Jméno: Zira, ale Jezdec jí rád říká Malá Dáma, i když už malá není. Také jí občas říká Kráska.

Pohlaví: Samice

Druh: Meldon dlouho netušil, co je jeho Malá Dáma zač. Ale pak usoudil, že se jedná o Ohnivou dračici.

Datum vylíhnutí: 10. Listotřas 3264 v oáze někde v poušti Hadarak.

Jezdec: Meldon Eronámo Eruner, ale ona mu říká Veličký.

Vzhled:

Vejce

Donedávna byla jen vejce, které se svou velikostí rovnalo až třem dlaním. Celý povrch byl posetý zelenými šupinkami, které se na první pohled zdály jen jako vybarvené na povrchu. Jenže když se povrchu někdo dotkl, tak bylo cítit, že povrch není hladký, ale skutečně šupinkovatý.

Po vylíhnutí

Zira je krásná dračí slečna s malými zelenými šupinkami. Její velikost by se dala přirovnat středně velké kočce, ale stále roste. Křídla jsou velká a blankytná, ale ještě jí neunesou. Má dlouhý ocas, avšak úměrný k délce jejího těla. Mohutné tlapy nesou celou její váhu, která je zatím dost nízká, ale to se bude rychle měnit. Na tlapách se nacházejí jasně bílé drápky, jež svou barvou moc nezapadají k Ziřině celkové barvě.

Dlouhý krk nese trojúhelníkovou hlavu, jenž je úzká a na jejím čele se nachází nejmenší šupinky, které nejsou skoro vidět. Na hlavě jsou také dva dlouhé rohy a dva o něco kratší. Oba nesou stejnou barvu jako zbytek těla. Na jejích tvářích můžete vidět tři trny, nebo spíše výčnělky a ty pomáhají dojmu, že její hlava je trochu kulatá. Nad modrýma očima má o něco silnější šupiny, které tvoří něco jako obočí. Tyto šupiny vedou skoro k nozdrám, tam jsou ovšem menší a skoro nepatrné. Když už se mluvilo o očích, tak by bylo dobré zmínit i to, že jsou plné ohromné inteligence, kterou její Jezdec u nikoho neviděl. V tlamě se jí skrývají tesáky, které sice zatím nejsou nebezpečné, ale po čase se stanou.

Na krku se nacházejí trny a ty se táhnou přes její hřbet zad a končí na ocasu. Její dominantou nejsou však trny, ale křídla. Jedná se o velká blankytná křídla, jenž jsou zatím bez řádného užitku. Jejich barva je stejná jako zbytek těla, al na okraji jsou o trochu světlejší. Na křídlech se nachází dráp, u něhož nenašla zatím žádné využití. I tyto drápy mají zelenou barvu. Právě touto barvou mate ostatní a budí dojem, že je křížená s baziliškem.

Nyní

Zira vyrostla do krásné mladé dračice. Přesto se však na první pohled může zdát, že jde spíše o draka nežli dračici. Když však promluví, tak je poznat, že se jedná o dračí slečnu. Jenže její hlas zní dosti úlisně a zrádně, jako by svým hlasem hypnotizovala a chystala se oné osobě udělat něco velmi špatného. Její Jezdec však hlas své drahé polovičky miluje a uklidňuje ho, což se u ostatních nedá říct.

Dračice skutečně vyrostla do pořádné velikosti, už unese i Jezdce, ale ten ještě neměl tu možnost s ní letět. Ziřino tělo je dlouhé a někdo by řekl i vyzáblé, avšak má dost velkou sílu, aby ochránila sebe i svého Jezdce. Její křídla jsou mnohem větší, než byly a jejich blána mírně zesvětlela, až se zdá někdy žlutá. Nohy, co nesou celou váhu jejího těla, jsou dlouhé a tlapy mohutné s ostrými drápy. Tyto drápy mají bílou barvu a jsou pro ní mocnou a užitečnou zbraní v boji s nepřítelem. Ocas, který jí slouží k manévrování je dlouhý a silný a Zira jím dokáže podkosit nepříteli nohy. Trny na něm jsou o několik odstínů tmavší a o proti těm na hřbetě i kratší. Tyto trny se táhnou od ocasu přes záda až k hlavě, kde končí kousek nad očima.

