Hain Černý prst

Jméno

Matka ho pojmenovala Hain, což je odvozenina od slova haina ze starověkého jazyka. Jeho význam je újma, či ublížení. Takové jméno dostal Hain dozajista kvůli okolnostem svého zplození.

Rasa

Půlelf

Pohlaví

Muž

Věk

105 let

Náboženství

Hain v tomto ohledu nezapře svůj elfský původ a sám se označuje za ateistu. Čas strávený s druidy se na něm ale do určité míry podepsal také. Fascinuje ho řád přírody, koloběh života a magie vycházející z hvozdu. Běžný elf by o této vášni nejspíš prohlásil, že emočně přesahuje úroveň zdravého zájmu.

Jazyky

První jazyk, který se Hain naučil, byla starověká řeč. Od svých 23 let se však s elfy příliš nestýkal, tudíž jeho znalost tohoto jazyka není příliš hluboká. Kvůli tomu také zakrněl v jeho mluveném užívání.

Od 23 let žil v druidské vesnici, kde ho naučili obecnou řeč. Ve svém životě se stýkal především s lidmi a druidy, proto tímto jazykem mluví plynně. Díky druidské výuce zaměřené na ústně předávané informace je v obecné řeči schopný vést i filozofickou debatu. Sám pokládá toto řeč lidí mnohem víc za svou mateřštinu než starověký jazyk.

Kvůli svému zájmu o fungování magie by Hain rád poznal i trpasličí kulturu včetně jejich jazyka. Sám však ví, že získat si důvěru národa z podzemí je běh na několik let, a což teprve pochopení jejich jazyka kultury. Studium na pár desetiletí. Zatím se mu při občasném setkání s trpasličími obchodníky podařilo z tajuplných fousáčů vymámit slova pro kámen a hlínu a v jednom případě za úplatu i runu symbolizující osla.

Povolání

Hain prvních pár let mezi lidmi pracoval jako hlinař, záhy se však začal věnovat hrnčířství, což je povolání, které ho doteď živí.

Vzhled

Kdo Haina potkal, mohl spatřit poměrně rovnoměrnou směs elfského a lidského vzhledu. Tím nejobyčejnějším parametrem jeho těla je výška. Když stojí naprosto vzpřímeně měří něco málo přes šest stop, což je mezi lidmi nadprůměrné, ale stále poměrně běžné. Stavbou těla připomíná spíše elfa. Nohy, ruce i prsty jsou hubené a protažené, hrudník a pas úzký, i když ne tolik jako u zástupců nesmrtelné rasy. Jedinou věcí, která kazí dojem křehkého obyvatele lesní říše jsou dost masivní klouby. Ačkoliv díky nim působí Hain ještě hubeněji, zároveň svou hrubostí narušují přirozenou uhlazenost. Tyto klouby však nejsou pouze jakýmsi výstřelkem křížení, nýbrž pomáhají jejich nositeli s dlouhodobými, náročnými fyzickými výkony. Během svých prvních let v království zastával těžkou práci v hlinařských osadách. Po třech letech přehazování jílu nabralo celé jeho tělo svalovou hmotu a byl tedy mohutný jako běžný urostlý člověk. Poté co se začal věnovat hrnčířství, povolání výrazně méně fyzicky namáhavému, svaly postupně zeslábly. Za desetiletí tvarování hlíny se mu na kořenech prstů a špičkách palců a ukazováčků vytvořily mozoly. Celkově jeho ruce spíše připomínají ty lidských rolníků než malířů, básníků a hudebníků, jak tomu bývá u druhu jeho matky.

Hainovu obličeji naprosto dominují ostré rysy ukazující na jeho lidský původ. Z hranatého obličeje vystupují lícní kosti, poměrně velký nos a výrazná brada. Ústa ničím specifická nejsou, snad jen sporým užíváním úsměvu. Nad tím vším pak úzké hnědé oči, ze kterých zpravidla vychází buď zvídavý nebo hluboký pronikavý pohled. Ten druhý z nich je mnohem častější. Přestože s ním Hain obdařuje své okolí hlavně když se soustředí na práci nebo je zamyšlený, na nejednoho člověka by spolu s ostrou tváří působil nepřátelsky. To je taky důvod proč si rozhovor s půlelfem dvakrát rozmyslí i ten, kdo neměl šanci vidět jeho špičaté uši, běžně schované pod dlouhými, tmavě hnědými vlasy. Hainovi to však tak vyhovuje. V dobách vlády Galbatorixe mu jeho původ mohl způsobit mnohem větší problémy než zlé pohledy, odtažitost a všeobecné opovržení. Díky smíšené krvi stárne Hain výrazně pomaleji než běžní lidé. Přestože zažil již 105 zim, vypadá z lidského hlediska na 30 až 35 let.

