TOPlist

Nixie (druid)

Začátečník 3926 Mistr

Napsal: Nixie | Kategorie: Lidé - Žena
Dne: 25.01.2015 14:26:14 FB



Nixie Nyx Thasem

(když používá magii)
(vlčí podoba)
- Charakterizační informace -

Jméno:

Když se narodila, tak se jmenovala Nixie Nyx Fielne, ale po svatbě s Arkeonem převzala jeho příjmení Thasem. Díky daru magie, jenž jí věnoval Hvozd jí přezdívali Nositelka, ale přezdívka odvozená od pravého zvířete - Vlčice - se uchytila více.
Věk:

 Narodila se v Duhovci o úplňku roku 3 247, ačkoliv se měla narodit až o dva měsíce později, jde tedy o předčasné narození.
Rasa:

Druid

Pohlaví:

 Dívka
Náboženství: 

Je plně oddána Hvozdu, jinak pak věří, že existuje osud.
Element: 

Jako první ovládla oheň a tři roky nazpět vodu. Nejnověji si osvojila také cit pro vzduch. 

Patron: 

Vlk v barvě ohně

Jazyky:

 Hovoří svým mateřským jazykem, Starověkým a centrálním lidským dialektem, a také se naučila několik frází z jazyka urgalů.

Motto:

 „Kdo si hraje s ohněm spálí se. Kdo si hraje se mnou lituje, že si nehrál s ohněm.” 

 

 

- Podrobnosti o osobnosti -
Vzhled:

Jak už to tak bývá, tak stejně jako se mění osobnost člověka, mění se i jeho styly. A ten Nixiin se vskutku změnil impozantně - hlavně poté, co si uvědomila, že opět začala stárnout.

Dříve byste o ní řekli, že není přespříliš zajímavý člověk, jenže teď, když se přiblížila k ovládnutí Stezky by nejeden přehodnotil svůj názor, protože nyní ji obklopuje aura energie, při které má každá magií nadaná bytost dojem, že díky tomu by stačila jedna jediná jiskra a praskající moc, kterou s sebou tu a tam energie přinese jako příliv, vzplane a vybouchne. 

Tato mladá žena má něco do sebe a možná zprvu nebudete chápat proč působí jako mocná energetická bomba, při které se jen těžko dá myslet negativně, když nevypadá až tak neobyčejně. Ne na první pohled. Pokud používá magii, tak její oči se změní v zářivou směs medovo-jantarové barvy, která jakoby svítila do tmy, což může být pouhý efekt z toho, že jinak jsou její oči oproti těmto až mdlé. Na levé straně tváře a na čele se jí také objeví tajemné runy, které jsou jako tetování. Tak samo se s vodou a vzduchem objevila další dvě. Díky vodě se nyní při každém kouzlení s elementy její pravá ruka pokryje poměrně jednoduchými vzorci od bicepsu až k zápěstí, zatímco od ovládnutí vzduchu se její levačka pokryje skoro totožným tetováním od předloktí k zápěstí (viz. obrázek), čímž celkový výjev způsobí, že nemůže přírodní magii použít, aniž by o tom ostatní věděli.

Když ale nepoužívá magii, tak je její pleť z častého pobytu na slunci do zlatava opálená a čistá jako pokožka novorozeněte. Tedy toto není zcela přesné, protože mimo drobné jizvičky má i jednu nepřehlédnutelnou a tou je tenká, bílá jizva, která se táhne přes dvě třetiny pravého předloktí - vzpomínka na únik ze zajetí Galbatorixem. Vlasy si nechala dorůst těsně pod lopatky a o něco ztmavly i přes její snahu je “vybílit” na slunci. Co se ovšem nezměnilo jsou konečky vlasů, které po jednom pohrávaní si s magií nabraly sytý oranžový odstín a ten už z nich nezmizel, ani když je odstřihla. Při dalším použití magie se prostě znovu samovolně objevily, což ji navedlo k tomu, aby si je nabarvila, čímž jsou skryté. Občas když si je však obarvit zapomene, tak dotvářejí spolu s tetováními a medovo-jantarovýma očima, které se objevují s použitím přirodní magie opravdu velkolepou podívanou. Její oči, jak jsem zmínila, jsou oproti těm “magickým” mdlé, ale když se jí podíváte do jejích přirozených šedomodrých, tak i v nich spatříte rozbouřenou energii jako u moře za bouřky. Možná díky tomu nabydete dojmu, že se nesvede ovládat, ale opak je pravdou ve většině případech. 

Nixie je taktéž stále drobné postavy dosahující přibližně 160cm, ale i tak má sebevědomý, hrdý postoj, který je naprosto uvolněný, jakoby věděla, že má vše pod kontrolou. Většinou je její postoj pevný i přes vyčerpání, ale někdy působí jako zpráskaný pes - pardon vlk.

Od očí zvýrazněných tmavými řasami i obočím (na to že je to blondýnka je to shoda náhod) přejděme přes rovný nos stočený na konci do mírného pršáčku k plným, měkkým rtům zkroucených do poloúsměvu, jejichž odstín je jen o něco tmavší a červenější, než okolní kůže. Spodní ret je o něco plnější, ale taky suchem popraskanější, čemuž nepomáhá ani to, že si rty kouše. Její postava ze všeho nejvíce připomíná  přesýpací hodiny, jelikož boky i ňadra se jí se stárnutím a dvěmi porody o něco zvětšily. Jinak je ale štíhlé a lehce nasvalené stavby a pohybuje se ladným a možná i znepokojivě tichým krokem, který při bosé chůzi ještě tlumí našlapováním na špičky, což v jejím podání připomíná tak trochu nelítostného dravce, kterým koneckonců je. 

 

Nixiin styl oblékání se taktéž za roky života měnil až k nepoznání. Dříve se odívala podobně, jako většina druidů. Na jaře nosila lněné brčálově zbarvené tričko sahající jen kousek pod prsa, kde se těsně obepínalo, nedávajíc tak prostor k fantazii a dlouhé hnědé obepínající kalhoty. Nohy obvykle zůstávaly bosé a jen v zimě si na ně obula boty ze zvířecí kůže. V létě se její oděv zaměnil za lehké, neprůsvitné šátky v zelených barvách tvořících nějaký skryt pro jinak nahé tělo. Podzimu zase patřil pestrý oděv podobný jarnímu, jen byl volný a halil tělo lépe. Také byl velmi barevný, poset skvrnkami žluté, rudé, hnědé, tmavě zelené a ohnivě oranžové barvy, což dovolilo Nixie dokonale splynout s okolím, když se pohybovala po stromech. Nebo i po zemi pokryté opadaným listím. A konečně v zimě se její tělo zahalilo do bílých a hnědých kožešin, tvořících kabátek a kalhoty. Také si dříve podle ročních obdobích upravovala vlasy. Na jaře si do nich vkládala větvičky a první jarní kvítí, v létě si na hlavu nasazovala věnce z pestrobarevných květů a nebo si je přímo zaplétala do vlasů, v podzimních měsících zase její vlasy zdobily pestrobarevné lístky javoru, buku a jiných stromů a v zimě bylo mnoho pramenů obarvených popelem, aby tak lépe s okolím splynula. Nicméně v žádném ročním období si neodpustila peří dravých ptáků a dřevěné korálky umně zapletené do jednotlivých pramenů. Vypadala opravdu jak divoška, podobně jako pár dalších jedinců jejího malého kmenu. Ale nejkrásnější byla ve dnech svátků. Vždy na sobě měla hnědé tílko halící její tělo jen po bříško a dlouhou stejnobarevnou sukni po kotníky, které jí zdobily dřevěné náramky s rolničkami a jeden kožený obepínal její paži - ten však byl bez rolničky. Její tvář byla vždy potetovaná přírodními barvami, stejně jako paže, jen na svátek Ohnivce jediné tetování byly na její tváři.

Pak když se pohybovala mezi lidmi se přizpůsobila jim. Ve vlasech nic neměla a na sobě mívala hlavně oblečení, které připomínalo jezdecký oděv. I ten už ale ztratil z větší části uplatnění, protože se zaměřila spíše na obepínavé tuniky v nejrůznějších barvách, kterými si mohla látku upravit. Nohy jsou navléknuté do černých kamašů a na nohou mimo jezdecké boty nazouvá i kožené polobotky a v zimě ovčím kožichem změkčené kozačky sahající skoro pod kolena. 

 

Co se dalších úprav jejího vzhledu týče, tak vlasy jí na skráních zatěžují podlouhlé, bledě modré korálky, co jsou jednoduchým kouzlem zajištěné, aby nesklouzly, ale přesto se někdy větru povede si s nimi pohrávat a to poté lituje, že je má, když ji šlehne dřevo přes kořen nosu a podobně. Zbytek vylsů mívá buď rozpuštěný nebo sepnutý do vysokého ohonu, jehož (obvykle) nabarvené konečky ji švihají přes krk. Na krku jí vysí na koženém řemínku jeden jediný dřevěný korálek z těch, které jí kdysi věnovala matka - ty se roztrhly. Tento poslední korálek taktéž nabarvila na bledě modrou. Na prsteníčku levé ruky poté má  velice jednoduchý stříbrný prstýnek. Vlastně je to jen takový kroužek bez ozdob, pokud by nepočítala, že už je notně poškrábaný, jak ho nikdy nesundává. Jediným štěstím je, že její drápy na vlčích tlapách jsou stejně tlusté jako její prsty, a tak nehrozí, že by sklouznul. Naopak díky podivné magii během přeměny ostatní věci na ní zmizí a znovu se objeví při proměně zpět. Tu a tam si na hlavu nasadí dřevěnou korunku, kterou jí věnoval Dračí hvozd.

 

Její proměna je za roky praxe rychlá a elegantní. A občas aniž by jste si to uvědomili před vámi v mžiku stane huňatý vlk. Ve chvíli kdy se její duše ve zvířecí podobě oddělí vypadá stejně, až na nehmotný vzhled a podivné jiskry, které přejíždějí po celé délce kožichu. Když se promění (ne do energetické podoby, ale opravdu), tak je štíhlá a ne větší než do pasu své lidské podoby. Tento vlk nebo spíše vlčice se pyšní neobvykle oranžovou srstí, která se s dopadem světla zdravě leskne. Vlčí oči jsou nezvyklého mandlového tvaru a jejich barva je barvou medu a jantaru. Panenka je jinak typicky kulatá. V očích se jí leskne nespoutaný svobodný duch a celý její postoj odráží dravou šelmu, schopnou se prát nebo se drze ochomýtat okolo, nutíc nepřítele zchromle čekat na její ortel. Tuto podobu si patřičně užívá. Ostré tesáky v tlamě se jen blýskají, když je cení s nakrčeným podlouhlým čenichem a z hrdla se ozývá vrčení a na silných nohách - dokazujících že vlčice je zvyklá běhat i dlouhé trasy - se lesknou dlouhé, silné a nepochybně ostré černé drápy. Celkově její smysly se zlepší. Vlčí uši opatřené jemným chmýřím citlivým na dotek a jakékoliv vibrace zachytí i ty nejjemnější zvuky do vzdálenosti sta, až dvouseti metrů, vlhký čenich zachytí tolik barvitých pachů, že je mnohdy těžké vybrat si který následovat, ale také umí sledovat jen jeden určitý, za kterým pak jde. Čenich jí také zmapuje cestu způsobem, že téměř v mysli vidí přesnou pěšinku, kudy objekt zájmu šel. Nebo kudy se k němu dostane. Její zrak je už o něco slabší stránkou, ve dne vidí sice výborně v jasných barvách, ale v noci nevidí do takové dálky a hodně se spoléhá na čich, sluch a šestý smysl, který jí prozradí překážku v cestě. Hmatem toho zas tolik nerozezná, přesto že bříška tlapek jsou na dotek citlivá, tak nejsou mnohdy to co vnímá, když se žene po terénu. Vnímá spíše vítr tančící v dlouhé srsti něžně ji čechrajíc. A její poslední smysl. Chuť. Na jazyku se jí při každém jídle rozplývá tolik chutí, že je nedovede ani popsat. Je zážitek jíst ve své zvířecí podobě, protože tolik chutí, pachů a vjemů nemá jako člověk šanci pochytit. Tu a tam však využije částečnou proměnu, při které se lidské tělo zkombinuje s vlčím a vznikne tak podivný vlčí člověk - lidově přezdívaný vlkodlak. Nix chápe, že pro některé jedince není příjemné a ani přirozené, když vidí proměnu její hlavy nebo nohou ve vlčí, a tak to obvykle dělá v ústraní.

 


Povaha: 

Štít a šavle - Především co byste měli o Nix vědět je to, že je velice dobrá herečka, se kterou však není dobrou volbou si zahrávat, pokud nechcete, aby jí bouchly saze. A bouchnout by mohla taky velice snadno - a bohužel pro vás ne jen metaforicky. Přetvářka a otlačování emocí byla vždy její silnou stránkou, ale elementy - konkrétně oheň - často její situaci kontrolují a myslí očividně trochu jinak, což má za příčinu to, že často kontruje ty “nepohodlné”. Naštěstí si svede určit jakou mírou a jakým elementem. Okolo ní se povětšinou rozprostírá aura praskající, mladistvé energie, která donutí téměř každého na ní ulpět pohledem. Její krok je sebevědomý a postoj hrdý a vyrovnaný, jakoby věděla, že okolí má pod palcem. Možná to ale neví a ovládá se jen příliš dobře. Co se týče jejího atraktivního vzezření, tak ne každému se líbí, ale určité charisma má. Mnohdy se chová zdvořila a přemýšlivě, ale vyjímkou není ani spontánní, rozjívené chování, zdánlivě bez cíle. Ale ona přemýšlí, což lze téměř jako každou emoci spatřit v jejích očích. 

