TOPlist

Nová epocha - POZOR - Přednostní článek

Napsal: Arwina Greensleeves | Kategorie: Aktuality
Dne: 20.03.2020 20:00:31 FB



Vážení a milí hráči,

 

vzhledem k aktuální nešťastné koronavirové situaci se stalo něco naprosto neočekávaného – i my, staří admini, máme najednou čas, protože sedíme doma v karanténě. Právě z tohoto důvodu jsme se rozhodli zkusit Alagaesii, naše milované dítě, oživit, posunout děj a znovu rozehrát. Máme k tomu jedinečnou příležitost, protože letos v květnu oslaví naše Alagaesia deset let. Nádherné výročí, co myslíte?

 

A co že jsme se to rozhodli dát Alagaesii k narozeninám jako dárek?

 

Především se jedná dokončení to, co bylo dříve v plánu – tedy posunout Alagaesii do stavu bez Galbatorixe. Ano, Galbatorix je po smrti. Dramatické okolnosti, které k tomu vedly, si můžete přečíst v herní knize „Galbatorixův palác“ v Uru’baenu. Ve zkratce, Galbatorixův trůn získala Arwina Meyron, elfská královna, která rozdělila Lesy a dle mnohých názorů zradila vlastní národ.

A pozor, posouváme se o tři roky dopředu. Děláme to proto, že Galbatorix měl původně umřít už někdy v reálném roce 2017 a taky proto, abychom si vytvořili určité časové okno, během nějž se toho v Alagaesii hodně změní.

 

 

Dějové změny – aneb co se událo během těch tří let

Arwina jakožto císařovna změní řád v Království. Zajistí, aby král byl volen šlechtickou radou, titul nebude dědičný, pokud to šlechtici neschválí. Stará šlechta, věrná Galbatorixovi, zaniká a přijde o tituly i majetek – pokud ovšem nebude přísahat věrnost nové královně a novému řádu věcí. Nová šlechta bude utvořena z Vardenů. Na trůně je Arwina jen do první šlechtické volby, kdy je odstavena od moci kvůli své krutosti a problémům v Du Welden, kde elfové vedou partyzánskou válku za to, aby si vydobyli samostatnost na lidském Království a znovu se spojili s Du Varden. Arwina po zvolení nového lidského krále, který je tak trochu loutka, mizí z hlavního dění neznámo kam.

 

Po jejím zmizení elfové z Du Welden deklarují nezávislost na lidech a královnou prohlásí Nilwëu, Arwininu krev, kterou následně provdají za Arniliana z rodu Eamë, aby se znesvářené strany konečně spojily. Na tomto aktu mají lví podíl Sarave, Arwinina matka, a Blagden, královský rádce. Nilwëa a Arnilian i díky pomoci svých věrných rádců vládnou dobře a spravedlivě a jsou doslova zbožňováni svým elfským lidem.

 

Du Weldenvarden je tak znovu spojeno a odděleno od Království, s nímž však brzy naváže diplomatické a obchodní styky. Hranice jsou otevřené, elfové smí z Lesů a lidé smí do Lesů, šlechta úmyslně oslabuje Solasovu církev, aby oslabila rasismus a nenávist k magii, protože jiné rasy i magii potřebuje k prosperitě Království. Bují obchod, a to jak s elfy, tak s trpaslíky, kteří se hojně vydávají z hor mezi lidi, s nimiž v mnoha případech žijí ve městech.

 

Všichni Dračí jezdci jsou vyhnáni z Království do Lesů během selského povstání, které hlásá, že Jezdci nikdy lidem nic dobrého nepřinesli, a měli by vypadnout, dokud můžou. Jezdci by samozřejmě mohli povstání potlačit velmi rychle a efektivně, ale nikdo z nich si nepřál zbytečně prolévat krev, takže se stáhli k elfům, kde Jezdkyně Aireen ve spolupráci s Enni Krásnoočkem ustanovují nový Řád Jezdců. Nepřidají se k nim všichni, ale část ano.

 

Začíná jakási renesance, návrat k umění a filozofickým hodnotám, vznikají nová vznosná architektonická i literární díla, svět se nachází v rozkvětu. Jsou otevřeny univerzity, rozmáhá se vzdělanost, zájem o magii i alchymii a nové technologie.

 

Po třech letech na trůně lidský král onemocněl záhadnou chorobou, která ho trvale upoutala na lůžko a nevypadá to, že by se z ní uzdravil. Jeho skon je na spadnutí, a mezi šlechtou vypuká „hra o trůny“. Všichni se snaží získat své místo na slunci a především možnost urvat korunu pro sebe, všichni pletichaří a politikaří. To je situace, do které se naše Alagaesie „probouzí“.

 

Co to znamená pro staré hráče?

Dokončete všechny stávající hry, všechny ostatní budou probíhat až s tímto časovým odstupem, se všemi novými informacemi, které z toho plynou. Ve všech knihách bude provedena tlustá čára, která oddělí staré od nového. Žádné z vašich postav se nemažou. Pokud si však budete chtít založit novou postavu za jednu z ras, které jsou momentálně nehratelné, půjde to jen přes domluvu s adminy. Víme, proč jsme počet ras zúžili a milerádi vám to vysvětlíme, abyste chápali, proč za ně neumožňujeme hrát všem. Zjednodušili jsme spoustu pravidel, aby byla hra přístupnější pro nové hráče, a částečně jsme "okleštili" celý ten rozsáhlý svět, v němž jste byli zvyklí hrát. Je to takový "jarní řez", aby strom mohl zase pěkně růst. Nebojte se ale, nic jsme nesmazali, všechny reálie lze stále najít pomocí tlačítka "Hledat", jsou jen schované, aby nekomplikovaly registraci novým hráčům.

Samozřejmě, objevuje se celá řada nových dějových možností, od těch plynoucích z původu vašich postav a toho, co pro ně asi znamenal konec války, až po jedinečnou šanci obsadit trůn krále lidí.

 

Co to znamená pro nové hráče?

Otevírá se před vámi nový svět, částečně postavený na základech, které napsal Paolini, částečně upravený podle všech těch fantasy, které jsme my admini četli, hráli jako larpy a zamilovali si je. Je to svět, do kterého můžete sami zasáhnout a podílet se na jeho změnách. Můžete se stát lidským králem, elfským mágem i nejbohatším trpasličím obchodníkem široko daleko. Můžete hrát questy a potkávat se s vzácnými rasami, jako jsou kočkodlaci nebo divocí draci.

 

 

Pojďte si hrát, pojďte do toho s námi! Pojďme tenhle svět tvořit všichni spolu. 

 

 

Těšíme se na vás.

 

 

Vaši admini

 

Napsal: Arwina Greensleeves | Kategorie: Reálie
Dne: 03.04.2020 19:05:24 FB



 

Modlitby a rituály Solasovy církve

 

Autor: Arwina GreensleevesWran

Pro konkrétní svátky navštivte kalendář.

Náboženství uctívající slunečního a měsíčního boha Solase se v Alagaesii objevilo až po nástupu Galbatorixe na trůn a protikrálovští učenci tvrdí, že bylo také zavedeno samotným Galbatorixem, který Solase vytvořil jako svůj obraz – on i zlatý bůh mají dvě tváře. Solas tvář sluneční a měsíční, Galbatorix tvář krutého válečníka i milovaného vládce Království, které pod jeho vládou, nutno přiznat, vzkvétalo.

Solasova církev bývala bohatá, uznávaná a velice dobře fungující instituce, která bývala štědře podporována penězi ze státní pokladny. Jejím hlavním cílem je „očistit“ zemi od mágů a všech nelidských ras. Nutno však jí přiznat, že též léčila nemocné, sytila hladové a ochraňovala sirotky a vdovy.

V dnešních dobách je to však pomalu ustupující náboženství, kvůli přijímání elfů, trpaslíků a jiných ras do Království. Věřící však stále existují a své protimagické názory se snaží přizpůsobit nové době.

 

Posvátné texty a modlitby

 

Nejdůležitějším textem je pro všechny Solasovce Zpěv Slunce, což je rozsáhlá sbírka náboženských příkazů, žalmů a modliteb, sepsaná v centrálním dialektu Solasovou církví v prvním desetiletí její existence. Za svůj vzor si pravděpodobně vzala knihu Adanmar, jejíž kvalit ale podle mnohých nedosahuje. Zpěv Slunce je totiž psán tak, aby mu rozuměl i obyčejný lid, zatímco Adanmar byl v překladech ověnčen mnoha výklady a doplněními, díky nimž ho pochopí jen opravdoví učenci a znalci.

 

Nade všechny bohy veliký je Solas;

všechny bohy do země zadupal a zničil,

všechny je vrátil jejich špinavé matce.

Nade všechny bohy mocný je Solas,

věř, člověče – nemají zázraky jiných příčin

nepocházejí odnikud než od Solase.

Jako Slunce září ve dne náš Solas

zalévá požehnáním svým naše tváře.

Jako Měsíc v noci chrání svět náš Solas

náš spánek hlídá posvátná ta záře.

Jsi nic, člověče, pouhé zrnko prachu proti bohům

Jsou bohové zrnko prachu proti svaté Solasově síle.

To on žehná nám, našim městům a všem našim domům

Jemu služ věrně, člověče, a klaň se mu čile.

(Žalm zpívaný při bohoslužbách, v Zpěvu Slunce označený číslem 17)

 

…Vstupte do jejich Lesů, vezměte si je ohněm a železem a zničte všechno to zkažené v nich. Neboť tak pravím, já, váš bůh, váš Solas, pán dne i noci – obyvatelé těch Lesů nepochází ze mě, a co nepochází ze mě, pochází z Matky. Však Matka je prohnilá a nic, co pochází z ní, nevejde do mého zlatého chrámu.

Půjdete-li do Lesů, budu ostřím vašich zbraní, má ruka vás bude chránit před vším nebezpečím a můj duch bude s vámi, provázet vás na každém kroku. Kdo by mohl ohrozit můj lid, můj svatý lid, který jsem si vyvolil mezi všemi, který jsem oživil svým svatým dechem, a který chráním před strašlivými spáry Unhiry? Vězte, lidé – jsem-li já s vámi, nikdo nebude mít dost síly na to, aby vás porazil.

(Zpěv Slunce, část „Tak pravil Solas“ ospravedlňující válku proti elfům)

 

… Na počátku byla jen Unhira a její strašlivé děti, její hadové a draci, její špinaví potomci plní magie a zla. Na počátku všeho byla tma, zlo a řev netvorů. Však uprostřed té tmy zrodilo se světlo, zářilo a rostlo a ta tma ho nedokázala porazit. Zrodil se Solas, veliký bůh, zlatý bůh Slunce a stříbrný bůh Měsíce, ozářil vše svým svatým svitem a vyzval Unhiru na souboj. Přijala výzvu pyšná bohyně; však padla pod mocnou Solasovou dlaní a on ji srazil k zemi.

Pak stvořil člověka, bytost ryzí a neposkvrněnou magií, bytost k obrazu svému, aby bránil Matce proti jejímu návratu, aby žil a radoval se ze světa, aby po smrti stanul v Solasově zlaté síni. Však Unhira, ďábelská Matka, nebyla mrtva; žije dál a z ní pochází všechno zlo, s nímž člověk a Solas musí bojovat.

Pravím vám, lide můj – je třeba to zlo vykořenit, spálit ho jako se pálí plevel, protože dokud nebude spáleno, nebude moci zrno Solasem zaseté v našich srdcích klíčit, a my nedojdeme pokoje a štěstí u Něj.

(Dopis uru’baenského velekněze všem věřícím, výňatek. Text vychází ze Zpěvu Slunce, je silně rasistický a protimagický. V Galbatorixových časech se jednalo o jeden z nejdůležitějších spisů víry, dnes je snaha ho naopak zničit a dostat z lidské paměti do zapomění)

 

Jsem špinavý, špinavý, veliký Solasi,

špína je na mé lidské tváři.

Jsem špinavý, špinavý, veliký Solasi

očisti mne svou září.

Shlédni na mou víru, veliký Solasi

na moje srdce, patřící jen tobě.

Mne veď na pouti mé, veliký Solasi,

mou cestu osvěcuj v každé době.

(denní modlitba Solasovců, prosba za očištění od hříchů a za ochranu)

 

Ach Solasi! Černá tma naplnila mou duši

zahalila mne jako pohřební rubáš.

Odkud přišla, kdo jen to tuší?

Svou milostí mne k sobě uvaž!

Ach Solasi! Den je daleko, na obloze nov

černé stíny se vylouply z koutů

Předků mých ke mně sladce volá rov

duchové zlí, Solasi, jsou tu!

Odžeň je ode mě, chraň mě jich svodů

vždyť já přec patřím jen jednomu bohu.

Odžeň je ode mě, je i Matku zlou

já chci jít životem i smrtí za tebou.

(modlitba Solasových kněžek-adeptek, začátek rituálu zasvěcení)

 

Solasi veliký, při mně stůj,

ochraňuj rodinu i domov můj.

Ode všeho zlého chraň nás vždycky,

mě, ženu mou i všechny mé dítky.

(denní modlitba otců)

 

Rituály

 

Všechny rituály Solasovců se prováděli v chrámu nebo v jeho blízkém okolí, např. v klášterních zahradách. Rituálů pro běžné lidi je několik – Osvita, rituál zasvěcení dětí do víry, Zářice – uvedení do dospělosti, poté samozřejmě svatba, pohřební rituál a též očistný rituál.

 

Osvita

Iniciační rituál novorozenců, při němž rodiče za své dítě slibují, že bude věrným Solasovým věřícím, že bude bojovat proti silám Unhiry a jejích posluhovačů a že nikdy nezakolísá ve své víře ve zlatého boha. Mimo jiné se dítě ústy rodičů zavazuje v dospělosti platit Solasově církvi desátky. Solasův kněz po slibu rodičů dítěti na čelo, bříško a dlaně nakreslí olejem smíseným se šupinkami zlata (nebo podobně zbarveného kovu) Solasův znak, čímž je rituál dokončen. Po skončení rituálu se obvykle rodina dítěte ubírá ke společné hostině.

 

Zářice

Rituál, při němž osmi až dvanáctileté děti opakují slib, který při Osvitě dali Solasovi jejich rodiče. Zářice podstupuje více dětí současně, obvykle v období kolem slunovratů. Rituál začíná slavnostním průvodem městem, děti účastnící se rituálu jsou oděny do světlých šatů a nesou nezapálené svíce. Poté v Solasově chrámě své svíce zapálí, odříkají slib a zúčastní se bohoslužby. Následuje hostina, která je společná pro celé město/vesnici.

 

Očistný rituál

Probíhá zpravidla dvakrát ročně, v den letního a zimního slunovratu. Začíná jím vlastně veliká oslava těchto dnů. Věřící se svému bohu omlouvají za své chyby, leží při tom na podlaze chrámu tváří k zemi a mlčky se modlí, zatím co kněží zpívají žalmy ze Zpěvu Slunce.

 

Svatba

Snoubence oddává obvykle Solasův kněz, pravomoc k tomu má ale i vyšší kněžka. Snoubenci jsou oděni v bílém či světlém šatu, obvykle novém. Nevěsta mívá v rukou kytici, před svatbou jí ženich obvykle daruje nějaký šperk, který má symbolizovat jeho lásku k ní. Kromě snoubenců se obřadu musí zúčastnit též dva svědkové. Při obřadu kněz říká: „Drazí snoubenci, sešli jsme se dnes v tomto svatém chrámu, aby vám a vaší lásce požehnal jediný pravý bůh, bůh světla a slunce, Solas. Solas ustavil manželství jako nejvyšší a nejcennější ze všech svazků. Manželé mají společně plodit a vychovávat děti. Muž má být silný a má být rodině ochranou, žena má být laskavá a svému muži vždy poslušná. Společně tvoří pár; jako jelen patří k lani, jako lvice ke lvu, tak patří muž k ženě a žena zase k muži.“

Poté čte vybrané pasáže ze Zpěvu. Nakonec se ptá snoubenců, nejprve muže: „Ptám se tě před Solasovou září, (jméno), bereš si za svou manželku (jméno)? Budeš za ní stát v dobrém i ve zlém, budeš chránit ji i vaše děti? Neopustíš ji v nemoci ani ve smrti?“ Muž odpovídá: „Ano.“ Poté se kněz zeptá ženy: „Ptám se tě před Solasovou září, (jméno), bereš si za svého manžela (jméno)? Budeš za ním stát v dobrém i ve zlém, budeš vychovávat vaše děti, budeš mu poslušná vždy a ve všem, jak káže Solas? Neopustíš svého muže v nemoci ani ve smrti?“

Poté, co žena odpoví „Ano“ přistoupí svědkové a říkají: „Touto dlaní a těmito slovy potvrzuji, že tito dva, co před knězem stojí, k sobě vskutku patří a dnes si slíbili manželský slib. Nevím o ničem, co by tento jejich sňatek mohlo porušit či zneplatnit.“

Poté kněz manžele požádá, aby se chytili za ruce a pomaže jejich spojené ruce zlatými šupinkami. Pak je oddá: „Nechť vás Solas věčně spojí v tomto svatém svazku a nechť žehná vám i potomkům, kteří z vás vzejdou. (jméno) a (jméno), z moci mi svěřené zlatým bohem Solasem, pánem celého světa, vás prohlašuji mužem a ženou.“

Poté se svědkové i manželé podepíšou do matriky a sňatek je uzavřen. Neumí-li nikdo ze účastníků svatby psát, je zvykem jména nadiktovat knězi.

 

Pohřební rituál

Pohřbívání probíhá do země, ale ne přímo – Solasovci jsou pohřbíváni v dřevěných rakvích, které jsou obvykle zdobené Solasovými symboly a výňatky z posvátných textů. Rakve jsou jakýsi výsměch Unhiře, protože mrtvý sice leží v zemi, ale vlastně se jí nedotýká. Významné osobnosti jsou stejně jako u Bratrstva pohřbíváni v hrobkách nebo kamenných rakvích v chrámech a klášterech. Samotný rituál je velmi prostý, zazpívá se žalm ze Zpěvu Slunce, kněz požehná pohřbívanému na jeho pouti k Solasovi, někdo blízký mrtvému promluví o jeho životě a poté je rakev zasypána.

