TOPlist

Atanvarnë Allsyë Reloen

Začátečník 3789 Mistr

Napsal: Atanvarnë Allsyë Reloen | Kategorie: Elfové - Žena
Dne: 31.08.2018 16:18:10 FB



Atanvarnë Allsyë Reloen
„Kdo bojuje může prohrát. Kdo nebojuje už prohrál...”
 
Jméno
  • Tato dívka s mnoha jmény se narodila jako Atanvarnë Allsyë (= Bouře) Reloen, kterou zkráceně nazývali Ata a nebo Syë. Těsně po svém „znovuzrození” - jak tomu sama říká - přijala jméno Miko (NESKLONNÉ!), které vzniklo za poměrně vtipné situace, kdy špatně vyslovila slovo „Mlíko”, ke kterému se později přidalo rodové přízvisko jejího ochránce, později milence, mistra a svým způsobem také poručíka - Mahtar (= Bojovnice v jaz. koč. km.). Ovšem přesto když cestovali, tak vystupovala pod mužským přerodem Mik. Mnoho elfů o ní slyšelo jako o Äffinna Reloen (= Ztracená Reloen), Äffinna Älfr (=Ztracená elfka), Finna du Welden (=Nalezena lesem) nebo - a to hlavně - Äffina Welden Infantëem (= Ztracené dítě lesa). Nyní se však také dá říct, že za své prvotní jméno může přidat také rodové jméno svého otčíma, tedy celým jménem by pak byla Atanvarnë Allsyë Reloen Númenessë.
Věk
  • Narodila se 15 Milovníku při velké Cerisské bouři roku 3 141 (má tedy zhruba 125 let)
Pohlaví
  • Ženské
Rasa
  • Čistokrevná elfka
Strana
  • Miko se rozhodla nebýt na ničí straně, i když přísahala, že králi Arnilianovi (a královně Nilwëe) se žádným způsobem nepokusí ublížit.
Náboženství
  • Jako malá byla vychována k tomu, aby nevěřila v nic nad nimi, protože víra mnohdy činí druhé slabými, jenže Miko se v bezesných a nekonečných nocích strávených v povoze otrokářů, při nejisté vyhlídce do nejbližších svítání rozhodla věřit alespoň v to, že smrt bude vykoupením, ale bude jí říkat “Dnes ještě ne.” Časem si začala říkat - když bojovala - že smrt si nevybírá, za to vrah ano. A nakonec skončila u toho, že víra ve smrt není víra, pouze jistota. Od té doby se nedovolává k bohům s tím, aby ji ochránili, nýbrž si bere jejich jméno nadarmo. Jistoty jsou to čemu je ochotna svěřit svou důvěru a víru.
Povolání
  • Než se vše odstartovalo ztrátou paměti, tak byla pouhou neviditelnou dívkou, které si nikdo nevšímal - pak ji nalezl Tristan a ulovil ji jako nějakou svou kořist. Nasadil jí okovy na kotníky, krk a zápěstí a vystavoval ji na odiv a prodej jako laciné zboží. Otrok. Tak se těmto lidem říkalo. A svým způsobem je to jejich povolání. Cejch.
  • Změnil to až Assaliánův vpád do tábořiště otrokářů. Popadl ji a prakticky unesl a ve svém domě si z ní vychovával smrtící zbraň tvrdým výcvikem. Miko dřela, ale také zastávala úlohu hospodyňky a milenky, což se příliš nezměnilo poté, co nastoupila do arény jako gladiátorka. Tuto práci vykonávala nějakých 25let, přičemž dál sdílela své tělo s novým mužem - mistrem arény, který byl rovněž mistrem Assaliana. Dalo by se tedy říci, že byla lehkou děvou v té době Assalianovi a poté, co umřel, i mistrovi arény. A do toho jako bonus Gladiátorka. Člověk - elf - který pro peníze a svůj život bral životy jiným a mnohdy nevinným.
  • Nějakou dobu po svém útěku nenacházela ani uplatnění jako šermířka, ale po znovuspojení lesů, kdy na trůn usedl mladý Arnilian získala práci jako Učitelka šermu pro nováčky, kteří se touží stát šermíři, členy pohraniční hlídky a nebo gardisty v zámku Tialdarí.
Motta
  • „Kdo bojuje může prohrát. Kdo nebojuje už prohrál...”
  • „Neexistují problémy - jen výzvy.”
  • „Když ti život zabouchne dveře před nosem, tak je otevři. Jsou to dveře. Od toho tam jsou.”
Jazyky
  • Starověký jazyk - Samozřejmě, že umí nejdéle svůj rodný jazyk, v němž zvládá také psát, číst a ty další věci - přeci jen 60 let u elfů není nejméně....
  • Lidský jazyk (centrální) se naučila již jako malá v menší míře používat a mnohem lépe, až když strávila 65 let svého dlouhého života mezi lidmi, takže přepíná zcela nenuceně a mimoděk mezi přízvuky a celkově těmito dvěmi jazyky, jakoby se narodila v dvounárodnostní rodině - to tedy nikoliv, pro ujasnění.
  • Kočovný jazyk se učila jen krátce a umí ho pouze lámavě, ale umí - tedy stylem, že zná slovíčka jako když bičem mrská, ale spojovat věty a chytat přízvuk zvládá s obtížemi, ale zápalem a nadáním. Mimo to jde o jazyk jejího (již zesnulého) milence a přítele Assaliana
 
 
Vzhled 
Shlédneš-li ji nahou - (pak jsi úchylák a věz, že radost mít nebude, ale to je teď vcelku jedno). Miko není výškou vyčnívající mezi elfským lidem, protože měří jen 5 stop, což si můžete představit jako 170cm, takže nic extra ani mezi lidmi - snad jen ty dívky bývají nižší a křehčí. Postavičku má poměrně svůdnou, ačkoliv ne tak vyvinutou - jakou můžeš vidět někde ve vybraném bordelu-, ale přirozeně svůdnou (pokud by se ovšem naučila využívat tajů ženského těla, které spíše skrývá a jejich váhu si u sebe ani neuvědomuje - no prostě jí maličko kape na maják...ale možná právě díky nevědomosti a netečnosti k vlastním půvabům je tak nádherná...). Je štíhlá, tedy až na trochu širší ramena, a poměrně dost vypracovaná (zejména v oblasti břicha, zad, paží a nohou - takže skoro všude, abych to shrnula). Její ňadra jsou možná menší a tak akorát do dlaně, zato jsou od cvičení pevná a velice pěkná na pohled a samozřejmě i na omak, protože její pokožka - byť zjizvená až si opravdu můžete myslet, že je jako muž - je hebká jako to nejjemnější hedvábí. Přesně taková, jakou mívají miminka po narození na prdelce, takže předem upozorňuji, že se nekoupe v mléce ani panenské krvi, ale ve vlažné vodě a drhne se mnohdy nějakým štěrkem - pardon vonnou solí (ale na vlasy používá mýdlo, jako každý normální člověk a elf... opravdu, věřte mi...). Tak aby jsme pokračovali...Miko nebo-li Syë má tmavě hnědé vlasy - mnohý by jejich mahagonový odstín nazval černohnědým nebo čokoládovým, což není chybné, ale prostě se jedná jen o tmavé mahaganově zbarvené prameny pod lopatky dlouhých vlasů, ke kterým se ještě podrobněji vyjádřím o něco později. Na (ne vyloženě karamelově, ale spíše olivově nebo nazlátle) opálené pleti na sebe upozorňují - mimo bledé jizvy - zejména oči. Jsou šedomodré a připomínají dost naštvaný bouřkový mrak, který vám chce bleskem uškvařit prd...no prostě mají barvu jako bouřkové mraky, které koneckonců brázdily nebe při jejím narození - ale vypadá to, že se vybarvují pomalinku do barvy jejího otce. Čeho si ještě můžete všimnout takhle z dálky, když ji šmírujete nahou (fuj, vy perverzáci)....hmm...ach ano! Jejích pěkných, lehce osvalených a dlouhých nohou a obliny v místě, kde je zadeček, ale upozorňuji vás, že pokud je oblečená, tak její kouzla půvabu jsou spíše pozapomenuta. A její ruce, které jsou štíhlé a působí spíše šlachovitě než svalnatě, přesto však je v nich síla větší, než mívá netrénovaný lidský muž. Na poměry elfů už to zas tak nadprůměrné a ani tak úplně průměrné není (bohužel?), což znamená, že elfské ženy by si z většiny pravděpodobně strčila do kapsy, ale muže ani omylem. Prsty má útlé a o nehty na nich se pěkně stará. Pod nimi žádná špína a bývají i precizně zastřižené, když je čas...jen škoda těch dlaní, které jsou od manuální práce a časté manipulace s noži mozolnaté, suché, celkem vrásčité jak stařenčiny a ano...i drsné oproti mnohým elfům. 
 
Odvážíte-li se blíže (a úspěšně přežijete), tak si již všimnete, že její vlasy jsou doopravdy jen tmavě mahagonové a na omak až překvapivě jemné, byť trčí mnohdy všemi směry a jediným pokusem o úpravu je přejetí prsty skrze ně, což je ovšem příjemný pocit. Tvář má oválného tvaru a bradu nikterak výraznou - na to, že je typicky ostře řezaná, jak to u elfů bývá, což se však lehce vyvrací s jemným tvarováním souměrného obličeje. Vystouplé lícní kosti jen podtrhávají nazlátlou pokožku a lehce zešikmené a šedomodré oči, kolem kterých jsou poměrně dlouhé a typicky dívčí řasy a nad nimi tmavé, zaoblené obočí. Ve středu tváře je hezky souměrně umístěný rovný nos (nepochybně byl již zlomen, ale znát to na něm nejde, což je záviděníhodné). Symetrický obraz doplňují sice drobnější a jen nepatrně růžová ústa, jejichž spodní ret je plnější. Nu, co jim nebylo dáno na velikosti, to se přidalo na prostořekosti. Zde je pravá chvíle zmínit její hlas v tónině altu. Doopravdy se jedná o sametový alt, který zní při zpěvu a smíchu překrásně, ovšem v roli muže ho prohloubí a tak je mezi altem a tenorem. A co vás nemá - její smích je vždy neskonale upřímný a veselý a nebo neskonale ironický. Jó to je celá ona. Falešný smích není pro ni, a tak poznáte, že něco není v pořádku... Škála jejích výrazů v obličeji je také poměrně rozrostlá, až jim začala dávat jména (třeba výraz „tak je to debil?” by se vám líbil, ale popsat se prostě nedá...to byste museli vidět na vlastní oči. Nu jen vyzkoušejte svou fantazii před zrcadlem. Jako další je nutno zmínit „Ironický škleb”, „Vysmátý skřítek”, „Rozespalé štěně”, „Nedůvěřivý lidumil”, „Zahloubaný elf” a nebo prostě jen pobavený výraz či smutný kukuč.) Koutky rtů bývají někdy v přirozeném tvaru, jindy stočené vzhůru, či tvarují až neodolatelný pokřivený úsměv - tedy jeden koutek zvednutý, případně zapojí také obočí a nosík. Pohled jako na boha, pokud nějaký existuje. Ale věřte mi že po ránu je velice roztomilá, když si odpustí protivné poznámky řečené z hladu. Ale pokud si ji chcete usmířit, tak jí prostě podstrčte čokoládu.
 
Také vám můžu podrobně popsat většinu jejích jizev, které prostě vznikly její nešikovností, protože prostě k čemu je mít pud sebezáchovy, že? Tak třeba ta jizva na pravém předloktí? Holka neumí padat a ani se krýt holí, takže první přišla k zlomenině, na kterou spadla a bum! byla z ní otevřená zlomenina. Na hlavě má - překvapivě - jizvu jen pod špičatým uchem, takže je částečně skrytá boltcem, ale vznikla z nepozornosti, když nesledovala, že před ní někdo ohnul větévku stromu při procházení, a ta ji tam udeřila. Na krku má pak další takovou, ale ta vznikla po pozdním cuknutí od čepele letícího nože (bože když nad tím tak přemýšlím, tak pochybuju o jejím zdravém rozumu, že Assaliana milovala). A také díky němu přišla k jizvě, která je přesně v mezeře pod klíční kostí a je také ze zadní strany ramena. Hádejte jak. Ano! Probodnutí nožem. Nemehlo, fakt. A na břichu má další jizvu po seknutí, ale ta je narozdíl od ostatních spolu s tou na předloktí celkem vystouplá a vůbec ne tak nenápadná. Jestli se ptáte jestli má i jizvy, které vznikly nějak normálně a ne při něčem smrtícím, tak ano. Klouby prstů jsou nesčetněkrát rozedřené od úderů do zdi a protivníků, kolena a lokty od bezpočtu pádů a ramena a dlaně jsou posety vybledlými tečkami po pádu do ostružiní. Ta holka je fakt nemehlo, nemáte ten pocit? Ach a na jedny jizvy jsem zapomněla, ale těch si stejně nevšimnete, pokud nemáte jestřábí zrak, nejste dost blízko, či nejste vyloženě uporozněni. A těmi jsou tenké a skoro neviditelné proužky po okovech na krku, zápěstích a kotnících. Hádám, že to by mohlo být vše, co se týče jizev, takže se konečně přesuneme k způsobu odívání, kdy ji nebudete necudně a bez rozpaků šmírovat jako nějací násilníci, kteří dlí za humny u lidských měst.
A jako takový bonus vám zmíním (pro „feťáky”), že voní obvykle jako moře a jasmín.
 
