TOPlist
Začátečník 0 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Yoseňané - Žena
Dne: 13.03.2019 22:31:58 FB



 

Jméno: Priscilla 

Typ postavy: Mechanická

Rasa: Člověk

Pohlaví: Žena

 

Podoba: Krátké, světlé až téměř bílé vlasy. Temně modré oči orámované černými řasami a nad nimi obočí v téměř stejné barvě jako vlasy. Rovný nos a pod ním plné růžové rty kontrastující s její porcelánově bledou kůží. Vysoká s atletickou postavou. Hbitá až na chvíle kdy jí to je

 

Povaha: Poměrně přátelská a lehce vznětlivá. Na svůj věk inteligentní. Svéhlavá a rozhodná.

 

Náboženství: Severní kult

 

Historie:Narodila se ve městě Ceunon, kde vyrůstala s matkou a otcem, který se živil jako hostinský. Jakmile dosáhla věku 11 let, začala matce a otci v hostinci pomáhat. Její tři sourozenci zemřeli v útlém věku. Jeden na horečku a zbylí dva na následky požáru v jejich domě na nějž má památku v podobě spálenin u kolena na levé noze , kvůli kterému má občas problémy s chůzí.

Začátečník 0 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Jiní tvorové - Žena
Dne: 27.12.2018 21:51:45 FB



 

Jméno: Lúa Medúza
Věk: 16 let
Rasa: Siréna


Povaha

Osobnost Lúi je veskrze jednoduchá. Za celý život nepoznala nic tak špatného na to aby jí to nějak výrazně poznamenalo a změnilo její chování. Nic neskrývá. V její rodině bylo naprosto běžné sdílet jakékoliv myšlenky. Je rozhodně zvídavá. Naivní, trochu hloupá a slepě odvážná. Tak trochu vzpurná a svéhlavá, asi jako každý puberťák. Potom ovšem taky obezřetná. Moc dobře ví, že si má dávat pozor na obyvatele jihu. Každému takovému cizinci se tedy vyhne obloukem. Kdo ví ovšem co se stane, pokud se s někým sblíží. Ve své rodině byla vždy vstřícná, milá, srdečná, ráda pomohla kde bylo potřeba. Lež, podvody, milostné vztahy a pletichy, to všechno je jí cizí. Konec koncům, není se tak úplně čemu divit. Je to napůl ryba.

 

Podoba

Útlé tělo 16ti leté dívenky je skoro celé pokryté šupinami. Jsou především zelené s modrým odleskem. Na břiše jsou trochu světlejší. Velikost šupin se taktéž různě liší, na ocasu jsou větší, na břiše jsou pevné a mají trochu jiný tvar než ty ostatní. Na zádech směrem k hlavě se postupně zmenšují, poslední zbytky šupin na tvářích už jsou docela malinké. Tam kde nejsou šupinky, můžete spatřit kůži. Nicméně od té lidské se liší barvou -  je zelená, stejně jako šupiny na těle. Kromě toho je částečně přizpůsobená pobytu ve vodě. Na dotek slizká.
Co se dalších rybích předností týče, krásná světle zelená blána ocasní ploutve rozhodně stojí za povšimnutí. Další ploutve můžete najít po bocích ocasu. Blána je i mezi prsty na rukou. Po bocích hlavy a trupu jsou žábry.
Z lidské stránky toho tolik nezůstalo. Ňadra nejsou sice zcela pokrytá šupinami, ale jsou skoro tak malá, že by se vůbec dalo spekulovat o jejich existenci. Za povšimnutí možná stojí akorát husté tmavé vlasy, taktéž nazelenalé, úplně rovné a dlouhé asi do půli zad.
Když se zahledíte do obličeje, do zelenomodrých očí… možná najdete tu osobitou krásu, která se v této bytosti skrývá. Tvář tvarem stále víc lidská je roztomilá. Nosík je trochu plošší, rty nejsou tak plné a už vůbec nejsou červené. Když z nich ovšem splyne líbezná píseň… Je to krásné
Oblečení nenosí.


Historie

Lúa je tak jako každá siréna narodila v Laguně - tak tomu místu říkají. Je to člověkem nedotknutý kraj. Pod rukama vodního lidu místo vzkvétá, je krásné na pohled jak na souši tak pod hladinou. Moc pláží tu nenajdete. Povrch je na většině míst skalnatý, vstup do vody příkrý. Pod hladinou skály vytvářejí různé jeskyňky a podobné útvary, často dotvořené sirénami k obrazu svému.
Dětství měla mladá rybí dívka klidné. Všechno probíhalo jak mělo. Vodní lid - čítající v té době něco nad 50 jedinců - žil pospolu jako jedna velká rodina. Vzhledem k jejich minulosti a stále ne úplně velkému počtu se všichni znali velice důvěrně. Každý věděl o sebemenším problému, který se vyskytl. Pojem ‘soukromí’ tu neexistoval. Nikomu to ale nepřišlo zvláštní, jinak to přeci nikdy nebylo.
Lúa byla to zářivé usměvavé dítě. Měla ráda svoji velikou rodinu, se smíchem ve tváři si s nimi vždy povídala. Postupem let rostla do krásy. Minimálně do krásy vodního lidu. Naučila se lovit ryby, používat jednoduché technologie, které vodní lid znal a zpívat. Krásně zpívat. Každá siréna tu uměla zpívat. Byl to důležitý a krásný zvyk.
Říkáte si, to místo musí být ráj na zemi? Možná se to tak na první pohled může zdát. Je tu jeden významný háček. Zima. V téhle oblasti už jsou zimy dlouhé a krušné. Pro vodní lid je to nejhorší období v roce. Pořád mají v sobě dost z člověka na to, aby jim byla zima. Hodně zima. Jsou otužilí, to jistě, ale v zimě je to příliš. Vodní lid se samozřejmě naučil jak přežít, nicméně ta vidina - plout někam jižněji, někam kde je teplo… Někam kde nebudou muset řešit problémy jako zmrzlé ploutve a krystalky ledu na šupinách. Jenže. Nikdo z těch, kdo se vydali na jih už se nevrátil. Proto je tohle téma stalo tabu. Už žádné další výlety na jih. Každý člen rodiny je vzácný. Každý tu má místo. Jih je nebezpečný a nepřátelský. A z každým dalším kdo se tam vypraví se zvyšuje riziko, že ti zlí z jihu přijdou sem. Najdou je a zabijou. A to si nikdo z nich nepřál.

Přes to všechno, občas se najde mladá siréna, která si myslí, že má všechnu moudrost světa a že ji nic nemůže zastavit… a tak jednoduše uteče s nadějí že najde to vysněné teplé místo, kam se budou moci jednou všichni přestěhovat.
Lúa je jednou z nich…

 

Schopnosti

Jazyk: jednoduchá lidština


Komunikace v myšlenkách
Lov ryb
Jednoduché nástroje - oštěp, kamenná dýka
Zpěv

 

 

Poznámka: tohle je majetek Aireen :D všechna práva na tuhle rasu vyhrazena adminům, dokud se neřekne jinak.
 

Začátečník 146 Mistr

Napsal: Rhunön | Kategorie: Lidé - Žena
Dne: 30.11.2018 01:18:40 FB



 

Jméno: Mukísek

Věk: 17

Rasa: Člověk

Povolání: hostinská

 

POPIS POSTAVY

 

Mukísek je dívka štíhlé postavy. Je velice krásná, takže muži o ni mají veliký zájem. Její kaštanově hnědé, dlouhé, lesklé a velice jemné vlasy jí sahají až po ramena. Mukísek má nižší postavu, přibližně 169 cm. Její ruce jsou velice malé, ale  moc šikovné. Líce má krásně růžové, prostě až moc výrazné. Nosík má malý a plně vytvarované rty. Její modré oči, dokáží okouzlit mnoho mužů, má vždy milý úsměv na tváří, kouzlo, které nejde odvrátit.  Je to prostě dívka, která jde vždy za svým snem. Maminka jí říká, že je krásná, že ona sama tak krásná nebyla. 

 

STYL OBLÉKÁNÍ

 

Mukísek není náročná, obléká se ale vždy podle nálady. Většinou jí ale najdete v kožených kalhotech, koženém opasku. Většinou, jsou bílé, modré, červené a zelené. Její šaty jsou jednoduché a pohodlné. Prostě jí moc sluší. Jediný její šperk a to prostý náhrdelník, který jí věnovali její rodiče, ten na krku nosí, ale jen při opravdu vzácných příležitostech.  Na nohách nosí kožené botky a doma kožené dřeváky. Vlastní jasanový luk a pouzdro na šípy, které nosí samozřejmně na zádech, když jde třeba lovit jelena do lesa. Pokud by její domov přepadli lupiči, je ochotná bránit svou zem. 

 

 

CHARAKTER POSTAVY

 

Mezi ostatními lidmi se již delší dobu šeptá, že Mukísek se neusmívá, že je prý v posledních dnech velice tichá, unavená, vážná a ospalá. Mukísek se cítí ohrožená, trápí se a nikdy to nikomu říci nechtěla, ani vlastní mamince. Ve skutečnosti je Mukísek zranitelná, jemná a má milou tvářičku, krásnou jako panenka. Před lidmy a zvířátky, které miluje, si masku dává vždy dolu a důvěřuje jim.  Dokáže ukázat svoje pocity, které má ve svém srdci. Nedokáže se dlouho zlobit nebo hádat. Dokáže i milovat, překrásnou láskou.  Moc lidem ze začátku nedůvěřuje. 

Mukísek je opravdu v poslední době moc vážná. Své pocity v sobě stále ukrývá. Ze slov je znát chladnokrevnost. Je velice nepříjemná a vážná. Na svět se dívá, jako tělo bez duše. Svět musí pochopit její trápení.  Je sice tvrdohlavá , ale jde si vždy za svým. To se ale někdy nemusí vyplatit.

 

 

HISTORIE

 

Narodila se v malé vesnici na severu Alagesie. Její matka dělala hostinskou v hostinci a její otec si přivydělával lovem zvěře na kůže. Do svých cca 14 let se naučila celkem solidně všechny domácí práce, protože její rodiče byli tak vytížení, že to byla prostě nutnost. Našla si ale i čas, aby občas vypomohla své matce v hostinci a nebo aby se se svým otcem vydala do lesa. Takto se naučila celkem slušně střílet z luku, stahovat zvířata z kůže a ostatní věci, bez které se lovec neobejde plus jako nádavkem určité schopnosti pro přežití v přírodě, orientace, aopd. . Jejímu otci se ale bohužel stal jeho způsob vydělávání peněz osudným, když při lovu na vysokou spadl do propasti a zabil se. Mukísek se ten den vrátila domů sama, zdrcená tím co viděla a přísahala, že se jíž do lesa na zvěř nikdy nevydá. Nicméně po nějaké době jí to do lesa opět "táhlo" a tak porušila svou přísahu a opět začala lovit, především proto, aby pomohla vydělat nějaké peníze prodejem kůží, tak jako předtím její otec. To už byla z Mukíska dospělá žena. Od té doby čas od času vyráží na lov, který využívá jako přivýdělek. Jelikož její matka už zestárla, převzala po ní práci v hostinci, kde při své hlavní práci hostinské má možnost poslouchat různé příběhy od hostů.   Hostinec jí samozřejmě také poslytuje střechu nad hlavou. Velice se jí líbily legendy o tzv. Dračích jezdcích. Pokládala je sice za povídačky, nicméně jak se říká, na každém šprochu, pravdy trochu.    

 

DOVEDNOSTI

 

Plavání - 2/7

Střelba z luku - 3/7

Zpěv - 1/7

Orientace podle slunce a hvězd 1/7

Maskování při lovu 2/7

Léčení - 2/7

 

 

MAJETEK 

 

Lano 10 Metrů

Pochodně  10

Křesadlo

Obvazy

Luk a toulec se šípy

Tesák

Měšec s penězi

Torna

Léčivé bylinky

Měch na vodu

5 Flakonků

Zásoba jídla na 3 dny

Zimní šaty a letní šaty

Obyčejný Prstýnek

Obyčejný Náhrdelník

Pokoj v hostinci

Začátečník 1841 Mistr

Napsal: Rhunön | Kategorie: Lidé - Žena
Dne: 21.10.2018 14:32:18 FB



Jméno:

Narren (Severka) Sne (jméno otce)  Frystinderr (Studená noc, jméno kmenu).

Pohlaví:

Žena, vychovaná severem.

Rasa:

Člověk. Říkají si Ledový národ, protože jim to jednoduše přijde správné, odlišit se od těch srabů žijících v teple a hojnosti přírody.

Datum narození:

Narodila se ve znamení Severky asi tak před dvaceti osmi  lety.

Náboženství:

Mají trojici bohů (=refaldur). Ona osobně nejvíce uznává Hinn.

Jazyky:

Umí plynně svůj jazyk a to i v nářečí kmenů, které jsou položeny v nižších údolích (tudíž blíže k lidem z vnitrozemí). Centrálním dialektem v rámci možností porozumí, jelikož je podobný jazyku jí blízkému, a díky hodinám od Sáre se nyní i krkolomě domluví. Od jednoho Rannsónira, který se kdysi vypravil až do Surdy pochytila několik frází a sprostých slov surdštiny, ale netuší co ony slova přesně znamenají, tak je nepoužívá. V jazyce elfů umí jen pozdravit a říci, že je přítel a že nemluví jejich jazykem. 

 

Povolání:

Vrchní Rannsónir.

Rannsónirové patří mezi elitu kmene, protože se do jejich řad mohou dostat jen Ti nejlepší. Jejich funkce je různá, chránit kmen, pomáhat lovcům s většími lovy, či fungovat jako posel k sousedním kmenům. Většinou se vyberou dva nebo tři Vrchní, dané osoby musí splnit zkoušky, a těm se pak zodpovídají daní Rannsónirové, které k nim přiřadí náčelník.

 

 

Kultura:

Objevili se pár let po přícgodu první vlně lidí. Jak se lidé začali usídlovat v různých koutech Alagaesie, většina plání byla obsazená a tak se vydali do krajin v horách, kde se usadili a po po nějaké době si na podmínky zvykli. Postupně začaly vznikat první komunity kmenů a s tím i první spory. Po mnoho let mezi kmeny vznikly menší roztržky až jedna vyvrcholila mezi dvěma kmeny. Kmen Grovv byl obviněn ze zabití lovců z kmene Ohrigerr, kteří přecházeli přes jejich území. Roztržka vyvrcholila ve válku. Kmeny, kterých bylo zhruba v té době přes šedesát se rozdělili mezi dvě strany. Válka se táhla přes dva roky a počet kmenů silně klesnul. Na konci zbylo v horách jen dvacet kmenů z toho jich pár odešlo do Nardy či Teirmu za lepším. Válku ukončil až  Cizinec, který přišel od elfů. Pověsti říkají, že cizinec byl Dračí jezdec, který přišel o svého draka rukou Urgalů, se kterými vedl Ledový národ nekonečné spory o území. Bývalý Dračí Jezden se údajně jmenoval Séretur a u boku mu vždy visel meč zelené barvy, díky němuž získal pseudonym  Rünslender (=Zelený Posel či Zelený Cizinec). Rünslender jim pomohl vybudovat jednotlivé osady, komunikační síť v podobě Rannsónirů (kmeny mezi sebou komunikovali jejich pomocí) a utvořil s nimi i nepsané zákony, které jim mohli pomoci mít mírumilovnou společnost. Postupem času začali i další kmeny odcházet do Království za lepším. Nyní Dračí hory obývají jen ti nejsilnější, což je asi dvanáct kmenů, které tvoří populace okolo třiceti až čtyřiceti lidí. Národ Ledu, tak si říkají, se ale nikdy nezapojovali do válek ostatních ras a vždy jen přihlíželi. Uvědomují si totiž, že lidí s jejich kulturou ubývá a tak nechtějí ztrácet životy v cizích válkách. A také měli své starosti v pdobě Urgalů, kteří je cyklicky napadali a snažili se jim vzít jejich území.

Až nyní, kdy byl zničen kmen O´tinderr vznikla první aliance, kde se spojilo sedm kmenů (nikdy se jich tolik nedovedlo poklonit před jedním náčelníkem) a rozhodli se každý  nich vyslat svého Vrchního Rannsónira, aby zabil Ohně. Z čehož pramení, že jejich elita národa, může uzavřít i spojenectví s danou stranou, která jim pomůže onu trojici Ohňů zabít.

 

Myšlení:

Rychle se učí, dokáží uvažovat dopředu a ženy zde mají skoro rovnocenné postavení s muži, v nějakých kmenech jsou náčelníky třeba pouze ženy. I oni mají své tradice, jako například umět víc než jeden jazyk či každý musí ve svých čtrnácti letech prokázat, že je hodnotným členem kmene a jít na lov s dospělými. A ten, kdo nic neuloví jednoduše nejí dokud nepřinese jinou kořist. Je to sice tvrdé, ale jedině tak se dá přežít v mrazivých teplotách, kde sních nemizí. Už odmala dbají na to, aby byli jejich potomci nezlomní. Pokud se ženě narodí postižené nebo nemocné dítě, jednoduše jej pohodí do lesa a odejdou, protože přežití nemocného dítětě je nemožné a kmenu by jen přidělávalo starosti. Potrpí si na pomstu a útok Ohňů je rozžhavil do běla, byl to útok jak na jejich Alianci tak na jejich hrdost. Od doby, co vznikla jejich Aliance Sedmi a kmeny si vyměnili své moudra mezi sebou se jejich lékařství posunulo na vyšší stupeň a tak patří do řad lepších léčitelům Alagaesie. Také mezi jejich tradici patří, že každé léto sestupují do údolí, kde sbírají plodiny a loví vysokou zvěř na zimu. Prakticky v údolí měsíc bydlí a pak se vrací zpět do osady. 

