TOPlist
Začátečník 2352 Mistr

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Yoseňané - Žena
Dne: 30.08.2019 17:00:03 FB



Jméno: Lynneth Sarrell

Typ postavy: mechanická

Rasa: Elf

Věk: 130 let (narozena 13. Duhovce 3137)

Jazyky: Starověkký jazyk, Obecná řeč

 

Podoba: Mé vlasy mají barvu Luny v úplňku. Nejčastěji je nosím zadek volně rozpuštěný a z čela si vlasy stahuji dozadu, kde je proužkem látky svazuji do culíku. Po stranách nechávám prameny volné a splétám je do dvou volných copánků, které mi lemují tvář. Pokud mi ale při nějaké činnosti překáží, splétám si je do dlouhého pevného copu.

První, čeho si všimnete jsou světlounce fialkové oči. Na výšku měřím 165 cm, takže nejsem nijak výrazně vysoká, ale ani nejsem malá. Moje postava je příkladem elfské ladnosti a přesnosti.

Nejčastěji nosím oblečení z lámarae, většinou jednoduché šaty v barvách lesa, zelené s hnědými detaily. Ráda chodím naboso, ale ne vždy je to možné, proto nosím také jednoduché elfské boty.

 

Povaha: 

Když se na mě někdo podívá, vidí mladinkou elfskou ženu, která ještě nedávno byla dívenkou. Proto ti, kdo mě neznají předpokládají, že jsem naivní a důvěřivá, přestože tomu tak není. Dále jim můžu připadat trochu nesmělá, možná bázlivá. Opravdu si nejsem jistá, jak mě ostatní vidí...

Ve skutečnosti jsem přátelská, ale paradoxně občas potřebuji strávit nějaký čas také o samotě. Znevýhodněna jsem svou nedůvěřivostí k cizincům, chvíli trvá než osobě začnu důvěřovat. Největším problémem je moje nerozhodnost, mám totiž strach, že se rozhodnu špatně, proto situace může dospět až do té míry, že se nerozhodnu vůbec. Občas jsem také výbušná, ale většinou se umím ovládat. Jsem rychlá a hbitá, jako všichni elfové. Mým velkým přáním je naučit se bojovat.

 

Historie: Narodila jsem se v Osilonu, elfském městě, ale má rodina záhy přesídlila do  hlavního města Du Weldenvarden. Otec a matka prodali svou krejčovskou dílnu a rozhodli se začít nový život v Ellesméře. V dětství jsem se naučila číst a psát. Mé vzdělání bylo pro rodiče důležité, proto mě matka učila. Objevila jsem také jednu svou velkou svou vášeň - plavání. Jakmile jsem dosáhla věku 50 let, začala jsem rodičům vypomáhat v nové krejčovské dílně a začala se pozvolna učit řemeslu, abych je mohla po rodičích jednou převzít. Časem se k tomu přidal také čas trávený v knihovně, vždy mě zajímala magie a snažila jsem se ji pochopit. Tato záliba vznikla ve chvíli, kdy mě matka začala učit kouzla potřebná k řemeslu.

Sice mě práce krejčí vždy bavila, ale mé srdce stále prahlo po dobrodružství. Proto bych se ráda naučila bojovat i lépe kouzlit a možná zkusila cestovat.

 

Schopnosti: Díky zaměstnání svých rodičů jsem se vyučila krejčí, takže umím šít a pracovat s látkou.V dětství jsem se naučila číst a psát, ale také plavat. Ovládám základy klasického léčitelství. Také zvládnu vařit a vést domácnost, přestože mě to moc nebaví. Díky cvičení Rimgaru se udržuji v kondici a ohebná. Ovládám základy magie, ale převážně věci potřebné k vykonávání krejčovského řemesla (kouzlo na stříhání látek, kouzlo na zpevnění nití a látek, aby oblečení déle vydrželo). V magii se snažím zlepšovat, proto často pročítám díla, která o ní pojednávají a snažím se ji pochopit. Díky knihám, pilnému tréninku a tpělivosti své matky jsem se naučila zapálit připravené ohniště a jednodušší manipulaci s vodou. Také dokážu pomocí magie vyléčit drobná poranění, kdy je potřeba jen zacelit kůži a spojit trochu masa, protože nejsem moc zběhlá v anatomii, na víc si netroufám, přestože matka je přesvědčená, že bych zvládla víc. Mám prostě strach, abych svým léčením někomu víc neublížila než pomohla. 

Dokážu celkem obstojně bojovat s dýkou, ostatně ji neustále nosím skrytou v záhybech svých šatů, ale nijak závratně dobrá nejsem. Sním o tom, že se naučím boji s mečem nebo jakoukoliv jinou vhodnou zbraní. 

 

Rodina: Mou jedinou rodinou jsou moji rodiče, kteří vedou krejčovskou dílnu, proto jim v dílně občas vypomáhám nebo sama zastávám potřebné práce v domácnosti, když na ně matce nezbývá čas.

 

Majetek: Vlastním několikery obyčejné šaty, které jsem sama šila u rodičů v dílně. A dvoje slavnostní, pro speciální příležitosti, které jsem sama navrhla a ušila. Mám je pečlivě uložené v truhlici v mém pokoji. Také mám jednu dýku, byl to dárek k mým stým narozeninám od rodičů. Nejzajímavější věcí kterou vlastním je zdánlivě obyčejně vypadající přívěsek ve tvaru dračího spáru, který má v drápech zasazený modrý drahokam, údajně safír, do kterého je možné ukládat energii. Tento šperk se v naší rodině dědí už po patnáct generací a vždy ho nosím na řetízku na krku.

Začátečník 0 Mistr

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Yoseňané - Žena
Dne: 16.07.2019 20:50:10 FB



Elka

 

 

Jméno: Elka

 

Vzhled: Hedvábné světlé vlasy padající na oblé boky, oči šedé jako bouřka a rty bledé skoro jako její jemná kůže. Oblá ňadra, úzký pas, drobné dlaně, štíhlé prsty a půvab a křehkost laně. Dokonalost čerstvých sedmnácti let, nezasažená věkem a zatím výrazně neponičená strádáním.

 

Oblečení: Šaty z kvalitní látky, s perličkami a hedvábím vyšívaným živůtkem, ale s otřepeným spodním lemem a rukávy ustřiženými nad lokty. Sametový plášť podšitý norkem, už dost uválený a na několika místech prodřený, bosé nohy a ve vlasech květiny, na kotnících a zápěstích náramky z klokočí a jeřabin.

 

Historie: Dcerka nižšího šlechtice, pána na hrádku tak prostém, že by se dal spíš nazývat panským sídlem. Dívka, která se po celý život mohla věnovat jen zpěvu a tanci, činnostem, ke kterým jevila přirozený a podivuhodný talent. Děvče, které četlo snad až příliš románů a příběhů, zatímco byl její otec na cestách a ona vysedávala v zahradě a hleděla k moři na obzoru.

 

Je to snad psané v samém řádu a podstatě života, že mladým dívkám vyrůstajícím v takovém osamění a v zajetí příběhů snadno učarují komedianti, hladoví mladíci s ohnivýma očima a neuvěřitelnými příběhy. A stejně pravidelně tito mladíci propadají kráskám s jemnými dlaněmi a kůží bledou jako zimní ráno. A přesně tak se to stalo. On sebral její kapesníček, ona mu věnovala úsměv, on jí květiny natrhané na louce u potoka, ona jemu pramen vlasů...

 

Odjeli spolu uprostřed noci, na kradených koních a s hlavou plnou plánů. Prchali, dokud koně nepadali vyčerpáním, a pak pořád dál a dál. Přidali se ke kočovné společnosti, podobné, s jakou přijel na její hrádek. Ona tančila a hrála na loutnu, on polykal meče a vrhal noži. Bylo to léto, jaké je možné prožít jen v tom krátkém období dospívání. Bylo jim šestnáct let.

 

Pak přišla zima. Společnost se do jara rozdělila, každý šel dělat to, co musel, ten do doků, ta do prádelen... A oni zůstali sami. Co s láskou, když je hlad? A k čemu jsou pohádky, když mrznou nohy a z nosu teče? Polštář z jehličí zmizel pod sněhem a střecha oblohy se zatáhla mračny. Utratila většinu peněz, které vzala z domova, a jednoho rána se na proleželém slamníku v laciném hostinci vzbudila sama.

 

Plakala, i když méně, než čekala. Zima lásku zahubila stejně, jako svíčka spálí můru. Živila se, jak se dalo, počestně i jinak. A na jaře znovu nasedla na malované vozy a znovu vyrazila na cestu za obzorem, cestu do nikam. Život jí ještě nestihl zlomit. Není už holčička, která utekla z domu za láskou, ale není ani ženou, kterou by se snad někdy měla stát. Tančí, zpívá, pije a miluje, je léto a ona už zase nemyslí na mráz a hlad. Ještě jeden rok, ještě jedno léto, ještě trochu poznat svět. Ještě zbývá naděje na napsání vlastních příběhů, které nebudou vyprávět o sklizních brambor a rození dětí. Ještě zbývá čas snít.

Napsal: Rhunön | Kategorie: NPC - Žena
Dne: 07.07.2019 23:21:06 FB



 

Jméno:
Ireia de Tulweni
Věk:
Narodila se během příjezdu lidí do Alagaesie. Její matka věřila, že je proto nositelkou změn.
Rasa:
Víla (měsíční)
Pohlaví:
Žena
Náboženství:
Gaartera, kult Titanie
Jazyky:
Jazyk víl, Starověký, lidský jazyk, trpasličtina
Povolání:
Dříve nejvyšší soudkyně víl. Nyní Renna všech víl.

 

 

Popis


Ireia je velmi štíhlé postavy, to je ještě podtrženo poměrně velkou výškou 170 centimetrů. Pokožka je bílá jako květ sněženek vystrkujících hlavičky z pozůstatků zimy. V obrovském kontrastu s tím jsou její havraní vlasy a oči hnědé jako ořechové dřevo. Úzká tvář má nezvykle jemné rysy, jakoby pouze naznačené lehkými stíny, kde se jindy nacházejí ostré linie. Jedinou dominantou jsou její oči, ty dávají její tváři neustále zadumaný výraz. Jako pravá šlechtična, vychovávaná k tomu již od malička působí vznešeně a majestátně. Jakmile promluví donutí vás její sytý medový hlas naslouchat každému slovu s téměř náboženským zápalem.
Jako každá víla má na zádech pár nádherných blanitých křídel, která jsou výjimečně silná. Nelze však říci, že by měla podobný vzhled jako u ostatních víl. Jsou téměř úplně průhledná a světlo jimi spíše prochází a vytváří pableskující auru, než aby se odráželo v duhových záblescích.
Na rozdíl od ostatních víl nosí oděvy, které téměř kompletně zakrývají pokožku, je totiž velmi citlivá na slunce. Nejčastěji by jste ji tak zahlédli oděnou do šatů volného střihu ve všech různých odstínech tmavě modré. Nenosí žádné šperky, kromě prstenu, který je zároveň odznakem jejího úřadu.