Ke způsobu oblékání zaujímal Hain vždy pragmatický postoj. Upřednostňuje košili a kalhoty nad tunikou, kvůli snazšímu pohybu i v těžším terénu. Jako svůj pracovní oděv má oblečení z levných a obyčejný látek, tedy konopných nebo lněných. Jednak proto, aby mezi lidmi nevyčníval, druhak kvůli své špinavé práci s hlínou. Kromě páru košilí a kalhot má také lněnou pracovní zástěru. Vždy s sebou nosí i pár onucí, ty však slouží hlavně na ochranu nohy při roztáčení hrnčířského kruhu. Jinak je Hain zvyklý chodit bos. Na hlavě má často čelenku nebo šátek ze staré košile. Díky nim se mu jeho dlouhé vlasy méně pletou pod ruce při práci a zároveň zakrývají špičaté uši. Dále vlastní vlněný plášť a kožešinu z medvěda, kterou dostal na rozloučenou od druidů. Svého času, když žil v osadách na severu, byl toto celý Hainův šatník. Avšak poté co začal cestovat do jižnějších koutů království, si pořídil vyšší kožené boty, kožené kalhoty a zelený kabátec z pevné látky. Důvody k tomu jsou celkem prosté. Cestování, při kterém nyní překonává delší vzdálenosti, je tak pohodlnější a při prodeji zdobených nádob, po kterých je na bohatším jihu větší poptávka, je lepší nevypadat jako nuzný hlinař. Jdou pak usmlouvat znatelně lepší ceny.

Povaha

Většina těch, kteří se s Hainem setkali si při zmínce o něm nejprve vybaví jeho uzavřenost. Svým sporým vyjadřováním emocí připomíná noční les. Někdy jeho ticho vzbuzuje klid a vyrovnanost, jindy působí nepřátelským a odtažitým dojmem. Takovýto vyhýbavý postoj občas zaujímá i vědomě. Při hovorech s jinými je pak nejvýraznější složkou Hainovi osobnosti jeho intelekt, který je ovšem částečně schovaný za tichou rozvahou. Díky ní tento půlelf nikdy nepůsobil povýšeně, přestože většinu svého života byl nejvzdělanější osobou široku daleko. Jen několik blízkých si Haina spojí především s jeho zápalem pro věc. V takovémto nadšeném stavu se ovšem nechová výrazně jinak oproti svému normálu, stále vystupuje poměrně rezervovaně. Na tváři se mu ale objeví lehký úsměv a jeho oči září jako lískové oříšky v čerstvě napadaném sněhu. Přestože by svým enthusiasmem jen stěží někoho dokázal nakazit, v sobě jej dokáže přetavit na odhodlání, které vydrží několik let. Netečnost si zachovává také v rozčílení, kdy maximálně prohodí polohlasem pár nadávek, svraští čelo a zaměří se na práci, či procházení svých poznámek. Sám půlelf by při svém popisu jako první slovo použil trpělivost, přestože by si nebyl jistý, zda jde opravdu o jeho charakterový rys nebo pouze vedlejší efekt dlouhověkosti. Kdyby pak uměl mluvit kterýkoliv z Hainových oslů, prozradil by, že když je jeho majitel sám a v přírodě, dokáže se zasnít na velmi dlouhou dobu. Oslové samozřejmě neumějí čas určit přesně na hodiny, a tak bychom se maximálně dozvěděli, že zatímco půlelf civí do krajiny nebo do stromů, on stihne spást všechno zelené, ke kterému se kvůli uzdě přivázané ke stromu dostane.