 

Krátce o refaldur:

Refaldur je trojice sourozenců o nichž se traduje, že sem přišli jako první Ledoví lidé a založili tento národ. Když zemřeli v úctyhodném věku jejich těla byla pohřbena, ale duše se převtělila do bílých krkavců. Tito tři krkavci mají za úkol chránit každého z Ledových a až bude národ v ohrožení, promění se zpět do lidské podoby a vyvedou krev své krve z temnoty. Nejstarší je bratr Schné (silný/vytrvalý) a pak jeho sestry dvojčata Einn (Královna světel) a Hinn (Královna noci). Aspektem smrti a zrození je u nich Slunce, které dovede jak nechat roztát sníh a vyrůst plodiny tak dovede zabíjet. Ledový národ totiž není schopný fungovat ve vysokých teplotách, protože na to jejich organismus není zvyklý a jednoduše by se přehřáli. 

 

Domovy:

Vesnice se nejčastěji objevují na vyvýšených místech, občas i přímo uvnitř hor. Osady se staví do kruhu. Klasický příbytek je kruhovitý stan. Tvoří jej kůže, dřevo a to co se zrovna hodí. Podlaha je dělaná z kamenů, posypaná kůrou stromů, aby izolovala od chladné země. Pro kůru se chodí jednou ročně do níže položených údolí či se kupuje od jiných kmenů. Postele nemají, mají jen pletené houpací sítě věšené různě po místnosti za dřevěnou konstrukci. Uprostřed je ohniště, kde se vaří a podobně. Před každým stanem je zapíchnut stejný počet oštěpů jako je členů rodiny žijící uvnitř. Oštěpy se používají čistě jako dekorace nikoli jako zbraň a jsou nejčastěji dřevěné, protože je to nejdostupnější materiál. Často se objevuje kolem osad drobné opevnění podobné dřevěnému plotu. Plot by asi neobstál před útokem, ale zamezí aby dovnitř pronikla zvěř či, aby tam vítr navál sníh. Uprostřed vesnice nejčastěji leží hromada kamení a na jejím vrchu jsou ze dřeva vyřezaní tři krkavci. Jejich svatyně. Některé kmeny se snaží ochočit si toulavé vlky. Nejčastěji se tito společníci objevují po boku Rannsónirů, lovců nebo náčelníků.

 

Popis:

 

Tělesná:

Ke svému věku je dostatečně vysoká, což je takových pět a půl stopy. Postavu má nasvalenou, avšak si stále zachovala ženské křivky. O Narren se dá říct, že patří mezi tu líbeznější část žen ve svém kmeni. Tvář má ostře řezanou a ošlehanou chladným větrem. Oči má tmavě hnědé nad kterými se jí line husté obočí. Nos má trochu větší, ale ne nijak moc a okolo něj má pihy. Rty má plné a růžové, dojem krásného úsměvu trochu kazí to, že je má od věčného chladu rozpraskané, její úsměv je ale jedna z mála věcí co vás tady v krajině věčného mrazu zahřeje.Vlasy má dlouhé do půl zad a bílé jako sníh, který leží všude v jejím okolí. Má rovné bílé zuby, což je poněkud neobvyklé.

Ramena i ruce má poměrně dost nasvalené a na pravém předloktí má vytetovanou větu Aldrei brottin (Nikdy nezlomeni). Za svůj dekolt se nemusí stydět, protože příroda ji obdařila stejně jako její matku. Na zádech má dlouhou jizvu, táhnoucí se od levé lopatky po pravý bok. Je to památka na bolestné zranění ze Zkoušek Rannsónira. Nohy má silné, zvyklé na dlouhé pochody sněhem.

Oblékání:

Jako každý člověk s trochou inteligence, nosí huňaté kožešiny, kde se to jen dá. Její oblečení má celkem tři vrstvy. První je jakési spodní prádlo, což je lněná košile a kamaše. Přes ně si obléká něco na způsob koženého kabátu a kožených kalhot a přes tohle všechno si ještě bere své kožešiny, ze zvířat jež už dokázala ulovit. Vždy nosí na krku svůj amulet, u kterého věří že ji vždy přinese štěstí a požehnání od Hinn a Einn. Jako zbraně nosí u opasku dýku, na zádech toulec s šípy, které jsou pro ní typické černou barvou dřeva a černými pery (aby byli vidět ve sněhu).

 

Povaha:

Je poměrně složitá osobnost. Navenek působí jako každý člověk z hor, chladně a ledově. Už na první pohled poznáte, že ona není jen obyčejná dívka z horské vesnice. Narren má ráda když je všechno jak má být, jelikož nesnáší zmatek jak ve věcech hmotných tak i v životě. Vždy si zvládne zachovat v rámci možností klidnou hlavu, protože už ji jako malou učili, že panika může za spousty úmrtí v horách. Ráda chodí proti proudu a nesnáší, když její osobnost někdo omezuje, takže má problémy pracovat ve větších skupinách. Jelikož všechno ráda dělá podle sebe váže se s tím také vlastnost umět velet. Ráda se učí a poznává nové věci, takže nemá ani problém se přizpůsobit různým podmínkám a to jak klimatickým tak i společenským. Ve svém nitru je to laskavá pozorná dívka, jež má cit pro krásu, ale tahle část její osobnosti není moc známá. Na všechny chce působit autoritativně, tvrdě a důstojně. Chce aby jí lidé respektovali a svým způsobem, aby se jí i báli a tím pádem jí poslouchali. Chodí v čele skupiny a nikdy nenechá své lidi ve štychu. Její čest jí to ani nedovolí, nechat lidi pod její velením v nesnázích. Je také velice vynalézavá, ale s řešením situací si dává vždy načas. Pokud jí zradíte či jí ublížíte, věřtě že její krutá pomsta vás nemine. Na pomstě si potrpí, jelikož je názoru, že každý by měl za své činy pykat. Platí u ní motto, ty po mě kamenem já po tobě celou skálou.

 

Historie:

 

Venku byla zrovna jedna z největších sněhových bouří, která se tu zimu objevila. Pro její lidi to byla jen trochu větší zima, ale pro mne jakožto návštěvníka by to mohlo být opravdu zlé, kdybych neovládal magii a neohřál se. Stál jsem na malém pahorku kousek od vesnice a sledoval mihotající se světlo jednoho ze stanů. Do stanu zaběhla dvojice postav zabalených v kožešinách a po minutách čekání se ozval ve větru děcký pláč. Usmál jsem se do šátku, jež jsem měl přes tvář. Moc dlouho jsem nemusel čekat na to, abych viděl onen rituál. Ven vynesli proutěný košík a došli k hromadě sněhu obestoupili hromadu kolem dokola a to malé, křehké dítě položili do sněhu. Osoba, jež nesla košík, usoudil jsem, že otec, posypala dítě hrstkou sněhu. A dítě plakalo dál.  Spíš řvalo zimou, ale jakmile jej otec posypal sněhem dítě se trochu utlumilo. Pak tam přišel stařík, asi šaman, něco tam blábolil a nakonec dítě odnesli zpět do stanu. Pak před stan symbolicky zabodli další oštěp. A začali oslavy narození.

Zvedl jsem oči k noční obloze a zahleděl se na hvězdy. “Vítej v Alagaesii, dítě.”zašeptal jsem do větru, odvrátil se k vesnici zády a ztratil se mezi vločkami..

 

Narrenino dětství bylo v rámci možností šťastné. Jako každé dítě chodila ke kmenovému mistrovi se učit o jejich historii, kultuře, ale i o jiných národech. S úsměvem vzpomíná, jak mistrovi, který byl mrzák, utíkala z jeho přednášek a radši si hrála ve sněhu. Zlomový okamžik nadešel když jí bylo čtrnáct let a ona mohla jako každý právoplatný člen jejich kmene na svůj první lov. Na lov s ní šel i její otec, Sne a její bratranec Raké s hrstkou starých lovců, kteří měli dávat pozor na méně zkušené. Narren měla problémy držet se skupinou trénovaných lovců krok a tak se během cesty do Údolí ztratila celkem dvakrát a vždy ji našel Raké. Celý lov nebyl nijak zajímavý a pro Narren byl pouze zklamáním, protože ona osobně neměla možnost ani jednou vystřelit a jeden z lovců ji nakázal jen se dívat na ostatní z odstupu. Když se večer vraceli Narren se loudala vzadu a byla naprosto bez nálady až do okamžiku, kdy uviděla kousek od cesty přeběhnout jakéhosi malého tvora. Neváhala a rozběhla se z cesty za vidinou úlovku. Pronásledovala tu chlupatou kouli a po pár výstřelech ji i dostala. Byla tak nadšená z toho, že je to poprvé kdy něco ulovila, že ani nepostřehla že lovci už odešli. A ani ji nehledali. Vrátila se po svých stopách zpět, celá vystrašená. Rychle se rozběhla po stopách, tisknouc si ke hrudi mrtvé zvířátko. Už byla černočerná noc a z dálky bylo slyšet, jak se šelmy vypravují na lov. Narren se objevila ve vesnici až brzy ráno, celá promrzlá a vystrašené, ale i přesto pyšná. Nevadilo jí, že ji otec kárá a vrstevníci se jí smějí za to, že se ztratila a její úlovek není tak skvostný jako jejich lišky. Byla štastná, protože dokázala něco ulovit. A to znamenalo, že už je dospělá. 

Jak plynuly roky, Narren se začala zdokonalovat v lovu, vytrvalém běhu a všemu ostatnímu o čem věděla, že bude jako Rannsónir, kterým si přála být od dětství,  potřebovat. U Narren se ale projevili i další vlastnosti, schopnost velet. Když dovršila pět a dvacet let rozhodla se pokusit složit zkoušky Vrchního Rannsónira jako snad nejmaladší uchazeč v historii jejich kmene. Zkoušky měli symbolické čtyři části. První byla za pět dní navštívit všechny kmeny a získat jejich požehnání bez toho, aby promluvila. Druhá byla sejít do údolí a ulovit tři ksy vysoké zvěře a tu přinést do osady. Třetí byla utkat se v boji s nejlepšími Rannsóniry a čtvrtá, ta nejtěžší, byla vystopovat Urgala a zabít jej. Z onoho boje si Narren přinesla dlouhou jizvu, ale získala post Vrchního Rannsónira. Byla první Vrchní Rannsónirkou za posledních deset let.

Venku hučel vítr. Narren seděla v kruhu v náčelníkově stanu a spolu s ostatními Rannsóniry debatovali o méně důležitých věcech. Najednou plachtu stanu rozhrnul malý chlapec, bylo mu kolem deseti. “Venku jsou nějací Skatrblakka!” vykřikl rozrušeně, protože ani on ani nikdo jiný nečekal, že by v bouři někdo přišel. Skatrblakka byl název pro cizince, kteří vypadali jako lidé z hor. Všichni účastníci debaty se zvedli a šli k provizorní bráně. U ní stálo tak osm lidí, všichni zranění,  mezi nimi byla i těhotná žena, pár mužů a jeden mladý chlapec. To bylo zvláštní. 

Pustili je dovnitř a cizinci pověděli, co se jim stalo.

Muž s popáleným obličejem vyprávěl, jak je uprostřed noci přepadla skupina vrahů a čarodějů, jimž z rukou šlehaly plameny a mluvili cizím jazykem. Zapálili jejich obydlí, zabili mnoho mnoho z nich a jen oni, dovedli utéct. Jelikož tento kmen, co byl napaden, byl kmen náčelníkova bratra, byla to rána a náčelník T´sha se rozhodl pomstít. Cizinec, tedy O´gar, je popsal jako pětičlenou skupinu žen i mužů s ostrými tvářemi, kteří dovedli jak kouzlit tak i zabíjet meči. Nikdo pořádně neví zda to jsou elfové, lidé či možná druidi. T´sha poslal Narren k dvanácti kmenům s žádostí o pomoc při pomstě, ale odpovědělo jich jen sedm. A tak vznikla Aliance Sedmi, která poslala Narren a dalších šest Rannsónnirů zabít ony vetřelce, které podle stylu jejich útoku pojmenovali Ohně. Protože jen oheň se může rovnat síle ledu sněhu.

A tak Narren šla. Jelikož Ohně byli v této krajině očividně cizinci, zanechávali po sobě stopy, které dokázal Tont přečíst či Mäne vyčmuchat. Po několika týdnech cesty se krajina kolem nich začala měnit. Za celou svou cestu narazili jen na jedno stádo Urgalů, což bylo poněkud divné, jelikož předpokládali, že jich tu bude mnohem víc. Ubylo sněhu, oteplilo se, přibyla zeleň a zvěř. Nikdo z jejich sedmičlenné výpravy nepohrdal okolím, protože pro ně to bylo opravdu kouzelné. Zelené stromy, zpěv ptáků a zmizel i ledový vítr. Když sešli z hor každou vesnicí, kterou minuli je doprovázeli zvědavé pohledy místních, protože pro ně musela být opravdu velká zvláštnost vidět takové albíny s vlkem, jak si to štrádují cestou necestou. Narren se tahle krajina líbila a chápala, proč kmeny odchází do Teirmu. Nemusí tam tolik hladovět, protože se tam dá lovit a není tam taková zima. Jednou je zastavili vojáci Království, ale Sáre to s nimi nějak domluvila, takže mohli jít dál. Navštívili i hlavní město Alagaesie, kde ale nebyli moc dlouho, jelikož to nepovažovali za bezpečné. Pak navštívili i špíny Dras-Leony, kde si ukradli koně. Prvních pár dní na koních byli poněkud hektické, jelikož nikdo z nich je pořádně nedovedl ovládat.A nedaleko Dras-Leony dostihli jednoho z Ohňů.

Narren divoce zařvala a rozběhla se za ním. Ostatní běželi po jejím boku a Mäne zuřivě vrčela. Lov začal. Oheň byla v tomto případě žena, byla zraněná, měla obvázaný bok a bylo očividné, že jí tady ostatní nechali a šli bez ní. Nejspíš ji opustili před několika dny, protože žena neměla žádné jídlo. Zřejmě narazili na Urgaly. Dobře jí tak. O´gar po ní hodil oštěp, ale minul, protože žena se chránila kouzly. Ale nemohla jejich nápor vydržet. Narren s Mýtou se zastavil se začali zasypávat Oheň šípy. Netrvalo dlouho a žena bezvládně ležela kus od svého tábořiště prošpikovaná šípy a sípala.

Figo k ní přišel a namířil na ní oštěp. “Kde jsou ostatní?” zeptal se lámaným centrálním dialektem.

“Tam, kam vy nemůžete.” zavrčela žena se smíchem, prudce se zvedla a tím se sama nabodla na jeho oštěp.

“U Hinn!” zaklela Sáre.

“Měla víc trpět.” zavčela.

O´gar přišel k jejímu tělu a bodl do ní.

“Za můj kmen.” Narren hladila Mäne a sledovala mrtvolu.

"Nemůžeme do pouště."prohlásila Narren a zvedla pohled ke svým druhům.

 

Schopnosti:

boj na blízko- 3/7

střelba lukem- 4/7

hod oštěpem- 2/7

stopování- 3/7

Běh:

V horách se sice moc často neběhá, spíše se orientují na dlouhé pochody hlubokým sněhem, ale ani v Království neměla sebemenší problém s během po loukách. Může o sobě říct, že je dobrá běžkyně. Problémy jí, ale dělá rychlý běh na krátké vzdálenosti, jelikož nedovede vyvinout vysokou rychlost během pár sekund.

Orientace:

V orientaci patří mezi nejlepší mezi Rannsóniry Aliance hned po Mýtě. Nedělá jí problém orientovat se v jednotvárné krajině, protože vždy dovede najít body, podle kterých určit směr. Matka jí učila číst hvězdy, takže se dovede orientovat i za noci, tedy pokud je nebe bez mraků. 

Vzdělání:

Ona osobně umí jejich jednoduché písmo, které je spíše obrázkové. Písmo centrálního dialektu či starověkkého jazyka je jí zapovězeno, ale jí to nevadí. Umí něco málo o dějinách Algaesie, takže ví že tu byli války elfů a draků, že jsou tu nějací trpaslíci, Vardenové a třeba že Aberon je hlavní město Surdy.  O momentální situaci v Alagaesii, ale nemá ponětí.

 

 

Rodina:

otec Sne

Sne je typický představitel svého národa. Vysoký albín s kupou svalů. Je poněkud úzkoprsý, ale tuto ne zrovna dobrou vlastnost kompenzuje svým dobrým srdcem. Funguje jako kuchař. S Iljou se seznámil když na ní vylil omylem polévku. 

matka Ilja

Ilja je drobná žena s černými vlasy, což je v těchto končinách nevídaný jev a proto se jí říká “Sněžná vrána.” Je známá pro svou vysokou inteligenci, také proto vyučuje mladší generace spolu s šamanem. Sama se stala zástupkyní šamana, který už je starý a patřičně proto změnila svůj zjev. Narren si myslí, že to s tím šamanem přehání a že teď vypadá poněkud strašidlně.

strýc Ferro

Vdovec, jenž přišel o svou životní lásku při útoku Urgalů ještě než se Narren narodila. Má s ní syna, kterého nadevšechno miluje a snaží se mu dát naprosto všechno. Pod svou střechu vzal i nalezence Rayla a Tonta, jenže na ty už moc té otcovské lásky nezbylo. Ne, že by na ně byl zlý, ale ani hodný. Zastává post lovce pod svou neteří Narren.

bratranec Raké

Je trochu naiva, není zrovna chytrý, ale je vytrvalý a chrání si to, co miluje. Rayla a Tonta nijak v lásce nemá, ale dokáže s nimi žít na jednom místě. Je na postu stejném jako jeho otec.

 

Přátelé:

Blóm Amo  Frystinderr

Dívka, o rok mladší jak Narren, podobně vysoká, ale narozdíl od Narren je poctivá a nesnáší lhaní. Je taková šedá eminence, ale když se jí něco doopravdy nelíbí, dupne si. Je spíše pěšák než generál. Má světle hnědé vlasy a zelené oči, přes levou tvář se jí táhne přes levé oko jizva. Nikomu neřekla, jak se jí to stalo. Je její zástupce u Rannsónirů, ale jelikož je těhotná, nešla s Narren.

