Rey Černá tlapka

(Detail očí)

Základní údaje

Jméno: Rey Černá tlapka. Toto jméno ale znají pouze příbuzní a přátelé. Jinak se vám nepředstaví jinak než Rufus. Draci mu mají tendenci říkat Hvězdonoš.

Rasa: Kočkodlak, druhu felissae.

Pohlaví: mužské.

Věk: 80 let.

Jazyky: Mateřským mu je starověký jazyk, časem se naučil i obecnou lidštinu.

Náboženství: Kult bohyně Amaeris.

Práce: Zatím žádnou nemá. Normálně by se "živil" jako kněz Amaeris, v poslední době však přemýšlí, že by se vyučil na šperkaře.

Strana: Neutrál. Nemá potřebu se k někomu přidávat. Cítí ale, že je král potencionální hrozbou pro jeho druh.

Popis

Lidská podoba

Rey vypadá jako lidské dítě, staré okolo třinácti let. Jeho dětský obličej už nasbíral pár vrásek, díky nimž vypadá starší. Má ho lehce protáhlý a pihovatý. Vzhled tváře však snadno zastíní velké hvězdně zářivé oči, jantarové barvy. Nad očima má nízké čelo, zakrývané dlouhýma černýma vlasama. Účesy nikdy nijak neřeší, a tak má vlasy často rozcuchané.

V ústech se mu třpytí nažloutlé zuby se netypicky dlouhými špičáky. Špičáky však vypadají ještě větší poněvadž mu chybí dvojky.

K oblečení nenosí nic honosného, i když se mu elegantní móda líbí. Pokud ho ale nikdo neobleče jinak, nosí prosté kalhoty a košili. Když má šaty příliš obnošené nebo poničené, jednoduše si koupí nové. Doma má speciální ruksak, který se dá nosit i v kočičí podobě. Ten však nosí pouze když odchází daleko a na dlouhou dobu. Také by se na něm mohl ukázat černý plášť, který je pomalu větší jak on sám.

U sebe nosí dýku a prsten s achátem.

Kočičí podoba

Rey se mění v nezvykle velkou černou kočku s popelavě stříbrnými místy. Po celém těle mu roste dlouhá hebká srst. Na uších mám kratší štětinky, podobné rysím. Oči má, stejně jako v lidské podobě, jantarově oranžové. V kočičí podobě se mu duhovky někdy mohou změnit odstín, nebo ztmavnout či zesvětlet. Změnu barvu očí nemůže ovládat. Na rozdíl od lidské podoby, má v té kočičí špičaté zorničky. Tělo obecně má hubené, pružné a hbité. V kočičí podobě se mu lépe bojuje, pohybuje, skáče a celkově žije než v lidské. Proto ho také v ní můžete vidět častěji. V kočičí podobě našlapuje tak tiše, že ho ani ten nejbystřejší pes nepostřehne.

Povaha

Dokonce i pro elfskou mysl je poměrně složitá a je těžké ji pochopit.

Lidé ho berou jako pouhopouhé hloupoučké dítě, co nerozumí okolnímu světu a bojí se každé velké změny. Pokud však zjistí co je zač, padne na okolí strach z neznáma a tajemna. Člověk ho začne brát s jistým respektem a bude více opatrný na svá slova, protože tuší co jsou takový kočkodlaci zač. Sám sebe bere jako nenahraditelnou a úžasnou bytost, která má přednost před ostatními. Sice je rád v ústraní, ale velice ho vytáčí, když ho ostatní berou na lehkou váhu a vůbec netolerují Reyovu přítomnost. Zvláště co se lidí týče. Co ho však velice potěší je úcta, kterou k němu a jeho rase vyznávají elfové. Má rád lichotky a pozitivní kritiku. Celkově je to velice chytrý mladý kočkodlak. Svoji moudrost popírá, ale doopravdy jí tu trochu je. Skoro vždy ví, co chce a velice ho baví řešit obtížné situace. Mezi ostatními kočkodlaky se říká že je až moc opovážlivý a to je také pravda. Opovážlivost ho jednou málem připravila o přístřeší u vílí královny. Jinak o něm ještě říkají, že je až moc vlezlý do cizích životů, což je také teoreticky pravda, protože nemá rád, když mu přátelé smutní nebo mají problémy v osobním v životě. Proto jim rád radí nebo osobně pomáhá. Takovéto pomáhání mu vždy dodává pocit potřebnosti a důležitosti.

