Historie:

Narození a tragédie

Starým sídlem se rozezněl pláč dítěte. Nový život do váženého rodu Eruner z království Edoc’sil. Narodila se holčička, dědička všeho, co její rod má. Rodiče jí hned od začátku milovali a jak rostla, tak jejich láska se nezmenšovala. Spíše naopak.

Jak Ilyavarnë rostla, tak jí láska rodičů připadala až moc velká, a tak jen co dosáhla dospělosti, tak odjela z rodného sídla do království Du Welden. Tento její čin byl pro ní velikým štěstím, neboť několik měsíců na to na království Edoc’sil zaútočili Draci a zničili ho. Pro mladou dívku, jako byla Ilyavarnë, šlo o velikou tragédii, která jí velice silně zasáhla.

Mladá láska

Po ztrátě rodičů Ilyavarnë vyhledala elfku, která znala její rodiče. Ta elfka byla čarodějkou u královské rodiny a ráda se mladé Ily ujala. Začala jí učit kouzla a pomáhala jí se vypořádat se ztrátou rodičů. Ily se kouzla učila velice rychle a za pár let se skoro rovnala své učitelce.

Když začala být válka mezi draky hodně vážná, tak se setkala s elfem, kterého znala z dětství. Šlo o Kärta Elista. Od něj zjistila, že i jeho rodina byla zabita a on nyní patřil těm, co draky zabíjejí. On šel jen po dospělých dracích, protože si myslel, že ničit vejce je znak slabosti, i když tehdy šlo jen o zoufalý nápad, který zatím neuskutečnili. Ily s ním ovšem souhlasila.

S touto myšlenkou si byli velice blízcí, ale ostatní s nimi nesouhlasili. Proto se naučili být radši zticha a držet krok z davem. Oběma se to příčilo a elfové v jejich blízkosti to viděli a jasně jim dávali najevo, že jimi za toto jimi opovrhují. Právě z toho důvodu odešli do království Varden.

Tehdy se jejich vztah změnil z přátelství a lásku. Oba se milovali víc než by si byli schopni přiznat. Ily brzy na to porodila malého chlapce. Pojmenovali ho Failon a měli ho moc rádi. Když Kärtem odjel bojovat s draky, tak Ily zůstala s malým chlapcem sama. Přitom pomáhala královské rodině jako jejich osobní kouzelnice. Byla to velká zátěž, ale ona jí zvládala dobře.

Tragédie v rodině

Roky plynuli a Failon se naučil draky nenávidět stejně, jako ostatní elfové. Když bylo jejímu synovi patnáct, tak se Ily narodila holčička. Tehdy byl už Kärt u ní a pomáhal jí s výchovou dětí. Oba nyní dělali čistě pro královskou rodinou. Kärt cvičil nové drakobijce a Failon ho přitom rád sledoval.

Jak roky šly, tak se Ily a Kärt měli zúčastnit důležitého setkání. Jenže jejich desetiletou holčičku neměl kdo hlídat, a tak jí svěřili Failonovi, aby na svou mladší sestru dohlížel. Tehdy byl její syn po dlouhé době zpátky doma. Netušila, že zabíjel draky a to tak, že ničil jejich vejce. Věděla, že s draky bojoval a přišel ke spoustě jizvám.

To setkání bylo o dohodě mezi elfy a Draky. Ily byla tou dohodou nadšená a nemohla se dočkat, až to poví Failonovi, který bude určitě také rád. Jenže když se po několika dnech vrátili domů, tak našli doma jen Failona. Už když Ily uviděla jeho výraz ve tváři, tak věděla, že se něco stalo. Nemýlila se.

Její syn jí sdělil, že Käthy zemřela. To Ily otřáslo. Její milovaná dceruška zemřela! Hned po jeho slovech se zhroutila Kärtovi do náruče a ani moc nevnímala, co Failon říká. Nezajímalo jí to, protože její dcera byla mrtvá! Z jeho řečí však pochopila, že z toho obviňuje Draky. Tehdy to v ní všechno přeteklo. Nahlédla svému synovi do mysli a viděla, co dělal, když měl hlídat sestru. Trápil zvířata a své malé sestry si nevšímal.

Tohle by jí stačilo, kdyby nezahlédla i vzpomínku na to, jak ničí dračí vejce. To její smutek zahnalo a objevil se vztek. Hned umlčela jeho protesty, ať jde z jeho hlavy a vyhodila ho z domu. Ze vzteku a smutku ho proklela, aby se k jejich domu už víckrát nepřibližoval. Failon nic takového nečekal a chtěl protestovat. Prosil i otce, ale ten mlčel a v očích mu bylo vidět, že od něj slitování nedostane.

