TOPlist
Začátečník 0 Mistr

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Lidé - Žena
Dne: 06.01.2018 05:12:56 FB



• Jméno: Mariana Pracovitá

• Rasa: Člověk

• Pohlaví: Žena

• Datum narození: 15. Sněžence 1345

• Náboženství: Solasova církev

• Jazyky: Surdština

• Povolání: Pekařka

 

Vzhled

 

• Mariana má nádherné dlouhé světlé vlasy, což by napovídalo, že je ze Sverních zemí, ale ono to tak úplně není. Obličej jí zdobí krásné hnědé oči s dlouhými řasy a jemným obočím. Dále pokračuje malým nosíkem, pod kterým se vytvarovali plné rudé rty, které při jejich úsměvu vytváří na tvářích malé dolíčky. Pokožka je zbarvena do jemně natmavělé barvy. Je menší postavy a na zádech jí zdobí malé tetování draka a popálenina na břiše. Kvůli své malé postavě dokáže běhat velmi rychle a hbitě.

• Nosí delší, volné, prosté šaty tmavé barvy a přes ně krátkou světlou vestičku. Na krku nosívá přívěšek ve tvaru kříže. Když pracuje, na hlavu si dává čelenku, aby jí vlasy nepadaly do obličeje a zástěra. Na nohách nosí ošoupané sandálky hnědé barvy. Nejkrásnější doplněk však tvoří drobné náušničky po mamince, které dostala ke svým patnáctým narozeninám a prstýnek. Dále nosí na opasku, který udržuje tvar šatů látkový pytlík ve kterém ukrývá vydělané penízky.

 

Povaha

 

• Na první pohled si můžeme myslet, že Mariana nemá až tak dobrodružný život, ale to jsme na omylu. Na tváři jí vždy hraje milý úsměv, který přináší všem lidem okolo radost. Díky tomu je i člověk, co se mračí, plný lásky a radosti. Dokáže být rázná a sebevědomá, nikoli však zlá. Vypadá mile a v práci ze sebe dává co nejvíc. Nikdy se nefláká a nepodcení ani malou drobnost. Dokáže se postarat o sebe i o ostatní.

• Myslí si o sobě, že je trošičku přecitlivělá, ale milá a vždy nápomocná při jakékoliv situaci. Na to, že ve vzdělání nijak nevyniká, je vždy soustředěná na to co dělá. Má docela dobrý smysl pro humor, ale některé její vtipy se zdají hloupé. Občas, když má přijít něco velkého je neklidná, ale pak už je zase veselá a cítí se skvěle. Nikdy se nesnaží ze sebe dělat něco, co ve skutečnosti není.

• Občas ze vzteku rozbíjí věci kolem sebe a její jedno, že na ní ostatní koukají. Když se jí něco nelíbí, často prosazuje svůj názor a vždy musí mít jako poslední své slovo. Někdy, když je sama trpí samomluvou, ale to je jen opravdu jednou za čas. Určitě nikdy neřekne to co si nemyslí, vždy jedná s upřímností a hlavně vše podává tak, aby to druhého neranilo. V nejhorších situacích se znaží být klidná.

 

Historie

 

Dětství: Mariana se narodila za větrné noci, v Surdě, kam se přistěhovala její matka s otcem přesně měsíc před jejím narozením. Otec, který pocházel ze Severních zemí a matka z Jižních už netrpělivě očekávali příchod potomka. Konečně přišlo na svět miminko, krásné jako obrázek. Čertsví rodiče a příbuzenstvo vymýšleli pro holčičku co nekrásnější jméno. Nakonec si vybrali Mariana. Malé děvčátko už se tenkrát usmívalo na svět jako sluníčko a tím dělalo radost ne jen své rodině, ale i ostatním lidem, kteří se často dívali do zahrady, kde si Mariana hrála. Když oslavila své páté narozeniny, seznámila se se stejně starou slečnou ze sousedsví a staly se z nich nejlepší kamarádky. Obě se se svými maminkami učili šít, prát a spousty dalších věcí potřebných v domácnosti. Mariana, která byla vždy tak trochu zvědavá se potulovala ráda po městě, aby zjistila, jaké to tam je. Jednou se takhle zastavila pod oknem jedné ze zdejších škol. Dívala se okénkem na bohaté chlapce, co se učili počítat. Na tabuli byla napsaná čísla. Marianě to nešlo do hlavy, ani trošku neušila, že existuje něco jako „počítání, čtení a psaní“ tohle jí nikdo nikdy neřekl. Ptala se na tu velkou budovu svých rodičů, ale ti jí jen odpověděli, že jelikož je dívka, tak tam chodit nesmí, ale ona neuposlechla a dál chodila pod okna hledět. Vždy, když bylo okno otevřené se snažila zapamatovat si to, co vykládal zrovna žákům pan učitel. A tak se jako jediná dívka ze své rodiny naučila trochu počítat, dokonce uměla i trochu psát, ale ve čtení si už nevěděla rady. Její kamarádka na ní jen valila svá velká kukadla, když jí Mariana vyprávěla o tom, co všechno se v té „Škole“ děje. Netrvalo dlouho a dívka zase povyrostla o pět let. Už z ní byla prakticky žena a tak musela v domácnosti hodně pomáhat. Hlavně otci, který provozoval vlastní pekárnu, kde každý den prodával čerstvé zboží, co Mariana pracně pekla ve velké peci se s vou matkou. Rodinný podnik byl stále více rozšířenější až tak, že si k nim do pekařství jezdili kupovat zboží z několikakilometrové dálky.

 

Nový začátek: Při oslavách konce jara byla vesnice zničena silnou povodní, po které zahynulo několik desítek lidí, včetně Marianiny nejlepší kamarádky, která utonula. Marianě se podařilo uprochnout velmi špatně, ale podařilo. Spolu s ní přežilo jen pár vesničanů, bohužel mezi nimi nebyl ani jediný člen její rodiny a tak zůstala sama, bez kamarádky, bez pžíbuzných, bez domova. Byla vyčerpaná z cesty, neměla kde hlavu složit. Když tu najednou se před ní objevilo město. Z posledních sil dopajdala k nejbližšímu domu a zaklepala. Ještě než stačil člověk, co jí otevřel něco říct, zhroutila se. Když se probudila, v uchém oblečení a umytá, u její postele seděla mladá žena a okolo ní skákali malé děti. Podala jí šálek čaje a usmála se. Mariana jí úsměv oplatila. Síly se jí pomalu vracely a ona už zase skákala na nohou. Dívka se poptala ženy na práci a ona jí odpověděla, že shání pekařku. To bylo něco pro ní. Zaradovala se a hned šla do pekařství, kde jí přijali. Mariana od té doby žije nový život se vzpomínkami na krásné chvíle s rodinou. 

 

Schopnosti

 

Určitě mezi její schopnosti jak už víme je vaření a pečení a několik dalších prací v domácnosti. Poté také rychlý běh, který už byl také zmíněný, jako např. trochu toho počítání a psaní. Dokáže se rychle naučit to co je potřeba a dokáže se dobře orientovat ve společnosti.

 

Práce v domácnosti: 3/7 

Běh: 3/7

Počítání: 1/7

Psaní: 1/7

 

Rodina

 

Rodinu ztratila při povodni v Surdě a má jen dobré přátele u kterých žije. 

 

Majetek 

 

Jen to, co jí zbylo po rodičích. Jinak vlastní jen malou komoru, ve které spí u jedné rodiny, která jí poskytuje domov. 

 

 

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělá
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   1 zlatý

 

Začátečník 0 Mistr

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Elfové - Žena
Dne: 25.11.2017 22:45:33 FB



 

Jméno: Yoru Kami, často přezdívaná jako Noční lovkyně. Osobně má tu přezdívku ráda, však taky její jméno je tomu podobné. Jméno si často upravuje, nikdy není bezpečné říct neznámému pravé jméno. Takže buď lže, nebo si hraje s písmenky.

Rasa: Elf, ačkoli se tak často nechová

Pohlaví: Žena

Narození: Třetí den Okvětce

Náboženství: Yoru věří ve Smrt a Život, což jsou podle ní jediní. Příroda, Život a Smrt. To oni.

Jazyky: Logicky mluví plynule Starověkým jazykem, díky své zvláštnosti se domluví také lidským a urgalským jazykem. U jazyku trpaslíků ovládá snad jen pozdrav.

 

Vzhled:

Naše Yoru se jakýmsi záhadným způsobem liší snad od všech elfů. Možná proto, že většinu svého mladého života žila spíše pryč z lesa, možná proto, že se v jejím rodokmenu najde několik lidí. Yoru má snědou pleť, která odporuje elfům, kteří žili ve stínu lesa. Je ovšem pravda, že Yoru tuhle barvu kůže podporuje kouzly, jelikož se jí příčí být součástí většiny. Je docela vysoká, na což je patřičně hrdá. Její oči jsou tmavě hnědé, někdy se zdají býti černé. Její hustá hříva hnědých vlněných vlasů je často stažena do uzlu, nebo culíku, jelikož Yoru nesnáší, když jí vlasy překáží. Ačkoli si skoro vždy najdou neposlušné, malé pramínky cestu, jak se dostat na svobodu. Její obličej je souměrný, s lehce sešikmenýma očima a elfskými rysy. Její paže a záda zdobí několik jizev. Některé jsou dlouhé, jiné krátké. Většina je bělostná a vystupuje jako pěst na oko na její tmavé kůži. Také má skoro neustále nějaké modřiny, či malinké škrábance. Toho si už ani nevšímá. Její zvláštností je, že téměř vždy chodí boso. Chodidla jí za ty doby ztvrdla, už necítí skoro nic.

 

Oblékání:

Yoru nemá ráda přílišné přehánění ani moc krajek, nebo tak. Záleží jí čistě na praktičnosti oblečení. Takže často nosí košili, opasek a přiléhavé kalhoty. Opasek jí slouží ke stáhnutí často plandající košile, zavěšení meče, dýk a jiných zbraní. Je-li nucena se obout, kupodivu s sebou vláčí vysoké boty, z měkké kůže, co se podobají mokasínům, jenže jsou vyšší a ještě trochu odlišnější. Nikdo ji ovšem nepřinutí obléci se do šatů, či sukně. To opravdu ne. Její oblečení je často lazeno do černé, hnědé a zelené. Na cestách její tvář také halí tmavá kápě.

 

Maska: Chladná, nepřístupná. Yoru neukazuje svou pravou tvář každému. Navenek jedná stroce, oplývá cynismem a sarkasmem. Spoustě lidem to není příjemné ale Yoru si toho sobecky nevšímá.

Tvář: Za maskou chladné bojovnice se skrývá citlivá dívka, která ale odmítá přiznat své emoce, které se za každou cenu snaží držet na uzdě. Když ji poznáte do hloubky, zjistíte, že se jedná o empatického elfa, který se snaží přežít.

 

Historie:

Yoru se narodila na úplném okraji Du Weldenvarden, avšak ne tak daleko od Kirtanu. Matka i otec byli praví elfové, Yoru byla jejich příslibem nehynoucí lásky. Svou dceru nadevše milovali, jenže Yoru byla jako vždy výjimkou. Už od malička neměla ráda uzavřenost elfů. Chtěla se smát, tančit, lovit a radovat se. Často tedy utíkala z domu a v lesích hledala dobrodružství. To, že ji tam nic nezabilo jen mluví o nekonečném štěstí. Dostalo se jí potřebného vzdělání, jak magie, tak obyčejných věcí, jako je třeba čtení. Snad jako každý elf musela umět používat luk a meč. Jestli jí něco šlo, tak to byla lukostřelba a šermířství. Milovala tréninky, když mohla chytit do ruky jílec svého cvičného meče a začít děsivý tanec boje. Při luku milovala to, že se musela naprosto uvolnit, rozprostřít své vědomí a nevnímat nic jiného, než luk a kořist. Lukostřelba byla jejím uklidňujícím prostředkem. Svůj luk milovala nadevše a stále taky miluje. Její život veselé holčičky ovšem skončil v jejích šedesáti letech. Z elfského pohledu byla stále mládě a ona se tak taky chovala. Nebrala skoro nic vážně, jen se nechávala unášet radostí a vášní. Její rodiče s ní měli docela trápení, ale nic světoborného s ní nevyvedli. Její rodiče zemřeli. Nikdo ještě neví jak, nejsou ani učité spekulace, jak by ti dva mohli umřít. Jisté je jen to, že Yoru od té doby uzavřela svoje srdce a vydala se do hloubky Du Weldenvarden. Dlouho tam žila, lovila, putovala, hledala sama sebe. Kupodivu si místo meče za zbraň vybrala hůl. Dlouhá bojová hůl je ošetřena různými kouzly a je pokryta řezbami glyfů starověkého jazyka. Yoru, na rozdíl od ostatních elfů, jí maso. Ona uznává zákon přírody, silnější přežije. Z každého tvora, co uloví se snaží využít maximum a nevyhazovat zbytečně nic. Což se jí taky daří, jelikož když máte po boku jednu velkou kočku, maso spíš chybí, než přebývá. Tak se tedy dostáváme k tomu, jak přišla elfka ke svému chlupatému gepardímu příteli. Zajímavé, co? Už jen ta představa. Yoru se pár let po smrti rodičů vydala pryč zpod ochrany lesa. Bylo to tedy někde na okraji pouště Hadarak, když potkala kočovný kmen. Ne, že by jí věřili, ale přijmuli ji. Ona jim dala některé věci, co nepotřebovala a oni zase jí jídlo a oblečení. Měla ten kmen docela i ráda a když už se chystala jít dál, tak za ní v noci přišla jejich šamanka, nebo tak by se to dalo nazvat. V rukou držela dvě chlupaté kuličky, jednu větší, jednu malinkou. Se slovu, že ji ochrání a pomůžou, jí šamanka vtiskla malé koťata do ruky. Yoru se tomu příčila, jelikož si byla jistá, že ji na cestách ty malé mláďata budou jedině zdržovat, ale nestalo se. Po pár měsících, co musela nebohá elfka zjistit, jak se krmí jedno nedorostlé kotě  vyrostl z chlupaté kuličky krásný a majestátní Gepard. Podle všeho je ta kočkovitá šelma kluk a podle toho taky dostala jméno. Zen. Zen k ní přirostl mnohem víc, jelikož ho i krmila jako mladého, když byl ještě závislý plně na ní. Je zvláštní, že od ní neutekl, jelikož šelmy by přeci jen měli být lákání voláním přírody, ale nestalo se. Yoru neví proč, do jeho mysli zasahuje velice nerada, jelikož sama ctí poslední soukromí mysli. S takovou společností pokračovala elfka dál a dál. Vrátila se na okraj lesa, těsně tak, aby žila tam, kde les řídne a je to pár kroků od planin. Tam se toulá se svým svěřencem a hledá něco. Neví, co přesně má teď dělat, uvažuje, že by se vydala do Beorských hor, ale po chvíli to zase zamítne. Zmítá se v nerozhodnosti a emocích, které po dlouhé době dá zase čas od času najevo. Její prapodivnou zálibou se stal let. Miluje, když může stát na vrcholku kopce a poslouchat vyjící vítr, nebo pozorovat sokoly, jak se střemhlav vrhají ke své kořisti, nebo jen nechávají vítr, aby je zanesl  pryč.  Yoru miluje noc. Měsíc, hvězdy, to kouzlo. To všechno ji táhlo už od malinka. Její radostí je, když si může lehnout vedle Zena, zabořit ruce do jeho srsti, sledovat oblohu a zpívat.

 

Rodina:

Její rodinu momentálně tvoří pouze zvířecí společník a to gepard Zen.

 

Majetek:

Tři plátěné košile, Dvoje úplé kalhoty, Jeden černý plášť, Jedny vysoké, hnědé boty, Brašna .

Hůl, Luk a šípy, Nůž a brousek, Provaz.

Modro-zlatý kámen zavěšený na šňůrce na krku.

 

Dovednosti:

Lukostřelba 4/7

Boj s mečem 2/7

Boj s holí 3/7

Vyřezávání 3/7

Magie 3/7

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělá
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   X zlatých

 

Začátečník 741 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Yoseňané - Žena
Dne: 18.11.2017 13:17:29 FB



 

Mechanická postava - Yosen

 

JménoElenë

Přezdívka: říkají ji El nebo Malinká.          

Rasa: víla

Pohlaví: žena

Datum narození: 03.Listotřas 3244

Náboženství: Její vírou je Gaatera

Jazyky: mluví od mala jen vílím jazykem, protože vyrůstala jen s matkou, která na ní neměla moc času.

Povolání: živí se již 3 roky jako švadlena.

 

Podoba: 

Postavu má křehkou a malou, oči modro-šedé a rty které vypadají trochu jako nateklé. Nos má menší a špičatý. Na krku nejraději nosím náhrdelník, který se skládá z různých spirálů a na něm jsou dva modré kamínky. Křídla jsou jsou jí spíše jen na okrasu, létá jen občas pod je to opravdu nutné, jinak je pořád na zemi.

 

Oblékání má na každý den jiné. Šaty si šije sama a posle toho to tak vypadá, protože nosí většinou oděv, který nikdo nikde neviděl, pokud si šaty nekupuje od ní. Ráda nosí šaty krátké a co nejlépe ve fialové či modré barvě. Nejraději to doplňuje nějakým opaskem či jiným šperkem který tomu dá takzvaný ,,šmrnc".

 

Povaha:

Většinou bývá veselá a dobře naladěná a umí být též smutná a naštvaná jako každý. Většinou koná dřív, než přemýšlí, takže to hodně krát dopadá tak jak to dopadá. Nejvíc šťastná je, když je mezi malým počtem lidí a může vymýšlet nové a nové šaty. Na první pohled se zdá být zvláštní, ale pokud ji dobře poznáte lépe tak je velmi přátelská a milá. Sama o sobě si myslí že je velmi náladová a kreativní o čemž vypovídá její styl oblékání. Protože je hodně náladová tak dokáže být v jednu chvíli šťastná a nejednou smutná a zamilovaná. Občas se za to nenávidí ale to ji za den či dva přejde.

 

Historie: 

Od mala se učila tak nějak sama, matka měla svých problémů dost takže na ni neměla čas. K šití se dostala, když byla malá a viděla ostatní, jak si zašívají knoflíky či kabáty. Když postupně stárla snažila se si ušít něco sama bez cizí pomoci. Hodně času strávila s tátou a sestrou kteří se pak odstěhovali z důvodu práce. Nir sebou nevzali, protože chtěli, aby se naučila žít sama a naučit se hospodařit s životem a s mincemi které ji nechali a vydělává si prodejem šatů. Měla nejlepší kamarádku, ale ta se musela odstěhovat pryč, a tak na to zůstala sama, měla hodně peněz, ale začali docházet zásoby jídla a nitě, takže ji peněz zůstalo po málu. Sice nežije nějakým luxusem, ale myslí se, že se má dobře protože má všeho dostatek a peníze jí přibývají za prodeje oblečení které ji vydělává slušné peníze. Pokud by se našel někdo, kdo by jí s šitím pomohl byla by určitě ráda a mohla by si dovolit šít víc jak čtvery šaty.

 

Schopnosti: magii moc neovládá, umí číst a trochu psát ale to jen střídmě. Plavat se bojí jak už kvůli křídlům, tak kvůli strachu ze smrti.

 

Majetek: vlastní spoustu jehel a nití a taky různé látky od kůže po nějakou jemnou látku. Má u sebe i nůžky a nožíček který nosí u sebe pořád

 

Rodina:

 Matka:  

Jmenuje se Poicë noci pracovala jako uklízečka a přes den jako kuchařka. Je milá ale občas pokud ji něco naštve je naštvaná klidně tři dny, a to si nikdo nepřeje.

Otec:

Jmenuje se Arnarmo nejraději bojuje a leští svoje zbraně kterých má dost na to aby se měl čim chlubit.

A jako poslední je tu moje sestra Alassëa. Tu jsem za celý život neviděla ani jednou, jen vím že ji mám.

 

Dovednosti

šití

Napsal: Aireen | Kategorie: Mazlíci - Muž
Dne: 08.11.2017 15:52:17 FB



 

Jméno: Záleží na majiteli, sám si říká jednoduše Bílý

Druh: Havran

Věk: rok a půl

Majitel: Rey

 

Podoba a povaha

Tento opeřenec je už na první pohled exponát svého druhu. Mezi vzácné se řadí především díky svému krásnému, sněhově bílému peří, na které je jak se patří pyšný. Ovšem to není celé. Místo typických červených očí - které se u bílých druhů často vyskytují - má havran oči modré. Jakoby vám sám chtěl naznačit, že rozhodně není jen tak nějaké obyčejné, pozor, znovu podotýkám OBYČEJNÉ zvíře. To tedy rozhodně není. Na ptáka je značně chytrý. Možná až moc. Svému majiteli může být dobrým společníkem, pokud tedy dotyčný neudělá tu chybu a nepokusí se ho zavřít do nějakého malého prostoru. To je věc, kterou tedy opravdu nesnáší. Bere to jako nejvyšší porušení jeho ptačích práv, které jsou samozřejmě těmi nejdůležitějšími na světě. Takže kromě práva na neomezený letový prostor si ještě nárokuje pravidelnou dodávku jídla (možná pokud ho přesvědčíte, že je zábavnější lovit, nebude tak náročný), a rameno majitele. Ano, vaše rameno již nepatří vám, ale havranovi, smiřte se s tím. To že do vás zaboří čas od času své silné drápy není vůbec váš problém, protože to není vaše rameno. Vřele bychom vám ještě doporučovali dávat si pozor na zobák. Je tvrdý a přesný. Když se hodně naštve, ztráta oka je skoro jistá.

 

Přes to všechno má havran naprosto nevyčíslitelnou cenu, protože v omezené míře zvládne komunikovat myšlenkami. Ovšem abyste si nemysleli, ne jen tak s někým. A když už jste zhodnocen za dostatečně dobrého aby se s vámi bavil, konverzace vypadá především na bázi obrazů. Při dlouhodobém tréninku by nejspíš byl schopen zvládnout i nějaká slova, ale v tuhle chvíli si myslí, že je to naprosto zbytečné, protože komunikace přes obrazy je podle něj rozhodně nejpřesnější.

 

Schopnosti a vlastnosti

Tak kromě schopností intelektuálních jako je nějaká myšlenková komunikace a značná vychytralost mezi jeho dobré schopnosti patří boj. Boj v ptačím stylu samozřejmě. Když přijde na věc, dokáže být dostatečně agresivní na to aby nepřítele svým zobákem poškodil. Mezi ne až tak dobré vlastnosti patří lenost.

 

Cena

Prodejní cena by jistě přesáhla 10 zlatých, potom je jen otázkou jak hamižnému obchodníkovi ho budete chtít prodat.

 

 

Začátečník 0 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Lidé - Muž
Dne: 08.10.2017 11:26:26 FB



 

Meno:

Volám sa Breton Leach.

Rasa:

Obyčajní človek.

Pohlavie:

Muž

Narodenie:

9. Duhovec 3245 (20 rokov)

Náboženstvo:

Bratstvo

Jazyk:

Ľudský jazyk.

Práca:

Som bojovník. Moje povolanie je môj meč.

 

 

Popis:

Nie som extra vysoký. Moja výška je 180cm. Váha 88kg.

Mám vypracovanú postavu, sú to roky a roky tréningu.

Moje telo je skôr atletické, som hlavne obratný a rýchli bojovník. Dokážem sa vyhýbať zásahom a

  pár krát som sa uhol aj šípom. Na ľavom ramene mám vytetovaní trojuholníkový amulet ktorý som dakedy dávno stratil. Oblečení som prevažne v mojom čiernom koženom brnení. Sám som si ho vyrobil presne na mieru. Koža nie je extrémne odolná ale ťažké železné brnenie by obmedzovalo moju pohyblivosť. Na chrbte mám svoj vlastnoručné vyrobený štít. Meč mám v pošve na ľavej strane.

Tento meč som už však nevyrobil. Je to jeden starý artefakt ktorý som našiel.

Dá sa povedať že celý rok každý deň som v mojom koženom brnení.

 

Charakteristika:

Som dosť náladový  a som dosť výbušní. Jeden čas sa smejem a o sekundu môžem mať také nervy že sa bojím či niekoho nezabijem. V hlave mi neustále behajú myšlienky. Myslím na rodinu a na to aký by som mal život keby som o ňu neprišiel. Nepotrebujem byť ľutovaní, nemám to veľmi rád. Dokážem sa o seba postarať sám. Nesmejem sa ak nie som okolo ľudí ktorých poznám. Neviem sa vyrovnať s tým koľko smrtí som videl a mohol som im zabrániť. Nemám však problém zabíjať ak je to nutné.

 

História:

Život boháča

Narodil som sa v bohatej šľachtickej rodine. Žili sme vo vlastnom hrade hlboko v lese. V sme boli len otec, matka, starý otec, dve sestra, brat a ja. Okrem toho tam bolo už len 200 vojakov ako ochrana hradu. Žilo sa nám fakt dobre. Moje sestry sa každý deň hrali na princezné a ja z bratom sme sa denne cvičili umenie so zbraňou, obranné umenie bez zbrane, streľba z luku a všetko čo sa boja týka. Učil nás to sám otec ktorý v boji premohol aj niekoľkých súperov naraz iba z krátkym mečom bez štítu. Občas s nami cvičila aj naša sestra Kristy. Mal som 6 rokov keď som prvý krát chytil do ruky meč. Otec mi ukázal pár výpadov mečom a od vtedy som meč z ruky nepustil. Začal som trénovať, každý deď som cvičil a každý deň som bol lepší. V tej dobe mal môj brat ešte len 4 roky. Cvičiť začal keď mal 5. Takže rok po tom čo som začal ja začal aj on.