Historie

Dětství

Hain se narodil na jaře roku 3163 elfce jménem Naina. Jejich domovem byla malá osada ve východní části Du Weldenvardenu. Jeho matka do komunity přispívala vyzpíváváním lesních plodů, které pak roznášela do domácností v blízkém okolí. Matčin zpěv, to umění přimět přírodu darovat své plody, malý půlelf vždy obdivoval. Ačkoliv si Hain pamatuje na přítomnost ostatních elfů, žádného z nich vlastně během dětských let pořádně nepoznal. Později mu došlo, že se mu nejspíš vyhýbali a při setkání s ním se chovali chladně a odměřeně. Díky Nainině lásce si to jako dítě asi nikdy neuvědomil. Na dětství mu zůstaly šťastné vzpomínky, na matčina vřelá objetí, krásný úsměv, borůvky a jeřabiny, s jejichž chutí se ty mimo Du Weldenvarden nedají srovnat. A na balady o starých elfských hrdinech. Matka mu je vždy zpívala před spaním a Hain obdivoval všechny ty bájné odvážlivce, kteří se nebáli dívat se za horizont, čelit nebezpečím hlubokých lesů a slézat vysoké hory. Říkával Naině, že jednou bude jako ti hrdinové. Bude cestovat na daleká místa a nezalekne se žádného zla a bezpráví. A ona ho za to vždy obdařila šťastným úsměvem. Šťastným, ale vlastně hrozně smutným.

Nikdy ji totiž nenapadlo, že bude tak milovat dítě o které nestála, syna lidského muže. Syna vojáka, který ji znásilňoval, zatímco jeho druzi káceli a pálili její domov. Toho roku, co byl Hain zplozen, ztratil elfský lid krále a mnoho válečníků v bitvě proti Galbatorixovi. Královské jednotky pak vyplenily mnoho hraničních osad Du Weldenvardenu včetně té, kde původně Naina žila. Za všechno z toho cítila strašnou hořkost, a tak dítě, které proti své vůli nosila, pojmenovala Hain, újma. Jenže i chladní elfové mají srdce, která mohou zahořet vášní a Naina se o tom přesvědčila v den kdy se Hain narodil. Ze syna lidského vojáka se stal její chlapeček sotva se mu podívala do očí. Vychovávala ho láskyplně a s vědomím, že ostatní elfové ho nikdy nepřijmou jako plnohodnotného člena komunity. Mistrům tradičních umění přišlo zbytečné věnovat čas někomu, kdo vinou své krátkověkosti nemůže plně rozvinout svůj potenciál, a navíc nevykazuje výrazné vlohy k magii. Snažila se tedy v Hainovi budovat obdiv k hrdinům co šli vlastní cestou a touhu po putování dalekými kraji. A jelikož byla dobrá matka, povedlo se jí to skvěle. Svého milovaného syna vychovala tak, aby ji jednoho dne opustil. Když si to s přibývajícím věkem Hain postupně uvědomoval, vděk a obdiv k matce se jen stupňoval. Chuť jeřabin nebo borůvek mu vždy připomněla, že někde daleko je osoba, která ho miluje víc než cokoliv na světě.

Dospívání

Při sledování Hainova života je důležité si uvědomit, že díky elfské krvi stárne výrazně pomaleji než jakýkoliv člověk, samozřejmě ale rychleji než čistokrevní elfové. Když dosáhl věku dvaceti let, snadno by se ztratil ve skupině lidských desetiletých dětí. Přibližně v této době vzala Haina jeho matka poprvé k druidům.

Bylo to poté, co se Naininy obavy o neochotě elfských učitelů přijmout jejího syna naplnily. Každý, ke kterému svého syna přivedla je odmítnul. Mistři magie, umění i boje nechtěli s malým půlelfem ztrácet čas. Až jeden z mistrů řečnictví a diplomacie přišel s možností svěřit dítě druidům. Právě on zodpovídal za udržování oficiálních vztahů s rasou divokého hvozdu a dle jeho názoru to bylo ideální řešení. Způsob života druidů byl mnohem podobnější lidskému a nevyžadoval nutně ovládání magie. Sám pak Nainu a Haina přivedl do jejich hájku. Společnost těchto podivných bytostí se Hainovi velmi líbila, především, díky tomu, že v jejich osadě žádné jiné děti nebyly. Mezi druidy měl pocit, že je obklopen svými vrstevníky. Naina ho u nich nechávala čím dál delší období a po třech letech od první návštěvy začal Hain u druidů žít trvale.