 

 

Povaha


Její povaha není nijak komplikovaná. Už jako malé jí byl vštípen jistý kodex morálky a cti, kterým se po celý svůj život řídila. Celá její osobnost je založena právě na tomto řádu. I během svých studií v raném věku si uvědomovala jaké bude její poslání a již dávno se smířila s tím, co jí bylo určeno. Na venek tak působí jako odměřená osoba s dokonalým vystupování. V každé situaci má dobrou radu, kterou ráda poskytne. Na druhou stranu však od každého nekompromisně vyžaduje absolutní oddanost.
Její rodina a přátelé, kterých koneckonců není moc, mají možnost zahlédnout něco málo z její veselé povahy. Pokud se někomu rozhodne věřit, což může trvat opravdu hodně dlouho tak je to znamení, že dotyčná osoba splnila vysoké morální nároky, které klade na své nejbližší okolí, které jí má být každodenní podporou a ujištěním v nelehkých rozhodnutích. Její přátelé jsou pro ni také velice důležití při rozhodování, pomáhají jí najít i další pohledy na danou problematiku. Znají také její lásku ke květinám.
V hloubi duše je Ireia přirozeně skeptická ke svým rozhodnutím a veškerá váha a tíže pochyb ji sžírá za bezesných nocí. Nikdy o těchto pochybách nemluví, je přesvědčena že by ji akorát oslabily. Někdy tráví celé noci v zahradě, nebo knihovně, kde přemýšlí o dávných i budoucích rozhodnutích ve snaze přesvědčit sama sebe, že udělala tu správnou věc.

 

 

Historie


Narozena za úplňkové noci z jara roku 2030 do války mezi vílami a elfy, kterou vyvolal jediný muž z rodu lidí. Její matka Sera o ní tvrdila, že je nositelkou změn, které přišly i  s jejím příchodem na svět. Ireia byla jediným potomkem rodu Tulweni, který již téměř tisíc let vládl severní části Antharry. Jako jediná dědička mocného rodu proslulého svou moudrostí nesla již od mládí tíhu špatně skrývaného očekávání v celém svém okolí.
Jako malá byla hravá a veselá, ale pokud se mluvilo o vážných věcech neměla problém udržet pozornost. Namísto pečlivých studií však daleko raději běhala po zahradě. milovala květiny, především pak růže. Nejednou se stalo, že místo lekcí v etiketě strávila celý den se zahradníkem skloněná nad záhony s květinami. I přes tyto nesnáze postupovalo její vzdělání poměrně rychle. Spolu s tím ubývalo i útěků do zahrad. Z Ireie se stávala mladá zadumaná víla, která veškeré své sny podřídila povinnostem svého budoucího postavení.
Již v poměrně brzkém věku se zamilovala do svého partnera - Yoreie. Ačkoliv odpor její rodiny vůči vztahu s tímto naprosto nevýznamným zahradnickým učněm byl obrovský Irea odmítla se jej vzdát. Na konci tohoto vleklého sporu její matka napůl s obdivem napůl s pohrdáním poznamenala: ,,No, alespoň je vidět že lekce diplomacie nepřišly nadarmo.”
Pro Ireii nastaly po tomto období hádek zlaté časy. Ona i její láska se mohli bezstarostně věnovat sami sobě i své práci. Irea stále musela pokračovat ve studiích, ale každou možnou chvíli trávila v zahradě.
Během povstání rodu Gaeth proti rodu Veerning ji matka poslala do kláštera Titanie a zakázala kněžím informovat její dceru o jakémkoliv dění venku. Její matka, ačkoliv souhlasila s Atonii nechtěla dopustit, aby rod Tulweni neměl dědice, který by mohl prohlásit, že je neutrální a schopný vykonávat úřad soudce všech víl.
Když ji matka podruhé poslala do kláštera už se ani na nic neptala, věděla že veřejné mínění se obrátilo a vrací se královna Deena. Tušila, že její matka má v plánu něco k čemu by se pro dobro své pověsti neměla přiblížit. Když se vrátila našla matčiny i otcovy pokoje vyklizené. Prý oba zmizeli během chaosu převratu. Na stole pracovny našla podepsanou matčinu rezignaci i vysvětlení. Ačkoliv Sera nikdy přímo nepodpořila Atonii myslela si, že bude národ víl v jejích rukou bezpečnější. Tento kolosální omyl ji přivedl k rozhodnutí opustit svou pozici a odjet natrvalo na menší statek, který patří do společného jmění rodu Tulweni. Statek byl vyjat z tohoto majetku a po její smrti se tam zase navrátí, ale Irea byla nyní oficiální hlavou rodu Tulweni a tedy i vrhcní soudkyní všech víl.
Po půl tisíciletí míru a prosperity přichází Zlá noc. Ačkoliv rod Tulweni nikdy do politiky nezasahoval cítila Irea nutnost tak pro jednou učinit. Politické váhy v Antharrě se nevyhnutelně naklonily na stranu rodu Vaasa, což mohlo klidně vést k občanské válce. Po několika jednání přímo s královnou Deenou, vstoupil v platnost zákon o regentské vládě rodu Tulweni v případě jakéhokoli sporu o následnictví. Tajně se také začaly formovat síly, které měly být protiváhou rodu Vaasa, společenství malých rodin a vlastníků statků nemělo sice dostatečnou moc, ale přeci jen naklonilo jazýček vah tím správným směrem a opět nastala doba klidu a prosperity.
Jak už to tak v životě bývá královna Airis již dále nemohla vykonávat své povinnosti a Ireia musela již podruhé během svého života vzít na sebe úkol regentky. Zdálo se, že jedinou cestou, kdy na trůn usedne legitimní nástupce bude dosadit Loneerii jako manželku Airisina bratra Erua. Na chvíli svitla naděje v podobě Alci, která o sobě tvrdila, že je potomkem severního rodu Noema, ovšem ukázalo se, že to byla planá naděje. Východisko jí však poskytla dcera Erua a Loreenii, která dosud není dospělá. Po dlouhých politických tahanicích, které obvykle končily vyvedením téměř nepříčetné Avenrue ze sálu strážkyněmi. Konečně vydala dekret, jímž prohlásila za nástupce titulu Renny dceru Erua a Loreenii a její výchovu tak svěřila výhradně do svých rukou. Díky regentskému zákonu tak téměř neomezeně může vychovávat dívku k obrazu svému.

 

 

Schopnosti


Jako každá víla je schopna používat magii, ale díky výuce od mládí je poněkud napřed. Její matka chtěla, aby byla schopna použít magii jako nezávislý zdroj informací. Základním oborům se tedy téměř nevěnovala, ale ty obory, které by jí mohly být nápomocny, jako je myšlenková komunikace, či rozpoznání lži, nebo schopnost shromažďovat informace ze vzdálených koutů země.

 

Vílí magie: Mistr
Materiální: 2/7
Energetická obranná: 2/7
Energetická útočná: 2/7
Psychická magie: 3/7
Magie poznání: 4/7
Vitální: 3/7

 

Díky šlechtickému původu má velice dobré vzdělání a kromě tří jazyků výborně ovládá počty i umění konverzace a její kulturní zázemí je opravdu široké. Její otec, který po dlouhou dobu působil v armádě ji naučil i taktice vedení boje, jak v salonku, tak na bitevním poli. Většinu diplomatického taktu pochytila právě od něj.
Její celoživotní láska Yorei ji naučil okopávat květiny, což je ve volném čase stále její nejoblíbenější činnost.


Diplomacie: 5/7
Taktika: 4/7
Jízda na koni: 2/7
Zahradničení: 2/7

 

Podřízení

 

Imris - Velitelka Strážkyň. Strohá a upjatá žena bystrého úsudku.

 

Falka - Komorná, poněkud slabšího rozumu, vždy zná nejnovější drby a je velice pořádná.

 

Aven - Správce pokladny. Hubený, mladý víl, který nastoupil na své místo před několika lety.

 

Corwen - Dvorní ceremoniář. Starý, upjatý víl libující si v peskování veškerého služebnictva i samotné Ireie.

 

Rodina


Matka Sera - Velice zásadová víla s mírně cholerickou povahou.

 

Otec Aige - Klidný a statný víl s bohatými bojovými zkušenostmi.

 

Životní partner Yorei - Zahradník, který bez váhání věří svojí partnerce a ve všem ji podporuje, nebojí se však mít i vlastní názor.

 

Nejstarší dcera Ruen - Štíhlá víla, který svůj život zasvětila armádě.

 

Prostřední dcera Kelie - Dvě stě letá víla, která se stejně jako Irea připravuje na dráhu soudkyně, po korunovaci bude jmenována dočasnou soudkyní.

 

Dvojčata (nejmladší) Iee a Hai - Obě dívky jsou velmi čilé a nerozlučné, zdá se, že budou obě následovat dráhu své starší sestry Ruen a přidají se k armádě, ačkoliv fyzicky méně nadaná, ale o to nebezpečnější mágyně Iee bude mít nejspíše poměrně těžké časy při výcviku.

 

 

Majetek


Rodinné sídlo rodu Tulweni a přilehlé pozemky.
Po formální stránce celé Vílí Království Antharry.
Velké množství šatů pro různé příležitosti.

 

 

Kontakt


Rada Alagaesie
team@alagaesia.cz
 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělý
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   Šlechtic

 

Začátečník 2810 Mistr

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Yoseňané - Muž
Dne: 16.04.2019 17:45:55 FB



 

Jméno: Maxx Křižák                     

Typ: Mechanická

Rasa: Člověk

Pohlaví: Muž

 

Podoba

Maxx má vlasy dlouhé hnědé vlasy těsně nad ramena a nakrátko ostříhané vousy. Má světle zelené oči, velicé úzké rty a malý nos s úzkými dírkami. Má hubenou postavu a je průměrně svalnatý. Je středně vysoký, ani ne moc, ani ne málo. Na sobě většinou nosí zelenou tuniku, tmavě hnědé kalhoty a černé rukavice. Po ruce má často svojí dýku, kterou mu dal jeho strýc Leroy.

 

Povaha

Maxx je hodně veselý a upovídaný. Rád se pozná s novými lidmi a je otevřený. Umí v sobě držet vztek, ale když ho vypustí, dokáže být hodně vzteklý. Občas má sklony k naivní důvěře ostatním. Jeho upovídanost ho může dostat do problémů, například může říct něco, co lidi naštve a pak se dostane do bitky. Rád poznává a zkouší nové věci. Je bystrý a vychytralý a nedá se snadno napálit, pokud tedy dává pozor. Má slabost pro dívky, ale před některými je velmi stydlivý.

 

Historie

Narodil se ve městě Feinster, kde vyrůstal s matkou, otcem, bratrem a sestrou. Jeho otec Hann byl majitel a výčepní v hostinci U Tří Prasat a jeho matka Lena dělala servírku. Když mu bylo 14 let, jeho matka těžce onemocněla a tak roznášel pivo a jídlo místo ní. Jeho starší bratr Gareth v hostinci vařil a o rok mladší sestra Cedra pomáhala, kde mohla. Maxx se v hostinci díky své povaze účastnil spousty pořádných bitek a jedna z nich mu přinesla zranění na levé noze, které mu občas přináší bolesti. Do budoucna má jistotu jen v tom, že převezme po svém otci hostinec, ale chtěl by se stát někým víc významným. Když má volnou chvíli, tak se rád vydá do lesů a loví zvířata nebo sbírá houby a byliny pro svou matku, která je i přes nemoc ráda zkoumá a s pomocí knih poznává. 

