TOPlist

Aireen

Začátečník 4311 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Dračí jezdci - Žena
Dne: 03.08.2014 18:40:19 FB



 

Jméno: Aireen Merwahai [Airèn]

Věk: kolem 120 let

Rasa: čistokrevná elfka

Titul: dračí jezdec

Strana: Lesy, královna Arwina

Náboženství: Věří sama v sebe a svou druhou duši - dračici Lyirëyn. S ní zvládne všechno, jen jí důvěřuje do té nejhlubší podstaty srdce.

 

 

Podoba:

Aireen je poměrně malá elfka. Měří pouze nějakých 165 cm. Se svojí výškou je ale docela spokojená. Sice by se čas od času hodilo, kdyby mohla být trošku vyšší, ale zatím vždy si nějak zvládla poradit. Naopak docela často je za svůj malý vzrůst vděčná. Co se týče skrývání a špehování, je ta velikost úplně ideální. Když chce, může se schovat do opravdu malého prostoru. A to nejen díky její výšce. Její tělo je také velmi štíhlé a drobné. Každý by si mohl nyní říct, že je určitě jen křehká dívenka, která se nedokáže ani sama ochránit, ale zdání klame. Na nohách, rukách i břichu se jemně pod kůží rýsují vypracované svaly, odrážející její způsob života. Co se týče síly, není a ani nemůže patřit k lidem, kteří by vyhráli v boji silou, ale v rámci možností je silná víc než by se zdálo na první pohled. Její tělo je mrštné a ohebné a v boji se dokáže vyrovnat velmi dobře i mnohem silnějšímu protivníkovi právě hbytostí.

 

Celkově působí jako velmi drobná a nenápadná dívka. Rozhodně se nedá říct, že by měla krásné ženské tělo plných tvarů. Její ňadra jsou poměrně malá a pevná, boky úzké, zato má alespoň velmi štíhlý pas, který by jí kdekdo mohl závidět. Na jednu stranu jí to vadí a možná občas závidí krásným elfským ženám v nádherných lehkých šatech, procházejících se klidně po Ellesméře, na druhou stranu, má zase lepší předpoklady pro boj a toho si v těžkých chvílích opravdu cení. Díky své stavbě těla dokáže být opravdu velmi rychlá, hbitá a mrštná. V běhu je dobrá, málokdo ji dokáže předběhnout. Dokáže tak cestovat na velké vzdálenosti. Pohybuje se tiše nebo úplně neslyšně, jak to umí jen elfové. Často se skrývá. Díky tomu všemu je opravdu těžké ji někde najít nebo pouze stopovat či honit.

O sebe se v celku stará. Její nehty jsou vždy krátce zastřihnuté a upravené do pravidelných obloučků. Na nehru prsteníčku pravé ruky si pomocí kouzel vytvořila zelený ornament. Jinak nejsou nehty nijak dokrášlované, jsou lesklé a hladké, tak jak by měly být.

 

Její obličej odpovídá jejímu tělu. Je taktéž nevýrazný a nenápadný. Není vychrtlý, ale je úzký a jemně řezaný. Na první pohled není nic, co by člověka zarazilo. Má v celku průměrnou stavbu, šířka čelisti je normálně pěkně úzká, oči jsou posazeny tak akorát, ani moc vystouplé ani zapadlé, nos tak akorát dlouhý, má úzký kořen, špičku tak jak má být. Má vyšší čelo, mírně vystouplé lícní kosti a drobnou špičatější bradu. Pleť má světlou, krásně jemnou a hladkou, bez jediné vrásky. Ústa jsou také drobná. Rty nejsou příliš plné, spodní je o trochu širší než ten horní. Málokdy se usmívají, spíš na nich spočívá vážný výraz.  Pokud už se usměje, za rty se skrývají dvě řady pěkně rovných bílých zoubků. Jediné možná malinko z řady vyčuhují špičáky, které jsou, opravdu nepatrně, tak že to není prakticky znatelné, malinko vystouplé před ostatní zuby.

 

Co vás na obličeji zaujme, jsou určitě její oči. Duhovky mají krásnou tmavozelenou barvu, na okraji jsou tmavší, ve středu se tam dá najít i pár hnědých žilek. Zorničky mají obvyklý kulatý tvar, i když nějakou dobu přemýšlela, že by je upravila, tak jako mají kočky, za světla zúžené. A doteď se té představy úplně nevzdala. Oči jsou mírně zešikmené, vnější koutek je trochu výš než ten vnitřní a mají nepatrně mandlovitý tvar. Až na dříve zmíněné zorničky mohou mírně připomínat oči kočkovité šelmy. Víčka lemují dlouhé řasy, které si ovšem nijak nezvýrazňuje, takže ani z daleka tak dlouhé nevypadají, protože mají poměrně světlou barvu. Kolem levého oka se táhne drobné zelené tetování, které si udělala pomocí kouzel, když se poprvé vydala sama, na vlastní pěst do volné přírody Du Weldenvarden.

