TOPlist

Wran

Začátečník 3774 Mistr

Napsal: Islanzadí de Eamë | Kategorie: Legendy - Muž
Dne: 14.03.2013 23:30:51 FB



Wran

 

Wranův plášť

 

 

     Jméno: Wran

                Původní jméno: Tathar Inglorion

    Přízvisko: "Baldagorr Alfa" - elf naplněný temnotou

Povolání: PIŠTEC, vyhnanec, znalec černé magie.

    Náboženství: Věří v sílu smrti a nesmrtelnost vědomí, 

    Věk: Narodil se za podzimní noci roku 2956, je mu tedy 347 dlouhých let

    Motto: Charakter... toď vemi proměnlivá hodnota."

 

 

Vzhled

 

Tělesná podoba

Wran je na elfa velice atypický, protože v sobě má něco téměř barbarského, něco co se jen tak s elfkskou kulturou nedokáže sloučit. Je poměrně dosti vysoký, ale jeho proporce by ho spíše označili za člověka. Pokud ho však budete pozorovat déle, tak si všimnete hned několika věcí, které ho mohou poměrně snadno prozradit. Hned první asi bude přirozená elegance s jakou se nenuceně pohybuje, působí při tom dost zasněně, jako by nevnímal své okolí. Pokud se dostanete blíže k němu, tak hned další velice zvláštní věc je jeho samotný obličej. Ten je velice ostře řezaný, jako by si velice zručný řezbář dal tu práci a vytvořil ho jako své největší umělecké dílo. Tyto rysy dodávají obličeji takový výraz nebezpečné šelmy, která jenom číhá na svoji další oběť. Wranovo vlasy jsou uhlově černé téměř rovné, ale na několika místech se trochu neposedně vlní. To je asi způsobené tím, že je nechává téměř vždy volně rozpuštěné a vítr si s nimi potom pohrává jak se mu zlíbí. Na několika pramenech vlasů má navlečení ebenové korálky, které jsou velice precizně vyřezané podivnými znaky. Aby drželi na svém místě, tak je do každého korálku zespoda vsunuto havraní pero, ty odnáší vítr nejraději. Oči tohoto muže jsou taktéž velice divné, mají barvu někde mezi světle modrou až fialovou. Pokud zrovna Wran s nikým nekomunikuje což je téměř vždy, tak mají takový podivně zasněný výraz, jako by snad něco neustále hledal a nemohl to najít nebo jako by neustále něčemu naslouchal, něčemu velice fascinujícímu, čemu to ví snad je on sám. Pod očima má většinou tmavé kruhy z nedostatku spánku, ale ty se ztrácí v barvě obličeje. Ten by snad byl sněhově bílý, ale velkou jeho část pokrývají inkoustově černé obrazce. Když si to někdo nechá projít lehce hlavou, tak mu velice rychle dojde že se jedná o tetování, které musel stvořit nějaký umělec, ale pokud se zadívá na všechny ty detaily tak mu dojde, že tohle nemohla žádná lidská i nelidská ruka stvořit, toto musí být práce magie. Nic by totiž nedokázalo vytvořit takové množství příběhů. Ty vypráví své již dávno zapomenuté historie o životě a své smrti, o koloběhu který nedokáže nic kromě elfa narušit. Všechny obrazce nejsou jen na obličeji, dají se nalézt téměř po celém Wranovo těle. Táhnou se po krku dolů až na zjizvený hrudník uprostřed kterého se tkví ohromná spálenina, ta má tvar lidské ruky. Jako by mu někdo přitlačil doběla rozžhavenou dlaň přímo na to nejslabší místo které každý člověk má. „Prsty“ na této spálenině směřují téměř až k pravému prsnímu svalu. Kolem hrudníku se dají ještě najít několik modřin po zlomených žebrech, ale tato zranění už jsou dávno pryč. Černé obrazce se ani kousíčkem nedotýkají té černé spáleniny, jako by se jí téměř „bály“ i když se to zdá nemožné. Zato pokračují i na záda, kde přímo do očí bije další velice ošklivé zranění. U levé lopatky se táhne lehce k páteři šeredná jizva, jako by mu někdo vrazil nějakou bodnou zbraň zezadu přímo do srdce. Takové zranění muselo být rozhodně smrtelné, to nemohl nikdo přežít. Krom těchto na první pohled patrných zranění se dají nalézt i další, které si však musel určitě způsobit sám. Na několika místech má vypálené nějaké znaky, jejichž význam bude opět znám pouze jejich majiteli.

 

Styl oblékaní

Se též poměrně dost radikálně změnil a dalo by se říci zkultivoval. Wran se už neodívá jen do zvířecích kůží, ale nyní nosí i lehce běžnější části oděvu. Oblékání, také závisí na letním období v danou chvíli. V zimním období nosí dlouhý černý kabát, který ho zahaluje téměř celého od okolního světa. Místo nějakých knoflíků jsou na kabátu přišité vlčí tesáky, který mu dodávají trochu té nespoutané divokosti. Dále je v rukávech roztřepený, ale nikoli nějakým opotřebením i když je kabát notně starý, je to dělané jako nějaké jednoduché zdobení. Pokud jsou vichry hodně mrazivé, tak je kabát vybaven jednoduchou kápí, který by ho měla spolehlivě ochránit. Krk si často ještě chrání starým šátkem šedivé téměř popelavé barvy a kdyby měl nastat problém, tak si tímto šátkem zahalí i obličej, takže by potom neměl být poznat. Jediné co by bylo vidět by byli jeho podivné oči a huňaté obočí. V létě vymění starý kabát za prostou tuniku černé barvy, mají trochu širší rukávy, ale na zápěstí jsou přichyceny prostými měděnými náramky. Kalhoty zůstávají stejné jako v zimě, jsou evidentně vyrobené z jemné jelenice nyní už tmavě hnědé barvy. Kalhoty jsou opět ozdobeny prostým zdobením v podobě třepení. Jsou sepnuty pruhem kůže, který je zevnitř rozříznutý do tří částí, které se společně proplétají. Kůže už je samozřejmě notně zestárlá a se stářím přijde její tmavší barva. Na tomto opasku jsou připevněny váčky, které mají prostou hnědou barvu. Jsou vyrobeny jenom z nějaké podřadné látky, nic přepychového. Krom nich je zde k vidění i nůž zastrčený v dlouhé pochvě. Přes hruť se mu pne kožený řemen, který drží měch s vodou u jeho levého boku. Za pravým ramenem je vidět toulec na šípy, ze kterého trčí několik pečlivě vyrobených černě opeřených šípů. Pera byla použita buď z havrana nebo nějaké vrány, těžko říci co to přesně bylo. Na zádech nosí takové provizorní zavazadlo a tím je už stará deka, do které zabalí svůj majetek. Stačí jenom svázat strany této deky několika koženými řemeny a ty si potom přehodit přes rameno. Takoví trik používají už po dlouhá léta zkušení poutníci. Nejbizardnější kousek svého oblečení nosí Wran ať je jakékoli počasí, snad jen za velice nesnesitelného horka se ho rozhodne sundat z ramen dolů. Jedná se o černý plášť z nějaké poměrně kvalitní látky Mělo by to být více vrstev ne jenom jedna a museli být velice pečlivě přišity k sobě. Přesto je znát, že už bylo potřeba je několikrát zašít, to však není to nejpodivnější. Největší zvláštností je veliké množství černých per, která jsou přišita z vnější strany pláště. Z vnějšku není vidět absolutně žádná látka, vypadá to jako by se Wran zahalil do černých křídel mrchožrouta, kterého lidi tolik nenávidí. A právě z toho důvodu ho najdete málokdy v lidských městech nebo podobných místech, nebyl by tam vítán. Jeho další společnicí je stará detailně vyřezávaná hůl, která je pokryta opět podivnými ornamenty. U vršku je na ní zavěšeno několik tenkých kožených provázků, jsou opět ozdobeny drobnými korálky. Společně přidržují drobný „měšec“ z černé látky, který tam už velice dlouhou dobu visí. 

