TOPlist
Začátečník 1836 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Yoseňané - Žena
Dne: 01.09.2018 08:19:01 FB



Alyethi

 

 

 

 

Jméno: Alyethi
Typ postavy: Mechanická
Rasa: Elf
Pohlaví: Žena
Věk: 97
 
Jazyky:
Samozřejmě starověký jazyk. Jazyk lidí zatím neovládá zcela plynně a občas má problém si vzpomenout na nějaké slovo, ale pilně studuje dál.
 
Podoba:
Pohlédnete do elfčina obličeje, a ihned vás zamrazí z pronikavého pohledu ledově modrých očí, které jakoby se vám zavrtávaly až do nejvzdálenějších hlubin duše. Když se po nesnesitelných pár vteřinách konečně donutíte odvrátit pohled, zjistíte, že se elfka tichounce směje. Její smích není hlasitější než šepot listí všude okolo, ale i přesto vám dodá dostatek odvahy na to, abyste znovu pohlédli do jejího obličeje a pokusili se odkrýt alespoň malou část tajemství, skrývající se za sešikmenýma očima, které už vám teď místo nemilosrdných ledových planin připomínají spíše pomněnky. Vidíte, že se uprostřed elfčina obličeje skví dlouhý, ladně tvarovaný nos, a pod ním jsou téměř bezchybná ústa nyní zkřivená do mírného úsměvu. Oválnou tvář jí rámují dlouhé, u konečků trochu zvlněné vlasy, které se na slunci lesknou jako tekuté stříbro, a kdyby nebyly její oči tak nádherné a zároveň děsivé, řekli byste si, že právě vlasy jsou to nejkrásnější na elfčině těle. Když pohledem bloudíte směrem dolů, všimnete si, že se na levé straně jejího krku vyskytuje malá, sotva patrná jizva. Trošku se zachvějete když si představíte, jak k ní mohla přijít. Kdyby tehdy špička meče proťala elfčinu kůži jen o pár milimetrů vedle, pravděpodobně by její s-myslí-jiných-hrající-si-oči navždy pohasly. Celé Alyethino tělo je stejně půvabné jako těla ostatních elfů. Ve srovnání s lidmi je vysoká, ale podle elfských měřítek je její výška průměrná. Jako všichni ostatní příslušníci její rasy si potrpí na vkusném oblečení, nejraději však má svoje tmavě zelené šaty utkané z lámarae, které ostře kontrastují s jejími vlasy a doma v Ellesméře je nosí skoro pořád.
 
Povaha:
Alyethina povaha je velmi vyrovnaná a klidná. Tak jako většina elfů umí skvěle skrývat emoce a jen tak ji něco nerozhodí. Mluví jen málo, ale ráda občas své pocity vyjadřuje písněmi. Stejně je ale, když zpívá, těžké uhodnout, jestli zpívá zrovna o jejích vlastních emocích. Zná své schopnosti, ale i přesto se někdy podceňuje a nemá příliš velké sebevědomí. Poté, co ztratila otce, si vybudovala negativní vztah ke Království, ale ví, že Galbatorixovi nemá šanci se vyrovnat, takže ani neuvažuje o pomstě. Je ráda, že se narodila jako elfka a že nespadá pod jeho nadvládu.
 
Historie:
Vyrůstala u rodičů, Ewreen a Sëgieda, kteří pro ni byli vším. Její matka Ewreen nadevše milovala rostliny, celé dny jim zpívala a znala snad všechny druhy květin, stromů a keřů v Alagaesii. U stromu Menoa strávila více času, než kdejaký jiný elf, když obdivovala jeho pomalu plynoucí, téměř nadpozemské vědomí. Alyethi zdědila její lásku po ní, zčásti i proto, že většinu svého dětství pozorovala matku při práci, a poznávání rostlin jí přirozeně odjakživa fascinovalo. Její otec, Sëgied, byl jedním z dvanácti strážců-kouzelníků královny Islanzádí. Alyethi ho vídala jen zřídka, ale chápala, jakou důležitou pozici zastává, a i přes to ho měla velmi ráda. Říkával jí, že je důležité umět bránit především samu sebe, v případě potřeby i své blízké, a proto Alyethi už ve velmi útlém věku naučil střílet z luku. Když Sëgieda zavraždilo Království při ochraně Islanzádí, jeho žena i dcera se ještě urputněji začaly věnovat svým zájmům a povinnostem, jednak aby se uživily, ale hlavně proto, aby tolik nemyslely na zármutek usídlený hluboko v jejich srdcích. Lukostřelba se stala Alyethinou denní rutinou, jakýmsi magickým rituálem, a útěchu nacházela i ve zpívání rostlinám spolu s Ewreen. Trochu se naučila hrát na harfu, aby později mohla doprovázet samu sebe při zpěvu svých nekonečných teskných písní, během kterých náhodné posluchače zachvátil pocit, jako by už nikdy neměli být šťastní. Ale čas plynul a říká se, že nic netrvá věčně. Po několika letech písně mladé elfky postupně utichaly, až je nahradilo ticho. Ticho, při kterém Alyethi studovala jazyky, písmo, historii, přírodu, počty, zkrátka všechno, co může elfa zajímat. Pod vedením starého mistra se pečlivě učila věci, o kterých nikdy před tím neslyšela, ale které bylo pro elfy velmi užitečné znát. Když dokončila tohle studium, matka ji naučila základy kouzlení. Alyethi měla nadání po Sëgiedovi, a proto se učila velmi rychle. Zanedlouho se jí s pomocí Ewreen podařilo vyzpívat z dubu luk, který plnil svou úlohu lépe než menší, který jí kdysi daroval otec. Od té doby probíhá jejich živou vcelku poklidně. Uběhly další roky, během kterých se mladá elfka zdokonalovala ve svých dovednostech a upevňovala své vědomosti. Ví, že kdyby to bylo nutné, pravděpodobně by se dokázala sama uživit, či přežít v divočině. Možná i proto se nedávno v její mysli utvořilo malé smítko nespokojenosti s dosavadním životem. Alyethi si uvědomila, že navzdory tomu, že nazpaměť zná mapu Alagaesie, nikdy neopustila Ellesméru, a že kousíček její duše pomaličku začíná toužit po dobrodružství.
 
Schopnosti:
Alyethi je na svůj věk inteligentní a vzdělaná. Ovládá základy magie starověkého jazyka. Umí psát i číst jak elfské Liduen Kvaedhí, tak lidské runy. Zajímá se o rostliny, umí rozpoznat hodně druhů a zná jejich účinky, což je vzájemně propojeno i s léčitelstvím. Umí zpívat a hrát na harfu jednoduché melodie. V lukostřelbě se jí málokdo vyrovná, ale bojovat mečem ani ničím jiným neumí.
 
Lukostřelba 2/7
Hra na harfu 1/7
Rozpoznávání rostlin 2/7
Léčitelství 1/7
Magie starověkého jazyka 2/7

 

Začátečník 4147 Mistr

Napsal: Rhunön | Kategorie: Elfové - Žena
Dne: 31.08.2018 16:18:10 FB



Miko

 

(detail tváře)


Jméno

  • Miko Mahtar (Bojovník - přízvisko, které dostala od Assaliana)
  • Své elfské jméno - Atanvarnë Allsyë Reloen - už téměř zapomněla, ale je to jedna z mála věcí, které prozrazují co bylo před ztrátou paměti.

Věk: Další věcí, již si pamatuje je, že se narodila 15. 5. 3141 (125 let)
Pohlaví: Žena
Rasa: Čistokrevná elfka
Strana: Miko se nepřiklání k žádné straně, i když její mistr jí pověděl mnoho důvodů proč nenávidět krále, ovšem ona si svůj život chce řídit sama a bez závazků pokud možno.
Náboženství: Věří v to, že osud si každý píšeme sami. Taky věří v sebe a naději.
Povolání: Gladiátorka (Nedávno vykoupena - sebou, protože utekla)
Motto

  • „Tvůj život je tak krásný, jaký si ho uděláš ty!”
  • „Žádné sliby, žádné problémy.”

Jazyky

  • Starověký
  • Lidský centrální - v minulosti, již si nepamatuje, se učila tento jazyk a později ji to učily děti, které byly spolu s ní zajaty otrokáři. Časem pak se v něm s pomocí Assaliana zdokonalovala a do toho se naučila slangovou mluvu gladiátorů a uhlazenou mluvu šlechticů - diváků.
  • Lámavě jazyk Kočovných kmenů (naučila se ho od Assaliana, pro kterého byl tento jazyk rodným)

 

 

Vzhled:

Když se na Miko podíváte poprvé, tak si všimnete, že na ženu má trošku širší ramena. Její postava je silná a celkem svalnatá, ale štíhlá. Tato dívka je vysoká tak jak elfové bývají….takže nějak jako průměrný muž. Taky si hned nevšimnete prsou, protože je mívá stažená, čehož si všimnete pokud ji zastihnete svlečenou od pasu nahoru. Během chvilky si všimnete, že má klučičí sestřih a neklopí zrak před pohledy mužů, jako to dívky dělávají. Z krátkých vlasů jí vyčuhují špičaté uši, které drží mnoho lidí dál z její blízkosti.

 

Při bližším průzkumu si všimnete temně hnědé barvy vlasů, která na slunci vypadá o mnoho světlejší. Skutečně jsou zcela na krátko střižené a ježaté, ale spolu se stejně zbarveným obočím tvoří přírodní zvýraznění světle modrých očí, lemovaných hustýma řasama. Nos je symetricky umístěn, aby odděloval jednu polovinu tváře od druhé. Tváře jsou v okolí nosu pokryté nenápadnými, světlými pihami. Poměrně dost plné rty, s horním rtem trochu tenčím, mají zdravou načervenalou barvu a brada pod nimi tak ztrácí důležitost a výraznost. Jak již bylo řečeno, tak prsa si stahuje, ale když nejsou skryté, tak jsou tak nějak do dlaně. Pod nimi je ploché, lehce vyrýsované bříško a lehce vystouplé boky zvýrazňující útlý pas. Pevné stehna a lýtka nesou drsná chodidla s klenbou. Drsné jsou i její dlaně s mnoha mozoly, které však nebolí a jen zdůrazňují, že dře a je zvyklá na manuální práci. Miko očividně správně drží své tělo. Její ohebná postava je vždy vzpřímená a narovnaná, ať je sebevíce unavená a krok i pohled je hrdý a sebevědomý.

 

Miko si zvykla nosit lněnou ne příliš obepínavou halenu s jednoduše zdobenou kazajkou z vydělané ovčí kůže. Svá prsa do haleny stahuje pevně a rozhodně stahovacím pásem, aby byla co nejméně viditelná. Poměrně lehké a volnější kalhoty šedohnědé barvy jsou věčně zašpiněné od hlíny či krve, takže si často musí brát nové, štěstí že jich má dost. Na nohou na veřejnosti nosí lehké sandály s přezkou přes nárt a kolem paty, ale v aréně a soukromí boty nenosí. Pokud se vyžaduje nějaké slušnější oblečení, tak si vezme buďto sněhobílou halenu se stříbrným vyšíváním, k tomu hnědou kazajku a stejnobarevné kožené kalhoty s vyšším pasem a jezdeckou obuví nebo společenské šaty v černé barvě až k zemi a s širokými černými rukávy pod pas, které jsou pod prsy svázané ozdobnou zlatou šňůrkou. Málokdy na ní je jiný šperk než ten, který jí připomíná její život před ztrátou paměti. (Viz. Majetek) Jako jediný který si místo něj občas k šatům nebo společenskému oděvu vezme je řetízek od jejího mistra. Jelikož se svými vlasy mnoho účesů vymyslet nemůže, tak si je čas od času alespoň učeše, aby netrčely na všechny světové strany a občas si kolem skrání zaplete tenký, krátký copánek. Pokud je chladno tak si přes obvyklé oblečení přehodí jen teplý, nepromokavý plášť a na ruce navlékne rukavice, které jsou jako druhá kůže, ale i přes svou tenkost příjemně hřejí. Jednou za čas do společnosti dá přednost kabátu uvnitř kterého je ovčí kožich a na límci kožíšek norka. Má ho velice ráda, ale zbytečně jej nevytahuje.

 

Charakter:

„Když jsem ji poprvé spatřil jako mladé děvče, tak vypadala ztraceně a nesměle, ale zvládla překvapit tím jak se dovede smířit se svým osudem. Časem se její výraz začal měnit spolu s postojem. Vždy se tvářila sebevědomě, plna energie, hrdě nesla postavu a hlavu držela vzpřímeně. Nikdy nevypadala, že by se bála čelit nějaké výzvě, protože věděla jakého cíle chce dosáhnout a co chce splnit. Nicméně časem jsem takhle na veřejnosti na první pohled dokázal jen stěží odhadnout co se chystá udělat. Rozdávala často úsměvy a působila na okolí sympaticky - ovšem pokud jí nebyly vidět uši. Její lehký a téměř taneční krok vzbuzoval vždy v lidech trochu strach, ale nikdy ho neměnila na lidský, těžkopádný. Nebála se ukázat kým je.” - Assalian

 

„Teď když už jsem starší vím, že bát se světa kolem není správné. Jistě, určitý respekt tam je, ale kdybych se bála světa, tak bych se bála o sebe. Nikdy by nevyniknul můj temperament. Abych se prodrala veškerým hnojem světa, tak musím být trochu jako svině - nebát se v tom vyráchat, ale taky to moci dát ostatním sežrat. Dokážu si jít čestně za svým, ale občas se se ctí dál neposunu. Někdy je důležité uvědomit si, že pravé já není nutné skrývat, jen s ním umět zacházet tak, aby lidé hledali co je pravé já a mysleli si něco o přetvářce. Pravdou je, že maska moc neskrývá mou pravou osobnost, jen skrývá ty emoce, které projevit nechci. Čím více je skrývám, tak tím více je těžké obyčejně mírnější záchvěv emocí ukázat, ale když vybouchnou jako sopka, tak se projeví v plné síle.” - Miko

 

Miko - ač to třeba netuší - má sklony k nerozvážným rozhodnutím a jen díky tréninku a aréně je dovedla usměrnit tak, aby ty spontánní neměly vždy přednost nad rozumem. Někdy sama netuší co je správné a co zlé, ale důvěřuje svým instinktům, výchově a srdci. Nenechá se tak snadno zmást, ale i s ní občas život zamává, nicméně si z toho tolik nedělá a snaží si udržet dobrou, optimistickou náladu, ovšem když vybouchne, tak je to něco. Díky bohu, že to dokáže dostat ven poměrně rychle. Občas má sama pocit, že slovo zklamání v jejím slovníku chybí, protože se vždy snaží a když se něco nepodaří teď tak jednou určitě. Uvnitř sebe chová v tajnosti jistou pýchu a sebelásku. Miko je tak trochu egoistická mrcha k lidem které nezná, ale s přáteli to myslí vždy dobře - ať se chová jak se chová. Díky výchově je velice čestná a pravdomluvná a ačkoliv si to nepamatuje, tak si ve výchově před ztrátou paměti osvojila touhu chránit slabé a poznávat nové - její až nemožná touha poznávat často hraničí se závislostí a vzhledem k tomu jaké je povahy je to až s podivem, že takový 'rebel’ jako je právě Miko je tak pilný a zvídavý v oblasti vzdělání. Psychicky je silnější, než se může na první pohled zdát, ale i ona má občas slabší chvilky. Hluboko v jejím nitru je něco, co nedokáže otevřít, je tam takové jádro obalené mlhou - předpokládá, že to jsou vzpomínky z jejího dětství a životem předtím. Je tam touha po domově, po pravdě, spravedlnosti, po dobrodružství… po rodině a poznání. Je to sebevědomá elfka ochotná riskovat všechno, aby získala co chce, protože to jediné v životě poznala. Risk a měla z něj vždy zisk, protože ačkoliv to mnohdy dopadlo tak, že se to obrátilo proti ní, tak to byla zkušenost do životních cest. Někdy se stane, že stejnou chybu udělá víckrát i když ví jaká je to hloupost a nebo občas impulzivně zapomene myslet než něco udělá či řekne a pak je na omluvy pozdě, ale snaží se nevzdávat a opravdu dojít do cíle, což je zajímavé vzhledem k tomu, že na opačnou stranu spoustu věcí nedokončila, protože ji omrzely a podobně. Nikdy nedává najevo zda se jí porážka dotkla, ale umí ji uznat. Nikdy se nevysmívá tomu kdo prohrál, ačkoliv má z výhry jakési škodolibé potěšení. Dokáže být opravdu nepříjemná a nebo hodně ironická a vulgární. Zároveň ocení, když jí někdo na její sarkastické slova obratně odpoví s bohatou slovní zásobou. Je to zarputilá knihomolka a miluje vše co se obtáčí okolo mystérií. Chodí vždy hrdě a neukazuje jak moc je unavená, či pomlácená. Bolest raději skryje a pak si lamentuje. Miluje smích. Ať už ten pocit svobody a klidu, kdy se směje ona, nebo radost, kterou cítí, když se někdo jí blízký směje. Ráda se stará o ty, na kterých jí záleží a dává jíïm tak najevo svou lásku, i když občas se chová jakoby … jako potvora. Ale ráda říká, že lehkou šikanou projevuje lásku. Takže některé věci u ní jsou pro ostatní nepříjemné, ale nic na co by si nešlo zvyknout.  - “I když tančíš s ďáblem, ďábla nezměníš, ďábel změní tebe.”

