!! PROFIL V REKONSTRUKCI !!

(1,  2)*

Jméno: Idaron, dříve Vyhnanec

Titul:

Dračí jezdec, 

Ochránce meyronského Pokladu,

zván Vzkříšený, Zlatotvář, též Thringaren ('přísahající děšti')

Rasa: čistokrevný elf, z matčiny strany mu v žilách koluje krev starých Jezdců

Pohlaví: muž

Datum narození: V obzvlášť horkém létě za rudého měsíce roku 3032

Věk: přes 230 let

Víra: dříve nevěřil v nic než sebe a sílu pomsty, ovšem od té doby se nemnohé změnilo

Jazyky: mluví plynně Starověkým jazykem, na cestách si osvojil velmi dobře i různá odvětví řeči lidí

Povolání: býval jedním z nejlepších žoldnéřů, kteří kdy chodili po Alagaesii

Oblíbená fráze: Když tě někdo naštve, počítej do deseti. U osmičky mu jednu vraž, nebude to čekat.

Právě se nachází: Kirtan (Du Weldenvarden)

* vysvětlivky k obrázkům naleznete dole pod profilem

Podoba

Už podle Idaronových pohybů lze poznat, že se jedná o rozeného bojovníka, konkrétněji šermíře. Kroky jisté, přesné, sebejisté a přeci tiché, kroky šelmy, která ví, že dostane svou kořist.  Našlapováním se podobá tanečníku, avšak tanečníku plnému skryté hrozby. Pružný, obratný, rychlý. A až znepokojivě tichý.

Dravá lehkost a neslyšnost, s jakou se pohybuje, je vcelku obdivuhodná, jelikož Idaron rozhodně není žádný střízlík.

Na svou rasu má vlastně dost atypickou postavu. Stejně jako většina elfů je vysoký, měří úctyhodných 6,3 stopy (asi 192 cm ), byl však obdařen širokými mužnými rameny a silným tělem, které ho mezi povětšinou útlými lehkonohými elfskými muži činí vyjímečným a až nepříjemně nezaměnitelným. Pod opálenou kůží se mu vlní svaly, které ukazují, že Idaronův život je po fyzické stránce dosti náročný. Tak tomu skutečně vždycky bylo, okolnosti opracovaly tělo štíhlého adurnského chlapce do antické sochy Sparťana, tvrdého jako kámen na těle i v duši.  Za svou neobvyklou kondici, která pro něj při jeho povolání vždy byla životně důležitá, vděčí tvrdému výcviku v bojové škole, nekonečému životu na cestách, úprkům i pronásledováním, a především neustálému cvičení a častému boji, kterému zasvětil své bytí. Ačkoli se v posledním roce styl jeho života podstatně změnil, rozhodně se nedá říci, že by zahálel, naopak. Výcvik Dračího jezdce je po fyzické stránce neméně tvrdý, jako elfův bývalý život.

Idaronovo tělo však mluví o drsné a krvavé minulosti svého majitele ještě konkrétněji a sice písmem, které zanechává boj - písmem jizev. Rozhodně se nedá říci, že by byl Idaron pokrytý jizvami, konečně, to by také nemohl být tak výjimečný bojovník, ale přesto by se jich na jeho těle našlo nemálo. Idaron totiž žádné z nich neodstraňuje kouzly, nechává si je jako památku na svou chybu a selhání, aby svítily jako důkaz, že nikdy nelze dosáhnout neporazitelnosti a aby mu připomínaly ty, kteří se mu v boji dokázali vyrovnat. Nejčerstvější a také jedny z nejvýraznějších jsou dlouhá jizva na levém předloktí, do kterého se mu zasekla jedna z čepelí Lome Hyanda elfky Aireen, a druhá - s ještě mnohem temější historií (způsobil ji zobák havrana patřícího Baldagorru Alfovi, Temnému elfu) -  cejchuje jeho levou tvář palec pod vnějším koutkem oka. 

Právě oči jsou v jeho obličeji a dost možná i v celém jeho vzhledu to nejvýraznější. Podobny dvěma rozžhaveným zlatorudým uhlíkům 

2, 3, 4, 5,

Oblečení

Idaronova nejmilejší barva je rudozlatá, ta, kterou mají jeho oči i vlasy. Rád se do této barvy i obléká, pokud k tomu má dostatek peněz, což není vždy. Ačkoli pochází z jednoho z velice významných a bohatých rodů, nemá žádný majetek (viz. níže). Ze šermířské školy v Osilonu mu zbylo sice něco málo peněz, ale nevydržely dlouho. Idaron jich ale mnoho nepotřebuje, jeho výdělky mu stačí akorát tak na život. Zbroj, kterou dostal při závěrečných zkouškách, si čistí a opravuje sám, co se týče tuniky... elfové se nezašpiní tak rychle jako lidé, ale když je přeci špinavá či potrhaná, Idaron navštíví nějaké město a koupí si několik nových. Nikdy nechodí špinavý a jeho šat zdobí několik rodinných broží a šperků, které mu zůstali jako památka. Nikdy je neprodal, ačkoli by mu finančně dost pomohly. 

