Wran
Wranův plášť
Jméno: Wran
Původní jméno: Tathar Inglorion
Přízvisko: "Baldagorr Alfa" - elf naplněný temnotou
Povolání: PIŠTEC, vyhnanec, znalec černé magie.
Náboženství: Věří v sílu smrti a nesmrtelnost vědomí,
Věk: Narodil se za podzimní noci roku 2956, je mu tedy 347 dlouhých let
Motto: Charakter... toď vemi proměnlivá hodnota."
Vzhled
Tělesná podoba
Wran je na elfa velice atypický, protože v sobě má něco téměř barbarského, něco co se jen tak s elfkskou kulturou nedokáže sloučit. Je poměrně dosti vysoký, ale jeho proporce by ho spíše označili za člověka. Pokud ho však budete pozorovat déle, tak si všimnete hned několika věcí, které ho mohou poměrně snadno prozradit. Hned první asi bude přirozená elegance s jakou se nenuceně pohybuje, působí při tom dost zasněně, jako by nevnímal své okolí. Pokud se dostanete blíže k němu, tak hned další velice zvláštní věc je jeho samotný obličej. Ten je velice ostře řezaný, jako by si velice zručný řezbář dal tu práci a vytvořil ho jako své největší umělecké dílo. Tyto rysy dodávají obličeji takový výraz nebezpečné šelmy, která jenom číhá na svoji další oběť. Wranovo vlasy jsou uhlově černé téměř rovné, ale na několika místech se trochu neposedně vlní. To je asi způsobené tím, že je nechává téměř vždy volně rozpuštěné a vítr si s nimi potom pohrává jak se mu zlíbí. Na několika pramenech vlasů má navlečení ebenové korálky, které jsou velice precizně vyřezané podivnými znaky. Aby drželi na svém místě, tak je do každého korálku zespoda vsunuto havraní pero, ty odnáší vítr nejraději. Oči tohoto muže jsou taktéž velice divné, mají barvu někde mezi světle modrou až fialovou. Pokud zrovna Wran s nikým nekomunikuje což je téměř vždy, tak mají takový podivně zasněný výraz, jako by snad něco neustále hledal a nemohl to najít nebo jako by neustále něčemu naslouchal, něčemu velice fascinujícímu, čemu to ví snad je on sám. Pod očima má většinou tmavé kruhy z nedostatku spánku, ale ty se ztrácí v barvě obličeje. Ten by snad byl sněhově bílý, ale velkou jeho část pokrývají inkoustově černé obrazce. Když si to někdo nechá projít lehce hlavou, tak mu velice rychle dojde že se jedná o tetování, které musel stvořit nějaký umělec, ale pokud se zadívá na všechny ty detaily tak mu dojde, že tohle nemohla žádná lidská i nelidská ruka stvořit, toto musí být práce magie. Nic by totiž nedokázalo vytvořit takové množství příběhů. Ty vypráví své již dávno zapomenuté historie o životě a své smrti, o koloběhu který nedokáže nic kromě elfa narušit. Všechny obrazce nejsou jen na obličeji, dají se nalézt téměř po celém Wranovo těle. Táhnou se po krku dolů až na zjizvený hrudník uprostřed kterého se tkví ohromná spálenina, ta má tvar lidské ruky. Jako by mu někdo přitlačil doběla rozžhavenou dlaň přímo na to nejslabší místo které každý člověk má. „Prsty“ na této spálenině směřují téměř až k pravému prsnímu svalu. Kolem hrudníku se dají ještě najít několik modřin po zlomených žebrech, ale tato zranění už jsou dávno pryč. Černé obrazce se ani kousíčkem nedotýkají té černé spáleniny, jako by se jí téměř „bály“ i když se to zdá nemožné. Zato pokračují i na záda, kde přímo do očí bije další velice ošklivé zranění. U levé lopatky se táhne lehce k páteři šeredná jizva, jako by mu někdo vrazil nějakou bodnou zbraň zezadu přímo do srdce. Takové zranění muselo být rozhodně smrtelné, to nemohl nikdo přežít. Krom těchto na první pohled patrných zranění se dají nalézt i další, které si však musel určitě způsobit sám. Na několika místech má vypálené nějaké znaky, jejichž význam bude opět znám pouze jejich majiteli.
Styl oblékaní
Se též poměrně dost radikálně změnil a dalo by se říci zkultivoval. Wran se už neodívá jen do zvířecích kůží, ale nyní nosí i lehce běžnější části oděvu. Oblékání, také závisí na letním období v danou chvíli. V zimním období nosí dlouhý černý kabát, který ho zahaluje téměř celého od okolního světa. Místo nějakých knoflíků jsou na kabátu přišité vlčí tesáky, který mu dodávají trochu té nespoutané divokosti. Dále je v rukávech roztřepený, ale nikoli nějakým opotřebením i když je kabát notně starý, je to dělané jako nějaké jednoduché zdobení. Pokud jsou vichry hodně mrazivé, tak je kabát vybaven jednoduchou kápí, který by ho měla spolehlivě ochránit. Krk si často ještě chrání starým šátkem šedivé téměř popelavé barvy a kdyby měl nastat problém, tak si tímto šátkem zahalí i obličej, takže by potom neměl být poznat. Jediné co by bylo vidět by byli jeho podivné oči a huňaté obočí. V létě vymění starý kabát za prostou tuniku černé barvy, mají trochu širší rukávy, ale na zápěstí jsou přichyceny prostými měděnými náramky. Kalhoty zůstávají stejné jako v zimě, jsou evidentně vyrobené z jemné jelenice nyní už tmavě hnědé barvy. Kalhoty jsou opět ozdobeny prostým zdobením v podobě třepení. Jsou sepnuty pruhem kůže, který je zevnitř rozříznutý do tří částí, které se společně proplétají. Kůže už je samozřejmě notně zestárlá a se stářím přijde její tmavší barva. Na tomto opasku jsou připevněny váčky, které mají prostou hnědou barvu. Jsou vyrobeny jenom z nějaké podřadné látky, nic přepychového. Krom nich je zde k vidění i nůž zastrčený v dlouhé pochvě. Přes hruť se mu pne kožený řemen, který drží měch s vodou u jeho levého boku. Za pravým ramenem je vidět toulec na šípy, ze kterého trčí několik pečlivě vyrobených černě opeřených šípů. Pera byla použita buď z havrana nebo nějaké vrány, těžko říci co to přesně bylo. Na zádech nosí takové provizorní zavazadlo a tím je už stará deka, do které zabalí svůj majetek. Stačí jenom svázat strany této deky několika koženými řemeny a ty si potom přehodit přes rameno. Takoví trik používají už po dlouhá léta zkušení poutníci. Nejbizardnější kousek svého oblečení nosí Wran ať je jakékoli počasí, snad jen za velice nesnesitelného horka se ho rozhodne sundat z ramen dolů. Jedná se o černý plášť z nějaké poměrně kvalitní látky Mělo by to být více vrstev ne jenom jedna a museli být velice pečlivě přišity k sobě. Přesto je znát, že už bylo potřeba je několikrát zašít, to však není to nejpodivnější. Největší zvláštností je veliké množství černých per, která jsou přišita z vnější strany pláště. Z vnějšku není vidět absolutně žádná látka, vypadá to jako by se Wran zahalil do černých křídel mrchožrouta, kterého lidi tolik nenávidí. A právě z toho důvodu ho najdete málokdy v lidských městech nebo podobných místech, nebyl by tam vítán. Jeho další společnicí je stará detailně vyřezávaná hůl, která je pokryta opět podivnými ornamenty. U vršku je na ní zavěšeno několik tenkých kožených provázků, jsou opět ozdobeny drobnými korálky. Společně přidržují drobný „měšec“ z černé látky, který tam už velice dlouhou dobu visí.
Vzhled mysli
Wranova mysl je velice tajemnou věcí, kterou navštívilo velice málo lidí a ještě méně jich přežilo aby o tom potom mohlo vyprávět. Pokud se však přece jenom stane, že do ní někdo nahlédne tak první co uslyší bude letící písek. Takhle se nechá písek unášet větrem jenom na vyprahlých a nehostinných místech jako jsou pouště. Krom tohoto zvuku vítr přinese i truchlivou ale zároveň až magicky nádhernou píseň na flétnu, ta se postupně stupňuje až do téměř nesnesitelných tónů ze kterých třeští lidem hlava a nechává v nich jenom zmatek. V okolí by nebylo naprosto nic vidět, všude by byla jenom neproniknutelná tma. Dokonce i nebe by bylo dokonale černé, nic by na nich nesvítilo. Celé by to působilo naprosto chaoticky, ale zároveň naprosto přirozeně, jako by Wran byl přesvědčen o tom, že toto je nebe a jinak nevypadá. Pod nohama by byl cítit jemný písek, který by však velice nepříjemně chladil. Možná, že kdyby bylo světlo, tak by byli vidět i obláčky páry, které by někdo vyfouknul. Světlo však není, nic kromě tmy a té strašlivé písni, která člověka tak zároveň fascinuje a nutí ho jít hlouběji do té pouště osamělosti. Nutí ho odejít a zjistit co přesně tam je, jako by mu slibovala tajemství vědění, možná i moci. A tak většina lidí ten hlas uposlechne a už nikdy nedokáží najít cestu z toho bludiště písečných dun ven.