Vira

Uplynulo pět let a Ily za svou dceru truchlila stále, ale už míň. Pomalu se smiřovala se skutečností, že její nejmladší dítě už s ní nikdy nebude. O Failonovi už také neslyšela a jejich známý věděli, co se stalo. Nikdo o něm nepromluvil, ale pokud ano, tak k jeho jménu přidali přízvisko. Každý mu dal jiné.

Kärt také truchlil, ale on se uchýlil ke cvičení mladých elfů. Ily cítila, že ho ztrácí, a tak se začala zabývat černou magií. Učila se jen základy, ale pomalu se dostávala více do hloubky a stranila se svému nejdražšímu. Dokonce nemluvila ani s přáteli, kteří jí chtěli pomoci, ale ona jejich pomoc odmítala. Brzy na tom byla s černou magií o trochu lépe než s magií starověkého jazyka, kterou se učila od smrti rodičů.

Jednou se vrátila domů a našla tam Kärta s malým zeleným dráčetem. Byla dost překvapená, ale to dráče se jí stalo aspoň malou náhradou za její dcerku. Kärtovi se líbilo, že je Ily šťastná, což skutečně byla. Nový Jezdec však netušil, jak dráče pojmenuje, a tak se zeptal Ily. Ta dlouho nepřemýšlela a řekla: Vira, ať je to Vira.

Tak dostalo dráče jméno. Ily si nastávající roky užívala a už se tolik nezabývala černou magií. Kärt se učil s Virou žít pospolu, zatímco Ily uvažovala o dalším potomkovy. Oběma se ten nápad líbil, ale Vira rostla a její Jezdec začal chránit Alagaesii. Tehdy jim na sebe moc čas nevycházel. Ily se s tím ovšem smířila a vrátila se ke kouzlení.

Eru a zrádný rod Eruner

Uplynulo několik let a Ily si spokojeně žila a stárla. Vlasy jí bělely a ona se smiřovala s tím, co jí život dal. Milovala každý den, ale pomalu se k ní vracel smutek. Ten byl vidět v jejích očích a Kärt si toho všiml. Pokusil se jí přesvědčit, aby také zkusila štěstí s Dračím vajíčkem. Ona to však odmítla. Věděla, že Drak by jí ve smutku moc nepomohl. Místo toho se opět vrátila k magii. Přesto si neupravila svůj vzhled, neboť jí vyhovovala ta krása stáří.

Kärt však trval na svém, Ily si myslela, že měl jakousi představu o tom, že společně chrání zemi. Ona o to nestála. On se nakonec rozhodl jí pozvat na jeden let. Ily souhlasila, ale jen po podmínkou, že si dají předtím procházku lesem. Kärt souhlasil, neboť měl ještě jeden postranní plán.

Než se však Ily dostala na místo schůzky, tak svého otce překvapil Failon. Přišel za ním a dlouho se hádali. Ily hádku slyšela, ale když se na místo dostala, tak jen viděla její konec. Failon držel Jezdecký meč jeho otce a křičel na něj. Kärt se mu snažil domluvit, ale jeho syn se ještě víc naštval a svého otce probodl.

Ilyavarnou toto otřáslo snad víc než smrt její dcery. Doběhla k nim a Failona velice silně odstrčila. Klekla si ke svému milovanému Kärtovi a sledovala, jak umírá. Snažila se mu ránu kouzlem vyléčit, ale nešlo to. Nevšímala si svého syna, který najednou hrál překvapeného a snažil se jí uchlácholit. Ona ho však odstrčila. V tu chvíli Kärt naposledy vydechl. Lesem se rozezněl truchlivý řev Viry a pláč Ily.

Nějakou chvíli plakala nad ztrátou svého milovaného, ale pak si vzpomněla na jedno z posledních kouzel, o nichž četla. V ten moment jí bylo jedno, zda přijde o život. Začala kouzlit. Přivolávala duchy, aby jí její lásku přivedli zpátky. Jenže neodhadla svou sílu.

