TOPlist
Začátečník 0 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Lidé - Žena
Dne: 25.06.2017 23:46:19 FB



 

Rasa: Člověk

Pohlaví: Žena

Jméno: Sintaera Mečířová

Narození: 11. 7. 3249

Věk: 16 let

Náboženství: Silně věřící v boha Solase, stejně jako její sourozenci k tomu byla vedena od narození.

Jazyk: Centrální, domluví se i poněkud kostrbatou surdšinou.

Zaměstnání: Pomocnice ve stájích. Matka švadlena, otec mečíř, bratr vyučený kovář.

 

 

Podoba: 

 

Tělesná stránka:

Sintaera je děvče spíše drobnější postavy. Její dlouhé zrzavé vlasy budí, pro ni, nepříjemnou pozornost a pihy na jejím obličeji ještě dokreslují zvláštní podobu této dívky. Její postava je, na šestnáctileté děvče, ucházející. Oči, které jsou hnědé, jako nejtmavší čokoláda, kterou prodávají na konci uličky a po většinu času se v nich odráží úsměv a inteligence této dívenky. Kdyby se člověk pořádně zadíval, uviděl by malinkatou jizvičku nad rtem, kterou zapříčinil pád tříleté Marie na střepy z rozbitého zrcadla. Její rty jsou spíše nevýrazné a malé. Nikdy se na ni neobjevila ani stopa po různých zkrašlovacích procedurách, na které si potrpěla její matka. Jakkoliv se její rodiče mohli snažit na jejích vlasech něco vytvořit, vždy to skončilo naprostým fiaskem a Sintaera okamžitě zmizela do nedalekého lesíka.

 

 

 

Styl oblékání:

Oblečení, které Sintaera nejraději nosí, je velmi prosté. Obyčejná bíla halena, kožené kalhoty a boty z poddajné a měkké kůže. Na krku nosí zlaté srdce, od její babičky. Na rukou má kožené rukavice, které zaručují, že si neodře ruce při šplhu na strom. Také vlastní několik náhrdelníků s dřevěným přívěskem, který ji vyrobil Abraham. Na prstech se jí občas objeví prsteny, také od Abrahama, sice už nejsou vlastnoručně vyráběné, ale jsou hezké. A na obou dvou rukách má několik náramků z kůže, někdy se na jejích zápěstí najde i barevná nitka. Jelikož žádný rodič nevidí rád své dítko neozbrojené, či spíše bezmocné, tak má v levé botě ukrytou malou dýku. V zimě se většinou zabalí do teplé vesty z ovčí vlny a přes to, ještě přehodí plášť. Je tu však, ale i druhá věc, kterou musí naše Sintaera nosit. Jsou to šaty a zároveň také věc, které se Sintaera štítí neskutečným způsobem. Být stažena v korzetu a navíc se pokusit udržet rovnováhu na vysokých botách je pro ni nemožné. Jenže, tak to její matka chce.

 

Charakter:

 

Maska: Většina lidí hned na první pohled uvidí chytré, usměvavé a veselé děvče, které zdraví všechny okolo. Pokud se vám poštěstí, nebo spíše nepoštěstí, můžete u ní vidět úsměv psychicky narušeného člověka. Při takovýchto případech se Sintaera snaží dostat co nejrychleji z dohledu. Její oči po většinu času vydávají přátelské světlo, které většinu obyvatelstva přinutí s touto dívkou prohodit alespoň pár slov. Za každých okolností se Maria snaží chovat mile.

 

Tvář: Maria, ačkoliv se tak na první pohled nezdá, není přátelská. Je velmi uzavřená a nejprve upřednostňuje sebe před ostatními. Přátelství, pro které by obětovala, svůj život nemá. Emoce jí nejsou moc známým společníkem. Necítí žádnou vinnu, proto se stává nebezpečným protivníkem. Kdyby tedy uměla bojovat…

 

Duše: Dalo by se říct, že je Sintaera prolhaná a sobecká, jenže to není tak velká pravda. Ano, myslí na sebe, ale pro rodinu, či pro lidi, kteří jí jsou blízcí, by udělala cokoliv. A ani prolhaná není, ačkoliv jí to baví, lže jen při největší nutnosti. A když občas něco štípne, nijak jí to nemrzí. Většinou si zachovává chladnou hlavu, a pokud vybuchne v záchvatu vzteku, není to dobré pro nikoho. Dostat se do jejího srdce vyžaduje opravdu velkou spoustu času (a možná pár dárků).

 

 

Historie:
 

Narození:

Sinaerinino narození bylo neplánované. Její rodina v tu dobu neměla to nejlepší postavení. Rodina byla sice významná, ale v každé rodině se občas něco nepovede. Jenže po narození Sintaery se skoro vše změnilo. Vztahy v rodině se zlepšily, babička se uzdravila a otec si sehnal lepší práci. Když rodina nashromáždila dostatek peněz, koupila si domek skoro uprostřed města. Nebyl daleko od bran, ale nebyl ani blízko. Byl prostě na perfektním místě. Sinatera nebyla první dívka v rodině. První dívka, Angelicca, před měsícem oslavila své devatenácté narozeniny a byla provdána za šlechtice. Netrvalo dlouho a rodina si povýšila na jedny z nejváženějších rodin ze střední vrstvy.

 

Učení:

Jak čas plynul, rostla i Sinaera a už byl pomalu čas ji naučit základní počty a číst. Pro teprve pětiletou dívenku to bylo neskutečné úsilí. Pokud měla chvilku volno, hned se musela učit jakési klikyháky a ještě ty klikyháky měly mít nějaký smysl. Pokud se Sintaere podařilo utéct ze spárů matky, zamířila k babičce, která mladé dívence ukazovala krásná místa, a občas ji naučila nějaká nová slovíčka z jakési prazvláštně, ale krásně, znějící řeči, které se říkalo surdština. Sintaera svou babičku milovala až překvapivou láskou, měla k ní respekt a úctu. Byla to jediná osoba, která ji mohla jakž tak uklidnit. Díky babičce si také mohla nechat štěně, které našla ležet v prachu u cesty. V ten den se naučila jednu důležitou věc. Vždy musíš pomoct člověku. On později pomůže tobě. Štěně pojmenovala podle své babičky: Venus. Když štěně odčervili a umyli, vykoukla na rodinku krásná mladá fenka jakéhosi hustosrstého psa. Toto štěně se stalo náplní dalších Sintaeriných dnů. Štěněti věnovala celý svůj čas. Babička ji pomáhala s výchovou štěněte, ale čím dál častěji musela odpočívat, což mladé Marie nešlo do hlavy. Proč někdo tak schopný, jako babička musí pořád sedět? A proč má v obličeji takovou bolest?

 

Smrt si vezme každého:

Sintaera se stávala tím dítkem, které se pořád na vše ptá. Ptá se, proč je tráva zelená, nebo sluníčko žluté. Babička se vždy pouze usmála a řekla: „Příroda to tak chtěla.“ Sintaera se stále učila, ale díky babičce zjistila, že čím více se toho naučí, tím více ji budou lidé brát mezi sebe. A také by tak mohla pomoci své mamince. Její bráška se nyní pořád někdy zdržoval a na rodinu pomalu ani nemyslel. A to jí slíbil, že ji naučí plavat. Do dnes uměla pouze jen čubičku, jak tomu říkávala její babička. Z Venus se stávala obří chlupatá koule, která vrčela na každého, vyjma babičky a Sintaery. Rodina se rozhodla. Venus půjde pryč. Ach, kolik jen slz bylo vyroněno nad ztrátou své jediné přítelkyně.

Venus zmizela ze života Sintaery a tak čím dál tím více trávila času u babičky. Také tam byla v ten den, kdy se babička zhroutila na podlahu, tváře mokré od slz. Sintaera ke své milované babičce přiběhla a bezradně se na ni dívala.

„Sintaero, poslouchej mě. Nevěř nikomu. Věř jen sobě. Je to jediná možnost, jak uspět. Prosím, slib mi to.“ Zašeptala unaveně Venus.

„Co se děje babi? Copak ti je?“

„Já jsem v pořádku.“ Odbyla svou vnučku Venus. „Na, vem si tohle.“ Odepnula si ze svého krku zlatý náhrdelník. „Bude tě chránit. Pamatuj si. Budu tě navždy milovat. A neboj se. Příroda to takto chtěla.“ Usmála se Venus svému poslednímu vtípku a zavřela oči. Nevnímala pláč lidí, kteří ji milovali. Nevnímala nic.

 

Opravdový život:

Roky plynuly, a z naší Sintaery se začala stávat krásná dívka. Za necelý týden měla oslavit své desáté narozeniny. Již v tomto věku uměla číst a dokázala dokonce i psát, jelikož si dokázala odvodit písmenka, která se naučila. S tímto uměním se dělila s dalšími děti. Nejvíce času trávila v lese, ve kterém zároveň narazila i na svého prvního, opravdového přítele.

Byl teplý, červencový den a skoro desetiletá dívenka si poskakovala po cestě do lesa. Nevšímala si toho, že ji sleduje několikero párů očí. Ani neměla šanci si jich všimnut. Na sobě měli tmavě hnědé obleky, které je dokonale maskovaly. U všech byla kovová dýka za pasem. Hlavní zbraně měli různé. Jeden měl kuši, druhý kord a třetí meč. Kord nebyla nejlepší zbraň, ale pro obyčejného a namyšleného měšťana je i pohled na kord v loupežníkových rukách poměrně děsivá záležitost. Na tyto tři zloděje a vrahy byla vypsána odměna sto zlatek. To stačilo na menší domek uprostřed města. Loupežníci tedy trávili většinu svého času v lese, který byl jejich domovem a útočištěm.

Malá dívenka se zdála jako lehká kořist, a navíc vypadala, že není z až tak chudé rodiny. Na krku se jí lesknul zlatý náhrdelník, který se jistě dal prodat a velkou sumu peněz. Jenže loupežníci nevěděli, že dívku nesledují jen oni. Byl to postarší muž, asi něco kolem třicítky, který vždy sledoval z opodálí radost a krásu mládí. Také to byl on, který zajistil, že se této mladé dívence nikdy nic závažného nestalo.

Sintaera si to hopkala po cestičce, občas se zastavila u zajímavé květiny, kterou většinou utrhla a přivoněla si k ní. Než se dostala k lesu, měla už krásnou a velkou kytici. Jakmile vešla do lesa, jindy tak radostného a krásného zpěvu ptáčků bylo pouze ticho. Sintaera si přestala hopkat a rozhlédla se po okolním houští. Když sklonila hlavu, všimla si krásné, fialové kytičky, pro kterou se shýbla, aby ji mohla utrhnout. Možná že právě tato květina ji zachránila život. Hned co se skrčila, nad hlavou ji proletěla šipka z kuše a Sintaera, nehledě na to, že upustila všechny květiny, začala utíkat. Nevěděla kam a ani jestli přežije. Ach, tak moc se bála! Když se po chvíli běhu ocitla na mýtince, rozhlédla se znovu. Nic neslyšela. A pak se ozval výkřik. A další. A pak se ozval třeskot nožů. Sintaera se skrčila za křoví a modlila se k bohu Solasovi. Vypadalo to, že ji Solas vyslyšel. Z lesů vyšel muž, který měl na zádech přehozené omráčené tělo zloděje. Přivázal ho ke stromu a naopak se vrátil pro zbylé dva.

Jakmile Abraham svázal těla útočníků, vydal se k dívce, která měla být napadena. Těžko říct, proč neutekla před ním. Možná byla příliš unavená, nebo spíše doufala, že ji nenajde. Tak se nestalo. Abraham si klekl k mladé dívce a řekl:

„Už to je v pořádku. Mě se nemusíš bát. “ Uklidňoval ji, jako kdyby to byla mladičká klisna. „Víš, jak najdeš cestu zpátky?‘“ Optal se zvědavě a naklonil hlavu na stranu. Když dívenka zavrtěla zkroušeně hlavou, zvednul se a nastavil dívence ruku. „Dovedu tě ven, ano? Neboj se.“ Stále mladičkou dívenku uklidňoval. Nechtěl ani vědět, jak moc musí být vystrašená. Ani nepochopil, proč s ním šla. On být na jejím místě, utíká náhodně vybraným směrem, doufajíc, že ho ten divný pán nechá být. Abraham nebyl ošklivý. Jeho tvář ale hyzdily jizvy, které získal, když bojoval v armádě. Hnědé vlasy, které vypadaly, jako kdyby nikdy nepoznaly nůžky, byly z poloviny šedé. Na zdejší poměry byl poměrně starý. Komu se podaří dožít úctyhodné čtyřicítky? Oči měl tmavě hnědé, skoro jako oči dívenky, kterou nyní vedl za ruku. Jeho pleť byla spíše tmavší. Celá jeho postava byla oděna ve hnědé kápi, která znemožňovala jeho objevení. Vzato kolem a kolem, on, kdyby byl malý se sebou nikdy nešel.

Sintaera ale byla jiná. Věděla, že tomuto člověku může věřit. Ani nevěděla, co ji k tomuto rozhodnutí vedlo. Prostě věděla, že jí neublíží. Již jako malá, se spoléhala na své pocity, než na rozumové schopnosti. Svět vnímala trochu jinak, než ostatní lidé a děti. Možná proto se zeptala onoho záhadného muže, zda ho ještě někdy uvidí.

Abraham byl překvapen. Ne že se ho dívka nebála, ona ho dokonce chtěla vidět znovu. Slíbil jí, že se ještě někdy uvidí. Tento slib avšak nebyl myšlen pravdivě. Jaké to tedy pro něj bylo překvapení, když se dívenka vydala do lesa hned další den a chtěla se naučit bránit.

 

Cvičení je těžké, ale potřebné

„Ano! Přesně tak! Teď švih!“ Křičel na dívenku Abraham. „Abe já už nemohu!“ Zafňukala Sintaera a klesla na kolena. „Musíš! Pamatuj, že cvičení je těžké, ale potřebné. Když už tedy nemůžeš, tak se zvedni a oběhni pět koleček. Potom máš pauzu.“ Odvětil Abraham a vzal dýku, kterou Sintaera upustila. Vskutku krásná práce. Když byl malý, dostal ji od strýce. Možná je na čase ji někomu předat.

Sintaera se uraženě podívala na jejího společníka a učitele. Věděla, že pro ni chce jen to nejlepší, ale to neznamenalo, že jí nebude vadit neustálá kritika a nutnost fyzického vypětí. Milovala tu volnost a možnost svobody. Kdyby ale rodiče věděli, že chodí do lesa jen proto, aby si trénovala své schopnosti, zamkli by ji v pokoji a neposlali by ji ani koupit chléb ke snídani. Což by na jednu stranu mohla být výhoda. „Tak bude to?“ Ozval se hlas, který v této chvíli tak moc nenáviděla. „No jo.“ Zavrčela a dala se do běhu. Nevšimla si, že Abraham pochvalně kývnul.

Abraham měl svou novou žačku velmi rád. Chvíli se díval, jak obíhá palouk, na kterém stála jeho chatka. Sice měl dostatek peněz, ale nechtěl je utratit za nový domov uprostřed města. Ještě jednou kývnul a vešel do chatky, udělat občerstvení. I jemu vyhládlo a to neběhal po palouku jako srnka.

Sintaera po doběhnutí koleček padla na zem a divoce oddechovala. Přemáhal ji pocit, že bude zvracet. Tento nepěkný pocit polykáním zahnala a začala se vydýchávat. Nádech, výdech. Když se její tepání v hrudi začalo uklidňovat, převalila se na břicho a pomocí rukou se zvedla do sedu. Porozhlédla se po palouku a setřela si pot z čela, který ji tekl do očí a oslepoval ji. Když se její vidění rozjasnilo, všimla si Abrahama, jdoucího jejím směrem s tácem a chleby namazané marmeládou.

Abraham balancoval s tácem v jedné ruce a s druhým tácem, na kterém byl džbán s vodou ze studně. Klekl si k Sintaere a položil oba dva tácy na zem.  „Balancovat s tácy je asi i těžší než bojovat ve válce.“ Zasmál se svému nevhodnému vtipu, a když viděl, jak si jeho svěřenkyně pochutnává na chlebu a zběsile kývá hlavou, začal se smát ještě víc. Jedna otázka jeho smích přerušila: „Proč jsi tady, na palouku uprostřed lesa, když ti za chycení zlodějů vyplatili sto zlatek. Proč jsi, se už dávno nepřestěhoval? Většina lidí by to udělala.“ Abraham pomalu dožvýkal své sousto a zadíval se do očí děvčátka. „Vlastně, ani nevím. Připadá mi, že každý den do mě les vlévá novou energii, chuť do života. Bojím se, že kdybych se přestěhoval do města, zemřel bych. Že bych se udusil. Protože tohle je pro mě pravý život.“ Rozhlédl se po palouku a smutně se usmál. „ Kdybych to tu opustil, nebyl bych takovým, jakým jsem teď.“ Usmál se smutně a na Sintaeru se již nepodíval.

 

Proč to děláš?   

Dny ubíhaly a Sintaera se nadále zlepšovala v boji s dýkou. Zatím nikdo nezjistil, co celé dny dělá v lesích. Jediný člověk, kterému věřila, byl Abraham. Její pouto s ním bylo mnohokrát zkoušeno. Sintaera byla na svůj mladý věk ale rozumná a skoro vždy se dokázala omluvit. To se nedalo říct o Abrahamovi. Ten měl svou hrdost a většinou se jí omlouval vyrobením a věnováním nějakého dárku. Poslední dárek byl opravdu užitečný. Byla to krásná, stříbrná spona, která znemožňovala létat jejím vlasům do obličeje a do pusy. Také od něj dostala několik prstenů, náramků, náhrdelníků a jednu překrásnou, zdobenou dýku. Také byla zaučena jak se o takovou dýku správně starat. Její bratr, Adrian, ani ne před měsícem odešel do učení. S ním měla asi nejlepší vztah. Proto z jeho odchodu byla velmi smutná. Pro její rozveselení proto Abraham nechal ukout dýku, která byla pro ni jako prodloužením útlých paží.

Abraham zrovna zametal, když mu do chalupy přiběhla ubrečená Sintaera. Tato holčička mu rychle přirostla k srdci, takže není divu, že upustil koště a okamžitě se vrhnul k plačící dívce, kterou se jal utěšovat. Netrvalo dlouho a Abraham se dozvěděl o mrtvém tělíčku kočky. Tolik se mu ulevilo. A to si všiml, že jeho svěřenkyně není až tak moc citlivá. Možná že právě ke zvířatům měla jiný vztah. A to ho přivedlo na jednu myšlenku. Nebyla ani dobrá, ani špatná. A nebo by se také dalo říct, že byla obojím.

„Proč to pro mě děláš, Abe?“ Zafňukala Sintaera a utřela si nos do rukávu. „Proč? Protože tě mám rád. Od té chvíle, kdy jsem tě musel zachraňovat před tou trojicí zlodějů, jsem cítil, že tě musím ochraňovat. Byla jsi pro mě ztělesněním nevinnosti. Teda, do té doby, než jsem tě poznal trochu víc.“ Zasmál se Abraham a i na Sinaeriřině tváři se objevil úsměv. Abraham ji dokázal vždy rozveselit. „Upřímně, mám problém se socializovat s ostatními lidmi.“ Povzdechl si. „Počkej prosím, co to znamená socializovat?“ Zeptala se zvědavě Sintaera. „Přátelit se, poznávat nové lidi, přátele, kamarády. Víš?“ Když dívka kývla hlavou, pokračoval.: „Pak jsem poznal tebe, nebo mám spíš říct, ty jsi poznala mě? Najednou nebyl problém se s tebou přátelit. Dělám to proto, protože tě mám rád. Protože jsi mě dokázala pochopit.“ Zašeptal zlomeně Abraham, načež ho Sintaera objala silným objetím. „Za chvíli mi bude čtrnáct, doufám, že pro mě něco máš.“ Zašeptala Maria do Abrahamova ramene.

 

Narozeniny jsou důležité, ale ne tak moc, jako trénink:

Sintaera nelhala.Opravdu jí do čtrnáctých narozenin zbývalo jen pár dnů. A tyto dny trávil Abraham většinu času na trzích, obhlížel zboží a dohadoval se o cenách. S výsledkem byl dosti spokojený. Sice ho dárek stál něco kolem deseti zlaťáků, ale to bylo i docela pochopitelné. Původní cena byla navíc mnohem vyšší. Takže se Abraham vracel spokojeně domů. A nebyl sám.