 

Celkový vzhled obličeje působí trochu šelmím dojmem. Její tvář má určité kouzlo, které náhodnému pozorovateli nic neřekne, ale svým netradičním způsobem je to velmi pěkná žena. Tento obličej lemují hnědé, možná až měděné vlasy, dokonale rovné, zdravé a pevné, dlouhé až pod zadek. Na slunci se krásně lesknou měděnou barvou. Vždy si češe pěšinku přesně uprostřed hlavy. Dlouhé vlasy se mohou zdát velmi nepraktické, a také často jsou, ale ona je na svou délku hrdá a odmítá si vlasy zkrátit. Aby jí všude nezavazely, často je splétá do složitých, ale zato pevných copánkových účesů nebo drdolů. Občas je nosí i volně rozpuštěné, potom vypadají skoro jako závoj, který může případně zakrýt velkou část jejího těla.

Uši jsou tradičně elfsky zašpičatělé a trochu prodloužené, ale z pod vlasů, pokud jsou rozpuštěné, nevykukují. 

 

I když je často úplně potichu a skoro nemluví, má krásný hlas. Je melodický, tichý, nevýrazný, ale co se týče rozsahu, dokáže vyzpívat jak nízké tak i vysoké tóny. Její zpěv je netradiční, jako vlastně skoro všechno na ní. Zpívá opravdu málokdy a většinou jen pro sebe.

 

Styl oblékání:

(náčrt zde)

Oblečení naprosto odpovídá tomu, co dělá a kde se nachází. Protože nikde nebydlí, má jen jedno oblečení, s sebou nic dalšího nenosí. I když je žena a na její postavě by určitě vypadali velmi hezky nějaké dlouhé šaty, nosí spíše přiléhavé lovecké oblečení. Je to pro ni praktické a vcelku pohodlné. Především nemusí mít strach, že se jí někde nějaká část oděvu zachytne nebo omylem vydá nežádaný zvuk. Momentálně na sobě nosí tmavě zelené kalhoty, které obepínají její vypracované nohy. Dole na vnější straně je zdobení v podobě šněrování z kůžiček. Boty má nízké, měkké a kožené, se šněrováním na nártu, které často váže ještě kolem kotníku. Dále má také tmavě zelenou halenu, taktéž poměrně úzkou, pěkně přiléhající k její štíhlé postavě. Výstřih je větší, obloukový, ovšem s malým véčkem uprostřed, které je dozdobeno symbolickým křížovým šněrováním. Pěkně tedy vyniká její krk společně s dekoltem. Halena má dlouhý rukáv, který na konci nekončí tradičně rovně, ale na hřbetu ruky tvoří trojúhelník. Přes látku na předloktí jsou přivázané hnědé, dobře udržované, kožené chrániče, sešněrované na vnitřní straně ruky. Na haleně je ještě jeden, spíše doplňkový kousek oblečení. Je to něco ve stylu krátkých šatů. Barva látky je světlejší zelená než u zbytku oblečení. Výstřih je véčkový, bez rukávu, ramínka jsou celkem široká. Doplňuje halenu pod tím a dohromady tvoří pěknou kombinaci. Zvláštnost na nich je, že se pod paží tradičně látka nesbíhá, spojuje se až někde kousek pod pasem. Průřez je sešněrován, zajišťuje tedy, že látka perfektně sedí na těle. Pod okrasným tradičním křížovým šněrováním, které se na celém jejím oblečení často opakuje, je vidět tmavozelená halena. Na bocích se látka rozšiřuje a tvoří velmi krátkou lehkou sukýnku, která končí ani ne v půli stehen. Na tomto celém tradičně nosí ještě koženou vestu, které má stejnou barvu jako chrániče a používá ji jako alespoň nějakou ochranu. Vesta má opět véčkový výstřih, který lícuje s výstřihem "šatů", má také širší ramínka, ale šněrování má na přední straně, takže z velké části kůže zakrývá šněrování po stranách těla. Končí kousek pod žebry a zpevňuje celý hrudník.

