TOPlist

Naria Poštolka

Začátečník 2245 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Lidé - Žena
Dne: 08.02.2015 21:48:47 FB



 

(pohled z dálky)

 

Jméno: Naria Poštolka

 

Rasa: člověk

 

Věk: čerstvých šestnáct

 

Datum narození: 16. října roku 3 247, když venku zuřila

strašlivá sněhová bouře

 

Jazyky: 

Naria samozřejmě mluví lidským jazykem s jemným severským přízvukem, kterého se nikdy nedokázala zbavit, ale v podání jejího jemného hlasu zní cizokrajně a melodicky. Na svých cestách potkala slepého mnicha Pendatronu a během několika dní, které strávila v jeho přítomnosti, dozvěděla se i o existenci jazyka Starověkého. Mnich svolil, že ji bude tomuto jazyku učit, avšak než stačil pořádně zasáhnout do Nariiných znalostí, zemřel. Dívčina slovní zásoba je tedy více než omezená, vztahuje se spíše jen na několik desítek slov.

 

Víra: 

Ačkoli má jméno po bohyni uctívané Stepním lidem, málokdy se modlí k ní nebo k ostatním bohům severu, už proto, že toho o nich moc neví. Místo toho si oblíbila názory a způsoby uctívání Pendatrona. Toto náboženství je v Alagaesii velmi ojedinělé a ani sama Naria, jedna z mála vyznavaček Pendatronu, se nestačila pořádně dozvědět, kde má kořeny. 

 

Vzhled:

 

Není to dlouho co Nariino tělo prošlo nutnou změnou. Stále je drobné útlé postavy jako dříve, avšak rozšířily se jí boky, zaoblily tvary a zvětšila ňadra, jak je konečně přirozené. Získala díky tomu dospělejší vzhled, ale na první pohled zůstává stále křehkou nevysokou drobnou dívkou, u které máte strach, abyste ji nezlomili při prvním jemném obětí. Pravdou ovšem je, že Naria taková vůbec není. Mistr podkoní jednou prohlásil bez sebe vzteky, když zjistil, že mu už zase někdo odehnal nejančivější klisničku ze stáje, tuto památnou větu: „Vypadá jak květina z porcelánu, ale je tužší než řemen z pletený kůže.“ Myslel tím samozřejmě Nariu. Mistr podkoní, dej mu Pán Bůh věčnou slávu, to sice neřekl tak uhlazeně a přisypal k tomu i pytel nadávek, které tu raději nebudeme uvádět, ale jinak je to vcelku přesné. Přesně taková Naria je. Skrývá se v ní překvapivá houževnatost podporována silou její vůle, která je u takové dívky vcelku obdivuhodná. Nedá se říci, že by oplývala nějak velkou silou. Pouze její paže dokážou překvapit, stejně jako ostré lokty. Je obdařena především rychlostí a obratností.

Její jemně tvarovaná oválná tvář s kulatou bradou je vždy ztělesněním nevinnosti a vždy čistá. Má rovný kulatý nos a výrazné plné a souměrné rty, jejichž drobný úsměv většinou ještě umocňuje křehké vzezření. Naria se ovšem dokáže taky zvonivě smát a to pak odhalí trochu větší přední zuby, avšak rovné a bílé, které v jejím obličeji přímo září. Jemné tváře má nenápadně ale hustě pihovaté, jako kdyby se na jejích lících otisklo hvězdné nebe. Alespoň tak si to ona říká, aby měla právo být na ně hrdá. Jinak je však její pleť jemná a čistá, pouze s několika drobnými jizvičkami a nápadným poměrně velkým mateřským znamínkem pod levou klíční kostí ve tvaru dravce za letu s ostrými obrysy křídel. Ze všeho nejvíce připomíná poštolku.