Veľká strata

Mal som už 12 rokov. Z mečom som narábal lepšie ako dospelí bojovníci. Z bratom sme chodievali na súťaže ktoré sme stále vyhrávali. Striedali sme sa, raz som mal prvé miesto ja a raz zase on. Jediné čo sa zmenilo bolo počasie. Bolo to fakt divné, v okolí nášho hradu bolo neustále zamračené. Z lesov bolo v noci počuť divné zvuky a nezneli ako zvieracie či ľudské. Zvuky išli zo severnej strany. Na tej strane bolo veľká zemská trhlina, niečo ako otvorená jaskyňa. Jeden deň sa dedo rozhodol preskúmať tie zvuky a tak sa spolu z 30 vojakmi na koňoch vydali na sever. Otec bol zásadne proti, no starý otec bol ten ktorému patril hrad a okolie a preto ho nepočúval. Tak sa predvečer vydali zistiť čo sa tam každú noc deje. Slnko už zapadalo a dedo bol tesne pred cieľom. Našiel však niečo ohavné. Nemohol uveriť že by bol niekto schopný niečo takéto spraviť. Po zemi boli roztrhané telá ľudí, koňov a divokých zvierat. Nechápal čo to má znamenať a kto to spravil. A nechápal ako je možné že v noci nebolo počuť ľudskí krik. V tom pred nimi v kríkoch niečo zašušťalo. Starý otec sa otočil ku koňovi pretože tam mal zavesený meč. Zobral ho a keď sa otočil nemohol uveriť vlastným očiam.

Stálo pred ním mohutné šedé monštrum z rohami rastúcimi z čela. Starý otec sa nestihol spamätať a to monštrum ho už stihlo nabrať ako baranidlo.

Táto noc bola iná. Z otcom a bratom sme stáli vo veži vedľa hradnej brány a počúvali zvuky z lesa. Nič sme nepočuli. Po dvoch hodinách sa otec rozhodol že sa vydá za dedom, no nestihol to. Z lesa sa už valil dáky kôň a niesol dáku zranenú osobu. Stráže okamžite otvorili brány a kôň vbehol dnu. Bolo mi do plaču keď som to videl. Starý otec bol celý dobytí a ranení. Bol celý od krvi. Otec pribehol k nemu a pýtal sa ho čo sa stalo. Dedovi nebolo nič rozumieť, len si mrmral popod nos. Hovoril o dákych beštiách, o tom že ho naháňali po celom lese a o tom že máme obsadiť hradby či také niečo...

Bolo však neskoro. Nestihli sme zavrieť bránu a tie veci vbehli dnu ako keby boli doma. Tak ma trhlo že som skoro spadol na zadok. Otec dobehol za nami a povedal nám nech ideme do tunelu ktorý vedie popod horu preč z hradu. Z bratom sme utekali preč od bráni ale otec išiel priamo k nej z mečom v ruke a za ním armáda vojakov. Neviem čo sa stalo ďalej pretože sme zabehli za roh. Utekali sme naprieč chodbou keď nám do cesty vbehla jedna tá vec. Zastavili sme a chvíľu sme sa pozerali na seba. Brat stál za mnou a plánoval čo ďalej. Ja som na plány nemal čas a tak som tasil meč a utekal naproti smrti. Beštia sa rozbehla a napriahla mohutnú svalnatú ruku pripravená ničiť. Monštrum zaútočilo no ja som mu spravil kotrmelec po pod nohy, vyskočil a v otočke švihol mečom. Nikdy som nikoho nezabil. Táto vec však bola o hlavu kratšia. Z bratom sme utekali ďalej. Keď sme došli k tunelu matka s sestry tam už čakali. Zdalo sa mi ako keby to otec naplánoval, myslím že niečo tušil. Matka a sestry plakali. Nemohol som si dovoliť spraviť to isté, musel byť niekto na koho sa môžu spoľahnúť. Z námestia sa ozval veľkí výbuch, beštie zjavne postupovali. Museli sme sa ponáhľať a tak sme išli tunelom. V strede tunelu som pred nami počul tie isté zvuky čo vtedy lese. Srdce sa mi rozbúšilo ešte viac, myslel som že mi pukne. V tme pred nami sa zjavili tie beštie. Nevedel som čo mám robiť. Chytil som sa za amulet čo mi dal otec a dúfal v zázrak. Beštie už boli blízko. Nebolo úniku. V tom sa amulet rozpálil a zafarbil do modra. Odrazu z neho vyšiel modrá záblesk a to je posledná vec čo si z toho dna pamätám.

Drsné prebudenie

Keď som sa prebudil bolo už ráno. Nevedel som čo sa stalo. Amulet som už nemal, nemal som ani meč a štít čo som mal na chrbte zmizol. Postavil som sa zo zeme, celý zničení a boľaví ako keby som spadol z hradnej veže na kamennú podlahu. V tom som si spomenul čo sa stalo. Okamžite som sa rozbehol a hľadal hrad. Po dvoch hodinách blúdenia som došiel pred zničenú hradnú bránu. Všetko sa tam už rozpadávalo. Chodil som pomedzi kostry, ľudské kostry. Telá tých beštii tam neboli. Zaujímavé bolo že to tam bolo všetko rozpadnuté, zarastené a kostry? Bolo ešte len ráno a telá sa už rozpadli? Hľadal som otca ale nikde som ho nevidel. Zašiel som až do hradnej veže kde sa pás kostier. Na konci v rohu bolo jedna kostra, poznal som ho. Ten okrúhli amulet. Bol to môj otec. Zvalil som sa k nemu a plakal. Vôbec som nevedel čo mám robiť, všetci boli mŕtvi a ja som s tým nič nespravil. Mohol som im pomôcť ale nepomohol som im. V tom som si spomenul na matku sestry a brata. Boli v tom tuneli od ktorého si nič nepamätám. Neviem čo sa tam stalo. Prežili to? Pýtal som sa sám seba. Utekal som k tunelu no keď som tam dobehol... Tunel bol zasýpaný. Zvalil som sa vädla vchodu a hľadel do zeme. Prišiel som o všetko. O všetko čo som mal. A až potom som si to všimol. Spal som 10 rokov?(myslel som si) Bol som dáky väčší, vyzeral som už ako dospelí. Vôbec som to nechápal.

Tulák

Mal som 18 rokov, bezdomovec, zlodej možno vrah. Stal sa zo mňa odpad. Nie som tak úplne bezdomovec. Mám jednu starú búdku na konci mesta, jednu drevenú posteľ a jeden stôl. A samozrejmé veľa vína. Každý deň opitý. Oblečený v otrhaných handrách zo starým mečom v pošve. Víno kupujem za nelegálne zápasy. Aspoň niečo mi ide. Už je tomu rok čo som stratil celú rodinu. Teraz už čakám len na smrť ktorá sa mi dáko vyhýba. Dal som si spraviť tetovanie na ľavej ruke. Je tam môj starý amulet, posledná vec čo som mal po otcovi a aj tú som stratil. Raz som išiel po meste ako každý deň. Ľudia sa mi dosť vyhýbali, bolo to asi tým smradom. Ani neviem kedy som sa naposledy umýval. V tento deň sa stalo však niečo s čím som nepočítal, inak by som sa umyl a poriadne obliekol. Pred trhom som vidiel jednu peknú babu. Vyzerala že je z bohatej rodiny, nechápal som čo tam robí. Bol by som však blázon keby som šiel za ňou. A tak som išiel do krčmy hneď naproti. Bol som tesne pred vchodom do krčmy keď odchádzala, samozrejmé som sa za ňou trochu obzrel. Vybrala sa do uličky zlodejov, ona to zjavne nevedela. Keď tam vošla vybrali sa za ňou dvaja chlapi zo zlými zámermi. Tak som si odpustil obedné pivko a vybral sa za ňou. Išiel som uličkou a takmer som si vybral zlí smer. Už som chcel isť rovno no zlodeji už vykonávali svoju práva v uličke na ľavo. Chcel som tasiť meč keď som si všimol že ho nemám. Jeden ju držal u steny a ten druhý... Zistil som že nejde len o krádež ale aj o znásilnenie. Tak som sa za nimi rozbehol. Tí dvaja boli asi dosť zaskočení, stihli už len otočiť hlavy keď som skočil a oboch ich kopol do hlavy. Zjavne bolo prekvapená aj tá baba. Zase sa stalo dosť nečakané, od kedy také baby skáču na takých potrhaných smradochov ako ja? Ponúkla mi dáko odmenu, ja som však nič nechcel. Ponúkla mi ešte jedlo, víno, kúpeľ a oblečenie. Tak to som nemohol odmietnuť. Tento deň bol v skutku dobrí. Najedol som sa a po dlhej dobe som vyzeral ako človek. A aj niečo viac... Všimla si moje tetovanie, ten talizman. Vraj to už niekde videla. Odporučila mi jedného človeka ktorý o tom niečo vedel. A tiež mi povedala niečo o tom meči. Zistil som že to je vzácny artefakt. Ten meč som našiel v jednom chráme... Tak som si zbehol po meč do svojej búdy a našťastie tam ešte bol. Keď som sa vrátil, ponúkla mi výbavu, brnenie... Nechcel som však ani to a tak som jej navrhol že si tú výbavu vyrobím sám. Vlastne som sa jéj zabudol spýtať na meno, a keď som to už konečne spravil... Bola zase zaskočená ako vtedy keď som ju zachránil. Volá sa Ann. Poslední krát som sa s ňou rozlúčil a povedal jéj že sa možno ešte vrátim. Vybral som sa vlastnou cestou. Za amuletom ktorý zničil moju šancu zachrániť moju rodinu.

 

 

 

Schopnosti:

Od mala som sa učil bojovať z mečom a zo štítom. No povedal by som že z mečom bez štítu mi to ide lepšie. Som trénovaní bojovník. 6 rokov som trénoval a poslednú dobu mám veľké skúsenosti z bojov na život a na smrť. V boji som zatiaľ nebol zranení. Celé dni som na nohách, neustále chodím alebo bežím. Fyzičku mám z môjho profilu dosť dobrú.

 

Umenie s mečom 4/7

Umenie so štítom a mečom 3/7

Obranné umenie bez zbraní a štítu 4/7

Streľba z luku 3/7

Beh 4/7

 

Rodina:

O rodinu som prišiel keď som mal 12. No stále verím že to moje sestry, matka a brat vtedy prežili. Možno že ten modrý záblesk zasiahol aj ich a oni sa zobudili po piatich rokoch niekde úplne inde. Sestry som mal úplne u tela, možno že to aspoň oni prežili.

 

Bordor Leach: Môj otec, najodvážnejší a najlepší bojovník akého som poznal. Bil sa až do poslednej chvíle no prevaha súpera boli veľmi veľká. Trénoval ma v boji z mečom. Pripravoval ma na to ako prežiť v divočine, trénoval ma v behu. Kým som nezabehol určití čas nemohol som skončiť, za čo mu vďačím, aj keď sa mi to v teda zdalo tvrdé. No vedel čo robí, myslím že ma pripravoval na to čo sa má stať.

Hedulka Leach: Moja matka. Ľutujem že som s ňou netrávil viac času. Väčšinu času som trávil z otcom alebo bratom.

Vlcko Leach: Môj starý otec.

Barbucha Leach: Moja sestra. Meno po matke.

Kristy Leach: Moja sestra.

Malakam Leach: Môj brat. S ním som trávil najviac času.

 

 

 

Majetok:

Oblečenie:

Nosievam svoje čierne kožené brnenie. V prípade moja mám aj svoju čiernu helmu. Vyrobil som si ju u dievky čo som stretol. Na zimu mám aj jeden veľkí kožuch z medveďa. Dlhí po kolená. V zime pekne hreje, zima v ňom fakt nie je. Mám dlhé čierne kožené nohavice. Mám ťažké kvalitné kožené topánky. Dávajú sa s nimi dobré kopy.

Zbrane:

Dlhý čarovní meč – Našiel som ho v jednej hrobke. V ničom nevyniká. Proste som nemal na to kúpiť si ho.

Stredne veľkí čierny okrúhly štít z dvoma polkruhovímy výrezmi – Štít som si vyrobil. Z vonku je obalený tenkou vrstvou kovu a z dnuka je drevo. Takže je to celkom ľahký štít.

 

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělý
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   X zlatých

 

Začátečník 1477 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Víly - Žena
Dne: 05.09.2017 19:55:54 FB



Jméno: Alciellë Elenya

Rasa: Víla

Pohlaví: Žena

Datum narození: 1.Milovník, 3104

Náboženství: Její vírou je Gaartera, my bychom nyní řekli Matka příroda, magie Matky přírody, stvořitelky všeho živého. Víly se řídí přírodou a jejími cykly a zákonitostmi, vzešly z ní totiž nejpříměji a mají k ní nejblíže, a to jak fyzicky tak psychicky, ze všech ras. Uctívají tedy matku bohyni, řídí se kolem roku, tedy rovnodennostmi a významnými body v přerodu přírodních cyklů.

