TOPlist

Mirimë Nessa

Začátečník 3363 Mistr

Napsal: Mirimë Nessa | Kategorie: Elfové - Žena
Dne: 11.05.2015 21:58:11 FB



Mirimë Nessa

 

 

Jméno ~ Mirimë Nessa
Rasa ~ elfka
Datum narození ~ za bouřky roku 3202
Náboženství ~ věří jen v lásku, ve splněná přání a naději
Povolání ~ malířka
Jazyky ~ plynule hovoří starověkým a lidským jazykem
 

 

Podoba

 
Díky výšce, která nepřekračuje pět stop, je Mirimë velice malá. Ale zvykla si na to. I to je důvod, proč se velice často při konverzaci s někým kouká do země nebo pozoruje špičky svých bot.
Jako elfka svoji výšku předtím nenáviděla. Záviděla ostatním elfům, kteří ji převyšovali. Elfové mají být vysocí, ale Mirimë tento bod nesplňuje ani omylem. I oproti svým rodičům je malá. Dříve ze své výšky měla deprese a nikdy s ní nebyla spokojená. Ráda by ještě trochu vyrostla. Alespoň do normální výšky elfa. Ale nezdá se, že by se její přání mohlo někdy splnit.
 
Pokud jde o hlavu, její tvář je nevýrazná. Žádné ostré rysy jako u většiny elfů. Je mladá, takže je dosti možné, že se její rysy ještě trochu vybarví. Snad její lícní kosti vystoupí, brada zešpičatí, tváře se lehce propadnou, nos se protáhne… kdo ví. Její oblý obličej lemují rudé vlasy. Některé z pramenů jsou zesvětlené od sluníčka, takže jsou spíše rusé, než-li rudé. Dříve měla ofinku zastřiženou kousek nad úzkým, zakulaceným obočím, které se barví spíše do hnědé barvy, než do rudé. Ofina jí už dávno dorostla. Momentálně její vlasy padají až někam do půlky pasu.
Uši, které ji občas vykukují z husté rusé hřívy jsou protáhle a zakončené špičkou, jako u každého elfa. Se svou výškou a dětskou tváří by mohla vypadal i jako člověk, kdyby si uši šikovně zakryla.
Pod obočím se schovávají oči. Oči plné dětských nadějí, snů a přání. Oči barvy světlých mechů lesního porostu. Oči barvy listů, trávy, jehličí i květů… Oči zelené jako smaragd. Oči malého dítěte, které nikdy nevyroste.
Její nos připomíná malou šištičku. Od kořene, až po špičku na nose nemá žádný hrbolek, ani nějakou nerovnost. Nos jí také zdobí malá piha, která je nejvíce vidět v létě, když svítí slunce.
Pod nosem se na svět usmívají krásné plné rty. Takové rty by si mohl přát každý. Hezky naducané a jemné, takové načervenalé. Spodní ret je o něco větší, než ten horní, takže pod ním lehce zanikne brada. Její rty ukrývají krásně rovné zuby v odstínu velmi světlé mízy.
 
Krk, na kterém je posazená hlava není moc tlustý. Naopak, nějaký chlap s velkýma rukama, by byl dokonce schopný jeho obvod chytit. Ani ramena na tom nejsou o moc lépe. Jsou úzká, ne moc svalnatá, podobně jako ruce, které sice nejsou úplně beze svalu, ale i tak by se spíše daly přirovnat k hůlčičkám, než pořádným rukám. Pokud jde o dlaně, nejsou o moc větší, než dvě jablka. Naopak prsty má elegantně dlouhé a nehty hezky pevné a oble zakončené.
Nohy má celkem dlouhé, ale na její výšku to není moc. Rozhodně jejím nohám nechybí elegance při chůzi a štíhlost. Pokud jde o chodidla, nejsou velká. V bahně, ani ve sněhu nezanechá moc velkou stopu. Bohužel jí noha občas propadne do nějaké té králičí nory,
Na rukou ani nohách nemá moc pih ani nějakých větších zranění. Možná pár opravdu neznatelných jizviček, ke kterým přišla v průběhu jejího dětství.
 
