víc než přimět rostlinu hýbat listy či ji nechat vykvést ovšem nesvede. I to mu je ale občas k užitku, například jednotlivé druhy trav lze bez květů rozeznat jen stěží.  Magií vyvolané kvetení bez ohledu na vegetační období tak Hainovi ušetří spoustu času.

Hrnčířství, které púlelfa živí, zasvětil většinu svého nelidsky dlouhého života. Přes množství času, které strávil nad hrnčířským kruhem však nejde o obrovskou vášeň jako spíš sňatek z rozumu. Hain sice má toto řemeslo velmi rád, ale nikdy v něm nenašel svou životní náplň. To je jeden z důvodů, proč se nestal nejlepším hrnčířem v království, navzdory tomu, že výrobu keramiky praktikoval asi 70 let a to s energií třicátníka. Dalším důvodem je relativní chudoba obyvatel Dračích hor, kteří by si nemohli dovolit platit za honosné, bohatě zdobené nádoby. I tak ale Hainova keramika spadá kvalitou výroby mezi prvotřídní.

Přežití v přírodě – 3/7

Bylinkářství – 3/7

Zacházení s nožem – 2/7

Magie starověkého jazyka – Novic

Floromagie – 1/7

Řemeslo: Hrnčířství – 4/7

Sociální vztahy

V současné době je jedinou půlelfovou velmi blízkou osobou jeho matka Naina, která žije v Du Weldenvardenu. V případě potřeby by nejspíš také našel útočiště mezi druidy. Celkově je ale zvyklý spoléhat sám na sebe. S nikým lidské rasy se nikdy příliš nesbližoval, především ze strachu z jejich vžitých předsudků. Přesto jej obyvatelé Dračích hor považují za místního a svým způsobem ho respektují. Občas však je tento respekt umocněn i pocitem z neznámého, který Hain v horalech vyvolává. Obyvatelé osad, ve kterých pobýval by jej tak nejspíš sice neukrývali před vojáky, ale v případě nemoci by se o půlelfa ochotně postarali.

Majetek

Hainův majetek je poměrně skromný, především kvůli co nejsnazšímu cestování. Kromě pár kusů oděvu tak vlastní tři bedny z lehkého dřeva. V jedné z nich uchovává společně s kalamářem a brkem své spisy o rostlinách, lidových pověstech a magii. Zbylé dvě slouží pro převoz keramiky, kterou neprodal nebo vyrobil do zásoby. Vlastní samozřejmě i přenosný hrnčířský kruh a řadu drobných dřevěných nástrojů, kterými opatřuje své výrobky o střídmé zdobení. Zbytek Hainova majetku tvoří nůž, malá sekera, lano, křesadlo a vaky na zásoby a vodu. Soupis majetku pak uzavírá osel, na kterého půlelf při putování majetek nakládá.

Aregon

Jméno: Aregon

Rasa: člověk

Pohlaví: muž

Věk: 16

Náboženství: bratrstvo

Jazyk: lidský

Povolání: řezbář

Popis postavy

Podoba: Má štíhlé, celkem svalnaté tělo, vysoký je kolem třičtvrtě metru. Hlavu má oválnou, vroubenou tmavě hnědými, delšími vlasy. V obličeji září dvojice tmavě hnědých očí, pod nimi je malý nos a úzká ústa. Pleť má matnou, nahnědlou. Nosí bílou dlouhou košili, v pase přepásanou pásem, za nímž je zastrčená dýka a u něhož je zavěšen měšec na peníze. Přes košili má oblečenou hnědou vestu na zapínání. Na nohou má hnědé, plátěné kalhoty a jednoduché kožené boty. Při pohybu mezi lidmi se snaží působit nenápadně, a raději splývá s davem.

Povaha: Je celkem tichý a rozpovídá se jen mezi přáteli. Každého s kým má delší dobu co dělat, se předem snaží odhadnout. K neznámým osobám se chová spíše ostražitě a nedůvěřivě. Je hrozně nerad, když ho někdo poučuje, či mu něco vytýká. Je spíše tišší povahy, ale dokáže se dost rozčílit. Je celkem dobrosrdečný a snaží se pomáhat ostatním. Přeje si, aby všechny války skončili a byl trvale mír.

Schopnosti

Boj s dýkou: 1/7

Vyřezávání ze dřeva: 2/7

Jízda na koni: 1/7

Historie

Před Aregonovým narozením

Jeho otec, jménem Varegon, pocházel z bohaté rodiny, zamiloval se do dívky jménem Arer, jejíž rodina pochzela ze Surdy. Varegon ji požádal o ruku a ona souhlasila. Jenže Varegonův otec se sňatkem nesouhlasil, Varegon se ale nechtěl podřídit, takže ho jeho otec, poté co si Varegon Arer vzal , vydědil. Aregonovi rodiče se odstěhovali do malé vesničky na úpatí Dračích hor, poblíž města Belatona. Rok po svatbě se jim narodil syn Aregon.

Aregonovo dětství

Protože jeho Varegon byl silně věřícím členem bratrstva, vychovával Aregona tak, aby pomáhal ostatním. Také ho naučil trochu číst a psát, ale jenom tolik, kolik toho sám uměl, což nebylo mnoho. Od mala ho také zaučoval do svého řemesla a boji s dýkou. Často se procházel sám po lesích,. Od desíti let pomáhal otci s jeho prací, čímž se v ní zdokonalil. Mezi tím se mu narodila sestra Mane a bratr Sargon.

Aregonova cesta na zkušenou

V čtrnácti letech, poslal otec Aregona na zkušenou. Na cestu mu daroval svoji starou dýku a koně Vaiwu, kterého Varegon kdysi získal od jednoho kupce. Nejdříve se vydal do města Belatona, které bylo nejblíž. Ve městě byl oslněn krásou a velikostí tamějších budov. Od tud se vydal do města Dras Leona. V Dras Leoně se na několik dní ubytoval a s jednou karavanou se dostal do města Burgsank. Zde chce na nějakou dobu zůstat a momentálně hledá někoho, kdo by byl ochoten ho dále učit řezbářství.

Rodina: otec Varegon, matka Arer, sestra Mane, bratr Sargon

Majetek: dýka po otci, kůň Vaiwa, dům (bydlí u rodičů)

Jméno: Elisa Gariviana I. Reavstonská, dříve pouze Elisa nebo Lisa. V určitých kruzích bývá hanlivě nazývána jako “Psinka”.

Titul: Komtesa Reavstonská (budoucí hraběnka Reavstonská)

Rasa: Člověk

Věk: 19 let

Pohlaví: Žena

Podoba:

Půvabné stvoření jemných rysů promlouvající medovým hlasem, něžné, nevinné. Drobná bytůstka, takřka křehká éterická víla, budící od pohledu soucit i starostlivost. Pohledná mladá žena, snažící se vystupovat s chybějící sebejistotou a zářivým úsměvem na rtech. Motovidlo, kterému promine i největší faux pas. Nikdo nevydrží být navztekaný dlouho, když k němu slepě vzhlédne nevelká dívčina obdařená krásnými blonďatými kadeřemi, prostoupených tmavšími odnožemi, a podivně prázdným výrazem v zasklených kukadlech. Chvíli trvá, nežli náhodný pozorovatel dokáže z toho provinilého úsměvu, několik záškubů spojených s opatrnými gesty, rozeznat, že před ním stojí nevidomá. Seč první zdání snadno klame, snad i napomáhá k iluzi zdravého jedince, opak v sobě skrývá pravdu a už několik let jí svět odepírá krásy. V očích rozeznáte zorničky zanesené kalem, hledící vždy upřeně před sebe, jakási dávná připomínka původních schopnosti. Duhovka dosud nepozbyla svého brčálového zabarvení, směsice jemné zelené doplněné hutnou hnědou příměsí. Řasy nesmírně dlouhé, připomínající mrkací panu, poté rámují ta znečištěná bažinní jezera, jakožto vysoké rákosí. Zdá se skoro nespravedlivé, že osud vynesl tak krutý ortel, nad tak sympatickou osůbkou. Roztomilý pršáček i vlídná ústa poté již pouze dokreslují celkovým dojem popsaný zprvu, ztracené princezny hledajícího chrabrého ochránce v nespravedlivém světě. Každý pohyb růžolících rtů svádí k důkladnému naslouchání, úsměv nutí k radosti na duši a občasné zasmušení častokrát obměkčí i rozeného nelidu.

Postava útlá, skoro dětská, postrádá mnoho charakteristických rysů ženství. Žádná plná ňadra, či vystouplé boky, spíše jednolitá silueta a drobné vzedmutí na hrudi. Úzká ramena, štíhlé tělo, protáhlé prsty, věčně natlučená kolena. Hmat pro ni představuje spojnici se světem, drobné oděrky přicházejí, vážnější úrazy nastávají. Několikrát už dlaň přiložila na nevhodné místo, došlápla mimo schod. Nenápadné jizvy, větší i menší, lze zahlédnout pod správným slunečním úhlem. Patří k ní, stejně jako mírné psí pižmo, co polechtá nos.

Obléká se povětšinou střídmě, přestože tím porušuje etiketu dvora. Do jednoduchých, ne-li prostých šatů, v nichž chodívají obyčejné dívky po návsi. Preferuje jednoduché střihy, praktické oblékání, především co nejmenší počet knoflíků či ty postrádající nutnost šněrování. Nerada obtěžuje okolí, aby ji dopomohlo s tak základním úkonem. Pohyb v honosnějších róbách zvládá s obtížemi, všechno to vrstvení či víceré sukně způsobují akorát zmatek pod nohama, jenž nejednou skončí nepěkným pádem. Velkým šlechtickým dámám se nikdy nevyrovná, postrádá eleganci, správné držení těla, na druhou stranu, ony zase nezvládnou to bezprostřednost a spontánní štěstí, které občas šíří do okolí.  