Předzvěst dobrodružství

Tákže... Nechme vypravěče vypravěčem a radši čtěte tento příběh z mého pohledu.

Moje historie začíná roku 3224 v Cerisu, kde jsem se narodil. Na rozdíl od mích sourozenců jsem se narodil trochu vzácnějším způsobem, a to v kočičí podobě. Moje matka je velice hodná a klidná žena. Jmenuje se Laura. Otec se jmenoval Salem. Moc jsem ho však nevídal, protože to byl nebo je rádce krále všech kočkodlaků, a tak vám ho nemůžu moc dobře popsat.

Já s matkou jsme vychovávali moje tři sestry: Andreu, Stephanie a Lilu. U Stephanie byl menší problém s výchovou. Narodila se totiž slepá. Díky své představivosti a schopnosti se rychle učit se ale naučila orientovat pomocí mysli.

Asi ve dvaceti jsem dostal můj hezky zařízený dům, elfy vyzpívaný do stromu. Všechen nábytek v něm jsem si s trochou trpělivosti vyrobil sám. Když jsem sledoval, jak elfové vyzpívávají dům, magie mne velmi uchvátila. Začal jsem plánovat se o ní něco dozvědět.

V Cerisu jsem vyrůstal do svých třiceti. Poté jsem se rozhodl odejít někam studovat a objevovat krásy magie. Mohl jsem se učit od různých ras. Od elfů, druidů,  víl, Surďanů, Vardenů a nebo v Království. Zkusil jsem navštívit elfí školu magie, ale elfové mě omítli učit. Druidi možná mohli, ale nevěděl jsem kde jsou ty jejich dobře skryté vesnice. Navíc ovládali pouze magii přírody, která pro mne byla nenaučitelná. Lidi jsem raději vyškrtl ze seznamu hned, protože z lidí je asi nejlepším kouzelníkem Galbatorix a k tomu jsem se opravdu stěhovat nechtěl. A co mi tedy zbylo? Víly. Ty sice ovládají také přírodní magii, ale riskl jsem to. Tato roztomilá stvoření jsem potkal už dříve. Díky velké trpělivosti jsem se naučil jak s vílami mluvit, tak aby se mne nebály a dokonce mi důvěřovaly.

Vyrazil jsem téměř okamžitě. Vzal jsem si pouze ty nejdůležitější věci a zbytek jsem prodal. Tedy kromě domu samotného. Šel jsem několik týdnů, než jsem dorazil na určené místo. Údolí Antharra, známé jako vílí údolí. Na tomto krásném místě jsem byl několikrát, ale nikdy jsem si pořádně nezapamatoval kde přesně údolí leží. Proplétal jsem se různými uličkami a zahradami až jsem nakonec dorazil do zámku. V této budově jsem složil magickou přísahu o nevyzrazení polohy vílího údolí a zároveň jsem se spřátelil se samotnou královnou. Ta mi po čase dokonce dovolila s ní bydlet. V tomto údolí jsem vyrůstal přes třicet let. Během této doby jsem se naučil mnoho nového. Naučil jsem se lidskému jazyku a pomalu zkoušel cvičit s dýkou po své babičce. Pokusil jsem se učit i magii, ale bez úspěchu. Málem jsem zemřel když jsem se pokoušel o vyzpívávání. Vznikl z toho  malý stromek s růžovými květy místo listů, který na onom místě stojí do dnes. Po tomto zážitku jsem raději s magií na chvíli skoncoval. Později jsem se stal i kmotrem jednoho vílího děvčátka, kterého jsem si moc dlouho neužil, protože se o ni chtěli její rodiče starat sami. Myslím, že se děvčátko jmenovalo Sinindrë a nyní je vílou moře.

Mimo Sinindrë jsem poznával stále více nových víl a vílů, se kterými jsem vycházel dost dobře. Někteří z nich vyslyšeli moje prosby a naučili mne základům elfské magie.

Když mi začalo táhnout na osmdesát rozhodl jsem se tuto zemi opustit. Bylo mi tu sice hezky, ale něco mi tu scházelo.

Dobrodružství.