 

Za vlčím úsměvem - Co se za ta léta nezměnilo je Nixiina zvědavost a častokrát i nepatřičnost, protože se mnouhdy neuhlídá a na odiv se vystaví její pohrdání autoritami, kterým nepodléhá. Sebevědomím doopravdy oplývá snad až nadmíru, jakoby si neuvědomovala, že stále jsou silnější a mocnější jedinci, než je ona. S částečnou úspěšností bodovala v potlačení své drzé nátury a prořízlé pusy a naučila se podávat svá upřímná slova vyspělejším a okázalejším způsobem - dokud nebouchnou saze. Neustále přitahuje zajímavé existence a problémy, ale už se k nim všem staví zodpovědněji a s větším pudem sebezáchovy než dříve. Každý totiž jednou dospěje, ať už se brání nebo ne. Naučila se brát větší ohled na ostatní, ale pokud je odhodlaná něco udělat, tak jim to není k ničemu, protože za svým si vždycky šla, jde a půjde a to i kdyby to mělo znamenat ztrátu rodiny, což už se jednou stalo a doteď toho lituje, protože své rodiče už nikdy neuvidí a nikdy se neomluví za to, že byla tak hloupá. Mladá a hloupá. Nezkušená. Dokud se ale někoho nerozhodne opustit, tak její vlčí ochranitelské pudy a potřeba dominance převyšují její lidskost a ona se jimi dobrovolně řídí. Nerada dává na odiv bolest a své rány si líže v soukromí, ale když už někomu dovolí o sebe pečovat v takovém stavu, tak mu ukazuje svou naprostou důvěru v jeho bytost. Co nerada přiznává je její osobní mýlka amkdyž už nějakým - obvykle nepřímým způsobem - přizná vaši pravdu, tak o tom nebude chtí mluvit, bude se stydět a na ono téma ještě nějakou dobu bude popudlivá. Její optimistický přístup k mnoha věcem, i těm nepříliš růžovým, se mnohdy zdá být pro ostatní stresující a činí je agresivní, ale jí to pomáhá překonat bezmoc a depresi, takže si to jen málokdy nechá rozmluvit. Je rychlá a obratná, ale často jedná impulzivně, takže se to více či méně často obrátí proti ní a poníží tak svou chytrost a ego. Skoro jakoby zapomínala myslet než jedná.

 

V jádru srdce z ohně -  Nixie je doopravdy tvrdohlavá jako správný beran a jen nerada uzná svou porážku, ale když je to opravdu nutné, tak je toho schopna - ačkoliv je jí to proti srsti. Někdy je její rozhodnutí obměnné - nedokáže se rozhodnout - a to vede k její občas rozporuplné osobnosti. Celý život si vždy šla za svými cíly, přes překážky, přes zrady, ale nikdy ne přes mrtvoly a její bojovná duše trpěla, když o cíl přišla, zvlášť o cíl na dosah ruky. A také to je možná důvod proč nikdy nezůstávala na žádném místě dlouho - zvláště ve městě. Za tu dobu co putuje po Alagaësii si oblíbila cestování a téměř se stalo její součástí. Nicméně někde ve skrytu duše chtěla mít  místo, kam se bude moct vrátit až ji celý svět omrzí, až se bude chtít před ním ukrýt a tak si ho našla a tam vybudovala svůj vlastní, malý rodinný kruh, který se stal pevnými základy, na kterých stojí její život. Čas od času popustí z uzdy dítě a dovolí si chování se jako mládě - chybovat, hrát si a radovat se…Její trošku sobecká povaha se projevuje tak, že se docela nerada dělí o to co je její, což někdy působí z její strany jako nezájem vůči někomu, kdo se pouze zajímá. Vždy když se jí otevře nová cesta, překážka, příležitost, tak neváhá dlouho, aby ji prozkoumala. Vlastně vždycky byla až nezdravě zvědavá a do všeho se hrnula s neskrývanou vášní. Přesto se i ona něčeho bojí. Ano je odvážná, ale ne všechny strachy lze jen tak překonat nebo zapomenout. Jejím největším postrachem jsou stínové a v minimální míře i lidé a jejich až příliš prchlivé povahy a sny. Každopádně Nixie se také dá nazvat disciplinovanou a přespříliš učenlivou (občas má opravdu nos všude, aby to zvládla přesně krok za krokem). Její vůle je dost silná, aby vydržela různé podmanivé řeči, sliby, narážky nebo i nadávky. Psychicky je nezlomná a nezkrotná, i když silným mágům to tak možná nepřijde. Nixie také ráda komanduje, má jistou autoritu a jednoduše je prostě dominantní… i když si to vůbec neuvědomuje. Kromě toho Nixie také miluje umění a nezáleží zda jde o hudbu, zpěv, báseň, knihu, tanec nebo cokoliv jiného. Stejně tak neodsuzuje podle prvního dojmu. Kdyby ano tak by hanbou umřela nad tím jak odsoudila ostatní jen na základě vzhledu.
 

 

- Historie - 

Něco málo z historie - Dlouho před tím než se Nixie narodila, tak přišla do vesnice Miria. Bylo to hlavně z důvodu, že byla plodná podobně jako Dancek. A právě díky jejímu příchodu z hlavního města druidů potkal Dancko svou životní lásku. Bylo jejich povinností se vzít. A tak se také stalo. Dancko a Miria se dlouho snažili splodit dítě, ale pokaždé když otěhotněla, tak potratila. Obvykle to mělo co dočinění s jejím stresem, že dítě nedonosí, že se mu něco stane a také, že vesnici do které se teprve nedávno druidé vrátili zase někdo napadne. Mezitím se vyčerpávala tím, že se učila ovládat vzduch, svůj element, a dlouho v kuse meditovala. Což znamenalo, že dítě pod jejím srdcem nemělo šanci k dostatečnému přísunu potravin a tekutin. Podobně jako Miria, která v době těhotenství vždy trpěla nespavostí, nechuti k jídlu a pití. A trpělo tak nejen dítě, ale i ona. Pak když si však zvykla a věděla, že se dítěti ani vesnici nic nestane, podléhala už jen panické hrůze, že by mohla děťátku ublížit ona při špatném pádu třeba. Přestala se mučit učením, které bylo nějakou dobu její závislost a pokusila se znovu zplodit. Jakmile se potvrdilo že znovu čeká miminko, tak jí začaly bylinkářky dávat čaje obsahující uklidňující bylinky, bobule podporující spánek a hodně jídla. A doopravdy to pomohlo. Hodně radosti bylo, když po několikátém pokusu donosila a narodil se jí malý, čiperný synek, jenž dostal jméno Hans. Po tři roky vyrůstal jako jedináček, když znovu došlo k otěhotnění. Tentokrát, nebylo ničeho třeba. Miria se udržovala v dobrém psychickém stavu, hýbala se, jedla a pila a nezatěžovala se ničím negativním. Brala to tak trochu flegmaticky a to jí hodně pomohlo.

 

Věštba staré Gundrun (Ata)

Dítě malé bezbranné,

Jehož život v okamžik porodu téměř ustane,

Narodí se nečekaně,

Však reaguje mnohý vylekaně.

 

Matka dítě malém ztratí,

Avšak magie smrti plány zhatí,

Slabé bude silné náhle,

Udržovat tempo zvládne táhle.

 

Nikdo neví co se stane,

Dítě velkou mocí vzplane.

Ni jeden netušíc,

Kde je síly rub a kdež líc.

 

Hvozd jí však svěří úkol těžký,

stvořit první děti generace další,

kterých kletba se netne - budou každý rok starší,

to jest úděl dívky, Nositelky ohně ba duše vlčí.

 

Druhorozená - Bylo teplé dubnové odpoledne a Miriino těhotenství dosáhlo sedmého měsíce, kdy nastal poněkud kritický zlom. Dancko měl někam jet a Miriu popadl velký strach, že by se mu mohlo něco stát. Navíc Hans zase způsobil nějaký problém a jedna starší, která prošla Stezkou dala jeho matce poněkud kapky. Dokonce si řekly mezi sebou i to, že Hans je jakožto jediné dítě poněkud rozmazlený, tak jestli by nedělal druhému děťátku poněkud problémy. Předpokládaný datum narození byl den Ohnivce, ale díky Miriině stresu došlo v ten den k předčasnému porodu. 

 

„Ach Breto prosím zachraň ji!” vydechla vyčerpaně Miria z krví zborcené postele. Starší se nepatrně zamračila a potom pohlédla druhorodičce do očí. Nad jejím zoufalstvím její pohled zněžněl a přikývla. Zavřela oči a zaměřila se na proudy v dětském tělíčku. O chvíli později se jí od úst začal linout proud slov v mateřském jazyce, který usměrnil, podobně jako magie Starověkéhho jazyka, proud přírodní magie. Poměrně malá mozolnatá dlaň se rozzářila průzračným zeleným světlem přecházejícím do dětského hrudníku. Uběhla dlouhá doba, než světlo pohaslo. Obě dvě ženy se nadějně dívaly na dítě, které bylo celé promodralé. A pak se nadechlo a otevřelo obrovská šedomodrá očka. „Posílila jsem jí plíce, ale nevím jestli ne moc… Kdo ví, jak magie v tak mladém těle zareaguje…Víš že do mysli novorozeňat se nezasahuje...” Zašeptala Breta s upřeným pohledem plným slz na miminko v náručí, které se dívalo kdesi za ni. Na svého brášku. „Děkuji Breto, nikdy ti to nedokážu zcela oplatit.” Reagovala matka a natáhla pro svoje maličké novorozené dítě ruce. „Nixie Nyx… vítej maličká.”

 

Nikdo však nemohl tušit nakolik se zásah do její dětské mysli v budoucnosti projeví. 

 

Vyrůstání s Jelenem - Jak si všichni oddechli, že obavy ohledně Hanse byly plané… vůbec nebyl ke své sestře zlý, sobecký či snad žárlivý. Naopak. Byl velice štědrý, nápomocný, ochotný, milující a ochranitelský. Do své sestry se zamiloval přesně ve chvíli, kdy ji spatřil poprvé. Staral se o ni více než bylo zdrávo, přičemž ji sám tahal do většiny problémů. Škádlili se takovým tím bratrským způsobem, tedy prali se, hádali se, dělali si naschvály, sváděli na sebe, ale přesto na sebe nikdy nedali dopustit. A také se tahali ze všelijakých problémů tím, že je brali na sebe - když to bylo vážné nebo alespoň z části jejich vina. Kolikrát Hans dostal vynadáno místo Nixie a kolikrát ona místo něj…

 

„Hansi, kdo rozbil tu vázu?” Zvýšil hlas Dancko a přísně se na svého synka díval. Osmiletý Hans se nevině díval na tátu a zatím co odpovídal, tak si žužlal malíček. „To já ne, to Nixie!” Přesvědčivě pokýval hlavičkou a podíval se na holčičku, která seděla v kruhu střepů a oba dva je se zájmem pozorovala. „Hansi!” Vykřikl vyděšeně, když tam spatřil čtyřletou holčičku sedět a rozeběhl se k ní. „Jsi nezodpovědný! Nebudeš svou sestru hlídat!” Dodal nahlas a malý Hans se rozbrečel. „Vá - sa.” Vybleptala Nixie a natahovala ručičky tím směrem. „Vá - sa bum bác.” Dodala naprosto vážně a podívala se tátovi přímo do očí. Ten zatajil dech. Bylo v nich něco, co ho donutilo přehodnotit zda to byla vina Hanse…

 

Dětství - Nixie vyrůstala ničím neomezována. Nikdy nepocítila pouta, vždycky byla volná a jednala spontánně. Byl veliký úspěch, když poslechla. Často vybíhala do přírody bez jakéhokoliv oznámení a neukázala se od snídaně do večeře - mnohdy nebyla ani na té snídani. Fascinovali ji totiž vlci. A pro její nadšení poblíž vesnice, u úpatí hor jedna doopravdy byla. Nikdo nevěděl kdy ji objevila, ale bylo to tak. Někteří to dokonce přisuzovali vůli Hvozdu. Nikdo to nevěděl přesně. Vesničkou běžely fámy o tom, že v noci se lesem plíží vlčí přízrak, ale nevěřili, že by tak malé dítě bylo již schopno používat svou zvířecí patronku. Přesto bylo jisté, že den ode dne je jim blíže a blíže až ji téměř po roce mezi sebe zcela přijali. Od té doby s nimi běhávala po lese, jedla syrové maso, pila vlčím způsobem, tedy bez použití nádoby nebo dlaní, prostě s nosem ve vodě. Často si s nimi hrála stylem štěňat - tedy váleli se jeden přes druhého a kousali se doopravdy jako štěňata. V zimě, kdy se pak druidé uklidnili a k meditacím se stáhli na své místo moc se nestarajíc o své okolí, byla pro Nixie vždy dokonalá doba. Vyspat se do růžova a pak pá pá na dobu neurčitou. Vlci se o ní postarali a tak to nikdo moc neřešil. Ani to že vybíhala prakticky neoblečená do teplého. Časem zjistili, že ona netrpí na zimu. Vždycky za každého počasí měla teplou kůži a s úsměvem snášela chlad, jak se jí netknul - občas se zachvěla pod nečekaným poryvem chladného větru, ale nikdy jí zima nevadila. Zvláštní to přišlo všem kromě Hanse a Nixie. Občas se sourozenci,nebo jen Vlčice rozhodli zavařit druidům způsobem, že při lovu jim vyplašili kořist, házeli jim kamínky do oken, rušili noční klid, polívali je vodou, později jim nechával Hans - za Nixiiny asistence - zarůst pěšinku, nebo zahrádku. A nebo jim sem tam zapálili oblečení, bylinky nebo tak něco. 

