TOPlist

Atanvarnë Allsyë Reloen

Začátečník 4147 Mistr

Napsal: Rhunön | Kategorie: Elfové - Žena
Dne: 31.08.2018 16:18:10 FB



Miko

 

(detail tváře)


Jméno

  • Miko Mahtar (Bojovník - přízvisko, které dostala od Assaliana)
  • Své elfské jméno - Atanvarnë Allsyë Reloen - už téměř zapomněla, ale je to jedna z mála věcí, které prozrazují co bylo před ztrátou paměti.

Věk: Další věcí, již si pamatuje je, že se narodila 15. 5. 3141 (125 let)
Pohlaví: Žena
Rasa: Čistokrevná elfka
Strana: Miko se nepřiklání k žádné straně, i když její mistr jí pověděl mnoho důvodů proč nenávidět krále, ovšem ona si svůj život chce řídit sama a bez závazků pokud možno.
Náboženství: Věří v to, že osud si každý píšeme sami. Taky věří v sebe a naději.
Povolání: Gladiátorka (Nedávno vykoupena - sebou, protože utekla)
Motto

  • „Tvůj život je tak krásný, jaký si ho uděláš ty!”
  • „Žádné sliby, žádné problémy.”

Jazyky

  • Starověký
  • Lidský centrální - v minulosti, již si nepamatuje, se učila tento jazyk a později ji to učily děti, které byly spolu s ní zajaty otrokáři. Časem pak se v něm s pomocí Assaliana zdokonalovala a do toho se naučila slangovou mluvu gladiátorů a uhlazenou mluvu šlechticů - diváků.
  • Lámavě jazyk Kočovných kmenů (naučila se ho od Assaliana, pro kterého byl tento jazyk rodným)

 

 

Vzhled:

Když se na Miko podíváte poprvé, tak si všimnete, že na ženu má trošku širší ramena. Její postava je silná a celkem svalnatá, ale štíhlá. Tato dívka je vysoká tak jak elfové bývají….takže nějak jako průměrný muž. Taky si hned nevšimnete prsou, protože je mívá stažená, čehož si všimnete pokud ji zastihnete svlečenou od pasu nahoru. Během chvilky si všimnete, že má klučičí sestřih a neklopí zrak před pohledy mužů, jako to dívky dělávají. Z krátkých vlasů jí vyčuhují špičaté uši, které drží mnoho lidí dál z její blízkosti.

 

Při bližším průzkumu si všimnete temně hnědé barvy vlasů, která na slunci vypadá o mnoho světlejší. Skutečně jsou zcela na krátko střižené a ježaté, ale spolu se stejně zbarveným obočím tvoří přírodní zvýraznění světle modrých očí, lemovaných hustýma řasama. Nos je symetricky umístěn, aby odděloval jednu polovinu tváře od druhé. Tváře jsou v okolí nosu pokryté nenápadnými, světlými pihami. Poměrně dost plné rty, s horním rtem trochu tenčím, mají zdravou načervenalou barvu a brada pod nimi tak ztrácí důležitost a výraznost. Jak již bylo řečeno, tak prsa si stahuje, ale když nejsou skryté, tak jsou tak nějak do dlaně. Pod nimi je ploché, lehce vyrýsované bříško a lehce vystouplé boky zvýrazňující útlý pas. Pevné stehna a lýtka nesou drsná chodidla s klenbou. Drsné jsou i její dlaně s mnoha mozoly, které však nebolí a jen zdůrazňují, že dře a je zvyklá na manuální práci. Miko očividně správně drží své tělo. Její ohebná postava je vždy vzpřímená a narovnaná, ať je sebevíce unavená a krok i pohled je hrdý a sebevědomý.

 

Miko si zvykla nosit lněnou ne příliš obepínavou halenu s jednoduše zdobenou kazajkou z vydělané ovčí kůže. Svá prsa do haleny stahuje pevně a rozhodně stahovacím pásem, aby byla co nejméně viditelná. Poměrně lehké a volnější kalhoty šedohnědé barvy jsou věčně zašpiněné od hlíny či krve, takže si často musí brát nové, štěstí že jich má dost. Na nohou na veřejnosti nosí lehké sandály s přezkou přes nárt a kolem paty, ale v aréně a soukromí boty nenosí. Pokud se vyžaduje nějaké slušnější oblečení, tak si vezme buďto sněhobílou halenu se stříbrným vyšíváním, k tomu hnědou kazajku a stejnobarevné kožené kalhoty s vyšším pasem a jezdeckou obuví nebo společenské šaty v černé barvě až k zemi a s širokými černými rukávy pod pas, které jsou pod prsy svázané ozdobnou zlatou šňůrkou. Málokdy na ní je jiný šperk než ten, který jí připomíná její život před ztrátou paměti. (Viz. Majetek) Jako jediný který si místo něj občas k šatům nebo společenskému oděvu vezme je řetízek od jejího mistra. Jelikož se svými vlasy mnoho účesů vymyslet nemůže, tak si je čas od času alespoň učeše, aby netrčely na všechny světové strany a občas si kolem skrání zaplete tenký, krátký copánek. Pokud je chladno tak si přes obvyklé oblečení přehodí jen teplý, nepromokavý plášť a na ruce navlékne rukavice, které jsou jako druhá kůže, ale i přes svou tenkost příjemně hřejí. Jednou za čas do společnosti dá přednost kabátu uvnitř kterého je ovčí kožich a na límci kožíšek norka. Má ho velice ráda, ale zbytečně jej nevytahuje.