 

Názory:

  • Elfové - Její vlastní krev, rodina, kterou nikdy zcela nepopře a ani nechce, nebo možná chce, ale nedokáže to, protože je slabá. Ne na duši, ale nějaká její část je slabá, schoulená do klubíčka a neochotná si přiznat, že už tam až tak moc nepatří. Často si klade otázky typu - přijali by ji? Pohrdali by tím co kdy dělala? Dokázala by vystoupit na světlo? Co když na ni i její rod dávno zapomněl? Žije tam ještě někde někdo z její rodiny?
  • Lidé - Rodina. Hodně elfů říká, že jsou chamtiví, marniví a egoističtí, opravdu tomu tak je, ale kdo svým způsobem není? Miko je bere jako rodinu. Umí být shovívaví, trpěliví a skvělí, nemusí být nutně takoví, jaké je ukazují ve světle elfové. Umí se uvolnit a ukázat emoce, uvědomují si, že jejich život je krátký a nedělá jim problém zpívat a tančit, ať vypadají sebehůř. Umí být zábavní a někteří jsou dobrými učiteli.
  • Druidé a kočkodlaci - z minulosti si vybavila jen to, že jejich výskyt není nijak častý, tedy vzhledem k nedostatečným znalostem si na ně neutvořila žáden názor. Prozatím.
  • Víly - O těchto stvořeních ví vlastně jen z knih. Vedli s nimi válku, ale poté přišel na řadu mír. Velice by ji zajímalo, jestli jsou opravdu takové… kouzelně nevinné, jak jí je kdysi vylíčila jedna kniha. Doufá, že se jednou s nějakou potká a bude ji moct poznat blíže.
  • Trpaslíci - Národ houževnatých, byť drobnějších lidí. Předpokládá, že trpaslíci mají nějaký pádnější důvod nemít elfy a jiné rasy v lásce, ale zatím nad tím nějak zvlášť hlouběji neuvažovala, ani se nepokoušela dopátrat pravdy.
  • Urgalové - Rohaté hnusné bestie? Proč ne, každý má svůj názor. Nicméně Miko kdysi studovala urgaly v lesích (zcela určitě, protože si ty informace na základě Assalianovy poznámky kdysi vybavila) a docela ji překvapilo, že ve skutečnosti možná nejsou tak špatní. Rozhodně nevěří těm věcem, že by měli být vyhlazeni. Vždyť lidé a draci také byli dříve považováni za zvířata, ale nikdo je hned nenazýval bestiemi. Jasně nevypadají nijak vábně, ale to neznamená, že by museli být o tolik horší než kterýkoliv jiný národ.
  • Draci - Za vše mluví snad už jen to, že by chtěla být (zcela nesmyslně) Dračím jezdcem a plachtit vzduchem. Miluje draky a vše okolo nich. Zná o nich snad všechny legendy a příběhy a nikdy nepolevila v lásce a úctě k nim. Miluje je i vše okolo nich.

Příběh:

  • Počátek života
  • Narodila ses do podivného světa jako svíčka jsi předurčena k šíření toho ohně - You were born (Cloud Cult)

„Syë se narodila dvěma milujícím rodičům - Taürme a Altÿrielovi Reloen. Narodila se o něco dříve, než-li se narodit měla, ale i přes mírné obavy rodičů sílila a prospívala. Dali jí jméno Atanvarnë Allsyë Reloen. Allsyë proto, že se narodila za divoké bouře, která v noci jejího narození stihla Ceris...“ řekla se smutným úsměvem starší elfka mladé srnce, kterou krmila. Ta na ni upřela inteligentní oči téměř černé barvy, jakoby ji pobízela k pokračování. A elfka ji vyslyšela. „Vychovávali ji s nejlepším svědomím a vědomím. Učili ji cti, písmu, čtení, počítání… učili ji plavat a jezdit na koni a nedržet se stranou od nepráví, bránit slabší a sama zůstat silnou. Rádi rozvíjeli její touhu poznávat tím, že ji učili hvězdy, svátky, dějiny Alagaësie, uměla i recitovat některá z jednodušších děl a naučila se mluvit lidským jazykem - ovšem ne zcela, protože ani slovní zásoba jejích rodïčů nebyla tak rozsáhlá, aby vyplnila mezery.”

 

 

  • Před novým začátkem
  • A z očí chtíč jí plá, když háže do neznáma dvě křehké snítky rudých gladiol. - Morituri Te Salutant (Karel Kryl)

Neznámá elfka, s vlasy dosud neprotkanými šedí času, hodila zvířeti další kus pochutiny a s povzdechem pokračovala ve svém příběhu. „Maličká Syë vyrostla v malou holčinu. Vypadala mladě - tak na dvanáct let. Hrála si s dalšími dětmi a pamatovala si vše, co se učila a tyto dovednosti dále rozvíjela. Pak ale začala válka dračích jezdců. Když její otec Altÿriel Reloen odešel bojovat proti přívržencům nynějšího krále, tak jí na rozloučenou daroval k narozeninám přívěsek - měsíční kámen na jehož zadní straně byl plíšek s jejím jménem vyrytým do kovu. Byl to překrásný šperk, který od té chvíle nosila... Syë chtivá se dál učit i po otcově odchodu se učila poznávat byliny a jedovaté rostliny a jak je využít, pokud by někoho chtěla vyléčit, či otrávit. Toužila poznat zákoutí magie, protože chránit si mysl a nebo s ní útočit či zkoumat okolí jí přišlo málo. Matka ji však až na pár základních léčivých kouzel a pár těch jimiž zjistí, zda v jídle či pití není jed, nenaučila nic. V den jejích  narozenin přišel dopis. Dopis, který změnil jejich život. Zcela. Stálo v něm, že Altÿriel Reloen padl v boji a jeho choť - Taürme Reloen - má veškerou soustrast, kterou jí jakožto bratr v boji smí velitel jednotky poskytnout. O pár dní později mu šly k  hrobu, který pro jeho památku vytvořily. Šly mu dát poslední sbohem. Od té chvíle tam chodily každý rok až do doby, kdy Syë oslavila 60 narozeniny. Ten den jako každé její narozeniny šly na hrob. Už několik dní před tímto dnem se nebe stahovalo, až to vyvrcholilo nemilosrdnou, prudkou bouří, která jejich stesk po otci vystihovala. Taürme plakala na kolenou a neohlížela se po malé, která místo aby šla a na hrob položila předem připravenou kytici, tak si usmyslila, že půjde za divoké bouře k rozbouřené vodě. Stojíc na visutém břehu kvítí vhodila do vody s očima upřenýma do zuřivě šedomodrých oblak s příslibem pomsty. V tu chvíli, kdy si Taürme všimla nepřítomnosti Syi, tak se břeh - značně podemletý divokou řekou - utrhl a s dvojím výkřikem se matka s dcerou viděly naposledy.“ Stařena vstala, osušila slzy a odešla z mýtiny přemýšlet o dalších osudech mladé Syi, která zmizela před 65 lety.

 

  • Nový začátek
  • Probuď se a proměň svět okolo tebe v porozumění… - Heroes (Måns Zelmerlöw)

Když jsem se probrala, tak jsem ležela na tvrdém povrchu, který co chvíli poskočil a mučil mé pomlácené tělo. V krku jsem měla vyprahlo a vláčné svaly odmítaly spolupracovat. Lehké bylo pomyslet a těžké konat. A když jsem pak uviděla těžké okovy svírající má útlá zápěstí a kotníky, tak jsem myslela, že už nemám naději. To je to první co si pamatuji.
Až později mi řekli, že voda - zdivočela po bouři - mě donesla ke břehům města. Prý mě vytáhl můj prozatimní pán - otrokář (nebo-li obchodník s bílým masem) Tristan (nechal mě prý žít, protože by mohl od Galbatorixe dostat dobrou sumu za to, že jsem elfka - později to bylo kvůli mé opatrnosti, že mi krátké vlasy zakrývaly uši). Hnusilo se mi jeho jméno. Nevěděla jsem co, nebo kdo je otrokář, ale obchod s bílým masem jsem chápala dokonale. Některým slovům jsem nerozuměla, až ostatní děti, když se po čase osmělily, mě učily se správnou výslovností nová slova tak, že ukazovaly na jednotlivé předměty, naznačovaly činnosti a podobně. Miko mi začaly říkat nejprve z legrace, protože když mi prozradily jak říkají tomu sladkému co jsme jednou pili - mléko - tak jsem to zopakovala špatně a vynechala písmeno L. Zpočátku to opravdu bylo spíše posměšně, ale brzy se to ujalo a stalo se z toho jméno. Alespoň nějaké jsem měla, když jsem nevěděla kdo jsem. Když jsem po nějaké době lépe rozuměla, tak mi pověděly, že Tristan mi ukradl přívěšek, se kterým mě našel. Prý to byl bílý kámen. Nechal si ho u sebe - zastrčený za opaskem.

 

Co je to? Ptala jsem se sama sebe, když jsem pila nasládlou bílou tekutinu. Svou konzistencí se mohla rovnat vodě, ale voda to nebyla, tím jsem si byla jistá.
„Co to je?”
„To je mlíko.”
„M-iko?”
„Mlíko ty Miko…”

 

  • Vykoupení
  • Co bylo mé mi dej, rány zahoj hned, osud převracej.... - Na vlásku (Pohádka)

Ty děti mě naučily se orientovat v čase a naučily mě jejich názvům pro dny, měsíce a svátky. Poznávala jsem stále nová a nová slova a plynule začínala mluvit. Novou informací pro mě bylo, že mě nalezli 18.5, ale vzhledem k tomu, že jsem neuměla v lidském jazyce počítat, tak mě to musely nejprve naučit, i když sami to uměli jen do 20, ale to nevadí, později jsem se toho ještě naučila…
Po nějakých třech měsících cestování z města do města, kde nás vždy na celý den vystavili a postupně nás ubývalo, jsme dorazili do města zvaného Kuasta - přístavní město - blesklo mi hlavou. Netušila jsem, kde se to tam vzalo, ale s některými podněty, slovy a názvy, jsem si od té chvíle vybavovala jednotlivé informace, které jsem se určitě musela učit ještě před tím, než se ze mě stalo to co jsem nyní byla. V Kuastě nás, jako již tolikrát dříve, vytáhli za řetěz, kterým byly naše okovy na rukou spojené v rozestupech ven a postavili nás do řady. Téměř jako by jsme čekali na porážku. Na nestinném nádvoří nás nemilosrdně pálilo slunce, občas někdo upadl téměř v mdlobách vyčerpáním a v bolestech hlavy, načež ho ochrstli ledovou vodou, surově postavili na nohy a stáli jsme dál. Když mě Tristan vedl, tak jsem využila příležitosti a nenápadně si ukradla přívěšek zpět. Abych jej skryla, tak jsem byla nucena si ho strčit do spodního prádla, protože košilí téměř ke kolenům by propadl. Lidé si nás prohlíželi jako dobytek a také nás tak očividně hodnotili. Přede mnou se chránili prsty před zlem. Nechápala jsem proč, dokud mi Rosa neprozradila, že je to kvůli tomu co jsem. Že jsem elf. Pak kolem večera, kdy nás už chtěli nahnat zpět do povozu, tak přišel muž.

 

Přišel až ke mě. Zvedla jsem k němu horkem a prachem zarudlé, suché oči a s hranou odvahou se mu dívala do očí. Bolestí se mi podlamovala kolena a třeštila mi hlava, hořelo mi celé tělo tím jak mě spálilo slunce do ruda a ramena jsem hrbila vyčerpáním. Přesto jsem tu hlavu zvedla a pohled mu s odevzdaností opětovala. Byl mladý, zjizvený a měl vousy. Usmál se a zkroutil ruku mě známým způsobem a ze rtů mu sklouzlo:
„Atra esterní ono thelduin, Älfa.”
V šoku jsem na něj nějakou chvíli jen hleděla, protože jsem neočekávala, že kdy ještě svou řeč uslyším. Nakonec jsem to překonala a i přes řetěz svou ruku taktéž zkroutila a odpověděla druhou částí pozdravu.

„Mor´ranr lífa unin hjarta onr, Atan.”

Kde se tady vzal?

„Zítra si ji vyzvednu, tak ne že se jí něco stane!”

Zakřičel směrem k Tristanovi.

 

 

Ten večer byl velice zvláštní, protože Tristan přišel na to, že mu zmizel přívěsek zpoza opasku. Přišel mezi otroky, kteří ač byli odpojení, tak okovy na nohách a rukách měli stále. Byli jsme na placu, který vytvořili tím, že kolem nás rozestavěli do kruhu kavalkádu. V jeho ruce byly dvě hole, ale jednu odložil, pro lepší manipulaci. Popadl za košili nejbližšího otroka a švihl ho přes záda, až se prohl. Byla to zrovna Rosa, má nejbližší kamarádka. Chtěl vědět kdo ten šperk ukradl. Ovšem místo abych se přiznala a nechala se zbít já, tak se mi v hlavě ozval vtíravý hlas:

 

„Nikdy nepřihlížej nepráví! Braň slabší!”
Uposlechla jsem a rychlým pohybem se dostala k opuštěné holi a lehce nemotorně kvůli poutům švihla otrokáře přes spánek. Padl k zemi. Chtěla jsem švihnout znovu, ale o dřevo se lehce zachytil meč, který úder odklonil do země a ta mi vyletěla z ruky na druhou stranu, než jsem stála. Rychle jsem se chopila té, kterou držel otrokář a tak, tak jsem ji stihla zvednout kolmo k úderu meče padajícího na mou hlavu. Před záplavou třísek a ze strachu jsem sklonila hlavu a upustila nyní dva nepotřebné kusy dřívější hole. Za řetěz mezi pouty na zápěstích se chopila ruka a donutila mě se zvednout z kleku kam mě úder srazil. Přinutila jsem se zvednout hlavu a znovu jsem se setkala s potměšilým úsměvem muže z tržiště. Uchopil mě jednou rukou kolem pasu a hodil mě jako pytel na koně. Sám vysedl a rozjel se pevně mě držíc, abych tolik neskákala a nespadla hlavně. Otrokáři za ním něco zavolali, ale přestali, když jim zmizel z dohledu.