 

Kněží a svatyně

 

Solasovi věřící stavěli svému bohu rozsáhlé chrámy, které bývaly podobně velkolepé, jako býval Ómaův chrám na Ostrově; pravděpodobně si právě tento chrám vzali stavitelé za vzor. Chrámy jsou veliké, uvnitř i zvenku bohatě zdobené zlatem, mají mnoho věžiček a kopulí. V každém chrámu je veliká Solasova socha, oltář a mnoho lavic v řadách za sebou, kde sedávají věřící. Chrámy jsou obvykle otočené na východ, a za oltářem bývá veliké okno, jímž do chrámu vchází sluneční svit.

U chrámů bývají také kláštery, kde žijí buď Solasovi kněží nebo kněžky, nikdy ne společně, vždy mají alespoň oddělená křídla budovy. Všechny kněžky i kněží se zavazují k celoživotnímu celibátu. U klášterů bývá lazaret, kde především kněžky léčí nemocné, kněží a mnichové hlavně slouží bohoslužby a kážou lidu. Kláštery slouží také jako ubytovna pro pocestné a je možno tam zadarmo přespat a najíst se. V klášterech bývají také sirotčince, kde se sestry starají o osiřelé děti.

Speciálním oddílem Solasových služebníků jsou mniši-bojovníci, kteří se rozhodli svému bohu sloužit pomocí meče. Ke svému úkolu  jsou vedeni už v dětství a jsou velice pečlivě cvičeni. Jakmile se jednou rozhodnou pro tuto cestu, už své rozhodnutí nemůžou vzít zpět.

 

Zvolání a nadávky

 

Nejčastější je samozřejmě „U Solase!“ případně „U Solasovy svaté záře!“, to jsou výkřiky překvapení. Jako nadávku často používají „Unhiřin synu“ nebo prosté „Hade“, což obojí odkazuje ke zkažené Matce Zemi. Označení „čarodějnice“ je také velmi závažnou urážkou, protože navíc osobu takto titulovanou může přivést do nebezpečí. Solasovi kněží jsou velmi nekompromisní, jde-li o magii.

 

Příběh

 *Vcházíte spolu z velkým davem lidí do ohromného zlatého chrámu. Budova je vystavěna tak, že má spoustu menších kulatých věžiček, které se vzpínají k nebi jako zlaté hroty kopí. Když procházíte zdobeným portálem všímáte si ohromné sochy Solase, která na vás shlíží z druhé strany chrámu, musí být nejméně dvanáct stop vysoká a blyští se zlatou barvou ve světle, které na ní dopadá z umně udělané rozety. Usedáte na umně zhotovené dubové lavice a když se rozhlédnete vidíte, že všechny místa jsou zabraná. K soše přistoupí jeden z mladších knězů a zapálí oheň v jedné hluboké misce, kterou socha drží. Přistoupí ještě dalších jedenáct mnichů, všichni jsou oblečeni v bílém rouchu obšívaném zlatou nití. Jeden z nich předstoupí před ostatní.* Lide Giliedský, sešli jsme se zde abychom poděkovali mocnému bohu Solasovi za ochranu, kterou nám poskytl a zahnal tu blížící se nelidskou hrozbu z lesů. Děkujeme ti za to, že si požehnal našim vojskům a dopřát si nám vítězství a to i přes to, že nepřítel používal temné síly prohnilé matky. Ale myslíte si, že tohle je konec ? *Zeptá se a čeká na odpověď žádná však nepřijde, tak pokračuje dál.* Ne ty nelidský bastardi nás budou chtít vyvraždit do jednoho. Vezmou si naše mladé ženy a z dětí si udělají buď hračky nebo otroky. Jako by nestačilo, že nám už odnepaměti kradou naše děti. Já se však nehodlám pokořit té jejich temné síle, kterou jim dala ta jejich falešná bohyně. My jsme národ z království a budeme pevně stát jako ta nejsilnější skála. *Hlas se nese zvučně kostelem, řeč zní vášnivě a máte při ní pocit vyrazit a pobít co nejvíce těch nelidských bytostí, které ohrožují vaše domovy.* Jako by nestačilo, že se spolčili s těmi pekelnými bytostmi urgalami! Co budeme dělat až přijdou až sem k nám a vezmou nám náš majetek? Až svedou vaše dcery zrádnými kouzly a potom je zneužijí a povraždí. *Teď zní řeč smutně, jako by ho celý tento vývoj událostí velice rmoutil.* Nemusíme jim dovolit přijít až k nám, jsme lid Solase který nad námi drží přes den i přes večer stráž a chrání nás proti zlým kouzlům. Chvalte Solase a velebte království ! *Výkřik opakují Mnichové za ním a i valná většina lidí opakuje tuto větu.* Víte co udělám? Ještě dnes vyrazím a přidám se do královské armády. Radši pandu v bitvě jako hrdina, než abych se zde krčil a čekal až přijdou oni, vyrabují toto posvátné místo a poskvrní ho svými špinavými rituály. Přidám se do armády a budu sloužit naší vlasti, budu sloužit království, budu potlačovat tu zrůdnou magii a vymýtím všechny nelidské rasy, které si nezaslouží žít na tomto světě. Stvořila je všechny „Matka“ a z jejího lůna nevzejde nikdy nic dobrého, jen další nestvůry. *Řekne odvážně a burcuje všechny lidi okolo sebe, cítíte se silní, plní energie kterou stačí jen vypustit ven.* Myslíte si že magie je spravedlivá ? Ne to rozhodně není. Jak myslíte že vznikli první stínové a kdo myslíte že je na nás poštvává ? *Zeptá se a čeká na odpověď která se řídce a nesměle ozve.* Elfové ! Není spravedliví... To malý zpropadení trpaslíci. *Lidé se postupně přidávají a tak kněz musí počkat, zvedne ruku a dav se postupně utiší, pak pokračuje a odpovídá na svou otázku.* Ne, magie není spravedlivá. Kdyby jí vládli ti co jsou zmrzačení nebo jinak nemocní, ale tak to není. Ti silnější jí vládnou častěji a lépe. Navíc jim magie dovoluje podvádět a zneužívat ji pro své vlastní dobro. Čáry kazí každou živou bytost která je jich schopná a jen těm vyvoleným a odolným jedincům by měla být dovolena.

Pryč s magií ! *Fanaticky zakřičí a lidé křik opětují až se chrám rozezní společným křikem.*

A kvůli komu zuří války a světem opět létají temné kletby, kvůli komu to tak je ? Kvůli velké Matky a jejich odporných přisluhovačů, poštvala na nás své slouhy elfy, vardeny, trpaslíky a i odporné urgaly. Musíme bojovat druhové moji, musíme vstoupit do těch temných lesů a vypálit je do základů. Zničit ty jejich temné modly které uctívají a vysloužit si tak místo v zlatém paláci, tam budeme věčně popíjet víno a budeme šťastní. Chvalte velkého Solase ! *Všichni opět spustí chválu a opakují jeho větu. Po čase přejde věta do překrásné písně o zlatém paláci a věčném boji proti temné Unhiře, slibuje věčné štěstí a radost. Píseň je zpívaná mnichy ve složitém chorálu, který se proplétá jako letící orel ke své kořisti. Díky dobré akustice je slyšet naprosto všechno, dokonce i tiché pobrukování lidí do rytmu písně. Po dokončení bohoslužby přišla skupinka deseti mladíků ke knězům.* Chtěli bychom sloužit království, kde se můžeme přihlásit do armády?

Napsal: Rhunön | Kategorie: Reálie
Dne: 03.04.2020 18:48:19 FB



KNURLAN

Trpaslíci - národ pod horami

 

Jejich nespoutanost a divokost, která prosakovala z každičkého kamene, se nepodařilo svázat nikomu. Až na malý národ, který žije skryt, zapomenut v samotném srdci hor. Pouze trpaslíci byli jediní, kteří dokázali v nehostinných horách přežít.Legendy z celé Alagaesie se odjakživa upínaly k nebetyčným horám na jihovýchodě této rozlehlé země. Byly považovány za sídla bohů, za neprostupnou bariéru a živoucí úkaz přírody.

 

Charakteristika rasy

Trpaslíci jsou humanoidní rasa malého vzrůstu, zato velmi mohutně a rozložitě stavěné postavy. Pokud jejich velikost převedeme na čísla, setkáme se s trpaslíky, kteří měří obvykle něco kolem 1,30 – 1,40 metru na výšku a zhruba 0,80 – 1 metr na šířku.

Na rozdíl od lidí mají široké a mohutné kosti, na které se upíná množství šlach a svalů. To se odráží i na jejich vzhledu a samozřejmě na fyzické kondici. Na první pohled vidíme rozdíl například v jejich obličeji. Široké a mohutné čelisti, nízká čela, široké a mohutné lícní kosti a vystupující nadočnicové oblouky, široký kořen nosu.

Známi jsou trpaslíci hlavně díky svým bohatým plnovousům a kšticím. I mladí trpaslíci nosí plnovous. Trpaslíci mají úzký rozsah barev pokryvu svého těla. Jsou to zpravidla tmavé odstíny hnědé a černé v menší míře se pak jedná o ohnivě rudé, či ryšavé vousy a vlasy. Blonďatých trpaslíků je velmi málo a jedná se spíše vzácné případy. Stejně jako vousy je i barva očí z pravidla hnědá, méně často pak zelená.

Trpaslík bez vousů je považován za vyvržence a většinou tento čin značí trpaslíka, který ztratil svou hrdost. Zpravidla jde o z komunity vyloučené trpaslíky, vrahy, zloděje, či zrádce.

Trpaslíci jsou již od přírody silnější, než většina humanoidů, až na urgaly, kteří však k síle přičítají i svůj vzrůst. Je to právě mohutná tělní stavba, které trpaslíci vděčí za pověst neúnavných bojovníků a pracantů. Na rozdíl od člověka mají trpaslíci i velmi malou tendenci k tloustnutí.

Ačkoli přes svou mohutnost se zdá, že by trpaslíci neměli být příliš nadaní k pohybu, zdání může klamat. Trpaslíci jsou od přírody výbornými běžci a dokáží být zákeřně hbití, pokud na to člověk není připraven. Do ladnosti pohybu elfů má však jejich pohyb daleko. Mají však vlohy na velmi jemnou motoriku, což je vzhledem k jejich tělesným proporcím, velmi zvláštní fakt. 

Pyšní se k tomu ale daleko vyšší přirozenou výdrží, než je tomu například u člověka.

Trpaslíci se dožívají maximálně 500 let, přičemž do padesáti let trvá mládí, od 50 do 400 trvá dospělost a od 400 let výše považujeme trpaslíky za starce. 

 

Jazyk

Trpasličí jazyk je kapitolou sám pro sebe. Nevychází totiž z žádného známého jazyka v Alagaesii. Tvrdí se a to dokonce i mezi jezdci, že ovládnout trpasličí jazyk může být někdy těžší než samotný Starověký jazyk.

Trpasličí jazyk by se dal přirovnat ke starým germánským jazykům, které známe z našeho světa. Je velmi tvrdý, výrazově chudý a plný velikým množstvím ustálených slovních spojení. Slova jsou v mnoha případě nevyslovitelnou změtí souhlásek. Pravdou je, že mezi lidmi se najde jen zlomek těch, kteří jsou v trpaslicině schopni mluvit a co se týče překladatelů, jde zpravidla o trpaslíky, kteří se naučili mluvit lidskými dialekty.

Co se týče písma, je trpasličí písmo velice důležité. Runy se chovají podobně jako lidské písmo. Nejde tudíž o žádné glyfy, kde by jednotlivý znak vyjadřoval celé slovo.

Trpaslíci považují jakýkoli psaný projev za svatost. Pro trpaslíky tudíž vyjadřuje písmo něco velmi důležitého. Žádný z trpaslíků by nebyl schopen zničit runové znaky nad vchody domů, či na skalách v horách, či dokonce spálit knihu či pergamen. Cokoli co je napsáno má svou hodnotu a smysl a musí to být uchováno.

Není tedy divu, že celé čtvrti trpasličích měst mají zdi, sloupy či snad dokonce stropy podzemních síní zdobeny svazky trpasličích run.

 

Trpaslíci – magie

Trpaslíci nejsou příliš nadáni naučit se magii Starověkého jazyka. Z části proto, že se nesnesou příliš dobře s elfy a nesnášenlivost mezi těmito přervává již od doby, co první elfové připluli do Alagaesie, ale taktéž proto, že jejich magické nitro je značně potlačeno. Najít trpasličího mága ve všeobecném slova smyslu je velmi težké. Těch několik vyvolených, kteří dokáží takovou magii provozovat většinou slouží svým grimsborithn jako poradci. Soustředí se tak ponejvíce na pronikání do mysli.

Trpaslíci si však vytvořili vlastní způsob magie, který se od té klasické značně liší. A to jak možným užitím, tak samotnými účinky a vlastnostmi.

Trpasličí magie nevyužívá energii sesilatele (osoby, která magii uplatňuje), ale energii, předmětu, nebo lépe energii okolí. Po vyprchání této energie kouzlo ztrácí svůj efekt a předmět, který kouzlo živil, se rozpadá. (Stav obdobný stavu, při kterém kouzelník vypotřebuje svoji tělesnou energii = smrt)

Podstata magie závisí na znacích – runách, které jsou naprosto totožné s těmi, které se normálně vyskytují všude v trpasličích městech. Jediný rozdíl je způsob, jakým se písmo použije. Při sesílaní totiž závisí na třech faktorech.

Na písmu, respektive slovu či slovech, které se použijí.

Dále na tvaru, do kterého se runy vepisují (spirály, hvězdy, geometrické obrazce)

A na materiálu, který je použit k tvorbě písma – živení kouzla.

Sesilatel tudíž není limitován svou tělesnou energií, ale počtem, předmětů, ze kterých je schopen kouzlo utvořit. Jako příklad můžeme uvést orientační runy. Jedná se o kamenná uskupení blízko důležitých cest či stezek, která jsou živeny většinou z podstaty okolního prostředí. Je tudíž extrémně náročné je vytvořit, zvláště proto, že jsou velmi trvanlivé a mohou fungovat i několik století. Tyto orientační runy na důležitých místech rozptylují mlhu i oblaka a navádějí tak poutníky na správnou cestu.

Krom takovýchto run však existují i daleko krátkodobější „kouzla“, ovšem i silnější. V trpasličích legendách jsou známý případy ohnivých pastí, či znaků, které prozradily protivníka a oznámily tak obráncům jejich polohu.

Jako krátkodobé kouzla se používají energeticky slabé materiály. Kameny, naplaveniny, úlomky dřeva, větve. Kouzla vytvořená z těchto materiálů mohou sloužit například lovcům při lákání zvěře, rychlé orientaci, či rozdělávání ohně (jiskry etc.).

Oproti tomu materiály, jako jsou živé rostliny, drahé kameny, či krev, poskytují dostatečnou energii, aby kouzlo živily buďto velmi dlouho, anebo vyvolaly velmi silné kouzlo. (Vzpomeňte si na ochranné háje, které měli třeba Keltové, runová magie souvisí s uskupením stromů, které jsou ozdobeny runovým písmem.)

Legendy praví, že těmito runovými znaky jsou chráněny například vchody do jeskyní, proti nalezení, či celá města jako obrana, před útočníky. Pravdou však je, že tato stará a velmi podstatná schopnost trpasličího lidu upadá v zapomnění a dnes ji je schopno používat jen velmi málo trpaslíků.

Trpaslíci jsou taktéž velmi uzavřená společnost, důležité je zmínit fakt, že trpaslíci se zásadně nekříží, mezi trpaslíky rovněž panuje mírný odpor k ostatním rasám, možná pro to, jak se k ním všechny ostatní rasy za celou dobu jejich existence chovaly.

 

Trpaslíci – znalosti

Trpasličí rasa je známa svou dovedností ve všech řemeslných směrech. Z jejich dílen vychází pouze ty nejkvalitnější výrobky. Během let se trpaslíci naučili využívat k usnadnění práce sílu živlů a vznikly tak první hamry i složité dopravní soustavy umožňující vyzvedávat vytěžený materiál na povrch snáze.

Málokterý knurla inklinuje ke studiu živých věcí, ovšem kámen a kov prozkoumali učenci tohoto národa za ta léta dokonale. Málokdy se tak k výrobě nástrojů, zbraní, či jen obyčejných hřebíků používá čistý kov. Většinou se jedná o slitiny jejichž vlastnosti jsou mnohem vhodnější pro dané vyzužití. Mechanika, chemie, fyzika i matematika jsou věci dobře známé.

Trpaslíci ačkoliv se mohou zdát hrubí a divocí jsou velcí milovníci umění. Jejich knihovny přetékají svazky s básněmi i epickými písněmi o skutcích legendárních bojovníků. Náboženství hraje v životě každého trpaslíka velikou roli. Každý den se modlí k bohům, před prací prosí o požehnání. Je tedy přirozená, že mnoho největších literárních děl se věnuje právě tomuto tématu. Ať již se jedná o vznik světa či píseň na počest Helzvoga.

 

Trpaslíci – společnost

Trpasličí společnost je velice komplikovaná. Nefungují v ní totiž jenom jednotlivé vrstvy, jaké známe třeba u lidí a to nižší, střední a vyšší třída (šlechta), ale ještě zvláštní klanový systém.

Jednotlivé klany se od sebe liší znaky. Můžeme říct, že jde o obdobu šlechtických rodů, tyto, ale mají daleko delší trvání. Můžeme tudíž říct, že každý z trpaslíků patří do některého z rodů/klanů/rodin, který se vyznačuje některým společným znakem. Tyto klany posléze vládnou celým městům, nebo jednotlivým odvětvím trhu, ve kterém vynikají. Pozor! To neznamená, že například klan Ingeitum je složen pouze z kovářů, znamená, že spousta rodin se tímto odvětvím živí a v tomto odvětví dominují, mimo to je zde ale i spousta jiných trpaslíků, dělníků, farmářů, či válečníků.