 

Charakter:

„Když jsem ji poprvé spatřil jako mladé děvče, tak vypadala ztraceně a nesměle, ale zvládla překvapit tím jak se dovede smířit se svým osudem. Časem se její výraz začal měnit spolu s postojem. Vždy se tvářila sebevědomě, plna energie, hrdě nesla postavu a hlavu držela vzpřímeně. Nikdy nevypadala, že by se bála čelit nějaké výzvě, protože věděla jakého cíle chce dosáhnout a co chce splnit. Nicméně časem jsem takhle na veřejnosti na první pohled dokázal jen stěží odhadnout co se chystá udělat. Rozdávala často úsměvy a působila na okolí sympaticky - ovšem pokud jí nebyly vidět uši. Její lehký a téměř taneční krok vzbuzoval vždy v lidech trochu strach, ale nikdy ho neměnila na lidský, těžkopádný. Nebála se ukázat kým je.” - Assalian

 

„Teď když už jsem starší vím, že bát se světa kolem není správné. Jistě, určitý respekt tam je, ale kdybych se bála světa, tak bych se bála o sebe. Nikdy by nevyniknul můj temperament. Abych se prodrala veškerým hnojem světa, tak musím být trochu jako svině - nebát se v tom vyráchat, ale taky to moci dát ostatním sežrat. Dokážu si jít čestně za svým, ale občas se se ctí dál neposunu. Někdy je důležité uvědomit si, že pravé já není nutné skrývat, jen s ním umět zacházet tak, aby lidé hledali co je pravé já a mysleli si něco o přetvářce. Pravdou je, že maska moc neskrývá mou pravou osobnost, jen skrývá ty emoce, které projevit nechci. Čím více je skrývám, tak tím více je těžké obyčejně mírnější záchvěv emocí ukázat, ale když vybouchnou jako sopka, tak se projeví v plné síle.” - Miko

 

Miko - ač to třeba netuší - má sklony k nerozvážným rozhodnutím a jen díky tréninku a aréně je dovedla usměrnit tak, aby ty spontánní neměly vždy přednost nad rozumem. Někdy sama netuší co je správné a co zlé, ale důvěřuje svým instinktům, výchově a srdci. Nenechá se tak snadno zmást, ale i s ní občas život zamává, nicméně si z toho tolik nedělá a snaží si udržet dobrou, optimistickou náladu, ovšem když vybouchne, tak je to něco. Díky bohu, že to dokáže dostat ven poměrně rychle. Občas má sama pocit, že slovo zklamání v jejím slovníku chybí, protože se vždy snaží a když se něco nepodaří teď tak jednou určitě. Uvnitř sebe chová v tajnosti jistou pýchu a sebelásku. Miko je tak trochu egoistická mrcha k lidem které nezná, ale s přáteli to myslí vždy dobře - ať se chová jak se chová. Díky výchově je velice čestná a pravdomluvná a ačkoliv si to nepamatuje, tak si ve výchově před ztrátou paměti osvojila touhu chránit slabé a poznávat nové - její až nemožná touha poznávat často hraničí se závislostí a vzhledem k tomu jaké je povahy je to až s podivem, že takový 'rebel’ jako je právě Miko je tak pilný a zvídavý v oblasti vzdělání. Psychicky je silnější, než se může na první pohled zdát, ale i ona má občas slabší chvilky. Hluboko v jejím nitru je něco, co nedokáže otevřít, je tam takové jádro obalené mlhou - předpokládá, že to jsou vzpomínky z jejího dětství a životem předtím. Je tam touha po domově, po pravdě, spravedlnosti, po dobrodružství… po rodině a poznání. Je to sebevědomá elfka ochotná riskovat všechno, aby získala co chce, protože to jediné v životě poznala. Risk a měla z něj vždy zisk, protože ačkoliv to mnohdy dopadlo tak, že se to obrátilo proti ní, tak to byla zkušenost do životních cest. Někdy se stane, že stejnou chybu udělá víckrát i když ví jaká je to hloupost a nebo občas impulzivně zapomene myslet než něco udělá či řekne a pak je na omluvy pozdě, ale snaží se nevzdávat a opravdu dojít do cíle, což je zajímavé vzhledem k tomu, že na opačnou stranu spoustu věcí nedokončila, protože ji omrzely a podobně. Nikdy nedává najevo zda se jí porážka dotkla, ale umí ji uznat. Nikdy se nevysmívá tomu kdo prohrál, ačkoliv má z výhry jakési škodolibé potěšení. Dokáže být opravdu nepříjemná a nebo hodně ironická a vulgární. Zároveň ocení, když jí někdo na její sarkastické slova obratně odpoví s bohatou slovní zásobou. Je to zarputilá knihomolka a miluje vše co se obtáčí okolo mystérií. Chodí vždy hrdě a neukazuje jak moc je unavená, či pomlácená. Bolest raději skryje a pak si lamentuje. Miluje smích. Ať už ten pocit svobody a klidu, kdy se směje ona, nebo radost, kterou cítí, když se někdo jí blízký směje. Ráda se stará o ty, na kterých jí záleží a dává jíïm tak najevo svou lásku, i když občas se chová jakoby … jako potvora. Ale ráda říká, že lehkou šikanou projevuje lásku. Takže některé věci u ní jsou pro ostatní nepříjemné, ale nic na co by si nešlo zvyknout.  - “I když tančíš s ďáblem, ďábla nezměníš, ďábel změní tebe.”