Zajímavosti z herní historie

Přepadení

Asi po týdnu opuštění vílího údolí, jsem narazil na město, kde se měla konat nějaká rada vysoce postavených osobností Alagäesie. Rozhodl jsem se nenápadně podívat a případně zjistit na vlastní oči, co se vlastně ve světě děje. Bohužel mne po cestě přepadl jakýsi amatérský lovec magických tvorů a plánoval mne donést své paní. Na štěstí se mi povedlo utéci, pomocí hrubě vykouzlené iluze sebe sama.

Vidina minulosti

Kvůli svému zážitku v Surdě jsem rychle zase mířil na sever do elfských lesů. Tam jsem zjistil velkou novinu, že se ztratil královský pár a že se bude volit nový panovník. Bylo na výběr ze čtyř kandidátů a já volil toho, který mi byl nejsympatičtější. Novým panovníkem se stal nakonec mnou volený kandidát. Arwina Greensleves. Den před její korunovací jsem však dostal vidinu.

"Elfka stála na pasece a před ní ležela dračice, která okusoval něco, co kdysi býval elf. Elfka musela být asi hodně mimo, protože se začala smát, když na ni dračice zaútočila myslí. Stále ji lákala, pobízela a provokovala aby ji už konečně zabila. Když se ale dračice rozběhla k elfce, Evarínya(jak se jmenovala ta elfka) použila sebevražedné kouzlo. Promněnila se v energii a vybouchla.

Výbuch zasáhl okruh asi dvaceti metrů a uškvařil veškeré rostlinstvo a zvířectvo co se mu připletlo do cesty. Dračici to někam odmrštilo a po Evarínyi zbyl jen malý kráter s mečem, který měla elfka u pasu."

Poté co jsem se probral, běžel jsem na to místo, kde se tato tragédie měla stát. Říkám měla, protože jsem se domníval že je to vidina do budoucna, ale spletl jsem se. Když jsem dorazil na místo, dračice byla pryč a uprostřed spáleniště se leskl kamenně šedý meč jménem Sentr. Byl to meč jezdce, ale Evarínya jezdcem nebyla, to mi bylo jasné. Společně s mečem jsem se vrátil do Ellesméry, abych si ho tam mohl v klidu prohlédnout. Naneštěstí si tohoto meče všimla kovářka, která tento meč sama ukovala. Rhunön ho po mně chtěla zpět a já jí ho dal. Sama mi potom naoplátku nabídla, že mi překová moji vlastní dýku. Tak se i stalo a já, během toho co mi ji předělávala, se snažil vymyslet vhodný dárek pro budoucí královnu. Vzal jsem kousek dřeva a pomocí kouzel jsem to dřevo ořezal do podoby malého ptáčka. Co mne na té řezbě překvapilo nejvíce, bylo, že to byla píšťalka, co pomocí své hudby dokázala rozkazovat zpěvnému ptactvu. Jakmile Rhunön dodělala dýku, řádně jsem jí poděkoval a zaplatil. Následně jsem odešel ke stromu Menoa, který jsem pomocí nové píšťaly ozdobil světluškami, květinami a překrásně barevným peřím.

Když jsem byl s prací hotov, čekal jsem než začne korunovace.

Nová královna

Když korunovace začala, na chvíli ji přerušila jedna neomalená elfka, která mi narychlo vysvětlila, že musí nutně odejít. Mimo to proběhla korunovace klidně a nerušeně. Dokonce se ke konci korunovace projevila sám strom Menoa, který ze svých kořenů utvořil jakýsi tenký věneček. Havran/elf Blagden ho, kvůli královské vznešenosti, trochu poupravil, aby vypadal jako koruna. Když obřad skončil, začala oslava. Přes pět hodin jsem na oslavě hrál s elfí kapelou různé písně. Elfů bylo tolik, že jsem se přes ně nemohl dostat k nové královně a předat jí dárek. Fronta se mi však stát nechtěla, a tak jsem vyrazil se trochu procvičit na cvičiště. Tam jsem si dal rychlý souboj kouzel s trestanou elfkou Dellanir, která se na můj vkus až moc vytahovala. Poté jsem se s ní rozloučil a vydal se do Nadindelu.