Učil se přežívat v divoké přírodě, ale také základům některých řemesel jako řezbářství nebo zpracování kožešin.  Druidi ho také naučili mluvit a psát obecnou řečí a vzdělali ho ve znalosti zvířat a rostlin. Když mladý půlelf dosáhl věku, kdy začal chápat abstraktní pojmy, začali ho jeho učitelé seznamovat s jejich chápáním přírody. Haina toto téma neskutečně zajímalo. Bavilo ho sledovat vztahy mezi zvířaty, bylinami, stromy a jejich vztahy a vzájemné provází energií, která prostupuje vším živým. Takto si postupně vypěstoval zájem o magii, kterou sice neovládal, ale jejíž fungování ho fascinovalo více než cokoliv jiného. Po dobu svého pobytu u druidů strávil desítky hodin debatami se svými učiteli právě na téma magie. Díky dlouholeté píli se nakonec naučil alespoň základům floromagie. Navzdory této lásce k získávání vědomostí nelze Haina označit za něco jako akademický typ. Forma, jakou si druidové předávali znalosti, pro něj byla přinejmenším stejně zajímavá jako jejich obsah. Poznatky se v této společnosti předávaly hlavně ústně a většinou se nejednalo o suché odříkávání informací. Druidští učitelé vyprávěli příběhy, zpívali písně a někdy i tančili. Folklór byl způsobem předávání vědomostí, a to půlelfa bavilo.

Hain měl druidy ve vesnici rád. Zpočátku byl rád, že má kolem sebe bytosti, které vypadají jako jeho vrstevníci. Žádné elfské dítě totiž v životě nepotkal. Postupně je ale začal brát spíše jako učitele a autority, přestože oproti nim vypadal paradoxně čím dál starší. Kromě matky, která jej občas navštěvovala měl v tomto období svého života ještě jednu velmi blízkou osobu, půlelfa Jierda. Ačkoliv byli Jierd a Hain teoreticky oba stejné rasy, smíšená krev se u každého z nich projevovala jinak. Jierd měl kulaté lidské uši, zavalité tělo a výšku průměrného člověka. Jediné, co napovídalo jeho elfskému původu byly lehce zešikmené oči. Nejzajímavějším rozdílem mezi dvěma půlelfy byl jejich zdánlivý věk. Přestože byl Jierd zplozen ve stejném roce za podobně nešťastných okolností vždy vypadal ve srovnání s Hainem o pět až deset let starší. Tyto odlišnosti ale nebránily tomu, aby v sobě oba mladíci našli oporu a vybudovali si téměř bratrský vztah. Nepatřili ani do světa elfů, a nakonec ani do světa druidů, což jejich sounáležitost jen umocňovalo. Byl tu ale ještě jeden svět, do kterého se mohli pokusit začlenit.

Dospělost

Myšlenka o odchodu do království se v hlavách dvou půlelfů zrodila nedlouho potom co se spřátelili. Nejprve k ní přistupovali jako k pošetilému, nebezpečnému a v podstatě neproveditelnému nápadu. S každým dalším rokem se ale Hain i Jierd cítili v druidské vesnici čím dál více stísněně, nejen kvůli rostoucímu rozdílu mezi jejich výškou a vzrůstem místních obyvatel. Hain chtěl vidět krásné a drsné Dračí hory, původní domov národa svých učitelů, kteří o nich nádherně vyprávěli. Jierd, který byl mentálně vždy o něco dospělejší, zase toužil po rodině a po společnosti, která by ho plně přijala. Tyto rozdílné cíle a představy o cestě mezi lidmi vedly k častým hádkám při plánování jejich společného putování. Po mnoha hodinách ostrých výměn názorů se oba přátelé rozhodli, že nejlepší a vlastně i nejbezpečnější bude, když každý z nich půjde vlastní cestou sotva vkročí na půdu království. Zatímco Hain se plánoval potloukat mezi malými osadami v severní části království, kde byli lidé údajně díky vlivu severního kultu tolerantnější. Oproti tomu Jierd byl vždy fascinován velkými městy, jejichž návštěvu mu jeho v podstatě lidský vzhled umožňoval. Oby spolu mohli zůstat v kontaktu, dohodli se s jedním ze svých učitelů na vzájemném posílání dopisů pomocí očarovaných divokých lelků. Roku 3201 tak dva půlelfové opustili druidskou vesnici a vydali se do království. Hain tehdy z lidského pohledu vypadal sotva na dvacet, Jierd spíš už jako třicátník