 

K oblečení ještě neodmyslitelně patří široký kožený pás, který nosí připnutý až na bocích. K němu jsou připevněny pochvy k jejím půl metru dlouhým mečům a skrývá pár drobných kapsiček a záhybů, ve kterých nosí svých jediných pár drobností, které má. Často k němu bývá ještě připnutá nádoba na vodu. Na zádech křížem nosí kožený toulec s šípy. Toulec je poměrně tmavý a táhnou se po něm vtlačené ornamenty. Šípy mají hnědá pera, často s příčnými proužky. Nejsou všechna stejná, ale mají jedno společné, totiž že jsou všechna od nějakého dravce, ať je to sova nebo třeba krahujec či poštolka. Dává si na tom opravdu záležet. K tomu má samozřejmě také luk. Není to žádný speciální ani bojový luk, je její vlastní výroby a slouží jí především pro lov. Na to že je ručně dělaný, ovšem vůbec není špatný. Naučila se s ním střílet prakticky bezchybně i na větší vzdálenosti. 

 

 

Povaha:

Navenek Aireen působí velmi nenápadně a plaše. Možná vás napadne, "to je jen nějaká ustrašená holka", ale když se líp podíváte, uvidíte výraz jejích očí. Jsou opatrné a nedůvěřivé, ale rozhodně v nich není strach. Je v nich spíš něco, po čem přejede člověku mráz po zádech. Není příjemné se do nich dívat dlouho, jakoby člověka znejišťovaly, chtěli ho zatáhnout do nekonečné propasti její duše… V obličeji mívá kamenný, nic neprozrazující výraz. Moc nemluví, spíš jen tiše naslouchá a řekne něco, jen když je to opravdu potřeba. Nějakých emocí se od ní asi nedočkáte. Dlouho se je před světem snaží všechny schovat a po spoustě let tréninku se jí to úspěšně daří. Nikdo nemá šanci poznat, co se jí honí v hlavě a co udělá za chvilku. Velmi dobře se dokáže ve většině případů ovládat. Někdy ji i přes to pohltí nějaká touha, to potom v jejím obličeji můžete vidět krvelačný šelmí výraz a děsivé odhodlání udělat to k čemu se rozhodla. Kromě těchto extrémních chvílí je vždy klidná a vyrovnaná, velmi ostražitá a pozorná k okolí. V rozhovoru se snaží působit velmi odhodlaně, sebevědomě a dokonale. Velkým obloukem se vyhýbá situacím, které by mohli skončit fiaskem, nenávidí svoje vlastní chyby a neustále se snaží o dokonalost. Dalo by se říct, že je perfekcionistka.

 

Uvnitř je to mnohem složitější elf než by kdokoliv řekl. Je opravdu velmi přemýšlivá, každou věc si ráda pořádně rozmyslí. Nesnáší rychlá rozhodnutí, protože si nemůže promyslet všechny důsledky, které by mohly nastat. A to, že nerada mluví, s tím úzce souvisí. Nerada, a vlastně to ani neumí, mluví jen tak do větru. Před tím než něco řekne, si to musí alespoň trochu promyslet. Rozhovory nemá ráda, protože s sebou přinášejí mnoho okamžiků, které prostě nejdou dopředu připravit, ať se snaží, jak chce. Takže opravdu nejraději je, když může být úplně sama. Nebo spíš sama se sebou. Trávit čas ve své mysli. Vždycky bude o čem přemýšlet. Vždycky bude mít čím argumentovat sama proti sobě. Ano, dalo by se říct, že má malinko rozdvojenou osobnost. Od doby, kdy v její mysli přibyl ještě druhý hlas - hlas její druhé poloviny, druhé duše, hlas její milované dračice Lyirëyn, nemá potřebu vést rozhovory jen sama se sebou. Má tu někoho dalšího, kdo jí bude vždy stát po boku. Někoho kdo s ní bude za každých okolností a nenechá ji jen tak na holičkách. To vědomí jí dělá silnější, žene ji kupředu k jediné myšlence, ochránit lesy. Oproti tomuto poselství se zdají všechny její dosavadní problémy, jako vystopovat vraha svých rodičů a přemýšlení o tom kdo je, docela malicherné

 

Jedna z jejích jemných stránek, kterou na veřejnosti prakticky neukazuje je láska k přírodě. Miluje krásné květiny, je schopná hodiny sedět a obdivovat nádhernou krajinu kolem sebe, dopodrobna studovat drobné lístečky nějaké luční květiny, zasněně se dívat na východ slunce nebo na hladinu rybníka, poslouchat zpěv ptáčků a mnoho dalších. Má ráda umění a krásné věci. Miluje přesnou, dokonalou kvalitní práci a sama se o dokonalost vždy snaží.

