Táril si na vhodný šat velice potrpí. Oděv je dle jejího názoru nedílná součást všech dojmů, kterými lze zapůsobit. Dle šatu lze o člověku leccos uhádnout a nebo také vyvolat lecjakou iluzi. Proto si dává Táril velice záležet na tom, v čem bude chodit oblečena - čili jaký první dojem o sobě vyvolá.

Po dobu, co Táril žije v Lesích, chodí téměř výhradně v šatech a různých řízách. Elfka si dává záležet, aby v nich vynikla její krásná postava, oblé boky, velká ňadra i dlouhé nohy, někdy to může hraničit až s vyzívavostí, avšak Táril si dává záležet, aby to nikdy nebylo tak okaté. Především muži dokáží ocenit její vkus, ale pravda je, že i mnohé ženy Táril závidí, že zkrátka vypadá vždy dobře.

Její garderóba je velice bohatá, nejvíce v ní lze najít bílých věcí - je to Tárilina nejoblíbenější barva a především je toho názoru, že v ní působí vždy vznešeně a étericky, přesně jak si přeje. Je to také důvod, proč hodně nosí různé pláště a přehozy. Stejně tak bere jako velice důležitý prvek šperky a různé spony do vlasů - většinou v barvě stříbra, aby ladily s její pletí, vlasy a oděvem.

Jako členka Rady si na svém vystupování dává velice záležet a tak se pro ni výběr vhodného oblečení stal důležitou součástí dne.

Táril vždy dokázaly zaujmout protiklady - je tomu tak i u barev. Proto má ráda souhru bílé a černé, ovšem jinak se jí líbí například modrá, nebo fialová a je ráda, že když je teď tou 'vznešenou půvabnou elfkou' a nemusí si dávat záležet na tom, zda barevně splývá se svým okolím, může se do těchto barev rovněž oblékat.

Ovšem nebývalo tomu tak vždy, že by Táril chodila oblékaná jako princezna, která chce ukázat své bohatství a krásu. Když ještě žila se svou rodinou ve vznosném sídle, rodiče jí dopřávali co do šatu to nejlepší. Jenže potom, když z Lesů odešla, stalo se celkem nepodstatným, co má na sobě, byly tu důležitější věci. Proto vyměnila krásu a jemnost za praktičnost a kvalitu. Šaty na sebe znovu oblékla až u Vardenů - ovšem nikdy ne na dlouho a především to byly šaty lidské výroby. Pak zůstal hezký oděv zase dlouho v zapomnění a Táril se ke starání o svůj oděv vrátila znovu až tehdy, když začala pracovat na svém vzestupu po elfském společenském žebříčku.

Málokdo, co ji poznal při jejích cestách po světě, kdy nosila upnuté zablácené kalhoty, vysoké boty, šněrovací rukavice a halenu kalhoty, by si ji dokázal představit v lehkých štaech lehkých jako dech… ale zrovna tak je to i obráceně. Ten, kdo zná Táril jako vznešenou elfku, by si ji sotva dokázal představit v kalhotách a košili.

Štěstí v sídle Malthynae

Aronël: Podívej se na ni, lásko. Je stejně krásná, jako ty.

Carien: A přeci v ní vidím hlavně tebe, Anry.

Aronël: Opravdu? Ani se mi nezdá…

Carien: Představ si, jaké to bude… schovat se do pokoje před těma tvýma hadíma očima a pak vidět ty samé černé tůně, jak na mne civí z kolébky…

Aronël: Před námi očividně neutečeš, má milovaná. Přede mnou a… naší Táril.

Táril se narodila v den, kdy již opadla většina barevných lístků z velkého stromu Menoa a Du Weldenvarden zahalený do červenozlatého rubáše se topil v mlze husté jako mléko. Zrovna svítalo a slabé bledé slunce se nesměle nořilo z oparu, když se pod promáčenými korunami ozval dětský nářek. Přestože v tom jitru bylo cosi bezútěšného mluvícího o tom, že již brzy nastane nelehká zima, v sídle Malthynae, obydlí prastarého váženého elfského rodu Valtharos nedaleko Ellesméry, zavládla radost. Paní domu se právě narodilo dítě a bylo výjimečné už v tom, že to byl již druhý potomek dvojice Carien a Aronëla, prvním byl v tu dobu padesátiosmiletý Dertian.

Maličká Táril hltající od útlého dětství svět svýma velkýma černýma očkama a stálým úsměvem se měla k světu. Rostla jako z vody a běhala dřív, než by to kdokoli pokládal za možné a jakmile se naučila mluvit, mlela pantem bez ustání a pořád, v jakoukoli denní i noční dobu. Byla velice zvědavá a stále chtěla poznávat nové, takže brzy znala každý klacek a kámen v přilehlém okolí Malthynae. Její bratr Dertian byl do ní blázen, v přítomnosti své zářící maličké plavovlasé sestřičky, která se neustále smála vysokým hláskem, se i on vracel do dětských let, ze kterých nedávno dorostl v silného mladého muže. Nosil ji po okolí a základní věci o přírodě, velkém Lese a vůbec celé Alagaesii, se maličká Táril dozvěděla právě od něj. Hrával si s ní v zahradách Malthynae, z legrace se spolu prali, sbírali květiny, honily se kolem stromů a hrávali na schovávanou, v čemž elfí holčička velice vynikala. Ne nadarmo je dnes Táril toho názoru, že to byla nejlepší léta jejího života, ačkoli na ně nemá zrovna dvakrát mnoho vzpomínek.

Kosodřevina

Táril: Já si s nimi hrát nebudu. Sield mi říkal, že jsem kosodřevina.

Dertian: Co že ti říkal?

Táril: Že jsem kosodřevina. On si myslí, že když je starší, může si něco takového dovolit!

Dertian: Nevšímej si ho, Táril. Je hloupý.

Táril: To tedy je.

Dertian: Tak se tím netrap.

Táril: Dertiane?

Dertian: Ano?

Táril: Já jen… co je to kosodřevina?

Vzdor svému živému a nespoutanému ranému dětství, v pozdějších letech se Táril začala pomalu stahovat čím dál tím víc do ústraní. Nejspíš s tím asi mělo co dělat i postavení její rodiny mezi ostatními, s tím si ale malá dívenka ještě dávno nelámala hlavu. Zatímco jiné děti, to málo, které v Ellesméře žilo, skotačily po lese, Táril čím dál častěji vyhledávala ticho a klid Malthynae, kde hodiny a hodiny trávila nad knihami, mapami a listinami. V době, kdy se většina jejích vrstevníků uměla sotva podepsat a četla pomalu a s obtížemi, Táril nejenže uměla psát elfským písmem, ale zvládala i Liduen Kveadhí, ve kterém je psána většina básní a příběhů, a měla za sebou již nejeden svazek z rodinné rozsáhlé knihovny, jakou by jim snad mohli závidět i v Tialdarí, které bylo vystavěné mnohem později, než sídlo Malthynae. V té době, co se Táril tak pustila do hltání veškerých informací a trávila dny buď v knihovně, s bratrem, nebo hrou na okarínu, kterou si zamilovala pro její netypičnost a vysoké krásné jasné tóny, byla šťastná a nepotřebovala společnost jiných dětí. Když Tárilina hra na okarínu zněla okolím Malthynae, jednotliví elfové, ať už v sídle samém či v jeho okolí se zastavovali a naslouchali, zvlášť když ji Dertian doprovázel na loutnu. Každopádně se nejmladší příslušnice Valtharos ještě vůbec nestarala o elfské království okolo sebe, o žádnou jeho politiku a problémy, a už vůbec ne o politiku či problémy světa tam daleko za hranicemi Lesa…

Předzvěst zlého

Aronël: Neměli byste brát toho šílence na lehkou váhu.

Bryanor, Dračí jezdec: Uprchl s dráčetem do divočiny, neuživí ani sebe, ani toho nebohého draka. Posledně by tam venku zemřel, kdybychom ho nezachránili… ne, není nutné se ho obávat. Je sám proti celé Alagaesii! Na naší straně jsou staletí staří Jezdci a on je...

Aronël: Už jednoho z vás zabil!

Bryanor, Dračí jezdec: Ano, zezadu, jako krysa. To není žádný důkaz moci, nehledě na to, že tamten zavražděný Jezdec byl velice mladičký. Naše stará generace je mnohem mocnější a moudřejší. Nikomu z nás se Galbatorix nemůže rovnat. Kdyby byť jedinému z ochránců Alagaësie stál tváří v tvář v rovném souboji...

Aronël: Lidské plemeno je slabé, ale je v něm zvrácenost, kterou byste sotva dokázali najít u jiných ras! Jen mluvíte o vznešenosti, ale ve skutečnosti jste jen oslepení svou mocí! Touha po změně a moci může nakazit každého. Myslíte si, že vás zdi z mramoru v Iliree ochrání, když budete jen sedět na zadku s rukama v klíně a planě tlachat o…

Islanzadí: Dost už, Aronële! Vy Valtharosové jste si vždycky mysleli, že jste moudřejší a prozíravější, než všichni ostatní!

Aronël: Většinou oprávněně, Výsosti. Copak vy chcete toho šíleného vraha taky nechat jen tak být?!