Povaha:

. Nevinná osůbka obtěžkaná břemen neveselé minulosti. Aura nevyřčené nejistoty ji doprovází na každém kroku. Přes veškerá příkoří hledá smysl v nespravedlivém břímě světa. Zahání chmury, vyhledává upřímnou radost a drobné zázraky v těch nejobyčejnějších věcech. Právě dobrá nálada jí pomáhá udržet hlavu nad vodou, neodevzdat se chmurám nebo opětovně neprožívat děsivé výjevy předchozích let. Všemožně vyhledává zdroje rozptýlení, nesnáší samotu, či klid, který akorát povzbuzuje hloubavé úvahy a nutí k zamyšlení. Touží si povídat, slyšet hlasy, vyprávění. Zbožňuje vtipné historky, napínavé zážitky z cest, popisy cizích krajin, přičemž vždy pokládá řadu zvídavých dotazů, aby jí dotyčný ještě důkladněji zprostředkoval věci, co už sama nikdy neuvidí. Trudomyslnost zahání i dlouhým procházkami v zahradách i přilehlých lesích, kam však má bez doprovodu zakázáno vkročit. Vlastně skoro vždy ji spatříte ve společnosti někoho dalšího, ať už ji přátelsky drží za ruku a napovídá možné překážky anebo jí rovnou předtím nabídl rámě a blízké davy nabádá k tomu, aby se rozestoupily, neboť komtesa prochází.

I přes veškerou snahu, však občas pláče. Často, když se vzpomínky neúměrně uleží v hlavě, zobrazující pak trpké výjevy, jež každý rozumnější tvor bez okolků zapudí. Křičívá ze spaní, pronásledována vytrvalou noční můrou, rodinnou historií. Ten jediný moment, dokázal tehdy rozpůlit její srdce vedví, přičemž nikdy již plně nesroste. Za ony stavy, se nadmíru stydí. Kvůli tomu, že nedokáže být silná, čelem čelit veškerým problémům, vyřešit traumata. Tolik skvělých příkladů, výjimečných lidí schopných vzdorovat osudu, ale ona nezvládá dosáhnout jejich velikosti, stále podobná oné vyděšené holce, kterou od narození byla. Velmi si váží všech ctnostných lidí, těch příkladných hrdinů a obětavých členů společnosti. Nadmíru obdivuje silné jedince, vzhlíží k obrazům slávy a příkladům dokonalosti. Právě ony ideály, snad, pomáhají překonat těžkosti běžného dne. Naděje, totiž patří mezi to největší dobro světa.

Nepohrdne čokoládou, voňavou růží, či obyčejnou kopretinou. Zbožňuje drobné dárky, určené k potěšení. Váží si každého, ať sebemenšího. Oplývá obrovskou láskou k čtyřnohým stvořením, především psům. Těm věnuje valnou část svého dne, kdy skotačí se štěňaty v psinci nebo cvičí starší v jednoduchých příkazech. Každé pohlazení jemné zvířecí srsti, laskavé olíznutí tváře, dokáže pohladit na duši. Miluje je, oni milují ji, dokonalá symbióza. Pravidelně usíná se svou fenkou Bellou po boku, která též platí za její nejvěrnější důvěrnici. Stará přítelkyni totiž nejlépe rozumí bývalým ranám. Jinak, z Reavstonu se vždy ozývá veselý štěkot, vítajících hlídačů, jenž mají na zámku speciální postavení.

Historie:

Bezstarostnost

Začala to nenápadně, v domku na okraji lesa. Spokojené domácnosti, rozsáhlého hospodářství a přilehlých pastvin. Na místě prostoupeném štěstím, pohodou, vůní přírody. Holčička, sotva pískle, si tam hrávala se svými staršími brášky, na honěnou. Oba starší, Ezekiel a Gaer. Oni utíkali, ona je pronásledovala, seč jí drobné nožky dovolily. Křičela po nich, ať zpomalí, počkají, nechtěla mít pořád babu. Pokaždé to trvalo, pokaždé nakonec vyhrála. Šťastná jak blecha usínala na zničeném seníku a uvažovala o světe bez zlých lidí. Měla sny, naděje, touhu, radost. Nevinné stvoření, schopné být šťastné z těch nejprostších důvodů. Osůbka nepolíbená krutostí světa. Vyrůstala, smála se, zažívala horší i lepší dny. Sílila, začínala si klást otázky, zkoumat svět. Toužila co nejdéle zůstat šťastná, přála si co nejdéle se smát. Ztratila možnost se smát.

Zlom

Muži krále přišli neohlášení uprostřed hluboké noci. Říkali ošklivé věci, lživé a urážlivé. Na mámu křičeli, otci nepěkně ublížili několika tvrdými ranami. “Ve jménu Galbatorixe” říkali nejčastěji, jakoby to dokázalo omluvit veškeré způsobené příkoří. V jejich výrazu nezaznamenala lítost, pouze čiré pobavení z moci. Většinu dění viděla, slyšela, schovaná pod lavicí, snažíce se nevzbudit pozornost. Marně. Nevybíravě uchopil dívenku jeden za rameno, načež ji prudce vytáhl z provizorní skrýše. Potěšený škleb opanovat jeho tvář, když to bezbranné stvoření cuklo vzad, vyděšené vývojem situace. Plakala, vzlykala, po tváři cítila stékat slané kapky. Uhodili ji, prudce, bez varování, ať už sklapne. Brečela víc, ale oni už po tomto nikdy nikomu znovu neublíží. Ta poslední kapka, rozdmýchala skryté vášně. Čtyři jámy v hlubokém lese, tam zakopali mrtvé, tam tlejí surovci. Balili, chvatně, to nejnutnější. Jídlo, oblečení, přikrývky. Seděla, nechápala, všude zmatek, shon. Táta ji vysadil na ramena a pelášili do noci, do srdce hvozdu, pryč od domova, od kraviček, od slepiček, jenom Bella a Seth běželi s nimi, jejich dva věrní psi.

Útočiště

Cestovali měsíce, vyhladovělí, zesláblí, žijící z milodarů, takřka na pokraji živoření. Trávili čas spolu, hledající spásu. Pozvolna se uchylovali k stále zoufalejším řešením. Veškerý bývalý život ponechali daleko za zády, ponořený ve zmatku a nutnosti zanést stopy. Nepřátelé království. Těžko by dokázali obhájit tak těžko ospravedlnitelný čin, jakožto vraždu, přestože se k nim vojáci chovali s tolik typickou hrubostí. O té noci, takřka nemluvili, věřili, doufali, až konečně šťastná ukázala pravou tvář. Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem, jak pravila kdysi dávno moudrost vyřčená z učených úst. Právě Vardenové, nakonec, přijali zuboženou rodinu pod svá ochranitelská křídla. Něco za něco však. Přístřeší a relativní bezpečí za zapojení se v odboji, boj za svobodu. Neprotestovali, nikdo. Chtěli ukázat, že i obyčejní lidé dokáži měnit dějiny, mít práva.

Zůstali u Vardenů. Ale co ona věděla o válce? Obyčejné vesnické děvče z konce světa, co vstávalo se slepicemi a usínalo dle západu slunce. Nikdy nedržela v ruce meč či luk, akorát hrábě, koště, občas lopatu. Působila směšně, když poprvé natahovala tětivu, hloupě při máchání železem. Neudržela postoj, neznala kroky, nešikovně improvizovala. Neobratně opakovala po učitelích, zmateně naslouchala pokynům. Nejednou někomu způsobila neúmyslně zranění. Byla nešťastná. Tam doma, uměla vše potřebné, upéct chleba, uklidnit světnici, podojit krávu, tady tápala neschopné dojít jakémukoliv zlepšení. Půvabné, leč neschopná, to o sobě slýchala. Hodiny snahy a Ezekielova doučování padly vniveč. Skončila v kuchyni, krátce, než objevili v čem vlastně vyniká. Od dětství milovala psy. Malé, velké, chlupaté, krátkosrsté, jakékoliv. Hledali psovoda, přičemž Gaera nenapadlo nic lepšího, nežli doporučit ji. Nedůvěřivé pohledy okolí vystřídalo uznalé překvapení, i ten nejvzteklejší podvraťák nakonec podlehl kouzlu blonďaté slečny. Spala v kotcích, zapáchala, hrála si s nimi. Pořád nechápala svět kolem, ale nalezla konečně klid a vlastně kus ztracené radosti.

Válka

Už tehdy rozostřeně mžourala do dálky, sotva rozeznávala jednotlivce od sebe, většina splývala v podobně nejasných skvrn neurčitých patvarů. Styděla se přiznat tak závažný nedostatek v rodinném kruhu, přestože všichni vnímali její vzrůstající trápení. Tou dobou už okolnosti gradovaly, konflikty eskalovaly, násilné střety se stávaly nevyhnutelnou součástí běžného dění. Přišlo na nejhorší, bitvu v poli. Napůl slepá, zmatená a dezorientovaná, zůstávala v zadních linií. Ztrácená, zkroušená, zničená, kéž by mohla být užitečnější součástí, kéž by dokázala odvrátit nevyhnutelné. Zbožné přání, bolest, která nikdy nezmizí. Ten den, tu událost, nikdy nezapomene, vrací se ve snech, stále a znovu.

“Koukej na mě slyší?! Koukej na mě!” vydralo se zoufale z dívčina hrdla, oči skloněné k bezvládnému Gaerovu tělu, víčka mladíka pozvolna klesala. “To… to nemůžeš” koktala zlomeným hlasem. Krev v klíně, slzy kanoucí po tváři. “Nemůže…” opakovala tiše. “Nemůžeš” hlesla. Tehdy ochabl. Svalstvo povolilo, dech ustal. Uvědomění nevyhnutelného. Nevydržela, nemohla, nemohla být silná. “Bráško.” Příval slz, bolest, nesnesitelná. Umřel tam tehdy. Umřel jí v náručí, malé holce, její starší bráška. Už nikdy ho neobejme. Nikdy ho neuslyší se smát. Taková je válka.

Následky

Přišla o oba bratry, zemřeli v poli. Dlouho ji zlomený otec musel utěšovat a matka srdečně svírat v náručí. Stejně ani tyto gesta útěchy nedokázaly zaplnit vnitřní prázdnotu. Právě blízkost ochranitelských sourozenců pomáhala zvládat nepříznivé časy. Už nešlo vyhledat Ezekiela, či Gaera s prosbou nebo prostou žádostí o rozhovor. Proč alespoň nemohla říci sbohem, připravit se? Takto rána krvácela, srdce trpělo, usínala vysílením z usedavého pláče a vstávala bez energie, pouze mechanicky. Chodící troska hledající útěchu v měkkém kožichu fenky Belly. Zraněné ptáče, které už nezvládne létat. Příliš mnoho krutosti zasáhlo mladou duši, donutilo ji vnímat pokřivenou zvrácenost světa, setkat se ztrátou tak bolestnou, až smrt představovala líbivý kompromis. Odolala těm touhám, kvůli rodičům, aby ještě neprohloubila žal, který už tak prožívali.