V současných Beorských horách je hned několik klanů, které se orientují jak politicky, tak i zaměřením na určité odvětví trhu. Jsou to:

 

Dûrgrimst Ingeitum - nejlepší kovotepci pod horami

Dûrgrimst Vrenshrrgn - zuřivý a silní válečníci

 Dûrgrimst Gedthrall - řemeslníci jejichž mistrovství s kamenem je všem známo

Dûrgrimst Feldûnost - farmáři a pastevci na povrchu Hor

Dûrgrimst Nagra - bojovníci a stavitelé

Dûrgrimst Fanghur - lovci a pastevci

Dûrgrimst Ebardac - učenci a alchymisté

Dûrgrimst Ragni Hefthyn - hraničníci a obchodníci na řece Ragni

Dûrgrimst Quan - kněží a učenci

Dûrgrimst Ledwonnû - zlatníci a mechanici

Dûrgrimst Az Sweldn rak Anhûin - válečníci a zemědělci

Dûrgrimst Knurlcarathn - stavitelé a architekti

Dûrgrimst Urzhad - válečníci a lovci

 

Žena a muž jsou v trpasličí společnosti na stejné úrovni, témata jako je rodina, osobní život a intimnosti jsou však v trpasličí společnosti tabuizované. Co je důležité vědět, je fakt, že trpasličí ženy se bůh ví, proč ke svému pohlaví nehlásí, normálně jim rostou vousy a zastávají stejné role, jako jejich protějšky.

 

Klany

Každý z klanu má svého vůdce zvaného Grimsborith, který zodpovídá za všechny činy způsobené členy. V minulosti bylo normální, že za válečné činy, které způsobili nesvářené rody, byly jako trest tito vůdci popraveni. Mezi trpaslíky jsou známi jako Velcí otci, nebo zkrátka představení, hlavy klanu, nebo podobně.

Každý z klanů má posléze dále vlastní hierarchii, mezi které nepatří ani rádci, pokladníci, strážci a podobné věci. Každý klan má navíc svůj specifický znak, posunkovou řeč a taktéž tradice.

Každý klan měl krom svého Pána domu, i své generály. Každý klan si tudíž vydržoval své stráže, a svou malou armádu, která byla profesionální.

 

Západní klany

 
Dûrgrimst Ingeitum je klan kovářů a slévačů. Jejich hutě a kovárny jsou vyhlášeny mezi všemi trpaslíky a těší se tak veliké úctě. Je to nejmocnější klan západního sektoru, ze kterého pochází mnoho osobností, jako bývalý král Hrothgar anebo jeho syn a bývalý král Západní země, Grimsborith Orik. Tento klan je ten největší vůbec, možná proto, je tak vážený.
 
Dûrgrimst Vrenshrrgn je zvláštní klan válečníků, nejspíše jediný, který se nespecializoval na žádné jiná odvětví. Z tohoto klanu pocházejí jedni z nejlepších válečníků mezi samotnými trpaslíky. Odtud pochází bývalý trpasličí král Krhazdorh.
 
Dûrgrimst Gedthrall byl klan vynikajících stavařů, horníků a kameníků. Jejich zručnost s kamenem jde dodnes vidět ve většině trpasličích měst. Známí jsou svým vztahem k trpasličí magii, která jim v jejich mistrné práci pomáhá.
 
Dûrgrimst Feldûnost klan, který nese jméno po horské koze. Jsou to převážně zemědělci a trhovci. Praví mistři ve svém oboru, kteří zušlechtili podzemní síně a dokázali zavést zelenou květenu i do těchto míst. Právě díky jejich letité práci dnes trpasličí města stále žijí.
 
Dûrgrimst Nagra, klan horalů, horských lovců a poslů. V jeho emblému se zračí jméno obrovského kance, postrachu lesů. Jsou to perfektní lovci, dokáži se orientovat v terénu a nezřídka kdy pomáhají trpaslíkům při cestách v horách.
 
Dûrgrimst Fanghur, klan koželuhů, tkalců, ševců a drobných řemeslníků. Byli oddáni veliké bestii Fanghurovi, okřídlenému hadu žijícímu hluboko v horách. Klan pěstoval rozličné zvyky, mezi něž patří i výsada lovit na úbočích hor červené jeleny, z jejíž kůže vytváří ty nejkvalitnější výrobky.
 

Východní klany

 
Dûrgrimst Ebardac, vedoucí klan výzkumníků, umělců a všelijakých rozumných lidí. Do jejich řad patří vynálezci ohnivého prachu, či skvělí stratégové a rádci. Často zastávali pozice královských rádců, či ministrů. Tento klan je znám svou nevraživostí vůči jezdcům. Nynějším klanovým vůdcem a taktéž králem Východních království je Gerum.
 
Dûrgrimst Ragni Hefthyn, klan hraničářů. Válečníků a žoldáků z povodí řeky Az Ragni, většina z nich žila na úrodných planinách v okolí města Hedarth, kde střeží hranice celých hor.
 
Dûrgrimst Quan je klan kněží. Patří mezi vrcholné kasty trpasličí společnosti, která zprostředkovává přízeň bohů. Někteří z těchto trpaslíků je rovněž schopno užívat vzácnou trpasličí magii, či ji učit.
 
Dûrgrimst Ledwonnû, klan zlatníků, kovolitců, rytců a všelijakých řemeslníků, kteří nevyužívají sílu, leč ten nejjemnější a nejšetrnější um. Bývají velice vážení zlatníci a šperkaři a poznávacím znamením jsou světlé vousy, jsou to jediní blonďáci mezi trpaslíky.
 
Dûrgrimst Az Sweldn rak Anhûin je klan vyhoštěnců. Alespoň tomu tak vždycky bývalo, dokud je Východní král nepřijal zpět. Původně to byli řemeslníci a tesaři, mnoho z nich však našlo uplatnění i v armádě, pro jejich sílu a výdrž, pro kterou jsou známí široko daleko. Tento klan je v porovnání s ostatními maličký.
 
Dûrgrimst Knurlcarathn, klan horníků a důlních mistrů. Jsou to odborníci přes těžkou mašinerii trpasličích dolů a vlastní snad všechny suroviny v trpasličí společnosti. Odsud pochází i mnoho horníků. Tento klan je znám svým zamítavým postojem vůči dračím jezdcům a celkově komukoli zvenčí.
 
Dûrgrimst Urzhad, klan lovců a válečníků pyšnících se čistě černými kšticemi a vousy. Tento klan je pojmenován po zuřivém horském medvědu a ne nadarmo. Klan je znám pro svou nedůtklivost a horké hlavy, bojovníci z tohoto klanu jsou proto obávaní pro svou zuřivost v boji.
 

Politika trpaslíků

Trpasličí společnost je již od pradávna vedena králem a jeho rádci. Co je, ale zajímavé, je fakt, že král u trpaslíků bývá zvolen. Tato podivnost vycházela z potřeby sjednotit klany, které spolu nezřídka, kdy ostře soupeřily a častokrát došlo i na zbraně. Pro trpasličí společnost to byla tíha, proto bylo ustanoveno pravidlo, že každý klan, měl možnost zvolit svého kandidáta, kterého posléze volili všichni trpaslíci. Konalo se tak v hlavním městě.

Pokud byl král zvolen, všechny klany mu musely uznat věrnost a v obrovském průvodu po posvátné hoře Farthen Důr vystoupat a zúčastnit se bohoslužby na jejím vrcholu. Král si poté vybíral své rádce, kterých byl ovšem libovolný počet. Většinou šlo o královy sympatizanty z řad Pánů domu.

 

Trpasličí království bylo proto vedeno takto:

1. Král

2. Rada a kněží

3. Páni domu a generálové

4. Bohatí kupci a řemeslníci

5. Obyčejní trpaslíci

 

 

Současná situace

Po dlouhém období nesvárů a rozmíšek mezi trpaslíky, kdy se schylovalo k občanské válce se knurlan opět sjednotily pod zástavou Grimsborith Branna z Dûrgrimst Quan. Nová vláda se postavila odmítavě vůči spolupráci s Galbatroixem. Nastalo období čistek, kdy každý kolaborant byl prohlášen za zrádce trpasličího národa a vyhoštěn. V následujícím období míru se podařilo opět rozšířit obchodní styky. Trpasličí stavaři jsou stále žádáni aby se ujmuli rekonstrukce válkou zničených měst i panských sídel.

 

 

Trpasličí náboženství

Trpasličí náboženství je komplexní a velmi složité. Skládá se z 6 hlavních božstev, které tvoří trpasličí Pantheón. Trpaslíci svá božstva drží v neskonalé úctě a hrají v jejich společnosti nepostradatelnou roli. Dá se říct, že žádný trpaslík není ateista, takový by byl poté odvržen a proklet.

Náboženství se točí okolo kamene. Hmoty, ze které byl stvořen celý svět. Této hmotě velí bůh Helzvog, otec trpaslíků a hlavní z bohů celého trpasličího Pantheónu. Tento bůh přetvořil kámen do dnešní podoby a dal mu život. Trpaslíci tudíž věří, že všechny kameny jsou živé a mohou z nich čerpat jak energii, tak i starodávnou moudrost. A taktéž, po vzoru jejich otce, stvořitele, jej i přetvářet.

 

Známe pět hlavních trpasličích božstev:

Helzvog, Otec, Stvořitel a Pán bohů, drží nad kamenem pevnou ruku a je všemocný. Byl to on, kdo stvořil svět, zemi a trpaslíky. Pro trpaslíky je to největší autorita a souvisí s ním i jejich víra v posmrtný život. Trpaslík musí být pochován do kamene, aby s ním splynul, jinak se ke svému otci nenavrátí. Atributem je kladivo.

 

Ragnur, bůh větru, vrtkavý bůh svazující hory svým dechem, přinesl na pevninu draky a lidi. Trpaslíci věří, že nejpodobnější jsou mu právě lidé, pro jejich prchlivou a rychle se měnící náladu a krátký život… Ustanou, stejně jako vítr. Atributem je kruh.

 

Dakhli je jediná bohyně trpasličího pantheónu. Je to paní vody, stvořitelka elfů, kteří jsou stejně chladní jako voda. Věří se, že žije v horských jezerech a řekách, kde se ji na jaře házejí malé oběti. Atributem je mísa.

 

Ingeitor, bůh ohně, nestálosti a chaosu. Pro trpaslíky druhý nejvýznačnější bůh, zároveň však taktéž odvěký nepřítel Helzvoga, který na rozdíl od něj symbolizuje řád. Ingeitor je bohem výhní a propůjčil trpaslíkům znalost metalurgie a ohně. Atributem je meč.

 

Kruhn, bůh času. Trpaslíci věří, že tento bůh staví obrovský pilíř, na kterém stojí celý svět, který podpírá svět. Ve chvíli, kdy se jeho pilíř zhroutí, skončí i svět, jelikož nebude čas. Myšlenka stojí na tom, že pilíř podpírající svět pořád roste a tak jak stoupá, plyne i čas.

 

Guntera, bůh válečník a ochránce válečníků. Je nejsilnější z bohů a trpaslíci mu projevují velikou úctu, více však milují svého "otce" Helzvolga. Guntera proslul především tím, že porazil obry, čímž dobyl území pro ostatní trpasličí bohy.

 

Trpasličí náboženství je nejvíce typické pro klan kněží, který se nazývá Quan, každé město má svůj chrám, který spravuje právě tento klan. Kněží jsou taktéž velmi vážení pro své znalosti a je k nim chována všeobecná úcta. Kdo si nakloní kněží, nakloní si bohy.

Napsal: Arwina Greensleeves | Kategorie: Reálie
Dne: 03.04.2020 17:58:03 FB



Rituály a modlitby Bratrstva

 

Bratrstvo bývalo před zničením Ostrova mírumilovnou a velice dobře organizovanou institucí, která spolupracovala s Dračími jezdci, lidskými i elfskými králi. Jejich úkoly byly v podstatě jen dva – chránit lid Alagaesie před černou magií a léčit nemocné.

Existovaly tak dva hlavní směry, jímž se Bratr mohl ubírat – léčitelství, nebo boj proti černokněžníkům, přičemž v posledních dvou stech letech existence Bratrstva se oba směry spojily, když bratr Ider zavedl devítistupňový výcvikový systém. Bratrstvo je nyní v podstatě mrtvou vírou, v Království bylo dlouho zakázané a v Surdě není v  vůbec rozšířené. Odhaduje se, že žije maximálně kolem deseti kněžích Bratrstva, přičemž nejspíš už jen jeden z nich zažil Ostrov. Bližší informace o bratrstvu najdete ZDE

Konkrétní svátky najdete v kalendáři.

 

Posvátné texty a modlitby

 

Nejposvátnější knihou Bratrů je Adanmar, rozsáhlé dílo obsahující Zjevení Mayakovo, což je nejstarší část vysvětlující původ víry, a je sepsána Mayakem, dále Čas krve, knihu o Yáranech a Mayakově smrti, poté knihu V boj, která je jakousi učebnicí boje proti černokněžníkům.

Důležitou knihou je též Kronika Bratrstva.

Originál Adanmaru je psán jazykem kočovných kmenů. Existuje jen velmi málo výtisků této knihy, protože Galbatorix je vyhledával a pálil ve velkém. Ostatně stejně jako Bratry.

 

Byla tma a ticho. Tma a ticho a nic víc, jen tma a ticho a nic. A byl jeden, jen jeden mezi všemi, který měl sílu a moc z ničeho udělat něco, z ničeho udělat svět i čas i bohy. Protože On byl dřív než byl čas, dřív, než byl svět a dřív, než byli bohové.

Já jsem ho nepoznal, ale on poznal mne a promluvil ke mně jako Hlas, který zavolal mé jméno. Mé srdce tehdy zaplesalo a já věděl, že je dobrý.

(prolog ke Zjevení Mayakovu)

 

Té noci modlil jsem se k Hlasu a prosil ho, aby mi řekl, kým jsem. Ptal jsem se, kým jsem já, ne kým je on, protože kým je on, jsem poznal. Je bůh, je bůh nade všechny bohy. Je král, je král všech králů a všech království co jen na zemi jsou. Je bohem, jehož jméno je tak mocné, že ho nemohu vyslovit ani zapsat v řeči, která by byla srozumitelná lidským očím. Říkám mu Hlas ( v jaz. koč. kmenů – Óma) a on mi říká synu, neboť jsem stvořen z něj, my všichni jsme z něj, jako jsou synové ze svých otců. Je Dobro, ryzí a svaté dobro, a jen skrze dobro k němu člověk může přijít.

Neboť to mi řekl Hlas: „Nenecháš svého bratra ani svou sestru v nouzi. Budeš jim přítelem, budeš jim pomáhat, budeš je milovat. Čiň dobro a miluj dobro; pak budu já milovat tebe a moje síla poroste jako rostou mladé stromky. Nebudeš-li činit dobro, nejsi můj a nepatříš ke mně a nikdy ke mně nedojdeš, i kdyby ses modlil tisíc dní od východu slunce až do jeho západu.“

Volal jsem tedy té noci k Hlasu a prosil jsem, ať mi vyjeví, co jsem. Protože Hlas mi nikdy neřekl, proč a jak stvořil lidi, ani z čeho, ani za jakým účelem. Padl jsem na tvář a dýchal prach země, když tu jsem ucítil Jeho přítomnost. Byl tam a nebyl, neviděl jsem ho ani neslyšel, jen cítil ve svém srdci.

Pak promluvil ke mně a já se roztřásl jako osikový list. Pravil: „Mayaku, nač po mně chceš, abych ti toto řekl? Nač chceš vysvětlení věcí, co nejsi schopen rozumem pochopit? Jsem, protože jsem – a ty jsi, protože jsi. Pochopíš-li, kdo jsem já, pochopíš, kdo jsi ty sám.“

Odpověděl jsem: „Copak mohu pochopit tvou velikost a moudrost?“

Řekl: „Nemůžeš. A stejně tak nemůžeš pochopit, jak se z ničeho stalo něco a z neživého život. Mám moc tvořit a tobě jsem dal moc stejnou; mám moc ničit a ty ji máš též. Jsi ze mě, stejně jako já jsem z tebe. Protože není boha bez člověka a není člověka bez boha.“

Nerozuměl jsem a neporozumím tomu, co mi té noci Hlas řekl. Nechápal jsem to rozumem, neviděl očima, jak to míní. Však srdce uvěřilo v něj a já jeho slova zapsal; snad moudřejší než já najdou v nich smysl.

(Zjevení Mayakovo, kapitola čtvrtá, výňatek)

 

Byla noc, černá noc bez hvězd a bez světel a já i mí učedníci spali. Bylo to po hádce s Harnem, po založení Yáranů, kteří byli proti Hlasu, ač tvrdili, že jsou s Ním. Spali jsme, když tu z nebes vyšlehl plamen a uhodil do země. Náhle bylo veliké světlo, které zaplašilo noc. Všichni jsme cítili, že Hlas je uprostřed nás.

Řekl: „Vstaňte Bratři, ať vás tma nepohltí.“

Vstali jsme se a já se hluboce poklonil Hlasu. Ostatní mí drazí padli na kolena a čelem uhodili o zem. „Jsme tady a posloucháme tě,“ řekl jsem Hlasu.

Odpověděl: „Pamatujte si tuto noc a slavte ji jako začátek nového světa. Této noci se na vás snese mé požehnání; dám vám sílu bojovat proti temnotě a ona nad vámi nebude mít více moc, neboť ve vás bude světlo.“

Jakmile ta slova dořekl, cítili jsme, že do nás proudí veliká síla. Věděl jsem, že tu sílu nám dává Hlas, abychom mohli bojovat proti zlu a vší temnotě.

I řekl Hlas: „Přijde den, kdy tma zvítězí nad světlem; však nebojte se, drazí – světlo znovu povstane ve vás.“

Vyslechli jsme jeho slova, ale nerozuměli jsme jim nic; nevěděli jsme totiž, co nám další dny a roky přinesou. Hlas to však věděl, a proto tak pravil.