 

Jazyky: Rodný jazyk víl, díky části života ve vyhnanství ovládá obecnou řeč

 

Povolání: léčitelka, bylinkářka

 

Popis postavy (Podoba):

Alciellë je drobnějšího vzrůstu, její postava je ženská, křehká avšak ne vychrtlá. Má postavu ve tvaru přesýpacích hodin, vykrojený pas a pěkné boky a ňadra. Není ale zavalitá. Její chůze je ženská, tichá, jak se u víl stává, často se popisují jako lehkonohé, díky sepjetí s přírodou pokud chtějí, se ani lísteček nepohne když procházejí. Její tvář je vždy usměvavá, ač v jejích tmavě modrých očích, přirovnatelných k noční studánce, můžete vidět, že si pár věcí prožila. Má pěkně krojený nos a nejzajímavější na její tváři jsou asi nádherné plné rty, které při úsměvu odhalují dvě řady bělostných zubů. Jak jsem již psala úsměv je u ní běžně k vidění, snaží se být optimistická a ráda tuto náladu předává dál, takže zamračenou ji uvidíte spíše v soukromí a jen poskrovnu. Její vlasy jsou jako tekutý oheň, i když vzhledem k tomu, že je zemní víla by bylo možná přiléhavější je popsat takto: Mají barvu železité půdy. Ano, jsou zrzavé a nepoddajně se kroutí kolem její tváře jako pavézky korunu stromů ve větru. Na nosu má pár pih, ale nejsou nějak výrazné či dominantní. Oči jsou mandlového tvaru, rámované černými řasami, někdo je přirovnává k pohledu laně. Nevinné, čisté, přesto vědoucí. Vzhledem ke své rase se obléká do šatů, které jsou lehké, v pase často sepnuty nějakou sponou, provázkem či páskem. Barvy ladí s lesem, tedy od béžové, hnědé přes obligátní zelenou, až po slavnostnější bílou nebo blankytně modrou. Často a ráda chodí oblečená jen do rostlin, které umí vytvarovat do podoby provizorních šat. S botami se nerada obtěžuje, není-li třeba, tudíž nejčastěji ji uvidíte bosou, avšak ráda se zdobí přírodními šperky, což u víl není až tak běžné a tak na nožkách nosí pletené ozdoby s kamínky či dřevěnými korálky. Podobné pletenice si občas dává do vlasů, aby jí alespoň chvíli neplápolaly kolem hlavy bez ladu a skladu. Na krku nosí amulet, který je jedinou věcí, která jí zbyla po matce.

 

Charakter (Povaha):

Na první pohled se snad nikdy nestalo, aby Alciellë někdo popsal jako pochmurnou. Čiší z ní životní energie, chuť žít, smát se, radovat ze všeho kolem a předávat to dál. Miluje, když vílám kolem sebe spraví náladu, nebo povzbudí ducha. Bere to jako dar a také povinnost, když jí tento dar radosti byl dán do vínku. Vše se snaží vždy vidět z té lepší strany. Je statečná, ač vnitřně mívá strach dělat velké kroky, ale její odvaha, smysl pro spravedlnost a také přirozená a až někdy nezdravá zvědavost většinou tyto strachy převýší. Ráda poznává nové věci, tedy ráda se učí a to jak dovednostem, tak i vědomostem. V době ve vyhnanství byla známá jako čtenářka. Milovala staré i nové texty a ráda v nich poznávala kraje a obyčeje, které osobně nemohla navštívit, či se s nimi setkat. Totéž platí o jejích dovednostech, nejraději by uměla vše, od šití šat přes výrobu mečů až po stavění obydlí, samozřejmě to není možné ale je zručná a v ručních pracích vyniká. Ráda šije, vyšívá a zdobí. Co je ale její největší vášní a snad i vrozenou kvalitou je láska k rostlinám. Umí poznávat snad všechny druhy rostlin Alagaesië. Zná jejich účinky a umí míchat lektvary, hojivé, či jinak prospěšné. Samozřejmě zná i jedy ale jen jako součást toho aby se jim vyhnula, nikdy u ní nehledejte vyhovění požadavku na tvorbu jedu. K cizím lidem je ostražitá, ale pokud se k ní chováte hezky bohudík, či bohužel není těžké tuto ostražitost prolomit a získat její důvěru a pomoc. Je přátelská, otevřená (někdy až příliš), upřímná a nenávidí lež, či podvody. Jedná vždy přímě, protože to je pro ni jediná správná cesta, které věří. Samozřejmě dovede být i diplomatka, ale vzhledem k její ohnivé povaze je to pro ni náročné a musí se hodně hlídat aby neřekla něco nepatřičného a příliš jak se říká od srdce. Za co se stydí a snaží se to potlačovat je roztěkanost a impulsivnost, občas má tendenci jednat rychleji než myslet a tak se jako mladší dostávala do nepříjemných situací více než je zdrávo, na druhou stranu se měla mnoho šancí poučit a vzít si z těch zkušeností ponaučení. Vzhledem k  jejímu věku není sice moudrá kmetka, ale zažila dost, aby se naučila vyhodnocovat situace a tak své horší vlastnosti více či méně úspěšně dovede korigovat do patřičných mezí.

 

Historie:

   Alciellë se narodila ve špatný čas na špatném místě. Nebo..záleží z jakého pohledu to berete, měla velké štěstí, o to větší, že sama přežila když téměř celá její rodina byla vyvražděna. Připomíná vám její rok narození něco? 3104 ano, byl to rok kdy vzala Avenruee právo do vlastních rukou a nechala zničit a vyplenit palác královny Moanen, vyhladili téměř celý rok Noema. Mělo se za to, že neštěstí přežil jen Moanenin syn s rodinou, nicméně měli s sebou ještě jedno dítko. To dítko byla Alciellë. Malá dcerka Moanen, o jejíž existenci široká veřejnost nevěděla. Vílí věštkyně Moanen předpověděla hrozící nebezpečí a promluvila o dítěti, které bude hodné trůnu, Moanen v té době byla těhotná a rozhodla se, za každou cenu dítko ochránit, i za cenu, že nebude známo. Ať na pověry, předpovědi a zaklínání věříte, nebo ne, faktem zůstalo, že Alciellë přežila díky tomu, že o ní plenitelé neměli ani tušení. Nechali dítko, které měli za nepodstatné být a jeho bratr jej vzal, když utíkali ze Zlé noci do temnoty. Dítě si ale nenechal, s dopisem jej předal k výchově věrné služebnici Moanen, které věřila nadevše, a to i tak aby ji zasvětila do tohoto tajemství. Rodina nerušeně sledovala jak malá Alciellë roste, navštěvovala ji ale trvala na tom aby byla vychována prostě a nenápadně, byla by ohrožená likvidací , stejně jako její starší bratr s rodinou. Žila tedy celé dětství ve vyhnanství v rodině své opatrovatelky, naučili ji vše co je třeba, čtení, psaní, díky životu mimo víly tak ovládla obecnou řeč ale i tu rodnou, kterou ji učila její opatrovatelka. Jinak žila jako prosté dítě na venkově, které  si užívalo radostí i strastí každodenního života, jen těch odřenin bylo méně neboť jako víla byla hbitější, ale naopak díky tomu, že žila s lidmi, je na vílu neohrabanější a zbrklejší, převzala totiž chování lidí, kteří spěchají, nemají tolik času jako víly, takže je její povaha a chování kombinací jejího původu a výchovy spolu s prostředím, ve kterém vyrůstala. O svém původu se dozvěděla mladá Alciellë až když jí bylo 20 let. Samozřejmě věděla, že je vílou, neboť křídla a její schopnosti se skrýt nedaly, ale o tom, čí je dcerou. Byla z toho vytržení neboť vyprávění o vílím světě a jejich rodišti ji vždy fascinovalo, chtěla se tam podívat a celou dobu něco hledala uvnitř sebe, kousek skládačky, který by zapadl. Tím kouskem byl její původ. V té době se rozhodla vrátit se do domoviny a také tak udělala se svou věrnou opatrovatelkou. Podařilo se jí usídlit na okraji vílího území a žít jako farmářka, poznávala tak mentalitu svého lidu a její láska k nim rostla každým rokem. Nikdy neuvažovala o tom, že by se snad dožadovala svého práva na trůn. Už protože vedení bylo zodpovědné a staralo se o vílí říši v dobré víře. Vše se ale změnilo poslední roky. Elfové, kteří konečně dali chvíli pokoj vílímu světu se pro změnu začali bít mezi sebou. Což by vílám bylo jedno, nebo k radosti, nicméně to by nesmělo ovlivňovat jejich milovaný les a obydlí. Současná panovnice Airis by byla jistě díky postoji k Avenruee za normálních okolností Alciellina spojenkyně, nicméně díky pasivitě se stává na hranicích Antharry čím dál více potyček. Lid trpí díky plundrování a začíná se bouřit. Když při jednom ze soubojů na okraji vílího království zemře Alcina opatrovatelka, rozhodne se jednat proti ignoranci současné vlády a vydá se do hlavního města vznést nárok na trůn.

 

Schopnosti:

   Jak jsem se již zmínila Alci, jak jí s láskou říkávala opatrovatelka Niniel, je velmi schopná bylinkářka a tvůrkyně lektvarů. Rozumí si velmi dobře s rostlinami a její magie pochází z magie země. Je tedy zemní vílou. Dokáže v přítomnosti přírody urychlit růst rostlin a určit kam nebo do jakého tvaru porostou. Dovede jako ostatní víly splývat se stromy a telepaticky se spojuje se zvířaty. Umí číst a psát, vyšívat a farmařit, díky tomu v jakém prostředí vyrůstala. Spíše než bojovnicí je diplomatkou, umění rétoriky ji učil její bratr, v době, kdy ještě netušila kým je nebo k čemu by jí to bylo dobré. Má ráda umění, ale ne jako tvůrce, obdivuje malování, sochařství a sama umí "jen" velmi krásně zpívat.

 

Bylinkářství (poznávání rostlin, jejich schopností a tvorba léků či lektvarů): 5/7

Čtení a psaní: 3/7

Domácí práce (vaření, vyšívání, péče o domácnost): 3/7

Farmaření (péče o plodiny): 3/7

Rétorika: 4/7

Boj se zbraněmi: 0/7

 

Přírodní magie:

Novicka Metamorfní magie - neprošla zatím rituálem, tedy neumí se v nic změnit

Učeň Elementární magie - ovládá zemi výše popsáno

Učeň psychické magie - dorozumívání se se zvířaty viz výše

Mistr Vitální magie - poznávání účinků rostlin, tvorba silných lektvarů

Cíl: Stezka

 

 

Rodina:

 Je dcerou Moanen, zavražděné královny víl.

 

Majetek:

Za nejcennější považuje amulet, který zdědila po matce. Vlastní chladnokrevného koně, kterého měly s Niniel jako pracovního na pole a na tahání. Jejich farma shořela, tedy ošacení a dalšího majetku jí příliš nezbylo. Cestuje tedy se svým koněm, zlatkami v měšci a s glejtem podepsaným královnou Moanen, prokazující její původ.

 

Kontakt: AlcielleBaggins@seznam.cz

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělá
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   X zlatých

 

Začátečník 0 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Lidé - Muž
Dne: 01.09.2017 16:52:33 FB



 

Rino Smíšek

 
 
Jméno: Rino Smíšek
Rasa: Člověk
Pohlaví: Muž
Datum narození: 11. Duhovec 3240
 
Náboženství: Kult boha Solase
Jazyky: Centrální dialekt, zvládne i se domluvit i s lidmi ze severu.
Povolání: Bradýř s velkým snem stát se potulným bardem. Ovšem, pouze snem. Úmyslem nikoliv.
 

Popis postavy

 
 - Tělesná schránka: Dalo by se říci, že Rino je v každém ohledu akorát. Není ani moc hubený, ani tlustý, ani extravagantní, ani nudný, ani chudý, ani bohatý, ani upravený, ani špinavý. Pokud bychom měli konkretizovat:
  Pod hnědými vlasy přiměřené délky na vás vykukují hnědé pravidelné oči,, z nichž levé postrádá funkčnost a zabírá tedy místo z čistě estetických důvodů. Postoupíme-li o něco níže, téměř určitě narazíme na jistý nástroj, určený primárně k dýchání - tento určitý nástroj je pak mirně bambulkoidního tvaru, což jeho majiteli ovšem nijak neubírá na atraktivitě. Věčně usměvavé rty ukrývají zcela běžný a v každém ohledu nevýjmečný chrup sestávající z nikoliv zkažených, avšak také ne běloskvoucích zubů.
 Toto vše se nachází na pravidelném obličeji, posazeném na stejně tuctovém a prostém těle. Pokud se rozhodnete toto tělo prozkoumat podrobněji, i bez lupy objevíte mírnou deformaci pravé klíční kosti, nezpůsobenou ničím jiným než elfským šípem, který měl původně trefit někoho úplně jiného. Ale o tom později.
 