Bůh ji moc neobdařil bujným poprsím, ani širokými, oblými boky. Naopak. Je ráda, že vůbec na své hrudi něco má a že ani vzadu není úplně plochá, i když by toho mohlo být víc. Mnohem víc. Už tak působí ploše, jako opracovaná kůra stromu. Rozhodně ženské tvary nezdědila po matce, nebo babičce, protože ty se naopak svým hrudníkem i boky mohou chlubit.
Mirimë si vždy přála, aby vypadala trochu ženštěji a nebyla tak drobná. Aby její tělo nebylo tak jednoduché, aby měla více křivek, než má. Přála si toho až moc, bohužel nic z toho se jí zatím nesplnilo a nejspíše ani nesplní.
~~~
Nedá se říct, že by měla nějaké oblíbené oblečení, ve kterém by se jí dalo zahlédnout. Avšak, opravdu ráda nosí lehké a většinou volné bílé košile z hedvábí. Má ráda ten pocit volnosti a příjemnou hebkost materiálu. Navíc se jí v tom dobře pohybuje. Kalhoty často volí v tmavší barvě. Většinou zelené až po blátivě hnědou. Obléká se tak, jak jí to je příjemné, ale většinou volí volnější věci, aby zakryla svou plochost. Samozřejmě ne nějak okatě.
V zimě si často obléká na svoje oblečení ještě kápi až k patám. Díky její maličkosti si naopak musí kápi ještě zkracovat. I tak v zimě často mrzne.
Její oblečení působí možná až trochu moc jednoduše, ale s její elfí elegancí to většinou i ona sama jen přehlédne. Pro ni je důležité pohodlí, i když to je někdy pohodlné až moc…
Miluje měkké, hebké a voňavé látky. Podle toho si taky vybírá oblečení. Nerada si půjčuje od cizích, protože jejich košile, kalhoty a jiné oblečení není takové, jaké by Mirimë ráda nosila. Chybí jim většinou ta vůně, což se dá přežít, ale prostě to není ono. Ovšem, když jí někdo nabídne, neodmítne. To by jí slušnost nedovolila.
 

 

Charakter 

 
Mirimë nemá složitou povahu. Naopak, dalo by se říct, že je spíše taková jednoduchá. Veselá, usměvavá a hlavně upřímná. Jak se říká, co na srdci, to na jazyku. Jakoby ani nepřemýšlela nad tím, co říká, ale často na první pohled vypadá jako ustrašený králíček, který se schovává před nebezpečím. Nebo se o to alespoň snaží. Její chápání slov a myšlenek jiných je trochu odlišné. Často přemýšlí a dumá nad jiným významem, aby něco nepochopila špatně. Hltá každé slovo, které zaslechne a snaží se vše dělat tak, jak se má. S přehledem a soustředěností. Působí jako milá, vlídná, zvídavá, nešikovná, upovídaná, hloupá a hlavně jako naivní osůbka. Občas to vypadá, že ani nepřemýšlí, nad tím, co dělá, nebo naopak, nad jednou věcí přemýšlí až moc. Člověk kolikrát neví, co se jí honí hlavou. Může myslet nad tím, co má udělat, nebo také, za jak dlouho ten šnek na pařezu dostane na druhou stranu a jestli se tam vůbec chce dostat. K cizím lidem chová jistý respekt, snaží se udělat dobrý první dojem - snaží se stát rovně, ale zároveň vypadá uvolněně. Mluvit pomalu a zřetelně, snaží se působit dojmem, že je nad věcí a ví, co dělá. Občas to ale dopadne naopak. V temném koutě čeká na to, co se bude dít a přemýšlí, zda má hrát neviditelnou, nebo promluvit. Často na povrch také vylézá její nejhorší vlastnost - vlezlost.
~~~
Sama za sebe, své chování a své názory, se občas stydí. Přemýšlí, jak se chovat více ukázněněji, jak zapadnout do kolektivu. Často zpytuje své svědomí a hledá na sobě veškeré své chybičky, aby je už nikdy neudělala. Každou drobnůstku považuje za velkou chybu. Přeci jen i úplná maličkost dokáže pokazit úplně vše a toho si je více, než plně vědoma. Z každé sebemenší chyby se snaží poučit, ale vždy se tu najde deset dalších, což jí často přivádí k depresím a slzám. Několikrát se vrací ke svým starým chybám a lituje jich. Přemýšlí, jak by to vše dopadlo, kdyby se nestaly, nebo, kdyby se zachovala jinak, kdyby se nic z toho nestalo. Bylo by vše jinak? Bylo by to lepší? Nebo naopak horší? Stydí se za své skutky, za svá promrhaná slova, myšlenky, nebo činy. Často pláče kvůli maličkostem a přemýšlí, zda si to vůbec její slzy zaslouží. Touží po volnosti, po takové, kterou má ve snech. Vzdát se všeho a odletět na mraky...