Když se potřebuje skrýt, zahalí se do černého pláště, který na veřejnosti nosí v tlumoku. 

Povaha

Jako Vyhnanec...

Mnoho z těch, kteří Idarona poznali ještě jako žoldnéře, by vám řeklo, že popsat jeho charakter není nic složitého. Vyhnanec byl přeci jen krutý, arogantní, nepředvídatelný vrah, bytost bez špetky morálního přesvědčení, krvelačný zabiják milující pouze sama sebe a lesk zlata, zrůda, která za peníze vykoná jakýkoli sebehrůznější rozkaz. Nutno přiznat, že na těchto slovech bývalo něco pravdy - nejtemnější Vyhnancova část se skutečně svým způsobem takto shrnout dala. Ovšem přesto přezevšechno to byla jen jedna z mnoha částí. A vzdor vší nepravděpodobnosti navíc část, které se tam uvnitř Idaron vlastně bál. A jakože během svého života téměř neustále bojoval s mečem v ruce, bojoval vždy především uvnitř - a to sám se sebou.

Abychom pochopili tuto zvláštní Idaronovu rozpolcenost, která zapříčiňovala, že sám sebe nenáviděl a zároveň miloval, musíme se vrátit v čase k tragédii, která jej zasáhla jako dítě a která má nepřímo celou bytost zvanou Vyhnanec na svědomí. V počátcích to byla touha po pomstě, která jej hnala vpřed kýženou cestou, ovšem to byla vždycky jen zástěrka mnohem silnější emoce - nenávist k vlastní bezmoci. Nemohl smrti svých milovaných zabránit, protože byl slabý, vyděšený, bezmocný. A proto upřel celý svůj život k jedinému cíli - být silný, být neporazitelný, být napříště tím, kdo vyhraje a ne tím, kdo se bude bezmocně a zbaběle krčit za keřem, jako musel tehdy on sám.

A to se mu opravdu povedlo. Stal se z něj špičkový bojovník, ale bojovník netoužící uplatnit své umění v touze pomáhat ostatním - proto se nikdy nedal k vojsku či Hlídce. Nechtěl bojovat za jiné, nýbrž sám za sebe. A tak se brzy zrodilo jeho živobytí - žoldnéřství. Aby se uživil, protože víc než boj vlastně neuměl, nabízel svůj meč a přijímal za odvedenou práci patřičnou odměnu. A protože patřil k nejlepším šermířům vůbec, stal se brzy ve svém oboru naprostou raritou. Jeho pravé jméno znal málokdo, ale pod různými přezdívkami byl znám téměř všude v Alagaesii, ať už to byl Žoldák, Zlatooký, Rudý hraničář, Zlatý stín, Tma ve tmě, Démon divočiny, Zaprodanec a především Vyhnanec - jméno, pod kterým jej znají hlavně elfové. Začali mu tak říkat proto, že se nikde nezdržel déle než pár dní a zas zmizel pryč, jako by ho někdo pronásledoval. On sám svou rasu nikdy neměl příliš rád. Elfové jej vždycky přijímali s odstupem, hleděli na něj skrze prsty, ačkoli měl nepochybně mezi nimi jako proslulý šermíř velký respekt a svým způsobem i druh váženosti. To ovšem nikdy neplatilo u vojáků. Téměř každý, kdo kdy nosil elfskou uniformu Gardy či Hlídky, choval k jeho životu vyslovený odpor a opovrhoval jím. Nejlepším příkladem je velitel Hlídky Elyrnel, mezi nímž a Idaronem zuřila téměř od prvního dne otevřená válka.

***

A pak nastalo v Idaronově životě období, které zapříčinilo, že je třeba rozdělit jeho povahu na dvě části. Jako povahu Vyhnance a jako povahu Vzkříšence či Vzkříšeného.

Během těch šílených měsíců se totiž v jeho kamenném srdci jako zázrakem uhnízdil cit, který může zvát ušlechtilým. Během těch měsíců mu přestalo záležet jen na sobě. Během těchto měsíců prozřel, byl dohnán k tomu pověsit žoldnéřství na hřebík, a... jen tak mimochodem byl před celou Ellesmérou popraven. A ani to to vůbec nezabránilo, aby se o několik dní později stal... Dračím Jezdcem.

Jako Vzkříšený...