 

Vzhled mysli

Wranova mysl je velice tajemnou věcí, kterou navštívilo velice málo lidí a ještě méně jich přežilo aby o tom potom mohlo vyprávět. Pokud se však přece jenom stane, že do ní někdo nahlédne tak první co uslyší bude letící písek. Takhle se nechá písek unášet větrem jenom na vyprahlých a nehostinných místech jako jsou pouště. Krom tohoto zvuku vítr přinese i truchlivou ale zároveň až magicky nádhernou píseň na flétnu, ta se postupně stupňuje až do téměř nesnesitelných tónů ze kterých třeští lidem hlava a nechává v nich jenom zmatek. V okolí by nebylo naprosto nic vidět, všude by byla jenom neproniknutelná tma. Dokonce i nebe by bylo dokonale černé, nic by na nich nesvítilo. Celé by to působilo naprosto chaoticky, ale zároveň naprosto přirozeně, jako by Wran byl přesvědčen o tom, že toto je nebe a jinak nevypadá. Pod nohama by byl cítit jemný písek, který by však velice nepříjemně chladil. Možná, že kdyby bylo světlo, tak by byli vidět i obláčky páry, které by někdo vyfouknul. Světlo však není, nic kromě tmy a té strašlivé písni, která člověka tak zároveň fascinuje a nutí ho jít hlouběji do té pouště osamělosti. Nutí ho odejít a zjistit co přesně tam je, jako by mu slibovala tajemství vědění, možná i moci. A tak většina lidí ten hlas uposlechne a už nikdy nedokáží najít cestu z toho bludiště písečných dun ven.

 

 

Charakter

 

Maska 

Wran je pro okolí vždy poměrně nevýrazný, ale když promluví, tak v sobě slova nesou určitou sílu jeho charismatu, které je poměrně dost patrné. Zahalen v plášti z peříček mrchožrouta a zvěstovatele smrti je podivně oddělen od celého okolí, možná dokonce od reality samotné. Jeho fialové oči jsou neustále upřiné někam mimo a i když je ve společnosti, tak je stále jako by z poloviny někde jinde. To lidi poměrně dost mate a společně s jeho lehce odstrašujícím zjevem to působí spíš jako osoba, které je lepší se obloukem vyhnout. Občas se sám něčemu zasměje a to zdánlivě bez přičiny. Rty se mu neustále kroutí v cynickém úsměšku značící opovržení. Přesto všechno působí hodně přemýšlivě, jako někdo kdo se neustále snaží něco marně najít. Ve společnosti ho prakticky nenajdete a pokud se tam přece jenom objeví, tak bude zapadlí v tom nejtemnějším koutě a se svým šklebem si bude prohlížet nově příchozí. Pokud se s ním dá někdo do řeči, tak bude ze začátku spíše překvapený, protože to mezi jeho zvyky rozhodně nepatří. Krom toho je z něj cítit jakási skrytá hrozba, možná až potlačovaná agrese a tak může zdánlivě připomínat časovanou bombu, která každou chvíli hrozí, že vybuchne. To dohromady z něj tvoří pro okolí potencionálně nebezpečnou osobu, která jenom narušuje zaběhnuté pořádky a zvyky. Dělá z něj nekomunikativní osobu, které nezáleží na ničem a nikom, která prostě žije sama pro sebe.

 

Pod maskou 

Uvnitř je Wran naprosto nikým jiným. Agresi si vytvořil jen pro vlastní sebeobranu a to protože měl v minulosti dost špatné zkušenosti. Uvnitř je velice hloubavou a dalo by se říci téměř introvertní osobou, věci z okolí ho tolik nezajímají a je nad ně povýšen. Přesto ho dokáží některé věci poměrně snadno vykolejit a pokud se tak stane, chová se opět agresivně. Možná je i lehce citlivou osobou, ale tu nechává uzavřené hluboko v sobě. Z okolí přijímá víc než by sám chtěl, proto se může snadno stát, že se nadchne pro nějakou myšlenku. Ale pouze pro myšlenku, která mu nebude oponovat a která bude v jádru dobrá. Dokáže se ozvat a dělá to i často, když dojde k názoru, že on má pravdu. Potom je ochotný se pro pravdu přít celé hodiny a být nezkutečně tvrdohlavý – někdy to hraničí až s nerozumem. Sám Wran sebe nevidí jako někoho dobrého, ale spíše se vidí v jistých odstínech šedi, někdy je tmavší jindy je světlejší. Přátel nikdy neměl dost, přesto po nich poměrně dost jako každá živá bytost touží. K nim by byl otevřený a tolerantní, možná dokonce i štědrý a projevila by se i jeho empatická část, která je však hluboko pohřbená. Stále bojuje se zbytky samotného stína a to zlo, které mu Ghasid po sobě zanechal ho pomalu, ale spolehlivě zevnitř stravuje. Právě proto má často potíže odlišit sebe od pozůstatků tohoto zla. Holt, více než století se stínem v jednom těle si vybere svojí daň a ta je u Wrana opravdu velice drahá. Vždy když se vzbudí, tak je to ve svém vlastním potu s rozšířenýma zorničkama strachem a vzrušením, proto také často nespí a to je vidět i na jeho očích, má pod nimi černé váčky a to z nedostatku tvrdého spánku. Jeho daň se projevuje jako občasné záchvaty schyzofrenie, kdy si ještě myslí, že je jeho přítel a věčný sok s ním. Ve vypjatch situacích reaguje někdy až nezkutečně paranoidně, což je vzhledem k jeho zážitkům jasný následek. Sám to však nevidí jako nějakou vadu, myslí si, že je schopen své problémy vyřešit sám a bez pomoci a to vždycky.