Jen co Sintaera otevřela oči, už přemýšlela, jaký dárek jí dá Abraham. Věděla, že to určitě bude něco velmi speciálního. Takový prostě Abraham už byl. S elánem seběhla schody do kuchyně a pozdravila všechny členy rodiny, za což se jí odvděčili nekonečným přáním, ale pozor! Dokonce jí rodina koupila čokoládový dort. To byl obrovský dárek sám o sobě. Proto, se ani nedivila, když dostala nějaké náramky z kůže. Ona byla ale hlavně šťastná, protože zde byl i její bratr.

Abraham nervózně přecházel po louce. Snad se jí dárek bude líbit. Povzdechl si a začal si brousit zbraně. Nefunkční zbraň je ještě horší, než žádnou nemít. Když se zbraně, převážně vrhací dýky a meče, zdály dost nabroušené, Abraham je uklidil, a začal hřebelcovat dárek pro Sintaeru.

Sintaera se snažila dostat co nejdříve do lesa. Bratr jí slíbil, že tu zůstane minimálně další týden, takže na rozhovor s ním, měla času dost. Nevědomky natahovala krok, a uvědomila si to, až když skoro běžela. Nakonec nad tím pokrčila rameny. Aspoň se protáhne.

Jakmile Abraham uslyšel hlasité sípání, zasmál se a šel Sintaere naproti. „Tak, co pro mě máš?“ Zeptala se Sintaera s očekáváním. „Nejdřív trénink.“ Zasmál se, když Sintaera začala horlivě protestovat. „Ale to není fér! Já mám narozeniny!“ Nafoukla se jako žába. „No, to je sice dost možné, ale trénink je důležitější.“ Pohlédl Sintaere do očí Abraham.

„Tak co? Už mohu vidět svůj dárek?“ Zeptala se Sintaera natěšeným hlasem. Abraham na ni pohlédl a rozhlédl se kolem, jako kdyby to bylo nějaké velké tajemství. „Tak pojď.“ Zasmál se Abraham a pomohl Sintaere na nohy. Abraham zakryl své žačce oči a dovedl ji za svůj skromný příbytek.

Jako první věc, kterou Sintaera ucítila, byla vůně, typická pro koně. Když ji Abraham sundal ruku z očí, překvapeně vydechla. Měla pravdu. Abraham se překonal. Koupil jí koně.

 

Ježdění je zlo:

Další dny Sintaeru nezajímalo nic jiného, než její bolavá lýtka. Dokonce zapomněla i na to, že by měla říct rodině, že k narozeninám dostala koně. Abraham ji o koních naučil vše, co mohl. Nasedlání a nauzdění koně bylo pro Sintaeru zprvu těžké, později, jak si zvykla na tíhu sedla, jí to nedělalo až tak velké problémy jako ježdění.

Abraham věděl, že brzy bude muset odejít. V těchto končinách zdržel až příliš dlouho. Měl Sintaeru rád, ale déle zde nemohl zůstat. Co by na to asi jeho rodina řekla? Jeden z nejlepších bojovníků a učitelů boje, tvrdne na jednom místě jen kvůli jednomu děvčeti. Nemohlo trvat dlouho a jeho nepřátelé ho objeví. Nemohl riskovat smrt Sintaery. Jenže, on tu musí zůstat. Musí ji ochraňovat.

Cassandra tu novinku, že má její dcera koně nevzala moc dobře. Naštěstí to vypadalo, že dceřiné lži o tom, jak koně našla raněného v lese, uvěřila. Její manžel dokonce, po práci v kovárně, začal stavět místo, ve kterém by mohl kůň žít.

Sintaera se v ježdění zlepšovala, dokonce i bolest v lýtkách nebyla tak velká jako dříve. Jen Abraham jí dělal starosti. Vypadalo to jako by ho něco trápilo. Na jeho tváři přibývalo vrásek.  Chtěla ho tedy něčím překvapit. Byla to první věc, kterou kdy ukradla. Dárek, který Abrahamovi přinesla, bylo vlče. Poněkud neobvyklý dárek, ale zabralo to. Abraham očividně neměl čas myslet na pochmurné věci. Výchova vlčete ho plně zaměstnala. A její tréninky pokračovaly. Opravdu se za posledních několik let zlepšila.

                                                

 Práce:

Sintaera, jako většina dětí v jejím věku, si chtěla kupovat věci, na které neměla. Sháněla si tedy brigádu, která by ji umožnila většinu svých tužeb uskutečnit. Abraham, ačkoliv moc nechodil do společnosti, měl dobré známosti. Zanedlouho tedy pracovala ve stájích. Nikdo se nedivil, když občas zmizelo nějaké to vybavení. Zlodějů tu je hodně. Nikoho by nenapadlo, že by to mohla být nevinně vypadající dívka. Když oslavila své patnácté narozeniny, člověk, přítel Abrahama a její zaměstnavatel, jí věnoval opravdu kvalitní vybavení pro koně. Sedlo, uzdu a další potřebné věci pro chov koní.

 

Schopnosti:

Čtení a psaní- 2/7

Zacházení s dýkou. 3/7

Ježdění na koni- 2/7

 

Rodina:

 

1.Angelicca- nejstarší sestra- provdaná za šlechtice 

 

2. Adrian- nejstarší bratr- kovář

 

3. Sintaera

 

4. Aran- mladší bratr 

 

5. Ameia - nejmladší sestra- kojenec

 

6. Christian - otec- kovář

 

7. Cassandra- matka- švadlena

 

Majetek:

 

Čtvery bílé haleny, dvoje kožené kalhoty, dvoje boty z měkké kůže, zlatý náhrdelník od babičky, náhrdelníky od Abrahama (1, 2, 3), dvoje kožené rukavice, brašna, prstýnky (1, 2, 3), náramky z kůže, náramky od Abrahama (1, 2, 3), pár nitek, které má občas na rukou, jako náramky, malá dýka, teplá ovčí vesta, plášť, večerní šaty (1, 2), boty na vysokém podpatku, hřebec, 2x sedlo, 2x uzda, peníze, které si šetřila, stříbrná spona a dům, ve kterém bydlí s rodinou.

 

 

Čas:   Ne
Stádium:   Mladiství
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   X zlatých

 

Začátečník 0 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Lidé - Žena
Dne: 25.05.2017 00:23:02 FB



 

Jméno: Představí se vám jako Faö [Fae], ale je známá i jako ta Poslední. Oslovována též byla, jako služka, nemehlo, nebo prostě děvče.

 

Titul: Hlavní kněžka Quess, poslední kněžka Vyznavačů můr

 

Rasa: Člověk 
          
Pohlaví: žena

 

Narození: Přesný den není přímo znám, ale její věk se počítá od doby, kdy ji objevila Berta, což bylo pátého Milovníka roku 3248. Takže jí bude něco mezi osmnácti a dvaceti lety.

 

Víra: Řadí se mezi takzvané Vyznavače můr, uctívá bohyni Quess

 

Povolání: Je nejmladší Hlavní kněžkou Quess (viz. Vyznavači můr) za dlouhé roky, toto se nedá považovat za povolání jako takové. Nějakou dobu byla také služkou.

 

Jazyky: Jazyk lidí, centrální dialekt.

 

Motto: „Když jsi v nebezpečí, útěk bývá nejlepší volba.“

 

 

 

 

Podoba

 

Tělesná stránka

Faö se obvykle straní davů, proto je její setkání s vámi něčím dá se říci výjimečným. Ale když se s ní přeci jen setkáte, poznáte, že z ní sálá ne příliš přátelská a nedůvěřivá aura. Velké štěstí mají ti, kterým začala důvěřovat, jak se to pozná? Velice jednoduše, přestane se na vás mračit. Když se tak stane, zjistíte (možná vám to dojde i dřív), že je poměrně hezká. Ano její pohyby jsou lehce neohrabané, ale její vosí pas by jí mohla závidět kdejaká šlechtična, pravděpodobně za to můžou i skrovné poměry, ve kterých vyrůstala. Na dívku jejího věku je celkem vysoká a bylo by těžké je hledat, ale našli by se i dospělí muži, kteří by na ní hleděly s lehce zakloněnou hlavou. Svalovou hmotu na pažích příliš nepobrala, ale má rychlé nohy, což to trochu vyvažuje. Její bledou pleť hyzdí jizva spojující její předloktí se zápěstím, kterou získala od Starce.
Mezi její přednosti zajisté patří její pěkná tvář, která je mírně protáhlá. Na tvářích má i malé pihy a nejvýraznější je ta, která se nachází na bradě. Rty má plné a rudé v odstínu přezrálých višní, obvykle jsou v rovné poloze a skrývají se pod nimi čisté a pevné bílé zuby, které odhaluje striktně jen při mluvě. Když promluví, z jejích úst se osvobodí vyšší hlas, ve kterém se často objevuje nepřátelský podtón. Její nos je sice trochu větší, než by si jeho majitelka přála, ale každopádně je rovný a není žádným způsobem zakřivený, či jinak znetvořený. Faö je každopádně hrdá na své oči, které mají temně hnědou barvu připomínající dva kaštany. Někdy když je tma mohou se oči zdáti černé a temné jako neosvícené jeskyně, kdesi v Beorských horách. Její chloubou jsou i řasy, které jsou husté a dlouhé.
Své uši ukrývá pod prameny hustých, dlouhých blonďatých vlasů. Nejčastěji je nosí svázané kusem látky, anebo jsou rozpuštěné. Stejnou barvu má i její skoro neviditelné obočí.
A teď něco o jejích fyzických schopnostech. Je poměrně ohebná. Také umí celkem rychle běhat. Dokáže se velice dobře skrývat. Poslední částí se stává její síla. Ta je její velkou slabinou, už jen kvůli jejím pažím, které moc síly nepobraly. Kdyby ji někdo napadl, tak boj by určitě byla její poslední myšlenka, až po útěku, navíc na případné útočníky má skryté eso v rukávu a to se jmenuje Hug.

 

Styl Oblékání

Nejčastěji ji zahlédnete v obyčejných lněných šatech, buď prosté bílé, nebo hnědé, či zelené barvy. Mývají dlouhé rukávy a sahají do poloviny lýtek, tím odhalují jednoduché nízké boty. Šaty si občas sepne „vypůjčeným“ koženým opaskem. V zimních měsících se objevuje v též „půjčeném“ kožichu, který našla u Starce.
Z dob v klášteře stále má roucho pro Quessinu kněžku, které na sebe dívka obvykle neobléká. Jedná se o černé šaty zahalující celé tělo sahající až na zem s kapucí, kterou kněžky nosívají přehozenou přes hlavu. Každý člověk uctívající Quess má poznávací znamení podle kterého se pozná, že patří mezi Vyznavače můr. Tím je přívěšek ve tvaru můry. Dřevěný mají obyčejní lidé, stříbrný kněžky a zlatý Hlavní kněžka, kterou je právě Faö. Je zároveň jedinou kněžkou v celé alagaesii a svůj přívěšek neustále nosí ukryt pod šaty.

 

 

 

 

Povaha

 

Maska

Faö se jeví, jako velice nedůvěřivá osoba. Jak již bylo zmíněno, straní se davá a nerada se stýká s ostatními lidmi. Pokud s vámi mluví, tak může působit lehce podezřívavě a také se chovat, jako byste jí něco provedl, ačkoliv se tak nestalo. Obvykle vám důvod neprozradí, ani když se jí zdvořile zeptáte. Zkrátka v něčem se ostatních lidí štítí. Není jasné, jak by jednala s příslušníky jiné rasy, neboť s takovými se ještě nesetkala. Pokud jí ovšem prozradíte, že jste Vyznavačem můr, tak na vás bude značně milejší. Naneštěstí moc takových lidí, kteří by to mohi říct s čistým svědomím není a proto ani neexituje moc lidí, na které je opravdu hodná a odkrývá jim tak svou pravou povahu. Často se pohybuje společně se svým "osobním strážcem" Hugem, který jí chrání a každý se dvakrát rozmyslí, než na ní zaútočí, neboť Hug působí docela silně a zručně.

 

Tvář

Stále v jejím nitru přežívá pozitivní a veselá povaha, která se odmítá odpoutat od jejího srdce. Avšak situace, které jí vykouzlí úsměv na tváři jsou jen vzácné. Často vzpomíná na krásné časy v klášteře, tyto vzpomínky jí však vrací velkou zátěž, připomene jí to její těžký úděl, šířit víru v Quess. Problémem zůstává, že netuší jak. Nemůže unášet malé děti a vychovávat je, tak aby následovaly můry. Nemůže si stoupnout na náměstí a snažit se přesvědčovat kolemjdoucí, je jí jasné, že by jí poté Solasovi kněží nechaly popravit, ať už veřejně, nebo potají, oni prostě nemají Vyznavače můr úplně v lásce. Nicméně s poté co pověřila několik ochotných lidí sezvat všechny Následníky Quess do Podolí má trochu lepší vyhlídky, ovšem nebude to lehký úkol. Velice jí v tom pomáhají Deraynové z Podolí a jejich společný veliký úkol je přesvědčit více lidí, aby následovali Quess.

 

Duše

Nejdříve malá kvízová otázka. Byli by, jste psychicky v pořádku, kdyby, jste přišli o všechny své blízké a o domov? Ne? Tahle dívka o to všechno přišla. To je, ten důvod proč nedůvěřuje lidem. Protože Církev Zlatého boha Solase zavinila její ztrátu a s vědomím, že všichni lidé kolem ní k tomuto lživému náboženství patří, jí cosi uvnitř brání se dávat s takovýmito lidmi do řeči. To je také důvod, proč svůj odznak toho, že je hlavní kněžka ukrývá pod šaty, ví, že by se mohla setkat s osobou, která by poznala co je zač a nechce riskovat. Stále jí v hlavě zní věta, kterou jí kdysi dávno řekla Mordane: „Církev zlatého boha Solase již od pradávna nenávidí naši víru. Nedokážou se přenést přes to, že jako stvořitelku země považujeme ženu, která je podle nich podřazená mužovi.“ Představa, že by byla jako jakási služka, nebo pouhý nástroj jiného muže ji upřímně děsí. Navíc si něco podobného už zažila u Starce. Poté se její psychika více méně zlepšila poté, co našla úkryt ve vesničce Podolí. Tam se k ní totiž chovali s úctou a respektem, ovšem rozhodla se aspoň prozatím odejít a nyní má jediného společníka, svého osobního strážce Huga, který je ale pro ní prozatím jediným přítelem. Snaží se pomalu zapomenout na dobu strávenou v klášteře hodlá přinést Vyznavačům můr lepší časy, ovšem teď už ví, že to doopravdy nebude lehké. Její veliký a nesplnitelný sen je vytvořit cosi jako stát, který by patřil náboženství můr, ale tato idea je v současné situaci skoro nemožná a navíc by na to král nikdy nepřistoupil, zatím je tedy její plán všechny shromážit a popřípadně i sehnat nové Vyznavače můr.

 

 

 

 

Historie

 

„Vítej děvče mezi námi, nechť Quess ve dne, v noci bdí nad námi.“

 

Faö ten příběh slyšela mnohokrát… Byla temná noc a Berta akorát zhasínala svíce, předtím, než se všechnykněžky uložily ke spánku. Náhle zaslechla hlasité těžké zabušení způsobené kovovými klepadly. Mladá kněžka netušila, co se děje, ale přesto opatrně pootevřela dveře. Na prahu tam leželo mladé děvče, kterému nemohl být více než rok. Mělo kaštanové oči a na hlavě chomáče blonďatých vlasů. Jen v dáli zahlédla utíkající ženu, která se na svou dceru naposledy otočila, než zmizela ve tmě. Berta popadla dítě a okamžitě běžela vzbudit ostatní a ještě té noci bylo dítě přijato do církve a obdarováno zatím pouze o dřevěný přívěšek můry. Když další den ráno objevil děvče Bertin kocourek Tobias, nehnul se od ní ani na krok a několik dní seděl u její postele a bránil jí. Kněžky to považovaly za znamení.
Klášter byl z větší části ze dřeva. Skládal se z hlavní budovy, kde se prováděli různé rituály. Tato budova měla i věž, ve které se uchovávaly přívěsky můr. Na hlavní budovu byli napojeny pokoje kněžek, kterých bylo celkem šest po dvou postelích. Předposlední částí byla knihovna plná různých svitků a nakonec zahrada a malé políčko, na kterém si kněžky pěstovaly zeleninu. Nechyběla ani ohrádka s jednou kozou, kterou chovali pro mléko a kurník se slepicemi. Celý areál sponzoroval nižší šlechtický rod Deraynů z Podolí, kteří byli jediní známí vyznavači můr z trochu vyšší vrstvy. Obyvatelkami kláštera byli kromě malé Faö tedy kněžky: Berta, Mordane, Sinistra a Evanna, jež byla hlavní kněžkou. Jejich náboženství v tom období zažívalo krušné časy, neboť těch několik málo Vyznavačů můr bylo postupně překonvertováno na Solasovu církev, přesto ale kdesi zůstavali věrní věřící roztroušeni po Alagaesii.
Dívenka měla ale poměrně hezké dětství. Hrála si venku s kocourem Tobiasem. Pomáhala Bertě při práci na jejich drobném políčku, nebo otravovala Sinistru, dokud jí nepřečetla nějaký zajímavý příběh, ve kterém se objevovali dračí jezdci. Kněžky byli velice vzdělané a vynikali ve všech ženských dovednostech a jejich hlavní předností bylo, že si dokázali poradit bez mužů. Nicméně kněžky měli povoleny uzavřít sňatek, ale obvykle se nenašel vhodný partner, neboť většina lidí bylo jiného náboženství a navíc, kdo chce vzdělanou ženu, která si myslí, že je rovnoprávná mužovi?
Zhruba v sedmi letech začala Mordane Faö učit číst, psát a počítat. Také jí začala připravovat na to, aby se stala kněžkou. Sinistra měla zase za úkol naučit dívenku vyšívat a vařit. Faö upřímně nikdy nebyla příliš pozorný typ a vyšívání jí absolutně nešlo, ale když se jí chtělo, tak se opravdu snažila a nakonec jí Mordane ty písmenka přeci jen do hlavy natloukla. Toto období v klášteře hodnotí Faö jako nejhezčí část svého života. Nic jí netrápilo a existovaly pro ní jen její „tetičky“. Upřímně ale vždy měla jakousi posvátnou hrůzu z Evanny, tedy hlavní kněžky. Ta žila podobně jako ostatní kněžky, ale z nějakého důvodu se jí vždy bála.
Když Faö nastal dvanáctý rok po dívčině nalezení, tak byla oficiálně uznána jako skutečná kněžka bohyně Quess a její dřevěný přívěsek byl při rituálu vyměněn za stříbrný. Dřevěný byl symbolicky spálen společně s pramínkem dívčiných vlasů. Život Faö se tímto příliš nezměnil, akorát byla nucena každý Učan nosit roucho kněžky, aby poctila bohyni. Faö se dál zdokonalovala ve čtení a psaní a četla různé staré svitky s legendami o zjevení paní můr a podobně.
Největší a nejstrašnější událost v celém dívčině životě nastal sotva dva roky poté co se stala kněžkou. Byla temná noc. Temnější, než ten den co byla nalezena. Faö z nějakého nevysvětlitelného důvodu nemohla dlouho usnout a později to považovala za znamení. Seděla u oltáře a hladila Tobiase po srsti, když nakonec přímo před oltářem usnula. Byl zrovna Učan a měla na sobě své roucho, které byla líná si svléct. Faö probudilo nenadálé světlo, které vycházelo z obytné části kláštera. Několik Solasových následovníků podpálilo klášter a právě ta část se zhroutila k zemi. Faö později přemítala, proč se nevzbudila dříve. Najednou z obytné části vyběhla Evanna a Berta, které bydleli nejblíže k hlavní budově. Ječeli na Faö ať utíká a ona tak udělala. Náhle však ze stropu spadl trám a spadl na Bertu a Evannu. Berta byla mrtvá a Evanně to rozdrtilo nohy. Faö jí chtěla zachránit, ale pak Evanna pronesla větu na kterou dívka nikdy nezapomene: „Nech mě být… Akorát zhoršuješ mé utrpení… Jsi silné děvče….“ Pak si zakašlala a pronesla svá poslední slova: „Faö tímto z tebe učiňuji nejvyšší kněžku bohyně Quess… Pomoz najít lidem světlo…“ strhla jí stříbrný přívěšek a hodila jej do ohně a pak dala Faö kolem krku zlatou můru a zemřela. Děvče spěšně vyběhlo ven a v slzách sledovala, jak hoří její domov… Náhle se však objevila skupinka Solasovců, kteří klášter zapálili. Chtěli Faö chytit a kdo ví co s ní provádět, ale ona se nedala a začala jim utíkat. Měla rychlé nohy a navíc Solasovci byli opilí a proto se jí podařilo utéct. Klášter se nacházel nedaleko Bullridge a právě tam se na ní „usmálo“ štěstí. Jistý stařec byl ochoten ji nechat u sebe, koupit jí nové šaty a jíslo, pokud u něj bude sloužit. Byl to zahořklý stařec, který ale potřeboval někoho, kdo by se o něj postaral. Kdysi to býval veliký obchodník, ale nyní to byl pouze bohatý hamižný dědek a ve Faö viděl opravdu levnou služku.
Děvče poslušně sloužilo a dokonce trpělivě přečkávala Starcovi občasné záchvaty vzteku. Jednou po ní mrštil nějakým střepem a ten jí udělal podlouhlou jizvu na předloktí. Rána nebyla hluboká a Faö cosi věděla něco o ošetřování ran od Sinistry a tak i to přečkala a navíc nic jiného neměla. Při jednom takovém záchvatu se však Starci zastavilo srdce a Faö se rozhodla, že si „vypůjčí“ starcova osla a vydala se hledat rod Deraynů z Podolí, kde chtěla najít úkryt. Naštěstí jí kdysi dávno Sinistra vyprávěla, kde se Podolí nachází a tak se přidala ke skupince obchodníků, kteří jí z lítosti přijaly k sobě. Měli dobré srdce a věděli, že by dívku mohli chytit otrokáři.
Společně s nimi se dostala do Gil’eadu. Nejblížší vztah po cestě navázala se starým obchodníkem s látkami, kterému říkali Vydra, Faö nikdy nezjistila, jak se jemnuje doopravdy, nebo proč vůbec tuto přezdívku dostal. Vydra znal mnoho různých příběhů, které všichni rádi poslouchaly. V Gil’eadu se nezdrželi dlouho, neboť obchodníci spěchaly na sever, kde obvykle mívali nejvíce výdělků, protože to byla chudá krajina a v zimě tu lidé obvykle neměli co k jídlu, pokud si neudělali dostatečné zásoby. Poté jejich cesta vedla do Daretu, kde se od nich dívka oddělila. Čekala jí nejnebezpečnější část cesty. Musela ujít několik mil, aby se dostala do podolí, ovšem k její smůle začínala zima. Naštěstí měla Faö svého osla, který jí v případě vyčerpání vozil. Z padajícího sněhu začínala být dívka trudomyslná a rychle jí docházely potraviny, které nakoupila v Daretu za Starcovi peníze. Po několika úmorných dnech však konečně na obzoru spatřila vesnici. Konečně byla v Podolí.
Malý hrádek patřící pánům Deraynů současně obývali dva bratři, kteří celou ves a několik přilehlých polí a lesů spravovali. Poté co zjistili kým je, tak Faö přivítal Fram, místní strážce kaple. Dokonce jí ve městě přivítali i místní pánové, starší Wilmot a Tedric. Poté co jim vysvětlila svůj příběh, velkoryse jí zde uvítali a nechali jí na hrádku bydlet. Tam se o dokonce starala komorná a na takový komfort nebyla zvyklá. Stále jí ale v hlavě vrtala poslední slova Evanny. Její povinností bylo začít jednat a napadlo jí, že by se mohli pokusit sezvat všechny Vyznavače můr a shromáždit je v Podolí. Učinila tedy rozhodnutí, že vyšle "posli", kteří budou mít za úkol takové lidi najít. O některých se přímo vědělo a některé bylo nutno najít. Oznámila svůj plán Deraynům a ti souhlasili. Dokonce se ve vesnici našlo pár dobrovolníků, kteří se na tento úkol přihlásili. A sama Faö se rozhodla, že také podnikne jakousi cestu, při které by mohla nalézti některé následníky můr. Deraynové rozhodli, že s ní vyšlou jakéhosi osobního ochránce, ovdovělého muže jménem Hug, který prý kdysi byl v rytířské škole. Cílem seskupení Vyznavačů můr není nijak proti někomu bojovat. Nemají žádné vojáky ani nic podobného, navíc jich je příliš málo, ale chtějí se dohodnout jak případně obnovit slávu víry. Nicméně Faö opustila Podolí a vydala se s Hugem též hledat další vyznavače můr.