Islanzadí: Souhlasím s Bryanorem. Ty zprávy jsou možná mírně znepokojivé, ale nějaký pomatenec s dráčetem pro pevný řád tohoto světa prozatím nepředstavuje žádnou závažnou hrozbu. Musíme teď řešit důležitější věci…

Aronël: Jak si přejete… ‘Veličenstvo’

Byla to válka, co narušilo štěstí a klid v lesích. Mladý šílený Jezdec Galbatorix svými medovými slovy získal na svou stranu několik dalších a společně napadli zbylé Jezdce. Zdánlivě pevné seskupení se začalo drolit, Jezdci byli zaskočeni a mnoho jich zemřelo hned při prvním boji. Zdálo se, že před tímto hrozícím nebezpečím draci ani jejich druhové Alagaësii neochrání. Nastal čas, aby elfové vyšli hájit spravedlnost a řád. Dertian byl odveden mezi prvními. Carien bylo dovoleno zůstat v rodinném sídle a dohlížet na svou nedospělou dceru, a Tárilin otec Aronël, jako člen elfské Rady, byl mezi tím málem, které zůstalo v Ellesméře, ačkoli se mu to vůbec nelíbilo. Sám sebe považoval za velice zdatného bojovníka a jen zvýšilo jeho nevraživost mezi ním a královnou Islanzadí, že mu zakázala jít s vojáky na frontu a oddílům nechala raději jako velitele jiné členy Rady.

Táril nepřítomnost svého bratra nesla velice těžce a naprosto přerušila už tak značně omezené kontakty s vnějším světem. Zůstávala zavřená v Malthynae ponořená v knihách. S nastalou válkou se také začala důkladně zajímat o rozestavení světových sil a politiku Alagaësie. Vrhla se do toho po hlavě. Uzavírala se, bývala zamlklejší. Hodiny a hodiny také trávila pohroužená do své nové velké lásky - harfy. Od útlého dětství měla velice kladný vztah k hudbě, jednu část svého života se naplno oddávala jenom jí. Velké citové spojení s hudbou si uvědomila právě v těchto neklidných dobách, kdy jí pod prsty vznikaly tklivé, smutné i dramatické melodie a bylo jí jasné, že hudba bude provázet celý její život.

Její matce, Carien, začala její uzavřenost dělat starosti. Snažila se jí pod všemi možnými záminkami znovu přimět ke kontaktu s ostatními, bála se totiž, že se Táril začíná vzdalovat i jí. Rozhodla se tedy, aby jí trochu zaměstnala hlavu také něčím jiným než texty z knih, že si ji vezme trochu do parády v magii, ve které byla jako královská kouzelnice velice dobrá, jedna z vyhlášených čarodějek v Ellesméře i na jiných místech. Táril záhy projevila velký talent v tomto oboru, Carien zjistila, jak ohromné síly v její dceři dřímají… ráda tedy jejímu učení obětovala spoustu času. Postupně v Tárilině společnosti totiž počala zjišťovat, co její dcera tím hltáním všech možných i nemožných informací sleduje.

První tragédie

Carien: Miláčku, svět nenajdeš jen v knihách. Je tam venku, mimo popsané stránky.

Táril: Nehledám v knihách svět. Jen se ho z nich snažím pochopit.

Carien: Svět nejde pochopit ani z knih, ani z ničeho jiného, sluníčko moje.

Táril: Zkusit to můžu. Zatím nastuduji co můžu z knih…

Carien: A pak?

Táril: Pak až mne osud do toho světa vyhodí, budu na něj připravena. Začnu ho poznávat z té druhé strany. Mimo knihy.

I v Ellesméře zmítané obavami, strachem a napětím začalo být brzy jasné, že proti samozvanému králi nebudou stačit ani elfské oddíly. Tárilin otec Aronël to považoval za vinu špatného velení a ačkoli byla jeho tvář vždy dokonale klidná a nezčeřená žádnými pocity, i jeho dcera dokázala poznat, že to v něm jen vře. Ačkoli Tárilina rodina si vždy dávala velký pozor, aby mladou dívku do svých záměrů a problémů nezatahovala, bylo to čím dál tím těžší. Táril byla vždy velice vnímavá k pocitům ostatních, uvědomovala si, že je něco v nepořádku a nešlo jen o to, že tam venku zuřila válka, která se nevyvíjela nikterak dobře. Večer poté, co u večeře zaregistrovala obzvláště napjatou náladu, zašla k večeru do otcovy pracovny.

“Tati, co se děje?” zeptala se na rovinu. “Potřebuji vědět jak na tom jsme, co je s Valtharosi za problém… Mám nastudované všechny knihy o historii našeho domu, ale tady něco skřípe... a vždycky to tak bylo…”

Aronël se usmál. “Čekal jsem, kdy za mnou s tímhle přijdeš. To bys nemohla být z Valtharos, aby sis něčeho takového nevšimla…”

“Čeho přesně?”

“Chtěl jsem tě těmhle starostem ušetřit, abys měla co nejdelší dětství. Dokud tu byl ještě Dertian, visela jsi na něm a nestarala ses o takovéhle věci. Ale měl jsem si uvědomit, jak rychle rosteš.”

Táril se posadila na polstrovanou židli naproti otci a upřela na něj odhodlaný pohled.

Aronël se na ni dlouze díval. “Věřím, že už bylo načase. Poslouchej, mé dítě… tohle je svět dospělých. Není na něm nic hezkého, jde v něm o život a maličkost může znamenat jeho převrat… a většinou ne k dobrému.”

Tu noc spolu Aronël a Táril proseděli v pracovně nad spoustou map, starých listin a muž své dceři začal od základů poodhalovat tajemství Valtharoského společenského postavení, zatajovanou historii předlouhého váženého rodu, veškeré staré křivdy a činy, mnohá přísně zamlčovaná fakta a obecné postoje Valtharosů - tím konkrétně v tuto chvíli myslel postoje sebe a své manželky - ke všem událostem v Alagaësii. Ovšem je pravda, že ony postoje se dědily už po generace. Táril všechno hltala a oči jí zářily vzrušením. Aronël poznal, že se s tímhle vším již dávno neměl nijak tajit a poodhalovat to po částech mohl již několik let… naopak ho překvapila rychlost, s jakou se Táril zorientovala a na rozdíl od Dertiana vzala všechno jako fakt bez výhrad, pyšná na to, že je dcerou Aronëla a Carien. Dovnitř otcovy pracovny vešla jako jiná dívka, než ji ráno opustila… především z ní vyšla už z dospělým uvažováním. Všechny nejasnosti a mlhavé pocity do sebe zapadly a ona už rozuměla.

To ráno by byla šťastná a dychtivá, procházejíc si v hlavě znovu a znovu všechno to, co se v noci dozvěděla. Jenže přišla zpráva, která celé sídlo Malthynae zdrtila… Dertian Valtharos padl v čele oddílu, který Islanzadí vyslala krýt ústup elfů před Zrádcovými vojsky a Křivopřísežníky. Nepočetná skupina neměla jedinou šanci, královna s ní neposlala ani kouzelníka, jelikož ty chtěla mít všechny u sebe… všichni ti elfové šli na jistou smrt. Královna vyvolala všemi těmi zmařenými životy pro nic po už po tak hrozných ztrátách hlasitou vyčítající odezvu a v nejednom srdci zasela nenávist za její špatné vyhodnocení situace… Dertian a mnozí další byli ze strany elfů poslední krvavou tečkou za prohraným konfliktem s Gabatorixem.

I kdyby se té noci Táril od otce nedozvěděla mnoho nehezkých věcí o rodu de Eamë, začalo v ní klíčit semínko nenávisti vůči eflské královně…

Mračna se stahují

Táril: Otče? Smím se tě na něco zeptat?

Aronël: Samozřejmě, Táril.

Táril: Četla jsem báseň o Hvězdách… v ní se psalo, že to jsou všechno již mrtví elfové, jejichž duše postupně zaplňují dříve prázdné noční nebe.

Aronël: A tebe zajímá co?

Táril: Všiml sis, že by se na nebi po tom masakru tam, kdy zemřel Dertian…

Aronël: Žádné nové hvězdy se tam neobjevily, Táril.

Táril: No právě. Tak co si myslíš ty? Co jsou Hvězdy?

Aronël: Něco magického v nich nesporně je, mé dítě. Ale myslím, že záleží na tobě, čemu budeš chtít věřit a na-

Garda: Otevřete ve jménu královny!

Aronël: Běž otevřít, Táril.

Táril: Otče?!

Aronël: Jen jim otevři.

Další roky se nevyvíjely nijak příznivě. Elfský národ se skryl do ústraní, s čímž Aronël vůbec nesouhlasil a jen tím vznikaly další konflikty mezi Valtharosi a jak Islanzadí samotnou, tak ostatními členy Rady. Táril se stále pečlivě věnovala studiu, tentokrát už pod vedením svého otce i matky, protože od doby, co se Dertian nevrátil z bojů proti Uchvatiteli, začali své dceři věnovat mnohem více času, snad aby jí vynahradili ztraceného bratra. Otec ji začal zasvěcovat do fyzického boje. Ačkoli by to Táril nikdy neřekl nahlas, okamžitě si uvědomil, že z jeho dcery se stane opravdu výjimečná osobnost. Nejen že byla bystrá a chytrá, dokonce tak chytrá, že ho občas ve složitých elfských hrách či slovních přestřelkách často porážela, ale byla i velice schopná co se týkalo zacházení se zbraněmi a velice obratná v magii, jak věděl od Carien. Zároveň si uvědomoval, jak moc se mu Táril povahově podobá, ačkoli vzhledově podědila krásu po matce. Měla jen jeho oči, ve kterých se často zračil stejný tvrdý hadí lesk, jako v těch jeho… a právě proto, že se v ní tolik poznával, začínal si jí čím dál tím vážit i víc jako osoby, již duševně dávno dospělé osoby, která pro něj v mnoha jeho rozhodnutích začala být přínosem a potřebnou oporou.