Rayl Ferro Máwë

Starší ze dvojčat. Vysoký, statný muž s hnědými vlasy a oči. Je rád svůj. Nepostojí na místě a je pro každou srandu. Je znám pro svoje nemístné poznámky a též je členem Rannsónirů Aliance, protože stejně jako jeho bratr zastupuje jeden z kmenů přesněji ten, do kterého se přiženil.

Tont Ferro Frystinderr Taymöll

Mladší a povahově pravý opak. Je tichý, upjatý a vždy je ten, co “kazí srandu.” Dokáže odhadovat nadcházející události a často dovede vymyslet i dobré řešení krizí. Projevuje se u něj malé kouzelnické nadání. Dokázal nechat vystřelit kámen po Narren, když se na ni naštval. Čím je starší tím se ale častěji stává, že provede nějaké kouzlo, proto během Lovu na ohně hledá i potají mistra, co by jej učil to ovládnout. Šel jako zástupce třetího kmene Taymöll, protože onen kmen neměl žádné kvalitní Rannsóniry.

O´gar Jikö Malen

Muž starší než Narren, ale i přesto ji poslouchá a respektuje. Je mu kolem čtyřiceti let a je znám pro své lovecké schopnosti. Je menší než Narren a v obličeji moc pěkný není, za to však má srdce ze zlata. Aspoň to říká Narren i když Rayl tvrdí opak. To on pochází z onoho kmene, který Ohně napadli. Byl jedin bojeschopný muž, sice kdysi býval čistě jen lovec, ale chtěl jít pomstít svůj národ. 

Sáre Ikar Alderton

Žena ve středních letech s kterou se Narren často hádá, protože mají odlišné názory, ale i tak jsou svým způsobem dobré přítelkyně. Sáre je pro Narren i její mistr, stejně jako O´gar. Sáre vyrostla v té nejnepřístupnější část hor, takže ona prakticky střety s urgaly nezažila za to však zažila zimy při kterých její lidé umírali na podchlazení, když se zvedli z dosahu ohně. Má dvě děti, jedno jí ale zahynulo na zápal plic a to druhé, syn, si našel ženu.

Figo Tork  Derrä

Muž, který je na poměry Ledového národa hodně vysoký, protože měří jako obyčejný muž z vnitrozemí. Je o tři roky starší než Narren. Je tichý a z jejich společenstva je ten nejméně společenský. Mezi jeho hlavní povahové rysy patří ohleduplnost a výbušnost. Jeho povahu plně kompenzuje jeho um s oštěpem a stopování. Také má po svém boku vlka, kterého pojmenoval Brottin. 

Mýta Hellom Kwahäi

Dívka, tedy už žena, stejně stará možná starší než Narren. Na tváři má symbolické řezy, které u členů jejího kmene vždy uvidíte. Řezy jsou část rituálu síly, který provádí při zabití více jak dvou Urgalů. Ona se stala Rannsónirkou, jelikož při napadení její vesnice Urgaly, jako jedna z mála dovedla ubránit jejich osadu. Je známá v celém Ledovém národě svou nenávistí vůči oněm bestiím a svým mistrovským umem je zabíjet. Žijí v teplejší oblasti než ostatní kmeny, proto jejich oblečení netvoří husté kožešiny jako u Narren či Figa.
 

Majetek

kabát

kožešiny

kalhoty

spodní prádlo

boty

až zemřou její rodiče automaticky bude jejich stan patřit jí

oštěp

amulet

šípy

luk

toulec

nůž

Mäne (=Pozor šelma!)

její mladá vlčice, kterou dostala darem od T'shy.

Slyší na své jméno a Narren si myslí, že rozumí tomu, co jí říká. 

kůň, kterému říká jednoduše Herka

a holý život

Začátečník 0 Mistr

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Lidé - Muž
Dne: 09.09.2018 20:35:18 FB



Jméno: Vennor Mondest z Aroughs
Rasa: Člověk
Pohlaví: Muž
Datum narození: 20. Světločas 3246
Náboženství: Jeho rodiče jsou věrnými následovníky Solase, ale Vennorovi se tato víra moc nezamlouvá a smýšlí o sobě jako o ateistovi
Jazyky: Obecný jazyk (severní i jižní dialekt, díky příbuzným na obou světových stranách), docela obstojně Starověký jazyk, základy jazyka trpaslíků, kterým velmi nerad mluví, protože si myslí, že na to prostě nemá dobrý hlas, ale nikdy o tom nikomu nic neřekl, základy jazyka kočovných kmenů, které se naučil od tajemného pocestného
Titul a povolání: Mladý baron z Aroughs, čerstvě vyučený písař

 

Podoba

Tělesná stránka
Vennor je mladík spíše vyššího vzrůstu a na to, že se narodil poblíž Surdy, má velmi světlou pleť, což se přisuzuje jeho dědu, který pocházel ze severu Království. V dětství velmi připomínal děvčátko, díky čemuž si od svého staršího bratra vysloužil přezdívku „princezna“ (jeho nejstarší sestry se ho nejednou snažili obléci do holčičích šatů), a dodnes má postavu spíše mrštnou a není to žádný haban. Jeho vlasy jsou černé jako úhel, vlnité a sahají mu lehce pod ramena. Většinou zůstávají rozpuštěné, pokud Vennorovi zrovna nepřekáží v činnosti. Má šedo-modré a věčně kamsi zahleděné oči… tedy jen levé oko. O to pravé totiž nenávratně přišel, když mu do něj vlétl uhlík z hradního krbu. Od té doby na jeho místě nosí koženou pásku. Vennor si často nechává narůst o trochu delší nehty na pravé ruce, aby se mu lépe hrálo na loutnu. Mluví měkkým jemně zastřeným baritonem, ale při zpěvu je z něj slušný tenorista.
Oblékání
Odívá většinou tmavé barvy, protože je toho názoru, že u takových barev člověk nemusí nic speciálního vymýšlet, a přesto to vypadá dobře a nemá rád přílišné ozdoby, protože nechce, aby pro něj rodiče utráceli za nějaké drahé šaty - na to má přeci své sestry. Nejradši má svůj černý dlouhý plášť z kůže temnivce, který mu daroval jeho severský děd. Samozřejmě ho, ale nosí spíše v chladných dnech a na cesty, protože na jihu není radno nosit tak teplé oblečení. :)) Při vystupování nosívá jemně zdobené kabátce, ale v soukromí je nosí spíše jednodušší, či zůstává oděný pouze v tunice. Ač má rád zvířata, své zalíbení našel spíše v kůži než v tkaninách. Boty nosívá vysoké s kulatou špičkou.
Co se týče zbroje a vybavení, nosí povětšinou za pasem několik nožů a dýk, se kterými se naučil docela obstojně zacházet od jednoho přítele, ale svůj obouruční meč u sebe nenosí, protože mu přijde zbytečně velký a v mečích stejně nemá nijakou zálibu. Párkrát na sebe zkusil navléci také brnění, ale má raději spíše ošacení, ve kterém se může hýbat. Pro jistotu mívá vždycky po ruce také náhradní struny ke své loutně se kterou ho ostatně najdeme také velmi často.

 

Povaha

Maska
Vennor se většinou jako správný šlechtic chová, tak jak si situace žádá. Před rodiči je většinou spíše mlčenlivý a bez reptání dělá vše, o co si žádají, ale jakmile jsou z dohledu je velmi komunikativní. Chytá se každé příležitosti se naučit něco nového a lidi většinou těší s jakou pílí a precizností se do všeho vrhá. Není to žádná kopa srandy, co se věčně směje od ucha k uchu, ale často baví společnost svými trefnými poznámkami a hrami se slovy a milým úsměvem. V nepřítomnosti rodičů se také často popichuje se svým bratrem Savenem a se svými sestrami se – kromě Villy, která je mu věkově nejblíž – nebaví, protože je zajímají jen šperky a šaty a nikdy z nich nevypadne nic kloudného. Když byl mladší skoro nemluvil, protože se bál, že řekne něco špatně, ale když začal se studiem na královského písaře, velmi si osvojil schopnost improvizace, takže se rozmluvil a dokáže vést docela zajímavé konverzace. Dodnes však zůstává spíše posluchačem než vypravěčem.
Tvář
Sám sobě si Vennor vždycky říká, že to, co dělá je to, co je pro něj nejlepší. Snaží se, aby za každé situace splnil všechna očekávání, a to hlavně svých rodičů, ke kterým stále cítí výčitky, a je velmi rozladěný, když se mu to nedaří. Proto se snaží vždycky bedlivě sledovat své okolí a co nejlépe ho využít ku svému prospěchu, i kdyby měl lidem do očí lhát. Často mu ale na mysli vytanou pochybnosti nad tím, co může vůbec společnosti nabídnout čistě ze svého a co jenom předstírá. V takových chvílích se nejvíce uchyluje k hraní na loutnu, protože ho vždycky najde Villa, která ho nadšeně poslouchá, ne proto, že je nějaký šlechtic, ale proto, že se jí líbí jeho hudba, což mu vždy připomene jednoho starého přítele. Když je sám a nemá co dělat, trénuje vrhání nožů a dýk. Nejradši má veselou společnost, a ač to zní podivně, rád se i někdy pohádá, protože to pro něj znamená, že se před ním druhý člověk nepřetvařuje, což je docela paradox, vzhledem k tomu, jak často se přetvařuje on sám.
Duše
Ve skrytu duše by si Vennor přál utéct někam do dalekých krajů, kde ho nikdo nezná a hrát tam pro opravdovou radost publika z hudebního prožitku a být nikým. Být prostě potulným hudebníkem, který rozdává radost, bez žádných závazků a bez toho, aby neustále plnil něčí požadavky. Procestovat neznámé kraje a naučit se zdejším zvykům. Dostat se třeba až k elfům a naučit se na jejich tajuplné nástroje. Najít spřízněnou duši a být šťastný. Povinnost k rodině a strach o jejich zajištění ho však drží jako ocelové řetězy. Kdo ví… třeba se jednou objeví něco, nebo někdo, kdo ho těch řetězů zbaví.
 

Historie
Kdysi dávno žil byl v Alagaesii silný baronský rod Mondestů. Byl poměrně bohatý a prosperující do té doby, než starý Merton Mondest špatně zainvestoval a začal postupně přicházet o majetek. Co však čert nechtěl měl dvě dcery (dvojčata) Arrinu a Irin s jejichž provdáním by navíc ještě přišel o území a víc peněz. Potřebovali s manželkou syna, který by se oženil s nějakou bohatou dámou a znovu je zajistil, kterého také brzy dostali. Pojmenovali ho Saven a měli s ním velké plány. Jenže po pár měsících na světě syn onemocněl neznámou nemocí, díky které se téměř nemohl hýbat a musel zůstat upoutaný na lůžko. Medici se o něj sice starali dobře, ale léčba probíhala pomalu, a tak se Mondestové rozhodli zariskovat a zkusit dalšího potomka. Tím však byla ovšem znovu dcera (pojmenovali jí Villa), takže se to rozhodli zkusit úplně naposled a… povedlo se! V únoru roku 3246 se jim narodil zdravý syn Vennor, který získal jméno po dědečkovi ze severu, který zde spravoval několik vesnic. Když mu však byli dva roky, jeho bratr byl po čtyřech letech na lůžku konečně řádně uzdraven a postavil se na nohy. Baron z toho byl celý nadšený a staršího syna začali s manželkou hýčkat a začali mu domlouvat sňatek. Jeho sestrám začali shánět manžela u rodů, které by je zajistil do té doby, než budou mít, díky Savenovi, co nabídnout a rod se začal znovu stavět na nohy. Vennora začali zanebávat, a jediní, kdo se o něj pořádně zajímal, byla jeho o rok starší sestra Villa a jeho děd Vennor ze severu, kteří ho vždy udržovali v dobré náladě. Ti se mu ale nemohli věnovat vždy, takže byl dost často úplně bezprizorní, utíkal služebnictvu, toulal se a hledal, co by ho nadchlo. Dědeček ho také naučil číst a psát, a tak chlapec trávil hodně času v knihovně, kde vstřebával všechno, co se dalo. I když byl vždy mnohem učenější, bratrovi vždy záviděl, a tak nezahálel a snažil se rodičům ukázat, jak je schopný, ale Saven v jejich očích všechno přebil. Byl silný za tři, brzy se schopně oháněl mečem a učaroval každou dívku. Vennor měl naopak slabší postavu, dělalo mu problém uzvednout meč a lidé si ho s dívkou spíš pletli. Poté, jedné Zimy, děd Vennor zemřel a jeho vnukovi tak zbyla už jenom Villa. Když mu však bylo patnáct let, potkala ho příhoda, která jemu a celé jeho rodině obrátila život naruby…
Tajemný pocestný
Na Jaře, asi měsíc po svých patnáctých narozeninách, se Vennor po úspěšném útěku služebnictvu zatoulal do temných uliček Aroughs, kde ho zaujala pomalu se klátící postava v kápi, které se opírala o zeď kousek od starého bylinkářství. Byl to snědý muž středního věku s těžce poraněnou nohou. Vypadal, že bez pomoci dlouho nepřežije a v okolí nikdo nebyl. Tu zatoužil Vennor po dobrodružství a rozhodl se, že muži pomůže. Chtěl ho odvést k sobě domů, ale pocestný pořád drmolil o tom, že o něm nesmí nikdo vědět. Vennor ho tedy schoval ve staré rodové stájí, která byla opuštěná kvůli přílišné vzdálenosti od usedlosti. Tam mu muž poradil, co má sehnat a co má se zraněním dělat, jestli mu chce pomoct, a poté upadl do bezvědomí. Ani mu neřekl své jméno a jak se zranil. Ale to bylo chlapci jedno. Konečně se objevil někdo, kdo ho potřebuje. Zařídil tedy, co se dalo, a když to šlo, tak se tajně vytratil z hradu a jediný, kdo něco tušil byla Villa, která nikomu nic neřekla a Vennorovo zmizení vždy bravůrně vysvětlila. Noha raněného se léčila pomalu a vypadalo to, že si ve stáji ještě pobude, ale asi po pěti dnech alespoň      konečně sípavě promluvil:
„Chlapče, ty nemáš rodinu?“
„Řekl bych, že mám,“ odpověděl Vennor.
„A řekls o mně někomu?“ zeptal se znovu muž.
„Neřekl.“
„Dobře... Nevypadáš, že bys měl důvod lhát. Máš nějaké přátele?“
„Hmm… asi ne. Hodně se bavím se svojí sestrou,“ pousmál se Vennor. „Zanedlouho se ale bude vdávat, takže už na mě asi nebude mít čas..“
„Vida, vypadá to, že máme přece jenom něco společného! Taky tu nemám známé a ty vypadáš jako hoch, co umí držet jazyk za zuby. Je mi na nic z toho, že se tu o mě takhle staráš a já ti nedávám nic na oplátku. Co takhle udělat dohodu?“
A tak začalo velmi podivné přátelství dvou lidí, co o sobě nevěděli zhola nic. A na čem se tehdy vlastně dohodli? Za Vennorovi služby ho muž začal učit jazyk kočovných kmenů, se kterými jednu dobu cestoval, a když se dozvěděl o tom, jak nešikovně chlapec zachází s mečem, nabídl, že ho naučí ohánět se s noži a dýkami i proto, že si všiml chlapcovi mrštné postavy. Navrhl mu také, že jestli mu nevyhovuje váha meče, může se, se svým základem z těch několika dvorních pokusů, pokusit o boj s tesákem, což Vennorovi nepřišlo jako špatný nápad. Trénink byl značně omezen vzhledem k tomu, že pocestný mohl maximálně sedět, ale i tak toho Vennora naučil dost. Povídal mu také příběhy o zbytku Alagaesie a vůbec mu nevadilo, že Vennor většinou jenom poslouchá, ale také se spolu dost nasmáli. Chlapec mu občas do stáje chodil hrát na loutnu, na kterou se začal učit po dědově smrti a pocestný vypadal, spokojeně, což ho velmi těšilo. Z nějakého neznámého důvodu se zranění dlouho pořádně nehojilo, ale nakonec byl muž přece jen schopný pomalu vstát. Rodina Mondestů se mezitím rozvíjela a Vennorův bratr se vydal poznat svojí budoucí ženu. Najednou se však stalo, k čemu jednou muselo dojít. Do hrádku přiběhla děvečka, která byla pověřená to dát ve stáji do pořádku, kvůli tomu, že chtěl baron navýšit počty své jezdecké družiny, s tím, že tam zahlédla cizího muže. Všichni se tam vydali, ale na místě ležel jenom vzkaz napsaný v jazyce kočovných kmenů, na kterém po Vennorově lámavém překladu stálo něco jako:
„Děkuji chlapče. Věřím, že si jednou najdeš tolik přátel, že je ani nespočítáš. Rozvíjej, co ses naučil a dělej, co tě baví. Zachránils mi život a já ti tak budu navždy zavázán. Snad se naše cesty ještě setkají. Jestli ano, rád ti pomohu. Sbohem, musím se vrátit ke svému poslání. “
Písařem pro dobro rodiny
Vennor se snažil nedávat najevo smutek a předstíral, že o tom nic neví, avšak jeho otci neušlo, že se na vzkaz díval nějak dlouho na to, že ho ani neuměl přečíst. Po nějaké době se odkudsi rozkřiklo, že v hrabství Mondestů kdosi skrýval surdského zvěda, který byl magicky zraněn při útěku s informacemi. Merton Mondest byl tak nucen vybrat ze svých řad služebného, kterého by mohl nařknout a popravit. Kdyby se totiž provalilo, že byl tím, kdo skrýval zvěda, vyloženě člen rodu, pravděpodobně by Mondestové přišli i o poslední zbytky bohatství, co mají. Přesto jméno Mondest v očích všech ostatních šlechticů značně kleslo a domluvené sňatky byli zrušeny, takže rod znovu začal upadat. Ostatní nic netušili, ale Vennor věděl, že se dříve nebo později někdo dozví, že oním skrývačem byl právě on a věděl, že byl také tím, kdo pomohl k pádu celého rodu. Sice k rodině neměl tak velký vztah, ale Ville to udělat nemohl a věděl, že rodiče už s ním měli práce dost, takže se rozhodl, že se začne věnovat výhradně studiu, naučí se všechny dovednosti, nutné pro špičkového písaře a s pomocí několika vlivných kontaktů, které rodině zbyly, se dostane až ke králi, kterému předvede své schopnosti, získá si jeho přízeň a pak rodu znovu navrátí jeho ztracenou slávu a bohatství. Věděl totiž, že královský písař má velký vliv, i co se diplomacie týče, a že by jeho rod mohl být při dobré službě povýšen až na hraběcí. Domluvil to tedy se svým otcem, který si pravděpodobně konečně uvědomil, že má na úpadku také svůj díl, a ten mu dal k dispozici veškeré prostředky k učení, které mohli Mondestové ještě sehnat. Na silného, leč pošetilého a mírně přihlouplého, Savena se v obnovování a budování rodu nemohli spoléhat, takže byl tento plán ten nejlepší, se kterým mohl kdokoliv přijít.

