Vennor Mondest z Aroughs

(předchozí obrázek)

Jméno: Vennor Mondest z Aroughs, jeho blízcí mu říkají Venn a v dětství mu jeho starší bratr říkal "princezna"
Rasa: Člověk
Pohlaví: Muž

Věk: 21 let

Náboženství: Jeho rodiče jsou věrnými následovníky Solase, ale Vennorovi se tato víra moc nezamlouvá a smýšlí o sobě jako o ateistovi
Jazyky: Obecný jazyk (severní i jižní dialekt, díky příbuzným na obou světových stranách), docela obstojně Starověký jazyk (výslovností si však není jistý, protože se tento jazyk učil jen z knih), základy jazyka trpaslíků (také z knih), základy jazyka kočovných kmenů (od tajemného pocestného)
Titul a povolání: Mladý baron z Aroughs, písař Feinsterského paláce

Popis postavy

Podoba

Vennor je mladík spíše vyššího vzrůstu a na to, že se narodil poblíž Surdy, má relativně světlou pleť, což se přisuzuje jeho dědečkovi, který pocházel ze severu Království. V dětství velmi připomínal děvčátko, díky čemuž si od svého staršího bratra vysloužil přezdívku „princezna“ (jeho nejstarší sestry se ho nejednou snažili obléci do holčičích šatů), a dodnes má, v kontrastu se svojí výškou, postavu spíše mrštnou a není to žádný haban. Jeho vlasy jsou černé jako úhel, jemně vlnité a sahají mu lehce pod ramena. Většinou zůstávají rozpuštěné, pokud Vennorovi zrovna nepřekáží v činnosti. Má modravě tyrkysové a věčně kamsi zahleděné oči… tedy jen levé oko. O to pravé totiž nenávratně přišel, když mu do něj vlétl uhlík z hradního krbu. Od té doby na jeho místě nosí koženou pásku a často se setkává s upřenými tázavými pohledy. Většinou si nechává narůst o trochu delší nehty na pravé ruce, aby se mu lépe hrálo na loutnu. Mluví měkkým jemně zastřeným baritonem, ale při zpěvu je z něj slušný tenorista.
 

Oblékání

Odívá se většinou v odstínéch šedé, hnědé a občasně i tmavší modré. Je totiž toho názoru, že u takových barev člověk nemusí nic speciálního vymýšlet, a přesto to vypadá dobře. Nemá rád přílišné ozdoby, protože si jich v dětství kvůli svým sestrám užil až až. Nejradši má svůj černý dlouhý plášť z kůže temnivce, který mu daroval jeho severský dědeček. Samozřejmě ho, ale nosí spíše v chladných dnech a na cesty, protože na jihu není radno nosit tak teplé oblečení (pokud se tedy zrovna uprostřed noci neocitnete v poušti Hadarak). Při vystupování nosívá jemně zdobené kabátce, ale v soukromí si často vystačí pouze s tunikou (a kalhotami samozřejmě). Ač má rád zvířata, své zalíbení našel spíše v kůži než v tkaninách. Boty nosívá vysoké s kulatou špičkou.
Co se týče zbroje a vybavení, nosí povětšinou za pasem několik nožů a dýk, se kterými se naučil docela obstojně zacházet od jednoho "přítele". Jeho obouručního meče, který dostal od svého otce, si lze však všimnout vždy jen při sedlových brašnách, protože se s ním nikdy pořádně nenaučil zacházet. Párkrát na sebe zkusil navléci také brnění, ale má raději spíše ošacení, ve kterém se může hýbat. Pro jistotu mívá vždycky po ruce také náhradní struny ke své loutně, se kterou je ostatně k nalezení velmi často.