 

Malé pětileté děvčátko sedělo u obrovské, chlupaté vlčice a tisklo se k ní spolu s dalšími vlčaty. Všichni trošku pospávali po delším běhu. A to se Nixie nelíbilo. Začala vydávat zvuky podobné kňučení a dorážet na staré vlky. Alfa vlk do ní nevrle strčil ohromnou tlapou a dítko spadlo do široké řeky se slabým proudem. Peřeje pro její štěstí byly o dost výše po řece a tady už byl klidný tok. Vykvikla nadšením a začala plácat ručičkami o hladinu. U toho se smála a občas to protla rozpustilým škytnutím. Ostatní vlci po ní začali zvedat zaujatě hlavy a štěňata, která se probrala se k ní živě vrhla a než skočila, tak se sklonila a jazyky nabírala vodu do suchých krků. Nixie to po zaujatém pozorování zopakovala a potom se vrhla z vody ven a nechala se štěňaty jemně kousat do kotníků a zápěstí, zatím co s nimi hravě po čtyřech pobíhala a jemně jim to oplácela.

 

Vybrána Hvozdem - Přesto jednu zimu byla krize. Díky sourozencům nestihli nasušit dost zásob na zimu a posbírat dřevo - šestiletá Nixie jim ho namáčela nanosenou vodou, a nebo ho nosili s Jelenem do přírody. A tak nebyl ani oheň - nedávno je opustila starší,jenž prošla Stezkou -, ani dostatek jídla. Přesto to nikdo neházel na děti. Proto Nixie roznášela příděly jídla po domcích. Skončila u táboráku, který zapadl sněhem. Dál nemohla. Nešlo to, ne že by nechtěla. Byl to prve jen drobný tlak, co na spáncích cítila. Pak náhle upustila koš s masem a spadla na obě kolena pevně si tisknouc hlavu v dlaních, jak se bolestí téměř svíjela po zemi. A pak to náhle přestalo. Její ruce jakoby ochably překvapením, které se zračilo i v jejích očích. Sníh kolem ní roztál. Druidé, kterým šestý smysl napověděl, že se něco děje vyšli ven a pozorovali to s neskrývaným překvapením. Dívku náhle obehnala ohnivá zeď a vypadalo to skoro jakoby se otáčela kolem své osy a zvedala se pomalu ze země. A Nixie s ní. Nikdo nevěděl co přesně se mezitím stalo. Byly to jen dohady, zda se oheň vsákl do ní, nebo jen zmizel, ale jisté bylo, že v další chvíli na roztopeném, žárem spáleném plácu stála dívka, nyní nahá a jakoby na sebe rozetřela popel. Jediné co na ní bylo opravdu zvláštní, byly v zacházejícím slunci slabě zářící runy na levé tváři. V náhle oranžových nazlátlých očích se jí nebezpečně zablesklo, když se v další chvíli podívala do své dlaně, ve které vzplanula ohnivá kulička rotující kolem své osy. A v další ji odhodila do táborového ohně. Sníh roztál, vzduch explodoval okamžik předtím než implodoval a Nixiin pohled byl více než překvapený. No pak před překvapenými pohledy druidů bylo vidět jak zbledla, klesla na kolena. Její oči byly překvapené, ustrašené a zastřené, když se náhle protočily a Nixie se s konečnou platností sesunula na bok. Jako první se k ní rozeběhl Hans, který sejmul plášť z kožichu nějakého huňatého zvířete, pevně ji do něj zabalil a snažil se dívku vzkřísit. A pak se vzpamatovali i ostatní. Jisté však bylo, že je to dar od Hvozdu. Že Nixie nepotřebuje k použití elementu jeho přítomnost (taky všechny napadlo, že Hvozd jen rozšířil sílu elementu, který by časem získala - pravda její moci podle Mirie byla způsobena Bretiným zásahem do její mysli, když byla maličká, přestože její moc však byla už v tu dobu rovna dospělci a rostla s jejím věkem, tak samovolně ze strachu dokázala vždy používat jen množství rovné normálním druidům - což Nixie nikdy nezjistila.)… že oheň sám koluje v její krvi. Že Hvozd si Nixie vybral jako Nositelku ohně. Aby zachránila jeho děti od smrti. A vyplnila věštbu, kterou všichni, kromě mladého děvčete znali.

 

Nixiina vzpomínka 

Zrovna jsem se blížila k dalšímu dřevěnému domku, když mi nohy odmítly pohyb. Zarazily se a já ucítila tupou bolest. Trvalo několik málo okamžiků, aby se mi rozlila po celé hlavě a těle. Spánky mi neuvěřitelně tepaly a bolest intenzivně sílila a spalovala mě zevnitř. Měla jsem pocit, jako kdybych se dotkla ohně, ale ne tak úplně. Spíš jako kdybych ho vypila. Bylo možné vypít oheň? Upustila jsem koš s jídlem, abych si mohla obě dvě pěsti silně přitisknout k hlavě, kde mi nepříjemně hučelo a klesla jsem s další vlnou bolesti na zem. Okolo mě jsem zaslechla tlumeně výkřiky. Koho? A pak to najednou přestalo. Vyčerpaně jsem přitiskla bez svého vědomí bradu k hrudi a ruce mi ochable spadly k tělu. Překvapeně jsem se podívala kolem sebe. Země byla spálená a po sněhu nebylo ani vidu. A pak jsem vykřikla. Kolem mě náhle zničehonic vyrostla snad dvoumetrová zeď. Snažila jsem se sledovat jeden plamen, ale nějak to nešlo, vypadalo to, jako kdyby mě obíhaly kolem dokola. Ta zeď se nečekaně odlepila od země a stoupala a mě po chvíli došlo, že já s ní. Začala jsem se zmateně rozhlížet a nezmohla jsem se než na uchvácené vydechnutí. Zavřela jsem oči. Pak jsem ucítila znovu tu příšernou bolest. Tentokrát ale přišla zvenčí. Pak se smrskla, až zbyla jen u srdce v podobě tupého tepání, které odeznívalo. A v tu chvíli kdy pominula bolest, tak pominul i můj němý výkřik. Zavřela jsem ústa a s překvapením jsem ucítila, že potřebuju dostat energií pryč. Ze sebe ven. Ven! Pak jsem cítila, jak přicházím o sílu. Překvapeně jsem se podívala do své dlaně, ve které rostla ohnivá kulička. Kde se tam vzala? Napadlo mě, že bych měla být vyděšená, ale já… cítila jsem jen souznění. Oheň mi v dlani energicky praskal a rotoval. Vůbec nepálí, došlo mi. Přesto jsem věděla, že kohokoliv jiného by spálil. Podívala jsem se na oheň a rukou mrštila pryč od sebe. Kulička se sice od mé dlaně v ten moment odpoutala, ale i tak jsem vnímala… ne já cítila její dráhu i to, že kdybych měla sílu, tak bych ji zastavila. Nevěděla jsem jak jsem na to přišla, ale něco uvnitř mě mi to napovídalo. Budou se mě teď všichni bát? Napadlo mě, když se kulička roztříštila o hromadu dřeva a téměř mě tlakovou vlnou smetla. Vyděšeně a překvapeně jsem sledovala zda se někomu něco nestalo, ale se zastřeným pohledem jsem toho moc neviděla. Potom jsem ucítila, že energie, kterou jsem vnímala z kuličky, už mě neudrží. Byla pryč. V prostoru. A já vyčerpaně zavřela oči a omdlela… Všichni mi vyprávěli co se dělo poté, ale… nevzpomínám si už na to.

 

Vlčí partner - Minul se rok s rokem a Nixie dosáhla sedmého roku života. Dívka se od incidentu u táboráku snažila naoko vyvolávat oheň a hrála jak moc jí to nejde. Že to byla jen jednorázová záležitost. Přesto se vždycky schovala ve volném čase za vodopád v Dračích horách - byla tam drobná jeskyně na kterou přišla úplnou náhodou - a hrála si tam s ohnivýma kuličkama. Sama se snažila ovládnout umění ohně, ale bylo to silnější než ona. Kdo by mohl chtít však, aby šestileté dítě umělo ovládat oheň. Zázrak byl, že ho vůbec dokázala vyvolat. A jednou, když se takhle vracela se zastavila. Její smečka v dálce spustila tesklivé vytí. Nixie tomu nechápala, ale přidala se. Byla s nimi tak sžitá, že i ji ochromil smutek. A jak tak seděla v mechu a smutně vyla s vlky, tak se před ní vynořila beta. Beta, kterou pojmenovala Lenora. V její tlamě se houpalo vyděšené mládě. Vlčice ho položila k Nixiiným nohám a žduchla do ní čenichem, jakoby se je snažila oba ochránit. A opravdu. Za okamžik se o strom kousek od dívky rozezněl šíp. Nixie uchopila mládě a rozeběhla se oklikou ke smečce. Pak však z nepochopitelného důvodu zamířila do vesnice a upozornila starší na lovce. Lenora se obětovala. Lenora odvedla lovce od vesnice, od smečky i od mláděte. A Nixie trvala na tom, že za vlčici musí zapálit oheň a vzdát jí hold. Na tak drobné děvče si uměla hodně věcí poměrně bez problémů prosadit. Vlčí mládě dostalo jméno Rudotlapka.

 

Nixiina vzpomínka 

Došel mi hlas. Sklopila jsem hlavu a polkla. Jen co jsem otevřela oči, tak jsem si všimla své druhé matky. „Lenoro…?” Zeptala jsem se a v mém hlase byl stále znát smutek, který vyvolala v mém nitru smečka. Z tlamy jí viselo její nejmladší mládě… a mě došlo co se stalo. Ty ostatní už pravděpodobně nežijí. Nevrle na mě zavrčela. Dokonce jsem měla pocit, že se mi zoufale něco snaží říct… ale co? Uchopila jsem mládě do dlaní a ruce se mi podivně rozvibrovaly sotva přišla srst do kontaktu se mnou. Zavřela jsem oči a chvíli věřila, že se mi to jen zdá. Uzlíček v mých dlaních se naneštěstí ještě více k pokožce přitiskl, jak ho Lenora upustila a já si jej přitiskla k hrudi. Měla jsem pocit jaký mi občas popisoval táta. Takový jako když vás někdo sváže. Ale nebylo to hmatatelné, byl to pocit, jakoby to bylo uvnitř. Zachvěla jsem se, když jsem si uvědomila, že vlčeti zírám do očí s čelem opěrným o jeho. Zhluboka jsem vydechla a ucítila dotyk na paži, jak mě něco šťouchlo. Zvedla jsem hlavu a uviděla Lenoru jak výstražně vrčí. Zmateně jsem se postavila. Nerozuměla jsem co chce. A pak jsem zaslechla přes její vrčení jemný svist. Ucítila jsem závan a podívala se. O strom zrovna drnčel šíp vystřelený nepochybně z kuše, o které mi všichni vyprávěli. „Támhle je ten vlk! Minul jsem ho! Vidím dítě!” Zaslechla jsem. Vyděšeně jsem se podívala na Lenoru, která prudce trhla hlavou. Oči se mi zalily slzami a já se naklonila a naposledy jí objala. Čenichem se jemně dotkla mého krku a zhluboka vydechla. Pak jím do mě strčila a já klopýtla dozadu. Hlasy se přibližovaly. Měla pravdu, musela jsem zmizet. Rozeběhla jsem se pryč. Pryč od ní, od lovců, od smrti. 

 „Jaké dítě prosím tě? Jsi slepej jak patrona, tupče!”

 „Byl bych přísahal, že tu ještě před chvílí byla malá holka, Tome...”

 

Učení, učení a zase učení - Časem začali vlci učit svoji malou dvounohou členku lovit zvířecím způsobem a taky si čistit srst od uši až po špičku ocásku - není nutno dodávat, že ji to zrovna dvakrát nešlo že… Ale také se tak trochu prokeclo, že Nixie ten oheň přeci jen přivolat umí. A také už jí bylo sedm, takže bylo na čase začít se učit i další vědomosti, které by druidé měli znát - lov, jazyky, magie, bylinky, jedy, odvary, dokonce ji jeden trochu mrzutý druid naučil číst a psát. Byl to částečně člověk a on začal s její výukou ohledně písma a čtení. Ostatní, kteří to uměli ji do toho také zasvětili a k lidskému a mateřskému jazyku tedy přibyl díky polodruidovi i Starověký. Přesto se Nixie moc v oboru magie nedařilo. Začala se ze vzteku uzavírat do sebe a pomalu tak plnila svůj pohár tolerance až dosáhl okraje. Sice magii milovala, ale nesnášela když něco MUSELA.