Nečekaná láska

Pár dní po korunovaci jsem dorazil do elfského města Osilon, kde jsem narazil na půvabnou kočkodlačici Alexu, kterou jsem už někde viděl, ale nemohl jsem si vzpomenou kde. Po rychlém spřátelení se rozhodla, že mne doprovodí přes poušť až do Cerisu. Po dlouhém putování písečnou zemí jsme se s Alexou ještě více sblížili a já daroval svůj první polibek někomu ze stejné rasy a ženě vůbec. Tehdy jsem si vzpomněl, kdy jsem Alexu viděl. Bylo těsně předtím, než jsem opustil vílí údolí. Po dni stráveném s elfkou Lisele a vílou Eridou, jsem se cítil hodně osaměle. Toho večera se mi zdálo o těhotné kočkodlačici,vypadající jako Alexa, sedící na houpačce a volající mé jméno. Odhadl jsem, že se jednalo o snovou věštbu. Tento objev jsem si nechal ale pro sebe, protože jsem nechtěl nijak ovlivňovat svoji budoucnost ani budoucnost jiných. Potíž byla v tom, že Alexa byla panthaare a já felissae. I tak jsme dorazili do mého domu a strávili spolu noc. Dalšího dne jsem odešel na ranní procházku, a když jsem se vrátil, ona už doma nebyla. No jo to víte, kočkodlaci.

Mladá čarodějka

Ještě toho dne jsem na kraji lesa potkal mladou lidskou dívku Mayu, která zrovna zjistila, že umí kouzlit a neměla o magických tvorech ani potuchy. Leda tak z pohádek. Slíbil jsem jí tedy, že ji zavedu do elfího města, kde ji naučí vše potřebné. Po cestě k elfům jsem ji trochu naučil základní zdvořilosti a jedno kouzlo.

Nalezená naděje

Než jsme však s Mayou dorazili do Ellesméry, udělali jsme si menší zastávku u, podle mne, nejkrásnějšího místa elfských lesů, Finny. Tam jsme s velikým překvapením narazili na ztracenou elfí královnu Aryu Ildryd, která nevypadala zrovna nejlépe. Nechal jsem jí kousek chleba, protože vypadala hladově. Když se najedla, ve stručnosti nám vysvětlila jak to, že nebyla schopna vlády. Byla totiž unesena neznámou skupinou osob. Aby se unavená královna trochu zorientovala v nové době během její nepřítomnosti, tak jsem jí osvětlil pár novinek, které jsem zjistil od kočkodlačích štěnicí, kteří jsou jen tak mimochodem všude i nikde. Arya překvapená „novým světem“ byla rozhodnuta odejít domů a navštívit svého syna a manžela, který byl, jak jsem jí také sdělil, nezvěstný a podle mnohých už mrtvý. Za pomoci největšího draka Alagaesie, Jeoda, syna Bid´amra, jsme tedy odletěli do Ellesméry, kde se děli ještě zajímavější věci.

Válka dvou královen

Když jsme dorazili do Ellesmérského zámku Tialdarí, měli jme se s Mayou připravit na menší konverzaci ohledně budoucnosti. Po krátkém osvěžení a najezení, jsem se převlékl do elfského oblečení a vydal se do přijímací místnosti, kam za chvíli dorazila sama Arwina. Očividně jí koruna vůbec nesvědčila. Vypadala jako by se nafoukla a celkově zvětšila. Podle ní to asi znamenalo velkou nadřazenost a pýchu nebo co.

Přesto, že jsem jí konečně potkal osobně, nechtělo se mi jí dávat svůj dárek, protože, jak jsem zjistil nedávno, Arwina podporovala černou magii. A to se mi nelíbilo. Ano, možná to dělala pro dobro „svého“ lidu, a ano, já možná tak trochu ovládám lehké iluze, ale pořád mohla požádat o pomoc druidy nebo víly, kteří dokáží se svojí přírodní magií bojovat stejně dobře jako černokněžníci, ne-li líp. Každopádně se mi opět nechtělo nic říkat nahlas a polovinou ucha jsem poslouchal „hádku“ královen, během které došlo k závěru, že Aryin únos byl naplánován někým z elfí rady.

Moc jsem nepochopil, jak se někoho takového chtěli zbavit, ale chtěl jsem nějak pomoci.

Má nabídka přišla vniveč, a tak jsem po skončení srazu v přijímací síně beze slova odešel.