Uplynulo několik let a Vennor už se neměl v Aroughs co naučit. Sbalil si peníze a povolenky, několik věcí a koňmo se pomalu vydal směrem na sever k hlavnímu městu, aby splnil svoje poslání a po cestě vylepšil své schopnosti a třeba se nechal na nějakou dobu zaměstnat u nějakého vyššího šlechtického rodu. Kdo ví, co ho na cestě ještě potká.

 

Schopnosti
Vennor je velmi bystrý mladík a za svůj život si vybudoval schopnost rychlého uvažování a improvizace. V boji se spoléhá spíše na svoji hbitost a nerad se dostává k boji z blízka, protože neoplývá příliš velkou muskulaturou, s mečem se nikdy moc nenaučil a umí spíše dobře uhýbat. Ostatně se za každých okolností snaží sledovat své okolí...

Užívání bodných a lehkých sečných zbraní – 2/7
Hra na loutnu – 2/7
Jízda na koni – 2/7
Písařství – 3/7

 

Rodina
Baronka Nava z Ceunonu
Vennorova matka, jejíž rod pochází Ceunonu, ale jeho část se uchýlila k jihu. Je to vysoká bledá žena s mírně vlnitými vlasy slámové barvy a zelenýma očima. V podstatě jen visí očima stále jen na svém manželi a udělala by pro něj cokoliv. Vennorovu výchovu těžce zanedbávala, protože byl v jejích očích vždy jen náhrada za jejího prvorozeného syna a nikdy se o něj moc nestarala. Nechávala vše na služebných a radši kupovala šaty svým pěkným dcerkám.
 Baron Merton Mondest
Vennorův otec, který se vždy snažil udělat pro rodinu jen to nejlepší, ale nikdy se mu příliš nedařilo. Je jen o málo vyšší než jeho žena, a dříve černými vlasy a bujným knírem dnes prorůstá stříbro. Jeho kůže má věčně opálený odstín a jeho oči mají kaštanovou barvu. S nabývajícím věkem si začal uvědomovat svá životní pochybení, ale vždy se snažil dát vše do pořádku.
Saven Mondest
Saven je ve všem pravým opakem svého mladšího bratra Vennora. Je urostlý, tmavooký s vlasy světle-hnědými a spíše matčinými, ale otcovou opálenou pletí. Je ho všude plno a rád ukazuje, co síly v sobě má. Zvláště pak před dámskou společností. Má však nosánek nahoru a rozumu moc nepobral, přičemž jednou dokonce prohlásil, že až z něj bude hlava rodu, nebude muset dělat nic, protože to za něj všechno bude dělat Vennor, ze kterého si také dost často utahuje.
Villa Mondestová
Villa je hrdou Vennorovou starší sestrou, která se o něj vždycky ráda starala. Je poměrně malého vzrůstu a svým vzhledem připomíná typickou jižanku. Je spíše divočejší povahy, ale umí zachovat i chladnou hlavu a je také velmi soběstačná. Má ráda umění a nejraději poslouchá Vennorovu hru na loutnu.
Arrina a Irin Mondestovy
Vennorovi sestry, dvojčata, které jsou na chlup stejné, a ještě k tomu velmi připomínají svou matku. Jediné, co je zajímá jsou šaty a pěkné věci, které by podle nich měli být i všude po okolí. Jsou velmi náladové a dokážou být značně nepříjemné, když není po jejich.
Baron Vennor z Ceunonu (zesnulý)
Vennorův děd, který vlastnil několik osad na severu Království. Býval to vysoký, dříve plavovlasý moudrý muž, který rád cestoval na jih. Měl Vennora velmi rád a často mu vyprávěl příběhy. Jelikož byl vdovcem a rodina jeho dcery se o pozemky na severu nemohla starat, dostal je po jeho smrti jakýsi jiný rod. Jeho smrt Vennora velmi zasáhla.

 

Majetek

Majetek na cesty
Sedlo a úzdečka
Plášť z temnivce od dědečka
Loutna, na kterou se učí hrát
Náhradní struny k loutně
Nože, dýky a jeden zvláštně zdobený tesák od tajemného zraněného pocestného, který jich u sebe nosil překvapivě hodně
Svazek pergamenů
Několik brků na psaní
Rodový prsten
Potvrzení o vyučení od písařského mistra v Aroughs
Slovník trpaslického jazyka
Jezdecké oblečení
Nějaké to náhradní oblečení
Přikrývka
Vak s vodou
Jídlo na cestu
Křesadlo
Peníze
Sedlové brašny
Meč od otce, který je však vždy jen přivázaný k sedlovým brašnám
Majetek v Aroughs
Pokoj v hrádku Mondestů
Spousta učebního materiálu
Nějaké to nóbl oblečení
Menší obnos v rodovém trezoru

Kontakt
marusmeiky@seznam.cz
 

 

Začátečník 1306 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Yoseňané - Žena
Dne: 01.09.2018 08:19:01 FB



Alyethi

 

 

 

 

Jméno: Alyethi
Typ postavy: Mechanická
Rasa: Elf
Pohlaví: Žena
Věk: 97
 
Jazyky:
Samozřejmě starověký jazyk. Jazyk lidí zatím neovládá zcela plynně a občas má problém si vzpomenout na nějaké slovo, ale pilně studuje dál.
 
Podoba:
Pohlédnete do elfčina obličeje, a ihned vás zamrazí z pronikavého pohledu ledově modrých očí, které jakoby se vám zavrtávaly až do nejvzdálenějších hlubin duše. Když se po nesnesitelných pár vteřinách konečně donutíte odvrátit pohled, zjistíte, že se elfka tichounce směje. Její smích není hlasitější než šepot listí všude okolo, ale i přesto vám dodá dostatek odvahy na to, abyste znovu pohlédli do jejího obličeje a pokusili se odkrýt alespoň malou část tajemství, skrývající se za sešikmenýma očima, které už vám teď místo nemilosrdných ledových planin připomínají spíše pomněnky. Vidíte, že se uprostřed elfčina obličeje skví dlouhý, ladně tvarovaný nos, a pod ním jsou téměř bezchybná ústa nyní zkřivená do mírného úsměvu. Oválnou tvář jí rámují dlouhé, u konečků trochu zvlněné vlasy, které se na slunci lesknou jako tekuté stříbro, a kdyby nebyly její oči tak nádherné a zároveň děsivé, řekli byste si, že právě vlasy jsou to nejkrásnější na elfčině těle. Když pohledem bloudíte směrem dolů, všimnete si, že se na levé straně jejího krku vyskytuje malá, sotva patrná jizva. Trošku se zachvějete když si představíte, jak k ní mohla přijít. Kdyby tehdy špička meče proťala elfčinu kůži jen o pár milimetrů vedle, pravděpodobně by její s-myslí-jiných-hrající-si-oči navždy pohasly. Celé Alyethino tělo je stejně půvabné jako těla ostatních elfů. Ve srovnání s lidmi je vysoká, ale podle elfských měřítek je její výška průměrná. Jako všichni ostatní příslušníci její rasy si potrpí na vkusném oblečení, nejraději však má svoje tmavě zelené šaty utkané z lámarae, které ostře kontrastují s jejími vlasy a doma v Ellesméře je nosí skoro pořád.
 
Povaha:
Alyethina povaha je velmi vyrovnaná a klidná. Tak jako většina elfů umí skvěle skrývat emoce a jen tak ji něco nerozhodí. Mluví jen málo, ale ráda občas své pocity vyjadřuje písněmi. Stejně je ale, když zpívá, těžké uhodnout, jestli zpívá zrovna o jejích vlastních emocích. Zná své schopnosti, ale i přesto se někdy podceňuje a nemá příliš velké sebevědomí. Poté, co ztratila otce, si vybudovala negativní vztah ke Království, ale ví, že Galbatorixovi nemá šanci se vyrovnat, takže ani neuvažuje o pomstě. Je ráda, že se narodila jako elfka a že nespadá pod jeho nadvládu.
 
Historie:
Vyrůstala u rodičů, Ewreen a Sëgieda, kteří pro ni byli vším. Její matka Ewreen nadevše milovala rostliny, celé dny jim zpívala a znala snad všechny druhy květin, stromů a keřů v Alagaesii. U stromu Menoa strávila více času, než kdejaký jiný elf, když obdivovala jeho pomalu plynoucí, téměř nadpozemské vědomí. Alyethi zdědila její lásku po ní, zčásti i proto, že většinu svého dětství pozorovala matku při práci, a poznávání rostlin jí přirozeně odjakživa fascinovalo. Její otec, Sëgied, byl jedním z dvanácti strážců-kouzelníků královny Islanzádí. Alyethi ho vídala jen zřídka, ale chápala, jakou důležitou pozici zastává, a i přes to ho měla velmi ráda. Říkával jí, že je důležité umět bránit především samu sebe, v případě potřeby i své blízké, a proto Alyethi už ve velmi útlém věku naučil střílet z luku. Když Sëgieda zavraždilo Království při ochraně Islanzádí, jeho žena i dcera se ještě urputněji začaly věnovat svým zájmům a povinnostem, jednak aby se uživily, ale hlavně proto, aby tolik nemyslely na zármutek usídlený hluboko v jejich srdcích. Lukostřelba se stala Alyethinou denní rutinou, jakýmsi magickým rituálem, a útěchu nacházela i ve zpívání rostlinám spolu s Ewreen. Trochu se naučila hrát na harfu, aby později mohla doprovázet samu sebe při zpěvu svých nekonečných teskných písní, během kterých náhodné posluchače zachvátil pocit, jako by už nikdy neměli být šťastní. Ale čas plynul a říká se, že nic netrvá věčně. Po několika letech písně mladé elfky postupně utichaly, až je nahradilo ticho. Ticho, při kterém Alyethi studovala jazyky, písmo, historii, přírodu, počty, zkrátka všechno, co může elfa zajímat. Pod vedením starého mistra se pečlivě učila věci, o kterých nikdy před tím neslyšela, ale které bylo pro elfy velmi užitečné znát. Když dokončila tohle studium, matka ji naučila základy kouzlení. Alyethi měla nadání po Sëgiedovi, a proto se učila velmi rychle. Zanedlouho se jí s pomocí Ewreen podařilo vyzpívat z dubu luk, který plnil svou úlohu lépe než menší, který jí kdysi daroval otec. Od té doby probíhá jejich živou vcelku poklidně. Uběhly další roky, během kterých se mladá elfka zdokonalovala ve svých dovednostech a upevňovala své vědomosti. Ví, že kdyby to bylo nutné, pravděpodobně by se dokázala sama uživit, či přežít v divočině. Možná i proto se nedávno v její mysli utvořilo malé smítko nespokojenosti s dosavadním životem. Alyethi si uvědomila, že navzdory tomu, že nazpaměť zná mapu Alagaesie, nikdy neopustila Ellesméru, a že kousíček její duše pomaličku začíná toužit po dobrodružství.
 
Schopnosti:
Alyethi je na svůj věk inteligentní a vzdělaná. Ovládá základy magie starověkého jazyka. Umí psát i číst jak elfské Liduen Kvaedhí, tak lidské runy. Zajímá se o rostliny, umí rozpoznat hodně druhů a zná jejich účinky, což je vzájemně propojeno i s léčitelstvím. Umí zpívat a hrát na harfu jednoduché melodie. V lukostřelbě se jí málokdo vyrovná, ale bojovat mečem ani ničím jiným neumí.
 
Lukostřelba 2/7
Hra na harfu 1/7
Rozpoznávání rostlin 2/7
Léčitelství 1/7
Magie starověkého jazyka 2/7

 

Začátečník 3493 Mistr

Napsal: Rhunön | Kategorie: Elfové - Žena
Dne: 31.08.2018 16:18:10 FB



Miko

 

(detail tváře)


Jméno

  • Miko Mahtar (Bojovník - přízvisko, které dostala od Assaliana)
  • Své elfské jméno - Atanvarnë Allsyë Reloen - už téměř zapomněla, ale je to jedna z mála věcí, které prozrazují co bylo před ztrátou paměti.

Věk: Další věcí, již si pamatuje je, že se narodila 15. 5. 3141 (125 let)
Pohlaví: Žena
Rasa: Čistokrevná elfka
Strana: Miko se nepřiklání k žádné straně, i když její mistr jí pověděl mnoho důvodů proč nenávidět krále, ovšem ona si svůj život chce řídit sama a bez závazků pokud možno.
Náboženství: Věří v to, že osud si každý píšeme sami. Taky věří v sebe a naději.
Povolání: Gladiátorka (Nedávno vykoupena - sebou, protože utekla)
Motto

  • „Tvůj život je tak krásný, jaký si ho uděláš ty!”
  • „Žádné sliby, žádné problémy.”

Jazyky

  • Starověký
  • Lidský centrální - v minulosti, již si nepamatuje, se učila tento jazyk a později ji to učily děti, které byly spolu s ní zajaty otrokáři. Časem pak se v něm s pomocí Assaliana zdokonalovala a do toho se naučila slangovou mluvu gladiátorů a uhlazenou mluvu šlechticů - diváků.
  • Lámavě jazyk Kočovných kmenů (naučila se ho od Assaliana, pro kterého byl tento jazyk rodným)

 

 

Vzhled:

Když se na Miko podíváte poprvé, tak si všimnete, že na ženu má trošku širší ramena. Její postava je silná a celkem svalnatá, ale štíhlá. Tato dívka je vysoká tak jak elfové bývají….takže nějak jako průměrný muž. Taky si hned nevšimnete prsou, protože je mívá stažená, čehož si všimnete pokud ji zastihnete svlečenou od pasu nahoru. Během chvilky si všimnete, že má klučičí sestřih a neklopí zrak před pohledy mužů, jako to dívky dělávají. Z krátkých vlasů jí vyčuhují špičaté uši, které drží mnoho lidí dál z její blízkosti.

 

Při bližším průzkumu si všimnete temně hnědé barvy vlasů, která na slunci vypadá o mnoho světlejší. Skutečně jsou zcela na krátko střižené a ježaté, ale spolu se stejně zbarveným obočím tvoří přírodní zvýraznění světle modrých očí, lemovaných hustýma řasama. Nos je symetricky umístěn, aby odděloval jednu polovinu tváře od druhé. Tváře jsou v okolí nosu pokryté nenápadnými, světlými pihami. Poměrně dost plné rty, s horním rtem trochu tenčím, mají zdravou načervenalou barvu a brada pod nimi tak ztrácí důležitost a výraznost. Jak již bylo řečeno, tak prsa si stahuje, ale když nejsou skryté, tak jsou tak nějak do dlaně. Pod nimi je ploché, lehce vyrýsované bříško a lehce vystouplé boky zvýrazňující útlý pas. Pevné stehna a lýtka nesou drsná chodidla s klenbou. Drsné jsou i její dlaně s mnoha mozoly, které však nebolí a jen zdůrazňují, že dře a je zvyklá na manuální práci. Miko očividně správně drží své tělo. Její ohebná postava je vždy vzpřímená a narovnaná, ať je sebevíce unavená a krok i pohled je hrdý a sebevědomý.

 

Miko si zvykla nosit lněnou ne příliš obepínavou halenu s jednoduše zdobenou kazajkou z vydělané ovčí kůže. Svá prsa do haleny stahuje pevně a rozhodně stahovacím pásem, aby byla co nejméně viditelná. Poměrně lehké a volnější kalhoty šedohnědé barvy jsou věčně zašpiněné od hlíny či krve, takže si často musí brát nové, štěstí že jich má dost. Na nohou na veřejnosti nosí lehké sandály s přezkou přes nárt a kolem paty, ale v aréně a soukromí boty nenosí. Pokud se vyžaduje nějaké slušnější oblečení, tak si vezme buďto sněhobílou halenu se stříbrným vyšíváním, k tomu hnědou kazajku a stejnobarevné kožené kalhoty s vyšším pasem a jezdeckou obuví nebo společenské šaty v černé barvě až k zemi a s širokými černými rukávy pod pas, které jsou pod prsy svázané ozdobnou zlatou šňůrkou. Málokdy na ní je jiný šperk než ten, který jí připomíná její život před ztrátou paměti. (Viz. Majetek) Jako jediný který si místo něj občas k šatům nebo společenskému oděvu vezme je řetízek od jejího mistra. Jelikož se svými vlasy mnoho účesů vymyslet nemůže, tak si je čas od času alespoň učeše, aby netrčely na všechny světové strany a občas si kolem skrání zaplete tenký, krátký copánek. Pokud je chladno tak si přes obvyklé oblečení přehodí jen teplý, nepromokavý plášť a na ruce navlékne rukavice, které jsou jako druhá kůže, ale i přes svou tenkost příjemně hřejí. Jednou za čas do společnosti dá přednost kabátu uvnitř kterého je ovčí kožich a na límci kožíšek norka. Má ho velice ráda, ale zbytečně jej nevytahuje.