~~~
Mirimë vždy milovala a nejspíše i vždy milovat bude všelijaké dobrodružné knihy, příběhy, nebo pověsti. Vyprávění o cestách poutníků, o mocných dračích jezdcích, o ohromným tvorech chrlící oheň. Vždy chtěla skončit, jako hlavní hrdina v jednom z těch příběhů, které zná pomalu celá elfská zem. Tajně si přeje zápasit s nepřítelem na život a na smrt, utnout jeho hlavu a vítězoslavně se postavit na jeho hruď, z plných plic zařvat ohlušující výkřik, který by se dal splést s dračím řevem.
Pokud jde o nebezpečí, Mirimë omdlí nebo jako zbabělec uteče, rozpláče se nebo se zachová jakkoliv naivně. Nikdy se nepodívá nepříteli do očí, vždy se jen jako králíček přikrčí a modlí se, aby jej nebezpečí minulo. Ovšem, doufá, že jednoho osudného dne se nepříteli postaví čelem a bude bojovat, jako nějací její oblíbení hrdinové z knížek.
Tajemství, je schopná ho i za cenu života udržet. Spíše doufá, že o ten život nikdy nebude muset kvůli tajemství bojovat.
 

 

Historie

 
Bylo ticho. Jen venku ve větru ševelily stromy, sem tam kapka deště dopadla na zem. Vzduch se ochlazoval a slunce se schovalo do mraků. Zvířata se schovala. Ptáci do svých hnízd, lesní zvěř do nor, ryby pod hladiny, hmyz pod listy. Schylovalo se k bouřce. Ale přeci jen nějaký zvuk to mrtvolné ticho proťal - dětský pláč. Pláč Mirimë.
 
Narodila se do obyčejné rodiny v hlavním městě elfů, Du Weldenvarden. V Ellesméře. Její matka nebyla ničím zajímavá, stejně, jako její otec. Oba pracovali s bylinkami. Mirimë neprožila nějak zvláštní dětství. Vyrůstala stejně jako většina elfských dětí. Pomalu se učila prvním krůčkům, prvním slovům. Objevovala svět kolem sebe, učila se rozumět řeči, poznávat okolí...
Její dětství bylo plné smíchu, ale i slz. Tolik odřených kolen, škrábanců a větviček ve vlasech snad nikdo ve vesnici neměl.
Byla velmi naivní a důvěřivé dítě, a ta naivita jí zůstala dodnes.
 
 

Začátky

Umění se stalo pro Mirimë životem. Nepřišel den, kdy by nedržela štětec v ruce. Krátce po tom, co dovršila sedmi let, poprvé do ruky uchopila štětec. Její obrazy byly spíše spletité čáry, čtverce, kolečka, ale představivost malého dítěte dělá divy. Hodně odkoukala od svého dědečka, který ji už od malička k malování vedl. Mirimë ráda sledovala, jak si pohrává s barvami, jak ladně čaruje se štětcem a vytváří nádherné krajinky.
 
,,Dědečku, ty jsi čaroděj.”
,,Pročpak tak soudíš, drahoušku?”
,,Protože vytváříš světy…”
,,Světy?”
,,Ano, světy. Světy za lesem, že?”
,,Ano, zlatíčko, to víš, že ano.”
 
Mirimë často snila. Snila o věcech, které byly buď nemožné, nebo nesplnitelné. Přemýšlela o životě za hranicemi, o životě mimo její rodné město. Toužila se podívat dál, než jen do lesů, ale strach jí nedovolil něco podniknout, stejně jako rodiče. Hlavně její otec byl v tomhle ohledu přísný.
Jak rostla, její touhy se trochu zkrotily. Už netoužila tak moc vědět, co ukrývá svět za hranicemi rodného městečka. V jejích kresbách se už začala ukazovat trocha propracovanosti. Tvary se spojovaly, ze spletitých čar vznikaly tvary, ale čeká ji ještě dlouhá cesta, než se vypracuje.
 
,,Mirimko? Pročpak má ten zajíček křídla?”
,,Aby mohl létat.”
,,Ale zajíčci nelétají.”
,,Tenhle je jiný. Umí lítat výš, než jakýkoli jiný pták.”
,,Pročpak?”
,,Protože chci.”
 