 

Nitro 

 Wran je nezkutečně pokřivená osoba, jeho hlavní vlatnosti jsou rozštěpeny a základy na kterých nejméně století stavěl veškeré své sebepoznání jsou v troskách. Tím je neustále v hluboké depresy a ani sám pořádně netuší čím a hlavně kým on vlastně je. V hlouby duše tuší, že to co si on prožil a stále ještě prožívá je pod úrovní zvladatelnosti pro kohokoli a že se s tím pere naprosto zbytečně. Tuší, že bude potřebovat něčí pomoc, jinak z toho všeho nakonec zešílí a jeho charakter se ještě více rozloží. Ve svém nitru už dávno ví, že nemá právě pevné základy na kterých by mohl opět stavět, ale že vlastnosti, které pro něj dříve byli naprosto typické jsou mu nyní naprosto cizí. Už nevidí charakter jako pevnou věc, která je oporou daného člověka, ale vidí jí spíš jako něco co se dokáže neustále měnit. Každý jedinec je soubor vlastností, ale ty si sám zvolí a přidá jim důležitost. A to ho nejvíce mate, protože sám netuší kým a čím chce být a nevidí z této nutné volby nějaké východisku. Tak před sebou volbu vždy o kousek posune a odloží jí tak na delší dobu. To ho však stojí další sílu a tím pomalu upadá hlouběji a hlouběji do chaosu svého vlastního charakteru. Pokud by měl někdo nyní zjistit jeho pravé jméno, tak by to bylo něco krátkého jako "Ten, který si ještě nezvolil." a s tím málokdo počítá. Svět vnímá už jenom z části, protože duchové, kteří si říkali Ghasid v něm zanechali touhu po jiném světě, proto má neustálí pocit, že sem nepatří a že musí uniknout.

 

Názory

Z příběhu níže vyjde najevo, několik jeho názorů na okolní svět, což je poměrně dost důležitou součástí charakteru každé postavy. Wran věří v rovnost každé živé bytosti na světě. Věří, že každá bytost má právo žít a život je pro něj dost cenným pokladem. Přesto neváhá pro své přežití vzít cizí život, protože si vykládá přírodní zákony tak, že přežijí ti silnější a přizpůsobivější, tak se vlastně neustále zdokonaluje celý okolní svět. Co se týče národů, tak rozhodně nemá v lásce lidi jako společenství. Vnímá je totiž jako něco velice podobného viru, který napadne okolní organismus, jímž je vlastně příroda obecně a potom ho prostě zničí. Jenom dvě životní formy si pouze berou a světu nic naopak nedávají a to jsou již právě zmíněné viry a potom ještě lidi. Obrana proti takovému viru je poměrně snadné, musí se prostě zničit dokud nezničí vše kolem a s tím i sebe. Svým národem dosti opovrhuje, protože nechápe nečinnost s jakou se elfové jenom schovávají a nijak proti takové nákaze nezakročí, stejně jako nezakročí proti králi. Nechápe jejich namyšlenost, kterou by možná nazval až nadutostí, protože jak může být někdo tak sebevědomí, když kromě těch světlých částí v sobě mají všichni i ty temné? Přesto mu vyhovuje elfská společnost více než lidská a to již ze zmíněných důvodů. Nutně však cítí, že elfové potřebují změnu a že bez ní to bude jenom armáda kamenných soch bez pohybu a jak dobře ví, tak ti nepřizpůsobiví rychle padnou. K trpaslíkům moc výhrad nemá i když nechápe jejich víru, stejně jako nechápe jejich velikou lásku k neživým věcem. Na druhou stranu obdivuje zručnost jejich řemeslníků, taková preciznost hraničící až s uměním v něm dokáží zanechat nějakou stopu.  Ze všech národů, které zatím potkal ho však nejvíce fascinovali druidové, potkal zatím jenom jednu druidku, ale vidí je jako to čím lidé měli být ještě než se „zvrhnuli“ v to čím jsou dnes. Pokud nastane problém, tak se Wran nezatěžuje něčím takovým jako je čest, protože ti čestní padnou jako první a ti nečestní píší historii. A historie to je potom to jediné co po své smrti člověk zanechá. Sám si myslí, že z příběhů které již uplynuli se musíme poučit a střežit je. Z toho důvodu zná historii poměrně podrobně a je schopen nad ní hloubat celé hodinu, zatím však neměl možnost předávat své vědomosti dál. Wran věří v svobodu a nesnáší veškeré utiskování, veškeré královny, krále, vládce atd., kteří utiskují svobodu všech okolo. S tím souvisí určitá nenávist ke Galbatorixovi jako tyranovi Alagaesie, ale o stupeň níž vnímá stejně veškeré krále. Nevěří v žádné božstvo, stejně jako většina elfů, ale za to věří ve smrti, která se pro něj stala velice skutečnou. Už si jí jednou prošel a zjistil co je na druhé straně a to ho nejvíce šokovalo. Na druhé straně totiž není nic, je tam jenom absolutní černota, ve které je pouze samotný člověk se svými myšlenkami. Každý cítí jak se pomalinku rozpadá ta bytost jíž říkáme „lidský duch“.

 

 

Dávná histore

Rozložím si plášť na zem a posadím se k ohni, k tomu co mě zahřeje a ochrání před chladnou pouští zimou. Pohladím svého krkavce po peří a jelikož nemám jiného posluchače než svého přítele, tak mu začnu vyprávět svůj příběh. "Víš já to v životě měl ze začátku krásný a lehký." zahledím se do ztracených časů. "Tenkrát jsem byl poměrně mladý a život v Ellesméře byl krásný. Protože jsem měl vlivné rodiče, tak jsem si mohl dovolit různá studia. Šel jsem se učit magii a miloval jsem hudbu. Málokdo ví jak jsou si obě umění blízká. Samozřejmě jsem musel projít výcvikem se zbraněmi, lekce střelby se mi hodily. Nicméně šermu jsem nikdy nevyužil. Miloval jsem přírodu a věřil že svět je krásný a plný dobra." odfrknu si a cynicky usměji. "Později jsem zjistil, že pravda už dál být nemohla. Tenkrát začaly dost krušné časy. Naši zem napadl první Stín. Nikdo nevěděl co to je, potom se však jednomu statečnému jezdci povedlo skolit stína přesnou ranou do srdce. Ale škody byly obrovské, vypálené vesnice, mrtvé děti... Tehdy jsem se pevně rozhodl, že podobná věc se už nesmí opakovat. Začal jsem pátrat po způsobu jak s duchy komunikovat, přece co jiného jsou stíny než duchové. Přišel jsem na starý a zapovězený způsob magie. Byla dosti krvavá, ale jak můžu srovnávat mrtvou ovci se zničenými vesnicemi, to jsem si tehdy myslel." Poposednu si blíž k ohni a hodím krkavci kousek masa. "Když jsem nastudoval o této magii co nejvíce, tak jsem začal jednat. Připravil jsem rituál, účel byl vyvolat ducha a získat potřebné informace. Ano první část se povedla ducha jsem vyvolal, ale byl mocnější než jsem čekal. Ihned začal dotírat na mou mysl a já si uvědomil, že ho musím za každou cenu zastavit. Boj začínal být stále marnější a marnější. Nakonec mi blesknul hlavou zoufalý nápad. Co ho pustit dovnitř a pak zavřít svou mysl? Zabralo to, ale trvale mě to změnilo, získal jsem vědomosti Stína, ale už je nemohu použít, on mi v tom zabrání." poklepu si na hlavu a pokračuji chraplavým hlasem.