Charakter
Maska
Wran je pro okolí vždy poměrně nevýrazný, ale když promluví, tak v sobě slova nesou určitou sílu jeho charismatu, které je poměrně dost patrné. Zahalen v plášti z peříček mrchožrouta a zvěstovatele smrti je podivně oddělen od celého okolí, možná dokonce od reality samotné. Jeho fialové oči jsou neustále upřiné někam mimo a i když je ve společnosti, tak je stále jako by z poloviny někde jinde. To lidi poměrně dost mate a společně s jeho lehce odstrašujícím zjevem to působí spíš jako osoba, které je lepší se obloukem vyhnout. Občas se sám něčemu zasměje a to zdánlivě bez přičiny. Rty se mu neustále kroutí v cynickém úsměšku značící opovržení. Přesto všechno působí hodně přemýšlivě, jako někdo kdo se neustále snaží něco marně najít. Ve společnosti ho prakticky nenajdete a pokud se tam přece jenom objeví, tak bude zapadlí v tom nejtemnějším koutě a se svým šklebem si bude prohlížet nově příchozí. Pokud se s ním dá někdo do řeči, tak bude ze začátku spíše překvapený, protože to mezi jeho zvyky rozhodně nepatří. Krom toho je z něj cítit jakási skrytá hrozba, možná až potlačovaná agrese a tak může zdánlivě připomínat časovanou bombu, která každou chvíli hrozí, že vybuchne. To dohromady z něj tvoří pro okolí potencionálně nebezpečnou osobu, která jenom narušuje zaběhnuté pořádky a zvyky. Dělá z něj nekomunikativní osobu, které nezáleží na ničem a nikom, která prostě žije sama pro sebe.
Pod maskou
Uvnitř je Wran naprosto nikým jiným. Agresi si vytvořil jen pro vlastní sebeobranu a to protože měl v minulosti dost špatné zkušenosti. Uvnitř je velice hloubavou a dalo by se říci téměř introvertní osobou, věci z okolí ho tolik nezajímají a je nad ně povýšen. Přesto ho dokáží některé věci poměrně snadno vykolejit a pokud se tak stane, chová se opět agresivně. Možná je i lehce citlivou osobou, ale tu nechává uzavřené hluboko v sobě. Z okolí přijímá víc než by sám chtěl, proto se může snadno stát, že se nadchne pro nějakou myšlenku. Ale pouze pro myšlenku, která mu nebude oponovat a která bude v jádru dobrá. Dokáže se ozvat a dělá to i často, když dojde k názoru, že on má pravdu. Potom je ochotný se pro pravdu přít celé hodiny a být nezkutečně tvrdohlavý – někdy to hraničí až s nerozumem. Sám Wran sebe nevidí jako někoho dobrého, ale spíše se vidí v jistých odstínech šedi, někdy je tmavší jindy je světlejší. Přátel nikdy neměl dost, přesto po nich poměrně dost jako každá živá bytost touží. K nim by byl otevřený a tolerantní, možná dokonce i štědrý a projevila by se i jeho empatická část, která je však hluboko pohřbená. Stále bojuje se zbytky samotného stína a to zlo, které mu Ghasid po sobě zanechal ho pomalu, ale spolehlivě zevnitř stravuje. Právě proto má často potíže odlišit sebe od pozůstatků tohoto zla. Holt, více než století se stínem v jednom těle si vybere svojí daň a ta je u Wrana opravdu velice drahá. Vždy když se vzbudí, tak je to ve svém vlastním potu s rozšířenýma zorničkama strachem a vzrušením, proto také často nespí a to je vidět i na jeho očích, má pod nimi černé váčky a to z nedostatku tvrdého spánku. Jeho daň se projevuje jako občasné záchvaty schyzofrenie, kdy si ještě myslí, že je jeho přítel a věčný sok s ním. Ve vypjatch situacích reaguje někdy až nezkutečně paranoidně, což je vzhledem k jeho zážitkům jasný následek. Sám to však nevidí jako nějakou vadu, myslí si, že je schopen své problémy vyřešit sám a bez pomoci a to vždycky.
Nitro
Wran je nezkutečně pokřivená osoba, jeho hlavní vlatnosti jsou rozštěpeny a základy na kterých nejméně století stavěl veškeré své sebepoznání jsou v troskách. Tím je neustále v hluboké depresy a ani sám pořádně netuší čím a hlavně kým on vlastně je. V hlouby duše tuší, že to co si on prožil a stále ještě prožívá je pod úrovní zvladatelnosti pro kohokoli a že se s tím pere naprosto zbytečně. Tuší, že bude potřebovat něčí pomoc, jinak z toho všeho nakonec zešílí a jeho charakter se ještě více rozloží. Ve svém nitru už dávno ví, že nemá právě pevné základy na kterých by mohl opět stavět, ale že vlastnosti, které pro něj dříve byli naprosto typické jsou mu nyní naprosto cizí. Už nevidí charakter jako pevnou věc, která je oporou daného člověka, ale vidí jí spíš jako něco co se dokáže neustále měnit. Každý jedinec je soubor vlastností, ale ty si sám zvolí a přidá jim důležitost. A to ho nejvíce mate, protože sám netuší kým a čím chce být a nevidí z této nutné volby nějaké východisku. Tak před sebou volbu vždy o kousek posune a odloží jí tak na delší dobu. To ho však stojí další sílu a tím pomalu upadá hlouběji a hlouběji do chaosu svého vlastního charakteru. Pokud by měl někdo nyní zjistit jeho pravé jméno, tak by to bylo něco krátkého jako "Ten, který si ještě nezvolil." a s tím málokdo počítá. Svět vnímá už jenom z části, protože duchové, kteří si říkali Ghasid v něm zanechali touhu po jiném světě, proto má neustálí pocit, že sem nepatří a že musí uniknout.
Názory
Z příběhu níže vyjde najevo, několik jeho názorů na okolní svět, což je poměrně dost důležitou součástí charakteru každé postavy. Wran věří v rovnost každé živé bytosti na světě. Věří, že každá bytost má právo žít a život je pro něj dost cenným pokladem. Přesto neváhá pro své přežití vzít cizí život, protože si vykládá přírodní zákony tak, že přežijí ti silnější a přizpůsobivější, tak se vlastně neustále zdokonaluje celý okolní svět. Co se týče národů, tak rozhodně nemá v lásce lidi jako společenství. Vnímá je totiž jako něco velice podobného viru, který napadne okolní organismus, jímž je vlastně příroda obecně a potom ho prostě zničí. Jenom dvě životní formy si pouze berou a světu nic naopak nedávají a to jsou již právě zmíněné viry a potom ještě lidi. Obrana proti takovému viru je poměrně snadné, musí se prostě zničit dokud nezničí vše kolem a s tím i sebe. Svým národem dosti opovrhuje, protože nechápe nečinnost s jakou se elfové jenom schovávají a nijak proti takové nákaze nezakročí, stejně jako nezakročí proti králi. Nechápe jejich namyšlenost, kterou by možná nazval až nadutostí, protože jak může být někdo tak sebevědomí, když kromě těch světlých částí v sobě mají všichni i ty temné? Přesto mu vyhovuje elfská společnost více než lidská a to již ze zmíněných důvodů. Nutně však cítí, že elfové potřebují změnu a že bez ní to bude jenom armáda kamenných soch bez pohybu a jak dobře ví, tak ti nepřizpůsobiví rychle padnou. K trpaslíkům moc výhrad nemá i když nechápe jejich víru, stejně jako nechápe jejich velikou lásku k neživým věcem. Na druhou stranu obdivuje zručnost jejich řemeslníků, taková preciznost hraničící až s uměním v něm dokáží zanechat nějakou stopu. Ze všech národů, které zatím potkal ho však nejvíce fascinovali druidové, potkal zatím jenom jednu druidku, ale vidí je jako to čím lidé měli být ještě než se „zvrhnuli“ v to čím jsou dnes. Pokud nastane problém, tak se Wran nezatěžuje něčím takovým jako je čest, protože ti čestní padnou jako první a ti nečestní píší historii. A historie to je potom to jediné co po své smrti člověk zanechá. Sám si myslí, že z příběhů které již uplynuli se musíme poučit a střežit je. Z toho důvodu zná historii poměrně podrobně a je schopen nad ní hloubat celé hodinu, zatím však neměl možnost předávat své vědomosti dál. Wran věří v svobodu a nesnáší veškeré utiskování, veškeré královny, krále, vládce atd., kteří utiskují svobodu všech okolo. S tím souvisí určitá nenávist ke Galbatorixovi jako tyranovi Alagaesie, ale o stupeň níž vnímá stejně veškeré krále. Nevěří v žádné božstvo, stejně jako většina elfů, ale za to věří ve smrti, která se pro něj stala velice skutečnou. Už si jí jednou prošel a zjistil co je na druhé straně a to ho nejvíce šokovalo. Na druhé straně totiž není nic, je tam jenom absolutní černota, ve které je pouze samotný člověk se svými myšlenkami. Každý cítí jak se pomalinku rozpadá ta bytost jíž říkáme „lidský duch“.