 

Názory:

  • Elfové - Její vlastní krev, rodina, kterou nikdy zcela nepopře a ani nechce, nebo možná chce, ale nedokáže to, protože je slabá. Ne na duši, ale nějaká její část je slabá, schoulená do klubíčka a neochotná si přiznat, že už tam až tak moc nepatří. Často si klade otázky typu - přijali by ji? Pohrdali by tím co kdy dělala? Dokázala by vystoupit na světlo? Co když na ni i její rod dávno zapomněl? Žije tam ještě někde někdo z její rodiny?
  • Lidé - Rodina. Hodně elfů říká, že jsou chamtiví, marniví a egoističtí, opravdu tomu tak je, ale kdo svým způsobem není? Miko je bere jako rodinu. Umí být shovívaví, trpěliví a skvělí, nemusí být nutně takoví, jaké je ukazují ve světle elfové. Umí se uvolnit a ukázat emoce, uvědomují si, že jejich život je krátký a nedělá jim problém zpívat a tančit, ať vypadají sebehůř. Umí být zábavní a někteří jsou dobrými učiteli.
  • Druidé a kočkodlaci - z minulosti si vybavila jen to, že jejich výskyt není nijak častý, tedy vzhledem k nedostatečným znalostem si na ně neutvořila žáden názor. Prozatím.
  • Víly - O těchto stvořeních ví vlastně jen z knih. Vedli s nimi válku, ale poté přišel na řadu mír. Velice by ji zajímalo, jestli jsou opravdu takové… kouzelně nevinné, jak jí je kdysi vylíčila jedna kniha. Doufá, že se jednou s nějakou potká a bude ji moct poznat blíže.
  • Trpaslíci - Národ houževnatých, byť drobnějších lidí. Předpokládá, že trpaslíci mají nějaký pádnější důvod nemít elfy a jiné rasy v lásce, ale zatím nad tím nějak zvlášť hlouběji neuvažovala, ani se nepokoušela dopátrat pravdy.
  • Urgalové - Rohaté hnusné bestie? Proč ne, každý má svůj názor. Nicméně Miko kdysi studovala urgaly v lesích (zcela určitě, protože si ty informace na základě Assalianovy poznámky kdysi vybavila) a docela ji překvapilo, že ve skutečnosti možná nejsou tak špatní. Rozhodně nevěří těm věcem, že by měli být vyhlazeni. Vždyť lidé a draci také byli dříve považováni za zvířata, ale nikdo je hned nenazýval bestiemi. Jasně nevypadají nijak vábně, ale to neznamená, že by museli být o tolik horší než kterýkoliv jiný národ.
  • Draci - Za vše mluví snad už jen to, že by chtěla být (zcela nesmyslně) Dračím jezdcem a plachtit vzduchem. Miluje draky a vše okolo nich. Zná o nich snad všechny legendy a příběhy a nikdy nepolevila v lásce a úctě k nim. Miluje je i vše okolo nich.

Příběh:

  • Počátek života
  • Narodila ses do podivného světa jako svíčka jsi předurčena k šíření toho ohně - You were born (Cloud Cult)

„Syë se narodila dvěma milujícím rodičům - Taürme a Altÿrielovi Reloen. Narodila se o něco dříve, než-li se narodit měla, ale i přes mírné obavy rodičů sílila a prospívala. Dali jí jméno Atanvarnë Allsyë Reloen. Allsyë proto, že se narodila za divoké bouře, která v noci jejího narození stihla Ceris...“ řekla se smutným úsměvem starší elfka mladé srnce, kterou krmila. Ta na ni upřela inteligentní oči téměř černé barvy, jakoby ji pobízela k pokračování. A elfka ji vyslyšela. „Vychovávali ji s nejlepším svědomím a vědomím. Učili ji cti, písmu, čtení, počítání… učili ji plavat a jezdit na koni a nedržet se stranou od nepráví, bránit slabší a sama zůstat silnou. Rádi rozvíjeli její touhu poznávat tím, že ji učili hvězdy, svátky, dějiny Alagaësie, uměla i recitovat některá z jednodušších děl a naučila se mluvit lidským jazykem - ovšem ne zcela, protože ani slovní zásoba jejích rodïčů nebyla tak rozsáhlá, aby vyplnila mezery.”

 

 

  • Před novým začátkem
  • A z očí chtíč jí plá, když háže do neznáma dvě křehké snítky rudých gladiol. - Morituri Te Salutant (Karel Kryl)

Neznámá elfka, s vlasy dosud neprotkanými šedí času, hodila zvířeti další kus pochutiny a s povzdechem pokračovala ve svém příběhu. „Maličká Syë vyrostla v malou holčinu. Vypadala mladě - tak na dvanáct let. Hrála si s dalšími dětmi a pamatovala si vše, co se učila a tyto dovednosti dále rozvíjela. Pak ale začala válka dračích jezdců. Když její otec Altÿriel Reloen odešel bojovat proti přívržencům nynějšího krále, tak jí na rozloučenou daroval k narozeninám přívěsek - měsíční kámen na jehož zadní straně byl plíšek s jejím jménem vyrytým do kovu. Byl to překrásný šperk, který od té chvíle nosila... Syë chtivá se dál učit i po otcově odchodu se učila poznávat byliny a jedovaté rostliny a jak je využít, pokud by někoho chtěla vyléčit, či otrávit. Toužila poznat zákoutí magie, protože chránit si mysl a nebo s ní útočit či zkoumat okolí jí přišlo málo. Matka ji však až na pár základních léčivých kouzel a pár těch jimiž zjistí, zda v jídle či pití není jed, nenaučila nic. V den jejích  narozenin přišel dopis. Dopis, který změnil jejich život. Zcela. Stálo v něm, že Altÿriel Reloen padl v boji a jeho choť - Taürme Reloen - má veškerou soustrast, kterou jí jakožto bratr v boji smí velitel jednotky poskytnout. O pár dní později mu šly k  hrobu, který pro jeho památku vytvořily. Šly mu dát poslední sbohem. Od té chvíle tam chodily každý rok až do doby, kdy Syë oslavila 60 narozeniny. Ten den jako každé její narozeniny šly na hrob. Už několik dní před tímto dnem se nebe stahovalo, až to vyvrcholilo nemilosrdnou, prudkou bouří, která jejich stesk po otci vystihovala. Taürme plakala na kolenou a neohlížela se po malé, která místo aby šla a na hrob položila předem připravenou kytici, tak si usmyslila, že půjde za divoké bouře k rozbouřené vodě. Stojíc na visutém břehu kvítí vhodila do vody s očima upřenýma do zuřivě šedomodrých oblak s příslibem pomsty. V tu chvíli, kdy si Taürme všimla nepřítomnosti Syi, tak se břeh - značně podemletý divokou řekou - utrhl a s dvojím výkřikem se matka s dcerou viděly naposledy.“ Stařena vstala, osušila slzy a odešla z mýtiny přemýšlet o dalších osudech mladé Syi, která zmizela před 65 lety.