(Zjevení Mayakovo, kapitola třicátá šestá, závěr knihy. Několik dní po ději zapsaném v  této kapitole, Mayaka zabil jeden z Yáranů)

 

Zradil Harn mistra, zradil a obrátil se proti Ómovi. Zradil a prolil krev, vzývaje při tom Mayakova boha. Volal totiž Ómu, když byl pln strachu, ale Óma na něj nepromluvil. Byl s ním, ale Harn ho necítil, protože ho hledal očima a ne srdcem.

Harn tedy šel k Mayakovi, a žádal vysvětlení, proč s ním Óma není. Mayak mu řekl, že s ním je, leč v podobě, kterou Harn nemůže pochopit. Mluvil vlídně k bratru svému; jenže zloba a zlo už zasely do Harnova srdce své símě. Křičel na Mayaka a urážel ho. Žárlil totiž na něj, že s ním hovoří Óma. Nakonec Mayak nevydržel jeho urážky a řekl, ať odejde.

A pak se Harn odvrátil od svého boha; uzavřel své uši před jeho svatým Hlasem. Založil Yárany a uctíval Ómu krví a smrtí. Však lhal si; nebyl to Óma, komu zpíval své modlitby. Bylo to zlo, jen zlo, zlo čiré jako křišťál.

(Úvod k Času krve, výňatek)

 

Byl jeden z Yáranů, jmenoval se Irav. Byl učedníkem Harna a od něj naučil se nenávidět Mayaka. Zjistil, že Mayak bude kázat v městě, kde Irav žil a pojal úmysl zabít ho ve jménu své víry.

Mayak kázal toho dne na vyvýšeném místě města, na nevysokém kopečku, jež se zve Gymara. Kázal o bohu, kterého miloval a k němuž směřoval každým svým krokem. I přišel Irav, vystoupil z davu a žádal požehnání. Když Mayak vztáhl ruku, aby mu žehnal, vbodl mu Irav do hrudi dýku, a pak utekl, zděšen hrůzností vlastního činu.

Kolem Mayaka se shromáždili učedníci jeho a snažili se zachránit ho. Mayak však řekl: „Nezastavujte krev, která je pro vás prolita. Óma mi řekl, že přijde tento den. Nebojujte proti Jeho rozhodnutí. Žil jsem s vámi dlouhý čas.“

A když Mayakovo srdce zrádcem probodené uhodilo naposled, ozval se mocný hlas Ómaův: „Hle, od této chvíle neuslyší nikdo hlas svého boha, dokud nepřijde den poslední. Vždy bude s vámi váš bůh – však vždy bude mlčet, neboť truchlí a rmoutí se pro tento zlý čin. Proto neposlouchejte ty, kdo tvrdí, že mne znají; jejich slova jsou lží. Vězte, přijde den, kdy zlo bude zničeno. Tehdy bude tento strašný čin odpuštěn.“

Pak slunce zakrylo si tvář a svět se na pět dní ponořil do tmy. Od toho dne Óma mlčel.

Ale my, Bratři Mayakovi, nikdy nezapomeneme na dobro a sílu, které nám Mayak a jeho bůh dal, a svatou víru budeme šířit dál.

(závěr Času krve a závěr celé knihy Adanmar)

 

Mocný Ómo, Hlase bohů,

jediný nejvyšší mezi všemi

prosím tě ze všech sil, co mohu,

ochraňuj mne i moji zemi.

Prosím tě v životě, prosím tě ve smrti,

dej mi odpuštění i milost svou.

Dej ať šťastny žijí zde tvoje děti

síly zla ať na ně nemohou.

(modlitba Bratrů, úvodní modlitba Velkého sborníku modliteb, který Bratrstvo šířilo mezi lid)

 

Mayaku, sluho našeho boha

pros za nás Ómu, ať ztiší náš strach.

Ničí nás smrt, nemoci i lidská zloba

Mayaku, pomoz nám v našich potřebách!

Veliký proroku, první a věčný,

za nás u Ómy navždy pros.

Ochránce náš buď ustavičný

Zlo ať nad námi nemá moc.

(modlitba k Mayakovi, prostředníkovi mezi lidmi a Hlasem)

 

Ómo, přijmi mou duši k sobě,

tak jakos přijal duši Mayakovu.

Až mé tělo poleží v temném hrobě,

ať má duše letí vstříc svému bohu.

Odpusť mi viny mé, všechny mé chyby

suď mě ne podle nich, leč podle mé víry.

Dej ať v pokoji spočine můj duch.

O milost prosím a vyznávám: tys bůh.

(předsmrtná modlitba Bratrů a věřících)

 

Rituály, slavení, svátky

 

Bratrstvo mělo v době své největší slávy chrámy po celé Alagaesii. Největší se nacházel na Ostrově a byla to chlouba Bratrstva. Chrámy na pevnině bývaly dřevěné, výjimečně kamenné stavby kruhového půdorysu, s dřevěnými lavicemi pro věřící po obvodu, ve středu stál oltář, na nějž se přinášely Ómovi oběti v podobě ovoce a obilovin, nikdy ne maso. Velký chrám na Ostrově byl oválný, celý kamenný, a lavice byly jen v půlkruhu, v mnoha řadách za sebou. Chrám měl veliká okna s výhledem na skálu, do níž je v neznámém jazyce vytesáno jméno Ómy.

Bratrstvo přijímalo pouze muže, Ómovi sloužili pouze muži. Později vzniklo Sesterstvo, na pevnině, kde stejnou úlohu, jakou měli Bratři, plnily ženy.

Co se rituálů týče, pro lid Bratrstvo mělo pouze iniciační, pohřební a svatební. Bratři měli při svém výcviku rituálů plno, ale o nich se mluvilo pouze s adepty.

 

Den světla

Přijímání dětí do víry pod názvem Den světla probíhalo každý rok na narozeniny proroka Mayaka a procházely jím děti od jednoho roku do zhruba šesti let. Při rituálu Ómaův kněz dítěti žehnal olejem, kterým mu na čelo kreslil znak svého boha. Obvykle se takto přijímalo více dětí. Pro rodiny všech přijímaných poté následovala hostina plná radosti, tance a vína.

 

Svatba

Na sňatcích dle Bratrstva je zvláštní to, že povolovali rasově smíšené sňatky, a ochotně sezdávali dokonce i páry, které měli různá vyznání. Snoubenci si pod dohledem kněze slíbí lásku, věrnost a úctu, slíbí, že budou vychovávat své děti k dobru a úctě k životu. Pak jim Ómaův kněz požehná a jejich ruce spojí provazem z lýka. Takto svázaní snoubenci zůstanou celý den až do západu slunce, kdy končí svatební hostina a ženich s nevěstou se ztrácejí užít si svatební noc.

 

Pohřeb

Bratři pohřbívají do země, často kolem chrámu. Významné osobnosti bývají pochovány v hrobkách přímo uvnitř chrámu. Pohřeb je prostý, kněz čte vybrané pasáže z Adanmaru, poté pronese požehnání nad mrtvým a na čelo mu stejně jako při Dni světla maluje olejem znak Ómy. Při tom říká: „Ómo, bože Mayakův a nejvyšší dobro, přijmi k sobě ducha (jméno), dej mu svůj klid a dovol, ať slyší tvůj hlas, zná tvé jméno a vidí tvou svatou tvář.“

 

Zvolání a nadávky

Běžně užívané je „U Ómy!“ nebo „U Velikého Hlasu!“ V překladu Adanmaru došlo totiž k tomu, že u některých knih je Óma přeložen jako Hlas a v některých je ponecháno původní slovíčko. Jako výkřik překvapení se též říká „U Mayakovy paty!“ apod. Označení pro zrádce je pochopitelně „Harn“, jako kletba se používá slovíčko „Yár,“ což vlastně znamená krev v jazyce kočovných kmenů.

Napsal: Arwina Greensleeves | Kategorie: Reálie
Dne: 03.04.2020 17:50:54 FB



Modlitby a rituály Severního kultu

 

Autor: Enni Krásnoočko

 

Zde jsou uvedeny modlitby a rituály Severního kultu. Pokud chceš obecné informace o náboženství, podívej se do reálií lidí.

Konkrétní svátky najdeš v kalendáři.

 

Modlitby k Matce

Modliteb k Matce je poměrně mnoho a známé jsou hlavně modlitby společné. Co se týče modliteb osobních, ty se liší rodiny od rodiny. Na těchto společných, které jsou zde uvedeny, se shodne alespoň celá vesnice.

Ve dne i v noci veliká Matko

bohyně panen i bohyně žen,

prosím tě chraň mne, své milé dítko

proti zlu i nemocem.

Chraň mě ode všech stínů zloby

dej mi sílu i mírnost svou

ať každá má práce nese plody

podej mi ruku pomocnou.

(modlitba dívek před spaním)

 

Matičko, Matko, dceru svou chraň

od všeho zlého ji všechny dny braň.

Matičko, Matko, každý den můj

mé kroky veď a mě opatruj!

(modlitba dívek a žen v jakékoliv situaci, první modlitba, kterou učí matky své děti)

 

Matko veliká, udržuj světa řád

ať na jaře je co sít a v létě co žat.

Ať země plodí obilí a dává květům kvést.

Ať požehnání bohů chrání lid vesnic i měst!

(modlitba za požehnání o Jarnicích)

 

Modlitby k Otci

Opět hlavně modlitby společné, u osobních převládají krátké „střelné“ modlitby stylu „Otče, dej mi sílu!“ apod. Jelikož toto náboženství nestaví rozsáhlé chrámy, kde by se věřící shromažďovali na jednotné bohoslužby, jsou modlitby velmi volné.

Otče, dej sílu svým synům

synům, co táhnou do polí.

Ať v jejich srdcích žhne tvůj oheň

z chlapců v muže všechny proměň

ať žádná zbraň je neskolí.

(Prosba chlapců odcházejících do armády. Tuto modlitbu lze s obměnami najít i u Bojovníka, ale původně patřila k Otci.)

 

O sílu prosíme Otče, tebe,

dnes, když se blíží zimy čas.

Šedé mraky dnes zakryjí nebe

dopřej nám dožít jara čas!

Ať tvůj oheň naše domovy hřeje

od Smrti chrání rodiny.

(modlitba před zimou)

 

Otče a Matko, stůjte při nás

na naší pouti životem.

Kéž nakonec dle vaší vůle

k předkům svým slavně dospějem.

(modlitba rodin)

 

Modlitby k Jestřábovi

Jelikož je bohem spíše samotářů – lovců a cestovatelů, známe hlavně modlitby osobní. Jsou krátké, rychlé, výstižné. Často se objevují prosby o požehnání k lovu.

Jestřábe, na svých křídlech přenes mě přes hory!

Dej mému dnu dobrý vítr.

Ať zvěř mě necítí a je krotká jako ovce na pastvě.

(požehnání před lovem)

 

Jestřábe, žehnej mně i tomuto úlovku.

Ať zažene hlad a posílí všechny, co z něj budou jíst.

Ať je vždy dost zvěře a má rodina hladem netrpí.

(požehnání pokrmu po úspěšném lovu)

 

Modlitby ke Strážci

Strážce, ukaž mi cestu!

Veď mě dál v každé z chvil

zvedej mě, když znaven klesnu

abych na chmury nemyslil.

(modlitba cestovatelů)

 

Dej všem obchodníkům, Strážce,

poctivé srdce, ať chudáka neodřou.

Dej všem chudákům, Strážce,

poctivé ruce, ať obchodníkům nekradou!

(modlitba před započetím trhů)

 

Modlitby k Bojovníkovi

Bojovníku, strážce válečníků všech!

Veď naše vojsko do bitev.

Zbraně naši svým požehnáním ostři

ať se vrátím domů já i moji bratři!

(prosba o požehnání před bitvou)

 

Dobojováno Bojovníku jest,

 přijmi mě do své slávy.

Pomoz mi na poslední z mých cest

To jsou poslední slova, jež pravím.

(předsmrtná modlitba vojáků)

 

Modlitby ke Světlochovi

Světlochu, mocný bože noci a dne

děkujeme ti za světlo, které přinášíš do našich domů

a děkujeme ti i za noc, v níž můžeme odpočívat.

Prosíme, dej, ať je v našich životech vždy dostatek tvého světla.

(požehnání před jídlem používané především o Noci světelných rojů)

 

Smrt a Babice jsou nejtajemnější a pro lid nejděsivější z panteonu severských bohů. Modlitby k nim neexistují, zatímco Babice se uctívá především pomocí darovaných předmětů, Smrt je uctívána při Smrtnicích, kdy se oslavuje sláva předků a vzpomíná se na ně. Severní kult sice není organizovaná církev, přesto u něj můžeme najít rituály, které jsou ve všech místech, kde se tato víra vyznává, víceméně totožné. Jde o iniciační rituál zvaný světloša, při němž je dítě pojmenováno a přijato do rodiny, sňatek a pohřební rituál.

 

Rituály

 

Světloša

Provádí se obvykle u dvou až tříletých dětí, je to zasvěcení do víry. V různých vesnicích se věk přijímaných dětí liší, ale vždy probíhá nejpozději do pěti let dítěte. Průběh rituálu je následovný – dítěti matka nejprve odřízne pramen vlasů, který společně s otcem dítěte obětují Matce. Poté se rituál liší podle toho, zda jde o dívku či chlapce. U chlapce přichází na řadu otec s řeřavým uhlíkem, jímž se krátce dotkne chlapcovy dlaně. Říká při tom: „Synu, tímto ohněm do tebe přechází oheň Otcův, jeho síla a odvaha. Přijímám tě za svého syna a dávám ti jméno …“ Následně dítěti nakreslí popelem smíseným s vodou na hlavu symbol Otce.

Jde-li o dívku, rituál provádí matka. Ostrým nožem nebo jehlou píchne dítě do dlaně, přičemž říká: „Dcero, tvá krev je nyní spojena s krví Matky. Tímto spojením do tebe přechází všechna její moc a statečnost. Přijímám tě za svou dceru a dávám ti jméno…“ Poté dceři nakreslí blátem na čelo symbol Matky.

Jakmile je dítě přijato, celá rodina i vesnice se raduje. Jí se sladká kaše z jablek, ovsa a medu a pije mléko. Slavnost trvá do pozdních nočních hodin, dávno poté, co je přijaté dítě uloženo ke spánku.

 

Svatba

Sňatek dle ritu Severního kultu je prostý. Žena má při něm na hlavě věneček z lučních květin a pokud možno světlé šaty, které však nesmí být čistě bílé – to by přineslo manželům chlad v loži. Šaty proto obvykle bývají bohatě vyšívané a dědí se i z matky na dceru. Muž je oblečen do toho nejlepšího, co má, a na krku má věnec z břečťanu. K samotnému sňatku se schází obvykle celá vesnice, snoubence oddává ten, koho si snoubenci vyberou. Před samotným sňatkem snoubenci vyznají víru v bohy, požádají je o požehnání a následně si navzájem slíbí věrnost a lásku, žena muži též poslušnost. Oddávající je prohlásí mužem a ženou, poté si manželé navzájem sejmou věnce a pošlou je po vodě. Následuje hostina, při níž se jí pečeně, pije se medovina a zpívá se.

 

Pohřební rituál

Pohřeb se u Severního kultu provádí žehem, popel se poté zakope do země. Postaví se velká hranice, na niž je položeno tělo. Nejbližší příbuzný na hranici vystoupí a provede samotný rituál. Říká: Nechť bohové přijmou jeho duši k sobě.“ Potom mu položí na hruď kousek jantaru, obvykle ve tvaru mince a pokračuje: „Nechť Smrt je mu milostivá, nechť ho Otec s Matkou znovu přijmou v božském objetí. Nechť mu Jestřáb dá dobrý vítr; nechť mu Světloch svítí na jeho cestě k věčnosti a Strážce ať ho chrání přede vším zlem, co číhá v temnotách říše Smrti. Ať Bojovník nad ním naposledy drží ochranou ruku v tomto posledním boji. Nechť bohové přijmou k sobě (jméno zemřelého), tak jako přijali jeho otce a všechny jeho předky.“

Poté vykonavatel rituálu sestoupí z hranice a dá příkaz ostatním truchlícím, aby ji zapálili. Po pohřbu se nejbližší příbuzní postí a modlí za duši zemřelého, tryzna za zemřelého následuje až druhý den po pohřbu, poté, co je popel mrtvého zakopán do země.

 

Kněží a svatyně

Severní kult nestaví velké chrámy, spíš jen oltáříky a svatyňky. Nemá žádné oficiální kněze ani kněžky, ti věřící, kteří se zasvětí svým bohům, jsou obvykle samotářští poustevníci žijící daleko od lidí. Severní kult staví všechny věřící na stejnou úroveň, ačkoliv je samozřejmě patrné, že žena je podřízena muži. Více v reáliích lidí u náboženství.

 

Zvolání a nadávky

Ač se to nezdá, i tohle patří k víře. Co zavolá postava, která patří k Severnímu kultu, když stoupne bosou nohou na ostrý kámen? „U Matiiiičky, to bolí!“ Častým zvoláním překvapení je: „U Jestřábova svatého péra!“ Kletbičkou třeba: „Aby na tebe Babice plivla!“ apod. Fantazii hráčů se meze nekladou, nebojte se toho! 

 

Napsal: Arwina Greensleeves | Kategorie: Reálie
Dne: 03.04.2020 17:42:51 FB



Lidé

 

Lidé jsou nejrozšířenější a nejběžnější rasou v Alagaesii, která obývá nejsevernější výspy hor i suchá úbočí skalisek v Surdě. V podstatě není k lidem nutno co dodat, ale v naší hře jsou přeci jenom jistá specifika, která by hráč měl znát.

 

 

Časté chyby aneb na co si dát pozor!

  • První nejčastější chybou je věk. Naše hra se odehrává tak nějak v 12-14. století +/- a prostý lid, kterého by měla být i zde na této stránce majorita, se dožívají asi 40-50 let. Padesátníci byli právem považováni za starce.