 

  • Bojuj!
  • Žádné litování, žádná překážka... - Glorious (Måns Zelmerlöw)

Muž, kterým mě s sebou odvedl, si říkal Assalian Mahtar. Dozvěděla jsem se, že jeho matkou byla žena z Kočovných kmenů, která se přidala k Vardenům a tam otěhotněla s nějakým člověkem. Z tohoto spojení se narodil Assalian. Bylo mu nějakých 20 let teprve, ale přežil a zajali ho otrokáři, podobně jako mě. Od té chvíle mi o sobě nic víc neřekl. Ale od té chvíle mě každou volnou hodinu učil. Často to byl lidský jazyk, na můj popud občas i jazyk jeho matky - Kočovný - a zároveň jsme si paměť osvěžovali rozhovory v mém jazyce, který se naučil u 'starých přátel’. Zdokonalil mé znalosti, které mi předávaly děti od otrokářů, na které jsem se steskem vzpomínala. Chodili jsme si čas od času zaplavat a občas si udělali vyjížďku do lesa, kam jsme šli lovit. I přes počáteční nechuť mě naučil jíst maso. Při první jízdě a koupání v jezeře, jsem v mysli uviděla záblesk maličkého děvčete až příliš podobného mě, jak se poprvé seznamuje se svým koněm, jak se učí jezdit, padá a nasedá...jak se později prohání na koni bez sedla s závodí s větrem… také jak nechce do hloubky, ale časem se z máchání vyvolaného panikou za pomoci osob zahalených v mlze stává koordinovaný pohyb a potom jak plave jako ryba nad i pod hladinou ve svém živlu. Byly to vzpomínky. Vždy se rozplynuly, ale už mi v podvědomí zůstaly. Čím dál více jsem chtěla vědět kdo a co jsem. Kdo je moje rodina. Co se stalo a proč si nic nepamatuji. Společné soužití s mým mistrem Assalianem mě naučilo pohybovat se, oblékat a taky dívat na okolí jako muž. Zvykla jsem si neklopit zrak před pohledy, a chovat se více jako muž, ale ženu uvnitř jsem nikdy zcela nepotlačila. Naučila jsem se nosit nakrátko střižené vlasy, které ještě podtrhly mužské vzezření. Když mi začaly růst ňadra, tak jsem je nejprve ze studu potom z praktického účelu stahovala látkou.Nebyla jsem dívkou více než-li mužem, ale to samé platilo naopak. Spojila jsem v sobě dvě pohlaví, ovšem mužské chování ovlivnilo ženu uvnitř. Netvářila jsem se tak nevinně a nedokázala jsem mžourat na muže za clonou řas nebo využívat líčidla. Ale nepotřebovala jsem to.
V Assalianově nepřítomnosti jsem pečovala o domáctnost jako kterákoliv jiná žena. Byla jsem nápomocná ve stáji, kuchyni, chodu domáctnosti… a časem i v posteli.V jeho přítomnosti jsem se učila bojovat a procvičovala jsem kondici. V mých 60ti letech kdy mě našel jsem vypadala tak na třináct, ale jakoby jeho výcvik a maso podpořilo růst a dospívání - kolem 75 už jsem vypadala alespoň na těch 18 let. Někdy jsme bojovali mečí, noži, či tělo na tělo. Již zmíněnou kondici mi trvalo získat velice dlouho - být ohebná, mrštná, rychlá, vytrvalá, přesná a silná. Tehdy jsem netušila, proč ze mě vychovává smrtící zbraň. Nevěděla jsem, kde tráví čas, když je mimo domov, ale kolikrát se vracel zraněný. Přesto mě nutil do výcviku. Musela jsem běhat velmi rychle a vytrvale do prudkého a dlouhého kopce, zatímco on jel na koni a mé tempo hlídal bičíkem - při zpomalení švihal. Musela jsem  klikovat, dřepovat, snášet švihání holí do břicha pro zpevnění a zesílení svalů. Trénovala jsem téměř každý den do doby než se unavil a časem jsem to už dělala ze zvyku, rutiny a taky abych se udržela v kondici a snažila se posouvat své limity dál a dál. Ty tréninky bývaly z počátku velmi náročné a přísné, ale naučily mě neplýtvat dechem a energií, dělat úsporné pohyby a přesto dělat maximum. Moje výdrž a zásoba energie se zvětšovala a stále posouvala. Když jsme spolu bojovali, tak kolikrát mě díky mé nepozornosti, nebo neznalosti sekl do břicha, paže, nohy… kolikrát mi při souboji tělo na tělo zlomil nějakou kost. Bolelo to jako čert, ale pokud to nebyla noha, tak jsem v tréninku musela pokračovat až do konce. Díky tomu mě naučil bojovat podobně dobře levou rukou jako pravou - dominantní. Uměla jsem díky němu bojovat jedním či dvěma meči, nebo noži, ovšem meče jsem cvičila radši a on na tom byl nejspíše podobně. Donutil mě trénovat se v těch několika málo kouzlech, které jsem si vybavila při podnětných situacích, kdy jsem kupříkladu úplně mimoděk zjistila, zda jídlo a pití není otrávené, nebo když jsem mu vyléčila odřeninu a drobnou zlomeninu. Každý den a každou minutu pokoušel mou fyzickou a psychickou sílu, až jsem díky svému čistému původu byla téměř dvakrát tak dobrá jak kdy bude moct být on. Dodnes si pamatuji veškeré jeho rady a pohlavky, které mě posouvaly dál.

 

„Nikdy neodhazuj zbraň!”
„Bojovník se nikdy neotáčí zády k soupeři!”
„Nikdy nepodceňuj protivníka či nebezpečí.”
„Nepřeceňuj své schopnosti.”
„Měj své protivníky a poražené v úctě.”
„Uměj prohrávat a přiznat porážku.”
„Nikdy se nevzdávej.”
„Správný bojovník se nevzdává. Jen umí poznat, kdy to nemá cenu.”

 

  • Gladiátorka
  • Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína - Morituri Te Salutant (Karel Kryl)

Do arény mě mistr vzal až když mi bylo nějakých 100 let. Jemu bylo o čtyřicet let méně. Udělal ze mě Gladiátora. Bojovala jsem pro potěšení zadků žijících si na jedné noze, kteří si to mohli dovolit nechat uspořádat i soukromě. Tady šlo o boj na život a na smrt. Tento boj mě naučil, jak bojovat nečestně, ale bojovat jsem uměla i čestně. Naučila jsem se zabít pro přežití. Zabít bez mrknutí oka a pak už na to nemyslet. Přesto si dodnes pamatuji svého prvního zabitého. Assalian už nebyl můj mistr ale nejlepší přítel a příležitostný milenec. Ze zvyku jsem dále trénovala sama, i s novým mistrem - vedoucím arény. Snažila jsem se ještě více zlepšovat. Mí protivníci měli pramalou šanci, ale taky mi kolikrát zvládli zavařit a poranit mě. Nikdy ne na obličeji, ale jako mistr. Ruce, hruď, břicho a nohy.

 

Stála jsem naproti svému soupeři. Byl to můj první boj. Zkouška - běželo mi hlavou. Aby mě vzali, tak jsem jej musela porazit. Assalian a mistr arény mě přísně pozorovali a hodnotili mé a protivníkovy pohyby. S divokým výkřikem, před kterým bych kdysi ucukla, na mě po krátkém kroužení zaútočil. Odklonila jsem jeho meč , kterým vedl sek na můj krk a druhým mečem srazila bodnou ránu k zemi. pak jsem na meč na zemi dupla, zatím co jsem mečem, který ten jeho srazil k zemi, udělala plynulý oblouček směrem vzhůru, abych podpořila druhou ruku a odstrčila jej od sebe. Muž proti mě zbývající meč uchopil oběma rukama a zkoumavě si mě prohlížel a podle bystrého pohledu i odhadoval. Tentokrát jsem  zaútočila já a zasypala jej rychlými seky a bodnými ranami. „Nebojuj tak čestně!” Dolehl ke mě hlas Assaliana. Nikdy mě to nenapadlo. Potlačila jsem hrdost a čest a vykopla nohu k jeho koleni. Muž bolestí cukl a nevykryl mou poslední ránu, takže se zasekla hluboko do paže, až do kosti. Jeho pád mi vytrhl meč z ruky a v uších, které vnímaly citlivěji stejně jako ostatní smysly oproti lidským, mi rezonoval jeho výkřik. „Doraž ho!” Zněl mistra arény další povel. S nechutí jsem přistoupila k ležícímu muži, který sípal a vyděšeně se na mě díval. Roztřásla se mi ruka s mečem, který jsem nyní svírala oběma rukama kolmo k zemi. Zvedla jsem ho nad hlavu a s výkřikem, který mi měl pomoct to překonat jsem zanořila hrot do jeho krční jamky a přišpendlila ho k písečné zemi. S pohledem upřeným do jeho vyděšených a zároveň odevzdaných očí mi po tváři stekla slza a on zachrčel a ze rtů mu vytekla stružka krve. Klekla jsem si k němu a dívajících se do pomalu vyhasínajících očí jsem se na vteřinu ponořila do energického světa. Viděla jsem jak jiskra označujicí jeho vědomí, život, pohasíná. Roztřeseně jsem se vrátila zpět a snažila se aby se mé tělo přestalo třást. S tím jsem mu oči zavřela a vyrvala z něj oba meče. Než jsem se otočila a odešla za oběma muži, tak jsem zahnala slzy a otřela si tvář.
„Hotovo.”

 

Později jsem se dozvěděla, že zabít jsem ho měla, abych dokázala, že o tu práci opravdu stojím a že jsem dost silná na to někoho zabít. Bylo to těžké a ještě dlouho mě to pronásledovalo ve snech, ale po několika týdnech jsem si dokázala odpustit a najít mír v duši i mysli. Přesto na ten pohled nikdy nezapomenu. Doposud mě neopustilo hýbnutí žlučí, když jsem se musela donutit jednat nečestně. Vždy jsem to nečestné jednání pak utopila v alkoholu, posteli, nebo tréninku.

Chvíli po mém vstupu do arény se můj mistr, otec a milenec, na němž se jeho věk - 60 let - značně podepsal, vypravil na druhý břeh poté, co ho jeho vlastní staré a neohrabané tělo v boji s mladým a rychlým gladiátorem zradilo. Toho muže jsem později v aréně zabila já. Díky tomu jak mě jeho smrt zasáhla jsem se zaměřila na cíl ovládnout meče tak, že lépe to nedokážu, protože už to nepůjde a abych byla opravdu svobodná. S meči jsem otevřeně cvičila i obratnost a potajmu se věnovala opakování jazyků, písma, počtů, hvězd a svých znalostí magie a bylin. Ovšem Assalian se jakožto gladiátor prodal mistrovi arény a vzhledem k tomu, že mě tam poslal dobrovolně, abych získala co nejvíce peněz na cestu domů, tak jsem byla já i většina jeho majetku nyní jeho. Tedy ne že bych mu patřila, ale měla jsem gladiátorskou smlouvu. Jeklikož Assalianův dům nyní patřil mistrovi, tak jsem bydlela u mistra. Ukryla jsem ovšem veškeré Assalianovy úspory a věci, které jsem si chtěla nechat do dvou hrubě vyrobených dřevěných truhlic. V jedné byly mé věci, které jsem si do arény ke svému mistrovi přivezla v první truhle, v druhé bylo jeho oblečení a jeho meč - a také ony peníze a portréty mé osoby, které vytvořil. Mistr arény mě nechal bydlet ve svém příbytku vestavěném z části do boku arény v jednom podkrovním pokoji. Za to, že jsem mohla být dále gladiátorkou, žít u něj a dostávat o třetinu více peněz za vyhrané souboje jsem platila svým tělem kdykoliv měl chuť. Projevoval mi svou náklonnost tím, že mi dovolil s ním jezdit na koních, kteří původně patřili Assalianovi a mě (a kvůli našemu výcviku nikoho jiného neposlouchali), čas od času mě brával plavat k moři, dal mi i pár darů, jako třeba společenské šaty, dračí přívěšek a obuv, kabát nebo i jezdecké boty, haleny a kalhoty. Moje pocity k němu byly mnohdy smíšené, někdy jsem ho nesnášela za to, čím jsem se musela stát ve jménu přežití - jeho kurtizánou a kuchařkou - a někdy jsem k němu pociťovala temnou přitažlivost - hlavně poté co jsem vyhrála a on to slavil alkoholem. A hříšnými hrátkami.

 

 

  • Svoboda
  • A dokud bude vítr vát, odnese tě domů kam patříš. - Children of the sun (Måns Zelmerlöw)

V aréně a Kuastě jsem zůstala překvapivě mimo zraky Galbatorixe - jelikož jsem nedělala problémy - a bojovala ještě 25 let. Teprve před pár měsíci jsem se ‘vykoupila’ z těchto služeb. Dost peněz pro život na pár měsíců jsem získala díky Assalianovi, který je shromažďoval do své smrti nějakých 40 let - do nějakých 60 let. Chvíli na to zemřel, ale ještě měl hodně peněz, které mi odkázal. Utekla jsem jedné noci, kdy jsme s mistrem arény opět slavili vítězství. Jako vždy se opil a když si naposledy užil mého těla a přítomnosti, tak usnul. Jako vždy. Bylo lehké mu ukrást měšec peněz a přesunout své truhly nenápadně do stájí. Nikdo mě nekontroloval už nějakou dobu a navíc mi pár gladiátorů, kteří mě tu nechtěli, pomohlo za pár mincí odstranit stráže a otevřít vrata od stájí a od dvora, pro rychlý útěk pryč. Koně jsem osedlala a zapřáhla k povozu, který jsem mínila ukrást. Do něj jsem vhodila obě truhly a zajistila je, aby nevypadly. Pak jsem vyjela bez ohlížení vzhůru do neznáma, spoléhaje na to, že podplácení muži zneškodnili hlídky na dost dlouhou dobu, abych odtud vypadla. Nyní chci konečně zjistit kdo jsem, odkud pocházím...chci zpět své vzpomínky. Mistr arény bude zuřit až zjistí, že jsem ukradla 'jeho’ dva nejlepší koně - černý na kterém jsem jezdívala, protože ti staří již zemřeli, se nazýval Arkas a ten hnědý, jenž byl Assalianův, se jmenoval Zuluc.

 

Naposledy jsem seděla v Kuastcké hospodě, kterou jsem ráda navštěvovala. Všechny věci zamčené v truhlách, od kterých jsem měla klíč, byly připraveny v mém pokoji. Díky přepisu majetku na jméno mistra arény nyní čerství a krásní koně, kteří se mnou žili již tři roky a byli naučeni na můj a Assalanův hlas, čekali stejně jako já na večer. S neutrálním výrazem jsem v prstech převalovala měsíční kámen a zadumaně se pozastavila nad plíškem z jeho zadní strany. Přejela jsem po umě vyřezaných písmenech a číslicích.

Atanvarnë Allsyë Reloen; 15. 5. 3141

Jediné vodítko, které jsem měla. Pověsila jsem ho zpět na krk a skryla pod košili z vysokým límcem a zašněrovala kazajku. Mávla jsem na hospodského, že zaplatím a s úsměvem mu podala určený počet mincí, vyšla z hospody a naposledy v mém životě stočila své jisté kroky ke dvoru vedle arény. Pokud můj plán nevýjde, tak mě majitel a zároveň mistr arény zcela jistě potrestá. Bez servítek. Zhluboka jsem se nadechla a přinutila se zklidnit dech. Vybavily se mi Assalianovy jemné dotyky a něžné a teplé rty… zcela neúmyslně jsem je porovnala s mistrovými majetnickými a chtivými, přičemž jeho rty na mě dopadaly drsně a náruživě a on si bral z mého těla cokoliv chtěl. A taky že možnosti mě mít patřičně využíval. Zpět mě hnala jen touha, že konečně můžu najít místo kam patřím, o kterém budu moct říct, že jedu domů a kde zjistím kdo a co skutečně jsem, nebo byla. Doufala jsem, že k tomu dojde brzy. Měla jsem peníze, takže to šlo.