~~~
 
Přišla i doba, kdy měla Mirimë víc otázek, než by jeden mohl unést. Začínala se zajímat spíše o své okolí, než o věci tam venku. Začala se zajímat o zvířata, rostliny, ostatní elfy. Hlavně o svou rasu. Začala si více uvědomovat, kdo vlastně je a hledat samu sebe. Až moc času proseděla na klíně svého dědečka a přemýšlela. Přemýšlela nad drobnostmi, které pro ni byly důležité, ale pro okolí se jevily jako úplně nepotřebné věci. Dospěla toho názoru, že na vše je odpověď, ale je někde ukrytá. Schovaná... Tajemství Matky přírody.
 
,,Proč je tráva zelená?”
,,Nevím, zlatíčko, nevím.”
,,A proč nebe modré?”
,,Na to ti nedokážu odpovědět, drahoušku.”
,,A proč mraky cestují? Kam cestují?”
,,Cestují s větrem, Mirimko, cestují s větrem.”
,,S větrem? A proč vítr cestuje?”
,,Cestuje jako všechno ostatní.”
,,A já?”
,,Ty se třeba taky jednou dočkáš.”
 
Od toho dne Mirimë sledovala mraky více než dříve. Hlavně za větru. Sledovala, kam vanou a přemýšlela, co všechno vidí. Natahovala své ručky, snažila se dosáhnout na nějaký z těch mraků. Když byla obloha čistá, beze mráčku, přemýšlela, kam se schovaly. Jestli odpluly někam jinam… Toužila zjistit, kam se mraky vydaly, ale bála se. Bála se zjistit, co je za její vymyšlenou pravdou.
 
Sbohem...
,,Musel jsi odejít, i když ještě nepřišel tvůj čas. Strávil jsi tu se mnou až moc času, abych na tebe mohla jen tak zapomenout, dědečku. Byl jsi mým vzorem, učitelem a hlavně přítelem. Byl jsi něco jako můj záchranný provaz. Učil jsi mě, sledoval jsi, jak rostu. Odešel jsi moc brzy. Nebyla jsem na tvůj odchod připravená. Uzavřela jsem se do sebe a skončila s malováním. Dlouho, opravdu dlouho mi trvalo, než jsem se přenesla přes to, že tu již s námi nejsi. Nedokážu se úplně vrátit k umění. Připomíná mi Tě to. Mnoho věcí mi tě připomíná. Až moc. Dřív nebylo dne, kdy jsem na tebe nemyslela, ale… postupně přichází více a více dnů, kdy si nevzpomenu. Nenávidím se za to, ale vím, že ty by sis to takhle přál. Nechtěl bys, abych byla smutná, zklamaná, abych se uzavřela před okolním světem. Vím, že bys chtěl, abych pokračovala v malování, abych šťastně žila, ale to občas nejde. Je to už spousta let, kdy jsem ti naposledy seděla na klíně a pozorovala tvoje jemné pohyby, kdy jsem se Tě ptala na nesmyslné otázky. Je to dlouhá doba, ale jsou to chvíle, na které se nedá zapomenout. Byl jsi pro mě vždy milujícím dědečkem a věř, že si toho vážím. Stýská se mi. I když se usmívám, pláču, ale pamatuj, dědečku, to jsou slzy štěstí... Pláču pro tebe.”
 
Mirimë svého dědečka opravdu zbožňovala. Oblíbila si ho snad i více, jak vlastní rodiče, takže jeho smrt ji velmi zasáhla. Nikdy ji nikdo neřekl, jak vlastně umřel, ale možná to tak je lepší. Učil ji všemu, co dnes zná a umí, i když se na tom podílel s rodiči, vděčná je převážně jemu. Vždy ji vedl jen tou správnou cestou. Dlouho smutnila, než se s jeho smrtí smířila. Byla to obrovská rána a zanechala po sobě v jejím srdci stopy, ale Mirimë pomalu rostla a díra v jejím srdci se zmenšovala.
Brzy se začala stávat mladou slečnou, která se na svět už nedívala tak naivně, jako dřív. Ale i tak v ní ta špetka naivity zůstala. Dědečka pomalu vypouštěla z hlavy, aniž by si to sama uvědomovala. Pomalu se zase vracela ke svému oblíbenému malování a její obrazy pomalu začínaly nabírat více rozmanitosti. Nebyly to už jen ty dětské čmáranice. Začínalo se to velmi podobat obrazům jejího dědečka, ale má ještě co zlepšovat.
 