 

  • Nový začátek
  • Probuď se a proměň svět okolo tebe v porozumění… - Heroes (Måns Zelmerlöw)

Když jsem se probrala, tak jsem ležela na tvrdém povrchu, který co chvíli poskočil a mučil mé pomlácené tělo. V krku jsem měla vyprahlo a vláčné svaly odmítaly spolupracovat. Lehké bylo pomyslet a těžké konat. A když jsem pak uviděla těžké okovy svírající má útlá zápěstí a kotníky, tak jsem myslela, že už nemám naději. To je to první co si pamatuji.
Až později mi řekli, že voda - zdivočela po bouři - mě donesla ke břehům města. Prý mě vytáhl můj prozatimní pán - otrokář (nebo-li obchodník s bílým masem) Tristan (nechal mě prý žít, protože by mohl od Galbatorixe dostat dobrou sumu za to, že jsem elfka - později to bylo kvůli mé opatrnosti, že mi krátké vlasy zakrývaly uši). Hnusilo se mi jeho jméno. Nevěděla jsem co, nebo kdo je otrokář, ale obchod s bílým masem jsem chápala dokonale. Některým slovům jsem nerozuměla, až ostatní děti, když se po čase osmělily, mě učily se správnou výslovností nová slova tak, že ukazovaly na jednotlivé předměty, naznačovaly činnosti a podobně. Miko mi začaly říkat nejprve z legrace, protože když mi prozradily jak říkají tomu sladkému co jsme jednou pili - mléko - tak jsem to zopakovala špatně a vynechala písmeno L. Zpočátku to opravdu bylo spíše posměšně, ale brzy se to ujalo a stalo se z toho jméno. Alespoň nějaké jsem měla, když jsem nevěděla kdo jsem. Když jsem po nějaké době lépe rozuměla, tak mi pověděly, že Tristan mi ukradl přívěšek, se kterým mě našel. Prý to byl bílý kámen. Nechal si ho u sebe - zastrčený za opaskem.

 

Co je to? Ptala jsem se sama sebe, když jsem pila nasládlou bílou tekutinu. Svou konzistencí se mohla rovnat vodě, ale voda to nebyla, tím jsem si byla jistá.
„Co to je?”
„To je mlíko.”
„M-iko?”
„Mlíko ty Miko…”

 

  • Vykoupení
  • Co bylo mé mi dej, rány zahoj hned, osud převracej.... - Na vlásku (Pohádka)

Ty děti mě naučily se orientovat v čase a naučily mě jejich názvům pro dny, měsíce a svátky. Poznávala jsem stále nová a nová slova a plynule začínala mluvit. Novou informací pro mě bylo, že mě nalezli 18.5, ale vzhledem k tomu, že jsem neuměla v lidském jazyce počítat, tak mě to musely nejprve naučit, i když sami to uměli jen do 20, ale to nevadí, později jsem se toho ještě naučila…
Po nějakých třech měsících cestování z města do města, kde nás vždy na celý den vystavili a postupně nás ubývalo, jsme dorazili do města zvaného Kuasta - přístavní město - blesklo mi hlavou. Netušila jsem, kde se to tam vzalo, ale s některými podněty, slovy a názvy, jsem si od té chvíle vybavovala jednotlivé informace, které jsem se určitě musela učit ještě před tím, než se ze mě stalo to co jsem nyní byla. V Kuastě nás, jako již tolikrát dříve, vytáhli za řetěz, kterým byly naše okovy na rukou spojené v rozestupech ven a postavili nás do řady. Téměř jako by jsme čekali na porážku. Na nestinném nádvoří nás nemilosrdně pálilo slunce, občas někdo upadl téměř v mdlobách vyčerpáním a v bolestech hlavy, načež ho ochrstli ledovou vodou, surově postavili na nohy a stáli jsme dál. Když mě Tristan vedl, tak jsem využila příležitosti a nenápadně si ukradla přívěšek zpět. Abych jej skryla, tak jsem byla nucena si ho strčit do spodního prádla, protože košilí téměř ke kolenům by propadl. Lidé si nás prohlíželi jako dobytek a také nás tak očividně hodnotili. Přede mnou se chránili prsty před zlem. Nechápala jsem proč, dokud mi Rosa neprozradila, že je to kvůli tomu co jsem. Že jsem elf. Pak kolem večera, kdy nás už chtěli nahnat zpět do povozu, tak přišel muž.