Vystupování

Z jeho gest a chůze lze celkem snadno vypozorovat jeho šlechtické vychování. Chodí rovně a elegantně a s galancí nešetří, což je jedním z důvodů, proč se často zaplétá do hovoru s kolemjdoucími. Vzhledem k tomu, že při chůzi mnohdy o něčem hluboce přemýšlí, stává se mu, že nevěnuje dostatečnou pozornost svému okolí a jeho pohled bývá upřen kamsi v dál. Když však chce, umí celkem dobře splinout s davem, což se naučil v době, kdy v dětství utíkal z pevnosti v Aroughs. 

Povaha

Chování

Vennor se většinou jako správný šlechtic chová, tak jak si situace žádá. Před rodiči je většinou spíše mlčenlivý a bez reptání dělá vše, o co si žádají, ale mimo svou rodinu je celkem komunikativní. Chytá se každé příležitosti se naučit něco nového, až někdy zůstává rozum stát, s jakou pílí a precizností se do všeho vrhá. Není to žádná kopa srandy, co se věčně směje od ucha k uchu, ale společnost většinou baví svými trefnými poznámkami, hrami se slovy a milým úsměvem. Když byl mladší moc toho nenamluvil, protože se bál, že řekne něco špatně, ale když začal s písařinou, konverzování celkem přišel na chuť. Pokud může, pomáhá těm, kdo jsou v úzkých, ale bohužel (nebo bohudík?) má tendence se zaplétat s tajemnými neznámými osobami... 
 

Povahové vlastnosti

Sám sobě si Vennor vždycky říká, že to, co dělá je také to, co je pro něj nejlepší. Snaží se, aby za každé situace splnil všechna očekávání, a to hlavně svých rodičů, ke kterým stále cítí výčitky, a je velmi rozladěný, když se mu to nedaří. Je tedy velmi přizpůsobivý a vždy připraven vyložit karty na stůl, pokud si to situace žádá. O svém původu nerad mluví, jelikož na jihu království se o jisté aféře o schovávání surdských zvědů šušká poměrně často. Občas mu ale na mysli vytanou pochybnosti nad tím, co může vůbec společnosti nabídnout čistě ze svého a co jenom předstírá, nebo dělá z cizí vůle. Celkově nad spoustou věcí přemýšlí velmi do hloubky a do detailu. Mnohdy však kvůli podobnému hloubání naopak spoustu důležitých věcí přehlédne. Když se cítí nejvíce v koncích, uchyluje se k hraní na loutnu, v jejíchž melodiích nenálézá útěchu jen on, ale i jiní lidé. Když je sám a nemá co dělat, trénuje vrhání nožů a dýk, nebo si čte. 
 

Přání

Ve skrytu duše by si Vennor přál utéct někam do dalekých krajů, kde ho nikdo nezná a hrát tam pro opravdovou radost publika z hudebního prožitku a být nikým. Být prostě potulným hudebníkem, který rozdává radost, bez žádných závazků a bez toho, aby neustále plnil něčí požadavky. Procestovat neznámé kraje a naučit se zdejším zvykům. Dostat se třeba až k elfům a naučit se na jejich tajuplné nástroje. Najít spřízněnou duši a být šťastný. Povinnost k rodině a strach o jejich zajištění ho však drží jako ocelové řetězy. Kdo ví… třeba se jednou objeví něco, nebo někdo, kdo ho těch řetězů zbaví.

Názory

Vennor je příznivcem dobrých duší. Je-li někdo v úzkých, sper ďas na čí je straně. 
 