 

Herní historie

 
Medvěd
Jedna větev, druhá, třetí… křup.
 
Mirimë se v lesích setkala s elfkou. Elfkou, na které jí na první pohled zaujaly její nádherné čokoládové vlasy. Husté, takové nepoddajné. Vlastně celkově elfka působila velmi elegantně a plná šarmu, až jí to Mirimë záviděla.
Samozřejmě, že jí ze začátku nevěřila. V životě ji neviděla. Nedokázala v ní rozeznat přítele od nepřítele. Mirimë vždy byla důvěřivá a přátelská, možná až moc. Možná díky tomu se celkem rychle daly do řeči. June, jak se ta elfka jmenovala, jí pozvala k sobě domů. Spřátelily se celkem rychle. Povídaly si, popíjely čaj, ale pak byl čas už jít domů. June se nabídla, že Mirimë doprovodí.
Cestou se ale přihodilo něco, co nečekala ani jedna z nich. Přepadl je hladový a naštvaný medvěd. Díky bohu se jim nějakou náhodou podařilo přežít a vyvázly z toho všeho jen s úhonou a June se zraněnou nohou. Mirimë pomohla June vstát a pak obě odešly svou vlastní cestou.
 
,,Snad se ještě někdy uvidíme, June.”
 
Kočkodlak a cesta za hranice
Má to chlupy, ocas, ale… mluví to…
 
Od posledního výletu se Mirimë zdržovala spíše doma. Věčně seděla u palety a sledovala bílé plátno. Docházela jí inspirace, táhlo ji to ven… ven za June a věcmi, o které se zajímala jako malé dítě. O to všechno, na co se ptala dědečka, když ještě žil. Natočila hlavu k oknu a trochu se pousmála. Odložila paletu, vstala a odešla ven… do lesa…
V lese narazila na podivnou bytost, na kočku. Vypadal jako obyčejná chlupatá toulavá kočka, ale brzy se Mirimë představil jako kočkodlak. Takový malý ušmudlaný klučina. Nebyl moc společenský a tak Mirininy otázky vlastně přehlížel, ale pár odpovědí dostala, než se s zvláštním tvorem rozloučila. Ještě toho dne se vydala pryč, do lesa.
Setkala se se zvláštní elfkou. Nejvíc ji zaujaly její oči, které byly plné bolestných vzpomínek. Elfka Mirimë přesvědčila, že je bezpečné cestovat a tak odešla s ní za hranice v domnění, že zažije něco, co nikdy nezapomene. A tak se i stalo, ale ne tak, jak si představovala.
 
,,Máš moc otázek, hloupoučká Mirimë. Už zmlkni.”
 
 Vězni v Gil'eadu
Mám strach, Katrino, chci domů.
 
Setkání s bělovlasým elfem obě elfky přesvědčilo, že by bylo zajímavé podívat se do města lidí. Obě si uvědomovali riziko, ale touha byla silnější. Aby nebyla Mirimë tak nápadná, obarvila ji Katrina vlasy kusem uhlí a uši šikovně vlasy zakryla. Bohužel i tak byly moc nápadné. Obě zajali, ale jen na jeden dlouhý den. Chybělo jí teplo domova. Takhle byla akorát vystrašená a ještě víc, když se dozvěděla, že jediná osoba, které tu věřila, jí neřekla pravdu.
 
,,Jsem víla, Mirimko.”
 
Mirimë opouští Gil’ead s listinou, kterou musí doručit určité osobě v Osilonu.
 
Výcvik
...
Probíhá
 

 

Schopnosti / Dovednosti

 
Psaní, čtení ~ 1/7
Matka jí ukázala základy, postupem času se učila sama. Bylo to pro ni těžké, jelikož jí to nepřišlo moc zábavné, ale když zjistila, že jí kdejaké nápisy začínají dávat smysl, neodporovala tolik a občas si i ráda sem tam přečetla nějakou knihu. Vždy bylo lehčí přečíst slova, která jí dřív připadala jako nesmyslné klikyháky. Pochopila, že vlastně i slova jsou jistým druhem uměním.
 