 

Přišel až ke mě. Zvedla jsem k němu horkem a prachem zarudlé, suché oči a s hranou odvahou se mu dívala do očí. Bolestí se mi podlamovala kolena a třeštila mi hlava, hořelo mi celé tělo tím jak mě spálilo slunce do ruda a ramena jsem hrbila vyčerpáním. Přesto jsem tu hlavu zvedla a pohled mu s odevzdaností opětovala. Byl mladý, zjizvený a měl vousy. Usmál se a zkroutil ruku mě známým způsobem a ze rtů mu sklouzlo:
„Atra esterní ono thelduin, Älfa.”
V šoku jsem na něj nějakou chvíli jen hleděla, protože jsem neočekávala, že kdy ještě svou řeč uslyším. Nakonec jsem to překonala a i přes řetěz svou ruku taktéž zkroutila a odpověděla druhou částí pozdravu.

„Mor´ranr lífa unin hjarta onr, Atan.”

Kde se tady vzal?

„Zítra si ji vyzvednu, tak ne že se jí něco stane!”

Zakřičel směrem k Tristanovi.

 

 

Ten večer byl velice zvláštní, protože Tristan přišel na to, že mu zmizel přívěsek zpoza opasku. Přišel mezi otroky, kteří ač byli odpojení, tak okovy na nohách a rukách měli stále. Byli jsme na placu, který vytvořili tím, že kolem nás rozestavěli do kruhu kavalkádu. V jeho ruce byly dvě hole, ale jednu odložil, pro lepší manipulaci. Popadl za košili nejbližšího otroka a švihl ho přes záda, až se prohl. Byla to zrovna Rosa, má nejbližší kamarádka. Chtěl vědět kdo ten šperk ukradl. Ovšem místo abych se přiznala a nechala se zbít já, tak se mi v hlavě ozval vtíravý hlas:

 

„Nikdy nepřihlížej nepráví! Braň slabší!”
Uposlechla jsem a rychlým pohybem se dostala k opuštěné holi a lehce nemotorně kvůli poutům švihla otrokáře přes spánek. Padl k zemi. Chtěla jsem švihnout znovu, ale o dřevo se lehce zachytil meč, který úder odklonil do země a ta mi vyletěla z ruky na druhou stranu, než jsem stála. Rychle jsem se chopila té, kterou držel otrokář a tak, tak jsem ji stihla zvednout kolmo k úderu meče padajícího na mou hlavu. Před záplavou třísek a ze strachu jsem sklonila hlavu a upustila nyní dva nepotřebné kusy dřívější hole. Za řetěz mezi pouty na zápěstích se chopila ruka a donutila mě se zvednout z kleku kam mě úder srazil. Přinutila jsem se zvednout hlavu a znovu jsem se setkala s potměšilým úsměvem muže z tržiště. Uchopil mě jednou rukou kolem pasu a hodil mě jako pytel na koně. Sám vysedl a rozjel se pevně mě držíc, abych tolik neskákala a nespadla hlavně. Otrokáři za ním něco zavolali, ale přestali, když jim zmizel z dohledu.

 

  • Bojuj!
  • Žádné litování, žádná překážka... - Glorious (Måns Zelmerlöw)

Muž, kterým mě s sebou odvedl, si říkal Assalian Mahtar. Dozvěděla jsem se, že jeho matkou byla žena z Kočovných kmenů, která se přidala k Vardenům a tam otěhotněla s nějakým člověkem. Z tohoto spojení se narodil Assalian. Bylo mu nějakých 20 let teprve, ale přežil a zajali ho otrokáři, podobně jako mě. Od té chvíle mi o sobě nic víc neřekl. Ale od té chvíle mě každou volnou hodinu učil. Často to byl lidský jazyk, na můj popud občas i jazyk jeho matky - Kočovný - a zároveň jsme si paměť osvěžovali rozhovory v mém jazyce, který se naučil u 'starých přátel’. Zdokonalil mé znalosti, které mi předávaly děti od otrokářů, na které jsem se steskem vzpomínala. Chodili jsme si čas od času zaplavat a občas si udělali vyjížďku do lesa, kam jsme šli lovit. I přes počáteční nechuť mě naučil jíst maso. Při první jízdě a koupání v jezeře, jsem v mysli uviděla záblesk maličkého děvčete až příliš podobného mě, jak se poprvé seznamuje se svým koněm, jak se učí jezdit, padá a nasedá...jak se později prohání na koni bez sedla s závodí s větrem… také jak nechce do hloubky, ale časem se z máchání vyvolaného panikou za pomoci osob zahalených v mlze stává koordinovaný pohyb a potom jak plave jako ryba nad i pod hladinou ve svém živlu. Byly to vzpomínky. Vždy se rozplynuly, ale už mi v podvědomí zůstaly. Čím dál více jsem chtěla vědět kdo a co jsem. Kdo je moje rodina. Co se stalo a proč si nic nepamatuji. Společné soužití s mým mistrem Assalianem mě naučilo pohybovat se, oblékat a taky dívat na okolí jako muž. Zvykla jsem si neklopit zrak před pohledy, a chovat se více jako muž, ale ženu uvnitř jsem nikdy zcela nepotlačila. Naučila jsem se nosit nakrátko střižené vlasy, které ještě podtrhly mužské vzezření. Když mi začaly růst ňadra, tak jsem je nejprve ze studu potom z praktického účelu stahovala látkou.Nebyla jsem dívkou více než-li mužem, ale to samé platilo naopak. Spojila jsem v sobě dvě pohlaví, ovšem mužské chování ovlivnilo ženu uvnitř. Netvářila jsem se tak nevinně a nedokázala jsem mžourat na muže za clonou řas nebo využívat líčidla. Ale nepotřebovala jsem to.
V Assalianově nepřítomnosti jsem pečovala o domáctnost jako kterákoliv jiná žena. Byla jsem nápomocná ve stáji, kuchyni, chodu domáctnosti… a časem i v posteli.V jeho přítomnosti jsem se učila bojovat a procvičovala jsem kondici. V mých 60ti letech kdy mě našel jsem vypadala tak na třináct, ale jakoby jeho výcvik a maso podpořilo růst a dospívání - kolem 75 už jsem vypadala alespoň na těch 18 let. Někdy jsme bojovali mečí, noži, či tělo na tělo. Již zmíněnou kondici mi trvalo získat velice dlouho - být ohebná, mrštná, rychlá, vytrvalá, přesná a silná. Tehdy jsem netušila, proč ze mě vychovává smrtící zbraň. Nevěděla jsem, kde tráví čas, když je mimo domov, ale kolikrát se vracel zraněný. Přesto mě nutil do výcviku. Musela jsem běhat velmi rychle a vytrvale do prudkého a dlouhého kopce, zatímco on jel na koni a mé tempo hlídal bičíkem - při zpomalení švihal. Musela jsem  klikovat, dřepovat, snášet švihání holí do břicha pro zpevnění a zesílení svalů. Trénovala jsem téměř každý den do doby než se unavil a časem jsem to už dělala ze zvyku, rutiny a taky abych se udržela v kondici a snažila se posouvat své limity dál a dál. Ty tréninky bývaly z počátku velmi náročné a přísné, ale naučily mě neplýtvat dechem a energií, dělat úsporné pohyby a přesto dělat maximum. Moje výdrž a zásoba energie se zvětšovala a stále posouvala. Když jsme spolu bojovali, tak kolikrát mě díky mé nepozornosti, nebo neznalosti sekl do břicha, paže, nohy… kolikrát mi při souboji tělo na tělo zlomil nějakou kost. Bolelo to jako čert, ale pokud to nebyla noha, tak jsem v tréninku musela pokračovat až do konce. Díky tomu mě naučil bojovat podobně dobře levou rukou jako pravou - dominantní. Uměla jsem díky němu bojovat jedním či dvěma meči, nebo noži, ovšem meče jsem cvičila radši a on na tom byl nejspíše podobně. Donutil mě trénovat se v těch několika málo kouzlech, které jsem si vybavila při podnětných situacích, kdy jsem kupříkladu úplně mimoděk zjistila, zda jídlo a pití není otrávené, nebo když jsem mu vyléčila odřeninu a drobnou zlomeninu. Každý den a každou minutu pokoušel mou fyzickou a psychickou sílu, až jsem díky svému čistému původu byla téměř dvakrát tak dobrá jak kdy bude moct být on. Dodnes si pamatuji veškeré jeho rady a pohlavky, které mě posouvaly dál.