Jednou, když spolu šermovali na zahradách a ona mu zasadila tak tvrdou ránu, až ho zabrnělo v prstech, se smíchem odvětil, že takováhle by měla být elfská královna. Nadaná čarodějka. Nadaná bojovnice. Chytrá, prozíravá, krásná a vnímavá žena. Řekl, že by ji bez rozmýšlení zvolil, kdyby se s Islanzadí náhodou něco stalo… mínil to sice v žertu, ale Táril postřehla v jeho hlase jakýsi zvláštní podtón. Až později si dokázala vysvětlit, co za ním asi stálo...

Táril se dál věnovala pilnému studiu jak jazyků, tak písma, v magii vynikala i proto, že o ní přečetla hory knih a všech možných textů od starých Jezdců i elfských učenců a po teoretické stránce věděla o kouzlech tolik, jako málokdo. V praktických cvičeních dělala rovněž obrovské pokroky… zabývala se uměním, bojem, pracovala v sídle Malthynae pro svého otce v různých tajných záležitostech a rostla do krásy. Plně dospěla. Život se zase ustálil, ačkoli napětí v okolí domu se nevytratilo… a pak, když Galbatorix skoro zničil Lesy a královna Islanzadí tomu opět nebyla schopna zabránit, Aronël pojal jistý záměr a bez úsměvu plně zaměstnán začal pracovat na velkých změnách… jenže Islanzadí byla rychlejší.

Byl vlahý letní večer, když si pro Tárilina otce přišli. Nebránil se, v pracovně podal Táril příslušné rozkazy pro případ, kdyby se mu něco stalo a pošeptal jí několik krátkých pokynů co se týkalo jí samotné. A poté se bez rozloučení nechal vznešeně a hrdě odvést gardisty pryč z Malthynae.

Druhá tragédie

Islanzadí: Z toho se už nevykroutíš, Aronëli.

Aronël: Možná se mě dokážete zbavit, ale leda tak podvodem, má ‘paní’.

Islanzadí: Myslíš si, že jsem tak hloupá? Myslíš si, že mi nedošlo, co děláš?

Aronël: Nikdy mi to nedokážeš.

Islanzadí: Když zmizíš z tohoto světa, kdo tě asi bude hájit? Kdo se za tebe postaví?

Aronël: Moje dcera. Možná ne dnes. Možná ne zítra, ale jednou mne pomstí. Je ještě mnohem lepší, než jsem byl kdy já. Tímhle válka mezi námi neskončí.

Isanzadí: Ochromím tvoji rodinu tak, že už se nikdy nezvedne! Doufáš marně! Odveďte toho zrádce!

Aronël: Já nedoufám. Já to vím. Hvězdy nechť nad vámi bdí, královno.

Carien se narozdíl od své dcery o Aronëla nebála. Byla přesvědčena, že si královna nemůže dovolit odsoudit příslušníka Rady bez svolení jejích zbylých členů a Rada by se neodvážila souhlasit s popravou někoho tak významného, jako byl Aronël Valtharos, nehledě na to,  že Aronël na královnu věděl věci, díky kterým by dokázal pobouřit velkou část lidu proti ní. Carien tedy předpokládala, že se Aronël brzy vrátí, jelikož byl i obratný řečník a Carien si byla jista, že se dokáže z každého nařčení snadno vykroutit. Dopadlo to ale úplně jinak.

Královna vůbec nepožádala Radu o svolení. Podle zemského zákona tak mohla učinit pouze v případě nejvyšší vlastizrady - z níž také Aronëla obvinila. Místo dlouhého šetření, které by odhalilo, co na tom bylo pravdy, královna shledala hlavu rodu Valtharos ihned vinným a nechala ho druhý den exemplárně popravit. Veřejnost, Rada, a spolu s nimi i Carien a Táril se to dozvěděli až ještě den poté, kdy přišlo úřední oznámení podepsané jejím Veličenstvem, že kvůli nezávažnějšímu provinění zatčeného, usvědčeného a potrestaného Aronëla Valtharose, je zabaven veškerý jeho majetek. Dále bylo připojeno, že tomuto velezrádci bylo dokázáno, že vedl tajnou organizaci s protistátními úmysly, prodával informace nepřátelům elfské říše, osnoval úkladné vraždy vysoce postavených úředníků i příslušníků královského rodu, mařil rozkazy svých nadřízených a ještě zhruba dalších deset bodů, které si dnes už Táril ani nepamatuje.

Každopádně ve vteřině se jí zbortil celý život. Její otec byl mrtvý. Sídlo Malthynae bylo její rodině zabaveno i s veškerým vybavením, její milovanou knihovnou, harfou, dokonce i většinou šatstva… ona a její matka stejně jako veškeré služebnictvo dostali na odchod z domu jen několik minut, takže si stihli vzít s sebou jen málo. Když Carien chtěla svá práva před vojáky bránit, byl jí předán vzkaz od královny osobně, že jistě má příbuzné, ke kterým se spolu s dcerou může nastěhovat a velitelem stráže jí bylo důrazně doporučeno, aby se nepokoušela stěžovat si, sídlo patřilo jejímu manželovi a ona jistě nechce, aby dopadla podobně jako on.

Carien přede všemi proklela královnu a celou její linii, vzala Táril za předloktí a spěšně v sedlech opustily Ellesméru.

Na vlastní pěst

Táril: Zabila mi bratra! Zabila mi otce! Myslíš, že se prostě po tom všem bez námitek uklidím do ústraní, kde budu klidně sedět s rukama v klíně?!

Carien: A co bys chtěla dělat?! Jsi stejná jako tvůj otec, jenže on na rozdíl od tebe měl moc. Ty nemáš vůbec žádnou! To ta zatracená Valtharoská krev! Nic neuděláš, smiř se s tím!

Táril: Budu dělat cokoli, jen ne tu být zavřená a čekat, až se něco stane. Ono se totiž nestane vůbec nic, pokud tomu nepomůžeme! Copak jsi je taky neměla ráda?!

Carien: Milovala jsem je víc, než si umíš představit! A teď se snažíš, abych přišla i o dceru! Jediné, čeho tím docílíš, je, že ještě víc popliveš Aronëlovo jméno a dopadneš stejně jako on!

Táril: Ať si klidně dopadnu, nenávidím zbabělost! A jen kvůli zbabělosti se tady krčíš, čekáš, že tě budou všichni litovat a nechceš s tím, co se stalo, udělat vůbec nic!

Carien: Tak si běž, zmiz mi z očí, když si myslíš, že něco dokážeš! ZMIZ ODTUD!

Carien vzala Táril ke svým rodičům do Nänindelu. Mladá elfka byla stále otřesená. Dostala malý pokojík v podkroví nevelkého domu, kde několik dní přebývala. Seznámila se se svými prarodiči, ale byla zamlklá, bez úsměvů, napjatá jako struna a v černých očích jí neustále zářila potlačovaná agrese a neskutečný, hluboký a zarytý vztek. Samotnou ji překvapilo, že po smrti svého otce necítí zdaleka tak velký smutek, jako v případě svého bratra. A přeci to nebylo tím, že by ho měla méně ráda. Jen v případě jejího otce se veškerý smutek nad jeho osudem změnil v hluboký rozpálený hněv. Snažila se promluvit se svou matkou o tom, co vlastně budou dělat… že se přeci nemůžou jen tak v klidu odstrčit ze scény, zamést pod koberec, když královna nechala Aronëla popravit. Byla přesvědčena, že takhle to nemůžou nechat. Přece musely něco dělat, nemohly to nechat jen tak být jako nezvratný fakt…

Carien ji však vždy přísně odbyla, aby nemluvila hlouposti a že chce jen její bezpečí. A že tady jim bude dobře.

Ale Táril tu ten týden a půl dobře opravdu nebylo. Začala nenávidět všechno kolem sebe, celý Nänidel, svůj pokoj s modrými dveřmi, napjaté ticho u společného stolu, stejně tak pasivní přístup své matky k celé té záležitosti.Takhle to přeci nemohlo zůstat!