Potom nastal zlom. Svět ztratil barvy, tvary, oslepla úplně.

Zlomení, zničení, rozpolcení.

Titul? K čemu tu šaškárnu, slyšela hulákat otce. Přišel o syny, dcera nevratně přišla o jeden z klíčových smyslů, manželka propadala záchvatům smutku a oni ho plánovali dosadit, jako poctu, do vedoucích pozic. Křičel, jeho hlas, cítila bolest, vnímala ublížení, trpěl. Vstala, nešikovně, po hmatu, přidržujíc se zdí. Zakopávala, párkrát upadla, vzdorovitě pokračovala, než vplula do středu srocení. Mnoho hlasů, najednou, začalo promlouvat. Starostlivě, ale ze všeho nejdříve, pocítila stisk na rameni. Špitla, omluvně. Hněv najednou vyprchal, jeho malá princezna, pískle. Odvedl ji zpět, nechávajíc zbytek za zády, ignorujíc ostatní. Šeptali, popuzeně, on vše ignoroval. Seděli potom dlouho, společně. Vyjevila mu svůj prostý záměr, proč tak netaktně nerušila společnost, obávala se. A právě strach, ten oba v oněch chvílích spojoval. Netušili, jaké další nepříjemnosti život přichystá, zatímco pociťovali ubývajících sil, ztrácející se motivaci. Učinili tedy rozhodnutí, vytrvají. Tehdy tedy započala kapitola, jak se z jedné obyčejné venkovské rodiny, stali vládci města.

Současnost

Reavstonský zámek, některými návštěvníky posměšně nazývaný „psinec“. Rozlehlé, dříve honosné místo, kde se nyní prohánějí smečky přátelských čtyřnožců, co nadšeně vítají každého návštěvníka. Vládne tu uvolněná atmosféra, avšak zcela neslučitelná s představami o šlechtické vznešenosti nebo standardech vyšší vrstvy. Služebnictvo zde vykonává službu s potěšením, i protože zdejší vládci tolik nebazírují na přílišné čistotě, přičemž stále soucítí s ostatními méně majetnými. Dokáží projevit laskavost a nezdráhají se osobně angažovat v mnoha věcech, které by někteří nazývali nepodstatnými. Všichni zde fungují v jakési, takřka utopické harmonii. I zde však existují rozepře, drobné mraky narušující letní oblohu. Především jedna palčivá otázka neustále vyvstává, kdo si vezme slepou komtesu, jež se chová neadekvátně svému postavení? 

Schopnosti:

Co pro většinu působí takřka komicky, nikdy se nenaučila číst, ani psát. Předtím k takovému vzdělání, zásluhou nuzného původu, neměla přístup, nyní už postrádá schopnosti, aby ony úkony zvládla. Počítání ovládá pouze částečně, velmi, velmi nešikovně.

Kynologie 4/7

Výcvik, výchova, chovatelství. Svoje zvířecí společníky nadevše miluje a zbožňuje. Uplatňuje metodu pozitivní výuky, nekřičí, nehuláká, ale odměňuje. Věrná smečka ji následuje skoro při každém kroku. V kotcích zámku pak lze nalézt chovné jedince jedněch z nejoddanějších a nejvyhledávanějších psů království, výmarského krátkosrstého ohaře. Mnoho schopných loveckých psů pochází právě z Reavstonu.

Orientace v prostoru 3/7

Zakopává, tápe. Pouze těžko si zvyká na absenci zraku, který tak náhle pozbyla. Paměť zatím nezvládá úspěšně memorovat veškeré rozložení nábytku v místnosti, což často vede k nechtěnému pádu. Zvuky vnímá neurčitě, těžko určující vzdálenost. Pokud nemá skončit jakožto hromádka neštěstí, potřebuje v blízkosti dobrou duši, co ji upozorní na veškerá případná nebezpečí.

Zpěv 2/7

Nejistý hlásek občas vyzpívá jednoduché vesnické odrhovačky, dětské ukolébavky. Nic zázračného, ovšem relativně líbivá melodie pohladí na duši. Zatím se v tomto oboru učí, snaží se zlepšovat, ovšem těžko říci, jak daleko se nakonec dostane.

Rodina:

Hrabě Daenor Uzriel I. Reavstonský (39 let)

Již starší muž ostře řezaných rysů, avšak shovívavého pohledu. Kdysi šťastný otec tří dětí a vlastník nevelkého statku, nyní hrabě. Byl jedním z klíčových mužů v odboji, vždy ochotný poskytnout pomocnou ruku a odporovat tyranovi. Bojoval především za rodinu. Zub času výrazně poznamenal jeho vzezření a tak už v něm pozvolna lze vidět důstojného starce.

Hraběnka Ibiana I. Reavstonská (37 let)

Kdysi jen Ibis, škádlivá zkrácenina jména daná manželem. Tichá, stále pohledná žena s měděnými vlasy notně prostoupenými stříbrem. Po ztrátě dvou dění se více uzavřela do sebe. Do společnosti takřka nevychází a relativně se straní i svých bližních. Stále ji sužuje bolest způsobená ztrátou, jež si žádný rodič nepřeje podstoupit.

Bella (13 let)

Fenka zlatého retrívra, zasloužila psí babička, co vždy následovala věrně své pány. S Elisou jsou na sobě citově závislé. Pokud by svou spřízněnou duši dlouho neviděla, smutně kňučí a zoufale vyštěkává.

Ezekiel (mrtvý, 18 let)

Starší z bratrů, klidný a rozvážný, disponující bystrém úsudkem. Ten, který dokázal najít řešení ošemetné situace. Schopný šermíř, ale především hodný a vnímavý mladík, který padl v první linii, při obraně Vardenských pozic před nájezdem Galbatorixových spojenců. Vzhledově velmi připomínal otce se svými slámově zbarvenými vlasy a světle modrýma očima.

Gaer (mrtvy, 16 let)

Mladší, rozjívený, živelný brunet. Nikdy dlouho neposeděl, vždy rád prozkoumával okolí, a takřka pravidelně zapomínal na povinnosti. Volnomyšlenkář, srdcem i duší, který však vždy chránil ty v nouzi. Umřel své sestře v náručí, viděl její vyděšený výraz, tak moc si tehdy přál ji uklidnit, aby neplakala.

Seth (mrtvý, 7 let)

Černý německý ovčák, jenž do posledního dechu bránil Ezekiela a sám nakonec podlehl smrtelným ranám, způsobeným nepřátelskými vojáky. Krásný statný pes, vcelku nekonfliktní povahy, co ovšem oddaně bránil ty „své lidi!.

Blízcí:

Adelaide (17 let)

Dívka z ševcovské rodiny, služebná a důvěrnice Elisy. Díky věkové blízkosti společně sdílejí mnohá tajemství a vzájemně si vypomáhají. Věrná kamarádka, která na handicapovanou dívku často dohlíží, dělá doprovod či garde. Taktéž jí předčítá příběhy a utěšuje ji, je-li potřeba.

Mikan (31 let)

Starší muž a lovčí na Reavstonském panství. Elisin učitel, který se od mládí věnoval chovu loveckých psů a jejich tréninku pro zábavy panstva. V mladé šlechtičně rozpoznal skrytý talent, který by bylo škoda nevyužít. Společně obstarávají psinec, z něhož pochází nejlepší ohaři v království.

Smečka:

Sedm věrných psích společníků, mezi něž patří Bella (13 let, Zlatý retrívr), obrovská a ochranitelská Lady (4 roky, Irský vlkodav), vždy hravý Sable (2 roky, Anglický kokršpaněl), černý Artur (6 let, Knírač střední), zvídavá Luna (3 roky, Anglický setr), klidní Bastet (7 let, Baset) a nakonec hlasitý Sone (4 roky, Výmarský ohař krátkosrstý). Tihle chlupáči svou paničku doprovázejí takřka na každém kroku, vesele se motají pod nohama a při náznaku hrozby zaujmou ochranitelské postavení.

Majetek:

Osobně si nenárokuje nic z toho, co připadlo otci za jeho oddanou službu v odboji. Pravdou zůstává, že v budoucnu bude však pravděpodobně jedinou dědičkou Reavstonu a přilehlých polností. Případní ženiši se však musejí mít na pokoji, protože každý vykuk bude vypakován s roztaženými kalhotami zpět domů.

Za zmínku snad stojí akorát krátký výběr z obsáhlého šatníku. Zatímco na audience vyráží ve velmi pestrobarevném oděvu, klasické společenské šaty působí usedlejším dojmem, přesto však berou ohled na dispozice své majitelky. Nejčastěji však nosí prosté šaty, podobné těm, které oblékají běžné vesnické dívky, občas poté sáhne po jejich honosnější variantě, ale to spíše ve výjimečných případech. Potom zbývá již pouze oficiální oděv v němž vítá návštěvy.

Kontakt (Další postavy):

Darion

Lada Ručka

Jméno: Lada Ručka, lidé kolem ní jí říkají prostě „Laděno“.

Rasa: Člověk

Pohlaví: Žena

Věk: Laděna má ve skutečnosti 19 let, ale tím, že vypadá o dost let mladší, se věkem vlastně nemusí zabývat.

Náboženství: Vychována v církvi boha Solase, věřící v boha Solase. Ale dost si to interpretuje tak, jak se jí to vlastně hodí. 

Jazyky: Mluví lidsky, nic víc, nic méně. Laděna je totiž negramotná.

Povolání: Členka zlodějského cechu.

Popis postavy

Podoba

Lada Ručka je na pohled drobná modrooká blondýnka, který vypadá jako nevinný andílek. A s tím umí také velmi dobře pracovat, hlásek má totiž taky něžný jako princezna, celkové vzezření prvního pohledu tak působí jako bohem zapomenuté dítě ztracené v Alagaesijském davu. Je úplně maličká a drobná, takže se dokáže snadno prosmýknout kdejakou dírou v plotě nebo mezi párem silných, neohrabaných rukou. Má něco kolem pěti stop do výšky a může mít čtyřiceti kilo. Prsa jí sice také moc nevyrostla, ale to, co se na hrudi vyklubalo, si pevně svazuje obinadlem, aby nic nerušilo výjev malého děvčátka. Co ji naopak zrazuje, jsou ženské ruce s dlouhými prsty, které jsou jako stvořené pro vybírání cizích kapes. Právě podle rukou jde poznat, že možná není až tak malé děvčátko, za jaké se vydává. Blonďaté lokny si nožem vždy stříhá (spíše tedy pižlá nožem) tak nakrátko, aby jí nepřekážely při různých výpravách, ale zároveň ne tak moc krátce, aby jí to ubralo z jejího andělského vzhledu.