 

V čem je Aireen tak jiná? V jedné konkrétní věci. Nevadí jí lovit a jíst maso. Může sice žít i bez něj, ale čas od času si dokonce i ráda něco uloví. Nikdy se jí to nehnusilo. Její otec to koneckonců dělal taky. Napřed zastávala matčin názor, že maso jíst nebude, ale po nějaké době, kdy už sama žila v lesích, byla přeci jenom okolnostmi donucena i lovit, hlavně v zimě. Když to tehdy poprvé zkusila, nepřišlo jí to odporné. Navíc to jejímu tělu dodalo živiny, které dlouho postrádala. Na sobě nosí běžně kožené věci, což pro elfy také není normální. A v neposlední řadě její zbraně a způsob boje se opravdu docela liší. Má ve zvyku útočit ze tmy a zákeřně jako šelma číhající na svou kořist…

 

O politiku se nikdy dříve nezajímala, ale po oné podivné události se toho dost změnilo, včetně tohohle. Politika se pro ni stala poněkud oborem, kterým je potřeba se zabývat. Být informován je dobré. Zvláště v situaci, ve které se momentálně nachází.

 

Mysl

Pokud se vám podaří dostat se do její mysli, kolem vás se rozprostře příjemná krajina s potůčkem, kvetoucími třešňovými stromy, o kus dál les… Všechno je klidné. Jakoby se tu zastavil čas. Na obloze nesvítí slunce, ale přesto je vidět. Vládne jakési melancholické příšeří. Světlo je volně rozptýleno a je tam jen proto, aby nebyla tma. I když vidíte téct potůček, neslyšíte jeho uklidňující zurčení, ptáci v korunách jsou úplně zticha, ani zvuk jejich křídel při letu není slyšet. Ve vzduchu se vznáší zvláštní smutná píseň, která člověka vybízí, aby začal přemýšlet nad sebou samým, usadil se v krajině bez času a přemýšlel navěky…

 

Historie:

Aireen se narodila daleko na východním konci v lesích Du Waldenvarden, daleko od Ellesméry a vůbec daleko od jakýchkoli elfů. Její matka se jmenovala Eileis Lerwani. Právě po ní zdědila štíhlou atletickou postavu a krásné měděné vlasy. Eileis pocházela z hlavního elfského města z bohaté, vysoko postavené elfské rodiny. Každý o ni měl zájem. Mohla být nyní bohatá elfka s nádherým domem v centru, v hlavním městě. Kdo by si tohle nepřál? Jenže lásce se poručit nedá. Zamilovala se do elfa jménem Silvain. Byl zvláštní. Uzavřený, osamělý, zasmušilý. Nikdo se s ním moc nechtěl bavit a on společnost nevyhledával. Bylo na něm něco zvláštního. Měl jakési tajemství. Možná právě proto, si Eileis vybrala právě jeho. Měl jiné názory. Nebyl to typický elf, který uctívá přírodu a tráví čas uměním. A ještě jedna věc. Lovil. Nevadilo mu zabíjet zvířata. Nikdy se k tomu nechtěl moc vyjadřovat. Nikdo neznal jeho myšlenky, proč to dělá ani co k tomu vede. Eileis byla možná jediná, která mu rozuměla. Jednou ovšem se stalo něco, co zkazilo jejich, doteď vcelku šťasný život. Silvan byl označen za "temného elfa" a ne přímo bylo řečeno, že kdo přinese jeho hlavu, získá velkou odměnu. Jako zástěrku řekli že je to zrádce elfů a vyzradili na něj veškeré věci, kterými se lišil. Musel utéct, pokud chtěl zůstat naživu. Eileis se rozhodlaopustit Ellesméru, zříct se veškerých výhod i dědictví. Museli utéct daleko na východ. Elfové nechtěli, aby existovali. Nakonec se usídlili blízko řeky a nedaleko východního konce pouště Hadarac. Právě zde se Aireen narodila. Rodiče ji nadevše milovali, ale rozhodli se ji ukrýt před světem v naději, že bude ušetřena jejich osudu, který se blížil každým dnem.
Dětství prožila jen sama se svými rodiči. Vše co potřebovali k životu, jim les poskytoval. Matka ji od malička učila lukostřelbu a něco málo co se týče magie. Vždy když nebylo hezky, trávila čas učením jazyků. Matka ji naučila starověký jazyk, otec dokonce lidský. S otcem trávila hodně času i venku. Byl tichý. S temným tajemstvím, o kterém věděl jen on sám. Rozhodl se, že dceři přenechá to nejcennější co má – svou zbraň, dva krátké meče Lome Hyanda. Elfové je nikdy nepoužívají. Je určená k rychlému a podlému nočnímu útoku. Léta Aireen učil tajemství této zbraně. Po 30 letech už byla lepší než on.
Aireen milovala oba své rodiče. Byla šťastná, když s nimi mohla být a něco se od nich učit, ale vždy tomu tak nebylo. Často zůstávala i na dlouhé měsíce sama. Nevěděla, kde jsou ani za jak dlouho se vrátí. Když se vrátili, vždy něco zajímavého donesli, jak se později dozvěděla, tajně chodili do měst ze kterých je elfové vykázali.
Jednou když se zase po dlouhé době byli doma, poslala ji matka daleko do lesa pro jednu vzácnou bylinu. Aireen přišlo jejich chování i naléhavost v matčině hlase podivná, ale poslechla. Když se po týdnu vrátila, našla oba rodiče mrtvé. Zavražděné. Velice jí to otřáslo, protože oni byli to jediné, co na světě znala. Po měsíci se rozhodla opustit rodiště. Sebou si vzala jen zbraně, jedno oblečení a přívěšek vážky jako památku po matce. Od té doby žije sama a skrývá se v lesích. Nikdy nenocuje na tom samém místě. Dostala se i hodně blízko měst a úmyslně poslouchala cizí rozhovory. V jednom rozhovoru, kdy si elfové povídali a smáli se dopadení Silvana a Eileis, se dozvěděla, že o ní nikdo neví. Prostě neexistuje. Rozhodla se toho využít. Změnila si druhé jméno na Merwahai a rozhodla se trochu víc zkusit poznat elfy, lidi, které nikdy neviděla, chtěla navštívit nějaké to město… Zůstává ale nedůvěřivá a opatrná. Nikdo o ní nic neví a ona o sobě nikomu nic neprozradí…