Když už jí to všechno přetékalo přes hlavu, zašla za Carien znovu, ale tentokrát se odbýt nenechala. Narůstající konflikt vyvrcholil v hádku, kdy na sebe ječely na celý pokoj a obě později litovaly toho, co řekly, jenže bylo pozdě. Po Carieniných slovech, ať tedy Táril jde kam chce, když si myslí, že něco změní, a ať jí zmizí z očí, Táril rozzuřeně vrazila do svého pokoje, sbalila si to minimum věcí, co vlastnila a práskla za sebou modrými dveřmi, které se pro ni s tou ranou navždy zavřely. Byla moc hrdá na to, aby se vrátila, místo toho zamířila na vlastních nohou zpět k Ellesméře, jako kdyby doufala, že na místě svého domova, který jí sebrali, by snad doopravdy mohla něco udělat… ale s postupujícími hodinami přemýšlení a chůze si uvědomila, že vlastně netuší, co by měla podniknout. Byla proti světu úplně sama, nikdo nebyl na její straně… dokonce ani vlastní matka ne.

Zrovna se rozhodla, že si trochu odpočine u potoka, když na pěšině před sebou uslyšela cválajícího koně. Pomalu vstala a během několika vteřin se z ohybu cesty vyřítil šedý velký kůň s vysokým jezdcem na hřbetě. Muž zastavil, jakmile Táril spatřil. Seskočil ze sedla a zamířil okamžitě k ní. “Ty musíš bejt ta Valtharosova holka, že? U Hvězdného nebe, to by mě nenapadlo, že i když Anry zemře, budou na mně koukat ty jeho zatraceně vědoucí černý voči, co mě vždycky tak vytáčely... “ zachechtal se. Na elfa měl zvláštně hrubý hlas, drsný, ale jistý.

“Nevzpomínám si, že by se otec někdy zmiňoval o černovlasém hubeném dlouhánovi s napůl vyholenou hlavou,” odvětila Táril chladně.

Muž se zachechtal ještě víc. “No ještě aby jo, o mně se nikdo dvakrát rád nezmiňuje. Ale abych nezapomněl na své vybrané způsoby,” dvorně se uklonil a odhrnul svůj těžký modrý plášť, při čemž odhalil dlouhý meč u pasu, “moje jméno je Irqelas, ale byl bych raději, kdyby jste mne, spanilá slečno, oslovovala jako Rosámaka z Pouště. Tak mi říkaj všichni.” Potom přistoupil trochu blíž a ukázal levé zápěstí. “Pomůžu vám jen pokud víte, jak zjistit, že mi máte věřit… Anry říkal, že vám o nás vyprávěl.”

Táril chvilku váhala. Pak zašeptala: “Kmyawë”. Na elfově předloktí se objevilo modře pableskující znamení. Irqelas se usmál. “Takže opravdu Táril Valtharos. Těší mě, Domnia abr Draumr čtvrý stupeň se hlásí k povinnostem.”

Rosomák vybídl Táril, aby jela s ním. Řekl, že by si měli pospíšit, protože královniny vojáci vycvičení pro zvláštní úkoly jsou již na cestě. Když se Táril zeptala, co s nimi má co dočinění ona, znovu se zachechtal svým hrubým nakřáplým smíchem a odvětil, že ji jedou zabít. Pravděpodobně ne oficiálně, nějak by to už nastražili, každopádně během pár dní by ležela s nožem v krku někde u příkopu, nedej bohové, kdyby ji našli tady, jak se jim sama žene naproti. Táril nechápala, proč by královna po tom všem měla chtít zabít i ji, každopádně Rosomáka poslechla a vylezla si před něj do sedla. Později měla šanci přesvědčit se, jaké měla štěstí, když na něj narazila.

Jiný svět

Rosomák: Královna se tě bojí, Táril. Bojí se toho, že budeš stejná jako tvůj otec. Že bys ji, stejně jako on, mohla někdy ohrozit.Valtharasové byli vždy dost ambiciózní.

Táril: Většinou také měli proč být, Rosome.

Rosomák: Vidíš to? Aronël mluvil dycky podobně. Já Islanzadí docela chápu, ta obava je oprávněná.

Táril: Já s tím souhlasím.

Rosomák: Holka, zatím jsi bezbranná, pochop to. Měla by ses na nějakou dobu vytratit. Ztratit se z veřejnosti, aspoň na pár let, vymizet z mysli jak normálním obyvatelům Lesa, tak i Islanzadí samotné. Znáš takové to úsloví, ne? Sejde z očí, sejde z mysli...

Táril: Jsi stejný jako matka! Taky chceš, abych se krčila v úkrytu, třásla se strachy, nechala zapomenout svět na můj dům!

Rosomák: Ale jen na pár let. Hele Táril, řeknu ti to na rovinu… jestli se nestáhneš do ústraní, může to s tebou špatně dopadnout. Ale když se vrátíš tehdy, až to budou všichni nejmíň čekat, můžeš začít uplatňovat nejlepší zbraně Valtharosů ve svůj i náš prospěch...

Po několika sporech s Rosomákem se Táril nakonec uvolila, že na nějakou dobu opustí území elfského království, aby se vyhnula nebezpečí ze strany království samotného. V té době ještě netušila, že se její pobyt v exilu, který považovala pouze za záležitost několika let, protáhne na několik desetiletí. Rosomák byl navyklý na lidi, strávil s nimi většinu života a hodně to ovlivnilo jeho postoje, chování i mluvu. Proto usoudil, že pro Táril bude momentálně nejlepší stáhnout se někam k této smrtelné rase, které věřil mnohem víc, než všem elfům dohromady. V jeho jednání nebyla jen osobní sympatie k Tárilinému otci, ale i jeho poslušnost k vyšším pozicím DD - Domnia abr Draumr. Brzy však jednal sám za sebe, protože Domnia abr Draumr se po Aronëlově smrti rozpadla, její představitelé na sebe buďto ztratili spojení, odpojili z vlastních důvodů, ale hlavně většina zástupců v Lesích byla pozatýkána. Veřejnost si vůbec nevšimla, že se právě zhroutila největší tajná organizace na území Alagaësie, stejně jako většina nikdy ani nepostřehla, že by nějaká existovala. Všechno proběhlo pěkně potichu, žádný skandál. Nikdo se nesměl dozvědět o tom, jak rozsáhlý špionážní systém se mimo vědomí panovníků rozrostl.

Rosomák si pomalu začal uvědomovat, že teď už hrozí nebezpečí mnohem více jemu, než Táril, proto se na území Lesů nezdržoval ani o hodinu déle, než bylo bezvýhradně nutné. Na nějakou dobu se s dívkou, která mu zůstala na krku, usídlili v jeho nevelkém domě v Asignaku. Na tomto mezníku území, kde se nikdo nestaral o nikoho nestaral a daly se tu najít všemožné smíšeniny ras, byli v bezpečí. Táril to připadalo, jako docela jiný svět. Ze začátku ji  všechno neskonale fascinovalo, fascinovali ji lidé, trpaslíci, veškerá ta drsná a podivná kultura, o všem si vedla zápisky a každou novou informaci si nenápadně poznamenávala. Aby s Rosomákem vůbec měli co jíst, docházela vypomáhat zdejšímu lékarníkovi. Kolem hlavy nosila omotán modrý šátek, aby nebyly tak nápadné její špičaté oči, ačkoli při pohledu na ní muselo být každému jasné, že patří mezi půvabný lid. Tam také získala první zkušenosti s léčivými odvary, jedy a různými nápoji.

Rosomák s Táril tam zůstali několik krátkých let, za které se Rosomák neustále snažil spojit s někým z Domnia abr Draumr, avšak žádný z jeho kontaktů nefungoval. Bylo jasné, že organizace se naprosto rozpadla a to mu dělalo starosti. Sám vyučoval Táril jako obyčejnou novicku Domnia, jenže věděl, že to nebude vůbec jednoduché. Táril sice od svého otce měla o skupině dost jasnou představu a věděla toho hodně, ale Rosomák si uvědomoval, že netuší, co by s ní měl dělat, až dokončí výcvik nutný k přijetí.

Daleko za městem ji trénoval v boji, se kterým už Táril měla zkušenosti od otce. Rosomáka ohromovaly Táriliny znalosti nabyté z knih, ale vysvětloval jí všechno z jiného pohledu, z pohledu zkušeného a praktického muže. Zasvětil jí do umění strategie a spousty dalších důležitých věcí, a ačkoli nikdy nebyl tak vzdělaný, jako ona, nebo Aronël Valtharos, hodně mladé elfce pomohl poznat věci takové, jaké jsou. Hodně ji ovlivnil svými názory, které se nijak moc nelišily od názorů jejího otce.

Když Rosomák usoudil, že už ji nemá co učit a že tady ztrácí čas, rozhodl, že ji odvede k jedinému členu Domnia abr Draumr, o kterém s určitostí ví, že je stále na stejném místě. K matce Aronëla Valtharose, Tárilině babičce Šílené Kanëe.

Bláznivá čarodějnice

Kanëa: Kdo je tam?! Slyším vás!

Rosomák: To jsem já, Rosomák z Pouště. Vzpomínáte si na mě, Kanëo?

Kanëa: Ten napůl holohlavý mladík, co mi před lety ukradl tu tkanici s korálky? No ovšem že se na tebe pamatuji, lumpe, ale nepřicházíš sám… koho to s sebou vedeš?

Rosomák: Zajímavou osobu.

Kanëa: Cítím jasmín… Aronël? Synáčku, jsi to ty? Přišel ses podívat na svou starou matku?

Táril: Paní… Aronël je mrtev. Popravili ho.