Jejich plánem bylo překročit hranici mezi lesy a království severně od Ceunonu. Společným úsekem jejich cesty tak byl přechod celého Du Weldenvardenu. Hain tak měl možnost navštívit a rozloučit se se svou matkou. Spolu s Jierdem strávil u Nainy krásný týden, na jehož konci odcházel se slzami v očích a košíkem plným borůvek, lesních jahod a jeřabin. Melancholickou náladu postupně získávalo také zbylé putování skrze lesy. Oba přátelé se čím dál častěji v konverzaci spíš než k plánům do budoucna nebo aktuální postřezích ubírali ke vzpomínání na společné zážitky. Posledních několik dní před překročením hranice vedle sebe kráčeli v tichosti, jako by si pouze snažili vychutnat přítomnost toho druhého. Na dohled od Ceunonu se rozdělili. Jejich loučení nebylo dlouhé, popřáli si hodně zdaru a Hain pak vyrazil na cestu podél pobřeží severního moře. Dva půlelfové se tehdy viděli naposled.

Při putování se Hain snažil vyhýbat frekventovaným cestám a větším vesnicím. Když už se do kontaktu s lidmi přijít musel schovával špičaté uši pod čelenkou nebo šátkem. První věc, kterou se mezi lidmi naučil, bylo, že peníze docházejí hrozně rychle. Ty, co vyměnil za drahé kamínky, které dostal od druidů, mu vydržely pouze na jídlo a nocleh na pár dní. Nechal se proto najmout na těžbu jílu v jedné odlehlé osadě severně od Yazuacu. Práce to byla fyzicky náročná a mizerně placená. Hain při ní ale zjistil jaká zemina je vhodná na stavbu domů, jaká na výrobu nádob a jaká na cihly. Po několika měsících se mu v hlavě zrodil nápad, že by se mohl živit jako hrnčíř. Začal si tedy všímat jaké množství jílu a za kolik peněz si kupují místní výrobci keramiky. Aby měl ze svých nuzných výdělků aspoň nějakou šanci našetřit si peníze na učení od zkušeného hrnčíře, snažil se šetřit kde se dalo. Hain zašel tak dokonce tak daleko, že začal nocovat v lese nedaleko osady a přesvědčil předáky, aby mu ze mzdy nestrhávali částku za seník. Nemít střechu nad hlavou půlelfovi nevadilo, u druidů takto přece jen žil několik let. Zároveň mohl v okolí svého nocoviště stražit pasti na drobnou zvěř, takže si nemusel v hostinci každý den platit teplou večeři. Během tří let tak dokázal nastřádat dost peněz, aby si dokázal zaplatit rok v hrnčířském učení. Díky své zručnosti se Hain toto řemeslo učil rychle a po pár měsících zvládal sám vyrábět celé nádoby za něž dostával podíly. Na konci svého učení tak odkoupil od svého mistra starý hrnčířský kruh, pořídil si osla a vyrazil na sever, do podhůří Dračích hor.

V této odlehlé části království putoval Hain hlavně mezi dřevařskými a pasteveckými osadami. Nádoby vyráběl přímo podle aktuálních potřeb místních a po jejich dokončení opět cestoval jinam. Zprvu se tak na jednom místě zdržoval pouze pár týdnů a mnoho času trávil na cestě mezi obydlenými horskými a podhorskými vískami. Hlavním cestám se stále vyhýbal, jednak aby uniknul pozornosti místních autorit, ale také, aby si mohl plně vychutnat divoké krásy Dračích hor. Po několika letech, kdy procestoval celou obydlenou severní oblast skrz naskrz, se začal vracet do osad, které už navštívil. Samozřejmě si vybíral především ty, ve kterých jeho exotický vzhled při první návštěvě nevzbudil výrazné pohoršení. Svůj hrnčířský um časem zlepšoval a jeho výrobky se staly na lokální úrovni poměrně žádanými. Svůj pobyt v lidských sídlech proto začal prodlužovat na několik měsíců, během kterých tvořil keramiku, již následně prodal na slavnosti, při niž se sešli lidé z okolí.