Duchové se objevili, ale místo do Kärta se dostali do Ily. Ta se s nimi snažila bojovat, ale duchové využili její dočasné slabosti v podobě ztráty její největší lásky. Bojovali o nadvládu nad tělem a jejich síly se dali skoro rovnat. Aspoň to tak bylo ze začátku. Duchové byli mnohem silnější a ona se ani moc nesoustředila. Chtěla zpátky Kärta nebo ho následovat. Nakonec to vzdala a doufala, že zemře. Duchové však ovládli její tělo a okamžitě začali měnit.  Vlasy jí zrudly, oči se zbarvili do karmínové a pleť mírně ztmavla. Dokonce i tělo samotné se změnilo. Její prsa, jenž do té doby byla celkem malá, se zvětšila a pas tudíž vypadal užší. Boky se zúžily a stehna zpevnila. Stala se z ní úplně jiná žena.

Vlastně už ani nebyla elfkou. Stala se Stínkou. Duchové v ní na nic nečekali a chopili se příležitosti ničit. Začali s lesem a zvířaty. Failon totiž mezitím utekl. To bylo jediné štěstí. Jenže duchové si našli jinou oběť. Zamířili si to rovnou k nejbližší vesničce, kde zabili spoustu elfů. Přesto to jejich hněv neukojilo, ale Ily se pomalu dostávala zpátky.

Když se tak stalo, tak necítila nechuť. Byla naštvaná a její hněv sílil a pomalu se objevovalo i opovrhování k jejímu synovi. Začala opovrhovat i všemi svými přáteli. Každý se jí snažil pomoct, ale nikdo skutečně nic neudělal. Teď přišla o svou lásku, která se jí zdála být v poslední době chladná. Najednou vše viděla jinak a to v ní ještě víc rozdmýchalo vztek.

Vrátila se k tělu Kärta a z jeho hrudníku vytáhla Jezdecký meč. Nenamáhala se s jeho očištěním a místo toho si to zamířila do hlubin lesa. Pátrala po Failonovi. Toužila ho zabít a jeho tělo rozházet po lesích. Přesto však chtěla, aby trpěl a to za všechno co způsobil. Vlastně chtěla, aby trpěl a jí bylo zase dobře a necítila ten hněv a znechucení nad vším kolem čeho prošla.

Trvalo jí to nějaký ten čas, ale Failona našla. Poflakoval se s jednou z rodu Meyron. Snažil se jí svést a ona si jeho lichotky a nadbíhání užívala. Stínka to sledovala a cítila obrovský vztek a nechuť k Failonovi a celému rodu Meyron. Hned si totiž vyvodila, že ta elfka od Meyronů ho poslala zabít Kärta.

Než stačila zaútočit, tak ta elfka odešla a Failon zůstal sám. Jenže ne na moc dlouho. Stínka se k němu vydala a cestou tasila Jezdecký meč. Failon byl překvapený, že jí vidí a snažil se jí uchlácholit. Netušil, co se s ní stalo a snažil se jí udobřit. Jenže ona se nezastavila a mířila si to k němu, aby ho zabila.

Failon se na mě vyděšeně díval a nedokázal pochopit, co se děje. „Matko, co to děláš?“ dostal ze sebe a já se na něj usmála.

„Hádej, Erunere!“

„Zabiješ mě?“ došlo mu, ale v očích se mu objevila podivná jiskra šílenství. „Nebudeš o nic lepší než já Ilyavarno Eruner.“

„Já jsem Eru!“ vykřikla jsem a popadla ho pod krkem. „Nezabiju tě, proto co jsi udělal, ale jen abych se zbavila zrádného rodu Eruner, nebo bych měla říct šíleného?!“

Lidičkové a meč

Poté, co Eru zabila Failona, tak jeho tělo pověsila mezi dva stromy. Zbavila ho všech vnitřností a zašila. Když elfové další den našli jeho tělo, tak se vyděsili. Ještě větší strach dostali, když se z jeho těla vyplazili černí hadi. Teprve tehdy se dozvěděli o smrti Kärta a Ilyině zmizení.

Eru lesy opustila. Nechtěla být obklopena bytostmi, co jsou sobecké a nestarají se o nic jiného, než je jejich vlastní život. Opovrhovala jimi a rozhodla se prozkoumat nový druh, co se objevil na pobřeží Alagaesie. Šlo o tvory podobné elfům, ale menší a neměli špičaté uši. Hned si je oblíbila a zkoušela na nich kouzla, a co všechno vydrží. Mučila je a trýznila.

Brzy se však začali bránit a jí unavovalo ničit jejich životy, tak přímo. Eru se vzdálila do ústraní a čas od času zasáhla do života lidí a ne zrovna příjemným způsobem. Užívala si jejich malicherné boje o moc a války. Sledovala, jak se vyvíjejí, ale moc jí nenadchli. Spíše se jí zdáli moc hloupí. Hlavně když viděla, jak uctívají falešné bohy.

