TOPlist

Moura

Začátečník 0 Mistr

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Lidé - Muž
Dne: 09.09.2018 20:35:18 FB



Jméno: Vennor Mondest z Aroughs
Rasa: Člověk
Pohlaví: Muž
Datum narození: 20. Světločas 3246
Náboženství: Jeho rodiče jsou věrnými následovníky Solase, ale Vennorovi se tato víra moc nezamlouvá a smýšlí o sobě jako o ateistovi
Jazyky: Obecný jazyk (severní i jižní dialekt, díky příbuzným na obou světových stranách), docela obstojně Starověký jazyk, základy jazyka trpaslíků, kterým velmi nerad mluví, protože si myslí, že na to prostě nemá dobrý hlas, ale nikdy o tom nikomu nic neřekl, základy jazyka kočovných kmenů, které se naučil od tajemného pocestného
Titul a povolání: Mladý baron z Aroughs, čerstvě vyučený písař

 

Podoba

Tělesná stránka
Vennor je mladík spíše vyššího vzrůstu a na to, že se narodil poblíž Surdy, má velmi světlou pleť, což se přisuzuje jeho dědu, který pocházel ze severu Království. V dětství velmi připomínal děvčátko, díky čemuž si od svého staršího bratra vysloužil přezdívku „princezna“ (jeho nejstarší sestry se ho nejednou snažili obléci do holčičích šatů), a dodnes má postavu spíše mrštnou a není to žádný haban. Jeho vlasy jsou černé jako úhel, vlnité a sahají mu lehce pod ramena. Většinou zůstávají rozpuštěné, pokud Vennorovi zrovna nepřekáží v činnosti. Má šedo-modré a věčně kamsi zahleděné oči… tedy jen levé oko. O to pravé totiž nenávratně přišel, když mu do něj vlétl uhlík z hradního krbu. Od té doby na jeho místě nosí koženou pásku. Vennor si často nechává narůst o trochu delší nehty na pravé ruce, aby se mu lépe hrálo na loutnu. Mluví měkkým jemně zastřeným baritonem, ale při zpěvu je z něj slušný tenorista.
Oblékání
Odívá většinou tmavé barvy, protože je toho názoru, že u takových barev člověk nemusí nic speciálního vymýšlet, a přesto to vypadá dobře a nemá rád přílišné ozdoby, protože nechce, aby pro něj rodiče utráceli za nějaké drahé šaty - na to má přeci své sestry. Nejradši má svůj černý dlouhý plášť z kůže temnivce, který mu daroval jeho severský děd. Samozřejmě ho, ale nosí spíše v chladných dnech a na cesty, protože na jihu není radno nosit tak teplé oblečení. :)) Při vystupování nosívá jemně zdobené kabátce, ale v soukromí je nosí spíše jednodušší, či zůstává oděný pouze v tunice. Ač má rád zvířata, své zalíbení našel spíše v kůži než v tkaninách. Boty nosívá vysoké s kulatou špičkou.
Co se týče zbroje a vybavení, nosí povětšinou za pasem několik nožů a dýk, se kterými se naučil docela obstojně zacházet od jednoho přítele, ale svůj obouruční meč u sebe nenosí, protože mu přijde zbytečně velký a v mečích stejně nemá nijakou zálibu. Párkrát na sebe zkusil navléci také brnění, ale má raději spíše ošacení, ve kterém se může hýbat. Pro jistotu mívá vždycky po ruce také náhradní struny ke své loutně se kterou ho ostatně najdeme také velmi často.

 