 

Charakter:

„Když jsem ji poprvé spatřil jako mladé děvče, tak vypadala ztraceně a nesměle, ale zvládla překvapit tím jak se dovede smířit se svým osudem. Časem se její výraz začal měnit spolu s postojem. Vždy se tvářila sebevědomě, plna energie, hrdě nesla postavu a hlavu držela vzpřímeně. Nikdy nevypadala, že by se bála čelit nějaké výzvě, protože věděla jakého cíle chce dosáhnout a co chce splnit. Nicméně časem jsem takhle na veřejnosti na první pohled dokázal jen stěží odhadnout co se chystá udělat. Rozdávala často úsměvy a působila na okolí sympaticky - ovšem pokud jí nebyly vidět uši. Její lehký a téměř taneční krok vzbuzoval vždy v lidech trochu strach, ale nikdy ho neměnila na lidský, těžkopádný. Nebála se ukázat kým je.” - Assalian

 

„Teď když už jsem starší vím, že bát se světa kolem není správné. Jistě, určitý respekt tam je, ale kdybych se bála světa, tak bych se bála o sebe. Nikdy by nevyniknul můj temperament. Abych se prodrala veškerým hnojem světa, tak musím být trochu jako svině - nebát se v tom vyráchat, ale taky to moci dát ostatním sežrat. Dokážu si jít čestně za svým, ale občas se se ctí dál neposunu. Někdy je důležité uvědomit si, že pravé já není nutné skrývat, jen s ním umět zacházet tak, aby lidé hledali co je pravé já a mysleli si něco o přetvářce. Pravdou je, že maska moc neskrývá mou pravou osobnost, jen skrývá ty emoce, které projevit nechci. Čím více je skrývám, tak tím více je těžké obyčejně mírnější záchvěv emocí ukázat, ale když vybouchnou jako sopka, tak se projeví v plné síle.” - Miko

 

Miko - ač to třeba netuší - má sklony k nerozvážným rozhodnutím a jen díky tréninku a aréně je dovedla usměrnit tak, aby ty spontánní neměly vždy přednost nad rozumem. Někdy sama netuší co je správné a co zlé, ale důvěřuje svým instinktům, výchově a srdci. Nenechá se tak snadno zmást, ale i s ní občas život zamává, nicméně si z toho tolik nedělá a snaží si udržet dobrou, optimistickou náladu, ovšem když vybouchne, tak je to něco. Díky bohu, že to dokáže dostat ven poměrně rychle. Občas má sama pocit, že slovo zklamání v jejím slovníku chybí, protože se vždy snaží a když se něco nepodaří teď tak jednou určitě. Uvnitř sebe chová v tajnosti jistou pýchu a sebelásku. Miko je tak trochu egoistická mrcha k lidem které nezná, ale s přáteli to myslí vždy dobře - ať se chová jak se chová. Díky výchově je velice čestná a pravdomluvná a ačkoliv si to nepamatuje, tak si ve výchově před ztrátou paměti osvojila touhu chránit slabé a poznávat nové - její až nemožná touha poznávat často hraničí se závislostí a vzhledem k tomu jaké je povahy je to až s podivem, že takový 'rebel’ jako je právě Miko je tak pilný a zvídavý v oblasti vzdělání. Psychicky je silnější, než se může na první pohled zdát, ale i ona má občas slabší chvilky. Hluboko v jejím nitru je něco, co nedokáže otevřít, je tam takové jádro obalené mlhou - předpokládá, že to jsou vzpomínky z jejího dětství a životem předtím. Je tam touha po domově, po pravdě, spravedlnosti, po dobrodružství… po rodině a poznání. Je to sebevědomá elfka ochotná riskovat všechno, aby získala co chce, protože to jediné v životě poznala. Risk a měla z něj vždy zisk, protože ačkoliv to mnohdy dopadlo tak, že se to obrátilo proti ní, tak to byla zkušenost do životních cest. Někdy se stane, že stejnou chybu udělá víckrát i když ví jaká je to hloupost a nebo občas impulzivně zapomene myslet než něco udělá či řekne a pak je na omluvy pozdě, ale snaží se nevzdávat a opravdu dojít do cíle, což je zajímavé vzhledem k tomu, že na opačnou stranu spoustu věcí nedokončila, protože ji omrzely a podobně. Nikdy nedává najevo zda se jí porážka dotkla, ale umí ji uznat. Nikdy se nevysmívá tomu kdo prohrál, ačkoliv má z výhry jakési škodolibé potěšení. Dokáže být opravdu nepříjemná a nebo hodně ironická a vulgární. Zároveň ocení, když jí někdo na její sarkastické slova obratně odpoví s bohatou slovní zásobou. Je to zarputilá knihomolka a miluje vše co se obtáčí okolo mystérií. Chodí vždy hrdě a neukazuje jak moc je unavená, či pomlácená. Bolest raději skryje a pak si lamentuje. Miluje smích. Ať už ten pocit svobody a klidu, kdy se směje ona, nebo radost, kterou cítí, když se někdo jí blízký směje. Ráda se stará o ty, na kterých jí záleží a dává jíïm tak najevo svou lásku, i když občas se chová jakoby … jako potvora. Ale ráda říká, že lehkou šikanou projevuje lásku. Takže některé věci u ní jsou pro ostatní nepříjemné, ale nic na co by si nešlo zvyknout.  - “I když tančíš s ďáblem, ďábla nezměníš, ďábel změní tebe.”

 

Názory:

  • Elfové - Její vlastní krev, rodina, kterou nikdy zcela nepopře a ani nechce, nebo možná chce, ale nedokáže to, protože je slabá. Ne na duši, ale nějaká její část je slabá, schoulená do klubíčka a neochotná si přiznat, že už tam až tak moc nepatří. Často si klade otázky typu - přijali by ji? Pohrdali by tím co kdy dělala? Dokázala by vystoupit na světlo? Co když na ni i její rod dávno zapomněl? Žije tam ještě někde někdo z její rodiny?
  • Lidé - Rodina. Hodně elfů říká, že jsou chamtiví, marniví a egoističtí, opravdu tomu tak je, ale kdo svým způsobem není? Miko je bere jako rodinu. Umí být shovívaví, trpěliví a skvělí, nemusí být nutně takoví, jaké je ukazují ve světle elfové. Umí se uvolnit a ukázat emoce, uvědomují si, že jejich život je krátký a nedělá jim problém zpívat a tančit, ať vypadají sebehůř. Umí být zábavní a někteří jsou dobrými učiteli.
  • Druidé a kočkodlaci - z minulosti si vybavila jen to, že jejich výskyt není nijak častý, tedy vzhledem k nedostatečným znalostem si na ně neutvořila žáden názor. Prozatím.
  • Víly - O těchto stvořeních ví vlastně jen z knih. Vedli s nimi válku, ale poté přišel na řadu mír. Velice by ji zajímalo, jestli jsou opravdu takové… kouzelně nevinné, jak jí je kdysi vylíčila jedna kniha. Doufá, že se jednou s nějakou potká a bude ji moct poznat blíže.
  • Trpaslíci - Národ houževnatých, byť drobnějších lidí. Předpokládá, že trpaslíci mají nějaký pádnější důvod nemít elfy a jiné rasy v lásce, ale zatím nad tím nějak zvlášť hlouběji neuvažovala, ani se nepokoušela dopátrat pravdy.
  • Urgalové - Rohaté hnusné bestie? Proč ne, každý má svůj názor. Nicméně Miko kdysi studovala urgaly v lesích (zcela určitě, protože si ty informace na základě Assalianovy poznámky kdysi vybavila) a docela ji překvapilo, že ve skutečnosti možná nejsou tak špatní. Rozhodně nevěří těm věcem, že by měli být vyhlazeni. Vždyť lidé a draci také byli dříve považováni za zvířata, ale nikdo je hned nenazýval bestiemi. Jasně nevypadají nijak vábně, ale to neznamená, že by museli být o tolik horší než kterýkoliv jiný národ.
  • Draci - Za vše mluví snad už jen to, že by chtěla být (zcela nesmyslně) Dračím jezdcem a plachtit vzduchem. Miluje draky a vše okolo nich. Zná o nich snad všechny legendy a příběhy a nikdy nepolevila v lásce a úctě k nim. Miluje je i vše okolo nich.

Příběh:

  • Počátek života
  • Narodila ses do podivného světa jako svíčka jsi předurčena k šíření toho ohně - You were born (Cloud Cult)

„Syë se narodila dvěma milujícím rodičům - Taürme a Altÿrielovi Reloen. Narodila se o něco dříve, než-li se narodit měla, ale i přes mírné obavy rodičů sílila a prospívala. Dali jí jméno Atanvarnë Allsyë Reloen. Allsyë proto, že se narodila za divoké bouře, která v noci jejího narození stihla Ceris...“ řekla se smutným úsměvem starší elfka mladé srnce, kterou krmila. Ta na ni upřela inteligentní oči téměř černé barvy, jakoby ji pobízela k pokračování. A elfka ji vyslyšela. „Vychovávali ji s nejlepším svědomím a vědomím. Učili ji cti, písmu, čtení, počítání… učili ji plavat a jezdit na koni a nedržet se stranou od nepráví, bránit slabší a sama zůstat silnou. Rádi rozvíjeli její touhu poznávat tím, že ji učili hvězdy, svátky, dějiny Alagaësie, uměla i recitovat některá z jednodušších děl a naučila se mluvit lidským jazykem - ovšem ne zcela, protože ani slovní zásoba jejích rodïčů nebyla tak rozsáhlá, aby vyplnila mezery.”

 

 

  • Před novým začátkem
  • A z očí chtíč jí plá, když háže do neznáma dvě křehké snítky rudých gladiol. - Morituri Te Salutant (Karel Kryl)

Neznámá elfka, s vlasy dosud neprotkanými šedí času, hodila zvířeti další kus pochutiny a s povzdechem pokračovala ve svém příběhu. „Maličká Syë vyrostla v malou holčinu. Vypadala mladě - tak na dvanáct let. Hrála si s dalšími dětmi a pamatovala si vše, co se učila a tyto dovednosti dále rozvíjela. Pak ale začala válka dračích jezdců. Když její otec Altÿriel Reloen odešel bojovat proti přívržencům nynějšího krále, tak jí na rozloučenou daroval k narozeninám přívěsek - měsíční kámen na jehož zadní straně byl plíšek s jejím jménem vyrytým do kovu. Byl to překrásný šperk, který od té chvíle nosila... Syë chtivá se dál učit i po otcově odchodu se učila poznávat byliny a jedovaté rostliny a jak je využít, pokud by někoho chtěla vyléčit, či otrávit. Toužila poznat zákoutí magie, protože chránit si mysl a nebo s ní útočit či zkoumat okolí jí přišlo málo. Matka ji však až na pár základních léčivých kouzel a pár těch jimiž zjistí, zda v jídle či pití není jed, nenaučila nic. V den jejích  narozenin přišel dopis. Dopis, který změnil jejich život. Zcela. Stálo v něm, že Altÿriel Reloen padl v boji a jeho choť - Taürme Reloen - má veškerou soustrast, kterou jí jakožto bratr v boji smí velitel jednotky poskytnout. O pár dní později mu šly k  hrobu, který pro jeho památku vytvořily. Šly mu dát poslední sbohem. Od té chvíle tam chodily každý rok až do doby, kdy Syë oslavila 60 narozeniny. Ten den jako každé její narozeniny šly na hrob. Už několik dní před tímto dnem se nebe stahovalo, až to vyvrcholilo nemilosrdnou, prudkou bouří, která jejich stesk po otci vystihovala. Taürme plakala na kolenou a neohlížela se po malé, která místo aby šla a na hrob položila předem připravenou kytici, tak si usmyslila, že půjde za divoké bouře k rozbouřené vodě. Stojíc na visutém břehu kvítí vhodila do vody s očima upřenýma do zuřivě šedomodrých oblak s příslibem pomsty. V tu chvíli, kdy si Taürme všimla nepřítomnosti Syi, tak se břeh - značně podemletý divokou řekou - utrhl a s dvojím výkřikem se matka s dcerou viděly naposledy.“ Stařena vstala, osušila slzy a odešla z mýtiny přemýšlet o dalších osudech mladé Syi, která zmizela před 65 lety.

 

  • Nový začátek
  • Probuď se a proměň svět okolo tebe v porozumění… - Heroes (Måns Zelmerlöw)

Když jsem se probrala, tak jsem ležela na tvrdém povrchu, který co chvíli poskočil a mučil mé pomlácené tělo. V krku jsem měla vyprahlo a vláčné svaly odmítaly spolupracovat. Lehké bylo pomyslet a těžké konat. A když jsem pak uviděla těžké okovy svírající má útlá zápěstí a kotníky, tak jsem myslela, že už nemám naději. To je to první co si pamatuji.
Až později mi řekli, že voda - zdivočela po bouři - mě donesla ke břehům města. Prý mě vytáhl můj prozatimní pán - otrokář (nebo-li obchodník s bílým masem) Tristan (nechal mě prý žít, protože by mohl od Galbatorixe dostat dobrou sumu za to, že jsem elfka - později to bylo kvůli mé opatrnosti, že mi krátké vlasy zakrývaly uši). Hnusilo se mi jeho jméno. Nevěděla jsem co, nebo kdo je otrokář, ale obchod s bílým masem jsem chápala dokonale. Některým slovům jsem nerozuměla, až ostatní děti, když se po čase osmělily, mě učily se správnou výslovností nová slova tak, že ukazovaly na jednotlivé předměty, naznačovaly činnosti a podobně. Miko mi začaly říkat nejprve z legrace, protože když mi prozradily jak říkají tomu sladkému co jsme jednou pili - mléko - tak jsem to zopakovala špatně a vynechala písmeno L. Zpočátku to opravdu bylo spíše posměšně, ale brzy se to ujalo a stalo se z toho jméno. Alespoň nějaké jsem měla, když jsem nevěděla kdo jsem. Když jsem po nějaké době lépe rozuměla, tak mi pověděly, že Tristan mi ukradl přívěšek, se kterým mě našel. Prý to byl bílý kámen. Nechal si ho u sebe - zastrčený za opaskem.

 

Co je to? Ptala jsem se sama sebe, když jsem pila nasládlou bílou tekutinu. Svou konzistencí se mohla rovnat vodě, ale voda to nebyla, tím jsem si byla jistá.
„Co to je?”
„To je mlíko.”
„M-iko?”
„Mlíko ty Miko…”

 

  • Vykoupení
  • Co bylo mé mi dej, rány zahoj hned, osud převracej.... - Na vlásku (Pohádka)

Ty děti mě naučily se orientovat v čase a naučily mě jejich názvům pro dny, měsíce a svátky. Poznávala jsem stále nová a nová slova a plynule začínala mluvit. Novou informací pro mě bylo, že mě nalezli 18.5, ale vzhledem k tomu, že jsem neuměla v lidském jazyce počítat, tak mě to musely nejprve naučit, i když sami to uměli jen do 20, ale to nevadí, později jsem se toho ještě naučila…
Po nějakých třech měsících cestování z města do města, kde nás vždy na celý den vystavili a postupně nás ubývalo, jsme dorazili do města zvaného Kuasta - přístavní město - blesklo mi hlavou. Netušila jsem, kde se to tam vzalo, ale s některými podněty, slovy a názvy, jsem si od té chvíle vybavovala jednotlivé informace, které jsem se určitě musela učit ještě před tím, než se ze mě stalo to co jsem nyní byla. V Kuastě nás, jako již tolikrát dříve, vytáhli za řetěz, kterým byly naše okovy na rukou spojené v rozestupech ven a postavili nás do řady. Téměř jako by jsme čekali na porážku. Na nestinném nádvoří nás nemilosrdně pálilo slunce, občas někdo upadl téměř v mdlobách vyčerpáním a v bolestech hlavy, načež ho ochrstli ledovou vodou, surově postavili na nohy a stáli jsme dál. Když mě Tristan vedl, tak jsem využila příležitosti a nenápadně si ukradla přívěšek zpět. Abych jej skryla, tak jsem byla nucena si ho strčit do spodního prádla, protože košilí téměř ke kolenům by propadl. Lidé si nás prohlíželi jako dobytek a také nás tak očividně hodnotili. Přede mnou se chránili prsty před zlem. Nechápala jsem proč, dokud mi Rosa neprozradila, že je to kvůli tomu co jsem. Že jsem elf. Pak kolem večera, kdy nás už chtěli nahnat zpět do povozu, tak přišel muž.

 

Přišel až ke mě. Zvedla jsem k němu horkem a prachem zarudlé, suché oči a s hranou odvahou se mu dívala do očí. Bolestí se mi podlamovala kolena a třeštila mi hlava, hořelo mi celé tělo tím jak mě spálilo slunce do ruda a ramena jsem hrbila vyčerpáním. Přesto jsem tu hlavu zvedla a pohled mu s odevzdaností opětovala. Byl mladý, zjizvený a měl vousy. Usmál se a zkroutil ruku mě známým způsobem a ze rtů mu sklouzlo:
„Atra esterní ono thelduin, Älfa.”
V šoku jsem na něj nějakou chvíli jen hleděla, protože jsem neočekávala, že kdy ještě svou řeč uslyším. Nakonec jsem to překonala a i přes řetěz svou ruku taktéž zkroutila a odpověděla druhou částí pozdravu.

„Mor´ranr lífa unin hjarta onr, Atan.”

Kde se tady vzal?

„Zítra si ji vyzvednu, tak ne že se jí něco stane!”

Zakřičel směrem k Tristanovi.