 

 

Vyznavači můr

Jedná se o ne příliš rozšířené náboženství, které vyznává bohyni Quess, neboli paní můr. Podle všeho byli totiž jejími vyslanci právě můry a podle legend jí vždy bývá na blízku stříbřitá můra jménem Trespelitos. Jinak je bohyně popisována, jako jakási žena s proměnlivou tváří, jako by se její obličej neustále, proměňoval a měnil svůj tvar, ale mění se jaksi nenápadně, tak, že to člověk ani nepostřehne. Jediné co se nemění, jsou vodově modré oči, které, jako by viděli vše, co se nachází ve vaší duši. Quess má prý mléčně bílou pleť a bílé vlasy, které jsou protkané stříbrem. I její šaty jsou čistě bíle a kolem krku má pověšený přívěšek můry vyrobený z precizně opracovaného safíru. Podle této legendy nosí s hrdostí následníci můr na krku přívěšek ve tvaru můry, který označuje jejich postavení v této víře a také propojení s bohyní. Nejslavnostnějším dnem pro tyto lidi je vždy třetí Učan v měsíci, kdy si oblékají nejlepší oblečení a večer se sejde celá rodina a mají nejlepší večeři v týdnu. U chudších to bývá obvykle maso, které si můžou dovolit jen velice málo (mají i další významné dny, viz. níže).  Co se týče různých svatyní, tak v některých městech se občasně nalezne nějaký malinký oltář, ale opravdu velmi řídce. Nedaleko Bulridge se ještě donedávna nacházel jediný klášter a v Podolí se nachází kaple, která je zasvěcena Paní můr. Vyznavači můr věří, že po smrti se z věrných následovníků stanou vyslanci Paní můr, tudíž se převtělí v můry.


Legenda o vzniku světa

Podle legendy vznikl svět z ohně. Všudě byl oheň a z něj se v záblesku zničehonic zrodila Alagaesie. Byla to široká pláň, kde nebylo nic. Náhle se ale ve středu té obří pláně objevil další záblesk a náhle se rozfoukal silný vítr, kteý prolétl krajinou a svou mocnou silou zvedl do výšky hory a vytvořil prohlubně pro jezera. Poté začala ze země vřít voda, která naplnila moře a řeky. Hned poté se na obloze objevilo slunce a sním přišly i barvy. Zo moře poté vystoupila Quess. Překrásná žena, která však byla na světě sama. Aby jí nebylo smutno zasela do země semena, ze kterých vyrostly rostliny. Rostliny byli nádherné, ale stále jí chyběli rovní živočichové. I stvořila zvířata a přdevším můry, které stvořila k obrazu svému a stále to nebylo ono. Zahleděla se do vody o poté podle svého odrazu stvořila člověka...


Svátky

Každý třetí učan v měsící, kdy uctívají Quess a děkují ji.

Poslední sněženec, jako začátek nového roku.

2. Listotřas, kdy údajně Quess stvořila člověka a začaly se počítat dny, nicméně tento den byl přesně určen až poté co víra přijala kalendář, do té doby se to slavilo prostě na Podzim. Jedná se o největší slavnost roku se spoustou jídla a pití.


Hierarchie

Hlavní kněžka/kněz – zlatý přívěšek
Nejvýšší post ve víře. Obvykle pořádá různé rituály a nejčastěji se jedná spíše o ženu.
Současný hlavní kněžkou je Faö zvaná Poslední

Řadový kněz/kněžka – stříbrný přívěšek
Druhý nejvýznamější post. Kněžky/knězi bývají často nápomocné hlavní kněžce/knězovi a snaží se šířit víru
V současné době neexistuje žádný kněz, nebo kněžka

Strážce kaple – Dřevěný přívešek se vsazeným granátem
Stará se o kapli a šíří náboženství, kněžky obvykle žijí v klášteře a strážci bývají jejich prostředníky.
V Podolí se na nachází strážce jménem Fram

Obyčejní věřící – Dřevěný přívěšek
Obyčejní lidé, kteří věří v bohyni Quess

 

 

 

 

Podolí a rod Deraynů z Podolí

Podolí je malé městečko plné malých dřevěných stavení. Hlavní obživou je chov skotu a pěstování obilí. Živí se obchodem z dobytkem a některé vybrané kusy se dokonce později dostanou na talíře některých šlechticů. Není to nijak chudá oblast, ale bohatsvím to tu také nepřekypuje a je zde úrodná půda, ale často bývá lidmi odsuzována pro odlišné náboženství. Nachází se zde kaple zasvěcená Quess, kterou stráží stařec Fram. Galbatorix na tuto oblast nebere velké ohledy a nijak si této části země nevšímá, jen když poctivě odevzdávají daně. Nad městem se na kopci nachází chudý hrádek, kde odedávna sídlí rod Deraynů z Podolí, který odjakživa náboženství Vyznavače můr podporuje a věří v něj. V současné době obývají hádek dva bratři Wilmot a Tedric, přičemž mladší Tedric je zadaný a pokračování rodu je zajištěno. Jeden z jejich předků byl dobrý válečník a i možná proto nechává král tuto oblast na pokoji.

 

 

 

 

Řemeslo: Kněžka 2/7


Schopnosti

 

Vyšívání 1/7
Vaření 2/7
Znalost rituálů 3/7

 

Faö vyniká především v obyčejných ženských činnostech, které ovládá velice dobře, neboť v klášteře jí víceméně nic jiného neučili. Na vyšívání byla vždycky trochu levá, ale vaření jí i docela baví. Umí samozřejmě číst a psát, protože se jí, jakožto kněžce dostalo patřičného vzdělání. Jinak toho popravdě zas tolik neumí. Ví toho hodně o různých rituálech patřící ke kultu Quess a také v hlavě přechovává nějaké motlidby. Jinak toho moc neumí. Boj neměla příležitost si nějak osvojit a proto by se příliš neubránila, ale ud toho má přece Huga. Jinak samozřejmě umí třeba obdělat pole, nebo podojit krávu, což není nijak vznešný um.

 

„Rodina“

Faö nikdy nevěděla kdo jsou její rodiče a možná to ani nechce vědět. Nezajímá se o lidi, kteří nechali osmocené dítě na prahu kláštera. Pravda je, že by se asi jinak nedostala mezi kněžky, ale přesto ke svým rodičům cítí jakousi zášť. Mezi svou rodinu ale počítala kněžky a ve svém životě potkala pár „důležitějších“ lidí, kteří ovlivnili její život.

 

Berta

Stará Berta, která byla pro Faö něco jako matka. Našla jí na prahu a také se o ní hezky starala a na to jí nikdy nezapomene. Byla milá, starostlivá a ráda se smála.

 

Sinistra

Sinistra byla vždy trochu odměřená, ale přesto byla v srdci dobrá a o malé děvče se starala. Znala mnoho různých příběhů, které Faö uchovává v paměti dodnes.

 

Mordane

Ta, která jí naučila číst a psát. Byla velice přísná a ke všem se chovala spravedlivě.

 

Evanna

Nejvyšší kněžka, ze které měla vždy trochu respekt a vždy pamatuje na její poslední slova a úporně se snaží je naplni, ačkoliv to pro ní není jednoduché.

 

Stařec

Nepříjemný muž trpící záchvaty vzteku, který jí nabídl práci, když bylo jí nejhůře. Po jeho smrti si nakradla jeho peníze a zmizela. Považuje to za největší hřích svého života

 

Fram

Milý stařík a také strážce kaple v Podolí. Byl první kdo se k ní od doby co se stala hlavní kněžkou choval opravdu přívětivě.

Wilmot a Tedric

Dva bratři, kteří jí nabídli pohostinství a kteří jsou její hlavní naděje.

 

Hug

Jeniný opravdový přítel, který jí chrání před nebezpečím a cestuje s ní. Je vtipný a Faö ho má ráda. Je velice optimistický a věří, že plán na sezvání Vyznavačů se vydaří a že se řady následovníků Quess rozšíří.

 

Majetek

Kvůli omezenosti výpravy má jen čtvery šaty, nízké kožené boty. Kus látky, kterým si občas sváže vlasy. Má u sebe i Roucho kněžky Quess. Má i nějaké peníze, které jí zbyli ještě po straci. Společně s Hugem mají nějaké potraviny, lano, křesadlo, nádoby na vodu, nůž, přikrývky a dvě dřevěné lžíce. Hug vlastní ještě meč.

Jiné postavy

Nikel
 

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělá
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   5 stříbrných

 

Začátečník 1120 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Lidé - Žena
Dne: 21.04.2017 18:55:59 FB



 

Jméno: Elena

Rasa: Člověk

Pohlaví: Žena

Datum narození: 1. 8. 3252

Věk: 13let

Náboženství: Solasova církev

Jazyk: pouze rodný (lidský)

 

Povolání

Před útokem:

Pomáhá otci na poli a něco málo si vydělá pomocí v hostinci.

Po útoku:

Žádné. Musí najít Vardeny.

 

Popis postavy

 

Tělesná stránka

Jsem o něco menší postavy než je v mém věku průměr. Mám husté, černé vlasy dlouhé kousek pod lopatky, které nosím rozpuštěné přes jedno rameno. Oči mám též černé. Ústa mám ostře rýsovaná, ale barvou nevýrazná a rty popraskané. Stejně ostré mám lícní kosti. Nos mám, dle mého názoru, tak akorát. Jsem drobná, ale zato hbitá, rychlá a obratná, což se hodilo když jsem vypomáhala v hostinci a proplétala se mezi hosty. Síly jsem moc nepobrala a když jsem pomáhala otci na poli, tak jsem se musela opravdu snažit, aby moje práce byla hotová včas. Celkově jsem velice štíhlá, za což vděčím převážně hladu a potom neustálému pohybu. Ruce mám též štíhlé a z práce trochu mozolnaté. Moje dlouhé nohy ještě zvýrazňují mou hubenost. Na levém lýtku mám jizvu o délce prstu z doby kdy jsem se učila zacházet s motykou

(i okopávání záhonku může být nebezpečné).

 

Styl oblékání

 

Před útokem

 

Nosila jsem co se dá, nebo co vypadalo na to, že by to na mně mohlo držet, či dokonce zahřát. Moc peněz jsem neměla, šití mi moc nejde, ale nikdo jiný mě oblékat nebude. Moje každodenní oblečení se skládalo z některého z mých nepodařených pokusů a košili z tmavé hrubé látky, která je na trhu velice levná a kalhot, které mi darovala kamarádka (dcera hostinské, u které jsem pracovala), protože jí už byly malé a tak záplatované, že by z té látky už nic jiného udělat nešlo. Když mi je dávala, zmínila se, že stejně radši nosí sukni. A boty? To byla hotová tragédie. Většinou jsem si jen přivázala kus látky, nebo kůže kouskem provázku k noze. Není to sice žádný velký luxus, ale zvlášť v zimě je to lepší než nic. Abych nezmrzla, tak jsem se v zimě prostě zamotala do kusu trošku tlustší látky. Jsem opravdu mizerná švadlena. Vydělané peníze jsem si nosila v kapse od kalhot. Moc jich nebylo, takže se tam vešly, než jsem je utratila, nebo uložila doma pod prostěradlo do seníku, kde jich mimochodem bylo taky žalostně málo.

 

Po útoku

 

Podařilo se mi najít několik tmavě hnědých tunik a pořádné kožené kalhoty, které mi drží pásek, na kterém visí krátká dýka v pouzdře. Také vysoké, kožené boty a černý jezdecký plášť. Našla jsem ještě koženou brašnu, do které strčím všechno, co se nevejde do těch sedlových.

 

Povaha

 

Navenek působím jako někdo, kdo potřebuje vůdce. Jsem tichá, nevybočuji z řady, poslechnu každý příkaz, snažím se zapadnout vždy do toho nejtemnějšího koutu a jen málokdy se u mě projeví vzdor. Též mě skoro nikdy neuvidíte se dobrovolně smát (v hostinci se musím na hosty usmívat). Většina lidí si myslí, že je to kvůli drsnému životu v chudobě. Někteří dokonce, že nemám duši.

Jen málo lidí ví, jaká jsem doopravdy. Vlastně to věděli jen dva lidé. Můj otec a moje jediná kamarádka Liv, která se zdá být mým přesným opakem. Jen oni věděli, že když se otevřu jsem velice milá a přátelská, že se ráda směji a že jsem velice dobrá v prosazování vlastního názoru tak, aby si toho nikdo nevšiml. To je taky nejspíš důvod, proč působím tak poslušně. Protože jsem si sama už mnohokrát zažila šikanu od bohatších dětí, tak se neotevřu jen tak někomu.

Jsem rozhodně introvert a většinu informací si nechávám pro sebe. Vždy mám všechno pečlivě uklizeno. Ne, že bych ráda uklízela, nebo tak něco, ale potřebuji mít ve věcech pořádek. Jak je již uvedeno výše, prosazuji si vlastní názor tak, že vypadám jako ta nejposlušnější dívka na světě. Jen málo lidí si všimne, že se děje to, co vlastně chci já.

 

Historie

 

Narodila jsem se v létě, v menším městečku, nebo spíš větší dědině na jihovýchodu Alagaesie. Moje matka byla po porodu velmi slabá a pár dní na to zemřela. Otec mi později vyprávěl, že byla velmi krásná, a že jsem po ní. Já si tedy sama moc krásná nepřipadám, ale když si to myslí můj otec, bude na tom něco pravdy. Otec byl chudý rolník a když mu matka přestala přispívat svou prací švadleny zchudl ještě víc. Dva roky na to, co jsem se naučila chodit mi otec do ruky strčil vědro a chodila jsem s ním zalévat pole když bylo sucho. Otec mě naučil hospodařit s penězi, okopávat, sklízet a starat se o naše malé políčko a počítat abych se na trhu nenechala ošidit. Ani jeden z nás neměl matčinu šikovnost s jehlou, takže naše oblečení vypadalo….. tak jak vypadalo. No, prostě hrůza. Jednou v mých osmi jsem šla na trh a když jsem míjela jednu zapadlou uličku všimla jsem si, že tam jeden kluk zahnal do kouta dívku. Kluka jsem znala, protože mi už mnohokrát udělal to samé, co teď dělal té dívce. Zastala jsem se jí, ale výsledek byl takový, že jsme obě dostaly co proto. A tak jsem se seznámila s Liv. Dva dny na to za mnou přišla a nabídla mi práci v hostinci. Plat sice nebyl vysoký, ale mně i otci to velice pomohlo. Takhle jsme žili dalších několik let. Na jaře po mých třináctých narozeninách, když jsem zrovna po někom uklízela v hostinci se zničeho nic rozezněl poplach. Do vesnice vnikli urgalové a každý kdo nebyl schopen bojovat se utíkal někam schovat. Já jsem běžela do nedalekého lesíka. Urgalové co zaútočili na vesnici byli pevně přesvědčení, že je tohle jejich území a tohle nebylo poprvé co na vesnici zaútočili. Jenže teď jich bylo mnohem víc než kdy předtím. Několik hodin po té, co zvuky boje utichly jsem se odhodlala vrátit zpátky do vesnice. To, co jsem uviděla, mnou otřáslo. Všude byla krev. Urgalí, ale převážně lidská. Všude bylo ticho. Pomalu jsem procházela vesnicí s nadějí, že někdo z vesničanů přežil. Někteří zranění ještě sípavě dýchali, ale já věděla, že už je pro ně pozdě. Po chvíli jsem našla svého stále ještě žijícího otce. Měl bodnou ránu v hrudi a moc času mu nezbývalo. Poslední co se mu podařilo mi sdělit bylo, ať najdu Vardeny v Beorských horách. Věděla jsem, že otec přede mnou vždycky něco skrýval, ale zjišťení, že je otec na straně Vardenů mě stejně překvapilo. Našla jsem nějaké věci v rozbořených domech a vzala si kobylu Černou ze stáje jednoho sedláka. Taky nějaké peníze. Teď ty věci stejně nikdo potřebovat nebude. Naposledy jsem se ohlédla přes rameno a po několika nepodařených pokusech se mi podařilo donutit Černou k pohybu. Jdu hledat Vardeny.

 

Schopnosti

Umím docela slušně počítat (zvlášť co se peněz týče), vařit ta nejjednodušší jídla, krkolomně, ale jezdit na koni, starat se pole, obsluhovat v hostinci a velice dobře umím lidem vnutit svůj názor tak, aby si mysleli, že je to jejich myšlenka. Docela dobře rozpoznám jedlé plody a houby od jedovatých. Též dokážu docela rychle a dlouho běžet a nenašla jsem ještě žádný strom, na který by se mi nepodařilo vyšplhat.