Nové a nové známosti

Druhého dne jsem chtěl, jen tak ze zvědavosti, proklepnout elfí vězně. Nakonec došlo jenom na jednoho, protože z odsouzence Idarona jsem cítil velkou energii. Dračí energii. Možná se mi to zdálo, ale tento elf byl předurčen stát se jednou jezdcem. Bohužel náš rozhovor byl přerušen čarodějkou Mayou, která přišla se zprávou, že musím odejít z cely. Já s tichými protesty odešel a nechal jsem Idarona samotného se svými myšlenkami. Další den jsem potkal nedůvěřivou druidku, která se mi představila pod jménem Nindio. Nechtěl jsem, aby takové hezké stvoření nemělo naději na dobro. Proto jsem jí řekl tolik věcí, kolik jsem mohl a také některé, které jsem nemohl, ale věřil jsem, že tahle druidka udrží tajemství. Po rozloučení s ní jsem potkal, během dalších dvou dní mladou elfku Mirimë a kočkodlaka Spellia, který byl příjemnou změnou, oproti okolním dvounožcům, se kterými normálně nemůžu probírat věci, které bych chtěl probírat.

Dračí vidina

Po pár minutách kecání se Spelliem, jsme se rozloučili a já zamířil k starému příteli, který šel vidět na míle daleko. Jednalo se o obrovského Jeoda. Ani nevím jak se do toho města vešel, když byl pomalu vyšší jak hory v dračích horách, ale s tím jsem si nijak hlavu nelámal a trochu obtížněji jsem na něj ze zadu vylezl, protože se mi nechtěl hledat předek. A tak jsem rychle přeběhl po ostrých a kluzkých šupinách, až jsem konečně narazil na Jeodovu hlavu. Zjistil jsem, že se jeho jezdkyně zrovna baví s jinou, a tak jsem je z prvozačátku nechtěl otravovat. Ovšem moje zvědavost mne překonala a já rychle z Jeoda seskočil. Ačkoliv jsem toho moc z jejich rozhovoru nepochytil, zřejmě už končily, protože druhá jezdkyně a její drak po chvíli odešli. Takže jsem tam teď zůstal sám se samotnou Aryou. Malý rozhovor, který mezi námi proběhl, byl zakončen věcí, která mi už hodně dlouhou dobu vrtala hlavou. Rozhodl jsem se totiž, která královna by, podle mne, měla dostat plné právo na trůn. Svým rozhodnutím jsem daroval Aryi svoji jedinečnou píšťalu, jež měla být jakýmsi symbolem mého rozhodnutí. Tak doufám že mne můj úsudek nezklame. Než jsem se však stihl s Aryou nějakým způsobem zase rozloučit, ovládla mne cizí síla. Celého mne pohltila a skrze má ústa vyslovila tři osudná slova: "Jeskyně dračích jezdců". V té době jsem absolutně netušil o co šlo, ale díky královně jsem zjistil, že se jedná o tajemné místo pro jezdce. Tušil jsem, že se jedná o něco důležitého, a tak jsem se tam chtěl vydat. Jenže jak?

Sněžná lvice

Tato otázka mi ležela na srdci hodně dlouho, protože ačkoliv by jsem se vydal do Beorských hor pěšky, neměl jsem šanci najít jeskyni, aniž by ve mě proudila jezdecká krev. Potřeboval jsem jezdce. Jenže jsem žádného neznal, tedy kromě královen a ty si zřejmě nemohly udělat čas, aby opustily své království jenom kvůli nějakému kočkodlakovi. Odešel jsem se tedy podívat zpět na místo, kde se odehrávala moje první vidina minulosti. Nenašel tam žádné vodítko ani něco zajímavého. Snad kromě toho, že nade mnou na chvíli proletěli dva divocí draci. Nechtěl jsem je nijak rušit a šel jsem si zdřímnout. Po chvíli mne však vyrušil jeden oněch draků. Byla to ledová dračice, jejíž jméno mi bylo zatím skryto. Vymyslel jsem jí ale přezdívku Sněžná lvice, kvůli hřívě, kterou tehdy měla. Měla u sebe také dvě Eldunarí, z něhož jedno bylo čirou náhodou jezdeckého draka, jejího otce. Po výměně pár informací, názorů a dokonce i dárků, jsme se rozhodli, že se společně vydáme do tajemné jeskyně dračích jezdců.