 

 

Ten večer byl velice zvláštní, protože Tristan přišel na to, že mu zmizel přívěsek zpoza opasku. Přišel mezi otroky, kteří ač byli odpojení, tak okovy na nohách a rukách měli stále. Byli jsme na placu, který vytvořili tím, že kolem nás rozestavěli do kruhu kavalkádu. V jeho ruce byly dvě hole, ale jednu odložil, pro lepší manipulaci. Popadl za košili nejbližšího otroka a švihl ho přes záda, až se prohl. Byla to zrovna Rosa, má nejbližší kamarádka. Chtěl vědět kdo ten šperk ukradl. Ovšem místo abych se přiznala a nechala se zbít já, tak se mi v hlavě ozval vtíravý hlas:

 

„Nikdy nepřihlížej nepráví! Braň slabší!”
Uposlechla jsem a rychlým pohybem se dostala k opuštěné holi a lehce nemotorně kvůli poutům švihla otrokáře přes spánek. Padl k zemi. Chtěla jsem švihnout znovu, ale o dřevo se lehce zachytil meč, který úder odklonil do země a ta mi vyletěla z ruky na druhou stranu, než jsem stála. Rychle jsem se chopila té, kterou držel otrokář a tak, tak jsem ji stihla zvednout kolmo k úderu meče padajícího na mou hlavu. Před záplavou třísek a ze strachu jsem sklonila hlavu a upustila nyní dva nepotřebné kusy dřívější hole. Za řetěz mezi pouty na zápěstích se chopila ruka a donutila mě se zvednout z kleku kam mě úder srazil. Přinutila jsem se zvednout hlavu a znovu jsem se setkala s potměšilým úsměvem muže z tržiště. Uchopil mě jednou rukou kolem pasu a hodil mě jako pytel na koně. Sám vysedl a rozjel se pevně mě držíc, abych tolik neskákala a nespadla hlavně. Otrokáři za ním něco zavolali, ale přestali, když jim zmizel z dohledu.

 

  • Bojuj!
  • Žádné litování, žádná překážka... - Glorious (Måns Zelmerlöw)

Muž, kterým mě s sebou odvedl, si říkal Assalian Mahtar. Dozvěděla jsem se, že jeho matkou byla žena z Kočovných kmenů, která se přidala k Vardenům a tam otěhotněla s nějakým člověkem. Z tohoto spojení se narodil Assalian. Bylo mu nějakých 20 let teprve, ale přežil a zajali ho otrokáři, podobně jako mě. Od té chvíle mi o sobě nic víc neřekl. Ale od té chvíle mě každou volnou hodinu učil. Často to byl lidský jazyk, na můj popud občas i jazyk jeho matky - Kočovný - a zároveň jsme si paměť osvěžovali rozhovory v mém jazyce, který se naučil u 'starých přátel’. Zdokonalil mé znalosti, které mi předávaly děti od otrokářů, na které jsem se steskem vzpomínala. Chodili jsme si čas od času zaplavat a občas si udělali vyjížďku do lesa, kam jsme šli lovit. I přes počáteční nechuť mě naučil jíst maso. Při první jízdě a koupání v jezeře, jsem v mysli uviděla záblesk maličkého děvčete až příliš podobného mě, jak se poprvé seznamuje se svým koněm, jak se učí jezdit, padá a nasedá...jak se později prohání na koni bez sedla s závodí s větrem… také jak nechce do hloubky, ale časem se z máchání vyvolaného panikou za pomoci osob zahalených v mlze stává koordinovaný pohyb a potom jak plave jako ryba nad i pod hladinou ve svém živlu. Byly to vzpomínky. Vždy se rozplynuly, ale už mi v podvědomí zůstaly. Čím dál více jsem chtěla vědět kdo a co jsem. Kdo je moje rodina. Co se stalo a proč si nic nepamatuji. Společné soužití s mým mistrem Assalianem mě naučilo pohybovat se, oblékat a taky dívat na okolí jako muž. Zvykla jsem si neklopit zrak před pohledy, a chovat se více jako muž, ale ženu uvnitř jsem nikdy zcela nepotlačila. Naučila jsem se nosit nakrátko střižené vlasy, které ještě podtrhly mužské vzezření. Když mi začaly růst ňadra, tak jsem je nejprve ze studu potom z praktického účelu stahovala látkou.Nebyla jsem dívkou více než-li mužem, ale to samé platilo naopak. Spojila jsem v sobě dvě pohlaví, ovšem mužské chování ovlivnilo ženu uvnitř. Netvářila jsem se tak nevinně a nedokázala jsem mžourat na muže za clonou řas nebo využívat líčidla. Ale nepotřebovala jsem to.
V Assalianově nepřítomnosti jsem pečovala o domáctnost jako kterákoliv jiná žena. Byla jsem nápomocná ve stáji, kuchyni, chodu domáctnosti… a časem i v posteli.V jeho přítomnosti jsem se učila bojovat a procvičovala jsem kondici. V mých 60ti letech kdy mě našel jsem vypadala tak na třináct, ale jakoby jeho výcvik a maso podpořilo růst a dospívání - kolem 75 už jsem vypadala alespoň na těch 18 let. Někdy jsme bojovali mečí, noži, či tělo na tělo. Již zmíněnou kondici mi trvalo získat velice dlouho - být ohebná, mrštná, rychlá, vytrvalá, přesná a silná. Tehdy jsem netušila, proč ze mě vychovává smrtící zbraň. Nevěděla jsem, kde tráví čas, když je mimo domov, ale kolikrát se vracel zraněný. Přesto mě nutil do výcviku. Musela jsem běhat velmi rychle a vytrvale do prudkého a dlouhého kopce, zatímco on jel na koni a mé tempo hlídal bičíkem - při zpomalení švihal. Musela jsem  klikovat, dřepovat, snášet švihání holí do břicha pro zpevnění a zesílení svalů. Trénovala jsem téměř každý den do doby než se unavil a časem jsem to už dělala ze zvyku, rutiny a taky abych se udržela v kondici a snažila se posouvat své limity dál a dál. Ty tréninky bývaly z počátku velmi náročné a přísné, ale naučily mě neplýtvat dechem a energií, dělat úsporné pohyby a přesto dělat maximum. Moje výdrž a zásoba energie se zvětšovala a stále posouvala. Když jsme spolu bojovali, tak kolikrát mě díky mé nepozornosti, nebo neznalosti sekl do břicha, paže, nohy… kolikrát mi při souboji tělo na tělo zlomil nějakou kost. Bolelo to jako čert, ale pokud to nebyla noha, tak jsem v tréninku musela pokračovat až do konce. Díky tomu mě naučil bojovat podobně dobře levou rukou jako pravou - dominantní. Uměla jsem díky němu bojovat jedním či dvěma meči, nebo noži, ovšem meče jsem cvičila radši a on na tom byl nejspíše podobně. Donutil mě trénovat se v těch několika málo kouzlech, které jsem si vybavila při podnětných situacích, kdy jsem kupříkladu úplně mimoděk zjistila, zda jídlo a pití není otrávené, nebo když jsem mu vyléčila odřeninu a drobnou zlomeninu. Každý den a každou minutu pokoušel mou fyzickou a psychickou sílu, až jsem díky svému čistému původu byla téměř dvakrát tak dobrá jak kdy bude moct být on. Dodnes si pamatuji veškeré jeho rady a pohlavky, které mě posouvaly dál.

 

„Nikdy neodhazuj zbraň!”
„Bojovník se nikdy neotáčí zády k soupeři!”
„Nikdy nepodceňuj protivníka či nebezpečí.”
„Nepřeceňuj své schopnosti.”
„Měj své protivníky a poražené v úctě.”
„Uměj prohrávat a přiznat porážku.”
„Nikdy se nevzdávej.”
„Správný bojovník se nevzdává. Jen umí poznat, kdy to nemá cenu.”

 

  • Gladiátorka
  • Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína - Morituri Te Salutant (Karel Kryl)

Do arény mě mistr vzal až když mi bylo nějakých 100 let. Jemu bylo o čtyřicet let méně. Udělal ze mě Gladiátora. Bojovala jsem pro potěšení zadků žijících si na jedné noze, kteří si to mohli dovolit nechat uspořádat i soukromě. Tady šlo o boj na život a na smrt. Tento boj mě naučil, jak bojovat nečestně, ale bojovat jsem uměla i čestně. Naučila jsem se zabít pro přežití. Zabít bez mrknutí oka a pak už na to nemyslet. Přesto si dodnes pamatuji svého prvního zabitého. Assalian už nebyl můj mistr ale nejlepší přítel a příležitostný milenec. Ze zvyku jsem dále trénovala sama, i s novým mistrem - vedoucím arény. Snažila jsem se ještě více zlepšovat. Mí protivníci měli pramalou šanci, ale taky mi kolikrát zvládli zavařit a poranit mě. Nikdy ne na obličeji, ale jako mistr. Ruce, hruď, břicho a nohy.

 

Stála jsem naproti svému soupeři. Byl to můj první boj. Zkouška - běželo mi hlavou. Aby mě vzali, tak jsem jej musela porazit. Assalian a mistr arény mě přísně pozorovali a hodnotili mé a protivníkovy pohyby. S divokým výkřikem, před kterým bych kdysi ucukla, na mě po krátkém kroužení zaútočil. Odklonila jsem jeho meč , kterým vedl sek na můj krk a druhým mečem srazila bodnou ránu k zemi. pak jsem na meč na zemi dupla, zatím co jsem mečem, který ten jeho srazil k zemi, udělala plynulý oblouček směrem vzhůru, abych podpořila druhou ruku a odstrčila jej od sebe. Muž proti mě zbývající meč uchopil oběma rukama a zkoumavě si mě prohlížel a podle bystrého pohledu i odhadoval. Tentokrát jsem  zaútočila já a zasypala jej rychlými seky a bodnými ranami. „Nebojuj tak čestně!” Dolehl ke mě hlas Assaliana. Nikdy mě to nenapadlo. Potlačila jsem hrdost a čest a vykopla nohu k jeho koleni. Muž bolestí cukl a nevykryl mou poslední ránu, takže se zasekla hluboko do paže, až do kosti. Jeho pád mi vytrhl meč z ruky a v uších, které vnímaly citlivěji stejně jako ostatní smysly oproti lidským, mi rezonoval jeho výkřik. „Doraž ho!” Zněl mistra arény další povel. S nechutí jsem přistoupila k ležícímu muži, který sípal a vyděšeně se na mě díval. Roztřásla se mi ruka s mečem, který jsem nyní svírala oběma rukama kolmo k zemi. Zvedla jsem ho nad hlavu a s výkřikem, který mi měl pomoct to překonat jsem zanořila hrot do jeho krční jamky a přišpendlila ho k písečné zemi. S pohledem upřeným do jeho vyděšených a zároveň odevzdaných očí mi po tváři stekla slza a on zachrčel a ze rtů mu vytekla stružka krve. Klekla jsem si k němu a dívajících se do pomalu vyhasínajících očí jsem se na vteřinu ponořila do energického světa. Viděla jsem jak jiskra označujicí jeho vědomí, život, pohasíná. Roztřeseně jsem se vrátila zpět a snažila se aby se mé tělo přestalo třást. S tím jsem mu oči zavřela a vyrvala z něj oba meče. Než jsem se otočila a odešla za oběma muži, tak jsem zahnala slzy a otřela si tvář.
„Hotovo.”

 

Později jsem se dozvěděla, že zabít jsem ho měla, abych dokázala, že o tu práci opravdu stojím a že jsem dost silná na to někoho zabít. Bylo to těžké a ještě dlouho mě to pronásledovalo ve snech, ale po několika týdnech jsem si dokázala odpustit a najít mír v duši i mysli. Přesto na ten pohled nikdy nezapomenu. Doposud mě neopustilo hýbnutí žlučí, když jsem se musela donutit jednat nečestně. Vždy jsem to nečestné jednání pak utopila v alkoholu, posteli, nebo tréninku.

Chvíli po mém vstupu do arény se můj mistr, otec a milenec, na němž se jeho věk - 60 let - značně podepsal, vypravil na druhý břeh poté, co ho jeho vlastní staré a neohrabané tělo v boji s mladým a rychlým gladiátorem zradilo. Toho muže jsem později v aréně zabila já. Díky tomu jak mě jeho smrt zasáhla jsem se zaměřila na cíl ovládnout meče tak, že lépe to nedokážu, protože už to nepůjde a abych byla opravdu svobodná. S meči jsem otevřeně cvičila i obratnost a potajmu se věnovala opakování jazyků, písma, počtů, hvězd a svých znalostí magie a bylin. Ovšem Assalian se jakožto gladiátor prodal mistrovi arény a vzhledem k tomu, že mě tam poslal dobrovolně, abych získala co nejvíce peněz na cestu domů, tak jsem byla já i většina jeho majetku nyní jeho. Tedy ne že bych mu patřila, ale měla jsem gladiátorskou smlouvu. Jeklikož Assalianův dům nyní patřil mistrovi, tak jsem bydlela u mistra. Ukryla jsem ovšem veškeré Assalianovy úspory a věci, které jsem si chtěla nechat do dvou hrubě vyrobených dřevěných truhlic. V jedné byly mé věci, které jsem si do arény ke svému mistrovi přivezla v první truhle, v druhé bylo jeho oblečení a jeho meč - a také ony peníze a portréty mé osoby, které vytvořil. Mistr arény mě nechal bydlet ve svém příbytku vestavěném z části do boku arény v jednom podkrovním pokoji. Za to, že jsem mohla být dále gladiátorkou, žít u něj a dostávat o třetinu více peněz za vyhrané souboje jsem platila svým tělem kdykoliv měl chuť. Projevoval mi svou náklonnost tím, že mi dovolil s ním jezdit na koních, kteří původně patřili Assalianovi a mě (a kvůli našemu výcviku nikoho jiného neposlouchali), čas od času mě brával plavat k moři, dal mi i pár darů, jako třeba společenské šaty, dračí přívěšek a obuv, kabát nebo i jezdecké boty, haleny a kalhoty. Moje pocity k němu byly mnohdy smíšené, někdy jsem ho nesnášela za to, čím jsem se musela stát ve jménu přežití - jeho kurtizánou a kuchařkou - a někdy jsem k němu pociťovala temnou přitažlivost - hlavně poté co jsem vyhrála a on to slavil alkoholem. A hříšnými hrátkami.

 

 

  • Svoboda
  • A dokud bude vítr vát, odnese tě domů kam patříš. - Children of the sun (Måns Zelmerlöw)

V aréně a Kuastě jsem zůstala překvapivě mimo zraky Galbatorixe - jelikož jsem nedělala problémy - a bojovala ještě 25 let. Teprve před pár měsíci jsem se ‘vykoupila’ z těchto služeb. Dost peněz pro život na pár měsíců jsem získala díky Assalianovi, který je shromažďoval do své smrti nějakých 40 let - do nějakých 60 let. Chvíli na to zemřel, ale ještě měl hodně peněz, které mi odkázal. Utekla jsem jedné noci, kdy jsme s mistrem arény opět slavili vítězství. Jako vždy se opil a když si naposledy užil mého těla a přítomnosti, tak usnul. Jako vždy. Bylo lehké mu ukrást měšec peněz a přesunout své truhly nenápadně do stájí. Nikdo mě nekontroloval už nějakou dobu a navíc mi pár gladiátorů, kteří mě tu nechtěli, pomohlo za pár mincí odstranit stráže a otevřít vrata od stájí a od dvora, pro rychlý útěk pryč. Koně jsem osedlala a zapřáhla k povozu, který jsem mínila ukrást. Do něj jsem vhodila obě truhly a zajistila je, aby nevypadly. Pak jsem vyjela bez ohlížení vzhůru do neznáma, spoléhaje na to, že podplácení muži zneškodnili hlídky na dost dlouhou dobu, abych odtud vypadla. Nyní chci konečně zjistit kdo jsem, odkud pocházím...chci zpět své vzpomínky. Mistr arény bude zuřit až zjistí, že jsem ukradla 'jeho’ dva nejlepší koně - černý na kterém jsem jezdívala, protože ti staří již zemřeli, se nazýval Arkas a ten hnědý, jenž byl Assalianův, se jmenoval Zuluc.

 

Naposledy jsem seděla v Kuastcké hospodě, kterou jsem ráda navštěvovala. Všechny věci zamčené v truhlách, od kterých jsem měla klíč, byly připraveny v mém pokoji. Díky přepisu majetku na jméno mistra arény nyní čerství a krásní koně, kteří se mnou žili již tři roky a byli naučeni na můj a Assalanův hlas, čekali stejně jako já na večer. S neutrálním výrazem jsem v prstech převalovala měsíční kámen a zadumaně se pozastavila nad plíškem z jeho zadní strany. Přejela jsem po umě vyřezaných písmenech a číslicích.

Atanvarnë Allsyë Reloen; 15. 5. 3141

Jediné vodítko, které jsem měla. Pověsila jsem ho zpět na krk a skryla pod košili z vysokým límcem a zašněrovala kazajku. Mávla jsem na hospodského, že zaplatím a s úsměvem mu podala určený počet mincí, vyšla z hospody a naposledy v mém životě stočila své jisté kroky ke dvoru vedle arény. Pokud můj plán nevýjde, tak mě majitel a zároveň mistr arény zcela jistě potrestá. Bez servítek. Zhluboka jsem se nadechla a přinutila se zklidnit dech. Vybavily se mi Assalianovy jemné dotyky a něžné a teplé rty… zcela neúmyslně jsem je porovnala s mistrovými majetnickými a chtivými, přičemž jeho rty na mě dopadaly drsně a náruživě a on si bral z mého těla cokoliv chtěl. A taky že možnosti mě mít patřičně využíval. Zpět mě hnala jen touha, že konečně můžu najít místo kam patřím, o kterém budu moct říct, že jedu domů a kde zjistím kdo a co skutečně jsem, nebo byla. Doufala jsem, že k tomu dojde brzy. Měla jsem peníze, takže to šlo.