Historie
Dětství
Když jsem byl malý, tak jem vyrůstal v sídlu Inglórionů, společně s matkou a otcem. Nikdo další z našeho rodu už nebyl naživu, všichni položili své životy našemu poslání. Matka se dala na dráhu magie, dopracovala to až na mistryni svého oboru, učila tedy mladé adepty na ellesmérské univrzitě magie. Otec byl poslední elf z našeho rodu, který dál nesl naše poslání - vymítit černou magii z povrchu světa. Od malička se mi tedy snažil vštěpovat veškeré dovednosti, které bych měl dle jeho názoru znát. Já jsem si však nikdy nerozuměl s mečem a elixíry tak dobře, jako s kouzly. Matka u mne našla veliký magický potenciál, který se snažila co nejvíce rozvíjet a to se jí dařilo, během let jsem se naučil věci, které by jiným elfům trvali několik desetiletí. Pro otce jsem ale byl zklamáním. Myslel si, že nikdy nebudu moci kráčet v jeho šlépějích. Já jsem se však s tímto závěrem nikdy nesmířil. Čím méně jsem si rozuměl se svým otcem, tím více pochopení jsem našel u matky. Byla z mého talentu u vytržení a ačkoli jsem nebyl na žádné univerzitě, tak jsem se stal brzy známí jako mladý a nadějný talent. Říkali mi "Pištěc", díky krásným a barevným kouzlům, které jsem měl tehdy v oblibě. Magie mi vždy připadala velice podobná melodii, tak bylo jen přirozené, že jsem se tyto dvě nádherná úmění snažil zkloubit dohromady. Tehdy to vypadalo na nadějnou budoucnost. Nemohl jsem se více mílit.
Smrt otce
Bylo nás málo. Většina členů našeho rodu zemřela už mnohá desetiletí nazpět. Můj otec to vnímal a o to intenzivněji ho hnala jeho vlastní přísaha, přísaha kterou skládal každý vycvičený člen našeho rodu. Bral čím dál tím více prací a štěstí mu dlouhou dobu přálo, ale nemohlo to vydržet věčně. Jednoho dne vzal práci na odstranění jednoho nemrtvého, vypadalo to jako běžná práce. Nicméně se to zvrhlo v potyčku s černokněžníkem s mnoha služebníky. Můj otec svůj úkol dokončil, ale zahynul při jeho plnění. Když k nám přivezli jeho rozsápané tělo, vše se změnilo. Položil život jako hrdina, ale zanechal za sebou mladého nevycičeného syna a svou manželku která ho milovala. Ta se nedokázala přes jeho smrt přenést, a tak se do sídla Ingloriónů, krom zármutku nad mrtvým vkradla i paní deprese. Začala zanedávat výcvik jak můj, tak i svých studentů. Přestala chodit na vešekré společenské akce. Netrvalo to dlouho a z univerzity jí vyhodili pro zanedbávání svých povinností. Matka propadla flašce. Utápěla se v ní, prakticky neustále a nebyla jediná šance s tím cokoli udělat. Rok od roku to bylo horší. Finance se tenčily. Nebyl nikdo kdo by pokračoval v našem odkazu. V tu chvíli pičtec přestal pět. Elfové po mě chtěli mé kouzelné melodie, ale jak bych mohl? Jak bych mohlo zahrát něco nádherného s tím vším co se kolem děje?
Cesta černokněžníka
Roky utíkaly jako dny a situace se pořád nelepšila. Naše sídlo se stalo místem, kterému je lepší se vyhnout. Sálala z něj depresivní atmosféra, bylo to bezútěšné místo, které nám každý den připomínalo naše selhání. Nedokázali jsme splnit to co jsme si jako rod předsevzali. Nezbyl již nikdo, kdo by to poslání mohl dotáhnout dokonce. Takové myšlenky se mi míhaly hlavou po dlouhou dobu. Jednoho dne však bolest přešla vztek. Vztek na matku, která opustila kvůli flašce své dítě. Vztek na otce, který si dovolil předčasně zemřít. Vztek na to, že mne nikdy neuznával a nikdy mne nevnímal jako Inglorióna. Tehdy jsem se rozhodnul. Splním to k čemu se náš rod zavázal a dotáhnu naši sudbu dokonce, i kdyby to mělo znamenat smrt. Všem ještě ukáži jaký jsou hlupáci a co všechno ve mne je. Tehdy jsem poprvé sešel do sklepení. Tam jsme skladovali všechny zabavené věci týkající se černé magie. Všechny ty temné knihy a pomůcky, které černokněžníci používali. Tehdy jsem tam sešel, chtíce jen vidět proti čemu stojím, když tu mi náhle hlavou probleskla myšlenka. Jak chceš bojovat proti něčemu co neznáš? V tu chvíly jsem se začal smát. Smát nad hloupostí svého rodu, nad hloupostí svého otce. Jak chtěli porazit něco co absolutně nechápali? Tehdy jsem poprvé otevřel knihu černé magie vázanou v lidské kůži a dal jsem se do čtení, dal jsem se do studia.
Smrt matky
Čas se kolem mně míhal a já nevnímal jak plyne. Nevšímal jsem si v jakém stavu naše sídlo je, v jaké finanční tísni jsme. Nevšímal jsem si své vlastní matky, která pokračovala v tom co dělala už několik let, a to v pití. Všechny ostatní rody od nás daly ruce pryč, ale já si toho stále nevšímal. Trávil jsem veškerý svůj čas v našem podzemí. Trávil jsem veškerý svůj čas s knihami černé magie. Čím byla situace horší, tím více jsem trávil čas dole a dělal jsem ohromné pokroky. Matka měla pravdu, měl jsem ohromný potenciál k magii. Nebude jí však mít nikdy více. Matka se zabila. Hluboko v lese skočila ze srázu. Poslední spojení se starým životem je pryč. Je na mne, abych vyřešil finanční problémy a dotáhnul poslání rodu do konce. Mám tu mnoho uměleckých obrazů, které mohu prodat. A zbavit se mohu i více věcí. Konec konců, oteď tu žiji sám. Nepotřebuji toho už tolik. Sídlo však prodat nehodlám. Ta stavba mi připomínala co mám před sebou a čemu mí předkové obětovali své životy. Svým způsobem jsem své předky obdivuji. Ale je to obdiv namíchaný s notnou dávkou opovržení. Nikdy jsem nepochopil proč nezkusili upravit své postupy. Proč na nich tolik lpěli? Kvůli té tvrdohlavosti a hlouposti náš rod vymřel. Odteď jsem sám. Až tedy na našeho komorníka, kterého si mohu dovolit platit. Všechny ostatní jsem musel propustit. Možná však dobře. Bylo těžké se všem neustále vyhýbat a skrývat ten fakt, že většinu času trávím studiem zakázaných knih. Takto to mám alespoň snazší. Brzy, už brzy na něco již přijdu.
Temný bratr
Ano, konečně. Po několika desetiletích studia černé magie a po mnoha exerimentech jsem konečně u toho co jsem hledal. Konečně vím, jak povolat i mocnějšího běsa, který mi bude schopen dát informace které potřebuji. Konečně se opět posunu o krom blíže svému cíly. Musím si schystat všechny věci na rituál. Ten je opravdu složitý a náročný na ingredience. Naštěstí jsem dostatečně zássobený. Můj rod zabavoval všechny věci související s černou magií po mnohá staletí. Obětinu se mi povedlo dostat dolů aniž by si toho komorník všiml. Černý kohoutek, jaký to kýč. Ale bude muset stačit. Zaříznu ho a na kamenou padlahu sklepení dopadnou první kapky krve. Pracuji rychle, dokud je barva ještě teplá. Když je vše hotovo, tak usednu do kruhu, který lemují magické runy. Vše je nakresleno krví. Pod jazyk si vložím zkroucenou ruličku bylin. Vidění se mi rozostří. Ruce se mi začnou třást. Chvíli se v extázi svíjím na zemi. Po čase nejhorší nával skončí a dech se mi konečně sklidní. Dám se do práce. Odříkám skřípavá slova, kterou dou jen stěží přes má elfská ústa. Potí si naříznu zápěstí a nechám svou krev kapat do připravení misky. Necítím bolest, necítím strach. Cítím jen divoké vzrušení. Namočí jeden prst do misky a na čelo si nakreslím několik symbolů. Poté zavřu oči a sklepením opět zaskřípá můj hlas. Zježí se mi chloupky na krku. Už tu nejsem sám. Něco je tu se mnou. Pátrám svý vnitřním pohledem po sklepení a pak to spatřím. Podivné "černé světlo", praví opak světla duše živé bytosti. V hlavě se mi ozve skřípavý hlas, který se snažím nevnímat a ucítím silný tlak na mou mysl. Snažím se s tím bojovat. Za každý úder, který dostanu se snažím další vrátit. Je to nekonečný boj. Cítím vyčerpání. Ale vidím, že i můj sok nese známky únavy. Seberu veškerou sou mentální energii a naposledy zatlačím. Ucítím tlak svého soka. Střetneme se v divokém posledním náporu. A poté oba absolutním vyčerpáním povolíme. Svět se kolem mne začne podivně rozmazávat a černat. Poté uslyším v hlavě divoký skřípavý hlas šelmy. "Jsem Ghasid". Po té větě slyším jen temný smích a já ztratím vědomí.