Historie

Kdysi dávno žil byl v Alagaesii silný baronský rod Mondestů. Byl poměrně bohatý a prosperující do té doby, než starý Merton Mondest špatně zainvestoval a začal postupně přicházet o majetek. Co však čert nechtěl narodily se mu dvě dcery (dvojčata) Arrinu a Irin s jejichž provdáním by navíc ještě přišel o území a víc peněz. Potřebovali s manželkou syna, který by se oženil s nějakou bohatou dámou a znovu je zajistil. Brzy ho dostali. Pojmenovali ho Saven a měli s ním velké plány. Jenže po pár měsících na světě syn onemocněl neznámou nemocí, díky které se téměř nemohl hýbat a musel zůstat upoutaný na lůžko. Medici se o něj sice starali dobře, ale léčba probíhala pomalu, a tak se Mondestové rozhodli zariskovat a pokusit se o dalšího potomka. Tím však byla ovšem... znovu dcera (pojmenovali jí Villa), takže se to rozhodli zkusit úplně naposled a… povedlo se! Jednoho slunného světločasu se jim narodil zdravý syn Vennor, který získal jméno po svém moudrém dědečkovi, který spravoval malé území na severu. Když mu však byli dva roky, jeho bratr byl po čtyřech letech na lůžku konečně řádně uzdraven a postavil se na nohy. Satrý baron z toho byl celý nadšený a staršího syna začali s manželkou hýčkat a domlouvat mu sňatek. Jeho sestrám začali shánět manžela u rodů, které by je zajistily dokud nebudou mít, díky Savenovi, co nabídnout, a rod se začal znovu stavět na nohy. Vennora začali zanedbávat, a jediní, kdo se o něj pořádně zajímali, byli jeho o rok starší sestra Villa a děd Vennor ze severu, kteří ho vždy udržovali v dobré náladě. Ti se mu ale nemohli věnovat vždy, takže byl dost často úplně bezprizorní, utíkal služebnictvu, toulal se a hledal, co by ho nadchlo. Dědeček ho také naučil číst a psát, a tak chlapec trávil hodně času v knihovně, kde vstřebával všechno, co se dalo. I když byl mnohem sečtělejší, bratrovi vždy záviděl, a tak nezahálel a snažil se rodičům ukázat, jak je schopný. Ale Saven v jejich očích všechno přebil. Byl silný za tři, brzy se schopně oháněl mečem a učaroval každou dívku. Vennor měl naopak slabší postavu, dělalo mu problém uzvednout meč a lidé si ho s dívkou spíše pletli. Poté, jedné Zimy, děd Vennor zemřel a jeho vnukovi tak zbyla už jenom Villa. Když mu však bylo čtrnáct let, potkala ho příhoda, která jemu a celé jeho rodině obrátila život naruby…

Tajemný pocestný

Na Jaře, asi měsíc po svých čtrnáctých narozeninách, se Vennor po úspěšném útěku služebnictvu zatoulal do temných uliček Aroughs, kde ho zaujala klátící se postava v kápi, která se opírala o zeď kousek od starého bylinkářství. Byl to snědý muž středního věku s těžce poraněnou nohou. Vypadal, že bez pomoci dlouho nepřežije a v okolí nikdo nebyl. Tu zatoužil Vennor po dobrodružství a chtěl být projednou něčím hrdinou. Rozhodl se, že muži pomůže. Chtěl ho odvést k sobě domů, ale pocestný pořád drmolil o tom, že o něm nesmí nikdo vědět. Vennor ho tedy schoval ve staré rodové stájí, která byla opuštěná kvůli přílišné vzdálenosti od usedlosti. Tam mu muž poradil, co má sehnat a co má se zraněním dělat, jestli mu chce pomoct, a poté upadl do bezvědomí. Ani mu neřekl své jméno a jak se zranil. Ale to bylo chlapci jedno. Konečně se objevil někdo, kdo ho potřebuje. Zařídil tedy, co se dalo, a když to šlo, tak se tajně vytratil z hradu a jediný, kdo něco tušil byla Villa, která nikdy nikomu nic neřekla a Vennorovo zmizení vždy bravůrně vysvětlila. Noha raněného se léčila pomalu a vypadalo to, že si ve stáji ještě pobude, ale asi po pěti dnech alespoň konečně sípavě promluvil:

„Chlapče, ty nemáš rodinu?“
„Řekl bych, že mám,“ odpověděl Vennor.
„A řekls o mně někomu?“
„Neřekl.“
„Dobře... Nevypadáš, že bys měl důvod lhát. Máš nějaké přátele?“
„Hmm… asi ne. Hodně se bavím se svojí sestrou,“ pousmál se Vennor. „Zanedlouho se ale bude vdávat, takže už na mě asi nebude mít čas..“
„Vida, vypadá to, že máme přece jenom něco společného! Taky tu nemám známé a ty vypadáš jako hoch, co umí držet jazyk za zuby. Je mi na nic z toho, že se tu o mě takhle staráš a já ti nedávám nic na oplátku. Co takhle udělat dohodu?“

A tak začalo velmi podivné přátelství dvou lidí, co o sobě nevěděli zhola nic. A na čem se tehdy vlastně dohodli? Za Vennorovi služby ho muž začal učit jazyk kočovných kmenů, se kterými jednu dobu cestoval, a když se dozvěděl o tom, jak nešikovně chlapec zachází s mečem, nabídl, že ho naučí ohánět se s noži a dýkami i proto, že si všiml chlapcovi mrštné postavy. Navrhl mu také, že jestli mu nevyhovuje váha meče, může se, se svým základem z těch několika dvorních pokusů, pokusit o boj s tesákem, což Vennorovi nepřišlo jako špatný nápad. Trénink byl značně omezen vzhledem k tomu, že pocestný mohl maximálně sedět, ale i tak toho Vennora naučil dost. Povídal mu také příběhy o zbytku Alagaesie a vůbec mu nevadilo, že Vennor většinou jenom poslouchá. Chlapec mu občas do stáje chodil hrát na loutnu, na kterou se začal učit po dědově smrti a pocestný vypadal, spokojeně, což ho velmi těšilo. Z nějakého neznámého důvodu se zranění dlouho pořádně nehojilo, ale nakonec byl muž přece jen schopný pomalu vstát. Rodina Mondestů se mezitím rozvíjela a Vennorův bratr se vydal poznat svojí budoucí ženu. Najednou se však stalo, k čemu jednou muselo dojít. Do hrádku přiběhla děvečka, která byla pověřená to dát ve stáji do pořádku, kvůli tomu, že chtěl baron navýšit počty své jezdecké družiny, s tím, že tam zahlédla cizího muže. Všichni se na místo vydali, ale nalezli jenom vzkaz napsaný v jazyce kočovných kmenů, na kterém po Vennorově lámavém překladu stálo něco jako:

„Děkuji chlapče. Věřím, že si jednou najdeš tolik přátel, že je ani nespočítáš. Rozvíjej, co ses naučil a dělej, co tě baví. Zachránils mi život a já ti tak budu navždy zavázán. Snad se naše cesty ještě setkají. Jestli ano, rád ti pomohu. Sbohem, musím se vrátit ke svému poslání. “