Ačkoliv byli obyvatelé Dračích hor výrazně rodilí vyznavači severního kultu, či přistěhovalci prchající před vlivem Solasovi církve, zaujímali vůči Hainovi nedůvěřivý postoj. Přestože své uši na odiv nevystavoval, jeho původ dokázali všímaví pozorovatelé vysledovat. Postupně si na něj však lidé začali zvykat. Půlelf se s přibývajícím časem v Dračích horách stával jejich součástí, lidé ho vnímali nejen jako zručného řemeslníka, ale také svým způsobem jako znalého poutníka či učence. Během několika desetiletí se tak z něj stal v podstatě lokální živý mýtus a pro Haina se vžilo jméno Černý prst, poustevník hrnčíř z Dračích hor. Tato přezdívka vznikla na základě prstu, který používal k tvarování nádob. Po letech se mu špína z hrnčířské hlíny zažrala hluboko do kůže. Zároveň povýšil svou zručnost v provozovaném řemeslu prakticky na umění a občas se přihodilo, že mu někdo z místních přivedl syna do učení, což půlelf vítal. Děti neměly v prvé řadě tak zakořeněné předsudky o elfských rysech a cizincích, díky čemuž s Hainem mluvily mnohem otevřeněji. Svůj díl na tom ale měl i jeho život mezi podobně vypadajícími druidy. K dětem se většinou choval s větším respektem než jejich rodiče, kteří jej pak nejednou přišli poučit o významu tvrdé výchovy. Když měl žáka zdržel se ve vesnici klidně i tři, čtyři roky.

Hrnčířství však nebyla jediná činnost, které se Hain věnoval. Zajímal se samozřejmě o přírodu, postupně tvořil herbář rostlinstva místních hor a sledoval kde se daným bylinám a stromům nejvíce daří. Jeho největší vášní byly ale místní pověsti a legendy. Proto měl rád lidské slavnosti, ačkoliv se jich nikdy aktivně neúčastnil. Vždy v jejich průběhu začal někdo vyprávět příběh o lásce, přátelství, zradě nebo o všem z toho dohromady. V takovém případě seděl Hain opodál a zapisoval si děj, případě jen jeho detaily. Za několik desetiletí jich nastřádal obrovské množství a začal si v nich všímat jistých podobností. Příběhy se měnily v závislosti na místě, vypravěči, či situaci. Stejné však zůstávaly druhy bylin a stromů, které v nich figurovaly. Milenci se sobě oddávali pod třešní, na místech násilné smrti vyrostly hluchavky a divizny, hroby byly vždy poseté bledulemi. Tyto zákonitosti, jež Hain vysledoval však nebyly pouze záležitostí ústní tradice. S přibývajícím časem co trávil mezi lidmi si všímal, že platí i ve skutečném světě. Na základě těchto pozorování sestavil teorii o propojení rostlin, půdy a magie.