 - Styl oblékání: Obyčejně ho uvidíte v bílé, či popřípadě šedé (to znamená že se blíží Prací den) lněné tunice s vyhrnutými rukávy, hnědých vlněných kalhotách a nízkých kožených botách, na které šetřil přes měsíc. Jediným odvážnějším prvkem jeho šatníku je pestobarevný šátek, který nosí uvázaný kolem pasu a bez nějž by asi  nevyšel na ulici. Neustále s sebou nosí jednu sadu břitev, nůžek a hřebenů, láhev holící pěny a klubíčko koženého řemínku, což se ovšem pohodlně vejde do lýkové brašny přes rameno.
 
 

Charakter

 
- Maska: Ten veselý úsměv a prořízlý jazyk nenechají nikoho na pochybách, že před nimi stojí vtipálek. Šaškárny a skopičiny, čas od času přerušené krátkými chvílemi, kdy se Rino zasní a uvažuje, co je za pouští Hadarak, nebo jak to asi vypadá v Surdě jasně dávají všem okolo najevo, že Rino nezkazí žádnou legraci. I když ty pošetilé sny, ve kterých se neustále utápí umějí zkazit náladu, pokud se s vámi o ně rozhodne podělit a vy zrovna neinklinujete k dobrodružným výpravám.
 
 - Tvář: Sám sebe považuje na prvním místě za velice přemýšlivého a uvědomělého člověka, protože se v myšlenkách neustále tolik toulá za hranicemi běžného života. Na druhém místě pak za Smíška a na třetím za nepřítele efů a všeho, co má špičaté uši, nebo trochu zavání magií. Och ano, jednak víra v Solase a jednak traumatický zážitek z dětství ho dovedly k závěru, že magie je špatná a jediná kultura, která stojí za to je lidská.
 
 - Duše: Na prvním místě je Rino poctivý člověk. Nemá problém vystřelit si z kapitána stráží, nebo v žertu vyměnit nějakému známému váček s penězi za hromádku kamení, ale nikdy by nic neukradl ani bezdůvodně nikomu neublížil. Dobře vyvinutý smysl pro humor (ať mu ho věnoval Solas nebo krutá Matka země) ho už párkrát dostal do průšvihu, ale konec dobrý, všechno dobré, zatím vždycky stačilo zaplatit pokutu. Co se toho týče... Občas Rinovi nedojde kdy je čas přestat. Někdy to nevědomky táhne přes čáru a pak se namočí do maléru.
Další kapitolou je pak jeho odpor k čemukoliv vymykajícímu se lidským měřítkům. Pokud dostane příležitost a začne nadávat na nelidi, během několika vteřin byste se divili, kam zmizel ten veselý mladíček. Tvář zkroucená vztekem a znechucením ho naštěstí nenavštěvuje často, takže jí mělo možnost vidět jen pár lidí.

 

Historie

 
Dras-Leona
 
Rino se narodil v Dras-Leoně, do rodiny truhláře. Měl dvě mladší sestry, dva starší a tři mladší bratry. Jeho matka opravdu velmi milovala všechny své děti, jenže sedm je prostě trošku moc a tak byli starší ratolesti postupně posílány, aby se staly tu kovářem, tu krejčím, hlavně aby vypadli z domu. Rino spolu se svým starším bratrem Cironem se rozhodli, že udělají kariéru na moři a spolu se tak vydali do Teirmu.
 
 Cesta do Teirmu
 
Oba bratři se přidali ke kupecké karavaně, příhodně mířící zrovna do Teirmu. Součástí karavany byli i potulný bard a neméně potulný bradýř, kteří oba dva Rina s radostí vyučili (výměnou za to, že jim Ciron každý večer platil pivo) svá řemesla. 
 Po cestě je bohužel potkala nemilá událost - karavana jednou zastavila ve stejné krčmě, kde trávil noc oddíl Galbatorixových vojáků. Ciron s bardem měli toho večera větší chuť na pivo než obvykle a z jakéhosi malicherného důvodu se dostali do hádky s jakýmsi tajuplným cizincem. Z cizince se záhy vyklubal elfí posel, který se (vzhledem k nepříjemnému počtu královských vojáků v místnosti) pokusil utéct. Omylem (!) přitom zabil barda a smrtelně zranil Cirona. Vojákům se jakýmsi zázrakem povedlo sebrat elfovi meč. Tomu ted nezbylo nic jiného než luk a šípy, což ovšem ztropilo strašný zmatek, protože šípy létali opravdu všude. Rino měl tu smůlu, že se ve špatnou chvíli narovnal a jeden nevinný okololetící šíp mu rozdrtil pravou klíční kost.
 Druhý den ráno mu bradýř dal bardovu mandolu s tím, že Rino umí hrát lépe a navrhnul, aby do Teirmu cestovali společně. Chlapec souhlasil a ihned poté, co si dal ošetřit klíční kost s karavanou pokračovali do Teirmu.
 
Teirm
 
V Teirmu si spolu založili bradýřství a rok vesele bydleli. Potom nastala další hospodská rvačka a Rino byl náhle jediným majitelem podniku. No a takhle nějak to je i teď.
 

Schopnosti

Umí počítat plynně do dvaceti a když si pomůže prsty, tak i trochu sčítat a odčítat. Číst neumí vůbec, zato umí úžasně běhat a když se snaží, tak i něco menšího vyřeže. Mimoto člověka může oholit, upravit vousy na čtrnáct způsobů, dámské vlasy na ,,dvacet a něco" a pánské na osmnáct. Od onoho nešťastného barda se naučil pěkně hrát na mandolu. Kuchyňské dovednosti se omezují na vytvoření něčeho jedlého, avšak rozhodně ne nějak chutného.
Bradýřství 3/7
Hra na mandolu 2/7
Vyřezávání 1/7
Běh 3/7
 

Rodina

 
Otec - Tesař Rondl, bydliště Dras-Leona
Matka - Žena v domácnosti Erven, bydliště Dras-Leona
Bratři - Starší krejčí Dorek, mladší kovářský učeň Peno, mladší kovařský učeň Beno, mladší zatím doma Jarun
Sestry - Sybila (nesnáší ho), Frauna (zbožňuje ho)
 Rino s rodinu neudržuje bůhvíjaký kontakt, - vlastně vůbec žádný - ale plánuje někdy v budoucnu návštěvu. Někdy.
 
 Majetek
 - Čtyři kompletní holící sady (jedna sada obsahuje tři břitvy, dvoje nůžky, tři hřebeny, utěrku, láhev pěny na holení - nutno doplňovat - a klubíčko tenkého řemínku - nutno doplňovat -), z nichž jednu neustále nosí s sebou. 
 - Dvě bílé lněné tuniky
 - Jedna svrchní bavlněná tunika (nosí jen když je kosa)
 - Dvoje hnědé vlněné kalhoty
 - Jeden velký pestrobarevný šátek
 - Jedny nízké kožené boty
 - Jedny lýkové střevíce
 - Jedna malá lýková brašna (v ní nosí holící sadu)
 - Jeden velký vak z pytloviny (od doby, kdy se dostal do Teirmu ho nepoužil)
 - Jeden dřevěný vyřezávaný prstýnek vlastní výroby (nikdy ho nesundává)
 - Jedna mandola
 
 Kontakt: jonasveverka@email.cz

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělý
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   3 zlaté

 

Začátečník 0 Mistr

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Lidé - Muž
Dne: 24.08.2017 14:59:54 FB



Kanan
Jméno: Kanan Jarus
Rasa: Člověk
Pohlaví: Muž
Datum narození: 17.8. 3240
Náboženství: Byl vychován ve víře severního kultu
Jazyky: Lidský
Povolání: Zloděj, pašerák a žoldák, který sní o tom, že se jednou usadí a bude vést spořádaný život.

Podoba:
Vysoký a urostlý muž s mírně vypracovanými svaly na pažích a hrudi s bledou pletí a zarostlou tváří. Onyxově černé vlasy si spíná do culíku, v uších po jedné náušnici. Má tmavě hnědé a inteligentní oči, ve kterých se vždy zrcadlí jeho odhodlání. Bývá oblečen v obyčejných cestovních šatech, modrých kalhotech, prosté bílé košili a hnědé vestě. Díky tmavě koženým botám sahající po kolena, hnědému koženému opasku s bronzovou přezkou a zelenému plášti s kápí vypadá jako elegán za jakékoliv situace.

Povaha:
Je převážně uzavřený a vážný, ale ani smysl pro humor mu nechybí. Už od dětských let rád pozoruje hvězdy, má rád dobré jídlo a pití a samozřejmě si rád poslechne i dobrou hudbu. Mezi lidmi je oblíbený, převážně u žen, které jeho společnost vždy rády ocení. I v zoufalé situaci se snaží používat chladné logiky a násilí považuje za nutné zlo, které se tu a tam prostě použít musí, ale nikdy si neliboval ve vraždění ani mučení a když už musel, snažil se zabíjet čistě a rychle. Též umí být šlechetný a milosrdný, jak dokazuje to, že se ujal 10 letého chlapce Ezry. Ke svým nepřátelům, kterých naštěstí není mnoho, je však nemilosrdný.

Historie:
Kanan pochází původně ze šlechtického rodu, jeho rodné panství se rozkládá severně od Teirmu. Dostalo se mu tam vzdělání, které odpovídalo jeho postavení - čtení, psaní, počítání, šerm a základy strategie. Nicméně kvůli rozepři s rodinou, která byla až fanaticky věrná králi Galbatorixovi a jeho království, nakonec v patnácti letech odešel. Nejprve sloužil na několika obchodních lodích. Poté odjel do Kuasty, kde se několik let živil jako zloděj, později i jako pašerák, který pašoval převážně zemědělské plodiny a lidi do Surdy. Nakonec svou činnost provozoval po celém Království. Jistý čas měl románek s Isabel, dcerou bohatého a vlivného kuastského kupce a obchodníka s vínem, Barana. Následně si ji vzal za ženu a z tohoto  svazku se jim narodila dcera Dareen. Bohužel krátce po porodu Isabel zemřela, což Kanana velice zasáhlo. Svěřil dceru  do péče Isabeliných rodičů a odjel. Od té doby se potuluje po Království a nechává se najímat jako strážce obchodních karavan, nebo se věnuje pašeráctví kčemuž využí vá svou lod'. Během jedné z cest zavítal do Drass-Leony, kde se setkal s malým chlapcem Ezrou. Byl to sirotek a na živobytí si vydělával krádežemi. Pokusil se okrást i Kanana, ale neúspěšně. Ten jej nakonec vzal sebou jako svého chráněnce. Ezra se ukázal jako hodný a bystrý hoch, dostalo se mu od Kanana vzdělání a dostával řadu rad ohledně života a Ezra se od něj všemu bedlivě učí. Kanan se mu stal bratrem, přítelem, rádcem, učitelem a ochráncem. Tu a tam navštíví Teirm, kde žije několik jeho přátel.

Schopnosti: Vždy se považoval spíše za průměrného bojovníka a než na zručnost spoléhal na důvtip a obratnost. Jestliže pojme podezření, že se dostane do problémů, tak se snaží ty problémy odstranit dříve, než ony odstraní jeho, a být přitom opatrný.
Šerm 2/7
Lov, pasti  1/7
Plavání 2/7
Řemeslo - pašeráctví 3/7

Rodina: Kananova rodina vlastní menši pozemky severně od Teirmu. Jeho matka se jmenovala Leon a otec Zefir, s matkou měl v dětství vřelý vztah, zato s otcem nikdy moc nevycházel - převážně proto, že po něm chtěl, aby odjel do hlavního města a tam sloužil králi.
Během cest se seznámil s malým Ezrou a ujal se ho. Měl družku Isabel, která zemřela po porodu a dceru Dareen zanechal v péči svého tchána v Kuastě s nadějí, že zřídí pro sebe, svou dceru a chráněnce nový domov, kde by mohli poklidně žít.

Majetek: Meč, nůž, oblečení. Jeho veškerý majetek se dá naložit do sedlových brašen koně Bleska. Vlastní také loď s posádkou.