Začátečník 0 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Yoseňané - Žena
Dne: 13.03.2019 22:31:58 FB



 

Jméno: Priscilla 

Typ postavy: Mechanická

Rasa: Člověk

Pohlaví: Žena

 

Podoba: Krátké, světlé až téměř bílé vlasy. Temně modré oči orámované černými řasami a nad nimi obočí v téměř stejné barvě jako vlasy. Rovný nos a pod ním plné růžové rty kontrastující s její porcelánově bledou kůží. Vysoká s atletickou postavou. Hbitá až na chvíle kdy jí to je

 

Povaha: Poměrně přátelská a lehce vznětlivá. Na svůj věk inteligentní. Svéhlavá a rozhodná.

 

Náboženství: Severní kult

 

Historie:Narodila se ve městě Ceunon, kde vyrůstala s matkou a otcem, který se živil jako hostinský. Jakmile dosáhla věku 11 let, začala matce a otci v hostinci pomáhat. Její tři sourozenci zemřeli v útlém věku. Jeden na horečku a zbylí dva na následky požáru v jejich domě na nějž má památku v podobě spálenin u kolena na levé noze , kvůli kterému má občas problémy s chůzí.

Začátečník 0 Mistr

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Yoseňané - Muž
Dne: 24.02.2019 14:35:50 FB




Mechanická postava

 

Jméno:

Idra [idra]

 

Podoba

 

Je menší výšky, oblečení bílé, tmavší kalhoty a "vesta". Má tmavší, trošku kudrnaté, vlasy a tmavě zelené oči, chodí bez bot.

Když běží tak se mu stane že mu patou projede bolest jako kdyby mu jí prostřelili šípem... nejednou se stalo že spadl na obličej. Mívá bolesti hlavy, řešilo se to, ale nikdo neví co s tím, nejčastěji před spánkem, proto má problémy usnout. Někdy se mu stane že mu problikne vidění a ve tu chvíli se zarazí a udělá se mu slabo. Řešilo se jestli je teda vhodný na tu práci a jestli si teda při ní neublíží, na to řekl že ne a snaží se to  potlačit, ale někdy se to prostě semele.

 

Povaha

 

je přátelský... jak se to vezme... nemá přátele, od lidí si drží odstup, pokud má přátele tak dobré, často může vypadat mrzutě, či smutně, neumí se moc usmívat (když se usměje tak se jeho koutky srovnají do čárky, při normálním výrazu má koutky dolů). Je rozumný a bystrý, když je potřeba, tak pomůže, často pomáhá rád.

Žije ve městě Teirmu, když se přesouvá po městě, tak rád zůstává skrytý ve stínech a nejradši chodí na místa, kde má přehled o všem co se tam děje, když je okolo něj moc lidí, tak ustoupí stranou. Nerad se baví s hodně lidmi najednou. Má hrůzu z malých prostor a nedokáže si představit že by někdy někam plul lodí, to by radši šel pěšky, i kdyby to znamenalo několikrát delší trasu a tak několikrát naročnější. Své problémy se snaží řešit sám a nerad se někomu svěřuje.

 

Historie

 

Narodil se ve městě Teirmu, kde vyrůstal s matkou a otcem, který se živil jako kovář. Jakmile dosáhl věku 10 let, začal se u otce učit jeho řemeslo a teď přišel čas (je mu 13 a půl), kdy jej po otci převezme.

Začátečník 0 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Jiní tvorové - Žena
Dne: 27.12.2018 21:51:45 FB



 

Jméno: Lúa Medúza
Věk: 16 let
Rasa: Siréna


Povaha

Osobnost Lúi je veskrze jednoduchá. Za celý život nepoznala nic tak špatného na to aby jí to nějak výrazně poznamenalo a změnilo její chování. Nic neskrývá. V její rodině bylo naprosto běžné sdílet jakékoliv myšlenky. Je rozhodně zvídavá. Naivní, trochu hloupá a slepě odvážná. Tak trochu vzpurná a svéhlavá, asi jako každý puberťák. Potom ovšem taky obezřetná. Moc dobře ví, že si má dávat pozor na obyvatele jihu. Každému takovému cizinci se tedy vyhne obloukem. Kdo ví ovšem co se stane, pokud se s někým sblíží. Ve své rodině byla vždy vstřícná, milá, srdečná, ráda pomohla kde bylo potřeba. Lež, podvody, milostné vztahy a pletichy, to všechno je jí cizí. Konec koncům, není se tak úplně čemu divit. Je to napůl ryba.

 

Podoba

Útlé tělo 16ti leté dívenky je skoro celé pokryté šupinami. Jsou především zelené s modrým odleskem. Na břiše jsou trochu světlejší. Velikost šupin se taktéž různě liší, na ocasu jsou větší, na břiše jsou pevné a mají trochu jiný tvar než ty ostatní. Na zádech směrem k hlavě se postupně zmenšují, poslední zbytky šupin na tvářích už jsou docela malinké. Tam kde nejsou šupinky, můžete spatřit kůži. Nicméně od té lidské se liší barvou -  je zelená, stejně jako šupiny na těle. Kromě toho je částečně přizpůsobená pobytu ve vodě. Na dotek slizká.
Co se dalších rybích předností týče, krásná světle zelená blána ocasní ploutve rozhodně stojí za povšimnutí. Další ploutve můžete najít po bocích ocasu. Blána je i mezi prsty na rukou. Po bocích hlavy a trupu jsou žábry.
Z lidské stránky toho tolik nezůstalo. Ňadra nejsou sice zcela pokrytá šupinami, ale jsou skoro tak malá, že by se vůbec dalo spekulovat o jejich existenci. Za povšimnutí možná stojí akorát husté tmavé vlasy, taktéž nazelenalé, úplně rovné a dlouhé asi do půli zad.
Když se zahledíte do obličeje, do zelenomodrých očí… možná najdete tu osobitou krásu, která se v této bytosti skrývá. Tvář tvarem stále víc lidská je roztomilá. Nosík je trochu plošší, rty nejsou tak plné a už vůbec nejsou červené. Když z nich ovšem splyne líbezná píseň… Je to krásné
Oblečení nenosí.


Historie

Lúa je tak jako každá siréna narodila v Laguně - tak tomu místu říkají. Je to člověkem nedotknutý kraj. Pod rukama vodního lidu místo vzkvétá, je krásné na pohled jak na souši tak pod hladinou. Moc pláží tu nenajdete. Povrch je na většině míst skalnatý, vstup do vody příkrý. Pod hladinou skály vytvářejí různé jeskyňky a podobné útvary, často dotvořené sirénami k obrazu svému.
Dětství měla mladá rybí dívka klidné. Všechno probíhalo jak mělo. Vodní lid - čítající v té době něco nad 50 jedinců - žil pospolu jako jedna velká rodina. Vzhledem k jejich minulosti a stále ne úplně velkému počtu se všichni znali velice důvěrně. Každý věděl o sebemenším problému, který se vyskytl. Pojem ‘soukromí’ tu neexistoval. Nikomu to ale nepřišlo zvláštní, jinak to přeci nikdy nebylo.
Lúa byla to zářivé usměvavé dítě. Měla ráda svoji velikou rodinu, se smíchem ve tváři si s nimi vždy povídala. Postupem let rostla do krásy. Minimálně do krásy vodního lidu. Naučila se lovit ryby, používat jednoduché technologie, které vodní lid znal a zpívat. Krásně zpívat. Každá siréna tu uměla zpívat. Byl to důležitý a krásný zvyk.
Říkáte si, to místo musí být ráj na zemi? Možná se to tak na první pohled může zdát. Je tu jeden významný háček. Zima. V téhle oblasti už jsou zimy dlouhé a krušné. Pro vodní lid je to nejhorší období v roce. Pořád mají v sobě dost z člověka na to, aby jim byla zima. Hodně zima. Jsou otužilí, to jistě, ale v zimě je to příliš. Vodní lid se samozřejmě naučil jak přežít, nicméně ta vidina - plout někam jižněji, někam kde je teplo… Někam kde nebudou muset řešit problémy jako zmrzlé ploutve a krystalky ledu na šupinách. Jenže. Nikdo z těch, kdo se vydali na jih už se nevrátil. Proto je tohle téma stalo tabu. Už žádné další výlety na jih. Každý člen rodiny je vzácný. Každý tu má místo. Jih je nebezpečný a nepřátelský. A z každým dalším kdo se tam vypraví se zvyšuje riziko, že ti zlí z jihu přijdou sem. Najdou je a zabijou. A to si nikdo z nich nepřál.

Přes to všechno, občas se najde mladá siréna, která si myslí, že má všechnu moudrost světa a že ji nic nemůže zastavit… a tak jednoduše uteče s nadějí že najde to vysněné teplé místo, kam se budou moci jednou všichni přestěhovat.
Lúa je jednou z nich…

 

Schopnosti

Jazyk: jednoduchá lidština


Komunikace v myšlenkách
Lov ryb
Jednoduché nástroje - oštěp, kamenná dýka
Zpěv

 

 

Poznámka: tohle je majetek Aireen :D všechna práva na tuhle rasu vyhrazena adminům, dokud se neřekne jinak.
 

Začátečník 146 Mistr

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Lidé - Žena
Dne: 30.11.2018 01:18:40 FB



 

Jméno: Mukísek

Věk: 17

Rasa: Člověk

Povolání: hostinská

 

POPIS POSTAVY

 

Mukísek je dívka štíhlé postavy. Je velice krásná, takže muži o ni mají veliký zájem. Její kaštanově hnědé, dlouhé, lesklé a velice jemné vlasy jí sahají až po ramena. Mukísek má nižší postavu, přibližně 169 cm. Její ruce jsou velice malé, ale  moc šikovné. Líce má krásně růžové, prostě až moc výrazné. Nosík má malý a plně vytvarované rty. Její modré oči, dokáží okouzlit mnoho mužů, má vždy milý úsměv na tváří, kouzlo, které nejde odvrátit.  Je to prostě dívka, která jde vždy za svým snem. Maminka jí říká, že je krásná, že ona sama tak krásná nebyla. 

 

STYL OBLÉKÁNÍ

 

Mukísek není náročná, obléká se ale vždy podle nálady. Většinou jí ale najdete v kožených kalhotech, koženém opasku. Většinou, jsou bílé, modré, červené a zelené. Její šaty jsou jednoduché a pohodlné. Prostě jí moc sluší. Jediný její šperk a to prostý náhrdelník, který jí věnovali její rodiče, ten na krku nosí, ale jen při opravdu vzácných příležitostech.  Na nohách nosí kožené botky a doma kožené dřeváky. Vlastní jasanový luk a pouzdro na šípy, které nosí samozřejmně na zádech, když jde třeba lovit jelena do lesa. Pokud by její domov přepadli lupiči, je ochotná bránit svou zem. 