Nejvýraznější jsou však v její tváři velké vysoko posazené oči, do kterých jí neustále padá neposlušná ofina hřívy hnědých vlasů, která dívce sahá z praktických důvodů pouze po štíhlá ramena. Právě díky těmto očím dostala své jméno (viz. Historie). Jejich ledová hluboká světlá modř připomínající led dokáže okamžitě upoutat pozornost. Jsou lemovány velice dlouhými černými řasami, takže když Naria zamrká, její bezbranný vzhled je doveden k naprosté dokonalosti. Bezbřehá hloubka jejích výrazných očí je skrz na skrz plná nevinnosti, čistoty a smutku. Ovšem toto všechno je pouze dívčin záměr. Když se jí něco povede, nachází se v kruhu svých přátel, nebo je sama, vzplanou v nich veselé, dobrodružné a potměšile zlomyslné ohníčky.

 

Povaha:

 

Vypadá nevinně. Často se i chová nevinně.  Zranitelně a nesměle. Ve skutečnosti však taková není. Naria totiž už během svého dětství poznala, jak užitečné je, když ji ostatní podceňují, nebo když se k ní chovají jemně a laskavě ve snaze ji potěšit a rozveselit. Nariin život je celý taková jedna velká hra, kdy Naria bezchybně hraje různé úlohy, které jí zrovna osud přidělí a ze kterých plyne největší užitek. Divila by se, nakolik je podobna své matce, ale jelikož ji nikdy vlastně moc nepoznala, nemůže to vědět.

Když byla Naria dítě, položka udělat nějakou rošťárnu stála na denním pořádku. Vždy si velice ráda vychutnávala cizí zuření, zatímco ona mohla poslouchat a věděla, že nebude potrestána. Konečně i kdyby byla, nevadilo by jí to. Vždycky byla mistryně ve lhaní a lhala často, i když nemusela, čistě jen pro potěšení. Bývala nespoutaná, optimistická, otevřená a tvrdohlavá jako mezek. Někteří lidé to o ní věděli, někteří o tom neměli ani páru, záleželo, u koho se rozhodla nic nepředstírat. Dětství a nezodpovědnosti si užívala plnými doušky, avšak poslední roky života ji rychle donutily dospět. Stále v sobě má tu jiskru, bujarost a vzdor nevycválané klisny, avšak teď k nim přibyla ještě rozvaha a opatrnost. Zakusila toho hodně, co ji naučilo, že život je ve skutečnosti tvrdý a drsný. Dost to narušilo její předchozí optimismus a bývá teď někdy trochu zamlklá a pohroužená v myšlenkách.

Naria je také velice chytrá. Takovým tím způsobem, který lze již nazvat vychytralostí. Její morální zásady nejsou nijak ohromné, spíše naopak. Nejčastěji se stará sama o sebe, a protože teď vlastně nemá nikoho, na kom by jí kromě sebe opravdu záleželo, není se ani čemu divit.

Pokud to zrovna není v rozporu s její rolí, ráda se směje a dokáže vyprávět i celé hodiny staré příběhy, pomluvy i vtipné historky, na co má zrovna náladu.

Nebývá už úplně otevřená a během posledních let je vlastně i dost podezíravá, avšak když je mezi lidmi, kteří jí jsou bližší než cizinci a nebo má už dost v hlavě, odhodí všechny zábrany a je veselá, paličatá a drzá jak se patří.

 

Historie:

 