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělý
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   X zlatých

 

Začátečník 1649 Mistr

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Draci - Muž
Dne: 21.08.2017 09:49:09 FB



 

Základní charakteristika

 
Jméno: Connblaka (Svobodné křídlo), někdy pouze Conn (Svobodný).
Rasa: Čistokrevný ohnivý drak
Pohlaví: Samec
Náboženství: Jediné, co by tak mohl považovat za boha je Myslící les. Ten se však dá stále zabít. Conn začne věřit v bohy, jakmile najde něco opravdu nesmrtelného.
Věk: 2 roky

 

Podoba

 
Jedná se o dospělého dračího samce. Vzhledově je krásným exemplářem ohnivého plemene. Velikostně hodně přerůstá své vrstevníky, poněvadž jeho vejce bylo opravdu obrovské. V kohoutku může mít takových osm metrů a rozpětí křídel je dvakrát tak velké. Někdo by řekl, že na pohled vypadá vznešeně, skoro až královsky, čehož si Connblaka velmi cení. Jak je na první pohled patrné, jeho šupinám dominuje zlatá barva. Každá šupina vypadá jako slzovitá ostrá mince, proto je velmi nápadný, když se vystaví přímému slunci. Na co je Connblaka pyšnější než šupiny, jsou jeho oči, které jsou modré jak mořské hlubiny. Mnozí, jenž se do nich podívají, zažívají pocit, jakoby se skutečně potápěli ke dnu nekonečného oceánu. Modrá duhovka vypadá na zlatém podkladu o dost jasněji než ve skutečnosti je, proto si jeho očí všímají hned po zlatavém odlesku. Být baziliškem, jsou tato kukadla opravdu mocnou zbraní.
Poměrně mohutné tlapy jsou zakončené zlatými dýkovitými drápy. Široká tlama je plná nažloutlých tesáků, mezi kterými se vlní růžový rozeklaný jazyk.
I neznalec draků by poznal, že je Conn samec. Velké svalstvo, mnoho ostnů na hřbetě a mohutná hlava se čtyřmi dlouhými rohy, které lehce připomínají nějakou dračí verzi koruny. To všechno má jasný samčí vzhled.
Nejnebezpečněji vypadající částí těla bude asi ocas. Ten je posetý nejvíce ostny z celého těla a je schopen při silném švihnutí vyvolat opravdu velkou sílu.
Největší slabinou jsou mu křídla, která by před šípy neochránil ani kdyby měl brnění. Při bližším pohledu je vidět jak v blánách pulzují maličké žilky, plné horké krve. Mimo létání mu můžou křídla sloužit jako forma chlazení či ohřívání.
Nejobrněnější částí těla je kupodivu spodek (hruď, krk, břicho, třísla a spodní část ocasu), kde má šupiny největší a také nejtvrdší. Krk by za to nedal, ale je možné, že by tato část těla byla schopná odrazit letící šíp.
 

Povaha

 
Asi jako každý drak, i Conn miluje komplimenty. Má rád, když ho mají rádi jiní pro to čím je a řádně si to užívá. Komplimenty bere však pouze jsou-li upřímné. Connblaka nesnáší lháře a intrikáře. Něco takového je pro něj nečisté a nedůvěryhodné. Proto je z části proti náboženstvím, jelikož mu připadají jako nesmysly motající rasám hlavu. Podle jeho názoru, když už by se měl někdo uctívat, je to právě Connblaka.
Conn se snaží být nejlepším příkladem svého druhu. Rozumí sice lidskému jazyku, ale komunikuje pouze a jenom skrze emoce, pocity a myšlenkové obrázky. Je mu to tak příjemnější a připadá mu to i správnější pro tvora jako je on.
V čem se však od jedinců svého plemene může lišit je láska ke společnosti. Conn není v žádném případě samotář, i když by nějakou dobu zvládl žít sám. Velmi touží po společnosti někoho ze svého druhu, a pokud se mu jeho přání splní, bude se snažit, aby to trvalo co nejdéle.
Pokud zrovna nepesimistuje nad aktuální situací draků, je to velmi veselé stvoření. Rád dělá ostatním dobře a snaží se vyhnout problémům. Pokud však něco Conna naštve, mění se v ohnivou bouři, jež je velmi těžké zastavit. Když ho někdo v takové situaci vidí, člověk se ani nediví, že byli draci považováni z prvopočátku za pouhá zvířata. Je schopný kolem sebe ničit a ničit, dokud se neuklidní nebo se důvod jeho zloby nevyřeší.
V případě strachu reaguje Conn obvykle agresí, ale mohou existovat i chvíle, kdy stáhne ocas a bude se chtít co nejrychleji vytratit.
Tento drak je velmi zvědavý, už jenom proto, že byl před ním svět ukrývaný celé dva roky. Rád se učí novým věcem a ještě radši učí jiné. Dalo by se říci, že může být v mnohém tak trochu hnidopich, což zase může ostatní rozčilovat, ale co mají dělat, pokud si nechtějí znepřátelit dvacetimetrového létajícího ještěra, který umí chrlit oheň.

 

Historie

 
Příběh rodičů
Connova historie začíná dlouho před tím než se sám vůbec narodil. Vše odstartovala láska dvou jezdeckých draků. Jelikož jezdečtí ohniví draci sdíleli mnohé se svými jezdci, nedělalo jim problém se zamilovat. Obzvlášť pokud jeden z nich potřeboval napravit zlomené srdce. Ano, Connova matka byla jedním z mála draků, kteří si udrželi zdravý rozum a nezabili se poté, co jejich drahocenná polovička zemřela násilnou smrtí. Na nohou ji držela už jenom láska k jinému. Malachitová Streya byla tak ráda, že je jí zlatý Brianan oporou. Jejich vztah sice nenahrazoval pouto, které měla se zesnulým jezdcem, ale stačilo to. Láska mezi nimi byla tak silná, až vykvetla v trojici obrovských vajec. Jejich velikost byla zapříčiněná vysokým věkem matky. Ve své době byla totiž nejstarší jezdeckou dračicí.
Jakmile byla vejce nakladena, Streya byla odhodlaná udělat věc, o které se už párkrát Briananovi zmínila. Chtěla opustit Vroengard a žít jako divoká dračice, kterou se stala. Měla v úmyslu zanechat dvě vejce, o které by se postaral řád Jezdců, a jedno si vzít, s tím, že by opustila Alagaësii. Na tomto kontinentě nemohla žít poklidně, jelikož ji mnoho divokých znalo, a ona nebyla schopna žít mezi nimi. Z častého létání v minulosti si všimla, že je oceánský horizont lehce zakřivený, proto věděla, že je země kulatá. Vzala si k sobě tedy vejce, které bylo zlaté jako její milý, a vyletěla na sever, odhodlaná, že se objeví na druhé straně planety. Brianan, smutný, že ho družka opouští, se rozhodl, že ji bude sám alespoň na pár dní doprovázet.
Uběhly tři dny a dvojice draků narazila uprostřed ledových pustin na korunovité pohoří, v jehož středu se nacházel deštný prales plný zvěře. Streya usoudila, že tohle místo bylo ideální pro izolovaný život. Jakmile však přistáli na břehu teplého jezera, Brianan dostal zprávu od svého jezdce, skrz eldunarí, které mu zanechal pro případ nouze. Zpráva byla o tom, že křivopřísežníci napadají řád. Oba draci byli zděšeni a vystrašení. Náhlý příval emocí způsobil to, že rodiče protektivně očarovali svého potomka. Kouzlo bylo podobné tomu, které používali jezdci k očarování jezdeckých vajec, s tím rozdílem, že se vejce mělo vylíhnout jakmile bude připravené a jakmile se ho dotkne někdo s čistými úmysly.
Streya věděla, jaké to bylo ztratit jezdce a nechtěla, aby to stejné zažil i její druh. Proto vejce pečlivě ukryla a odletěla s Briananem zpět do Alagaësie pomoci řádu.
A tehdy matka opustila své dítě a už se k němu nikdy nevrátila.
 
Nový život, nová doba
Roky utíkaly jako voda a vejce tam leželo opuštěné, čekající na správné podmínky k vylíhnutí. A pak to náhle přišlo. Zlaté skořápky se dotkla špinavá ruka druida Edgara a malé dráče bylo konečně volné. Bylo to jako probuzení po hodně dlouhém bezesném spánku, kterému dráče samo nerozumnělo a tak na ten pocit brzy zapomnělo.
Jak již bylo řečeno, Conn byl nalezen druidem, který byl plný naděje a čistých myšlenek, poté co poslal svého syna do světa najít lék na druidské problémy. Nalezení vejce bylo pro Edgara celkem šok, protože o takovém pokladu se mu nikdy ani nesnilo. V tu chvíli si vzal na bedra vychování maličkého, jak nejlépe mohl, jelikož se jednalo o zástupce rasy, která měla stejný problém, jako ta jeho. Riziko vyhynutí.
A tak tedy Conn rostl pod ochrannými křídly zvířecího dvounožce, jak začal Edgarovi říkat, když ho spatřil proměnit se v černého pantera. Edgar se snažil hovořit pouze pocity, protože to tak bylo pro Conna nejlehčí, ale někdy se tomu nešlo vyhnout a musel mu ukázat vzpomínky, kde se mluvilo lidsky. A aby z toho něco Connblaka pochopil, musel porozumět lidskému jazyku. To netrvalo moc dlouho, než si ze správných vzpomínek dokázal pospojovat významy.
Uběhl rok a Conn se stal dospělým drakem. Věděl toho celkem dost a byl částečně připraven opustit lesnaté údolí. Edgar však chtěl, aby zkusil žít alespoň rok sám, jak se sluší a patří. Drak poslechl a vyhlédl si místo, kde by mohl přebývat. Byla to velká změna. Musel si lovit, označit si teritorium, vybudovat hnízdo a trénovat dračí přednosti. A to všechno o stamotě.
Ze začátku to nebylo vůbec lehké. Nejednou si Conn rychle odletěl pro radu za Edgarem, jestli má také na všechno močit jako ty pruhované kočky nebo jestli nemůže radši zničit kousek lesa, pro vyhranění si hranic.
Ke všemu mu druid odpověděl:”Dělej tak, jak uznáš za přirozené.”
Tato rada Connblakovi nesmírně v následujícím roce pomohla a celkově z něj udělala o něco lepšího draka. Pak ale začal cítit, že už tráví v lesnatém údolí příliš mnoho času. Rozloučil se tedy s Edgarem a odletěl do země, na kterou se tak dlouho připravoval.
 
 

Dovednosti

 
Jelikož je to již plně dospělý samec v nejlepších letech, je schopen mnohého. Spoustu toho však stále musí dohánět. Connblaka má velkou výdrž. Na ohnivého draka létá celkem rychle. Pravděpodobně by dokázal dostihnout průměrného Blizzarda, kdyby se dost snažil. Na wyverny je ovšem krátký. Dosáhnout rychlosti, jakou umí oblační draci, je pro něj prostě fyzicky nemožné. Co se akrobacií týče, tak tam je to horší. Je rád, že se umí aspoň zastavit ve vzduchu nebo udělat přemet. Rozhodně by se tomu chtěl v budoucnu věnovat, jen se prostě neměl od koho učit a když to zkoušel sám, většinou to skončilo několika poraženými stromy.
Ve fyzickém souboji proti drakovi nebo jinému tvorovi stejné velikosti by jistě prohrál, protože s tím nemá žádné zkušenosti. Trénoval sice lovení bez ohně, ale v tom cítil, že má přílišnou převahu a celkově mu to nic nedávalo. Umí samozřejmě takové ty věci jako je švihání ocasem, drápání a kousání. Díky svému dlouhému krku dokáže udělat i výpady jako had.
Něco, v čem opravdu exceluje, je dračí magie. Přesněji tedy chrlení, protože jak víme, mimo létání a základní charakteristické schopnosti, draci svůj magický potenciál neovládají. Conn má velký ohnivý talent, který má ohromnou ničivou sílu. Chrlit umí pod úhlem kolem třiceti stupňů. S chrlením ohně má také spojitost jeho neúplná ohnivzdornost, které si opravdu užívá. Válení se ve sluncem rozžhaveném písku příjemně šimrá. Po jednom pokusu s Edgarem zjistil, že má před ohněm nejvíce chráněná křídla, což je pro něj velmi zajímavý poznatek a útěcha, že jeho blány nejsou až tak bezbranné jak si myslel.
 
Jiné postavy
Rey (kočkodlak)
 
Začátečník 3477 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Druidi - Žena
Dne: 24.07.2017 22:53:50 FB



 

Aenther

 


Jméno:
Jmenuji se Aenther Doa. Též mne přezdívají Havran. Častěji se představím pod přízviskem, které jsem získala díky přeměně na černý opeřený stín.

 

Rasa:
Hrdá druidka

 

Pohlaví:
Samozřejmě že ženské

 

Věk:
Je mi myslím 35, ale nejsem si jistá.

 

Datum narození:
Jen vím, že jsem se narodila roku 3230. v Okvětci, kdy se řeka Edda rozlila po nízkých březích.

 

Vnitřní zvíře:
Dlí ve mne černavý krkavec-havran

 

Živel:
Dokážu ovládat vodu a zatím si zkouším podmanit i vzduch, ale s nevalným úspěchem.

 

Náboženství:
Nevěřím v nic jiného, než ve hvozd a jeho sílu, protože to on nám část své síli daroval.

 

Jazyk:
Umím mluvit i psát lidským jazykem a částečně dokážu promluvit i strarověkým jazykem.

 

Strana:
Ve válce bych klidně položila život za hvozd, ale jinak jsem spíš samostatná a žiju nedaleko mé rodné vesnice v malém příbytku z větví.

 

Práce:
Samozřejmě že se starám o hvozd. Někdy přispěji úlovkem ve vesnici.

 

Motto:
"Chceš-li něco, musíš si za tím jít a třeba se ti poté dostane útěchy."