"Chvilku jsem vše mohl tajit, ale změny přicházely, zčernaly mi vlasy, po celém těle se mi zjevily příšerné obrazy, byl jsem zoufalý. Zkusil jsem zkočit ze srázu a ukončit své trápení, ale stín mi to nepovolil, prostě jsem skočit nemohl. Byli jsme stejně silní, nikdo neměl navrch. Když jsem se vracel zpět, tak mě zadrželi stráže. Tedy alespoň se o to pokusili. Tenkrát se to stalo poprvé, bylo to strašné. Mé tělo ovládl stín, všechny bojovníky brutálně zabil, jejich krvavé kůže rozvěsil po stromech jako výsměch. Cítil jsem strašnou vinu a tíhu svého hříchu, ale také jsem cítil hluboké uspokojení a divokou radost. Jakmile jsem získal vládu já, tak jsem se rozhodl odejít. Odejít pryč, někam kde nikomu neublížím. Jediné místo kde téměř nic nežije je poušť a tam jsem směřoval. Velká poušť Hadarak, co jsem měl o ní vědět? Vše jsem znal jen z knih. Na cestě jsem si nakradl jídlo a vyřezal jednoduchý luk, živil jsem se tím co jsem zabil. Byl to zvláštní pocit, nikdy předtím jsem maso nejedl, přišlo mi to barbarské. Ale teď jsem ho jedl klidně syrové." chvilku se odmlčím a svlažím si hrdlo vodou z měchu. "Když jsem dorazil na místo své poutě, tak jsem byl šokován opravdu zde nic nežilo a to bylo dobře pro mne. Sešlapával jsem dunu za dunou, voda mi dávno došla a jídlo také. Mysl se mi pomalu zatemňovala, myslel jsem na jediné, musím jít co nejdál. Nakonec horko zvítězilo a já už pokračovat nemohl, spadl jsem na zem vyčerpáním a dehydratací. Je to ironické, ale stín mě zachránil, chtěl žít a bál se smrti. Všiml si nedalekého hejna krkavců a supů. Když tam došel všichni ptáci uletěli, až na tebe." Laskavě ho pohladím po zobáku. "Slétávali jste se kolem mrtvého člověka pomatuješ? Je to odporné jen když na to pomyslím, ale stín potřeboval energii na další cestu a proto snědl co nejvíce masa a vypil co nejvíce krve. ten pocit byl slastný a strašlivý zároveň. Měli jsme štěstí příteli, poblíž byla oáza. Malý ostrůvek kde jsem mohl žít. Postavil jsem si chatrč a žil. Postupem času jsem zjistil, že se stínem mohu komunikovat. Je strašný já vím, ale jsme v tom spolu. Jeho jméno je Ghasid a touží po tom po čem toužím já, touží po kontrole. Já jsem získal trochu navrch a tak se mi podřídil. Kdyby jenom lidé věděli co se skrývá tam odkud přichází duchové...“ Zahledí se opět mimo předivo reality.
 „Nad pouští přestali přelétávat draci, to mi bylo tenkrát divné. Rozhodl jsem se vyjít z pouště a něco zjistit. Na cestu jsem si vyřezal hůl z tmavého dřeva a vyrazil jsem. Cesta byla úmorná, ale stála za to." Chvilku se zahledím do žhavých uhlíků a tiše pokračuji. "Zjistil jsem, že mě elfové nehledají a myslí si že jsem mrtev. To byla dobrá správa. Ta horší byla, že jezdci padli. Zradil je jeden z jejich řad a uchvátil vládu pro sebe a své zrádné pomocníky. Já jsem chtěl pomoci ho svrhnout, ale Ghasid byl opačného názoru. Od té doby zemřeli mnozí ze zrádných dračích jezdců, ale Galbatorix sílil, až nebylo možné ho porazit. Víš milý příteli, proto jsme teď na cestě do Beorských hor, prý jsou tam Vardenové, muži kteří se království nebojí, čekají až přijde čas a udeří znovu a tentokrát tvrději. Nabídneme jim naši pomoc co říkáš můj příteli?"

 

Herní historie

Wran putoval nějaký čas k Beorských horám a nakonec se tam dostal. Potkal se s vardeny a nabídl jim svou pomoc proti Galbatorixovi. Velitel tohoto voje se jmenoval Winged Hurde a chtěl si Wrana v boji vyzkoušet, a tak došlo k souboji. Wran ho prohrál, ale Ghasid se zmocnil kontroly, znehybnil soupeře kouzlem a zbyl ho holý jak žito. Wran tak zjistil, že jeho ovládání ještě není ani zdaleka tak dobré jak si původně myslel. A tak pokračoval s hořkostí v srdci dál do Forten-duru. Po cestě potkal záhadnou malou dívku jménem Katrine, a tak si zkrátil čas konversací. Zjistil, že rozhodně není tou malou dívkou za kterou se vydává. Dokonce vyhověla jeho prosbě o květinu, to mu vlilo naději do žil. Brzy však ztratil svou kontrolu, ale dal se do boje se stínem v sobě. Díky té malé dívce vyhrál a získal tak několik dnů klidu, klidu beze svého věčného soka. jako vděk dal dívce repliku květiny se slovy "Až mě budeš potřebovat najdu si tě a pomohu jak budu moci." Svá slova bral vážně a dluh stále trvá. Poté dorazil šťastně do Forten-duru, tam se nejprve setkal s dračím jezdcem, vedli spolu zajímavý rozhovor o neutralitě, snad se mu povedlo ho trochu přesvědčit o tom, že nelze být věčně neutrální. Následně přilétnul černý drak, připadal mu takový "démonický", což se mu zamlouvalo, protože už byl zvyklý na Ghasida. Drak je urazil a Wran s Ghasidem se spojili, aby mu to vrátili. Povedlo se, pár obrazů mu ukázali, ale jen na krátkou chvíli. Potom se drak svěřil, že už potkal horšího stína což Ghasida urazilo. Wranovi dal sošku s tím, že ještě svůj boj nemá vzdávat, tak jak to udělal on.