A pokud budeš slušný a počkáš si s očumováním, až bude oblečená? - Tak dost možná budeš i zklamán, protože je stále ovlivněna vyrůstáním s lidským chlapem a navíc bojovala v lidské aréně, kde to vířilo pískem a krví, ale módou v řadách bojovníků nikoliv, takže nějaké šatičky pro princezničky tak úplně napoprvé nečekej. Mnohem pravděpodobnější je, že ji zahlédneš v bílé a většinou vyloženě pánské haleně s drobným véčkovým výstřihem, která je stáhnutá okolo zápěstí a pasu, což je však zakryto kalhotami, ale to později. Přes ni mívá jednoduchou hnědou, koženou vestu - a jak jinak než pánskou - a pod tím obvykle přes ňadra upevněný stahovací pás, který jí dodává jistotu a skryje pod volným šatem ženské kontury zase o něco lépe. Pokud má ale nějakou zženštělou náladu, tak to může být i kazajka, která je zapnuta až pod ňadry, takže je hezky zvýrazní a upozorní tě na šněrování na oné haleně. Kalhoty, do kterých je spodní a zároveň horní kus oděvu zastrčen, jsou přepásány koženým řemenem na který by si vcelku klidně mohla pověsit své dva meče, ale ke zbraním a šperkům se také ještě dostanu. Nu dál. Tyto kalhoty jsou trochu volnější a působí ležérně a opět jsou obepínavé na konci a začátku. U nohavic to je zejména z toho důvodu, že spíš než obutá chodí bosa, takže to je spíše praktické opatření, aby se jí nemotaly kalhoty, které jsou delší, pod nohy. Když už ale musí, tak nosí buď sandály, což je prostě kus hrubé kůže držící na noze jen díky několika řemínkům, které jsou - aby se neřeklo - zdobně spletené. A druhou volbou jsou nízké boty, kterým se lidově říká polobotky a jsou vyhotoveny z kůže a přes jazýček je po dvou stranách dírka a v ní řemínek na stažení, ale pro ni je to spíše okrasa, kterou svázala na mašličku s uzlem, aby se nerozvázala. 
O nějakém slavnostním oděvu se zde dá taktéž bavit, protože to si vezme doopravdy krásně bílou halenu se stříbrným vyšívání okolo nešněrovacího límce, která je opět mužská, opět stažená okolo pasu a zápěstí a opět překrytá vestou, ale pozor! tentokráte se jedná o vestu společensky přijatelnou, tudíž zdobenou vyrytými ornamenty. Ale přes všechny pokusy se jedná opět o obyčejně koženou vestu hnědé barvy, která však dokonale ladí k obepínavým kalhotům stejné barvy a materiálu. Opět i zde je příprava na možnost, že ji popadne její ženské estetické cítění a vyjímečně se nadchne pro šaty a zbaví se tak stahovacího pásu a dá vyniknout jemným konturám a křivkám jejích ňader. Tyto šaty jsou pak černé jako uhel či nitro jeskyně. Na hrudi vypadají zlehka nařasené a sice mají obdélníkový výstřih, ale ten končí kousek pod klíčními kostmi, takže žádné „nenápadné” pohledy do jejího dekoltu se konat nebudou, milí pánové. Rukávy jsou taktéž cudně působící a ani ne napůl cesty k předloktí se rozšiřují a z vnitřní strany nekončí u zápěstí, ale až někde u kolen. Působí to však nádherně. Pod ňadry a až k bokům si omotá ozdobný řemínek - nejprve jednou, pak je překřížený a pod ním opět jednou, kde je zauzlovaný a ozdobený korálkem. Konce řemínku, s kterými si obvykle hraje, sahají taktéž ke kolenům.
V zimě pod halenu hodí ještě kus látky s dlouhými rukávy, která těsně obepíná tělo a vestu zamění za jednoduchý kožený kabátec a přesto ještě třeba nepromokavý a teplý plášť tmavé šedohnědé barvy, který pečlivě po užití voskuje, aby byl voděodolný a nepopraskal - podobně jako to dělá se vším koženým. Pod kalhoty pak dává lněné kamaše nebo punčocháče z bavlny a na nohy si nasadí nadkotníkové, byť stále nízké boty, které jsou opět z kůže, ale tentokrát polstrované již sešlapanou ovčí vlnou. Přesto díky péči působí stále nově.
Nu a ke spánku se odívá do jednoduché bílé košile na knoflíky nad kolena s krátkými kraťásky - sotva pod zadek - které spíše připomínají její spodní prádlo více než cokoliv jiného, čímž bych uzavřela sekci lidského stylu, protože mezi elfy se hodí nosit zcela jiný oděv - na což dbá tak v polovině času, zbytek si prostě nosí toto, ačkoliv už tam žije. 
 
Tím jiným oděvem je myšlen buď: obepínavý top s širokými či úzkými rukávy, který sahá pod ňadra či až na boky nebo: kožený top přímo na tělo, který slouží dle Miko spíše jako jednoduché brnění a připomíná korzet. Stahovací pás pod tímto oděvem jen občas najde uplatnění, jindy to je naopak spodní prádlo, které tvar tukových oblin zvýrazní a říká se mu podprsenka, což však je u lidí spíše drahá a ojedinělá záležitost, ale u elfů je to vcelku běžný kus oděvu. Nu jindy pod svrškem nic nemá, a tak se ti perverznější z vás opět něčím mohou pokochat. Na nohy se pak navléknou kamaše, které jsou taktéž z přiléhavé lámarae a zvýrazní tak kontury i u spodní části těla. To vše samozřejmě v barvách, které splynou s lesem (hnědá, sivá, šedá, zelená, modrozelená). Na nohou má své sandálky či polobotky, ale obvykle převládne láska k bosé chůzi, která je i mnohem pružnější a éteričtější. Už si odvykla lehce těžkopádnému pohybu, kterému navykla u lidí a pohybuje se snad ještě více tiše, než kdy dřív... a snad i trochu přikrčeně, jak ji to naučil boj. Působí jako kočkovitá šelma. Tichá, lehkonohá, připravena k útoku, ale přesto ladná, jak tak zlehka pohupuje boky, které tím pádem přitahují pozornost.
Na slavnosti ji matka podarovala dvojící rozdílných šatů. Ty první jsou rudé jako kapka krve a na širokých ramínkách, které vypadají, že vedou pod prsa, kde je přepásává druhý pruh látky (který je vzadu tenčí, a tak odhaluje dobrou polovinu zad) a vpředu - přesně nad pupkem - je na látce upevněna ozdobná, tenká stříbrná spona. Výstřih šatů je ze Syina pohledu poměrně skandální jelikož navykla lidskému stylu, kdy je slušné skrývat své tvary, pokud tedy nejste lehké děvče. Mimo to se jako dech lehká sukně skládá ze dvou volně splývavých částí, kdy spodní je narozdíl od svrchní neprůsvitná a netřpytí se, jakoby do ní bylo všita hvězdná noční obloha. Vzadu sahá sukně k zemi, ale ze předu jen pod kolena. Ty druhé jsou sněhobílé - tedy pokud by jsme přehlédli růžově a broskvově zbarvené růže s temně zeleným listovím okolo květů po celé jejich ploše. Volná široká ramínka nedrží nahoře, ale na boku, čímž ponechávají ramena, šíji i krk odhalené a podtrhují vystouplé klíční kosti. V pase jsou stažené a poté je sukně opět členěna. Spodní končí hned v polovině stehen a druhá má rozparek v středu přepásání - přímo nad pupkem - a je zkosená jakoby do stran, kde v zadu není rovná, ale spíše zaoblená a tvoří něco jako ultra krátkou vlečku.
Teplé oblečení je tvořeno přiléhavou halenou z lámarae, která má těsné dlouhé rukávy a je bez zdobení, přičemž hřeje a Miko pořád uchvacuje, jak je tato látka pružná a teplotu přizpůsobí počasí. Záhada. Nicméně halena má bledězelenou barvu, zatímco teplé kamaše jsou rákosově hnědozelené. Přes ně si sem tam natáhne olivově hnědé kalhoty, které jsou vzdor jejímu stylu přiléhavé, ale taktéž pohodlné. Na nohy si navykla pak nazouvat své jezdecké holínky, které sahají pod kolena a opravdu je nenosí jen pro jízdu na koni. Jsou na šněrování a z jemné jelenice, ale tu měkčí část má uvnitř, zatímco kůži chrání voskem.
Na spaní pro své rozpaky vyfasovala košilku, která sahá doopravdy jen pod zadek, a tak si pod ni bere alespoň spodní prádlo, které u elfů taky získala nové a to vše zásluhou své rodiny. Košilka by nebyla pro ni takovým rozdílem, kdyby nebyla tak...obnažující - zejména v oblasti ňader, kde je krajka zakrytá poloprůsvitnou látkou která tvoří vlastně zbytek „sukýnky” a celkově je žlutozelená jako jablíčko. 
Ráda se však po lesích - skoro na truc bych řekla - promenáduje v pestře zbarvených a extrémně volných kalhotech, které nosívají kočovné kmeny a jsou stáhnuty pružnou látkou okolo boků a kotníků. V nich má zastrčené svítivě bíle tílko a na hlavě si pak zavazuje khaki šátek, čímž skrývá špičky elfských uší.
 
Nu a nyní jsme se dostali ke šperkům a zbraním. Na své dva meče má vytvořené speciální pochvy, které lze zavěsit na opasek, či upevnit ke kožené konstrukci, která je zkříží vzadu na zádech a nechá tak jílce vyčuhovat někde ve výšce uší. Mnohým se to zdá nepraktické, ale považte - je lepší sáhnout, vytáhnout a tím škubnutím vést sek shora či nejprve nějak vytáhnout meč splývající podél boků, přechytit pokud ho nevezmete od druhého boku a teprve poté se pustit do boje? (nu dle Syi je praktičtější mít je na zádech, kde si je akorát nastaví tak, aby si je neopřela o plochu, na kterou se usadí. Často připevněný na vnitřní straně stehna, když má šaty a nebo na opasku u boku má v malém pouzdře nůž, který však více využije pro kulinářské umění a stahování kůže, než k obraně, ale člověk nikdy neví, kdy se to hodí pro odvedení pozornosti.
A ze šperků, které nosí to je měsíční kámen na umně stvořeném tenkém řetízku z elfské oceli, kdy zezadu na kovovém plíšku je vyryto její rodné jméno a datum narození. Tento šperk je nesmírně vzácný pro tuto mladou ženu, jelikož jí ho daroval otec k 59 narozeninám a zůstal s ní doposud. Ten druhý jí daroval Assalian a je to umně vykovaný přívěsek mořského koníka (nebo-li draka, jak Miko říká), který má v oblasti hrudi zasazen měsíční kámen v podobě vzhůru otočené kapky.
 
 
Charakter
Bože, další?! - Pokud budete mít štěstí Miko někdy potkat, tak samozřejmě záleží v jaké to bude situaci, prostředí a rozpoložení této rozkošně mužaté elfky, protože je samozřejmé, že o samotě se chová jinak než ve společnosti v hospodě nebo na bále a  než třeba ve městě. 
Ale jedním z takových základních rysů, když ji s někým uslyšíte mluvit obvykle bývá, že působí nepřiměřeně sebevědomá a možná až nad věcí, čímž se dostáváme k tomu, že je vzhledem k nastálé situaci poměrně lhostejná - alespoň to se může zdát, dokud nespatříte mírné soustředěné mračení se a rychle nebo pomalu kmitající pohled, který odkazuje k tomu, že má zcela jistě alespoň základní přehled o svém okolí. Možná si také povšimnete celkem ležérního způsobu jakým sedí nebo stojí a na pohled až příliš ladného pohybu, ačkoliv mezi lidmi se snaží o přirozenější krok, protože má stále zažité, že je elfové děsí. Přesto nepotlačí svou éterickou a nepřirozeně tichou chůzi zcela. Doopravdy. Když jde, tak ji sotva slyšíte a když se snaží, tak to snad ani není možné zaslechnout. Pokud zrovna někde nesedí tiše o samotě a netváří se ztracená ve svých vlastních úvahách a zahloubaně, tak třeba velice energicky vypráví nějakou historku místním opilcům nebo prostě jen svým společníkům. Pokud je však na místě, kde je nějaká úroveň, tak se snaží nejprve přemýšlet, co odpoví nebo vůbec jestli něco poví a to vede také ke zdvořilosti, která jí je sice ve velké míře u nových známostí vlastní, nicméně se netají svou prostořekostí, a tak už za chvíli máte možnost nahlédnout za masku arogance, kterou se před vyšší společností brání, a slyšet některé její výroky, které v sobě skrývají ironický podtón. Pokud nebudete nikterak uhranuti, což se také může stát, tak než stoický klid (nebo minimálně odříznutý přísun mimiky) máte možnost zahlédnout nějaký z jejích kouzelně lehkých, či neodolatelně pokřivených úsměvů, se kterými se vytasí na své okolí. A jestli ji poprvé zahlédnete jakožto spící...pokuste se odolat a nebýt jedním z násilníků za humny. Opravdu nevypadá tak špatně, že? Nicméně tak nevypadá ani když se hrdě nese, ačkoliv může být klidně zborcena krví a od prachu - a přesně to jí dodává tu krásu. A pokud se její vcelku lehký a taneční krok promění v opravdový tanec...bohové vám buďte nakloněni, pokud propadnete kouzlu tance a jejího smíchu či zpěvu.
 
Tohle jsem si ne/myslel/a… - Nu a jestli jste šmírák za stromem a skenujete její chování s blízkými či o samotě...vlastně klidně můžete být jeden z těch, které již poznala, tak lehko uhodnete že Syë se doopravdy cítí být sebevědomá elfka, za což může jistota v boji, kdyby se na ni někdo uražen vrhnul. Nechte se vyvést z omylu. Jakmile vás potká nepřipravená a neozbrojená, tak je značně nejistá a sice má hrdinské řeči, ale ve skutečnosti by se dost pravděpodobně mohla cítit jako srna zahnána do kouta, odkud se snaží vykličkovat a vyjít z toho bez ztráty na cti - pokud ovšem po těch zabitých v aréně ještě nějakou pociťuje vůči své maličkosti. Hádáte správně, že ironická a drzá bude pořád, ale snaží se hlídat své hranice, protože mnohdy tímto chováním se snaží odhalit s jakým typem má tu čest. Ona sama je spíše cholerik nebo možná sangvinik, ale vy? Jak ráda odhaduje lidi, a občas i správně. Bacha na její mužskou část, protože pokud umí nějak flirtovat, tak si vybere velice stydlivé dívky a s až škodolibou radosti pozoruje jak rudnou. Co si budeme, ona je žena a komplimenty vyloženě miluje, takže taky tu a tam zrudne, ale ne tak často. Museli by jste se jí jakože echt líbit. Ale buďte v klidu, ona nemá moc vysoké nároky a celkem rychle se dá svést, protože sama provokuje a pak se mnohdy nachytá do svých nastražených sítí, pokud proti ní vytasíte stejnou taktiku. Když má tu možnost, tak je i ukecaná, čímž občas zakrývá nervozitu, strach ba i chuť brečet. A nebudete vedle, pokud si tipnete, že akční (možná až moc) bude i její pravé já. Pokud vůbec umí být falešná, protože na skrývání emocí zrovna není ta pravá osobnost. Pokud ji vyloženě něco nebude bavit, tak bude znuděná a to poznáte lehce. Představte si sebe třeba při hodině nepříliš oblíbeného předmětu. Možná vás však překvapí, že je nejen bystrá, ale vcelku i chytrá (pokud přehlédneme některé dětinské sklony a rozhodnutí s nápady). Za každou cenu se snaží udržet si úsměv na rtech a bezstarostnost, ale když to na ni přijde tak by ani hráz nemohla zadržet slzy a ani němota by nemohla utišit její rozzuřený a frustrovaný křik, zatímco si to nějak ze sebe bude vybíjet. A - řekněte, kdo čekal, že by taková po letech s muži-bojovníky nebyla - je dost sprostá. Doopravdy to nebude jedna z těch ledových, elegantních, nádherných a většinou napůl němých soch, co? A možná (ale jen možná) by vás mohl překvapit její názor, že svět je hnůj a ona se nebojí v tom vyráchat a plavat. To vede přesně k důvodu proč je sarkastická a tak trochu svině které nevadí být lehce násilná na přátelích (tzv. pošťuchování, když se naoko urazí, tak i jemnější rána pěstí nebo facka, a nazývání vás se smíchem debily, když vyvedete hloupost (kterých ona za dalších pět minut je schopna udělat desetkrát tolik - buďme upřímní jako ona). 
 