Tvrdá zima

Tu podzimní noc, kdy se Naria narodila, začala zuřit strašlivá vánice. Přišla příliš brzy a nečekaně. Lidé nestačili sklidit a většina z nich nebyla ani z poloviny tak připravena, jako by měla být. Vánice zuřila dva dny, v noci poté přestala, avšak strašlivě mrzlo. Denní světlo poté odhalilo tichý svět plný vysokých závějí pokrytých ledovou krustou, zamrzlých jezer a potoků a čirých dlouhých rampouchů visících ze střech domů, které se téměř ztrácely ve sněhu. Zima se dostavila v celé své krutosti i nádheře, zničila pole, hubila zvěř i lid, přinášela nemoci a hlad. A právě to ráno otevřelo nemluvně, skryté v malé stodole v náručí své mladičké matky Velarken, oči. A jaké to byly oči! Porodní bába, lékař i matka, všichni zírali, neboť jejich modrá čirá barva všechny uchvátila. O holčiččině jméně bylo rozhodnuto. Mladá maminka ji nazvala Naria. Čili ‚Zima‘ ve starém severském nářečí. Přesto se to jméno dalo považovat za opovážlivost. Naria se totiž jmenovala bohyně sněhu a ledu uctívaná mezi Stepním lidem.

Tu krutou zimu zemřelo mnoho lidí. Především děti, starci a slabé ženy. Naria a její matka však mezi nimi nebyly, protože sám starosta vesnice vzal mladou dívku s nemluvnětem pod svou střechu, stejně jako několik dalších. Ačkoli to byl od něj šlechetný čin, protože v jeho domě mohli být ti, kteří by za normálních okolností nepřežili, později to pro Nariu bylo jen špatně. 

Když přišlo jaro, lidé byli zoufalí a vyhladovělí. Většině rodin někdo zemřel a tak si našli oběť, kterou mohli obvinit z jejich neštěstí – dítě, které přežilo zimu a jeho mladičkou matku, kterou měli všichni za děvku a která k nim s rozedranýma nohama přiběhla žadonit o pomoc, očarovala starostu a místo jejich vlastních dětí u něj udělala místo pro to svoje. Lidé také proklínali holčiččiny oči, které podle nich mohly za tu strašlivou zimu. Udělali z nemluvněte splozence čarodějnice a zimního větru, stvůru, bestii. Bylo rozhodnuto. Velarken musela odejít a dítě vzít s sebou. Starosta, který k pohledné dívce opravdu začal cítit náklonnost, se nabízel, že půjde s ní, ona však odmítla a jednoho večera se vytratila.

 

Narda

Teď je v životě Narii bílé místo, které nemůže nikdo s určitostí popsat. Další kapitola, o které může Naria s jistotou tvrdit, že se stala, se odehrává v Nardě. Nikdo neví, jak se tam Velarken ze severních stepí dostala, nejvíce se mluví o tom, že cestovala pravděpodobně po okraji Dračích hor podél moře, avšak nikomu to nepřipadá jako cesta, kterou by byla schopna ujít mladá dívka s půlročním dítětem. Jisté ovšem je, že do Nardy dorazila, usadila se tu a několik let tu žila i s Nariou u staré bylinářky Gerny. Stará žena si Velarkenu i její děťátko oblíbila a na dlouhou dobu se plně vcítila do role starostlivé babičky. Malá Naria se zde učila chodit i mluvit pod klidným, laskavým avšak ostražitým dozorem své matky a Gerny. Pocházejí odtud Nariiny nejstarší vzpomínky, mezi kterými má i své nejcennější – vlastní pohled na svou matku.

Pak se však staly dvě věci, které znovu způsobily zlom v dosavadním životě, jaký Naria vedla. Bylinářka Gerna zemřela a ještě tu noc vzala Velarken své dítě a znovu utekla. Nikdo neví proč ani nepočkala na pohřeb své společnice a opatrovnice. Prostě prchla, nedbajíc na vše, co za sebou zanechává. Všeobecně se soudí, že nejspíš Gernu otrávila, protože to byla jediná možnost jak si vysvětlit ženin útěk, ačkoli byla dosti nepravděpodobná.

 

Teirm

Naria se tyto dva kousky své minulosti dozvěděla až ve svých jedenácti letech, kdy se v Teirmském sirotčinci začala pořádně zajímat o to, kým vlastně je. Na matku si téměř nepamatovala, věděla pouze, že více než před šesti lety se jednou probudila zde. V sirotčinci, který pod patronátem vládce Teirmu bral pod svou ochranu všechny sirotky, které komoří uznával za vhodné. Naria taková byla.