    Dolní hranice věku, to už je více bolestivé téma. Hlavně co se ženských hrdinek týče. Lidé byli za dospělé považováni klidně i v 15 letech a věk stejně větší roli nehrál. Ženy a dívky se ženily dle výběru rodičů, většinou to nebyla jejich volba a nejčastěji právě mezi 15-17 lety. Tito lidé byli stále lidmi, vypadali jako my, chovali se i jako my a rozhodně se za tu dobu nestihli naučit více věcí! Upozorňuji tu hlavně na dívčí postavy, které ve 21 letech utíkají od rodiny, umí nevím co všechno a myslí si, jak jsou v takovém světě soběstačné.

    Ideální věk pro vaší postavu, pokud chcete u mít nějaké schopnosti je 20-28 let. Berte v potaz, že šlechta se dožívala o +- 10 let více a stačila se toho za krátkou dobu také více naučit.

 

  • Druhou nejčastější chybou úroveň vzdělání. Obecně tu chodí postavy, které ač jsou z venkova tak umí číst, psát, počítat a nejlépe ještě mluvit elfsky. Právo na plnou vzdělanost jakou disponujeme teď my, měla jen šlechta a ta takto vzdělaná byla. Měšťané mohli nechat své děti učit do obecných škol, ovšem jen syny. Dívky se buď naučily číst doma spolu s matkou anebo až později, jelikož byly vyučovány v tom jak se nejlépe postarat o dům a budoucího ženicha, což figurovalo v celém jejich životě už od narození. Co se týče vesničanů, jichž je majorita (Mimoto i Paoliniho původní postavy jako je Roran a Eragon) neuměli číst ani psát vůbec a počítat nejlépe dvakrát na prstech jejich ruky. Ten kdo uměl něco navíc, byl většinou celou vesnicí uznáván jako velice moudrý člověk. Proto apeluji na hráče, věřte, že většině lidem stačilo přečíst to co se když tak píše na vývěsním štítu a podepsat se. Více ne. Je legrace hrát hru kde toto není samozřejmostí a vaše postava se to časem s někým naučí.

 

  • Další častými chybami je vzhled. Řeknu Vám to takhle. Lidé ze severu byli vysocí a bledí, což platilo i o vlasech a očích (blond a modré) a pomaloučku tmavli směrem k jihu, kde nakonec byli snědí, opálení, černovlasí a hnědoocí. (Takže u nás sever Ceunon a jih Surda) Další poměrně častou chybou patřící do vzhledu jsou piercingy a všelijaké tetování. Piercingy, jak tomu říkáte, jsou v našem světě ozdůbky, výhradně pouštních kmenů, žijících v pouštích Hadarak. Tetování pak znamenalo něco, co mělo ostatní varovat. Byl to znak, něco co mělo ukázat že jste jiní, ale neudělali byste si to úmyslně. Většinou byli tetováni odsouzení vězni, hlavně vrazi a to na čelo či ruku. Ozdobné tetování, jaké známe nyní dnes, neexistovalo a nebude tolerováno. Co do oblečení, je nejjednodušší tunika. Každý měl tuniku, klidně i ženy. Muži potom ještě košile a vesty. Na nohách kalhoty z kůže nebo lnu. Boty hlavně muži nosili nízké, jelikož byly levné. Někteří nosili pouze onuce okolo nohou. Ženy zase nosily sukně, většinou z několika vrstev látek.. S botami to bylo stejně, ženy ale častěji chodily bosé. Pamatujte, že čím bylo oblečení pestřejší, zdobnější či bohatší, bylo úměrně dražší. Proto bylo pestré oblečení výsadou bohatých měšťanů a šlechty. Častokráte se právě míra pestrosti ukazovala jako pohodlné měřítko pro zloděje, kdo je jak bohatý. A nejen pro ně.

 

  • Historie je největší kámen úrazu. Naprosto největší, jelikož spousta lidí tam plácá naprosté nesmysly. Útěky od rodiny? Jistá smrt. Osiřeli v brzkém věku a starali se o sebe? Jistá smrt. Středověk byla doba, kdy lidé nevybočovali z řady, kdy byli v lajně. A to i ve fantasy. Nevyplácelo se vybočovat či se vzpírat a neposlouchat, podívejte se, jak dopadli sedláci u Chlumce. Umřeli do jednoho. Tohle platí zejména pro ženské hrdinky, jelikož utíkajících bojovnic za svobodu jsme tu měli nespočet. Ani jednu jsme nepřijali, ptáte se proč? Sotva by vyšla z vesnice s takovýmto úmyslem, žena, ještě ke všemu sama. Již by ji někdo za humny znásilnil a přinejlepším zotročil a unesl ne-li rovnou zabil. Snažte se tedy vyhýbat u svých postav tradičním klišé, jako že jim umřeli oba rodiče, že utekly a podobně. Uvidíte, že je to zaprvé snazší nechat oba rodiče a je to i zajímavější. Poskytuje vám to jisté výhody jako propracovanější příběh, který vaše postava může zažít. 

 

  • Dále se prosím, zkuste vyvarovat kouzelných dědečku a pánů, kteří Vás zázračně naučí své schopnosti. Ty si každý v té době střežil pro sebe a učení nebylo zadarmo. Musíme rozlišit různé druhy učení.

    Cechovní – kde učedník pracoval v podniku, tři roky se třeba učil a tři roky oplácel tím, že pracoval pro cech bez plného platu.

    Soukromý – který byl pro většinu lidí pohádkově drahý a mohla si ho dovolit jen šlechta a extrémně bohatí měšťané.
     
  • Co se týče schopností, boj byl znám v pravdě jen a jen lidem jako byla šlechta, strážní a žoldáci. Prostí lidé se uměli ohánět jen tak sekerou, holí nebo cepem, méně častěji nožem či dýkou a toto mělo do vznešeného boje příliš daleko. Skutečný boj ovládali dobře trénovaní vojáci, jádro armády. Strážni pak většinou bojovali méně obratně, ale i tak si tito lidé strčili prosté obyvatele v pohodě do kapsy. Elitou pak byli strážní, vojáci a gardisté, společně s mistry, kteří tvořili školy šermířů v některých městech. Uru´baen, Ceunon, Feinster, Teirm, Belatona, Cíhtrí a Aberon. Vaše postavy nepotřebují bojovat, vše se naučí ve hře a něco jako ohánět se ostrým předmětem, to zvládne každý.

    Co se týká magie, ta je pro měšťany a prostý lid záhadou a neznají ji! Magie je tajná, nepopsaná, a z lidí ji ovládá jen skutečně malé procento! I když ji už teď nikdo krutě nepotírá, neboť po smrti Galbatorixe se pravidla v Království poněkud pozměnila, lidský čaroděj je extrémně vzácný a bude přijat jen půjde-li o extrémně dobrý profil.

 

 

Život v Alagaesii

 

Lidé obecně byli ve středověku děleni do několika vrstev. Konkrétně se uvádí nejčastěji tři, pokud budeme brát v potaz sociální podmínky (čili bohatství a zázemí postavy). 

 

Nižší vrstva byla ve středověku nejpočetnější, jelikož jí tvořila naprostá většina všech obyvatel. Byli to převážně rolníci s prostými vesničany, chudší obyvatelé měst a obecně řemeslníci. Často byli negramotní (většina lidí ve středověku neuměla číst ani psát a nevzdělanost byla daleko vyšší než dnes. Většina z nicgh věděla co je za humny a  všechno vzdálenější byla cizí země. Nebojte se zaregistrovat se s nevzdělanou postavou. O to více zábavy si užijete :) ) Chudá vrstva měla krátký život z důvodu nemocí a tvrdé dřiny.

 

Mezi nižší vrstvu patřili zejména lidé, kteří dodávali suroviny jiným řemeslníkům, například dřevorubci, hlinaři, vápeníci, kamenolamači, kovkopové, horníci a celkově dělníci. Patřili k nim i farmáři a statkáři, pokud neměli dostatečné výnosy a samozřejmě děvečky, čeledíní i většina sluhů a služebných.

Prostý život takových to lidí byl těžký. Jen málokdy jedli maso, jelikož si jej nemohli dovolit. Domy stavěli tudíž z nejlevnějších materiálu, většinou to byly dřevěnice, které si vesničané stavěli společně, ve městech tvořili tito lidé okraj a domy měli nejblíže hradeb.

Naprosto vyloučenými lidmi je chudina. Většinou žebráci a opilci, na vesnicích to byli lidé o jednom domku s jednou místností, kde spali společně se zvířaty a malým políčkem. Živořili a žili nuzně, často umírali a přenášeli nemoci.

 

Střední vrstva byla o něco méně početná, někdy se zcela neurčuje, ale dle mne zde ve středověku střední vrstva zastoupení má. Jsou to převážně měšťané, řemeslníci a obchodníci, můžeme mezi ně řadit i velkostatkáře, šenkýře a hospodské. Klasicky mezi řemeslníky převládali výrobci produktů pro denní potřebu, sídlící ve městech.

Byli to kováři, ševci, krejčí, tesaři, bednáři, truhláři, mečíři, plátneři, zlatníci, apatykáři, cínaři, kovolitci, méně často lékaři a léčitelé (lékaři byli často pronásledováni, u nás jsou nejvýznamnějšími lékaři Remarkulos z Teirmu, Mistr Ulrin z Uru´baenu a Mistr Feringold z Aberonu), dále nepřeberné množství lidí navazující na tato odvětví, mezi nimi řezbáři, zámečníci, sedláři, kovolitci a podobně. Dále zde byli prostí vojáci, ale zde záleží na velikosti žoldu, dále stráže a vše co se s nimi odvíjí.

Zvláštní třídu, již lépe placenou než prostí dělníci z venkova byli většinou lidé, které platilo město. Můžeme je nazvat stavaři. Tito dělníci nebyli sice tak bohatí jako většina lidí střední vrstvy, ale i tak to bylo více než na venkově. Mezi ně řadíme obkladače, dlaždiče, kameníky, sochaře apod.

Tito lidé měli alespoň základní vzdělání a byli to chlapci, jelikož ve fantasy světech se středověkou tématikou reálně vzdělání dostali jenom muži, ženy měly jinou úlohu, ale to až později. Většina z nich se uměla podepsat nebo si alespoň přečíst co bylo na vývěsním štítu daného obchodníka napsáno. Byli rovněž vzdělanější, nezřídkakdy věděli a osobně poznali i jiná města a někteří z nich i cestovali, hlavně řemeslničtí mistři. (Ti v některách případech mohou přeskočit až do vyšší vrstvy.)

 

Střední vrstva žila většinou ve městech, až na občasné řemeslníky a velkostatkáře, kteří měli domy stejně ve středu vesnice a v nejlepším stavu. Všichni si většinou mohli dovolit hrazděný i vícepatrový domek s taškovou střechou, mohly být použity i došky či dřevěné tašky. Bydleli blíže středu města, ulice byly v lepším stavu a pohybovat se zde bylo bezpečnější. Nezřídkakdy byli namačkání v okolí náměstí. Většina těchto domů měla podloubí, jelikož řemeslníci měli dole často svoje krámky, stejně jako obchodníci. Co se týkalo úrovně života, měli již i více nábytku, často se předváděli jeho zdobeností a stejnou úlohu hrál i oděv. Byl pestřejší, měl více vrstev a občas se vyskytla i nějaká ta tmavší i výraznější barva.

 

Vyšší vrstva čili bohaté měšťanstvo, konšelé a radní, řemeslní mistři, vrcholky armádních příček, ministři a pobočníci a v neposlední řadě šlechta*, patřila k nejbohatším lidem v našem světě. Měli velké domy skoro ve středu měst a okolo velkých náměstí. Mohli si dovolit osobní sluhy, koně, povozy, luxusní zboží i maso každý den. Častokrát se odmítali stýkat s lidmi z nižších vrstev a považovali je za plebs. Byli vzdělaní a to docela dost, někteří uměli i jazyky jiných ras, znali zeměpis či ekonomii. Patřila sem naprostá většina lidí od dvora, různí vzdělanci a učenci, ti žili povětšinou z rent panovníka, který jim ji udělil. Dále zde byli vrcholoví řemeslníci, cechoví mistři či pouze mistři, kteří měli krám s několika řemeslníky, kteří pracovali pod ním a které platil. Společné výnosy pak mohly být mnohdy velmi velmi vysoké. Stále však jako jedni z malá z Vyšší vrstvy museli umět a museli pracovat. Armádní špičky, počínaje generály a veliteli armádních složek konče, měly vysoký žold a mohly si dovolit kde co. Byli ale povini armádě a hlavně za Galbatorixe v Království to byla velmi těžká a nebezpečná činost. Peněz si užívat moc nemohli, zato se těšili vysokého postavení.

 

Šlechta tvořila naprostou špici. Nižší šlechtu tvoří zemani a páni menších tvrzí a hrádků, někdy jen velkých statků, kteří mají vzdělání i bohatství, ale nejsou až tak za vodou jako střední a vyšší šlechta. Většinou šlo o vojevůdce, rytíře či prosté velkostkáře, kteří nahromadili dost bohatství a povýšili je do šlechtického stavu. Tito lidi jsou povinováni vůči panovníkům daněmi a krom daně si museli vydržovat i ozbrojenou posádku.

Vyšší vrstva žila dobře. Mohla si dovolit lékařskou péči i kvalitní jídlo. Kvalitní výrobky, které jim vydržely, bohatě zdobené oděvy, které vypadaly až extravagantně, čepice s peřím chocholem, zdobené dýky. Domy poblíže náměstí měly zdobená průčelí, často busty či plakety, někdy vitráže v oknech a byly několikapatrové. Vydržovali si kvalitní osobní personál sluhů a služebných, nezřídka kdy měli i kuchtičky a kuchaře, osobního vozku, podkoního a kde co dalšího.

Zatímco nižší šlechta ještě musela odvádět daně, střední a vyšší již byla od daní oprosštěna. Zato ale musela králi vydržovat stále vojsko, což mohlo být nákladné.

Rozdíly mezi střední a vyšší šlechtou pak spočívaly pouze v detailech, moci a bohatství. Nezřídkakdy se zde objevovala nechutná hrabivost a hamižnost, intriky a korupce občas šlechtou rovněž zazmítala, ale pokud byl král silný, neprojevovalo se to a tyto věci byly krutě potírány, jelikož oslabovaly bojeschopnost země.

Šlechta měla obrovské statky, ze které jí plynuly příjmy jako z dojné krávy. Rody většinou držela v rukou celá panství a vše co na nich stálo počínaje vesnicemi, lesy a poli se statky až po lesy, sady, řeky a vinice, lomy a doly. Čím více toho na daném území bylo, tím lépe šlechta prosperovala a tím více daní a výdělků jí z toho plynulo do kapsy. Šlechta taky do svých panství investovala. Někteří modernizovali doly a lomy, stavěli vápenky, cihlárny a hutě, jiní stavěli školy, chrámy a strážní věže, někteří podporovali sedláky a jiní zase vydržovali myslivce a hlídali si své lesy. Bylo to jen o lidech. Každopádně k tomu všemu patří i šlechtické rody.

 

Královské

  • Pán Miron z Uru´baenu, alagaesijský král. Zvolen na místo císařovny Arwiny, která zabila svého manžela Galbatorixe, a prosadila možnost volby krále šlechtou.
  • Páni z Feinsteru - jméno po vyhnání paní Enni z Feinsteru používá vardenská šlechta.
  • Hrabata z Dras-Leony - přizpůsobili se nové vládě
  • Pánové z Gilaedu - zbaveni titulů, vyhnáni, povražděni. Jméno používá nová vardenská šlechta
  • Rod Welerů z Teirmu - zbaveni titulů, vyhnáni. V Teirmu vládne vardenská šlechta.
  • Páni z Nardy - přizpůsobili se nové vládě.
  • Rod z Orenianu - vyhnáni, povražděni. Jméno užívá nová vardenská šlechta.
  • Páni z Leosu - přizpůsobili se nové vládě.
  • Rod pánů z Vrcholce - původně vardenská šlechta, vyhnána Galbatorixem a dnes zpět u moci
  • Rod Ertiů z Uru´baenu - původně vardenská šlechta, která se po pádu Galbatorixe vrátila do města.

Šlechta držela ve svých spárech državy, hrady a zámky, sídla. Většina z nich měla obranou funkci, byly zde ale taková která sloužila jako prostá sídla pro potěchu svých majitelů. Byly bohatě zdobeném, nezřídkakdy plné vzácných a drahých kusů děl, nábytku a uměleckých děl. Šlechta si navíc mohla dovolit knihy, kterých měla poměrně velké množství. Šlechta si kolem sebe dokonce vydržovala i početnou sortu učenců a rádců. Šlechta byla mnohdy nositelem osvěty a moudrosti, byly zde i vyjímky.

 

 

Úloha ženy ve společnosti

 

Nebudeme zde nikoho nutit aby toto dodržoval, jen je to taková poznámka na okraj, hlavně co se rodičů týče, ti ač nehrají by měli tyto pravidla dodržoat. Vaše postava ať si dělá co chce, ale musí to být odůvodněné. Neberte to ale ani jako omezování, ani jako diskriminaci na základě pohlaví (:D).

Žena byla již od starověku nástrojem muže. Může to znít zle, ale čím blíže jsme součastnosti tím to bylo s ženami lépe. Ve středověku a v Alagaesii je základní úlohou ženy se starat o svého muže a opatrovat domácnost, posléze se starat o děti, zatímco její muž pracuje a vydělává na rodinu. Vzdělání bylo dovoleno a umožněno jen ženám a dívkám z vyšší vrstvy a šlechtických rodů, které měly zaplaceny soukromého učitele. Zvláště ženy z šlechtických rodů byly velmi, velmi vzdělané, ale i tak byla jejich úloha doslova řečeno rodit děti a dělat dobrou pověst svému manželovi. Častokrát měly na starost společenské události, zatímco muž spravoval ekonomii a panství.

Pouze ženy na vesnici v nižší vrstvě pracovaly a to jako děvečky a služebné. Velmi časté byly i šenkýřky a hostinské. Ty ale pracovaly společně se svými manželi a dělaly to navíc ještě k výše zmíněným úlohám. Život měly tudíž velmi těžký.