Hádej, kdo jsem? - Na druhou stranu ačkoliv je poměrně sebejistá, tak bez těch jistot je vskutku nejistá a možná je také trochu nesmělá, co se týče lásky a opravdu velikých pomocí ze strany přátel. Těch však tolik není, tak se cítí hlavně osamělá. Neumí moc vyjádřit vděk, pokud pro ni něco tak nesamozřejmého uděláte, ale ani lítost, pokud něco provede. Můžete si však být jistí, že se to pokusí odčinit, jak nejlépe to jen půjde. Mimo svou přímočarost je jen málokdy nepravdomluvná a spíše platí co na  srdci, to na jazyku. I přes tento fakt je přátelská a možná i prostořeká. O Syi platí, že dříve koná, než myslí, ale dovede i překvapit, když se na chvilku zastaví a zavře nevymáchanou pusu. Takže se nebojte. Pokud jde o svěření péče, tak je poměrně zodpovědná (což se tolik o zodpovědnosti vůči její bezpečnosti říci rozhodně nedá). Ale dávejte si pozor na alkohol, protože ona rozhodně není abstinent a nemá problém se opít a pak vám dělat návrhy. Ona je vůbec takový ten věčně provokující typ, dokud nespadne na hubu. Na druhou stranu, pokud je někomu věrná, tak pak můžete být svůdní a lstiví a všemi mastmi mazaní, ale ji prostě nedostanete na svou stranu, ani do pelechu. V tomhle je tedy věrná a spolehlivá až za hrob. A až za hrob bývá taky veselá optimistka a tak trochu pometlo, které miluje svou rodinu, přátele a občas skoro vše co dýchá (dokonce i to co nedýchá, jako jsou třeba její meče a dva šperky). Ačkoliv občas umí být doopravdy nestálá, tak zůstává takovou tou lehce naivní a důvěřivou elfkou s kýčovitou představou o romantice, přičemž zároveň chce dravou a divokou lásku (nejlépe plnou kousání, polibků a doteků, která bude po okraj plná vášně, loajality a důvěry v toho druhého). Ano nějaká taková je. Trošku divoká, násilná, nebezpečná šelma, která však uhrane. Ačkoliv je to - vím - těžko uvěřitelné, tak tím, že je družná a ukecaná, tak je snad až moc otevřená a upřímná. Díky tomu se dozvíte i o jejich sklonech k egoismu a občas až narcismu, ale v podstatě se snaží o to být skromná, což se ne vždy daří, ale jakmile zapomene na sebe (to poukazuje na jistou sobeckost), tak umí být neuvěřitelně a až otravně empatická (protože je možná až přecitlivělá v určitých parametrech), laskavá a tolerantní k vašim názorům, hodnotám, cílům a charakteristikám. Hold ji prostě chcete, neříkejte že ne (ačkoliv by jste ji zcela jistě tak dvakrát denně chtěli zabít). Ale občas umí být k nervům druhých i ohleduplná. Fakt! Nekecám. A s dobrou náladou i ochotná vám pomáhat s lecčím. Hodně vnímá své okolí, ačkoliv se tváří jako kaktus třeba, ale když se zaměří echt na sebe, tak možná nezaregistruje, že byla přistižena, jak si povídá sama se sebou. Možná už vám to došlo ale málokdy bývá seriózní, protože pokud nejde o život, tak jde o nic...i když...vlastně v ní můžete najít menší dávku sebenenávisti a sklony k depresi, pesimismu a co je horší...realismu (nedívá se na svět přes růžové brýle, spíš je myšleno to, jak bere situace, a to je obvykle optimisticky). I tak je to pořád extrémně učenlivý a vzdor nenávisti k změnám také přizpůsobivý člověk...tedy elf. Vcelku je také zdvořilá a pokud to situace vyloženě nevyžaduje, tak čestná - a na tom si hlavně zakládá v boji. Proti nečestným výpadům se však svede včas bránit - obvykle. To si spojte s její tvrdohlavostí (která však neznamená, že by byla neoblomná) a odvahou a máte tu podivný mix protichůdných vlastností, které někdo tam nahoře naházel do schránky, které říká hlava a uplácal z nich její povahu, která už tak hodně lidí dovádí k šílenství a odrazuje je (což ji ještě více deprimuje a ničí, ale tváří se samozřejmě silně a lhostejně - hlavně před sebou a obratně se tomu snaží vyhýbat, ačkoliv to nevychází moc dlouho). Upřímně její povaha je dost složitý a děsivě šílený komplex vlastností, zvyků z dětství, traumat v životě, genů v krvi a prostě jejího až dětinského bláznovství a spontánního jednání, které mnohdy nepředvídá ani ona sama (například něco proti řeknete a ona vám dá facku - sama neví proč -, a pak se omlouvá, div nepláče jako miminko). Nu je to s ní těžké, ale snad její veselost a starost o bezpečí druhých předčí to negativní, čehož je dost, abych byla upřímná a realistická.
 
Častá gesta - neb co dělá a co to znamená - Snad každý z vás, kdo s ní bude mít tu čest, si všimne některého z jejích gest, z nichž můžeme alespoň čtvrtinu zařadit mezi zlozvyky. Tak například si často mne špičky uší (docela se divím, že je ještě neprodřela naskrz) a to může diagnostikovat hned několik věci, z čehož nejčastější nebo nejpravděpodobnější je ztráta v myšlenkách a hloubání, nejistota v dalším konání a zájem, který se snaží nepřekroutit v otravnou zvědavost (se kterou ji pošlete někam). Méně časté je pak, že přemýšlí jak moc šílený její momentální nápad je - spíše ho provede a pak se bude provinile houpat na patách, klopit a uhýbat provinile pohledem, červenat se a tahat si za prsty či se škrábat na dlaních a nose. A nebo žmoulat boltec (ne špičku ucha) a kousat si ret. Záleží. Pokud vzácně zastihnete tuto elfku, jak dává najevo únavu, tak to poznáte (spíše než nepatrným nahrbením) tak, že se bude štípat do předloktí, škrábat se mezi obočím a protírat si oči. Málokdy bude zívat, ale pokud začne, tak to jen tak nepřestane. To máte jako se škytavkou, že… A jedním velmi známým gestem je zatínání pěstí, což se v jejím případě nemusíte vždy bát nejhoršího, protože mimo vztek to také prozrazuje její bezmoc, nervozitu, sebekontrolu a vztek na samu sebe, což se vztahuje k té sebenenávistné části její osobnosti, která je tak trochu taky feministická, i když chce, aby to někdo dělal za ni. Prostě typická ženská, která neví co chce. Deprimující kombinace. Hádám, že její výrazy ala „tak je to debil?” a pokřivený úsměv atd. netřeba vysvětlovat, že ano? Musíte si však přiznat, že ten pokřivený úsměv je fakt sexy, ačkoliv často posměšný a ironický (někdy také je nevydařeným pokusem pro falešný úsměv, kterým chce dokázat, že je v pohodě...takový výsměch sobě samé což?) Když je pobavená, tak mnohdy se buď začne smát (krásný zvuk), jindy to zní jak umírající hekající osel, což je samo o sobě vtipnější, než to, co ji rozesmálo, fakt, a jindy jen zvedne obočí a rty se jí roztáhnou do zavřeného úsměvu. Tu a tam se prostě zakření a odhalí krásné, opečovávané bílé zoubky. Jak již bylo řečeno, tak pohled k zemi nebo uhýbání může symbolizovat provinilost, ale taky (v první verzi) pokoru, kterou přijme (při těkání pak) neochotnou pokoru. Nu a nebo je prostě duchem nepřítomná a ignoruje vás, což je na zabití, zvlášť když jí něco na její požadavek opakujete po čtvrté, protože stále neslyší a nebo nechápe (to se pak tváří nevinně a kouká do stropu). Někdy se vám možná poštěstí ji překvapit, vyděsit či uchvátit tak, že bude mít otevřené oči dokořán jako sůva, co jede na kofeinu, ale spíše ze sebe vydá takový divný zvuk  mezi vyjeknutím nebo nevěřcným vydecchnutím nebo tak něco. Někdy, když si nechce přiznat, že je pobavená, či je na vás na oko uražená a naštvaná, tak přivře oči  stiskne rty a snaží se dotáhnout herecký výkon do konce, aniž by se jí roztáhly koutky rtů od sebe, nebo se rozesmála (ach ty ďolíčky ve tvářích jsou ještě hezčí, než ty nad zadečkem v oblasti beder)
 
Názory - By mohly být její opravdu silnou stránkou, kdyby je měla ucelené, přímočaré a podložené fakty, které doopravdy nelze vyvrátit. Jedná se o to, že u většiny ras jsou její názory založené na knihách, zvědavosti a nebo příbězích z doslechu. Ale jakž takž uceleným celkem je její názor na dvě rasy, mezi kterými se většinu života pohybovala. Tu delší a z pohledu Miko Mahtar podstatnější část strávila mezi lidmi, a to konkrétně v Kuastě, kde unikla - vzdor pravděpodobnosti - Galbatorixově pohledu a jakožto elfka s amnézií se učila a cvičila na gladiátorku celých 40 let (do svých 100), než se jí na dalších 25 let stala. A že byla opravdu dobrá. Její rukou zemřelo mnoho nadějeplných bojovníků, kterým lože noc předtím zahřívaly jistě obětavé děvčata z místního bordelu. Miko osobně ví, že lidé jsou nestálí (asi to pochytila u nich) a dokáží páchat násilí, které nemá žádná podložená fakta, aby bylo pácháno, ale na druhou stranu dokáží svůj život doopravdy žít a ne se honit za dokonalostí a vědomostmi jako to dělají elfové se svými chladnými tvářemi a reakcemi, které by měl i šutr vřelejší. Nicméně tím se dostáváme také ke druhé rase, kde se také najdou podobní lidem, jako je třeba ona. Oceňuje to. Doopravdy. Má svou rasu ráda, ale závidí jí její emoční disciplínu. Ta její je spíše fyzická. To si tedy myslí. Trpaslíka, kočkodlaka, vílu a další rasy Alagaësie jakživ nepotkala, takže tam se jedná spíše o touhu to změnit a zjistit si o nich více. K drakům cítí až zbožnou lásku a touhu po tom, aby si dráče vybralo ji, ale řekněme si narovinu, proč by si měl nějaký drak, který bude alespoň trochu inteligentní a při smyslech vybírat právě elfku, která by se klidně dala nazvat schizofrenní poté, co po 60 letech coby Atanvarnë Allsyë Reloen - ztracené dítě lesa, začala na 65 let život jako Miko Mahtar - slavná Kuastská a nyní pohřešovaná gladiátorka. A stále ty dvě od sebe rozlišuje, ačkoliv jejich povahy a vědomosti jsou totožné...vlastně vše až na minulost je totožné. Především jedna mysl a tělo. A to se nezmění. Jen se je musí naučit spojit, jinak bude doopravdy cáklá. A víte jak dopadne cáklý elf? Třeba jako Meldon Eronámo Eruner - tzv. zrádce elfů (ano i o něm už se doslechla - hlavně proto, že jeho děti učí šerm -, ale nedbá na názory jiných).
 
 
Příběh
~ Atanvarnë Allsyë Reloen ~
„Zestárneš s půvabem? Zestárneš bez chyb? Zestárneš s půvabem nebo se pouze budeš probouzet a schovávat svůj obličej?” - Oblivion (Bastille)
  • Počátek života
    • Narodila ses do podivného světa jako svíčka jsi předurčena k šíření toho ohně - You were born (Cloud Cult)
 
„Syë se narodila dvěma milujícím rodičům - Taürme a Altÿrielovi Reloen. Narodila se o něco dříve, než-li se narodit měla, ale i přes mírné obavy rodičů sílila a prospívala. Dali jí jméno Atanvarnë Allsyë Reloen. Allsyë proto, že se narodila za divoké bouře, která v noci jejího narození stihla Ceris...“ řekla se smutným úsměvem starší elfka mladé srnce, kterou krmila. Ta na ni upřela inteligentní oči téměř černé barvy, jakoby ji pobízela k pokračování. A elfka ji vyslyšela. „Vychovávali ji s nejlepším svědomím a vědomím. Učili ji cti, písmu, čtení, počítání… učili ji plavat a jezdit na koni a nedržet se stranou od nepráví, bránit slabší a sama zůstat silnou. Rádi rozvíjeli její touhu poznávat tím, že ji učili hvězdy, svátky, dějiny Alagaësie, uměla i recitovat některá z jednodušších děl a naučila se mluvit lidským jazykem - ovšem ne zcela, protože ani slovní zásoba jejích rodïčů nebyla tak rozsáhlá, aby vyplnila mezery.”
 
  • Před novým začátkem
    • A z očí chtíč jí plá, když háže do neznáma dvě křehké snítky rudých gladiol. - Morituri Te Salutant (Karel Kryl)
 
Neznámá elfka, s vlasy protkanými šedí času, hodila zvířeti další kus pochutiny a s povzdechem pokračovala ve svém příběhu. „Maličká Syë vyrostla v malou holčinu. Vypadala mladě - tak na dvanáct let. Hrála si s dalšími dětmi a pamatovala si vše, co se učila a tyto dovednosti dále rozvíjela. Pak ale začala válka dračích jezdců. Když její otec Altÿriel Reloen odešel bojovat proti přívržencům nynějšího krále, tak jednak už jezdci neexistovali a také jí zbýval jeden rok do 60 narozenin. Na rozloučenou od něj dostala k narozeninám přívěsek - měsíční kámen na jehož zadní straně byl plíšek s jejím jménem vyrytým do kovu. Byl to překrásný šperk, který od té chvíle nosila... Syë chtivá se dál učit i po otcově odchodu se učila poznávat byliny a jedovaté rostliny a jak je využít, pokud by někoho chtěla vyléčit, či otrávit. Toužila poznat zákoutí magie, protože chránit si mysl a nebo s ní útočit či zkoumat okolí jí přišlo málo. Matka ji však až na pár základních léčivých kouzel a pár těch jimiž zjistí, zda v jídle či pití není jed, nenaučila nic. V den jejích 60 narozenin - kdy se těšila, protože se měla konečně začít učit používat kouzla a zaklínadla a ne se jen učit a zdokonalovat v tom dosavadním učivu - přišel dopis. Dopis, který změnil jejich život. Zcela. Stálo v něm, že Altÿriel Reloen padl v boji a jeho choť - Taürme Reloen - má veškerou soustrast, kterou jí jakožto bratr v boji smí muž z kočovných kmenů Assalian poskytnout. Ještě v ten den mu šly k  hrobu, který pro jeho památku vytvořily. Šly mu dát poslední sbohem. Taürme plakala na kolenou a neohlížela se po malé, která místo aby šla a na hrob položila předem připravenou kytici, tak si usmyslila, že půjde za divoké bouře k rozbouřené vodě. Stojíc na visutém břehu kvítí vhodila do vody s očima upřenýma do zuřivě šedomodrých oblak s příslibem pomsty. V tu chvíli, kdy si Taürme všimla nepřítomnosti Syi, tak se břeh - značně podemletý divokou řekou - utrhl a s dvojím výkřikem se matka s dcerou viděly naposledy.“ Stařena vstala, osušila slzy a odešla z mýtiny přemýšlet o dalších osudech mladé Syi, která zmizela před 65 lety.
 