Tyto jeho postřehy se postupně staly jednou z hlavních náplní korespondence mezi ním, Jierdem a jejich druidským učitelem. Lelek s dopisem si Haina našel přibližně každé tři měsíce s psaním buď z Du Weldevardenu nebo Teirmu, kde se druhý půlelf usadil. Zatímco druid v dopisech především diskutoval Hainovy poznatky, dopisy od Jierda měly spíše osobní náplň. Hain se tak postupně dozvídal o přítelově práci v přístavu, ze které během let vyšplhal až na pozici váženého obchodníka. Vlastnil dům, měl ženu a několik dětí. Oproti tomu Černý prst z Dračích hor sdílel právě zajímavosti z lidových příběhů a také Jierdovi líčil krásy divokých scenérií. O svém osobním životě toho ale příliš napsat nemohl. Stále se držel spíš na okraji společnosti, a přestože nikdy přímo netoužil po teple domácího krbu jako Jierd, po desetiletích samoty začal svému příteli jeho lidský vzhled téměř závidět. Navzdory tomu byl velmi rád, když lelek přinesl nový dopis z Teirmu. Od doby, kdy se v dopisech dočetl o vnoučatech, cítil Hain při jejich čtení kromě štěstí i trochu smutku. Všímal si čím dál víc roztřeseného písma, občasných poznámek o bolesti zad, někdy i šedého vlasu, který se do pergamenu zamotal. V létě roku 3252 přiletěl lelek s dopisem, jehož písmo půlelfovi z Teirmu nepatřilo. Pisatel v něm oslovoval tajemného přítele měšťana Jierda a informoval v něm o obchodníkově pokojném skonu v požehnaném věku.

Pro Haina to byla velká rána. Nejenže přišel o svého blízkého přítele, ale také plně pocítil stinnou stránku své dlouhověkosti. Po mnoha letech mezi lidmi si sice zvykl na jejich stárnutí a umírání. Do přítelovi smrti zažil několik pochovávání starců, které znal už jako děti. Nikoho z nich však nechoval v srdci tak jako půlelfa, kterého bral jako svého bratra. A za dobu, kdy Jierd prožil plný život, byl Hain stále napůl mýtickým poustevníkem a za celou tu dobu dokázal pouze vyrábět překrásnou keramiku a sestavit spisy o souvislosti výskytu rostlin a lidových pověstí. Toho prvního si lidé vážili, ale plnohodnotné místo ve společnosti mu to nezajistilo. To druhé by většina obyvatel Dračích hor využila maximálně na rozdělání ohně. S pocitem, že v životě téměř nic nedokázal, se Hain stáhl do sebe a začal se stranit společnosti lidí víc než kdy dřív. Přestal přijímat učně a mnoho času trávil touláním po horách. Zlom přišel, když se k němu donesla zpráva o smrti Galbatorixe a konci války mezi královstvím a lesy. S přesvědčením, že nyní je pro něj v centrálních částech království už celkem bezpečno se vydal na jih. Chtěl dokázat své teorie o fungování magie a tím si zajistit alespoň nějaké uznání mezi lidmi nebo elfy. Dračí hory opouštěl s touhou si konečně najít své místo na světě nebo skrze své poznatky světem alespoň pořádně otřást.

Schopnosti

Většinu svých dovedností se Hain v druidské vesnici, kde strávil období puberty. Místní jej naučili především přistupovat k přírodě s respektem. Jak ji střídmě využít ve svůj prospěch, jak si z ní brát přesně tolik, aby jí neškodil. Mladý půlelf si tak osvojil schopnost pobytu v divočině. Umí rozdělat oheň, ví kde a jak si postavit přístřešek, zdolávat vzdálenosti mimo stezky, vyhýbat se divokým zvířatům, případně je odhánět. Od druidů se také naučil poznávat jedlé boule a byliny a také chytat drobnou zvěř pro trochu masa. Své solidní dovednosti v této oblasti pak řadu let ověřoval při svém putování po Dračích horách.

Své znalosti v bylinkářství získal z části také od druidů, ovšem sám si je v Dračích horách velmi rozšířil. Během desetiletí, co zde pobýval, sestavil obsáhlý herbář, ve kterém se mimo jiné věnuje potenciálním magickým atributům rostlin a také jejich charakteristickému výskytu. Zatímco Hainova schopnost byliny nalézt a správně určit je naprosto excelentní, v jejich využívání tak schopný není. Ví samozřejmě jaké byliny mají hojivý, tlumivý, či dráždivý efekt na organismus, ovšem bylinné léčení používal výhradně na sebe. Při výrobě čajů, mastí nebo zábalů pro někoho jiného by tak měl problém správně odhadnout množství. Také je třeba si uvědomit, že půlelf pobýval v Du Weldenvardenu a v severních částech království, především pak v Dračích horách. Proto nejspíš nebude znát významnou část bylin, které jsou k nalezení v nížinných a suchých oblastech.