 

 

Lidská náboženství

 

Náboženství ve středověku ovlivňují životy všech lidí. Různých náboženských kultů se dá po této rozmanité zemi nalézt velké množství a články o nich jsou uvedeny zvlášť. Výsadní postavení měla dlouho církev zlatého boha Solase, protože ji podporoval Galbatorix. Tomu je nyní konec, takže všichni lidé mohou vyznávat náboženství svobodněji. Ateismus nicméně ve středověku v podstatě neexistuje, takže své postavě nějakou víru dejte. Uvidíte, ve hře bude zábavné mít se k jakému bohovi obrátit a nadávat na něj. Ve zkratce o jednotlivých vírách zde, více v jiných článcích.

 

Prvotní náboženství – Kult matky země - Tato víra zde byla již při příjezdu Palancara do Alagaesie. Jedná se o prastaré krvavé náboženství které uctívá Unhiru – matku zemi. Matka země je symbolem úrody, ženství, ale také magie a přírodních katastrof. Podle prastarých záznamů se jednalo o divokou bohyni, která dokázala měnit svou náladu jako bouřky za jara. Pro utěšení jejího věčného hladu se na určitá obětní místa (většinou úzké rokle) házeli oběti a to jak zvířecí tak občas i lidské. Bohyně však nebylo jediné božstvo které náboženství uctívalo, o stupínek níže byli dva hadí bozi Insar a Helrun, kteří zosobňovali slunce a měsíc. Krom bohů byli uctíváni i duchové, kteří byli jakýmisi hlídači posvátných míst. Tehdy byli známi posvátné háje do kterých nesměl nikdo vstoupit, ledaže by chtěl riskovat svůj život. Tyto obětiště byla většinou nějaká zajímavá přírodní místa. Kouzelnice a čarodějky byli nejvyššími kněžkami tohoto náboženství, byli považované za věštkyně schopné nahlížet do lidských duší i blízké budoucnosti, tehdy měla tato víra stejnou moc jako tehdejší vládci. Smrt byla braná jako přirozený proces po kterém se všichni vracejí ke své matce se kterou jednou všichni splynou. Lidé řídící se touto vírou byli velice hrdí a svým způsobem i tvrdí, odtud pochází výraz „krevní msta“, na kterou se ještě dá narazit v horských oblastech jako je třeba Carvahall. Většině tehdejším rasám připadala tato víra příliš krvavá a barbarská, převážně kvůli různým rituálům, které se většinou pořádaly za rovnodennosti a jiných přírodních úkazech. Během těchto rituálů často docházelo k lidským obětem.

Mnoho z této víry bylo ztraceno, protože její vliv postupně upadal až dnes téměř vymizel, neboť za vlády Galbatorixe bylo toto náboženství zakázáno.

Symbolem tohoto náboženství je stříbrný čtverec s kruhem, ten zobrazuje dva požírající se hady.

 

Církev zlatého boha Solase – jedná se dnešní nejsilnější náboženství, rozšířené převážně v království, ale poměrně silně se drží i v Surdě. Je zde teprve malou chvíli, dalo by se říci že se objevila až při příchodu Galbatorixe k moci. Víra uctívá jediného boha a to Solase, je to bůh světla, dobra a zlata. Podle této víry dohlíží bůh na zkaženou zemi a neustále ji ozařuje posvátným světlem slunce a měsíce, které zobrazuje. Dalo by se tedy říci, že se jedná o boha s dvěma tvářemi, jednou přes den a druhou přes večer. Tato církev se drží veliké podpoře ze strany království, které investovalo nemalé částky do vytvoření honosných a pompézních chrámů vystavených na počest jejich zlatému bohovi. Církev má jak vliv, tak má své prostředky díky vybírání určitých desátků ve zlatě. Je proslavena honosnými svátky na slunovrat a na významné události jako je zatmění měsíce nebo slunce. Tato víra otevřeně hlásá vášnivé řeči ke špatnosti magie a všech nelidských ras, které by se měli ze světa rychle sprovodit. Jde o náboženství monoteistické, pokud se jako druhá bohyně nepočítá zkažená matka země, kde se lidé musí dřít. Všichni věří že po smrti si je vezme Solas do svého paláce vystaveného z nejčistšího zlata, tam mají na věky hodovat a užívat si pohostinnost dobrého boha. Po smrti Galbatorixe Solasova církev poněkud oslabila, ale stále má velké množství vyznavačů a oplývá značnou mocí a bohatstvím.

 

Bratrstvo - je to společenství prastaré víry, která přišla společně s prvními alagaesijskými lidmi. Postupem času se měnila, vzrůstala nebo naopak utichala, ale vždy přežila. Členy Bratrstva se původně stávali pouze muži, ale později vznikla jeho odnož, která přijímala i ženy. Bratři, kteří žili a vzdělávali se na odděleném Ostrově, působili mezi lidmi především jako léčitelé a ochránci. Bratři věří v boha, jehož jméno je vytesáno na skále Ostrova – ovšem, v šifře tak dokonalé, že ji dodnes rozluštilo jen málo lidí. Jelikož je tedy toto jméno téměř neznámé, používá se označení Hlas, nebo častěji jeho obdoba z jazyka kočovníků – Óma. Óma je údajně, jak už je patrné z ukázky z posvátné knihy Adanmar, stvořitelem těch, kteří tvoří. Podle sekty Yáranů (o které si něco můžete přečíst v doplňujících reáliích), je především zosobněním smrti – posledním soudcem všeho živého.

Bratři samotní jej mají za vtělené Dobro, jehož moc poroste s tím, jak poroste víra v něj. A od tohoto se už odvíjí ono náboženství. Čím víc dobra a laskavosti mezi lidmi, tím mocnější bude Hlas.

A Až bude vymýceno všechno zlo a všichni nepraví, pak Óma zbaví svět chudoby a smaže rozdíly mezi lidmi.

Bratři svou víru nikdy nešířili násilím, což je možná jeden z důvodů, proč se nikdy nerozšířila masově. Bratrstvo také zastávalo názor, že nic a nikdo není zlý od počátku – a věřilo, že každý může být od svého zla osvobozen.

S touto vírou poněkud zamíchal příchod prvního Stína, který dosud mírumilovné Bratry donutil vycvičit se v boji. Bratrstvo tak v podstatě vyhlásilo válku černokněžníkům, z nichž Stínové vznikali. Bratři se snažili především o to, aby Stínové vůbec nevznikali – pokud pak už existovali, snažili se je zničit. Jelikož lidské síly většinou proti Stínům nic nezmohly, byli k bratrům povoláni elfové, kteří se starali o výcvik v magii, a i když většinou víru Bratrů nesdíleli, aktivně se podíleli na boji proti černokněžníkům a Stínům. U elfů se Bratrstvo dodnes těší úctě. V Království bylo téměř zlikvidováno, po smrti Galbatorixe jsou tu snahy o jeho znovurozšíření.

 

Severní kult je náboženství, které krom boha Solase uzavírá pomyslný kruh náboženství v Alagaesii. Zrodilo se v Dračích horách a okolí Ceunonu a postupně se rozšířilo do všech zemí i do Surdy. Je to polyteistiké náboženství, kde se bohům nestaví chrámy, ale malé svatyňky či se vztyčují sochy a kameny u cest. Je jich celkem osm, každý vládnoucí některému z živlů či ochraňující některé věci a činy.

 

  • Matka - Stvořitelka, ochránkyně ženy, dítěte a dcery. Totem je většinou ze dřeva do podoby stojící ženy. S Matkou je spojen příchod jara, kdy se slaví jeden z největších svátků v Alagaesii. Jarnice. Je symbol příchodu nového, svěžího a čistého, zosobňuje element země a zašticuje plodnost.
  • Otec - Stvořitel, ochránce muže, otce a syna. Předobrazem je vysoký muž s holí na prsou, stojící otočen vždy k západu zády. Podobně mu může být vztyčen vysoký kámen, který je opracován ornamentem kruhu jen na východní straně. Je symbolem mužnosti, síly a odvahy. Elemntem mu je oheň.
  • Jestřáb - Patron lovců a lidí žijících v lesích. Udává světu řád a je ochráncem zvěře i lovců. Svatyní mu je rozsedlina ve skále, kde se zarazí mohutný balvan stojící směrem na sever. Elementem mu je vítr. Jeho svatyně jsou často na začátcích lesů a cest. Lovci a cestovatelé mu s oblibou přenechávají drobné dary.
  • Smrt - Zajišťuje odchod z tohoto světa, když duo Matky a Otce znamená vznik, ona předobrazuje zánik. Její podobizna je kamenná soška s umrlčí tváří v záhybech pláště. Nemá ruce ani viditelné končetiny a socha bývá vsazena mezi kamenné kruhy. Svatyní smrti je pomálu. Smrtnice se slaví na začátek zimy při prvním sněhu. Oslavuje se dávná sláva předků. Věří se že pokud člověk daruje oltáři dar, předci mu zajistí lepší život. Smrt se oslavuje zejména při pohřbech, kdy je mrtvý předveden na hranici ze dřeva, položen a za vůně smoly a dřeva obdarován jantarovým plíškem, poté se celá vatra zapálí a nechá se svému osudu. Věří se, že pokud se vatra zbortí na stranu, mrtvému nastává nová životní cesta na zemi.
  • Strážce - Je vysoký muž a je patronem cestovatelů a moeplavců. Často se jeho sošky nachází v přístavních městech po elých dračích horách. Strážce ovšem nemá žádné větší svatyně a nejvyším zobrazením je socha uprostřed Teirmského náměstí. Strážce je totiž patronem severských obchodníků.
  • Světloch - Je bohem dne i noci. Nemá přesné vyobrazení, ale posvátným prvkem je jantar, který zdobí i jeho svatyně. Svátky se slaví vždy o slunovratu a rovnodenosti na zvláštní mohyle uprostřed Dračích hor. Svátek sice upadá v zapomění, v civilizovanějším světě jej ale nahrazuje jeho obdoba a to jest Den světelných rojů, kdy lidé vycházejí do ulic s loučemi a lampiony a oslavují nové období.
  • Babice - Strážkyně prokletých, zpodobňována jako škaredá shrbená stařena o berličce, jenž střeží vchod do světa mrtvých a pod svým pláštěm drží temno. Babice se uctívá hlavně proto, aby si lidé naklonili trochu toho štěstí a odálili zlé události jako příchod nemocí, smrti, zimy a podobných neštěstí. Oltáře babice se ancházejí na odlehlých místech, často to jsou kamené stoly ověšené různými amulety, často je možné nalézt i zlaťáky.
  • Bojovník - Nebo také válečník je postavou ke které se modlí spousta lidí, hlavně vojáků ve službě. Opatruje lidi v boji a přináší padlým věčnou slávu ve svém příbytku. Bojovník nemá žádné svátky, zato je v dnešní době skoro nejuctívanějším z bohů v Alagaesii. Země má za sebou příliš mnoho válek.

 

 

Jazyky lidí v Alagaesii

 

V Alagaesii se mluví několika různými lidskými dialekty, které budeme dělit dle rozšíření. Centrální dialekt obecné řeči je uzákoněn jako úřední jazyk a domluvíte se s ním v každém městě. Umí ho naprostá většina lidí. Severní a jižní větev jazyka jsou si skladbou vět i slovy velmi podobné a dají se přirovnat k blízce příbuzným jazykům. Bystrý člověk dokáže porozumět jak severní tak jižní větvi bez hlubšího vzdělání. Zato dialekt pouštních kmenů, který je podobný dnešní arabštině je jazyk, který postupně vymírá. Mnoho lidí jím nemluví a domluvit se nebo se jej naučit je prakticky nemožné.

 

V Surdě se zato mluví jednotnou klasickou Surdštinou. Z důvodu nadřazenosti Království se mnoho Surďanů naučilo Centrální dialekt, ovšem domluvit se je občas možné jen ve městech. Surdština (Je velmi podobná Španělštině, ovšem ve hře piště že mluvíte Surdštinou, ale piště česky :D) je ovšem majoritně využívána ve všech provincií Surdy, krom severních, kde se občas vyskytnou jazyky kočovných kmenů.

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Reálie
Dne: 03.04.2020 04:15:11 FB



 

Úplná rekonstrukce!

 


 

Reálie elfů

autor: Brom Meÿström

 

 

O rase obecně

Alagaësijští elfové jsou s touto zemí opravdu pevně spjatí. S příchodem elfů se datuje alagaësijský letopočet, snad na znamení toho, že elfové tuto zemi pozvedli do výšin, jak kulturních, tak i například architektonických či válečných. Elfové jsou víceméně nesmrtelní, dokážou používat magii a jsou velmi všestranně nadaní, jak na boj, tak i na umění. Téměř všechna velká literární i umělecká díla pocházejí buď z dílny Jezdců, nebo právě od elfů.

 

Jména

Elfí jména vycházejí ze starověkého jazyka, který se stal elfskou řečí. Touto nesmírně složitou řečí elfové mluví již od velmi útlého věku, a proto ho ovládají velmi obratně a jistě.
Jména elfů jsou pro obyčejného člověka pro svou náročnou podobu téměř nepřekonatelným oříškem. Setkáme se tu se jmény jako Elenáril, Däthedr, Erunámë apod.
Elfové neužívají krom královských v podstatě žádné tituly. Tento národ také jako jediný mimo draky bádá nad určením svého skutečného jména – slova či vět, které dokážou pojmout celou osobu a dokonale ho vystihnout. Toto jméno není veřejně známo a svěřit ho jinému elfovi je výrazem obrovské důvěry.


Věk

Jak již bylo řečeno, elfové jsou nesmrtelní, ačkoli v určitých případech mohou zemřít. Jejich nesmrtelnost se vztahuje pouze na smrt stářím, neboť stárnutí se na nich téměř neprojevuje, nemoci, meč či jed mohou  ukončit stejně tak život lidský jako život elfa. Přesto elfové vykazují větší odolnost vůči nemocím, zvláště však díky tomu, že tak bravurně ovládají magii.

 

Společnost

Elfská společnost je ve všem rovnoprávná, jak muži, tak ženy mají práva stejná. Jediné výsadní postavení mají – kromě královské rodiny, ovšem – děti. Navzdory elfí nesmrtelnosti se děti rodí velmi zřídka a ještě vzácnější je porod dvou dětí jednou matkou. Elfové proto děti ctí a velmi si jich váží, děti oplývají větším potenciálem k moci a magii, který však kvůli nedostatku znalostí a zkušeností nemohou platně využít. I tak děti zůstávají velmi váženými členy společnosti, což platí také o rodičích dětí. Rodina má u elfů velký význam, vyjadřuje niterné spojení dvou duší a elfské rozvody jsou obrovskou výjimkou a hlavně velkou potupou. Elfská láska je stálá a dlouhodobá, dá se říci, že většina elfů je ve vyhledávání vztahů poměrně opatrná a nepouští se do krátkodobých experimentů. Nevěra je u elfů něco jako vražda. Nenechte se však zmást; elfové prožívají vztahy stejně vášnivě a divoce jako lidé, jen o nich v podstatě nemluví, stejně jako veřejně nemluví o tématu tělesné lásky - to je k veřejné konverzaci zcela tabu. 

Není zcela jasné, proč se elfům rodí tak málo dětí - říká se ale, že s tím má co dělat obrovské množství magie, která je v Lesích všudypřítomná. Je možné, že po nedávném pádu Bariéry by se situace mohla změnit, nedá se však očekávat, že se změna populační křivky projeví dřív než za několik stovek let.

Rovnoprávnost elfského lidu také znamená absenci šlechtických či jiných významných domů. Ne, že by takovéto domy neexistovaly, ale nemají žádná zvláštní privilegia či výsady. Setkáme se tak s domy Akleathos či Valtharos, ale to je čistě z praktických důvodů, něco jako čísla popisná v naší realitě. Jedinou výsadou těchto domů je to, že se podílejí na volbě elfského krále/královny. Zde však také panuje rovnováha hlasů.

V elfí společnosti samozřejmě nenalezneme otroky či jiné sluhy, elfové sami se snaží sloužit přírodě a mocným stromům, které je skrývají a poskytují jim své koruny pro obydlí či hry.

 

Politika

Elfům vládne volený vládce, který je vybrán na základě hlasování jednotlivých domů. Elfové si svého vládce vybírají na základě jeho vlastností, a tak se nestává, že by se na trůn dostal nějaký blázen nebo šílenec jen na základě toho, že je z vládnoucí dynastie. Většinou však král/královna navrhne svého potomka jako svého nástupce Radě a ta tento návrh obvykle přijme, protože potomci královského rodu jsou vychováváni k vládnutí již od dětství a mají tak skvělé předpoklady. V případě, že úřadující panovník zemře bezdětný či bez návrhu na nástupce, konají se volby.

Elfové zastávají vyčkávací politiku, během které se snaží mobilizovat síly, které mají. Elfové se ještě více cvičí v boji a magii, to vše v očekávání blízké války.

Kolem krále/královny je shromážděna elitní skupina dvanácti zaklínačů a několika vojenských rádců, kterým může vladař naslouchat a jejich rady brát do úvahy a spolehnout se na jejich bezvýhradnou věrnost.


Etiketa

Národ älfakyn, jak se tato rasa ve starověkém jazyce nazývá, si velmi potrpí na formálnost a slušné chování, výstřednosti u elfů nebývají valně přijímány. Projevuje se to už na samotném elfském pozdravu, složeného ze tří částí, u kterých záleží i na pořadí, ve kterém se řeknou. Tento propracovaný systém nabídne zkušenému či obratnému pozorovateli možnost velmi brzy zjistit, s kým má tu čest.


Charakterové rysy

Samozřejmě, že se nedá takto povšechně popsat elfský charakter, ale některé povahové rysy jsou elfům velmi vlastní, a téměř všichni je v omezené či rozvinuté míře mají. Do tohoto výčtu se rozhodně řadí stoicismus, vlastnost, jež by se dala nazvat i jistým stylem života. Stoik se vyznačuje citovým chladem, nenechá se jen tak vzrušit a vůbec na sobě nenechá znát jakékoli emoce. Lidé považují elfy za arogantní a někdy až příliš strohé, nelíbí se jim také jejich povýšenost a přehnaná formálnost. Ale, jak zde již padlo, u každého elfa je to vždy alespoň trochu jiné.