Styl oblékání

Laděna má dva typy oblečení. Oba pracovní. První pracovní je to oblečení, které je i na jejím obrázku – styl sirotek. Špinavá, zašlá košile, krátké plátěné kalhoty a bosé nohy. Dokonalý odraz nevinného sirotka zužovaného osudem.

Její druhé oblečení je „stejnokroj“ cechu zlodějů. Černé oblečení, které má součástí i šátek, kterým si všichni členové cechu zlodějů umějí obmotat obličej tak, že z něj jsou vidět jen oči. Toto oblečení je přiléhavé, ušité z pohodlného, pružného materiálu. Součástí jsou polstrované boty, které dovolují velmi tichý pohyb po jakémkoli povrchu. 

Vystupování

O její andělské masce už není třeba se zmiňovat. Co je ale zajímavé, je její pozice v cechu zlodějů. Patří totiž mezi esa svého oboru. V podsvětí tak má veliký respekt a to i přes svůj malý vzrůst. Říká se o ní, že je schopná stejně schopně, jako krást i vraždit, ale je jen málo těch, kteří toho byli svědkem. Kolem téhle osůbky se tak vznáší nenápadná aura záhadnosti. Lidé nezasvěcení o ní mluví jako o „fantomovi Bullridge“. V jejím rajónu je totiž známo, že tam řádí nějaký velice šikovný zlodějíček.

Povaha

Chování

Lada se chová na pohled velmi odměřeně. S moc lidmi nemluví, pokud to není nezbytně nutné, spíš jen proplouvá davem. Jak kdyby uměla být neviditelná. Když už mluví, mluví velice potichu, jakoby se i její hlas plížil po místnosti stejně zdatně, jako to umí ona sama. Nikdo z cechu zlodějů neví, co si o ní myslet, vědí jen to, že je velice schopná. Nikdo ji neviděl pít alkohol, ani se odvázat. Některé ostřílené jazyky tvrdí, že ji slyšeli nadávat v jazyce, kterému nikdo nerozumí.

Povahové vlastnosti

Pravdou je, že ovládá jazyk, který nic neznamená. Její herectví je na tak dobré úrovni, že používá změť zvuků podobající se vzdáleně urgalštině, kterou jednou kdesi zaslechla. Její tichost jí totiž dovoluje být velmi schopným pozorovatelem, který umí dobře naslouchat i dost tichému šepotu. Nemá pocit, že by byla schopná slitování, ale ještě nikoho nezabila, ani neokradla nikoho o poslední krajíc chleba. Ve skutečnosti si totiž nalhává, že je nelítostná a bez slitování. V srdci je dobrým člověkem.

Schopnosti a dovednosti

Bojové dovednosti

Boj s jednou dýkou - 3/7

Fyzická zdatnost - 3/7

Výdrž - 3/7

Boj se dvěma dýkami - 2/7

Boj beze zbraně - 1/7

Boj s jednoruční zbraní - 1/7

Boj s obouruční zbraní - 1/7

Zlodějské dovednosti

Plížení - 4/7

Lehký krok - 4/7

Vloupání - 3/7

Atletika - 3/7

Kapsářství - 3/7 

Ostatní dovednosti

Kresba - 3/7

Herectví - 3/7

Jízda na koni - 2/7

Vaření - 1/7

Čtení a psaní - 0/7

Historie

Narodila se Uru‘baenu v době, kdy její otec aktivně bojoval proti rebelům na východě. Narodila se čtvrtá v pořadí, takže byla dlouhou dobu rozmazlována na úkor ostatních sourozenců. Když jí bylo pět let, narodil se jí nejmladší bratr. Moc si z té doby nepamatuje, jen to, že táta do té doby ani jednou nepřišel domů. Tehdy jí to divné nebylo, dnes už ví, že ani ona není dcerou svého otce. Ona i její mladší bratr jsou bastardi, kterým to starší sourozenci v jejím zhruba v desátém roku života začali nekompromisně předhazovat.

Když jí bylo dvanáct, otec se vrátil. Podle očekávání byl rozzuřený, že ho žena podváděla a ji i mladšího bratra vyhnal z domu. Jednou týdně v noci se tajně přikrádali za matkou, která jim dávala vše, co potřebovali. Nějaké drobné peníze, jídlo a šaty po starších dětech. Ladě to vlastně ani nevadilo, sourozence nikdy neměla ve velké lásce a nemusela se nikomu zodpovídat. Mladší bratr trpěl víc jak ona, ale brzy si našel svou cestu – cestu k bohu Solasovi. Někdy po roce na ulici se ho v klášteře ujali a v budoucnu se z něj měl stát kněz. Lada byla ráda, že je o něj dobře postaráno, ale stejně tak byla ráda, že ho nemá na krku a může být opravdu svobodná a nezávislá na ostatních. Ráda spávala na střechách cizích domů, kde sledovala západ slunce k večeru a než usnula, tak i hvězdy.

Renty od matky trvaly pár let. Jednou ale Lada čekala na smluveném místě několik hodin, než se přihnal „otec“ s opaskem a s dost strašlivými nadávkami ji řezal hlava nehlava. Nijak jí to neublížilo, vlastně to už pár let čekala. A teď pochopila, že už se opravdu může spolehnout jen na sebe. Nakonec, stará byla už dost. Týž večer v noci se vplížila do toho stejného domu – věděla, že se tu v noci nezamyká – a pokradla tam dost peněz i jídla, aby byla schopná chvíli přežít. Neukradla všechno, nechtěla jim ublížit. Ale chtěla se i pomstít, potrestat je za jejich hříchy, které na ní napáchali.

Bylo to až příliš jednoduché. Na druhý den dům pozorovala skrytý v kupě dřeva a slyšela, jak matka pláče, „otec“ nadává a jak diskutují o tom, že to musela ukrást ona. Ale neměli jediný důkaz. Měla z toho zvláštní, škodolibou radost. I tak ale slyšela, jak se dohodli, že na ni nechají vypsat odměnu. To byl jasný pokyn, že by měla zmizet na nějakou dobu pryč. Lákal ji Burksang, ale pak se rozhodla pro Bullridge. V pouliční šeptandě totiž slyšela, že tam je zlodějům velice dobře. A ona věděla, že jde za svým osudem.

Někdy se vezla zespod vozu, někdy se schovala v potravinách a jiných barelech, někdy měďák zaplatila. Různými způsoby se ale nakonec dostala až do Bullridge, kde své umění začala šperkovat. Ukázalo se, že je na zlodějinu velmi talentovaná, navíc vypadala velice mladě a tak si mohla dovolit využívat svoji roztomilost i na žebrání. Noční fantom byl stvořen. Do cechu zlodějů se přidala, protože jí poskytují místo, kde může v klidu spát, dobré oblečení ke krádežím a sem tam se objeví i konkrétní úkoly, které mohou plnit, pokud mají zájem za nějaké lepší peníze. Do infrastruktury moc nevidí, ale to je tím, že není diplomat. Je prostě jen zlodějským esem, kterým se stala za roky tréninku nejen na vlastní pěst, ale i s jinými členy cechu zlodějů.

Rodina

Matka bydlí v Bullridge se svým manželem a třemi dětmi. Svého otce nezná, ale vzhledem k tomu, že matka má tmavé vlasy i oči, tak to bude zjevně nějaký modrooký blonďák z Uru’baenu. No a její mladší bratr je vysokým představeným v jednom z klášterů boha Solase. Laděna neví, který klášter to je a dokonce ani neví, jak vysoko se její bratr za ty roky dostal.

Majetek

Dvě sady oblečení – viz podoba – obyčejné „sirotčí“ a černý stejnokroj cechu zlodějů. Dále má váček na mince, nůžky, dvě obyčejné dýky u pasu a jeden malý nůž přivázaný nad kolenem pod volnými kalhotami sirotčího oblečení. Vlastní brašnu, ve které má hřeben a prázdné pergameny s uhlem – sice neumí psát, ani číst, ale když je potřeba něco přečíst, opíše si to a nechá někoho, ať jí to přečte. V brašně má i větší střep z nějakého zrcadla, který kdysi dávno našla v jednom domě, kde kradla. Dále mýdlo, několik náhradních kusů spodního prádla a především několik obvazů, kterým si zavazuje svá už tak malá prsa do dokonale plochého hrudníku. Brašna s věcmi často zůstává v cechovním rajónu, navzájem si zloději totiž nekradou, takže není bezpečnějšího místa. Tam na tom místě má i místo na spaní, tedy základní potřeby pro udržení tepla a pohodlí. I tak si ale nějaké peníze (zhruba dvě, tři zlatky) schovává zabalené do kůže v prázdné noře kousek za hranicemi města. Jen pro jistotu, kdyby musela ze vteřiny na vteřinu zmizet.

Kontakt a další postavy: Za tuto  postavu hraje adminka Islanzadí de Eamë. Dalšími postavami jsou Eragon Stínovrah, Reehime Yendiel, Blagden, Haldthin a Arnilian Ildrid.

Karin

Jméno: Jmenuji se Karin.

Rasa: Člověk

Pohlaví: Žena

Věk: 14 let

Náboženství: Jsem hodně zvláštní, protože nevěřím v něco jako jsou bohové, ale věřím ve vyšší sílu. V něco, co řídí chod tohoto světa.

Jazyky: Lidský

Povolání: Pocházím z velmi chudé rodiny, která se živí bylinkářstvím. Proto poznám skoro každou rostlinu, co roste v mém okolí.

Podoba: Jsem štíhlá a vytáhlá. Mám dlouhé černé vlasy, které nosívám buď rozpuštěné, nebo v copu. Nenávidím šaty. Můj šatník obsahuje kožené kalhory a košile.

Můj obličej je celkem krásný. Nechci se vychloubat, ale je to tak. Moje oči jsou hodně zvláštní. Mají obyčejnou hnědou barvu, ale když se člověk zadívá pozorně, zjistí, že se v nich leskne zlatá. Nad očima se mi rýsuje výrazné obočí, které nevýrazně srůstá. Mám plné rty. 

Když mě lidé vidí, říkají si: "To je ta divná." Ale mě to nevadí. I když mě na ulici propalují nenávistivé pohledy, jdu hrdě a neohlížím se. 