 

šplhání- 2/7

běh- 1/7

jízda na koni- 1/7

nenápadné vnucení názoru-4/7

vaření- 1/7

 

Rodina

Otec – mrtev

Matka - mrtvá

 

Přátelé

Liv – pohřešovaná

 

Majetek

Elena má nyní u sebe jen to co našla v rozbořených příbytcích vesničanů a to, co měla u sebe ještě před útokem.

 

Oblečení (co má na sobě)

Jednoduchá hnědá tunika, kožené kalhoty, jednoduchý kožený pásek s pouzdrem, ve kterém nosí dýku, vysoké kožené kamaše a černý jezdecký plášť.

 

Ostatní

Klisna jménem Černá, výbava na koně (dvě sedlové brašny, ohlávka, uzda, sedlo, deka pod sedlo), již zmíněná dýka, kožená brašna a velké odhodlání najít Vardeny.

 

Obsah kožené a sedlových brašen

Dvě jednoduché tuniky, jedny kožené kalhoty, křesadlo, lano, váček s penězi, přikrývka, jídlo (pecen chleba, deset proužků sušeného masa), vak s vodou (cca 3l), kalhoty od Liv a nějaké obvazy (jen pro jistotu).

 

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dítě
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   X zlatých

 

Začátečník 1927 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Druidi - Muž
Dne: 12.04.2017 10:22:55 FB



Lidská podoba.

Zvířecí podoba.

 

Jméno: Villias

 

Přezdívka: Mnozí jej přezdívají jednoduše Vill a ti co jej znají lépe mu říkají Bjørnstor (Velká tlapa, či Velký medvěd).

 

Rasa: Druid

 

Pohlaví: Muž

 

Datum narození: 17. Okvětence 3231

 

Věk: 34

 

Prokletí: Kletba se u něj projevila mezi čtrnáctým a patnáctým rokem života, je však mnohem starší.

 

Duševní ochránce: Medvěd grizzly.

 

Náboženství: Věří v sílu hvozdu a v rovnováhu, která má být zachována.

 

Jazyky: Lidský/Druidský

 

Povolání: Vše, co potřebuje k přežití mu poskytne les. Kromě toho však dovede vyřezávat a hrát na ocarinu, či případně obyčejnou dřevěnou flétnu.

 

Strana: Sám neuznává žádnou ze stran, jež touží po válce, ale kdyby někdo napadl Hvozd, nebude váhat jej bránit.

 

 

 

Vzhled

Jako člověk: Villias vypadá přesně, jak byste si představili u obyčejného čtrnáctiletého kluka. Je štíhlé postavy, měřící něco okolo jednoho a půl metru. Rozhodně se nemůže počítat mezi nějaké svalovce, lámajícího kameny holýma rukama a někomu může přijít, že jeho útlá ruka je něco, co by mohl přelomit mezi prsty levé ruky. Této slabosti si je však velmi dobře vědom, a proto využívá spíše své hbitosti a obratnosti, kterou může mnohé překvapit, než aby se pouštěl do silového souboje s dospělým mužem. Má krátké světlé vlasy, obvykle zkracované nožem, bez úmyslu vytvořit nějaký pravidelný účes a každý pramen mívá často zcela jinou délku než ten další, okolo zimy si je však nechává delší, podobně jako ostatní druidi. Jeho oči mají barvu dubového dřeva a dodávají jeho obličeji na nevinnosti, avšak pokud je někdo všímavější, může v nich také spatřit náznak něčeho, co mu prozradí, že není vše tak jak se zdá a Villias má do chlapce již celkem daleko. Je-li vše v pořádku tón jeho hlasu se nijak neliší od tónu obyčejného chlapce, pokud jej však někdo něčím naštve, nezávisle na své vůli se jeho hlas stává mnohem více hluboký, až vrčivý, což vhledem k jeho malé postavě působí zcela nepřirozeně a mnozí se rozhlíží kolem sebe, zda na ně spíše nemluví urgal někde z poza rohu.

 

Jako Grizzly: Je vcelku paradox, že drobný chlapec, jako Villias se dokáže změnit na obrovský kolos, kterým je dospělý medvěd. Pokud se postaví na zadní, měří něco málo přes tři metry a jeho drápy mají délku, jež byste spíše přisuzovali krátké zahnuté dýce. Jinak je však stejný, jako každý jiný medvěd v Du Weldenvarden, až na dvojitý límec kolem krku, je jeho srst sytě ebenová. Dokáže běžet i několik hodin v kuse (vše však záleží na tom v jakém stavu byl, když se přeměnil) a svou váhou (něco málo pře půl tuny) bez problému převrátí vůz. Poznávacím znamením, které jej odlišuje od ostatních medvědů je světlý dvojitý límec, jež se mu táhne kolem krku až do poloviny hrudi.

 

Styl oblékání

Villias si nikdy příliš nepotrpěl na nějaké vyzývavé oblečení a snadno se tak přizpůsobil všem zvykům svého lidu. V létě obléká lněnou košili a kalhoty. Na podzim pak přidá bavlněnou tuniku a v zimě hustý medvědí kožich, který se pro něj stal typickým a ač jej nosí jen v toto roční období, nedá na něj dopustit. Na jaře pak zase kožešiny shodí a vše jede celé od znova. Nepotrpí si na žádné přílišné ozdoby, snad až na nějaký ten list nebo větvičku, co se mu připlete do vlasů. Své osobní věci si často nosívá v kožené torně přes rameno a zásoby, jsou-li potřeba, nosí v plátěném vaku na zádech.

 

Povaha

Vill se dá nejlépe popsat, jako vodní hladina. Pokud jej nic neruší, je klidný, užívající si všechen život, jež jde v Hvozdu pozorovat a který jej často dobrovolně doprovází na jeho toulkách lesem nebo mu dělá společnost u jeho hraní. Má rád vše živé a k lovu se uchyluje, pouze kvůli potravě, pro sebe nebo svou vesnici, jinak by však mouše neublížil, a i k sebeobraně se uchyluje pouze je-li to skutečně nezbytné. Avšak, stejně jako vodní hladina, i on se dokáže rozbouřit, pokud někdo narušuje jeho klid a klid velkého Hvozdu. Pokud někdo ubližuje lesu, či živým bytostem v něm, dokáže se snadno naštvat a mnohdy se hned rozhodne zasáhnout a pokud se hrozba ukáže být opravdu skutečná a vážná a dotyčný si nenechá domluvit, nemá problém roztrhat škůdce na kusy. Stejně jako chrání hvozd chrání i své blízké.

Ani on však není nikým dokonalým, či chcete-li natolik jednoduchým, jak se může na první pohled zdát. Jednou z jeho největší slabinou a zároveň požehnáním je jeho absence strachu z neznámého. Nemá strach z ničeho, co mu k tomu nedalo důvod, což je velice nebezpečné pro někoho, kdo nikdy neopustil Hvozd a mimo něj na něj mohou čekat věci, kterých by bylo lepší se bát okamžitě. Ovšem zároveň se snadno dokáže podobným způsobem vyvarovat předsudkům.

Často bývá sám, celé dny mimo vesnici, věnujíc se převážně své hře, průzkumu lesa a dlouhým meditacím. Do vesnice pak přichází jen málokdy, přispět zásobami nebo naopak si své doplnit, zase za výměnu něčeho, co potřebují oni. Často říká, že mu samota vyhovuje, pravda je však mnohem složitější. Je si dobře vědom toho, že by mohl mít potomka, stejně jako toho, že pokud může, měl by mít povinnost, jej mít. On však odmítá pojmout ženu jen proto, že je to jeho povinnost a zároveň uvnitř sebe čelí vlastnímu sobectví, kterým sám opovrhuje a za které by jej mohli někteří druidi chtít soudit.

Mezi jeho oblíbené zájmy patří hra na ocarinu nebo dřevěnou flétnu. Oba nástroje se naučil sám vyřezávat a již několikrát toho využil, když potřeboval něco směnit s elfy.

 

 

Historie

 

Dětství

Narodil se na jaře, v jedné z menších druidských osad. Dostal jméno Villias po jednom ze svých předků, který ještě nepoznal touhu prokletí, ve víře, že i chlapec dospěje, což se později však ukázalo jen jako zbožné přání, které se nenaplnilo. Jako každé dítě byl pro druidy ve vesnici požehnáním a nevzpomíná si, že by měl o něco ve svém dětství nouzi. Poznával Hvozd, hrál si s ostatními a mlčky s údivem obdivoval zázraky, kterých byli někteří druidi z vesnice schopni.

 

Učňovská léta

Jak chlapec rostl brzy se k hraní přidávali i povinnosti, kterým se chlapec nijak nebránil, snad až v letech dospívání, kdy je to však očekávané a není žádnou zvláštností, že chlapci v tomto věku mají mnohdy svou vlastní hlavu a oplývají talentem ignorovat většinu toho co se jej starší snaží naučit. Ani před tímto období, ani během něj nad ním však nikdo nelámal hůl a na jeho výchově se podílela celá osada. V těchto letech se naučil základy toho, jak přežít v lese, což bylo pro druidy zcela nezbytné. Naučil se lovu s krátkým lukem, stejně jako plížení, či poznání toho, co za rostliny se dá jíst a které jsou naopak jedovaté nebo naopak léčivé a pomáhají pomoci od neduhů. Přišla i doba, kdy se měl za úkol učit pravidla boje a jak zacházet s holí, avšak vrcholem jeho učení bylo, že místo toho, aby se praštil do hlavy sám, praštil mistra, který to nečekal, a tak od tohoto učení upustily.

Chlapec však stále rostl a ve svých devatenácti letech, kdy se mezi druidy stále považoval spíše za dítě, i když jeho období vzdoru již pominulo, projevil velký zájem směřovaný k druidské magii a jejich schopnosti komunikovat s Hvozdem, který již v této době miloval, stejně jako každý druid. Naléhal na starší ve vesnici, až jeden s jeho přijetím za učně souhlasil. Jmenoval se Meyon. Meyon byl přísný a mnohdy se mohlo zdát, že ne příliš férový při posuzování Villiasových dovedností. Jemu to však nevadilo a dál pilně pokračoval ve svém učení. Brzy objevil svůj talent, na ovládnutí vzduchu a začal cvičit práci s tímto živlem. Co se však týkalo jeho přeměny na jedno ze zvířat, kterou druidi ovládali, byl zcela bez výsledků, a to i po několika denních meditací. Nedělal si z toho však těžkou hlavu a klidně pokračoval ve svém učení.

 

Škurla

Čím byl Villias starší, tím méně času trávil ve vesnici a někdy odcházel do přírody i na několik dní, kde se věnoval meditacím nebo pouze obdivoval krásu přírody a učil se hrát na dřevěnou flétnu nebo ocarinu, kterou později začínal využívat i při ovládání vzduchu a při svých meditacích. Nejednou se stávalo, že si jeho hry všimla zvířata, která buďto utekla nebo si to namířila právě k druidovi, který své příchozí posluchače vítal s úsměvem a mnohdy jej to inspirovalo ještě ke krásnější hře.

Jednou, když takto hrál, posazený na jednom velkém kameni, přilákala jeho hra někoho, koho skutečně nečekal. Medvídě, příliš malé na to, aby bylo příliš daleko od matky. Vill však dál hrál, nepokoušejíc se o útěk, jež by mohl možnou medvědici vyprovokovat daleko více. Když jeho hra skončila, medvídě opět zmizelo mezi stromy, za doprovodu daleko těžších kroků, jež se ozývaly, z poza křoví, kam zmizelo medvídě a on věděl, že jeho rozhodnutí neutéct bylo správné.

K jeho překvapení se situace opakovala a medvídě jej navštívilo ještě několikrát a pokaždé se stejně, jako ostatní zvířata, odvažoval přijít stále blíž a blíž, ač medvědici nikdy na vlastní oči nespatřil, i když její přítomnost poblíž již zvládal, díky dlouhým meditacím vnímat. Rozhodl se dát medvíděti jméno Škurla.

 

Bjørnstor

Stalo se to za krásného podzimního dne, kdy se Vill rozhodl zamířit ke kraji lesa, dál než kdykoli před tím, aniž by čekal to, co tam nalezne. Byl již téměř na místě, když zaslechl něco, co bylo pro jeho uši zcela nezvyklé, lidský řev a následně něco, co dobře znal, řev medvěda. Nemusel si dvakrát domýšlet co se dělo, dobře od starších slýchával o lidech, stejně jako o jejich lovcích, kteří se někdy dokonce odvážili i do hvozdu. Běžel, co mu síly stačili, ani tak však nic nemohl dělat a než doběhl změnil se lidský řev v hlasitý smích. Na to o uviděl, když doběhl na tu planinu nikdy nezapomene. Tělo obrovské medvědice, do něhož byli zabodaná dlouhá kopí a snad dva tucty šípů, několik rozsápaných těl a … medvídě, kolem kterého stál shluk pět vysokých mužů, kteří se bavili jeho naříkáním a natahovali se k němu z noži. Vill, jako by zapomněl na svůj zdravý rozum a rozběhl se směrem k mužům, křičíc ať přestanou. Dále už si pamatoval, jen tvrdé údery kožených rukavic do jeho tváře, křik mužů a jejich další hlasitý smích. Od té doby si už pamatuje jen svůj vlastní křik, který se změnil na hlasitý řev … řev medvěda.

Když se probral, ležel mezi pěti rozsápanými těly, nechápajíc vůbec to, že přežil. Důležité však bylo, že se to stalo a on i Škurla byli v pořádku, avšak medvědici již nikdo pomoct nemohl. Vill se tehdy vydal okamžitě zpět do vesnice, za doprovodu malého medvíděte, jež se u něj drželo jako klíště, snad kvůli tomu, co samo vidělo, avšak mluvit nedokázalo, a tak si to, co se stalo nechalo pro sebe.

Když dorazil do vesnice, všichni, jako by o tom věděli. Mnozí se na něj dívali s údivem, jiní nedůvěřivě a jiní zase s opovržením. Meyon se ho tehdy ujal jako první, ošetřil jeho zranění a též nahlédl do jeho mysli, aby zjistil, co se stalo. Na rozdíl od jiných byl fascinován a rozhodl se Villiase znovu podrobit zkoušce při níž se měl proměnit na zvíře a konečně vše dopadlo úspěšně. Skutečně to byl medvěd, velký kolos, kterých ani ve zdejších lesích nebylo mnoho a který ve zvýřecí říši dosahoval velikého respektu.

A tak vzniklo jeho druhé jméno, kterým mu začali mnozí v jeho okolí říkat: Bjørnstor

 

Konec učení

Villovo setrval u učení u svého mistra, ještě několik měsíců, kdy pronikal do tajů své nové dovednosti, ač ne s příliš valnými výsledky. Podle Meyona to bylo způsobeno hlavně tím, že medvěd byl obrovský, a tak bylo potřeba také, aby i měnící se druid byl co nejsilnější, což byl jeden z důvodů, proč Vill nechápal, že on je zrovna medvědem. Vždyť medvěd byl velký a silný a on malý a slabý, v ničem se mu ve skutečnosti nepodobal. Villias se brzy s Meyonem shodl na tom, že jej starý druid nyní nemá už co naučit. Buďto musel Vill sám zjistit, proč je medvědem nebo si najít mistra, který mu tuto otázku zodpoví. A tak Vill svého mistra opustil, v míru, bez hádek, či rozbrojů a bylo jisté, že v bývalém mistrovi stále může najít dobrého přítele.

Od té doby se Vill ve vesnici zdržoval stále méně a mnohem více se vydával do lesů, věnujíc se svým meditacím a soužití s Hvozdem. Mnozí druidi to neviděli rádi, jelikož nechtěli, aby jednoho z nich v lese něco roztrhalo, avšak nemohli mu nijak bránit, a když se Vill pokaždé vrátil, nesouc sebou i nějaké jídlo pro osadu, jejich protesty pomalu utichly.

 

 

Fyzické Dovednosti

 

Jak už bylo řečeno Vill nepatří mezi žádné svalovce a může se spolehnout především na svůj malý vzrůst, obratnost a celkově mrštnost svého těla. Dokáže obstojně lézt po stromech hvozdu, rozpozná, která větev jej udrží, a která ne, což se mu může hodit při lovu nebo, když se potřebuje zkrátka dostat výše. Dovede střílet z luku a též rozpoznat co je jaké bylina, nijak však v těchto dovednostech nevyniká a ovládá je jen natolik, aby byl schopen přežít. Dovede se pohybovat velice tiše a zná Hvozd, jako své boty. Dovede hezky vyřezávat, což využívá převážně při výrobě svých hudebních nástrojů, avšak, kdyby měl skutečně důvod, dokáže vyřezat i něco jiného, co by mohlo třeba okouzlit nějakou dívku.

 

Znalost Hvozdu 4/7

Znalost bylin – 2/7

Lukostřelba – 1/7

Vyřezávání – 3/7

 

Magie

 

Přírodní magie

(pokročilý novic)

 

Jeho mistr Meyon, jej zaučil do většiny tajů toho, jak druidi provádí své zázraky, dokáže meditovat velmi dlouhou dobu a ač výsledek obvykle zase tak velký není, podle Meyona má velký talent, jen musí více poznat sám sebe nebo si najít lepšího mistra. Jeho základním elementem je vzduch, který se na malé úrovni naučil ovládat vcelku spolehlivě.

Co se proměny na zvíře týče, je to poměrně horší, jelikož medvěd grizzly je zvíře obrovské síly a rozměrů a proměna tak Villiase rychle vyčerpá, v podobě medvěda tak bývá velice neohrabaný. Přeměněný tak musí strávit nějakou chvíli, než si na své nové tělo zvykne a je schopen se někam rozejít. To však dělá tuto schopnost při boji zatím nepoužitelnou. To, že by se proměnil ve vzteku a přestal se ovládat se mu již nikdy znovu nepovedlo, za což je ostatně i rád. Možná za onu neschopnost přejít se svou přeměnou na další stupeň může také fakt, že sám pořádně nerozumí tomu, proč se mění zrovna v medvěda, když se mu dle svého mínění ani za mák nepodobá.

Při ovládání větru využívá zvuku své ocariny nebo flétny. Při oslavách druidů mu však nedělá problém soustředit se i na tradiční bubny.

 

Metamorfní magie 1/7

Elementární magie 1/7 (Vzduch)

 

 

Rodina

Rodiče: Popravdě hráli v jeho životě pouze malou roli, jelikož na jeho výchově se podílela celá vesnice, kterou celou uznává jako jednu velkou rodinu a většinu dobře zná.

 

Meyon: Jeho bývalý mistr a nyní také dobrý přítel. Konec jeho učení nebyl nijak vůbec vyvolán sporem, pouze rozhodnutím Villa, že dále bude na své stezce pokračovat sám, což Meyon přijal s úsměvem, rád, že chlapec dospěl. Jeho duševním ochráncem je jestřáb s vypíchnutým levým okem.

 

Škurla: Medvídě, které mnohokrát přilákala jeho hra na ocarinu a dřevěnou flétnu. Nepatří mu, ani si s ním nedokáže povídat nebo se dorozumět jinak než prachobyčejnou řečí těla, avšak po tom, co lovci zabili jeho matku se jej rozhodl ujmout a postarat se o něj, jak bude moct. Mnohokrát jej medvídě provází na jeho toulkách lesem a věří mu natolik, že se klidně nechá podrbat nebo si od něj bere jídlo.

 

 

Majetek

 

Ocarina, dřevěná flétna

Oblečení (viz. Styl oblékání)

Torna spolu s vakem na záda.

Krátký druidský luk s šípy

Několik nožů z kostí a jeden z paroží.