 

 

CHARAKTER POSTAVY

 

Mezi ostatními lidmi se již delší dobu šeptá, že Mukísek se neusmívá, že je prý v posledních dnech velice tichá, unavená, vážná a ospalá. Mukísek se cítí ohrožená, trápí se a nikdy to nikomu říci nechtěla, ani vlastní mamince. Ve skutečnosti je Mukísek zranitelná, jemná a má milou tvářičku, krásnou jako panenka. Před lidmy a zvířátky, které miluje, si masku dává vždy dolu a důvěřuje jim.  Dokáže ukázat svoje pocity, které má ve svém srdci. Nedokáže se dlouho zlobit nebo hádat. Dokáže i milovat, překrásnou láskou.  Moc lidem ze začátku nedůvěřuje. 

Mukísek je opravdu v poslední době moc vážná. Své pocity v sobě stále ukrývá. Ze slov je znát chladnokrevnost. Je velice nepříjemná a vážná. Na svět se dívá, jako tělo bez duše. Svět musí pochopit její trápení.  Je sice tvrdohlavá , ale jde si vždy za svým. To se ale někdy nemusí vyplatit.

 

 

HISTORIE

 

Narodila se v malé vesnici na severu Alagesie. Její matka dělala hostinskou v hostinci a její otec si přivydělával lovem zvěře na kůže. Do svých cca 14 let se naučila celkem solidně všechny domácí práce, protože její rodiče byli tak vytížení, že to byla prostě nutnost. Našla si ale i čas, aby občas vypomohla své matce v hostinci a nebo aby se se svým otcem vydala do lesa. Takto se naučila celkem slušně střílet z luku, stahovat zvířata z kůže a ostatní věci, bez které se lovec neobejde plus jako nádavkem určité schopnosti pro přežití v přírodě, orientace, aopd. . Jejímu otci se ale bohužel stal jeho způsob vydělávání peněz osudným, když při lovu na vysokou spadl do propasti a zabil se. Mukísek se ten den vrátila domů sama, zdrcená tím co viděla a přísahala, že se jíž do lesa na zvěř nikdy nevydá. Nicméně po nějaké době jí to do lesa opět "táhlo" a tak porušila svou přísahu a opět začala lovit, především proto, aby pomohla vydělat nějaké peníze prodejem kůží, tak jako předtím její otec. To už byla z Mukíska dospělá žena. Od té doby čas od času vyráží na lov, který využívá jako přivýdělek. Jelikož její matka už zestárla, převzala po ní práci v hostinci, kde při své hlavní práci hostinské má možnost poslouchat různé příběhy od hostů.   Hostinec jí samozřejmě také poslytuje střechu nad hlavou. Velice se jí líbily legendy o tzv. Dračích jezdcích. Pokládala je sice za povídačky, nicméně jak se říká, na každém šprochu, pravdy trochu.    

 

DOVEDNOSTI

 

Plavání - 2/7

Střelba z luku - 3/7

Zpěv - 1/7

Orientace podle slunce a hvězd 1/7

Maskování při lovu 2/7

Léčení - 2/7

 

 

MAJETEK 

 

Lano 10 Metrů

Pochodně  10

Křesadlo

Obvazy

Luk a toulec se šípy

Tesák

Měšec s penězi

Torna

Léčivé bylinky

Měch na vodu

5 Flakonků

Zásoba jídla na 3 dny

Zimní šaty a letní šaty

Obyčejný Prstýnek

Obyčejný Náhrdelník

Pokoj v hostinci

Začátečník 2682 Mistr

Napsal: Narren Sne Frystinderr | Kategorie: Lidé - Žena
Dne: 21.10.2018 14:32:18 FB



 

(tvář) (postava)

Jméno:

Narren (Severka) Sne (jméno otce)  Frystinderr (Studená noc, jméno kmenu).

Pohlaví:

Žena, vychovaná severem.

Rasa:

Člověk. 

Říkají si Ledový národ, protože jim to jednoduše přijde správné, odlišit se od těch, kteří nezažívají sněhové vánice každé ráno.

Datum narození:

Narodila se ve znamení Severky asi tak před dvaceti osmi  lety.

Náboženství:

Mají trojici bohů (=refaldur). Ona osobně nejvíce uznává Hinn.

Jazyky:

Umí plynně svůj jazyk a to i v nářečí kmenů, které jsou položeny v nižších údolích (tudíž blíže k lidem z vnitrozemí). Centrálním dialektem v rámci možností porozumí, jelikož je podobný jazyku jí blízkému, a díky hodinám od Sáre se nyní i domluví. Od jednoho Rannsónira, který se kdysi vypravil až do Surdy pochytila několik frází a sprostých slov surdštiny, ale netuší co ony slova přesně znamenají, tak je nepoužívá. V jazyce elfů umí jen pozdravit a říci, že je přítel a že nemluví jejich jazykem. 

 

Povolání:

Vrchní Rannsónir.

Rannsónirové patří mezi elitu kmene, protože se do jejich řad mohou dostat jen Ti nejlepší. Jejich funkce je různá, chránit kmen, pomáhat lovcům s většími lovy, či fungovat jako posel k sousedním kmenům. Většinou se vyberou dva nebo tři Vrchní, dané osoby musí splnit zkoušky, a těm se pak zodpovídají daní Rannsónirové, které k nim přiřadí náčelník.

 

 

Kultura:

Objevili se pár let po příchodu první vlny lidí. Jak se lidé začali usídlovat v různých koutech Alagaesie, většina plání byla obsazená a tak se vydali do krajin v horách, kde se usadili a po po nějaké době si na podmínky zvykli. Postupně začaly vznikat první komunity kmenů a s tím i první spory. Po mnoho let mezi kmeny vznikly menší roztržky až jedna vyvrcholila mezi dvěma kmeny. Kmen Grovv byl obviněn ze zabití lovců z kmene Ohrigerr, kteří přecházeli přes jejich území. Roztržka vyvrcholila ve válku. Kmeny, kterých bylo zhruba v té době přes šedesát se rozdělili mezi dvě strany. Válka se táhla přes dva roky a počet kmenů silně klesnul. Na konci zbylo v horách jen dvacet kmenů z toho jich pár odešlo do Nardy či Teirmu za lepším. Válku ukončil až  Cizinec, který přišel od elfů. Pověsti říkají, že cizinec byl Dračí jezdec, který přišel o svého draka rukou Urgalů, se kterými vedl Ledový národ nekonečné spory o území. Bývalý Dračí Jezden se údajně jmenoval Séretur a u boku mu vždy visel meč zelené barvy, díky němuž získal pseudonym Rünslender (=Zelený Posel či Zelený Cizinec). Rünslender jim pomohl vybudovat jednotlivé osady, komunikační síť v podobě Rannsónirů (kmeny mezi sebou komunikovali jejich pomocí) a utvořil s nimi i nepsané zákony, které jim mohli pomoci mít mírumilovnou společnost. Postupem času začali i další kmeny odcházet do Království za lepším. Nyní Dračí hory obývají jen ti nejsilnější, což je asi dvanáct kmenů, které tvoří populace okolo třiceti až čtyřiceti lidí. Národ Ledu, tak si říkají, se ale nikdy nezapojovali do válek ostatních ras a vždy jen přihlíželi. Uvědomují si totiž, že lidí s jejich kulturou ubývá a tak nechtějí ztrácet životy v cizích válkách. A také měli své starosti v podobě Urgalů, kteří je cyklicky napadali a snažili se jim vzít jejich území.

Až nyní, kdy byl zničen kmen O´tinderr vznikla první aliance, kde se spojilo sedm kmenů (nikdy se jich tolik nedovedlo poklonit před jedním náčelníkem) a rozhodli se každý  nich vyslat svého Vrchního Rannsónira, aby zabil Ohně. Z čehož pramení, že jejich elita národa, může uzavřít i spojenectví s danou stranou, která jim pomůže onu trojici Ohňů zabít.

 

Myšlení:

Rychle se učí, dokáží uvažovat dopředu a ženy zde mají skoro rovnocenné postavení s muži, v nějakých kmenech jsou náčelníky třeba pouze ženy. I oni mají své tradice, jako například umět víc než jeden jazyk či každý musí ve svých čtrnácti letech prokázat, že je hodnotným členem kmene a jít na lov s dospělými. A ten, kdo nic neuloví jednoduše nejí dokud nepřinese jinou kořist. Je to sice tvrdé, ale jedině tak se dá přežít v mrazivých teplotách, kde sních nemizí. Už odmala dbají na to, aby byli jejich potomci nezlomní. Pokud se ženě narodí postižené nebo nemocné dítě, jednoduše jej pohodí do lesa a odejdou, protože přežití nemocného dítětě je nemožné a kmenu by jen přidělávalo starosti. Potrpí si na pomstu a útok Ohňů je rozžhavil do běla, byl to útok jak na jejich Alianci tak na jejich hrdost. Od doby, co vznikla jejich Aliance Sedmi a kmeny si vyměnili své moudra mezi sebou se jejich lékařství posunulo na vyšší stupeň a tak patří do řad lepších léčitelům Alagaesie. Také mezi jejich tradici patří, že každé léto sestupují do údolí, kde sbírají plodiny a loví vysokou zvěř na zimu. Prakticky v údolí měsíc bydlí a pak se vrací zpět do osady. 

Často u členů toho druhu naleznete různá tetování. V jejich kultuře znamenají sílu a to, co si necháte vytetovat je pro vás svaté. Obvykle si muži nechávají od šamanů poměrně bolestivým způsobem tetovat i na místa, kam slunce jen tak nesvítí.

 

Krátce o refaldur:

Refaldur je trojice sourozenců o nichž se traduje, že sem přišli jako první Ledoví lidé a založili tento národ. Když zemřeli v úctyhodném věku jejich těla byla pohřbena, ale duše se převtělila do bílých krkavců. Tito tři krkavci mají za úkol chránit každého z Ledových a až bude národ v ohrožení, promění se zpět do lidské podoby a vyvedou krev své krve z temnoty. Nejstarší je bratr Schné (silný/vytrvalý) a pak jeho sestry dvojčata Einn (Královna světel) a Hinn (Královna noci). Aspektem smrti a zrození je u nich Slunce, které dovede jak nechat roztát sníh a vyrůst plodiny tak dovede zabíjet. Ledový národ totiž není schopný fungovat ve vysokých teplotách, protože na to jejich organismus není zvyklý a jednoduše by se přehřáli. 

 

Domovy:

Vesnice se nejčastěji objevují na vyvýšených místech, občas i přímo uvnitř hor. Osady se staví do kruhu. Klasický příbytek je kruhovitý stan. Tvoří jej kůže, dřevo a to co se zrovna hodí. Podlaha je dělaná z kamenů, posypaná kůrou stromů, aby izolovala od chladné země. Pro kůru se chodí jednou ročně do níže položených údolí či se kupuje od jiných kmenů. Postele nemají, mají jen pletené houpací sítě věšené různě po místnosti za dřevěnou konstrukci. Uprostřed je ohniště, kde se vaří a podobně. Před každým stanem je zapíchnut stejný počet oštěpů jako je členů rodiny žijící uvnitř. Oštěpy se používají čistě jako dekorace nikoli jako zbraň a jsou nejčastěji dřevěné, protože je to nejdostupnější materiál. Často se objevuje kolem osad drobné opevnění podobné dřevěnému plotu. Plot by asi neobstál před útokem, ale zamezí aby dovnitř pronikla zvěř či, aby tam vítr navál sníh. Uprostřed vesnice nejčastěji leží hromada kamení a na jejím vrchu jsou ze dřeva vyřezaní tři krkavci. Jejich svatyně. Některé kmeny se snaží ochočit si toulavé vlky. Nejčastěji se tito společníci objevují po boku Rannsónirů, lovců nebo náčelníků.