Písařem pro dobro rodiny

Vennor se snažil nedávat najevo smutek a předstíral, že o tom nic neví, avšak jeho otci neušlo, že se na vzkaz díval nějak dlouho na to, že ho "ani neuměl přečíst". Po nějaké době se odkudsi rozkřiklo, že v hrabství Mondestů kdosi skrýval surdského zvěda, který byl magicky zraněn při útěku s informacemi. Merton Mondest byl tak nucen vybrat ze svých řad služebného, kterého by mohl nařknout a popravit. Kdyby se totiž provalilo, že byl tím, kdo skrýval zvěda, vyloženě člen rodu, pravděpodobně by Mondestové přišli i o poslední zbytky bohatství, co mají a co hůř, mohli by skončit ve vyhnanství. Přesto jméno Mondest v očích všech ostatních šlechticů značně kleslo a domluvené sňatky byli zrušeny, takže rod znovu začal upadat. Ostatní nic netušili, ale Vennor věděl, že se dříve nebo později někdo dozví, že oním skrývačem byl právě on a věděl, že byl také tím, kdo pomohl k pádu celého rodu. Sice ke své rodině neměl tak velký vztah, ale Ville to udělat nemohl a věděl, že rodiče už s ním měli práce dost. Tak se tedy rozhodl, že se začne věnovat výhradně studiu, naučí se všechny dovednosti nutné pro špičkového písaře a nakonec se dostane až ke králi, kterému předvede své schopnosti, získá si jeho přízeň a pak rodu znovu navrátí jeho ztracenou slávu a bohatství. Věděl totiž, že královský písař má velký vliv, i co se diplomacie týče, a že by jeho rod mohl být při dobré službě povýšen až na hraběcí. Domluvil to tedy se svým otcem, který si pravděpodobně konečně uvědomil, že má na úpadku také svůj díl, a ten mu dal k dispozici veškeré prostředky k učení, které mohli Mondestové ještě sehnat. Na silného, leč pošetilého a mírně přihlouplého, Savena se v obnovování a budování rodu nemohli spoléhat, takže byl tento plán ten nejlepší, se kterým mohl kdokoliv přijít.

Uplynuly tři roky a Vennor už se neměl v Aroughs co naučit. Sbalil si peníze a povolenky, několik věcí a koňmo se pomalu vydal směrem na sever k hlavnímu městu, aby splnil svoje poslání a po cestě vylepšil své schopnosti a třeba se nechal na nějakou dobu zaměstnat u nějakého vyššího šlechtického rodu. 

Herní historie

Prvním krokem ke splnění jeho poslání se stala plavba do Feinsteru, kde se rozhodl nechat zaměstnat ve Feinsterském paláci u markraběnky a dračí jedzdkyně Enni Krásnoočko. Nedokázal však před ní utajit svojí vinu za skrývání surdského zvěda a byl podroben jejímu nazírání do mysli. I přes svou nenávist k Surdě se ho jezdkyně rozhodla za jeho dětskou nezkušenost ušetřit a nechat ho u sebe pracovat. Nesměl se však už nikdy zaplést s jakýmkoliv odpůrcem království, jinak by mohlo dojít na nejhorší. Ale co se nestalo...

A další tajemná osoba, aneb úskalí a kouzla náhod

Po nějakém tom roce práce ve Feinsterském paláci se vypravil do města na oslavy Zimního slunovratu, kde ve své zamyšlenosti ve frontě na svařenou rybízovici vrazil do jisté tajemné pohledné dívčiny, která tak upustila svůj právě koupený kalíšek. Samozřejmě se ihned zajistil o náhradu a nabýdl se, že jí provede po městě. Kas, jak se dívka údajně jmenovala, chtěla vidět Feinsterské oslavy v plném proudu, a tak jí Vennor vzal na zábavu k ohni na pláž. Tančili a bavili se celou noc, dokud se ohnivá hranice nezačala nebezpečně naklánět a měnit v život ohrožující katastrofu. Na nebi téměř bez mráčku se však najednou objevila bouřlivá masa. Oheň byl deštěm zažehnán a všichni zachráněni. Díky okolnostem Vennorovi netrvalo dlouho si dát dvě a dvě dohromady a dovtípil se, že dívka, se kterou se toho dne seznámil, ovládá magii. Také mu došlo, že jestli to o sobě nedává vědět, pravděpodobně nebude zadobře s Královstvím. Protože si to u dvora už jednou rozházel, dívka pro něj tedy představovala velké riziko. Přesto se mu zamlouval, a tak se rozhodl o její přítomnosti ve městě pomlčet. K tomu, aby jí v magickém světě utajil ale potřeboval jisté dovednosti. Kas tedy kývla na to, že ho naučí psychyckou magii. Při tréninku si o sobě navzájem odhalili mnohem více než zamýšleli, což, k jejich velkému překvapení, vedlo k vzájemnému porozumění a souznění. Možná tak Vennor konečně našel někoho, kdo ho přijme se vším všudy. 