 

Nixiina vzpomínka 

Zničeně jsem seděla na pařezu a pozorovala mravenčí stezku pod mýma nohama. I oni svůj životní úděl zvládali lépe než-li já. Měla jsem snad pátou hodinu magie. Nic. Nepovedlo se. Měla jsem už několikátou hodinu s elementárním zaměřením a kromě teorie jsem ji moc dobře tedy neodvládala. Oheň odmítal moje pokusy ho tvarovat, vyvolat jej v různých velikostech, vrhat jím do dálky, upravovat jeho jas a teplotu, nebo i barvu - což jsem zkusila jen jedinkrát. A pak tady byly bylinky, odvary, lektvary, jedy, bobule a meditace. Snad jediné věci, které mi šly. Další co jsem si zaboha nedokázala zapamatovat byla historie, svátky a postupy při rituálech. Hlasitě jsem si tedy povzdechla a pozorovala dál zástup černých dělníků. „Což ty tady tak sama?” Promluvil za mnou náhle drsný hlas. Otočila jsem se a spatřila postaršího druida. Žil opodál od ostatních a moc se nezapojoval do dění vesnice. „Sedím, nevidíš?” Opáčila jsem sarkasticky a nakrčila jsem nos. „Tož děvucho! Tys slušnosti nepobrala.” Zasmál se a pokýval na mě vztyčeným ukazováčkem. Ebbyl byl vůbec zvláštní. Mluvil tak zvláštně lámavě. Sice plynule hovořil druidským i lidským jazykem, ale v obou případech používal staré nářečí. „Hm. Potřebuješ něco starče?” Řekla jsem a pozvedla na něj obočí. „Ach kdeže. Buřiče smyslou jsem si vyrazil posbírat.” Usmál se trpce druid. „Což o mě děvucho. Ty potřebuješ pomoci mé, neníliž pravda?” Dodal, když jsem neodpovídala. „Ne ani v nejmenším!” Hájila jsem se energicky, pak jsem však naklonila hlavu, nad jeho smíchem. „Co by jsi mě tak mohl učit?” Zeptala jsem se zvědavě a prosebně zamrkala. „Tož špičatouchý jazyk tě naučím číst, psát, kdeže i používat. I lidský a druidský. Pomožu ti dostat pod malíček tychto dvoch jazykou a počty.” Zahalekal hrdě Ebbyl se širokým úsměvem. Nebylo třeba odpovídat. Bylo rozhodnuto. Ebbyl mne bude učit. I když jsem o něm věděla pouze to, že žil část života u otce mezi lidmi, pak s matkou cestovali přes Lesy, kde se naučil jejich jazyk, písmo a základy magie, kterou poté rozvíjel pomocí jedné knihy z jejich knihovny. A pak? Ve vesnici se říkalo, že je příliš nasáklý lidskými zvyky.

 

Zapálený les - Zase jednoho dne měla svého mistra ohně, který tak nějak neovládal oheň vůbec. Také ho velmi iritovalo, že Nixie využívala každé jeho nepozornosti, byť chvilkové, a zmizela za Hansem, smečkou nebo prostě jen tak s Rudotlapkou do lesa. A tak ji jednou nechal obrůst dřevěnou klíckou a chtěl aby se dívka dostala ven tak, že požádá zpěvem větve a Hvozd, aby se rozestoupily a umožnily jí průchod. A jak měla Nixie devět let, tak neměla příliš chuť poslechnout, což si její mistr neuvědomil, a její pohár po několikátém pokusu přetekl a Nixie vybouchla. Z její kůže se od vzteku rozšířil nepříjemný žár - což se od té doby stávalo vždy, když pociťovala velký strach nebo vztek - a kapky potu, jak se s tím chudák malá mořila přes půl dne, se rázem vypařily. V obou dlaních se jí objevily ohnivé kuličky, které mrštila přímo před sebe, klacky se rozletěly a začaly hořet. Nixie si samozřejmě vzteky neuvědomila, co způsobila a utíkala za vodopád. Oheň se rychle šířil a ze zasažených částí lesa vybíhaly zvířata. A pak uslyšela vytí… Sídlila tam její smečka. A náhle to byla snad rychlost blesku, kterou se vracela. Musela je zachránit, oni byli její smečka. Vyla nazpět snažíc se je přivolat či lokalizovat. Cestou se kolem ní oheň rozestupoval a ona neškodně probíhala kolem. Byl to strašný poplach a ještě horší požár. Druidové schopni ovládat vodu hasili seč mohli, ale oheň se šířil dál. Nakonec jim značně pomohla Nixie, kterou oheň poslouchal a magie Starověkého jazyka, kterou někteří vládli. Přesto Nixie oheň poslechl pouze díky jejímu strachu.

 

Nixiina vzpomínka 

„Já to prostě nedokážu!” Vztekala jsem se na hodině elementární magie. Dřevěná klec mě neskutečně iritovala a Doral, který v jednom kuse naštvaně vrčel tomu moc nepomáhal. „Prostě je požádej ať se rozestoupí!” Ale nemělo to žádný účinek. Jedině ten, že jsem se ještě více naštvala. Já to prostě nedokážu. Podrážděně jsem do dřeva praštila malou pěstí. Co bych taky v devíti letech chtěla čekat. Avšak vztek nad tím, že prostě nedokážu to, co dokázat chci byl silnější. Cítila jsem, že ze vzteku vysílá má kůže na povrch silný žár, který by mě jinak asi zabil nebo upekl, kdybych nebyla nějak spřízněná s ohněm. Ucítila jsem energii a napnuté paže jsem sklonila kolmo k zemi, v zalomených zápěstí s dlaněmi vzhůru mi vyrostly dvě malé kuličky. Ani jsem nezaváhala nad překvapeným pohledem Dorala a nad tím, jak se mě snažil usměrnit. Vrhla jsem je přímo do dvou mohutných větví, které mi zamezovaly vyjít a ty se s hlasitým zapraskáním rozletěly do stran.

 

Objevení patrona - Hned poté utekla do lesa, kde se snažila najít smečku, kterou se jí povedlo vyvést bez zranění. Když se jí to povedlo, tak se na ni vyčítavě dívali. Nixie se omlouvala, seč mohla. Oni jí nerozuměli. A pak se naštvala a chystala se jejich pozornost přilákat řečí těla a chtěla i zavrčet. Místo toho z ní vyšel prapodivný zvuk mezi vrčením, kňučením a bolestným zavytím. A než se Nixie vzpamatovala, tak měla plnou pozornost vlků. Začala jim to vysvětlovat, ale z hrdla se jí vydralo jen kňučení, ňafání a podobné zvuky. A kupodivu tomu vlci rozuměli. Zase byli za dobře. To si Nixie ještě stihla zapamatovat, než se podívala dolů na své… ehm tlapy. Než ji došlo, co se stalo. A než to došlo i jejímu tělu, mysli a energii. Energie. Ta jí náhle scházela. A Nixie se proměnila zpět a v bezvědomí klesla na jednoho z vlků, co stál poblíž. Ten také hledané děvče dotáhl k jejím vrstevníkům, i když by se o ně se smečkou s více než ochotou postaral. Byla to její jediná a prozatím poslední kompletní proměna ve zvíře, která ji téměř zabila, Od té chvíle se ve zvířecí podobě musela oddělit od těla a tak se zdokonalovat.

 

 Nixiina vzpomínka

Rozhodila jsem rukama. Proč mi nerozumí! Dupla jsem si nohou, abych si získala pozornost a zkusila i zavrčet. Z mého hrdla se vydral hluboký pazvuk, který mi celý hrudník rozdrnčel. Přes vztek a adrenalin z předchozího běhu jsem to ani nevnímala. Jediné, co jsem chtěla bylo, aby mě pochopili! Nadechla jsem se zhluboka nosem a povšimla si ostrých pyžmových vůní, šířících se ze srsti smečky. Začala jsem jim to tedy znovu vysvětlovat. Všichni se na mě upřeně dívali se směsicí překvapení a strachu. Zarazila jsem se a podívala se k zemi. Něco se mi nezdálo. Bolela mě hlava a bylo těžší tvořit věty nebo i slova. Oči se mi rozšířily údivem a strachem. Co to sakra… A pak mi to došlo...No i mému tělu. Proměnilo se zpět a já zakopla, jak jsem náhle neměla rovnováhu čtyř tlap.

 

Omluva Hvozdu - Jakmile se Nixie probrala a pobrala sílu, dostala kapky. Doslova a do písmene ji všichni vynadali za ohrožení jejich domova a všech jeho obyvatel. Na pravou míru ji uvedli hloubku vzteku, který je nutil Hvozd pocítit a nutili ji se omluvit, dokud jí neodpustí. Bylo pro ně docela překvapení, když Hvozd den po dni ztrácel na hněvu a nechal je cítit jen lásku k děvčeti, které k němu dovedlo nějak promluvit a napojit se na jeho mysl - což se druidé nedozvěděli, protože neměli jak. 

 

Nixiina vzpomínka 

Jemně jsem se otírala o mysl Hvozdu, a vysílala k němu pocity lítosti a studu. Zdálo se, že vztek ze stromu pomalu vyprchává, ale nechtěla jsem nic zakřiknout. Přisunula jsem se ještě blíže a položila dlaň na jeden z jeho obrovských kořenů. Pohodlně jsem si zkřížila nohy a řekla si, že když už tu sedím, tak se můžu pokusit vidět proudy života onoho stromu. Můj vnitřní zrak, ale očividně nebyl tak silný, jak jsem si myslela. Usnula jsem vyčerpáním. Taky už jsem z toho dlouhodobého sezení byla unavená. Když jsem se však probrala, tak jsem se donutila pokračovat. Hvozd byl takový… vláčnější… Dovolila jsem si tedy se k němu myslí ještě více přitisknout. Co pro mě však bylo překvapením bylo, když se jeho zábrany zničehonic stáhly a já upadla do na první pohled zmatených myšlenek stromu. Překvapeně jsem zatajila dech a v myšlenkách k němu vyslala svou lítost a stud. Znovu. Už ani nevím po kolikáté. Co však bylo nové a překvapivě byl chlácholivý dotek, který mě uklidnil. Už jen pro to, jaký klid ze stromu vyzařoval. Pomohl tomu i tím, že bez nějakého smysluplného důvodu mě nechal cítit to co on, v menší míře. Věděla jsem kde se pasou zvířata. Cítila jsem na svém měkkém mechu tlapky malého zajíčka. Zároveň jsem cítila na své bukvicemi poseté půdě válející se bechyni a kopýtka srnky, která poklidně přežvykovala. To všechno a ještě mnohem více jsem zaráz vnímala. Okouzlilo mě to. Pokusila jsem se Hvozd svou myslí obejmout. Hvězdy ví, zda se mi to podařilo. Co jsem si však uvědomila při návratu do svého světa a těla bylo, že větve stromu jsou stočené tak, jakoby mě objímaly. Přitiskla jsem se ke kořenům a usnula. Někdy v noci, jsem ucítila dotek na hlavě, ale únavou se mi podařilo jej ignorovat. 

„Nixie! Nyx! Hvozde Vlčice kde jsi?! Všichni tě shánějí. Hvozd ti už přeci odpustil.” Slyšela jsem a líně otevřela oči. Cítila jsem zvláštní prázdnotu, kterou jsem si předtím neuvědomovala a teď ji tam zanechal Hvozd, jenž ji chvíli předtím vyplnil.

 

Hádka se staršími a rituální tanec - Druidé moc nechápali jak to Nixie dokázala. Přesto i přes obdiv k uklidnění Hvozdu a proměně byli stále pobouřeni z toho, co se stalo. Bylo to na den Ohnivce. Nixie dostala tedy povinnost - zatančit na jeho oslavě. Přesto, že netušila jak se vůbec tančí, nebo proč, tak její instinkt, možná Hvozd, jí napověděl co dělat. Nixiiny pohyby byly a stále jsou neuvěřitelně hypnotizující. Jen jeden druid dokázal odtrhnout pohled od Nixiina tance. Ostatní se dívali s úžasem a nikdy se jim to neomrzelo. Její tanec byl divoký, syrový, nezkrotný a dravý. A přesto v něm byla vlčí elegance, ladnost a rytmus. Jak šel čas, tak bylo čím dál těžší nedívat se, jak se Nixiino vyvíjející se tělo vlní ve zvláštních, okouzlujících pohybech, které k sobě poutaly pohled do poslední kreace, do posledního plamínku, který vyhasl. Vždy s ní totiž tančil oheň, různě se kolem ní proplétal, tvořil ohnivé kuličky, nebo i proud, nikdy ji však nepopálil - a to bylo v blízkosti, ve které se k dívčině kůži občas vyskytl doopravdy s podivem… 

 

Nixiina vzpomínka

Rozpačitě jsem stála před svou druidí rodinou a přemýšlela čím začít. Hans měl zvláštní nápad, přidělat mi k nohám řemínky s rolničkami. Kývla jsem na to, protože to znělo jako dobrý nápad. Jemně na mě kývnul a povzbudivě se na mě usmál. V rukách držel bubínek a rozpustile na mě mrkl. Druidé netrpělivě očekávali až začnu tančit. Ještě jednou jsem se na něj podívala a bezhlasně naznačila: Můžeš. Hans udeřil dlaní do bubínku. Já jsem ho následovala a dupla jsem pravou nohou. Rolnička se rozezněla. A znovu. Znovu. Znovu. Pak jsem zvedla ruce vysoko nad hlavu a konečky prstů naznačila mávání křídel. Následně jsem je zkřížila a pak se otočila a jako bych je tím pohybem rozpletla. Spadly mi podél těla, tak jsem toho využila a začala je spolu s divokým pohybem pánví zvedat, až jsem rozpažila. Do rytmu jsem střídavě následovala buben s rolničkami, které v pravidelném, rychlém rytmu cinkaly, jak jsem se otáčela kolem své osy, poskakovala nebo podupávala. Když jsem skončila, tak jsem otevřela oči a nesměle rozhlédla po ostatních druidech. Hypnotizovaně na mě hleděli a jako první se vzpamatoval Hans. Možná ho ten tanec tak nezmrazil kvůli tomu, že hrál na buben.