Opatrovnice v sirotčinci si ji oblíbily, ačkoli byla vždy divoká a prohnaná a co nejvíc se vyhýbala tomu, aby musela někoho poslouchat. Už od mala se učila krást, ačkoli šlo většinou pouze o jablka ze zahrad, koláče z kuchyně apod. Jelikož však k zahradě citadely vedla poměrně nebezpečná cesta plná ozdobných kovaných plotů, vysokých zídek a obcházejících stráží, naučila se svým nejlepším zbraním – udržovat rovnováhu, nebýt viděna a umět rychle utéct, když bylo třeba.

Za tu dobu co zde vyrůstala v úzkém kruhu několika dalších dívek, ze kterých si nejvíce oblíbila Tamisu a Enu, provedla spoustu lumpáren, avšak málokdy za ně byla potrestána. Vypěstovala si totiž další tajnou zbraň – vypadat nevinně a umět perfektně lhát i pod největším tlakem. Lidé jí prostě věřili a většinou je ani nenapadlo ji podezřívat.  Protože ji u ničeho nikdy nepřistihli, kromě jedné kuchařky a mistra podkoního, který ji několikrát viděl jak mu plaší koně a často jí měl plné zuby, nebylo ani třeba, aby svůj názor měnili.

V jedenácti letech se tedy Naria začala pořádně zajímat o svou minulost. Věděla, že její matka s ní přišla směrem od Nardy a poté, co podplatila strážného, aby spící Nariu odnesl do sirotčince, zmizela někam na východ. Naslouchala tedy v hostincích a každého, kdo přijel z Nardy, se vyptávala na ženu jménem Velarken. A měla štěstí. Její část života v Nardě jí do spousty podrobností vypověděl manžel Gerniny staré známé, která u ní často bývala. S nejstarší částí svého života se měla seznámit velice brzy.

Jednoho večera se na střeše vedle ní usadila obrovská černá kočka. Co na mne tak koukáš, mládě? Ozvalo se Narie v hlavě. Kočka se ani nepohnula, pouze trochu zívla. Během krátkého rozhovoru se zvířetem – které se vůbec nepředstavilo, se dozvěděla i nejranější část své minulosti. Když se ho ptala – jelikož to byl kocour – kdo je a jak to všechno ví, řekl, že znal její matku a že tohle by Naria měla vědět. V budoucnu prý přijde čas, kdy si bude muset dávat pozor kvůli své minulosti a minulosti Velarken. Až pro tebe přijdou, uteč. Vyvaruj se Stirahu. A pamatuj, že jsi Poštolka, mládě. Pamatuj si na to.

Poté kocour zmizel, aniž by podal jakékoli vysvětlení. Naria na to nikdy nezapomněla, ale vzpomínky a očekávání něčeho výjimečného byly zahlazeny časem.

Táhlo jí na čtrnáct, když se to stalo. Seděla na svém oblíbeném místě za komínem přístavku u kuchyně, který byl hned vedle východu na dvůr ze sirotčince. Měla zavřené oči a podřimovala. Tří mužů zahalených do tmavých plášťů lemovaných kožešinou si všimla teprve, když zabušili na dveře.  Celý ten výjev si do teď dokáže vybavit do nejmenších podrobností. Chvíli to trvalo, než opatrovnice otevřela. Myslela, že se vrací Naria, která prve vyklouzla oknem a už chtěla spustit bandurskou, než si uvědomila, že venku stojí úplně cizí lidé. A netvářili se zrovna přátelsky. Dříve, než se ta dobrá žena stačila zeptat, ji předhonil otázkou nejvyšší z mužů. „Promiňte, že rušíme,“ pravil uhlazeným, avšak přísným hlasem s výrazným přízvukem. „Ale je tu jedno dítě, které u vás pod tlakem nechala jistá žena jménem  Velarken, nebo také Poštolka. Víte, koho myslím?“