Přesto však viděla, jak se rozlézají po celé zemi. Snažila se jim bránit v jejich postupu. Nakonec se rozhodla trochu stáhnout. Přesunula se do bývalého království Edoc’sil. Našla trosky starého hradu a začala je přesouvat na jiné místo. Tam začala hrad znova stavět.

Tato její stavba jí však nebránila hledat zajímavé věci, lidi, elfy a místa, která si zasloužila trochu té zkázy. Takto jednou narazil na jednoho lidského kováře. Ten dokázal vytvořit dokonalé meče a ona jeho díla obdivovala a tvořila si jejich sbírku. Nakonec ho i ona sama vyhledala, neboť našla kámen, který spadl z nebe. Nebyl nějak velký, ale na meč by stačil. Tak ho tím úkolem pověřila, ale zůstala poblíž a užívala si dny, kdy jen tak ničila lidské životy a podněcovala hádky, boje a nenávist mezi rody.

Když byl však meč hotov, tak kovář se nad svou prací zděsil. Odmítal Eru dát meč, ale ona si to nenechala líbit. Kovář se pokusil i s mečem uniknout, ale Eru ho dostihla a velice dlouho mučila. Muž však meč u sebe neměl. Zabila ho tedy a nechala v jeho kovárně. Pak začala rozšiřovat historku, že se zabil oním mečem, který hned na to zmizel. Lidé mu začali říkat Zloděj duší a vyprávěli spoustu historek o této zbrani.

Eru velice pobavilo, jak jsou lidé schopní uvěřit něčemu takovému. Přesto jí však rozčilovalo, že ten meč nemá. Pátrala po něm a dostala se až zpátky do lesů, kde se toho hodně změnilo. Elfové zapomněli na její rod.

Erunerové

Jenže při pátrání po meči narazila na rod Meyron. Stali se mocnými mágy a ve společnosti měli své postavení. Eru to hodně naštvalo a toužila ten rod zničit. Také však narazila na jeden maličký rod, který sloužil královské rodině. Ten rod se jmenoval Eruner.

Nejprve si myslela, že někdo ukradl jméno a vydává se za její rod. Jenže když uviděla elfku, co byla v rodě nejstarší, tak jí došlo, že jde o její dceru. Už jí začali bělet vlasy a na tváři měla velice ošklivou jizvu, kterou musela mít od dětství. Eru jí sledovala, ale nic nepodnikla.

Viděla, jak celý rod po něčem pátrá a tají to před ostatními. Vyhýbali se určitým tématům a jako jeden z mála rodů nestál o Jezdectví. Dokonce se vyhýbali Jezdcům a jejich drakům. Až později jí došlo, co hledají. Pátrali po Zloději duší.

Eru se rozhodla toto jejich pátrání využít a jen čekala a pozorovala. Když meč našli, tak si pro něj Eru přišla. Přesto nikoho nezabila, ale jen trochu zmrzačila. Meč si vzala a nechala místo něj jen svůj prsten. Měla u sebe ještě další dva, které našla v troskách hradu. V nich se ukrývala energie, jejích rodičů. Ten, co nechala na místě meče, byl prázdný a nesl jen rodinný znak.

Ztracené časy

Eru po získání meče odešla z lesů. Vlastně jí velice dlouho nikdo neviděl. Nikdo netuší, kde byla a co se s ní dělo a i ona sama o tomto období mlčí. Někdy v tu dobu, kdy nebyla nikde k vidění, dostavěla sídlo a pomalu ho plnila věcmi.

Tehdy ukradla spoustu knih a listin o černé magii. Začala se z nich učit a jejími pokusnými morčaty byli lidé, které si odchytla v Dračích horách.Učila se skutečně rychle, protože na to měla spoustu času. Přesto se jí některá kouzla nepovedla a musela napravovat škody, ale to až po tom, co se kouzlo povedlo.

Přesto sledovala dění v Alagaesii a občas někoho odchytla a mučila. Eru se však držela dál. Ti co jí potkali, tak měli za to, že s ní bojoval nějaký Jezdec a připravil jí o spoustu sil. Nikdo neví, zda to je skutečně pravda a Eru o tomto období nerada mluví.