 

Oblékání

Elfové si rozhodně potrpí na vkusném oblečení, které si vezmou do společnosti. Často se oblékají do hedvábných oděvů, ale stoupá obliba i dalších materiálů, spíše vídaných u lidí - např. brokát či samet; častý je také lámarae – setkaná kopřivová vlákna s vlnou, z něhož si vyrábějí oděvy. Typy oblečení snad není nutné vyjmenovávat – jen pro příklad uvedu košile, kalhoty, kamaše, sukně... Elfské oděvy se vyznačují jednoduchými, funkčními střihy, a jsou oproti lidským výtvorům podstatně lehčí, neobsahují mnoho vrstev. Je to tak i proto, že elfové jsou schopní zahřát se pomocí magie, ne jen teplejším oděvem. Elfové se vyhýbají kůži a kožešinám - nezabíjí živé tvory ani pro maso, natož kvůli oblečení.

 

Vztah k přírodě

Rasa elfů si velmi zásadně uvědomuje své pouto s přírodou. Jsou vděční za lesy, za záplavu zeleně, se kterou dokážou udělat divy. Přírody si velmi váží a respektují zájmy všech, kdo v lesích žijí, z čehož vyplývá, že elfa nepotěšíte kančí pečínkou ani nadívanými holoubaty. Tento bezvýhradný přístup k jídelníčku neporuší ani v nejhorších situacích.

Elfové tráví v lese prakticky celý svůj život, a za onu dobu se naučili kouzlem šlechtit rostliny a stavět si příbytky ve stromech bez jediného hřebíku či desky. Proto jsou elfské zahrady zaplaveny mořem barevných květů a lesy, v nichž žijí elfové, jsou naplněny atmosférou, která zpříjemní jakoukoli cestu jimi. Působením elfů panuje v lesích harmonie, stromy kvetou a nic jim nebrání, elfové dokonce rostlinám zpívají a jsou schopni u nich strávit nespočitatelné množství času.


Vztah k ostatním rasám

Díky své inteligenci a moudrosti elfové pochopili, že rozpory mezi národy nemají smysl.

Nikdo však neříká, že nemají výhrady ke způsobu života jiných ras, a že sebe tak nějak nepovažují za něco "lepšího". Ačkoliv elfové nejsou z těch, kteří by s jinými rasami válčili či se je snažili zničit, mnoho z nich cítí k lidem, trpaslíkům i urgalům jakýsi odpor hraničící s rasismem. 

Například vztah k lidem berou elfové tak, že se zoufale snažili pozvednout úroveň lidského života, ale narazili na pevnou bariéru přízemnosti, lenosti a nezájmu o vyšší cíle. Ani tak ale elfové na lidi zcela nezanevřeli, třebaže jim úplně nevěří. A dají jim to okamžitě najevo. Všem bez rozdílu.

O nepřátelství trpaslíků a elfů se také vyloženě nedá mluvit. Je pravda, že připomínek k tomuto národu zarputilých, robustních malých bytostí mají elfové nejvíce, zvláště kvůli vztahu trpaslíků a kamení. Mezi těmito národy jde o soupeření, rivalitu, ale to vše dokážou podřídit cestě za společným cílem. Možná.

Rasou, kterou elfové velmi ctí a jíž si velmi váží, jsou draci. Vzdávají jim hold, kdekoli se objeví a mají k tomu své důvody – považují draky za mocné tvory, kteří jsou schopni zachránit Alagaësii a uzdravit zemi z nemocí, kterými kvůli válce trpí. Na dracích obdivují především jejich svéráznost, sebedůvěru a vznešenost.

K vílám i druidům zastávají elfové veskrze neutrální postoj. Zajímají se o náležitosti a zajímavosti z životů těchto tvorů, ale zde jejich zájem končí. Je pravdou, že v minulosti elfové vílami, ale také druidy pohrdali, s vílami také svedli několik válek.

Velkou úctu samozřejmě elfové mají i k Jezdcům, jež jsou neodmyslitelnou součástí draků.

Především nová královna elfů Nilwëa se snaží o jakési otevírání se Lesů světu, o porozumění elfů a jiných ras. Ne vždy se tomu však daří.

 

Kultura a umění

Přicházíme k věcem, které elfové mistrně ovládají. Kultura obecně má u elfů své výhradní postavení a je to patřičně znát. Zájem o hudbu, literaturu a výtvarné dovednosti není u žádné rasy vyšší než u elfů. Ačkoli je zpěv a hudba hojně provozována v krčmách lidí, elfové v hudbě dosáhli mistrovství. Doprovázejí se na harfy, flétny a dřevěné bubínky a jejich zpěv je pro obyčejného člověka až smrtelným nebezpečím. Pomocí hudby a zpěvu si elfové pomáhají při vytváření kouzel, jimiž poté pozměňují přírodu – šlechtění, růst do jakýchkoli tvarů – anebo jen tak květinám zpívají.
Co se literárního snažení elfů týče, můžeme zde mluvit o opravdu vysoké kvalitě. Výsadní post má u elfů báseň, převážně lyrická. Kritériem přijetí je složitý veršový systém, který tvoří harmonii a dodává básni pravou uměleckou hodnotu. Epické básně přenechali elfové lidem, kdežto básně s historickým námětem opět zaujímají čestné místo v knihovnách elfích domácností. Opěvují v nich slavné činy elfích králů či Jezdců. Předčítání z takovýchto dlouhých básnických celků patří ke společenským událostem a námětem k diskuzím. S romány či povídkami se u elfů nesetkáme, jediným více rozvinutým prozaickým žánrem je epos.

Existují také elfí výtvarníci. Netvoří sice sochy, ale obrazů je také dost. Na zdích místností v elfských domech visí většinou abstraktní díla, ale výjimkou není ani přesné zobrazení krajiny, někdy i idealizované.

Mezi významnou slavnost patří Agaetí Blödhren, kulturní událost všech elfů z Du Weldenvarden. Její průběh není třeba rozepisovat, po tři dny se slaví založení Jezdectví a dlouhověkost elfů, samozřejmě pod chválou lesa a přírody. Oslav u elfů je však mnohem více, například oslava jara, tzv. Dagshelgr.

 

Boj

Ačkoli elfové neradi bojují a spíše se snaží najít vždy jiné řešení než to, které znamená řinčení mečů a vyslovování zaklínadel, na možný válečný konflikt se připravují v podstatě neustále. Elfští kováři jsou na takové úrovni, že dokáží elfské vojsko zásobit vskutku tím nejlepším, co Alagaësie může nabídnout kromě zářocelových mečů Jezdců. Rovněž elfské luky se svou pružností a pevností v jednom nabízejí velkou pravděpodobost trefit cíl a neminout.
Elfové jsou opravdovými mistry šermu, a, jak řekl Brom, ani nejhorší elfský šermíř nemá problém překonat šermíře z řad lidí. Může za to elfská stavba těla, ladné a mrštné pohyby a bezpochyby také systém cviků Rimgar, tanec jestřába a hada, jímž udržují své tělo v perfektní kondici.

 

Magie

Mezi bezpočet talentů, jimiž byli elfové obdarováni, patří také schopnost kouzlit. Není to samozřejmostí, a velkým kouzelníkem se nestává jen tak někdo. Elfové zvládají základní kouzla, která nestojí velké množství energie a jen hrstka z nich ovládla magii natolik, aby se o nich mohlo říkat, že to jsou elitní čarodějové. Zde však není úplně nasnadě mluvit o talentu, elfové si získávají obrovskou výhodu pro kouzlení tím, že plynně mluví starověkým jazykem i v normálním životě. V tomto jazyce také myslí, a také proto je pro ně kouzlení snadnější než pro kteroukoli jinou rasu. Talent pro kouzla je poměrně vzácný a proměnlivý s věkem. Je opravdu vysoce nepravděpodobné, že po náhodném použití kouzla v např. desátém roku dítěte bude dítě plynule kouzlit. Po takto brzké zkušenosti s magií nastává úplný zvrat – dítě magii nedokáže ani přivolat, ani jinak obstarat. Jeho nadání se projeví až okolo čtyřicátého roku života. Takových kouzelníků je však takový počet, že je snadno spočítáte na prstech ruky.

           

Slabosti

Třebaže by se mohlo zdát, že elfové jsou ve všem skvělí a bezchybní, není tomu tak. Jejich váhavost a nerozhodnost stála již mnoho zástupců této rasy život. Elfové také dokážou zranit své blízké, aniž by to chtěli. Jsou příliš hrdí, a přiznání jejich pochybení se jen tak nedočkáte. Mimořádně pyšní jedinci vyskytující se mezi elfy doplácejí na svou pýchu častěji, než bývá zvykem. Je sice pravdou, že elfové dostali do vínku více, než ostatní rasy, ale také se od nich více očekává.

 

Náboženství

Národ elfů se s vírou nijak nezatěžuje. Je pravda, že často mluví o hvězdách, ale rozhodně v ně nevěří. Požehnání Ať nad tebou hvězdy bdí je vyjádřením přání dlouhověkosti, nikoli bláznivé víry ve svítící objekty na noční obloze. Elfové je pojali jako součást přírody, a mají k nim náležitou úctu. I když veřejně neodsuzují náboženství, považují to za výraz odevzdanosti a především nedostatku poznání. Lidská i trpasličí božstva jsou pro ně snůškou nesmyslů, které dokážou vyvrátit logickými argumenty, nicméně trpaslíci ani lidé o to samozřejmě nestojí. Pokud bychom měli říci, zda elfové v něco věří, byl by to rozum a vědění. Osob, které nemají zájem o poznání, je opravdu velmi, velmi málo.

 

Elfové a jejich věk

 

 

 

0-4

 

Neschopné, malé nemluvně, které navzdory svému andělskému obličeji a líbeznému úsměvu nezvládá zhola nic. Ve čtyřech letech bývají elfské děti schopné natolik, že zvládají první krůčky, nicméně jim to moc nejde.

 

 

 

 

5 -10

 

U elfských dětí se všechno rozvíjí pomaleji než u dětí lidských, nedivme se tedy, že elfské ratolesti začínají mluvit až okolo 7 – 8 let. Do této doby většinou jen žvatlají a kloudného slova se od nich nedočkáte. S postupem času elfská dítka stabilněji chodí a zpevňují se jim kosti. V tomto věku se jejich rodiče příliš nevyspí, neboť nám narůstají první zoubky, pomaličku se děti vypínají do výšky a špičatí jim uši. Ačkoli mají dítka už zuby, se stravováním by bez pomocí rodičů měli nepřekonatelné problémy. Pomalinku přecházejí na pevnou stravu, ale není výjimkou dítě, které kořínky, bobulky a jiné kvítky či dary lesa ochutná až o mnoho měsíců později.

 

 

 

 

 

11-19

 

V tomto období už elfská dítka mluví souvisle, v krátkých, ale přesto výstižných větách umějí neohrabaně vyjádřit, co si jejich srdíčko přeje. Zvolna přechází na výhradně pevnou stravu namísto drcených bobulek, květů apod.  Brzy budou jíst zcela samostatně, kolem 13-15 roku to pro ně bude hračka. Mění se pochopitelně jejich tělo – roste, dorůstají stoličky, zbystřuje se zrak, sluch a ostatní smysly také.  Elfové v tomto věku chodí již velmi dobře a skvěle ovládají rovnováhu, nepadají a ani nekulhají. Sbližují se s přírodou, pozorují zvyklosti jiných elfů a poslouchají jejich hovory, ale moc moudří z toho nejsou. Jejich myšlení je chaotické, na nízké úrovni a moudra z jejich hlav rozhodně nepochází.

 

 

 

 

 

 

 

20-30

 

V tomto věku se zdokonaluje mluva, myšlení, stavba těla a společenské vnímání. Mladincí elfové už vyslovují obtížná slova a lámou si jazyk už jen na těch opravdu nejtěžších slovech. I myšlení prochází změnou – nyní už myslí celistvěji, stále však nejsou schopni jakéhokoli kouzla, pokud to tedy nejsou výjimečné děti. Nezvládají ani náročné myšlenkové akce, prostě přemýšlejí, nic víc a ani míň. Tělo dorůstá, prodlužují se kosti, svaly, a špičatí se uši do své finální podoby. Společenské vnímání - elfíci už vnímají svět jinak – zas o trochu střízlivěji a dospěleji. V tomto období jsou velmi málomluvní, všechno dávají na emocionální a pocitovou část. Chodí do přírody, hladí zvířata nebo se jenom procházejí a vnímají děje tohoto světa. Když jsou ve společnosti, výhradně naslouchají a učí se elfským zdvořilostem. Vypadávají mléčné zoubky a obnovuje se trvalý chrup. Stále jsou však malí, mladí a krásní – až roztomilí svou nevinností.

 

 

 

 

 

 

 

 

30-60

 

S tímto věkem přichází u elfů přelomové období v jejich dosavadním životě. Do této doby si byla elfští chlapci a děvčata velice podobná, nic výrazného je neodlišovalo, odlišení přichází až nyní. Dívky prožívají posun v myšlení o velký kus a jejich tělo se zvolna začíná připravovat na úlohu matky. Elfky jsou jemné, štíhlounké a spanilé, často mají volně rozpuštěné vlasy, ručičky jsou útlounké a neznají tvrdou fyzickou práci. Jejich těla začínají nabývat ženských tvarů, zaoblovat se a přitahovat pozornost chlapců. Děvčata se začínají decentně zdobit a pečují o sebe. Shlukují se do skupin a povídají si o všem možném a nemožném. Nutno říct, že lidé a elfové mají přeci jen něco společného... Zato elfští chlapci prodělávají téměř stejné změny jako chlapci z rodu Palancarova. Přichází doba, kdy elfové budou mít veliký problém ovládnout svůj nevyzpytatelný a zrádný hlas a jejich myšlení opět více zraje, dospívá. Z chlapců vyrůstají ztepilí, krásní a šikovní muži => mírné osvalené tělo a ruce dodávají dojem síly a ochranitelského pudu, který ženy, po kterých se začínají chlapci významně poohlížet, oceňují a potřebují.

 

 60 - 90 

 

Elfské dospívání vrcholí kolem 70. roku života, kdy se i formálně stávají dospělými. Jejich tělo je plně dovyvinuto a začínají nám zde první pokusy o tvoření výhradně hetero – párů. Muži a ženy se věnují přírodě a společnosti, stejně jako jejich rodiče, kteří je všemu tomuto umění a schopnostem naučili a předali vše, co mohli.

 

 90-120 

 

Fáze říkejme „rané dospělosti“ nepřináší na světlo světa nic moc nového. Děti pomalu, ale jistě opouštějí domov svých rodičů a začínají si budovat a tvořit své vlastní hnízdo, hnízdo, kde i oni jednou budou vychovávat své děti se svými partnery či partnerkami. Neuzavírají se, ačkoli mají dost práce se zařizováním domu, vždy si naleznou čas na přírodu a ostatní elfy.

 

 120- 2500

 

Jakýsi poddruh dospělosti, nazýván jako pozdní dospělost. Muži i ženy prodělávají proces, který už mnohokrát v životě zažili – posun myšlení. Elfové v tomto věku umí perfektně zhodnotit situaci, mají nadhled, pevně určené hodnoty a zásady také hromadu životních zkušeností. Ženy ztrácí schopnost mít děti a obecně se elfí život zpomalí. Sem tam jim lupne v zádech, pobolí klouby, anebo pozlobí zuby. Nebudou ani tak rychlí v běhu, ale více se zaměří na sebe, elfové právem zvou tuto část života jako „nísän kiettä“ – podzim koloběhu – žití.

 

 3300- ∞

 

V tomto věru širokém rozmezí se změny dějí zcela individuálně, elfové žijí poklidným životem a málokdy se ukážou  v bujaré, veselé společnosti. Mají svůj řád a klid, jsou moudří a vstřícní, skromní a málomluvní. Takřka ztrácí smysl pro humor, u jejich řeči se nerozchechtáte, ale pousmějete se. Milují život a milují své partnery, také přátele. Žijí krásný život bez zášti a zloby, neboť za ta léta pochopili, že to jsou malichernosti. Jsou rádi za všechno, co se jim kdy povedlo. Na jejich těle se objevují vrásky, šediví vlasy a slábnou smysly, ale obratní kouzelníci si tyto „handicapy“ snadno odstraní.

 

AUTOŘI TABULKY: Brom Meÿström, za významné pomoci Calimë Maria Sireony ™

 

POZNÁMKA č. 1 - Kouzlení

Hlavní devizou elfů je kouzlení. Každý jedinec však začíná kouzlit jindy a jinak. Zprůměrovat - to není vůbec lehké. Výjimečně nadané děti kouzlí od 10-20 let, v období 20-40 let však kouzlit neumí. Kouzlo vyvolané je na 100% náhoda podnícená vlohami od rodičů. Ovšem většinou elfové kouzlí od 40 - 90 let.

POZNÁMKA č. 2 – Elfové a gramotnost

Elfové by asi jen těžko byli národem moudrých, kdyby neuměli psát. Tady ovšem záleží výhradně na rodičích, kdy své děti začnou učit psát a číst. Vzhledem k tak velké náročnosti elfského psaní a čtení se nemůžeme divit, že elfové jsou gramotní až okolo 25. roku života, není to však pravidlo, pouze v tomto věku už minimálně 95 % elfů ovládá tuto schopnost.

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Knihovna
Dne: 03.04.2020 00:16:11 FB



Lingvistika Starověkého jazyka

 

(WIP 65%)

 

 

Trocha historie

 

Starověký jazyk pochází z dávných dob, kdy ještě Alagaesie nebyla objevenou zemí a po jejím povrchu se neproháněli ani trpaslíci. Tehdy se mu říkalo Jazyk Šedého lidu, Šedý lidový jazyk, nebo prostě jen Šedý jazyk. Obsahoval až neslušně málo výrazů, hodně z nich bylo hovorových a v podstatě se s ním nedalo hovořit plynule. Dorozumívání fungovalo na principu jednoduchých povelů jako "ty já les," ve významu: "Ty a já jdeme do lesa." Alalëa (neplést s Alagaesia!!!) tedy země, odkud Šedý jazyk pocházel, hostovala jen pár biologických druhů živočichů a mezi nimi Šedý lid, takže možnost jazykového rozvoje byla minimální.