 

Herní historie:

Ano. Konečně se to stalo. Poprvé za velmi dlouhou dobu, se odvážila taky trochu zapojit do života v Du Waldenvarden. S patřičnou dávkou odvahy a sebezapření se pustila do rozhovoru s jednou elfkou. Mělo to pro ni dokonce přínos. Mohla se naučit něco málo navíc co se táče té oblasti, kterou tak nerada používala, mysli a magie. Vydala se směrem k hlavnímu městu, Ellesméře. Cestou se jí poštěstilo potkat dokonce i jiné rasy, se kterými nikdy předtím neměla možnost se sejít. Třeba víly a kočkodlaci.

V Ellesméře a jejím okolí strávila poměrně dost času. Chtěla si prohlédnout město, bydliště své matky. Často ale utkala dál do přírody, protože se ve společnosti tolika elfů necítila dobře. Jednu noc, kterou se rozhodla strávit ve svých myšlenkách, se ale událo něco, co změnilo pohled na svět…

Tajemný elf

Z nočních myšlenek ji vytrhl ostrý zvuk krkavčího zakrákání. Samo o sobě to bylo divné. Vydala se za tím zvukem. Po nějaké době přišla na nějakou mýtinku. Pásly se tam srny. Jenže po chvíli se bezdůvodně rozběhly někam pryč a jedna... padla k zemi po smrtelném zásahu přesně mířeného šípu. Někdo tam byl. Po chvíli na sebe upozornila, šlápnutím na větvičku, ale neměla to dělat. Elf na ni okamžitě zaútočil. Po nedlouhém souboji myslí prohrála. Poprvé v životě. Smrt byla tak blízko. Stačilo tak málo. Jediné ovšem o co přišla, byly její nejtajnější myšlenky. Přečetl si ji do posledního koutku mysli. O sobě samozřejmě neřekl nic. Ani to jak se jmenuje. Jediné co mohla vidět, bylo inkoustově černé tetování. Další zvláštnost byla určitě černý plášť z havraního peří a krkavec. Nic víc než to co viděla, o něm nevěděla. Ale jeho slova jí ještě dlouho vířila myslí. Pomsta. S tou se dostaneš nejdál… Doteď zastávala názor a výchovu své matky. Vždy se snažila co nejvíce přizpůsobit, nedělat potíže, neukazovat to co není podle elfů správné. Ale nyní? Pomsta… Měla by se pomstít za své rodiče? Za sebe? Za svůj zničený život? Rozhodně, nyní uznala pravdivost otcových slov. Nemá smysl se přetvářet, dělat ze sebe někoho, kdo doopravdy není. To raději opravdu stráví život ve skrytu, než aby celý život musela skrývat, kdo je. Ještě víc si uvědomila, jak nenávidí namyšlené elfy ve městech, jako byla Ellesméra. Chystala se k odchodu z Ellesméry. Chtěla vystopovat tajemství svého otce, to proč byl loven on a všichni v jeho blízkosti. Nemohlo to být jen kvůli odlišným názorům. To byla jen zástěrka pro něco, něco co naprosto netušila co je.