Žena měla dost rozumu, aby neodpověděla hned. „Ano, taková dívka sem kdysi poslala svou dceru. Proč ji hledáte?“

„Jsem Velarkenin bratr,“ řekl muž a nasadil smutný výraz. „Moje sestra se sem chtěla pro svou dceru vrátit, ale… no, abych se vyjádřil přesně, Velarken už se vrátit nemůže. Ztratil jsem sestru. Když jsem se nedokázal postarat o ni, rád bych se postaral alespoň o její dítě. “

„Máte nějaký důkaz, že jste opravdu příbuzným naší svěřenkyně?“ zaváhala opatrovnice. Tahle situace byla neobvyklá, ale ne nemožná.

Muž si povzdechl. „Velarkenin potomek má pod levou klíční kostí mateřské znamínko ve tvaru letícího dravce. A jestli tato znalost nestačí, tak by snad mohlo stačit tohle.“ Podal ženě váček, který až do teď skrýval v dlani. Zacinkal.

„Počkejte zde. Dohodnu to s komořím a přimluvím se za vás. Tak snad Nariu brzy uvidíte,“ usmála se opatrovnice a zmizela vevnitř. Narie tehdy neušlo, že při poslední větě se cizincovo obočí stáhlo a v očích mu blýsklo. Do teď nevěděla, co si o tom má myslet, ale když opatrovnice zmizela, muž si konečně stáhl svou falešnou masku. „Rozdělíme se,“ pravil přísně ke svým dvěma společníkům. „Já půjdu středem, vy prohledáte obě křídla budovy. Víte, podle čeho tu holku poznat. Seberte ji, nesmí vám zdrhnout. Musíme si pospíšit, ta ženská mlčet nebude a nemíním čekat tak dlouho, aby někdo pojal podezření.“ A s tasenými meči vešli do sirotčince. A v tu chvíli bylo Narie jasné, že něco není v pořádku.

 

Do neznáma

Utekla ještě toho večera. Oknem se dostala do místnosti, kde spaly dívky. Nikdo zde nebyl, tady ji už nehledali. Moc svého neměla. Vzala trochu šatstva a malý přívěsek, který měla údajně pověšený na krku, když se sem dostala a opatrovnice jí ho vrátily k jejím desátým narozeninám.

Na více nebyl čas.

Při útěku městem ukradla ze stáje svou oblíbenou divokou klisnu, tak jako už mnohokrát předtím. Tehdy ji ale mistr podkoní vždy našel. Teď už ne.

Dostala se z města ještě před zavřením bran a ujížděla ve strachu před neznámými pronásledovateli směrem k východu. A tehdy to začalo jít z kopce.

 

Ta léta, co prožila Naria v samotě, ji dost změnila. Viděla spoustu věcí, na které by bylo lepší zapomenout. Hned v prvních těžkých měsících, kdy musela krást a žebrat, ji na opuštěné stezce přepadla malá skupinka lupičů, kteří ji záhy prodali otrokářům. Nebyla sama, byla tu i jedna dívka, která jí trochu připomínala Enu. Jmenovala se Jeracha. Následující večer se pokusila utéct. Když jí pálily ruku v ohni, musela Naria přihlížet a poslouchat její zoufalý nářek a drsný smích opilých mužů, když si jí poté všichni postupně vystřídali. Naria musela mlčet a polykat slzy. Vše bylo špatně.

Jeracha však měla větší vůli než ona. Pokusila se utéct znovu. Tentokrát ji zasáhl šíp pronásledujících, vyletěl ji z břicha ven a ona se mrtva skácela k zemi, aniž by dokončila poslední krok. Naria zůstala zcela sama. Otrokáři cestovali směrem k Dras Leoně, kde byl podle všeho největší trh s otroky vůbec. Právě když se její situace jevila jako nejbídnější, potkalo ji svým způsobem štěstí v neštěstí. Do otrokářského tábora vjela trojice jezdců zahalená v pláštích lemovaných kožešinou. Ten hlas, který oslovil muže na stráži, Naria okamžitě poznala. Uhlazený a přísný, se severským přízvukem. Vyptával se na dívku. Na ni.