 

 

 

Schopnosti:

  • Boj
    • S mečem/meči - 5/7 (Jeden i dva)
    • S nožem - 2/7
    • Tělo na tělo - 2/7
  • Magie
    • Obranná - 1/7
    • Útočná - 1/7
    • Psychická - 1/7
    • Vitální - 2/7
  • Další dovednosti
    • Vaření - 3/7
    • Písmo (Lidské, Starověké)
    • Jazyky (Lidský, Starověký, Kočovný)
    • Počítání, čtení
    • Plavání
    • Jízda na koni
    • Hvězdy, dějiny Alagaesië, Svátky
    • Byliny a využití různými způsoby (léčivé i jedovaté)
    • Obratné kousky (pozn. autora: Gymnastika/Atletika)

 

Rodina:

  • Assalian Mahtar - Bývalý mistr, člověk z Kočovných kmenů, umřel před 25 lety v aréně. Jelikož je jediným člověkem, kterého si z minulosti vybavila a v přítomnosti měla při sobě, tak ho bere trochu jako otce. Byl o nějakých 40 let mladší než Miko, býval na straně Vardenů, ovšem po bitvě DJ padl do rukou otrokářů a byl prodán mistrovi arény, který byl poměrně hodný a dal mu nabídku téměř naprosté svobody a normálního života výměnou za to, že bude do konce života Gladiátor. To je důvod, proč zachránil Miko, jelikož měl s otroky soucit. Vyšší postavy, plavé vlasy a plnovous, husté obočí a přezíravé modré oči. Vždy byl velmi trpělivý, ale důsledný a přísný. Nicméně mu nechyběl smysl pro humor a přehled v oblasti politiky, boji, kuchyni ani v posteli...
  • Mistr Gladiátorů - Přísně vypadající muž s indigovýma očima a vlasy tmavé čkoládové barvy. Jmenuje se Viktorius, ale nikdo si mu tak netroufne říct. S Miko si jsou poměrně blízcí fyzicky. Za to, že ji živil, šatil, cvičil a zbrojil ji nechal na starost chod domácnosti, vaření a také je jeho nejlepším bojovníkem. Je velmi přísný, důsledný, potrpí si na dochvilnost a má velkou sílu. 

 

Majetek:

  • Vůz + 2 koně - Arkas a Zuluc
  • 1) truhla - její věci
  • Její portréty: 1, 2
  • Přívěšek z minulosti na němž je vzadu na ocelovém plíšku vyřezané její jméno
  • Dračí řetízek - Assalianův dar
  • Halena a kalhoty
  • Spodní prádlo
  • Stahovací látka na hrudník
  • Jezdecké holínky a jednoduché sandály
  • Plášť proti chladu a dešti
  • Rukavice z kůže
  • “Mosazné klouby” (viz. profilový obrázek)
  • Dva meče s koženými pouzdry na zádech
  • Nůž
  • Šaty pro zvláštní příležitosti
  • 2) truhla - pár mistrových kusů oblečení + meč

 

Další postavy:

  • Atanvarnë Merenwen Lossëhelin (Archív postav - kočkodlak - žena)
  • Ikarm (Archív postav - víly - muž)
  • Nixie Nyx Fielne (Druidé - žena)
  • Aronel I. Gil’eadská (Lidé - žena)
  • Hans Fielne (NPC - muž)
Začátečník 0 Mistr

Napsal: Rhunön | Kategorie: Archív postav - Muž
Dne: 29.08.2018 20:50:36 FB



Will

 

Will

 

Jméno: Will Požírač

Rasa: Člověk

Pohlaví: Muž

Datum narození: Není důležité pro něj ani pro jeho paní.

Věk: Kolem 30 let

Náboženství: Jde o ateistu, který však musí uctívat svou paní. Celkově o Bozích toho moc neví a ani o to nestojí.

Jazyky: Dokáže se domluvit lidským jazykem, ale také zvládá starověký jazyk (základní fráze). Přesto s ním nezvládá kouzlit.

Majitel: Eru

Povolání: Zvěd, ochránce, otrok, sexuální hračka, posel Stínky Eru

 

Výsledek obrázku pro viking tattoo png

 

Podoba:

Středně vysoký muž, jehož kudrnaté krátké vlasy, mají barvu kaštanů. Obličej má oválný tvar s výraznějšími lícními kostmi a spodní čelistí. Ve stínu jeho černí kosti se skrývají modré oči s hnědým ohraničením kolem zorničky, odkud paprsky směřují k okraji duhovky. Přesto tyto krásné a uhrančivé oči skrývají děsivé tajemství.

Dalším čím vás zaujme je jeho kovový obojek, co nosí na krku. Nachází se na něm podivné runy, které jsou velice staré. Pod obojkem má krk zarudlý, ale jeho tělo je pokryto horšími jizvami, jež na své kůži nosí od dětství. Většinu mu však vyhladila jeho paní, aby jí neodpuzoval. Právě proto je na tom i fyzicky dobře. Má svalnaté tělo, jež umí použít jako účinnou zbraň proti nepříteli. Nikdy zatím nepotřeboval použít meč, luk či jinou zbraň.

Will však kromě těchto fyzických schopností má i dobrý sluch a čich. Není jisté, zda za to může jeho podivná strava nebo nějaký příbuzný. Jenže spolu s tímto přichází i jeho nemoc, jež ho dokáže dokonale rozhodit i na pár minut.

 

Pokud jde o jeho oblékání, tak nosí černé nebo prosté oblečení. Většinu oblečení má od paní, ale něco získal i od svých obětí, avšak i to připadlo jeho paní.

 
Povaha:

První, co byste o něm měli vědět, že je skvělý herec. Dokáže předstírat jakoukoliv emoci. Občas se může zdát nevyrovnaný a jako by se stále hledal, ale to už patří k jeho životní roli. Moc nemluví, a když už, tak jde převážně o lži, klamy nebo mluví ve jménu své paní. Pokud se však bude cítit ohrožen, či jinak nepříjemně, tak se změní na bezcitnou bytost. Přesto jde o neuvěřitelného empatika, který se dokáže vcítit snad do každého s duší. Tam kde je jich moc se ztrácí i on.

Pokud jde o jakousi vnitřní či hlubokou povahu, tak toho moc nenajdete. Snad jen to, že je trpělivý, sarkastický a drzí. Tyto jeho vlastnosti mu přivodily i několik jizev od jeho paní. Dnes už se drží na uzdě a poslouchá svou paní, jíž neodmlouvá ani, když se mu to nelíbí. Možná je někde hluboko smutný, ublížený nebo podobně zničený, ale buď o tom neví, nebo se to snaží ignorovat. No, a jestli někoho napadne, zda cítí lásku, tak ano, ale jeho způsob něco milovat je dost zvrácený. Možná jeho zvrácenost napomohla k tomu, aby přežil tak dlouho.

Will má však jeden velký problém ve své ‘dokonalosti’. Jeho mozek si s ním pohrává a ukazuje mu to, co není. Když se do někoho vcítí, tak se dostává do určitého transu, kde je vlastně nejzranitelnější. Přesto jakési jeho vnitřní podvědomí ho dokáže chránit. V tomto stavu se může probrat, ale místo lidí a světa kolem vidět jen své bludy, na něž zaútočí. Dokonce vidí i démony jiných, což mu je mnohem nepříjemnější. Z těmito bludy občas mluví nebo je sleduje, což se dá snadno poznat. Když totiž sleduje to, co jeho mozek vytvořil, tak se silně mračí a zornice až nepřirozeně zúžené.

 

Halucinace:

Willovi halucinace jsou dost zvláštní a on sám často neví, jaký je jejich význam. Přesto se je naučil rozdělovat podle těch, jež jsou jeho osobní a ostatních lidí, na něž se empaticky napojuje. Ty mu ‚zůstávají‘ když ho někdo vyruší. Právě tyto mu nahánějí největší strach. Toto jeho empatické vcítění nebo napojení je jakési podvědomí impuls jeho mysli. Ta si toho ani nejspíš není vědoma. Sám Will o tom nemá ponětí.

Will dokáže rozlišit své bludy a ty jež přichází od jiných. Ty jeho mají aspekty jelena. Ty nejnechutnější u něj znázorňují pocity, jež pro ostatní jsou pozitivní a příjemné. Jedna halucinace je pro něj přítelem. Jde vlastně o něj, ale chybí mu ruka a přes hruď má zašité Y. Není si jistý, co to přesně je za pocit, ale má ho docela rád. Další je černý jelen, kterého vidí, když někoho mučí nebo chce zabít. Je pro něj jako pes/ kůň.

Halucinace co pochází od ostatních, alias ztvárnění jejich pocitů je cokoliv. Může to být jen temná bytost, co se po něm sápe, nebo bytost s ještěří kůží, podivnou čelistí a dalším znetvořením. Právě tyto ho děsí snad víc než ty jeho. Proto se nerad napojuje na lidskou empatickou stopu, jak tomu on říká. Sice má strach, ale nedává ho moc najevo pokud už není příliš velký.

Tuto svo podivnost, nebo schopnost chcete-li, zdědil po otci. Ten měl tuto schopnost a zdokonaloval jí již od svého dětství. Šlo o vrozenou schopnost, jež mu však přinášela stejné potíže jako jeho synovi.

 

Výsledek obrázku pro viking tattoo png

 

Historie:

Pouštní kmen cestoval na východě, když nalezli zmeteného cizince. Ten se zamiloval do jedné ženy z onoho kmene. Oproti ní byl jako bílý papír. Miloval ji více než kohokoliv jiného. Jenže musel odejít a svou milovanou nechal u jejího lidu. Ta zjistila, že čeká dítě a jelikož byla ještě hodně mladá, tak jí bylo jasné, že pro ní bude porod komplikovaný. Vydala se tedy do pouště do oázy, kde by zajistila svému dítěti klid a vodu. Jenže podcenila své síly.

Žena předčasně porodila malého chlapce. Hned, co se dostal z matčina lůna, si ho vzala Eru a nechala jeho matku zemřít v poušti. Stínka ho vychovávala s cílem z něj udělat otroka. Když byl ještě miminko, tak se o něj starala lidská žena, které Eru zabila dítě.

Will rostl, a když zmizela jeho chůva, tak se dostal do péče Stínky. Ta ho týrala všemi možnými způsoby. Přibližně v deseti letech mu začala podávat lidské maso. Tehdy se u něj projevila i jeho nemoc. Po celém sídle potkával podivné bytosti. S některými si povídal, ale jiné ho děsily. Když si toho všimla jeho opatrovnice, tak ho naučila se těchto věcí nebát. Postupem času u něj strach skoro zmizel, ale stále tam je jen pohřbený. Jenže Eruina výchova brzy zničila jeho nitro na prach a stal se z něj bezcitný tvor se schopností se vcítit do někoho jiného.

Jak stárnul, tak ho začala trénovat v boji, aby ji mohl v případě nouze chránit. Také začala dbát na jeho vzhled a brávala ho k sobě do ložnice, kde si s ním dělala, co jen chtěla. Přibližně ve dvaceti do vzala do mučírny a tam Will našel skutečnou zábavu, která ho naplňovala jakýmsi uspokojením a něčím, co by se dalo popsat radostí.

Nedlouho poté ho poslala do lesů, aby sledoval rod Eruner a politickou situaci, která v Du Weldenvarden vládla. Pak byl poslán do Království, aby začal pracovat jako posel Stínky Eru.

 

Schopnosti:

Boj 3/7

Starověký jazyk mluva 1/7 (základní fráze)

Starověký jazyk čtení/ poslech 2/7

Psychická magie 2/7 (neuvědomuje si, že jde o magii)

 

Výsledek obrázku pro viking tattoo png

 

Rodina: Jeho paní Eru je jediná bytost, jež by popsal jako rodinu. Možná měl někde otce, ale nikdy ho neviděl.

Majetek: Vlastní pouze obsah spižírny, jinak vše, co nosí, jí nebo kde bydlí patří jeho paní.

 

Začátečník 0 Mistr

Napsal: Rhunön | Kategorie: NPC - Muž
Dne: 29.08.2018 10:27:46 FB



Hans Fielne

 

 

Základní informace

Jméno: Hans Fielne, též řečený Jelen - jednak kvůli přeměně a jednak kvůli své 'masce’

Pohlaví: Muž

Rasa: Druid

Patron: Jelen

Element: Země a už se pomalu rozjíždí v umění vody

Datum narození: 1. Pršivce 3244; přesně na svátek zvaný Zemice, přesto však vypadá nanejvýš tak na čtrnáctiletého možná patnáctiletého kluka. Děti však mít nemůže, což ho velice mrzí.

Víra: Hans věří pouze a jen v sílu a moudrost Hvozdu.

Strana: Ani za dvacet dva let neměl možnost vyzvědět nějaké novinky z politiky a tak se - narozdíl od jeho sestry - nepřiklonil na žádnou stranu.

Řemeslo: Po svém příchodu do hlavní vesnice se ujal pozice léčitele - spíše tedy jeho učně, ale nadále studoval i magii a přírodopis (rostliny, bobule, jedy, léčiva, odvary,..) s biologií (anatomie těla zvířat i člověka, odolnost, citlivá nebo méně chráněná místa na těle, přirozené reakce a chování - i při střetu s nemocí). Po svém odchodu za sestrou však pobral několik málo knih, které se tímto zabývají a nyní se tedy nezabývá ničím, dá se tedy nazvat jako cestovatel a samoučitel - pokud se tedy nepočítá i to, že se jej Adris snaží naučit ovládat vodu.

Motto: “Vědět co bude pak, to není náš úkol.”

“Ne vždy lze pravdu zřít zrakem.”

Vzhled:

Hans je vysoký šlachovitý hoch, kterému není cizí manuální těžká práce. Sice ve svém dětském těle není osvalený, ale sílu nepochybně má až překvapivou. Delší hnědé prameny vlnitých vlasů mu spadají do olivově zelených očí vzorovaných oříškovou hnědou. Jeho dětská, útlá tvář působí trošku podvyživeným dojmem a tak není divu, že jeho velké oči a plné malinové rty vynikají a nutí nejednu slečnu k okouzlenému: Aaaaach… Kolem krku mu obvykle visí totem, který si sám ze dřeva vyřezal a to: javorový list s parožím. Je na svou práci patřičně hrdý. Stejně jako držení těla - to asi mají v rodině - a šibalský lesk v očích. Zatím se v jeho očích nezračí moudrost věků. Ta přichází s časem.

 

Jeho styl oblékání je atypický a přesto typicky druidský. Téměř pořád má na hlavě nasazenou lebku jelena zpod které vyčnívají prameny do nichž jsou vpleteny listnaté listy a občas také strakaté sojčí pírko. Jeho tělo halí jen konopné pončo, pod kterým má značně potrhané lněné kraťásky. Povětšinou bosé nohy zdobí kožený řemínek, který bez problémů přežije i přeměnu do zvířecí podoby. V zimě je však obuje do sněhulí s teplým kožíškem dovnitř a přes tělo přehodí hrubý medvědí kožich z medvěda, který mu to dlouho před svou smrtí dovolil. A ještě jedna drobnost. Kolem zápěstí má uvázaný mléčný vlčí zub. Poslední, který Nixie vypadl zrovna, když byla ve zvířecí podobě - Bylo to asi rok před jejím odchodem - a vždycky mu to jeho sestru připomene (a taky to jak ji šíleně bolel než vypadl). Je to jeho jediná hmotná vzpomínka na ni, kterou při sobě má - ještě má jednu, ale ta mu nepatří.

 

Když se už promění, tak někomu by možná přišlo zvláštní vidět právě nehmotného hnědého a zeleného jelena, jemuž přední i zadní nohu obepíná kožený náramek a na jednom z nich dokonce visí vlčí zub… každopádně Hanse to moc netrápí. I ve své zvířecí podobě si jeho oči uchovají svůj typický tvar a jiskru. Má silné, tupé zuby, možná se mezi nimi čas od času najde uvíznuté stéblo trávy, ale jinak jsou poměrně čisté, snad lehce zažloutlé… býložravci co čekat. Jeho drobnější černá kopýtka jsou mnohdy pokrytá blátem, nebo se na ně přilepí listí, takže jejich lesk je ztracen ve špíně. Nicméně jeho paroží, hrdě si sedící na hlavě, je jeho největší chlouba. Je velké a silné, nepochybně by nabralo a následně odhodilo.

 

Charakteristika:

Na povrchu (Maska) - Hans na lidi při prvním pohledu působí mírumilovně a nevinně. K lidem, které nezná, se chová plaše, ale laskavě a přátelsky. Chová se tiše a když už, tak mluví (vzhledem k věku na který vypadá) vyspěle a rozvážně. Jeho maska téměř vždy působí klidně a vstřícně. Při samotném průzkumu z blízka se zdá i důvěřivý, ale stydlivý. Ovšem není příliš sdílný. Raději poslouchá a když už je od něj očekávaná nějaká odpověď, tak nějak dokáže pravdivě zformulovat své myšlenky. Obvykle mluví trhaně a ne příliš průbojně. Raději zaujímá pokornou pozici a je vždy nápomocen. Alespoň v masce. Obvykle lidem bývá sympatický, zvlášť tím, že si nechá poradit, ale také dokáže poradit. Působí velice křehce, ale důvěryhodně. Zdá se, že vždy dělá, co je třeba a snaží se se všemi vycházet. Očividně se vždy snaží tvářit vyrovnaně a s odstupem, ale tady se projevuje jeho trhlina - citlivost. Ke všemu živému se Hans snaží přistupovat laskavě, ochotně, soucitně a chápavě. Hlavně k přírodě přistupuje obzvláště vřele a vstřícně. Téměř ke všemu přistupuje zodpovědně a je otevřený všemu novému. Je na něm znát, že věci dotahuje do konce a že dodržuje úmluvy. Rád potěší ostatní a pozorně vnímá jejich reakce na podněty. Postupně a nenápadně se tak z něj stává milující, oddaný a povzbuzující přítel.