Po drakově odletu se setkal se svým bratrem Altonem, odpočinul si od starostí a dal si sním cvičný boj. Samozřejmě prohrál, Alton byl mistrný šermíř, ale Wrana potěšilo, že se držel velice dobře. Pak odjel Do Giliedu s úmyslem vyvolat válku království proti elfům, měl už dost té jejich nečinnosti. Aby byla válka jistá uzavřel smlouvu s Ghasidem, ten mu slíbil že splní zadaný úkol, ale na oplátku chtěl až přijde čas svou kontrolu. A tak se zmocnili koně a vyrazili na cestu, když tam dojeli, tak potkali stínku Victorii. V tu chvíli si Ghasid vybral svůj čas a získal plnou kontrolu. V Giliedu umučili elfku, ta chtěla utéci, a tak ji Ghasid vyrval za živa srdce a tím ji zabil. Srdce společně s Victorii snědli a přemístili se někam poblíž na kopec. Tam se stín zamiloval do stínky, byl trochu rozpačitý, ale po lovu divoký a vyznal svou lásku své milované. Oba byli opilí proto když ji ráno vzbudil, tak ona odešla a přemístila se pryč! Utekla mu a zanechala ho v hluboké depresi s jedinou touhou najít ji. Ale co udělá potom ještě sám neví, zatím nemá ani možnost něco udělat, protože vyčerpáním ztratil kontrolu nad tělem. Teď je u moci Wran, zničený a zlomený pohřbil kůži elfky kterou brutálně umučili. To mu překvapivě dodalo naději a sílu pokračovat dál. A tak teď míří k lesům, tam kde dokončí to co započali.“
Wran se probral po několika dnech neznámo kde, byl však mezi lidmi, které tak nenáviděl, ale neměl moc na výběr, potřeboval pomoc tak šel do města. Bylo to jako by někdo náhle vymazal polovinu jeho charakteru, jako kdyby mu někdo vzal polovinu jeho dosavadního života. To byla rána se kterou se nedokázal srovnat a tak vyměnil něco z toho co měl za peníze a ty potom utratil za něco co ho mohlo na nějakou dobu zachránit a to byla tvrdá kořalka. Takto marnil několik týdnů dokud si neuvědomil co mu může pomoci se z toho vyhrabat. Co mu může pomoci zjistit kdo nyní  je a tak vyrazil opět na cestu.
Brzy ho ale chytli nějací mniši a uzemnili ho upoutávacím kouzlem, neměl sílu se jim postavit nebo se jim jakkoli bránit. Jediné štěstí bylo, že nezměnil svou podobu zpět protože jinak by ho asi na místě zabili. Přesto všechno ho zavřeli do žaláře v Dras-leoně, kde musel přežívat několik měsíců plných bití, surovosti, hladovění a neustálé zimy. Tyto měsíce se na něm podepsali více než co jiného a jeho začala opět stravovat touha po vyhlazení lidí, touha po volnosti. Jednoho dne se mu zdál podivný sen ve kterém umlátil svého dozorce, když se probudil zjistil s podivným potěšením že to byla realita, nikoli jenom jeho představy. Navlékl se do zbroje a proklouzl městem dříve než si uvědomili, že utekl a to bylo jeho jediným štěstím. Přes to všechno se opět vydal na svou cestu i když jeho psychický stav se ještě zhoršil.
Paranoia se stala jeho společnicí, stejně jako hlad a žízeň, po nějaké době však přece urazil nějakou cestu a to k jezeru Tudosten, kde potkal podivnou dvojici. Azkaala a ještě mladou a naivní elfku Lwineah. Toho stína už znal nějakou dobu, ale nemohl si dovolit na sebe upozornit, jeho panický strach z elfů mu to nedovolil a tak sešel z cesty a ulehl někde kde ho nikdo nemohl najít. Po nějaké době ho tam však našla nějaká další elfka, později zjistil že se jmenovala Elea stříbrná vlčice. Začala ho léčit a on plánoval její vraždu ale poblíž měla vlka, kterého by již nezvládl. Potom šla hledat dříví na oheň. Už se chtěl vypařit, když se objevil opět Azkaal. Wran se ho pokusil přesvědčit k tomu, aby elfku spolu zabili a užili si zábavu stejně jako předtím, byla to pro něj nejsnazší cesta. Ale Azkaal vycítil Ghasidovu nepřítomnost a tak vystoupil proti Wranovi, na jehož stranu se překvapivě postavila Elea. Azkaalovi však pomohla Lwineah, což bylo naprosto nepochopitelné. Tato absurdní situace skončila Wranovou porážkou a téměř smrtí, ale zachránila ho jeho stará známá Victorie. Chtěl jí toho tolik říci, ale neměl šanci. Protože když se probral k vědomí, tak byla již opět jinde, opět ho opustila. A tak zatvrdil své srdce a vyrazil opět na svou pouť.
Už byl na krajích lesů, když tu ho zastavil bělovlasý elf, jeho jméno bylo Blagden a bylo známé mezi všemi elfy. Blagden byl hlavní rádce královny a snad i její největší přítel. Wran byl přesvědčen, že ho ten elfí stařec pochopí, ale nestalo se tak. Došlo k dalšímu střetu, který mohl Wran téměř vyhrát, ale Blagdenovi nečekaně přispěchala na pomoc Ellenaril. Ta ukončila život našeho zmučeného elfa jedinou ranou kopím zezadu přímo do srdce a tak přibila další jména na seznam odplaty.
Wranovo tělo se zhroutilo k zemi, ale jeho mysl nikoli. Jeho rozdělené mysl na několik částí se opět stmelila v naprosté černotě, která by se téměř dala nazvat nicotou. V té nicotě nebylo snad naprosto nic, jenom on sám se svými myšlenkami na pomstu, kterých se nemohl nijak zbavit. Za tu dobu co tam byl pochopil mnohé věci, pochopil to co mnozí jiní ne. Opravdu dokázal přijít na to, že mysl je to podstatné, tělo je jenom pouhopouhý nástroj, který se dá s jistými potížemi nahradit.
Neví jak dlouho tam byl, neví zda to byli roky nebo jenom měsíce. Ale připadalo mu jako by tam byl celou věčnost. Jednoho opravdu dne najednou otevřel oči a cítil borové jehličí na zemi. Cítil ruce a nohy, on cítil bolest! To znamenalo že žije i když tomu nemohl uvěřit. Pořád na tom však byl nesmírně bídně, nedokázal se pořádně pohybovat a potřeboval nabrat síly. Velice rychle se tedy mohlo stát že znovu umře a to pomyšlení ho naplnilo vůl žít a znovu se nedostat tam kde byl.
Jednoho dne k němu přišel černý vlk, Wran pro něj představoval snadnou kořist a byla by škoda jí nevyužít. Ale náš zmučený elf si nebezpečí všiml a zaútočil tím jediným co mu zbylo a tím byla jeho mysl. Vlk neměl žádnou šanci a velice rychle podlehl, Wran ho vytlačil z jeho těla téměř úplně pryč a donutil ho podřídit se jeho vůli. Potom si vypůjčil vlkovo tělo a ulovil několik zajíců, kterých bylo v okolí všude dost. A tak den za dnem pomalu nabíral síly až byl schopen opět se zvednout a vyrazit na svou cestu, cesta která tentokrát vede za pomstou.