Ostatní otrokáře přivábil rozhovor blíž a Naria se ocitla vlastně nehlídaná. S myšlenkami na Jerachu se jí díky jejím dlouholetým zkušenostem podařilo zmizet ve stínech a za chvíli už pádila tmou na ukradeném koni – shodou okolností opět na své bujné klisně, kterou otrokáři také odkoupili od lupičů, protože jednomu z nich zchromla jeho kobyla.

Přestože se jí podařilo na nějakou dobu uniknout těm tajemným nepřátelům, co po ní šli, svět jí to, jak si myslela, vynahrazoval.

V jednom z prvních hostinců, kde zůstala přes noc, se jí skupině mladíků podařilo bez větších problémů opít a tu noc přišla o pannenství. Byla na tom tehdy špatně i psychicky, rozhodla se však vzít si jako vzor svou matku. Ta na tom byla také mnohokrát špatně, ale vždy se z toho dostala. I když to jednou znamenalo odložit své dítě.

Během příštích dvou let se naučila mnohé. Převážně kradla, nebo pomáhala na polích. Nikde se však nezdržela příliš dlouho, hnána temným stínem jejích pronásledovatelů, díky kterým nikdy neměla klidný spánek. Naučila se přivydělávat si tancem a prodejem amuletů s malovanými draky, čímž alespoň měla na chleba.

 

Siard

Pak se na ni usmálo štěstí, když v tvrzi Siardu na pár dní zaskakovala pomocníka sokolníka, který se staral o dravce šlechtice, co zde žil. Její rychlost a hbitost, stejně jako schopnost poradit si se zvířaty a láska k dravcům se rychle projevily a brzy zde měla stálé místo. Postarší sokolník Mirtan si ji velmi oblíbil. Nikdo jí tu neřekl jinak, než Poštolka, kvůli jejímu povolání a znamení na jejím těle. Nevědomky se jí tak začalo říkat stejně, jako její matce.

Zatím žije zde, ale v duchu už se připravuje, že zase poputuje dál. Už rok a půl ji pronásledují tajemní cizinci, alespoň ve snech určitě.

 

Schopnosti:

 

Je velice obratná a hbitá, má rychlé nohy, umí uklouznout jako had a udržovat rovnováhu i na místech, kde by jiný zakolísal či trpěl závratí. Na to se její drobná postava výborně hodí. Chodí tiše a má ostříží zrak, stejně jako hbité prsty a schopnost nečekaně se vytratit. Další její výbornou dovedností je lhaní. V tom je opravdový mistr, každý jí uvěří téměř cokoli, k čemuž přispívá i její nevinná maska, kterou málokdy stáhne z tváře. Naučila se nehnout ani brvou, nesklopit pohled, nepolykat a neváhat – všech chyb začátečníků se již vyvarovala.

Co se týče jejích uměleckých schopností, ráda tancuje a umí vlastně dobře malovat, ačkoli ona to bere pouze jako zdroj obživy, málokdy jako radost. V sirotčinci se učila hrát na mandalu, ale tu už pár let nevzala do ruky, takže její vzpomínky jsou zahaleny časem.

Od doby, co v Daretu pomáhala lovčím, patří mezi její dovednosti i lukostřelba. Na luku se stala závislá během dní v divočině, kdy nutně potřebovala jídlo. Její tichost a hbitost spolu s dobrým okem většinou přinesla odměnu v podobě vítaných hlodavců, někdy i větších savců, kterými se v těch nelehkých obdobích živila. Naria si uvědomila, že umět střílet se pro ni v budoucnu může stát životně důležitým a tak toto umění zdokonalovala a zdokonalovala, až se z ní stala opravdu dobrá lučištnice. Je v tomto směru velice nadaná a rychle se naučila vypočítávat vzdálenost a rychlost větru. Stále pilně cvičí, je si vědoma toho, že by někdy mohla potřebovat být mistryní, ne pouze dobrou střelkyní.