Oči mají stále stejně modrou barvu, v nichž je vidět její vysoká inteligence. Přesto v nich moc neuvidíte vlídnost nebo lásku, tedy pokud nejste její Jezdec. Místo těchto pocitů tam najdete odraz tichého varování, abyste se drželi dál. Nad těmito modrými studánkami se nachází dlouhé spirálovité rohy. Zde mnohem více vyrostly vnitřní rohy, jež bývaly dříve kratší než ty vnější. Z výčnělků na jejích čelistech se staly malé, avšak dosti široké trny. Podobný se nachází i mezi jejími nozdrami a zatím pro něj nenašla využití. V tlamě se jí skrývají mírně nažloutlé tesáky, které jsou dost ostré, aby prokously i kosti. Díky tomuto kousání má v čelistech dost velkou sílu. Celá její trojúhelníková hlava je nyní delší, než když byla mládě, ale i svalnatější.

Přesto jí z mláděte zůstalo kuckání. Jednou za čas začne totiž kašlat, jako když kočka vykašlává chlupy. Její Jezdec neví, co jí to způsobuje a sama Zira to nemá ráda. Dračice se naučila i chrlit oheň, jehož barva je magicky zelená, ale zatím ho moc nepoužívá.

Charakter:

Zira patří k dračicím, které zbožňují lov a užívají si každý den svého bytí. Někdo by její povahu popsal jako komplikovanou. V jedné chvíli totiž vrčí na vše, co se hne a za několik chvil spokojeně vrní a spokojeně sleduje, co se děje kolem. Jelikož je drak a hlavně dračice, tak se jedná i o velice marnivou bytost. No a možná právě proto se zdá její povaha tak přelétavá.

Kromě této povahy, kterou každý pozná má i jednu speciálně pro své blízké. Hlavně pro svého Jezdce. Chrání ho až to je někdy přehnané. Zira je totiž hodně ochranářská a odvážná. Přesto však ví i to kdy se stáhnout a zbytečně neriskovat. Dračice dostala do vínku dosti velkou inteligenci, kterou i využívá. Jenže si dává pozor a nedává to moc najevo. Kromě toho moc svého Jezdce miluje, i když si z něj občas udělá srandu nebo ho škádlí různými přezdívkami.

Zira je kromě těchto vlastností i velice hravá a zvídavá. Ráda objevuje nové věci a občas nepohrdne ani novými přáteli, ale jinak si vystačí s těmi, co má. Jen tak někomu nedůvěřuje a ten, co o její důvěru stojí, si jí musí těžce zasloužit. Zira také na každého pohlíží jednotlivě a nedělá si názor unáhleně. Jelikož chrání svého Jezdce, tak si se svým názorem na dvounožce dává záležet. Ze vzpomínek svého Jezdce totiž ví, jak dokáží být zlý a chladní.

Pokud jde o to, co nesnáší, tak to jsou lháři a podvodníci. Ví, že jsou všude, ale ani to jí nebrání v tom, aby je neměla ráda. Kromě nich moc nemusí dvounožce, ale ty spíše kvůli tomu, že v minulosti jich mnoho ublížilo jejímu Jezdci. Ziře se ani nelíbí to, když je přehlížena a ostatní k ní nemají určitý respekt. Zira sice není nafoukaná, ale ví, že patří k velice mocným tvorům a ti si úctu zaslouží. Taky zrovna dvakrát nesnese vlezlé tvorečky, co se jí snaží dostat do hlavy a mluvit s ní.

Historie:

Myrta nebo Meldon

Její vejce bylo ukryto v truhle uzamčené kouzlem a zakopané u kořenů mrtvého stromu. Tuto truhlu vykopal elf jménem Meldon, zatímco na něj dohlížela čarodějka ve službách krále, Myrta. Ta jen Meldona sledovala a pak mu jen řekla hádanku, jejíž odpověď měla odemknout truhlici.

Meldon na hádanku odpověděl správně a truhlice se odemkla. Uvnitř ní se nacházelo vejce. Bylo zelené a velice krásné. Svým vzhledem zaujalo jak Meldona, tak Myrtu. Oba jím byli uneseni a neodolali nutkání se ho dotknout. Tohle vše bylo klidné a přímo určené, že se vejce vylíhne. Jenže nastal zmatek.

Myrta napadala Meldona, aby se mu nevylíhlo dráče a Dračím Jezdcem se stala ona sama. Meldon tuhle možnost odmítal. Rozhodl se bránit, ale v tu chvíli se stal dost agresivním a šíleným. Měl nad Myrtou na vrch a ona to věděla. Přesto se jí povedlo ho zranit a to dost vážně. Myrtě se povedlo vejce získat a snažila se dostat pryč. Sama však byla zraněna a vysílena. Meldon na tom byl také špatně, ale silou vůle, nebo svého šílenství, se dostal k Myrtě. Bodl jí do nohy a sebral jí vejce. Z posledních sil se od ní snažil vejce dostat, což šlo špatně, neboť se mezitím kolem nich rozpoutala válka mezi pouštními kmeny. Pak upadl do bezvědomí.