Ve světle důvěry (Tvář) - Hans je pod maskou téměř stejný. Praví přátelé, kteří do ní proniknou, zjistí, že Hans sice bývá tichý, ale když ho něco zaujme, tak je velice hovorný a obratný řečník za každé situace. Snaží se obloukem vyhýbat lžím a k citům ostatních přistupuje opatrně, ale čestně. Díky jeho hlasu a výrazu tváře působí na své blízké mile a uklidňujícím dojmem. Když někoho obdivuje, tak mu to uctivě řekne. I když se to nezdá, tak je pilný a samostatný pracant. Co se jeho výkonů týče, tak je velice šikovný a zručný. Je schopný přijímat rozkazy a dávat sliby… a v jejich plnění je spolehlivý a vytrvalý. Trpělivě se učí nové věci a chytře se s nimi vypořádává. Jeho zdravý rozum je občas až neskutečný. Hans si obvykle důvěřuje a nezávisle na ostatních se i rozhoduje. Jeho city jsou mnohdy ušlechtilé a ochranitelské. Je vděčný za každé opětování citů a vůči zlému reagování se na první pohled tváří odolně, nečitelně. Ovšem každé zle míněné slovo ho zraňuje a dopadá na úrodnou půdu, z níž poté k tomu dotyčnému započíná klíčit nechuť. Zdá se, že on ani nenávidět nedokáže. Hans lze velice snadno ovlivnit, ale když na to přijde, tak je velice popudlivý - ještě několik dní poté. Občas si dovolí být dětinský (zvláště s Nixie a Adrisem) a v těchto chvílích je skutečně společenský a štědrý. K těm úplně nejbližším je co nejvíce něžný a tolerantní. Sice je to vegetarián co se týče jídla, ale i přesto je fyzicky zdatný. Je to dost vybíravý človíček, ačkoliv se to nezdá.

Uvnitř jeleního srdce (Duše) - Když je to nutné, tak je Hans pevný a hrubý, ať už prožívá cokoliv. Je to odvážný a zároveň obětavý člověk. Má nadání pro strategii a hudební sluch. Velice rád se učí a když se daří, tak má až dětinskou radost. Někde uvnitř něj stále žije rošťák a snílek, který usnul s Nixiiným odchodem a smrtí vesnice. Na některá témata je citlivý a když se jich někdo úmyslně dotkne, tak je velice nepříjemný a malicherný. Mimo to je milujícím a pečujícím přítelem a milovníkem přírody. Vyzařuje z něj sympatie a je poněkud shovívavý. Je to člověk, kterému se skutečně snadno důvěřuje a je chytrým a výtečným společníkem. Občas. Od doby, kdy z jeho života odešla Nixie, je spíše realista, ačkoliv optimismus a pesimismus na něj dokáže přenášet jeho Adris. Co se týče vztahů s lidmi, tak bývá sobecký a žárlivý. Díky své povaze a ovlivnitelnosti bývá lehce náladový, což občas způsobí jeho nerozhodnost. V úplném koutě jeho osobnosti je nevinným chlapcem, který má strach ze smrti, vraždy a samoty. Možná proto se tak tvrdohlavě vždy snažil být v něco společnosti. Velice mu schází jeho sestra a její temperament a silná vůdčí osobnost.

 

Historie:

Hans se narodil milujícím rodičům, kteří se sblížili díky otcově návštěvě jejich hlavní vesnice. Zpočátku vyrůstal sám a byl tak trochu rozmazlován, což si pravděpodobně ani neuvědomil. Vše se změnilo skoro půl roku po jeho třetích narozeninách. Chlapec, který se narodil v podzimních dnech tak zjistil, že bude mít bratříčka nebo sestřičku. Hans měl mít co nevidět pět let, když se narodila malá scvrklá holka. Když se to doslechl, tak žárlil. Byl naštvaný a chtěl jí uškodit ale… jakmile vběhl do pokoje nemohl. NEDOKÁZAL NIC. Jediné co mu bylo dovoleno bylo zírat do těch průzračných, šedomodrých oči, které ho přikovaly na místě. Nebyl si jist co v nich bylo, ale něco se v něm hnulo. Náhle pak věděl, že ji musí vždycky chránit a být nejen jejím bratrem, ale i jejím přítelem.

Malý chlapec s rošťáckou tváří stál jako zmražený

na udusané, hlíněné zemi a odevzdaně pozoroval její oči.

V těch očích se zračilo něco, co nedovedl zatím popsat.

Byly jako hluboké, rozbouřené moře. Po tvářích byly stopy,

jak plakala, které již zasychaly.

Nikdy jí neublíží.

Nemůže.

Tento pocit mu však nezabránil na svoji sestřičku svádět své nejrůznější prohřešky, pošťuchovat se s ní, prát se a vyvádět si nejrůznější naschvály. Když však šlo do tuhého, tak ocenil, že se Nixie snaží hodit vinu na sebe, nebo to bylo přesně naopak - její vina přecházela na něj. Vždycky ho udivovalo, jak energická Nixie opravdu je. Snažil se být jako ona alespoň z poloviny. Druidé děti milovali, ale Nixie Hanse - někdejšího poslušného, zdvořilého a pokorného chlapce - zkazila. Nebylo pochyb, že jemu to ani v nejmenším nevadilo. Nikdy nebyl ničím zvláštní a ani to své malé holčičce nezáviděl. Byl rád, že ji má poblíž, že na ni může být hrdý, ale nikdy nechtěl být jako ona. Tedy v jistých ohledech nechtěl.

Upřel nevinné oči na tátu. Tentokrát to přehnal.

Bál se ohlédnout po Nixie, jak se tváří.

“Tak kdo to provedl?” zeptal se otec.

Hans už se chtěl přiznat, když se ozvala Vlčice.

“Já.”

Když mu bylo devět let došlo k jeho první proměně. Vše proběhlo přesně podle tradic druidů a o rok později se mu vyjevil jeho element - díky rituálu. Jeho obeznámení s elementy, energiemi a dalšími věcmi, které znal z oboru přírodní magie, lukostřelby, jednoduché práce s nožem a druidských záležitostí bylo velice dobré. Proto s magií ani proměnou nezačínal od nuly, co se týče teorie. Hans se i přes rebelie spáchané bok po boku se svou sestřičkou držel jakožto pečlivý student. Když dosáhl dvaceti let, tak v sobě našel cit k vodě. Sice jej sotva poslechla, ale byl to pro něj ohromný úspěch, protože vždy směřoval svůj život je Stezce. Chtěl druidům pomoci a narozdíl od Nixie se odjakživa zajímal o ovládnutí ostatních elementů, ne jen ohně. Hans se však cítil krapet zrazen, když se dozvěděl o Nixiině plánovaném odchodu. Velice ho to zranilo a téměř dohnalo na dno. Nebýt zubu, který od jeho devatenácti obepínal jeho pravé zápěstí, tak by byl doopravdy ztratil příčetnost. Dva roky po Nixiině odchodu byl plně ponořený do učení, teorie i praxe magie, cvičil se i v lukostřelbě a lovu - když jej stihl opravdu veliký hlad - a tak i něco shodil, za to však zesílil jak na těle, tak na duši. S láskou vzpomínal na sestru. Věděl že se setkají. Museli. Hans si zazlíval, že kdysi schoval korunku, kterou Hvozd věnoval Nixie. To je další důvod, aby se s ní setkal. Nedávno však díky blížícím se válkám ugalové pospíchali skrz Dračí hory a částečně zruinovali vesnici. Poranili mnoho druidů a vzali si co se jim hodilo. Nebyli to sice ti urgalové, které ovládal Galbatorix, ti se před pár lety díky bohu vesnici vyhnuli, ale i tak… Druidé neměli šanci do zimy nashromáždit dostatek zásob. A po nějaké době je zastihla ještě horší věc než hladomor. A tou byl obyčejný, zákeřný mor. Hladem zesláblí druidové se mu z většiny neubránili. Na samém konci smrti zbyl jen jediný, kdo mor nechytil - Hans. Nezdržoval se v blízkosti vesnice. Nestihl se s rodiči pořádně rozloučit. Ani s vesnicí. Za rozloučení se dá považovat počátek epidemie, kdy se Dancko a Miria rozhodli jej poslat do Hlavní vesnice, odkud pocházela jeho maminka. Dlouho však otálel v Dračích horách a tak viděl umírat ty, kteří pro něj tolik znamenali. Kvůli Nixie se však rozhodl udělat čáru za minulostí, vzal její korunku z kořenů, bylinky, nějaké oblečení a ve zvířecí podobě se vydal skrz les Du Weldenvarden tam, kam mu to rodina určila. Nejprve marně pátral kudy se vydat, nebo jak se do něj dostane, až nakonec po klikaté cestě, kdy omylem šel jednou špatným směrem do Dračích hor, dorazil před mohutnou a prastarou klenbu. V mysli mu vyvstanulo jméno tohoto lesa - Du Weldenvarden. S úctou opatrně vkročil a přes menší odpor bariéry, která jej chránila proti nezvaným návštěvníkům se do něj ponořil a za svého putování se s ním opratrně seznamoval a nemotorně se snažil domluvit s elfy kudy se dostane do cíle. Obvykle nevěděli. Nakonec po několika měsících motání, kdy slyšel přehršel elfských slov z nichž nepochopil v podstatě žádné, se dostal na konec a podél řeky, kterou následoval tak nějak intuitivně se dostal koněčně k Hlavní vesnici. Vidělo ho na jeho cestě opravdu mnoho elfů, určitě věděli kým je, snad proto jej nechali jít. Po delší době kdy dosáhl vesnice a sžil se s ní si našel kamaráda - Adrise. Je to hoch, který také nedospěl. Oba dva chlapci zjistili, že jeden druhého neradi opouštějí, že jejich sourozenecká láska je převyšuje. A přesto Hans věděl, že nesetrvá dlouho. Nyní, když ví kde Nixie míří - tedy k Vardenům (ví to odjakživa, že je chce vyhledat) - doufá, že tam ještě bude. Rozhodl se, že je najde, sám nebo s Adrisem. Jeho přítel ho pro jeho obrovské nadšení nezklamal. A oba dva mezi sebou rozvinuli takzvanou platonickou lásku. Nikdo o tom však neví. A ani by neměl. Jediný komu je to Hans ochotný říci je jeho sestra, kterou bude muset bohužel seznámit s vyhlazením vesnice. A s tím, že jí lhal.

 

Schopnosti:

Magie přírodní (Učeň)

Metamorfní - 1/7 (Novic) - proměna mu jde jen velmi těžko a nijak ji nerozvíjí

Elementární - 3/7 (Mistr) (První země, základy vody)

Vizuální - 2/7 (Starší Učeň)

Psychická - 2/7 (Starší Učeň)

Poznání - 2/7 (Starší Učeň)

 

Boj, lov (Učeň)

Luk 2/7 (Učeň)

Obrana a práce s nožem 2/7 (Učeň)(Stahování z kůže, základní sebeobrana)

 

Ostatní dovednosti

Výborný běžec

Skvělý plavec

Obratné kousky (Podobné gymnastice)

Skvělý ve hře na schovávanou

Skrývání pachu 5/7

Dobrý léčitel (jak pomocí magie, tak pomocí přírodních materiálů) 4/7

Rozvinutý šestý smysl - Jako každý druid vycítí překážky, díky spojení s Hvozdem. Také intuitivně vycítí které bobule a jiné plody a rostliny lesa mu ublíží a které ne.

Možnost tvarovat magii země do libovolných tvarů, velikostí a barev 4/7

Umí trochu vařit 2/7

 

Znalosti

Umí mluvit druidským a lidským jazykem

Základy písma

Rozeznává bylinky, bobule, léčiva i jedy, odvary, lektvary

Skvělá znalost anatomie lidského, jeleního, vlčího, ptačího těla a biologie

Rád se zabývá astronomií a předpovědí počasí

Druidí oslavy, rituály, jejich příprava a provedení, styl oblékání i zdobení

Rodina:

Pokrevní rodina:

Matka (Miria Fielne) - Hansova a Nixiina maminka byla dříve velice nádherná bělooká žena s vlasy barvy havraní. Ale díky nákaze moru ji viděl pokrytou ohavnými boláky, ležící nehybně v posteli a pomalu umírající. Byla o trošku vyšší než jeho sestra, ale o dost menší než sestra. Ovládala ve větší míře víře a v menší proměnu na vránu.

 

Otec (Dancko Fielne) - Jako jednoho z minima druidů ho kletba vůbec nestihla a normálně zestárl do svého opravdického věku - padesáti let (přičemž Miria je o deset let mladší). Vlasy připomínající stříbrnou řeku se volně vlní ke klíčním kostem, kdysi však míval hnědé vlasy po svém otci. Jeho nadání spočívalo v přivolávání vody a jeho patronem se stala vydra.

 

Sestra (Nixie Nyx Fielne = Vlčice) - Velice odvážná mladší sestra. Také jí bylo dopřáno dospět, alespoň do plodného věku. Hodně druidů na ni žárlilo, dá - li se to tak nazvat, ale on nikdy nechtěl být jako ona. On vždycky chtěl být jen bratr úžasné nadané sestry. Nixie je od mala hrozný rošťák a čertovo kvítko. Její ústa neznají přetvářku. Nebo minimálně když odcházela, tak ji neznala. Svou sestru miluje nadevše a neumí si představit, že by o ni přišel. Na co se však netěší je, až ji bude muset oznámit, že většina vesnice je po smrti. I jejich rodiče.

 

Získaná rodina:

Adris - S tímhle hochem v jeho věku - který je také druid - sdílí platonickou lásku. Oba dva se mají hodně rádi a potkali se v hlavní vesnici. Je to téměř stejně vysoký blonďák s hustými vlásky a jeho oči jsou zářivě zelené. Adris je milý, sladký, starostlivý, optimistický a miluje zábavu. Samozřejmě má smysl pro orientaci, důvtip a pobral ohromné množství inteligence. Cestuje spolu s Hansem, který hledá Nixie - údajně jeho malou sestřičku. Adris je Hansi naprosto oddaný a miluje ho z celého srdce. Dále vládne živlu vody a pro Hanse se chce naučit zemi - snaží se vzájemně učit. Mění se na Vydru.

Ostatní druidé z jeho vesnice

Majetek:

Oblečení

To které nosí na sobě a v brašně má teplý medvědí kožich a boty vydělané ze zvířecí kůže. Také tam je Adrisův teplý plášť spolu s botami a pár kousků oblečení, jako náhradu.

Zbraně

Primitivní luk, který si sám vyrobil, je menší, ale průbojný. K němu má též ručně vyrobené ostré šípy a toulec. V malém pouzdře má u boku nůž, který obvykle slouží k čištění kůže, stahování z ní, vykuchávání úlovku, ale dál by se použít i k sebeobraně.

Ozdobné předměty

Kolem zápěstí má řemínek s Nixiiným vlčím zubem a kolem kotníku kožený řemínek, nosí s sebou také dřevěnou korunku, kterou jí daroval Hvozd, v jeho brašně se dá najít i jeho první parůžek, jehož dvojici má Nixie u sebe. Jeho hlavu často halí lebka jelena, kterou jen nerad odkládá.

 

Kontakt/Další postavy:

 

Atanvarnë Merenwen Lossëhelin (Archív postav - kočkodlak - žena)

Nixie Nyx Fielne (Druidé - žena)

Ikarm (Archív postav - víla - muž)

Aronel I. Gil’eadská (Lidé - žena)

Začátečník 2473 Mistr

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Archív postav - Muž
Dne: 06.08.2018 15:37:20 FB



Jméno: Irwin

Typ postavy: Mechanická

Rasa: Člověk

Pohlaví: Muž

Věk: 14 let (3. Suchvec 3252)

Jazyky: Zatím jenom jazyk lidí

 

Podoba: Je nadprůměrně vysoký a má atletickou postavu. Černé vlasy mu spadají až k pronikavým hnědým očím. Většinou se neusmívá a mí zamračený obličej. Obvykle nosí tmavé oblečení.

 

Povaha: Má tichou a nepřístupnou povahu. Nerad je středem pozornosti. Obvykle se snaží vyhýbat konfliktům ale umí se pořádně rozzlobit. Nemá rád hloupé jednání a vždy se snaží jednat co nejracionálněji.

 

Historie: Narodil se ve městě Reavstone, kde vyrůstal s otcem, který byl námořník dopravující zásoby Vardenům a s babičkou. Babička ho naučila trochu číst a psát, neboť za mlada pracovala jako bylinkářka a musela si umět vést záznamy a psát recepty. Také mu dala dědečkovu starou flétnu, na kterou se naučil sám hrát. Když mu bylo osm, jeho otec zemřel na moři při strašlivé bouři. Od té doby žije i se svou babičkou u strýce, který je kovář, v Aberonu a od dvanácti let se u něj zaučuje. Chce být mečířem, a později se přidat k Vardenům, aby pokračoval ve stopách svého otce.

 

Schopnosti: Umí plavat, hrát na flétnu a skvěle číst. Také umí obstojně vařit a dva roky se učí kovářem. Je velice rychlý a má skvělé reflexy. Je inteligentní a bystrý.

 

 Plavání 2/7

Vaření 2/7

Hra na flétnu 2/7

Kovářství 1/7

 

 

Rodina: Otec se jmenoval Taran. Byl to lodní kapitán a vedle své normální práce tajně spolupracoval s Vardeny a dovážel jim zbraně a zásoby. Matka se jmenovala Lisana a zeřela krátce po porodu. Než zemřela, byla bylinkářkou po babičce. Strýc se kterým teď žije se jmenuji Harad.

Je to dobrý kovář, umí ukovat většinu věcí, které po něm lidé můžou chtít. Manželka mu zemřela na chorobu a od té doby žije sám. Babička se jmenuje Isa a bývala bylinkářkou.

Dědeček se jmenoval Keren a býval řezbářem. Prarodiče z otcovy strany umřeli dříve než se narodil a otec o nich nikdy nemluvil, takže o nich mnoho neví.

 

Majetek: Jednobřitý meč vlasní výroby

             Oblečení

             Flétna

             Prsten po matce

             Talisman pro štěstí od otce

             

 


- Autor webu: Správce říše - Autor skinu: Morcelwen Poicë