 

Nixie a kletba - A právě po dosažení čtrnáctého roku se zjistilo, že Nixie opravdu dospívá, že bude jedna z mála, kteří mají ve vínku možnost splodit dítě. Dostatečným důkazem jim byly první ženské dny, které Nixie absolvovala s obrovskou nechutí a bolestmi. Začali ji připravovat na její budoucí úlohu matky a ona tak díky všemu učení druidských tradic, svátků, dovedností a magie přišla téměř o všechen čas. Byl jen jediný den, kdy se nic učit nemusela. Část ho trávila se smečkou, Rudotlapkou nebo bratrem Hansem. A v ten jediný den ji málokdo viděl jinak než ve zvířecí podobě - v té kdy byla bohužel oddělena od těla - až s odchodem z vesnice ji to přestalo vyčerpávat, protože to trávila ve zvířecí podobě každou sekundu, kdy měla energii, tedy dokud neupadla do bezvědomí, a tak pokaždé vydržela zase o něco déle, a díky znalostem ze smečky a jejich přirozeného chování se s ní dokonale sžila a naučila se v ní vpodstatě všechny vlčí dovednosti. Nakonec dosáhla bodu, kdy ji proměna ani nevyčerpávala ani nijak neovlivňovala a tak začala měnit části svého lidského těla ve vlčí. Stále dokázala myslet a jednat jako člověk, přesto měla tu možnost ho v sobě na určitou dobu 'vypnout’. Ale zpět k Nixiinu čtrnáctému roku, kdy ještě byla ve vesnici, kdy ji proměna vyčerpávala a kdy musela řešit nový problém. Svatbu se kterou nesouhlasila.

 

Nixiina vzpomínka 

„Ale já si ho prostě nevezmu!” Dupla jsem nohou a popuzeně se zamračila na Kodora. „Vlčice! Je to tvá povinnost!” Okřikl mě jeden ze starších. „To mě nezajímá! Vždyť je starej! Je to nechutné.” Řekla jsem a rukou naznačila zvracení. Toto neuctivé chování naštvalo staršího natolik, že vstal a - i přes to, že druidé byli klidní a nenásilní - mě silně švihl otevřenou dlaní přes tvář. Já jsem se za ni okamžitě chytila a v očích i v druhé dlani mi zaplál oheň. „Ovládej se sakra!” zařval vyděšeně a odstoupil ode mě. „Žádná. Svatba. Nebude.” Vyslovila jsem pomalu a výhružně každé slovo zvlášť. Pak jsem sevřela pěst, aby oheň zhasl, vrhla podrážděný pohled na rozpačitého Kodora, na protest dupla nohou a odešla z jeskyně, kde se scházela 'rada starších’.

Po dlouhé době jsem uslyšela jak někdo volá mé jméno. Ani jsem se neuráčila odpovědět. Věděla jsem, kdo to je. Se založenýma rukama jsem se k hlasu otočila zády. „Ty si mě nechceš vzít.” Konstatoval Kodor. „V žádném případě.” Odsekla jsem okamžitě nepřátelsky. „Měl jsem ženu, kterou jsem miloval. Zemřela. Ani já se tedy do dalšího manželství nevrhám s radostí.” Pokračoval mile ignorujíce můj komentář. „Pomůžu ti zabránit sňatku.” Dodal náhle bez kontextu a já se na něj překvapeně podívala. „Proč by jsi to dělal za všechny ty naschvály, které jsem ti provedla?” Zeptala jsem se podezíravě. Kodor se shovívavě pousmál než odpověděl: „Jsi mladá a máš nárok vdát se z lásky. Navíc by to bylo nešťastné manželství.” Nenápadně jsem se zamračila: „Co z toho budeš mít?” Kodor na mě mrkl. „Tvé slovo, že o mé pomoci se nikdo nedoví a svobodu.” Rozpačitě jsem se podrbala ve vlasech. „Dobře.” Přikývla jsem nakonec a podala mu ruku. „A omlouvám se za ty urážky. Přátelé?” Řekla jsem když mou ruku vzal do své. „Přátelé.” Řekl a stiskl mi ji.

 

Jelen, rodiče a ortel - Hned poté, co Nixie vypadla ze srazu Starších, utíkala domů. Její rodiče na ni ovšem byli právem naštvaní a neměli náladu na to ji vidět. Proto odešla k Hvozdu, kde seděla celou noc - téměř. Sdílela svůj zármutek a vztek s Hvozdem, který ji nakonec vyslyšel, pak ale přišel Kodor a usmířil se s ní a všechen vztek vyprchal. Když v jeho kořenech usnula, tak z větví vyrostla dřevěná korunka, kterou jí posadil na vlasy. Nad ránem pro ni přišel Hans, který ukryl onu cennou korunku mezi kořeny a vzbudil Nixie, aniž by se to dívka někdy dozvěděla. Vše se totiž dozvěděl - ohledně hádky - a hodlal si užít poslední dny se sestřičkou. Za těch pár dní, kdy se blížily její patnácté narozeniny i odchod jí vypadl poslední mléčný zub. Zrovna tenkrát byli v lese a naháněli se ve zvířecí podobě. Po nějaké době, když se vrátili si ji Starší zavolali k sobě a pověděli jí, co bude následovat. Řekli jí dokonce podmínky pod kterými může zůstat nebo se vrátit. A nebyla by to Nixie, kdyby si nezvolila druhou možnost. Také chtěla poznávat svět za hradbou kmenů - jakkóiv byl krutý...

 

Nixiina vzpomínka

„Hansi musím jít.” Usmála jsem se na bratra, který mě odmítal pustit z objetí. Přejela jsem jazykem po zubech v horním patře a zatlačila mu do ramen. S povzdechnutím mě pustil a nuceně se usmál. „Pak přijď.” Dodal a šel domů. Povzdechla jsem si a odešla do jeskyně starších. 

„Á, Nositelko! Konečně jsi tady, čeká se na tebe.” Řekl na úvod starší a pozvedl koutky. Neměla jsem náladu vysvětlovat, proč jsem se zdržela, a tak jsem jen pokrčila rameny. Kodor stojící za starším kývl na pozdrav. Lehce jsem do něj narazila myslí. Nikdo nesměl vědět, že jsme zadobře. „Mám pro tebe nabídku.” Řekl starší tajemně a ušklíbl se na mě. Nadzvedla jsem v němé otázce obočí. „Když si Kodora vezmeš, zůstaneš….” Začal a podíval se kolem sebe a ostatní začali přikyvovat. Kodorovi se v očích zaleskla lítost a smutek. Pak sklopil hlavu. Zamračila jsem se a podívala se na staršího. „Když ne…” znovu se odmlčel a významně se podíval na Kodora. „...budeš muset odejít. Tvůj návrat bude povolen pouze v případě, že si najdeš manžela.” Jakmile to dořekl, tak jsem zavrávorala. Zamotala se mi hlava. V jedné chvíli mám vše a v další...O to přijdu. Jak jen bez nich přežiji? Má odpověď byla jasná...A taky drásající. „Nevezmu.” Špitla jsem tiše. „Co jsi říkala?” Zeptal se znovu starší a v hlase mu zazníval šok. „Řekla jsem… že nevezmu.” Odpověděla jsem hlasitěji se slzami v očích. Hrubě jsem si je otřela a s nepříjemným mrazením v těle se na patě otočila a utekla do lesa. 

Večer ve smluvenou dobu se dál v lese objevil Kodor. Vzhledem k tomu, že jsme se domluvili jsem to očekávala. „Promiň, nebyl to můj nápad…” Začal, ale já jej okamžitě přerušila. „Na tom nesejde. Na svém rozhodnutí nic nezměním, ani já, ani oni.” Zněla má chladná odpověď. „Oh Hvozde, jsi tak neuvěřitelně tvrdohlavá! … a - a odvážná…” Dostal ze sebe a já mu musela odpovědět s úsměvem: „Já vím. To je teprve začátek. Znovu se setkáme.” S tím jsem ho poplácala po rameni a odešla zpět do vesnice.

 

Odchod z Hvozdu - A pak nastal ten den. Den D, kdy Nixie oslavila své patnácté narozeniny. Bála se z konce dne. Poslední den strávila v kruhu rodiny, a celou předešlou i následující noc se smečkou. Další den se dlouho loučila s druidy, kteří ji dali na cestu nějaké byliny, bobule, nůž a maminka jí věnovala dřevěné korále, které od té doby Nixie nosí. A také dostala od Hanse - který uvažoval, že by jí věnoval její korunku, o které ještě stále nevěděla - jeho první shozený parůžek (z jeho prvního shazování paroží, druhý si nechal on, aby byli stále propojeni - samozřejmě uměl proměnit pouze svou hlavu, proto parůžek). Naposledy se rozloučila s myslí Hvozdu, který se nenamáhal odpovědět, avšak pocítil stesk nad odchodem svého dítěte. Dítěte lesa, které se stalo jemu blízkým tím jak mu neustále něco povídalo, jak se k němu chovalo. A nakonec na řadu přišel i Ebbyl. Bylo to poměrně dojemné loučení. Starý muž měl děvče doopravdy rád. A chvíli po jejím odchodu umřel, aniž se to dívka dověděla.

 

Nixiina vzpomínka

„Rozloučila jsi se se všemi?” Zeptal se Hans, který se mě snažil zdržet, co nejdéle ve Hvozdu. Věnovala jsem mu smutný úsměv. „Hansi, rozloučila jsem se se smečkou, Ebbylem, Kodorem, Hvozdem, druidy, rodiči a s tebou… s tebou se loučit nehodlám.” Povzdechla jsem si. Jelen se zarazil. „Jak jako, že se se mnou nerozloučíš?!” Seděli jsme na okraji lesa a pozorovali západ slunce. Do půlnoci jsme měli čas. „Protože my se neloučíme. My se setkáme. Brzy. Ber to jako můj dlouhodobý výlet.” Zasmála jsem se nuceně a přivřela oči. Čas se nesnesitelně krátil. „Nech mě jít s tebou Nixie…” Zaškemral Hans snad po tisíci za den. „Ne, každý máme jiný úděl. Jednoho dne ti povyprávím svá dobrodružství…” Opáčila jsem. „Kam povedou tvé kroky?” Zeptal se bratr a já mu s mírným úsměvem odpověděla. „Za Vardeny.” Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a se zavřenýma očima si snažila zapamatovat jeho hlas, vůni… tuhle chvíli.

 

Uběhlo teprve pár desítek dnů. Vesnice jakoby se vrátila do starých kolejí, ale beze mě. Drtilo mi srdce vidět Hanse chodícího jako tělo bez duše. Tolik jsem se k němu chtěla rozeběhnout, říct, že na něj dávám pozor… nešlo to. Znala jsem denní rutinu druidů. Za chvíli jsem musela zase zmizet. Nestála jsem o to, aby věděli, že se tady jako částečně proměněná dívka potloukám. Tušila jsem, že tentokrát tady stojím naposledy. Že tentokrát, už jako vlk samotář uteču od smečky, kde jsem ještě nedávno byla ukrytá. Tentokrát je to naposledy, kdy sedím s chlupatým čumákem a končetinami pod ochranou větví.

 

Pouštní mistr - Když se Nixie konečně smířila s tím, že teď žije sama a byla si jista, že zvládne žít bez přítomnosti stromů nad hlavou a lesa okolo sebe, tak se vydala do pouště. Narazila na - pro ni zajímavé místo - zvané ruiny. Bylo tam hodně navátého písku a mezi ním se tu a tam leskly vybělené kostry, peníze, zbraně. Obzvlášť jedna Nixie zaujala. Byla ukryta v elegantním černém pouzdře posetém runami. Možná měla její nová šavle trpasličí původ? Kdo ví, jisté však je, že si zbraň okamžitě zamilovala a kromě ní se na tom bohem zapomenutém místě rozhodla nenechat i váček s docela dost penězy - určitě patřil někomu ohromně bohatému - a láhev s vodou. Pak putovala dál do samého středu, kde ke svému překvapení narazila na člověka. Zvykla si na samotu a na to, že se učila ovládat oheň, proto ji to překvapilo. Přesto se o starého muže postarala a zachránila mu život. On ji na oplátku začal učit umění boje s šavlí. Tehdy už věděla, že je to mistr svého oboru, i když to byl člověk. Brzy však zemřel, protože poušť přeci jen nebyla jeho přirozeným prostředím a on na velmi závažný úpal, písek v plicích a další problémy umřel. Nixie se z toho po třičtvrtě roku stráveném s ním docela dlouho vzpamatovávala - no přesněji měsíc - než dosáhla šestnácti let. Pak vzala osud do vlastních rukou a začala cestovat, užívat si života a ani si neuvědomila, že tak trochu ztrácela svou druidí podstatu, ke které se díky své lásce začíná zase pomalinku vracet. Také si už nutně potřebovala ukrást nějaké oblečení a jídlo. Našla si práci - pomáhala pár dní v Carvahallu, poblíž Dračích hor, jako bylinkářka, ale dlouho ji to nebavilo. Navíc se v ní probudil stesk po domově. Také někdy v té době zjistila, že když je dlouho bez přítomnosti lesa, přírody nebo Hvozdu, tak má příznaky jako při nemoci. Zbledne, má migrény, je jí nevolno, nemá energii - špatně se ji tedy mění, kouzlí nebo i hýbá - a buď má velký hlad nebo naopak nechuť k jídlu. Je pro ni tedy nebezpečné zůstávat dlouho v 'civilizaci’. Nikdy o tom nikomu neřekla, nezdálo se jí to důležité a navíc nikomu nedůvěřovala natolik, aby něco takového řekla. Přesto však věděla, že to nějak souvisí s propojením mezi ní a Hvozdem.