Dračí jeskyně

Po nějaké době letu na jih jsme já a Ašraia-ta dračice-spatřili obrovské štíty Beorských hor. V těchto horách jsem nikdy nebyl, a tak mne jejich pověstná velikost překvapila. Netrvalo dlouho a, s pomocí jezdeckého draka v Eldunarí, jsme jeskyni našli. Bylo to něco úžasného. Neuvěřitelně obrovský prostor plný křišťálových hrobů jezdců a jejich draků. Největší hrob se všech, který patřil Eragonovi I. a Bid´armovi. Rey se pokusil prozkoumat myslí okolí a zjistil, že pár draků tam má aktivované Eldunarí, která však byla nejspíš očarovaná jeskyní, aby se nedala nijak zneužít. Ašraia mezitím pohřbila svým ledovým dechem tělo svého otce, jeho jezdce a tělo své matky. Nakonec ledovou kru proměnila neovladatelnou dračí magií v tmavě modrý krystal. Poté jsme odletěli zpět do Du Weldenvarden. To bych ale nebyl já, kdybych si před odchodem něco nevzal.

Strom nového života (Quest)

Když jsme přiletěli zpět do elfího království potkali jsme kočkodlačici, která se nám představila jako Sněžná tlapka. Po chvíli naši pozornost  upoutal pozoruhodně vyhlížející krahujec, jenž vypadal jako by chtěl, abychom ho následovali. Za pár okamžiků jsme našli ošklivě zničený les a téměř mrtvou elfku, která vykřikla jen:”Beor...tady v lesích….nemohla jsem ho zastavit….rychle.” Více méně zděšení jsme se domluvili co dál. Dohodli jsme se tak, že já se postarám o elfů a Sněžná tlapka s Ašraiou se podívají na zoubek Beorovi.

Udržet elfku při životě bylo náročné. Má léčivá kouzla nebyla dost silná, aby ji vyléčila, ale s pomocí nich a pár zákrocích první pomoci se mi ji podařilo stabilizovat natolik, abych ji mohl odnést do Sílthirmu. Po cestě do města na mě naštěstí narazila nějaká skupinka elfů a pomohla mi elfku přepravit do bezpečí. V Sílthirmu mu řekli, že se z toho dostane, a tak nemeškal a běžel zpět na pomoc svým přátelům, kteří akorát zneškodnili gigantického medvěda.

Dovednosti

Rey je velice zručný mladý kočkodlak. Nedávno se pustil do výroby šperků a ukázalo se, že mu to celkem jde. Výrobu věcí jako takových si osvojil už ve svých mladých letech, kdy se snažil vybavit si dům vlastnoručně vyrobeným nábytkem.

Během svého života se dost vzdělával ve vílím království, kde se též naučil lehké sebeobrany s dýkou. Před nějakým časem se mu také do ruk dostal dračí meč, se kterým by mu to možná šlo, kdyby nebyl tak malého vzrůstu.

Boj s dýkou 2/7

Boj s dračím mečem 3/7

Ruční výroba věcí 4/7

Magické dovednosti

Když byl mladší, byl magií přímo posedlý. Není proto divu, že toho o ní ví více než průměrný kočkodlak. Za dobu ztrávenou u víl se celkem úspěšně naučil základy starověké magie a dokonce se mu nějak povedlo osvojit si nicotné základy černé magie. Konkrétně iluze, které mu již v minulosti zachránily život.

Starověký jazyk (Učeň)

Energetická útočná magie 2/7

Energetická ochranná magie 3/7

Psychická magie 2/7

Elementární magie 1/7 (oheň)

Vitální magie 3/7

Černá magie

Magie iluzí 1/7

“Kočkodlačí magie”

Vize časových úseků 4/7 Posledních 15 let se u něj ukazuje schopnost vidět nejen věci, které se stanou, ale i ty které se dějí a už staly. Většinou to probíhá tak, že se vidí pouhé mlhavé obrazy děje. Stále se mu však nemusí zjevit vše a některé úseky děje mohou úplně chybět. Věci, co se už staly jsou o dost jasnější než ty, které se teprve stanou. Tuto schopnost plánuje rozvíjet.

Přeměna v kočku 6/7Samotná proměna v kočku je velice jedinečnou schopností této rasy. Přeměnění nestojí žádnou energii.

