Jméno: Elisa Gariviana I. Reavstonská, dříve pouze Elisa nebo Lisa. V určitých kruzích bývá hanlivě nazývána jako “Psinka”.

Titul: Komtesa Reavstonská (budoucí hraběnka Reavstonská)

Rasa: Člověk

Věk: 19 let

Pohlaví: Žena

Podoba:

Půvabné stvoření jemných rysů promlouvající medovým hlasem, něžné, nevinné. Drobná bytůstka, takřka křehká éterická víla, budící od pohledu soucit i starostlivost. Pohledná mladá žena, snažící se vystupovat s chybějící sebejistotou a zářivým úsměvem na rtech. Motovidlo, kterému promine i největší faux pas. Nikdo nevydrží být navztekaný dlouho, když k němu slepě vzhlédne nevelká dívčina obdařená krásnými blonďatými kadeřemi, prostoupených tmavšími odnožemi, a podivně prázdným výrazem v zasklených kukadlech. Chvíli trvá, nežli náhodný pozorovatel dokáže z toho provinilého úsměvu, několik záškubů spojených s opatrnými gesty, rozeznat, že před ním stojí nevidomá. Seč první zdání snadno klame, snad i napomáhá k iluzi zdravého jedince, opak v sobě skrývá pravdu a už několik let jí svět odepírá krásy. V očích rozeznáte zorničky zanesené kalem, hledící vždy upřeně před sebe, jakási dávná připomínka původních schopnosti. Duhovka dosud nepozbyla svého brčálového zabarvení, směsice jemné zelené doplněné hutnou hnědou příměsí. Řasy nesmírně dlouhé, připomínající mrkací panu, poté rámují ta znečištěná bažinní jezera, jakožto vysoké rákosí. Zdá se skoro nespravedlivé, že osud vynesl tak krutý ortel, nad tak sympatickou osůbkou. Roztomilý pršáček i vlídná ústa poté již pouze dokreslují celkovým dojem popsaný zprvu, ztracené princezny hledajícího chrabrého ochránce v nespravedlivém světě. Každý pohyb růžolících rtů svádí k důkladnému naslouchání, úsměv nutí k radosti na duši a občasné zasmušení častokrát obměkčí i rozeného nelidu.

Postava útlá, skoro dětská, postrádá mnoho charakteristických rysů ženství. Žádná plná ňadra, či vystouplé boky, spíše jednolitá silueta a drobné vzedmutí na hrudi. Úzká ramena, štíhlé tělo, protáhlé prsty, věčně natlučená kolena. Hmat pro ni představuje spojnici se světem, drobné oděrky přicházejí, vážnější úrazy nastávají. Několikrát už dlaň přiložila na nevhodné místo, došlápla mimo schod. Nenápadné jizvy, větší i menší, lze zahlédnout pod správným slunečním úhlem. Patří k ní, stejně jako mírné psí pižmo, co polechtá nos.

Obléká se povětšinou střídmě, přestože tím porušuje etiketu dvora. Do jednoduchých, ne-li prostých šatů, v nichž chodívají obyčejné dívky po návsi. Preferuje jednoduché střihy, praktické oblékání, především co nejmenší počet knoflíků či ty postrádající nutnost šněrování. Nerada obtěžuje okolí, aby ji dopomohlo s tak základním úkonem. Pohyb v honosnějších róbách zvládá s obtížemi, všechno to vrstvení či víceré sukně způsobují akorát zmatek pod nohama, jenž nejednou skončí nepěkným pádem. Velkým šlechtickým dámám se nikdy nevyrovná, postrádá eleganci, správné držení těla, na druhou stranu, ony zase nezvládnou to bezprostřednost a spontánní štěstí, které občas šíří do okolí.  

Povaha:

. Nevinná osůbka obtěžkaná břemen neveselé minulosti. Aura nevyřčené nejistoty ji doprovází na každém kroku. Přes veškerá příkoří hledá smysl v nespravedlivém břímě světa. Zahání chmury, vyhledává upřímnou radost a drobné zázraky v těch nejobyčejnějších věcech. Právě dobrá nálada jí pomáhá udržet hlavu nad vodou, neodevzdat se chmurám nebo opětovně neprožívat děsivé výjevy předchozích let. Všemožně vyhledává zdroje rozptýlení, nesnáší samotu, či klid, který akorát povzbuzuje hloubavé úvahy a nutí k zamyšlení. Touží si povídat, slyšet hlasy, vyprávění. Zbožňuje vtipné historky, napínavé zážitky z cest, popisy cizích krajin, přičemž vždy pokládá řadu zvídavých dotazů, aby jí dotyčný ještě důkladněji zprostředkoval věci, co už sama nikdy neuvidí. Trudomyslnost zahání i dlouhým procházkami v zahradách i přilehlých lesích, kam však má bez doprovodu zakázáno vkročit. Vlastně skoro vždy ji spatříte ve společnosti někoho dalšího, ať už ji přátelsky drží za ruku a napovídá možné překážky anebo jí rovnou předtím nabídl rámě a blízké davy nabádá k tomu, aby se rozestoupily, neboť komtesa prochází.