Kanëa: Mého syna? Mého jediného syna?! Vždyť jsem to vlastně již slyšela… řekli mi to… přišli a řekli mi… že ho zabili. Ale já tu svého syna cítím! Kdo jsi?

Táril: Jsem Táril Valtharos, jeho dcera, paní.

Kanëa: Můj jasmín…

Stará Kanëa žila v jeskyním komplexu u úpatí Beorských hor daleko na východ od údolí, kterým protéká řeka Âz Ragni. Šílená slepá čarodějka dvojici Rosomáka a Táril přijala srdečně. Od začátku k Táril chovala sympatie a ona k ní rovněž. Proto Táril nijak neprotestovala, když Rosomák řekl, že by ji zatím nechal v Kanëině péči a sám se vydal za svými povinnostmi a vůbec nějak vypátrat, co se děje jak v Lesích, tak v celé Alagaësii.

S Kanëou to bylo složité. Byla to sice neskutečně mocná čarodějnice, ale kdysi jí prý jedno její nepovedené kouzlo popletlo hlavu a po smrti svého milovaného manžela - Aronëlova otce, odešla před mnoha desetiletími pryč z Mathynae a uchýlila se do ústraní. Nikdo nevěděl, kde se nachází, až příslušníci Domnia abr Draumr ji dokázali nalézt a na vlastní nebezpečí se rozhodli podstoupit riziko a pokusit se využít jejích znalostí ve svůj prospěch. Kanëa si ale nikdy nenechala magií vypálit do těla modré znamení, takže se nikdy nestala oficiálním členem organizace, avšak hodně jim pomohla.

Jala se Táril vyučovat magii. Pro mladou elfku to bylo dost riskantní a musela počítat s tím, že na bezpečnost Kanëa při kouzlení moc nebere ohled - jak bylo mimo jiné patrné i z bizarní poničené krajiny v několika kilometrech čtverečních od jejího obydlí. Někdy Kanëe propadala záchvatům bláznovství a za hlasitého chechotu ničila vše kolem sebe, Táril se však naučila vycítit, kdy se něco podobného blíží a nenápadně se vytratila. Již toho mnoho uměla od své matky, mnoho měla nastudováno z knih a Kanëa její schopnosti postupně dováděla k dokonalosti a do mnohem větších rozměrů, než si Táril kdy představovala, ačkoli na samotnou starou mocnou čarodějnici nikdy ani vzdáleně neměla…

Žila tam s Kanëou dlouhou dobu. Naučila se poznávat rostliny z Beorských hor, zvěř a počasí, zamilovala se do horské přírody a když chodila Kanëa na lože, procházívala se klidně i daleko k vodopádům, nedbaje okolních nebezpečí. Nikdy se jí nic nestalo. Hory si zamilovala nade vše.

Čas od času se zastavil Rosomák a obeznámil ji s tím, co se děje ve světě. Jeho zprávy byly čím dál tím horší. Táril, dychtivá stále se učit, zůstávala v Beorách po boku své babičky a poodhalovala stále více z minulosti staré čarodějky.

Kanëa však měla ještě mnoho dalších tajemství, ne jen svou historii. Jedním z nich, na které přišla Táril až po dlouhé době, byl ohlazený tyrkysový kámen, se kterým Kanëa často mluvila. Postupně začalo Táril docházet, že to nebude jen tak obyčejný kámen. Jednalo se o dračí eldunarí… Začala uvažovat, že možná to je ten důvod, proč toho Kanëa tolik zná a je tak mocná… protože čerpá ze starého dračího vědomí a jeho síly. Přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby ona mohla být tou, která dojde poznání a obrovské moci díky ohromné dračí síle a znalostem. Její touha po vědění byla vždy obrovská, byl to hlad a žízeň… a v posledních měsících jejího pobytu u Kanëy dorůstala vrcholu, když zjistila, co má na dosah. Přála si spojit se s dračím vědomím, navázat se na něj svým nitrem… čerpat jeho sílu, zjišťovat zakázaná utajovaná tajemství, které znají jen Jezdci… Uvědomovala si, že to je jistě jedno z posledních eldunarí, které nevlastní Galbatorix… jak jen tady zahálí, v divočině, v rukou šílené staré elfky, která dokonce ani nemá zrak!

Krádež

Wara: S kým to mluvím? Ty přeci nejsi Kanëa.

Táril: Ne. Jsem její vnučka z rodu Valtharos, Táril, dcera Aronëla a Carien.

Wara: Co se stalo s Kanëou? Jak to, že tě ke mně pustila?

Táril: Moudrá Kanëa zemřela, vznešený draku. Tvé eldunarí mi bylo odkázáno.

Wara: Nebyla jsem jejím majetkem, ona mě pouze střežila. A nelžeš mi? Kanëa má dost tuhý kořínek, nevěřím že by…

Táril: Jak bych ti mohla lhát, vznešený draku? Svazuje mě přeci Starověký jazyk.

Wara: To je pravda. V tom případě tě zdravím, Táril, dcero Carien. Mé jméno je Wara. Jsem dcera samotného Bid’Darma. Pověz mi o sobě víc…

Táril: Bude mi nesmírnou ctí, moudrá dračice.

Jednou v noci, když se blížila zima, Táril využila toho, že Kanëe nebylo dobře. Vzorně se o slepou elfku postarala, dokud si nebyla jistá, že spí. Pak se pod rouškou tmy se vkradla do její ‘pracovny’, či jak to měla nazvat a zvedla kámen zabalený v černém hedvábí. Hned na to pobrala své věci, jídlo, ukradla z domu ještě několik nevšedních kouzelných předmětů a prchla z Kanëina obydlí. Stará elfská čarodějnice však měla zvláště bystré smysly, zrak jí vynahradily jiné, a o chvíli později vyběhla z domu za Táril.

“Okamžitě se vrať zpátky! Netušíš, co to máš v rukách! Nevděčnice, vrať se, jinak tě stihne zlo a zkáza!” skřehotal hlas Kanëy mezi studenými vrchy.

“Zkáza a zlo mně již stihlo! A pokud mě má stihnout další, hodlám se mu postavit čelem!” křikla Táril na oplátku a prchala do zmrzlého svahu. Pak se planinou rozběhla pryč, za sebou nechávajíce jasnou stopu v jinovatce. Ale Kanëa ji nenásledovala. Ani nemohla, byla již stará a slepá. Jediné, co Táril pronásledovalo, byla čarodějčina poslední slova nesoucí se ledovým vzduchem: “Nechť jsi brzy poznamenána někým neméně mocným, než jsi ty, aby každý věděl, co se v tobě skrývá! Nechť si najde samo Zlo! Jsi Valtharoská mrcha, stejně jako já, stejně jako Aronël! Jen mnohem větší!”

Co Táril zaskočilo, byl sníh. Nečekala ho již takhle brzy, přišel o několik týdnů dříve, než měl, takže se brzy dostavily problémy po cestě. Průsmyky byly zapadané sněhem, zima v horách byla drsná a tvrdá a Táril jen zoufale vzpomínala na zimy v teplém sídle Malthynae, v domě Rosomáka, nebo u Kaënina krbu v dobře izolovaných jeskyních. Začala se seznamovat s drakem uvnitř eldunarí. Zjistila, že se jedná o dračici jménem Wara. Nalhala jí, že Kanëa zemřela. Od mala se výborně orientovala ve dvojsmyslech elfského jazyka a ve svém přesvědčení vlastně nelhala. Řekla dračici, že moudrá Kanëa zemřela - což byla pravda, protože Táril byla toho názoru, že bez eldunarí je Kanëa odříznuta od moudrosti. A dále řekla, že jí eldunarí bylo odkázáno, což také považovala za pravdu - bylo jí odkázáno osudem. Bylo určeno, aby ho získala ona.

Táril po prvních několika dnech začínala mít v horách potíže. První byla, že jí docházely potraviny, které si na cestu vzala. Předpokládala, že bude postupovat mnohem rychleji, ale sníh jí překazil plány. Další problém byla smečka vlků, která se za ní od druhého dne vydala. A třetím problémem byla neskutečná zima. Ačkoli byla Táril velice obratná kouzelnice, vypadalo to s ní bledě. Nakonec měla štěstí, když narazila na hlídku trpaslíků z klanu Dûrgrimst Feldûnost, která ji zachránila před vlky i zimou. Trpaslíci k elfce nebyli zrovna vstřícní a důvěřiví, ale během několika dní, kdy s nimi putovala do Galfni, si je svým vnitřním kouzlem a výřečností počala postupně získávat na svou stranu. S trpaslíky měla již zkušenosti z Askignaku a věděla, co mají a nemají rádi, stejně jako znala jejich zvyky a nejzákladnější fráze z jejich jazyka. Od Rosomáka si osvojila i drsné lidské vyjadřování, které měli trpaslíci mnohem raději, než elfskou uhlazenost.

V Galfni se setkala s hlavou Dûrgrimst Feldûnost, Rzagonem Grûrvodrem. Vyprávěla mu smyšlený příběh o sobě a své minulosti a řekla, že byla vyslána elfskými hvozdy, aby mohla být prostředníkem jejich komunikace s Vardeny a aby zjistila, jaká je na severu situace. Rzagonovi se ze začátku nikterak nelíbila, ale když s pomocí své magie a znalostí o léčivých nápojích uzdravila jeho družku z nemoci, která ji již několik měsíců poutala na lůžko, cítil se jí být velice zavázán, ochotně jí nabídl své pohostinství a řekl, že dokud se neopraví propadlý tunel směrem k Tarnagu, nebo neodtaje sníh v průsmycích, může tu pobývat jako jeho vážený host.