Léčení ~ 1/7
Bylinky jí jsou blízké, jelikož její rodiče s nimi pracovali, od té doby, co odešla neví, jestli ve své práci pokračují.Ví, jak uvařit různé léčivé čaje nebo nějaké masti. Dokáže uzdravit povrchová zranění, ale magie jí není blízká. Vždy jí fascinovala, ale nikdy se nesnažila ji nějak hlouběji pochopit.
 
Magie (obecně) ~ 1/7
Jak už bylo zmíněno, Mirimë v magii moc nevyniká. Spíše k ní jen přičichla, ale víc ne. V její rodině není nikdo, kdo by nějak více kouzla ovládal, takže ji ani neměl kdo učit.
 
Jízda na koni ~ 1/7
Ke koním ji to nikdy netáhlo. Nikdy ani neměla v plánu něco s tak velkým zvířetem mít, ale, když se rozhodla cestovat, neměla na výběr. Pěšky by to zabralo až moc času. Její motto je: Nespadnout. Tím se řídí, kdo ví, jestli by se udržela, kdyby se kůň splašil.
 
Malování ~ 3/7
Uměním žije, nebo alespoň žila, dokud byl její dědeček, učitel a vzor ještě na živu. Po tom, co jeho duše opustila svět živých, trochu její nadšení z každého obrazu vyprchalo. Nosí u sebe svoje štětce, barvu si většinou vytváří z nějakého ovoce, z borůvek či z kusu uhlíku.
 

 

Rodina

 
Její rodina není velká. Skládá se jen z pár členů. Ovšem, i tak je Mirimë miluje celým srdcem. Rodina ji vždy podržela, i v těch nejhorších chvílích, jako smrt dědečka. Tu nesla opravdu velmi těžce a dodnes ji občas přepadne pochmurná nálada.
Nejen, že tu pro ni rodina vždycky bude, ale ona tu bude pro ni.
 
Matka
Matka Irihmë. Své jméno zdědila po své matce, Mirimině babičce, která bohužel při porodu zemřela. Mirimë se tak nemohla nikdy setkat se svou babičkou z matčiny strany. Nikdy to nijak zvlášť nepocítila, jelikož se s ní nesetkala. Ani Irihmë svou matku nepoznala, takže nikdy neměla Mirimë co vyprávět.
Velmi krásná elfka. Mirimë většinu podoby zdědila po ní, co se týče obličeje. I když už má nejlepší léta za sebou, vyzařuje z ní mládí a spokojenost. Pro mirimë byla matka vždy někým, u koho  našla smysluplnou radu, porozumění a mateřskou lásku. Vždy byla jemná a šetrná, jak k rodině, tak k ostatním elfům. Když Mirimë utekla, bylo to pro ni velmi těžké, ovšem věří, že se alespoň občas přijde podívat, jak se daří jejím rodičům a babičce. 
Vždy se živila bylinkářstvím. Rostlinkami se zabývala už jako malá holka. To jí zůstalo
 
Otec
Restalon se může chlubit svou obzvláště bujnou blonďatou nadílkou na hlavě. Po něm Mirimë nezdědila snad vůbec nic.
Tichý a sympatický muž. Nikdo by snad ani nevěřil, že si jako malý kluk si často hrával s klacky na statečné rytíře, spolu s ostatními chlapci v jeho věku. Ale to jej brzy omrzelo. Nikdy nebyl moc na násilí a měl raději klid a pohodu. Jeho matka, Alassëa ho už odmalička učila porozumět bylinkám, čehož se taky v budoucnu chytil. možná právě pro to se zamiloval do Miriminy matky - Irihmë. S ní prožil ty nejkrásnější dny svého života.
Mirimin útěk ho sice zamrzel, ale netruchlil, jako Irihmë. Jakoby čekal, že se to někdy stane, i tak ale doufá, že toho dne neviděl Mirimë naposledy.
 