Probuzení
Probudím se. Stále ležím dole ve sklepení, ale na jiném místě než původně. Zmateně se rozhlédnu kolem. Všechny věci kolem jsou rozházené, některé knihy jsou roztrahané na kusy, jiné jsou otevřené jako by je zrovna někdo četl. Motám se a hlava mi třeští palčivou bolestí. Zapálím několik dalších svící, abych lépe viděl. Všude je mnoho krve. Mé krve, uvědomím si a prohlédnu si své zápěstí. Není na něm ani škrábanec, ani jizva. Jsem zmatený, nechápu co se stalo. Opět se rozhlédnu a tu si všimnu stěn. Je na nich jedna runa za druhou. Drtivou z nich neznám, nemám absolutně žádnou představu co jsou zač. Všechny jsou prdkými tahy načmárané krví, místami vidím škrábance od nehtů na kameni. Prsty mne však nebolí. Co se děje? Vždyť jsem prohrál, neměl bych být už naživu. Měl bych být dávno po smrti. A potom si toho všimnu. Něco je ve mně. Něco je uvnitř mé hlavy. Schované v nejzasším zákoutím mé mysli a spí to. Nikdy jsem o ničem podobném neslyšel. Horečnatě začnu listovat grimoáry hledajíc nějaké odpovědi. Brzy si však uvědomím, že to pravděpodobně dělal předemnou už ten druhý, ať už je to kdokoli. Nejsem si ničím jistý, nevím jak dlouho se budu moci ovládat. Nevím co je ten druhý vůbec zač a co chce. Když se mi vak vybaví jeho hlas, je mi jasné, že to nic hezkého nebude. Musím využít čas, kdy mám kontrolu na tělem já. Musím něco rychle vymyslet. Musím pracovat rychle.
Přísaha
Sedím opět v krvavém kruhu. Divoké záškuby těla mám už za sebou. Ruce se mi však opět třeesou vzrušením a nedočkavostí. Přesto všechno hluboko v srdci mám nejistotu. Nejsem si jist, jestli na to budu dostatečně silný. Jestli to všechno zvládnu. Možná právě proto jsem se rozhodl složit přísahu, která mne požene až za mé možnosti. Musím naplnit naše poslání, i kdyby to měla být má smrt. Ušklíbnu se a dám se do díla. Předemnou hoří prudký oheň a v něm se žhaví několik pohrabáčů, vlastně spíše cejchů. Rozhodl jsem se, že budu muset skombinovat magii starověkého jazyka s černou magií, protože jsem potřeboval, aby přísaha platila alespoň z části i na toho druhého. Přísahu tedy budu potřebovat "vepsat" na své tělo a to co nejvíce precizně. Za tak krátký čas mám jedinou možnost a to vypálit si veliké množství cejchů na svou kůži. Problém je, že jsem byl limitován runami. Byl jsem tedy limitován lovy v přísaze. Snad to bude stačit. Pod jazyk si strčím ještě jeden svazeček bylin, tohle bude bolet. "Přísahám, že se stanu tím nějvětším zlem, které pozná tento svět. Pohltím všechno ostatní zlo a poté i s ním zaniknu." Starověkým jazykem odříkávám celou přísahu. Trvá to však dlouho. Protože zároveň s tím vytahuji jeden cejch za druhým. Nejdříve si na hruď máznu ingoust a poté přiložím cejch. Bolest necítím, byliny účinkují dobře. Celé to trvá dlouho, dosti dlouho. Když skončím, tak se mé tělo prudce třese a je pokryté potem. Pohlédnu na sebe. Vidím jednu runu vedle druhé, všude. Paže jsou jimi pokryté, nohy též. Hrudník i záda, ramena jakbysmet. Zírám na své tělo, označené, zmrzačené a s tím opět svět zčerná a já se propadnu do milostné náruče bezvědomí.
První krev
Probudil jsem se v posteli. Nevím jak jsem se sem dostal, nevím zda-li mně komorník neviděl. Předpokládám však, že mne neviděl, protože je tu takový klid. Nedělal jsem si iluze jak by to se mnou vypadalo, kdyby zjistil co se tu děje. V hlavě mi začal šeptat hlas toho druhého. Cítím to co cítí on. Cítím jeho divokost, touhu po krvi, která vo volá. Má chuť vyjít na lov a něco skolit. Má chuť vzít si nějaký život, přitahuje ho totiž, přitahuje ho jako plamen můru. Snažím se ho nevnímat a všímat si svých povinností, které mám. Snažím se jednat normálně, tak jako vždycky. Komorníka pošlu domů. Nechci riskovat, že ho ten druhý zabije. Jasně cítím jeho vztek nad mým rozhodnutím. Občas se mi povede zaslechnout i něco velice zajímavého, něco co mne zajímá. Proto se snažím po zbytek dne vnímat vše co ten druhý říká. Protože krom krutých řečí slychám i věci, které mi pomáhají pochopit. Cítím se vyčerpaně, hlava mi třeští jako kdyby i někdo do ní bušil kladivem. Poté začnu cítil tlak toho druhého.. Bojuji s ním, snažím se ho porazit. On to však zkouší znovu a znovu, až se mu to nakonec povede a já jsem zatlačen do koutkuu sé mysli. Mé tělo se hýbe, ale nejsem to já kdo ho ovládá. Vidím jak sebere jeednu z dýk mého otce a vyráží do noci. Nechci to vnímat, jasně cítím k čemu se chystá, nemám však jinou možnost než to sledovat. Hýbe se obratně, jako šelma. Přechází ze stínu do stínu. Vyhlíží a vyčkává. Nakonec se dočká. Po ulici jde mladá elfka, může být tak mého věku. Už jsem jí dříve několikrát viděl. Kráčí veselým krokem, je jasné že nás nevidí. Snažím se křičet, ale mé rty se zkroutí jen v pobaveném úšklebku toho druhého. Ví, že vše sleduji. O to větší je to pro něj potěšení. Přiblíží se k ní zezadu a krátkým úsporným pohybem jí uděří do hlavy. Eflka upadne v bezvědomí. Poté jí vezme sebou do sklepení mého sídla. Vybičuji se ještě k dalšímu vzdoru. Je však úplně zbytečný. Kontrolu má nyní on a já s tím nejsem schopen nic udělat. Mohu jen sledovat. Vím, že následující okamžiky mi navždy zůstanou vryté v paměti. Ten druhý přijde k té elfce a probudí jí rozverným štípancem do pohledné tvářičky. Jakmile se elfka nadechne ke křiku, tak ucítím jeho mentální útok, který jí přiková na místě a nechá jí absolutně bezbranou. Ten druhý něco říká, já však nevnímám jeho slova. Vidím jen její tvář. Její oči, které jako jediné dokazují hrůzu, kterou prožívá. Z toho druhého cítím vzrušení a touhu po krvi. Nějaký kousek ve mne cítí to samé. Snažím se ten malý hlásek ve mne umlčet. Strhne z ní veškeré oblečení a začne prsty laskat její pokožku. Nikdy jsem neviděl nahou elfku. Nedokáži jí však pořádně ocenit, protože vycítím co s ní ten druhý chce udělat. Chi řvát, křičet, chci jí zachránit. Nedokáži však udělat nic. Zabil jsem ji. Já jí zabil. Ten druhý položí ruku na její hrudník a natáhne jí kůži. Pak přiloží ruku s jak břitva ostrou dýkou a řízne. V duchu běsním, neschopen z toho spustit zrak. Oči elfky vyvalené děsem zalijí slzy ohromné bolesti a ten druhý se pustí do stahování.
Vraždy
Když jsem získal opět otěže kontroly, tak jsem se to pokusil ukončit. Nechtěl jsem, aby zemřel někdo další a to jenom kvůli mě. Nemohl jsem však. Přísaha mi nedovolila ukončit můj život. Nutila mne pokračovat v téhle zatracené frašce. Když jsem zjistil, že to nemohu ukončit ani tímto způsobem, tak na mne padla deprese. Bylo jen otázkou času, než se to znovu zopakuje a další život bude pryč. Není tu nic, co bych s tím mohl udělat. Vůbec nic. Skusil bych se i přiznat, ale ten druhý mi to nedovolí. Ten druhý mě neustále hlídá. Neustále mne pozoruje a pořád mi šeptá. Mnoha věcem nerozumím a mnohé věci říká jen proto, aby mi způsobil další bolest. Brzy se ke mne donese, že se našlo první tělo mladé elfky. Nemohli jí ani poznat. Jak by také mohli, když její kůže je natažená u mne ve sklepení. Není nic co bych mohl dělat. Mohu jen doufat, že brzy na mne přijdou a že mne konečně někdo zastaví. Padne večer a já opět ustoupím na místo pozorovatele. Dnes večer vyrazí ten druhý zase na lov. Už ani nepočítám kolikátá je to oběť. Postup je vždycky stejný. Ten druhý jí omráčí a odvleče do podzemí. Tam jí znehybní a ochromí. Nechá jí však všechno vnímat a cítil. Poté jí začne zaživa stahovat z kůže. Je v tom zručný. Až moc. Oběť většinou zemřela pod jeho rukama, až když měl celou její kůži v rukou. Také vždycky vyhledával jen elfky. Nikdy nenapadl žádného muže. Ve vzduchu cítím krev a pod rukami cítím hebkou pokožku mladé dívenky. Mohla mít tak poloviční věk co já. Už nedospěje, už nezestárne. I za její smrt mohu já. Vše cítím. Cítím vzrušení toho druhého a něco z toho se přenáší i na mne. Nenávidím se za to, nenávidím se za svou bezmoc. Dnes musím odejít. Když tu zůstanu, zemře ještě mnoho dalších a něco takového nemohu dopustit. Zítra odejdu.