Táril toho využila k poznávání trpasličí kultury a především jazyka, který jí i přes svou krkolomnost a tvrdost začal do jisté míry imponovat. Tady odříznutá v odlehlém městě na kraji Algaësie se ponořila do sebe a popsala několik dalších sešitů o svých poznatcích. Dala se i do psaní prózy a z divoké bílé scenérie, nehostinné kruté krajiny tam za jejími okny, se zrodila i inspirace pro její první prózu - sepsala tam svou básnickou sbírku, kterou nazvala po trpaslicku Knurlhiem, čili Kamenná hlava.

Sbírání střípků

Táril: Jen mezi sebou ztratili spojení, Ormagu. Když by je někdo všechny našel a znovu sjednotil…

Ormag: A kdo by to měl být, bílá Vronngran? V dnešní době jen málokdo opustí bezpečí svého krbu pro tak nejistou věc… navíc to nemůže být jen tak někdo. Tahle záležitost vyžaduje velice jemné ovládání diplomacie…

Táril: Předpokládám, že ty by ses toho ujmout nechtěl?

Ormag: Předpokládáš správně. Mám tu ženu a dvě děti, Vronngran. Nehodlám riskovat.

Táril: Budiž. Tak půjdu já.

Ormag: Neznám nikoho, kdo by se na to hodil více, děvče. Opatruj tě Helzvog.

Táril: Smím počítat s tvým případným zapojením v obnově řádu?

Ormag: Jako že pocházím z kamene, bílá Vronngran.

Ačkoli Táril považovala elfskou rasu za nadřazenou všem, které doposud poznala, odlišní tvorové ji zajímali mnohem víc, než její vlastní druh. Snad proto, že v té době byla toho názoru, že o své rase všechno ví. Trpaslíci ji zaujali snad ještě více, než lidé, ačkoli mezi půvabným lidem a lidmi z kamene byl vždy propastný rozdíl, opovržení a nikdy nijak velká láska…

Když opadl sníh a koloběh mezi Galfni a jinými městy v Beorských horách se obnovil, rozloučila se Táril s místními a v doprovodu samotného Rzagona Grûrvodra a jeho muži se vydala do Tarnagu. Za svůj pobyt mezi trpaslíky si získala přezdívku Vronngran - Kudlanka, jelikož byla prý stejně tak nebezpečná. Tváří se sladce a pak muži z ničeho nic ukousne hlavu. Trpaslíci to mysleli v žertu, ale Táril hluboko v sobě věděla, jak trefné tohle pojmenování je. Dobře si vybavovala, jak ji nazvala její babička Kanëa.

V Tarnagu ji potkalo docela štěstí. Narazila totiž na bývalého člena Domnia abr Draumr - Ormaga, váženého trpasličího kouzelníka. Dozvěděla se to docela náhodou, když se před ním v Tarnagské knihovně zmínila o tom, že pochází z domu Valtharos. Všimla si záblesku v jeho očích a tak jí netrvalo dlouho a dostala z něj pravdu. Elfské slovo kmyawë odhalilo trpaslíkovi na předloktí modře pableskující znamení a již nebylo pochyb. Tak Táril konečně nalezla jednoho z členů, se kterými bylo ztraceno spojení a ujistila se, že je Domnia abr Draumr skutečně nefunkční a to už několik let.

Stále pod svou falešnou záminkou elfky poslané zjistit situaci na severu začala pátrat po dalších bývalých členech tajného uskupení a postupně zjišťovala, kam se uchýlili a co nyní dělají. Ormag jí byl nápomocen.

Táril pojala jasný záměr. Znovu sjednotit Domnia abr Draumr, udělat z něj opět silnou a dokonale fungující organizaci - ale silnější i dokonalejší, než byla dřív. Rozhodla se vyhledat všechny bývalé členy Domnia abr Draumr a přesvědčit je k nové spolupráci. Jméno Valtharos jí otevíralo dveře. Vždyť její otec byl představený této skupiny!

Po mnoho dalších let Táril putovala Beorskými horami bez vědomí elfů, kteří nebyli se severem země nijak pořádně spojeni, pouze skrze Broma, přeživšího Dračího Jezdce, ovšem bez draka.

Táril postupně získávala na svou stranu další a další zástupce - vždy to byli vysoce postavení úředníci, bojovníci, nebo podobně. Ovšem zdaleka nešlo jen o trpaslíky, spíše naopak. Především se hodně zaměřila na Vardeny. Účastnila se hned několika jejich bitev a v jedné z nich, bitvě o dnes již zaniklou pevnost Syrdat na úpatí Beorských hor, zachránila mladého Ažihada v době, kdy se jeho kmen teprve přidal k Vardenům. Byla to vůbec první bitva, ve které se objevil Durza - Stín na straně krále. Ažihad - v té době ještě mladíček - s ním svedl souboj a v pokusu probodnout mu srdce mu na meči udělal uprostřed dlouhou klikatou rýhu. Ažihad by byl jistě prohrál, kdyby mu na pomoc nevyrazila právě Táril a nepostavili se Durzovi společně. Nakonec se jim podařilo Durzu ještě díky dalším zahnat a Vardenové toho dne zvítězili, Táril však za to zaplatila velkou cenu. Ve chvíli, kdy bojovala proti Durzovi sama, ji popadl za levou paži a zvolal něco ve svém vlastním odporném jazyce. Tehdy ji proklel, vlil jí do žil cosi temného, vyslovil nad ní strašlivá slova, zohyzdil jí levou ruku od zápěstí až po loket.

Tak či tak, v ten den navázala Táril s Ažihadem vcelku silné přátelství, kterého později často využívala. Tárilina druhá básnická sbírka dostala právě jméno Ve stínu Syrdatu.

Elfka sbírala střípek po střípku a postupně jí z nich začínalo vznikat zrcadlo, které roztříštila ruka Islanzadí. Jediný problém ji čekal s bývalými členy Domnia abr Draumr - Dvojčaty, nebo Egraz Karn, jak jim říkali trpaslíci. Tito dva muži využili toho, že se DD rozpadlo a založili si vlastní skupinu, jen poněkud oficiálnější, skupinu Vardenských kouzelníků. Du Wrangr Gata, Klikatá cesta. Čili většinu schopných lidí ovládajících magii na straně Vardenů měli pod sebou oni a odmítli, že by měli mít znovu cokoliv společného s DD. S rozpadem skupiny se vytratily i předchozí přísahy, takže Dvojčata nebyla Táril povinována vůbec ničím. Naopak se s Táril obě dostala do konfliktu právě kvůli lidem z Du Wrangr Gata, které chtěla Táril získat do svých řád.

Později to byla právě Dvojčata, kdo ji po příchodu Arye vyštval z Beor a pomluvila ji u Ažihada.

Dva Elfští poslové

Ažihad: Tvrdila’s, že jsi elfská vyslankyně… předpokládal jsem, že o naší situaci předáváš zprávy elfům ty… Že vědí, co se tady děje… a teď ke mně dorazí nová elfská vyslankyně a nemá o tobě ani tušení?

Táril: Budu k tobě upřímná, Ažihade. Byla to jen záminka. Ve skutečnosti jsem sem přišla na vlastní pěst… odešla jsem od své rasy již před mnoha a mnoha lety. Obelhávala jsem vás, uznávám, ale nebyla jsem za ty roky pro Vardeny přínosem? To přeci musíš uznat.

Ažihad: Ve svém novém postavení tohle nemůžu jen tak nechat být, dalo by se to označit za velezradu elfů… vydávala ses za někoho, kým nejsi, bylo s tebou zacházeno tak, jak nemělo a byly ti řečeny věci, které neměly… Jak je možné, že se tě za ty roky nikdo neodvážil zpochybnit?

Táril: Sama se tomu divím.

Ažihad: Jsem ochoten splatit dluh - život za život. Nezatknu tě, ani nic podobného, ale musíš okamžitě opustit území Beorských hor. Arya se o tobě nesmí dozvědět.

Táril: Arya? Arya de Eamë? Královská dcera?

Ažihad: Předpokládám, že ano. A teď jdi, Táril. Nechám tě vyprovodit na hranice.

Táril: Nevěříš mi?

Ažihad: Když se tak nad tím zamyslím, vlastně neexistuje jediný důvod, proč bych měl.

Problémy se objevily, když k Vardenům dorazila elfka pyšnící se titulem Elfský posel Arya v doprovodu dvou mužů stejné rasy. Tito tři elfové neměli žádné potuchy, že by tady v horách už jeden Elfský posel měl být. Ažihadovi, který byl čerstvě zvolen vůdcem Vardenů, rychle došly souvislosti, snad mu je nenápadně naznačila Dvojčata. Jeho mysl byla nahlodána pochybnostmi, začal se obávat, koho že si to vlastně pustil k tělu a přímo do srdce Beorských hor. Mezi trpaslíky i Vardeny. Povinnost mu velela nechat Táril zatknout a celé o nedopatření prošetřit, ale rozhodl jinak. Rozkázal Táril, že ji nechá jít, aniž by se o cokoli staral, když okamžitě opustí území trpaslíků a Vardenů. A pokud se bude chtít někdy vrátit, tak pod pravým jménem a titulem.