 

Nixiina vzpomínka

Prohrábla jsem štíhlými prsty horký písek. Už měsíc. Měsíc jsem byla v poušti. Zpočátku jsem se držela okolo lesa, mapovala jsem si území. Později mě však jedna z mých kořistí - medvěd - zavedla hluboko do pouště. Byla bych to i vzdala ten lov. Věděla jsem však, že mu můžu vzít energii a navíc… bude vyčerpaný. Zabiju ho poměrně snadno. U pasu se mi houpala nyní taška s tím malém co mi druidé dali a po okraj napěchovaná masem z medvěda, které se dalo poměrně snadno usušit. Znala jsem i cestu z pouště. Překvapivě. Přede mnou se jako démon mé mysli tyčila obrovská zřícenina. Cítila jsem odtud nepřirozený pach. Kdo ví co tady žilo? Byl starý, díky čemuž jsem usuzovala, že toto místo obyvatelé již opustili. Sklouzla jsem po strmé  zdi z písku a s úděsem zjistila, že jsem svou skluzavku zakončila vedle kostry. Vyjekla jsem a odskočila. Kolem mě se válelo mnoho věcí, ještě více, než jsem viděla shora. Usmála jsem se, když jsem po nějaké době chození a hledání čehokoliv objevila dostatek peněz, váček a to co jsem teď hrabala mohla být nějaká...Brašna? Chytila jsem její roh a škubla. Z písku vyjela místo brašny podlouhlá, úzká a mírně zahnutá věc. Zamračila jsem se. Už už jsem se chystala, že to zahodím, ale zabránil mi v tom bílý odlesk, který se mi usídlil přímo v očích. Přejela jsem po délce černého pouzdra s něžností a uchopila oválný kožený úchop, jak jsem usoudila a zatáhla. Z pouzdra hladce vyjel stříbrný, podlouhlý a lehce stočený nůž. Zatajila jsem dech. Tak velkou zbraň jsem ještě nikdy neviděla. Přejela jsem po chladném kovu a zachvěla se, jako by na mě promluvil. „Wyrda…” zašeptala jsem tiše a meč se oranžově rozzářil. Odvrátila jsem s úšklebkem tvář a putovala rukou zpět k úchopu, když jsem narazila na podivnou, mělkou rýhu. Zamračila jsem se a jakmile polevilo světlo, tak jsem se k ní naklonila. Ten klikyhák mi nepřipomínal žádné písmeno, které jsem znala. Usoudila jsem tedy, že není ani elfského, ani lidského původu. Možná trpasličího? Pokrčila jsem rameny a nůž schovala. Byl můj.

 

Seděla jsem na patách a sledovala očima plných ospalků obrys, který se už pohyboval nějakou dobu mým směrem. Všimla jsem si, že se sotva plazí a vyrazila jsem jeho směrem. Muž, když mě spatřil, smrtelně zbledl a klopýtl dozadu, což se mu ovšem vymstilo. Upadl a snažil se odplazit. Mé vlčí končetiny automaticky přešly do lidské podoby. Jak mě Hvozd stvořil, jsem došla k muži. „Co jsi zač?” Zachroptěl muž očividně z posledních sil. „Řekněme, že jsem jiná.” Odpověděla jsem s mírným úsměvem a když chtěl něco znovu říct, tak jsem ho přerušila. „Ššš, postarám se o tebe.” Vystrašeně přikývl. Věděl že mu nezbývá jiná možnost. Uvolnil své tělo a klesl hlavou do písku. „Jsem Mistr.” Zašeptal a já ho jemným stiskem na rty umlčela. „Vlčice.” Zašeptala jsem a stiskla mu na těle tlakový bod a tím jej uvedla do bezvědomí.

 

 

Herní historie: 

Doba Temna:

Lovec - Carvahall

Když se Nixie vzpamatovala z Mistrovy smrti, tak se odvážila opět přiblížit do Blízkosti rodného Hvozdu. Tedy do Carvahallu. Ovšem bylinkářka se odstěhovala do svého rodného města, a tak Nixie nevěděla co udělat. Cestou potkala náhodného člověka a rozhodla se spřátelit. Chtěla někoho znát, protože si potřebovala najít práci. Poslední peníze utratila za jídlo a léčivé byliny pro Mistra, bohužel byl moc vyčerpaný a ona ho začala léčit příliš pozdě. Nezvládl to. A ona nevěděla co s magií dělat. Zvlášť když měla migrény od nedostatku kontaktu přírody. Koho však nečekala, že pozná, tak byl o něco starší lidský lovec zvaný Deynor. Strávili spolu večer a on jí dokonce zaplatil pokoj. Další ráno zamířili k němu, ale poté se utábořili, protože do lesa po tmě by nebyl dobrý nápad. Nebála se, ale nemusel vědět všechno. Taky se ho tam pokusila naučit základy boje, což však nebylo příliš účinné, protože oba dva byli po celém dni chůze unaveni.

Setkání dvou druidů - Carvahall

Sice se pokusila Deynorovi utéct, dvakrát, ale v obou případech ji našel. Lovec se pozná. Zůstala tedy s ním. Když se však po ránu šla projít do lesa, tak na ni upadl muž. Vypadal mladě, i když starší než ona, ale poznala, že je… jiný. Narovinu se ho tedy zeptala a dozvěděla se, že je to také druid. Jmenoval se Arkeon. A tak cestovali ve trojici, než se od nich Nixie oddělila. Tu a tam jim provedla nějaký naschvál jako například zhození do vody nebo v případě Deyna vyděšení vlčí podobou

Kočkodlačí přítelkyně - Carvahall, Therinsford

Na odchodu to vzala přes město. Za peníze, které někde v tašce našla - i když měla za to, že žádné už nemá - si zaplatila jednu noc v nejlevnější noclehárně a koupila úžasného koně. Také ve stájích, kde si ráno vyzvedla Abaccus potkala dívku. Panthu která, jak se později dozvěděla, byla kočkodlačice. Rozuměly si téměř jako sestry a rozhodly se spolu cestovat. Utábořily se tedy přes noc na mýtině (kde Abaccus a Panin kůň splodili hříbě) a další den vyrazily do Therinsfirdu.

V Teirmu měly ubytování na jednu noc, ale pak, místo aby jely dál společně, se rozdělily. Jejich cesty směřovaly jinam, než cesty druhé. A tak se rozloučily se slzami v očích a slibem v elfském jazyce, že se opět setkají. Tentokrát v Lesích… 
Urgalka a elfka - Dras-Leona, Jezero Leona, Jezero Isenstar

Na jedné ze svých cest Nixie narazila na půvabnou dívku, jejíž uši přímo křičely, že není člověk, nýbrž elf. Pokusila se jí tedy pomoci, no když přijela urgalka, tak trochu znejistěla. Nakonec se rozhodla zkusit jim trochu věřit a cestovala s nimi. Koneckonců do města Dras-Leona se jí nechtělo.

Za svůj život nikdy neviděla větší vodní plochu, než bylo jezero Leona. Pro její štěstí se k němu přiblížily a dokonce i utábořily. Nixie se už v tu dobu však rozhodla, že urgalka prostě není osoba, která by jí seděla povahou. Nechtěla však noc strávit sama. Asi vyměkla. Další ráno však její odchod přerušili vojáci, kteří je začali pronásledovat, což Nixie přerušila magií.

Jezero Isenstar ji už tak nenadchlo. Netušila proč. Možná bylo důvodem právě to, že Nixie několik dní předtím viděla Jezero Leona. Právě tehdy dala svým společnicím poslední sbohem a víckrát se za krátkou cestou neohlížela. Zřejmě tak učinily i ony. Nijak zvlášť se nebavily, tedy nemohly si přírůst k srdcím.

Kovářský učeň - Gil’ead

Možná tomu chtěl osud, ale Nixie u bran Gil’eadu narazila na svého starého známého. Byla doopravdy překvapená a tak - aby měli na co vzpomínat - se oblékla do krásných šatů a povečeřela s Deynorem v jedné hospůdce. Nezůstala však dlouho, protože se na sebe samu rozzlobila, avšak zamaskovala to slovy, že už musí jít. Možná trochu doufala, že ji zastaví a alespoň obejme...no nechal ji odejít...a ona šla. Nemělo cenu zůstávat déle, než bylo nezbytně nutné.

Po dlouhé době sama - Bullridge

Nixie tedy skončila znovu na cestě, aniž by přečkala noc v bezpečí hradeb. Pro ni to bylo spíše nebezpečí. Kdo ví, kdy nějaký čaroděj na straně krále zjistí, že ovládá magii. Nakonec o den později, kdy strávila celý den v sedle, dorazila zmožená do Bullridge, kde se ubytovala. V posteli lenošila celé poledne a pak vyrazila pryč. Jejím směrem ležela Surda. Jediné, co věděla, bylo, že je spojena s Vardeny. To jí pověděl kdysi Ebbyl. Jeho otec pocházel původně od tama, ale nebyly dobré zakázky a v Království bylo více lidí. 

Let ve spárech - Cithrí

Nixie byla zklamaná, když v prvním Surdském městě nikoho neobjevila. Co však bylo překvapením, objevili se královští vojáci. 

Nixie velkou část svých pronásledovatelů zneškodnila ohněm, ovšem to by před ní nesměl přistát obrovský, černý drak, jehož jezdec ji prudkým nárazem do mysli obral o vědomí. Jezdcem byl samotný Galbatorix. Probudila se až při letu, kdy se snažila uškvařit dračí nohu, ale šupiny ho ochránily a ona vyčerpáním omdlela. 

Galbatorixův Šruikan ji vyložil u cel, kde si pobyla nějaký ten den. Nějaký hudebník k ní dostal noty a loutnu, takže se nenudila. Naopak učila se hrát a zpívala. Zdá se však, že Galbatorix má ve svých řadách i slabomyslné lidi a jeden starší muž, mluvící velice podobně jako Ebbyl, uvěřil jejímu křehkému dívčímu vzhledu a nechal ji utéct, za což mu je vděčná. 

Unavený cestovatel - Melian, Uru’baen, Bullridge

Bohužel si neuvědomila, jak ji vězení a nulový příjem tekutin s potravou oslabil. Na svém útěku tedy dojela na hřbetě své věrné, březí klisny k Melianu, kde se probudila na zemi. Díky ochlazení počasí se jí povedlo chytit zimnici, ale přesto pokračovala v cestě.

Drobná, slabá a napůl zemdlelá Nixie se nějak dostala kolem nebo přes Uru’baen, aniž by jí to nějak výrazněji utkvělo v paměti. Pokračovala totiž dál.

U Bullridge se však už ani neudržela v sedle a sesunula se u řeky, kde usnula. Po ránu její nohy a lem sukně plavaly ve vodě, takže byla celá mokrá a ještě k tomu měla vlhké vlasy. Její nemoc se zhoršila a v tu chvíli už bylo zle. Naprosto bez energie, s bolestmi a nemocí spala i na Abaccus, která se však vzepřela a Nixie si tak ještě poranila ruku. Nedokázala si ji ošetřit magií a o tašku, kde nosila bylinky přišla v Cithrí. Díky bohu v ní téměř nic nebylo. Abaccus utekla pryč, až na opačný konec města Gil’ead a Nixie neměla sílu na to přivolat ji zpět. Musela tedy po svých.

Těhotná markraběnka - Enni Gil’ead

Pro její štěstí ji zachránila markraběnka z Feinsteru. Dostala ji do městského lazaretu a tam se s ní rozloučila. Nixie jí poděkovala a nechala se ošetřit bylinami a čaji, mastmi a obvazy. Její do krve rozedřené nohy byly celé pokryté strupy - protože botky jí odnesla voda - a klisna jí jaksi utekla - a pokryté silnou vrstvou masti a bylin vypadaly dvakrát větší. Kolem nich totiž byly pevné látkové obvazy. Nixie však dlouho ve městě nepobyla. Ukradla z lazaretu byliny a masti a utekla. 

Hlavně 'nenápadně’ - únik z lazaretu, Dirk, sama se sebou

Klisna pro ni sice přijela, ale díky hlasitému klapání kopyt po senem nezakrytých dlaždicích přilákaly pozornost zvláštního muže. Sice jí pomohl, ale v následující chvíli, kdy zjistil že na ní visí lazaretní oděv a chodidla obepínají obvazy, ji chtěl předat strážným. Dal jí nabídku, že když odjede, tak se nikdo nic nedoví, ale nebyla by to Nixie kdyby neprovokovala.