 

 

 

Schopnosti:

  • Boj
    • S mečem/meči - 5/7 (Jeden i dva)
    • S nožem - 2/7
    • Tělo na tělo - 2/7
  • Magie
    • Obranná - 1/7
    • Útočná - 1/7
    • Psychická - 1/7
    • Vitální - 2/7
  • Další dovednosti
    • Vaření - 3/7
    • Písmo (Lidské, Starověké)
    • Jazyky (Lidský, Starověký, Kočovný)
    • Počítání, čtení
    • Plavání
    • Jízda na koni
    • Hvězdy, dějiny Alagaesië, Svátky
    • Byliny a využití různými způsoby (léčivé i jedovaté)
    • Obratné kousky (pozn. autora: Gymnastika/Atletika)

 

Rodina:

  • Assalian Mahtar - Bývalý mistr, člověk z Kočovných kmenů, umřel před 25 lety v aréně. Jelikož je jediným člověkem, kterého si z minulosti vybavila a v přítomnosti měla při sobě, tak ho bere trochu jako otce. Byl o nějakých 40 let mladší než Miko, býval na straně Vardenů, ovšem po bitvě DJ padl do rukou otrokářů a byl prodán mistrovi arény, který byl poměrně hodný a dal mu nabídku téměř naprosté svobody a normálního života výměnou za to, že bude do konce života Gladiátor. To je důvod, proč zachránil Miko, jelikož měl s otroky soucit. Vyšší postavy, plavé vlasy a plnovous, husté obočí a přezíravé modré oči. Vždy byl velmi trpělivý, ale důsledný a přísný. Nicméně mu nechyběl smysl pro humor a přehled v oblasti politiky, boji, kuchyni ani v posteli...
  • Mistr Gladiátorů - Přísně vypadající muž s indigovýma očima a vlasy tmavé čkoládové barvy. Jmenuje se Viktorius, ale nikdo si mu tak netroufne říct. S Miko si jsou poměrně blízcí fyzicky. Za to, že ji živil, šatil, cvičil a zbrojil ji nechal na starost chod domácnosti, vaření a také je jeho nejlepším bojovníkem. Je velmi přísný, důsledný, potrpí si na dochvilnost a má velkou sílu. 

 

Majetek:

  • Vůz + 2 koně - Arkas a Zuluc
  • 1) truhla - její věci
  • Její portréty: 1, 2
  • Přívěšek z minulosti na němž je vzadu na ocelovém plíšku vyřezané její jméno
  • Dračí řetízek - Assalianův dar
  • Halena a kalhoty
  • Spodní prádlo
  • Stahovací látka na hrudník
  • Jezdecké holínky a jednoduché sandály
  • Plášť proti chladu a dešti
  • Rukavice z kůže
  • “Mosazné klouby” (viz. profilový obrázek)
  • Dva meče s koženými pouzdry na zádech
  • Nůž
  • Šaty pro zvláštní příležitosti
  • 2) truhla - pár mistrových kusů oblečení + meč

 

Další postavy:

  • Atanvarnë Merenwen Lossëhelin (Archív postav - kočkodlak - žena)
  • Ikarm (Archív postav - víly - muž)
  • Nixie Nyx Fielne (Druidé - žena)
  • Aronel I. Gil’eadská (Lidé - žena)
  • Hans Fielne (NPC - muž)
Začátečník 0 Mistr

Napsal: Rhunön | Kategorie: NPC - Muž
Dne: 29.08.2018 20:50:36 FB



Will

 

Will

 

Jméno: Will Požírač

Rasa: Člověk

Pohlaví: Muž

Datum narození: Není důležité pro něj ani pro jeho paní.

Věk: Kolem 30 let

Náboženství: Jde o ateistu, který však musí uctívat svou paní. Celkově o Bozích toho moc neví a ani o to nestojí.

Jazyky: Dokáže se domluvit lidským jazykem, ale také zvládá starověký jazyk (základní fráze). Přesto s ním nezvládá kouzlit.

Majitel: Eru

Povolání: Zvěd, ochránce, otrok, sexuální hračka, posel Stínky Eru

 

Výsledek obrázku pro viking tattoo png

 

Podoba:

Středně vysoký muž, jehož kudrnaté krátké vlasy, mají barvu kaštanů. Obličej má oválný tvar s výraznějšími lícními kostmi a spodní čelistí. Ve stínu jeho černí kosti se skrývají modré oči s hnědým ohraničením kolem zorničky, odkud paprsky směřují k okraji duhovky. Přesto tyto krásné a uhrančivé oči skrývají děsivé tajemství.

Dalším čím vás zaujme je jeho kovový obojek, co nosí na krku. Nachází se na něm podivné runy, které jsou velice staré. Pod obojkem má krk zarudlý, ale jeho tělo je pokryto horšími jizvami, jež na své kůži nosí od dětství. Většinu mu však vyhladila jeho paní, aby jí neodpuzoval. Právě proto je na tom i fyzicky dobře. Má svalnaté tělo, jež umí použít jako účinnou zbraň proti nepříteli. Nikdy zatím nepotřeboval použít meč, luk či jinou zbraň.

Will však kromě těchto fyzických schopností má i dobrý sluch a čich. Není jisté, zda za to může jeho podivná strava nebo nějaký příbuzný. Jenže spolu s tímto přichází i jeho nemoc, jež ho dokáže dokonale rozhodit i na pár minut.

 

Pokud jde o jeho oblékání, tak nosí černé nebo prosté oblečení. Většinu oblečení má od paní, ale něco získal i od svých obětí, avšak i to připadlo jeho paní.

 
Povaha:

První, co byste o něm měli vědět, že je skvělý herec. Dokáže předstírat jakoukoliv emoci. Občas se může zdát nevyrovnaný a jako by se stále hledal, ale to už patří k jeho životní roli. Moc nemluví, a když už, tak jde převážně o lži, klamy nebo mluví ve jménu své paní. Pokud se však bude cítit ohrožen, či jinak nepříjemně, tak se změní na bezcitnou bytost. Přesto jde o neuvěřitelného empatika, který se dokáže vcítit snad do každého s duší. Tam kde je jich moc se ztrácí i on.

Pokud jde o jakousi vnitřní či hlubokou povahu, tak toho moc nenajdete. Snad jen to, že je trpělivý, sarkastický a drzí. Tyto jeho vlastnosti mu přivodily i několik jizev od jeho paní. Dnes už se drží na uzdě a poslouchá svou paní, jíž neodmlouvá ani, když se mu to nelíbí. Možná je někde hluboko smutný, ublížený nebo podobně zničený, ale buď o tom neví, nebo se to snaží ignorovat. No, a jestli někoho napadne, zda cítí lásku, tak ano, ale jeho způsob něco milovat je dost zvrácený. Možná jeho zvrácenost napomohla k tomu, aby přežil tak dlouho.

Will má však jeden velký problém ve své ‘dokonalosti’. Jeho mozek si s ním pohrává a ukazuje mu to, co není. Když se do někoho vcítí, tak se dostává do určitého transu, kde je vlastně nejzranitelnější. Přesto jakési jeho vnitřní podvědomí ho dokáže chránit. V tomto stavu se může probrat, ale místo lidí a světa kolem vidět jen své bludy, na něž zaútočí. Dokonce vidí i démony jiných, což mu je mnohem nepříjemnější. Z těmito bludy občas mluví nebo je sleduje, což se dá snadno poznat. Když totiž sleduje to, co jeho mozek vytvořil, tak se silně mračí a zornice až nepřirozeně zúžené.

 

Halucinace:

Willovi halucinace jsou dost zvláštní a on sám často neví, jaký je jejich význam. Přesto se je naučil rozdělovat podle těch, jež jsou jeho osobní a ostatních lidí, na něž se empaticky napojuje. Ty mu ‚zůstávají‘ když ho někdo vyruší. Právě tyto mu nahánějí největší strach. Toto jeho empatické vcítění nebo napojení je jakési podvědomí impuls jeho mysli. Ta si toho ani nejspíš není vědoma. Sám Will o tom nemá ponětí.

Will dokáže rozlišit své bludy a ty jež přichází od jiných. Ty jeho mají aspekty jelena. Ty nejnechutnější u něj znázorňují pocity, jež pro ostatní jsou pozitivní a příjemné. Jedna halucinace je pro něj přítelem. Jde vlastně o něj, ale chybí mu ruka a přes hruď má zašité Y. Není si jistý, co to přesně je za pocit, ale má ho docela rád. Další je černý jelen, kterého vidí, když někoho mučí nebo chce zabít. Je pro něj jako pes/ kůň.

Halucinace co pochází od ostatních, alias ztvárnění jejich pocitů je cokoliv. Může to být jen temná bytost, co se po něm sápe, nebo bytost s ještěří kůží, podivnou čelistí a dalším znetvořením. Právě tyto ho děsí snad víc než ty jeho. Proto se nerad napojuje na lidskou empatickou stopu, jak tomu on říká. Sice má strach, ale nedává ho moc najevo pokud už není příliš velký.

Tuto svo podivnost, nebo schopnost chcete-li, zdědil po otci. Ten měl tuto schopnost a zdokonaloval jí již od svého dětství. Šlo o vrozenou schopnost, jež mu však přinášela stejné potíže jako jeho synovi.

 

Výsledek obrázku pro viking tattoo png

 

Historie:

Pouštní kmen cestoval na východě, když nalezli zmeteného cizince. Ten se zamiloval do jedné ženy z onoho kmene. Oproti ní byl jako bílý papír. Miloval ji více než kohokoliv jiného. Jenže musel odejít a svou milovanou nechal u jejího lidu. Ta zjistila, že čeká dítě a jelikož byla ještě hodně mladá, tak jí bylo jasné, že pro ní bude porod komplikovaný. Vydala se tedy do pouště do oázy, kde by zajistila svému dítěti klid a vodu. Jenže podcenila své síly.

Žena předčasně porodila malého chlapce. Hned, co se dostal z matčina lůna, si ho vzala Eru a nechala jeho matku zemřít v poušti. Stínka ho vychovávala s cílem z něj udělat otroka. Když byl ještě miminko, tak se o něj starala lidská žena, které Eru zabila dítě.

Will rostl, a když zmizela jeho chůva, tak se dostal do péče Stínky. Ta ho týrala všemi možnými způsoby. Přibližně v deseti letech mu začala podávat lidské maso. Tehdy se u něj projevila i jeho nemoc. Po celém sídle potkával podivné bytosti. S některými si povídal, ale jiné ho děsily. Když si toho všimla jeho opatrovnice, tak ho naučila se těchto věcí nebát. Postupem času u něj strach skoro zmizel, ale stále tam je jen pohřbený. Jenže Eruina výchova brzy zničila jeho nitro na prach a stal se z něj bezcitný tvor se schopností se vcítit do někoho jiného.

Jak stárnul, tak ho začala trénovat v boji, aby ji mohl v případě nouze chránit. Také začala dbát na jeho vzhled a brávala ho k sobě do ložnice, kde si s ním dělala, co jen chtěla. Přibližně ve dvaceti do vzala do mučírny a tam Will našel skutečnou zábavu, která ho naplňovala jakýmsi uspokojením a něčím, co by se dalo popsat radostí.

Nedlouho poté ho poslala do lesů, aby sledoval rod Eruner a politickou situaci, která v Du Weldenvarden vládla. Pak byl poslán do Království, aby začal pracovat jako posel Stínky Eru.

 

Schopnosti:

Boj 3/7

Starověký jazyk mluva 1/7 (základní fráze)

Starověký jazyk čtení/ poslech 2/7

Psychická magie 2/7 (neuvědomuje si, že jde o magii)

 

Výsledek obrázku pro viking tattoo png

 

Rodina: Jeho paní Eru je jediná bytost, jež by popsal jako rodinu. Možná měl někde otce, ale nikdy ho neviděl.

Majetek: Vlastní pouze obsah spižírny, jinak vše, co nosí, jí nebo kde bydlí patří jeho paní.

 

Začátečník 0 Mistr

Napsal: Rhunön | Kategorie: NPC - Muž
Dne: 29.08.2018 10:27:46 FB



Hans Fielne

 

 

Základní informace

Jméno: Hans Fielne, též řečený Jelen - jednak kvůli přeměně a jednak kvůli své 'masce’

Pohlaví: Muž

Rasa: Druid

Patron: Jelen

Element: Země a už se pomalu rozjíždí v umění vody

Datum narození: 1. Pršivce 3244; přesně na svátek zvaný Zemice, přesto však vypadá nanejvýš tak na čtrnáctiletého možná patnáctiletého kluka. Děti však mít nemůže, což ho velice mrzí.

Víra: Hans věří pouze a jen v sílu a moudrost Hvozdu.

Strana: Ani za dvacet dva let neměl možnost vyzvědět nějaké novinky z politiky a tak se - narozdíl od jeho sestry - nepřiklonil na žádnou stranu.

Řemeslo: Po svém příchodu do hlavní vesnice se ujal pozice léčitele - spíše tedy jeho učně, ale nadále studoval i magii a přírodopis (rostliny, bobule, jedy, léčiva, odvary,..) s biologií (anatomie těla zvířat i člověka, odolnost, citlivá nebo méně chráněná místa na těle, přirozené reakce a chování - i při střetu s nemocí). Po svém odchodu za sestrou však pobral několik málo knih, které se tímto zabývají a nyní se tedy nezabývá ničím, dá se tedy nazvat jako cestovatel a samoučitel - pokud se tedy nepočítá i to, že se jej Adris snaží naučit ovládat vodu.

Motto: “Vědět co bude pak, to není náš úkol.”

“Ne vždy lze pravdu zřít zrakem.”

Vzhled:

Hans je vysoký šlachovitý hoch, kterému není cizí manuální těžká práce. Sice ve svém dětském těle není osvalený, ale sílu nepochybně má až překvapivou. Delší hnědé prameny vlnitých vlasů mu spadají do olivově zelených očí vzorovaných oříškovou hnědou. Jeho dětská, útlá tvář působí trošku podvyživeným dojmem a tak není divu, že jeho velké oči a plné malinové rty vynikají a nutí nejednu slečnu k okouzlenému: Aaaaach… Kolem krku mu obvykle visí totem, který si sám ze dřeva vyřezal a to: javorový list s parožím. Je na svou práci patřičně hrdý. Stejně jako držení těla - to asi mají v rodině - a šibalský lesk v očích. Zatím se v jeho očích nezračí moudrost věků. Ta přichází s časem.

 

Jeho styl oblékání je atypický a přesto typicky druidský. Téměř pořád má na hlavě nasazenou lebku jelena zpod které vyčnívají prameny do nichž jsou vpleteny listnaté listy a občas také strakaté sojčí pírko. Jeho tělo halí jen konopné pončo, pod kterým má značně potrhané lněné kraťásky. Povětšinou bosé nohy zdobí kožený řemínek, který bez problémů přežije i přeměnu do zvířecí podoby. V zimě je však obuje do sněhulí s teplým kožíškem dovnitř a přes tělo přehodí hrubý medvědí kožich z medvěda, který mu to dlouho před svou smrtí dovolil. A ještě jedna drobnost. Kolem zápěstí má uvázaný mléčný vlčí zub. Poslední, který Nixie vypadl zrovna, když byla ve zvířecí podobě - Bylo to asi rok před jejím odchodem - a vždycky mu to jeho sestru připomene (a taky to jak ji šíleně bolel než vypadl). Je to jeho jediná hmotná vzpomínka na ni, kterou při sobě má - ještě má jednu, ale ta mu nepatří.

 

Když se už promění, tak někomu by možná přišlo zvláštní vidět právě nehmotného hnědého a zeleného jelena, jemuž přední i zadní nohu obepíná kožený náramek a na jednom z nich dokonce visí vlčí zub… každopádně Hanse to moc netrápí. I ve své zvířecí podobě si jeho oči uchovají svůj typický tvar a jiskru. Má silné, tupé zuby, možná se mezi nimi čas od času najde uvíznuté stéblo trávy, ale jinak jsou poměrně čisté, snad lehce zažloutlé… býložravci co čekat. Jeho drobnější černá kopýtka jsou mnohdy pokrytá blátem, nebo se na ně přilepí listí, takže jejich lesk je ztracen ve špíně. Nicméně jeho paroží, hrdě si sedící na hlavě, je jeho největší chlouba. Je velké a silné, nepochybně by nabralo a následně odhodilo.