Táril si z toho mnoho nedělala, byla stejně už nějakou dobu rozhodnuta opustit Beory a pokračovat ve sběru spojenců i v okolí Hadaraku a pak samozřejmě přejít do Lesů. Její pobyt v exilu byl dost dlouhý, nikdo by si na ni neměl pamatovat a tak se již před nějakou dobu rozhodla, že by se měla vrátit pod koruny stromů, které před lety opustila.

Takže vyklidila Arye pole. Dokonce ji z davu mezi Vardeny zahlédla, jak kráčí po schodišti směrem do srdce města Trondheimu. Naplnilo ji nenávistí i zájmem, jak moc se Arya podobá své matce Islanzadí, kterou v Lesích několikrát zahlédla…

Tárilina cesta ‘domů’, jak Du Weldenvarden s ironií označovala, se však protáhla. Už samotná cesta z Farthen Dûru do Ellesméry by byla dlouhá, kdyby v cestě neležela ohromná poušť Hadarak, celkem nepřekročitelná překážka. Táril cestovala sama vlastně jen jedinkrát v životě a to, když prchla od své babičky Kanëy, do té doby byl vždycky někdo s ní. Její poslední cesta dopadla tak, že vysoko v horách vyhnula smrti jen tak tak, měla štěstí. Táril nyní již sice byla o mnoho starší a zkušenější, ale stále věděla, jak riskantní může být cesta v jednotlivci ještě ke všemu přes tak dlouhou vzdálenost… tohle tedy představovalo problém, nehledě na to, že v blízkosti hranice pouště nebylo neobvyklé narazit na urgaly, lupiče a ještě horší věci, bylo to divoké území nikoho, kde se mohlo stát cokoli. Táril tedy přesvědčila (s přesvědčováním ona nikdy neměla problém) těch pár vojáků, které s ní poslal Ažihad k úpatí Beor, aby ji doprovodili alespoň k řece Âz Ragni, odkud by mohla pokračovat po východní straně Alagaësie k Lesům. Žel k řece nikdy nedošli. Byl zrovna večer, když se Táril rozhodla zapříst jeden z dalších dlouhých hovorů s eldunarím dračice Wary a zašla dál od tábořiště svých průvodců. Podivné vřeštivé zvuky ji vylákali ještě dál, kde spatřila jakousi raněnou ženu bojovat se čtyřmi fanghury, vzdušnými zmijemi. Táril uměla vždy odhadnout, kdy jí co přinese užitek a podvědomě vycítila, že tohle je jedna z těch chvílí. Postavila se na stranu bojovnice, ve které poznala divošku z pouště. S pomocí magie fanghury zahnala a podezíravé, avšak vyčerpané a zakrvácené ženě vyléčila všechna její poranění, nedbaje vlastního úbytku sil. Wara jí pomáhala.

Ačkoli žena uměla jen pár slov Surdštinou a jinak neobjevily jinou řeč, ve které by si dokázaly porozumět, jakš takš se představily. Pomáhaly si u toho vším možným, především gestikulacemi a někdy kresbami do vyprahlé země, ale nakonec Táril zjistila, že žena se jmenuje Squot-ah a je náčelnice pouštního kmene Ašr’tin - Bojovníků. Jsou jedni z nejmocnějších kmenů pouště a spousta jiných kmenů je jim podrobena. A také nemají rádi elfy.

V tu chvíli Táril maličko zaváhala.

Squot-ah vysvětlila, že momentálně tu přepadají usedlosti a pocestné na jihu pouště a zrovna dnes se oddělila od svého kmene, když jela na výzvědy k novým pocestným, když na ni zaútočili fanghurové. Zabili jí koně a štvaly ji skoro půl míle k jihu. Její kmen ji měl následovat, ale asi ji minuli. Táril pojala neblahou předtuchu a i se Squot-ah se vydala zpět ke svému táboru - Vardenští vojáci však byli mrtví. Ašr’tinové zpustošili tábor.

Pod žhnoucím sluncem

Squot-ah: Vezmi si tohle, Irú-hato. Je to velký dar, moje díky.

Táril: Co to je? Vypadá to jako vějíř…

Squot-ah: Je to vějíř, ale ne ledajaký. Ašr’tinové - Bojovníci mají mnoho mocných zbraní. Tahle je teď tvá, Irú-hato. Byla má, prve mé matky, prve její matky a ještě matky její. Nyní patří tobě.

Táril: Každý z těch jednotlivých kousků je tak ostrý, Squot-ah… je to nádherná věc… ale netuším, jak se s tím…

Squot-ah: Není to věc. Naše zbraně mají duši. A také jména. Ty se neboj, Irú-hato. Já tě s touhle naučím. Jednou ti položí svět k nohám.

Když Squot-ah pochopila, že její kmen pozabíjel Táriliny společníky, z vděčnosti za záchranu života nabídla elfce možnost, že by se mohla přidat k jejímu kmeni, a že by se s nimi mohla vydat na sever k Lesům přímo skrze poušť Hadarak, místo aby ji obcházela, že jí poskytnou doprovod. Musela by si však zakrýt špičaté uši, aby nebylo tak nápadné, že je elfkou, protože jak již říkala, její kmen nemá elfy vůbec v lásce. Otce Squot-ah totiž zabil právě jeden z nich a Ašr’tinové vyhlásili elfům krevní mstu. Táril tedy uplatnila svůj starý modrý šátek, který nosívala kolem hlavy již za svého pobytu v Asignaku s skryla pod ním nejen své uši, ale i nápadné světlé vlasy. Od toho si také vysloužila své jméno, kterým je známa v poušti – Irú-hata (Modrá hlava). Táril pozvání přijala, protože nemínila nikomu vysvětlovat, co se stalo s Vardenskými vojáky a proč zrovna ona přežila a navíc ji pouštní lidé zaujali. Jeden z Ašr’tinů uměl trochu mluvit Centrálním dialektem a tak už s dohadováním nebyly takové problémy.

Nakonec ale ve společnosti neprožila jen tu cestu přes poušť, která by se dala počítat do řádu měsíců či týdnů. Strávila totiž s Ašr’tiny dlouhých deset let. Z pohledu jejího dlouhého života se to nemusí zdát jako příliš dlouhá doba, ale pro Táril to bylo nejživější a nejzajímavější období, jaké kdy prožila a poprvé měla pocit, že se někde našla. Jako kdyby byla jejich součástí od narození. Poznala život, jaký by si bývala přála žít. Mezi Ašr’tiny vládla čest a odvaha, disciplína, přísnost a především to byla moc – byl to silný a mocný kmen. Ne nadarmo si Ašr’tinové podrobili mnoho jiných pouštních kmenů a stali se více méně vládci pouště, na tomto území se jim nemohl nikdo rovnat. Táril měla pocit, že snad konečně začala žít doopravdy, naplno, jako kdyby tamto byl jen spánek a teď se probudila. Zamilovala se do pouště, do její nevlídnosti i krutosti, obrovské velikosti i pustotě. Naučila se na ni dívat totiž očima pouštních kmenů. Jako na nevyzpytatelnou živoucí věc, která dokázala brát, ale i dávat. Mezi Ašr’tiny se cítila skutečně doma. Oficiálně se stala jednou z nich až po čtyřech letech, během kterých také dokázala ovládnout jejich jazyk, což byl oříšek i pro ni. Složila zkoušky dospělosti, stala se členkou kmene. Normální ženy tak činili v patnáctém roce, jí v té době bylo už dost přes tři století.

Záchrana Squot-ah před fanghury jí zajistila bezpečí před nelítostnými bojovníky, jakými Ašr’tinové byli. Využila veškerého kouzla své osobnosti, aby si u nedůvěřivých pouštních lidí získala jisté místo

Ašr’tinové si života cenní nade všechno a proto ji vzali mezi sebe a prokazovali jí od počátku úctu a náklonnost, což Táril znovu a znovu překvapovalo.

Táril Ašr’tiny opravdu milovala. Milovala na nich všechno, především jejich povahu a přístup k životu, ale i um boje. Fascinoval ji vztah, jaký měli bojovníci se svými zbraněmi. Jejich zbraně neměly jen jména. Ašr’tinové věřili, že mají duši. Že dokážou splynout s bojovníkem v jeden jediný celek. Jejich zbraně žily.

A právě jedna taková zbraň přešla do Táriliného vlastnictví. Elfce ji darovala Squot-ah den po slavnostním přijetí do kmene, jelikož každý z Ašr’tinů měl mít svou souznějící zbraň. Byl to vějíř jménem Manie, čili Posedlost. Naučila ji s ní zacházet sama Squot-ah, náčelnice kmene Ašr’tinů – Bojovníků a Táril ji s touto zbraní dokonce záhy předčila. Nebyla to klasická zbraň, se kterou by se dalo normálně bojovat. Byla to zbraň nečekaná, rychlá určená pro spěšné ukončení něčího života, zbraň skrytá, zbraň, na kterou by mohl člověk klidně hledět, a nedošlo by mu, co má před sebou. Zbraň, která dokáže všude uniknout pozornosti a pak zaútočí rychle jako had. A Táril poznala splynutí, jaké mezi majiteli a jejich zbraněmi panuje. Manie se stal její součástí.