 

„Nikdy neodhazuj zbraň!”
„Bojovník se nikdy neotáčí zády k soupeři!”
„Nikdy nepodceňuj protivníka či nebezpečí.”
„Nepřeceňuj své schopnosti.”
„Měj své protivníky a poražené v úctě.”
„Uměj prohrávat a přiznat porážku.”
„Nikdy se nevzdávej.”
„Správný bojovník se nevzdává. Jen umí poznat, kdy to nemá cenu.”

 

  • Gladiátorka
  • Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína - Morituri Te Salutant (Karel Kryl)

Do arény mě mistr vzal až když mi bylo nějakých 100 let. Jemu bylo o čtyřicet let méně. Udělal ze mě Gladiátora. Bojovala jsem pro potěšení zadků žijících si na jedné noze, kteří si to mohli dovolit nechat uspořádat i soukromě. Tady šlo o boj na život a na smrt. Tento boj mě naučil, jak bojovat nečestně, ale bojovat jsem uměla i čestně. Naučila jsem se zabít pro přežití. Zabít bez mrknutí oka a pak už na to nemyslet. Přesto si dodnes pamatuji svého prvního zabitého. Assalian už nebyl můj mistr ale nejlepší přítel a příležitostný milenec. Ze zvyku jsem dále trénovala sama, i s novým mistrem - vedoucím arény. Snažila jsem se ještě více zlepšovat. Mí protivníci měli pramalou šanci, ale taky mi kolikrát zvládli zavařit a poranit mě. Nikdy ne na obličeji, ale jako mistr. Ruce, hruď, břicho a nohy.

 

Stála jsem naproti svému soupeři. Byl to můj první boj. Zkouška - běželo mi hlavou. Aby mě vzali, tak jsem jej musela porazit. Assalian a mistr arény mě přísně pozorovali a hodnotili mé a protivníkovy pohyby. S divokým výkřikem, před kterým bych kdysi ucukla, na mě po krátkém kroužení zaútočil. Odklonila jsem jeho meč , kterým vedl sek na můj krk a druhým mečem srazila bodnou ránu k zemi. pak jsem na meč na zemi dupla, zatím co jsem mečem, který ten jeho srazil k zemi, udělala plynulý oblouček směrem vzhůru, abych podpořila druhou ruku a odstrčila jej od sebe. Muž proti mě zbývající meč uchopil oběma rukama a zkoumavě si mě prohlížel a podle bystrého pohledu i odhadoval. Tentokrát jsem  zaútočila já a zasypala jej rychlými seky a bodnými ranami. „Nebojuj tak čestně!” Dolehl ke mě hlas Assaliana. Nikdy mě to nenapadlo. Potlačila jsem hrdost a čest a vykopla nohu k jeho koleni. Muž bolestí cukl a nevykryl mou poslední ránu, takže se zasekla hluboko do paže, až do kosti. Jeho pád mi vytrhl meč z ruky a v uších, které vnímaly citlivěji stejně jako ostatní smysly oproti lidským, mi rezonoval jeho výkřik. „Doraž ho!” Zněl mistra arény další povel. S nechutí jsem přistoupila k ležícímu muži, který sípal a vyděšeně se na mě díval. Roztřásla se mi ruka s mečem, který jsem nyní svírala oběma rukama kolmo k zemi. Zvedla jsem ho nad hlavu a s výkřikem, který mi měl pomoct to překonat jsem zanořila hrot do jeho krční jamky a přišpendlila ho k písečné zemi. S pohledem upřeným do jeho vyděšených a zároveň odevzdaných očí mi po tváři stekla slza a on zachrčel a ze rtů mu vytekla stružka krve. Klekla jsem si k němu a dívajících se do pomalu vyhasínajících očí jsem se na vteřinu ponořila do energického světa. Viděla jsem jak jiskra označujicí jeho vědomí, život, pohasíná. Roztřeseně jsem se vrátila zpět a snažila se aby se mé tělo přestalo třást. S tím jsem mu oči zavřela a vyrvala z něj oba meče. Než jsem se otočila a odešla za oběma muži, tak jsem zahnala slzy a otřela si tvář.
„Hotovo.”