 

Popis

Lidská podoba:
Jsem poměrně malá. (Na člověka v mém věku) (přibližně 160 cm) To se však u druidů říct nedá. Můžete mě na první pohled soudit, jako mladší dívku tak ve věku sedmnácti, osmnácti let, ale ve skutečnosti mi je okolo 35. Ano... zdá se, že mě kletba zastihla až v pozdějším věku. Za což jsem upřímně ráda. Hlavu mám menší, ale to vůbec nevadí, protože její velikost nahrazují bujné černé vlasy, které mi lemují obličej. Jsou poměrně dlouhé. Sahají mi skoro až po pas. Pleť mám oproti vlasům světlou. Ne tak, jako mají stínové, ale prostě bledou. Nos je menší stejně jako ústa. Jen mírně zašpičatělé uši mi zakrývá clona vlasů. Motoricky založené ruce mi zakončují delší hbité prsty. Také mám na pravé ruce tetování, dá se-li to tak nazvat. Je malované přírodní černou  barvou ze zvláštních jakoby rozpuštěných uhlíků. Drží na mé ruce už od devatenácti let a je na něm samozřejmě vyzobrazen havran. Až na nějaké oděrky je téměř nepoškozené. Nohy mám o pírko delší a dokážu se s nimi ladně a neslyšně pohybovat hvozdem. Jinak mám celkově tělo téměř poměrně bez poskvrnky. Nehyzdí mi ho žádná táhlá jizva. Jen pár škrábanců od větví. Oči mám jemně nazelenalé s trochou šedého odstínu.

 

Zvířecí podoba:
Jsem stělesněním menšího černočerného krkavce, jenž poletuje po obloze. Před chladem mne halí poměrně husté černavé peří, které přes svůj objem vypadá nepoddajně a leskle. Ovšem při pohledu zdálky se bude zdát "prachově". Tím neodrážím žádné světlo, které by přilákalo nechtěnou pozornost. Rozpětí křídel mám oproti tělu akorát, i když se mohou zdát o pírko větší. Zobákem dokážu pěkně klovnout, avšak s létáním to tak hladce nejde. Někdy ztratím výšku, jindy špatně přistanu. Vzlet mi takové problémi nečiní. Opeřený ocas užívám ve vzduchu jak jinak než kormidlo. Je zas o pírko delší a udržuji jím správný směr. V pařátovitých černých nohou mám poměrně silný stisk, ale nikdy jsem ho nevyzkoušela naplno, neboť mne tato činnost vysiluje. Mé oči vypadají jako malé černé korálky jenž zachytí i nejmíň patrný pohyb rejska v trávě.

 

Styl oblékání:
Většinou se halím do tmavých přírodních látek. Ani tolik nerespektuji tradice oblékání ve vesnici, neboť nemám tolik věcí. Šaty nenosím a prakticky mám jedno oblečení na jaro i na podzim. V létě už nosívám volnější a vzdušnější lněné oblečení, ale zato v zimě mě neuvidíte v ničem jiném než v kůži. Nikdy mne nenaleznete bez tmavě hnědé kožené torny, do níž si dávám různé léčivé byliny, peníze, jídlo a svou ručně vyřezávanou píšťalu. V každém ročním období mám na levé ruce hnědý kožený náramek zdobený prastarými rytinami "výtlačky", který jsem zdědila po matce. Také mne zahlédnete s holí z tmavého dřeva dubu, kterou mi elf zpevnil kouzlem.

 

Jaro: Jak už bylo řečeno, tak nosím na jaře i na podzim stejné oblečení. To zahrnuje tmavě zelenou tuniku s dlouhým rukávem. Přes ni nosím hnědou prošívanou vestu a když jsou vážně mrazy, tak si přes sebe hodím kožešinu na zimu. Tmavě hnědé kalhoty na mě trochu visí, neboť jsou po matce, u které se růst zastavil ve věku dvaceti dvou let. Boty mám vyšší ale lehké, aby se mi v nich dobře pohybovalo. Jsou vyrobeny z kůže.

Léto:  V létě nosívám volnější lněné oblečení ve světlejších barvách. Sidce matných, ale světlejších jak na jaře. Kožešinu si na sebe už vůbec neberu, ale občas se hodí vesta. Kalhoty mám na léto tříčtvrteční a nosím tuniku s krátkým rukávem. Právě tunika s krátkým rukávem mi odhaluje tetování na rameni. Kotníčkové boty mi halí nohy a jsou vyrobené též z kůže.

Podzim: Na podzim nosím to samé jako na jaře. Na tato roční období to stačí. Takže nosím tuniku s dlouhým rukávem a dlouhé kalhoty. Boty, též jako na jaře, mám vyšší. Do vlasů si někdy zapletu barevné podzimní listí.

Zima: Toto je pro druidy těžké období chladu, tudíž se musíme oblékat více než v jiných ročních obdobích.  Na zimu nosívám hodně tmavě hnědý plášť (viz. obrázek), který je vystlaný  kožešinou a samostatnou kožešinu si přes něj taky někdy hodím. Pod pláštěm Mám tu samou tmavě zelenou tuniku, co nosím na podzim a na nohy si navlékám kožené kalhoty. Též vystlané jemnou kožešinou. Na toto období jsou vhodné vyšší kozačky, které jsou také v tmavěhnědé barvě jako plášť.


 

Povaha:

Maska: Při prvím pohledu mě můžete brát jako normální sedmnáctileté děvče, které se zdá být bezstarostné, někdy i usměvavé a jindy zase vzklíčené. Záleží jen na situaci. Často se přetvařuji, ale jen před osobami, které jsem nikdy předtím neviděla. Jinak se zdám být úplně v pořádku. Na podzim mě však můžete brát jako divošku kvůli listům, které si zaplétám do černých vlasů. Lidé poblíž Du Weldenvarden si mě snadno spletou s mágem, ale spíše mne pokládají za neškodnou dívku. Zdání však klame a já dokážu pěkně klovnout.

Tvář: Vím, že se přetvařuji a je mi to upřímně jedno. Sama sebe beru jako normální drujidku, která si bere život po svém.  Snažím se ale najít sama v sobě. Moc mi to nejde, proto jsem často na cestách, aby jsem "poznala". Často měním nálady a proto si myslím, že jsem částečně nevypočitatelná. Myslím, že se ale spíše usmívám než mračím.

"S úsměvem jde všechno líp."

Duše: Mé tělo i mysl je naplno spřízněno s přírodou a hlavně se svým duševním ochráncem. Miluji vodu a ta je též mým základním živlem. Kdyby jste se mnou strávili týden, pořád se budu zdát nepředvídatelná/přelétavá, ale po delší době si mě přečtete. Ne celou... Samozřejmě. Nikdo na sobě nedá znát celou pravdu. Celou duši. Když mám být v něčí společnosti, tak je to převážně společnost zvěře a hvozdu. Nemám ráda velký shlu lidí, jako jsou třeba ve městech království. Povahu mám výbušnou, ale hned se dokážu uklidnit. Ráda provokuji ostatní, ale jen, když se mi někdo znelíbí. Ke starším a především moudřejším chovám úctu, neboť mne učili. Od nich umím co umím. Dobrá... něco málo jsem se naučila sama, ale to až teď, kdy žiju sama. Radši mám klid a pohled z výšky. Milju let, neboť lítat umím. A též mne uklidňuje déšť. Nikdy se neženu do sporu. Snažím se vyřešit problémi s druhými mluvou. Většinou tak dojdeme společného kompromisu.

"Neboť násilí tvoří ještě více násilí."


 

Historie

Život v lesích:

Narodila jsem se v hloubi elfských lesů poblíž řeky Eddy, která se v těchto dobách vylila z koryta. Žila jsem tam v malé druidské osadě s matkou jménem Eann. Otec nám někam odcestoval předtím, než jsem se narodila. Jmenoval se Foran Doah. Nikdy potom jsem ho neviděla. Jen vím, že byl mocným druidem a uměl ovládat plně dva živly. Zemi a vzduch. Jeho vnitřním zvířetem byl los. Matka jeho zvířecí podobu popisovala jako mohutného lichokopytníka. Byl statný. Kdysi mohl i nastoupit do rady druidů, ale odmítl a hned na to odcestoval. Nechal nás s matkou ve vesnici, aniž by se rozloučil. Byla to však jeho volba a já doufám, že své znalosti předává i v jiných vesnicích.  Růst se mu též zastavil později. Vypadal tak na sedmadvacet let. Matka byla hodná. Vždy mne milovala a já milovala ji. Dobře se o mne strala a když mě odkojila, dala mě pod ruku starších, aby mi přenechali své znalosti. Sidce mne z počátku brali, jako hříčku přírody, kvůli mým černým a kudrnatým vlasům, ale po delší době co mě poznali mě přijali a začali učit. Chodila jsem za nimi už od útlého věku (4 roky) ,aby mi toho přenechali co nejvíce. Učili mne zacházet s holí a s lukem. Z počátku mi to vůbec nešlo, ale postupem času mě toho naučili dohromady opravdu hodně. Od mala jsem chodívala k řece a uměla jsem sama od sebe dobře plavat. Když jsem však jednou jen seděla na břehu a pozorovala plynoucí vodu, napadlo mě, jestli se dá nějak podmanit. Vždy, když se totiž řeklo "voda" představila jsem si nezkroného vodního tvora připomínajícího koně. Zjevoval se mi ve snech a provázel mne mládím. Uvolnila jsem tělo a soustředila se na ten nepodmanitelný tok. Koukala jsem jakoby do prázdna, a to se mi vyplatilo. Když jsem zaostřila, tak jsem spatřila malý vodní vír točící se nad hladinou. To já ho vytvořila. Podmanila jsem si nezkrotné. Přišlo mi to jako zázrak, ale netušila jsem, jak mou moc přijmou ve vesnici. Náhle jsem za sebou zaslechla kroky. Vylekala jsem se a přestala se soustředit. Vír spadnul zpět tam kam má a ještě chvíli potom vířil hladinu. Za mnou stál jeden ze starších. Mistr jménem Loas. Snažila jsem se tvářit jakoby nic, ale zřejmě mě pozoroval notnou chvíli, aby pochopil co se teď stalo. Bála jsem se, že mě zavrhne a přestane učit. On se ke mě naopak jen přiblížil a řekl: "Jsi šikovná. Umíš ovládat vodu stejně jako tvá matka." nachvíli se odmlčel. "Až teď děvče, začneme s tvým pravým výcvikem." Jen se usmál a odkráčel zpět do vesnice. Zvedla jsem se a pomalu ho následovala. Další dny mne vodní mistři učili ovládat můj základní živel. Po delší době (8 let) jsem se vodu naučila ovládat natolik, že bylo samozřejmě ještě co učit, ale zkusili jsme s pomocí mistrů ovládnou další ze čtyř živlů. Oheň ke mě vůbec neseděl, země mi přišla netvárná, ale až u vzduchu se ukázalo, že jsem něco málo zdědila po otci. Opravdu málo. Jako u vody jsem napoprvé vytvořila malý slabý větrný vír. Zkoušeli jsme vzdušný živel se staršími rozšířit, ale nějak mi to vůbec nešlo. Až po delší době jsem se ho naučila částečně používat sama. Podživel, který byl spojen s mým hlavním byl led. Tan jsem se též naučila poměrně dobře ovládat.  Mezitím jsem chodívala s loveckými skupinami o čtyřech druidech na lov víc do hloubi lesů. Když jsem ale jednoho dne přišla z lovu, starší mi řekli, že bych měla najít svého vnitřního ochránce. Netušila jsem kde začít. Zatím jsem se jen zdržovala poblíž osady a hledala tvora, který by byl... mnou. Když jsem ale žádného nenalezla, musela jsem odcestovat dál. Matka mne s těžkým srdcem nechala jít. A tak započaly mé cesty.

 

Na cestách:

Od vesnice jsem se vzdálila směrem podél lesů Du Weldenvarden, protože hranice bývají nejvíce bezpečné. Mířila jsem ke Gil'eadu a možná i za něj. Mým lidem bylo toto město ozačováno, jako město boje. Cesta byla pomalá, ale hvozd mi naštěstí poskytoval dost na přežití. Pořád jsem si zkoušela ovládat živly. Vodu už jsem zvládala poměrně vyspěle, zato na vzduchu bylo ještě co zlepšovat. Na přespání jsem většinou našla nějaký skalní převis či strom, pod který by se dalo schovat. Po delší době jsem docestovala mezi jezero Isenstar a elfské lesy, kde jsem se znovu utábořila. Když jsem usnula, zdál se mi sen. Už ne s nezkrotným vodím koněm, ale v tom snu jsem létala. Bez problémů jsem létala v dešti. Rozhlédla jsem se okolo. Všude kolem nebylo nic. Jen já jako opeřený krkavec a déšť. Vzbudila jsem se a uvědomila si, že mi tím snem dává les nápovědu. Jen jsem nevědela kde hledat. Netušila jsem, jestli mé zvířecí tělo patří vráně nebo havranovi. Byl začátek podzimu a já odtušila, že se musím vrátit zpět, než přiletí opeření známí. Tito ptáci se totiž na konci podzimu zdržovali blízko druidské osady. Zamířila jsem tedy zpět k domovině, ale tentokrát přes lesy.