 

Popis:

 

Tělesná:

Vypadá velmi jemně, ale věřte, že vzhled klame. Ke svému věku je dostatečně vysoká, což je takových pět a půl stopy. Postavu má nasvalenou, avšak si stále zachovala ženské křivky. Není kost a kůže, jelikož díky pobytu v Království, kde je potravy více než v Dračích horách, nabrala nějaké ty živiny a mírné podmínky též udělají své. O Narren se dá říct, že patří mezi tu líbeznější část žen ve svém kmeni. Tvář má ostře řezanou a ošlehanou chladným větrem. Oči má tmavě hnědé nad kterými se jí line husté obočí. Nos má trochu větší, ale ne nějak moc a okolo něj má pihy. Rty má plné a růžové, dojem krásného úsměvu trochu kazí to, že je má od věčného chladu rozpraskané, její úsměv je ale jedna z mála věcí co vás tady v krajině věčného mrazu zahřeje. Vlasy má dlouhé do půl zad a bílé jako sníh, který leží všude v jejím okolí. Má rovné bílé zuby, což je poněkud neobvyklé.

Ramena i ruce má poměrně dost nasvalené a na pravém předloktí má vytetovanou větu Aldrei brottin (Nikdy nezlomeni) a na levé lopatce (viz.obr.postava) má vytetované vločky, které značí její původ. Za svůj dekolt se nemusí stydět, protože příroda ji obdařila stejně jako její matku. Na zádech má dlouhou jizvu, táhnoucí se od levé lopatky po pravý bok. Je to památka na bolestné zranění ze Zkoušek Rannsónira. Nohy má silné, zvyklé na dlouhé pochody sněhem.

Oblékání:

Jako každý člověk s trochou inteligence, nosí huňaté kožešiny, kde se to jen dá. Její oblečení má celkem tři vrstvy. První je jakési spodní prádlo, což je lněná košile a kamaše. Přes ně si obléká něco na způsob koženého kabátu a kožených kalhot a přes tohle všechno si ještě bere své kožešiny, ze zvířat jež už dokázala ulovit. Svůj původní amulet, který byl spjatý s její vírou darovala Branovi. A on jí daroval přívěšek vyrobený z kosti jednoho z Ohňů. Jako zbraně nosí u opasku dýku, na zádech toulec s šípy, které jsou pro ní typické černou barvou dřeva a černými pery (aby byli vidět ve sněhu).

 

Povaha:

Když jí potkáte poprvé bude na vás působit jako každý člověk z hor. Chladně. Nepřístupně. Nemilosrdně. Nedá se tvrdit, že taková neumí být, ale v nitru taková není. Má ráda, když jí lidé respektují a berou její slova vážně. Nesnáší, když je přehlížená, jelikož ví, že na to jednoduše má. Co si zamane to dokáže, tedy pokud jí během její cesty nezaujme něco jiného. Z čehož lze soudit, že je poměrně přelétavá a nikde nevydrží dlouho. Potřebuje být stále v pohybu. Nebaví jí cyklicky opakující věci a pokud se takového kola dostane, snaží se jej ze všech sil rozbít a to bez ohledu na ostatní. Pokud se rozzuří nezná bratra. Jeji hněv se snese na všechny, bez rozdílu zda je či není vinen. Je to velmi pomstychtivá osoba, což pramení z toho, že nesnese bezpráví a nespravedlnost. Ale samozřejmě, že má i své dobré a jemné stránky. Je poměrně citlivá, což ale zatím před světem ukrývá. Musí být přeci nedotknutelná. S její citlivostí zároveň souvisí i její umělecké založení a ona dětská zvědavost. Touží po poznání nového, ale zároveň se bojí toho, že nová realita se jí líbit nebude. Po matce zdědila snílkovskou vlastnost. Věčně přemýšlí o tom, co bylo, co by mohlo být a co asi je. Ve všem hledá skrytou pravdu. Je hodně přátelská, ale občas jí nějaký hlas v hlavě řekne, že tento člověk nebude dobrý přítel, ať je nechá být. A tak jej nechá, jelikož věří ve svou intuici. 

 

Historie:

Venku byla zrovna jedna z největších sněhových bouří, která se tu zimu objevila. Pro její lidi to byla jen trochu větší zima, ale pro mne jakožto návštěvníka by to mohlo být opravdu zlé, kdybych neovládal magii a neohřál se. Stál jsem na malém pahorku kousek od vesnice a sledoval mihotající se světlo jednoho ze stanů. Do stanu zaběhla dvojice postav zabalených v kožešinách a po minutách čekání se ozval ve větru děcký pláč. Usmál jsem se do šátku, jež jsem měl přes tvář. Moc dlouho jsem nemusel čekat na to, abych viděl onen rituál. Ven vynesli proutěný košík a došli k hromadě sněhu obestoupili hromadu kolem dokola a to malé, křehké dítě položili do sněhu. Osoba, jež nesla košík, usoudil jsem, že otec, posypala dítě hrstkou sněhu. A dítě plakalo dál.  Spíš řvalo zimou, ale jakmile jej otec posypal sněhem dítě se trochu utlumilo. Pak tam přišel stařík, asi šaman, něco tam blábolil a nakonec dítě odnesli zpět do stanu. Pak před stan symbolicky zabodli další oštěp. A začali oslavy narození.

Zvedl jsem oči k noční obloze a zahleděl se na hvězdy. “Vítej v Alagaesii, dítě.”zašeptal jsem do větru, odvrátil se k vesnici zády a ztratil se mezi vločkami..

 

Narrenino dětství bylo v rámci možností šťastné. Jako každé dítě chodila ke kmenovému mistrovi se učit o jejich historii, kultuře, ale i o jiných národech. S úsměvem vzpomíná, jak mistrovi, který byl mrzák, utíkala z jeho přednášek a radši si hrála ve sněhu. Zlomový okamžik nadešel když jí bylo čtrnáct let a ona mohla jako každý právoplatný člen jejich kmene na svůj první lov. Na lov s ní šel i její otec, Sne a její bratranec Raké s hrstkou starých lovců, kteří měli dávat pozor na méně zkušené. Narren měla problémy držet se skupinou trénovaných lovců krok a tak se během cesty do Údolí ztratila celkem dvakrát a vždy ji našel Raké. Celý lov nebyl nijak zajímavý a pro Narren byl pouze zklamáním, protože ona osobně neměla možnost ani jednou vystřelit a jeden z lovců ji nakázal jen se dívat na ostatní z odstupu. Když se večer vraceli Narren se loudala vzadu a byla naprosto bez nálady až do okamžiku, kdy uviděla kousek od cesty přeběhnout jakéhosi malého tvora. Neváhala a rozběhla se z cesty za vidinou úlovku. Pronásledovala tu chlupatou kouli a po pár výstřelech ji i dostala. Byla tak nadšená z toho, že je to poprvé kdy něco ulovila, že ani nepostřehla že lovci už odešli. A ani ji nehledali. Vrátila se po svých stopách zpět, celá vystrašená. Rychle se rozběhla po stopách, tisknouc si ke hrudi mrtvé zvířátko. Už byla černočerná noc a z dálky bylo slyšet, jak se šelmy vypravují na lov. Narren se objevila ve vesnici až brzy ráno, celá promrzlá a vystrašené, ale i přesto pyšná. Nevadilo jí, že ji otec kárá a vrstevníci se jí smějí za to, že se ztratila a její úlovek není tak skvostný jako jejich lišky. Byla štastná, protože dokázala něco ulovit. A to znamenalo, že už je dospělá. 

Jak plynuly roky, Narren se začala zdokonalovat v lovu, vytrvalém běhu a všemu ostatnímu o čem věděla, že bude jako Rannsónir, kterým si přála být od dětství,  potřebovat. U Narren se ale projevili i další vlastnosti, schopnost velet. Když dovršila pět a dvacet let rozhodla se pokusit složit zkoušky Vrchního Rannsónira jako snad nejmaladší uchazeč v historii jejich kmene. Zkoušky měli symbolické čtyři části. První byla za pět dní navštívit všechny kmeny a získat jejich požehnání bez toho, aby promluvila. Druhá byla sejít do údolí a ulovit tři ksy vysoké zvěře a tu přinést do osady. Třetí byla utkat se v boji s nejlepšími Rannsóniry a čtvrtá, ta nejtěžší, byla vystopovat Urgala a zabít jej. Z onoho boje si Narren přinesla dlouhou jizvu, ale získala post Vrchního Rannsónira. Byla první Vrchní Rannsónirkou za posledních deset let.

Venku hučel vítr. Narren seděla v kruhu v náčelníkově stanu a spolu s ostatními Rannsóniry debatovali o méně důležitých věcech. Najednou plachtu stanu rozhrnul malý chlapec, bylo mu kolem deseti. “Venku jsou nějací Skatrblakka!” vykřikl rozrušeně, protože ani on ani nikdo jiný nečekal, že by v bouři někdo přišel. Skatrblakka byl název pro cizince, kteří vypadali jako lidé z hor. Všichni účastníci debaty se zvedli a šli k provizorní bráně. U ní stálo tak osm lidí, všichni zranění,  mezi nimi byla i těhotná žena, pár mužů a jeden mladý chlapec. To bylo zvláštní. 

Pustili je dovnitř a cizinci pověděli, co se jim stalo.

Muž s popáleným obličejem vyprávěl, jak je uprostřed noci přepadla skupina vrahů a čarodějů, jimž z rukou šlehaly plameny a mluvili cizím jazykem. Zapálili jejich obydlí, zabili mnoho mnoho z nich a jen oni, dovedli utéct. Jelikož tento kmen, co byl napaden, byl kmen náčelníkova bratra, byla to rána a náčelník T´sha se rozhodl pomstít. Cizinec, tedy O´gar, je popsal jako pětičlenou skupinu žen i mužů s ostrými tvářemi, kteří dovedli jak kouzlit tak i zabíjet meči. Nikdo pořádně neví zda to jsou elfové, lidé či možná druidi. T´sha poslal Narren k dvanácti kmenům s žádostí o pomoc při pomstě, ale odpovědělo jich jen sedm. A tak vznikla Aliance Sedmi, která poslala Narren a dalších šest Rannsónnirů zabít ony vetřelce, které podle stylu jejich útoku pojmenovali Ohně. Protože jen oheň se může rovnat síle ledu sněhu.