Povaha: Moje osobnost je zcela originální. Nesnažím se být jako každý druhý, snažím se vyniknout. A když si jdu za svým, jsem neoblomná.

Jsem v jednom kuse duchem nepřítomná. Představuji si sebe, jak zažívám různá dobrodružství, jak pomáhám lidem. Je to můj sen, už od malička. Ani nevím, kde se myšlenka, být hrdinkou zrodila.

Protože tak nějak v hloubi duše cítím, že mám šanci změnit nejen svůj život, ale i životy mnoha lidí, naučila jsem se  střílet z luku. Naučil mě to můj kamarád Tamin. On sám střílí velice dobře a jak čas plynul, stala se ze mě skoro stejně dobrá střelkyně, jako je Tamin. Umím taky jezdit na koni. To mě naučil můj otec, ještě před tím, než minulý rok zemřel...

Historie: Pocházím z Kausty. Moje rodina se sem přistěhovala rok před tím, než jsem se narodila. Moji rodinu tu zpočátku nikdo neměl rád a proto jsem se jako malá divila, proč se na mě všichni tak nehezky dívají. Časem se to ale zlepšilo a já si našla přátele. Mám kamarádku Evelyn, která mi rozumí jako nikdo jiný. Pak znám Tamina, se kterým jsem se začala přátelit už když mi bylo osm. Pak jsou tu dvojčata Gus a Afa, milí chlapíci, kteří nesmějí chybět u žádné legrace. Nás pět pořád vyvádí všelijaké vylomeniny. Jednou pustíme do lesa koně místnímu kováři, který je pak celý den hledá. Po druhé zase "omylem" převrhneme stánek se zeleninou. Takových vylomenin se tu děje... A jakmile se někde něco stane, padne vina na nás a když se výjmečně prokáže, že vina není na naší straně, dlouho se přemýšlí, kdo jiný by tu mohl dělat neplechu. Mě takové myšlenky taky občas přepadají, protože nesnesu konkurenci. Jsem soutěživý typ člověka.

Moje rodina, jak už jsem tu zmiňovala, se sem přistěhovala před tím, než jsem se narodila. Žijeme tu šťastně. Jsme sice z těch chudších rodin v Kaustě, ale i tak je nám dobře. Naše pohoda ale chytla vroubek, když můj otec před třemi lety onemocněl. Nemoc nešla vyléčit a tak nešlo dělat nic jiného, než čekat na jedo smrt. Zemřel minulý rok. Moje matka je smutná ještě dnes. Já jsem se už ale smířila s tou ztrátou. Pořád mi chybí, ale už je mu líp. Na mé radosti ze života se taky nemálo podílejí Evalyn, Tamin, a Gus a Afa. Snažili se mě rozveselit do té doby, dokud jsem se alespoň trošku neusmála. Jsem jim za to vděčná.

Dovednosti:

Bylinkářství - 3/7

Střelba z luku - 2/7

Jízda na koni - 2/7

Majetek: Nemáme toho moc. Náš dům se třemi místnostni nám ale stačí. Bydlíme tam jenom já, matka a má mladší sestra Anna. Střílet z luku jsem se naučila jen díky Taminovi, který má doma dva. Našeho koně jsme prodali před pár týdny. Jmenoval se Tupir a já jsem ho měla moc ráda. Ale osud mi nedovolil si ho nechat. 

Základní informace

Jméno: Ase Jednooký, původním jménem Asegrak Grúin Ferugisón z Dûrgrimst Az Sweldn rak Anhûin

Pohlaví: Knurla
Rasa: Trpaslík
Věk: Dospělý, něco málo přes 70 zim.
Povolání: Ras (pohodný), kuchař, kupčík, lichvář, pašíř, sicario a prostě holka pro všechno špatný.

Jazyk: Trpasličí, skvěle ovládá i lidský, ačkoli často mluví schválně lámaně, aby zmátl své četné oponenty.

Informace o vlastnostech a zázemí postavy

Rodina: Rod čítá několik generací, které dlouho žily roztroušeně různě po Alagaesii a to až do pádu Orika, kdy se většina členů tohoto rodu mohlo vrátit ke zbytku klanu a vydat se zpět do rodného Dalgonu. Aseho rodina jo opravdu rozrostlá, čítá nespočet bratranců (sestřenic), strýců a vůbec příbuzných, až je to na trpaslíky nezvyklé. Jen z genealogických důvodů zde vypíši ty, kteří v Aseho životě hrají důležité role, ačkoli je Ase buďto dávno zavrhl nebo zapomněl, že existují, jen aby ulevil své zkroušené mysli.

• Rhungorr Hrgrahór Ferugisón z Dûrgrimst Az Sweldn rak Anhûin - Aseho otec, nenáviděný, proklínaný a mít tu možnost, skončil by trpaslíkovou rukou s dýkou v srdci. Rozložitý trpaslík s kaštanově hnědými vlasy, skrze které tu a tam prosvítají světlejší pramínky. Tento "obr" mezi trpaslíky vládne v Dalgonu pevnou rukou, tedy lépe řečeno uvnitř svého vyhlášeného hostince. Rhungorr si s ničím a nikým nebere servítky, je absolutně přímočarý, chladný a srdce by se v něm Aseho dýka ani nedohledala. Ku cti mu může být neobyčejná schopnost ve vaření piva a paměť, díky které donekonečna baví nekončící proudy trpaslíků ve svém hostinci. Jak to té vypočítavé bestii ostatní žerou zůstává pro Aseho záhadou.
• Drother Hvalarsón Ferugisón z Dûrgrimst Az Sweldn rak Anhûin byla po nějakou dobu Aseho matkou. Ačkoli by si jeden řekl, že mateřské pudy budou muset být vlastní všem stvořením Alagaesie, není tomu tak. Drother byla neobyčejně tvrdá na všechny své děti, což byl nejspíše pozůstatek z doby, kdy žít jako vyhnanec nebyl zrovna pěkný měkký a čerstvý kousek chleba. Černovlasá, široká jako hraniční balvan, skvělá kuchařka. Takovou matku si nepřejete.
• Thoredrag (Thore) Grúin Ferugisón z Dûrgrimst Az Sweldn rak Anhûin, nenáviděný bratr, který zapříčinil to, že teď Ase není se svými druhy nahoře pod horami, ale hnije v těch lidských městech. Thoredrag se na svět z lůna jeho matky... pardon vyskočil ze skály o pár minut dříve než Ase a slízl smetanu. Pro Aseho nezbylo na světě nic, dědictví, jméno, zručnost, oblibu? To vše získal tento trpaslík, výborný kuchař, jen tak mimochodem.

Aktuální stanoviště: Ase se často nachází mezi lidskými městmi jako je Belatona, Dras-Leona, Teirm a Uru´baen, zkrátka tam kde to chřestí penězi. Je fakt, že své stabilní zázemí má však právě v Uru´baenu, kde vlastní malý nevýrazný domek tisknoucí se ke zdi vnějšího okruhu hradeb města.

Vzhled: Členové tohoto rodu jsou proslulí svou tělesnou konstitucí. Trpaslíci, kteří jsou stejně širocí v ramenech i pasu, by nebyli ničím výjimečným, pokud by nebyli takto širocí v ramenech i pasu i na trpasličí poměry. Nejeden škarohlíd by si řekl, že se Ferugisóni nakonec jednoho dne změní v nagru. Ase je na tom stejně a připomíná spíše několik na sebe navršených balvanů. Podsadité tělo je solidifikovanou vrstvou tvrdě vypracovaného špeku a unavených ocelových svalů z celodenního chození, naslouchání, nošení, přenášení a také míchání, šťouchání, sekání a řezání. Má barvu alabastru, tu a tam na sobě nese drobné jizvičky a oděrky a na hrudi a zádech se skrývá pod záplavou bujných kadeří (chlupů). Jen na zádech tu a tam prochází hrozivé zjizvení. Ruce jako olšové kmínky končí hrubými dlaněmi a širokými prsty. Jsou překvapivě hbité a oplývají silou, kterou by v tomto trpaslíkovi málokdo čekal. Uprostřed rozložitých ramen sedí menší valoun, tedy hlava. Ostře tesaná čelist, mohutná brada, orlí nos, malé uši, široká ústa s hrubými rty a pod obočím, které se podobá skalním římsám, malá vypočítavá prasečí očka, pravé barvy hnědelu a levé... Levé slépe, jak jen slepé oko může být. Ano levé oko, přes které se mu vine šklivá jizva končící až u lícní kosti. Jizva ve tvaru dvou trpasličích run značící slovo Žhář.

Dny zlatovousých trpaslíků v pokolení Ferugisónů jsou již definitivně pryč. Ase je zaplaven hustými tvrdými vousy a vlasy, které mají tmavě hnědou barvu. Podobají se více štětinám uloveného horského kance, jehož kožešiny visí na stěnách v několika síních hostince pod horami, než hrdým vousům jeho bratří trpaslíků. Nosí je volně rozpuštěné, výjimečně spletené do několika krátkých copů, zato knír mu doslova trčí do všech stran. Co se týče vlasů, aplikuje tento trpaslík podobnou strategii. Nejčastěji jej uvidíte s vlasy spletenými do divokého drdolu, tak aby mu nepadaly do očí, nedejtebozi do jídla. Zbytek těla zhruba odpovídá popisu jeho rodu. Mohutný hrudník, který je ztracen pod záplavou vousů pokračuje v masitý pupek, který končí, tam kde začínají široké a krátké nohy. Ne Ase rozhodně nebude maratonským běžcem, ale celé dny a noci strávené na ulicích lidských měst, kuchyních, světnicích a stokách mu daly až překvapivou výdrž v pochodu a lehký krok.

Ase si na garderobu nijak zvlášť nepotrpí a řídí se instinktem svých předků, být nenápadný a ryze praktický. Když nenosí těžkou koženou zástěru pod kterou bývá buďto rovnou nahoře bez, či v prachobyčejné haleně, uvidíte ho povětšinou v ničem jiném než opět té samé jednoduché haleně se šněrováním, dvoubarevných bruchách a kožených nohavicích. Pravá má barvu pískovou a levá ma barvu zaschlého bláta. Boty nosí těžké, vysoké, ale na ty stejně přes to všechno neuvidíte. Když je zima, přibude k haleně ještě zdobenější prošívanice s kožešinkou kolem krku, tím ale výčet Aseho šatníku končí.