 

Dlouhá cesta domů:

Od jezera jsem zamířila k elfskému městu Kirtan. Potřebovala jsem si sešít oblečení od nějakých záděrek a neměla jsem nic, čím bych oděv spravila.  Zabloudila jsem tedy k jednomu hodnému elfovi, který mi kouzlem spravil vše porušené a nabídl mi přespání na týden. Znovu jsem si po dlouhé době zkoušela s oním elfem šerm se svou holí, ale protivník mi ji omilem zlomil. Po týdnu, kdy jsem měla odcházet mi daroval novou opatřenou kouzlem, které hůl zpevnilo. Nejprve jsem odmítala, ale hostitel na tom daru trval a tak jsem přijala. Hůl byla zdobená rytinami ve starověkkém jazyce. Bylo na ní napsáno "Osvobození" a "Pravda". Ano.. Od starších ve vesnici jsem se naučila základy Starověkého jazyka. Neumím sidce plyně, ale dorozumím se a i něco málo napíšu. Pomalu jsem se rozloučila a poděkovala za pohostinost. Pak jsem bez dalšího slova odešla. Zpět domů.

 

Poznání pravého strážce:

Cesta přes les byla zdlouhavá a klikatá, ale mě to vůbec nevadilo, protože jsem byla sama. Sama s hvozdem a se zvěří. Jak to mám ráda. Došla jsem až na hranici lesů určeném pro druidy. Zaváhala jsem. Musela jsem poznat. Znovu jsem zapochybovala, jestli by mě po tolika dnech přijali, kdybych přicestovala s prázdnou. S pochybami jsem překročila práh známého území, ale nezamířila jsem rovnou do vesnice. Hledala jsem Je. Okřídlené stíny, které mi pomohou poznat sama sebe. Vybudovala jsem si malou chatrč mezi osadou a hranicí a vyčkávala na konec podzimu. Když jsem se po dlouhé době dočkala, viděla jsem, jak přilétají. Byl to úžasný pohled. Ty tvory jsem milovala už od mala. Pomalu dosedávali na větve stromů a hledali si hnízdiště. Jen jsem je pozorovala. Při tom slastném pocitu jsem na nic jiného nemyslela. Jen na ně. V tu chvíli mi došlo, že se se mnou něco děje. Měnila jsem se. Na rukách mi rostlo peří a tělo se mi zkracovalo. Místo předních rukou jsem nyní měla křídla. Vzhlédla jsem  a... Na nic jiného jsem nečekala. Odrazila jsem se a letěla. Ne vysoko, ale letěla. Bylo to úžasné. Avšak každá hezká chvíle musí někdy skončit a mě už ubývaly síly. Vrávoravě jsem tedy přistála zpět na pevnou zem. Měnila jsem se zpět. Už jsem byla z té přeměny vysátá. Až teď jsem si uvědomila, že mi při proměně spadlo oblečení a já byla nejmíň stopadesát metrů od něho. V tuhle chvíli mi to bylo ale jedno. Nahá jsem došla k místu přeměny a oblékla se. Celá šťastná jsem si šla lehnout. Další dny jsem nezkoušela nic jiného než přeměnu. Byla jsem v ní ze začátku jen chvíli, ale po čase se mi interval prodlužoval, až jsem vydržela v opeřené podobě půl hodiny. Až teď jsem se rozhodla vrátit do vesnice. (V tuto dobu mi bylo okolo dvaceti.)

 

Znovu doma:

Po dlouhé době jsem přicestovala domů. Jelikož se už v těchto lesích vyznám mi cesta plynula rychleji.  Došla jsem k matce a řekla jí novinu. Ta celá šťastná běžela za strašími, aby mě znovu učili. Hned jsme začali s dalším tréninkem. To šlo hladce, protože jsem se formu už částečně naučila používat. Mezi lekcemi přeměny mi znovu zakomponovaly lekce s elementem vody, ledu a vzduchu. Také mě znovu zařadili do loveckých družin a s mladšími jsme se ještě přiučovali něco víc šermu s holí. Tou dobou jsem se seznámila s moc milým druidem jménem Deon Ferrah.  Tehdy mi ho představila matka. Prý je ze severnější vesnice. Seznámili jsme se natolik, že mohla druidská rasa pokračovat alespoň o jednoho potomka. Dostal od nás jméno Seens. Stejně jako má matka, jsem i jeho odkojila a svěřila do péče starších, aby ho naučili co nejvíce. Milovala jsem ho, jak jen svá matka může milovat syna a byla jsem pyšná na každý jeho pokrok. Učili ho stejně jako mne. Od začátku. Deon žil s námi jen do doby, kdy jsem Seense dala pod ruku mistrů. Poté odešel s tím, že musí pokračovat dál. Byl hodný a stýskalo se mi po něm. Dobře se o nás se synkem staral. Ale jak šel čas dál a dál, přestala jsem na něj skoro myslet. Nikdy na něj ale nezapomenu. Ne úplně. Po čase mi  matka ochořela a těsně před tím, než odešla, tak mi darovala onen kožený náramek s prastarými runami. Po tomto incidentu jsem se odvrátila od vesnice a zazlívala jsem starším, že jí nedokázali vyléčit. Proto jsem i s matčiným dědictvím odešla zase do svého příbytku mezi vsí a druidskou hranicí. Bylo mi líto synka, kterého jsem tam nechala, ale říkala jsem si, že za nějaký čas příjde sám. Po čase jsem pochopila, že se matce pomoct nedalo a v duši jsem odpustila starším. Čas od času jsem  jim přinesla nějaké zásoby a chodila jsem si hrát se Seensem, jinak jsem k nim zpátky nechodila. Sama jsem si vyryla do rákosu menší píšťalu, která mě uspokojovala tónem. Žila jsem tam. Uprostřed lesa. Trénovala den co den a den co den jsem se i zlepšovala v ovládání větrného elementu. Nebyla jsem sidce tak dobrá, jako můj otec, který dokázal skoro plně ovládat dva elementy, ale myslím, že jsem v oné činnosti zdatná. Také jsem se pořád často měnila a nyní jsem v havraní podobě dokázala vydržet hodinu. Věděla jsem ale, že dokážu víc a tak jsem se znovu vydala na cesty. Tentokrát za dobrým učitelem a hlavně lepším poznáním...


 

Dovednosti

Boj a lov:

Od mala mě učili zacházet s holí. I přes to, že se zdám být neškodná, dokážu pěkně klovnout. Umím i základy lukostřelby. S dýkou mě často neuvidíte, ale pokud ano, znamená to, že jsem v tíživé situaci.

 

Zacházení s holí - 4/7
Lukostřelba - 1,5/7
Zacházení s dýkou - 0,5/7


Magie:

Dlouho mne starší učili ovládat můj základní živel. Vodu. Po čase se k němu přidal i vzduch. Ten však neumím ovládat tolik zdatně, ale stejně mi trochu jde. K mému základnímu živlu patří led. I ten mě naučili mistři dobře užívat. Co se přeměny týče. Dokážu v ní zůstat okolo hodiny, ale jen když jsem plně odpočatá. Havraní podoba mě hodně vysiluje a proto se jí učím používat víc a víc, abych v ní dýl obstála.

 

Elementární magie: Voda, Vzduch (Učedník) - 3/7
Přeměna - 3/7


Ostatní:

Od starších jsem okoukala užívání bylinek a od matek vaření. Sama jsem se naučila hrát na mnou vyrobenou píšťalu z rákosu. Co se psaní a čtení týče, tak to není žádný zázrak. V lidském jazyce dokážu plyně číst i něco málo naškrábu, ale ve sterověkém dokážu jen něco málo přečíst.

Znalost bylinek - 1/7
Vaření - 1/7
Starověký jazyk - 1,5/7
Hra na píšťalu - 2/7
 

 

Rodina, vztahy a rasové názory

Rodina:

Matka- Jmenovala se Eann a byla na mne vždy hodná. Milovala jsem jí. Bohužel mi ochořela a odešla z říše živých. Měla dlouhé tmavohnědé rovné valsy a oči nosily vždy světle zelené jiskry štěstí. Užívala stejně jako já vodní
živel a její vnitřní zvíře byla sova pálená.

Otec- Jmenoval se Foran Doah. Nikdy potom jsem ho neviděla. Odešel před mým narozením. Jen vím, že byl mocným druidem a uměl ovládat plně dva živly. Zemi a vzduch. Jeho vnitřním zvířetem byl los. Matka jeho zvířecí podobu popisovala jako mohutného hnědavého lichokopytníka. Byl statný. Kdysi mohl i nastoupit do rady druidů, ale odmítl a potom odcestoval. Nechal nás s matkou ve vesnici, aniž by se rozloučil. Byla to však jeho volba a já doufám, že své znalosti předává i v jiných vesnicích.  Růst se mu též zastavil později. Vypadal (dle popisů matky) tak na sedmadvacet let.

Otec Seense- Deon Ferrah. Milý muž, jenž se umí měnit na pumu. Ovládá zemní magii a vcelku v ní vyniká. Má dlouhé půvabné tmavohnědé až bronzové vlasy a hnědé oči se zlatými kroužky okolo zorniček. Tu dobu co se mnou byl byl šťastný a vypadal uvolněně. Vždy mi bude chybět a jestli ho ještě někdy uvidím, tak mě těžko dostane ze zorného pole.

Syn- S Deonem jsme mu dali jméno Seens (Síns). Je to hodný chlapec, který má rád přírodu a rád i v brzkém věku pomáhá ostatním. Ale kuráž se u něho nezapře. Má tmavohnědé krátké vlasy a hnědozelené oči. Když jsem odešla z lesů, bylo mu čtrnáct let a tehdy ho chytil vodní element. Vnitřního ochránce zatím nenašel.

Mistři- Nebo, jak se jim říká "starší". Brala jsem je též za svou rodinu, protože mě mnohému naučili. I přes to, že nebyli biologickou rodinou jsem je měla ráda.

 

Rasy:

Druidi- Většinu svého druhu považuji za rodinu a ke starším a moudřejším chovám respekt a úctu. Mladší beru jako bratry a sestry.

Lidé- Příjdou mi jako zaostalí a né moc zruční tvorové. Dokáží jen kázat a ničit. Sidce jsem se ještě s žádným nesetkala, ale z vyprávění starších jsem pochopila, že to jsou vládychtiví pitomci.

Trpaslíci- Též jsem je nikdy neviděla, jako většinu ras krom elfů, ale trpaslíci mi připadají neškodně. Sidce nechovají respekt k přírodě ale alespoň ji neničí. Jen si přetvařují vlastní kamenná prostředí kde žijí.

Elfové- K většině elfů chovám respekt, neboť mi jeden z nich pomohl na cestě domů. Dokud tedy nepotkám nějakého arogantního nebo hodně sebevědomého, což věčina elfů bývá, jsem v klidu.

Draci a kočkodlaci- Draky i kočkodlaky beru jako záhadné tvory opředené různými a spletitými hádankami. K těmto tvorům chovám veliký respekt.

Stínové- Tuto rasu přímo nenávidím. Zato je ale zvláštním způsobem chápu. Z vyprávění mistrů jsem zjistila, jaké dokáží napáchat škody. Vypalování hvozdů je u nich na denním pořádku. Kdybych nějakého střetla, určitě bych na něj nadosmrti nezapoměla.


 

Majetek

Oblečení:

Jaro a podzim- Tmavě zelená tunika s dlouhým rukávem, prošívaná tmavěhnědá  vesta, vyšší ale lehčí tmavěhnědé kožené boty, teplejší hnědavé kalhoty
Léto- Lněná světlezelená tunika s krátkým rukávem, tříčtvrteční tmavěhnědé lněné kalhoty, lehké kožené kotníčkové boty
Zima- Tmavě hnědý až černavý kožený plášť vystlaný jemnou kožešinou, delší kožešina přes ramena, tmavěhnědé kožené kalhoty též vystlané kožešinou, vyšší kozačky jak jinak než z tmavé kůže, jejich lem je jak jinak než s kožešinou

 

Zbraně:

Hůl zpevněná kouzlem - dar od elfa z města Kirtan
Mnou vyrobený luk, šest šípů a toulec
U sebe pro případ nouze nosím dýku z paroží

 

Ostatní:

Torna - dědictví od matky
Kožený náramek - dar od matky
Pár bylin
Mnou vyřezaná píšťala

 

Dům:

Příbytek z větví mezi rodnou vesnicí a hranicí hvozdu druidů


 

Kontakt:

Email: tendicek100@seznam.cz

 

 

Jiné rasy:

Sian - kočkodlačice
 

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělá
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   X zlatých

 


- Autor webu: Správce říše - Autor skinu: Morcelwen Poicë