I přes veškerou snahu, však občas pláče. Často, když se vzpomínky neúměrně uleží v hlavě, zobrazující pak trpké výjevy, jež každý rozumnější tvor bez okolků zapudí. Křičívá ze spaní, pronásledována vytrvalou noční můrou, rodinnou historií. Ten jediný moment, dokázal tehdy rozpůlit její srdce vedví, přičemž nikdy již plně nesroste. Za ony stavy, se nadmíru stydí. Kvůli tomu, že nedokáže být silná, čelem čelit veškerým problémům, vyřešit traumata. Tolik skvělých příkladů, výjimečných lidí schopných vzdorovat osudu, ale ona nezvládá dosáhnout jejich velikosti, stále podobná oné vyděšené holce, kterou od narození byla. Velmi si váží všech ctnostných lidí, těch příkladných hrdinů a obětavých členů společnosti. Nadmíru obdivuje silné jedince, vzhlíží k obrazům slávy a příkladům dokonalosti. Právě ony ideály, snad, pomáhají překonat těžkosti běžného dne. Naděje, totiž patří mezi to největší dobro světa.

Nepohrdne čokoládou, voňavou růží, či obyčejnou kopretinou. Zbožňuje drobné dárky, určené k potěšení. Váží si každého, ať sebemenšího. Oplývá obrovskou láskou k čtyřnohým stvořením, především psům. Těm věnuje valnou část svého dne, kdy skotačí se štěňaty v psinci nebo cvičí starší v jednoduchých příkazech. Každé pohlazení jemné zvířecí srsti, laskavé olíznutí tváře, dokáže pohladit na duši. Miluje je, oni milují ji, dokonalá symbióza. Pravidelně usíná se svou fenkou Bellou po boku, která též platí za její nejvěrnější důvěrnici. Stará přítelkyni totiž nejlépe rozumí bývalým ranám. Jinak, z Reavstonu se vždy ozývá veselý štěkot, vítajících hlídačů, jenž mají na zámku speciální postavení.

Historie:

Bezstarostnost

Začala to nenápadně, v domku na okraji lesa. Spokojené domácnosti, rozsáhlého hospodářství a přilehlých pastvin. Na místě prostoupeném štěstím, pohodou, vůní přírody. Holčička, sotva pískle, si tam hrávala se svými staršími brášky, na honěnou. Oba starší, Ezekiel a Gaer. Oni utíkali, ona je pronásledovala, seč jí drobné nožky dovolily. Křičela po nich, ať zpomalí, počkají, nechtěla mít pořád babu. Pokaždé to trvalo, pokaždé nakonec vyhrála. Šťastná jak blecha usínala na zničeném seníku a uvažovala o světe bez zlých lidí. Měla sny, naděje, touhu, radost. Nevinné stvoření, schopné být šťastné z těch nejprostších důvodů. Osůbka nepolíbená krutostí světa. Vyrůstala, smála se, zažívala horší i lepší dny. Sílila, začínala si klást otázky, zkoumat svět. Toužila co nejdéle zůstat šťastná, přála si co nejdéle se smát. Ztratila možnost se smát.

Zlom

Muži krále přišli neohlášení uprostřed hluboké noci. Říkali ošklivé věci, lživé a urážlivé. Na mámu křičeli, otci nepěkně ublížili několika tvrdými ranami. “Ve jménu Galbatorixe” říkali nejčastěji, jakoby to dokázalo omluvit veškeré způsobené příkoří. V jejich výrazu nezaznamenala lítost, pouze čiré pobavení z moci. Většinu dění viděla, slyšela, schovaná pod lavicí, snažíce se nevzbudit pozornost. Marně. Nevybíravě uchopil dívenku jeden za rameno, načež ji prudce vytáhl z provizorní skrýše. Potěšený škleb opanovat jeho tvář, když to bezbranné stvoření cuklo vzad, vyděšené vývojem situace. Plakala, vzlykala, po tváři cítila stékat slané kapky. Uhodili ji, prudce, bez varování, ať už sklapne. Brečela víc, ale oni už po tomto nikdy nikomu znovu neublíží. Ta poslední kapka, rozdmýchala skryté vášně. Čtyři jámy v hlubokém lese, tam zakopali mrtvé, tam tlejí surovci. Balili, chvatně, to nejnutnější. Jídlo, oblečení, přikrývky. Seděla, nechápala, všude zmatek, shon. Táta ji vysadil na ramena a pelášili do noci, do srdce hvozdu, pryč od domova, od kraviček, od slepiček, jenom Bella a Seth běželi s nimi, jejich dva věrní psi.

