Jméno: Saren, ale neoslovují ji jménem
Rasa: Člověk
Pohlaví: Žena
Datum narození: Někdy na podzim 3247
Náboženství: Pochytila základy od řádu Rudého měsíce
Jazyky: Rodná vesterijština
Povolání: Otrok



Podoba
 

Léta strávená ve tmě o hladu, snící jen o tom aby ta nekonečná plavba již skončila, se na ní podepsala jak na duši tak na těle… Je těžké uvěřit, že pod tou špínou a nezhojenými ranami je skryt člověk, natož dívka. Dříve vlnité vlasy zbarvené jako zapadající slunce, nedopadly jinak, než že se překryly hlínou a slepily slanou vodou do velkého chuchvalce na zátylku. Z jantarových očí se po malých kouscích vytratil oheň vzdoru a s ním i naděje na lepší zítřky. Popraskané rty, snad tím mořským větrem, někdy odhalují bílé zuby, které nejsou, jak by jiní čekali, zkažené a vypadané, právě naopak. Když si vedle ní stoupnete naplní vás pocit, že i sebemenší dotyk by jí polámal kosti a celou rozdrtil v prach. Zdání ale klame, ačkoliv je po dlouhé cestě vychrtlá, div že ještě stojí na nohou, není zas tak slabá a bezmocná, to jen obojek na krku jí brání se hrdě narovnat a podívat se světu do očí. Ale nebylo tomu vždy tak, kdysi přeci bývala také obyčejnou dívkou, průměrně vysokou - na vesterijku (necelých pět stop a čtyři palce). Těžko si představit jak by vypadala upraveně, ale i přesto je v ní ta "mladá krása" pravda - skrytá za tím vším, aspoň do té doby než vyplave na povrch, bude stále pouze tou upadlou postavičkou s odřenými koleny, oděnou do ušmudlaného roztrhaného roucha, svázaná koženým obojkem a s vypáleným znakem na rameni, který určil celý její život.

Povaha
 

Před lety bývala divoká stejně jako její barbarský vzhled. Mluvit s ní bylo podobné hrátkám s ohněm a nikdy nebylo jisté, zda-li se jednalo o hru, nebo o vážný přešlap přes čáru. Tu dobu již dávno odvál čas… Pobyt v chrámu ji natolik změnil, že dokonce přestala pálit pohledem každého, kdo se na ni  podíval. Měla svou čest a hrdost - to jen spousta modřin a zlomenin ji o ni připravila… "Otrok nemá právo být hrdý"… Nyní je takřka bez duše, bez významných povahových rysů. Skoro ani nemluví, oči jsou zabořeny hluboko do země, nebo zahleděny do dálky. Když někdo zvedne ruku, byť by i z přátelského gesta, ucukne a odvrátí hlavu stranou, nechce být bita. O přátelskosti se tedy jednat nedá, nedůvěřuje lidem a nic ji ještě nepřesvědčilo, proč by také měla. Byla učena oddanosti a loajalitě a své sliby se pokouší vždy dodržet, ale přiznaje si, že kdyby jí šlo o holý život, nejspíš by prozradila i to nejčernější tajemství, jaké kdy slyšela. Stejně se vždy odvolá na větu, kterou slyšela již nespočetněkrát "Jen bůh mě může soudit".


 

Vesterie

Odlehlá země rozdělená na dvé části - Východ a Západ. Je to úrodná země zalitá po většinu roku slunečním svitem. Co se týče bytostí, které zde žijí nejspíš vás zklamu. Jsou tu jen prachobyčejní lidé (možná proto, že zbytek ras zde vybili). Většinou mají tmavší pokožku, stejně tak i vlasy - marně byste pátrali po zlatovlasých a nebo modrookých dámách, či rytířích. Jsou spíše menšího vzrůstu kolem 5 stop, to však plně vynahrazují svou houževnatostí a uměním zacházet s halapartnou, která je zde až nadmíru oblíbená. Rovněž bývají velmi zbožnými, ale mají na výběr jen jedinou víru, která všechny ostatní uvrhla do stínů nelibosti a krátce na to zcela zničila. Kolem jejich jazyka jsou trochu spory, neboť existuje mnoho různých výjimek typických právě pro Východ či Západ, proto také není těžké poznat dle přízvuku, z jakéže strany dotyčný pochází. (Vesterijština by se dala přirovnat k dnešní arabštině, písmem však k dnešní latince). Svátky... O tom by bylo možné napsat rovnou celou kapitolu a tak proto zmíním jen nejzákladnější, k nimž bezpochybně patří Očistění - náboženská oslava, která symbolizuje výhru nad ostatními vírami; Novoden - oslava příchodu jara, kdy se dny prodlužují; Santora - připomenutí události před mnoha lety, kdy propukla první válka mezi Západem a Východem. Ještě poslední můj dodatek; magie je zakázána a trestá se smrtí.