:)

Historie

Idaron se narodil v malém elfském městě Adurna, které bylo na břehu jezera Isenstar vedle Du Weldenvardenského hvozdu. Jeho rodiče byli z významného a velmi starého elfského rodu, který měl toto město více méně ve správě. Idaronovi bylo asi 27 let, když se jeho rodiče vraceli z jedné bitvy u pouště Hadarak. Vyhlížel je. Těšil se na ně. Tolik je miloval... Nedostalo se mu ale příležitosti, aby se s nimi znovu shledal. Přímo před branami Adurny na nevelký oddíl vracejících se elfů zaútočili zezadu přisluhovači krále. Bylo jich moc a měli s sebou Stína. Podařilo se jim s pomocí Idaronova otce, kterého vzali jako rukojmího, dostat se do města. Nikoho neuštřili. Otce podřízli Idaronovi přímo před očima, matku viděl umírat o chvíli potom. Byli tak hrdí, když umírali. Tak vznešení. Idaronovi stále zněl v hlavě matčin poslední výkřik: Uteč Idarone! Uteč a dospěj. Uteč a pomsti mne. Uteč a naplň svůj osud. Jsi můj syn.

Jsi můj syn.

Přišel i o starší sestru. Vojáci s ní dělali ohavné věci, něž ji zabili a on musel z úkrytu přihlížet. Podařilo se mu utéci z vyvražděného města snad jako jedinému. Království Adurnu vypálilo do základů. Vymazalo z map. Srovnalo se zemí, jakoby tam nikdy nebyla. Zbily jen sutiny napadané do jezera. 

Ještě mnoho dnů viděl za sebou stoupající kouř, když vylezl na strom a podíval se za sebe. Byl jště tak mladičký... Mířil k městu Osilon, alespoň tím směrem, kterým tušil, že Oslion je. Po několika dnech ho našla lesní hlídka, zemdlelého na pokraji smrti vyčerpáním, hladem a žízní. Les s ním neměl ani špetku slitování, protože se nenarodil pod jeho korunami, jen v jeho stínu. Idaron od té doby nikdy nemiloval stromy tak, jako ostatní. Les nebyl jeho přítelem. 

Ujali se ho v Osilonu, podstoupil zkoušky a zjistilo se, že má nadání stát se bojovníkem. Vyučil se na šermířské škole, učil se meditaci, naslouchání přírodě, používání meče i přežití v divočině. V tak mladém věku toho uměl mnohem víc, než většina jeho vrstevníků, ačkoli jich nebylo mnoho. 

Vynikal především v boji s mečem. Byl silný, ale zároveň rychlý a všechny jeho rány byly přesné. Hnán touhou po moci a síle, touhou příště bojovat a zvítězit, ne se jen krčit v úkrytu, hnán tímhle hladem po schopnostech byl houževnatý a jeho snaha byla tak velká, že záhy překonal všechny své mistry. Učil se i  používání základních kouzel, ačkoli k nim nikdy nepřilnul. Stačilo mu, že umí kouzly trochu zabíjet, že se umí bránit a dělat ty nejzákladnější věci, stejně jako dobře bránit svou mysl, na čem si v šermířské škole všichni hodně zakládali. Víc stejně nikdy nepotřeboval. 

Úspěšně složil zkoušky, dostal zbroj vojáka a meč, ačkoli do vojska proti všem očekáváním  nikdy nevstoupil. 

Odešel z Osilonu hned, jak mohl. Neměl tam žádné vztahy, jeho zmučená duše a chladné, zatrpklé vystupování ostatní odrazovalo.

Nevadilo mu to. Netoužil po společnosti. Zamykal se do sebe, věřil vždy jen sám v sebe. A tak je tomu konečně i teď. Jediná blízká bytost byl Tiantran, elf, který s ním sdílel v šermířské škole pokoj a jen jemu se podařilo trochu poodhalit ten stín v Idaronově nitru.

Pracuje jako žoldnéř a nájemný šermíř, v tom je nenahraditelný a většina lidí i elfů si ho proto váží, ačkoli pracuje za peníze. Jak už je však výše zmíněno, někteří na něj hledí skrz prsty, avšak síla jeho osobnosti... charizma, děsivost jeho pohledu... to většinu odradí od zbytečných konfliktů. 

Idaron se toulá Alagaesií na vlastní pěst. Tajně touží po tom setkat se s Dračími Jezdci, ale především jejich draky. Jeho úcta k těmto tvorům je veliká.  A jeho tužba po tom zvát se druhou duší některého z nich ještě větší. Hluboko v nitru totiž doufá, že byl zrozen spíš pro to, aby svištěl vzduchem za ušlechtilým cílem s mečem v pravici, než aby utíkal krajinou ve stínech, zabíjel podle a bez citu, stopoval své protivníky, žil jako tulák i jako král podle toho, jak se mu zrovna daří. Ale pouze doufá. A rovněž má v sobě strach, že už je ztracen a nikdy žádný ušlechtilý cíl mít nebude.