~ Miko Mahtar ~
„Tak jdeme zase znovu. Nevzdám se. Mám důvod bojovat. Každý den si volíme. Můžeme vyhrát, nebo prohrát.” - Feel Invincible (Skillet)
  • Nový začátek
    • Probuď se a proměň svět okolo tebe v porozumění… - Heroes (Måns Zelmerlöw)
 
Když jsem se probrala, tak jsem ležela na tvrdém povrchu, který co chvíli poskočil a mučil mé pomlácené tělo. V krku jsem měla vyprahlo a vláčné svaly odmítaly spolupracovat. Lehké bylo pomyslet a těžké konat. A když jsem pak uviděla těžké okovy svírající má útlá zápěstí a kotníky, tak jsem myslela, že už nemám naději. To je to první co si pamatuji.
Až později mi řekli, že voda - zdivočela po bouři - mě donesla ke břehům města. Prý mě vytáhl můj prozatimní pán - otrokář (nebo-li obchodník s bílým masem) Tristan (nechal mě prý žít, protože by mohl od Galbatorixe dostat dobrou sumu za to, že jsem elfka - později to bylo kvůli mé opatrnosti, že mi krátké vlasy zakrývaly uši). Hnusilo se mi jeho jméno. Nevěděla jsem co, nebo kdo je otrokář, ale obchod s bílým masem jsem chápala dokonale. Některým slovům jsem nerozuměla, až ostatní děti, když se po čase osmělily, mě učily se správnou výslovností nová slova tak, že ukazovaly na jednotlivé předměty, naznačovaly činnosti a podobně. Miko mi začaly říkat nejprve z legrace, protože když mi prozradily jak říkají tomu sladkému co jsme jednou pili - mléko - tak jsem to zopakovala špatně a vynechala písmeno L. Zpočátku to opravdu bylo spíše posměšně, ale brzy se to ujalo a stalo se z toho jméno. Alespoň nějaké jsem měla, když jsem nevěděla kdo jsem. Když jsem po nějaké době lépe rozuměla, tak mi pověděly, že Tristan mi ukradl přívěšek, se kterým mě našel. Prý to byl bílý kámen. Nechal si ho u sebe - zastrčený za opaskem.
 
Co je to? Ptala jsem se sama sebe, když jsem pila nasládlou bílou tekutinu. Svou konzistencí se mohla rovnat vodě, ale voda to nebyla, tím jsem si byla jistá. 
„Co to je?” 
„To je mlíko.” 
„M-iko?”
„Mlíko ty Miko…” 
 
  • Vykoupení
    • Co bylo mé mi dej, rány zahoj hned, osud převracej.... - Na vlásku (Pohádka)
 
Ty děti mě naučily se orientovat v čase a naučily mě jejich názvům pro dny, měsíce a svátky. Poznávala jsem stále nová a nová slova a plynule začínala mluvit. Novou informací pro mě bylo, že mě nalezli 18.5, ale vzhledem k tomu, že jsem neuměla v lidském jazyce počítat, tak mě to musely nejprve naučit, i když sami to uměli jen do 20, ale to nevadí, později jsem se toho ještě naučila… 
Po nějakých třech měsících cestování z města do města, kde nás vždy na celý den vystavili a postupně nás ubývalo, jsme dorazili do města zvaného Kuasta - přístavní město - blesklo mi hlavou. Netušila jsem, kde se to tam vzalo, ale s některými podněty, slovy a názvy, jsem si od té chvíle vybavovala jednotlivé informace, které jsem se určitě musela učit ještě před tím, než se ze mě stalo to co jsem nyní byla. V Kuastě nás, jako již tolikrát dříve, vytáhli za řetěz, kterým byly naše okovy na rukou spojené v rozestupech ven a postavili nás do řady. Téměř jako by jsme čekali na porážku. Na nestinném nádvoří nás nemilosrdně pálilo slunce, občas někdo upadl téměř v mdlobách vyčerpáním a v bolestech hlavy, načež ho ochrstli ledovou vodou, surově postavili na nohy a stáli jsme dál. Když mě Tristan vedl, tak jsem využila příležitosti a nenápadně si ukradla přívěšek zpět. Abych jej skryla, tak jsem byla nucena si ho strčit do spodního prádla, protože košilí téměř ke kolenům by propadl. Lidé si nás prohlíželi jako dobytek a také nás tak očividně hodnotili. Přede mnou se chránili prsty před zlem. Nechápala jsem proč, dokud mi Rosa neprozradila, že je to kvůli tomu co jsem. Že jsem elf. Pak kolem večera, kdy nás už chtěli nahnat zpět do povozu, přišel muž. 
 
Přišel až ke mě. Zvedla jsem k němu horkem a prachem zarudlé, suché oči a s hranou odvahou se mu dívala dk těch jeho. Bolestí se mi podlamovala kolena a třeštila mi hlava, hořelo mi celé tělo tím jak mě spálilo slunce do ruda a ramena jsem hrbila vyčerpáním. Přesto jsem tu hlavu zvedla a pohled mu s odevzdaností opětovala. Byl mladý, zjizvený a měl vousy. Usmál se a zkroutil ruku mě známým způsobem a ze rtů mu sklouzlo:
„Atra esterní ono thelduin, Älfa.”
V šoku jsem na něj nějakou chvíli jen hleděla, protože jsem neočekávala, že kdy ještě svou řeč uslyším nebo že si vybavím slova a fráze z ní. Nakonec jsem to překonala a i přes řetěz svou ruku taktéž zkroutila a odpověděla druhou částí pozdravu.
„Mor´ranr lífa unin hjarta onr, Atan.”
 Kde se tady vzal? 
„Zítra si ji vyzvednu, tak ne že se jí něco stane!” 
Zakřičel směrem k Tristanovi.
 
Ten večer byl velice zvláštní, protože Tristan přišel na to, že mu zmizel přívěsek zpoza opasku. Přišel mezi otroky, kteří ač byli odpojení, tak okovy na nohách a rukách měli stále. Byli jsme na placu, který vytvořili tím, že kolem nás rozestavěli do kruhu kavalkádu. V jeho ruce byly dvě hole, ale jednu odložil, pro lepší manipulaci. Popadl za košili nejbližšího otroka a švihl ho přes záda, až se prohl. Byla to zrovna Rosa, má nejbližší kamarádka. Chtěl vědět kdo ten šperk ukradl. Ovšem místo abych se přiznala a nechala se zbít já, tak se mi v hlavě ozval vtíravý hlas: 
 
„Nikdy nepřihlížej nepráví! Braň slabší!”
Uposlechla jsem a rychlým pohybem se dostala k opuštěné holi a lehce nemotorně kvůli poutům švihla otrokáře přes spánek. Padl k zemi. Chtěla jsem švihnout znovu, ale o dřevo se lehce zachytil meč, který úder odklonil do země a ta mi vyletěla z ruky na druhou stranu, než jsem stála. Rychle jsem se chopila té, kterou držel otrokář a tak tak jsem ji stihla zvednout kolmo k úderu meče padajícího na mou hlavu. Před záplavou třísek a ze strachu jsem sklonila hlavu a upustila nyní dva nepotřebné kusy dřívější hole. Za řetěz mezi pouty na zápěstích se chopila ruka a donutila mě se zvednout z kleku kam mě úder srazil. Přinutila jsem se zvednout hlavu a znovu jsem se setkala s potměšilým úsměvem muže z tržiště. Uchopil mě jednou rukou kolem pasu a hodil mě jako pytel na koně. Sám vysedl a rozjel se pevně mě držíc, abych tolik neskákala a nespadla hlavně. Otrokáři za ním něco zavolali, ale přestali, když jim zmizel z dohledu. 
 
  • Bojuj!
    • Žádné litování, žádná překážka... - Glorious (Måns Zelmerlöw)
 
Muž, který mě s sebou odvedl, si říkal Assalian Mahtar. Dozvěděla jsem se, že jeho matkou byla žena z Kočovných kmenů, která se přidala k Vardenům a tam otěhotněla s nějakým člověkem. Z tohoto spojení se narodil Assalian. Bylo mu nějakých 20 let teprve, ale přežil zajetí otrokáři v 15 letech, podobně jako já. Od té chvíle mi o sobě nic víc neřekl. Na druhou stranu jsem se dozvěděla, že otrokářství je nyní již spíše černý trh a není legální. Ale také mě od toho dne každou volnou hodinu učil. Často to byl lidský jazyk, na můj popud občas i jazyk jeho matky - Kočovný - a zároveň jsme si paměť osvěžovali rozhovory v mém jazyce, který se naučil u 'starých přátel’. Zdokonalil mé znalosti, které mi předávaly děti od otrokářů, na které jsem se steskem vzpomínala. Chodili jsme si čas od času zaplavat a občas si udělali vyjížďku do lesa, kam jsme šli lovit. I přes počáteční nechuť mě naučil jíst maso. Při první jízdě a koupání v jezeře, jsem v mysli uviděla záblesk maličkého děvčete až příliš podobného mě, jak se poprvé seznamuje se svým koněm, jak se učí jezdit, padá a nasedá...jak se později prohání na koni bez sedla a závodí s větrem… také jak nechce do hloubky, ale časem se z máchání vyvolaného panikou za pomoci osob zahalených v mlze stává koordinovaný pohyb a potom jak plave jako ryba nad i pod hladinou ve svém živlu. Byly to vzpomínky. Vždy se rozplynuly, ale už mi v podvědomí zůstaly. Čím dál více jsem chtěla vědět kdo a co jsem. Kdo je moje rodina. Co se stalo a proč si nic nepamatuji. Společné soužití s mým mistrem Assalianem - jehož jméno jsem v minulosti určitě slyšela nebo viděla - mě naučilo pohybovat se, oblékat a taky dívat na okolí jako muž. Zvykla jsem si neklopit zrak před pohledy, a chovat se více jako muž, ale ženu uvnitř jsem nikdy zcela nepotlačila. Naučila jsem se nosit nakrátko střižené vlasy, které ještě podtrhly mužské vzezření. Když mi začaly růst ňadra, tak jsem je nejprve ze studu potom z praktického účelu stahovala látkou.Nebyla jsem dívkou více než-li mužem, ale to samé platilo naopak. Spojila jsem v sobě dvě pohlaví, ovšem mužské chování ovlivnilo ženu uvnitř. Netvářila jsem se tak nevinně a nedokázala jsem mžourat na muže za clonou řas nebo využívat líčidla. Ale nepotřebovala jsem to. 
V Assalianově nepřítomnosti jsem pečovala o domácnost jako kterákoliv jiná žena. Byla jsem nápomocná ve stáji, kuchyni, chodu domácnosti… a časem i v posteli.V jeho přítomnosti jsem se učila bojovat a procvičovala jsem kondici. V mých 60ti letech kdy mě našel jsem vypadala tak na třináct, ale jakoby jeho výcvik a maso podpořilo růst a dospívání - kolem 75 už jsem vypadala alespoň na těch 18 let. Někdy jsme bojovali meči, noži, jindy tělo na tělo. Již zmíněnou kondici mi trvalo získat velice dlouho - být ohebná, mrštná, rychlá, vytrvalá, přesná a silná. Tehdy jsem netušila, proč ze mě vychovává smrtící zbraň. Nevěděla jsem, kde tráví čas, když je mimo domov, ale kolikrát se vracel zraněný. Přesto mě nutil do výcviku. Musela jsem běhat velmi rychle a vytrvale do prudkého a dlouhého kopce, zatímco on jel na koni a mé tempo hlídal bičíkem - při zpomalení švihal. Musela jsem  klikovat, dřepovat, snášet švihání holí do břicha pro zpevnění a zesílení svalů. Trénovala jsem téměř každý den do doby než se unavil a časem jsem to už dělala ze zvyku, rutiny a taky abych se udržela v kondici a snažila se posouvat své limity dál a dál. Ty tréninky bývaly z počátku velmi náročné a přísné, ale naučily mě neplýtvat dechem a energií, dělat úsporné pohyby a přesto dělat maximum. Moje výdrž a zásoba energie se zvětšovala a stále posouvala. Když jsme spolu bojovali, tak kolikrát mě díky mé nepozornosti, nebo neznalosti sekl do břicha, paže, nohy… kolikrát mi při souboji tělo na tělo zlomil nějakou kost. Bolelo to jako čert, ale pokud to nebyla noha, tak jsem v tréninku musela pokračovat až do konce. Díky tomu mě naučil bojovat podobně dobře levou rukou jako pravou - dominantní. Uměla jsem díky němu bojovat jedním či dvěma meči, nebo noži, ovšem meče jsem cvičila radši a on na tom byl nejspíše podobně. Naučil mě i tančit z pohledu ženy i muže. Donutil mě trénovat se v těch několika málo kouzlech, které jsem si vybavila při podnětných situacích, kdy jsem kupříkladu úplně mimoděk zjistila, zda jídlo a pití není otrávené, nebo kdy jsem mu vyléčila odřeninu a drobnou zlomeninu. Každý den a každou minutu pokoušel mou fyzickou a psychickou sílu, až jsem díky svému čistému původu byla téměř dvakrát tak dobrá, jak kdy bude moct být on. Dodnes si pamatuji veškeré jeho rady a pohlavky, které mě posouvaly dál.
 
„Nikdy neodhazuj zbraň!”
„Bojovník se nikdy neotáčí zády k soupeři!”
„Nikdy nepodceňuj protivníka či nebezpečí.”
„Nepřeceňuj své schopnosti.”
„Měj své protivníky a poražené v úctě.”
„Uměj prohrávat a přiznat porážku.”
„Nikdy se nevzdávej.”
„Správný bojovník se nevzdává. Jen umí poznat, kdy to nemá cenu.”
 
  • Gladiátorka
    • Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína - Morituri Te Salutant (Karel Kryl)
 
Do arény mě mistr vzal až když mi bylo nějakých 100 let. Jemu bylo o čtyřicet let méně. Udělal ze mě Gladiátora. Bojovala jsem pro potěšení zadků žijících si na jedné noze, kteří si to mohli dovolit nechat uspořádat i soukromě. Tady šlo o boj na život a na smrt. Tento boj mě naučil, jak bojovat nečestně, ale uměla jsem to i čestně. Naučila jsem se zabít pro přežití. Zabít bez mrknutí oka a pak už na to nemyslet. Přesto si dodnes pamatuji svého prvního zabitého. Assalian už nebyl můj mistr ale nejlepší přítel a příležitostný milenec. Ze zvyku jsem dále trénovala sama, i s novým mistrem - vedoucím arény. Snažila jsem se ještě více zlepšovat. Mí protivníci měli pramalou šanci, ale taky mi kolikrát zvládli zavařit a poranit mě. Nikdy ne na obličeji, ale jako Assalian. Ruce, hruď, břicho a nohy.
 