Baldagor Alfa
Jakmile opět získám kontrolu, tak si sbalím nejnutnější věci a ještě před rozedněním urychleně odjedu. Ještě štěstí, že jsem neprodal koně. Jinak bych neměl šanci dostat se dostatečně daleko. Nikdy jsem nebyl pořádně mimo Ellesméru. Ale musím odejít. Musím odejít co nejdál kde mne nikdo nenajde a to ne kvůli trestu. Ale když bude někdo poblíž, tak zemře a já nechci mít další krev na rukou. Vyrazím k hranicím lesa. Bude složité se vyhnout hlídkám, ale pokud se mi to podaří, tak bych se mohl dostat někam do pustiny. Musí se mi to podařit. Nikdo už nesmí kvůli mně přijít o život. Během prvního dne se mi podaří ujet velice slušný kus cesty. Počítám však, že předemnou je ještě cesta minimálně na několik dní. Tlak v mé hlavě je postupně čím dál tím horší. Stále jsem však silnější než je ten druhý. Měl bych to zvládnout, prostě musím. Druhý den je za mnou. Hranice jsou již nedaleko. Nemohu si již dovolit jet na koni. Za prvé bych mohl narazit na hlídku, za druhé nechci tomu druhému nechat jakoukoli možnost, aby se dostal zpět do města. Takto je to lepší. Jdu tedy po svých. Bolest hlavy se stává pomalu nesnesitelná, přesto se snažím držet na nohou. Spíše vrávorám, než jdu. Potřebuji se nakrátko zastavit a odpočinout. Ale nemohu si dovolit spát. Nesmím polevit. Sotva se posadím, tak slyším zvuk, při kterém mii zatrne krev v žilách. Slyším štěkot elfích psů. Jdou mi po stopě. A je mi jasné, že nejdou sami. Nemám šanci před nimi uprchnout. Zkusím se tedy alespoň schovat. Je to však marné, psy jsou dobře cvičení a jdou přímo k mé skrýši. Za nimi v závěsu jede půl tuctu elfů. Všichni kvalitně vyzbrojeni, na sobě jen lehké zbroje. Brzy si mne všimnou a jejich rysy ztvrdnou. Sáhnou po zbraních. Pak ale ucítím silný tlak na mou mysl a jsem opět v roli pozorovatele. Ten druhý nečeká a z pokleku se ihned vymrští do přikrčeného postoje. Prvního elfa schodí ze sedla prostým energetickým zakletím. Nelidsky rychle ho zachytí ještě před dopadem a udeří s ním prudce k zemi. Veškeré jeho pokusy o obranu ukončí razantním kopancem do hlavy. Odebere své oběti meč, cítím jeho chladnou tíhu ve své ruce. Nejsem to však já, kdo třímá meč. Nejsem to já, kdo podřezává krky psům. Nejsem to já, kdo odzbrojí stráže. A nejsem to ani já, kdo bezmocné oběti stahuje z kůže. Když přijdu k sobě, jsem celý od krve. Kolem leží tucet pobitých psů. Vedle nich se válí zdechliny koní. Těla vojáků jsou pod stromem, připomínají panenky, které rozmrzelá a znuděná holčička pohodila a již na ně zapomenula. Je jich tam celkem pět. Všechna jsou stažená. Kůže jsou vyvěšené na větvích stromů a dolů kane rudá krev. Začnu se dávit. Když se opět narovnám, všimnu si, že na kmenu je nějaký nápis. Je udělaný zoufalými tahy, či spíše škrábanci. Musel jej tam udělat jedna z obětí toho druhé. "Baldagor Alfa". Temný elf. Začnu se smát zoufalstím.
Poušť
Hranice lesů jsou nedaleko. Netrvá mi dlouho se k ní dostat. Krajina se zde začne rychle měnit. Stromy ubývají a dělá se stále větší teplo. Kopečky vymizí a předemnou je pás stepy. Zde už stromy téměř nerostou, jen houževnaté keříky. Moc nepřemýšlím kam jít. Prostě jdu pryč od místa toho šíleného masakru a doufám, že se dostanu někam, kde mne již nikdo nenajde. Večer se zabalím do pláště a usnu tvrdým spánkem, který znají jen vyčerpaní poutníci. Probudím se brzy a vyrazím opět na cestu. Hlína se začne postupně měnit v písek a jak trávy, tak keříků ubývá. Krajina začíná být čím dál tím více vyprahlá. Dorazil jsem k Hadaraku. Dorazil jsem k ohromné poušti. Nikdo přesně už neví, jak je možné, že kousek od úrodného kraje Du Waldenvarden je hned takto nehostiné místo. Mohu jen spekulovat. Dle mého názoru se t v minulosti muselo udát něco hrozného. Nějaká magická katastrofa. Jinak mi to nedává vůbec žádný smysl. Příliš neváhám a vydám přímo do srdce toho rudého pekla. Tam si mohu být jist, že mne nikdo nenajde a pokud tam zahynu, tak jen dobře. Plášť z jemné látky rozthám na dlouhé pruhy a omotám si je kolem hlavy. Kdysi jsem v knihách viděl, že pouštní národy se takto chrání před spaluujícím sluncem. Cesta je úmorná a monotóní. Pouští se prohání vítr a pohrává si se zrnkami písku. Brzy jsem úplně vyprahlí a ačkoli se snažím šetřit vodou, tak její zásoby rychle dochází. Je mi to jedno. Hlavně že budu pryč. Pokračuji dál, i když nutně pomaleji. Dýchá se mi čím dál hůře, jak teploty stoupají. Brzy nejsem schopen už pokračovat. Musím si odpočinout. Pěknou dobu bloudím, než najdu kousek stínu pod jedním z keříků, kterých je zde opravdu pomálu. Tam vyčerpaně zalehnu a usnu hlubokým spánkem. Probudí mne chlad večerní pouště. Ta výheň se během několika hodin změní div ne v ledovou pustinu. Nocí se nesou konečně nějaké zvuky. Malá zvířata vylézají z úkrytů a hledají obživu. Já na to však nemám síly. Mohu se jen třást zimou a chvilkami vyčerpáním usnout. Když se opět probudím, tak slunce je již na obloze a začne se rychle oteplovat. Vrávoravě vstanu a šouravými kroky mířím dál do srdce této pustiny. Když spadnu, tak se donutím vstát a pokračovat. Jdu, už ani nevím jakým směrem. Pochybuji, že jdu stále rovně a je mi to vlastně už jedno. Takto pokračuji několik dní, pak se dostanu na hranici svých možností. Dopadnu tváří do písku, neschopen se opět zvednout. Cítím se vyprahlý, vysušený jak prastará mrtvola. Vím, ž tohle je konec. Popraskané rty se mi zkroutí v úlevném úsměvu. Krajina začne černat i přesto, že na nebi stále panuje slunce. Brzy ztracím vědomí a to co cítím jako poslední je úleva. Úleva, že už někomu neublížím, úleva, že je už všemu konec.
Oáza
Když přijdu k sobě, tak jsem opět uplně někde jindy než jsem usnul. V ústech cítím podivnou pachuť, nemám je však již tolik vyprahlé. Chci si j otřít, když tu si všimnu, že mám ruce až po lokty od zaschlé krve. Nechápavě na ně hledím a potom mi dojde co je ta pachuť v mých ústech. V životě jsem nejdel maso. V životě jsem neochutnal krev. Začne se mi zvedat žaludek a já se začnu dávalit. Když vyzvrátím syrové maso a trochu se vzpamatuji, tak se konečně rozhlédnu i kolem sebe. Všimnu si vzdechliny koně. Vnitřností ozobávají ohromní černí ptáci, supy. Kůň je osedlaný, chvíli mi však trvá než najdu jezdce. Je to první člověk, kterého jsem kdy viděl. Mrtvý. Hlava se válí několik kroků od jeho těla. Další osoba zemřela, další smrt za kterou mohu. Schoulím se na zemi a pažeemi obejmu své nohy. Úplně se schoulým a jen se pomalu pohupuji dobře a dozadu. Co jsem to udělal? Co jsem to udělal? Nemohu brečet, tělo již nemá dostatek tekutin na slzy. Tak jen prázdně hledím před sebe. Poté si uvědomím, že nesedím na písku, ale na hlíně. Vyprahlé, přesto je to hlína. Překvapivě se na ní zahledím a pozvednu svůj zrak výše. Kolem mne roste mnohem více keříků a dokonce jsou tu i stromy. Jako ve snu vstanu a vrávoravě se vydám k oáze, protože nic jiného to nemůže být. Brzy uslyším zvuk, který se rovná andělskému chóru, uslyším zurčení vody. Někde je tu pramen. Do těla se mi s nadějí vrátí síla a netrvá to dlouho a jsem u prameno. Chlemtavě piju plné doušky vody. Pak se mi udělá zle a všechnu jí vyzvrátím. Poučím se z toho a na podruhé piji pomalu a střídmě. Když se osvěžím, tak se zahledím na oblohu. Na nebi září ohromné množství hvězd. Je to nádherný pohled. A já si uvědomím, že jsem našel svou spásu. Místo, které je uprostřed ničeho. Místo, kde se i někdo jako já může ztratit. Tohle bude náš domov.