Nezapomenutelné setkání

Poslední den, plánovala odchod na večer. Pohledu na oblohu s myšlenkami bloudícími někde daleko se nic nevyrovná. Z toho ji ovšem vyrušila víla. Neměla na nic náladu, už vůbec ne na přetvařování a povídaní si s vílami. V hlavě měla spoustu myšlenek nad setkáním s podivuhodným černým elfem. Když se setmělo, přihodilo se něco, co se jí ani v nejdivočejších snech nezdálo.

Na okraji mýtinky kde byli s vílou, se objevila postava. S taseným mečem. Aireen nehodlala čekat na to, až zaútočí a dát mu tak tím výhodu. Okamžitě vyrazila do útoku. Stáhl se do tmy lesa. Následovalo ticho. Neslyšný hon dvou nebezpečných lovců. Oba se pohybovali perfektně tiše a ve stínech. Po celkem dlouhé době se střetly. Protivník byl mnohem vyšší a byl to především muž. Boj byl rychlý, přesný. Dokonalá souhra smrtelného tance. Probudila se v ní krvelačná touha. Její druhá, tak dlouho potlačovaná, část chladného lovce, kočkovité šelmy. Po nějaké době se jí podařilo zasadit protivníkovi celkem vážnou ránu do předloktí. Pauza. Oba byli vyčerpaní. Nakonec si přísahali příměří do východu slunce. Do rána se hodně událo. Ani ona sama si nedokázala vysvětlit proč pomáhala ošetřit zranění elfovi se kterým před chvílí bojovala na život a na smrt. Mezi nimi, dvěma lovci s podobným způsobem života, něco přeskočilo. Bylo to skoro absurdní. Ale krásné… Východ slunce byl nezapomenutelný. Atmosféra napjatá. Ani jeden z nich nyní nebyl vázán přísahou, začne boj nanovo? Nebylo proč. Zkončilo to jen přátelským bojem, spíše hrou. A jeho oči? Aireen si nechtěla přiznat co v nich tak bezpečně čte. Oba potřebovalo čas. Za týden u jezera Ardwen, při východu slunce, zněla slova loučení...

Jezero Ardwen

Týden plný přemýšlení. Nejistoty... (Přijde? Mám přijít já?) Ona přijde. Při východu slunce se ukázal i Idaron - jako sluneční bůh vyvýšen na na skále, zalit zlatými slunešními paprsky. Tohle byl důvod proč zrovna za východu slunce. Aireen byla ráda, že můžou být spolu. Následovala dlouhá honička po lese. Ona jako mrštná laň, kořist lovce. Všechno bylo povoleno. Zběsilý hon mezi stromy se brzy přesunul do korun - části lesa ve které se uměla pohybovat lépe než její lovec. Nebála se složitých a nebezpečných kousků, přeskoků mezi stromy a nebezpečnými pády na nižší větve... V zápalu honu ovšem přehlédli pohraniční elfskou hlídku, která jim zkazila krásné ráno. Idaron se rozhodl jim čelit, Aireen se schovala do nedaleké koruny blízko něj, jako morální podpora. Vůdce zkupiny byl elf, který zjevně dobře Idarona znal. A velmi toho využíval. Šlo mu jen o to zajmout ho. Vyprovokovat aby měl k tomu důvod. Po docela dlouhém rozhovoru a neskutečném psychyckém nátlaku však odešli s nepořízenou. Dobrá nálada byla ta tam. Nové nehezké informace vyplynuly na povrch. Honička zpátky s vyměněnými rolemi to alespoň částečně napravila. Idaron byl mnohem rychlejší v běhu než Aireen. Ona ale naopak znala les mnohem lépe. Využila jeho drobné odchylky od jasného kurzu - k jezeru Ardwen, a předběhla ho vrchem v korunách. Těsně před krajem lesa u jezera si na něj počkala a... Skočila. Byla pro něj tak lehká. Nechala se donést k jezeru. Takové nezvyklé věci v poslední době dělala... Padlo jasné rozhodnutí - po setkání s hlídkou... Opustí lesy. Ona poprvé v životě. Dokáže to? Zvolili nejlepší cestu, opustí les na východní hranici. Předtím doplní zásoby v Cerisu. Tam by rychlým během měli být snad další den ráno. Bok po boku se vydali podél řeky směrem k novému cíli...

Minulost, nejistota a opět ten tajemný elf

Běželo dlouho a daleko. Rozhodli se odpočinout si na nevelké mítince, která se později stala jevištěm k nehezké hře. Všeho začalo být najednou nějak moc. Aireen objevila odkaz svého otce, naprosto nečekaně a z nenadání. Vlastnost jejích mečů, kterou nikdy před tím neodhalila. Ten večer to však nebylo zdaleka všechno. Jakoby nestačila nová záplava vzpomínek a otázek.