Historie

Kolik lidí by mohlo říct, že patřili do šťastné rodiny, kde bylo všeho dostatek? Saren do této skupiny nepatří, i když podle jejího úsudku (těžko posoudit zda-li zdravého) nebyla na tom zas tak špatně.

Ačkoliv se narodila na začátku války mezi východem a západem, která měla trvat několik let, zatím se vesnici žilo dobře... aspoň na tu dobu. Matka byla celý den doma a starala se o všechny děti, včetně svých vlastních. Těžko jen poznala co je a co už není její. Z toho by si každý logicky uvažující člověk odvodil, že Saren nikdy nebyla sama... jak jen hluboce se mýlí. I když byla doslova obklopena vrstevníky, nezapadala mezi ně, i když vlastně nechápala proč. Když si nenašla žádné přátele, začala, namísto dětských hrátek chodit s většími a dospělími za prací. Někdy do lesa, jindy na pole, ale vždy se našlo něco, v čem by mohla pomoct. Čas plynul jako voda, den za dnem, rok za rokem. Jenže situace mezi oběma zeměmi se zhoršovala, až jedné letní noci zaklepala válka i na jejich dveře.

"Otevřete!" ozval se hrubý hlas. Saren, jež se vyděšeně tiskla ke svým rodičům, netušíc co se děje, plakala tak moc, že stékající slzy vytvářely na oblečení pramínky, sbíhající se až na udusanou hlínu. Byla to snad celá věčnost tam sedět, ve strachu co se bude dít dál, mezitím co se z venčí ozývali lidé a jejich nářky. Dveře skřípaly, odpadávaly z nich třísky a lámaly se pod tíhou těch věcí, co na ně tlačily. V zlomku vteřiny se dovnitř vrhly postavy, vlekoucí Saren i její rodinu pryč. Neměla sílu se bránit, všechno bylo tak rozmazané... je to jen sen a nebo skutečnost? Něco do ní koplo a donutilo se postavit. Teprve teď, v přítmí loučí si uvědomila, že jsou tady skoro všichni. Bylo ticho. Nikdo si nedovolil vydat ani hlásku. Před ně si stoupl podivně vypadající mužík, byl malý, ale budil respekt. Rozvinul svitek a začal číst. Ale co četl bylo tajemstvím, poněvadž to nebyl jazyk, který jí byl znám. Pak pokynul hlavou a všichni starší lidé byli odtáhnutí dozadu, kde byla slyšet jen ledová ocel, brouzdící si cestu těžkým nočním vzduchem. Saren, společně s ostatními dětmi byla odvedená na loď... Do dnes si pamatuje ten utlumený výkřik, který jí skoro složil na kolena a tolikrát vhrnul slzy do očí "Prosím, nechte mé děti!.."

Těžko říct, jak dlouho se plavila po moři, snad týdny? měsíce? Dny utíkaly jako kdyby je honil rozhněvaný býk... Na tu dobu nemá zrovna moc vzpomínek, proto že každá chvíle se podobá jiné, snad podobně jako vejce vejci stejné je. I když pamatuje si, jak jí vypalovali znak rozpáleným železem, na tu dobu kdy byla často bita, jen za pohled do očí a promluvení, nenacházejíc útěchu snad nikde. Pouze ve svém tmavém rohu v podpalubí, kde deseti letá dívenka mohla najít klid od všeho toho ruchu. Už přestávala doufat, že někdy zase ucítí vůni dřeva a vůbec - něčeho jiného než rybiny...
Srdce jí zajásalo, když se konečně mohla nadechnout čerstvého vzduchu, který nebyl cítit spocenými těly a močí. Její "pánové" všechny řádně umyli, aby o ně byl větší zájem. Šli na trh s otroky, kde se to jen hemžilo, jako by si lidé nemohli nic udělat sami. Zastavovali se a potom odcházeli, někteří si je prohlíželi, koukali jim na zuby, vlasy i oči. Na ní se nikdo ani nepodíval... Skoro všechny děti si odvedli a ona tam zůstala sama s jednou rusovlasou dívkou a ještě velmi hubeným, očividně nemocným chlapcem. Až teprve když se slunce sklánělo k západu, se na ni úsmala štestěna. Nějaká zahalená žena s milým úsměvem na rtech a vykukujícími zrzavými kadeři spod kápě je ani nijak moc nezkoumala a rovnou obě odkoupila.