Kalhoty má sice u pasu šněrované, nikdy mu však nechybí široký opasek z kančí kůže s výraznou vybíjenou sponou, která je už obyčejně železná. U pasu mu skoro vždy visí měšec, který v sobě skrývá nejenom chřestivé mince, ale i sadu paklíčů. U pasu se mu navíc houpe vcelku obyčejné stilleto - úzká dýka v obyčejné pochvě. Jedinným šperkem a zároveň důležitým znakem je mohutným vybíjený zlatý prsten, který nosí na ukazováčku levé ruky. Jedná se o rodový prsten, který nosí všichni členové rodu Ferugisónů. Ase nezapomíná.

Povaha, záliby: Ase je typickým členem pokolením zlatovousých trpaslíků, kteří jsou širošiře známí vrtošivostí svých nálad. Zprvu zamlklí a soustředění, se při vyrušení z jejich pořádku rychle dostávají do varu, a jen tak tak drží vztek na uzdě. Vznětlivost je typickým rysem tohoto trpaslíka, který se dokáže nad maličkostí vyvztekat do nebeských výšin. Asemu mnohdy dělá obtíže ji zvládat, ačkoli vládne trpaslík vskutku pozoruhodnou schopností sebezapření. Nepočítejte s ní však ve chvíli, kdy jde o trpaslíkovu osobní čest. Na druhou stranu, obdobně jako ostatní trpaslíci jeho rodu, chladne stejně rychle, jako rozžhavený ingot ve vodě. Ase může přípomínat psa, který hodně štěká, ale nekouše a vskutku mohlo by to tak být. Popravdě, nikdo kdo má v hlavě aspoň půlku mozku zbytečně nepůjde do konfliktu a spíše si bude chtít sjednat autoritu a odstup. Není však radno zapomínat, že tento pes klidně kousne. Pravá legrace začne až poté, co je uražen. Ase v sobě dokáže zášť po velmi dlouhou dobu a velmi rád to dá onomu nešťastníku znát. Mimo svou vznětlivost je Ase vcelku přemýšlivý, pokud se to dá o jeho typu osoby říct. Rozhodně si své možnosti radši dvakrát promyslí, než aby si musel v zápětí lízat své rány.

Ase působí chladně a vypočítavě, což na jednu stranu zrcadlí jeho skutečnou osobnost. Ase ve skutečnosti ukrývá své zranitelné jádro za masku mrzutosti. Tak odmítavý a nepřístupný, stále se chová k cizím tvorům nedůvěřivě a odtažitě, dost možná by nezasvěcený pozorovatel netušil, že se tak nechová jen proto, že je členem trpasličího plemene. Jeho postoj se však nezměnil ani po několika měsících na cestách po lidských královstvích. Aseho pravá podstat se ukáže, až když je mezi lidmi, kterým bezmezně důvěřuje a řekněme si to na rovinu, je jich co by se dopočítal na prstech jedné ruky. I přes svou uzavřenost a nevybíravé jednání má Ase zvláštní smysl pro čest a přátelství. Moc toho sice obvykle nenamluví, ale dokáže být důvěrným a čestným společníkem, který nemá v povaze bodat svým přátelům kudlu do zad, jak to ve vrstvách, ve kterých se Ase pohybuje, běžně chodí. Hluboko pod slupkama zapírání se nachází nitro trpaslíka, které je křehké, jako nejskvělejší porcelán.  Nese si toho v sobě dost již od doby, kdy vyrůstal v Dalgonu. Jako druhorozený nedokázal skousnout fakt, že na světě je prostě jen ten druhý. Léta dřiny ve vyhnanství a prvotních nezdarů pošramotily jeho sebedůvěru a většina jeho motivace pramení z touhy přesvědčit se o svých schopnostech. Ačkoli to nemusí být jasné, Ase touží po tom, najít místo, kde bude on tím nejlepším a uznávaným. Je to právě onen strach, který je silou za vším, co se doposud naučil a zvládl.

Stejně, jako svět, ve kterém vyrostl, není ani Ase na první pohled úplně přívětivým společníkem. Za nepřístupnou maskou s mrzutým úšklebkem, který po většinu dne hraje na Aseho tváři a je vzácnost na ní spatřit aspoň projev zájmu. Sám působí přímočaře, zarputile, v případě nezájmu pak úsečně a drze. Dny v Dalgonu mu ukázaly, že je toto jednání dobrým způsobem, jak si udržet od ostatních zdravý odstup a jen jej ve své povaze utvrdily. Stejně jako ostatní Ferúgisóni, i on trpí zmíněnou vrtkavostí nálad, které se mění jako horské počasí. Nestává se často, že by se našel člověk, jež by si jej dobrovolně vybral, jako společníka.

Historie postavy: Jak už to tak u mnoha postav Aseho postavení bývá, má i on tragickou rodinnou historii. Místo toho, aby se z něj stal paragon utlačovaných, pohltila Aseho srdce zášť, ale to již předbíháme. Všechno to začalo před šedesáti lety v Dalgonu.

Ten se v rodině Ferúgisónů konala velká slavnost. Drother slovutnému Rhungorrovi povila před Helzvogem dva syny. Jednoho dědice a jednoho, který přebýval. V normální rodině by se tomuto věnovali, až by oba hoši odrostli. Možná až poté, co si budou jisti, že žádného z jejich potomků neskolí zákeřná nemoc a bez újmy dojdou dospělosti. Oh to né. Již ten den bylo jasné, kdo převezme hostinec a Rhungorrovu rodovou pýchu a kdo bude vynášet pomeje prasatům.

Svým způsobem je Ase trpasličí popelkou, s tím rozdílem, že v příběhu nefigurují adoptivní rodiče, ale rodiče skuteční. Ah, ať shoří v plameni Ingeitora a planou dokud poslední střípek jejich prohnilých duší nezmění se v prach. Aseho rodiče totiž právo prvorozeného vyhnali do tak krajních mezí, že druhorozeného doslova zanedbávali. Jídlo? Přednost měl Thore. Šatstvo? Přednost měl Thore. Vzdělání? Přednost měl Thore. Volný čas? Tak ten měl pouze Thore. A po čas dospívání v Asem rostla zášť a touha pomstít se za ono příkoří. Za příkoří, které mu způsobili rodiče, bohové a celý svět. A Thore byl ztělesněním toho všeho.

Rok za rokem, zima za zimou pomalu plynuly ve městě pod horami a zatímco jeho o pár minut starší bratr projezdil s otcem půlku hor, naučil se Ase umě zacházet s nožem, kostit maso, vykrvit feldunosta, jak stáhnou z kůže nagru, nasekat řepu, zavařit vodu a sekat dříví. A rozdělat oheň.

Trvalo dobrou dobu, než se Ase rozhodl udělat to, co navždy rozehraje karty jeho života. Obrazně řečeno, Ase kostky vrhl jednu noc během Duhovce, před tím než nabyl 40 let. V horách ještě pořád vládla tuhá zima a Ragnur se neměl k tomu, aby dodal jaru kuráž. To Ingeitor propůjčil Asemu ve snu jinou myšlenku. Uprostřed noci si sbalil pár švestek a poté na několika místech v hostinci založil požár. A nečekal. Moc dobře věděl, co by se stalo, kdyby jej někdo chytil.

Ať už osud, či jen Aseho naprostá neschopnost vycházet s lidmi, umění se skrývat, či se snad jen a pouze vydat správným směrem, zapřičinilo to, že jej chytili. Naneštěstí pro něj, byla jedinou újmou na majetku Ferugisónů hospoda a nikdo nepřišel o život. Ach jak hořké bylo pomyšlení na trest, který pro něj grimsborith klanu vymyslí. A taky, že vymyslil. Kromě zbití, které se mu dostalo a několika nocí v tmavé kobce, kdy se zima snažila prohlodat až do morku kostí, si vysloužil trest - padesát ran bičem, oslepení na jedno oko, vypálení cejchu a vyhoštění z trpasličího království pod pohrůžkou trestu nejvyššího, pokud by se byl do hor někdy vrátil. Aseho čekal den, který trpaslík pod hrůzou a bolestí naprosto vymazal z paměti. Den, kdy se mu záda změnily v cáry kůže a krve, kdy naposledy pohlédl svým levým okem a kdy oheň Ingeitorům navždy zhyzdil jeho tělo. Jen neuvěřitelně silný trpaslík by byl schopen takový trest přetrpět při plném vědomí a věc byla jasná, že Ase tím trpaslíkem nebyl. Bolest střídalo bezvědomí a křísení ledovou vodou, po kterém následovala další bolest. Nekonečné utrpení nakonec skončilo v ledových vodách řeky, do které jej s rukami svázanými lanem hodili. Několik následujících dní si Ase nepamatuje. Pravdou je, že jej proud naštěstí nezanesl daleko. V jedné ze zákrut horské říčky jej objevili lidští obchodníci, právě cestující z hor. Nebyl to ojedinělý úkaz, na nebezpečných stezkách se mohlo přihodit cokoli a přecijen, ani trpaslíci nepatřili mezi národy, kterým by se vyhýbaly zločiny. Jaké však bylo překvapení, když zjistili, že trpaslík byl vyhoštěnec. Před kudlou z milosti jej uchránila snad jen náhoda, snad hamižnost obchodníků, snad počasí, které se rázem změnilo v počínající horskou bouři.

Pravdou je, že probuzení někde na územi Surdy nebylo nikterak příjemné. Rány na zádech se mu nehezky zapálily a nebýt péče felčara, který byl součásti lidské výpravy, nebylo by pro Aseho jiné cesty, než té na onen svět. A o ustavičném kašli asi ani není třeba se se zmiňovat. Za týden cesty z podhůří se naštěstí rány zatáhly ve strupy a kašel ustal, díky čemu mohli trpaslíka kupčíci prodat. V té době, za doby Temna byl trpaslík s dalšími zajatci, vyhoštěnci, podvodníky a jinými individui, vydán na pospas království krutovládce. Nastala dlouhá cesta po království, během které mohl Ase poprvé ukázat, že není jen masem na špagátku, ale dokáže být... užitečným. Jak jinak, než z toho, co dávali otrokáři na příděl, vařil krmi pro ostatní vězně. A času měl dost - postupně střídali města a nabírali a další a další duše, které prostě neměly dostatek štěstí, aby utekly, ať už před zákonem, či před kýmkoli, kdo je mohl vydat na pospas otrokářům. Geiven, Petrovya, Furnost, Burgsank, Uru'baen a nakonec Gilead.