V této době získala spoustu věcí, které se jí moc líbí. Dvě dýky Ohnivá a Ledová. Obě vzala dvěma svým obětem. Také jí popadla milosrdná nálada a nechala si i elfku s tmavou pletí. Právě její kůže jí zaujala. Nikdy takového elfa neviděla a po ní už také ne. Říkala jí Tetovaná, ale elfka měla vlastní jméno, které se Eru nelíbilo.

V té době se jí podařilo vytvořit pár nemrtvých, kteří jí moc dlouho nevydrželi. Začala se tedy zabývat více nekromancií. Pomalu se v ní zlepšovala a její výtvory se stávaly odolnější a vydržely mnohem delší dobu. Jenže se jí lidské chodící zdechliny nelíbily. Nakonec si oživila kočku, která jí všude doprovázela.

Mrtvolka a Zloděj

Eru se začala více zlepšovat ve svých kouzlech a vybíjela si svůj vztek na Tetované a lidech. Nakonec to elfka nevydržela a zemřela. Po její smrti si odchytla ženu z pouštního kmene. Eru jí bila a trestala za vše, co se nepovedlo. Žena se však snažila Stínce zavděčit, neboť se domnívala, že jí pak pustí.

V Alagaesii v té době dohlíželi na celou zemi Dračí Jezdci. Eru je nesnášela, protože jí kazili plány. Přesto jí nejvíce naštval jeden, kterého přesvědčil jiný Jezdec, aby ukradl Jezdecký meč. Eru se sice tehdy moc neukazovala, ale nějak se o jejím meči dozvěděl a chtěl jí ho ukrást.

Šlo o velice nezkušeného Jezdce a ještě více nezkušeného zloděje. No a právě na to, že chtěl ukrást Slytha, doplatil. Eru ho přistihla v jednom z pokojů. Už měl v ruce meč a chtěl zmizet. Tehdy ještě nebylo její sídlo ukryté tak dobře jako nyní a jen díky tomu se do něj dostal. Jenže ven se mu dostat nepodařilo.

Stínka se s ním nepárala a zabila ho. Předtím ho však mučila a zjistila, že je Jezdcem pouze krátkou chvíli. Také se od něj dozvěděla, že od svého mistra na chvíli odešel. Nepovažoval jeho výcvik za kvalitní. Arogantní blázen! Eru ho tedy zabila se slovy, že měl zůstat u mistra. Hned na to vyhledala svou otrokyni a také jí zabila.

Po této události se rozhodla meč pojistit. Nechtěla, aby ho dostal nějaký hlupák, který ani neví k čemu slouží. Tak si zase sehnala pár knih a listin, kde si mohla najít něco o kletbách a jak očarovat předmět. Trvalo jí to velice dlouho a zkoušela to na nádobí, které našla v troskách sídla a vzala si je. Když se jí to konečně povedlo, tak Slytha uchovala na bezpečné místo v sídle.

Dlouhou dobu pak byla sama a ta samota jí byla nepříjemná. Jenže dalšího otroka už nechtěla. Vydala se tedy do Alagaesie a sledovala dění. Nezasahovala, protože věděla, že její zásah by byl zaznamenán a Jezdci by se na ní sesypali jako mouchy. Přesto jeden zásah udělala.

U jedné cesty našla mrtvého psa, který byl ještě v dobré stavu, a tak ho oživila. Kočka, kterou měla se už rozpadla, a tak si pořídila psa. Dokonce mu dala i jméno, Mrtvolka. Mrtvolka se stal jejím ochránce a dokonalým odpuzovačem lidí či elfů. Bohužel byl však lákadlem much, červů a mrchožroutů (ze začátku). Pak se i s psem vrátila na sídlo, kde se na dlouhou dobu uzavřela a jen sledovala, co se děje.

Děti

V Alagaesii propukla válka. Několik Jezdců vedených Galbatorixem se postavilo proti celé zemi. Nastala nejkrutější válka od dob války s Draky. Eru se do ní zapojila také, ale jen tím, že si vybíjela svůj vztek a frustraci na obyčejných lidech. Trýznila i vojáky a to tak, že jim dávala něco do zásob, aby jim bylo špatně.

Většinu času však jen sledovala Galbatorixe a jeho jednání. To co viděla se jí líbilo, ale netušila, zda to má nějaký vyšší cíl. Nakonec jí unavil i se všemi svými Jezdci. Válka to byla rychlá a ti, co přežili měli štěstí. Eru se opět na nějaký čas stáhla, ale jen na rok či dva. Poté se rozhodla zkontrolovat rod Eruner. Zjistila, že válku přežila jen jedna rodina. Hlavou rodiny byl Sailon a za ženu měl Lótu. Oba vychovávali malého chlapce Meldona.