Tam, kam patřím

Squot-ah: Nerozumím tomu, sestro. Urazili jsme tě nějak? Nedostává se ti zde něčeho, po čem touží tvé srdce? Zachoval se k tobě špatně někdo z mých lidí? Proč ses rozhodla nás opustit?

Táril: Sestro, nikde jsem nebyla tak šťastná, jako po tvém boku, mezi Ašr’tiny - Bojovníky. Ale přeci jen… jsem elfka. Mým osudem je věčnost, ta se dá využít. Moje rasa je na tom špatně.

Rosomák: Velká Squot-ah, elfové ji potřebují. Potřebují v čele zase pevnou osobnost, někoho z Valtharosů. Náš národ upadá. Je na čase, aby s tím někdo něco dělal. A nikdo nezvládne víc, než Irú-hata.

Squot-ah: Oba říkáte, že je to nutné… budiž. Ale moje srdce bude nad tím velice tesknit. Celá Poušť, sestro.

Táril: Však se nevidíme naposled, Squot-ah.

Squot-ah: Mezi námi budeš mít navždy místo.

Za to, že se nakonec od Ašr’tinů oddělila a rozhodla se navrátit zpět do Lesů, mohl Rosomák. Ne nadarmo mu bylo přezdíváno Rosomák z Pouště, skutečně měl s pouští Hadarak mnoho společného a Táril ho potkala ve společnosti jiného pouštního kmene, na který kmen Ašr’tin narazil. Rosomák byl moc rád, že ji o tak dlouhé době zase vidí a nechal si vyprávět, co se vlastně stalo, že odešla od Kanëy, která poté zrušila veškeré spojení s okolním světem a nepustila ho k sobě, takže netušil, co se stalo. Táril mu dosti upravenou verzi příběhu pověděla, stejně jako to, že si postupně získala na svou stranu většinu bývalých členů Domnia abr Draumr, stejně jako mnoho nových členů. Rosomák jí na oplátku vyprávěl o špatné úrovni v Lesích, jejíž vláda dle něho upadala stále víc a víc. Pochopil, že má před sebou stejnou krev a povahu, jakou měl Aronël Valtharos a neméně stejně velké schopnosti a požádal Táril, aby se vrátila zpět do Lesů a pokračovala v díle svého otce. A tak se Táril rozloučila s Ašr’tiny a souhlasila, že se navrátí do Du Weldenvarden.

Rosomák ji odvedl k momentálnímu zastánci jejich názorů a bývalému členu Domnia abr Draumr - Veryanovi Dürmonovi. Vernyan to v poslední době dotáhl daleko, stal se členem elfské Rady a ochotně souhlasil, že pomalu začne umisťovat Táril do politiky v Lesích, seznamovat ji s vysoce postavenými elfy, prostě zařídit, aby se dostala na dobré místo. Navíc, Táril se mu neobyčejně líbila nejen jako žena, ale respektoval a vážil si jejího šarmu a vnitřní síly, stejně tak ona jeho. Milenci se z nich stali velice brzy. Táril se začlenila zpět do společnosti neskutečně rychle, jméno Valtharos, které teď na nějakou dobu zmizelo ze světa, jí otevíralo dveře i srdce, byl to přeci jen jeden z nejváženějších rodů v Lesích a jeho potomek byl tedy důležitý. Táril okouzlovala, mluvila sladce i zastrašovala, vrhala zářivé úsměvy, využívala veškeré své atraktivity i kouzla, a stoupala po společenském žebříčku se zarážejícím tempem. Stejně tak rozšiřovala a posilovala DD, její moc, pro ostatní neviditelná, rostla každým dnem. Nebyla zpět v Lesích ani dvacet let a dosáhla toho, po čem toužila - byla zvolena členkou elfské Rady. Koupila si vlastní dům a stala se známou součástí Ellesméry. Dosáhla postavení, v jakém byl její otec, byla v Radě a zároveň velmistryně Domnia abr Draumr. Byla tak blízko Islanzadí, jak jen mohla být… mohla konečně započít s tak dlouho chystanými plány… ale Islanzadí jí to znovu překazila. Totiž… zemřela.

Chce to nového vládce

Táril: Už jich bylo dost. Celé rodiny de Ëame. Nepřinesli Lesům téměř nic víc, než bolest a úpadek. Arya je naprosto stejná, jako její matka. Pasivita, neskutečná pasivita. Poznala jsem nebezpečí, tam venku mimo Du Weldenvarden. Je obrovské. A elfové se tu krčí a všechna jejich velikost upadá, upadá úplně všechno.

Vernyan: Myslíš, že už přišel čas?

Táril: A kdy jindy, než teď? Dřív, než stačí vzít vládu pevněji do rukou… Potřebujeme divočejší krev. Potřebujeme aktivní přístup, odvahu, někoho, kdo dokáže jednat. Rod de Ëame skončil.

Vernyan: Myslíš si, že s Meyronkou to bude snazší? Jsou mnohem více podobní vám - Valtharosům. Tu nepůjde ovládat, může se to zvrtnout a odstranit z trůnu Arwinu se nemusí povést nijak jednoduše…

Táril: Lesy potřebují změnu. A pokud má být tou změnou Arwina… tak ať. Kdo jiný by měl nastoupit na trůn? Blagden? Je to jen pejsek Islanzadí. A Laetri? Ten se změnám vyhýbá obloukem. Potřebujeme silnou ruku. Třeba i Meyrona.

Vernyan: Tak proč se nechceš stát královnou ty?

Táril: Ale Vernyane… to by bylo trošku nápadné. Rada mi spolkne všechno, ale tohle by mohlo přijít podezřelé i těm tupcům. Konečně… není všem dnům konec. A život elfů… je dlouhý.

Táril se rozhodla této skutečnosti využít. Islanzadí nenáviděla. A Aryu také neměla nijak v lásce, příliš jí připomínala matku - jak vzhledem, tak někdy i chováním. A především ji považovala za mnohem neschopnější, podle toho, co zatím viděla. Uskutečnila tedy to, co chtěl konečně udělat i její otec - převrat. Ale nenápadný. Zastánců rodu de Ëame bylo přeci jen hodně a nemohla si dovolit rozpoutat válku v Lesích, když je chtěla novou vládou posílit. Měla na povel nyní již opravdu široké uskupení, Domnia abr Draumr dosáhla největší síly, jakou kdy měla, Táril jako velmistryně věděla o všem, kde se co šustlo a to nejen v Du Weldenvarden, ale dostávala zprávy i z Beor a od Vardenů. Samozřejmě měla špehy i v Království a proto viděla, že je potřeba změnit politiku z pasivní v aktivní a započít s ofenzivou. A tak se rozhodla Aryu, novou elfskou královnu, jednoduše odstranit.

Původně ji plánovala zabít, ale Vernyan ji přesvědčil, aby ji nechala pouze ‘zmizet’, protože by se jim v budoucnu mohla ještě hodit, kdyby se nějaký z jejích následovníků rozhodl dělat problémy. Táril tedy počkala, dokud nebude někde Arya a její drak sama. Pak využila jednak síly DD a poté svých znalostí, které si odnesla ještě od doby, kdy byla pomocnicí lékárníka. Totiž znalosti o jedech a omamných látkách, které ještě posílila její znalost vitální magie. Dokázala zařídit, aby královna i její druhá duše pozřeli dávku, která by člověka zabila, ale jako elf a drak přežili, i když se účinky jedu projevily až pár hodin po pozření. Když byli oba sami v Lesích. A pak už jen stačilo, aby je příslušníci Domnia abr Draumr, kteří je sledovali, sebrali a ukryli daleko na východě Du Weldenavrden v opuštěných částech obrovského Lesa.

A Táril měla pokoj. Blödhgarm mohl dělat jen problémy a tak docílila toho, aby se vydal svou manželku hledat a poté ho chtěla zabít, jenže Blödhgarm se ztratil i jejím přisluhovačům, kteří jeho odstranění měli na starosti . Prostě zmizel. Někdo snad Táril předběhl a Blödhgarma se zbavil? Nevěděla, ale dělalo jí to starosti.

Každopádně docílila svého - Lesy neměly vládce a ona postupně svými přesvědčivými slovy s pomocí Vernyana a dalších několika spřízněných duší v Radě postupně přesvědčila ostatní, že je potřeba zvolit nového panovníka. Královna je mrtva. Tak ať žije královna. S něktrými Radisty, jako například s Laetrim, sice byly problémy, ale nakonec je většina přehlasovala.Budou nové volby. Lesy nemohou zůstat bez vládce.

A Táril docílila dalšího svého plánu - byla zvolena Arwina Meyron, žena, kterou do vedení země chtěla. Slibovala změny. Slibovala válku. Slibovala pozvednutí elfů. Byl to risk, ale Táril zatím v pozadí, jako šedá eminence, dokázala měnit celou politiku. Věděla, že nebude snadné Arwinu ovládat, pokud to vůbec půjde. Ale věděla, že v rámci možností to byla nejlepší volba.

Jenže nyní se nějak začalo všechno komplikovat...