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělý
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   X zlatých

 

Začátečník 2523 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Trpaslíci - Muž
Dne: 14.03.2017 15:16:07 FB



 

Jméno: Urth Věrný, syn Porighův z Dûrgrimst Vrenshrrgn
Rasa: Trpaslík
Pohlaví: Muž
Datum narození: 2. sněženec 3150
Náboženství: Vyznává trpasličí bohy, nicméně jeho víra skomírá ve prospěch pradávného bezejmenného obyvatele medailonku od matky
Jazyky: lidský, trpasličí
Povolání: Žoldnéř, kovář

 

Jsem trpaslík z Dûrgrimst Vrenshrrgn. Narodil jsem se, jako nejmladší ze čtyř synů, ve své době statečné bojovnici, Gerrntě a jejímu manželovi. Porigh, můj otec byl taktéž slovutný boojvník mnoha bitev.
Na trpaslíka válečníka jsem poněkud malého vzrůstu, proto mi rodiče dali jméno Urth (drobek), mé vlasy a vousy jsou spíše světlejší barvy. V hlouby duši jsem stále trpaslík a proto si nenechám na svůj bujný porost mých širokých tváří šáhnout. Na protest však nosím spíše kratší vlasy, které zakrývyjí zbytky mého rituálního tetování z období mého Zasvěcení. Nos mám poměrně trpasličí a tedy řádně výrazný. Oči mám po matce, hnědé jako nejkvalitnější hnědé uhlí z hor, byť od určitých událostí jsou vydatně naplněny hněvem vůči mé rodině a celému mému klanu.
Mé tělo je velmi bohatě obdařeno svaly, nejen díky mým předkům, ale i kvůli náročnému výcviku na válečnické akademii, kterým jsem prošel. Má mohutnější svalnatá postava mi sice propůjčuje velkou sílu úderů a pomalejší únavu v boji, nicméně má obratnost je díky tomu značně snížena.
Celé mé tělo zdobí nejrůznější jizvy z četných potyček (i s mými bratry) v rámci tréninku, nejhorší jizvy na hrudi a na zádech mám jako památku na dobu, kdy jsem byl zrazen vlastním národem, který mě potupně donutil opustit svůj domov.
Lidé mě mohou poznat podle mé kožené tužší kožené zbroje, tmavých kalhot a zejména podle speciálního chrániče jedné paže, který funguje obdobně jako štít. Svou hlavu a tvář zakrývá většinu času má zelená kápě.
Mými věrnými společnicemi je jedna jednoruční a jedna obouruční sekera, kdy menší z nich slouží i jako praktický nástroj každodenní potřeby, při pobytu v divočině. Kvůlli případným bojům nenosím svůj majetek nejvzácnější na krku, ale přivázaný k opasku, jedná se o medailonek od mé milované matky, který je připomínkou mého minulého žiovta a co je důležitější je v něm přítomna láska mé matky, která přináší energii do mého strastiplného života. Tento medailon je jakýmisi mým smyslem života a vším, co nyní mám.

 

Povaha

Celý mů život se točí kolem daru od mé milované matky, a tudíž musím být ostražitý ke všem cizincům, aby mě náhodou nechtěli okrást.
Moc toho nenamluvým a ostaním mohu přijít spíše mrzutý a odtažitý. Lidé o mě často říkají, že údajně trpým samomluvou, já ale rozprávím se svou matkou, nejsem přeci blázen, abych mluvil sám se sebou, nebo snad ano? Ještě v Beorských horách mě mým životem provázel Tajemný, prastarý obyvatel mého medailonku od matky, který na určitou dobu převzal moc nad medailonkem a utlačoval Tajemného.
Sám kontakt s ostatními osobami nevyhledávám, uvnitř mě žhne věčný plamen hněvu, který  je do určité míry ovladatelný.
Urth je celým svým srdcem oddaný svému celoživotnímu průvodci, a ještě více své matce, která ho ovšem velmi potrápila zejména po své smrti (nestrpí odklon od náklonosti k ní). Jeho víra v trpasličí bohy se otřásla v základech, protože v časech, kdy je nejvíce potřeboval mu nepřišel na pomoc žádný z nich. Byl zde pouze onen Tajemný. Urth nikdy nezpochybní rozhodnutí svých průvodců a stejně tak nepřemýšlí o následcích svých činů, je přesvědčen o jejich správnosti (když rozkazy pochází z úst jeho boha/matky).
Nicméně se snaží zbytečně nemařit životy nevinných, zejména dětí.

 

Historie

Beorské hory
Vyrůstal jsem s mými třemi staršími bratry a rodiči. Od svých sourozenců a ostatních členů rodiny se liším menším vzrůstem a nebývale světlými vlasy. Rodiče mi proto dali jméno Urth (malý).
V 10 (rok 1360) letech jsem začal navštěvovat místní válečnickou akademii, kde jsem se kromě boje zamiloval i do studia geografie a historie. Mým snem bylo vycestovat za hranice Beorských hor a poznat na vlastní kůži i ty nejvzdálenější kouty Alagaesie. Co se boje týče, k srdci mi přirostla obouruční sekera, která se stala mou prodlouženou paží a již v patnácti letech jsem byl schopný porazit ve cvičném zápasa svého nejstaršího bratra. Svůj úspěch přisuzuji také medailonku, který jsem dostal od matky k 15. narozeninám a který mi dodává štěstí a sílu. Tento medailonek se od té doby stal nedílnou součástí mé existence. Téměř okamžitě, kdy jsem dostal onen medailonek sem zaslechl jakýsi vzdálený hlas, kterak volal mé jméno.
Hlas zněl, jakoby promlouval z hlubokých útrob nekonečné historie, nicméně já byl vyvolen ke jeho naslouchání. Nejdříve jjsem se lekl, a chtěl jsem zjijstit, kdo je. Po několikaletém naléhání jsem přestal zjišťovat jeho jméno a pojmenoval ho Tajemný. Stal se mým rádcem a průvodcem životem v Beorských horách.
U mistrů z akademie jsem dále prohluboval techniky boje se sekerou a pomalu se blížil čas, abych se začal naplno věnovat studiu geografie, politiky a historie. Díky mému otci mi byl zpřístupněn výcvik diplomatů. Byl jsem velmi nadšený, protože tato informace potěšila i mého přítele, který dychtil po tom, abych už konečně opustil, podle něj stísněné hory, a vyrazil někam do přírody.
Byla to nejšťastnější léta mého života, bohužel tato etapa neměla dlouhého trvání, protože už v mých 40 letech se měla stát jedna ze zlomových událostí naší rodiny.
Otec a všichni mí bratři byli v tu dobu odveleni do bitvy. Já jsem zůstal s matkou úplně sám. Nikdo ani netuší, jaký strach měla, byl jsem její jedíná útěcha, která jí zbyla, její vlastní rodina se od ní odvrátila (byli to všichni sobečtí hlupáci) a bylo jim jedno, jak trpí z jejich nepřítomnosti. Já tuto ženu miloval, jak jen syn může milovat matku. Byla mým vzorem a za to jsem jí vděčný a patří jí můj největší obdiv.
Matka se nikomu nesvěřovala, ani své emoce nedávala na jevo, ale Tajemný byl tak laskav, že nahlédl mé matce do srdce a prozradil mi, jak moc se trápí.
Toho roku matku a zároveň i mě udeřila ničivá rána kladiva osudu. Dostali jsme zprávu, že její nejstarší syn zahynul v bitvě. Z mé maminky najednou jakoby vyprchala všechna energie. Řekl jsem si, že nebudu stejně sobecký, jako mí ostatní příbuzní a budu matce vždy nablízku. Budu posledním pilířem naší rodinné lásky a naděje. Tajemný se mnou kupodivu souhlasil a, mně neznámo proč, nutil k četbě starých historických spisů.
Rozhodl jsem se tedy odmítat každý rozkaz, který mě povolával na bitevní pole, a pokračoval jsem v domácím studiu historie Alagaesie.
Má matka stále naivně čekala na návrat ostatních členů rodiny. Nebohá žena po mém (za pomoci Tajemného) dlouhém (asi pět let od smrti jejího prvorozeného) vysvětlování konečně pochopila, celá zdrcená zradou svých milovaných, že svou rodinu už jen tak nespatří. Tito sebestřední hlupáci dali přednost ochraně celého trpasličího národa před láskou a náklnonnosti k vlastní rodině.
Jak mi prozradil Tajemný, i přes pravdu, že se nikdy nevrátí, má matka stále chovala city k mému otci. S tím jsem nemohl žít. On ji zradil a jediné zrnko útěchy měla na dosah ruky. Bylo nad slunce jasné, že pomalu začíná ztrácet zdravý rozum. Celých pět let nevyšla z domu a sžírala se úzkostí nad ztrátou.
Jakožto poslední příčený člen naší rodiny jsem už nemohl sedět jen tak doma, nastoupil jsem tedy do sborů domobrany, a i když jsem kvůli bezpečnosti mé stvořitelky nemohl vyrazit do bitvy, účastnil jsem se aspoň pochůzek. Na popud Tajemného jsem se tu a tam vydal dále od vymezeného rajónu. Tajemný občas vypadal, jakoby něco hledal, nicméně bezúspěšně. V roce, kdy jsem oslavil své 50. narozeniny mě tajemný dovedl nebývale daleko za hranice hlídaného rajónu. Můj moudrý průvodce mě dovedl přímo do tábora mého otce - zrádce a tyrana, který bezcitně opustil mou matku. V tu chvíli ve mě začal plápolat malý plamínek hněvu. Tajemný mi poradil, že pro všechny bude nejlepší, když se svět takového zrádce zbaví jednou pro vždy. Vyčkal jsem do večera a čekal, až bude mít můj otec hlídku. V tu chvíli jsem se k němu přiblížil, a veden Tajemným, jsem zabránil návratu zrádné hlavy naší rodiny. V duchu jsem svůj úspěch oslavil a mířil zpět domů.
Během následujících dvaceti let jsem se, společně s Tajemným, snažil ukonejšit svou matku, aby se konečně přestala zajímat o toho zrádného parchanta, který ji opustil. Můj výcvik zdárně pokračoval a blížila se doba, kdy jsem měl nastoupit do studia diplomacie a politiky.
Má zvídavost byla stále vysoká a občas jsem se v Beorských horách setkal i se vzdělanějšími lidmi, kteří byli ochotní a dostatečně trpělivý, aby mě naučili aspoň základy jejich jazyka, o kterém jsem si myslel, že bych někdy v budoucnu použil v roli diplomata nebo cestovatele.
Po této době jsem se vrátil opět za matkou, která samotným zármutkem nebyla schopná ani mluvit. Byl na ni žalostný pohled a já byl vděčný, že má aspoň někoho na koho se může vždy spolehnout, že se vrátí domů, když je nejhůř. V té době jsem si myslel, že už zapoměla na onoho zrádce jejího srdce. Čas však evidntně plynul příliš pomalu a její silná láska slábla jen velmi pozvolna. Téměř celých 20 let mi trvalo než konečně uvěřila, že se její manžel, který ji tak strašlivě ranil a zradil už neobjeví a musí na něj zapomenout, než přijde o zdravý rozum. Byla láskou tak zaslepena, že přehlížela mé snahy o ulehčení od jejího břemene.
Radil jsem jí, aby zapomněla na to, co bylo a upnula se na to, co je, a že jen já jí můžu nabídnout pevnou oporu v těchto těžkých časech. Jsem pln bezbřehé oddanosti  k ní, nezraním ji jako ostatní členové naší rodoiny. Ona však mé snahy ignorovala a dále se utápěla v ničivém plameni zármutku nad ztrátou svých blízkých! Jediná žena, kterou jsem kdy v životě uctíval a uznával definitivně ztrácela zdravý rozum.
Zlom v mém životě nastal v roce 3225, doknočil jsem svůj válečnický výcvik, oslavil jsem 75. narozeniny a zároveň má matka přišla se "zaručenou" zprávou, že její milovaný manžel přeci jen žije. Já ale věděl, že pravda je jinde a že mou nebohou matku prostoupilo šílenství skrz naskrz. I Tajemný mi to potvrdil a prozradil mi prastarý očistný rituál, při kterém se vyháněli zlí duchové očistným ohněm. Já jsem se tedy rozhodl očistit duši mé matky, od jejího trápení, protože ji miluji a zbožňuji nadevše.
Plán byl jednoduchý, ve spánku jsem jí připoutal k lůžku a pak už jen založil oheň, který má blahodárné očistné účinky. O spravedlnosti činu mě přesvědčila její poslední slova bláznovství a šílenství: "Porighu, miluji tě."
V životě jsem udělal jen jednu jedinou chybu, a to tu, že jsem byl nepozorný a nechal medailonek v domě, v době požáru. Medailon byl samozřejmě mírně ohořelý, a na první pohled nevypadal, že byl poškozený, spadl mi kámen ze srdce, že jsem o něj nepřišel.
Musel jsem se pro něj vrátit. Nicméně právě kvůli tomu mě ostatní členové klanu začali podezřívat z vraždy.
Nevraživost stoupala a vyhrotila se na přelomu let 3226 a 3227, kdy na mě zaútočili dva mí kolegové ze stráže. Já byl samozřejmě mnohem zdatnější bojovník, nicméně se jim podařilo zasadit mi děsivě vypadající rány na hrudi a do zad. Bylo marné vysvětlovat, že se nejednalo o vraždu, ale o pomoc.  Po tomto činu jsem byl dokonce vyhoštěn ze svého vlastního klanu. Ano, trpaslíci opravdu potřebují pomoct, protože tento akt byl evidentně důkaz šílenství.
Sbalil jsem si tedy veškerý svůj majetek (zbroj, sekery, a to nejdůležitější, můj medailonek po matce).
V tu chvíli mi bylo jasné, že proti šílenství, které panuje nad mým klanem, stojím sám a slíbil jsem si, že budu tak milosrdný a tyto ubohé blázny jednoho dne osvobodím od jejich trápení, ale určitě to nebude jednoduchá práce. Nyní na mě čekala má vysněná cesta po Alagaesii

 

Vně Beorských hor
Psal se rok 3227 (téměř konec), já se zdržoval stále v blízkosti Beorských hor a zkoumal jsem, jaké mám možnosti. Už několik měsíců jsem nezaznamenal přítomnost Tajemného v mé hlavě, snad mě neopustil i on? Trochu posmutnělý jsem nabral co největší zásoby vody z nedalěké řeky, nalovil maso na několik dní dopředu a vyrazil, přes poušť Hadarak, směrem na západ. Čas mě nikam moc netlačil a já jsem vždycky chtěl poznávat krásy přírody  za hranicemi našich hor.
Na počátku roku 3228 jsem dorazil do města Furnost, všechno pro mě bylo nové a já se rozhodl spíše se městu vyhýbat. Tábořil jsem u břehu nedalekého jezera. Bylo už pozdě a já byl unavený celodnním putováním, rozhodl jsem tedy rozbít tábor a nabrat síly do druhého dne. Usnul jsem hlubokým spánkem z něhož mě vyrušil jakýsi, velmi povědomý hlas. (Snad) ve snu se mi zjevila má matka, počkat to nebyl sen. Má matka (nikoliv Tajemný?) za mnou přišla s varováním, že mě někdo okradl, dovedla mě do nedalekého křoví. V houští jsem spatřil mé tři příbuzné, kterak se mi posmívají a pohrávají si s mým medailonkem. Poté se mi zatmělo před očima a já cítil jak mé tělo pohlcuje ničivý plamen hněvu. O několik okamžiků později jsem prozřel a zjistil jsem, že lupiči byly tři malé děti. Je to smutné, ale dostaly, co si zasloužily. Vzal jsem svůj medailonek a odešel zpět do tábora.
Toto bylo mé první setkání s matkou po její smrti, ptal jsem se jí, proč se mnou Tajemný nemluví. Místo odpovědi se mi dostalo rozzlobeného pohledu a výčitek, že nejsem schopný se postarat sám o sebe. Že toto není způsob, jak se má muž starat o svou milovanou osobu, tato neopatrnost je neodpustitelná. Mým trestem mělo být oholení hlavy. Opět se mi zatmělo před očima a když jsem se probral, ležel jsem vedle svého ohně se zakrvácenýma rukama. Šáhl jsem si na hlavu, která byla nyní úplně holá, a dokonce bylo značně porušené i mé rituální tetování z doby zasvěcení. Od té doby jsem, alespoň formálně, přestal být trpaslíkem. Od této doby jsem svou hlavu začal zahalovat do kápí.
Dorazil jsem tedy do Furnostu, všichni byli překvapení, že  vidí trpaslíka tak daleko od Beorských hor. Svou chatrnou lidskou řečí jsem se snažil vysvětlit, že jim nechci ublížit, a že bych rád nabídl své služby jako žoldnéř, nebo osobní stráž.
Nakonec jsem zjistil, že lidé jsou za ochranu vděční a platí i docela šlušné sumy. Ve Furnostu jsem zůstal do svých 85 let (3235). Doprovázel jsem místní obchodníky a držel nad nimi ochrannou ruku. Většinou se mnou byli velmi spokojení. Já osobně bych zůstal ve městě ještě déle, jenže se stala další nehoda. Zrovna jsem vysedával v jednom místním hostinci, když kolem mě procházela usměvavá hospodská, já se usmál zpět, potom jsem šel do svého pokoje. Ráno jsem se probral sice ve svém pokoji, ale něco nebylo v pořádku, mé vousy byly celé urousané od krve, pokoj byl rozházený. Jak tak dál pátrám po tom, co se stalo, ve skříni jsem našel onu servírku, mrtvou. V tu chvíli se mi opět zjevila má matka vztekle odvětila: "Takhle ukazuješ svou bezbřehou oddanost ke mě?"
Toto pro mě byl impuls pro opuštění města a já se vydal dále na západ a směrem k dračím horám. Na mé cestě mě doprovázela má matka a já se snažil zjistit, proč už se mnou Temný nekomunikuje. Odpovědí mi byl obraz na hořící hranici, na které se pomalu škvařilo tělo jakési pokroucené postavy, na hranici přikládala druhá postava, celý zděšený jsem zjistil, že to byla postava mé matky. V tu chvíli jsem si všiml toho, že se můj medailonek rozzářil a začal hřát ve své ohořelé části. Je možné, že by očistný oheň fungoval i na Tajemného a že se mi nějakým zázrakem podařilo polapit matčinu duši?
Na zlatém medailonku byly vyryty runy, které znamenaly "láska" a "síla". Nyní byly runy znamenající lásku značně poškozeny požárem. První krok, který jsem podstoupil bylo opláchnutí medailonu v řece, abych odstranil veškeré nečistoty a popel. Když jsem odstranil veškerý nános, zjistil jsem, že je medailon zdeformován jen velmi málo. V tuto chvíli se mi v hlavě zjevil další obraz, hranice pomalu pohasínala, ale Tajemný zůstával stále v poutech. duch mé matky mě obdařil velmi nenávistným pohledem a s křikem se vrhl proti mně. Od té doby mé tělo stále častěji zachvacovali záchvaty vzteku, který jsem byl nucen (mou matkou) vybíjet nejprve na lesní zvěři, ale později i na lidech, o nichž tvrdila, že mají spadeno na můj šperk. Má matka se po své smrti opravdu změnila, byla skutečně posedlá zlými duchy, kteří teď v područí medailonku trápí její nebohou duši, nebo se mi chce snad pomstít, za to jaké city k ní citím?
Přítomnost mé matky mě na jednu stranu velmi těšila, konečně jsem ji měl sám pro sebe, ale její nové chování mě zároveň velmi trápilo a děsilo, tohle nebyla ona. Vyžadovala veškerou mou pozornost a nestrpěla delší rozhovory s ostatními osobami, zejména s ženami. Sebemenší "zdržení" od komunikace s ní trestala velmi krvavě. Zejména Při sebemenším náznaku kontaktu s jiné ženě mě ovládl známý hněv. K těmto incidentům naštěstí nedocházelo příliš často, protože jsem se po prvním, ještě ve Furnostu, vyhýbal kontaktu s dívkami a ženami. I přesto všechno nade mnou matka držela ochranou ruku a varovala mě, kdykoliv někdo jen pomyslel na odcizení mého drahocenného šperku.
Mé putování se skládalo z nabízení mých žoldnéřských služeb a z návštěv knihoven ve větších městech po Alagaesii, kde jsem hledal zmínky o podobných špercích, jako byl můj medailonek. Tato cesta mi zabrala na 10 let (do roku 3245). Během této doby jsem prošel několik archivů různých knihoven (v Terimu, v Dras-Leoně a dalších). Nicméně jsem nenarazil na žádnou užitečnou informaci, která by se zmiňovala o mém medailonu. Našel jsem stručnou zmínku o někom, kdo se nazýval Tajemný. Byla to slabá stopa, ale byla jediná, na kterou jsem za posledních 10 let narazil. Tento svitek jsem našel až v roce 3245, při mé druhé návštěvě Dras-Leony. Knihovník mi řekl, že autorem byl surdský historik a že je možné, že další svitky budou k nalezení právě tam. Má matka se mi zjevila a se škodolibým a divokým usměvem opět zmizela, mé vidění zrudlo a tasil jsem sekeru, která následně projela knihovníkovým hrdlem jako máslem. Je možné, že v medailonku byl přítomný, ještě někdo jiný, kdo nechtěl, abych pokračoval ve svém pátrání?
Surda byla pod nadvládou Království a já věděl, že nebudu mít snadný vstup na toto území. Naštěstí se mi podařilo sehnat obchodníka, který měl namířeno tímto směrem a který nutně potřebuje ochrannou ruku, poněvadž veze drahé koberce právě do Surdy.
Myšlenka, že jedu do Surdy se matce pramálo líbila, protože tušila, co mám v plánu. Obchodník, kterého jsem doprovázel byl veselý chlapík a každý večer jsme ochutnávali jeho dobré víno. Já jsem zaznamenal, že když jsem ovíněn, přítomnost mé matky není tak silná. Alkohol nejspíš funguje jako bariéra před vstupem matčiny duše do mé hlavy. Nerad to přiznávám, ale začel jsem pociťovat štěstí, v těchto chvilkách bez mé stvořitelky. Je možné, že se podobně cítila ona, když ještě žila? Je její posmrtné chování jakýmsi trestem mé bídné a prohnané duše? Vždycky byla pečlivým rodičem a mou výchovu nezanedbávala, je možné, že ve svém konání pokračovala i teď, po své očistné smrti?Kde je pravda, to sice nevím, ale pořád je to žena, která mě přivedla na tento svět a já jí budu vděčný a věrný až za hrob.
Ve službách tohoto obchodníka s kožešinami jsem zůstal po dobu pěti let. Obcházeli jsme společně různá Surdská města a já jsem se snažil najít další svitky od ztraceného historika - bezvýsledně. Kolem roku 3250, kdy jsem se v míru rozloučil s mým zaměstnavatelem mou duši začala, kromě pomatené matčiny duše přemáhat také deprese a zoufalství, nad bezvýchodnou situací, ve které jsem se ocitl. Byl jsem bezradný a mou jedinou útěchou v této době mi byl tuplák s nádherně napěněným pivem. Dokud jsem byl nablízku obchodníkovi, obyvatelé Surdy mě víceméně ignorovali, ale teď když jsem byl sám se na mě dívali skrz prsty a značně nepřátelsky, jako bych měl na čele cejch vyvrhela společnosti. To bylo o důvod víc, proč hledat útěchu v hospodě u plné sklenice.
Mé pátrání přišlo v niveč, po surdském historikovi, jakoby se slahla zem. Já jsem tedy vyrazil pryč ze Surdy, dřív než by mi šlo o život. Následujících 10 let jsem se bezcílně potuloval po Alagaesii a směřoval jsem na sever k Dračím horám. Vždycky jsem chtěl poznávat přírodu, ale hory mě jaksi neodolatelně přitahovaly a byly mi tak jedinou útěchou v mém nešťastném životě.
Před pěti lety jsem přišel do Carvahallu jsem přišel ve značně podnapilém stavu, sotva jsem stál na nohou. Této příležitosti využila banda výrostků, kteří do mě kopali, ale co víc, sebrali i můj medailon. Když jsem se probral, začal jsem litovat nepřítomnosti některého z mých průvodců, počal jsem se tedy modlit. Samým údivem jsem se rychle postavil a lapal po dechu. Tajemný se opět vrátil, jak je to ale možné? Vysvětlil mi to následovně.
Od té doby, kdy jsem poprvé přičichl k alkoholu v Surdě vliv zlé entity, která posedla i duši mé matky začala strádat na síle a ostražitosti. Tajemný tak dostal šanci vymanit se z věčných pout a svést boj s naším nepřítelem. Na jednu starnu jsem byl osudu vděčný, že se mi můj společník a průvodce životem vrátil, na druhou stranu mé srdce pukalo, když jsem zjistil, že svou matku uvidím už jen ve svých vzpomínkách. Byla navždy pryč. Konečně se jí dostane zaslouženého odpočinku.
Jelikož byl Tajemný obyvatelem mého medailonku, dokázal vycítit jeho přítomnost.V jedné postraní uličce jsem našel své mapy, které mi také odczili. Uličku ozařovalo světlo, zaslechl jsem hlasy ze sklepního okna: "Za tuhle cetku nedostaneš víc než 3 stříbrný, ty spratku!"
Bylo nad slunce jasné, že právě tady se ukrývá můj amulet. Obešel jsem dům a zamířil do sklepa, otevřel jsem dveře a zahlédl skupinku pěti dětí okolo 14 let, silnějšího muže, který seděl za stolem a za ním další dva - ozbrojení meči.
Požadoval jsem navrácení svého majetku. Tlusťoch řekl, že je obchodník, ne charita, věci jen prodává. Před očima jsem viděl nejasný záblesk obrazu mé matky a mé vidění bylo zastřeno. Slyšel jsem pouze svůj vlastní křik, jak rezonoval celým mým tělem. V hlavě mi také proběhla myšlenka, že nadále už nechci zabíjet nevinné děti. V záchvatu šíleného vzteku jsem zabil pouze tři dospělé muže. Děti mi byly očividně vděčné, protože je tlustý kupec jen zneužíval a nabízel jim velmi nízké ceny, omlouvaly se za vzniklé komplikace a utekly.
"Opravdu je má matka minulostí?" Ptal jsem se Tajemného. On tvrdi, že z jeho vězení nelze utéct, uvězněná duše může jen ztratit svou sílu ve prospěch jejího soupeře. Medailonek funguje jako taková aréna pro silné duše bojovníků.
Tajmený mi byl vděčný a sdělil mi, že i on může pomáhat s odrážením potenciálních zlodějů, podobně jako předtím má matka. Já jsem souhlasil a společně jsme pokračovali v mém, nyní veselejším životě.
Nevím, co přesně se stalo s mou matkou, ale protože k ní chovám silné city a jsem jí oddaný celým svým srdcem, nebudu to pro dobro nás obou zjišťovat. Také bych velmi nerad opět probudil její hněv, jako před lety, bylo to pro mě zdrcující, byla to jakási zkouška mých citů vůči matce. Proto jsem se rozhodl nadále jeji památku uctívat jen ve svých vzpomínklách. Nyní je mým průvodcem životem Tajemný, který pro mě byl vždycky jako můj vlastní otec, obdivuji ho a taktéž má v mém srdci speciální místo.
Posledních pět let nabízím své žoldnéřské služby zde v Carvahallu. S Tajemným trávím stále více času různými rozpravami. Tajemný se mi dosud nikdy nezjevoval, avšak před dvěma lety to změnil. Měla to být má odměna za hrdinství při jeho záchraně. Vzal na sebe podobu mé matky. Z toho se mi podlomila kolena a já poklekl v slzách před šlechetností mého nového boha, který byl tak štědrý a trpělivý. Od teď bud dávat svou víru a náklonnost k mému nejvěrnějšímu příteli hrdě najevo, začnu svůj medailonek nosit na krku, samozřejmě pod mou zbrojí, aby příliš nepřekážel po čas boje. Můžu si jen představovat, co mě a Tajemného čeká v následujících dnech, měsících a letech. Jediné, co vím je, že mé srdce a veškerá má víra nyní patří Tajemnému. Uctívám ho a budu mu věrný. Neopustím ho a nedovolím, aby nás cokoliv rozdělilo.
I nadále můj průvodce přebíral kontrolu nad mým tělem, v případě ohrožení. Nicméně  nyní už polevila ona ostražitost v blízkosti žen a dívek. Byl jsem nyní volný z pomyslných okovů, které představovaly mé city k mé matce. Můj život opět naplnila radost a energie. Vše je, jak má být. Potuluji se v okolí Carvahallu a nabízím své služby žoldnéře.