Babička z otcovy strany
Alassëa vždy působila duchaplně a oddaně jen svému muži, takže ji jeho smrt zasáhla snad i víc,  než samotnou Mirimë. Nikdy se z toho nevzpamatovala, takže za posledních  pár let se změnila. Už není tak přátelská a usměvavá, spíše její pohled naznačuje, že se věčně topí v minulosti, kdy ještě její milovaný manžel žil.
 
Dědeček z otcovy strany (mrtvý)
Velmi nadaný malíř. Snad neuplynul den, kdy by nevytáhl štětce a barvy. Svou jedinou vnučku nadevše miloval, ale bohužel i pro něj si jednou musela přijít zubatá s kosou. I tak žije v Mirimině srdci navždy. Milovaný dědeček.
 
~~~ 
 

Přátelé 

 
Přátelství vyžaduje vůli, čas, trpělivost a citlivost, ale všechno úsilí, jakkoliv velké, stojí za to, protože opravdový přítel s námi nesdílí pouze štěstí a úspěchy, nýbrž především naše bolesti a zklamání…
 
June
S June se Mirimë setkala v lese. Ze začátku jí nevěřila, dokud se elfka neprojevila jako opravdový přítel, když se dostaly do nepříjemné situace s hladovým a nejspíše i podrážděným medvědem. Společně mu zvládly uniknout. Tehdy si Mirimë všimla těch krásných kaštanových vlasů. Husté lesklé vlasy, jak vodopády jí padaly až někam do půl zad. Ukázala jí komunikaci skrze myšlenky, tehdy to ale Mirimë ještě moc nešlo.
Loučila se s ní s přáním, že se ještě někdy setkají.
 
Katrina Elizabeth
S Elizabeth si toho opravdu hodně zažila. Od nepříjemného setkání, až po společné cestování. Ze začátku to vypadalo, že si spolu nikdy nesednou. Mirimë jí nerozuměla. Nechápala její chování, ani její ostré pohledy. Navíc, ty oči jí děsily, Elizabeth se na Mirimë dívala, jako kdyby ji chtěla upálit pohledem. Jakoby se snažila tu otravnou elfku vyděsit, ale Mirimë později ty oči začaly inspirovat, přišly jí jako cesta do Elizabethiny duše.
Celou dobu měla za to, že Elizabeth je elfka. Spletla se. Elizabeth je víla. Víla bez křídel. Bohužel neměla ani čas se Elizabeth na něco vyptávat, jejich cesty byly rozděleny a bůh ví, jestli se ještě někdy setkají.
 

 

Majetek

 
Majetek pro ni není moc důležitý, ale i tak si velmi cení těch věcí, které má. Jedinou věcí, kterou by nikdy nedala z ruky, je menší štěteček od dědečka. Je starší a takový rozcuchaný, vypelichaný… jiní by jej už dávno vyhodili, ale pro Mirimë znamená mnoho. Jsou v něm vzpomínky na dětství a hlavně na milovaného staříka. 
Kousek uhlíku, který někde vzala a od té doby si jej nosí u sebe. Už je dosti opotřebovaný, sem tam má ploché strany a drolí se.
 
Mladá klisnička, kterou si Mirimë koupila, když se rozhodla vyrazit na cesty s Katrinou. Je spíše divoká, než klidná, ale zvykla si na měkkou ruku svojí paní. Jednoduše ji toleruje, i když by raději běžela, běžela a jen běžela. Nejspíše by jí bylo jedno kam, hlavně cítit tu volnost…
Averri je celkem vysoký kůň, v kohoutku přerůstá Mirimë o dobrých deset centimetrů, takže je pro ni občas těžké vysednout do sedla. Je spíše takové karamelové, až čokoládové barvy. Jde hlavně o úhel světla. Její hlavu zdobí lysina.
 
Také vlastní brašnu s vakem na vodu, jídlem a hlavně nějakou tou pamlskou pro Averri.
 
dýka z Vánočního plesu
 
Dům: Stále vlastně žije u svých rodičů v Ellesméře, ale momentálně přebývá Sylaidée, kde nejspíše ještě nějakou dobu bude.
 

 

Kontakt

 
Email: Karlos13.11@seznam.cz
 
Další postavy
Auressel (Víly)
Zion (Víly)
 

Tato postava je oceněná Théseovým řádem.

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělá
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   X zlatých

 


- Autor webu: Správce říše - Autor skinu: Morcelwen Poicë