Rodina a přátelé

Laura (matka)

Divoká, nepředvídatelná, ale i milá a laskavá. Tak by Rey asi popsal povahu své milované matičky. Laura vypadá asi jako osmnácti-letá žena s čistě bílími vlasy. Pouhé konečky vlasů jsou černé. Oblyčej má trochu oblý, s vráskami od smíchu i mračení. Oči má malachitově zelené, které dokáží vrhat nenávistný pohled. Mění se v kočku podobé bílé egypstské mau. Laura se živí hlavně jako jedna z nejvyšších kněžen bohyně Amaeris. Mimo to se snaží připravit Reyovo kočičí sesterstvo na život bez rodiny.

Salem (otec)

Salem je velice odměřený a povahou velice podobný elfům. Často se zdá arogantní a teritoriální. V kočičí podobě je to velká černá kočka s ledově modrýma očima. V lidské je to 15 letý kluk s černými vlasy a modrýma očima. Salem nemá žádnou práci, ale když se zvolí nový kočkodlačí král je mu tradičně rádcem.

Stephanie (setra)

Staphanie je mlaďoučká kočkodlačí albínka. Bohužel se narodila slepá a tak bylo velice těžké tuto slečnu vychovávat. Díky tomu, že kočkodlaci dokáží myslí útočit, bránit se a i mluvit, naučila pomocí mysli také orientovat. Vidí ale pouze to v čem proudí životní energie, takže na poušti by byla normálně slepá. V kočičí podobě připomíná bělnounkého servala s černými fleky na očích, které jen zdůrazňují její bílá slepá očka. Stephanie nemá žádnou práci, ale velice ji baví výroba domácích šperků.

Andrea (sestra)

Andrea je čarnovlasá kočkodlačice s hnědýma očima. Mění se do podoby velice blízké černému karakalovi. Tato osoba se povahově velice podobá svému jedinému bratrovi, tutíž mně. Andrea si oblíbila malování nic netušících zvířat pomocí faithr. Kdo ví, možná se tím začne i živit.

Lila (sestra)

Lila je poslední a také nejmenší z kočkodlačích trojčat. Vlasy má šedo černé, což jí dělá starší vzhled. Oči jsou zářivě žluté. Mění se v  menší kočku s barvou jako irbis. Povahou je plachá, nestraná a celkově uzavřená. Pomalu už přestává komunikovat i se svojí vlastní rodinou už ve svém mladém věku. Stejně jako Reye i Lilu učí naše matka posvátné kočkodlačí cestě.

Deena Van Veernieng (blízká přítelkyně-mrtvá)

Bývalá vílí královna a matka, pro něj zatím neznámé, královny Airis. Podlehla smrti ve velice vysokém věku na mně neznámou nemoc. Snad se o ni vílí bohové postarají dobře.

Majetek

Dům

Tento dům není až tak moc dům, jako spíše nora, vyzpívaná dovnitř velkého dubu. K tomuto kočkodlačímu doupěti vede malá, již zarostlá, cestička z do placata obroušených žulových kamenů a lemovaná hustými koberci z mechu, ve kterém je sem tam nějaká houba. Cesta vede přímo ke dveřím z dubových prken, zabudovaných přímo do kmene stromu. Společně s nimi jdou v kmeni i kulatá okna. Ze stromu samotného vyrůstá spousta velkých kořenů, vyčuhujících na povrch země. Mezi nimi se najdou keříky s různými jahodami, borůvkami,malinami a podobnými bobulemi. Dokonce jsem si mezi jedněmi kořeny vytvořil malé jezírko. Jinak okolí celkově je celé zarostlé a naschvál neupravované, má to tu připomínat nějakou velice starou zahradu. Vnitřek domu je malý a útulný. Jsou v něm pouze tři pokoje. Když sem vejdete dveřmi dovnitř, první čeho si všimnete je točité schodiště uprostřed místnosti, která slouží jako kuchyně a obývací pokoj dohromady. Točité schody vedou jak nahoru tak i dolů. V podzemí není sklep nebo spižírna, jak by si někdo mohl myslet, ale je tam koupelna. Malé, ale přitom hluboké jezírko funguje jako vana do kterého teče voda z horkých pramenů. Když se půjdete po chodech úplně nahoru, objevíte velkou postel hned před schody. Ona to vlastně není tak úplně postel, spíše to je obrovská, asi půl metru vysoká, matrace zabírající celou podlahu. V tomto pokoji nenajdete žádný stůl nebo židli, je tu ale spousta polštářů a přikrývek. Ve zdi nalevo od schodů je malý oltář se soškami, bylinkami a svíčkami. Tam provádím různé náboženské a magické rituály, díky kterým jsem si kolem domu po čase vytvořil vlastní magickou bariéru, která je napojena na okolní rostliny. Proto nechávám svoji zahradu pořádné zarůst, aby kouzelný štít měl dostatek energie. Přímo na proti schodům je jediné okno tohoto pokoje, ze kterého můžete vylést na větev s vyzpívaným křeslem mezi listy. Je to takový odpočinkový koutek. Osvětlení domu zařizují magická světla bez plamene v tlamách dračích hlav, zase magicky vyzpívaných z vnitřku kmene stromu.