Povaha

Maska
Vennor se většinou jako správný šlechtic chová, tak jak si situace žádá. Před rodiči je většinou spíše mlčenlivý a bez reptání dělá vše, o co si žádají, ale jakmile jsou z dohledu je velmi komunikativní. Chytá se každé příležitosti se naučit něco nového a lidi většinou těší s jakou pílí a precizností se do všeho vrhá. Není to žádná kopa srandy, co se věčně směje od ucha k uchu, ale často baví společnost svými trefnými poznámkami a hrami se slovy a milým úsměvem. V nepřítomnosti rodičů se také často popichuje se svým bratrem Savenem a se svými sestrami se – kromě Villy, která je mu věkově nejblíž – nebaví, protože je zajímají jen šperky a šaty a nikdy z nich nevypadne nic kloudného. Když byl mladší skoro nemluvil, protože se bál, že řekne něco špatně, ale když začal se studiem na královského písaře, velmi si osvojil schopnost improvizace, takže se rozmluvil a dokáže vést docela zajímavé konverzace. Dodnes však zůstává spíše posluchačem než vypravěčem.
Tvář
Sám sobě si Vennor vždycky říká, že to, co dělá je to, co je pro něj nejlepší. Snaží se, aby za každé situace splnil všechna očekávání, a to hlavně svých rodičů, ke kterým stále cítí výčitky, a je velmi rozladěný, když se mu to nedaří. Proto se snaží vždycky bedlivě sledovat své okolí a co nejlépe ho využít ku svému prospěchu, i kdyby měl lidem do očí lhát. Často mu ale na mysli vytanou pochybnosti nad tím, co může vůbec společnosti nabídnout čistě ze svého a co jenom předstírá. V takových chvílích se nejvíce uchyluje k hraní na loutnu, protože ho vždycky najde Villa, která ho nadšeně poslouchá, ne proto, že je nějaký šlechtic, ale proto, že se jí líbí jeho hudba, což mu vždy připomene jednoho starého přítele. Když je sám a nemá co dělat, trénuje vrhání nožů a dýk. Nejradši má veselou společnost, a ač to zní podivně, rád se i někdy pohádá, protože to pro něj znamená, že se před ním druhý člověk nepřetvařuje, což je docela paradox, vzhledem k tomu, jak často se přetvařuje on sám.
Duše
Ve skrytu duše by si Vennor přál utéct někam do dalekých krajů, kde ho nikdo nezná a hrát tam pro opravdovou radost publika z hudebního prožitku a být nikým. Být prostě potulným hudebníkem, který rozdává radost, bez žádných závazků a bez toho, aby neustále plnil něčí požadavky. Procestovat neznámé kraje a naučit se zdejším zvykům. Dostat se třeba až k elfům a naučit se na jejich tajuplné nástroje. Najít spřízněnou duši a být šťastný. Povinnost k rodině a strach o jejich zajištění ho však drží jako ocelové řetězy. Kdo ví… třeba se jednou objeví něco, nebo někdo, kdo ho těch řetězů zbaví.
 