Život nikde
Život na poušti je tvrdý. Chyby se zde netolerují, to jsem se naučil hned během prvního roka. Vybudoval jsem si menší přístřšek, který jsem během několika let proměnil v bytelný srub. Nechal jsem se inspirovat zdejšími zvířaty a zapustil jsem ho téměř ze dvou třetin do země. Spodní vrstvy hlíny jsou totiž již podstatne chladnější. Málem mne to stálo život, ale nyní vím co mohu jíst a co ne. Během prvního půl roka jsem se několikrát otrávil, naštěstí se mi vždy povedlo se z toho vylízat. Jedných rostlin je tuu však dosti poskrovnu. Jsem tedy nucen se převážně stravovat masem. Trvalo mi velice dlouho než jsem si na to zvykl. Ze začátku mne nařivu udržoval hlavně ten druhý, který nemá žáné zábrany. Bez něj bych nic neulovil. Bez něj bych o svou oázu dávno přišel při nájezdu zdejších pouštních kmenů. Během let to zkusily několikrát. Vždycky však neúspěšně. Můj bratr je v těchto věcech dosti brutální a brzy je naučil, že je lepší se této oáze oblokem vyhnout. Začli nás nazývat nočním běsem. Nevadí nám to. Já sám jsem rád, že se tomuhle místu vyhýbají, alespoň nemusíme brát jejich životy. Během dlouhých let, co tu osaměle žijeme jsme se lépe poznali. Pořád jsme hodně rozdílní. Jsme jako dvě opačné strany mince. Přesto z nutnosti spolu musíme vycházet. Jsme na sobě závislý, žijeme v jednom těle. Alespoň však nejsme nikdy sami. Často spolu mluvíme. Už se nesnažíme si jen navzájem ublíži, protože čím více jeden zraní toho druhého, tím slabší další den budeme. A na pošti slabý umírají a to se nám již nechce. Navzájem jsme se naučili mnohé věci. On nechápe život a já nechápu smrt. Konečně se dostávám ke znalostem, které jsem kdysi tak hledal. Přesto nyní zde jsou mi k ničemu. Jaká ironie života. Večery si krátím vyřezáváním a postupně si opět oživuji znalosti flétny. Mé melodie jsou však úplně jiné než dříve, já jsem jiný. A může za to Ghasid.
Světla na obloze
Dny utíkají jako hodiny a roky jako dny. Písky času kolem mne plynou a já si jich ani nestíhám všímat. V okolní prázdnotě nácházím podivný mír a klid. Nic není za námi a nic není ani před námi. Snadno se tu dá na vše zapemenout a žít jen pro samotné žití. Dny i večery jsou stejné. Poušť se řídí svými zákonitostmi a pokud tam žijete tak dlouho jako my, pak v nich najdete určitou pravidelnost a řád. Tenhle řád je však jednoho večera narušen. Ticho potemnělé pouště prožírzne hlasitý a bojový řev. Poté oblohu osvětlí dva mohutné proudy plamenů. Vzduchem se prohání dva draci a snaží se mezi sebou zabít. Vzduch je praská magií jak jeden jezdec vrhá na toho druhého zakletí. Sledujeme to a rozte v nás vrzušení. Máme chuť se do toho zapojit a něco skolit. Jsou však ve vzduchu, tam se za nimi nedostaneme. Draci krouží bojujíc spolu. Po dlouhém boji jeden svrhne toho druhého. S mohutným zaduněním dopadne drak k zemi a ten ve vzduchu ho zalije ještě plameny. Poté se zavířením vzduchu odletí někam na západ. Chvíli ještě čekáme a pozorujeme. Nic se však nehýbe. Potom k nim pomalu vyrazíme. Drak je mrtev, ve vzduchu je cítit silný zápach spáleného masa. První drak, kterého kdy vidím tak z blízka. Šel by z něj respekt, nyní je to však jen neživá hromada masa a kostí. Pod ožehnutým křídlem najdeme jeho jezdce. Když ho k sobě otočíme, tak zachroptí. Ihned v ruce sevřeme nůž, ale není pro nás hrosbou. Cítím Ghasidovu natěšenost, již dlohou nic nemučil, již dlouho neměl před sebou takové vyhlídky na krásné rozptýlení. Část z toho vruušení se přenese i na mne, jsem však schopen nás ovládnout. Dám mu trochu napít a on na mne upře svůj pohled. Byl to pohled člověka, který již brzy přejde na druhou stranu. Promluvím k němu. Můj vlastní hlas mi zní cize, nemluvil jsem již pěknou řádku let. Chci vědět co se děje, proč proti sobě bojovali a z jakého důvodu. Oba to konec konců byli jezdci. Poté se dozvím o křivopříšežnících. Dovím se o Galbatorixovi a jeho černé magii. Řád jezdců je zničen, všichni jsou mrtví. Lidem panuje temný král. Tvář jezdce se kroutí bolestí nad ztrátou svého draka, bolestí z mnohých popálenin po celém jeho těle. Když domluví, tak mu vrazím mezi žebra svůj nůž a zkrátím jeho utrpení. Nebyla zde šance jak ho zachránit. Neznal jsem zakletí, které by ho mohlo vyléčit a i kdyby svá zranění přežil, tak by ho Ghasid zabil. Takto jsem mu dopřál alespoň milostivou smrt.
Na cestu
Probral jsem věci jezdce a našel jsem mezi nimi mapu. Magií jsem na tělech draka a jezdce navršil pahorek písku. Takto spočívají u sebe, stejně jako společně zemřeli. V hlavě pořád procházím vše co jsem se od něj dozvěděl. Nyní když jsem měl mapu, tak jsem mohl vyrazit z poště pryč. Stále jsem však váhal. Můj srub a zdejší oáza se pro mne staly místem, které mohu nazvat svým domovem. Nechtělo se mi odsud odejít, nechtělo se mi za sebou nechat ten krásný klid bez začátku a bez konce. Něco se však změnilo. Teď když jsme znali cestu ven, tak nás opět hnala pryč naše přísaha. Navíc mi bylo jasné, že mé vědomosti by mohli být klíčovým faktorem při boji proti černokněžníkovi. Neměli jsme tedy opět na výběr. Budeme se muset vydat na cestu. Přesto jsem nehodlal jít zpět do své "vlasti". Nevyslechuli by mne tam. Největší šance mám když vyrazím směrem k Beorským horám. Tam někdy, dle slov jezdce, by se měli ukrývat vardenové. Lidští bojovníci za svobodu. Možná, že tam mne vyslechnou. Možná tam zůročím své vědomosti a dám všem těm mrtvým z mé minulosti alespoň nějaký smysl. Nezbývá než doufat. Vykročíme tedy na cestu, nechávajíce minulost za sebou.
Dodatečné příběhy
„Lidé o mě tvrdí, že jsem šílenec, co jim na to mám říci?“ bláznivě se zasměji, smích mi však nepronikne do očí, těm již vládne děs.
„Jak mám člověku vysvětlit, že všichni jsme blázni. Jak mám vysvětlit člověku, že v každém z nás jsou i ty zvrácené stránky, že tam nenalezneme jenom to chvályhodné.“ pohledem hledám pochopení u svého posluchače, ale jak to vypadá zatím ho nenacházím.
„Ano, dokázal jsem se zbavit své temnoty. Nebylo však to zlo mou součástí? Nedefinovalo mne?" zakroutím hořce hlavou, až mi pár uhlově černých vlasů, spadne za dokonale špičaté ucho.
„Podívej se na mě.“ řeknu s hmatatelným opovržením v hlase.
„Býval jsem šťastným, bezstarostným, naivním. Poté jsem byl i vrahem a dravcem lovícím čistě pro zábavu ze zabíjení. Byl jsem obojím. Čím jsem nyní?" zakroutím hlavou a čekám na nějakou radu od svého posluchače, žádné se mi však nedostane.
Nevím kdo jsem, nevím co jsem. Vím jen, že již nejsem tím elfem co na začátku, jestli vůbec elfem, svého národu jsem se již zřekl před staletími." na chvilku se zahledím někam hluboko do svého nitra, ale to je moc rozbouřené na tom, abych tam našel odpovědi.
„Jsou to namyšlení hlupáci, opojení vlastní krásou a dokonalostí. Faktem je, že v nich není více života než ve zdařených sochách.“ opět se hlasitě zasměji a poté si loknu tvrdé pálenky. Chutná odporně, ale alespoň nemusím myslet, myslet na sebe.
„V každém z nás jsou všechny vlastnosti. Neexistuje nikdo čistě dobrý a čistě zlý, protože ty vlastnosti se v nás míchají v nekonečných kombinacích. Je na nás jaké povahové rysy si zvolíme, stačí jen sáhnout a ten pocit ze sebe vytáhnout.“ natáhnu ruku jako bych už u emoci uchopil, ale potom ji rychle stáhnu zpátky, téměř jako bych se spálil.
„Ale co si mám zvolit? Mám se snažit být tí mladým elfem nebo tím nočním běsem? A mohu vůbec zvolit? Vždyť mi nyní přijde jako bych ztratil polovinu sebe sama. Kde je správná cesta? Jak dosáhnu absolutní pravdy o sobě samém?“ stáhnu obočí do hluboce zamyšleného výrazu.