 

Později jsem se dozvěděla, že zabít jsem ho měla, abych dokázala, že o tu práci opravdu stojím a že jsem dost silná na to někoho zabít. Bylo to těžké a ještě dlouho mě to pronásledovalo ve snech, ale po několika týdnech jsem si dokázala odpustit a najít mír v duši i mysli. Přesto na ten pohled nikdy nezapomenu. Doposud mě neopustilo hýbnutí žlučí, když jsem se musela donutit jednat nečestně. Vždy jsem to nečestné jednání pak utopila v alkoholu, posteli, nebo tréninku.

Chvíli po mém vstupu do arény se můj mistr, otec a milenec, na němž se jeho věk - 60 let - značně podepsal, vypravil na druhý břeh poté, co ho jeho vlastní staré a neohrabané tělo v boji s mladým a rychlým gladiátorem zradilo. Toho muže jsem později v aréně zabila já. Díky tomu jak mě jeho smrt zasáhla jsem se zaměřila na cíl ovládnout meče tak, že lépe to nedokážu, protože už to nepůjde a abych byla opravdu svobodná. S meči jsem otevřeně cvičila i obratnost a potajmu se věnovala opakování jazyků, písma, počtů, hvězd a svých znalostí magie a bylin. Ovšem Assalian se jakožto gladiátor prodal mistrovi arény a vzhledem k tomu, že mě tam poslal dobrovolně, abych získala co nejvíce peněz na cestu domů, tak jsem byla já i většina jeho majetku nyní jeho. Tedy ne že bych mu patřila, ale měla jsem gladiátorskou smlouvu. Jeklikož Assalianův dům nyní patřil mistrovi, tak jsem bydlela u mistra. Ukryla jsem ovšem veškeré Assalianovy úspory a věci, které jsem si chtěla nechat do dvou hrubě vyrobených dřevěných truhlic. V jedné byly mé věci, které jsem si do arény ke svému mistrovi přivezla v první truhle, v druhé bylo jeho oblečení a jeho meč - a také ony peníze a portréty mé osoby, které vytvořil. Mistr arény mě nechal bydlet ve svém příbytku vestavěném z části do boku arény v jednom podkrovním pokoji. Za to, že jsem mohla být dále gladiátorkou, žít u něj a dostávat o třetinu více peněz za vyhrané souboje jsem platila svým tělem kdykoliv měl chuť. Projevoval mi svou náklonnost tím, že mi dovolil s ním jezdit na koních, kteří původně patřili Assalianovi a mě (a kvůli našemu výcviku nikoho jiného neposlouchali), čas od času mě brával plavat k moři, dal mi i pár darů, jako třeba společenské šaty, dračí přívěšek a obuv, kabát nebo i jezdecké boty, haleny a kalhoty. Moje pocity k němu byly mnohdy smíšené, někdy jsem ho nesnášela za to, čím jsem se musela stát ve jménu přežití - jeho kurtizánou a kuchařkou - a někdy jsem k němu pociťovala temnou přitažlivost - hlavně poté co jsem vyhrála a on to slavil alkoholem. A hříšnými hrátkami.

 

 

  • Svoboda
  • A dokud bude vítr vát, odnese tě domů kam patříš. - Children of the sun (Måns Zelmerlöw)

V aréně a Kuastě jsem zůstala překvapivě mimo zraky Galbatorixe - jelikož jsem nedělala problémy - a bojovala ještě 25 let. Teprve před pár měsíci jsem se ‘vykoupila’ z těchto služeb. Dost peněz pro život na pár měsíců jsem získala díky Assalianovi, který je shromažďoval do své smrti nějakých 40 let - do nějakých 60 let. Chvíli na to zemřel, ale ještě měl hodně peněz, které mi odkázal. Utekla jsem jedné noci, kdy jsme s mistrem arény opět slavili vítězství. Jako vždy se opil a když si naposledy užil mého těla a přítomnosti, tak usnul. Jako vždy. Bylo lehké mu ukrást měšec peněz a přesunout své truhly nenápadně do stájí. Nikdo mě nekontroloval už nějakou dobu a navíc mi pár gladiátorů, kteří mě tu nechtěli, pomohlo za pár mincí odstranit stráže a otevřít vrata od stájí a od dvora, pro rychlý útěk pryč. Koně jsem osedlala a zapřáhla k povozu, který jsem mínila ukrást. Do něj jsem vhodila obě truhly a zajistila je, aby nevypadly. Pak jsem vyjela bez ohlížení vzhůru do neznáma, spoléhaje na to, že podplácení muži zneškodnili hlídky na dost dlouhou dobu, abych odtud vypadla. Nyní chci konečně zjistit kdo jsem, odkud pocházím...chci zpět své vzpomínky. Mistr arény bude zuřit až zjistí, že jsem ukradla 'jeho’ dva nejlepší koně - černý na kterém jsem jezdívala, protože ti staří již zemřeli, se nazýval Arkas a ten hnědý, jenž byl Assalianův, se jmenoval Zuluc.