Stála jsem naproti svému soupeři. Byl to můj první boj. Zkouška - běželo mi hlavou. Aby mě vzali, tak jsem jej musela porazit. Assalian a mistr arény mě přísně pozorovali a hodnotili mé a protivníkovy pohyby. S divokým výkřikem, před kterým bych kdysi ucukla, na mě po krátkém kroužení zaútočil. Odklonila jsem jeho meč , kterým vedl sek na můj krk a druhým mečem srazila bodnou ránu k zemi. Pak jsem na meč na zemi dupla, zatím co jsem mečem, který ten jeho srazil k zemi, udělala plynulý oblouček směrem vzhůru, abych podpořila druhou ruku a odstrčila jej od sebe. Muž proti mě zbývající meč uchopil oběma rukama a zkoumavě si mě prohlížel a podle bystrého pohledu i odhadoval. Tentokrát jsem  zaútočila já a zasypala jej rychlými seky a bodnými ranami. „Nebojuj tak čestně!” Dolehl ke mě hlas Assaliana. Nikdy mě to nenapadlo. Potlačila jsem hrdost a čest a vykopla nohu k jeho koleni. Muž bolestí cukl a nevykryl mou poslední ránu, takže se zasekla hluboko do paže, až do kosti. Jeho pád mi vytrhl meč z ruky a v uších, které vnímaly citlivěji stejně jako ostatní smysly oproti lidským, mi rezonoval jeho výkřik. „Doraž ho!” Zněl mistra arény další povel. S nechutí jsem přistoupila k ležícímu muži, který sípal a vyděšeně se na mě díval. Roztřásla se mi ruka s mečem, který jsem nyní svírala oběma rukama kolmo k zemi. Zvedla jsem ho nad hlavu a s výkřikem, který mi měl pomoct to překonat jsem zanořila hrot do jeho krční jamky a přišpendlila ho k písečné zemi. S pohledem upřeným do jeho vyděšených a zároveň odevzdaných očí mi po tváři stekla slza a on zachrčel a ze rtů mu vytekla stružka krve. Klekla jsem si k němu a dívajíc se do pomalu vyhasínajících oči jsem se na vteřinu ponořila do energického světa. Viděla jsem jak jiskra označujicí jeho vědomí, život, pohasíná. Roztřeseně jsem se vrátila zpět a snažila se aby se mé tělo přestalo třást. S tím jsem mu oči zavřela a vyrvala z něj oba meče. Než jsem se otočila a odešla za oběma muži, tak jsem zahnala slzy a otřela si tvář. 
„Hotovo.”
 
Později jsem se dozvěděla, že zabít jsem ho měla, abych dokázala, že o tu práci opravdu stojím a že jsem dost silná na to někoho zabít. Bylo to těžké a ještě dlouho mě to pronásledovalo ve snech, ale po několika týdnech jsem si dokázala odpustit a najít mír v duši i mysli. Přesto na ten pohled nikdy nezapomenu. Doposud mě neopustilo hýbnutí žlučí, když jsem se musela donutit jednat nečestně. Vždy jsem to nečestné jednání pak utopila v alkoholu, posteli, nebo tréninku. 
Chvíli po mém vstupu do arény se můj mistr, otec a milenec, na němž se jeho věk - 60 let - značně podepsal, vypravil na druhý břeh poté, co ho jeho vlastní staré a neohrabané tělo v boji s mladým a rychlým gladiátorem zradilo. Toho muže jsem později v aréně zabila já. Díky tomu jak mě jeho smrt zasáhla jsem se zaměřila na cíl ovládnout meče tak, že lépe to nedokážu, protože už to nepůjde a abych byla opravdu svobodná. S meči jsem otevřeně cvičila i obratnost a potajmu se věnovala opakování jazyků, písma, počtů, hvězd a svých znalostí magie a bylin. Ovšem Assalian se jakožto gladiátor prodal mistrovi arény a vzhledem k tomu, že to samé udělal se mnou, tak jsem byla já i většina jeho majetku nyní jeho. Ukryla jsem ovšem veškeré Assalianovy úspory a věci, které jsem si chtěla nechat do dvou hrubě vyrobených dřevěných truhlic. V jedné byly mé věci, které jsem si do arény ke svému mistrovi přivezla, v druhé bylo jeho oblečení a jeho meč - a také ony peníze a portréty mé osoby, které vytvořil. Mistr arény mě nechal bydlet ve svém příbytku vestavěném z části do boku arény v jednom podkrovním pokoji. Za to, že jsem mohla být dále gladiátorkou, žít u něj a dostávat o třetinu více peněz za vyhrané souboje jsem platila svým tělem kdykoliv měl chuť. Projevoval mi svou náklonnost tím, že mi dovolil s ním jezdit na koních, kteří původně patřili Assalianovi a mě (a kvůli našemu výcviku nikoho jiného neposlouchali), čas od času mě brával plavat k moři, dal mi i pár darů, jako třeba společenské šaty a obuv, kabát nebo i jezdecké boty, haleny a kalhoty. Moje pocity k němu byly mnohdy smíšené, někdy jsem ho nesnášela za to, čím jsem se musela stát ve jménu přežití - jeho kurtizánou a kuchařkou - a někdy jsem k němu pociťovala temnou přitažlivost - hlavně poté co jsem vyhrála a on to slavil alkoholem. A hříšnými hrátkami.
 
  • Svoboda
    • A dokud bude vítr vát, odnese tě domů kam patříš. - Children of the sun (Måns Zelmerlöw)
 
V aréně a Kuastě jsem zůstala překvapivě mimo zraky Galbatorixe - jelikož jsem nedělala problémy - a bojovala ještě 25 let. Teprve před pár měsíci jsem se ‘vykoupila’ z těchto služeb. Dost peněz pro život na pár měsíců jsem získala díky Assalianovi, který je shromažďoval do své smrti nějakých 40 let - do nějakých 60 let. Chvíli na to zemřel, ale ještě měl hodně peněz, které mi odkázal. Utekla jsem jedné noci, kdy jsme s mistrem arény opět slavili vítězství. Jako vždy se opil a když si naposledy užil mého těla a přítomností, tak usnul. Jako vždy. Bylo lehké mu ukrást měšec peněz a přesunout své truhly nenápadně do stájí. Nikdo mě nekontroloval už nějakou dobu a navíc mi pár gladiátorů, kteří mě tu nechtěli, pomohlo za pár mincí odstranit stráže a otevřít vrata od stájí a od dvora, pro rychlý útěk pryč. Koně jsem osedlala a zapřáhla k povozu, který jsem mínila ukrást. Do něj jsem vhodila obě truhly a zajistila je, aby nevypadly. Pak jsem vyjela bez ohlížení vzhůru do neznáma, spoléhaje na to, že podplacení muži zneškodnili hlídky na dost dlouhou dobu, abych odtud vypadla. Nyní chci konečně zjistit kdo jsem, odkud pocházím...chci zpět své vzpomínky. Mistr arény bude zuřit až zjistí, že jsem ukradla 'jeho’ dva nejlepší koně - černý na kterém jsem jezdívala, protože ti staří již zemřeli se nazýval Arkas a ten hnědý, jenž byl mistrův, se jmenoval Zuluc.
 
Naposledy jsem seděla v Kuastcké hospodě, kterou jsem ráda navštěvovala. Všechny věci zamčené v truhlách, od kterých jsem měla klíč, byly připraveny v mém pokoji. Díky přepisu majetku na jméno mistra arény nyní čerství a krásní koně, kteří se mnou žili již tři roky a byli naučeni na můj a Assalianův hlas, čekali stejně jako já na večer. S neutrálním výrazem jsem v prstech převalovala měsíční kámen a zadumaně se pozastavila nad plíškem z jeho zadní strany. Přejela jsem po umě vyřezaných písmenech a číslicích. 
Atanvarnë Allsyë Reloen; 15. 5. 3141
Jediné vodítko, které jsem měla. Pověsila jsem ho zpět na krk a skryla pod košili z vysokým límcem a zašněrovala kazajku. Mávla jsem na hospodského, že zaplatím a s úsměvem mu podala určený počet mincí, vyšla z hospody a naposledy v mém životě stočila své jisté kroky ke dvoru vedle arény. Pokud můj plán nevýjde, tak mě majitel a zároveň mistr arény zcela jistě potrestá. Bez servítek. Zhluboka jsem se nadechla a přinutila se zklidnit dech. Vybavily se mi Assalianovy jemné dotyky a něžné a teplé rty… zcela neúmyslně jsem je porovnala s mistrovými majetnickými a chtivými, přičemž jeho rty na mě dopadaly drsně a náruživě a on si bral z mého těla cokoliv chtěl. A taky že možnosti mě mít patřičně využíval. Zpět mě hnala jen touha, že konečně můžu najít místo kam patřím, o kterém budu moct říct, že jedu domů a kde zjistím kdo a co skutečně jsem, nebo byla. Doufala jsem, že k tomu dojde brzy.
Shrnutí: 60 let u elfů, 65 let u lidí, kdo ví kde stráví dalších 60+
 
~~~↓ Herní historie ↓~~~
~~~↓ Doba temna ↓~~~
 
  • Pouto sounáležitosti 
    • Myslel jsem, že to nepůjde, doufal jsem, že to lepší je, když budeme, dále radši každý sám. Tak prosím odpusť mi. - Důvěra (Pechy)
 
Nevím jak si toto setkání mám úplně přebrat, protože nechci věřit, že naše setkání byla pouhá náhoda. Potkali jsme se u jezera Leona, když jsem byla na svém útěku z Kuasty a možná díky Finovi nebloudila několik měsíců, než bych našla Lesy Du Weldenvarden. Když jsme se prvně potkali, tak ještě království sličného lidu bylo rozděleno ve dví a my se dali na cestu přes nepřátelské k území  mladého krále. Když  jsme však do hlavního města dorazili, tak ve strachu ze závazku jsem Fina opustila po jednom jediném polibku. A tak  Miko Mahtar vstoupila do lesa, kde se neorientuje, aby nalezla Atanvarnë Allsyi Reloen - ztracené dítě Lesů, řekla jsem si.
 
*S povzdechem jsem se vypravila s Yewen a Finem do domku. Poslední co jsem si dnes přála bylo, abych někomu musela sdělit mé elfské jméno. Vnitřek byl poměrně útulný. Jednolité, sukovité stěny a strop dotvářely takovou tu atmosféru pohody u krbu a mírumilovné ticho narušovaly jen a pouze hlasy z vedlejší místnosti, kam Fin zamířil. Při chůzi jsem se rozhlížela, div jsem do elfa nevrazila, když se zastavil, aby oznámil, že je doma. Elfka i elf, kteří seděli museli být jeho rodiči. On alespoň nějaké měl. Oba dva se otočili a dle reakce, kterou předvedli, se již smířili s tím, že jejich syn je navždy opustil. Jejich reakce byla dojemná. Otec se vzpamatoval rychleji než žena a pevně Fina objal, div ho nezlámal. Alespoň to byl můj dojem. Slzami se lesknoucí elfka se známkami času ve vlasech ho nakonec také přivítala. Bodl mě osten žárlivosti. On se má kam vrátit. Když ceremonie skončily, tak se přitočil více ke mě a představil mě. Div jsem neodpověděla "Dobrý den".*Atra esterní ono thelduin.* Řekla jsem s posunky tomu příslušnými a lehce sklonila hlavu. Ne jako projev nadřazenosti, nýbrž úcty. Fin mluvil dosti důležitě o mě, ale také o postavení jeho rodičů ve společnosti. Zajímavé, kam až to dotáhli. Zatvářili se překvapeně, ale jen krátce, pak jejich tváře překryla zasmušilost, když se zamysleli. Zvedla jsem oči ke stropu a potlačila jsem touhu zhoupnout se na patách. Toto nebyla zrovna vhodná chvíle. Tak v Ellesméře to jsem. Hlavní město elfů, vyskočilo mi v mysli automaticky. Nebyla to vzpomínka jako taková. Spíše jsem si vybavila něco, co jsem znala zcela jistě dokonale. Snad jsem se i uměla orientovat lépe, protože nyní jsem jednak nenacházela systém, ale pomalu jsem se ztrácela i ve světových stranách.*Takže údolí Finna...* Odtušila jsem a pohlédla na elfa, se kterým jsem nyní strávila mnoho času.*Pokud by ti to nevadilo, tak bych ti zde na nějakou dobu nechala Zuluca s Arkasem. Nevím kde jinde bych je zde měla ubytovat, ale slibuju, že se pro ně brzy vrátím. Jen je prostě pohodlnější cestovat po lese pěšky.*Řekla jsem s podtónem žádosti v hlase a dojedla jsem jídlo, které nám dali. Konečně to nebyl jen chleba, sýr a stejnorodé ovoce každý den. Po něm jsem poděkovala Finovu otci za pohoštění, matce za radu a Finovi... Podívala jsem se mu hluboko do očí, které brzy získají stříbrnou barvu a jejichž přeměnu mám tolik ráda. Sledovala jsem detaily jeho tváře a hledala způsob, jak dostatečně vyjádřit svůj vděk. Nakonec jsem usoudila, že takový neexistuje.*Mohla bych ti darovat celou Alagäesii, ale ani to by nedokázalo vyjádřit tolik vděku, kolik cítím.* Řekla jsem nakonec obřadně a pevně jsem ho objala na rozloučenou.*Brzy nashledanou Fine - Türevarno* Pověděla jsem ještě a vtiskla mu jeden kratičký polibek, než jsem se vytratila rozloučit s konmi.*
 
  • Bílá a černá
    • Koukáš na dno své sklenice, doufáš, že teď si svůj ​​sen splníš - Let her go (Passenger)
 
Při svých toulkách lesem, kdy jsem mohla být ráda, že hlavu nejde ztratit, jsem se domotala v myšlenkách k okraji Ellesméry, až se dostala za ni. Chvíli jsem se peskovala a pak zase litovala, ale tento rozpolcený stav mé mysli naštěstí zarazil náhodný kolemjdoucí, z něhož se později vyklubal poloelfský bývalý vrah z Království, který se nějak ocitnul v Lesích, protože - jak se ukázalo - byl Dračím jezdcem. Jeho draka Kairönna se mi nepoštěstilo zahlédnout jinak, než jako bílou šmouhu proletivší okolo malého okénka stromového příbytku. Využila jsem jeho pohostinnosti a přespala u něj jednu noc. Dalšího rána jsem ho opustila poté, co posnídal a já umyla nádobí. Nijak zvlášť emocionální rozloučení to nebylo, protože přeci jen jeden den je nic.
 