 

 

Dodatečné příběhy

 

Všední nedělní návštěva kostela  

„Lidé o mě tvrdí, že jsem šílenec, co jim na to mám říci?“ Bláznivě se na to zasměji, ale smích není vidět v mých očích, tam je vidět jen hluboký smutek a velký strach. „Jak mám člověku vysvětlit, že všichni jsme blázni. Jak mám vysvětlit člověku, že v každém z nás jsou i ty zvrácené stránky, že tam nenalezneme jenom to chvályhodné…“ Pohledem hledám pochopení u svého posluchače, ale jak to vypadá zatím ho nenacházím. „Ano dokázal jsem se zbavit toho stínu ve mně, ale doteď nevím jestli se mám sám zabít nebo být šťastný. Co si vybrat?“ Zakroutím hořce hlavou, až mi pár uhlově černých vlasů spadne za dokonale oblé ucho. „Podívej se na mě.“ Řeknu s až hmatatelným opovržením v hlase. „Býval jsem šťastným, bezstarostným a dokonalým. Čím jsem se stal teď? Těžko říci, nevím to ani já sám. Zřekl jsem se svého „dokonalého“ národu.“ Na chvilku se zahledím někam hluboko do svého nitra, ale je moc rozbouřené a naprosto zničené abych tam našel odpovědi na své otázky. „Jsou to namyšlení hlupáci. Nikdo z nich ani nemá představu o tom co v nich samotných dříme.“ Šíleně se té jejich hlouposti zasměji a pořádně si loknu tvrdé pálenky. Chutná odporně, ale alespoň nemusím myslet, myslet na sebe. „V každém z nás jsou všechny vlastnosti. Neexistuje nikdo čistě dobrý a čistě zlý, protože ty vlastnosti se v nás míchají v nekonečných kombinacích. Je na nás jaké povahové rysy si zvolíme, stačí jen sáhnout a ten pocit ze sebe vytáhnout.“ Natáhnu ruku jako bych už ten pocit uchopil, ale potom ji rychle stáhnu zpátky, jako bych ji strčil do ohně. „Ale co si mám zvolit? Mám si užívat věčného lovu, který nikdy nekončí? Je to lákavá představa, už jsem to zažil. Ale je to správná cesta? Dostanu odpovědi na své otázky? Dosáhnu absolutní pravdy o sobě samém?“ zamračeně stáhnu huňaté obočí do hluboce zamyšleného výrazu. Jak se mám sám v sobě vyznat, když jsem se ve všech těch možných kombinacích sama sebe ztratil? Když jsem ztratil sám sebe.“ Řeknu spíše už sám k sobě cynicky a zkusím prohlédnout mřížový zpovědnice, ale na druhou stranu nevidím. Těžko říci kdo mě teď poslouchá. Pořádně si loknu z čutory plné tvrdého alkoholu, ale poleji si už tak dost špinavé od moči a toho co jiní opilci vyvrátili na podlahu v mnohých krčmách. „Ano ztracenec, sám v planině vlastní duše. Ztracenec bez cíle, který se už jenom toulá ani neví kam a přemýšlí jestli se už radši nemá zastavit a spočinout.“ Poposednu si na lavici a otřu si mokré ruce o dříve černé kalhoty. „Klesl jsem hluboka se závažím vlastních pochybností a otázek až k samotnému dnu a nevím jak se svého závaží zbavit, topím se.“ Řeknu se smířeným hlasem, je mi asi už naprosto jedno co se semnou stane. A jestli má moje zpověď přinést mou vlastní smrt, tak ať to tak je. „V hlavě mi duní bouře emocí, ty emoce složí můj charakter. Už nevěřím sám sobě, nevím jak se zachovám a nevím co sám od sebe můžu čekat. Sám se za sebe stydím, měl bych asi vylézt na střechu vašeho kostela skočit dolu, bylo by to snazší a všechno by to vyřešilo.“ Hluboce přikývnu a polknu, protože přesně to po své zpovědi provedu, nemá smysl to trápení protahovat déle. „Všichni jsme naprostí hlupáci, dokonce i vy. Stavíte chrámy pro vaše božstva.“ Řeknu cynicky s až hmatatelnou ironií v hlase. Směji se těm kněžourům. Směji se jejich samotným bobům. „Vaši bohové jsou mi ukradení, kromě samotné smrti mi nemohou nic nabídnout. Alespoň najdeme nějaké využití těch vysokých chrámů.“ Hýkavě se zasměji až se zalknu a začnu v jejich svatém místě dávit to co jsem za poslední týdny vypil. Vyplivnu sliny abych se zbavil příchutí zvratků. „Bože prosím co mám dělat !!“ Zařvu, ale nic se stále z druhé strany zpovědnice neozývá. Klesnu na dřevěnou podlahu pokrytou obsahem mého žaludku, ale je mi to jedno. Už je mi všechno jedno. Schoulím se do klubíčka. „Co mám dělat, co mám dělat…“ Houbu se dopředu a dozadu, oči jsou podlité krvavou červení. Chci svůj smutek dostat ze sebe pláčem, ale slzy už mi došli, už není jak si pomoci. Po chvilce nejistě vstanu a klopýtavě se vydám podívat za zábranu, která mě dělí od zpovědníka. Trhnutím otevřu dveře, ale nikdo tam nesedí. „Takhle to vypadá s vaším božstvem. Myslíte si, že nad vámi bdí, ale na druhé straně není nikdo kdo by vám mohli pomoci! Nikdo kdo vás vyslechne a nikdo kdo dodá útěchu! Váši bozi neexistují, jste hlupáci stejně jako celý šílený svět kolem mě!“ Řvu hlasitě na celé svaté místo, ale lavice jsou prázdné a nikdo tam nesedí. V celém chrámu není živé duše, opět jsem sám, jen se svými myšlenkami. Těžce usednu na oltář. Na něm leží číše s obřadním vínem, pár doušky jí vyprázdním. Svěsím volně hlavu, nevnímám okolí. Potom ji zvednu a podívám se na obraz nějakého jejich světce. „Rád bych se našel, ale já sám toho nejsem schopen. Tak co mám dělat?“ Chvilku čekám, jestli mi v té prázdnotě někdo pomůže a podá mi pomocnou ruku, ale jako vždy se nic neděje, celý svět kolem mě mne ignoruje, jako bych neexistoval. Nějaký čas tam tak sedím, nevím jestli tam jsem muž hodiny a nebo jen pár minut, potom se mi koutek úst zkroutí do úsměvu a přikývnu. „Ano to by šlo. Prostě musím najít někoho kdo mi tu cestu ukáže, někoho kdo mi bez obalu řekne kdo jsem a co na tomhle světě sakra dělám. A já vím kde mám hledat…“ Klopýtavě vyrazím na dlouhou cestu do lesů, tam má žít malá dívka, která nahlédne do duší. Dívka, která zná vše co člověka bolí a zraňuje. Bude to dlouhá cesta za opětovným nalezením sama sebe.

 

 

Rodina

Rodina ve které jsem vyrůstal byla bohatá a dobře zaopatřená, vlastnila pěkné a velké sídlo v Ellesméře. Otec byl vyhlášený výrobce luků a menších zbraní, též nebyl problém u

něj sehnat růzdné lovecké potřeby, právě od něj jsem se naučil vyřezávat.