Když se probral, tak byl v nějakém stanu. Nejprve se vyděsil, že vejce je někde v poušti, protože ho nikde neviděl. Pak ho však našel a byl spokojený. Pak se ozval hlas, který neznal. Patřil dívce s měděnými vlasy a modrýma očima, tak byla elfkou a velice mladou. Chvíli si s ní povídal, ale najednou se ozval podivný zvuk. Šel z vejce.

Dračí slečna

Ten zvuk patřil dráčeti, které se snažilo dostat ven. Skořápka začala praskat a dráče své úsilí zvýšilo a dalo do toho více síly. Celá skořápka se rozlétla do všech stran. Zasáhla i Meldona s Nili. Dráče se dostalo ven a hned se zvědavě rozhlíželo. Bylo překvapené z nového světa. Vše bylo nové a cizí a přesto naprosto úžasné.

„Viděla jsem spoustu barev, které se vlnily, a vzduch byl teplý. Světlo se tlumilo díky té podivně barevné látce kolem. Vše bylo obrovské a já byla na nějakém vyvýšeném městě. Rozhlížela jsem se a pohled se mi zastavil na podivně vyhlížejícím dvojnožci. Měl dlouhou bílou srst, která mu rašila na hlavě, a tělo bez šupin. Vůbec byl podivně zbarvený. Takový oranžovo růžový s nádechem hnědi. Právě toto zbarvení dalo vyniknout jeho očím, jenž byli stejně modré jako mé. Když na mě promluvil, tak mě jeho slova pobouřila, ale trochu jsem jeho reakci chápala.

Hned mi padl do oko, ale nechtěla jsem, aby si mého přijetí nevážil. Taky tu byla možnost, že o mě nestojí. Přesto jsem si ho očichala a snažila se o tom podivném dvojnožci něco zjistit. Poté jsem se stáhla. Počkala jsem si, až udělá první krok. Chvilku mu to trvalo, ale nakonec ke mně natáhl ruku a dotkl se mě. Tak jsem mu jeho dotyk oplatila.“

Ani jeden z nich nečekal sílu toho spojení. Nejprve ztuhli a nebyli schopní pohybu, ale pak se jejich svaly uvolnily a oba upadli do bezvědomí. Malá dračice ve své mysli zahlédla několik výjevů, avšak v paměti jí zůstal jen obličej jejího Jezdce.

„Když jsme se probrali, tak mi něco říkal, ale já se spíše zajímala o jiné věci, které byli v tu chvíli důležitější. Okolí, aby tam bylo bezpečno. Pak jsem opět zaslechla jeho hlas. Říkal jména. Hloupá jména. Nelíbila se mi. Neseděla ke mně. Byla to samčí jména a já nebyla samec. Jsem přeci krásná dračice, s úžasnými zelenými šupinkami a s Jezdcem s neuvěřitelnýma očima a výškou.

Dál to zkoušel se jmény a pomalu mě jeho nápady urážely. Do toho si povídal s dvounohou samicí, která se mi také zamlouvala. Jenže jeho nápady na jména se mi nelíbily, ale aspoň už zkoušel jména pro samice. Jenže žádná se mi nelíbila. Všechna zněla podivně a vůbec se mi v mysli neuchytila.

Najednou se něco mezi dvojnožkyní a Jezdcem něco stalo. Samice vstala a odešla. Ještě předtím však něco mému Jezdci řekla a to se mi zalíbilo. Podívala jsem se tedy na Jezdce a chtěla vědět, zda se mu to slovo, také zalíbilo. Moc pěkné slovíčko.

A skutečně se mu zalíbilo. Já mu dala jasně najevo, že toto je to správné jméno pro mě. Zira, jméno, které zní tak vrnivě a příjemně, ale přitom z něj vyzařuje skryté nebezpečí. To jméno se mi moc líbilo. Zira, Zira, Zira… Jméno, na nějž budu hrdá a budu ho ctít. Jenže Jezdec byl smutný, asi proto, co mu řekla ta samice. To se mi nelíbilo, a tak jsem za ní vyběhla hned, co mě položil na zem. Až později jsem si vzpomněla na Jezdcovo zranění. Moc bolestivé zranění.“

Následujících několik dní zůstali v táboře kočovného kmene. Zira si ty dny užívala a měla ráda společnost dvojnožců. Také si našla zábavu v lovení malých zvířátek, která se čas od času objevila v oáze. Jenže pak museli odejít. Její Jezdec se nerad loučil s dvounohou samicí, která mu pomohla. Byl smutný a Zira netušila, jak tomu pocitu zabránit.