Jen tak, tak utekla před dvojicí strážných a očividně dobře cvičeného muže. Utekla jsem přes kanál. Má klisna hned po otevření brány vyhledala svou jezdkyni a odvezla mne pryč.

Léčitelkou - Aronel, Uru’baen

Ani toto setkání však neobralo Nixie o vůli a ona se pomalu léčila již magií. Po nějaké době však zpozorovala průvod, který se k ní jistě blížil. Překvapením jí bylo, když za ní přijel jeden člen a požádal ji o pomoc jeho paní. Neodmítla. Hlavně kvůli dvaceti zlatým. S těmi se očividně loučil muž nerad, ale bylo poznat, že na paní mu záleží více. Vyléčila ji tedy a ničím víc se nezabývala. Pokračovala v cestě.

Kmen a znovushledání - Dras-Leona, Jezero Leona

Na své cestě neměla ani tentokrát samotu na rozjímání a poznávání sebe samotné a své síly. Narazila na kmen urgalů, jemuž velel Björg. Tak o polovinu větší byl na výšku a snad třikrát takový na šířku. Byl mohutný, děsivý a tak, ale k ní se choval mile, s respektem, stejně jako ostatní z kmenu. Neměli moc příležitostí spolu mluvit. Souhlasil, že s ní půjde k Vardenům. Po dni nebo dvou dnech cesty se objevil jí blízký člověk z minulosti. Arkeon. Díky únavě s ním bohužel moc nemluvila a jen se rychle přesunuli k Jezeru Leona, kde se rozloučili s Björgem s tím, že se - až vydělají peníze - znovu setkají.

Stará citadela a polibek - Arkeon  Belatona

Zdá se zábavné vidět, jak se po městské citadele - kde si našli s Arkeonem práci - prohání duch. Bohužel Nixie to tak vtipné nepřipadlo, když s ním zůstala uvězněna uvnitř sama. Arkeon se pro ni, přes svůj vlastní strach, vrátil a pomohl jí. Nixie z toho byla dojatá. Brzy si však uvědomila, že její city přesahují hranice přátelství. Potřebovala pro ukojení zvědavosti a citů  zjistit, jestli je na tom minimálně podobně. Po večeři se tedy - při povídání si na pokoji - vzchopila a nejistě ho políbila, aniž by to někdy dříve zkoušela. A Arkeon jí to k jejímu údivu opětoval. Vyšli si na večerní lov, který se však krapet zkomplikoval a Nixie usnula v lidské podobě na studené zemi. Arkeon se o ni postaral a další den se shodli na ukončení práce a na tom, že odejdou hledat Vardeny jen oni dva. Přesto se její stav poměrně komplikuje, protože Nixie začíná cítit nedostatek propojení s Hvozdem. Už začala mít své příznaky (migréna, nevolnost, bledost) a chce to prozatím před Arkeonem utajit.

Cesta do Du Weldenvarden - Arkeon Belatona, Jezero Leona, Jezero Fläm, Yazuac, Ceunon, Osilon

Těsně předtím, než Nixie a Arkeon vyrazili na cestu spolu ještě splynuli v aktu lásky a živočišného pudu, tak starém jako byl snad svět sám. Párkrát se to opakovalo i na jejich cestě do Lesů, která byla až překvapivě bezpečná - na to jak Nixie přitahovala problémy. A jeden z nich (z jejího  pohledu to problém to problém byl) skutečně poté nastal, když dorazili do Osilonu, kde byli nejprve uchváceni nádherou místní fauny a také lovem, kdy je lákala snad stovka pachů. Arkeon prozkoumal její životní dráhy náhledem do energického světa a slyšel dvojí tlukot srdce. Ano nyní už bylo jasné - potom co se přesvědčila i Nix - že spolu budou mít malého druida. Vyděsilo ji to, a tak utekla - s menšími komplikacemi - a cestou si natrhala do brašny byliny proti bolestem a nevolnosti. Utekla mu s příslibem, že se vrátí. Oba.

Temný svět živých mrtvých - Osilon, Tajemná krajina I.  Jeod (Ghoden)

Jen co byla pryč, tak potkala u vody vyděšeného zastánce Krále, který však toužil uniknout z lesů a nic víc. Jeho družina byla údajně zabita a on k tonu taktéž neměl daleko. Nixie ho vyvedla z lesa a on jí dal nějakou lahvičku. Po nějakém váhání ji vypila...a ocitla se někde, kde to neznala. Viděla zde děsivé věci, které by raději zapomněla - postavu větší než třímetrové dveře, králíčka, jenž se proměnil ve stvůru z temnot, postavy z temné hmoty v níž se králík rozprskl, smrt rytíře, který ji spolu s trpaslíkem chránil, muže s temným pohledem a zuby jako jehly a úsměvem děsivějším než tvář bez výrazu, jež si vesele pískal pohřební melodii, oživlé kostry hodující u stolu - a také zde byly úkony, jež musela plnit - posledním z nich třeba bylo zabít trpaslíka...který se ukázal být temným přízrakem. Když se vrátila zpět, tak div nevyzvracela sebe i dítě pod srdcem z podoby...a také zjistila, že čas ubíhal jinak a nyní již není ve druhém, ale již pátém měsíci - usuzuje dle velikosti embrya a břicha - a odhadem by měla tedy rodit kolem poloviny listopadu. Ale kdo ví. Od chvíle kdy navštívila to místo se však dokáže na pár minut proměnit celá...bohužel ne více než pět minut. A pak se ovšem nezvládne už celý den celá proměnit. 

Matka a znovusetkání - Osilon, Ellesméra, Strom Menoa

Nix tedy nakonec přecijen porodila a ačkoliv u toho málem zemřela, tak se znovu shledala se svým bratrem Hansem a také jeho druhem Adrisem. Na cestě je provázela také Sněženka, nebo-li Narren Sne Frystinderr, se kterou se i přes prvotní nevraživost spřátelila a jmenovala ji kmotrou svého synka, jemuž připadlo jméno Dantaio a otcovo příjmení -> Thasem. Po nějaké době cestování se pak jedno ráno odešla projít a narazila na vlka, z nějž se vyklubal její druh Arkeon, který se málem stal Ztraceným - tedy druidem, který ztratil nebo přesněji zapomenul na své lidské já. A tím by to celé mohlo skončit ne? 

 

 

Nová epocha:

Život ve vesnici druidů

Bohužel život nemůže být tak jednoduchý. A když už se zdá, že se ubírá poklidným směrem, tak se zase nějakým způsobem rozsype jako váza a nezáleží jak silné lepidlo použijete, abyste jej udrželi pohromadě. Prostě vás donutí sednout a z keramické hlíny utvořit novou vázu a na ni začít vyobrazovat příběh, který bude vyprávět. 

Nix se poté, co se Arkeon seznámil s Hansem a Adrisem, přesunula v jejich doprovodu do Hlavní vesnice druidů, kde za pomoci několika ochotných druidů měli i kde bydlet. Arkeon se s Nixie vzali, což byl zlomový bod pro jejich život. Jejich domem se stal ze stromu vyzpívaný domek oválného tvaru, který byl poměrně prostorný, což ještě vylepšili tím, že tam vložili z dřevěných podpěr konstrukce obdelníkového tvaru mezi kterými se natáhla látka a to přes den sloužilo i jako věšák, ale v noci to byla perfektní zástěna, aby měli rodiče soukromí, což ale v přítomnosti Dantaia nebylo potřeba. Chvíli po jejich příchodu se Nixie rozhodla zhostit nejdůležitějšího poslání druidů - mimo rodiny - a pustila se do učení za pomoci Kodora, s nímž se zde shledala. Brzy na to díky jeho podpory začala ovládat vodu, v čemž se spolu s ohněm začala zdokonalovat. Svou proměnu také pečlivě cepovala, a tak prodlužovala dobu, jak dlouho může zůstat proměněná, dokud ji to nepřestávalo vyčerpávat. Naučila se v ní lépe lovit, s nožem se zdokonalila v práci s masem a jeho kůží - pokud to nebyl pták - a taky se zlepšila ve vaření, aby mohla být příkladnou matkou svým dětem a živit rodinu, tak jak by to jen žena v domáctnosti měla zvládat. Kvůli tomu se taky musela znovu vrhnout na šiti, protože tu a tam se stalo, že dítko (později dítka) přišlo s něčím roztrženým. Když měl Dantaio 9 let, tak se mu narodila sestřička, kterou s velkou parádou pojmenovali Ashsia Narren (po Sněžence, která se jí i Dantaiovi stala kmotrou). A druhá událost byla smrt Galbatorixe, která nakonec měla za důsledek také rozpad druidských vesnic a tak jejich zůstala až na pár druidů neobydlená, což druidé využili pro uskladňování zásob a nebo také, když bylo v jednom domku více lidí. Dantaio tak měl svůj vlastní domeček těsně u toho jejich a učil se samostatnosti, ale přesto to byl on, kdo Nix donutil se naučit lépe na loutnu, aby mu mohla zpívat na dobrou noc v době, kdy se bál usínat sám. Tak samo poté zpívala i Ash. Jak děti rostly, tak se Nixie začala usazovat na jednom místě a poměrně ji to začínalo nudit, což vedlo k různým experimentům ohledně mixování elementů, takže se pro jistotu zdokonalila v energetické obranné magii, kdyby se nějaký z nich náhodou nepovedl... Když pak nakonec Dantaio odjel na Klösovi - potomku Nixiiny klisny Abaccus - bydlet za Nixiiným bratrem Hansem a jeho druhem, tak si uvědomila, kolik času to vlastně promeškala. A rozhodla se s tím něco udělat. Její cvičení se ve všech oblastech magie jí nestačilo a tak se ponořila do ovládnutí i třetího živlu, kterým se stal vzduch. Někdy v té době začala také nahlížet na určité předměty nebo lidi v blízkém okolí nebo sledovala při svých meditacích prudy života, protože obě dvě zmíněné činnosti ji uklidňovaly - a to je s podivem, když se snad celý svůj život snažila vyhnout stereotypu a teď ji uklidňuje. Tím že kousek od nich je voda, tak si zamilovala plavání a naučila plavat i své děti, díky čemuž si při opakovaném předvádění stylu plavání (prsa) si zdokonalila svou vlastní techniku. Ale jak už to tak je, tak vše není jen růžové a asi před rokem ji navždy opustil její už starý přítel Rudotlapka, kterého oplakala a ze zármutku ji nakonec vytáhla Dela, která Nix pověděla věštbu, co na ni Delina rodina snesla. Nyní, když je Ash na tři měsíce u svého bratra se Nixie rozhodla, že alespoň na chvíli zase vyrazí někam na cesty. Třebas i do Lesů, po kterých se jí tolik zastesklo. 

 


Rodina:

Pokrevní rodina:

  • Bratr (Hans Fielne = Jelen) - Jak už přezdívka napovídá, Hans; Nixiin bratr; se mění na jelena a ovládá element země a vody. Velice připomíná tatínkova otce. Jeho oči jsou stejně hnědo - zelené a vlasy vlnité a hnědé. Vždycky miloval a chránil svou sestru. Stejně jako ona jeho. Ale také ji tahal do všech malérů, co si Nixie vzpomíná a byl také pro každou špatnost a zábavu. Ale co jí v paměti utkvělo nejvíce jsou jeho poutavé příběhy. Je homosexuální a jeho druhem je Adris.

Získaná rodina:

  • Arkeon  Thasem - Nixiin manžel, kterého nadevše miluje. Kdysi se seznámili v Carvahallu a poprvé se políbili v Belatoně. Cestou do Lesů splodili syna a o devět let později se jim narodila ještě dcera.
  • Dantaio Thasem /Tai/ - Tai je vyšší než Nix, což má nepochybně po otci, stejně jako vlasy a vousy. Narozdíl od svých rodičů není postihnut kletbou, takže normálně stárne a vypadá už tak na osmnáct - pokud se oholí, jenže většinu času si udržuje vousy. Sice jako malý se zúčastnil rituálů, ve kterých si za element zvolil zemi a pravým zvířetem se mu stala hranostaj, ale tyto ability, které ho odlišují od lidí nevyužívá příliš často. Ne nadarmo mu ostatní druidé, ale i lidé Ledoví lidé přezdívají Poutník, protože hodně moc cestuje - nejčastěji do Dračích hor za svou kmotrou Narren Sne Frystinderr nebo k lidem žijícím u nich, kde pomáhá léčit nemocné. Sám o sobě se Tai ubydlel společně s Hansem a Adrisem v Mateřském hvozdu druidů, ve kterém se narodila ostatně jeho matka.
  • Ashsia Thasem /Ash/ - O polovinu mladší sestra Dantaia, která doposud normálně dospívá a nevypadá to, že by se její růst zpomaloval. Ash se ze všeho nejvíce podobá na svou matku, ať už světlou pletí, šedomodrýma očima nebo plavými vlasy. Vyrůstá ve vesnici, ale někdy si ji k sobě na celé jedno roční období bere její bratr a strýcové - a to do hvozdu v Dračích horách. Její kmotrou je taktéž Narren, po které dostala své druhé jméno, takže celým jménem je Ashsia Narren Thasem. Toto děvče díky Narren miluje sníh, takže jako element si vybrala při rituálu vodu ve které bude jisté brzy lepší než její matka. Na druhou stranu jejím zvířetem je užovka, čímž ne že opovrhuje, ale stydí se za ni, a tak pokud nemusí, tak se nemění - tedy nevtěluje do své energetické podoby, protože narozdíl od bratra, který zvládá měnit některé části svého těla, ji stále proměna vyčerpává.
  • Adris - Hansův milenec a druh. Oba zamrzli ve věku pod patnáct let. Má blond vlasy a zelené oči, přičemž se mění na vydru, ovládá vodu a zemi
  • Narren Sne Frystinderr (Sněženka) - Dívka, která byla prvním člověkem, jenž držel jejího syna a po kratším období nedůvěry, kterou vykazovala se z nich staly skvělé přítelkyně a Nix jí nabídla post kmotřičky od Dantaia. A ona přijala. Stejně tak přijala i kmotrovství jejího druhého dítěte.
  • Klisna Abaccus (Aby) [:Abakus/Abasus:]- Nixie si ji koupila ve stejnou dobu jako její přítelkyně Pany. Je to bílá klisna s černým srpkem na hlavě, jejíž oči jsou blankytně modré. Této klisně jsou již tři a půl roku.
  • Klöccus (Klös) - Čti: Klesus/Kles. Potomek Abaccus a Panina Klöjunga. Jeho srst je strakatá černě a bíle jako kdyby na papír malíř jen tak stříkal místa. Také má každé své oko jiné. Jedno je hnědé a jedno je blankytné. Jeho pánem se stal Dantaio, který se na něm od malička učil jezdit.