 

Charakteristika:

Na povrchu (Maska) - Hans na lidi při prvním pohledu působí mírumilovně a nevinně. K lidem, které nezná, se chová plaše, ale laskavě a přátelsky. Chová se tiše a když už, tak mluví (vzhledem k věku na který vypadá) vyspěle a rozvážně. Jeho maska téměř vždy působí klidně a vstřícně. Při samotném průzkumu z blízka se zdá i důvěřivý, ale stydlivý. Ovšem není příliš sdílný. Raději poslouchá a když už je od něj očekávaná nějaká odpověď, tak nějak dokáže pravdivě zformulovat své myšlenky. Obvykle mluví trhaně a ne příliš průbojně. Raději zaujímá pokornou pozici a je vždy nápomocen. Alespoň v masce. Obvykle lidem bývá sympatický, zvlášť tím, že si nechá poradit, ale také dokáže poradit. Působí velice křehce, ale důvěryhodně. Zdá se, že vždy dělá, co je třeba a snaží se se všemi vycházet. Očividně se vždy snaží tvářit vyrovnaně a s odstupem, ale tady se projevuje jeho trhlina - citlivost. Ke všemu živému se Hans snaží přistupovat laskavě, ochotně, soucitně a chápavě. Hlavně k přírodě přistupuje obzvláště vřele a vstřícně. Téměř ke všemu přistupuje zodpovědně a je otevřený všemu novému. Je na něm znát, že věci dotahuje do konce a že dodržuje úmluvy. Rád potěší ostatní a pozorně vnímá jejich reakce na podněty. Postupně a nenápadně se tak z něj stává milující, oddaný a povzbuzující přítel.

Ve světle důvěry (Tvář) - Hans je pod maskou téměř stejný. Praví přátelé, kteří do ní proniknou, zjistí, že Hans sice bývá tichý, ale když ho něco zaujme, tak je velice hovorný a obratný řečník za každé situace. Snaží se obloukem vyhýbat lžím a k citům ostatních přistupuje opatrně, ale čestně. Díky jeho hlasu a výrazu tváře působí na své blízké mile a uklidňujícím dojmem. Když někoho obdivuje, tak mu to uctivě řekne. I když se to nezdá, tak je pilný a samostatný pracant. Co se jeho výkonů týče, tak je velice šikovný a zručný. Je schopný přijímat rozkazy a dávat sliby… a v jejich plnění je spolehlivý a vytrvalý. Trpělivě se učí nové věci a chytře se s nimi vypořádává. Jeho zdravý rozum je občas až neskutečný. Hans si obvykle důvěřuje a nezávisle na ostatních se i rozhoduje. Jeho city jsou mnohdy ušlechtilé a ochranitelské. Je vděčný za každé opětování citů a vůči zlému reagování se na první pohled tváří odolně, nečitelně. Ovšem každé zle míněné slovo ho zraňuje a dopadá na úrodnou půdu, z níž poté k tomu dotyčnému započíná klíčit nechuť. Zdá se, že on ani nenávidět nedokáže. Hans lze velice snadno ovlivnit, ale když na to přijde, tak je velice popudlivý - ještě několik dní poté. Občas si dovolí být dětinský (zvláště s Nixie a Adrisem) a v těchto chvílích je skutečně společenský a štědrý. K těm úplně nejbližším je co nejvíce něžný a tolerantní. Sice je to vegetarián co se týče jídla, ale i přesto je fyzicky zdatný. Je to dost vybíravý človíček, ačkoliv se to nezdá.

Uvnitř jeleního srdce (Duše) - Když je to nutné, tak je Hans pevný a hrubý, ať už prožívá cokoliv. Je to odvážný a zároveň obětavý člověk. Má nadání pro strategii a hudební sluch. Velice rád se učí a když se daří, tak má až dětinskou radost. Někde uvnitř něj stále žije rošťák a snílek, který usnul s Nixiiným odchodem a smrtí vesnice. Na některá témata je citlivý a když se jich někdo úmyslně dotkne, tak je velice nepříjemný a malicherný. Mimo to je milujícím a pečujícím přítelem a milovníkem přírody. Vyzařuje z něj sympatie a je poněkud shovívavý. Je to člověk, kterému se skutečně snadno důvěřuje a je chytrým a výtečným společníkem. Občas. Od doby, kdy z jeho života odešla Nixie, je spíše realista, ačkoliv optimismus a pesimismus na něj dokáže přenášet jeho Adris. Co se týče vztahů s lidmi, tak bývá sobecký a žárlivý. Díky své povaze a ovlivnitelnosti bývá lehce náladový, což občas způsobí jeho nerozhodnost. V úplném koutě jeho osobnosti je nevinným chlapcem, který má strach ze smrti, vraždy a samoty. Možná proto se tak tvrdohlavě vždy snažil být v něco společnosti. Velice mu schází jeho sestra a její temperament a silná vůdčí osobnost.

 

Historie:

Hans se narodil milujícím rodičům, kteří se sblížili díky otcově návštěvě jejich hlavní vesnice. Zpočátku vyrůstal sám a byl tak trochu rozmazlován, což si pravděpodobně ani neuvědomil. Vše se změnilo skoro půl roku po jeho třetích narozeninách. Chlapec, který se narodil v podzimních dnech tak zjistil, že bude mít bratříčka nebo sestřičku. Hans měl mít co nevidět pět let, když se narodila malá scvrklá holka. Když se to doslechl, tak žárlil. Byl naštvaný a chtěl jí uškodit ale… jakmile vběhl do pokoje nemohl. NEDOKÁZAL NIC. Jediné co mu bylo dovoleno bylo zírat do těch průzračných, šedomodrých oči, které ho přikovaly na místě. Nebyl si jist co v nich bylo, ale něco se v něm hnulo. Náhle pak věděl, že ji musí vždycky chránit a být nejen jejím bratrem, ale i jejím přítelem.

Malý chlapec s rošťáckou tváří stál jako zmražený

na udusané, hlíněné zemi a odevzdaně pozoroval její oči.

V těch očích se zračilo něco, co nedovedl zatím popsat.

Byly jako hluboké, rozbouřené moře. Po tvářích byly stopy,

jak plakala, které již zasychaly.

Nikdy jí neublíží.

Nemůže.

Tento pocit mu však nezabránil na svoji sestřičku svádět své nejrůznější prohřešky, pošťuchovat se s ní, prát se a vyvádět si nejrůznější naschvály. Když však šlo do tuhého, tak ocenil, že se Nixie snaží hodit vinu na sebe, nebo to bylo přesně naopak - její vina přecházela na něj. Vždycky ho udivovalo, jak energická Nixie opravdu je. Snažil se být jako ona alespoň z poloviny. Druidé děti milovali, ale Nixie Hanse - někdejšího poslušného, zdvořilého a pokorného chlapce - zkazila. Nebylo pochyb, že jemu to ani v nejmenším nevadilo. Nikdy nebyl ničím zvláštní a ani to své malé holčičce nezáviděl. Byl rád, že ji má poblíž, že na ni může být hrdý, ale nikdy nechtěl být jako ona. Tedy v jistých ohledech nechtěl.

Upřel nevinné oči na tátu. Tentokrát to přehnal.

Bál se ohlédnout po Nixie, jak se tváří.

“Tak kdo to provedl?” zeptal se otec.

Hans už se chtěl přiznat, když se ozvala Vlčice.

“Já.”

Když mu bylo devět let došlo k jeho první proměně. Vše proběhlo přesně podle tradic druidů a o rok později se mu vyjevil jeho element - díky rituálu. Jeho obeznámení s elementy, energiemi a dalšími věcmi, které znal z oboru přírodní magie, lukostřelby, jednoduché práce s nožem a druidských záležitostí bylo velice dobré. Proto s magií ani proměnou nezačínal od nuly, co se týče teorie. Hans se i přes rebelie spáchané bok po boku se svou sestřičkou držel jakožto pečlivý student. Když dosáhl dvaceti let, tak v sobě našel cit k vodě. Sice jej sotva poslechla, ale byl to pro něj ohromný úspěch, protože vždy směřoval svůj život je Stezce. Chtěl druidům pomoci a narozdíl od Nixie se odjakživa zajímal o ovládnutí ostatních elementů, ne jen ohně. Hans se však cítil krapet zrazen, když se dozvěděl o Nixiině plánovaném odchodu. Velice ho to zranilo a téměř dohnalo na dno. Nebýt zubu, který od jeho devatenácti obepínal jeho pravé zápěstí, tak by byl doopravdy ztratil příčetnost. Dva roky po Nixiině odchodu byl plně ponořený do učení, teorie i praxe magie, cvičil se i v lukostřelbě a lovu - když jej stihl opravdu veliký hlad - a tak i něco shodil, za to však zesílil jak na těle, tak na duši. S láskou vzpomínal na sestru. Věděl že se setkají. Museli. Hans si zazlíval, že kdysi schoval korunku, kterou Hvozd věnoval Nixie. To je další důvod, aby se s ní setkal. Nedávno však díky blížícím se válkám ugalové pospíchali skrz Dračí hory a částečně zruinovali vesnici. Poranili mnoho druidů a vzali si co se jim hodilo. Nebyli to sice ti urgalové, které ovládal Galbatorix, ti se před pár lety díky bohu vesnici vyhnuli, ale i tak… Druidé neměli šanci do zimy nashromáždit dostatek zásob. A po nějaké době je zastihla ještě horší věc než hladomor. A tou byl obyčejný, zákeřný mor. Hladem zesláblí druidové se mu z většiny neubránili. Na samém konci smrti zbyl jen jediný, kdo mor nechytil - Hans. Nezdržoval se v blízkosti vesnice. Nestihl se s rodiči pořádně rozloučit. Ani s vesnicí. Za rozloučení se dá považovat počátek epidemie, kdy se Dancko a Miria rozhodli jej poslat do Hlavní vesnice, odkud pocházela jeho maminka. Dlouho však otálel v Dračích horách a tak viděl umírat ty, kteří pro něj tolik znamenali. Kvůli Nixie se však rozhodl udělat čáru za minulostí, vzal její korunku z kořenů, bylinky, nějaké oblečení a ve zvířecí podobě se vydal skrz les Du Weldenvarden tam, kam mu to rodina určila. Nejprve marně pátral kudy se vydat, nebo jak se do něj dostane, až nakonec po klikaté cestě, kdy omylem šel jednou špatným směrem do Dračích hor, dorazil před mohutnou a prastarou klenbu. V mysli mu vyvstanulo jméno tohoto lesa - Du Weldenvarden. S úctou opatrně vkročil a přes menší odpor bariéry, která jej chránila proti nezvaným návštěvníkům se do něj ponořil a za svého putování se s ním opratrně seznamoval a nemotorně se snažil domluvit s elfy kudy se dostane do cíle. Obvykle nevěděli. Nakonec po několika měsících motání, kdy slyšel přehršel elfských slov z nichž nepochopil v podstatě žádné, se dostal na konec a podél řeky, kterou následoval tak nějak intuitivně se dostal koněčně k Hlavní vesnici. Vidělo ho na jeho cestě opravdu mnoho elfů, určitě věděli kým je, snad proto jej nechali jít. Po delší době kdy dosáhl vesnice a sžil se s ní si našel kamaráda - Adrise. Je to hoch, který také nedospěl. Oba dva chlapci zjistili, že jeden druhého neradi opouštějí, že jejich sourozenecká láska je převyšuje. A přesto Hans věděl, že nesetrvá dlouho. Nyní, když ví kde Nixie míří - tedy k Vardenům (ví to odjakživa, že je chce vyhledat) - doufá, že tam ještě bude. Rozhodl se, že je najde, sám nebo s Adrisem. Jeho přítel ho pro jeho obrovské nadšení nezklamal. A oba dva mezi sebou rozvinuli takzvanou platonickou lásku. Nikdo o tom však neví. A ani by neměl. Jediný komu je to Hans ochotný říci je jeho sestra, kterou bude muset bohužel seznámit s vyhlazením vesnice. A s tím, že jí lhal.

 

Schopnosti:

Magie přírodní (Učeň)

Metamorfní - 1/7 (Novic) - proměna mu jde jen velmi těžko a nijak ji nerozvíjí

Elementární - 3/7 (Mistr) (První země, základy vody)

Vizuální - 2/7 (Starší Učeň)

Psychická - 2/7 (Starší Učeň)

Poznání - 2/7 (Starší Učeň)

 

Boj, lov (Učeň)

Luk 2/7 (Učeň)

Obrana a práce s nožem 2/7 (Učeň)(Stahování z kůže, základní sebeobrana)

 

Ostatní dovednosti

Výborný běžec

Skvělý plavec

Obratné kousky (Podobné gymnastice)

Skvělý ve hře na schovávanou

Skrývání pachu 5/7

Dobrý léčitel (jak pomocí magie, tak pomocí přírodních materiálů) 4/7

Rozvinutý šestý smysl - Jako každý druid vycítí překážky, díky spojení s Hvozdem. Také intuitivně vycítí které bobule a jiné plody a rostliny lesa mu ublíží a které ne.

Možnost tvarovat magii země do libovolných tvarů, velikostí a barev 4/7

Umí trochu vařit 2/7

 

Znalosti

Umí mluvit druidským a lidským jazykem

Základy písma

Rozeznává bylinky, bobule, léčiva i jedy, odvary, lektvary

Skvělá znalost anatomie lidského, jeleního, vlčího, ptačího těla a biologie

Rád se zabývá astronomií a předpovědí počasí

Druidí oslavy, rituály, jejich příprava a provedení, styl oblékání i zdobení

Rodina:

Pokrevní rodina:

Matka (Miria Fielne) - Hansova a Nixiina maminka byla dříve velice nádherná bělooká žena s vlasy barvy havraní. Ale díky nákaze moru ji viděl pokrytou ohavnými boláky, ležící nehybně v posteli a pomalu umírající. Byla o trošku vyšší než jeho sestra, ale o dost menší než sestra. Ovládala ve větší míře víře a v menší proměnu na vránu.

 

Otec (Dancko Fielne) - Jako jednoho z minima druidů ho kletba vůbec nestihla a normálně zestárl do svého opravdického věku - padesáti let (přičemž Miria je o deset let mladší). Vlasy připomínající stříbrnou řeku se volně vlní ke klíčním kostem, kdysi však míval hnědé vlasy po svém otci. Jeho nadání spočívalo v přivolávání vody a jeho patronem se stala vydra.

 

Sestra (Nixie Nyx Fielne = Vlčice) - Velice odvážná mladší sestra. Také jí bylo dopřáno dospět, alespoň do plodného věku. Hodně druidů na ni žárlilo, dá - li se to tak nazvat, ale on nikdy nechtěl být jako ona. On vždycky chtěl být jen bratr úžasné nadané sestry. Nixie je od mala hrozný rošťák a čertovo kvítko. Její ústa neznají přetvářku. Nebo minimálně když odcházela, tak ji neznala. Svou sestru miluje nadevše a neumí si představit, že by o ni přišel. Na co se však netěší je, až ji bude muset oznámit, že většina vesnice je po smrti. I jejich rodiče.

 

Získaná rodina:

Adris - S tímhle hochem v jeho věku - který je také druid - sdílí platonickou lásku. Oba dva se mají hodně rádi a potkali se v hlavní vesnici. Je to téměř stejně vysoký blonďák s hustými vlásky a jeho oči jsou zářivě zelené. Adris je milý, sladký, starostlivý, optimistický a miluje zábavu. Samozřejmě má smysl pro orientaci, důvtip a pobral ohromné množství inteligence. Cestuje spolu s Hansem, který hledá Nixie - údajně jeho malou sestřičku. Adris je Hansi naprosto oddaný a miluje ho z celého srdce. Dále vládne živlu vody a pro Hanse se chce naučit zemi - snaží se vzájemně učit. Mění se na Vydru.

Ostatní druidé z jeho vesnice

Majetek:

Oblečení

To které nosí na sobě a v brašně má teplý medvědí kožich a boty vydělané ze zvířecí kůže. Také tam je Adrisův teplý plášť spolu s botami a pár kousků oblečení, jako náhradu.

Zbraně

Primitivní luk, který si sám vyrobil, je menší, ale průbojný. K němu má též ručně vyrobené ostré šípy a toulec. V malém pouzdře má u boku nůž, který obvykle slouží k čištění kůže, stahování z ní, vykuchávání úlovku, ale dál by se použít i k sebeobraně.

Ozdobné předměty

Kolem zápěstí má řemínek s Nixiiným vlčím zubem a kolem kotníku kožený řemínek, nosí s sebou také dřevěnou korunku, kterou jí daroval Hvozd, v jeho brašně se dá najít i jeho první parůžek, jehož dvojici má Nixie u sebe. Jeho hlavu často halí lebka jelena, kterou jen nerad odkládá.