Útočiště

Cestovali měsíce, vyhladovělí, zesláblí, žijící z milodarů, takřka na pokraji živoření. Trávili čas spolu, hledající spásu. Pozvolna se uchylovali k stále zoufalejším řešením. Veškerý bývalý život ponechali daleko za zády, ponořený ve zmatku a nutnosti zanést stopy. Nepřátelé království. Těžko by dokázali obhájit tak těžko ospravedlnitelný čin, jakožto vraždu, přestože se k nim vojáci chovali s tolik typickou hrubostí. O té noci, takřka nemluvili, věřili, doufali, až konečně šťastná ukázala pravou tvář. Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem, jak pravila kdysi dávno moudrost vyřčená z učených úst. Právě Vardenové, nakonec, přijali zuboženou rodinu pod svá ochranitelská křídla. Něco za něco však. Přístřeší a relativní bezpečí za zapojení se v odboji, boj za svobodu. Neprotestovali, nikdo. Chtěli ukázat, že i obyčejní lidé dokáži měnit dějiny, mít práva.

Zůstali u Vardenů. Ale co ona věděla o válce? Obyčejné vesnické děvče z konce světa, co vstávalo se slepicemi a usínalo dle západu slunce. Nikdy nedržela v ruce meč či luk, akorát hrábě, koště, občas lopatu. Působila směšně, když poprvé natahovala tětivu, hloupě při máchání železem. Neudržela postoj, neznala kroky, nešikovně improvizovala. Neobratně opakovala po učitelích, zmateně naslouchala pokynům. Nejednou někomu způsobila neúmyslně zranění. Byla nešťastná. Tam doma, uměla vše potřebné, upéct chleba, uklidnit světnici, podojit krávu, tady tápala neschopné dojít jakémukoliv zlepšení. Půvabné, leč neschopná, to o sobě slýchala. Hodiny snahy a Ezekielova doučování padly vniveč. Skončila v kuchyni, krátce, než objevili v čem vlastně vyniká. Od dětství milovala psy. Malé, velké, chlupaté, krátkosrsté, jakékoliv. Hledali psovoda, přičemž Gaera nenapadlo nic lepšího, nežli doporučit ji. Nedůvěřivé pohledy okolí vystřídalo uznalé překvapení, i ten nejvzteklejší podvraťák nakonec podlehl kouzlu blonďaté slečny. Spala v kotcích, zapáchala, hrála si s nimi. Pořád nechápala svět kolem, ale nalezla konečně klid a vlastně kus ztracené radosti.

Válka

Už tehdy rozostřeně mžourala do dálky, sotva rozeznávala jednotlivce od sebe, většina splývala v podobně nejasných skvrn neurčitých patvarů. Styděla se přiznat tak závažný nedostatek v rodinném kruhu, přestože všichni vnímali její vzrůstající trápení. Tou dobou už okolnosti gradovaly, konflikty eskalovaly, násilné střety se stávaly nevyhnutelnou součástí běžného dění. Přišlo na nejhorší, bitvu v poli. Napůl slepá, zmatená a dezorientovaná, zůstávala v zadních linií. Ztrácená, zkroušená, zničená, kéž by mohla být užitečnější součástí, kéž by dokázala odvrátit nevyhnutelné. Zbožné přání, bolest, která nikdy nezmizí. Ten den, tu událost, nikdy nezapomene, vrací se ve snech, stále a znovu.

“Koukej na mě slyší?! Koukej na mě!” vydralo se zoufale z dívčina hrdla, oči skloněné k bezvládnému Gaerovu tělu, víčka mladíka pozvolna klesala. “To… to nemůžeš” koktala zlomeným hlasem. Krev v klíně, slzy kanoucí po tváři. “Nemůže…” opakovala tiše. “Nemůžeš” hlesla. Tehdy ochabl. Svalstvo povolilo, dech ustal. Uvědomění nevyhnutelného. Nevydržela, nemohla, nemohla být silná. “Bráško.” Příval slz, bolest, nesnesitelná. Umřel tam tehdy. Umřel jí v náručí, malé holce, její starší bráška. Už nikdy ho neobejme. Nikdy ho neuslyší se smát. Taková je válka.