A tak Narren šla. Jelikož Ohně byli v této krajině očividně cizinci, zanechávali po sobě stopy, které dokázal Tont přečíst či Mäne vyčmuchat. Po několika týdnech cesty se krajina kolem nich začala měnit. Za celou svou cestu narazili jen na jedno stádo Urgalů, což bylo poněkud divné, jelikož předpokládali, že jich tu bude mnohem víc. Ubylo sněhu, oteplilo se, přibyla zeleň a zvěř. Nikdo z jejich sedmičlenné výpravy nepohrdal okolím, protože pro ně to bylo opravdu kouzelné. Zelené stromy, zpěv ptáků a zmizel i ledový vítr. Když sešli z hor každou vesnicí, kterou minuli je doprovázeli zvědavé pohledy místních, protože pro ně musela být opravdu velká zvláštnost vidět takové albíny s vlkem, jak si to štrádují cestou necestou. Narren se tahle krajina líbila a chápala, proč kmeny odchází do Teirmu. Nemusí tam tolik hladovět, protože se tam dá lovit a není tam taková zima. Jednou je zastavili vojáci Království, ale Sáre to s nimi nějak domluvila, takže mohli jít dál. Navštívili i hlavní město Alagaesie, kde ale nebyli moc dlouho, jelikož to nepovažovali za bezpečné. Pak navštívili i špíny Dras-Leony, kde si ukradli koně. Prvních pár dní na koních byli poněkud hektické, jelikož nikdo z nich je pořádně nedovedl ovládat.A nedaleko Dras-Leony dostihli jednoho z Ohňů.

Narren divoce zařvala a rozběhla se za ním. Ostatní běželi po jejím boku a Mäne zuřivě vrčela. Lov začal. Oheň byla v tomto případě žena, byla zraněná, měla obvázaný bok a bylo očividné, že jí tady ostatní nechali a šli bez ní. Nejspíš ji opustili před několika dny, protože žena neměla žádné jídlo. Zřejmě narazili na Urgaly. Dobře jí tak. O´gar po ní hodil oštěp, ale minul, protože žena se chránila kouzly. Ale nemohla jejich nápor vydržet. Narren s Mýtou se zastavil se začali zasypávat Oheň šípy. Netrvalo dlouho a žena bezvládně ležela kus od svého tábořiště prošpikovaná šípy a sípala.

Figo k ní přišel a namířil na ní oštěp. “Kde jsou ostatní?” zeptal se lámaným centrálním dialektem.

“Tam, kam vy nemůžete.” zavrčela žena se smíchem, prudce se zvedla a tím se sama nabodla na jeho oštěp.

“U Hinn!” zaklela Sáre. 

“Měla víc trpět.” zavčela.

O´gar přišel k jejímu tělu a bodl do ní. 

“Za můj kmen.”

Narren hladila Mäne a sledovala mrtvolu. 

"Nemůžeme do pouště." prohlásila Narren a zvedla pohled ke svým druhům.

 

Pár dní po této události potkala Narren během své noční hlídky cizího muže, který se jí představil jako Bran. A ani netuší, jak se to seběhlo, ale nakonec se k nim přidal a stal se plnohodnotným členem jejich skupiny. Naučil je lidskému jazyku a věřit cizincům. Od jezera Leona se přesunuli, nyní už s novým přírůstkem, do města Daret, kam je zavedly stopy. Avšak to byla past. Ohně je po celou dobu sledovali a dobře věděli, kdy budou nejslabší. A tak zaútočili. Boj to byl nerovný, jelikož Rannsónirové byli unavení a neovládali kouzla.

O život přišel O`gar, upálen, Mýta, upálena a Figo na vážná zranění. Rayl přišel o zápěstí, Narren byla zle zraněna jedním druidem na levé paži a Tont si zlomil nohu a byl lehce popálený a Sáre bude mít zjizvenou tvář od plamenů ohně. 

Když oplakali mrtvé, jediní Rayl a Sáre se hodlali neodkladně vrátit do hor, ke své rodině. A tak se jejich cesty rozdělili. Tont, kouzelné dítě odešel hledat pomoc u elfů. A Narren chtěla poznat více z toho kraje, kde sníh napadne jen jednou ročně a ptáci zpívají každý den. Hned za pár dní potkala dva chlapce. Vypadali jako obyčejné děti, avšak když na ně zaútočili lapkové, Narren žasla. Ony děti ovládali magii tak mocnou, že se před nimi skláněly větve stromů. Děti se představili jako služebníci Hvozdu Hans a Adris. Svým způsobem si k nim Narren našla cestu a putovala snimi několik týdnů. Bylo jí s nimi dobře, avšak táhlo jí to jinam než je.

 

Schopnosti:

boj na blízko- 3/7

střelba lukem- 4/7

hod oštěpem- 2/7

stopování- 3/7

Běh:

V horách se sice moc často neběhá, spíše se orientují na dlouhé pochody hlubokým sněhem, ale ani v Království neměla sebemenší problém s během po loukách. Může o sobě říct, že je dobrá běžkyně. Problémy jí, ale dělá rychlý běh na krátké vzdálenosti, jelikož nedovede vyvinout vysokou rychlost během pár sekund.

Orientace:

V orientaci patří mezi nejlepší mezi Rannsóniry Aliance hned po Mýtě. Nedělá jí problém orientovat se v jednotvárné krajině, protože vždy dovede najít body, podle kterých určit směr. Matka jí učila číst hvězdy, takže se dovede orientovat i za noci, tedy pokud je nebe bez mraků. 

Vzdělání:

Ona osobně umí jejich jednoduché písmo, které je spíše obrázkové. Písmo centrálního dialektu či starověkého jazyka je jí zapovězeno, ale jí to nevadí. Umí něco málo o dějinách Alagaesie, takže ví že tu byli války elfů a draků, že jsou tu nějací trpaslíci, Vardenové a třeba že Aberon je hlavní město Surdy.  O momentální situaci v Alagaesii, ale nemá ponětí.

 

 

Rodina:

otec Sne

Sne je typický představitel svého národa. Vysoký albín s kupou svalů. Je poněkud úzkoprsý, ale tuto ne zrovna dobrou vlastnost kompenzuje svým dobrým srdcem. Funguje jako kuchař. S Iljou se seznámil když na ní vylil omylem polévku. 

matka Ilja

Ilja je drobná žena s černými vlasy, což je v těchto končinách nevídaný jev a proto se jí říká “Sněžná vrána.” Je známá pro svou vysokou inteligenci, také proto vyučuje mladší generace spolu s šamanem. Sama se stala zástupkyní šamana, který už je starý a patřičně proto změnila svůj zjev. Narren si myslí, že to s tím šamanem přehání a že teď vypadá poněkud strašidlně.

strýc Ferro

Vdovec, jenž přišel o svou životní lásku při útoku Urgalů ještě než se Narren narodila. Má s ní syna, kterého nadevšechno miluje a snaží se mu dát naprosto všechno. Pod svou střechu vzal i nalezence Rayla a Tonta, jenže na ty už moc té otcovské lásky nezbylo. Ne, že by na ně byl zlý, ale ani hodný. Zastává post lovce pod svou neteří Narren.

bratranec Raké

Je trochu naiva, není zrovna chytrý, ale je vytrvalý a chrání si to, co miluje. Rayla a Tonta nijak v lásce nemá, ale dokáže s nimi žít na jednom místě. Je na postu stejném jako jeho otec.

 

Přátelé:

Blóm Amo  Frystinderr

Dívka, o rok mladší jak Narren, podobně vysoká, ale narozdíl od Narren není tak ctižádostivá. Je taková šedá eminence, ale když se jí něco doopravdy nelíbí, dupne si. Je spíše pěšák než generál. Má světle hnědé vlasy a zelené oči, přes levou tvář se jí táhne přes levé oko jizva. Nikomu neřekla, jak se jí to stalo. Je její zástupce u Rannsónirů, ale jelikož je těhotná, nešla s Narren.

Rayl Ferro Máwë

Starší ze dvojčat. Vysoký, statný muž s hnědými vlasy a oči. Je rád svůj. Nepostojí na místě a je pro každou srandu. Je znám pro svoje nemístné poznámky a též je členem Rannsónirů Aliance, protože stejně jako jeho bratr zastupuje jeden z kmenů přesněji ten, do kterého se přiženil. Vrátil se živý domů, kde pověděl, co se stalo. 

Nyní je uznávaným Rannsónirem.

Tont Ferro Frystinderr Taymöll

Mladší a povahově pravý opak. Je tichý, upjatý a vždy je ten, co “kazí srandu.” Dokáže odhadovat nadcházející události a často dovede vymyslet i dobré řešení krizí. Projevuje se u něj malé kouzelnické nadání. Dokázal nechat vystřelit kámen po Narren, když se na ni naštval. Čím je starší tím se ale častěji stává, že provede nějaké kouzlo, proto během Lovu na ohně hledá i potají mistra, co by jej učil to ovládnout. Šel jako zástupce třetího kmene Taymöll, protože onen kmen neměl žádné kvalitní Rannsóniry.

 Odešel k elfům v naději, že mu pomou ovládnout jeho kouzelnický dar. Poté se hodlá vrátit zpět do Dračích hor jako šaman.

O´gar Jikö Malen

Muž starší než Narren, ale i přesto ji poslouchá a respektuje. Je mu kolem čtyřiceti let a je znám pro své lovecké schopnosti. Je menší než Narren a v obličeji moc pěkný není, za to však má srdce ze zlata. Aspoň to říká Narren i když Rayl tvrdí opak. To on pochází z onoho kmene, který Ohně napadli. Byl jediný bojeschopný muž, sice kdysi býval čistě jen lovec, ale chtěl jít pomstít svůj národ. 

Zemřel při útoku Ohňů, avšak zemřel jako hrdina, jelikož zabil dva Ohně a objetoval svůj život za Sáre. Byl upálen.

Na jeho hrodu hned vedle Figa kvete sedmikráska.

Sáre Ikar Alderton

Žena ve středních letech s kterou se Narren často hádá, protože mají odlišné názory, ale i tak jsou svým způsobem dobré přítelkyně. Sáre je pro Narren i její mistr, stejně jako O´gar. Sáre vyrostla v té nejnepřístupnější část hor, takže ona prakticky střety s urgaly nezažila za to však zažila zimy při kterých její lidé umírali na podchlazení, když se zvedli z dosahu ohně. Má dvě děti, jedno jí ale zahynulo na zápal plic a to druhé, syn, si našel ženu.

Vrátila se domů a stala se náčelnicí kmene.

Figo Tork  Derrä

Muž, který je na poměry Ledového národa hodně vysoký, protože měří jako obyčejný muž z vnitrozemí. Je o tři roky starší než Narren. Je tichý a z jejich společenstva je ten nejméně společenský. Mezi jeho hlavní povahové rysy patří ohleduplnost a výbušnost. Jeho povahu plně kompenzuje jeho um s oštěpem a stopování. Také má po svém boku vlka, kterého pojmenoval Brottin. Narren mu nevěří a nemá jej ráda.

Byl vážně zraněn v okolí hlavy oštěpem a následkem toho zemřel na místě. Leží pochovaný nedaleko Daretu hluboko pod zemí spolu s ostatními. Jeho hrob zdobí malá sedmikráska.