"A mohu vůbec zvolit správně? Vždyť už ani nevím, jaké kousky patřily k čemu. Vždyť ani netuším co všechno se v mém nitru skrývá." mluvím k sobě, hlas cynickypodbarvený. Poté zkusím prohlédnout mřížový zpovědnice, ale na druhou stranu nevidím. Zavdám si pořádný doušek z flašky, div se v ní neutopím. Zakašlu a mé špinavé hadry poleje další sprška tvrdého chlastu.
„Ano ztracenec, sám v planině vlastní duše. Ztracenec bez cíle, který se už jenom toulá ani neví kam a přemýšlí, jestli se radši nemá zastavit a spočinout.“ hlas mám sípavý a chraplavý. Utřu si pusu do rukávu páchnoucí tuniky.
„Klesl jsem hluboko, se závažím vlastních pochybností a otázek, až k samotnému dnu a nevím jak se vynořit, topím se.“ řeknu se smířeným hlasem, je mi už naprosto jedno, co se semnou stane. A jestli má moje zpověď přinést smrt, tak ať.
„V hlavě mi hřmí bouře emocí, ty emoce složí můj charakter. Už nevěřím sám sobě, nevím jak se zachovám a nevím, co mohu od sebe čekat. Měl bych vylézt na střechu vašeho kostela a skočit dolu, bylo by to snazší a všechno by to vyřešilo.“ hluboce přikývnu , protože přesně to po své zpovědi provedu, nemá smysl to trápení protahovat déle.
„Jak můžete vůbec věřit? Stačtí tak málo a přijdete o víru v sebe samé. Jak můžute vůbec stavět chrámy?“ ironie z hlasu div neodkapává. Směji se těm kněžourům, směji se jejich bohům.
„Vaši bohové jsou mi ukradení, nic mi nemohou nabídnout. Najdu však využítí alespoň pro váš vysoký chrám.“ hýkavě se zasměji, až se zalknu, a začnu v jejich svatém místě dávit to, co jsem za poslední týdny vypil. Vyplivnu sliny, abych se zbavil nechutné pachuti v ústech.
„Bože prosím co mám dělat!“ zařvu, ale místo zpovědníka je pořád němé. Klesnu na dřevěnou podlahu. Pod prsty cítím bývalí obsah mého žáludku. Je mi to však jedno, už je mi vše jedno. Schoulím se do klubíčka.
„Co mám dělat, co mám dělat…“ houpu se. Dopředu, dozadu. Oči jsou podlité krvavou červení. Chci svůj smutek dostat ze sebe pláčem, ale slzy už mi došli, už není jak si pomoci. Dopředu, dozadu, dopředu, dozadu... Po chvilce nejistě vstanu a klopýtavě se vydám podívat za zábranu, která mě dělí od zpovědníka. Trhnutím otevřu dveře, ale nikdo tam nesedí.
„Takhle to vypadá s vaším božstvem. Myslíte si, že nad vámi bdí, ale na druhé straně není nikdo. Nikdo, kdo by vám mohl pomoci! Nikdo, kdo vás vyslechne a nikdo, kdo poradí! Váši bozi neexistují, jste hlupáci, stejně jako celý šílený svět kolem mne!“ řvu hlasitě na celý chrám, ale lavice jsou prázdné a nikdo tam nesedí. V celém kostelu není živé duše. Jsem opět sám, sám se svými myšlenkami. Těžce usednu na oltář. Na něm leží číše s obřadním vínem, pár doušky jí vyprázdním. Zakloním hlavu, nevnímám okolí. Můj pohled zachytí namalované tváře světců na stropě.
„Rád bych se našel, ale já sám toho nejsem schopen. Tak co mám dělat?“ chvilku čekám, jestli mi v té prázdnotě někdo pomůže a podá mi pomocnou ruku, ale jako vždy se nic neděje, celý svět kolem mě mne ignoruje, jako bych neexistoval. Nějaký čas tam sedím. Minuty nebo hodiny? Popravdě nemám nejmenší tušení. Poté se mi koutek úst zkroutí do vlčího úšklebku. Už vím.
"Je to prosté, musím jen najít někoho, kdo dovede číst v lidských srdcích. Někoho, kdo mne konečně definuje. Někoho, kdo mi opět pomůže najít smysl. A vím kde hledat." poslední slova se nesou klenbami kostela. Nechám je doznít a poté se pokřižuji. Chvíli tiše stojím a užívám si toho pocitu, že mám konečně cíl. Pak vyrazím na dlouhou cestu. Vracím se zpět do své domoviny. Slyšel jsem, že tam má žít dívka, která dokáže naslouchat nitru každého člověka. Potřeboval jsem, aby si vyslechla to mé. Její jméno bylo Elva.
Rodina
Rodina ve které jsem vyrůstal byla bohatá a dobře zaopatřená, vlastnila pěkné a velké sídlo v Ellesméře. Otec byl vyhlášený výrobce luků a menších zbraní, též nebyl problém u
něj sehnat růzdné lovecké potřeby, právě od něj jsem se naučil vyřezávat.
Matka byla vyhlášená odbornice na magii, dosti mě toho z ní naučila.
Durangal - Můj otec, výborný lovec, v mládí když ještě cestoval a byl v beorských horách,
tak skolil statného beorya, to z něj udělalo vyhlášeného lovce a všichni po něm
žádali luky určené k lovu i zabíjení, a tak se usadil a začal vyřezávat svá
nádherná díla. Lov je jeho malá posedlost a největší koníček, kvůli rodině
zanechal své záliby, protože nejlepší kořisti jsou v Beorských horách a tam už se
kvůli rodině vydat nechce. Svou manželku nesmírně miluje, žijí spolu už velice
dlouho a jsou si stále věrni a milují se jako by se znali jen chvíli. Wran byl pro
otce zklamáním, přál si sina šermíře a lovce jako je on. To mi však nikdy nešlo ani
mě to nebavilo, proto jsem pro něj jediným zklamáním, přesto mne dosti miloval.
Fortana - Výtečná kouzelnice, magie byla jejím koníčkem a zároveň povoláním.
Dokonce vyučovala mladší elfské kouzelníky magii. Nikdy nikde necestovala,
přesto má velké znalosti o okolních zemích a politice. Byla vždy pořádná a jasně dávala najevo co chce a co se jí nelíbí. O domácnost se nestarala, byla spíše
trochu "akční." Matka ráda pořádala růzdné srazy a větší oslavy. Proto se o
domácnost se staraly služebné a čeledín. Matka jako vzdělaná žena se podle toho
i oblékala a dávala jasně najevo svou "nadřazenost" ostatním rasám.
Ilor - To je Wranův děd, je velice stará neli prastarý, když opouštěl Wran město,
tak se jeho dět ničím příliž nezabíval až na jednu věc a tou byla příroda a zvěř,
ta ho měla velice ráda a žádná mu nikdy neublížila, dokonce se vypráví příběhy,
že "uprosil" tygřici k tomu, aby ho nenapadla a to prý v tu chvíli zrovna seděl s
jejími mláďaty. Za své roky trochu zhořknul a prohloubila se v něm jeho pramalá
nálada ke společnosti, je to způsobením jeho strátou. Stratil svou choť a moji
babičku. Nikdo už neví proč, nebo to vý, ale mě to nikdo neřekl.
Děd se nikdy k žádné oslavě nepřidal, nemá proč, co by slavil?
Jak je jeho národ marnivý a pyšný? Ne to by nebyl on. Nemá rád nastavení elfí
společnosti a jejich chování, ale je už starý a vetchý, nemůže si dovolit odejít
a ani nechce ranit svou dceru a mě, ani s jedním si moc nerozuměl.
Wran si nejlépe rozuměl se svým dědem, hodně ho toho naučil
a díky němu prožil lepší dětství.
- Je nutno poznamenat, že Wran už dlouho nebyl doma a tak neví jak to tam dnes vypadá,
neví jak se má matka a otec, nebo zdali ještě jeho děd žije.
Jsou to otázky, které se mu každý den honí hlavou, ale vrátit se nemůže.
Schopnosti
Černá magie (6/7)
Psychická magie (6/7): Tělo je nástroj a mysl je to co je nutné opravdu cepovat, protože duševní silou a rovnováhou můžete docílit téměř i nemožného. Wran tato slova může jenom potvrdit, protože se dostal až na hranici nemožného. Po žití celých sta let se stínem v mysli ho to změnilo, výrazně. Začal si více všímat duševního světa a jednotlivých vazeb mezi jednotlivími světelky. Jakmile zemřel, tak v tomto světě nějakou dobu pobýval. Stal se pro něj běžným. Už tak zůstat měl, ale byl vrácen zpět do života. Byly zde věci, které musel ještě vykonat. Jakmile se však vrátil, tak se stal jinou osobou. Osobou obdařenou ohromnou silou. Díky zkušenosti se stínem a pobytem v záhrobí se jeho mysl kompletně deformovala. Začal jí vnímat jako soubor různých variant své vlastní osobnosti. Jeho charakter nyní už nebyl stálou veličinou, ale něco co se mohlo měnit. Stačilo jenom natáhnout ruku a zachytit jednoho z mnoha "Wranů", který byl zrovna potřeba. Někdo by to nazval možná schyzofrenií, ale je to spíše poznání. Hluboké poznání sebe sama hraničící s nemožným. Poskytuje mu to mnohé výhody. Může svou mysl dělit na tolik částí kolik chce,ale vždy tím dělí i své síly. Díky tomu může útočit na více nepřátel naráz. Pobyt v říši mrtvých ho naučil jedno - tělo je nádoba. ale důležitá je jenom voda v ní. Nyní může nádoby měnit dle své libosti. Stojí ho to sílya soustředění, ale díky tomu je velice těžké ho doopravdy zprovodit ze světa. Wran se jednoduše odprostil od smrtelného bytí a stal se čistou "vodou", někdy kdo by to nazval vyšší bytostí, ale on by to nazval jenom pravým jádrem.