 

Kontakt/Další postavy:

 

Atanvarnë Merenwen Lossëhelin (Archív postav - kočkodlak - žena)

Nixie Nyx Fielne (Druidé - žena)

Ikarm (Archív postav - víla - muž)

Aronel I. Gil’eadská (Lidé - žena)

Začátečník 2473 Mistr

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Yoseňané - Muž
Dne: 06.08.2018 15:37:20 FB



Jméno: Irwin

Typ postavy: Mechanická

Rasa: Člověk

Pohlaví: Muž

Věk: 14 let (3. Suchvec 3252)

Jazyky: Zatím jenom jazyk lidí

 

Podoba: Je nadprůměrně vysoký a má atletickou postavu. Černé vlasy mu spadají až k pronikavým hnědým očím. Většinou se neusmívá a mí zamračený obličej. Obvykle nosí tmavé oblečení.

 

Povaha: Má tichou a nepřístupnou povahu. Nerad je středem pozornosti. Obvykle se snaží vyhýbat konfliktům ale umí se pořádně rozzlobit. Nemá rád hloupé jednání a vždy se snaží jednat co nejracionálněji.

 

Historie: Narodil se ve městě Reavstone, kde vyrůstal s otcem, který byl námořník dopravující zásoby Vardenům a s babičkou. Babička ho naučila trochu číst a psát, neboť za mlada pracovala jako bylinkářka a musela si umět vést záznamy a psát recepty. Také mu dala dědečkovu starou flétnu, na kterou se naučil sám hrát. Když mu bylo osm, jeho otec zemřel na moři při strašlivé bouři. Od té doby žije i se svou babičkou u strýce, který je kovář, v Aberonu a od dvanácti let se u něj zaučuje. Chce být mečířem, a později se přidat k Vardenům, aby pokračoval ve stopách svého otce.

 

Schopnosti: Umí plavat, hrát na flétnu a skvěle číst. Také umí obstojně vařit a dva roky se učí kovářem. Je velice rychlý a má skvělé reflexy. Je inteligentní a bystrý.

 

 Plavání 2/7

Vaření 2/7

Hra na flétnu 2/7

Kovářství 1/7

 

 

Rodina: Otec se jmenoval Taran. Byl to lodní kapitán a vedle své normální práce tajně spolupracoval s Vardeny a dovážel jim zbraně a zásoby. Matka se jmenovala Lisana a zeřela krátce po porodu. Než zemřela, byla bylinkářkou po babičce. Strýc se kterým teď žije se jmenuji Harad.

Je to dobrý kovář, umí ukovat většinu věcí, které po něm lidé můžou chtít. Manželka mu zemřela na chorobu a od té doby žije sám. Babička se jmenuje Isa a bývala bylinkářkou.

Dědeček se jmenoval Keren a býval řezbářem. Prarodiče z otcovy strany umřeli dříve než se narodil a otec o nich nikdy nemluvil, takže o nich mnoho neví.

 

Majetek: Jednobřitý meč vlasní výroby

             Oblečení

             Flétna

             Prsten po matce

             Talisman pro štěstí od otce

             

 

Začátečník 0 Mistr

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Yoseňané - Žena
Dne: 03.08.2018 14:23:59 FB



 

 

 

 

 

Meno: Arissa

 

Prívlastok: Múdra

Typ postavy: mechanická, som novic

Rasa: človek

Pohlavie: pôvabná žena

Dátum narodenia: 3245 (21 rokov)

Náboženstvo: nikdy nebola vychovaná k nejakej viere, preto verí sama sebe, svojmu úsudku a rozhodnutiu

Jazyky: surdština, základy Centrálneho dialektu

Povolanie: koniarka na Aberonskom hrade

 

 

Súvisiaci obrázok

 

Popis postavy

 

 

Telesná stránka

 

Alissa má štíhlu postavu. Jej ebenovo čierne vlasy, na ktoré je právom hrdá, jej siahajú po zadok. Má ich husté, lesklé a občas pripomínajú havranie hniezdo. Alissa je vyššia, ale za to sa od ostatných líši svalnatými a pevnými rukami, ktoré češú a tíšia vyplašené kone. Alissa sa môže popýšiť aj peknou tvárou. Ružové líca, výrazné lícne kosti, malý nos a plné vytvarované pery. Gaštanovohnedé oči, ktoré sa na svet dívajú vždy s radosťou a bázňou, majú svoje čaro. Z jej tváre ide vážnosť a sústredenosť. Preto je tak nezvyčajná. Alissinina mama vždy hovorieva, že nemôže byť tak krásna len tak prenič-zanič. Aj z jej kroku a ladných pohybov je isté, že je to dáma, aj keď nie celkom pravá, na správnom mieste!

 

Štýl obliekania

 

Alissa je nenáročná, čo sa týka obliekania. Má rázne jednoduchý štýl. Keďže trávi mnoho času pri koňoch, často  na nej vidieť jemné kožené nohavice s taktiež koženým opaskom. Alissa, žije z nariadenia kráľa o poddaných  v zámku, má vo svojej zbierke dve ľahké šaty. Sú biele a tmavomodré až dymové, a jedným slovom povedané, sú jednoduché...Alissa nie je typ ženy, ktorý by nejak moc dbal o svoj výzor. Nevlastní žiadne prstene, perly, korunky a čelenky, ani žiadne čačky, ktoré majú dámy vo vyššej spoločnosti. Dvorné dámy však darovali Alisse náhrdelník s malým diamantíkom. Ten si dáva na krk len pri vzácnych príležitostiach. Nohy, ktoré by za normálnych okolností boli bosé, sú v kožených vysokých jazdeckých čižmách a drevákoch ako doma.

Alissa vlastní ebenový luk, a puzdro na šípy. Luk nosí na chrbáte. Každý poddaný na hrade, musel mať nejakú zbraň, ktorou by sa mohol brániť, keď by prišli lupiči, prípadne niečo horšie. Keďže Alissa býva v komore rovno vedľa stajní, nemusí nosiť žiadny batoh.

 

 

Súvisiaci obrázok

 

 

Charakter postavy

 

Medzi poddanými v Aberonskom hrade sa šušká, že Arissa sa ani raz neusmiala. Že je skoro stále ticho, je vážna a nemá ani kúsok citov. Alissa tieto okováračky nechtiac vypočula a rozhodla sa, že taká i naďalej zostane. Alissa sa cíti byťnejakým spôsobom ohrozená, keď by začala byť k ľudom otvorená a jemná. Dôveruje výhradne len svojim rodičom a koňovi, medzi ktorým si v stajni šušká všetky svoje tajomstvá.

 

Maska

 

Je vážna a všetko myslí rovnako smrteľne vážne. Vie vynikajúco skryť svoje pocity. Z jej slov číha až chladnokrvnosť. Javí sa ako nepríjemná a až chladná osoba. Nemôžeme jej to mať za zlé. Alissa vyrastala v ťažkom prostredí, a to, že keď sa ako 15-ročná presťahovala s rodinou do Aberonského zámku, život sa jej zmenil...Ona vlastne ani nevedela, ako sa má v cudzej spoločnosti správať. Jediná chybyčka na jej nepriestreľnej maske sú oči. Krásne a s jemnými iskričkami pochopenia, ba aj radosti. Jediná chybyčka...

 

Tvár

 

V skutočnosti Alissa pod maskou utajených pocitov skrýva zraniteľnú, jemnú, nežnú a milú tvár. Pred ľuďmi, (a zvieratami), ktorých veľmi dobre pozná, si masku pokojne dáva dole a vie prejaviť všetky svoje dobré pocity. Vie sa dlho hádať, vie milovať vrúcnou láskou, vie sa smiať krásnym zvonivým hlasom, vie plakať...ale hlavne vie. Ak dáme Alissininu masku dole, zasiahne nás prúd pocitov a myšlienok, ktoré skrýva. Avšak, Alissa pod maskou tiež nie je najväčší anjel...Je strašne tvrdohlavá a urputne si stojí za svojím. To sa niekedy nemusí vyplatiť...

 

Duša

 

Arissa miluje knihy a ich čítanie. Každý poddaný v Aberonskom zámku musel povinne vedieť aspoň čítať. Pracuje ako koniarka, čiže si niekedy nechtiac  vypočuje chýry a zvesti o divosoch a rebeloch Vardenov alebo o elfoch žijúcich v divých lesoch. Jej kráľ, kráľ Surdy Orinn tajne pomáhal Vardenom. Arissa to moc neodsudzovala, aj ked je dosť kritická. Kráľ má vlastnú hlavu a svoj úsudok. Arissa rada počúvala v stajni hudbu bardov, ktorý spievali kráľovi a dvoranom o dávnych hrdinoch a tragédiách.

 

 

Súvisiaci obrázok

 

História

 

-Ťažký pôrod-

 

,,Zavolajte Kadioru!“ kričal manžel tej ženy na posteli. Ženinu krásnu tvár každú chvíľu pretínali vlny bolesti, o čom dosvedčovali mnohé zúfalé a stonajúce grimasy. Jej manžel, muž menom Talos sedel vedľa nej a stále dookola opakoval: ,,Zavolajte ju! Moja žena!! Rodí!“, kričal. Dvere miestnosti boli otvorené, a tak žena, ktorá práve zadychčaná dobehla, nemusela klopať. Okamžite prišla ku žene na posteli a povedala: ,,Lotosso , chod preč. Nechcem, aby si tu bol. Musí to zvládnuť sama.“ Muž sa zatváril tak smutne, že by to rozplakalo aj anjela ale veľmi pomaly kráčal smerom k dverám. Ked dvere zatváral, pozrel sa na ženu Kadioru a na svoju ženu, ktorá sa zvíjala v bolestiach a rýchlo povedal: ,,Nenechaj ich umrieť!“. Hneď potom zabuchol dvere. Postavil sa pred dvere a čakal. Stále mal ruku na kľučke. Vždy, ked sa z dverí ozval výkrik jeho milovanej ženy, zrýchlil sa mu tep a jeh ruka na kľučke sa prudko mykla. Jeho žena bola mladá. Vzali sa pred rokom a sľúbili si, že sa budú stále milovať a ctiť si jeden druhého. Miloval ju, a nevedel si predstaviť, čo by urobil, keby ju teraz stratil. A čo to dieťa? Aj ono má právo na život.

V takejto situácii myslíme na najhoršie veci a hľadáme, čo by bolo možno lepšie: stratiťmilovanú ženu, alebo vysnené dieťa.

Výkriky sa rozliehali po celom dome a Lotosso bol naozaj zúfalý. Čo keď sa stane   to či ono...tápal v mysli.

K výkrikom sa pridal i plačúci rev. Muž vedel komu patrí ten rev a plač. Jeho dieťtku. Prudko otvoril dvere. Vstúpil a na posteli ležala jeho milá žena, úplne spotená ale so šťastným výrazom v tvári a v rukách držala akísi uzlík, ktorý vydával tie strašné zvuky a ktorý sa každú chvíľu krútil a mrvil. Bolo to jeho dieťatko. Na jeho tvári sa zjavil široký úsmev. Bolo to dievčatko, a bol to veľmi ťažký pôrod, mohli zomrieť obe, ako zistil od Kadiory.  Vrúcne jej poďakoval za všetku tú snahu o ich záchranu  a sadol si vedľa svojej ubolenej ženy a prežíval radosť spolu s ňou.

 

-Začiatok-

,,Otecko, čo je toto??“ spýtala sa Arissa otca. Kôň, ktorý stál vedľa nej frčal a cmúľal jej havranočierne vlásky. Arissin otec Talos bol koniar, a aj jeho otec predtým ním bol. Bola to už taká rodinná tradícia. Arissa mala už päťrokov, čo znamenalo, že by už mohla vidieť koňa.

,,To je koník. Ak sa o neho budeš dobre starať, bude ťa poslúchať a bude ťa mať rád.“ Hovoril jej otec Lotosso.

,,Aj ja chcem tata, aj ja chcem.“ Hovorilo dievčatko a pobehovalo okolo hnedého koňa, ktorý ju pozoroval svojimi hlbokými očami.

Nachádzali sa v stajni vedľa ich skromného domu. Niekto zaklopal na drevené dvierka stajne a vošiel. Bola to Arissinina mama Illovos. Hneď ako vstúpila, Lotosso (otec) bežal a Illovos sa rozbehla k nemu. Padli si do náručia, a s pobavením sledovali Arissu, ktorá na malých nožičkách bežala smerom k nim. Kôň, ktorého doteraz hladila, sa díval na nich. Bola to veľká a šťastná rodina.

,,Zavolala som vás kvôli niečomu inému. Už som stihla dovariť polievku z toho králika, ktorého doniesol tvoj brat Peris. Okrem tých vinohradov zvláda aj loviť. Poďte, čaká nás pri stole.“ Illovisa vstala, a tým sa vyslobodila z mužovho vrelého objatia. Lotosso zovrel malú rúčku svojej dcéry a kráčal za Illovisou. Arissa ho nasledovala, ale ešte stále sa pozerala za seba. Na koňa. Hneď čo sa drevené dvierka zatvorili, Arissu zaujalo už niečo iné, ale kôň ešte dlho hľadel na dvierka, ktorými odišlo to milé dieťa.

 

-Kráľovské povýšenie-

,,Prr!“ hovorila Arissa bielemu koňovi, ktorého mala utíšiť. Pri každom podarenom priblížení ku splašenému koňovi ľudia kričali. Musí to zvládnuť, inak nedostane to miesto pri kráľovských koniaroch. Opatrne sa dostávala čoraz bližšie ku koňovi. Ten sa zdvihol na zadné a zaerdžal. Arissu to ale nevyviedlo z miery a už bola pri koňovi na dosah ruky. Kôň sa trocha ukľudnil, a Arissa prišla ešte bližšie. Vlasy jej odletovali zo spoteného čela, pretože bola už tak blízko, že kôň na ňu dýchal. Zdvihla ruku, a pohladila ho po pysku. Dívala sa do jeho očí, a hladkala ho. Kôň ešte raz frkol, a už sa viac nebránil. Ľudia nadšene tlieskali a Arissa i naďalej upokojujúco hladkala koňa.

Tieto ,preteky“ sa konali raz za päť rokov pre koniarov, ktorí by radi skúsili šťastie v Aberonskom zámku po boku kráľa.

Alissa sa uklonila smerom ku kráľovi, a odišla na si sadnúť na svoje miesto.  Sledovala ostatných zúčastnených. Všetci tu boli starší než ona, a Arissa mala pätnásť rokov.  Nakoniec sa kráľ slávnostne postavil a povedal: ,,Vzhľadom na to, že tento rok nám odišiel jeden z najlepších koniarov na zámku, boli sme nútení tieto preteky, rozhodol som sa, že tu privítame niekoho mladého, a niekoho, u koho uvidíme veľký talent. Prosím, Arissa Múdra, predstúp!“

Arissa na neho pozrela svojimi hnedými očami plnými prekvapenia, a pobrala sa na menšie pódium, kde sa oceňoval víťaz. Roztrasene stúpala po drevených schodíkov ku samotnému kráľovi. Zdal sa jej byť celkom pekný, aj keď, samozrejme na manželstvo s kráľom nemohla uvažovať. Unáhlene sa poklonila a čakala, čo urobí kráľ. Ten jej podal ruku a odovzdal jej malý zvitok.

,,Odteraz, ty aj tvoja rodina budete bývať v zámku pri kráľovských stajniach. Od úsvitu začínaš.“ povedal a rozpustil dav. Arissa tam len nemo stála, neschopná povedať čo i len slovko.

 

-Dar-

Arissa sa nakoniec presťahovala do zámku. Prvé dni boli náročné, ale potom si už pomaly začala zvykať. Jej predchádzajúci domov však nikdy skutočne neopustila. Chodila tam na návštevu svojich starých vecí, a spomínala na časy v tom domčeku. Lenže, život išiel ďalej, a Arissa bola už 19 ročná. V zámku pracovala už štyri roky, čo bol pre ňu neuveriteľný čas. Čas strávený s koňmi, pri koňoch a čas učiť sa čítať. Jej otec sa stal hneď po tom, čo sa prisťahovali do zámku, najvyšším koniarom. Matka pracovala a starala sa o hospodárenie zámku, čiže pracovala pri zvieratách a starala sa o ne. KráľOrinn bol s touto malou rodinou veľmi spokojný. Raz si dal Arissu zavolať do svojej siene, a Arissa, plná celkom veľkej radosti hneď tam išla. Čakalo ju veľmi dojemné a milé prekvapenie. Kráľ Orinn povedal, že je veľmi spokojný z jej prácov a s prácov jej rodičov, a daruje jej za to koňa, ktorého si môže sama vybrať. Arissa od šťastia nevedela ani ústa otvoriť, len poďakovala, a bežala tú radostnú novinu oznámiť svojej matke a otcovi. I tí boli prekvapení, a spoločne išli do stajní. Tam, si Alissa vybrala nádherného koňa, ktorého mala vo vlastnej stajni. Nazvala ho Talos. Už dlhšie ho poznala. Každý večer trávila so svojím koňom. Nikdy ich nič nerozdelí, ani nerozdelilo...