 

Rodina

Gerrna Nejsilnější, byla ve své době velmi odvážná trpasličí bojovnice, byla mou matkou a také společníkem a průvodcem v mém životě mimo Beorské hory.

Mým otcem byl válečník Porigh Udatný, účastnil se nejrůznějších bitev ve jménu krále a později i ve jménu dračích jezdců, zradil mě, a především mou matku, jeho láska ke králi a národu byla větší než láská k osobám nejbližším. Stejně zrádní byli i mí 3 bratři.

Další osobou mého života je Tajemný, tajuplný obyvatel mého medailonku, který mě celý život doprvází a chrání.

 

Schopnosti

Jakožto správný trpaslík umím obstojně zacházet s různými zbraněmi, nicméně mému srdci je nejbližší obouruční sekyra, a v případě nejvyšší nouze i má jednoruční sekyra.
Během let mého putování po světě jsem vylepšil své základní dovednosti přežití, které jsem získal během výcviku ve válečnické akademii.
Boj s obouruční sekyrou: 3/7
Přežití v divočině: 2/7
Řemeslo - Žoldnéřství 

 

Majetek

obouruční sekera
malá jednoruční sekera
kožená zbroj, která příliš neomezuje můj pohyb během bojů s mohutnou obouruční sekerou
kalohty
chránič paže, místo štítu
plášť
batoh na zásoby
opasek s několika měšci na nůrzné malé předměty, například můj medailonek
láhev na vodu
peníze - 50 zlatých a 10 stříbrných

 

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělý
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   3 zlaté

 

Začátečník 0 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Kočkodlaci - Muž
Dne: 07.03.2017 23:23:24 FB



Aleister

Aleister

 

Aleister

 

Jméno: Tento krásný kočkodlak se jmenuje Aleister, ale své jméno téměř nikomu neprozrazuje. Svěřil jej jen hrstce výjimečných elfů, ostatní älfakyn jej nazývají přezdívkami na základě jeho charakteristik. On sám se většinou představuje jako Lockey, ale není-li toho dotyčný hoden, nemusí se představit vůbec.

 

Pohlaví: Samozřejmě, že mužské

 

Rasa: Kočkodlak felissae

 

Věk: Velmi mladý

 

Jazyk: Lidský a částečně starověký

 

Náboženství: Vyznává tradiční kočkodlačí náboženství, byť je to kacíř. Jeho oblíbeným božstvem je býčí muž Toern, kterého uctívá snad víc než samotnou Amaeris. Věří, že byl vyvolen, aby páchal skutky ve jménu Toerna, který bdí nad jeho osudem a skrze kravské mléko jej posiluje. Telecí však nejí, dokud to není nevyhnutelně nutné, neboť je mu líto Toernových dětí.

 

Povolání: Kočka domácí a příležitostný lovec myší. V lidské podobě si také často vypůjčuje věci bez dovolení jejich majitele, ale už je ovšem nikdy nevrací. Oblečení si opatřuje ze skříně dvounožců, u kterých bydlí, a to se poté většinou záhadně ztrácí, neboť domů se už vrací jako kocour.

 

 

Vzhled - lidská podoba: Už při prvním pohledu na tohoto mladíčka musí být všem jasné, že na práci v životě ani nesáhl. Většina lidí jej považuje za šlechtického synka, umělce nebo intelektuála, podle toho, jaké oblečení má zrovna na sobě.
Do vínku byla mladému kočkodlakovi nadělena téměř nadpozemská krása, s kterou nechává za sebou nejen naprostou většinu Palancarova plémě, ale i poměrnou část elfského lidu.
Na měřítka svého národa je považován za vysokého, ale mezi ostatními dvounožci se snadno ztratí. Díky běhu a střídmé stravě je i hezky štíhlý a jeho postava má tudíž jen jedinou chybu, chybějící vyrýsované svalstvo, které ovšem Aleister nemá ani kde vzít. Když k tomu přičteme to, že nemá z fyzické námahy tolik běžné pro prosté farmáře ani starostí běžného úředníka jedinou vrásku, vypadá velice mladě a připomíná spíše dospívajícího chlapce než muže, to mu ale na osobním kouzle pranic neubírá.
Jelikož se narodil v Dračích horách, byl obdařen světlým odstínem kůže, který bývá obvykle typický pro seveřany. Není zdaleka tak bledý tak jako elf, což je jeho jediné štěstí, které ho v očích solasovců zachraňuje od odsouzeníhodného příbuzenství se špičatouchými. Amaeris měla naštěstí dostatek rozumu na to, aby dala Aleisterovi i jeho předkům uši kulaté.
Nejvíc pozornosti na tomto krasavci poutají jeho mysticky modré oči, což je ta nejvzácnější barva duhovek, s jakou se může kočkodlak narodit, neboť symbolizují přízeň bohů.
Rysy jeho tváře jsou jemné jako u Sličného lidu, tváře má zcela hladké. Za zmínku stojí i hezky tvarovaný nos a lehce načervenalé rty, za kterými skrývá tajemství svého původu, ostré bílé zoubky.
Vlasy si po odchodu z Du Weldenvarden nechal zkrátit, tudíž jsou středně dlouhé a lehce zvlněné. Většinou mu neposlušně povlávají kolem obličeje a jsou černé jako uhel.

 

Vzhled - kočičí podoba: Aleister je po přeměně nádherný středně velký kocour, kterého od obyčejných jednotvarů odlišuje především delší srst a krásně chundelatý ocas, oko znalce by si možná povšimlo i toho, že má o něco delší končetiny než běžná domácí micka a že působí mnohem vznešenějším dojmem. Při měsíčním svitu jeho inkoustově černý kožíšek nabírá místy kouřovou barvu a tím z něj spolu se světle modrýma očima tvoří překrásného kocoura, kterého by si každý milovník zvířat přál doma.
V kočičí podobě miluje hlazení a k lidem s dobrými úmysly bývá přítulný. Jeho mazlivost ale končí v okamžiku, když se jej zhýčkaná dcerka z bohaté rodiny snaží vykoupat, to se pak místo s jeho hebkým kožíškem děvče obvykle setká s nepříjemně ostrými drápky.

 

 

Povaha: Je už od pohledu mužem, který si je velice dobře vědom své okouzlující krásy a neváhá ji využívat ve svůj prospěch. Kdo by odolal jeho procítěnému roztomilému pohledu modrých očí? Je zdatným manipulátorem s lidmi, někdo tak neskutečně pohledný a dokonalý musí být přece stejně čistý i uvnitř. Tato vlastnost pramení z jeho vrozené inteligence, kterou mu Amaeris nadělila ve štědrém množství.
Je jako každý kočkodlak velice hrdý. Což je možná v rozporu s tím, jak se živí, ovšem povolání domácí kočky je příjemné a pohodlné, tak proč se namáhat prací? V touze po poznání není Aleister líný ani trochu, ovšem k fyzické práci by ho nikdo nedonutil. To, že se v lidské podobě nezdráhá krást, nikomu samozřejmě nepřizná a sobě už vůbec ne. Navzdory “půjčování věcí”, jak si to sám označuje, se necítí ani trochu být zlodějem a takové označení pokládá za urážku.
Dalším výrazným aspektem jeho povahy je víra v kočkodlačí božstvo a oddanost Toernovi, který jej podporuje ve vrozené hravosti a uličnictví. Páchání nepravostí mu často prochází, neboť zmizí z místa činu dříve, než si ostatní všimnou viníka, a pak se jen v kočičí podobě uveleben na střeše kochá svým dílem. Pokud je přeci jen chycen, bez skrupulí se uchyluje k manipulaci a lhaní. Lže neochvějně, s pevným pohledem do očí a nebýt vašich vlastních očí, které ho přistihly, byli byste mu i uvěřili. Občas proto končívá ve vězení, což řeší nečestností a zbabělostí, kdy v kočičí podobě z podzemní kobky jednoduše uteče; často stačí jen malé okno nebo zmatenost strážných. Navzdory tomu to jeho touhu kráčet v Toernových stopách nijak neoslabilo, jen si dává větší pozor.
Mezi vlastnosti, které jsou již pevně uschovány v jeho nitru, patří sžíravá touha po pomstě. V hloubi jeho duše se skrývá obrovská bolest a zloba, na kterou není schopen zapomenout a už vůbec ne ji odpustit. Nenávidí otrokáře a lidi, kteří se chovají násilnicky, protože to přece oni mohou za smrt jeho milovaného bratra. Navzdory tomu, že není v jeho silách se s nimi vypořádat, je ochoten udělat všechno proto, aby se postaral o jejich likvidaci.
Ostatním nepřístupnou zůstává pověstná třináctá komnata, kterou si sám dobře uvědomuje - jen máloco ovlivnilo jeho psychiku tak, jako samotné vědomí být zajat, zbaven jakékoliv svobody, násilně odloučen od matky, odvlečen do otroctví, utrpět několik tvrdých ran rukou nelítostných mužů a nakonec být prodán jako věc navzdory tomu, že přináleží k té nejhrdější rase ze všech.
Čistě podvědomě se v něm také čas od času projevuje touha poznat otce a najít matku, což jej nutí k cestování. Na žádném místě se nezdrží příliš dlouho; podíl na tom má leckdy i to, že se stane ve městě až příliš známým v negativním smyslu slova. Nebýt těchto dvou důvodů, tak by z čiré pohodlnosti nejspíš nevytáhl paty z nejbližšího města.

 

 

Historie: Kočkodlačice Frinni si svůj domov našla hluboko v Dračích horách v jedné opuštěné jeskyni. Většinou se pohybovala v podobě kočky, jen někdy se přeměňovala do podoby lidské, aby si mohla například zpestřit jídelníček nebo uvařit maso. Po čase zavítal do jejího teritoria krásný černý kočkodlak, kterému jednoduše nedokázala odolat. Bohyně Amaeris jí požehnala a kočkodlačice se stala matkou. Dala život překrásnému modrookému koťátku, které pojmenovala Aleister. Navzdory tomu, že jeho otec odešel od rodiny ještě dřív, než se stihl narodit, prožil velice spokojené dětství. Frinni se o něj v podobě kočky láskyplně starala a jemu tak nechybělo už nic jiného, než společník na lumpárny. Toto dětské přání se mu splnilo velice brzy, neboť zakrátko po seznámení s mourovatým kocourem mu Frinni porodila bratříčka Theriuse. Kočkodlačí samec sice brzy rodinu opustil, ale Aleisterovi stačil ke spokojenosti bráška a svou maminku zaměstnávali takovým množstvím neplech, že ani ona neměla čas po svém druhovi truchlit. Společně s bratrem si hráli, lovili spolu a navzdory tomu, že byli povahově úplně rozdílní, dobře si rozuměli a měli se rádi. Frinni je milovala stejným dílem a snažila se je vychovávat dle svého nejlepšího svědomí. Seznámila je i s tradičním kočkodlačím náboženstvím, ale jelikož znala z posvátných textů pouze útržky a o finálním střetu Amaeris a Toerna se nikdy nedoslechla, obě děti si dogmata vyložily po svém a oblíbily si bohy, kteří nejvíce odpovídali jejich charakterovým vlastnostem. U Theriuse to byl odvážný, statečný, čestný a přímý Gur, který se nad věcmi nikdy příliš nezamýšlel. V Aleisterově případě to byl darebný, lstivý, chaos vyvolávající Toern, v jehož jménu mohl konat výtržnosti a rošťárny. Řekněme, že když se jednou vydal ke kupecké stezce a domů se přišel pochlubit úspěšnou krádeží, tak i navzdory faktu, že to byla pouze bezcenná cetka, radost z něj matka věru neměla. Dychtivost po páchání podobných špatností v něm ale již zůstala, což bylo možná způsobeno tím, že z kupeckého vozu pojedl i sušeného hovězího masa.
Touha po zakázaných věcech vedla Aleistera nejen ke konání dalších nezbedností, ale i k jejich utajování před matkou, kterou nechtěl zklamat, ani jí způsobovat starosti. Jeho jediným důvěrníkem byl Therius, kterého občas k uličnictví i zlákal. Nutnost uchovat tajemství jejich bratrský vztah ještě posílila, stejně jako spolupráce při lovu a společné debaty.
Jak Aleister rostl, začínala se u něj projevovat velká míra inteligence, jak se na kočkodlaka felissae sluší a patří. Za to mohla převážně Frinni, která je v té době začínala učit už nejen věci potřebné pro přežití, ale i znalosti o světě a touhu po jejich získávání. Po několika desítkách let takové výchovy by se zřejmě z obou bratrů stali rozvážní, moudří kočkodlaci, ale toho jim nebylo dopřáno.