Mýta Hellom Kwahäi

Dívka, tedy už žena, stejně stará možná starší než Narren. Na tváři má symbolické řezy, které u členů jejího kmene vždy uvidíte. Řezy jsou část rituálu síly, který provádí při zabití více jak dvou Urgalů. Ona se stala Rannsónirkou, jelikož při napadení její vesnice Urgaly, jako jedna z mála dovedla ubránit jejich osadu. Je známá v celém Ledovém národě svou nenávistí vůči oněm bestiím a svým mistrovským umem je zabíjet. Žijí v teplejší oblasti než ostatní kmeny, proto jejich oblečení netvoří husté kožešiny jako u Narren či Figa.

Byla upálena, když chránila raněného Tonta.

Její popel Tont rozprášil v jezeru Isenstar.

 

Bran

Setkali se jednou v noci u jezera Leona. Narren jej chtěla postřelit a on jí nechat sežrat vlkem. Narren netuší, jak se to vlastně všechno seběhlo, ale Bran se připojil k jejich výpravě a stal se plnohodnotným členem. Narren mu věří, možná že dyby spolu byli delší dobu mohlo jejich přítelství vykvést v lásku avšak osud i hvězdy je rozdělili a každý se vydal svou cestou.

 

Hans Fielne

Druidí chlapec, kterého poznala čirou náhodou. Získal si její sympatie tím, že jí vyléčil její vážná zranění z přepadení Ohňů a lapků.

 

Majetek

kabát

prstové rukavice

košile

kožešiny

kalhoty

spodní prádlo

boty

až zemřou její rodiče automaticky bude jejich stan patřit jí

oštěp

amulet od Brana

šípy

luk

toulec

nůž

prosté sedlo a ohlávka

kůň

a holý život

 

Ostatní postavy:

Armin (archív postav) - zabita Stínem Silchasem, členka Odboje a Pestrých ptáků

Fin Briedis (elfové) - cestovatel, učitel a podivín

Annelen (druidové) - druid toužící po krvy, otrok Silchase

 
Čas:   Ne
Stádium:   Dospělý
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   Svépomocí

 

Začátečník 580 Mistr

Napsal: Vennor Mondest z Aroughs | Kategorie: Lidé - Muž
Dne: 09.09.2018 20:35:18 FB



 

Jméno: Vennor Mondest z Aroughs
Rasa: Člověk
Pohlaví: Muž
Datum narození: 20. Světločas 3250
Náboženství: Jeho rodiče jsou věrnými následovníky Solase, ale Vennorovi se tato víra moc nezamlouvá a smýšlí o sobě jako o ateistovi
Jazyky: Obecný jazyk (severní i jižní dialekt, díky příbuzným na obou světových stranách), docela obstojně Starověký jazyk, základy jazyka trpaslíků, kterým velmi nerad mluví, protože si myslí, že na to prostě nemá dobrý hlas, ale nikdy o tom nikomu nic neřekl, základy jazyka kočovných kmenů, které se naučil od tajemného pocestného
Titul a povolání: Mladý baron z Aroughs, čerstvě vyučený písař

 

Podoba

Tělesná stránka
Vennor je mladík spíše vyššího vzrůstu a na to, že se narodil poblíž Surdy, má velmi světlou pleť, což se přisuzuje jeho dědu, který pocházel ze severu Království. V dětství velmi připomínal děvčátko, díky čemuž si od svého staršího bratra vysloužil přezdívku „princezna“ (jeho nejstarší sestry se ho nejednou snažili obléci do holčičích šatů), a dodnes má postavu spíše mrštnou a není to žádný haban. Jeho vlasy jsou černé jako úhel, vlnité a sahají mu lehce pod ramena. Většinou zůstávají rozpuštěné, pokud Vennorovi zrovna nepřekáží v činnosti. Má šedo-modré a věčně kamsi zahleděné oči… tedy jen levé oko. O to pravé totiž nenávratně přišel, když mu do něj vlétl uhlík z hradního krbu. Od té doby na jeho místě nosí koženou pásku. Vennor si často nechává narůst o trochu delší nehty na pravé ruce, aby se mu lépe hrálo na loutnu. Mluví měkkým jemně zastřeným baritonem, ale při zpěvu je z něj slušný tenorista.
Oblékání
Odívá většinou tmavé barvy, protože je toho názoru, že u takových barev člověk nemusí nic speciálního vymýšlet, a přesto to vypadá dobře a nemá rád přílišné ozdoby, protože nechce, aby pro něj rodiče utráceli za nějaké drahé šaty - na to má přeci své sestry. Nejradši má svůj černý dlouhý plášť z kůže temnivce, který mu daroval jeho severský děd. Samozřejmě ho, ale nosí spíše v chladných dnech a na cesty, protože na jihu není radno nosit tak teplé oblečení. :)) Při vystupování nosívá jemně zdobené kabátce, ale v soukromí je nosí spíše jednodušší, či zůstává oděný pouze v tunice. Ač má rád zvířata, své zalíbení našel spíše v kůži než v tkaninách. Boty nosívá vysoké s kulatou špičkou.
Co se týče zbroje a vybavení, nosí povětšinou za pasem několik nožů a dýk, se kterými se naučil docela obstojně zacházet od jednoho přítele, ale svůj obouruční meč u sebe nenosí, protože mu přijde zbytečně velký a v mečích stejně nemá nijakou zálibu. Párkrát na sebe zkusil navléci také brnění, ale má raději spíše ošacení, ve kterém se může hýbat. Pro jistotu mívá vždycky po ruce také náhradní struny ke své loutně se kterou ho ostatně najdeme také velmi často.

 

Povaha

Maska
Vennor se většinou jako správný šlechtic chová, tak jak si situace žádá. Před rodiči je většinou spíše mlčenlivý a bez reptání dělá vše, o co si žádají, ale jakmile jsou z dohledu je velmi komunikativní. Chytá se každé příležitosti se naučit něco nového a lidi většinou těší s jakou pílí a precizností se do všeho vrhá. Není to žádná kopa srandy, co se věčně směje od ucha k uchu, ale často baví společnost svými trefnými poznámkami a hrami se slovy a milým úsměvem. V nepřítomnosti rodičů se také často popichuje se svým bratrem Savenem a se svými sestrami se – kromě Villy, která je mu věkově nejblíž – nebaví, protože je zajímají jen šperky a šaty a nikdy z nich nevypadne nic kloudného. Když byl mladší skoro nemluvil, protože se bál, že řekne něco špatně, ale když začal se studiem na královského písaře, velmi si osvojil schopnost improvizace, takže se rozmluvil a dokáže vést docela zajímavé konverzace. Dodnes však zůstává spíše posluchačem než vypravěčem.
Tvář
Sám sobě si Vennor vždycky říká, že to, co dělá je to, co je pro něj nejlepší. Snaží se, aby za každé situace splnil všechna očekávání, a to hlavně svých rodičů, ke kterým stále cítí výčitky, a je velmi rozladěný, když se mu to nedaří. Proto se snaží vždycky bedlivě sledovat své okolí a co nejlépe ho využít ku svému prospěchu, i kdyby měl lidem do očí lhát. Často mu ale na mysli vytanou pochybnosti nad tím, co může vůbec společnosti nabídnout čistě ze svého a co jenom předstírá. V takových chvílích se nejvíce uchyluje k hraní na loutnu, protože ho vždycky najde Villa, která ho nadšeně poslouchá, ne proto, že je nějaký šlechtic, ale proto, že se jí líbí jeho hudba, což mu vždy připomene jednoho starého přítele. Když je sám a nemá co dělat, trénuje vrhání nožů a dýk. Nejradši má veselou společnost, a ač to zní podivně, rád se i někdy pohádá, protože to pro něj znamená, že se před ním druhý člověk nepřetvařuje, což je docela paradox, vzhledem k tomu, jak často se přetvařuje on sám.
Duše
Ve skrytu duše by si Vennor přál utéct někam do dalekých krajů, kde ho nikdo nezná a hrát tam pro opravdovou radost publika z hudebního prožitku a být nikým. Být prostě potulným hudebníkem, který rozdává radost, bez žádných závazků a bez toho, aby neustále plnil něčí požadavky. Procestovat neznámé kraje a naučit se zdejším zvykům. Dostat se třeba až k elfům a naučit se na jejich tajuplné nástroje. Najít spřízněnou duši a být šťastný. Povinnost k rodině a strach o jejich zajištění ho však drží jako ocelové řetězy. Kdo ví… třeba se jednou objeví něco, nebo někdo, kdo ho těch řetězů zbaví.
 