Nežije nikde a přitom je všude.  Jeho stará a pravá touha je však jediná - touha po pomstě. Vlivem toho, jak dlouho tu nenávist dusí v sobě, se snaží splatit prolitou krev své rodiny i krví jiných, kteří se zničením Adurny neměli vůbec nic společného. Tím, že zabíjí, dokazuje sám sobě, že je silný. Že není tím ustrašeným klukem schovávajícím se za křovím, jako dřív. Jeho rodina se pro něj stala už spíš symbolem jeho počínání, než opravdovým zdrojem hladu po pomstě. Je však ochotný zasvětit jí život, ačkoli ví, že to je špatně. Jeho vůle a emoce jsou ale silnější, než jeho svědomí. A ačkoli se občas snaží bránit svému krutému já, prohrává.

Herní historie:

Oživlé vzpomínky

Po dlouhé době jsem se rozhodl navštívit jezero Isenstar, místo, kde jsem prožil necelých třicet let svého dětství. Už když jsem z hory Marna zahlédl tu lesklou vodní plochu, došlo mi, že jsem to neměl dělat. Přineslo mi to jen bolest a vztek, staré rány se nikdy nezahojí. U jezera samotného, kde nebyla ani památka po městě, kde jsem žil... kde jsem stál, já, poslední z elfů Adurny, tam jediné co obživlo byly moje prastaré vzpomínky.

Prchal jsem z toho místa smutku do Lesů, směrem k Osilonu, hledajíc v těch temných hvozdech jediné světlo, kterému jsem snad nebyl lhostejný. Tiantran. 

Jaké bylo mé zklamání, když jsem ho v Osilonu nenalezl. Nikdo mi nechtěl nic říci... všichni se mi jako vždy vyhýbali. Rozhodl jsem se vzít to přes Ellesméru na východ v naději, že se snad jinde dozvím něco o tom, kam zmizel můj starý přítel.

June

Ellesméra byla stále stejná, jako před několik lety, kdy jsem tam byl naposledy. Vyjímečné pohledy, kteří mi příslušníci mé rasy věnovaly, stejně nepřátelské či chladné, jako kdykoliv předtím. Uchýlil jsem se do vzdálenějšího zákoutí, abych si mohl odpočinout od toho všeho a nechat se unášet elfským zpěvem doléhajícím sem z hlavního města - to je jediná věc, kterou na své rase miluji.

Teprve po pár minutách jsem si uvědomil, že na stromě nade mnou někdo sedí. Vzal jsem šišku a hodil ji po postavě na větvi, avšak neplánovaně jsem do hodu dal nejspíš moc síly, protože mladá elfka, jak jsem se poté přesvědčil, to nečekala, spadla ze stromu a kniha jí přistála na hlavě. U potoka jsem ji vzkřísil, překvapivě se vůbec nezlobila a dali jsme se do rozhovoru. Dlouho jsem nepotkal někoho, jako byla ona mladičká dívka jménem June. Nejenže mne neodsuzovala, ale poprvé jsem se dokázal do někoho vcítit, když mi vyprávěla o tom, jak její matku - Stína, musel zabít její otec. Na okamžik mne zaplnil soucit a pochopení, které jsem nepoznal dlouhá desetiletí. Navíc, opravdu předlouho mne nikdo nenazval milým. Nejspíš jsem byl nějak vyměklý, když se na to dívám zpětně... Ale její příběh a její smutek byly tak podobné tomu mému, že jsem prostě...

Rozešli jsme se s příslibem přátelství a já pokračoval dál do Lesů, abych nemusel spát v elfském městě a ponořený v myšlenkách ani nevnímajíc, kam jdu... 

Boj dvou lovců

Bloumal jsem mezi černými stromy a tak jsem narazil na mýtinu, která byla místem, kde nastal bod zlomu v mém dosavadním životě, ačkoli tenkrát jsem to vůbec netušil. Spatřil jsem tam dvě postavy a čistě pro případ jsem sáhl po meči, konečně nikdy nevíte, na koho můžete v noci narazit. Jedna z těch, které jsem potkal byla víla, druhá elfka. Vyhnul jsem se elfčině šípu a uklouzl do tmy, abych nebyl tak snadný cíl. A pak začal ten pozoruhodný boj, nejzvláštnější v mém životě. Oba, já i elfka, jsme byli zvyklí pohybovat se neslyšně v temnotách a bylo zvláštní čelit pro mne mému vlastnímu stylu boje - útoku ze tmy. Honička temnotou lesů, kdy jsme ani jeden nevěděli, kde se ten druhý nachází, a oba jsme byli ovládnuti pudem lovit, byla vskutku pozoruhodným zážitkem. Když pak došlo ke skutečnému boji, stál jsem proti rovnému soupeři. Ačkoli ona elfka byla drobná, byla také mrštná jako ještěrka  a se svými dvěma děsivými čepelemi, o kterých jsem se později dozvěděl, že se jmenují Lome Hyanda, bylo rovnoprávné se měřit. V momentě, kdy jsem elfku zasáhl dýkou jsem za to zaplatil mnohem vážnější ránou, kdy se mi její čepel zasekla do hřbetu předloktí a vyřadila celou mou levou ruku z boje. Elfka pak zmizela ve tmě a jen o vlásek jsem unikl své vlastní dýce, kterou po mně vrhla. Ve tmě bylo těžké ji nalézt a proto jsem se raději spěšně přesunul na mýtinu. Elfka, která se mi představila jako Aireen, a já, jsme si slíbili, že do rozednění na sebe už nebudeme útočit. Byla trochu ironie, když se mi Aireen rozhodla ošetřit mé zranění. Utábořili jsme se na okraji lesa a mezi námi vzrostlo jakési zvláštní napětí. Obdivoval jsem tu drobnou elfku, která tam byla se mnou. Byli jsme tak odlišní a přeci v mnohém tak neskutečně podobní... Poprvé jsem potkal ženu, která ve mně vzbudila úctu a respekt, dokázala se mi vyrovnat v boji a její vzhled a vystupováni mi učarovalo mnohem víc než křehké elfské slečinky v saténu mluvící o kráse a se studenými vznešenými maskami místo obličejů. Mezi mnou a Aireen, dvěma lovci, dvěma šelamami... přeskočila jiskra. A můj starý svět se začal od základů hroutit.