*Každý krok, každý úder mého srdce se zdál být neskutečně těžký. Vzdalovala jsem se od toho jediného, co jsem tady znala a co spadalo do mé životní etapy Miko. Za mnou zůstával nehybně, nečinně stát elfský dům vzrostlý ze stromu tak, jako naprostá většina obydlí, které jsme stačili od příchodu do lesů minout. Nechávala jsem za sebou domov Fina (Türevarna) Briedise a jeho rodinu čítající dvě ženy a okrem jeho jednoho muže. Po tom, co jsme spolu procestovali mi přirostl k srdci a cítila jsem touhu se vrátit, vrhnout se mu do náruče, vzít ho sebou... Cokoliv. Jen abych se necítila tak osamělá. Osamělejší, než jsem se cítila za posledních 25 let v Kuastě, kde jsem předtím žila 40 let s mým přítelem, partnerem a otcem Assalianem. Ujal se mě, když jsem neměla nikoho. Ostatně to udělal i Fin. Ujal se mě a propůjčil mému životu nový rozměr. Novou šanci na život. Šanci najít svou pokrevní rodinu, svůj starý život a nejen začít znovu, ale pokračovat tam, kde to rozbouřená řeka, ze které mě kdysi otrokář Tristan vytáhl, utnula.. . Stromy potichu šuměly mému kroku i tepu srdce do rytmu. Nebo tomu bylo naopak? Moc jsem netušila, co vlastně právě teď hledám. Pomalu jsem ani netušila, zda kráčím do centra Ellesméry, či k jinému jejímu okraji. Odhadem jsem tušila blížící se pozdní odpoledne, které zakrátko přejde do večera a až poté se přehoupne v noc. Už jsem v Lesích několik nocí zažila. Jediné, co se zlepšilo byla má orientace v čase, který jsem odhadovala, kdykoliv se rozestoupily stromy natolik, abych spatřila alespoň dva metry čisté oblohy bez větví, listí nebo jehličí. Vlastně Lesy Du Weldenvarden byly z obrovské části pouze listnaté. Jejich mohutné koruny poskytovaly stín a pouze když byly řidší, tak na zem dopadaly paprsky slunce, které mozaikovitě ozářily mech, hlínu, trávu, či nějaké to rostlinstvo, a propůjčily mu nádech tajemna a míru, který čísel z každého zpropadeného koutu tohoto lesa. Přesto jsem stále netušila, kde že to jsem právě teď. Centrum? Okraj? Ke které světové straně jsem byla otočená? Kam až sahá území Arniliana? A z jakého je král rodu? Zavrtěla jsem hlavou a soustředila jsem se na motání se zeleným labyrintem. Byla jsem naprosto ztracená. Co je komu do lesa, když ve městě je pohodlnější orientace? Odfrkla jsem si a promnula špičku ucha. Jak nepřirozené neskrývat své uši... Zaklela jsem, když jsem měla pocit, že už jsem tímto místem prošla. Pro náhodného pozorovatele na mě musel být zajímavý pohled. Elf, který se v lese neorientuje, obzvláště pak vypadá jeho oblečení jakoby bylo od lidí. Také že je - až na šátek zbarvený do barvy khaki. Na sobě jsem měla bílou, možná už trochu zšedlou lněnou halenu, která se v menším výstřihu šněrovala, přes ni u krku drobnou broží zapnutý tmavý a teplý plášť, na který nikdy nedám dopustit, pokud mi je chladno. Pod pláštěm se hloupě rýsovaly dva překřížené meče jejichž rukojetí mi vyčnívaly po stranách hlavy, abych je mohla kdykoliv pohodlně vytasit. Za chůze, když se mi zrovna plášť nepřipletl malém pod nohy, tak jako vždy, bylo možné spatřit šedohnědě zbarvené kalhoty z pevné látky. Nohy byly bosé a měkce, neslyšně dopadaly na zem. V jedné ruce jsem svírala jezdeckou brašnu a snažila se prsty povolit popruhy, abych si ji mohla hodit přes rameno, ale přesto, abych měla výhodu jedné ruky, kdyby to bylo nutné. Shora ke mě zazníval vysoký, melodický zpěv ptáků, občas zaskřehotání, či zamávání křídly, ale jinak se mi zatím zdálo, že jsem v lese zcela sama. Jakoby se elfové...sakra. Já fakt vyšla z města. Měla jsem chuť se švihnout hlavou o strom. Možná bych se pak lépe orientovala? Blbost. (Miko Mahtar, přestaň vymejšlet blbosti a koukej najít cestu.) Poručila jsem si v mysli lidským jazykem, ač tu a tam už jsem přemýšlela v elfském. Bylo strašně podivné zvládat oba dva tyto jazyky tak, že kdybych si to neuvědomila včas, tak jsem schopna mluvit jedním a prolínat jej druhým. Asi budu muset někoho najít a zeptat se na ubytování - pokud nechci dnes cestovat v noci po lese, kde se bez kohokoliv dokážu ztratit do deseti minut, protože se neustále toulám v myšlenkách. Nebo mě ztratil les? Jen tak pro jistotu, abych nikoho nezabila? To bylo s mou roztěkaností dost pravděpodobné. Ruce mě až svědily, jak jsem toužila sáhnout po mečích a vybít si na někom zlost. Nejlépe na jiném bojovníkovi. Povzdechla jsem si. Tohle je marná snaha. Musím se někoho zeptat.*
 
  • Ledová severka
    • Tak hustý. Tak hustý je les, větve berou mi krev. Vtéká do dutin Země, jsem jím a dýchám. Prastarý Duch lesa, celá staletí pod klenbou, tak hustý je les, až svírá dech. - Elf a duch lesa (Trollech)
 
Sotva jsem opustila útočiště, kterémi na jednu noc poskytl Dirk, tak jsem se vypravila hledat, aniž bych předem tušila co. Zázrakem se mi povedlo najít Finův dům, kde jsem si ke koním schovala své věci. Když jsem se pak vzdálila a čirou náhodou narazila na dívku vykukující doslova nad koruny stromů, tak jsem se ji jala sledovat až do chvíle, kdy si ona dívka vyvrkla kotník v puklině mezi dvěmi vykukujícími kořeny. To jsem se rozhodla vylézt a ukázat cestu k vodě. Pak jsem natrhala kostival a měsíček a ještě jednu bylinu a rozdrtila ji s trochou vodou na kaši, kterou jsem jí pak namazala na kotník, aby se jí regenerace zkrátila na dobu nezbytně nutnou. Po udělení instrukcí ohledně namazání  z mé strany přišla z Narreniny strany, jak se dívka jmenovala, otázka kudy se dostane zpět na cestu...a vzhledem k tomu, že já ji pouze sledovala, ale sama se v lese neorientovala, jsem ji navedla jen na palouček, kde si vyvrkla Narren kotník a řekla jí, že když je očividně lovec, ať stopuje své otisky botou. Děvče tak s rozpaky odešlo. A asi si myslelo, že samo, ale vzhledem k tomu, že já víc věřila jejím stopařským schopnostem, než těm svým, tak jsem se vypravila potajmu za ní. U stromu, kde jsem ji sledovat začala jsem si však musela začít stopovat svou dráhu, což nebylo zrovna dvakrát lehké, když jsem cestovala i vzdušnou čarou po stromech. Ale přeci jen se mi to povedlo a dostala jsem se zpět ke svým věcem a když jsem si připnula meče křížem na záda a připevnila na koně sedla a druhou brašnu, které jsem našla ani nevím jak v tom strachu z nachytání, tak i se svými koňmi jsem odjela pryč a dala si záležet, abych co pár kilometrů vjela do řeky a několik desítek metrů šla vodou a pak přešla na druhý břeh. Aby bylo stopování těžší - ne-li nemožné.
 