≈ NOVÁ EPOCHA ≈

 I přes svou nově nabitou známost v podobě půvabné druidky á la nepřítelkyně Království se rozhodl vrátit ke svému poslání. Netrvalo však dlouho a z hlavního města náhle přišla zpráva o smrti krále. A co to pro Vennora znamenalo? Okamžitý návrat domů! Celou zemi teď zachvátil chaos a poblíž hranic se Surdou to jeho rodné město v plné síle odnášelo jako jedno z prvních. Ve spěchu se tedy rozloučil s Kas a jal se rychle zakročit. Jinak by své blízké také mohl hledat na šibeničním vrchu, vzhledem k tomu, že se do paměti národa zapsali jako popravčí Surdských zvědů.  

Po návratu do své domoviny v utajení nějakou dobu vyzvídal, jak se věci ve městě mají. Rozzuřený dav, ve kterém se mísili Surďané a měšťanští odpůrci Království, obléhal pevnost. Dostat se dovnitř tedy bylo značně neproveditelné. Než ale stihl vymyslet jakýkoliv plán, byl obklíčen a zajat povstalci. Potom, co ho prohledali, u něj však objevili surdský tesák, díky čemuž mu bylo umožněno vysvětlit, co se před lety skutečně stalo. Problémem však bylo, že jediný, kdo by jeho verzi příběhu mohl potvrdit, byl sám zvěd. Na věrohodnosti tomu ani nepřidávaly okolnosti, ve kterých se Vennor zrovna nacházel. Tesák mohl ukrást a historku vymyslet. Nicméně mohl mít také pravdu a Surďané nechtěli riskovat ztrátu možného spojence. Vědouce, kde se zrovna nachází, nechali pro zvěda poslat, aby se vše jednou provždy vyjasnilo. Malá skupinka, která Vennora držela, neměla šanci dostat s nepodloženými důkazy situaci pod kontrolu, a tak nepokoje pokračovali dál, dokud po týdnu nedorazil klíčový svědek. Za svůj život Vennor nikoho neviděl raději.

Jeho slova byla konečně potvrzena, a tak se mu povedlo vystoupit před hradbami, aby zabránil dalším zbytečným krveprolitím. Díky tomu, co udělal, se mu u povstalců dostalo nebývalé podpory a občanské válce byla učiněna přítrž. Když se však brány pevnosti znovu otevřely, ukázalo se, že měsíce obléhání se nepodepsali jen na podhradí. Všude byla spousta raněných a zásoby bažinami obklopeného a na zámořském obchodě závislého města se výrazně ztenčily. I na Vennorova otce byly boje příliš, a tak nedlouho po shledání se svým nejmladším potomkem odešel na věčnost. Saven, který ho měl nahradit, ale nebyl schopen jakékoliv iniciativy, a na popud měšťanů se tak novým správcem Aroughs stal sám Vennor. Cesta k plnému obnovení chodu nejjižnějšího města bývalého království byla trnitá, a tak měl na dlouhou dobu plné ruce práce a nedostal se z pevnosti dál než do přístavu. Po několika letech se však Aroughs konečně začalo stavět na nohy. 

Schopnosti

Boj

V boji se Vennor spoléhá spíše na svojí hbitost než na sílu. S mečem to nikdy moc neuměl, ale raněný surdský zvěd ho naučil zacházet s tesáky a dýkami.

Boj s mečem - 1/7

Užívání bodných a lehkých sečných zbraní – 3/7

Magie

Po setkání s Ka'si Hiranae se od ní z bezbečnostních důvodů naučil psychyckou magii.

Psychická magie - 1/7

Ostatní

Ve volném čase rád hraje na loutnu, jako správný šlechtic umí obstojně jezdit na koni a jako správný vyučený písař v palácových službách umí velmi dobře číst a psát. 