Probuzený cit

Byl jsem rozpolcen jako už dlouho ne. Obával jsem se, že já - vrah a zabiják - bych jí mohl nechtěně nějak ublížit, děsil jsem se, kdy vyjde slunce, jak se zachovám, zda se opět vrátíme k boji, nebo se dokážu ovládnout... co bylo silnější, touha zvítězit, nebo touha poznat Aireen blíž? Druhé se ukázalo pravdou a já byl po dlouhé době šťastný, klidný a smířený sám se sebou, radující se z blízkosti té zvláštní elfky...

Když Aireen navrhla, že by chtěla dál cestovat v mé společnosti, byl jsem štěstím bez sebe a zároveň plný obav... Dohodli jsme se, že se setkáme za týden u jezera Ardwen a tak se také stalo. Ten týden jsem si vzal hlavně na rozmyšlenou, nedokázal jsem se stále srovnat s těmi neznámými pocity ve mně samém. Ale ujasnil jsem si priority a uklidnil své nitro, pochopil, co se se mnou děje a po čem toužím.

Po tom týdnu jsem měl z přítomnosti Aireen znovu velikou radost, moc mi chyběla. Pustili jsme se jako děti do honičky mezi stromy a pak v jejich korunách. Překazila to až chvíle, kdy jsme narazili na elfkou Hlídku, které velel (k mé nevýslovné smůle), velitel hlídky Elyrnel - muž, jehož nenávist ke mně a moje k němu je snad největším rivalstvím Vyhnance a královského vojáka v Lesích, ačkoli žádný voják mě nikdy v lásce neměl.

Aireen se schovala a já ji kryl. Moje sebeovládání čelilo v té chvíli veliké zkoušce, ale nakonec jsem odolal všem Elyrnekolvým pokusům vyprovokovat mě a neudělal jsem žádnou hloupost, dost velkou zásluhu na tom nesla Aireenina mysl, která se se mnou spojila. Nakonec Hlídka odešla, když mi Elyrnel prve oznámil, že Tiantran zemřel a jak ho to těší.

Ta zpráva mnou otřásla. Trochu jsem si spravil náladu obnovenou honičkou s Aireen zpět k jezeru k našim věcem, kam jsem ji poslední kousek nesl v náručí.

Baldagorr Alfa

Rozhodli jsme se, že opustíme Lesy. Tedy já jsem to tak chtěl a Aireen mne chtěla doprovázet. Vydali jsme se podél řeky ven z Lesa přes Ceris. Napůl cesty k němu jsme se zastavili na mýtině, abychom přečkali noc. Aireen tam objevila zvláštní tajemství jejích čepelí Lome Hyanda, kterému jsme ani jeden nerozuměli a já se dozvěděl alespoň trochu o její minulosti. Vytvořil jsem její fairth, když se svými zbraněmi zkoušela bojovat a definitivně jsem v tom poznal své city - svým způsobem se Aireen obávám, respektuji ji, nenávidím ji jako bojovnici... ale neskonale ji miluji. Byl jsem z toho všeho rozčarován a nervózní. Takhle jsem si lásku nikdy nepředstavoval, připadala mi v mém podání jaksi zvrácená... 