V sirotčinci se učila jezdit na koni jen zběžně, ale poté, co odtamtud odešla, byla nucena strávit v sedle mnoho dní, takže už je celkem dobrou jezdkyní, a její svaly si již zvykly na časté otlačení.

Nyní se také učí sokolnictví, kterému její duše zcela propadla. Dravci jsou její vášní a z nějakého podivného důvodu ji poslouchají mnohem více, než ostatní lidi. Snad cítí její vroucí obdiv a lásku.

Umí číst i psát, avšak v pravopise není nijak dobrá. Čte sice ráda, ačkoli jí to trvá docela dlouho, ale málokdy se jí v poslední době dostala do ruky nějaké kniha.

Co se týče vaření, v tom Naria nikdy nijak zvlášť nevynikala. Když je sama, nebere jídlo jako požitkovou záležitost, ale spíš jako nutnost. Zmůže se na opečení i dušení masa, pokud má k dispozici hrnec, ale žádné speciality to opravdu nejsou. Většinou ani moc slané. Ovšem s pitím je to jiné. S alkoholem si Naria vypěstovala zvláštní vztah – dosti neobvyklý. Ráda se občas napije, ale opilosti se už snaží vyhýbat. Má s pitím takovou vlastní dohodu, něco jako: dám si, ale pamatuj, co jsme si řekli posledně. Vydrží toho sice překvapivě mnoho, ale nic se nesmí přehánět.

 

Lhaní 5/7

Lukostřelba 3/7

Jízda na koni 2/7

Sokolnictví 4/7

 

Majetek:

 

Jako sokolnice chodí v kožených šatech se zapínáním po straně, pod kterými má bílou halenu, černých nohavicích a vysokých botách. Je na ně patřičně hrdá.

Drobné ozdůbky, které u sebe má, jsou povětšinou kradené, až na jednu. Medailon, který měla na krku, když ji matka zanechala v Teirmu a který nikdy nešel otevřít.

Má u sebe ještě několik rezervních kusů oblečení, tmavších, aby nebyla příliš výrazná. Tuniku, korzet, obyčejné hnědé šaty a dvoje kalhoty (1, 2).

Klisna, na které přijela, je teď oficiálně ve stájích Siardu, avšak Naria svou bujnou tmavohěndou klisnu Phoru (jak ji nazývá), stále považuje za vlastní.

Tyto věci nosí ve svém malém ruksaku na zádech (kradeném). Ukrývá zde i štětec a krabičku na barvy. Ve voskovaném plátně nosí své současné výtvory, amulety s draky (např. 1, 2, 3, 4, 5) , které prodává. Má zde také knihu Pendatronu, ve které se skrývá klíč k jejímu přísně utajovanému neobvyklému náboženství.

Momentálně vlastní i potřeby pro sokolnictví, a samozřejmě svůj jednoduchý, avšak milovaný luk, který ukradla v Daretu a toulec loveckých šípů, o které pozorně a jemně pečuje. V otlučeném pouzdře u pasu ukrývá i nůž, který vzala jednomu z otrokářů, když od nich utekla. Je to ovšem jedna z mála věcí, kterou u sebe nepovažuje za kradenou. Podle krásné práce si je totiž jista, že nůž otrokáři nepatřil a když ho ukradl on, smí mu ho ona vzít. Okrást zloděje není hřích.

 

Další postavy:

Idaron

Murtagh

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělá
Typ postavy:   Volná postava
Plat:  1 zlatý

 


- Autor webu: Správce říše - Autor skinu: Morcelwen Poicë