 

Naposledy jsem seděla v Kuastcké hospodě, kterou jsem ráda navštěvovala. Všechny věci zamčené v truhlách, od kterých jsem měla klíč, byly připraveny v mém pokoji. Díky přepisu majetku na jméno mistra arény nyní čerství a krásní koně, kteří se mnou žili již tři roky a byli naučeni na můj a Assalanův hlas, čekali stejně jako já na večer. S neutrálním výrazem jsem v prstech převalovala měsíční kámen a zadumaně se pozastavila nad plíškem z jeho zadní strany. Přejela jsem po umě vyřezaných písmenech a číslicích.

Atanvarnë Allsyë Reloen; 15. 5. 3141

Jediné vodítko, které jsem měla. Pověsila jsem ho zpět na krk a skryla pod košili z vysokým límcem a zašněrovala kazajku. Mávla jsem na hospodského, že zaplatím a s úsměvem mu podala určený počet mincí, vyšla z hospody a naposledy v mém životě stočila své jisté kroky ke dvoru vedle arény. Pokud můj plán nevýjde, tak mě majitel a zároveň mistr arény zcela jistě potrestá. Bez servítek. Zhluboka jsem se nadechla a přinutila se zklidnit dech. Vybavily se mi Assalianovy jemné dotyky a něžné a teplé rty… zcela neúmyslně jsem je porovnala s mistrovými majetnickými a chtivými, přičemž jeho rty na mě dopadaly drsně a náruživě a on si bral z mého těla cokoliv chtěl. A taky že možnosti mě mít patřičně využíval. Zpět mě hnala jen touha, že konečně můžu najít místo kam patřím, o kterém budu moct říct, že jedu domů a kde zjistím kdo a co skutečně jsem, nebo byla. Doufala jsem, že k tomu dojde brzy. Měla jsem peníze, takže to šlo.

 

 

 

Schopnosti:

  • Boj
    • S mečem/meči - 5/7 (Jeden i dva)
    • S nožem - 2/7
    • Tělo na tělo - 2/7
  • Magie
    • Obranná - 1/7
    • Útočná - 1/7
    • Psychická - 1/7
    • Vitální - 2/7
  • Další dovednosti
    • Vaření - 3/7
    • Písmo (Lidské, Starověké)
    • Jazyky (Lidský, Starověký, Kočovný)
    • Počítání, čtení
    • Plavání
    • Jízda na koni
    • Hvězdy, dějiny Alagaesië, Svátky
    • Byliny a využití různými způsoby (léčivé i jedovaté)
    • Obratné kousky (pozn. autora: Gymnastika/Atletika)

 

Rodina:

  • Assalian Mahtar - Bývalý mistr, člověk z Kočovných kmenů, umřel před 25 lety v aréně. Jelikož je jediným člověkem, kterého si z minulosti vybavila a v přítomnosti měla při sobě, tak ho bere trochu jako otce. Byl o nějakých 40 let mladší než Miko, býval na straně Vardenů, ovšem po bitvě DJ padl do rukou otrokářů a byl prodán mistrovi arény, který byl poměrně hodný a dal mu nabídku téměř naprosté svobody a normálního života výměnou za to, že bude do konce života Gladiátor. To je důvod, proč zachránil Miko, jelikož měl s otroky soucit. Vyšší postavy, plavé vlasy a plnovous, husté obočí a přezíravé modré oči. Vždy byl velmi trpělivý, ale důsledný a přísný. Nicméně mu nechyběl smysl pro humor a přehled v oblasti politiky, boji, kuchyni ani v posteli...
  • Mistr Gladiátorů - Přísně vypadající muž s indigovýma očima a vlasy tmavé čkoládové barvy. Jmenuje se Viktorius, ale nikdo si mu tak netroufne říct. S Miko si jsou poměrně blízcí fyzicky. Za to, že ji živil, šatil, cvičil a zbrojil ji nechal na starost chod domácnosti, vaření a také je jeho nejlepším bojovníkem. Je velmi přísný, důsledný, potrpí si na dochvilnost a má velkou sílu. 

 

Majetek:

  • Vůz + 2 koně - Arkas a Zuluc
  • 1) truhla - její věci
  • Její portréty: 1, 2
  • Přívěšek z minulosti na němž je vzadu na ocelovém plíšku vyřezané její jméno
  • Dračí řetízek - Assalianův dar
  • Halena a kalhoty
  • Spodní prádlo
  • Stahovací látka na hrudník
  • Jezdecké holínky a jednoduché sandály
  • Plášť proti chladu a dešti
  • Rukavice z kůže
  • “Mosazné klouby” (viz. profilový obrázek)
  • Dva meče s koženými pouzdry na zádech
  • Nůž
  • Šaty pro zvláštní příležitosti
  • 2) truhla - pár mistrových kusů oblečení + meč

 

Další postavy:

  • Atanvarnë Merenwen Lossëhelin (Archív postav - kočkodlak - žena)
  • Ikarm (Archív postav - víly - muž)
  • Nixie Nyx Fielne (Druidé - žena)
  • Aronel I. Gil’eadská (Lidé - žena)
  • Hans Fielne (NPC - muž)

- Autor webu: Správce říše - Autor skinu: Morcelwen Poicë