Když jsem se v noci probudil, Aireen byla pryč. Nechala na mýtině ale své věci, tudíž jsem věděl, že se vrátí. Na mýtině se ale objevil někdo jiný - jistý elf. Temný elf, který svůj život zasvětil černé magii, teprve později ze vzpomínek Aireen jsem se dozvěděl, že se mu říká Baldagorr Alfa. Téměř bezdůvodně na mne zaútočil svou myslí a já jsem prožil nejbeznadějnější boj mého života, ve kterém jsem neměl jedinou šanci. Temný elf, v té chvíli jsem jej měl napůl za Stína (s čímž jsem nebyl tak daleko od pravdy, jak jsem zjistil ještě později) mne naprosto drtil. Byl jsem přesvědčen, že tam na té mýtině, zcela jistě zemřu. Pokud bych ho nechal proniknout do své mysli, do jediného útočiště na světě, kam se nikdy nedostal nikdo jiný, přišel bych o všechno a byl bych raději mrtvý. Byl by nade mnou určitě vyhrál, moje mysl se svíjela a úpěla pod jeho tlakem, ale náhle se dostavila úleva. Drásavou mysl Baldagorra Alfy vytlačila jiná, jemná, klidná, prastará a mocná. Jak jsem zjistil později, byla to mysl vznešené královny víl Airis, která přiběhla na mýtinu spolu s Aireen. Avšak Baldagorr Alfa se nevzdal, ovládl Aireen a vypadalo to na další tragédii, ale nakonec celé to setkání skončilo dohodou, kdy jsme my přísahali, že nevyzradíme nic o Temném a on přísahal, že nás pro teď nechá všechny být. Airis mi poté prozradila, kým doopravdy je a řekla mi, kde ji najdu, budu-li někdy ještě potřebovat její pomoc.

Zlomek dokonalosti

Bylo pochopitelné, že po tom, čím si Aireen prošla, bude mimo - vždyť měla toho elfa v hlavě poměrně dost dlouho. Přesto jsem ale nečekal, že se po mně ožene mečem, když se budu chtít přesvědčit, zda je v pořádku. Naštěstí ránu včas zastavila a pak utekla do Lesa, zděšena sama sebou. Utíkal jsem za ní, musel jsem ji najít, bál jsem se, že odešla, že utekla kvůli pocitu viny. Ale vždyť i něco takového bylo vzhledem k okolnostem pochopitelné!

Nakonec se mi po chvíli marného hledání ukázala a krátká rozmluva vyvrcholila tím, že mi ukázala v myšlenkách mnoho ze svých vzpomínek a já se tak dozvěděl mnoho z její minulosti. Měl jsem pocit, že jí to musím nějak oplatit, proto jsem jí v odpověď ukázal zase něco ze svého raného života, tu chvíli, kde se obrátil vzhůru nohama. Žel, na zesláblou Aireen byl ten příval strašlivých vzpomínek moc a div nepozbyla vědomí. Reagovala poté velice nepřívětivě, soucitu jsem se od ní nedočkal. Vyrazili jsme pak z mýtiny dál mlčky a pokračovali jsme v cestě ven z Lesů odděleně, byť stále v relativní blízkosti.

Znovu jsme se zastavili až pod volnou oblohou u řeky Eddy, která se vine na dohled od Lesů. A tam vzdor všem předchozím neshodám došlo k něčemu zvláštnímu. Vztah mezi mnou a Aireen dospěl k bodu, kdy naše krátká konverzace přešla v úkrytu závěsů listí pod starou vrbou k tomu nejstaršímu projevu lásky, jaký jen může mezi mužem a ženou být. Všechny pochybnosti zmizely. Zbyla jen čistá radost nás obou z blízkosti toho druhého... jen radost z faktu, že náš cit je opětovaný. A svět byl na okamžik naprosto v pořádku. Naprosto dokonalý.

Neštěstí ve štěstí

Žel, osud mi nikdy nedopřál cítit štěstí příliš dlouho. K večeru jsme si po běhu ruku v ruce našli útočiště na sušším ostrůvku v těch nekonečných podmáčených pláních kolem povodí řeky Eddy a já nikdy nebyl šťastnější. Avšak ráno, které následovalo, bylo jedno z nejhorších v mém životě. Protože ať jsem dělal cokoli, Aireen po mém boku se nevzbudila. Upadla do jakéhosi podivného kouzla, chronického spánku, ležela jako mrtvá a přesto žila. Jako prokletá. 

Byl jsem v koncích a netušil jsem, co mám dělat. Nedokázal jsem si představit, co způsobilo onu děsivou skutečnost, jak se Aireen do tohoto stavu mohla dostat. Bál jsem se, že spánek či bezvědomí, ve kterém se nacházela, brzy přejde ve smrt a tak jsem udělal něco, co se mi z duše protivilo - vydal jsem se s jejím tělem v náručí zpět k Du Weldenvarden, ve snaze vyhledat pomoc.

Je otázka, jestli se jí dalo nazvat setkání, které mě brzy po vstupu do Lesa čekalo. U potoka, kde jsem se i se spící Aireen zastavil, mě totiž nalezl někdo, koho jsem už nikdy nechtěl potkat. Baldagorr Alfa. Osud má opravdu zvrácený smysl pro humor.