 

Jednoho dne Aleister venku před jeskyní pomáhal matce s přípravou oběda a užíval si jednu z mála chvil, kdy byli přeměněni do lidské podoby a on s ní mohl mluvit nahlas. Frinni byla zabraná do vaření, proto příchod skupiny ozbrojených mužů zaregistrovali až v bezprostřední blízkosti. Černovlasý chlapec se překvapeně otočil a ztuhl. “Uteč!” vykřikla zděšeně matka, ale to již vůdce otrokářů vyhrožoval, surově chytl Aleistera pod krkem a dva z mužů mu přicvakli k hubeným zápěstím okovy. Frinni ho tam nemohla nechat… láska k dítěti byla až příliš silná. Ve chvíli, kdy jí spoutali ruce a připnuli obojek s řetězem, se však z jeskyně rychlostí blesku cosi vyřítilo. Aleister, jehož už pevně spoutaného otrokář držel, velkého kocoura okamžitě poznal. (Bratře!) vykřikl v myšlenkách a nemohl nic než sledovat, jak se šelma odrazila od země a skočila po obličeji hlavního otrokáře. Ozval se hrozný řev, neboť Therius zasáhl ostrými drápky přesně oči. To už ale vzduchem prolétla čepel… “Ne, Theriusi, neee!” Zakřičela v obrovské bolesti kočkodlačí matka, když jedinou ranou zbraně zabili jejího druhorozeného. Aleister se pokusil vykročit k bratrovu tělu, snad jakoby nechtěl uvěřit, že tohle je definitivní. Oči se mu zalily slzami. “Bratře, prosím…!” To už se ale do trávy vsakovala rudá krev; černovlasý chlapec si zakryl oči. Nemohl to vidět. “Prohledejte jeskyni!” Poručil rozezlený vůdce otrokářů s látkou přitisknutou k obličeji, jelikož mu kocour vyškrábal oči. Navzdory chlapcovým slovům o bratrovi ale už nikoho nenašli. “Tak kde schováváš toho druhého syna! Mluv!” Zatřásl s kočkodlačicí ošklivý hromotluk. “Zabili jste ho přímo před mýma očima,” zasyčela nenávistně. “Cože? Tohle je kočka,” vysmál se jí otrokář. “Moje dítě,” opravila ho Frinni a při zmínce o tom, co by jí mohli udělat, aby prozradila pravdu, vycenila zlostně zuby. “Je nejspíš pomatená, měla tu kočku fakt ráda. Podle zubů je to asi čarodějnice, uděláme nejlíp, když se jich zbavíme co nejdřív,” rozhodli nakonec. A tak se i stalo…

 

Chlapce si však koupil jiný kupec než jeho matku, a tehdy na trhu s otroky ji viděl naposledy. On sám se sice v nestřežené chvíli u kupce proměnil v kocoura a poté, co způsobil nevýslovnou spoušť utekl, ale matku již nenašel. Obrovskou bolest ze ztráty bratra a vědomí, že se s ním ani nemohl rozloučit a pohřbít ho, alespoň zčásti zmírnila ta část věci, že se Therius obětoval pro vyšší dobro - aby se zlý otrokář již nikdy nemohl kochat pohledem na své otroky. Zemřel hrdinskou smrtí, zatímco bránil svoji rodinu, přesně jak si jeho statečné srdce přálo.
Aleister dospíval, toulal se v podobě kočky po Dračích horách a časem zavítal i do měst. Nejprve byl plachý a k lidem nedůvěřivý, ale během let se několika lidem podařilo kocourkovi odhalit své laskavé srdce a probudit v něm mazlivou kočku. Na to, že jejich domácí mazlíček má dvě identity, kde si v lidské drze půjčuje jejich oblečení a vydává se do ulic, aby dělal neplechu a zdokonaloval se v krádežích, žádná z rodin však nepřišla.
Při toulání jednou zavítal až do Ceunonu, a tehdy přišla jeho první vize. Viděl vzdálený obrys velkého lesa a jakousi elfku, a jelikož Ceunon ležel blízko Du Weldenvarden, za několik dní tam dorazil.
Pohraniční Hlídky poté, co nakoukly do jeho mysli, zda nepřichází s nepřátelskými úmysly, kočkodlaka pustily dál. Jeden z elfů mu také prozradil, že žena, kterou viděl ve svém vidění, je Arya, a že ji najde v Ellesméře. Za pomoci ostatních älfakyn ji po nějakém čase našel, v době, kdy se čerstvě stala královnou. Okamžitě poznal, že ona je jednou z těch výjimečných osob, a tak zaujal místo vedle ní na podušce jako kočkodlak královny a rád se nechával od ní hladit. Velice se mu elfský obdiv kočkodlaků líbil, tak tam nějakou dobu zůstal. Pod svá ochranná křídla si ho vzala Ellesmérská kočkodlačice Maud, starší a moudrá žena, které říkal uctivě “babičko”. To ona jej učila starověký jazyk, vyprávěla mu podrobně o kočkodlacích, dracích a elfech, přiblížila mu lidskou historii a pověsti o trpasličím národu, pověděla mu i o Vardenech a Dračích jezdcích. Naučila ho orientovat se v mapách, naučila ho číst a psát v lidském i starověkém jazyce, zdokonalila ho v obraně mysli, lovu a dalších věcech. Žil by tak v Ellesméře ještě dlouho, protože ve společnosti Maud nemusel tolik myslet na bratra, matku ani otce, ale jednoho dne Arya zmizela. Po dlouhé době bezvýsledného pátrání a hledání nejrůznějších elfů nakonec kočkodlak po rozloučení s babičkou opustil Strážné lesy, jelikož se jej opět zmocnila touha najít rodiče. A tak se nyní toulá po Království...

 

Schopnosti: Díky požehnání, které se mu dostalo v podobě zářivě modrých očí, má silně vyvinutý šestý smysl. Tímhle způsobem už se několikrát vyhnul nepříjemným zážitkům tím, že dal na svoji intuici. Ale Aleisterovy schopnosti jsou mnohem širší. Umí stejně jako ostatní kočkodlaci vycítit, zda je dotyčná osoba stojící před ním osudem vyvolená k tomu, aby uskutečnila nějaký významný čin. Rozpozná tedy výjimečné osobnosti, které v budoucnu budou mít moc rozhodovat o důležitých událostech.
Umí se samozřejmě přeměnit na kočku a zpět, přičemž pochopitelně ovládá kočičí dovednosti stejně dobře jako kterýkoliv jiný kocour (například lov menších zvířat a lezení na strom, ale krom toho se jako kočka žijící v lidské společnosti naučil i otvírat některé dveře skokem na kliku).
Jediné, v čem už v tak mladém věku vyniká, je rychlý běh. Má za sebou bohatou praxi a mnoho úspěšných útěků z problematických situací, především tedy v kočičí podobě. Musel se naučit prchat před pronásledujícími lidmi či vrženými kameny, když jej odhalili při krádeži nebo výtržnosti. Ze začátku to párkrát nestihl, takže se musel z vězení protáhnout přes mříže v kočičí podobě. Musel také utíkat před hladovými psy a dostatečně rychle vyklízet pole před dětmi a jiným nebezpečím.
Jelikož je však Aleister velice mladý a navíc byl ještě před dosažením dospělosti odloučen od matky, nenaučil se zdaleka všemu, co by jako kočkodlak umět měl, obzvláště ve znalostech teoretických, magických a bojových. Něčemu z toho se jej snažila naučit Ellesmérská kočkodlačice Maud, která se jej v Lesích ujala, ale například zacházet se zbraněmi vůbec neumí.

 

Kočičí dovednosti 2/7
Běh 3/7
“Vypůjčování si věcí” 2/7

 

Magické dovednosti
Kočkodlačí magie (vize) 1/7
Psychická magie (myšlenková komunikace, obrana mysli) 2/7

 

 

Rodina: Pro Aleistera má rodina v srdci důležité místo a výrazně ovlivňuje jeho cestu životem - myšlenky na nejbližší jsou pro něj zdrojem naděje, touhy i obav, radosti i smutku. K matce a bratrovi si vytvořil hluboké citové vazby, podvědomá touha poznat svého otce jej zase nutí toulat se po Alagaësii.
Nejdůležitější člen rodiny je samozřejmě matka Frinni, která se o své děti vždy vzorně a s láskou starala. Aleister na ni vzpomíná jako na hodnou, laskavou, ochranitelskou ženu, která se v lidské i kočičí podobě starala o to, aby se její děti měly dobře a byly šťastné. Obě děti vychovávala spravedlivě, přestože byli rozdílní, každý měl svůj způsob, jak si zasloužit vlídné pohlazení.  Právě její nehynoucí mateřská láska bylo to, co významně ovlivnilo modroočkův život. Její přístup k náboženství byl však velice laxní. Věřila sice v Amaeris, ale jelikož žili v divočině a nikoliv v kočkodlačí vesnici, neprováděli žádné rituály a vlastně ani neslavili žádné svátky. Nikdo ji to nenaučil a i její znalosti o Amra eth byly velice chabé. Svým dětem víru předala, ale nedokázala jim dát potřebný náboženský základ a proto si Aleister s Theriusem leccos domýšleli nebo vyložili po svém. I navzdory tomu to však byla ta nejlepší matka, jakou si může malý kočkodlak přát. V zajetí otrokářů se však jejich cesty rozdělily, neboť si je koupil jiný kupec. Aleister doufá, že se jeho matce stejně jako jemu podařilo utéct, ale od té doby stále nemůže najít její stopu.
Měl o jeden rok mladšího bratra jménem Therius, který byl sice povahově jeho úplný protiklad, ale i přesto měl k němu velice silné sourozenecké pouto. Na bratrovi obdivoval především jeho odvahu, statečnost, dobrotu i ochotu pomáhat slabším, tedy jemu. Časem paradoxně Aleistera velikostí přerostl a do vínku dostal i větší sílu, čehož úspěšně využíval při lovu a matka na něj byla velice hrdá. Lovili však většinou spolu a stejně jako při hrách při něm spolupracovali, a tak se jen málokdy vraceli s prázdnou. Nutno ještě dodat, že většinu dětských lumpáren prováděli společně, třebaže jejich autorem býval většinou Aleister a Theriuse pouze navedl. Nikdy se však neprali, pouze jako malá koťata v rámci her, o jídlo se dělili a měli spolu výjimečně dobrý vztah. Therius se obětoval pro vyšší dobro a při pokusu o záchranu své rodiny položil život. Aleister si ho za jeho činy velice váží a dodnes mu chybí, třebaže se postupem času s jeho smrtí již dokázal smířit, neboť i ona ke kočkodlačímu životu patří.
Svého biologického otce nikdy nepoznal, od matky ví jen to, že je to krásný elegantní kocour s jiskrně zelenýma očima a dlouhou černou srstí. V lidské podobě jej Frinni nikdy neviděla a pravděpodobně ani nezná jeho pravé jméno. Larfyn totiž mnohem více působí jako přezdívka než jako skutečné jméno. Aleister je prý celý po něm - byl úplně stejně mystický a okouzlující, a někde hluboko v podvědomí touží otce najít.
Jediný kočkodlačí samec, kterého vyjma sebe a bratra viděl, byl mourovatý kocour Odaeon, kterého si jeho matka přivedla domů, když byl ještě malé kotě. Chvíli to vypadalo, že budou žít jako rodina, ale brzy po narození Theriuse i on odešel. Samci rodu felissae nejsou příliš rodinný typ…
Ellesmérská kočkodlačice Maud sice nepatří do jeho rodiny pokrevně, ale po příchodu do Lesů se jej ujala. Učila jej obraně mysli a seznámila ho se spoustou teoretických znalostí o kočkodlacích a o Alagaësii. Mnohem víc než za učitelku ji však považuje za svoji babičku a je jí velice vděčný za všechno, co pro něj udělala.

 

Majetek: Dlouhodobě žádný, v kočičí podobě by ho stejně nemohl nosit s sebou. Všechno, co kdy potřeboval, si nějakým více či méně nepoctivým způsobem “obstaral”. Dlužno však dodat, že má ve zvyku počítat do svého majetku celý dům rodiny, u které delší dobu bydlí.

 

Kontakt: Viz Azkaal Uniarë

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělý
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   X zlatých

 

Začátečník 0 Mistr

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Lidé - Žena
Dne: 03.03.2017 09:07:16 FB



Theresa Lakomá

 

 

Jméno: Theresa Lakomá

Rasa: Člověk

Pohlaví: Žena

Datum narození: 5. Světločasu 3230

Náboženství: Solasova církev

Jazyky: Lidský

Povolání: Pracuje na poli za domem.

 

Popis postavy: Theresa je žena středního věku s opálenou pletí. Má ji z toho, jak neustále pracuje na poli.

 

Historie: Narodila se, žije a zemře.

 

Rodina: Manžel a syn (NPC).

 

Začátečník 1518 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Elfové - Žena
Dne: 23.02.2017 19:06:59 FB



 

 

Jméno

Fäthwell
 
Rasa
Čistokrevná elfka
 
Pohlaví
žena
 
Datum narození
29. Milovník, rok 3153
 
Náboženství
Podobně jako ostatní elfové věří pouze v rozum, vědění a přírodu. Jinak v žádné božstvo nevěří.
 
Jazyky
starověký/elfský a lidský
 
Povolání
příležitostně léčitelka
 

Vzhled

Jako první si nejspíše všimnete dlouhých bílých vlasů a ladné štíhlé postavy, výškou však zapadá k ostatním elfům. Bílé, někdo by mohl říci, že až třpytivé husté vlasy, většinou nechává rozpuštěné, nebo zapletené ve složitém účesu. Safírové oči schovává, pod clonou černých řas, nad malým špičatým nosíkem. Fäthwell má plné růžové rty a tmavé obočí, které rámuje celý její nádherný obličej. Pod oblečením na lopatkách a hrudi má vytetovanou rostlinu, která vyrůstá z jejích zad a prorůstá až na hruď, kde kvete. Má to symbolizovat silné spětí s přírodou. Na levé ruce nosí malý stříbrný náramek, který jí věnovala její matka. I vadu na kráse však Fäthwell získala v podobě jizvy na pravém lýtku. Poměrně často nosí bílé, či modré šaty, nepohrdne však ani uplými kalhotami a pohodlné košili. Jejímu šatníku panuje zelená, bílá a modrá barva.
 

Povaha

Když Fäthwell poprvé spatříte, tak si pomyslíte něco ve stylu -určitě mě namá ráda- zdání však může klamat a i tak je v tomto případě. Vytváří dojem opovrhující osoby, ale pravda je taková, že spíše luští co od vás může čekat. Není zrovna nejdůvěřivějším stvořením a tak nečekejte že vás hned zahrne informacemi o jejím životě. Nejspíš bude mlžit, nebo řekne jen část pravdy - nikdy však nelže. Kdyby jste jí nakoukli do hlavy nejspíše by jste tam objevili mnoho informací a překrývajících se myšlenek. Sama si o sobě myslí, že ještě není natolik moudrá, aby mohla dávat ostatním kázání. A tak otevřeně neopovrhuje ostatními rasami, či náboženstvími o kterých, si samozřejmě myslí, že je to jen snůška keců. Její duše je víceméně mírumilovná, ale nad něktrými tématy se dokáže pohádat. Jakmile si najde svou pravdu, málokdo jí může přesvědčit o opaku. V hlouby nitra je však sarkastická, někdy dokonce i vtipná, ale málokdy se stane, že ukáže právě tuhle stránku svého já. Možná si to ani neuvědomuje, ale velmi touží po rodině a zázemí. I přes to, ale však miluje dobrodružství a snaží se podnikat vše, co vypadá, že přinese plno zkušeností, či vzrušení "zábavy".
 

Historie

Dětství
"Bude to Fäthwell." pronesl otec okamžik po narození své první a poslední dcery. Hned co povyrostla a začala chápat věci kolem, objevilo se tu něco, co znepříjemnilo celé její dětství. Malá černovlasá Üwelia, z nějakého nepochopitelného důvodu, silně pohradala, dalo by se až říci, že nesnášela, Fäthwell. Jako malá a něvědomá elfka, jen s těžkým srdce snášela, zlé urážky, či schválnosti, které vždy Üwelia zakryla jakousi "nehodou". S postupem času jí to však začala oplácet i s úroky. A to vyústilo ve velkou nenávist, mezi oběma stranami. 
            ~ Potichounku a zlehka našlapovala po dřevěné podlaze stromového domu, který nepařil její rodině. Patřil té ohavné Üwelili která jí tolik ztrpčovala život. Dnes, měla být jakási slavnost a na tu se se vší samozřejmostí slušelo, pěkně se obléci. V levé ruce za zády, nesla malou, avšak ostrou dýku s vyřezanými ornamenty po celé její čepeli. Dům ve, kterém se právě plížila, znala velmi dobře, jelikož její rodiče a rodiče Üwelii, byli blízcí přátelé a tak měla mnohokrát možnost ho prozkoumat, od podlahy, až po střechu. Potichu se vkradal do pokoje její nepřítelkyně a s pomocí dýky udělala do svátečních šatů díry. Jistě, Üwelia by mohla říci, že to ona neudělala a že se k ní do pokoje někdo musel vkrást, ale za 1. rodiče by jí byli nejspíše nevěřili a za 2. by si pod sebou podřezala větev. Fäthewill měla totiž mnoho důkazů o jejích naschválech, které by kdykoliv mohla použit na její obranu, nebo obvinění Üwelie. Pár hodin na to u svátečního stolu, si vychutnávala zlé a nevraživé pohledy ublížené a nejsípš i silně napomenuté elfky.~ dá se říci že takovéhle dětinské naschvály si děli ob-týden. Po nějakém čase se však elfky začali unavovat a už po sobě jen házely naštvané pohledy.
 
Puberta
V tomto období se obvzlášť ráda učila, nebo jen odpočívala a přemýšlela nad životem, jenž se jí zdál natolik úžasný. V tomto období ji učil otec zcházet s mečem a lukem, matka zase s magií. Ukázalo se, že na obě dvě činnosti má talent, který podpořila tvrdou dřinou. 
 
Začátek dospělosti
Dostala od otce meč, luk a šípy. Po letech tvrdé píle se otec rozhodl, že je dost zdatná to, aby získala meč a luk. Bylo to, ale vše co její otec stihl udělat. Často odjížděl na různé dobrodružné výpravy, ze kterých se vrátil jen s pár pohmožděninami či rankami. Tentokrát se, ale otec nikdy nevrátil. Krátce po odjezdu zahynul a nikdo vlastně ani neví proč. Jen se našlo jeho silně zohavené tělo, kousek za lesem Du Weldenvarden. Tehdy si Fäthwell zapřísáhla, že zjistí co se jejímu otci stalo. 
    ~ Jela na bílém koni jménem Wadern a i přes nepěkný účel oné výpravy si užívala krajinu a cestu samotnou. Kůň nebyl osedlán, ani nic podobného, elfové totiž věří, že jsou si rovni. Po určitém úseku se jí přestávala líbit energie kolem ní. Něco se v ní totiž změnilo. Byla hustší a o něco temnější než normálně. Vytasila proto svůj nový meč a s očekáváním boje napjala všechny svaly. Nikdo se však neukázal, nic se nestalo. Po chvilce se vše začalo zvláštně vlnit a ona ucítila že padá z koně na zem. Po okamžiku temna se před ní bjevila Üwelia, celá oděná do bílé, s posměšným úšklebkem na rtech. Ani nevěděla proč, ale rozběhla se s úmyslem elfku shodit na zem. Jen co se jí dotkla, propadla se do tmy. Tma se jí lepila na oblečení, tahala a lepila. O co se více snažila vyprostit o to více lepila. Vyčerpáním nakonec zavřela oči, smířená se svou smrtí. Hmota povolila a ona se opět propadla do hlouby tmy. Tentokrát přistála na zlatém písku, u lesklého, modrého moře. Podívala se směrem k vřeštícím rackům na obloze a zavřela oči. Celým tělem jí projela bodavá bolest. V okamžiku otevřela oči a s překvapeným výrazem, pozorovala běsnícího racka, vytrhávájící maso z její paže. Snažila se ho všemožně odehnat, dokonce mu i vythávala peří, ale racek stále držel její paži v ocelovém sevření. Se soustředěním velkým, jako malé dítě se snažila použít magii. Jen co pootevřela mysl, sesypalo se na ní celé hejno racků, kteří ji okousávali a oždibovali. Když tu jí v hlavě bleskl nápad. Voda! S racky po celém těle se dobelhala až k lesklému a klidnému moři, do kterého se celá ponořila. Moment si užívala studenou chladící tekutinu na jejím těla uvědomovala si stálou přítomnost ptáků, na jejím těle. Racci, ale začali postupně umírat, jak jim docházel vzduch, bohužel vzduch dochácel i Fäthewill. S pálivou bolestí v plicích zavřela oči. Propadala se do tmy, ale než ji stihla tma celou pohltit, zahlédla světlo. Pomalu k němu mířila a získával tak více a více energie. S bolestí a dechberoucí únavou otevřela oči. Zeshora na ni shlížela matka s lahvičkou plnou purpurové tekutiny v ruce. Po tom, co nabrala více energie, bylo jí vyvětleno, že se na onom místě usídlil zlý přízrak, který útočil na to co má člověk nejsilnější. U Fäthwell to byla mysl a u otce fyzická síla a bojové umění. Momentálně je vyrovnanou elfkou, která chce překonávat překážky a objevit, tak hranice svých sil. ~
 

Schopnosti

Magie starověkého jazyka - učeň
psychická 2/7
Energetická obranná 1/7
Energetická útočná 2/7
Boj se zbraněmi
střelba z luku 3/7
boj s mečem 3/7
 

Rodina

Matka- Heläbreth- lékařka
Otec- Malien- dobrodruh
Většinu jejich peněz získali z matčiny strany, prarodiče byli prý bohatí (nikdy jí nikdo neřekl čím se živili nebo jak peníze získali) a takže Fäthwell nikdy nestrádala. Kdyby však neměli děditctví, hlavním živitelem by byla matka.
Žije v Ellesméře, ve vlastním domě, s matkou se ale pravidelně navštěvuje.
O prarodičích bohužel nemá informace
 

Majetek

Meč
luk a šípy
stříbrný náramek
dům- útulný a stále plný světla
 
Kontakt
Email- natyhav123@email.cz
 
 
 
 
 

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělá
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   2 listy

 

Začátečník 2022 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Kočkodlaci - Žena
Dne: 27.01.2017 09:38:27 FB



 

 

 

 

Jméno: Sian
U nás doma mě poprvé nazvali Nomen, což znamená (bez jména), ale časem se mi trochu ta jména nakupila. Možná si tedy říkáte, proč zrovna Sian. No...  děd Fermar mi říkal Sarael. Bratr Šedooký mě nazývá Isador a otec mi před mým narozením dal údajně jméno An.
    Jednou jsem si trochu hrála s mými jmény a při poskládání Sarael Isador An Nomen mi vznikla Sian. Toto jméno užívá má rodina.
Mezi ostatnímy rasami se představuji jako Bezejmenná
 
Rasa: kočkodlak-felissae
 
Pohlaví: ženské
 
Věk:
Přesně  nevím, kolik mi je. Odhaduji mé narození kolem roku 3180. Jen vím že pomalu táhnu na dospělost.
 