Přesto vyrazili do pouště. Zira většinu cesty trávila ve vaku, kde spala a jednou snědla všechno maso, co měli. Takže se jejich cesta protáhla. Její Jezdec jí často zastavoval a dával možnost si něco ulovit. Zira měla totiž hodně často hlad. No její dny vlastně probíhaly tak, že spala a jedla. Také se čas od času proběhla, i když z Meldonova pohledu to bylo spíše cupitání.

Meldon si se Zirou často povídal a Zira ho poslouchala. Občas na ní mluvil jazykem jako s tou dvounohou samicí a jindy použil jiný, který se jí až tak nelíbil. Zira ho ráda poslouchala. Takto cestovali pouští, dokud se nedostali do malé oázy.

V ní zůstali přes den, aby mohli v noci přejít poušť rychleji. Právě v ní se k nim připojili další dvounožci, kteří cestovali na podivně velkém hlodavci (tak to aspoň viděla Zira). Přes jednoho toho tvora měli přehozeného dvojnožce, který měl moc velkou kůži na své tělo. Pořád něco povídal. Pak tam byl dvojnožec s bílou kůží. Nelíbil se jí. Moc nemluvil, a když promluvil, tak se jí to nelíbilo. Pak udělal velký rámus a kouř až to Ziru zahnalo do vaku. Ten podivný muž zmizel, ale ti zbylí dva zůstali. Meldon se tedy zvedl a vzal i vak se Zirou.

Černooděnci

Ještě nějaký čas cestovali pouští, ale už se dostávali na její okraj. Netrvalo dlouho a dostali se k velkému městu. Byla však noc, a tak byli nuceni přespat u hradeb. Zira to využila k lovu krys. Právě tehdy narazila na jednu dvounohou samici. Vyděsila jí a Meldon jí zachránil před pádem do vody.

Zatímco Meldon mluvil s dívkou, tak Zira lovila krysu. Tu zakousla a snědla. Když se vrátila ke svému Jezdci, tak si vyslechla ještě část rozhovoru a nechala dívku, aby se jí dotkla. Chvíli na to se s Meldonem vzdálili. Ráno vstali docela brzo a jen, co se brána otevřela, tak se protáhli do města, zatím co vojáci nedávali pozor a nejspíše toužili se vrátit do postele.

Moc daleko se nedostali, když se objevili vojáci a chtěli Meldona okrást. Tomu však zabránil vysoký muž v černém. Zastrašil vojáky pryč a požádal Meldona ať jde s ním.  Meldon ho poslechl, a tak se dostal do nových potíží. Zavázal se přísahou ke skupině proti králi a vydal se s nimi do Surdy.

Od té doby Zira vyrostla a ze světa zná jen poušť a jedno pochmurné město. Také s nimi v poušti cestují Černooděnci. Zira je nemá ráda. Přijdou jí moc podivní, a když byla ještě hodně malé mládě, tak jí jeden z nich vyděsil. Kromě nich je velice dlouho sledoval muž s tmavými vlasy, kterého její Jezdec nazval Murtaghem. Jeho drak je Rudý jako krev a pro Ziru to byl úplně první drak, kterého viděla.

Bolestná ztráta

Mluvili a mluvili a nikdo si nevšiml dalšího dvojnožce.

Rodina: Nezná matku ani otce, ale jako rodinu bere svého Jezdce Meldona Eronámo Erunera. Ziře se také zalíbila Nili, díky níž má své jméno. Zira si také oblíbila Rönu, kterou bere jako svou náhradní matku

Schopnosti: Zatím se u ní žádné mimořádné schopnosti neobjevili. Snad kromě toho, že při pohledu do jejích očí si připadáte hloupý. Jinak má dovednosti jako každý ohnivý drak, chrlí zelený oheň, komunikuje pomocí myšlenek (ale jen s kým se jí zachce), dokáže létat a zvládá i běhat po zemi a to s obstojnou rychlostí. Během se však nevyrovná Baziliškovi, ani starému a chorému pozemnímu drakovi.