Po řece s nepřítelem

Tentokrát jsem se ani nesnažil stavět na odpor. Popravdě jsem se už psychicky téměř zhroutil, tohle bylo opravdu moc po tom všem, co se stalo. Baldagorr Alfa ovšem nezaútočil. Očividně šel po našich stopách z jiného důvodu, než že by nás chtěl zabít. Chtěl nás získat do služeb Arwiny Greensleeves, čerstvě zvolené královny elfů. S pomocí slibu, že se pokusí vyléčit Aireen mě nakonec i přes můj zapřísáhlý odpor přiměl, abych jej následoval k loďce, na které jsme společně zamířili zpět k Ellesméře. Tam se mi jal vyprávět příběh o své minulosti, o tom, co je vlastně zač. Tathar Inglorion, Temný elf, bytost, která po mnoho let sdílela jednu mysl s krutým duchem a poznamenalo jej to natolik, že se z něj stala tato zvláštní existence. 

Mluvil také o tom, že Aireen se v podstatě nic neděje, pouze její mysl je 'nepřítomna' a že jí bude dodávat sílu, aby ve sférách uspěla. Nerozuměl jsem tomu a nikterak se mi to nelíbilo, ale umění Baldagorra Alfy nakonec nebylo potřeba, protože po cestě na řece se probudila. Probudila - s podivnou brašnou na klíně, která tam prve nebyla - a co víc; s dračím vejcem v ní. S dračím vejcem, které se tam v loďce přímo mezi mnou a Baldagorrem vylíhlo. A Aireen se ho vedena instinkty dotla. Stala se Dračí jezdkyní. A můj starý svět se zhroutil docela.

Ovšem to jsem ještě netušil, že mě čekají mnohem šílenější události.

Vražda či nehoda?

V podstatě všechny následující potíže a nakonec vlastně i největší dary osudu zapříčinila ta stříbrovlasá zlatooká elfka, na kterou jsem narazil. Nedaleko Ellesméry jsme se utábořili, abychom do hlavního města vstoupili až s tmou, asi to potřeboval Baldagorr Alfa. Na mě toho však bylo tolik, že jsem se ihned vypařil, potřeboval jsem být sám.  Bylo toho příliš mnoho, co jsem si musel ujasnit a přebrat. A kroky mě zavedly tak jako tak k cílu naší cesty, dokonce na dohled samotného Tialdarí.

A tam na lavičce seděla ona. Nindë. Nevím, proč mi ji tam a tehdy nějací zlomyslní bohové postavili do cesty, ale ať to byl číkoli záměr, stalo se. Dali jsme se do řeči. Byl jsem jako duch, pobledlý, přepadlý, trpící... potřeboval jsem se odreagovat. a rozhovor mi pomáhal. Ó, proč jen Nindë navrhla, abychom si zabojovali? Jako učednice kovářky Rhunön v tom údajně byla výborná. Půjčil jsem jí dýku a chvíli vše plnilo svůj účel, ale pak se stalo něco, co proměnilo žertovný souboj v hru o život a smrt. Nevím, jestli to byl celou dobu elfčin záměr, nebo jí prostě z ničeho nic 'ruplo v bedně', jak se říká, ale z ničeho nic mi mrštila dýku proti břichu v jasné snaze mě zabít. Byla to jen neuvěřitelná souhra náhod, že jsem se vyhnul a ihned jsem po ní mrštil dýku sám. Ale rozdíl byl v tom, že já málokdy minu.

A přesně ve chvíli, kdy z elfky se zachrčením vyprchal život a já vytáhl Siqorianu z jejího hrdla, přišla Aireen. Jak typické, ovšem.

Překvapivě se však na nic neptala. Pomohla mi odstranit stopy, zatímco já provizorně ukryl tělo. A pak jsme zamířili k Tialdarí, za královnou Arwinou Meyron. A já věděl, že hned po audienci budu muset na pěkně dlouho zmizet z Ellesméry... a zřejmě i od Aireen...

Osudová audience

Meyronské tajemství

Idaron Vzkříšený

--- Svoboda je k ničemu, když ji nemáme s kým sdílet, Idarone... ---

-Arwina Greensleeves

Thringaren

Schopnosti

Idaron vyniká především v boji s mečem, kterému se věnuje skoro celý život a dosáhl v něm špičkové úrovně. Ale umí se taky dost dobře ohánět dýkou či nožem. Když má v ruce dvě, tvoří opravdu smrtonosnou kombinaci. Je rychlý a hbitý, vydrží běžet celé hodiny, aniž by na sobě dal znát únavu. Rád poslouchá myšlenky zvířat a je tak schopný trávit dlouhý čas třeba v těle ptáků, koček, jelenů či motýlů. Rád plave a také to dělá často, většinou kdykoli má možnost ponořit se do vody. Ovládá základní kouzla, která se naučil v Osilonu a umí dobře chránit svou mysl před cizími útoky. Vyniká i ve šplhání, protože na svých cestách za nepřáteli je ucen překonávat nejedny překážky, ať sebevětší, delší, či obtížnější. 