         Matka byla vyhlášená odbornice na magii, dosti mě toho z ní naučila.

 

Durangal - Můj otec, výborný lovec, v mládí když ještě cestoval a byl v beorských horách,

                 tak skolil statného beorya, to z něj udělalo vyhlášeného lovce a všichni po něm

                 žádali luky určené k lovu i zabíjení, a tak se usadil a začal vyřezávat svá

                 nádherná díla. Lov je jeho malá posedlost a největší koníček, kvůli rodině

                 zanechal své záliby, protože nejlepší kořisti jsou v Beorských horách a tam už se

                 kvůli rodině vydat nechce. Svou manželku nesmírně miluje, žijí spolu už velice

                 dlouho a jsou si stále věrni a milují se jako by se znali jen chvíli. Wran byl pro

                 otce zklamáním, přál si sina šermíře a lovce jako je on. To mi však nikdy nešlo ani

                 mě to nebavilo, proto jsem pro něj jediným zklamáním, přesto mne dosti miloval.

Fortana   - Výtečná kouzelnice, magie byla jejím koníčkem a zároveň povoláním.

                 Dokonce vyučovala mladší elfské kouzelníky magii. Nikdy nikde necestovala,

                 přesto má velké znalosti o okolních zemích a politice. Byla vždy pořádná a jasně                    dávala najevo co chce a co se jí nelíbí. O domácnost se nestarala, byla spíše

                 trochu "akční." Matka ráda pořádala růzdné srazy a větší oslavy. Proto se o

                 domácnost se staraly služebné a čeledín. Matka jako vzdělaná žena se podle toho

                 i oblékala a dávala jasně najevo svou "nadřazenost" ostatním rasám.

Ilor        - To je Wranův děd, je velice stará neli prastarý, když opouštěl Wran město,

                 tak se jeho dět ničím příliž nezabíval až na jednu věc a tou byla příroda a zvěř,

                 ta ho měla velice ráda a žádná mu nikdy neublížila, dokonce se vypráví příběhy,

                 že "uprosil" tygřici k tomu, aby ho nenapadla a to prý v tu chvíli zrovna seděl s

                 jejími mláďaty. Za své roky trochu zhořknul a prohloubila se v něm jeho pramalá

                 nálada ke společnosti, je to způsobením jeho strátou. Stratil svou choť a moji

                 babičku. Nikdo už neví proč, nebo to vý, ale mě to nikdo neřekl.

                 Děd se nikdy k žádné oslavě nepřidal, nemá proč, co by slavil?

                 Jak je jeho národ marnivý a pyšný? Ne to by nebyl on. Nemá rád nastavení elfí

                 společnosti a jejich chování, ale je už starý a vetchý, nemůže si dovolit odejít

                 a ani nechce ranit svou dceru a mě, ani s jedním si moc nerozuměl.

                 Wran si nejlépe rozuměl se svým dědem, hodně ho toho naučil

                 a díky němu prožil lepší dětství.

     - Je nutno poznamenat, že Wran už dlouho nebyl doma a tak neví jak to tam dnes vypadá,

       neví jak se má matka a otec, nebo zdali ještě jeho děd žije.

       Jsou to otázky, které se mu každý den honí hlavou, ale vrátit se nemůže.

 

 

Schopnosti

 

Černá magie (6/7)

 

Psychická magie (6/7): Tělo je nástroj a mysl je to co je nutné opravdu cepovat, protože duševní silou a rovnováhou můžete docílit téměř i nemožného. Wran tato slova může jenom potvrdit, protože se dostal až na hranici nemožného. Po žití celých sta let se stínem v mysli ho to změnilo, výrazně. Začal si více všímat duševního světa a jednotlivých vazeb mezi jednotlivími světelky. Jakmile zemřel, tak v tomto světě nějakou dobu pobýval. Stal se pro něj běžným. Už tak zůstat měl, ale byl vrácen zpět do života. Byly zde věci, které musel ještě vykonat. Jakmile se však vrátil, tak se stal jinou osobou. Osobou obdařenou ohromnou silou. Díky zkušenosti se stínem a pobytem v záhrobí se jeho mysl kompletně deformovala. Začal jí vnímat jako soubor různých variant své vlastní osobnosti. Jeho charakter nyní už nebyl stálou veličinou, ale něco co se mohlo měnit. Stačilo jenom natáhnout ruku a zachytit jednoho z mnoha "Wranů", který byl zrovna potřeba. Někdo by to nazval možná schyzofrenií, ale je to spíše poznání. Hluboké poznání sebe sama hraničící s nemožným. Poskytuje mu to mnohé výhody. Může svou mysl dělit na tolik částí kolik chce,ale vždy tím dělí i své síly. Díky tomu může útočit na více nepřátel naráz. Pobyt v říši mrtvých ho naučil jedno - tělo je nádoba. ale důležitá je jenom voda v ní. Nyní může nádoby měnit dle své libosti. Stojí ho to sílya soustředění, ale díky tomu je velice těžké ho doopravdy zprovodit ze světa. Wran se jednoduše odprostil od smrtelného bytí a stal se čistou "vodou", někdy kdo by to nazval vyšší bytostí, ale on by to nazval jenom pravým jádrem. 

 

Magie poznání (6/7): Wran věnoval svůj život pro to, aby zjistil jak se dá nejlépe bojovat se stínym tedy uvězněnými duchy v srdci lidské bytosti. Ve svém hledání se dostal velcie daleko, ale to nechme na jindy. Magie poznání je pro něj přirozená. Jednoduše si všímá drobných mentálních vazeb, které mezi sebou mají osoby a občas i předměty. S takovou mentální vazbou se toho dá dělat potom už hodně. Dost toho dokáže vyvodit jenom z ním, ale mnohem více se toho dozví jakmile se po ní vyzná. Jeho metody získávání informací jsou tedy poněkud podivné, opět související s tím, že Wran je nyní spíše duchovní bytosto. Jelikož je to však stále součást černé magie, tak stejně vždy musí přinést nějakou oběť. Pomoc duchů je pro něj v tuto chvíli stále stejně nezbytná.

 

Vitální magie (5/7): Ve vitální magii též hodně pokročil. Poučil se více z toho jak přesně funguje výměna energie mezi reálným a přízračným světem ze kterého přicházejí duchové a kam se lidé vracejí po své smrti. Všímá si těchto proudů života kolem sebe a je z nich schopný čerpat. Díky tomu může výborně léčit, ale stejně tak může někomu rozhodit i jeho životní energii a tak způsobit nějakou smrtelnou nemoc. Všechno je to jenom drobná manipulace, kterou se dá docílit nedozírných následků pro postiženého. Wran zná technku jak sát tuto životní síli a to jak z rostlin, tak i z větších bytostích jako jsou třeba lidé. Sám toho však nevyužívá, protože mu to připadá hodně nepřirozené. Pokud však půjde do tuhého a on bude nucen využít i této výhody, tak to udělá ať to stojí co to stojí.