Jazyk:
Většinou používám lidštinu, i když mě matka vedla ke starověkému jazyku.
 
Náboženství:
Má rodina vyznává bohyni Amaeris. Já zato nejsem moc náboženský typ, ale občas jsem si s matkou zašla na slavnost Dya Stele.
 
Práce:
Pokud do práce řadíte i zloděje, pak ano... mám práci
 
Strana:
Nechci prakticky na žádnou stranu, protože:
Lidé mě několikrát zatkli za krádež (za to si mohu sama), ale myslím, že je král větší hrozbou jak měšťané či strážní.
 

Popis:

Člověk:
Postavou vypadám jako menší čtrnácti letá dívka s krátkými černými vlasy. Na pravé ruce se mi táhne bílá jizva od lokte k zápěstí. Krom jizvy na mě přitáhnou pozornost oči. Mají barvu nekonečného moře s šedými "ostrovy". Obočí mám plnější. Pravou stranu čela mi trochu zakrývají vlasy, které jsou od běhu často rozcuchané. Myslím, že rty mám tak akorát a při úsměvu odhalím vždy docela ostré špičáky.
Celkově mám vypracovanější postavu, ale ne zas tak hodně jako zdatné dospělé kočkodlačice.
Oblékám se do tmavých barev. Většinou je to černá a tmavě hnědá. 
Vždy nosím na košili můj černý plášť/kápi a kalhoty mám uzpůsobené na běh, takže nechybí nějaké ty kožené pásky na upevnění.
Vlastním dvě dýky s drahokamy vsazenými na konci rukojeti a malý lovecký luk. Na zádech mám pochopitelně toulec s kapacitou patnácti šípů.
 
Kočičí podoba:
Pro lidi nesu dojem normální černé kočky, která údajně přináší smůlu. Kočkodlakům příjdu až nadměrně tmavá. Ve tmě mě prozrazují jen modré pronikavé oči.
Po celém těle mi roste kratší (což je trochu neobviklé)hebká, černá strs. Uši mi zakončují "rysí" štětinky.
Postavu kočky mám dle mého přiměřenou, zakončenou svalnytýma nohama, takže dobře uzpůsobenou na rychlé a obratné pohybování.
Podoby střídám jak je třeba.
 
Jelikož jsem zloběj, tak jsem se naučila v obou podobách neslyšně pohybovat.
 

Povaha:

Mám vcelku nečitelnou povahu i pro kočkodlaky. Pro lidskou rasu působím jako nepřístupné mlčenlivé děvče, které nechce mít nic společného s ostatními, takže se mi každý vyhybá obloukem. A z toho plyne další vlastnost. Jsem spíš samotářská a nemám ráda, když se mnou někdo chodí krást, jak to občas dělá Šedooký. Kůli němu jsem už byla třikrát za mřížemi. I u kočkodlaků se držím v ústraní.
Když mě při krádeži někdo uvidí, začnu si s dotyčným pohrávat. Miluju provokovat lidi. Nejsem typ té elegantní holčičky, která nosí načančané sukně. Ne. Jsem typ divoké, nespoutané a někdy i drzé dívky.
Miluju přírodu a často se chodím proběhnout (nebo před někým uteču) do nejbližsího lesa.
 

Historie:

Prvně jsem otevřela oči na kraji lesů Du Weldenvarden u města Ceounon. Matka se o mě starala dobře, stejně jako o mého bratra Šedookého. Bydleli jsme společně s dědem Fermarem v menší chatrčce na stromě nám vyzpívané od elfů. Matka se jmenovala Toara Bílosrstá a otce jsme nikdy neviděli.
Milovala jsem to tam. Hrávali jsme si venku s bratrem, chodili s matkou na lov, (když jsme lovili v kočičí podobě, oblečení jsme si nechávali doma) nebo na oslavu Dya Stele, většinou třináctého Okvětce a poslouchali dědečkovi historky.
Den před dědečkovou smrtí jsem měla sen. Tedy nevím jestli to byl sen, ale myslela jsem si to. V něm ležel děda na posteli sotva schopen dechu. Bylo mi divné, že je tenhle sen tak krátký, když jsem se s brekem probudila. A právě den na to děda umřel. Měl smrtelnou chřipku. Všichni jsme ho po nejmíň roce oplakali a žili dál.
Když jsme byli s Šedookým starší, začali jsme dělat problémy. Klepy o  menších krádežích se roznesli snad celým Ceounonem až nás jednou v zimě načapali při přiměřeném rabování stánku s jídlem na tržišti. Naštěstí jsme utekli, ale doma z nás byla matka nesvá, když jsme jí to pověděli. Sice věděla, že nemáme nic čím bychom se v zimě uživili, krom málokdy ulovených zajíců, ale naše krádeže jí prostě vadili.
Asi po měsíci nás lidé konečně přestali hledat. Já mohla s bráškou v kidu trénovat pozornost při lovu.
Po dvou dalších měsících našeho "tréninku", kterým jsme začínali snad každý den šla matka něco koupit na trh.
Čekali jsme na ni skoro celý den, přičemž se domů připotácela skoro celá sedřená a pomlácená v kočičí podobě. Ustlali jsme jí, dávali najís.. no prostě všemožně se o ni starali a dávali na ni pozor. I přes lítý boj ran s tělem nakonec zemřela ve spánku desátého dne po incidentu ve městě. Celých deset dní mlčela, takže jsme se ani nedověděli, co se v Ceunonu odehrálo.
Od té doby jsme s bratrem žili sami. Dál jsme kradli (teď už opatrněji) a já časem získala ten nepřístupný výraz, přičemž ani Šedooký někdy nevěděl co udělám.
Při krádeži v jednom domě jsem si od majitele vysloužila již zmiňovanou jizvu na pravé ruce. To už bratra naštvalo, tak se rozhodl přestěhovat do jižnější části Alagaesie.
Tímto začíná-
 

Herní historie:

Cesta:
Vyšli jsme přibližně před týdnem směrem k Daretu. Cestou jsme se vyhíbali rušným hlavním cestám a vesnicím.
Bavili jsme se kde bude náš další domov. On navrhl Surdu. Já Beorské hory, ale všechno bylo na naše zásoby příliš daleko. Pak jsem si vzpoměla na Dračí hory. Přišly nám jako nejlepší řešení. Tak jsme od Yazuacu zamířili neznámo kam do Dračích hor.
 
Dračí hory:
Vážně jsme vybrali dobře. Trvalo nám trochu dýl, než jsme postavili pod skalním převisem skromné doupě, ale povedlo se nám.
Chodili jsme na lov a někdy jsme si něco ukradli v Nardě či v Teirmu.
Touhle dobou už jsme žili celkem v kidu. (Krom dalších dvou zatčení) Na lov v kočičích podobách jsme si nechávali veci v jeskyni, jak jsme to dělávali v Du Weldenvarden s matkou.
Ale tenhle styl života už mě začínal nudit. Potřebovala jsem něco, čím bych ho naplnila. Třeba nějakým tréninkem u mistra. Nebo něčím jako...
Dobrodružství...
 

Rodina a přátelé:

Vždy jsem měla jen svého bratra a toho jsem měla ráda i ho nesnášela zároveň. Matka a Děda mi zemřeli a otce ani babičku jsem neznala.
Pri větších loupežích nám občas někdo dobrosrdečný pomohl utéct například z vězení, ale za přítele se to asi považovat nedalo. S matkou jsme dříve chodili na různé slavnosti, kde byli samosebou další kočkodlaci. Ty jsme ale pořádně neznali.
 

Schopnosti:

Samozřejmě přeměna v kočku a zpět. Krom toho umím ovládat lidský a starověký jazyk, jak už jsem říkala. Trochu jsem se naučila číst, psát a počítat v malé Ceunonské knihovně. Ale právě jen trochu.
Jsem poměrně zdatná v lovu v kočičí i lidské podobě a umím také dobře stopovat. Svou tichostí se pomalu "vyrovnám" vzduchu. :-D
V mysli se dokážu ohradit tak dobře, že do ní neprorazí ani Šedooký, ale král, elf či dračí jezdec by si mě určitě podmanil. S touto schopností jsem se už narodila. Objevila jí matka, když se mnou chtěla na delší vzdálenost komunikovat při lovu. Jenže jsem jí do hlavi nepustila. Pochopitelně se mi do hlavy nechtěla vtírat, tak mě nechala být.
V boji s dýkami to jde docela dobře (pokud bojuji s člověkem. Takový elf by mi dal zabrat).
Právě s dýkami a lukem jsem se učila od mala. Hned den, kdy jsem zbraně dostala, tak jsem vyběhla ven před dům v lidské podobě a začala zběsile máchat kolem sebe (ještě jsem byla malá, takže to muselo vypadat srandovně).
Do budoucnosti jsem nakoukla jedinkrát a to při snu s dědečkovou smrtí.
 
Plížení -  3/7
Boj s dýkami -  2/7
Boj s lukem - 2/7
 
Obrana mysli -   4/7
 
 

Majetek:

Luk a mnou vyrobených 10 šípů
Toulec s kapacitou 15 šípů
Dvě zdobené dýky
Pouzdra na ně
Řetízek s přívěškem pírka od matky
Křesadlo
Provizorní batoh
Plášť/Kápi
Šedo-černé triko a kalhoty
Černé boty
Pásek
Měšec s 10 zlatkami též po matce
Dům:
Doupě pod skalním převisem.
 
Čas:   Ne
Stádium:   Dospělá
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   1 zlatý

 

Začátečník 0 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Lidé - Muž
Dne: 15.01.2017 14:26:07 FB



Kalenz


Jméno: Kalenz Enthal
Rasa: Člověk
Pohlaví: Muž
Datum narození: Roku 3245 Tedy mu je 25 let
Náboženství: Byl vychován ve víře Matky Země avšak spíše než bohy řeší samotné lidy

 

Jazyky: Hovoří lidským
 

Povolání: Kovář

Podoba:
Kalenz je středně vysoký člověk. Není příliš malý ani příliš vysoký, zkrátka dosahuje takové střední výšky. V dětství byl poměrně malý. Sám se také začínal bát, že zůstane takový, jaký je, ale v pozdějších letech přece jen vyrostl do výšky, která mu zůstala dodnes.

První, čeho si na něm všimnete a také podle čeho ho bezpečně poznáte, jsou jeho mléčně bílé vlasy. Vlasy, které má takhle bíle již od narození. Když byl ještě malý, nenáviděl je a kolikrát si přál, aby měl jakoukoliv jinou barvu, než bílou, protože byl kolikrát kvůli ním terčem posměchu, postupem času si však na své vlasy zvykl a už mu vůbec nepřišlo, že by byl nějaký jiný. Ba naopak dnes si vlasy nechává narůst, většinou mu padají až k ramenům a také mu kolikrát překrývají uši. Pod nimi se skrývá pevné čelo, Jeho oči jsou jasně modré, jak obloha za jasného letního dne a vyzařuje z nich laskavost, vlídnost, láska ale také i všechny ty léta a zimy, jenž už zažil. Avšak když se rozzlobí tak z nich můžete spatřit zlost i vztek. Naď nimi se klene husté obočí. Co se týká jeho rukou a nohou, oboje má poměrně silné, avšak ruce přece o něco víc díky tomu, že většinu mládí strávil s otcem v jeho kovárně, kde mu pomáhal, a kde se také nakonec vyučil kovářem. A samozřejmě také léta, jež věnoval tréninku s mečem, má jak na nohách, tak na rukách něco přidaly. Co se týká jeho kůže, dalo by se o ní říct, že je poměrně světlá skoro, až průsvitná, žádné pihy ani jizvy ji nezdobí, až na jednu jizvu které se mu táhne šikmě, přes celý levý prs. Kdy, nebo jak k ní přišel si, však už vůbec nepamatuje, zřejmě to ale muselo být někdy, když byl ještě malý.

Co se týká jeho stylu oblékání, tak nějak ani moc výrazné není. V podstatě nosí jen dvě barvy, modrou a černou. Nejčastěji ho můžete vidět oblečeného ho do modré košile s většně vyhrnutými rukávy a vykasaným límcem. Dále má černý kožený opasek, ve kterém má zadělanou pochvu na meč. Meč je vlastní výroby. Dalším doplňkem oblečení, jenž nosí, jsou černé kožené rukavice. Na nohách pak nosí také černé holínky, rovněž z kůže. Které jsou vhodné jak při cestování či jízdě na koní a rovněž je to dobré místo pro ukrytí dýky. Co se týká kalhot, taky tak také jsou rovněž kožené a černé barvy. Poslední, co by se mělo zmínit je menší hnědý vak, který při sobě nosí, a který mu slouží k přenášení nezbytných věcí. Na krku má zavěšený stříbrný řetízek jenž mu vyrobil otec když se narodil.



Tvář
Sám o sobě si moc nemyslí. Považuje se za velice klidného, mírného, laskavého, také skromného, přátelského a dobrosrdečného člověka. Sám v sobě vidí i šikovného a pracovitého kováře. Ale i přesto ví že budou dlouho trvat než se vyrovná svému otci. Dokáže se velice snadno také naštvat a rozzuřit a právě v tu chvíli přestane přemýšlet a začne jednat zbrkle a neuváženě. Kolikrát se už takhle také dostal do velice nepříjemných situací. Naštěstí je jich opravdu málo a převažuje klidné a racionální jednání. Občas by se dalo říct, že je až příliš pečlivý a až příliš pracovitý. Co se týká jeho rodiny tak na ní nedá dopustit. Své rodiny a všech jejich členů si velice váží a se všemi má velice dobrý a přátelská vztah.

Duše
Jeho duše je povětšinu času klidná a milá. Střeží všechny jeho dětské sny, touhy a přání. Které, jak doufá, se časem vyplní, avšak zatím se z nich vyplnilo jen velice málo. Asi největším přáním, které střeží je vyrovnat se v kovářském umění svému otci. Sice si to nechce připustit a nahlas by to nikdy nevyslovil, přesto moc dobře ví, že to bude trvat ještě mnoho let, než se skutečně otci vyrovná. O jeho duši by se dále dalo říct, že je skoro stejná jako jeho tvář. Klidná, milá a vlídná, avšak i přesto se taky během mrknutí oka dokáže změnit poté je opravdu těžké, kolikrát i nemožné, s ním vyjít. A už vůbec ho o něčem přesvědčit. Protože jediný, kdo v tu chvíli má pravdu je pouze on a nikdo jiný.

Historie

 

Počátek
Kalenz se narodil jednoho letního dne v lidském městě Teirmu do rodiny Enthalu, jako druhé dítě. Rodičům Landerovy a Lysar. V den, kdy přišel na svět zuřila zrovna veliká bouřka. Taková, u které si nikdo nebyl schopen z jistotou říct, kdy viděl podobnou. Možná právě to nějak ovlivnilo to, že se chlapec narodil s bílými vlásky. Rodiče si z počátku mysleli, že to nic není a že chlapcovy vlasy časem ztmavnou, avšak nestalo se tak. Čím víc rostl, tím jeho vlasy byli bělejší a bělejší až nakonec dostali barvu mléka. Rodiče se obávaly, jestli to nemůžu znamenat něco špatného. Proto vyhledali učenější, než byli oni samy. Avšak ty jim jen řekli že chlapec je zcela zdráv, ale ani oni nedokázali přijít na to, proč chlapcovy vlasy mají takovou to barvu.

Dětství a nalezení talentu
Léta plynula a Kalenz spokojeně vyrůstal se svojí o dva roky starší sestrou Chantal. A však moc šťastná léta to pro něj nebyla. Protože díky svým vlasům byl terčem posměchu od ostatních dětí. To také asi způsobila to, že jediný, s kým si doopravdy kdy rozuměl, byla jeho sestra. Od své matky se postupem času naučil číst a psát. Rád také pomáhal otci v jeho kovárně. Kde začínal trávit stále více času, až nakonec z pomáhání se stala práce. Postupně se od otce učil veškerému umění tohoto řemesla. A právě zde si také vyrobil svůj meč a také těch pár železných plátu, které od té doby nosil na svém oblečení. A také konečně nastaly léta, kdy už mu jeho vlasy vůbec nepřišly a už nikdy sám neřešil, že mají bílou barvu. I když kolikrát si díky nim ti co ho neznají, spletou s nějakým starým elfem.mužem

 

Trénování
Poté co si sám konečně vyrobil meč, který stál opravdu za něco. Začala dlouhá léta trénování. Avšak jak brzy poznal naučení a zacházení s mečem nebylo tak jednoduché, jako si jej vyrobit a zvlášť když neměl nikoho, kdo by jej učil, a nebo s kým by mohl trénovat. Postupem času však Kalenz přece pomalu ale jistě začal pozorovat, že konečně nějaké výsledky se začaly dostavovat.

Schopnosti
Už od mala se Kalenz učil od otce kovářskému umění. Od matky se společně se sestrou naučil psát a číst. Od své matky se snažil naučit něco málo i o léčivých bylinkách. Ale tomu to umění se naučil jen opravdu málo.

Kovářství 3/7
Psaní a čtení
Lidský jazyk
Boj s mečem 2/7
Jízda na koni 1/7

Bylinkářství
1/7




Rodina

Otec: Lander
O jeho otci by se dalo říct, že je to člen jeho rodiny, s kterým má nejlepší vztah a nejvíce si s ním rozumí. Jeto zřejmě díky tomu že hodně času strávil s ním v jeho kovárně, kde se od něj naučil kovářskému umění. Kalenz po otci zdědil barvu očí a také jeho šibalský úsměv. Avšak nikdy nedával přednost ani jednomu z dědí jak Kalenze tak jeho sestru Chantal měl vždycky stejně rád a stejně je vychovával.

Matka: Lysar
Se svou matkou má přece o něco menší porozumění než z otcem avšak není to nějak výrazné. Od své matky se společně se sestrou naučil číst a psát.Jejich matla poté co se narodil, se začal věnovat hlavně jemu. To trochu štvalo jeho sestru která do té doby byla zvyklé na to že rodiče se staraly pouze o ní avšak později poznala že rodiče je mají stejně rádi a nikdy by v nich nedělali rozdíly.

Sestra: Chantal
Se svojí sestrou má velice dobrý vztah a to díky tomu že v dětství byla jediná, s kterou si opravdu rozuměl. A také byla jediná, která se mu nesmála kvůli jeho vlasům. Když se narodil, docela jí štvalo že, najednou pozornost rodičů se přesunula na jejího bratra. Avšak později zjistila, že rodiče je mají, stejně rádi a že by niko z nich neupřednostňovaly. V pozdějších letech se trochu od sebe přece oddálily protože Kalenz trávil čas s otcem v kovárně a naopak ona se od své matky začala učit léčitelství.



Majetek
Černé kalhoty
Modrá košile Opasek s pochvou pro meč
Meč vlastní výroby
Černé rukavice a holínky
Vak na přenášení věcí
Stříbrná čelenka

Vak na vodu

 Rodinný dům ve kterém žije společně s rodiči a sestrou a ve kterém má jeho otec kovárnu

 

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělý
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   3 zlaté

 


- Autor webu: Správce říše - Autor skinu: Morcelwen Poicë