Rád využívá hry stínů a je schopný v nich zmizet lépe, než kdokoli jiný, což je při jeho tělesných proporcích obdivuhodné, avšak díky jeho povolání se není čemu divit. Své zářivé brnění zakrývá černým pláštěm a umí chodit tak nehlučně, jako se prohání vítr.

Dokáže si obstarat jídlo v divočině, uvařit ho a jinak se o sebe v samotě postarat. Vyniká i v jízdě na koni, se kterými se dokáže myšlenkově spojit a oni ho nesou rádi, protože vědí, že je jejich přítelem. Jeho pohled dokáže zneklidnit kohokoli a on to dobře ví. Rád toho využívá, aby nahnal někomu strach.

V případě nutnosti dokáže i střílet z luku, ale dává přednost boji z blízka, ve kterém je mistrem.

Boj s jedenapůlručním mečem 5/7

Boj s dýkami 4/7

Jízda na koni 3/7

Stopování 3/7

Magie Starověkého jazyka

Energetická obranná + útočná 1/7

Elementární 1/7

Psychická 3/7

Rodina

Matka

Otec a sestra

Jeho rodiče měli ve správě nyní již zaniklé město Adurna, které stálo na severním břehu jezera Isenstar.

Otec (mrtvý) byl skvělý šermíř, nejspíš po něm Idaron podělil tuto schopnost a dovedl ji k dokonalosti. Ačkoli byl jeho otec vzdorný a temperamentí, měl v sobě velký smysl pro čest a povinnost. Asi by nebyl nadšen, kdyby věděl, co se stalo z jeho syna.

Idaronova matka (mrtvá) byla velice krásná a energická žena, to z její strany má v sobě Idaron krev Jezdce. Měla sladký hlas, byla hrdá a přímá, avšak dokázala být i laskavá a dobrá. Svoje děti milovala nade vše a zemřela, aby umožnila Idaronovi schovat se a později i uprchnout.

Měl starší sestru (mrtvá) jménem Lattia. Velmi ji miloval, trávil s ní spoustu času, ráda se smála a uměla přenádherně zpívat. Avšak dopadla stejně jako jejich rodiče, zemřela Idaronovi před očima.

Viděl tedy umírat celou svou rodinu na vlastní oči.

Od té doby byl sám a jediný bližší vztah byl jeho přítel v Osilonu Tiantran, který s ním podstoupil výcvik a bydlel s ním na pokoji, ale s kterým se v poslední době vídá málokdy. Navíc se zdá, že i on je již pos smrti, což nese Idaron velmi těžce, ale není ochoten tomu uvěřit, dokud se nepřesvědčí.

Od určité osudné noci však počítá Idaron do své rodiny i elfku jménem Aireen, jedinou ženu, která se mu kdy vyrovnala v boji. Znovu v něm dokázala probudit ušlechtilý cit, který nepoznal od doby, co jeho život zasáhla ona tragédie, ve které přišel o všechny blízké. Ochránil by ji vlatsním životem a záleží mu na ní víc, než na jakékoli jiné živé bytosti v Alagaesii... snad do své rodiny začal počítat i její dráče Lyirëyn, vždyť ono a jeho milovaná jsou jako dvě poloviny stejné duše...

Od nedávné události však nad všemi zaujímá místo jeho černozelená dračice Rheya.

Majetek

Vlastní svůj jedenapůlruční meč kterému říká Jitřenka, ve Starověkém jazyku Aiedail a také dvě dýky - Siqorianu a Tansil (nemá žádný význam). Jednu má připevněnou ke stehnu, druhou u pravého boku (vlevo má meč).

Na zádech nosí tlumok, ve kterém má pár předmětů všední potřeby - něco na vaření (nádobí a nejzákladnější koření), pokrývku, lano, nůž, brousek, křesadlo, obvazy, náhradní oblečení, svůj černý plášť (pokud ho zrovna nemá na sobě) a několik úlomků břidlicových tabulek pro tvoření fairthů. Nyní tam již uchovává i dosti děsivý fairth Aireen s jejími čepelemi Lome Hyanda, který vytvořil během jejich cesty z Lesů.

Peníze nosí ve váčku u pasu.

Popisky k obrázkům:

1) U jezera Isenstar

2) Chlapec z Adurny

PS: Omlouvám se za množství obrázků, ale žádný není ideální, v každém je něco z toho, čím se moje postava během hraní na Alagaesii stala (nějak se mi příliš osamostatnil, prevít) - Idarona dokážou sestavit jen všechny dohromady

Další postavy: 

Naria Poštolka

Murtagh

Táril

Tato postava je oceněná Théseovým řádem.