Hra na loutnu – 2/7
Jízda na koni – 3/7
Písařství – 4/7

Rodina

Baronka Nava z Ceunonu

Vennorova matka, jejíž rod pochází Ceunonu, ale jeho část se uchýlila k jihu. Je to vysoká bledá žena s mírně vlnitými vlasy slámové barvy a zelenýma očima. V podstatě jen visí očima stále jen na svém manželi a udělala by pro něj cokoliv. Vennorovu výchovu těžce zanedbávala, protože byl v jejích očích vždy jen náhrada za jejího prvorozeného syna a nikdy se o něj moc nestarala. Nechávala vše na služebných a radši kupovala šaty svým pěkným dcerkám.
 

Baron Merton Mondest (zesnulý)

Vennorův otec, který se vždy snažil udělat pro rodinu jen to nejlepší, ale nikdy se mu příliš nedařilo. Je jen o málo vyšší než jeho žena, a dříve černými vlasy a bujným knírem dnes prorůstá stříbro. Spolu s jeho opálenější kůží tak nechávají vynikat přísným světlým očím. S nabývajícím věkem si začal uvědomovat svá životní pochybení, ale vždy se snažil dát vše do pořádku.

Saven Mondest

Saven je ve všem pravým opakem svého mladšího bratra Vennora. Je urostlý, tmavooký s vlasy světle-hnědými a spíše matčinými, ale otcovou opálenou pletí. Je ho všude plno a rád ukazuje, co síly v sobě má. Zvláště pak před dámskou společností. Má však nosánek nahoru a rozumu moc nepobral, přičemž jednou když byl mladší dokonce prohlásil, že až z něj bude hlava rodu, nebude muset dělat nic, protože to za něj všechno bude dělat Vennor, ze kterého si také dost často utahuje.

Villa Mondestová

Villa je hrdou Vennorovou starší sestrou, která se o něj vždycky ráda starala. Je poměrně malého vzrůstu a svým vzhledem připomíná typickou jižanku. Je spíše divočejší povahy, ale umí zachovat i chladnou hlavu a je také velmi soběstačná. Má ráda umění a nejraději poslouchá Vennorovu hru na loutnu.

Arrina a Irin Mondestovy

Vennorovi sestry, dvojčata, které jsou na chlup stejné, a ještě k tomu velmi připomínají svou matku. Jediné, co je zajímá jsou šaty a pěkné věci, které by podle nich měli být i všude po okolí. Jsou velmi náladové a dokážou být značně nepříjemné, když není po jejich.

Baron Vennor z Ceunonu (zesnulý)

Vennorův děd, který vlastnil několik osad na severu Království. Býval to vysoký, dříve plavovlasý moudrý muž, který rád cestoval na jih. Měl Vennora velmi rád a často mu vyprávěl příběhy. Jelikož byl vdovcem a rodina jeho dcery se o pozemky na severu nemohla starat, dostal je po jeho smrti jakýsi jiný rod. Jeho smrt Vennora velmi zasáhla.

Majetek

Majetek na cesty

Bílá, téměř neznatelně grošovaná klisna Theba

Sedlo a úzdečka

Plášť z temnivce od dědečka
Loutna, na kterou se učí hrát
Náhradní struny k loutně
Nože, dýky a jeden zdobený tesák od tajemného zraněného pocestného, který jich u sebe nosil překvapivě hodně
Svazek pergamenů
Několik brků na psaní
Rodový prsten
Potvrzení o vyučení od písařského mistra v Aroughs
Slovník trpaslického jazyka
Jezdecké oblečení
Nějaké to náhradní oblečení
Přikrývka
Vak s vodou
Jídlo na cestu
Křesadlo
Peníze
Sedlové brašny
Meč od otce, který je však vždy jen přivázaný k sedlovým brašnám

Majetek v Aroughs

Pokoj v hrádku Mondestů
Spousta učebního materiálu
Nějaké to nóbl oblečení
Menší obnos v rodovém trezoru