Nůž je pro Haina každodenním pomocníkem. Zvládá s ním opracovávat dřevo, stáhnout a vyvrhnout zvíře, či při nedostatku pergamenu sloupávat neporušené kusy březové kůry. Toto je samozřejmě jen zlomek úkonů, při kterých lze tento jednoduchý nástroj použít. Ačkoliv není půlelf nijak v boji s nožem cvičený, v případě nutnosti by se s ním dokázal ohánět, aniž by jej držel jako prase kost.

Bojovými schopnostmi pak Hain příliš neoplývá. Už v poměrně brzkém věku si uvědomoval, že jako za půlelfa se za něj jen málokdo postaví. Proto se snažil boj volit až jako poslední možnost, když nevyšlo zastrašení, útěk ani skrýš. Nikdy nikoho nezabil, a to nejbližší souboji co v životě zažil bylo pár pěstních potyček s opilými hlinaři. I kdyby byl ozbrojený tak by jen stěží mohl srovnat síly s průměrným vojákem. Přestože svou nadlidskou rychlostí by mohl soupeře zpočátku solidně zaskočit.

Přes svůj původ však Hain nemá téměř žádné nadání k magii, které s v něm snažila rozvíjet už jeho matka. Jen díky dlouholeté snaze, odhodlání magii pochopit a podpoře druidských učitelů se naučil základy floromagie, kterou provádí pomocí starověkého jazyka. Víc než přimět rostlinu hýbat listy či ji nechat vykvést ovšem nesvede. I to mu je ale občas k užitku, například jednotlivé druhy trav lze bez květů rozeznat jen stěží.  Magií vyvolané kvetení bez ohledu na vegetační období tak Hainovi ušetří spoustu času.

Hrnčířství, které púlelfa živí, zasvětil většinu svého nelidsky dlouhého života. Přes množství času, které strávil nad hrnčířským kruhem však nejde o obrovskou vášeň jako spíš sňatek z rozumu. Hain sice má toto řemeslo velmi rád, ale nikdy v něm nenašel svou životní náplň. To je jeden z důvodů, proč se nestal nejlepším hrnčířem v království, navzdory tomu, že výrobu keramiky praktikoval asi 70 let a to s energií třicátníka. Dalším důvodem je relativní chudoba obyvatel Dračích hor, kteří by si nemohli dovolit platit za honosné, bohatě zdobené nádoby. I tak ale Hainova keramika spadá kvalitou výroby mezi prvotřídní.

Přežití v přírodě – 3/7

Bylinkářství – 3/7

Zacházení s nožem – 2/7

Magie starověkého jazyka – Novic

Floromagie – 1/7

Řemeslo: Hrnčířství – 4/7

Sociální vztahy

V současné době je jedinou půlelfovou velmi blízkou osobou jeho matka Naina, která žije v Du Weldenvardenu. V případě potřeby by nejspíš také našel útočiště mezi druidy. Celkově je ale zvyklý spoléhat sám na sebe. S nikým lidské rasy se nikdy příliš nesbližoval, především ze strachu z jejich vžitých předsudků. Přesto jej obyvatelé Dračích hor považují za místního a svým způsobem ho respektují. Občas však je tento respekt umocněn i pocitem z neznámého, který Hain v horalech vyvolává. Obyvatelé osad, ve kterých pobýval by jej tak nejspíš sice neukrývali před vojáky, ale v případě nemoci by se o půlelfa ochotně postarali.

Majetek

Hainův majetek je poměrně skromný, především kvůli co nejsnazšímu cestování. Kromě pár kusů oděvu tak vlastní tři bedny z lehkého dřeva. V jedné z nich uchovává společně s kalamářem a brkem své spisy o rostlinách, lidových pověstech a magii. Zbylé dvě slouží pro převoz keramiky, kterou neprodal nebo vyrobil do zásoby. Vlastní samozřejmě i přenosný hrnčířský kruh a řadu drobných dřevěných nástrojů, kterými opatřuje své výrobky o střídmé zdobení. Zbytek Hainova majetku tvoří nůž, malá sekera, lano, křesadlo a vaky na zásoby a vodu. Soupis majetku pak uzavírá osel, na kterého půlelf při putování majetek nakládá.