Přátelé:

  • Deynor - Lidský lovec, kovářský učeň. Znají se z Carvahallu, ale stali se z nich i přesto přátelé. Byl to výborný stopař - vzhledem k tomu, že Nixie dvakrát našel, když se pokusila odejít - a neměl rád vlky - soudě dle toho, že před její druhou podobou malém utekl.
  • Kodor - Byl to druid, který přišel do její vesnice s úmyslem si ji vzít, jak chtěla pravidla. To kvůli němu částečně nastal ten problém zvaný svatba. Nechtěla si nikoho brát v patnácti letech. Jistě nemuseli tehdy mít okamžitě dítě, ale chtěli se pojistit, že druidka mezitím nepláchne… a také chtěli zjistit, zda ji dokáží svázat k jedné osobě, jednomu osudu, jednomu místu. Což se nepovedlo. Kodor byl o dvacet let starší, moudřejší a kdo ví, co ještě. Nedokázal ovládat oheň jako ona, ale už měl docela v malíčku vzduch a vodu a chystal se na zemi. Možná kdyby s ním Nixie strávila více času, tak by se s tím smířila - to si alespoň zkusila párkrát namluvit, avšak zbytečně. Byl hodný, milý a trpělivý, jako potůček, ovšem nikdo ho nechtěl zažít naštvaného. Tak trochu chápal Nixiin stav, ani on sám se nehrnul do sňatku, ne po tom, co mu při porodu umřela žena jeho srdce - Mariana. Má světlé vlasy, pískově zabarvené oči a poměrně opálenou pleť. Je o hodně vyšší než Nixie a po jejím odchodu - kterému kolem a kolem napomohl - se vrátil do hlavní vesnice. Zanechal Nixie v mysli větu, které si hodně cení: „Až budeš potřebovat, víš kde mě hledat.“ - a to skutečně udělala. Stal se jejím mistrem při ovládání elementů, protože ovládnul všechny a začíná se chystat pomalu a jistě na Stezku. Také dotáhl její schopnost proměny k dokonalosti. Nyní má už pár let novou manželku Terisu a jednoho syna Hazeta.
  • Dela Gundrun - Sestra Brety, která měla Stezku. Dela je nenápadná osůbka, která jen ve výjimečných situacích využívá živel země, a to při pěstování některé ze svých bylin. V Hlavní vesnici se živila především léčitelstvím a jeho výukou, po jejím rozpadu se přesunula do Carvahallu. Je vyhlášenou léčitelkou v lidském a trpasličím království a mnoho léčitelek si k ní chodí pro rady, když na to přijde. Na své zvíře se vůbec nemění, takže si už jen málokdo pamatuje její vydří podobu.

Známí

  • Enni Krásnoočko, Aronel I. Gil'eadská, Dirk, Vragga, Dellanir

Po smrti:

  • Breta Gudrun - Po delší době jedna ze starších, která dosáhla Stezky. Jejím základním elementem byl vzduch a měnila se v hrdou orlici - byť jen do energetické podoby. Nikdy neměla děti, ani mít nemohla, protože fyzicky dosáhla jen třináctého roku. Psychicky se však dostala do věku devadesáti sedmi let, chvíli před tím, než se zaměnila sedmička za osmičku zemřela stářím. Její tělo, mysl a duše už asi neviděly důvod proč dále existovat. Byla to také žena, která Nixie přivedla na svět, za což je jí dívka velice vděčná - a co Nixie neví, tak jí magií zasáhla do mysli, když se narodila, aby ji zachránila (díky čemuž je možné, že je silnější.) Gundrun bylo její druhé jméno, které se předávalo v rodové linii a nezáleželo na pohlaví - před ní jej měl její otec Itel Gundrun -, spíše se toto jméno prapředka (byl jedním z prvních druidů) používá dnes jen jako příjmení. Má sestru v hlavní vesnici, jež se jmenuje Dela Gundrun.
  • Lenora - Tak Nixie pojmenovala maminku od Rudotlapky. Má ji velice ráda, už jen proto, že díky ní dostala výborného přítele a brášku. Byla Rudovi více než podobná a byla to beta Nixiiny smečky. Možná i díky tomuto propojení přijali děvče mezi sebe tak rychle.
  • Ebbyl - Byl to starý druid země, který se údajně měnil v lasičku, ovšem Ebbyl nebyl čistý druid, měl v krvi příměs lidské, proto mu to nikdy nešlo tak často a vyčerpávalo ho to mnohem, mnohem více než ostatní z vesnice. Nebo to alespoň tvrdil on sám. Pravdou bylo, že se to prostě neučil. Nikdy na něj nebylo pohlíženo zcela bez předsudků a jediná Nixie ho tak přijala. Odmítala věřit názorům druidů na ostatní rasy. A možná proto se tak lehko spřátelila s urgalem, člověkem a elfem. Proto i druid přijal ji. Z lidského města (odtud jazyk a písmo lidské) - kde strávil s otcem a matkou část života než ho matka odvedla přes Lesy (a zde se naučil používat Starověký jazyk  a písmo elfů a minimum z magie) k druidům (a tady jazyk druidů) - kde se narodila - uměl číst a psát a to Nixie naučil. Dívka mu je hodně vděčná a ráda na něj vzpomíná. Umřel, když jí bylo něco přes patnáct let - po jejím odchodu.
  • Mistr - Muž z pouště, který ji učil umění šavle, on ovšem nevydržel a zemřel, než své vědění předal kompletně. Nixie na něj ráda vzpomíná, i když s ním strávila jen chvíli. A určitě díky němu bude pokračovat v umění boje s šavlí.
  • Björg - Je to obrovský a silný urgal, se kterým to nebylo zcela lehké, ale vycházel s Nixie dobře. Jeho kmen byl plný příjemných jedinců, u kterých si Nixie neúmyslně vytvořila respekt. Brzy se však jejich cesta rozešla a i přes domluvu Nixie nepředpokládala, že by se mohli znovu vidět.
  • Pantha - Tato kočkodlačice je vlastně také známost z Carvahallu. Konkrétně z jejich stájí, kde si obě dvě koupily koně, kteří se intimně spojili v jedno. Pany je Nixiina nejlepší kamarádka, s kterou se měla sejít už před rokem v lesích. Ale vzhledem k tomu, že Abaccus tam nic netáhlo předpokládá, že je její přítelkyně mrtvá. Velice ji to mrzí, ale přesto tajně doufá, že se jen změnilo jejich koním pravé jméno.
  • Vlk Rudotlapka (Rud) - Jedna umírající vlčice z Nixiiny smečky kdysi darovala malému děvčeti vlčí mládě. Díky němu také odhalila svou pravou podobu. Nixie si jej ponechala už jen proto, že byl zvláštního druhu dosahující velikosti poníka. Té už dosáhl před nějakou dobou. Jeho srst je hnědá s odstíny rzi a oči v barvě teplé čokolády.
  • Smečka - Trvalo rok než vlčí smečka přijala dívku mezi sebe a dalších šest měsíců, aby se utužily vztahy. Vlci Nixie také zčásti vychovali a poskytli její vlčí podobě - i lidské - svůj osobitý charakter… nebo jej spíš podpořili a naučili ji chodit ve vlkovi. Vlků v její smečce bylo nějak deset a Nixie milovala prohánět se s nimi bok po boku lesem v obou svých podobách. 
  • Matka (Miria Fielne) - Vlčice si svou maminku pamatuje jako útlou, bělookou ženu s vlasy barvy havraní, které jí splývají téměř do půli zad. Byla o něco málo vyšší než její dcera a původně pocházela z hlavní vesnice druidů. Nicméně díky lásce ke svému choti toto místo opustila, aby mu zplodila dvě překrásné děti. Měla jisté nadání na vítr a spekulovalo se, že její zvířecí podobou je vrána, ale nedokázala se příliš dobře měnit, a tak ji viděli v její zvířecí podobě snad jen dvakrát nebo třikrát za život. Zemřela na mor stejně jako zbytek druidů v její vesnici.
  • Otec (Dancko Fielne) - Nixiin tatínek měl vždycky oči modřejší než ten nejmodřejší oceán - což se Nixie ještě stále nepotvrdilo. Jako jednoho z minima druidů ho kletba vůbec nestihla a normálně zestárl do svého opravdického věku - padesáti let (přičemž Miria je o deset let mladší). Vlasy připomínající stříbrnou řeku se volně vlní ke klíčním kostem, kdysi však míval hnědé vlasy po svém otci - plavé vlasy má Nixie po jeho mamince, svojí babičce.Jeho nadání spočívalo v přivolávání vody a jeho patronem se stala vydra. Zemřel na mor.

 


Schopnosti:

 Magie přírodní (Mistr) 

  • Metamorfní magie (přeměna ve zvíře) - 6/7
  • Elementární magie (živel) - 4/7 (Oheň - 6/7; Voda 3/7; Vzduch 2/7)
  • Vitální magie (proudy života) - 3/7
  • Psychická magie (komunikace myslí) - 4/7
  • Magie poznání - 2/7

Magie Starověkého jazyka (Starší)

  • Energická útočná magie - 1/7
  • Energická obranná magie - 3/7
  • Elementární magie (živel) - 4/7 (Oheň - 6/7; Voda 3/7; Vzduch 2/7)
  • Vitální magie (proudy života) - 3/7
  • Psychická magie (komunikace myslí) - 4/7
  • Boj, lov (Učeň)
  • Boj šavlí - 2/7
  • Lov lukem - 1/7
  • Obrana a práce s nožem (stahování/čištění kůže, základní sebeobrana) - 3/7
  • Boj beze zbraně, nebo čímkoliv co je po ruce - 1/7
  • Lov ve zvířecí podobě - 4/7

Ostatní dovednosti

  • Jízda na koni - 5/7

  • Příprava jídla - 3/7

  • Vyřezávání - 1/7

  • Malování - 2/7

  • Hra na loutnu - 3/7

  • Tanec - 4/7

  • Vybrané stolování - 1/7

  • Plavání a zpěv- 3/7

  • Znalosti a jiné

  • Písma (Ve Starověkém a lidském)

  • Čtení (-||-)

  • Počítání 

  • Mluvení (V druidském, Starověkém, centrálním lidském, několik frází jazyka urgalů)

  • Rostliny - jedovaté/léčivé, výrobu odvarů/jedy

  • Meditace

  • Řeč těla

  • Anatomie lidského a vlčího těla

  • Udělat kolem sebe ohnivou bariéru (kouli)

  • Šití - 2/7

  • Při pocitech vzteku a strachu, který nedokáže kontrolovat, z její kůže vychází nesnesitelný žár

 

Majetek:

  • Sedlo
  • Sedlové brašny - 2 - (nepromokavý kožešinový plášť, kožené rukavice, sandály, černé šaty ke kotníkům s rozparkem do půli stehen a oválným, hlubokým výstřihem, první shozený paroh od Hanse, pánská bílá košile, hnědé kožené kalhoty, zelené šaty ke kotníkům s hlubokým výstřihem na zádech a véčkovým dekoltem na šněrování, aby neodhaloval příliš mnoho)
  • Peníze
  • Láhev na pití chráněná koženým obalem
  • Flakon se zlatou tekutinou (z I. úrovně Tajemné krajiny)
  • Domek v téměř opuštěné Hlavní vesnici druidů, kterou skrývá ochranné kouzlo
  • Oblečení, obuv
  • Korunka od Dračího hvozdu


 


 

Další postavy

Atanvarnë Merenwen Lossëhelin 

Ikarm De Faune Lwilien

Aronel Eruner

Hans Fielne (NPC)

Atanvarnë Allsyë Reloen (HLAVNÍ POSTAVA) 

Eleanora Melory Eruner


 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělá
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   X zlatých

 


- Autor webu: Správce říše - Autor skinu: Správce říše