Magie poznání (6/7): Wran věnoval svůj život pro to, aby zjistil jak se dá nejlépe bojovat se stínym tedy uvězněnými duchy v srdci lidské bytosti. Ve svém hledání se dostal velcie daleko, ale to nechme na jindy. Magie poznání je pro něj přirozená. Jednoduše si všímá drobných mentálních vazeb, které mezi sebou mají osoby a občas i předměty. S takovou mentální vazbou se toho dá dělat potom už hodně. Dost toho dokáže vyvodit jenom z ním, ale mnohem více se toho dozví jakmile se po ní vyzná. Jeho metody získávání informací jsou tedy poněkud podivné, opět související s tím, že Wran je nyní spíše duchovní bytosto. Jelikož je to však stále součást černé magie, tak stejně vždy musí přinést nějakou oběť. Pomoc duchů je pro něj v tuto chvíli stále stejně nezbytná.
Vitální magie (5/7): Ve vitální magii též hodně pokročil. Poučil se více z toho jak přesně funguje výměna energie mezi reálným a přízračným světem ze kterého přicházejí duchové a kam se lidé vracejí po své smrti. Všímá si těchto proudů života kolem sebe a je z nich schopný čerpat. Díky tomu může výborně léčit, ale stejně tak může někomu rozhodit i jeho životní energii a tak způsobit nějakou smrtelnou nemoc. Všechno je to jenom drobná manipulace, kterou se dá docílit nedozírných následků pro postiženého. Wran zná technku jak sát tuto životní síli a to jak z rostlin, tak i z větších bytostích jako jsou třeba lidé. Sám toho však nevyužívá, protože mu to připadá hodně nepřirozené. Pokud však půjde do tuhého a on bude nucen využít i této výhody, tak to udělá ať to stojí co to stojí.
Iluzionistická magie (6/7): Wran je velice mocný ve všem co souvisí s psychikou a iluze jsou jednou z věcí, která s tím souvisí velice úzce. Wran umí vytvářen velice propracované iluze. Dokáže si hrát se všemi smysly nepřítele kromě chuti.Chuť zatím nebyl schopný nasimulovat žádný iluzionista a Wran ačkoli je velice schopný černokněžních, tak není výjimkou.
Střelba z luku
Střelba z luku nikdy nebyla jeho příliš silnou stránkou, ale když byl nucen si sem tam něco ulovit pro své přežití tak se dokázal trochu zdokonalit. Stále je ale znát, že střelba na drobnou věř je něco naprosto jiného, než střelba na ozbrojeného vojáka. Pokud nebude vzdálenost příliš velká tak by minout neměl, ale příliš se na tuto zbraň nespoléhá. Radši se drží své staré dobré magie, ta ho zatím nezklamala na rozdíl od luku. V lukostřelbě to tedy dotáhnul na téměř na učně a tam jeho zájem o střelbu pomalu končí.
Boj s holí
Wran nepoužívá žádné mečovité zbraně, nikdy se mu příliš dobře neovládali. Zato taková poutnická hůl je naprosto něco jiného, dokáže nemile překvapit a uchránit před kdejakým pobudou. Horší by to bylo s někým kdo by byl nějak lépe vyzbrojený a navlečený do kvalitní zbroje. U hole velice rád využívá její dvoupádnost, tím dokáže na chvíli získat navrch a udělat si tak prostor, potom to většinou dořeší pomocí magie když už nic jiného nezbývá. V tomto boji to dotáhnul lehce nad učně, bude chybět málo a možná by se stal i mistrem a možná se v budoucnu na to i trochu zaměří.
Boj s dýkou
V boji s dýkou na rozdíl od mnohým jiných používá jenom jednu dýku, protože potřebuje druhou ruku ke případnému kouzlení. Dýku má spíše jako zbraň kterou může zákeřně vrhnout, nebo někoho nečekaně bodnout. Není to zbraň na určena na příliš dobrou obranu a tak to i u něj zůstává. Dýku dokáže vrhat poměrně efektivně a když si vypomůže magií, tak by jen tak minout neměl. V boji na blízko je šikovná na kontaktní boj, ale na někoho kdo bude mít nějakou tu zbroj to bude téměř zbytečné. Dokázal se jí naučit používat přibližně stejně jako hůl, to znamená takový lepší učeň, ještě je však co dohánět.
Dovednosti
Stopování
Když žil nějakou dobu v přírodě, tak se musel velice rychle naučit jak vystopovat svoji budoucí kořist. Každý neúspěch ho trestal kručícím žaludkem, takže zdokonalování přišlo velice rychle. Dnes nemá žádný problém vyčíst ze země i stopy drobné zvěře, ale kdyby se někdo snažil po sobě stopy „zamést“ tak by je se vší pravděpodobností ztratil. To znamená, že dnes je to takový učeň ne více.
Čtení psaní
Wran se učil číst a psát jako všichni elfové a to nejen elfskými literami, ale také lidským písmem a dokonce i runami trpaslíků. Čte plynule a velice rychle, dokáže si velice rychle udělat nějaký „výtažek“ i z poměrně dlouhého textu. Za svůj poměrně krátký život mezi elfy stihl přečíst poměrně veliké množství i starých svazků. Kdyby chtěl, tak by mezi lidmi mohl dělat mistra písaře, ale jeho nechuť k lidem by mu v tom snadno zabránila.
Znalost historie
Wran věří, že z historie se všichni musíme poučit, že je to jediné co po nás zbude a tak se snaží uchovávat i příběhy jiných. Když měl možnost číst nějaké knihy, tak se jednalo o svazky spojené s historií. Bere to jako velké privilegium, že měl možnost prostudovat si dokonce i knihu jako je Domia abr Wyrda. Jako historik by mohl dělat mistra a to i mezi elfy.
Etiketa
Stejně jako každý elf i on zná základní pravidla elfské etikety i když na ně rozhodně nedá. Nikdy ho tyto pravidla nezajímala nějak výrazně, ba dokonce jimi opovrhoval, protože mu připadala zbytečné. Jako něco, co společnost zbytečně spoutává pravidly o ničem a pro nic. Vlastně jenom proto aby se uspokojila něčí touha po důležitosti. Takže v té byl vždy velice podprůměrný žák, vlastně téměř novic. Navíc za tu dobu co je vyhnancem neměl na něco tak absurdního ani čas.
Hraní na flétnu
Jako všichni elfové i on má ve veliké oblibě umění, pro něj to je hudba. Hraje na příčnou flétnu, na kterou je schopen zahrát i poměrně složité skladby. Nějaké si dokonce skládá sám. Většinou se jedná o truchlivé melodie, které se vyznačují hlavně svoji proměnlivostí a schopností překvapit poslouchače tak kde už rozhodně nic nečekal. Takové skladby občas dokonce zní téměř jako dva hlasy, které se dohadují navzájem až nakonec zaniknou v podivném souznění. V hraní by sám sebe označil za učně, ale tento koníček si nechává jenom pro sebe, velice nerad se o tento zájem s někým dělí.
Řezbářství
Už odmalička projevoval zájem pracovat se dřevem a to nejenom magií, vedl ho k tomu převážně dědeček který vždy říkal, že magie je taková poslední možnost jak nějakou věc udělat. Navíc pokud člověk chce udělat něco pořádně, tak to má udělat vlastníma rukama a netahat do toho vyšší síly když to vlastně není potřeba. Tato dovednost pomohla Wranovi už v několika situacích, protože díky ní si mohl vyrobit hned několik věcí. Například svoji hůl, flétnu a nebo třeba i luk. Kolik elfů si dnes dokáže vyrobit vlastní střely? Jak běžel čas, tak i toto řemeslo začal pomalinku proměňovat v umění a dnes je schopen vyřezat z kvalitního dřeva i velice krásné kousky. Sám sebe by nikdy neoznačil za mistra řezbáře, ale to označení by sedlo velice dobře
Vybavení: Podstatné - má hůl, má příčná flétna, můj řadový vardenský luk, můj havraní plášť
má dýka po otci, soška od Alfakyna, květina od Kathrine.
Nepodstatné - křesadlo, kožené oblečení, taštice, opasek, měšec, toulec na šípy,
síť, měch na vodu, zrcátko, kožená torna, malý vak, miska, lžíce,
lano 10 sáhů, jídlo na týden, pochodně a olej.
Kontakty: wildasap@seznam.cz , facebook - Lavrjuk Ivan , skype - wranípero
Mazlíček
Jméno: Ciel
Druh: Vlk
Věk: Dospělec
Tento uživatel obdržel pochvalu za excelentní práci v Alagaesijské radě.
|
Čas: |
Ne |
|
Stádium: |
Dospělý |
|
Typ postavy: |
Volná postava |
|
Plat: |
2 listy |