*S pomocí několika elfů, kteří se tvářili poměrně nevěřícně, jsem se dokázala dostat do Ellesméry, ačkoliv se mi podařilo z dobře vysvětlené cesty několikrát sejít, protože jsem se já hloupá nad něčím zamyslela. Nedokázala jsem si vzpomenout na systém, jakým se řídil tento tajemný les, který někde hluboko ve vzpomínkách byl mým domovem, který jsem někde uvnitř znala. Ne neznala. Atanvarnë ho znala, ale Miko měla právo cítit se zde ztracená, protože tady přece nikdy nebyla. Obrátila jsem oči k nebi, protože nademnou bylo přes škvíru mezi korunami statných borovic vidět. Urovnala jsem si sepranou a drsnou světlou halenu s dlouhými rukávy, ke které jsem měla jednoduchou kazajku z vydělané ovčí kůže a šedohnědé volnější kalhoty, které můj pohyb nijak zvlášť neomezovaly. Dokonce jsem svedla najít dům od Fina, což bylo spíše jen čirou náhodou. Mí koně stáli blízko něj a pásli se, takže jsem k domu schovala své věci tak, aby je náhodný kolemjdoucí nenašel a s obavami jsem si ze zad odpásala postroj pro meče a i s nimi jsem ho strčila bezpečně pod kapradiny, kde byly dostatečně v bezpečí, protože nebyly vůbec vidět. Vyrazila jsem lehkým sprintem od domu, abych se trochu procvičila, ale brzy jsem skončila v koruně jednoho z hůře schůdných stromů a prohlížela jsem si nebe, když v tom se několik desítek ode mě vyřítilo z jiné koruny hejno vrabců...a následně zády ke mě vykoukla blonďatá hlava. Něco zamumlala, ale neslyšela jsem co, protože se do mých i jejích zad opřel vítr a pohodil nám oběma vlasy. Rychle jsem se přikrčila, ale pochybovala jsem, že by mě ucítila, ale v lese elfů nechci riskovat, že mě nějaký nebo v tomto případě nějaká obviní ze sledování. Opatrně jsem slezla trochu níž, kde byla silnější větev. Notak Miko, řekla jsem si, tohle nemůže být těžší, než skákat po střechách nebo plotech ve vesničkách. Taky jsou úzké, povzbudila jsem se a s nádechem jsem se konečky prstů odstrčila, abych se rozeběhla a skočila na jinou větev, přičemž nebýt atletiky a "gymnastiky", tak se asi rozsekám, protože jsem si neuvědomila, že dřevo je k ránu stále ještě vlhké od rosy. A to zapřičínilo to, že mi při bezchybném dopadu uklouzla noha a já málem spadla, ale ještě jsem se druhou odrazila a zachytila se oběma rukama o jinou větev, která se podezřele zhoupla a zapraskala, ale jinak se zdálo být vše v pořádku. Udržela mě. Rychle jsem se s její pomocí vyhoupla na původní cíl a skryla se za kmen tak, aby mne dívka neviděla. Položila jsem si dlaň do míst, kde jsem měla srdce, které skoro bolestivě naráželo do hrudního koše. Zůstala jsem chvíli na místě a pak se přesunula o další dva stromy, protože jsem si byla zcela jistá, že mě nikdo nesleduje. Olízla jsem si rty, když jsem skončila na stromě vedle toho jejího. Byla obratná. Znám lidi, kteří by se nedostali ani na první dvě větve. Ale ona nebyla člověk předpokládám. A pokud přeci jen tak velmi silný...v kondici. Teď nezbylo než počkat, až sleze dolů.*
 
~~~↓ Nová epocha ↓~~~
 
~ Äffina welden infantëem ~
„Je tu část mě, kterou už nikdy nezískám zpět, malá holka, která moc rychle vyrostla, bylo to jenom jednou, ale už nikdy nebudu stejná. Teď si beru svůj život zpátky...” - Warrior (Demi Lovato)
  • Konečná?
    • A teď, když se blíží konec, a jak tu tak stojím před poslední oponou, můj příteli, řeknu to jasně, budu vyprávět svůj příběh, jímž jsem si jist. - Frank Sinatra (My Way)
 
Sice dle rady jsem měla jet na západ, ale jak již bylo mnohokrát upozorněno, tak se tak docela neorientuji v krajině a dopadlo to bídně. Jela jsem na východ. Nakonec se to ukázalo, že to byla jedna z těch dobrých chyb, které jsem ve své nevědomosti učinila a dorazila až do Sílthrimu. Zde jsem narazila na jeden z domků a ve svém zoufalství se odvážila tedy zeptat elfky, která obdělávala půdu před domkem. 
 
“Atra esterní ono thelduin, svit-kona.” a posunek rukou. (Tak je to správně Miko,) pochválila jsem se a nejistě jsem mžourala přes živý plot z růžových keřů na elfku v praktickém hnědém oděvu. 
“Mor´ranr lífa unin hjarta onr.” Ozvalo se měkkým hlasem, který byl ze všeho nejvíce zamyšlený. Asi předpokládala pouhopouhé kolemjdoucí? Jak jen přitáhnout tedy pozornost? (Miko nebuď debilní. Musíš se blýsknout. To zvládneme.)
“Un du evarínya ono varda.” Dokončila jsem zdvořile, a ačkoliv byla žena zády ke mě, tak jsem poznala, že tentokrát jsem si její pozornost získala. (Málokdo ti řekne i třetí část pozdravu, což?) Ztuhlá ramena si jemným zakroužením protáhla a posléze se otočila. 
Několik tmavě hnědých pramenů jí padalo do tváře a v jednom z nich bylo i pár stříbrných vlasů. Upřela na mě unavené a možná i smutné oči, jejichž hlouboká modř byla nedozírná. Připadala jsem si, jako bych se dívala do očí týraného štěněte a elfky mi bylo náhle líto. A...nezdálo se mi to? Doopravdy měla v očích slzy? Rozpačitě jsem si odkašlala a podívala se za ni, co že to opečovávala s takovým zaujetím. 
“Jasmín...ten mám ráda.” vyletí ze mě improvizované rozptýlení, aby měla čas se sesbírat.
“P - promiňte,” omluví se rychle a otře si oči, čímž si na tváři způsobí šmouhu od hlíny, na kterou ji ihned taktně upozorním a ona jen mávne rukou. “...potřebovala jste něco?”
Rychle přikyvuji.
“Někoho hledám. Dostala jsem instrukce, že by měl být v údolí Finna…” objasňuji svůj záměr, když v tom mě elfka přeruší. 
“Moc se omlouvám, ale tady jste v Sílthrimu…”
(Ty jsi ale blbá. Naprostý idiot si ty...ty...Miko. Agh. Tak jo. Dostaň se z této situace ven. A alespoň trochu důstojně prosím!) Vmetu si do obličeje - samozřejmě jen v myšlenkách a elfce se ihned omluvím.
“Omlouvám se tedy, že jsem obtěžovala. Nashledanou.” Obě kývneme a otočíme se, abychom si šly po svých, když v tom se stanou dvě věci. Mě dojde, že nashledanou se užívá u lidí a taky jsem to řekla centrálním lidským jazykem a za druhé…
“Počkejte!” 
Otočím se se zmatkem v očích a ujistím se, že jde o mě. Přikývne a přispěchá ke mě.
“Koho že to hledáte? Víte...možná nemusí být ani tam.” řekne. Nezní to nikterak naléhavě. Jen ji asi udivil čistý přízvuk a neplánovaný přechod do jiného jazyka. 
Pečlivě si ji prohlédnu. Koho jen mi to připomíná?  Rozhodnu se raději odpovědět, abych ji nezahanbila tím, že mi za to nestojí.
“Rod Reloen?” V očích se jí blýskne opravdové překvapení a zalapá po dechu.
“Cože? A...a co jim chcete?” Zeptá se stále v očividném šoku. Pak jakoby si vzpomněla na své vychování, natáhne ke mě paži, což je čistě lidské gesto, které překvapí prozměnu zase mě.
“Jsem Taürme Númessë. Znala jsem Reloeny blíže, než si myslíte.” přizná, když si potřeseme rukou a mě přemůže zvědavost. “Jakto?” 
“Mým manželem byl Altÿriel Reloen.” odpoví nuceně, protože se jí zalesknou oči.
(Jsi číslo Miko. Fakt. Přijdeš, vyvoláš bolest, žal a zmatek a potáhneš do řiti.) pomyslím si a abych ukočírovala situaci, tak se představím, protože by mohla znát mé rodiče:
“Jmenuji se Atanvarnë Allsyë Reloen.”
Chvíli trvá, než se dočkám nějaké reakce. Žena nejprve ukročí několik  kroků zpět a bolestně zavřískne. “Co to je? Nějaký vtip?” vzlykne elfka, když klesne na kolena a ani se nesnaží znovu zakrýt skelné oči. Právě naopak. 
Z domu se zmateně vyřítí plavovlasý elf a jeho věrná kopie v podobě dívky - mnohem hezčí kopie. Elfské dítě.
“Co se stalo?” zeptá se chladným, odměřeným tónem, kterému se neodporuje a bolestí zmožená elfka vypraví něco, co přeblikne v mé mysli poznáním. 
“Tvrdí, že je mou dcerou, která zmizela před 65 lety.”
 
  • Vzpomínky
    • Zvedni vysoko hlavu a tahle bolest zemře. Nějak, někde, jen to zkus. Žiješ ve tmě, kde nikdo nemůže vidět tvé slzy, ale zvedni svou hlavu vysoko - Hold your head up high (Nomy)
 
Nějaké takové znovusetkání jsem si tedy nepředstavovala ani ve snu, protože to bylo moc neuvěřitelné. Moc velká shoda náhod...ale pravdivá. Taürme opravdu bylamou matkou a po celovečerním rozhovoru ve Starověkém jazyce (abych nemohla lhát), kdy jsem se snažila nezabíhat do detailů života mimo lesy, jsem byla představena i zbytku své “rodiny”, kterou měl zastávat otčím Elenor a nevlastní sestra Dëarlin Lauré. Onen rozhovor probíhal nějak ve smyslu: Ne nikdy jsem nebyla otrok, nikoho jsem nikdy nezabila, nechrápala jsem s žádným chlapem, takže jsem čistá jako jasmín, co vám tu roste na zahrádce a nebojte. Nikdo ze mě nevychoval vražedné ostří. No dobře, možná ne takto, ale spíše takto: Byla jsem u hodného člověka a mnoho nového jsem se naučila, ale když zemřel, tak jsem odešla a náhodou potkala elfa - no věřili byste tomu? - a ten mě vzal do Lesů. Konec příběhu. Samozřejmě časem odhalili, že takhle přesně to nebylo - obzvláště co se týče znalosti boje, ale nelhala jsem (tedy vesměs ne). Všechno tedy dopadlo dobře -až na žal, který se zničehonic spolu se vzpomínkami na elfku kterou jsem bývala, vynořil. 
Můj začátek nebo pokračování starého života dopadl možná lépe, než jsem mohla předpokládat a Elenor na rtech i v očích své ženy viděl dokonalé štěstí, jaké tam nezářilo snad nikdy. 
Seznamování s rodinou začalo prapodivně, protože Lauré si usmyslela, že její sestřička (tedy já) musí umět střílet z luku, čemuž mě tedy začala učit a později jsem se sama z vlastní iniciativy přesunula na Ellesmérské cvičiště, kde jsem se snažila tak dlouho odpozorovávat elfy, kteří zaučovali budoucí hlídky, až mě jeden oslovil, ať ukážu co umíu. Pochopila jsem zle a vytasila meče, ale jakmile jsem s nimi předvedla, co umím, tak si ji jeden z nejlepších šermířů cvičistě vzal pod křídla mou maličkost a zlepšil její styl o tolik, že jsem nevěřila, že to je možné. Také mě dále s lukem učil jen on sám. Jeho jméno jest Alassäon - a mimochodem v šermu mě už nemá co učit - a vděčím mu za post učitelky šermu, kdy jeden týden učívám já a druhý zase on - občas mi ale stejně vleze do výuky a uvolní tak mě. Elenor si mě prozměnu vzal do parády s Rimgarem a obeznámením, co se v politice děje právě teď a neustále přináší aktuality z rady - tedy ty, které smí říci. Matka prozměnu oplakala mé ohromné mezery ve znalosti magie a jala se tyto díry zaplňovat, takže jsem se stala na další tři roky dosti vytíženou osobou. A co se týče její žádosti, abych se věnovala umění...nalezli mi jednu úchvatnou osůbku, která mě začala mučit učením na harfu a jak správně zpívat.
 
 
Schopnosti
Další dovednosti - Tak tedy si nějak pokusíme netradičně od konce shrnout, co se za svůj život naučila, čehož je poměrně dost - když vezmeme v potaz podmínky, v jakých vyrostla a touhu po vzdělávání ze strany jejích rodičů… Tak tedy k Miko. Toto děvče už jako malé projevilo zájem o vědění, a tak jednou z prvních dovedností, kterou se naučila, aby vybila ohromné množství energie a začala se soustředit, bylo plavání a jízda na koni, ačkoliv už tehdy ráda běhala. Jakmile v těch dvou dovednostech měla už nějaké dovednosti a nedělalo jí problém se dlouho pohybovat nad velkou hloubkou, či v sedle se zavřenýma očima, tak ji poučili o flóře. Tím se započala vyznávat v jednotlivých bylinkách a jedovatých rostlinách, k čemuž se i z knih naučila recepty na léčiva a jedy - v podobě odvarů nebo kombinace v jídle. Mimo to se jí dostalo i detailního vzdělání o jakékoliv známé historii Alagaësie a nezáleželo na tom, či je elfská. K dějinám se dalo zařadit taktéž poznávání svátků a jejích oblíbených hvězd. Svůj všeobecný přehled rozšířila také na povědomí o ostatních rasách, jejich základních charakteristik a kultur, díky čemuž v sobě objevila své nadání na jazyky a byla naučena mluvit lidským centrálním dialektem, který se později mnohem více obsáhl, a tak se pro ni elfský a lidský jazyk staly natolik přirozenými, že - narozdíl od posluchačů - přechod mezi nimi nevnímá. V obou jazycích se také naučila číst, psát a počítat, čímž si rozšířila obzory. Své jazykové nadání v sobě znovu probudila s Assalianem, kdy se učila jeho rodnému (kočovnému) jazyku. Když se dostala k Assalianovi, tak také začala působit jako hospodyňka, což ji naučilo poměrně dobře vařit (co víc za 65 let u lidí byste si přáli...) Mimo to se Miko naučila Atletiku, jako třeba házení, šplhání, běhání - sprint a vytrvalostní i kombinuje -, skoky do dálky a do výšky, a další věci, které tam patří. Ke gymnastice to pak jsou salta, hvězdy, držení rovnováhy, chození po laně, přemety, stoj na rukou a podobně. Celkově to shrnuje jako obratnost. Od nedávna se začala taktéž díky Finovi věnovat elfskému cvičení s názvem Rimgar, od něhož zná jen prvních deset pozic, v nichž se neustále zdokonaluje, s pomocí . Její matka taktéž trvala na tom, aby využila svůj sametový alt k něčemu uměleckému, takže se věnuje občasně i zpěvu, který má koneckonců ráda. S čím nepočítala je to, že se bude muset taktéž sama doprovázet, ale statečně si zvolila - u elfů tradiční - harfu, kde objevila skrytý talent, ačkoliv jí neúspěch drásá nervy.
 
Magie - Ještě než došlo ke ztrátě paměti, tak se naučila nějaký základ magie jako bylo zvedání lehkých předmětů, vytvoření krátkodobě silného, jednorázového štítu, kdyby na ni kupříkladu spadla větev, což snad nikdy ani nevyužila popravdě, ale nyní se to opět začala z matčiny iniciativy učit. Komunikaci myslí si osvojila taktéž už dříve a tu a tam se v ní zdokonalovala s Assalianem a po útěku s Finem, jehož pozici nyní zastává opět její matka Taürme. Ráda sleduje proudy života, takže tím, že je sledovala a tímto způsobem se uklidňovala, tak se i sama o něco málo zlepšila natolik, aby viděla proudy také v lidských bytostech - nebo prostě těch, co chodí po dvou - a zvěři, takže již ne jen v rostlinstvu. Na svůj popud se jako malá naučila taktéž pár kouzel pro zjištění případného jedu v krmi a pití, což sice hojně využívá, ale není řeč o zlepšení. Kdo z lidí by měl tu potřebu ji otrávit nebo ten jed skrývat? (Napovím - zatím nikdo). Po příchodu do lesů a triumfálním návratu se k matičce jí bylo vyčteno, že v magii je naprosté poleno, protože vlastně u lidí měla dost času se v ní cvičit mimochodem, a musí se s tím něco udělat. Takže k těmto znalostem se připočítalo ovládání živlu, jímž se stal vzduch.
 
Boj - Mimo to se při návratu - v rámci budování nových rodinných vztahů se sestrou - musela naučit zacházet s lukem, což - jak se ukázalo - ji baví a celkem jí to jde, ačkoliv už teď je jasné, že s ním nikdy nebude tak zručná jako s meči. Nevím proč, ale má vyloženě nadání na jazyky a boj, kdežto u magie má sice výborné předpoklady, ale tolik se tomu nevěnuje, takže ačkoliv jí to jde téměř samo i s teorií, tak je orientovaná a od lidí naučená spíše na manuální využití sil, přestože i to magické by se jednou chtěla naučit lépe. U Assaliana si vydřela až mistrovskou úroveň ovládání meče, s kterým se seznámila snad ve všech podmínkách - venku (jaro, léto, podzim, zima), prostředí (les, voda, poušť, louka, malý prostor) a počet protivníků. Neodolala žádné výzvě, díky čemuž si nadělala více nepřátel než přátel, ale vyzkoušela si také boj s pár lepšími šermíři, než jakým byla ona sama. Sice s noži bojovala stejně často jako s meči, ale tam ji Assalian neučil nejrůznější styly, taktiky, triky, výpady a způsoby krytí, takže s mečem si je stále tak o 100% jistější a lze to znát také na pohybech s jakými je ovládá. Je prostě více než dobrá a teď když už tomu dodala tu správnou rychlost a pověstnou elfskou ladnost a sílu...a naučila se něco od jejich taktiky šermu, tak by mohla být pro mnohé mistry velice obtížně překonatelná, pokud vůbec. Už teď ji srazí na kolena tzv. jen málokdo a ona se snaží nespychnout, aby tomu tak zůstalo. Rvačky ji bavily hlavně coby malou, hyperaktivní elfku, což se později ukázalo jako dobrá, byť uboze chabá průprava. Assalian pro její štěstí tento způsob boje nepreferoval a ani mistr arény, takže sice umí několik málo chvatů, vrazit poměrně silnou ránu pěstí a dlaní, či vás kopnout do patřičných míst, ale je to pro ty zkušené až směšně předvídatelné a i tak se k tomu uchyluje jen jako k nouzovému lanu. To už můžete očekávat spíše možnost, že vás zasvětí do tajů rozkoše, které jen může elfské tělo a její kreativita ovládat. 
 
  • Boj (Mistr)
    • S mečem/meči - 6/7 (Jeden i dva)