Když Eru Meldona zahlédla, tak jí došlo, jak moc se podobá Failonovi. Najednou jí připadalo, že se rod Eruner vrací zpátky na začátek. To se jí nelíbilo, ale nemohla s tím nic moc udělat. Tak se z lesů vypařila do pouště. Tam se dlouho potulovala a užívala si ticho a samotu. Pak se zase vrátila na nějaký čas do Dračích hor. Možná právě tehdy začala vymýšlet svůj plán, jak rod Eruner zveličit a sama si ho podrobit.

Několik let se zdržovala v Dračích horách, ale pak se vydala do pouště. Potřebovala doplnit zásobu škorpiónů, kteří se stali jejím nejoblíbenějším druhem. Právě v poušti našla ženu. Byla zbičovaná a na krku měla modřiny, jak jí někdo škrtil. K tomu byla těhotná a podle břicha Eru odhadla, že bude brzo rodit.

Nepřišla však k ženě blíž, aby jí pomohla. Rozhodla se sledovat, co udělá. Žena se snažila projít pouští, ale byla moc slabá. Stínka jí sledovala celý den a v noci uslyšela křik. Žena začala rodit. Eru poslouchala její křik dokud se neozval pláč dítěte. Pak, jako by jí něco popadlo, se vydala k ženě, která pomalu umírala. Stínka se na ní pohrdavě podívala, vzala malého chlapce z písku a odešla s ním.

Odnesla ho do svého sídla, kde ho nechala v jednom z pokojů a odešla. Vrátila se až o několik hodin později i s ženou, které dítě zabila. Nechala jí v místnosti s malým chlapcem, ať se o něj stará.

Mrtvý

Chlapec rostl a jen, co nepotřeboval kojnou, tak se jí Eru zbavila. Jak klučina rostl, tak bylo potřeba mu dát jméno. Eru se rozhodla pro Willa a spolu se jménem přišla i její výchova. Týrala ho a to nejen fyzicky.

Když mu bylo asi deset, tak se rozhodla, že jí bude Will užitečný i jako dítě. Začala zase chytat lidi z malých vesniček a lovce. Ty pro zábavu mučila a odřezávala jim části. Tyto části pak tepelně upravovala a vytvářela z nich zajímavá jídla. Ta dávala Willovi k jídlu. Až do svých patnácti netušil z čeho to maso je.

Někdy v době, kdy mu začala podávat lidské maso se u něj projevila podivná nemoc. Eru ho občas přistihla, jak si povídá se zdí anebo se ustrašeně ohlíží. Stínka zjistila, že jeho mozek funguje jinak než mozek normálních lidí. Eru se bála, že by jí byl k ničemu, a tak se rozhodla s tím něco udělat. Naučila ho, aby se toho, co vidí nebál.

Vždy když u něj uviděla známku strachu, tak ho potrestala. S postupem času u něj naprosto vymizel strach, ale posílili se mu některé smysly, jako třeba sluch a čich. Za to mohlo maso, které mu Eru podávala. Stínka byla s jeho stavem dokonale spokojená, neboť uvnitř byl naprosto mrtvý.

Někdy kolem jeho sedmnácti let ho začala používat i ke svým osobním potřebám. Will se stal jejím novým otrokem, jehož vedlejší funkce byli stejné jako mají konkubíny. Eru proto dbala na to, aby vypadal dobře a měl sílu. Naučila ho i něco z boje, aby jí chránil. Také si brávala sebou do mučírny, kde zjistila, že je velice nápaditý, co se týče mučení.

Krev

V nedávné době se Eru rozhodla Willa poslat do lesů. Tam pro ní zjišťoval něco o rodu Eruner a o politické situaci. Když se vrátil a sdělil jí, co se dozvěděl, tak to bylo pro Eru překvapení. Lesům vládla žena z rodu Meyron a měla dceru, jejíž otec byl zrádce celé rasy. Tím elfem byl Meldon Eronámo Eruner. Stínka se rozhodla s tím něco dělat.

Začala sledovat Meldonovi kroky a zjistila o něm mnoho informací. Také nějaký čas zpovzdálí sledovala politické dění v Království a Lesích. Když se Meldonovi vylíhlo dráče, tak se rozhodla zapojit se do jeho života a začít svůj velký plán.