 

Iluzionistická magie (6/7): Wran je velice mocný ve všem co souvisí s psychikou a iluze jsou jednou z věcí, která s tím souvisí velice úzce. Wran umí vytvářen velice propracované iluze. Dokáže si hrát se všemi smysly nepřítele kromě chuti.Chuť zatím nebyl schopný nasimulovat žádný iluzionista a Wran ačkoli je velice schopný černokněžních, tak není výjimkou.

 

Střelba z luku

Střelba z luku nikdy nebyla jeho příliš silnou stránkou, ale když byl nucen si sem tam něco ulovit pro své přežití tak se dokázal trochu zdokonalit. Stále je ale znát, že střelba na drobnou věř je něco naprosto jiného, než střelba na ozbrojeného vojáka. Pokud nebude vzdálenost příliš velká tak by minout neměl, ale příliš se na tuto zbraň nespoléhá. Radši se drží své staré dobré magie, ta ho zatím nezklamala na rozdíl od luku. V lukostřelbě to tedy dotáhnul na téměř na učně a tam jeho zájem o střelbu pomalu končí.

 

Boj s holí

Wran nepoužívá žádné mečovité zbraně, nikdy se mu příliš dobře neovládali. Zato taková poutnická hůl je naprosto něco jiného, dokáže nemile překvapit a uchránit před kdejakým pobudou. Horší by to bylo s někým kdo by byl nějak lépe vyzbrojený a navlečený do kvalitní zbroje. U hole velice rád využívá její dvoupádnost, tím dokáže na chvíli získat navrch a udělat si tak prostor, potom to většinou dořeší pomocí magie když už nic jiného nezbývá. V tomto boji to dotáhnul lehce nad učně, bude chybět málo a možná by se stal i mistrem a možná se v budoucnu na to i trochu zaměří.

 

Boj s dýkou

V boji s dýkou na rozdíl od mnohým jiných používá jenom jednu dýku, protože potřebuje druhou ruku ke případnému kouzlení. Dýku má spíše jako zbraň kterou může zákeřně vrhnout, nebo někoho nečekaně bodnout. Není to zbraň na určena na příliš dobrou obranu a tak to i u něj zůstává. Dýku dokáže vrhat poměrně efektivně a když si vypomůže magií, tak by jen tak minout neměl. V boji na blízko je šikovná na kontaktní boj, ale na někoho kdo bude mít nějakou tu zbroj to bude téměř zbytečné. Dokázal se jí naučit používat přibližně stejně jako hůl, to znamená takový lepší učeň, ještě je však co dohánět.

 

 

Dovednosti

 

Stopování

Když žil nějakou dobu v přírodě, tak se musel velice rychle naučit jak vystopovat svoji budoucí kořist. Každý neúspěch ho trestal kručícím žaludkem, takže zdokonalování přišlo velice rychle. Dnes nemá žádný problém vyčíst ze země i stopy drobné zvěře, ale kdyby se někdo snažil po sobě stopy „zamést“ tak by je se vší pravděpodobností ztratil. To znamená, že dnes je to takový učeň ne více.

 

Čtení psaní

Wran se učil číst a psát jako všichni elfové a to nejen elfskými literami, ale také lidským písmem a dokonce i runami trpaslíků. Čte plynule a velice rychle, dokáže si velice rychle udělat nějaký „výtažek“ i z poměrně dlouhého textu. Za svůj poměrně krátký život mezi elfy stihl přečíst poměrně veliké množství i starých svazků. Kdyby chtěl, tak by mezi lidmi mohl dělat mistra písaře, ale jeho nechuť k lidem by mu v tom snadno zabránila.

 

Znalost historie

Wran věří, že z historie se všichni musíme poučit, že je to jediné co po nás zbude a tak se snaží uchovávat i příběhy jiných. Když měl možnost číst nějaké knihy, tak se jednalo o svazky spojené s historií. Bere to jako velké privilegium, že měl možnost prostudovat si dokonce i knihu jako je Domia abr Wyrda. Jako historik by mohl dělat mistra a to i mezi elfy.

 

Etiketa

Stejně jako každý elf i on zná základní pravidla elfské etikety i když na ně rozhodně nedá. Nikdy ho tyto pravidla nezajímala nějak výrazně, ba dokonce jimi opovrhoval, protože mu připadala zbytečné. Jako něco, co společnost zbytečně spoutává pravidly o ničem a pro nic. Vlastně jenom proto aby se uspokojila něčí touha po důležitosti. Takže v té byl vždy velice podprůměrný žák, vlastně téměř novic. Navíc za tu dobu co je vyhnancem neměl na něco tak absurdního ani čas.

 

Hraní na flétnu

Jako všichni elfové i on má ve veliké oblibě umění, pro něj to je hudba. Hraje na příčnou flétnu, na kterou je schopen zahrát i poměrně složité skladby. Nějaké si dokonce skládá sám. Většinou se jedná o truchlivé melodie, které se vyznačují hlavně svoji proměnlivostí a schopností překvapit poslouchače tak kde už rozhodně nic nečekal. Takové skladby občas dokonce zní téměř jako dva hlasy, které se dohadují navzájem až nakonec zaniknou v podivném souznění. V hraní by sám sebe označil za učně, ale tento koníček si nechává jenom pro sebe, velice nerad se o tento zájem s někým dělí.

 

Řezbářství

Už odmalička projevoval zájem pracovat se dřevem a to nejenom magií, vedl ho k tomu převážně dědeček který vždy říkal, že magie je taková poslední možnost jak nějakou věc udělat. Navíc pokud člověk chce udělat něco pořádně, tak to má udělat vlastníma rukama a netahat do toho vyšší síly když to vlastně není potřeba. Tato dovednost pomohla Wranovi už v několika situacích, protože díky ní si mohl vyrobit hned několik věcí. Například svoji hůl, flétnu a nebo třeba i luk. Kolik elfů si dnes dokáže vyrobit vlastní střely? Jak běžel čas, tak i toto řemeslo začal pomalinku proměňovat v umění a dnes je schopen vyřezat z kvalitního dřeva i velice krásné kousky. Sám sebe by nikdy neoznačil za mistra řezbáře, ale to označení by sedlo velice dobře

 

 

Vybavení: Podstatné - má hůl, má příčná flétna, můj řadový vardenský luk, můj havraní plášť

                                  má dýka po otci, soška od Alfakyna, květina od Kathrine.

 

       Nepodstatné - křesadlo, kožené oblečení, taštice, opasek, měšec, toulec na šípy,

                                      síť, měch na vodu, zrcátko, kožená torna, malý vak, miska, lžíce,

                                      lano 10 sáhů, jídlo na týden, pochodně a olej. 

 

Kontakty: wildasap@seznam.cz , facebook - Lavrjuk Ivan , skype - wranípero

 

Tento uživatel obdržel pochvalu za excelentní práci v Alagaesijské radě.

 

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělý
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   2 listy

 


- Autor webu: Správce říše - Autor skinu: Morcelwen Poicë