Historie
Kdysi dávno žil byl v Alagaesii silný baronský rod Mondestů. Byl poměrně bohatý a prosperující do té doby, než starý Merton Mondest špatně zainvestoval a začal postupně přicházet o majetek. Co však čert nechtěl měl dvě dcery (dvojčata) Arrinu a Irin s jejichž provdáním by navíc ještě přišel o území a víc peněz. Potřebovali s manželkou syna, který by se oženil s nějakou bohatou dámou a znovu je zajistil, kterého také brzy dostali. Pojmenovali ho Saven a měli s ním velké plány. Jenže po pár měsících na světě syn onemocněl neznámou nemocí, díky které se téměř nemohl hýbat a musel zůstat upoutaný na lůžko. Medici se o něj sice starali dobře, ale léčba probíhala pomalu, a tak se Mondestové rozhodli zariskovat a zkusit dalšího potomka. Tím však byla ovšem znovu dcera (pojmenovali jí Villa), takže se to rozhodli zkusit úplně naposled a… povedlo se! V únoru roku 3246 se jim narodil zdravý syn Vennor, který získal jméno po dědečkovi ze severu, který zde spravoval několik vesnic. Když mu však byli dva roky, jeho bratr byl po čtyřech letech na lůžku konečně řádně uzdraven a postavil se na nohy. Baron z toho byl celý nadšený a staršího syna začali s manželkou hýčkat a začali mu domlouvat sňatek. Jeho sestrám začali shánět manžela u rodů, které by je zajistil do té doby, než budou mít, díky Savenovi, co nabídnout a rod se začal znovu stavět na nohy. Vennora začali zanebávat, a jediní, kdo se o něj pořádně zajímal, byla jeho o rok starší sestra Villa a jeho děd Vennor ze severu, kteří ho vždy udržovali v dobré náladě. Ti se mu ale nemohli věnovat vždy, takže byl dost často úplně bezprizorní, utíkal služebnictvu, toulal se a hledal, co by ho nadchlo. Dědeček ho také naučil číst a psát, a tak chlapec trávil hodně času v knihovně, kde vstřebával všechno, co se dalo. I když byl vždy mnohem učenější, bratrovi vždy záviděl, a tak nezahálel a snažil se rodičům ukázat, jak je schopný, ale Saven v jejich očích všechno přebil. Byl silný za tři, brzy se schopně oháněl mečem a učaroval každou dívku. Vennor měl naopak slabší postavu, dělalo mu problém uzvednout meč a lidé si ho s dívkou spíš pletli. Poté, jedné Zimy, děd Vennor zemřel a jeho vnukovi tak zbyla už jenom Villa. Když mu však bylo patnáct let, potkala ho příhoda, která jemu a celé jeho rodině obrátila život naruby…
Tajemný pocestný
Na Jaře, asi měsíc po svých patnáctých narozeninách, se Vennor po úspěšném útěku služebnictvu zatoulal do temných uliček Aroughs, kde ho zaujala pomalu se klátící postava v kápi, které se opírala o zeď kousek od starého bylinkářství. Byl to snědý muž středního věku s těžce poraněnou nohou. Vypadal, že bez pomoci dlouho nepřežije a v okolí nikdo nebyl. Tu zatoužil Vennor po dobrodružství a rozhodl se, že muži pomůže. Chtěl ho odvést k sobě domů, ale pocestný pořád drmolil o tom, že o něm nesmí nikdo vědět. Vennor ho tedy schoval ve staré rodové stájí, která byla opuštěná kvůli přílišné vzdálenosti od usedlosti. Tam mu muž poradil, co má sehnat a co má se zraněním dělat, jestli mu chce pomoct, a poté upadl do bezvědomí. Ani mu neřekl své jméno a jak se zranil. Ale to bylo chlapci jedno. Konečně se objevil někdo, kdo ho potřebuje. Zařídil tedy, co se dalo, a když to šlo, tak se tajně vytratil z hradu a jediný, kdo něco tušil byla Villa, která nikomu nic neřekla a Vennorovo zmizení vždy bravůrně vysvětlila. Noha raněného se léčila pomalu a vypadalo to, že si ve stáji ještě pobude, ale asi po pěti dnech alespoň      konečně sípavě promluvil:
„Chlapče, ty nemáš rodinu?“
„Řekl bych, že mám,“ odpověděl Vennor.
„A řekls o mně někomu?“ zeptal se znovu muž.
„Neřekl.“
„Dobře... Nevypadáš, že bys měl důvod lhát. Máš nějaké přátele?“
„Hmm… asi ne. Hodně se bavím se svojí sestrou,“ pousmál se Vennor. „Zanedlouho se ale bude vdávat, takže už na mě asi nebude mít čas..“