    • S nožem - 2/7
    • Tělo na tělo - 2/7
    • Lukostřelba - 3/7  
  • Magie Starověkého jazyka (Učeň)
    • Obranná - 2/7
    • Útočná - 2/7
    • Psychická - 3/7 
    • Vitální - 3/7 
    • Poznání - 2/7
    • Elementární - 1/7 
  • Další dovednosti
    • Vaření - 3/7 
    • Jízda na koni - 4/7 
    • Rimgar - 2/7 
    • Harfa - 3/7 
    • Zpěv - 4/7  
    • Stopování - 1/10
    • Písmo (Lidské, Starověké)
    • Jazyky (Lidský, Starověký, Kočovný)
    • Počítání, čtení
    • Plavání
    • Hvězdy, dějiny Alagaesië, Svátky
    • Byliny a jejich využití k tvorbě léčivých nebo jedovatých odvarů - 
    • Obratné kousky (pozn. autora: Gymnastika/Atletika)
 
 
Rodina
Atanvarnë Allsyë Reloen
  • Matka a otec - Poznali se v Ellesméře na cvičišti. V hlavním městě pak dlouho bydleli, ale když se narodila Atanvarnë, tak se odstěhovali do Cerisu, kde se jí povedlo upadnout do řeky Edda a dostat se tak mezi lidi. Taürme již druhou ztrátu člena své rodiny nesla jen těžko, a snad i proto se přestěhovala o dost blíž k jezeru Ardwen a to konkrétně do Sílthrimu, kde se také narodila i Lauré. Miko po nich zdědila nadání na nejrůznější věci od boje (šerm), přes magii po jazyky a výbornou paměť (hlavně vizuální, protože si vše ráda píše a nikdy to nezapomene, ale ani s auditivní na tom není nejhůře)
    • Taürme Reloen (Númenessë) - Žena, která bývala jako mladá nezvykle krásná elfka. Syë se až příliš podobá této moudře a elegantně vzhlížející ženě, která však nyní má mnoho pramenů po bedra dlouhých a temně hnědých vlasů protkaných stříbrem - což podtrhuje temně modré oči, ve kterých je vyjádřen smutek, moudrost staletí a desetiletí...a láska. Taürme Tinúviel se s prvním manželem setkala když byla mladá (sotva třísetletá) elfka a co by láska na první pohled byli brzy svoji. Tato půvabná žena z půvabného lidu se vždy odívala do všech odstínů zelené, které jste si svedli vymyslet - dokonce i těch nemyslitelných - akorát později zaměnila tuto barvu v praktickou hnědou až černou, což nahradilo její stávající šatník. Dříve se také věnovala lukostřelbě a pracovala jako hraniční strážkyně, jenže vše se změnilo po početí Atanvarnë - její dcerky. Poté se začala věnovat magii. Poměrně krátkou dobu (jen necelých dvacet let) po zmizení Syi a smrti Altÿriela nechala své steskem poznamenané srdce dobýt jiným elfem, který se také brzy stal jejím novým chotěm a otcem druhé dcery, kterou odnosila ve svém lůně.
Miko osobně netuší jak se k ní po všech těch letech chovat a sice je ráda, že její matka nalezla v životě štěstí a útěchu po smrti manžela a ztráty starší dcery, ale trochu jí křivdí za to, že se rozhodla neodolat nové lásce, které (jak sama její matka říká) sice vzdorovala, ale podlehla lichotkám a postupně ji vybudovali (Miko by nejraději utrousila na její účet, že jejich budování netrvalo dlouho, když má šestačtyřicetiletou sestru, byť nevlastní)
  • Altÿriel Reloen - Otec Miko, která je zároveň Atanvarnou, byl nemilosrdně zabit ve válce s Galbatorixem, kde padlo mnoho jeho odpůrců a bojovníků sličného lidu. On sám býval pohledný - snad nadprůměrně i mezi svými - a černé, hedvábné lokny mu padaly až do půli pasu. Oči zdědila ve velké míře právě po něm. Míval vševědoucí, zadumaný a laskavý pohled očí modrých jako nebe...jako nejčistší azurová modř, jakou měla moře, oceány...a ano...nebe. Byla výraznější a sytější než nebeská a to ji působilo velice nezvyklou, ale překrásnou. Altÿriel ji dostal v příměsi krve prvních elfů a samotný jeho věk spadl do propadliště času - no mezi lidmi. U elfů byl poměrně ještě čilý muž v nejlepších letech. Však co je tisíc, že ano? 
Altÿriel - nebo též Erwin, jak znělo jeho druhé jméno - byl od mládí nadaný šermíř a ctižádostivý učenec. Ostatně oba dva její rodiče lpěli na vzdělání. Tak se co by mladý elf dostal zpočátku jen na post vojáka v pohraniční hlídce (ne zde nepotkal svou ženu, bylo mu teprve dvěstěpadesát, to ještě Taürme ani nežila proboha), kde se osvědčil a brzy (na elfské poměry) se stal velitelem hlídky a ještě o něco později pak členem královské gardy, kde měl mimo jiné významné postavení. Teprve tehdy jednou na cvičišti uviděl ženu tak nádhernou, že si myslel, že prostě umřel. Měla ladné pohyby a luk napínala, jakoby znala každý jeho ohyb, zářez, každý milimetr a skrytou funkci - a snad také znala. Neváhal ani na vteřinu a - vzdor šermířské poučce - upustil uchvácen meč na zem a vyrazil k ní. Byla vřelá a on se do ní na první pohled zamioval a Linnëa v podobě Menoy ví, že ona taktéž. A že to byla velká láska… Brzy spolu začali sdílet téměř každý okamžik života, lože a posléze i bydlení, až dokud je neoddal tehdy ještě živý manžel královny Islanzadí. 
  • Otčím Elanor Númenessë - Jedná se o plavovlasého elfa, který (dle Miko) nahradil jejího otce v postu manžela a milence. A vlastně také otce Taürmenina dítěte - malé Lauré, která se narodila roku 3 222. Elanor je inteligentní a bystrý muž, což se vlastně od člena elfské rady očekává. Je jeden z mála radistů, který je a vždy byl věrný rodu De Ëame, takže po rozdělení lesů odešel za králem Arnilianem (nutno přiznat, že vlastně nemusel, když si král vzal Ellesméru). Je poměrně sečtělý a života znalý muž, který dříve byl členem královniných dvanácti kouzelníku, a tak byl pod vedením tehdy kouzelníka a později krále a manžela princezny Aryi de Ëame. Narodil se někde na okraji lesů, někdy v letech 2 580 a již jako malý měl nadání na magii a hlavně se tehdy zaměřoval na vyzpívávání, které se později ukázalo okouzlující při svádění elfských děvčat, nýbrž nepraktické k životu, a tak se začal učit a přecházel od jednoho mistra k druhému, až byl jedním z nejlepších kouzelníků dvanáctky, kam se dostal. Nakonec se ukázal být vyvolen pro vyšší účely a po korunovaci princezny Aryi a kouzelníka Blödhgarma byl odměněn jako jeden z nejvěrnějších kouzelníků a dosazen na post rádce, což ho učinilo sice poměrně mocným, ale v oblasti politiky naprosto nevzdělaným, a tak začaly noci plné studií. Nakonec i zde byl velice dobře orientován a několik let se aktivně podílel na rádcovství vládcům. A přibližně v době hledání jisté Atanvarnë se potkal s Taürme Reloen, vdovou po Altÿrielovi a matkou ztraceného dítěte (které bylo pravděpodobně mrtvé, protože jaká je pravděpodobnost přežít pád do rozbouřené řeky). On sám se podílel na pátrání po její dceři, což je sblížilo na úroveň opatrného přátelství z její strany a šílenství z lásky z jeho strany. Začal se jí dvořit a i přes její zdvořilé odmítání se nevzdal a nakonec ji získal a dokázal ji oplodnit - i přes pověstnou malou elfskou plodnost. A tak vedle tmavovlasé a tmavooké krásky stanul její opak. Světlovlasý elf s velmi světle modrýma očima, které se až tak moc nepodobají ani tmavým Taürmeniným a ani výrazným Altÿrielovým.
  • Nevlastní sestra Lauré Dëarlin Númenessë - Jak již bylo řečeno, tak toto převelice nadprůměrně půvabné děvčátko se narodilo roku 3 222, tedy v době, kdy Miko žila mezi lidmi u Assaliana a podstupovala výcvik - což Miko považuje za nepatřičné, ale vlastně vcelku...milé? Snad ji jen obměkčilo to, že matka musela velice trpět a nediví se jí (nahlas to však zapírá i sama sobě). Lauré je doopravdy typické elfské dítě. Krásnější než elf s velice magickou podstatou, kterou však neovládá - což je taky typické. Větší předpoklady má ale k luku, který ji podstatně dost baví a je dost dobrá - na to, že cvičí jen pár let na cvičišti. Podobu má na otce, ale jemné rysy zdědila po matce, kterou mají s Miko společnou. Lin rychle přijala fakt, že má sestru a teď to slovo “sestra” zmiňuje tak často, jak jen to je možné. Projevuje Syi náklonnost, kterou jí v tak obsáhle míře není starší elfka schopna zatím opětovat, ale určitou sourozeneckou lásku nezapře, ačkoliv je to pro ni vše nové a nesvede si přivyknout na to, že nyní je vzorem té malé, co by její starší ségra. Díky Lauřině sdílnosti tedy východní polovina - přinejlepším jen ona - ví, že má starší sestru, která byla dlouho ztracená a (podle Lin) je “naprosto boží” a taky šermířka. Úžasná pověst, no ne? Na to, že Dëarlin sahá Syi někde po prsa a vypadá na dvanáct, tak je velice odzborjující i pro tuto nadanou šermířku.
Miko Mahtar
  • Rosa - Byla to první lidská bytost, která jí věřila a neproklínala ji. Díky ní dostala své nové jméno - Miko - a naučila se lépe mluvit lidskou řečí. Ode dne, kdy ji Assalian odnesl Miko uvažovala, co se stalo, jestli žije. Popravdě Rosa si prožila poměrně zajímavý život, protože král zakročil proti otrokářům a zrovna Tristanovu kavalkádu nachytali při prodeji a dali otrokům svobodu. Rosa se uplatnila nejprve v kuchyni, později u koní, kde si našla pacholka, se kterým se vzali a měla několik dětí. V době, kdy se s Miko poznaly měla lidská dívka 9 let a elfka 60. Když bylo Miko 97, tak tato dívka pokojně odešla na onen svět a jednu z posledních myšlenek věnovala své elfské kamarádce z otrocké kavalkády. Jako dívka také mívala Dlouhé hnědé vlasy a mechově zelené oči, což se nezměnilo ani poté, co nabyla svůdných ženských křivek.
  • Assalian - Byl napůl Surďan a napůl člen Kočovných kmenů. Narodil se ve Vardenském tábořišti ve Farthen Dur, kde se právě jeho otec, který pocházel ze Surdy zapletl s Kočovnou ženou. Z tohoto svazku se zrodil Assalian. Bylo mu teprve nějakých 15 let, když měl jít poprvé do bitvy. Byl v nejzadnější linii, do které na konci vpadli otrokáři, aby posbírali ptáčky, kteří se vzdali nepříteli. V té době uměl komunikovat skvěle Centrálním dialektem, jímž se mluvilo mezi Vardeny a trpaslíky, jazykem Kočovných kmenů, protože matka je nikdy neopustila a díky tomu, že v té době zde pobývali elfové, tak se s jedním spřátelil a naučil se obstojně komunikovat Starověkým jazykem - samozřejmě to vše praktikoval od dětství a posléze i s Miko. Otrokářům se zalíbil jako mladý bojovníček a vzali ho s sebou. Někteří však takové štěstí neměli. Byl odvezen do Kuasty, kde si jej koupil jistý chlapec, který si říkal Viktorius - tedy jeho otec mu jej koupil, protože jemu bylo teprve 13. Byl poměrně bohatý, díky svému otci, který byl obchodníkem a majitelem arény, a tak se začal o arénu ve které bojovali gladiátoři - přestože v Alagaesii jich příliš nebylo - starat spolu s ním. Časem mu Viktorius nabídl, že bude svobodným mužem, který si smí koupit dům a zařídit rodinu, ale bude mít doživotní smlouvu v aréně, kde také prodělá výcvik s mistrem meče, který učil i jeho. Assalian přijal. Tehdy, když měl 20 let, tak spatřil na tržišti, jak otrokáři prodávají děti a mezi nimi elfku - Miko.  Nahlásil to ve vyšších místech, že spatřil otrokáře a sám elfku zachránil. Ale protože moc netušil co s ní, tak ji vycvičil jako Gladiátorku a naučil ji obhospodařovat obydlí a obšťastňovat muže. Vlastně ji miloval. Miko byla jeho svěřenkyní od svých 60 let do jejích 100.  On v té době měl 60 let, což je na člověka pozoruhodně dlouhý život, obzvláště, když bojuje v aréně, kde ho ale nakonec v tomto věku zabil někdo, kdo byl lepší než on sám. Naštěstí nikdy nemuseli bojovat spolu s jeho svěřenkou. Mimo to byl Assalian v mládí pohledný muž. Měl špinavé blond vlasy, průzračně modré oči,  veselý úsměv, vždy si udržoval na tváři plnovous od doby, kdy mu začaly růst vousy, málokdy vráštil husté obočí a měl hodně pěknou jižansky opálenou postavu, kterou si v aréně vydřel a vydřel i tu Mičinu. Povahově to byl dobrák, který měl s otroky soucit, ale i přesto byl přísný. Nikdy si nenašel partnerku, protože nechtěl, aby se na něj někdo fixoval, když mohl kdykoliv v aréně zemřít... I Miko byla pouze milenka a to i přes to, že ji miloval nadevše. Jak už shrnutí jeho života napovídá, tak byl jazykově nadaný a výborný bojovník s dvěmi meči, žel jeho umění neprezentoval nikde jinde, než při výcviku své chráněnky a při boji s jiným gladiátorem. Po jeho smrti se Miko uchýlila do obydlí Mistra arény - Viktoria.
  • Mistr Arény - Poznala jej ve svých 100 letech. Jmenoval se Viktorius, ale kdokoliv jej znal a měl jako ona smlouvu v aréně, mu neřekl a ani nesměl říci jinak, než mistře. Jeho otec byl obchodník a majitel arény, a tak získal po jeho smrti velké jmění - a arénu. Je o dva roky mladší než byl Assalian a čistokrevný seveřan, dá-li se to tak říct. Když poznal Miko, tak byl skeptický, ale záhy se stala jeho nejlepší a jedinou bojovnicí, protože zbytek byli muži. Mnohdy se našli tací, kteří sázeli proti ní a občas je i on sám k tomu přesvědčoval, aby získal peníze. Brzy i jemu uhranula. Vlastně ji měl u sebe doma, takže mu stačilo nadiktovat si podmínky, které ona po čase přijala. Začal jí důvěřovat natolik, že jí svěřil i chod domácnosti, protože jeho samotného to nebavilo, když měl zaměstnávat a zaúkolovat své služebné. Miloval boj a mnoha soubojů se i on sám zúčastnil, což mu zajistilo mnoho jizev na hrudi a břiše. Nejednou mu je Miko nebo jiná služebná zašívali. Netrvalo dlouho a po jednom slavení jejich vítězství spolu s elfkou skončili v posteli, až se z toho stal jejich zvyk. On si ji bral, když měl chuť a ona měla přístup ke koním, které si vychovala s Assalianem, mohla s ním cestovat, kupoval jí oblečení, zbraně, když potřebovala nové nebo je vyspravit, cvičil ji, až ji dovedl k mistrovské úrovni, hlavně ji však živil a nechával volnost, jako málokomu, kdo se mu upsal. Vzhledově byste typli, že je to tvrdý muž, a taky že je. Do společnosti vždy chodí upraven a málokdy na sebe oblékne něco světlého. Zastává hlavně tmavé oblečení, které mu zvýrazní bledou kůži. Když byl mladý, tak míval tmavě čokoládové vlasy a indigové oči. Říct si však jaký byl a je není snadné. Vytrvalý, bystrý, přísný, tvrdý, důsledný a potrpí si na dochvilnost, ale naopak je oddaný. Dokud sdílel lože s Miko, tak si jinou nenašel a teď na stará kolena se teprve oženil a zplodil potomka - ačkoliv to Miko nemůže vědět, když je pryč - a chvíli na to zemřel. Mimo to byl vždycky skvostný vypravěč a bavič a podobně jako Miko i výborný šermíř a obstojný lukostřelec. - Měl mimořádně dlouhý život na člověka (83 let) a Miko osobně si myslí, že musel mít v rodině alespoň jednoho elfa, což by se projevilo tímto způsobem.
Přátelé
  • Fin Briedis - cestovatel, spisovatel, učitel, měli spolu menší románek, který však nikterak nepokračoval.
  • Mëlediva /Ël/ - učitelka zpěvu a hry na harfu
  • Alassäon - elf, který Miko naučil zacházet s lukem lépe, než Lin, nalezl jí práci a doučil ji to málo, co ještě o šermu netušila, aby byla stejně dobrá, ne-li lepší než on. Také byl za ty tři roky alespoň šestkrát více než kamarád, ale hovoříme tady vždy jen o jedné noci.
Známí
  • Dirk a Kairönn - Jezdec u kterého přenocovala, když byla první noc v Ellesméře. Jeho draka tak úplně neviděla, ale byl jí představen.
  • Narren Sne Frystinderr - Tomuto děvčeti ošetřila kotník a přiměla ji, aby si cestu zpět vystopovala, když je lovkyně z hor, za což dívka poděkovala a odešla.
  • Magnus Darren Eruner, Darius Inys Eruner a Eleanora Melory Eruner - chlapci a dívka, které učí umění šermu,ale jen druhý ze zmíněných ho opravdu uznává a miluje. Ten první její snahu o uschopnění k boji rázně bojkotuje.
 
 
Majetek 
- většina zmíněna ve vzhledu
Co si přinesla od lidí/Je inspirováno lidským stylem:
  • Meče s “postrojem”, díky kterému jsou na zádech překřížené
  • Nůž
  • Přívěšek od otce
  • Přívěšek od Assaliana
  • Měšec s penězi
  • Tlumok
  • Čutora na vodu
  • Oblečení z lamárae, ale v lidském střihu + vysoké jezdecké holínky
  • Šaty
  • Kniha elfských básní
  • Koně: Černý = Arkas, hnědý = Zuluc
Elfský:
  • Domek, který sdílí spolu s rodinou (v Sílthrimu)
  • Oblečení
  • Obuv
  • Opasek s pochvami (který příliš nevyužívá, ale dostala ho)
 
Další postavy (tato je hlavní, v pořadí 5)

† Atanvarnë Merenwen Lossëhelin

2. Nixie Nyx Thasem

         ⤷ (NPC) Hans Fielne 

† Ikarm De Faune Lwilien  

†  Aronel Eruner  

6. Eleanora Melory Eruner

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělá
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   X

 

- Autor webu: Správce říše - Autor skinu: Správce říše