 

Krátko po tomto milom dare prišla náhla pohorma. Kráľ Kráľovstva, najobávanejšia osoba v celučičkej Alagaesii zaútočil na Surdu, a krátko na to aj na Aberon. Kráľ Galbatorix poddaných moc neriešil, a tak Arissa smela zostať na zámku. Bola smutná, pretože kráľa Orinna mala veľmi rada. Zomrel Galbatorixovou rukou. I jej strýko Peris, ktorý bol vinohradník, mohol nadalej pracovať. Jeho vína sa stali najlepšie v celej už rozpadnutej ,,Surde", a jeho víno mohol ochutnať aj muž, ktorého zrak sa upiera na krajinu, ktorej kedysi vládol múdry kráľ Orinn...

 

 

Súvisiaci obrázok

 

 

Rodina

 

Alissinina mama Illovos je veľmi milá a dobrá duša, ktorá sa stará stará o hospodárstvo v Aberone. Dojí kozy a ovce, a iné činnosti ktoré treba vedieťna gazdovskom dvore.

 

Otec Lotosso je najvyšší koniar v zámku. Lotosso je tiež milý a je hlavne milujúci otec.

 

 

A je tu ešte ujo Peris, ktorý vlastní veľké vinohrady pri Reavestone. Peris rodinu často navštevuje. Arissa má veľmi rada svojho uja, pretože vždy si na ňu nájde čas a porozumenie.

 

Arissa žije spolu s rodičmi, ona má jednu komôrku a oni majú izbu hneď vedľa nej...

 

Jazdecké zviera

 

Kráľ Orinn venoval Arisse za jej službu v zámku koňa. Je ako jej najbližší spoločník a priateľ.

Kôň sa volá Talos.

Sfarbený je skôr do bieločiernej farby. Hrivu má bielu a jeho pysk pretína taktiež biely pásik. Výborne beží, a dokáže aj pomerne dobre skákať.  Arissa svojho koňa miluje, a dala by za neho i vlastný život. Talos je preňu niečo ako polka jej vlastného života. Vypadá to prehnane, ale sú spolu ako najväčšia dvojka. Majú dokonca tú istú tvrdohlavosť. Arissa sa o tohto koňa starala už od žriebätka a už vtedy si padli do očí.

 

 

Súvisiaci obrázok

 

 

Schopnosti

 

Alissa je hlavná koniarka, jedna s popredných, ktorým to najviac šlo. Jej rodina po otcovi už majú tradíciu v tomto povolaní.

Pochopiteľne, aj jej otec Talos, a jeho otec boli koniari,(otec Talos aj je). Ale až Alissa spravila toľko, a mala toľko talentu, že sa dostala do kráľovskej stajne. Keďže je koniarka, vie dobre jazdiť na koni. Ovláda aj základy lukostreľby, a celkom jej to ide.

 

3/7- koniarstvo

1/7- lukostreľba

2/7- jazda na koni

 

Zručnosti

 

Alissa sa musela povinne naučiť čítať. Vie trošku tancovať popri svojich milovaných koňoch, a spievať sa naučila v stajni, tiež pri koňoch. (naozaj tam niekedy nemala čo robiť...)

Vie sa postarať sama o seba a je odvážna. Veľké mínus je to, že neovláda domáce práce. (pečenie, šitie...)

Je to len ona, kone a knihy, čo naplňujú jej život. Je dosť rýchla a dokáže rýchlo bežať, ale vydrží len pár minút.

 

 

 

Súvisiaci obrázok

 

Majetok

 

patrí jej izba, ktorá sa nachádza hned vedľa stajní

náhrdelník s diamantíkom

dve ľanové tuniky

kožené nohavice

pár šiat na kráľovské príležitosti

vysoké jazdecké čižmy

dreváky na nohy

pár kníh

mešec peňazí, ktoré si sama zarobila

kôň Talos

 

Súvisiaci obrázok

Začátečník 0 Mistr

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Yoseňané - Žena
Dne: 02.08.2018 17:19:06 FB



 
Jméno: Alassië

Typ postavy: Mechanická
Rasa: Elf
Pohlaví: Žena


Podoba: Jemná dívka s hebkou pletí, lesklými plnými rty a přimhouřenýma očima v barvě ranní orosené trávy. Lehce špičtý nos, který kontrastuje se špičatýma ušima, které čas od času překryjí bujné světlé vlasy. Obličej jí lemují krátké vlásky vypadané z jejích jemně stažených vlasů.

 

Povaha: Nebojácná a do všeho odhodlaná, avšak znajíc své meze a dobře si vědoma všech hranic za které by nikdy nešla. Přátelská a milá ke svému okolí a ochraňujicí své blízké za každou cenu. Je miláčkem davu. Každého umí pobavit, rozesmát, ale i poradit a být dobrým společníkem ve špatných situacích.


Historie: Narodila se ve městě Ekölle, kde vyrůstala se svou matkou a otcem, který se živil jako harfista a flétnista. Nyní ve věku 50 - ti let se rozhoduje jakou cestou půjde ona sama.

Začátečník 0 Mistr

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Yoseňané - Žena
Dne: 14.06.2018 20:54:36 FB



https://pbs.twimg.com/media/DF957z2VoAAWeYk.jpg

 

Jméno: Arwen

 

Rasa: Elfka

 

Pohlaví: Žena

 

Typ postavy: Mechanická

 

Datum narození: 3170

 

Moto: Život je dar, který si ne každý zaslouží.

 

Náboženství: Nevěřící

 

Jazyky: Starověký jazyk, lidský jazyk, trpasličí jazyk

 

Povolání: Nájemný zabijík, stopař a léčitel pro Vardeny

 

Tělesná stránka: Arwen je docela nevýrazná, což jí dodává výhodu v její profesi. Má ale tuhý kořínem a její tělo je ztuženo dlouhým putováním. Má bílé vlasy a většinou je nosí rozpuštěné. její oči mají barvu kávy. Na pravém rameni, na obličeji a na přiče má tetování,které svou barvou znači její profesi (červená=nájemný zabiják,stopař,zvěd, modrá=léčitelství

 

Styl oblékání: Pokud je na výzvědách nebo někoho stopuje, nosí kožené kalhoty, boty na cestu a nenápadnou halenku. Ve skrýši nebo ve volném čase nosí oblečení pohodlnější, a to sukni, halenku a chodí bosa.

 

Maska: Na první pohled je to malá nenápadná elfka. Ale většina lidí se jí vyhíbají, což je následek toho, že tráví více času v přírodě než ve společnosti. To je důvod toho, že je spíš ,, vlk samotář".

 

Tvář: Myslí si, že se jí lidé vyhíbají kvůli mezirasové nenívisti, tak málokomu věří. To proto tráví spoustu času v lese. Ráda si povídá se stromy a zvěří.

 

Duše: Snad jediná duševní vada: absolutní nenávist vůči urgalům. Ještě se nasetkala s nějákým, kterého by chtěla nechat na živu.

 

Historie: Arwen se narodila do průměrně bohalé rodiny ve městě Osilon. Její otec se jmenoval Glamdril  a Matka se jmenovala Meona. Rok po Arweniném narození se jejím rodičům narodil syl Faolin, což je u elfů nezvyklé. Všichni byli šťastní. To ale nemělo trvat navždy. Když bylo Arwen 51 let, byli jjí rodiče posláni spolu s dalšími pěti elfi jako pomoc pso Vardeny. Ale během jejich putování je v noci přepadla skupina urgalů a všechny je povraždily. Když seto dozvěděl bratr Meony Faolin, rozhodl se, že si Arwen vzme k sbě na výchovu. Naučil ji lépe střílet z luku, šermovat a pár základních kouzel. Také jí dal bílého koně Kadoka, náhrdelník po matce a luk ztisového dřeva s jelnisovým pouzdrem po otci. Když jí bylo 70, odešla k Vardenům, kteří ji přijali mezi sebe a pro které teď pracuje.

 

Schopnosti: V čem opravdu vyniká je lukostřelba, plížení, stopování a souboj s mečem či dýkou. Také umí dost dobře kouzlit a ve vodě se cítí jako doma. Nejlépe jí ale jde jízda na koni. :)

 

Rodina: Její matka Meona byla léčitelka. Narodila se ve městě Ellesméra, stejně jako její manžel Glamdril. Ten byl voják a podporovatel Vardenů. Bratr její matka se jmenuje Faolin. Bil to učitel šerm. A jako svého bratra také bere svéko koně Kadoka.

 

Majetek:

oblečení

Šperky. náhrdelník po matce

Zbraně: Tisový luk+šípy+jelenicové pouzdro, jezdecký meč, dýka

Ostatní: Sedlo, provaz, vaky na vodu, sedlové brašny

 

Začátečník 2127 Mistr

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Jiní tvorové - Žena
Dne: 08.05.2018 13:27:25 FB



Delois Blagden

 

 

Jméno: Delois Blagden. Blagden je jméno po otci, aby prý nezapomněla, čí je. V oáze, kde se narodila, jí říkali taky Malá dáma, protože měla prý odmalička příliš dospělý výraz v obličeji. Nila jí říkávala Del. A kluci z oázy Pískle. Někdy, když se vydává za kluka, používá jméno Ezir.

Rasa: Delois je půlelfka. A jako většina půlelfů ze svého dědictví po rodičích není zrovna dvakrát nadšená, i když to neříká nahlas.

Věk: Pro Delois to vždycky bylo jen zbytečné číslo. A nikdo ji nepřesvědčoval o opaku. Je velmi mladá, ještě dítě. Vypadá zhruba na dvanáct, třináct let.

Jazyky: Plynně mluví starověkým jazykem, řečí pouštních kmenů, centrální větví jazyka lidí. Je jazykově hodně nadaná, takže se dá předpokládat, že se naučí i nějaké další, bude-li to potřebovat.

Náboženství: Matka ji k ničemu takovému nevedla, Giraia už vůbec ne. Ženy z kmene ji naučily víře v duši pouště a oblohy. A tu Delois ctí.

 

Podoba

Delois je teď v takzvaném hříběcím věku. Má dlouhé hubené nohy, dlouhé ruce se štíhlými prstíky, jakým se říká „zlodějské“, útlý pas a úzké boky. Tenký krček nese vznešenou hlavu s kadeřemi v barvě havraního křídla a špičatýma ušima, tím jediným, čím je podle svých vlastních slov podobná otci. Sama ho zná jen z vyprávění a fairth, nikdy ho naživo neviděla, takže vlastně ani neví, jestli se mu podobá, ale každopádně můžeme říci, že o žádnou podobnost nestojí. Možná by se jí tak maximálně líbilo mít jeho rudé vlasy, protože by pak vypadala víc jako Nila, již vždycky považovala za svou starší sestru, a která jí vždycky byla vzorem.

Když se na Delois podíváte, asi to první, co vás zaujme – tedy kromě těch špičatých uší – jsou právě vlasy. Ne barvou, protože černovlasých je kolem habakuk, zvlášť když žijete na jihu poblíž pouště, ale délkou. Nesahají jí ani po ramena, což u mladých dívek není moc obvyklé. Delois je dřív nosila dlouhé až do půli zad, zbavila se jich v prvním záchvatu vzdoru, který v jejím věku přichází. Všichni jí chválili dlouhé vlasy. Všem se s nimi líbila. Jenže Delois se nechtěla nikomu líbit. Sebrala tu nejostřejší břitvu – a šla dohola. Takový nářez, co pak schytala, nechce už nikdy zažít. Ale vydobyla si tím respekt u kluků z oázy. Když pak začala nosit kalhoty a tuniky místo šatů, vzali ji mezi sebe a naučili ji, jak se prát, jak střílet z luku a jak i v poušti najít vodu.

I když ji teď kvůli krátkým vlasům – a taky proto, že ještě nemá žádné ženské tvary, ani boky, ani prsa – často považují za chlapce, její obličej ji prozrazuje. Delois má velmi jemné rysy - což je nejspíš taky elfské dědictví – malou, kulatou bradu, nos rovný, úzký, trochu nahoru, a světlé, ale tvarově hezké rty. Její oči mají jasně fialovou barvu, stejnou jako oči její matky. Má poměrně dlouhé řasy a pěkné klenuté obočí černé stejně jako vlasy. Pleť má světlou, ale bez pih, a rozhodně o několik odstínů tmavší než je ta Nilina. Nila vedle ní vždycky zářila jako padlý sníh. Delois nezáří a ani nechce. Nevadí jí, když je celá od prachu pouště.

Dokud byly s Nilou obě v oáze, oblékala se Delois velmi podobně jako Nila. Šaty, obvykle bledě modré nebo jiné světlé barvy, přes vlasy šátek, aby na ni příliš nepálilo slunce, dlouhé rukávy a sukně až po zem. Když Nila zmizela, Delois chvíli nosila všechno, co po Nile zbylo, protože jí to pomáhalo překonat stesk. Teď už na ní žádné šaty neuvidíte. Jen tuniky, haleny a kalhoty. Většinou v přírodních barvách, stejné, jaké nosí kluci z kmene. Dost často mívá odhalená ramena a paže. Snaží se opálit, aby byla podobnější lidem z pouště. Dělá všechno tak nějak svému elfskému původu natruc.

 

Povaha

„Máš palici tak tvrdou, že bys s ní prorazila skálu, Delois.“

-Alix

To o ní kdysi řekl Alix, jeden z kluků z oázy. Asi je to pravda. Každý, kdo se na Delois podívá, vidí nesmlouvavou, drsnou a tvrdou holku, která si nikoho nepouští příliš blízko k tělu. Každý, kdo ji slyší mluvit, říká, že má jazyk ostrý jako břitva a umí zraňovat slovy s přesností trénovaného zabijáka. Když jí něco nařizují, udělá opak. Když ji chválí, chce se znelíbit. Když jí opovrhují, dělá cokoliv, aby jim dokázala, že je silnější a lepší než oni. Je schopná se zakousnout a dřít jako kůň až do roztrhání těla, protože prostě chce, neumí uhnout z cesty a vzdát se.

Delois sama o sobě ví, že není tak tvrdá, jak vypadá. Je spíš křehká, tam někde uvnitř, a bojí se, že by jí někdo mohl ublížit. Vadí jí, jak snadno se nechá vytočit, a taky že neumí pořádně kontrolovat své emoce. Když byly v oáze ještě i s Nilou, Giraia často říkala, že to Delois se chová jako Meyron, ne Nila, a ptala se, jestli je někde náhodou nevyměnili. Je fakt, že Nila byla vždycky klidnější, zatímco Delois jako by se vylíhla z divokých vajec. Vždycky měla tolik lásky a péče, kolik jen mohla od matky, od Giraiy i od všech žen v oáze chtít, ale jako by nikdy neuměla být vděčná. A spokojená. Už jako dítě byla spíš zlostná, zádumčivá, přemýšlivá. A nikdo, kromě Nily, její důvěrnice a nejlepší přítelkyně, nevěděl proč.

Delois někde uvnitř strašně těžce nese svůj smíšený původ. Nikdy tak docela nepatřila ani k lidem, ani k elfům, a už odmala cítila, že je jiná než ostatní, a že to všichni vidí. Rostla rychleji než Nila, ale pomaleji než lidské děti. Na člověka byla příliš mrštná, ale i když něco zvládla vlastním úsilím a pílí, děti z oázy to připisovaly tomu, že „no jo, elfská krev…“ Chtěla by poznat svého otce. A říct mu to. Že to nebylo fér, dát se dohromady s matkou, a přivést na svět někoho, jako je Delois. Poloviční mají málokdy dobrý život. A nakonec je všichni opustí. Tak jako Nila.