„Vida, vypadá to, že máme přece jenom něco společného! Taky tu nemám známé a ty vypadáš jako hoch, co umí držet jazyk za zuby. Je mi na nic z toho, že se tu o mě takhle staráš a já ti nedávám nic na oplátku. Co takhle udělat dohodu?“
A tak začalo velmi podivné přátelství dvou lidí, co o sobě nevěděli zhola nic. A na čem se tehdy vlastně dohodli? Za Vennorovi služby ho muž začal učit jazyk kočovných kmenů, se kterými jednu dobu cestoval, a když se dozvěděl o tom, jak nešikovně chlapec zachází s mečem, nabídl, že ho naučí ohánět se s noži a dýkami i proto, že si všiml chlapcovi mrštné postavy. Navrhl mu také, že jestli mu nevyhovuje váha meče, může se, se svým základem z těch několika dvorních pokusů, pokusit o boj s tesákem, což Vennorovi nepřišlo jako špatný nápad. Trénink byl značně omezen vzhledem k tomu, že pocestný mohl maximálně sedět, ale i tak toho Vennora naučil dost. Povídal mu také příběhy o zbytku Alagaesie a vůbec mu nevadilo, že Vennor většinou jenom poslouchá, ale také se spolu dost nasmáli. Chlapec mu občas do stáje chodil hrát na loutnu, na kterou se začal učit po dědově smrti a pocestný vypadal, spokojeně, což ho velmi těšilo. Z nějakého neznámého důvodu se zranění dlouho pořádně nehojilo, ale nakonec byl muž přece jen schopný pomalu vstát. Rodina Mondestů se mezitím rozvíjela a Vennorův bratr se vydal poznat svojí budoucí ženu. Najednou se však stalo, k čemu jednou muselo dojít. Do hrádku přiběhla děvečka, která byla pověřená to dát ve stáji do pořádku, kvůli tomu, že chtěl baron navýšit počty své jezdecké družiny, s tím, že tam zahlédla cizího muže. Všichni se tam vydali, ale na místě ležel jenom vzkaz napsaný v jazyce kočovných kmenů, na kterém po Vennorově lámavém překladu stálo něco jako:
„Děkuji chlapče. Věřím, že si jednou najdeš tolik přátel, že je ani nespočítáš. Rozvíjej, co ses naučil a dělej, co tě baví. Zachránils mi život a já ti tak budu navždy zavázán. Snad se naše cesty ještě setkají. Jestli ano, rád ti pomohu. Sbohem, musím se vrátit ke svému poslání. “
Písařem pro dobro rodiny
Vennor se snažil nedávat najevo smutek a předstíral, že o tom nic neví, avšak jeho otci neušlo, že se na vzkaz díval nějak dlouho na to, že ho ani neuměl přečíst. Po nějaké době se odkudsi rozkřiklo, že v hrabství Mondestů kdosi skrýval surdského zvěda, který byl magicky zraněn při útěku s informacemi. Merton Mondest byl tak nucen vybrat ze svých řad služebného, kterého by mohl nařknout a popravit. Kdyby se totiž provalilo, že byl tím, kdo skrýval zvěda, vyloženě člen rodu, pravděpodobně by Mondestové přišli i o poslední zbytky bohatství, co mají. Přesto jméno Mondest v očích všech ostatních šlechticů značně kleslo a domluvené sňatky byli zrušeny, takže rod znovu začal upadat. Ostatní nic netušili, ale Vennor věděl, že se dříve nebo později někdo dozví, že oním skrývačem byl právě on a věděl, že byl také tím, kdo pomohl k pádu celého rodu. Sice k rodině neměl tak velký vztah, ale Ville to udělat nemohl a věděl, že rodiče už s ním měli práce dost, takže se rozhodl, že se začne věnovat výhradně studiu, naučí se všechny dovednosti, nutné pro špičkového písaře a s pomocí několika vlivných kontaktů, které rodině zbyly, se dostane až ke králi, kterému předvede své schopnosti, získá si jeho přízeň a pak rodu znovu navrátí jeho ztracenou slávu a bohatství. Věděl totiž, že královský písař má velký vliv, i co se diplomacie týče, a že by jeho rod mohl být při dobré službě povýšen až na hraběcí. Domluvil to tedy se svým otcem, který si pravděpodobně konečně uvědomil, že má na úpadku také svůj díl, a ten mu dal k dispozici veškeré prostředky k učení, které mohli Mondestové ještě sehnat. Na silného, leč pošetilého a mírně přihlouplého, Savena se v obnovování a budování rodu nemohli spoléhat, takže byl tento plán ten nejlepší, se kterým mohl kdokoliv přijít.