Na mýtině se objevil opět onen tajemný elf. Odehrála se docela krátká, velmi hluboká hra, ve které svou úlohu sehrála i víla Airis, kterou Aireen potkala těsně před tím. Tohle celé bylo na mladou elfku trochu moc. Její psychika se na ne úplně malou chvíli rozsypala od samých základů... Právě v těch chvílích jí byl největší oporou právě Idaron. Elf, kterému se rozhodla věřit, kterému se rozhodla dát svůj život.

Životní změna

Nic však nemohlo vyloženě zůstat dlouho tak, jak by se to zdálo normální. Život Aireen se dal do pohybu. Vydal se po krkolomné trati a ubíhal dál a dál. Přinášel s sebou nové a nečekané změny. Jako například dračí vejce. Nikdo, ani Aireen sama by si netroufala doufat, že zrovna ji si vybere drak, že zrovna ona dostane tu čest, stát se dračím jezdcem, stát se legendou... Tahle událost s sebou nese nezměrné množství důsledků, které si zatím Aireen plně neuvědomuje. Jen ví, že se toho změní hodně. Její staré nenápadné já bude muset ustoupit, protože osud jezdce není, a nidky nebude, nečinně sedět ve skrytu a nic nedělat...

 

Schopnosti:

Boj

Její nejoblíbenější zbraně jsou dva krátké, mírně prohnuté meče s jedním ostřím, které mají dokonce i své jméno – Lome Hyanda. Jednotlivé meče se nijak nejmenují, tvoří pár. Každý sám o sobě nic neznamená, a proto taky mají jméno, jakoby byly jeden celek. Způsob boje tomu i vcelku odpovídá. Meče se v jejích rukách pohybují v dokonalé souhře a stávají se neobvyklou, velmi nebezpečnou zbraní. Nedávno objevená nová vlastnost těchto mečů nebezpečnost ještě umocňuje. S Ostřím noci - takový je překlad starodávného názvu této zbraně - se stává nepředvídatelným zábleskem smrti, kterého není radno potkat. Tyto meče dostala jako dědictví po svém otci a učila se s nimi bojovat skoro celou dobu, co žila se svými rodiči. V technice boje se jí málokdo vyrovná, její otec jí předal všechno, co uměl a to byl obávaným bojovníkem. Její tělesná stavba jí ovšem neumožňuje dosáhnout vrcholu. Přizpůsobila tomu tedy i svůj styl aby se dokázala vyrovnat i mnohem silnějším protivníkům. Naopak díky svému tělu se dokáže bravurně vyhýbat, kličkovat a jinak využívat své pružné drobné postavy. Kromě mečů nosí u sebe ještě luk a šípy, vlastnoručně vyráběné. V lukostřelbě není vůbec špatná. Ze svého luku dokáže zasáhnout prakticky bezchybně na docela velkou vzdálenost. Používá ho však hlavně k lovu. Určitě pouze jako lukostřelec by bojovat nechtěla. Co se ještě týče ovládání zbraní, naučila se od otce ještě celkem obstojně vrhat nožem, ovšem žádný u sebe nenosí. Je to jen dovednost, která když přijde na věc, může být docela užitečná.

 

Fyzické vlastnosti a dovednosti

Její tělo se díky své stavbě a tréninku vyznačuje velkou mrštností, ohebností, hbitostí, pružností a rychlostí. Tyto vlastnosti neustále využívá při každodenním životě a samozřejmě i v boji. Má ráda dokonalost, takže pokud jí něco nejde, neváhá to cvičit celé hodiny, jen aby to příště zvládla. V běhu je rychlá a vytrvalá. Umí jezdit na divokých koních, ale nejraději cestuje pěšky, během. Pohyb v korunách jí taktéž nedělá velký problém. Vlastně ho často preferuje před chůzí po zemi. Není se také čemu divit. Les je po dlouhá léta jejím domovem a umí se v něm pohybovat a využívat jeho přednosti opravdu dokonale. Ráda si občas i sama pro sebe tancuje. Miluje pohyb a tanec je jedna z těch věcí, kterou má opravdu ráda. Má svůj vlastní styl, neřídí se žádnými tradičními elfskými normami. Co by si přála, je umět létat. To se jí ovšem jen tak nesplní…

 

Jazyky

Jako snad každý elf mluví tradičně starověkým jazykem. Co je zvláštností, domluví se i lidskou řečí. Naučila se ji od svého otce, který jí mluvil stejně plynně jako starověkým jazykem. Ona v tom není tak dobrá a lidská slova mají často přízvuk a intonaci podobnou jako starověký jazyk.