Uběhl měsíc, co se karavana nešťastných vydala na cestu a před nimi se otevřely brány města. Odsud nebylo úniko. Nebo se to vězňům mohlo zdát. Dlouhých 10 let se lopotil za zdmi tohoto města, s okovy na nohou. Galbatorixova armáda byla velká a byla třeba zbraní, vybavení a chudáci, jako byl Ase se výtečně an tuto roli hodili. Ase tak nejdříve pracoval jako obyčejný pohůnek, nosič. Poté jako kuchtík a kuchař a nakonec, když se ukázalo, že je užitečnější, než žrádlo pro psy, přičichl i k řemeslu kovotepeckému. Zejména se zdálo, že zámečnictví mohlo být jeho parketou. Ase pod dohledem královských vojáků zhotovoval a naopak páčil zámky - kradené, zabavené, brousil klíče. Nebýt nesvobody, možná by Ase přiznal, že jej samotné řemeslo bavilo. Život ale nechtěl, aby se z Aseho stal královský klíčník a tak i toto období muselo nutně skončit. Táhlo již pomalu na 11 rok, když během jedné letní noci došlo k povstání vězňů, které království v městě drželo. V nastálé vřavě narazil Ase na muže, jehož osud byl s tím Aseho na nějakou dobu propleten. Tak to alespoň chtěli Bohové. S trpaslíkovou pomocí se oba zbavili okovů, propletli se branou a skrze stoky prchli z města. Bylo zázrakem, že se jim onen riskantní počin povedl, většina z vězňů té noci takové štěstí neměla.

Sledujíc tok řeky, vyhýbaje se lidským sídlům a přespávaje pod širým nebem se oboum mužům podařilo dostat až k Uru'baenu. Onen muž se jmenoval Šídlo. Příznačné jméno pro muže, který se celý život živil kapsářstvím a pracemi, nad kterými by většina lidí ohrnula nos. Plán onoho muže byl prostý, vrátit se do hlavního města, kde se v uličkách ztratí mezi spodinou. A Ase jej následoval, neb neměl jinou možnost.

Všichni Bohové museli být této dvojici nakloněni, jelikož v Gileadu uprchlé vězně nikdo nepostrádal, zřejmě proto, že spoustu z nich zkrátka zahynulo. To Uru'baen, do kterého vnikli jak jinak než skrze stoky, je skryl pod svým pláštěm. Lidnaté město na svých okrajích bujelo všemi neduhy lidské společnosti a lehce se tak našlo místo pro dva další vyvrhely. Ase v té době již zcela ztratil zábrany. Život se mu stal jen touhou žít, pouze dál existovat a možná... Možná tam někdy v budoucnu se vrátí...

Šídlo a Ase se časem stali nerozučnou dvojkou. Z nesourodé dvojice blonďatého svalovce a podsaditého trpaslíka se brzy stala důležitá součást Uru'baenského podsvětí. Krádeže? Dobrá. Vloupačky? Samo. Ochrana? Taky možný, hej Šídlo, proč má zákazník kudlu v zádech? Hledáte rasa? O ty toulavý psy se už nemusíte starat paninko. Chcete odkrágnout starýho smrďu Ruma? Eh... Přiznejme si, že Ase klesl až na samé dno a v Šídlově přítomnosti se neštítil ani těch nejhorších zločinů. A jak rostla chuť, rostla i pověst. Zatímco se Šídlo v branži orientoval, trpaslík se učil. A zatímco šídlo sháněl kšefty, trpaslík se prokousával všemi zámky, dveřmi a truhličkami, které se povedené dvojici dostaly pod nenechavé ruce. Ani nejtěžší ze zámků pro něj přestal představovat problém. A bylo jedno jestli to byla truhla v Cechovním domě v Uru'baenu, či pokladnice radních v Belatoně.

Samozřejmě, za těch dlouhých dvacet let se toho událo nespočet. Nedalo se říct, že by byli s Šídlem Bohové zrovna veleúspěšní, rozhodně se ale neměli špatně. Na druhou stranu těch několik jizev na těle a ta dlouhá po čepeli na krku jsou důkazem, že žádná práce nebyla zadarmo. Ku cti jim nejde ani ta nesvedená prácička pro "snad Vardeny" které se měli snažit propašovat do království a jen díky štěstí neskončili napíchnutí na kůl někde uprostřed pouště. Na druhou stranu se za tu dobu rozrostli z dvojice na partičku, která byla známá po celém království. No... známá jak komu a jak kde.

Jenže všechno má svůj čas a tak nakonec skončil i příběh zámkobijce a... blonďatého bijce. A tak se nachýlil čas Šídla, jež během jednoho léta na stará kolena 50 lidských let požil špinavou vodu a podlehl úplavici. Ase tak přišel o kamaráda. Ne, přítele. Dost možná jediného přítele, kterého měl. Pochoval jej za hradbami s výhledem na planiny - na hřbitově by pro takového stejně nebylo místo. A tak se začala psát nová část historie jednookého Aseho, který se ze dne na den octl s prázdnýma rukama a bez okovů. Zůročí své třicetileté zkušenosti, či pověsí své řemeslo na hřebík? To ukáže až čas.

Schopnosti a dovednosti: Leckoho nepřekvapí, že je Ase velmi houževnatý a fyzicky zdatný. Je silný v prsou a rukou, tak že mu nedělá problém šplhat, či nějakého nešťastníka přidusit. Zároveň je jistý i v nohách, dokáže tiše našlapovat i poměrně rychle běhat - jak jinak chcete co nejrychleji uniknou strážím. To vše díky ulici, na které se pohybuje již dobrých 20 let. Ačkoli je slepý na jedno oko, má poměrně hbité reflexy a vytrénovaný sluch. Zároveň má přirozené nadání k vaření a velmi dobře se vyzná v zámcích - truhla, dveře brána, no jen si řekněte. Jen tak pro zajímavost, Ase neumí číst ani psát.

• Plížení: 3/7
• Páčení zámků a dveří: 5/7
• Boj s dýkou: 2/7

Řemeslo: Ras - pohodný, antoušek, potřebujete se zbavit toulavých psů, koček, krys? Rozestonalo se Vám prase a bojíte se ho sníst? Ne nadarmo se stalo ras synonymem pro přísného, či krutého člověka. Ras vstupuje tam, kde se pro samou špínu občas bojí i smrt. Ale někdo se musí starat i o to, o co se nikdo jiný starat nechce.

Majetek postavy: Ase na první pohled příliš majetný není, ale přiznejme si to, má více majetku než průměrný člověk jeho postavený. Mezi jeho majetek tak patří:

• Rozpadající se domek s vývěsním štítem hlásající jeho povolání, nalepený na Uru'baenské vnější hradby v jedné z mnoha zapadlých chudinských uliček. Ase je svým způsobem rád, že do domu více či méně nezatéká. Navíc nepatří jen jemu, ale dělí se o něj se dvěma rodinami jeho blízkých "spolupracovníků".
• Dlouhá dýka - stilleto.
• Brousek
• Sada paklíčů
• Kožený měšec
• Tvrdý dubový obušek
• Konopné lano (3 m)
• Jutový pytel

Srdce jako zvon a játra jako z kamene!

kapitán Jacob Mëlark

Jméno: Malöy, své skutečné jméno už však téměř zapomněl; znám je jako kapitán Jacob Mëlark, zvaný též Jake Pírko

 Rasa:  člověčí

Pohlaví: mužské

Věk: táhne mu na pětatřicet

Náboženství: Nábožně uctívá leda tak lahev rumu, pokud je plná, a modlí se možná tak v dobrý vítr do plachet. Věří ale v určitou dávku nadpřirozena, v sílu moře a jeho bytostí, ve staré námořnické mýty a pověry.

Povolání: Když to situace vyžaduje, prezentuje se jako námořník a obchodník, ale pravdou je, že je pirát jako vyšitý. A musí se hodně snažit, aby to na něm nebylo na první pohled poznat. 

Vzhled

V prvé řadě je nutné zmínit, že na svůj věk vypadá Jacob zatraceně zachovale. Sám říká, že ho zevnitř konzervuje rum a zvenčí se o to postará mořská sůl. A kdo ví, třeba na tom skutečně něco je. Jistě, jeho obličej kromě několika jizev brázdí i mnoho vrásek kolem očí a úst, ale jako seschlý stařec opravdu nevypadá. Oválnému obličeji nepochybně dominuje pár jasně modrých očí - ty se totiž pyšní přesně takovou barvou, jakou má moře, když se na mělčině důvěrně vítá s písčitými břehy. Nejsou to žádné znavené, staré oči, ale mladistvé, plné blyštivého života a elánu. Na bambulkovitém nosu je vidět, že byl už párkrát zlomený, a stejně tak i na rtech, že byly několikrát natržené. Jake má plavé vlasy dlouhé zhruba po ramena, nosí je však většinou svázané tak, aby mu nepřekážely. A ano, na spáncích už mu kvete stříbro; krom toho mají jeho vlasy tendenci blednout na slunci do téměř platinové. A jak jeho vlasy světlají, úměrně tomu tmavne jeho pleť, která se velmi dobře opaluje - podtrhuje tak výraznou barvu jeho očí a navíc mu pak po celém těle vyskakuje nespočet pih. Tváře Jacobovi většinou porůstá alespoň krátké strniště.

Nutno zmínit, že jeho tělo zdobí kromě jizev i několik tetování. Ta největší má na hrudi a mezi lopatkami. Téměř přes celou hruď má zvěčněnou podobu své milované lodi, záda mu pokrývá obrázek kotvy a vlaštovky. Kolem levého zápěstí má vytetovaný uzel a jinak po jeho těle najdeme nespočet menší obrázků, které zpravidla nějak zvěčňují moře či bytosti z legend a mýtů, jenž jsou s mořem nějakým způsobem spojené.

Co se oblékání týče, Jacobův styl je dost ležérní. Na lodi, pokud je teplo, se obvykle pohybuje jen v tříčtvrtečních kalhotách a bos, maximálně si na hlavu narazí kapitánský klobouk. Jinak ale nosí volné košile, oblečení porůznu vrství a je-li chladněji, uvidíme ho v po kolena dlouhém kabátu. Umí se ale i vyfiknout, když na to přijde… jen na to přichází velmi zřídka.