Historie
Kdysi dávno žil byl v Alagaesii silný baronský rod Mondestů. Byl poměrně bohatý a prosperující do té doby, než starý Merton Mondest špatně zainvestoval a začal postupně přicházet o majetek. Co však čert nechtěl narodily se mu dvě dcery (dvojčata) Arrinu a Irin s jejichž provdáním by navíc ještě přišel o území a víc peněz. Potřebovali s manželkou syna, který by se oženil s nějakou bohatou dámou a znovu je zajistil. Brzy dostali. Pojmenovali ho Saven a měli s ním velké plány. Jenže po pár měsících na světě syn onemocněl neznámou nemocí, díky které se téměř nemohl hýbat a musel zůstat upoutaný na lůžko. Medici se o něj sice starali dobře, ale léčba probíhala pomalu, a tak se Mondestové rozhodli zariskovat a pokusit se o dalšího potomka. Tím však byla ovšem znovu dcera (pojmenovali jí Villa), takže se to rozhodli zkusit úplně naposled a… povedlo se! Světločasu roku 3250 se jim narodil zdravý syn Vennor, který získal jméno po moudrém dědečkovi ze severu, který zde spravoval několik vesnic. Když mu však byli dva roky, jeho bratr byl po čtyřech letech na lůžku konečně řádně uzdraven a postavil se na nohy. Baron z toho byl celý nadšený a staršího syna začali s manželkou hýčkat a začali mu domlouvat sňatek. Jeho sestrám začali shánět manžela u rodů, které by je zajistil do té doby, než budou mít, díky Savenovi, co nabídnout a rod se začal znovu stavět na nohy. Vennora začali zanedbávat, a jediní, kdo se o něj pořádně zajímal, byla jeho o rok starší sestra Villa a jeho děd Vennor ze severu, kteří ho vždy udržovali v dobré náladě. Ti se mu ale nemohli věnovat vždy, takže byl dost často úplně bezprizorní, utíkal služebnictvu, toulal se a hledal, co by ho nadchlo. Dědeček ho také naučil číst a psát, a tak chlapec trávil hodně času v knihovně, kde vstřebával všechno, co se dalo. I když byl vždy mnohem učenější, bratrovi vždy záviděl, a tak nezahálel a snažil se rodičům ukázat, jak je schopný, ale Saven v jejich očích všechno přebil. Byl silný za tři, brzy se schopně oháněl mečem a učaroval každou dívku. Vennor měl naopak slabší postavu, dělalo mu problém uzvednout meč a lidé si ho s dívkou spíše pletli. Poté, jedné Zimy, děd Vennor zemřel a jeho vnukovi tak zbyla už jenom Villa. Když mu však bylo patnáct let, potkala ho příhoda, která jemu a celé jeho rodině obrátila život naruby…
Tajemný pocestný
Na Jaře, asi měsíc po svých patnáctých narozeninách, se Vennor po úspěšném útěku služebnictvu zatoulal do temných uliček Aroughs, kde ho zaujala pomalu se klátící postava v kápi, které se opírala o zeď kousek od starého bylinkářství. Byl to snědý muž středního věku s těžce poraněnou nohou. Vypadal, že bez pomoci dlouho nepřežije a v okolí nikdo nebyl. Tu zatoužil Vennor po dobrodružství a rozhodl se, že muži pomůže. Chtěl ho odvést k sobě domů, ale pocestný pořád drmolil o tom, že o něm nesmí nikdo vědět. Vennor ho tedy schoval ve staré rodové stájí, která byla opuštěná kvůli přílišné vzdálenosti od usedlosti. Tam mu muž poradil, co má sehnat a co má se zraněním dělat, jestli mu chce pomoct, a poté upadl do bezvědomí. Ani mu neřekl své jméno a jak se zranil. Ale to bylo chlapci jedno. Konečně se objevil někdo, kdo ho potřebuje. Zařídil tedy, co se dalo, a když to šlo, tak se tajně vytratil z hradu a jediný, kdo něco tušil byla Villa, která nikomu nic neřekla a Vennorovo zmizení vždy bravůrně vysvětlila. Noha raněného se léčila pomalu a vypadalo to, že si ve stáji ještě pobude, ale asi po pěti dnech alespoň      konečně sípavě promluvil:
„Chlapče, ty nemáš rodinu?“
„Řekl bych, že mám,“ odpověděl Vennor.
„A řekls o mně někomu?“ zeptal se znovu muž.
„Neřekl.“
„Dobře... Nevypadáš, že bys měl důvod lhát. Máš nějaké přátele?“
„Hmm… asi ne. Hodně se bavím se svojí sestrou,“ pousmál se Vennor. „Zanedlouho se ale bude vdávat, takže už na mě asi nebude mít čas..“
„Vida, vypadá to, že máme přece jenom něco společného! Taky tu nemám známé a ty vypadáš jako hoch, co umí držet jazyk za zuby. Je mi na nic z toho, že se tu o mě takhle staráš a já ti nedávám nic na oplátku. Co takhle udělat dohodu?“
A tak začalo velmi podivné přátelství dvou lidí, co o sobě nevěděli zhola nic. A na čem se tehdy vlastně dohodli? Za Vennorovi služby ho muž začal učit jazyk kočovných kmenů, se kterými jednu dobu cestoval, a když se dozvěděl o tom, jak nešikovně chlapec zachází s mečem, nabídl, že ho naučí ohánět se s noži a dýkami i proto, že si všiml chlapcovi mrštné postavy. Navrhl mu také, že jestli mu nevyhovuje váha meče, může se, se svým základem z těch několika dvorních pokusů, pokusit o boj s tesákem, což Vennorovi nepřišlo jako špatný nápad. Trénink byl značně omezen vzhledem k tomu, že pocestný mohl maximálně sedět, ale i tak toho Vennora naučil dost. Povídal mu také příběhy o zbytku Alagaesie a vůbec mu nevadilo, že Vennor většinou jenom poslouchá, ale také se spolu dost nasmáli. Chlapec mu občas do stáje chodil hrát na loutnu, na kterou se začal učit po dědově smrti a pocestný vypadal, spokojeně, což ho velmi těšilo. Z nějakého neznámého důvodu se zranění dlouho pořádně nehojilo, ale nakonec byl muž přece jen schopný pomalu vstát. Rodina Mondestů se mezitím rozvíjela a Vennorův bratr se vydal poznat svojí budoucí ženu. Najednou se však stalo, k čemu jednou muselo dojít. Do hrádku přiběhla děvečka, která byla pověřená to dát ve stáji do pořádku, kvůli tomu, že chtěl baron navýšit počty své jezdecké družiny, s tím, že tam zahlédla cizího muže. Všichni se na místo vydali, ale nalezli jenom vzkaz napsaný v jazyce kočovných kmenů, na kterém po Vennorově lámavém překladu stálo něco jako:
„Děkuji chlapče. Věřím, že si jednou najdeš tolik přátel, že je ani nespočítáš. Rozvíjej, co ses naučil a dělej, co tě baví. Zachránils mi život a já ti tak budu navždy zavázán. Snad se naše cesty ještě setkají. Jestli ano, rád ti pomohu. Sbohem, musím se vrátit ke svému poslání. “
Písařem pro dobro rodiny
Vennor se snažil nedávat najevo smutek a předstíral, že o tom nic neví, avšak jeho otci neušlo, že se na vzkaz díval nějak dlouho na to, že ho ani neuměl přečíst. Po nějaké době se odkudsi rozkřiklo, že v hrabství Mondestů kdosi skrýval surdského zvěda, který byl magicky zraněn při útěku s informacemi. Merton Mondest byl tak nucen vybrat ze svých řad služebného, kterého by mohl nařknout a popravit. Kdyby se totiž provalilo, že byl tím, kdo skrýval zvěda, vyloženě člen rodu, pravděpodobně by Mondestové přišli i o poslední zbytky bohatství, co mají. Přesto jméno Mondest v očích všech ostatních šlechticů značně kleslo a domluvené sňatky byli zrušeny, takže rod znovu začal upadat. Ostatní nic netušili, ale Vennor věděl, že se dříve nebo později někdo dozví, že oním skrývačem byl právě on a věděl, že byl také tím, kdo pomohl k pádu celého rodu. Sice k rodině neměl tak velký vztah, ale Ville to udělat nemohl a věděl, že rodiče už s ním měli práce dost, takže se rozhodl, že se začne věnovat výhradně studiu, naučí se všechny dovednosti, nutné pro špičkového písaře a s pomocí několika vlivných kontaktů, které rodině zbyly, se dostane až ke králi, kterému předvede své schopnosti, získá si jeho přízeň a pak rodu znovu navrátí jeho ztracenou slávu a bohatství. Věděl totiž, že královský písař má velký vliv, i co se diplomacie týče, a že by jeho rod mohl být při dobré službě povýšen až na hraběcí. Domluvil to tedy se svým otcem, který si pravděpodobně konečně uvědomil, že má na úpadku také svůj díl, a ten mu dal k dispozici veškeré prostředky k učení, které mohli Mondestové ještě sehnat. Na silného, leč pošetilého a mírně přihlouplého, Savena se v obnovování a budování rodu nemohli spoléhat, takže byl tento plán ten nejlepší, se kterým mohl kdokoliv přijít.

Uplynulo několik let a Vennor už se neměl v Aroughs co naučit. Sbalil si peníze a povolenky, několik věcí a koňmo se pomalu vydal směrem na sever k hlavnímu městu, aby splnil svoje poslání a po cestě vylepšil své schopnosti a třeba se nechal na nějakou dobu zaměstnat u nějakého vyššího šlechtického rodu. Kdo ví, co ho na cestě ještě potká.

 

Schopnosti
Vennor je velmi bystrý mladík a za svůj život si vybudoval schopnost rychlého uvažování a improvizace. V boji se spoléhá spíše na svoji hbitost a nerad se dostává k boji z blízka, protože neoplývá příliš velkou muskulaturou, s mečem se nikdy moc nenaučil a umí spíše dobře uhýbat. Ostatně se za každých okolností snaží sledovat své okolí...

Užívání bodných a lehkých sečných zbraní – 2/7
Hra na loutnu – 2/7
Jízda na koni – 2/7
Písařství – 3/7

 

Rodina
Baronka Nava z Ceunonu
Vennorova matka, jejíž rod pochází Ceunonu, ale jeho část se uchýlila k jihu. Je to vysoká bledá žena s mírně vlnitými vlasy slámové barvy a zelenýma očima. V podstatě jen visí očima stále jen na svém manželi a udělala by pro něj cokoliv. Vennorovu výchovu těžce zanedbávala, protože byl v jejích očích vždy jen náhrada za jejího prvorozeného syna a nikdy se o něj moc nestarala. Nechávala vše na služebných a radši kupovala šaty svým pěkným dcerkám.
 Baron Merton Mondest
Vennorův otec, který se vždy snažil udělat pro rodinu jen to nejlepší, ale nikdy se mu příliš nedařilo. Je jen o málo vyšší než jeho žena, a dříve černými vlasy a bujným knírem dnes prorůstá stříbro. Jeho kůže má věčně opálený odstín a jeho oči mají kaštanovou barvu. S nabývajícím věkem si začal uvědomovat svá životní pochybení, ale vždy se snažil dát vše do pořádku.
Saven Mondest
Saven je ve všem pravým opakem svého mladšího bratra Vennora. Je urostlý, tmavooký s vlasy světle-hnědými a spíše matčinými, ale otcovou opálenou pletí. Je ho všude plno a rád ukazuje, co síly v sobě má. Zvláště pak před dámskou společností. Má však nosánek nahoru a rozumu moc nepobral, přičemž jednou když byl mladší dokonce prohlásil, že až z něj bude hlava rodu, nebude muset dělat nic, protože to za něj všechno bude dělat Vennor, ze kterého si také dost často utahuje.
Villa Mondestová
Villa je hrdou Vennorovou starší sestrou, která se o něj vždycky ráda starala. Je poměrně malého vzrůstu a svým vzhledem připomíná typickou jižanku. Je spíše divočejší povahy, ale umí zachovat i chladnou hlavu a je také velmi soběstačná. Má ráda umění a nejraději poslouchá Vennorovu hru na loutnu.
Arrina a Irin Mondestovy
Vennorovi sestry, dvojčata, které jsou na chlup stejné, a ještě k tomu velmi připomínají svou matku. Jediné, co je zajímá jsou šaty a pěkné věci, které by podle nich měli být i všude po okolí. Jsou velmi náladové a dokážou být značně nepříjemné, když není po jejich.
Baron Vennor z Ceunonu (zesnulý)
Vennorův děd, který vlastnil několik osad na severu Království. Býval to vysoký, dříve plavovlasý moudrý muž, který rád cestoval na jih. Měl Vennora velmi rád a často mu vyprávěl příběhy. Jelikož byl vdovcem a rodina jeho dcery se o pozemky na severu nemohla starat, dostal je po jeho smrti jakýsi jiný rod. Jeho smrt Vennora velmi zasáhla.

 

 

Majetek

Majetek na cesty

Bílá, téměř neznatelně grošovaná klisna Theba

Sedlo a úzdečka

Plášť z temnivce od dědečka
Loutna, na kterou se učí hrát
Náhradní struny k loutně
Nože, dýky a jeden zvláštně zdobený tesák od tajemného zraněného pocestného, který jich u sebe nosil překvapivě hodně
Svazek pergamenů
Několik brků na psaní
Rodový prsten
Potvrzení o vyučení od písařského mistra v Aroughs
Slovník trpaslického jazyka
Jezdecké oblečení
Nějaké to náhradní oblečení
Přikrývka
Vak s vodou
Jídlo na cestu
Křesadlo
Peníze
Sedlové brašny
Meč od otce, který je však vždy jen přivázaný k sedlovým brašnám
Majetek v Aroughs
Pokoj v hrádku Mondestů
Spousta učebního materiálu
Nějaké to nóbl oblečení
Menší obnos v rodovém trezoru

Kontakt
marusmeiky@seznam.cz
 

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělý
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   2 zlaté

 


- Autor webu: Správce říše - Autor skinu: Morcelwen Poicë