 

Historie

„Někdy mi přijde, jako by snad ani nechtěla být na světě…“

-Elva Aiglow

Narodila se na poušti… během horkého, rozpáleného dne, za vedra, jako dcera elfa jménem Blagden a mladičké Dračí jezdkyně, jíž kdysi změnil celý život první Dračí jezdec nového věku – Elvy Aiglow. A tak jako se Elva neprosila o „požehnání“, které kdysi dostala, a kvůli kterému vyrostla a dospěla dřív, než bylo zdrávo, ani její dcera se neprosila o svůj vznik a zrod a na svět přišla později, než měla a ještě k tomu s komplikacemi. První, kdo ji po jejím narození držel v náručí tak nebyla její matka, která v tu chvíli bojovala o vlastní život, ale mladičká dcera královny elfů – Nilwëa Meyron.

Delois Nilu milovala od první chvíle a Nila zase ji. A dlouhou dobu byla Nila jediná, kdo dokázal křičící a plačící dítě utišit a uspat. Elva nikdy nechápala, jak to dělá, ale svým způsobem jí byla vděčná. Delois byla od začátku malý morous a chvíle, kdy spala, byly úlevou nejen pro Elvu, ale i pro celou oázu. Přesto však Elva své dítě od počátku nesmírně milovala, chránila a také o malou Delois pečovala, jak nejlépe uměla. A Delois i přes všechno to ječení a zlobení vyrůstala jako miláček oázy, byla jediným dítětem, které se toho roku narodilo, a tato pozice jí vydržela až do jejích tří let.

Málokdo však měl s Delois takovou trpělivost jako Nila. Hrála si s ní, když na to energie ostatních už nestačila. Mluvila s ní starověkým jazykem a taky jí četla, když zrovna Elva neměla čas. Někdy si snad Delois i nárokovala pro sebe, a žárlila, když byla malá s matkou. Elva se snažila dělat všechno proto, aby své dceři zajistila normální, klidné dětství, jaké ona samotná neprožila. Ale Delois jako by všechny ty snahy byly jedno. Přijímala mlčky matčinu lásku, ale nikdy ji neoplácela víc, než bylo bezpodmínečně nutné. Nikdy se sama nepřišla přitulit. To jen k Nile. Nikdy nechtěla pusu na dobrou noc nebo pohádku. A když mohla zmizet někam s Nilou a kluky z oázy, prostě zmizela.

Nila pro ni vždycky byla jako strážný anděl a snažila se ji v životě směřovat tím správným směrem. Delois ji brala jako vzor a chtěla dělat všechno stejně jako ona. Když se Nila učila léčitelství, Delois jí nakukovala přes rameno. Když se Nila hrabala rukama v krvácejícím zranění břicha, Delois jí podávala nástroje a obvazy. Když chtěla Nila modré šaty, chtěla je i Delois. Když měla Nila copy, do hodiny je měla zapletené i Delois.

A pak jednou přivezli do oázy zraněného elfa a Nila se o něj starala. Pak s ním mluvila. Pak byla pár dní divně zádumčivá… a najednou zmizela. Delois nechápala, co se stalo, ale bylo to, jako kdyby jí někdo roztrhl srdce na dvě půlky. Jako by už nebyla kompletní. Kluci v čele s Alixem se k ní najednou začali chovat jinak; Nila jim vždycky bránila, aby si dělali z malé Delois srandu a popichovali, a teď najednou mohli. Už ji nikdo nechránil.

Když ji jednou škaredě odstrčili, přiběhla celá ubrečená za Giraiou a prosila ji, ať nějak zařídí, ať se Nila vrátí. Giraia jí řekla, že tohle přece zvládne i bez Nily. Musí jim prostě jen dokázat, že je stejně silná jako oni. A ona to udělala.

Když si oholila hlavu, Elva na ni hrozně křičela. Ale kluci ocenili ten akt vzdoru. Vzali ji mezi sebe. Brzy se naučila dělat věci, které by v šatech a s dlouhými copy nikdy nešly. Jezdit na koni vestoje, lozit po skalách a prát se a taky střílet z luku a házet nožem. Delois to všechno dělala hlavně proto, že si myslela, že s tím matka nesouhlasí. A její nesouhlas, ten způsob, jakým si vždycky povzdechla, to byla pro Delois odměna. Ani jí nenapadlo, že jí tím ubližuje.

To Giraia pochopila, že jediný způsob, jak Delois udržet na uzdě, je ji ve všem podporovat a pomáhat jí. Delois ji za to respektovala a ve výjimečných případech jí i projevila nějakou náklonnost. Giraia doufala, že se jí podaří dostat k Delois blíž a pochopit ji, ale to se nestalo. Jednoho dne byla Delois pryč stejně jako Nila. Zmizela s Alixem, Tarim a Ezirem, třemi svými kamarády o něco staršími než byla ona. Elva zahájila šílenou pátrací akci, aby ji našla, dva dny létala nad pouští, ale nic. Delois jako by se ztratila z povrchu zemského.

Což byla vlastně pravda. Alix našel nedaleko oázy vstup do jeskyně, a tam se schovali. Zůstali tam několik dní; pak se napojili na obchodní stezku, jíž procházely karavany. Přidali se k jedné z nich s tím, že se budou starat o koně. Delois se představovala jako Del a nechala se všemi považovat za chlapce. Přišlo jí to tak bezpečnější. Stačilo, že je světlá a půlelf, být půelfka by bylo ještě mnohem víc o hubu. S karavanou se dostala až do Království, konkrétně do města jménem Feinster.

Tam se celá situace zkomplikovala. Alix s Tarim se totiž chovali jako urvaní ze řetězu, nechali se zatáhnout do hospody, opili se a zabili jakémusi chlapíkovi psa. Brzy se ukázalo, že ten chlapík je šlechtic a za život psa je chce donutit platit. Jejich vlastními životy, ideálně. Pro Alixe s Tarim si přišla městská stráž a Delois s Ezirem osaměli. Najednou byli v úzkých. Všechny peníze měl Alix. A ten byl pryč. Museli žebrat, aby se najedli. Neměli kde spát, tak se schovali do seníku. Jenže přišel podzim a po jedné obzvlášť chladné noci začal Ezir divně kašlat. Po pár dnech začal být slabý a ještě o pár dní později už nemohl ani vstát a blouznil v horečce. Delois kradla, aby pro sebe i pro něj sehnala jídlo a sušené bylinky, které měly srazit horečku, a taky aby si mohla dovolit zaplatit jim aspoň na pár dní ubytování v krčmě. Nepomohly ani obklady, ani bylinky. Začal kašlat krev.

Umřel Delois v náručí dva dny poté. Delois už smrt viděla, ale nikdy ne z takové blízkosti a navíc někoho, s kým si byla blízká. Hodně ji to vzalo. Vypotácela se z pokoje dolů do výčepu, kde klesla s pláčem do náručí hostinské. Trvalo strašně dlouho, než se jí podařilo uklidnit natolik, aby jí řekla, co se stalo. Hostinská jí dala svařené víno a řekla, že vše zařídí. Přišli dva Solasovi mniši, zkontrolovali, že kluk nezemřel na mor, a pak tělo odvezli. Delois nevěděla kam. Když se chtěla z hostince nenápadně vytratit, protože už neměla na zaplacení další noci, ani toho vína, co dostala, zarazila ji ta hostinská. Zeptala se jí, jestli má kam jít. Řekla, že nemá. Hostinská odvětila, že by se hodil někdo ke koním. Že může dostat něco málo peněz a místo na spaní.

„…Beru to,“ odpověděla Delois. Nechtěla krást. Nechtěla žebrat. A věděla, že zpátky do oázy nemůže. Ne bez kluků.

„To je dobře, šikovné ruce se dnes těžko shání… v těchhle časech…“ povzdechla si hostinská. „Víš, měla jsem čtyři syny, všechny mi odvedli do Surdy.“ Přelétla Delois pohledem. „Jak ti mám říkat, dítě?“

„Jmenuju se Delois,“ odpověděla dívka trochu vyklepaně.

Hostinská se pousmála. „To ale vůbec nezní jako klučičí jméno. A ty jsi přece chlapec, že? Být děvče… a půlelfka… s takhle bezvadnou tvářičkou… to není dobrý nápad, viď?“

Delois chvilku mlčela. Viděla malé náměstí a na něm trh s otroky. Viděla taky krásné dívky s tmavou pletí, které přitáhla ta karavana, s níž přišla z pouště. Tehdy nevěděla, co s nimi hodlají dělat. Pak viděla ten trh. A věděla, že tam nechce skončit. Zdvihla bradu a podívala se zpříma na hostinskou.

„Jsem Ezir,“ pravila.

„Výborně, Ezire,“ odpověděla hostinská. „Mně můžeš říkat Maliva. Ukážu ti, kde budeš od teď spát.“

Tak se Delois stala podkoním. Občas pomáhá Malivě v krčmě, občas má i volno a běhá po městě… objevuje jeho tajemné uličky, poznává nové věci. Nepřestává doufat, že se vrátí Alix a Tari. Někdy myslí taky na oázu, na Giraiu a na matku, stýská se jí a chtěla by zpátky. Jenže má strach. Má strašný strach vrátit se domů a říct, že Alix a Tali jsou někde ve vězení. A Ezir je mrtvý.

 

Rodina

Elva

Deloisina matka. Delois jí vždycky dělala všechno naschvál a bavila se matčiným nesouhlasem. Někde uvnitř ji samozřejmě měla ráda, ale nikdy si jí, její lásky a péče, nevážila. Teď jí matka chybí, Delois by se jí strašně ráda zeptala na spoustu věcí, strašně ráda by byla zase zpátky do oázy… jenže nemůže, protože se bojí. A taky proto, že jí vlastní hrdost nedovolí žádat o pomoc.

Nila

Nilu Delois považuje za svou starší sestru, jedinou osobu, která jí kdy rozuměla, a svůj vzor. Nila je princezna, dcera královny Arwiny, ale nikdy se jako princezna nechovala. Nile Delois projevovala city, asi jako jediné v celé oáze. Vždycky se k ní tulila, říkala jí, že ji má ráda, a její odchod do Lesů velmi těžce nesla. I teď ve Feinsteru na ni často myslí.

Giraia

Giraia, Nilina prateta, nemá s Delois vůbec žádný příbuzenský vztah. Fungovala v oáze jako Nilina učitelka, a s tím učila někdy i Delois. Giraia Delois vždycky ve všem podporovala a snažila se jí pomáhat, proto k ní Delois cítí mnohem vřelejší a pozitivnější emoce než k matce. Je jí líto, že jí neřekla, kam jde. To měla udělat.

Blagden

Její otec, elf, kterého nikdy neviděla. Ví, že matka ho velmi miluje, ale ona sama k němu necítí v podstatě nic; snad kromě výčitek za to, že ji zplodil. A zajistil jí tak všechny ty problémy spojené s tím, že je míšenec. Matka si měla nejspíš vybrat někoho jiného. Člověka. Určitě člověka. Delois ani neví, jestli chce Blagdena vůbec poznat. Proč matku poslal pryč z Lesů? Těhotnou? Nebylo to fér a Delois to způsobilo problémy. Mezi elfy by na ni tak nekoukali. Určitě ne.

Ezir

Byl jí nejbližší z té trojice kluků, s nimiž utekla. Byl vždycky trochu uťápnutý, mladší než Alix a Tari, vždycky se nechal do všeho navézt s nimi, i když sám nechtěl. A měl krásné, hluboké oči. Delois ty krásné oči musela zatlačit, když umřel na krvácivý kašel. Cítí za to vinu. A možná i proto používá jeho jméno, když se vydává za chlapce.

Alix

Vůdce klučičí party, do níž Delois patřila, kluk s ohnivou povahou a plamínky v očích. Měl Delois rád, vždycky ji tak trochu chránil, ale současně se jí posmíval kvůli špičatým uším. Když se opil v té hospodě, Delois na něj byla hrozně naštvaná. Když ho odvlekli strážní, měla už jenom strach.

Tari

Alixův poskok a nejbližší kamarád, byli nerozlučná dvojka. Vždycky Alixovi pochleboval a mazal med kolem huby. Byl chytřejší a ne tak impulzivní, ale taky hrozně lstivý a velice dobrý lhář. Delois k němu vždycky něco táhlo, ale současně mu nikdy nevěřila. Věděla, že věřit někomu, jako je Tari, je fakt špatnej nápad. O Tariho se nebojí. Myslí si, že jestli někdo zvládne utéct z feinsterského vězení, tak je to Tari.

 

Schopnosti

Delois se chová spíš jako kluk, a proto umí spíš věci, které jsou považovány za klučičí. Hází nožem, střílí z luku, pere se a umí se starat o koně a taky je léčit. Radši léčí koně než lidi. Koně jsou totiž vždycky vděční. A užiteční. Na rozdíl od lidí. Docela pěkně kreslí a zpívá, ale mezi elfy by byla v obojím naprosto průměrná. Je nadaná na jazyky a rychle se učí.

Boj beze zbraně – 2/7

Házení nožem – 4/7

Lukostřelba – 2/7

Bylinkářství a léčení – 2/7

 

Majetek

Oblečení, ve kterém odešla z oázy, peníze tak na půlden dopředu, trocha jídla, dobré kožené boty a zimní plášť. V tajném medailonku na krku obrázek matky a otce. Nůž schovaný v botě. Nic víc, nic míň.

 

Začátečník 2032 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Yoseňané - Muž
Dne: 30.03.2018 19:32:13 FB



 

Jméno: Karsten Pajdal

Typ postavy: Mechanická

Rasa: Člověk

Pohlaví: Muž

 

Podoba:

Karsten je fešák. Alespoň si to o sobě myslí. Avšak- kdo by mu to měl za zlé? Jen se podívejte na ten obličej; hladké čelo, dokonale zakřivené a husté obočí a přímo pod ním dvojice zemitě zbarvených jiskrných očisek.

Na co je ovšem úplně nejpyšnější (a ne, není to urostlá postava ani vlasy barvy Slunce) je úsměv. Ústa široká jako koryto řeky Toark a narudlé rty s doplněním o řady běloskvoucích zubů už přivedly nejedno děvče do mdlob. Ďolíčky ve tvářích jsou samozřejmě v jeho případě jen třešničkou na dortu nezbytnou k dokreslení celkového dokonalého vzhledu mladíka z města.

Že má odstáté uši a při chůzi mu výrazně zaostává levá noha za zbytkem těla, to už pro samou sebelásku ani nevidí. Což ovšem nevylučuje možnost toho, že si jeho nedostatků nevšimlo Karstenovo okolí. Nebo jste snad za přízviskem Pajdal hledali něco víc?

 

Povaha:  

Nakolik si při prvním pohledu říkáte, jaký tenhle mladík musí být všeuměl, natolik se ve svém úsudku mýlíte. Je to sice kluk jak hora a síly vydá za dva, ale co se týče práce, je naprosto neschopný. Na co sáhne se zázračným kouzlem promění v hromadu trosek (nedej bože aby něco začalo hořet) a jediné, na co ho užije, je sem tam vypomoct tátovi v hospodě.

V soukromí bývá zábavným společníkem. Má rád sám sebe (hodně) a lidi kolem (o něco méně). Jeho životní filozofie vychází z toho, že pokud nemilujete sebe, nedokážete vycházet s jinými lidmi. Tato úvaha je ovšem jednou z mála hlubších myšlenek, na které se dosud zmohl. Víc ho užije na popichování se a dobírání si silnějších, protože lepší než pinta piva je pořádná rvačka.

 

Historie:

Od malička žil v Teirmu se svým otcem a macechou. Jen co se naučil chodit, motal se všem v tátově hostinci pod nohama. Nutno říci, že nikdy nedokázal být k užitku a častokrát byl posílán zpátky do pokoje, aby si radši hrál.

Avšak pak přišel ten zlomový věk, zlatá šestnáctka, a jeho otec ho začal naplno zaučovat do tajů podniku. A nakolik se tomu Karsten bránil, vypadá to, že brzy se jeho noční můra stane skutečností a on bude nucen převzít tátovo řemeslo za své.    


- Autor webu: Správce říše - Autor skinu: Morcelwen Poicë