 

Ostatní

Nutno poznamenat, že v lese se umí uživit, přežít, rozdělat skrytý oheň, dokonale za sebou zametat všechny stopy, vařit z toho co se zrovna najde a tak dále. Z dalších věcí, umí třeba šít. Tuhle dovednost ovládá poměrně dobře. Všechno co nosí na sobě, si šije sama. Ušije vše od obyčejného trika po složitou zdobenou halenu. 

 

Boj se svými krátkými meči: 5/7

lukostřelba: 3/7

šití: 3/7

jízda na koni: 3/7

 

Magie (starověký jazyk) učeň:

energie obranná/útočná: 1/7

psychická: 2/7

elementírní: 1/7

 

Rodina:

 

Matka: Eileis Lerwani (mrtvá)
Krásná, štíhlá drobná elfka s měděnými vlasy a krásným hlasem. Ráda chodila hezky upravená, ale pozdější život ve vyhnanství jí to nedovoloval. V Ellesméře žila v bohaté rodině a dělala, co ji bavilo – psala básně. Elfové rádi její díla četli i po 3. a po 4. Byla dobrá v lukostřelbě. Později se naučila žít v lese. Velice milovala svého manžela a byla mu dobrou a věrnou chotí. Ještě více milovala svoji dceru, ochraňovala ji za každou cenu, i za cenu svého života. Byla zabita spolu se svým manželem.

 

Otec: Silvain Isilmë (mrtvý)
Silný elf s černými vlasy, s temným tajemstvím a přemýšlivou povahou. Pro odlišné názory, styl boje, zbraň a chování byl označen za temného elfa a vyhoštěn. Před tím se zamiloval do Eileis, ale protože nebyl z tak bohaté rodiny – vlastně jeho oba rodiče byli dávno mrtví, oba padli v liniích elfského vojska – nedělal si naději, že by kdy mohl být šťastný se svou vysněnou ženou, ale štěstí se na něho alespoň v tomhle usmálo a ona se zamilovala do něj, přesto že se musela kvůli němu všeho vzdát. O to víc ji po zbytek života miloval a snažil se jí být co nejlepším partnerem. Jejich dceři předal veškeré zkušenosti a zemřel při obraně manželky v jednom z nočních atentátů.

 

 

Majetek:

Zbraně:

Její nejlepší a nejoblíbenější zbraní jsou dva meče s jedním jménem - Lome Hyanda, které zdědila po otci. Jsou poměrně krátké, jen nějakéch 50 cm. Čepele jsou mírně prohnuté a mají jen jedno ostří. Rukojeť je netradičně zdobená, na konci se nachází drahý kámen zelené barvy, do kterého se dá ukládat energie. A to není všechno. Jeden kámen se dá pootočit a když se vytáhne, zjistíte, že tvoří šperk - jehlici do vlasů, ostrou, že by se s ní při troše štěstí dalo i zabít. Do vzniklé díry v jílci meče přesně pasuje kámen na druhém jílci a po pootočení vznikne nová, podivná zbraň. Drží se uprostřed, čepele tvoří mírně zahnutá srpek. 

Mezi zbraně se dá ještě zařadit luk a toulec s šípy. Obojí ručně dělané. Luk není moc velký, slouží především k lovu. Tělo je zdobeno vyřezávanými ornamenty. Jediné kovové jsou konce, do kterých je ukotvena tětiva, a potom samozřejmě hroty šípů.

Oblečení a doplňky:

K mečům patří také kožené pochvy, které jsou připevněné na širokém pásu přes boky. Pás i pochvy jsou taktéž zdobeny ne moc nápadnými ornamenty. V pásu se nachází pár drobných kapsiček na několik drobností a často je k němu uchycena i nádoba na vodu.

K jejímu momentálnímu ošacení patří úzké kalhoty, halena, krátké "šaty", kožená vesta, chrániče a nízké boty, snad všechno se šněrováním a pokud už není potřeba k zapínání tak alespoň na okrasu. 

Jediný šperk který nosí, je kovový přívěšek vážky vždy zavěšen těsně na krku. Je velký asi 3 cm, vážka je zavěšená za jedno vrchní křídlo a místo očí má dna drobné zelené kamínky.

Ke zdobení ještě používá zelené stužky nebo jen obyčejné kůžičky, se kterými si často snazuje různým způsobem vlasy.

 

Kontakt: mail - aireen.merwahai@gmail.com

Další postavy: Dirk, Mey, Nasuada, Lyirëyn

 

 

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělá
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   X zlatých

 

Tato postava je oceněná Théseovým řádem.

Vypravěč S


- Autor webu: Správce říše - Autor skinu: Morcelwen Poicë