Povaha

Jake je navenek charismatický prevít, který se pyšní pořádně ostrým jazykem a nebojí se říct, co si myslí. Cokoliv. O čemkoliv a komkoliv. A řekne vám to klidně z očí do očí, aniž by hnul brvou, přičemž je mu naprosto jedno, jak vás to zasáhne a zraní. Servítky si opravdu nebere, nenechá si šlapat po hlavě a velmi rád si utahuje z ostatních - Král sarkasmu je zřejmě jeho druhé jméno.

Abychom mu ale jen nekřivdili, Jacob má i své světlé stránky. Třebaže se velmi často chová jako arogantní blbec, ve skutečnosti to není zlý člověk. Má srdce na správném místě a vyloženě ubližovat ostatním mu bůhvíjakou radost nedělá. Ačkoliv to nedává najevo, přátel si velmi cení a patří mezi jeho priority, stejně jako nezlomná, stoprocentní loajalita - za svou posádku by položil hlavu na špalek a oni to dobře ví, udělali by totéž. Jacob není hlupák, inteligence mu nechybí, ale pravdou je, že preferuje jednodušší život sestávající z pitek, zábavy a čehokoliv, co se týká jeho milované lodi. Tu má totiž snad ještě radši, než posádku. Zodpovědnosti moc nepobral, ale když jde do tuhého, alespoň dokáže zachovat chladnou hlavu a vybruslit z nečekaných situací bez jediného šrámu.

Jacob má pevnou vůli a těžko říct, co by ho dokázalo zlomit a srazit na kolena; nicméně je fakt, že se děsí ztráty svobody. A nejen tak, že by mohl skončit v žaláři, ale děsí ho například i svatba, představa, že by se musel usadit a dožít na jediném nudném místě. Jake má duši a srdce objevitele a tuláka, od dětství ho lákají neprobádané dálavy a je hluboce zamilován do širého moře, které mu dodává pocit naprosté svobody. Patrně by zvládl žít i jiný život, ale zřejmě by se během několika měsíců utrápil a pomátl. 

Historie

Jake se nerad ohlíží do minulosti, ale když už to sem tam udělal, nejednou ho napadlo, že by někdy chtěl poznat jaké to je, mít klidný a nezajímavý život. Dětství možná totiž měl úplně obyčejné, ale tím to taky skončilo. Pak ho život vcucnul jako divoký mořský vír a od té doby s ním smýká, ždímá ho a zkouší, kolik ještě vydrží.

Vyrůstal v rodině sedláka a odmala byl nucen pracovat na poli a s dobytkem, jenže Malöy se narodil s hlavou plnou snů, které mu z palice nikdo nedokázal vytlouct. A tak sotva povyrostl a osamostatnil se, nasadil toulavé boty a odešel do světa, jen aby vzápětí zjistil, že žít na vlastní pěst v poměrně drsném světě není vůbec jednoduché. Často měl hluboko do kapsy a několikrát se přimotal do ne zrovna příjemné společnosti, kde skončil s dýkou na krku, ale vždycky dokázal ze šlamastyky vyklouznout bez větší újmy na zdraví, mnohdy dokonce bohatší o měšce, které zvládl šlohnout při útěku. 

Protože však prakticky nic pořádně neuměl, farmařit nechtěl a toulat se světem osamoceně nebylo zrovna rozumné, stal se z něj později žoldák. Muž ochotný udělat prakticky cokoliv, za co mu bylo zaplaceno, i když od vyloženě špinavé práce držel dlouho ruce pryč. 

První z větších zlomů v jeho životě nastal v okamžiku, kdy se potkal s půvabnou Sarikou, kočovnou herečkou, která mu ukradla srdce. Do té doby zažil už mnoho románků, ale žádný se nemohl vyrovnat tomu, co zažíval se Sarikou. Pro ni byl ochotný život položit, s ní by se býval byl dokázal usadit, mít rodinu… a skutečně si to tak maloval. Blázen jeden! Třebaže si malovali šťastnou budoucnost, osud jim zjevně nepřál. Nejen, že Sarika dvakrát potratila, ale když konečně porodila dceru, navždy opustila své novorozené dítě i Malöye. Ztráta milované ženy jej ranila a zlomila a nedlouho poté se rozhodl dcery vzdát - s těžkým srdcem ji nechal u příbuzných u jezera Leona a přesvědčil sám sebe, že u nich jí bude lépe. Jeho život nebyl vhodný pro výchovu malého dítěte. 

Malöy propadl démonu alkoholu, klesl na samotné dno své pozvolna hnijící duše, a protože lidé v těžké době odmítali platit žoldákům, nějakou dobu se poflakoval a žil z ruky do huby. Až se nakonec v jednom z menších přístavních měst přimotal k verbování posádky jedné z lodí, vzal první místo, které se mu naskytlo, a zcela propadl kouzlu moře.

Rum sice milovat nepřestal, ale moře a loď miloval víc, a tak se kupodivu neuchlastal k smrti, ale naopak se vzchopil - s novým odhodláním a novou dávkou života v žilách. Na své trápení nezapomněl, ale aspoň se od něj vzdálil na konejšivých houpavých vlnách širého oceánu. Brzy se ukázalo, že má mořeplavectví zřejmě v krvi, neboť na pomyslném žebříčku mezi posádkou vystoupal vysoko… až někam ke strážnímu koši. A bylo mu jedno, že se z domnělých obchodníků vyklubali spíš piráti, drancující lodě na obchodních stezkách. 

Leč bohové se zřejmě rozhodli prašivé piráty potrestat, neboť na jejich loď seslali krutou bouři. Ani zkušený kapitán s nadmíru schopnou posádkou nedokázal rozmarům počasí čelit, a tak loď skončila na mělčině, poničená a bez kapitána, kterého spláchlo moře. Tehdy asi pětadvacetiletý Malöy chytil příležitost za pačesy - loď opravil z posledních peněz, které neskončily v hlubinách moře, a pasoval se do role kapitána.

Protože byl schopný a oplýval nemalým charisma, zbytek posádky jej následoval. Malöy však tehdy zůstal někde na útesech s roztříštěnými kusy lodě - na opravenou a vylepšenou brigu se nalodil kapitán Jacob Mëlark, který loď překřtil na Evarínfëu - Hvězdu soumraku. Jméno, které zaslechl v jednom z pobřežních měst a jehož význam složitě dohledával, avšak zapsalo se mu hluboko do srdce. 

Dlouhá léta se plavil na moři, budoval si pověst a neměl potřebu nijak často se dotýkat nohama pevné půdy, avšak démoni minulosti mu znovu začali šlapat na paty. A tak se Jacob rozhodl čelit jim; vyhledal svou dceru, aby jednou provždy urovnal a ujasnil to, co jej trápilo od mládí, od chvíle, kdy ztratil milovanou Sariku. Našel ji, Maliu, s divokým pohledem modrých očí a hřívou plavých vlasů - na okamžik mu přišlo, jako by spatřil svůj odraz, a přesto v něm viděl i něco z milované ženy, kterou před lety ztratil. 

Najít si k Malie cestu však bylo těžší, než očekával. Vysvětloval a omlouval se, ale přesto v něm hlodaly pochybnosti a přesvědčení, že není dost dobrý. Že co ztratili a nikdy neměli už nemohou dohnat. Přesto se však snažil pro svou dceru udělat, co považoval za dobré… Prodal statek, zaplatil jí další studia a pak s nenávistí vůči sobě a studem tak hlubokým, že se v něm topil, popadl zbytek peněz a zmizel Malie ze života, znovu a nenávratně. Splatil dluhy, které měl vůči obávaným mořským vlkům, z nichž mu někteří šli po krku, a utekl zpět do náruče moře. Jedině tam se cítil v bezpečí a zcela svobodný, ničím nespoutaný. Přesvědčil sám sebe, že se o sebe Malia postará, a donutil se neohlížet zpět; vydatně mu v tom pomohl starý přítel rum. 

Od té doby je prakticky na útěku před svou vlastní minulostí, svými omyly a chybami, které udělal, a doufá, že čas minimálně otupí rány, které utržil. A navzdory všem těm démonům, kteří svírají jeho nitro, pověst kapitána Jacoba Mëlarka stoupá a jeho jméno se stalo známé v pobřežních oblastech snad celé země. 

Rodina

Aktuálně Jacob považuje za svou rodinu svou posádku. Hořce si však uvědomuje existenci své dcery, která se řadí zřejmě mezi jeho jediné žijící příbuzenstvo. Jeho rodiče už totiž nežijí a sourozence nemá, nebo o nich alespoň neví. Zkrátka a dobře, Jake žije život osamělého mořského vlka, jehož jediným zázemím je loď, a vlastně mu to tak poměrně vyhovuje.

Dovednosti

Mořeplavectví - 4/7

    Ovládání lodi - 5/7 - plachty, kormidlování,...

    Navigace - 4/7 - podle kompasu i podle hvězd

    Uzly - 2/7 - základní uzly pro úvazy zvládá, ale na ten zbytek má svoje lidi, že jo

Fyzická zdatnost - 3/7

    Plavání - 2/7 - neutopí se, zvládne doplavat od lodi k břehu, ale tím to hasne

     Šplh - 3/7  - rád leze po ráhnoví a poflakuje se ve strážním koši

    Obratnost - 4/7 - svou přezdívku Pírko nezískal jen tak pro nic za nic - Jake se totiž (nejen) během boje nadnáší jako pírko, hýbe se rychle a s lehkostí, a je těžké ho zasáhnout, natož polapit - vždycky proklouzne mezi prsty

    Síla - 2/7 - pochopitelně mu nějaká síla nechybí, ale spíš než na svaly spoléhá na svou mrštnost

Boj - 3/7

    Šerm - 3/7 - především se svým lehkým úzkým mečem, ale zvládá i šavli a rapír, těžší zbraně ovšem neovládá s takovou jistotou

    Boj beze zbraně 2/7 - pirátský život je plný pěstních soubojů, víme?

Gramotnost 2/7 - čte pomalu a neobratně, ale přečte si, co potřebuje, a škrábe jako kocour, velmi neochotně. Nejlépe mu jdou počty, protože je nutné počítat zlaťáčky, které jsou jeho srdci tuze milé.

Majetek

× Briga, kterou miluje víc než cokoliv na světě, a která nese poetické jméno Evarínfëa - Hvězda soumraku.

× Úzký a lehký jedenapůlruční meč, dvě krátké dýky a spousta pirátských cetek a cingrlátek.

× Papoušek Adé - upovídané zvíře, které zvládá především nadávat a opakovat to, co by nikdy nemělo být opakováno.