Uplynulo několik let a Vennor už se neměl v Aroughs co naučit. Sbalil si peníze a povolenky, několik věcí a koňmo se pomalu vydal směrem na sever k hlavnímu městu, aby splnil svoje poslání a po cestě vylepšil své schopnosti a třeba se nechal na nějakou dobu zaměstnat u nějakého vyššího šlechtického rodu. Kdo ví, co ho na cestě ještě potká.

 

Schopnosti
Vennor je velmi bystrý mladík a za svůj život si vybudoval schopnost rychlého uvažování a improvizace. V boji se spoléhá spíše na svoji hbitost a nerad se dostává k boji z blízka, protože neoplývá příliš velkou muskulaturou, s mečem se nikdy moc nenaučil a umí spíše dobře uhýbat. Ostatně se za každých okolností snaží sledovat své okolí...

Užívání bodných a lehkých sečných zbraní – 2/7
Hra na loutnu – 2/7
Jízda na koni – 2/7
Písařství – 3/7

 

Rodina
Baronka Nava z Ceunonu
Vennorova matka, jejíž rod pochází Ceunonu, ale jeho část se uchýlila k jihu. Je to vysoká bledá žena s mírně vlnitými vlasy slámové barvy a zelenýma očima. V podstatě jen visí očima stále jen na svém manželi a udělala by pro něj cokoliv. Vennorovu výchovu těžce zanedbávala, protože byl v jejích očích vždy jen náhrada za jejího prvorozeného syna a nikdy se o něj moc nestarala. Nechávala vše na služebných a radši kupovala šaty svým pěkným dcerkám.
 Baron Merton Mondest
Vennorův otec, který se vždy snažil udělat pro rodinu jen to nejlepší, ale nikdy se mu příliš nedařilo. Je jen o málo vyšší než jeho žena, a dříve černými vlasy a bujným knírem dnes prorůstá stříbro. Jeho kůže má věčně opálený odstín a jeho oči mají kaštanovou barvu. S nabývajícím věkem si začal uvědomovat svá životní pochybení, ale vždy se snažil dát vše do pořádku.
Saven Mondest
Saven je ve všem pravým opakem svého mladšího bratra Vennora. Je urostlý, tmavooký s vlasy světle-hnědými a spíše matčinými, ale otcovou opálenou pletí. Je ho všude plno a rád ukazuje, co síly v sobě má. Zvláště pak před dámskou společností. Má však nosánek nahoru a rozumu moc nepobral, přičemž jednou dokonce prohlásil, že až z něj bude hlava rodu, nebude muset dělat nic, protože to za něj všechno bude dělat Vennor, ze kterého si také dost často utahuje.
Villa Mondestová
Villa je hrdou Vennorovou starší sestrou, která se o něj vždycky ráda starala. Je poměrně malého vzrůstu a svým vzhledem připomíná typickou jižanku. Je spíše divočejší povahy, ale umí zachovat i chladnou hlavu a je také velmi soběstačná. Má ráda umění a nejraději poslouchá Vennorovu hru na loutnu.
Arrina a Irin Mondestovy
Vennorovi sestry, dvojčata, které jsou na chlup stejné, a ještě k tomu velmi připomínají svou matku. Jediné, co je zajímá jsou šaty a pěkné věci, které by podle nich měli být i všude po okolí. Jsou velmi náladové a dokážou být značně nepříjemné, když není po jejich.
Baron Vennor z Ceunonu (zesnulý)
Vennorův děd, který vlastnil několik osad na severu Království. Býval to vysoký, dříve plavovlasý moudrý muž, který rád cestoval na jih. Měl Vennora velmi rád a často mu vyprávěl příběhy. Jelikož byl vdovcem a rodina jeho dcery se o pozemky na severu nemohla starat, dostal je po jeho smrti jakýsi jiný rod. Jeho smrt Vennora velmi zasáhla.

 

Majetek

Majetek na cesty
Sedlo a úzdečka
Plášť z temnivce od dědečka
Loutna, na kterou se učí hrát
Náhradní struny k loutně
Nože, dýky a jeden zvláštně zdobený tesák od tajemného zraněného pocestného, který jich u sebe nosil překvapivě hodně
Svazek pergamenů
Několik brků na psaní
Rodový prsten
Potvrzení o vyučení od písařského mistra v Aroughs
Slovník trpaslického jazyka
Jezdecké oblečení
Nějaké to náhradní oblečení
Přikrývka
Vak s vodou
Jídlo na cestu
Křesadlo
Peníze
Sedlové brašny
Meč od otce, který je však vždy jen přivázaný k sedlovým brašnám
Majetek v Aroughs
Pokoj v hrádku Mondestů
Spousta učebního materiálu
Nějaké to nóbl oblečení
Menší obnos v rodovém trezoru

Kontakt
marusmeiky@seznam.cz
 

 


- Autor webu: Správce říše - Autor skinu: Morcelwen Poicë