Společně dorazili do chrámu s velkým červeným kruhem na dveřích. Bylo to útočiště mnoha dívek, jako byla Saren - rudovlasých. Snažili se ji konvertovat na "jedinou správnou víru" a vychovat z ní kněžku. Chvíli všem trvalo než si uvědomili, že není zdejší a tudíž jim nerozumí. Dokonce ji považovali krátkou dobu i za němou. Naštěstí pro ni, se našla Vesterijka, která byla schopná ji naučit mluvit zdejším jazykem. Roky byla zahrabána v knihách s Tanessou, její přítelkyní a učitelkou zároveň. Vyprávěla jí příběhy co zažila a i ty co se psaly v knihách... Saren totiž pořád nedokázala přečíst ani slůvko. Často lituje toho, že nevyužila ten čas lépe... Po sedmi letech byl na tom řád Rudého měsíce velmi špatně, a ještě navíc zesnul jeho udržovatel a ten, kdo do něj tolik investoval. Byly to těžké poslední měsíce, které strávila jako svobodná. "Konkurenční" církev, kázala, že všechny ostatní náboženství jsou špatná a měla by se zavrhnout. Netrvalo proto dlouho a chrám vzplanul rukama rozzuřených davů. To co ji tenkrát zachránilo byl jen její vypálený znak otroctví, který označoval ty, jež si prošli tvrdou převýchovou jako malé děti skrz ruce "Samotného otrokáře". Což pro ni znamenalo jediné - zase odejmutí svobody a státím se majetkem někoho jiného. Zdejší prodejec je za svítaní naložil na loď a s lehce šíleným úsměvem se nechal unášet mořským proudem, směřujícím k Západu... Aniž by si toho kdokoliv všiml se ale lehce odvraceli od kurzu plavby a směřovali někam jinam, k nejbližší pevnině - břehům Alagaesijským.



Schopnosti a dovednosti

Zatím neměla moc příležitostí se něco naučit... Jediné od čeho má aspoň základy, byť lámavé, je čtení.

Čtení 1/7



Rodina

Lania - Hnědé vlasy, zelené oči... a vyděšený výraz. To jediné si pamatuje ze své matky. Jakoby všechny ty společné chvíle spláchly vlny času a nechaly tam jen tu poslední vzpomínku, kterou si usilovně snaží vymazat ze své hlavy.

Sent - Ačkoliv s ním žádný výjimečný vztah neměla, vždy ji dokázal utěšit když to potřebovala. Byl tu pro ni už od narození, i když na ni neměl zrovna moc volných chvil. Byl o necelých pět let starší než Lania a také se to na něm projevovalo, černé vlasy křižoval kdejaký šedý pramen a z očí se vytratila ta jiskra mládí.

Sent mladší - Prvorozený syn. Vlastně celková kopie svého otce, včetně jména. Až na to že mnohem mladší.

Siver - Sestra Sar. Moc se od sebe nelišily, až na barvu kadeří a na to, že Siver si mnohem jednodušeji dělala přátele. Byla velmi společenský typ.

Kirsten - Další, tentokrást mladší sestra, spíš sestřička. Byly jí teprve čtyři, když Saren odvezli... Měla taková zelená očka objevující každý den něco nového. Ani chvilku neposeděla.

Tara - Nejstarší ze všech sourozenců. Bývala často uražená, nedostupná a opovrhující snad vším. "Určitě by jí neuškodilo pár facek" říkala vždy její matka, po které také zdědila její vzhled.



Kontakt

Skype: kikibuska
Postavy: Jeanne Liška (člověk) ; Arthe (druid)