Stará elfská tunika, ktátké kalhoty a černý plášť, dýka, obřadní roucho, posvátné faithry (Amaeris, Thorena, Gura, Gyra a Sarna), sošky kočky, orla, vlka, ještěrky a býka, jenž náleží příslušným božstvům. Křišťály z Jeskyně dračích jezdců. Prsten s achátem a achát od Ašraii. Prsten zimního plesu s ochranným kouzlem.

Elfské brnění od starého přítele:

Helma.

Tělové brnění.

Nátepníky, chrániče lýtek a krátké rukávy.

(Celý set)

Jiné postavy

Evarínya (mrtvá elfka)

Gormal (druid)

Clearis (elfka)

Mazlíček

Jméno: Záleží na majiteli, sám si říká jednoduše Bílý

Druh: Havran

Věk: rok a půl

Cena: Prodejní cena by jistě přesáhla 10 zlatých, potom je jen otázkou jak hamižnému obchodníkovi ho budete chtít prodat.

Podoba a povaha

Tento opeřenec je už na první pohled exponát svého druhu. Mezi vzácné se řadí především díky svému krásnému, sněhově bílému peří, na které je jak se patří pyšný. Ovšem to není celé. Místo typických červených očí - které se u bílých druhů často vyskytují - má havran oči modré. Jakoby vám sám chtěl naznačit, že rozhodně není jen tak nějaké obyčejné, pozor, znovu podotýkám OBYČEJNÉ zvíře. To tedy rozhodně není. Na ptáka je značně chytrý. Možná až moc. Svému majiteli může být dobrým společníkem, pokud tedy dotyčný neudělá tu chybu a nepokusí se ho zavřít do nějakého malého prostoru. To je věc, kterou tedy opravdu nesnáší. Bere to jako nejvyšší porušení jeho ptačích práv, které jsou samozřejmě těmi nejdůležitějšími na světě. Takže kromě práva na neomezený letový prostor si ještě nárokuje pravidelnou dodávku jídla (možná pokud ho přesvědčíte, že je zábavnější lovit, nebude tak náročný), a rameno majitele. Ano, vaše rameno již nepatří vám, ale havranovi, smiřte se s tím. To že do vás zaboří čas od času své silné drápy není vůbec váš problém, protože to není vaše rameno. Vřele bychom vám ještě doporučovali dávat si pozor na zobák. Je tvrdý a přesný. Když se hodně naštve, ztráta oka je skoro jistá.

Přes to všechno má havran naprosto nevyčíslitelnou cenu, protože v omezené míře zvládne komunikovat myšlenkami. Ovšem abyste si nemysleli, ne jen tak s někým. A když už jste zhodnocen za dostatečně dobrého aby se s vámi bavil, konverzace vypadá především na bázi obrazů. Při dlouhodobém tréninku by nejspíš byl schopen zvládnout i nějaká slova, ale v tuhle chvíli si myslí, že je to naprosto zbytečné, protože komunikace přes obrazy je podle něj rozhodně nejpřesnější.

Schopnosti a vlastnosti

Tak kromě schopností intelektuálních jako je nějaká myšlenková komunikace a značná vychytralost mezi jeho dobré schopnosti patří boj. Boj v ptačím stylu samozřejmě. Když přijde na věc, dokáže být dostatečně agresivní na to aby nepřítele svým zobákem poškodil. Mezi ne až tak dobré vlastnosti patří lenost.