 

První posun v jazykových bariérách je zaznamenaný až roku 500 před příjezdem elfů do Alagaesie (ve stejném smyslu, jako naše reálné "před Kristem"), kdy se z šedého lidu začalo tvořit řádné společenství a po zotročení elfů bylo třeba jazyk nějak rozvinout. Vznikly spojky a množná čísla.

 

S jazykem se pak až do roku 200 před příjezdem elfů nic nedělo. Od toho roku až do roku 0 nastalo nejlepší jazykové období, totiž 200 let, kdy se elfové vzdělávali a zkoušeli první kouzla. Věty dostaly stavbu a pravopisná pravidla. Už nebylo jen "já ty les", ale "já a ty půjdeme do lesa".

 

Až na pár stylistických změn od té doby neprošel Starověký jazyk žádnou větší změnou. Nutno podotknout, že Starověký jazyk zachoval svoji prapůvodní jednoduchost, což je důvod, proč draci svoje myšlenky formulují krkolomně, ba přímo až složitě. Doslova by se totiž ve starověkém jazyce věta "ty a já půjdeme do lesa" přeložila jako "Já a ty budeme jít do les". Skloňování vzniká až s překladem do jiných jazyků.

 

 

Starověký jazyk a realita

 

Christopher Paolini založil Starověký jazyk na starých skandinávských jazycích. Konkrétně na Staré Norštině, Velštině a Keltských jazycích. Dále hodně komolil pro vlastní potřebu Angličtinu. Po troše průzkumu jsem zjistila, že slovům Starověkého jazyka odpovídají i Islandština, Albánština a Latina.

 

Pokud si tedy budete chtít vytvořit vlastní slovo do starověkého jazyka, dodržujte následující pravidla:

 

  1. Omezte se na Albánštinu, Islandštinu, Latinu, Norštinu a Velštinu.
  2. Vyhýbejte se tomu, aby slova obsahovaly jiné speciální znaky, než přehlásky ( ä, ë, ÿ, ö, ü ). Mám na mysli znaky s diakritikou ( např. å, ů, ř, č, atp.). Pokud nepracujete s trpasličím, či urgalským jazykem, vyhněte se i stříškám nad samohláskami ( û, â, atd.) Nejlépe se vyhněte absolutně veškeré diakritice, kromě přehlásek. Pokud možno se vyhýbejte i přehláskovanému ï.
  3. Dbejte na přípony a předpony v různých situacích - skloňování, odvozování (viz. níže).
  4. Snažte se nemíchat příliš jazyků do jednoho slova. Nejlépe slova jen upravujte (např. potopa se v albánštině řekne "përmbytje". Aby zněla lépe, dá se z ní udělat "përme", "përmyte", nebo další složené výrazy. Fantazii se v tomhle meze nekladou.)
  5. Každé slovo, které ve hře použijete, přidejte do slovníku (viz. níže).

 

Základní gramatická pravidla

 

Stavba věty

Popisy jsou umístěny až za objektem, který popisují. Nejčastější chybou ze strany lidí, kteří se snaží mluvit starověkým jazykem, je umístění přídavného jména před podstatné jméno.

 

Příklad:

"Ai Skulblaka ramr" znamená "silný drak", ale doslovně překládá se jako "drak silný".

 

 

Pořadí slov

Popisy mohou být umístěny v libovolném pořadí po objektu. Překlady slov většinou probíhají doslovně.

 

Příklady:

"Ai oro ramr hvitr" (silná, bílá šipka) může být také vyjádřeno "Ai oro hvitr ramr" (bílá, silná šipka).

"Gath un reisa du rakr" by šlo doslovně přeložit jako "sjednotit a zvýšit mlhu".

 

Skloňování, časování a další češtinářské zhovadělosti

Ve Starověkém jazyce neexistuje žádné skloňování, ani průběhy. Stejně tak neexistuje ani rod činný a trpný.

Existují pak jenom tři časy, minulý, budoucí a přítomný. 

 

Příklad:

Přítomný: (Já) Následuji. - Eka tauthr. (Doslova: Já následuji.)

Minulý: (Já) Následoval jsem. - Eka tauthro. (Doslova: Já následoval.)

Budoucí: (Já) Budu následovat. - Eka weohnata tauthr. (Doslova: Já budu následovat.)

 

Předpony a přípony

Předpony zná Starověký jazyk dvě: "äf-" a "eld-".

 

Předpony
äf- Zápor/opozitum
eld- Tvoří aktéra dějě.

 

 

Přípony

-ar,
-ya,
eya 

 Tvoří množná čísla. Pokud má slovo předposlední samohlásku (ar, or, ot), používá se přípona "-ar". Pokud je předpředposlední samohláska (mr, tr, dr), používá se "-ya". Pokud slovo končí na samohlásku (to, ro, do) samohláska se mění na "e" a připojuje se "-ya" (dohromady -eya).
 -i   Převádí slovo na minulý čas. Pokud slovo končí na "-ir" nebo "i/í/y/ý", přidává se "-o". 
 -il  Tvoří zdrobnělinu daného jména. Pokud slovo končí na samohlásku, ztrácí se.
 -r   Mění podstatným jménům rod na ženský.
 -s   Přivlastňuje.
 -sja   Doslovný překlad koncovky je "vypadá", koncovka tedy udává jakousi pravděpodobnost, ne jistý jev.

 

äf- | taka - dát | äftaka - nedat/vzít/ukrást

eld- | jierda - zlomit, uhodit | eld jierda - lamač, blesk

 

-ar | draumr - sen | draumar - sny || edur - vrch | edya - vrchy || agaetí - oslava | agaetya - oslavy

-i | haina - ublížit | hainai - úblížil || sköllir - ochránit | sköliro - ochránil

-il | lam - ruka | lamil - ručička || stenr - kámen | stenril - kamínek || poeira - prach | poeiril - prášek

-r | älf - elf | älfr - elfka

-s | könungr - král | könungrs - králův

-sja | ramr - silný | ramrsja - vypadá silně

 
 

Slovní druhy

 

Podstatná, přídavná jména

Pokud za sebou následuje více slov, která se vztahují k jednomu a tomu samému (souvisí spolu), spojují se do jediného slova.

 

Příklad:

Lethrblaka. (Lethr - netopýr, blaka - křídlo) (Doslova: Netopýří křídlo)

Skulblaka. (Skul - blána, blaka - křídlo) (Doslova: Blanité křídlo)

Blödhgarm. (Blödh - krev, garm - vlk) (Doslova: Krvavý vlk)

 

Zájmena

 

Eka My Nos
Ty Ono Vy Ju
On Älfr Oni Therr
Ona Älfrinn Ony Therr
Ono Thor Ona Thorna

 

Moje - pömnuria (hovorově: iet)

Tvoje - onr

Jeho - älfrs

Její - älfrinns

Naše - nosu

Vaše  jusu

Jejich - theirra

Kdo - iknol

Všechno - allr

 

Číslovky

 
1 en 18 aten 
2 to 19 niten
3 tre 20 tove 
4 fire 21 toveen 
5 fem 22 toveto
6 seks 30 treti
7 sju 50 femti 
8 ate 55 femtifem
9 ni 100 (en) sata
10 ti 101 sata og en
11 eleve 111 sata og elleve
12 tolv 200 to sata
13 tretten 343 tre sata og fortitre
14 fjorten 555 fem sata og femtifem
15 femten 1000 (en) tusen
16 seksten           5652 fem tusen seks sata og femtito
17    sjuten 1 mil   (en) joona

 

 

Slovník

 

Sbírku veškerých slov budeme postupně doplňovat SEM.

Pokud chcete nějakým novým slovem přispět do slovníku, napište ho SEM.

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Questy
Dne: 02.04.2020 16:15:40 FB



Mechanický quest - poslední část

 

 

Tak jsi tu. Došel jsi na pomyslný konec Yosenského snění. Teď už je to jen na tobě, jestli se přidáš do světa Alagaesie, nebo zůstaneš hrát ve snu. Chybí poslední věc, kterou musíš rozhodnout a pak se konečně můžeš probudit. S tím ti během této poslední kapitoly naší cesty pomohu - kde je vlastně dobré herně začít? Pak už nás společně čeká poslední úkol - uděláme první krok do Alagaesie. 

 

Kde se vlastně probudíš? Kde budeš žít a kde začneš svůj život? Možná se to zdá jako lehká otázka, ale opravdu by sis měl promyslet, co je pro tebe vlastně nejvhodnější. Na Alagaesii totiž existuje předpis pro cestování, který se snažíme dodržovat. Je tedy dobré si vybrat strategicky místo s největším počtem potenciálních spoluhráčů. 

 

Elfové by určitě měli začít v Ellesméře, hlavním městě Du Weldenvardenského království, které se rozpíná po celých severních lesích. 

 

Trpaslíci by logicky měli začít ve městě Tronjheim v pevnosti Farthen Dûr. Ale trpaslíků je to pomálu. Proto raději doporučujeme začít buď v Ellesméře, nebo v Uru'baenu jako emigrant. Nová epocha, která nastala v roce 3268, tři roky po smrti Galbatorixe, totiž tyto přesuny ras umožnila. 

 

Lidé mají na výběr z několika oblastí, kde začít. Lze si vybrat podle náboženství - v Dračích horách sídlí přírodní náboženství, v poušti Hadarak pak chrámová náboženství. Lze začínat jako emigrant v Ellesméře u elfů. Odvážlivci (nebo ti, co přijdou ve skupině) mohou začít v Surdě nebo Beorských horách. Všeobecně je ale nejlepší začít jako člověk v Uru'baenu

 

Už víš, kde se probudíš? Výborně... Tedy, loučím se s tebou a předávám tě osudu.

 

 

*Sotva stařec dokončil své povídání, vypařil se jako pára nad hrncem. Jak kdyby byl jen přelud a nikdy neexistoval. Rozhlédl ses po místnosti, ale nikde nikdo nebyl. A tak ses zkusil otočit. Najednou jsi stál na čerstvém vzduchu. Lehký větřík čechral tvé vlasy a tvoje plíce pocítily závan čerstvého vzduchu. Otočil ses ještě jednou, jen abys stanul tváří v tvář dominantě Yosenského hradu. Máš pocit, že zdáli slyšíš jemný šepot, který ti říká:*

 

Pojď dál, dítě! *po prvních pár nejistých krůčcích si dodáváš odvahy a vyrážíš směrem k hradu. Jdeš po pískovité cestě, která se postupně mění na kamennou, po které by mohl s klidným vědomím jet i těžký povoz tažený dvěma koňmi. Překonáš už tu krátkou vzdálenost a ocitneš se před branou toho krásného, neuvěřitelně obrovského hradu. 

 

Pokusíš se zaklepat, ale brána se těsně před dotykem prstů a dveří otevře a tobě se otevře cesta do trůnního sálu. Přímo před tebou sedí sama královna Rias. Vypadá jako ta nejnádhernější žena, kterou si dokážeš představit. Na hlavě má posazenou korunu a na sobě jemné, temně modré šaty. Dobrosrdečně se na tebe usmívá.*

 

Čekala jsem na tebe, poutníku. Vidím, že nastal čas jít konečně domů, *usmála se. Máš tolik otázek, ale nedokážeš říct ani slovo. Pouze se pokorně skloníš před tou vznešeností. Netušíš, že to bylo naposledy, co jsi tuto ženu viděl. Jakmile se skloníš, pohltí tě mlha, která postupně tmavne. Vstáváš a tápeš kolem sebe, ale v žaludku máš pocit volného pádu, přestože stojíš na místě. To trvá jen chvíli, než celý svět opravdu, nadobro zhasne.

 

Pomalu otevíráš oči. Dech máš pravidelný, po spánku ti ale stéká nervózní kapička potu. Máš pocit, že se ti zdál nádherný sen, ale nedokážeš si vybavit nic. Jen tmu. Ještě chvíli jen tak bezděčně zíráš nad sebe, než si rukou otřeš čelo a posadíš se. Probudil ses doma...*

 

Kde je tvůj domov?

 

KONEC MECHANICKÉHO QUESTU

 

Návrat do Návštěvní knihy

Kontrola registrace

Přihlášení

Yosen

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Questy
Dne: 02.04.2020 16:13:23 FB



Mechanický quest - 12. část

 

Touhle dobou už musíš mít Yosen jistě dobře prozkoumaný. Hrál jsi už určitě s několika hráči. Seznámil jsi se se svou postavou? Jak komunikuje? Je tichá a málomluvná nebo naopak je první kdo začne řeč? Je bezstarostná nebo ostražitá? Ztratila někoho z rodiny, nebo si může žít šťastný život ještě v domě rodičů? Co všechno ovlivnilo její povahu. Přečti si svoji historii a vytvoř své postavě to nedůležitější - charakter. Teď jsi to právě ty, kdo zná svoji postavu nejlíp.

 

Pracuj s článkem jak napsat profil. Všechno pěkně setřiď do patřičných odstavečků, přidej nadpisy podle formálních stylistických pravidel.

 

Už jsme skoro u konce. Podívej se na hlavičku profilu. Jsi spokojený se jménem? S náboženstvím? Má povolání? Víš, jestli je tvoje postava spíš dobrá, nebo spíš zlá? Napiš si dům. Ať už je to rodinný, nebo tvůj vlastní. Je důležité ho mít v majetku. Potom dopiš celý majetek. Hlavně pozor, ať sedí k historii. Pokud postava plánuje cestovat, vyřeš, který majetek nosí s sebou a jak. Nezapomeň do majetku napsat zbraně, pokud nějaké máš.

 

Už zbývá jen pár posledních odstavců. Rodina. Dopsat takový odstaveček už by neměl být žádný problém. Napiš příbuzné!

Domácí mazlíček? Chceš domácího mazlíčka? Není problém, pokud bude v souladu s historií životopisu. Napiš adminům na mail. Zeptej se jich a pokud ti nápad schválí, napiš si i profil mazlíčka (pod tvůj). Co třeba kůň? Ve středověku to fungovalo jako standardní dopravní prostředek. Máš koně?

 

 

Kontrola profilu

 

V tuto chvíli už by tvůj profil měl vypadat plnohodnotně. Zhruba takto. Neoznačené položky jsi dopisoval v této a předchozí kapitole. 

 

 

Jméno: Theresa Lakomá

Rasa: Člověk

Pohlaví: Žena

Věk: 16 let

Řemeslo: Sedlačka

Náboženství: Solasova církev

 

 

Popis postavy: (minimálně 5 řádků) Theresa Lakomá je krásná žena, která má ale v obličeji velmi přísný výraz. Má hnědé oči, černé vlasy a snědou pleť. Na sobě nosívá bílou lněnou košili, kterou má většinou zamazanou od práce na poli. K ní nosí hnědou sukni, přes kterou má ovázanou zástěrku. Díky těžké práci má mírně vyrýsované svaly a spousty drobných ranek, kterými má poseté především látka a záměstí. Její nehty bývají špinavé, jak je za nimi hlína.

 

Charakter: Tím, že Theresa pochází z bohaté rodiny, je citlivá na peníze a snaží se šetřit, kde to jde. Je ale jinak velice hodná. V duchu je romantická a věří, že se bude vdávat z lásky.

 

Historie: (minimálně 5 řádků) Theresa se narodila jako první dítě do rodiny sedláka z Carvahallu. V dětství ji matka učila hlavně starat se o domácnost a na tvrdou práci venku nebyla zvyklá. Byla zvyklá vyšívat, vařit, zpívat a modlit se. Později se jí narodili ještě dva bratři a nejmladší sestřička. Její štěstí bylo plné radosti a veselí. Matka pracovala jako švadlena, otec jako kovář.

 

"Telecí léta" se nesla ve znamení škádlení mladších sourozenců. Therese nebylo žádnou překážkou shození sourozenců do bláta, nebo házení drobných kamenů, jen aby ji neotravovali. Nesnášela, že je musí hlídat, zatímco její vrstevníci si hrají venku. Ale dětství to bylo krásné. Protože pocházela z poměrně bohaté rodiny, nikdy nezažila nouzi.

 

Jakmile dosáhla patnácti let, začala plnohodnotně pracovat se zbytkem rodiny na poli. A už se začíná poohlížet po nějakém ženichovi. Koneckonců, nejlepší leta už bude mít brzy za sebou. 

 

Dovednosti:

Vaření (1/7)

Vyšívání (1/7)

Zpěv (1/7)

 

Rodina: Matka Anna - švadlena, otec Mikael - kovář, sourozenci - jedenáctiletý Hans, devítiletý Gerret a pětiletá Siona.

 

Majetek: Rodinný dům, dvoje šaty, pracovní oblečení, sada na šití, 5 stříbrných ve vlastních úsporách, rodina také vlastní dva koně - jendoho pojízdného a jednoho valacha pro práci na poli - a jednu kozu.

 

 

Takový profil už rádi přijmeme mezi nás. Chybí tomu poslední věc - obrázek. Zkus si sednou ke google nebo deviantartu a zkus hledat nějaký pěkný obrázek. Ideálně ne fotografii, ale kreslený digitální obrázek. Dobře se hledá anglické slovo s přídomkem "digital art". Takže pokud chceš najít středověkou ženu, zadej "medieval woman dogital art".  Pro Theresu se hodí například takový obrázek.

 

 

Zadané úkoly:

  • Zkompletuj životopis. 
  • Zaregistruj se.
  • Pomalu dohrej své hry na Yosenu.

 

Pokud si nejsi jistý, zda je životopis v pořádku, napiš do Návštěvní knihy nebo na team@alagaesia.czMáš splněno? Tím pádem pokračuj.  

 

Dokončit cestu Yosenem.

 

Zpět

 


- Autor webu: Správce říše - Autor skinu: Morcelwen Poicë