Následky

Přišla o oba bratry, zemřeli v poli. Dlouho ji zlomený otec musel utěšovat a matka srdečně svírat v náručí. Stejně ani tyto gesta útěchy nedokázaly zaplnit vnitřní prázdnotu. Právě blízkost ochranitelských sourozenců pomáhala zvládat nepříznivé časy. Už nešlo vyhledat Ezekiela, či Gaera s prosbou nebo prostou žádostí o rozhovor. Proč alespoň nemohla říci sbohem, připravit se? Takto rána krvácela, srdce trpělo, usínala vysílením z usedavého pláče a vstávala bez energie, pouze mechanicky. Chodící troska hledající útěchu v měkkém kožichu fenky Belly. Zraněné ptáče, které už nezvládne létat. Příliš mnoho krutosti zasáhlo mladou duši, donutilo ji vnímat pokřivenou zvrácenost světa, setkat se ztrátou tak bolestnou, až smrt představovala líbivý kompromis. Odolala těm touhám, kvůli rodičům, aby ještě neprohloubila žal, který už tak prožívali.

Potom nastal zlom. Svět ztratil barvy, tvary, oslepla úplně.

Zlomení, zničení, rozpolcení.

Titul? K čemu tu šaškárnu, slyšela hulákat otce. Přišel o syny, dcera nevratně přišla o jeden z klíčových smyslů, manželka propadala záchvatům smutku a oni ho plánovali dosadit, jako poctu, do vedoucích pozic. Křičel, jeho hlas, cítila bolest, vnímala ublížení, trpěl. Vstala, nešikovně, po hmatu, přidržujíc se zdí. Zakopávala, párkrát upadla, vzdorovitě pokračovala, než vplula do středu srocení. Mnoho hlasů, najednou, začalo promlouvat. Starostlivě, ale ze všeho nejdříve, pocítila stisk na rameni. Špitla, omluvně. Hněv najednou vyprchal, jeho malá princezna, pískle. Odvedl ji zpět, nechávajíc zbytek za zády, ignorujíc ostatní. Šeptali, popuzeně, on vše ignoroval. Seděli potom dlouho, společně. Vyjevila mu svůj prostý záměr, proč tak netaktně nerušila společnost, obávala se. A právě strach, ten oba v oněch chvílích spojoval. Netušili, jaké další nepříjemnosti život přichystá, zatímco pociťovali ubývajících sil, ztrácející se motivaci. Učinili tedy rozhodnutí, vytrvají. Tehdy tedy započala kapitola, jak se z jedné obyčejné venkovské rodiny, stali vládci města.

Současnost

Reavstonský zámek, některými návštěvníky posměšně nazývaný „psinec“. Rozlehlé, dříve honosné místo, kde se nyní prohánějí smečky přátelských čtyřnožců, co nadšeně vítají každého návštěvníka. Vládne tu uvolněná atmosféra, avšak zcela neslučitelná s představami o šlechtické vznešenosti nebo standardech vyšší vrstvy. Služebnictvo zde vykonává službu s potěšením, i protože zdejší vládci tolik nebazírují na přílišné čistotě, přičemž stále soucítí s ostatními méně majetnými. Dokáží projevit laskavost a nezdráhají se osobně angažovat v mnoha věcech, které by někteří nazývali nepodstatnými. Všichni zde fungují v jakési, takřka utopické harmonii. I zde však existují rozepře, drobné mraky narušující letní oblohu. Především jedna palčivá otázka neustále vyvstává, kdo si vezme slepou komtesu, jež se chová neadekvátně svému postavení? 

Schopnosti:

Co pro většinu působí takřka komicky, nikdy se nenaučila číst, ani psát. Předtím k takovému vzdělání, zásluhou nuzného původu, neměla přístup, nyní už postrádá schopnosti, aby ony úkony zvládla. Počítání ovládá pouze částečně, velmi, velmi nešikovně.

Kynologie 4/7

Výcvik, výchova, chovatelství. Svoje zvířecí společníky nadevše miluje a zbožňuje. Uplatňuje metodu pozitivní výuky, nekřičí, nehuláká, ale odměňuje. Věrná smečka ji následuje skoro při každém kroku. V kotcích zámku pak lze nalézt chovné jedince jedněch z nejoddanějších a nejvyhledávanějších psů království, výmarského krátkosrstého ohaře. Mnoho schopných loveckých psů pochází právě z Reavstonu.

Orientace v prostoru 3/7

Zakopává, tápe. Pouze těžko si zvyká na absenci zraku, který tak náhle pozbyla. Paměť zatím nezvládá úspěšně memorovat veškeré rozložení nábytku v místnosti, což často vede k nechtěnému pádu. Zvuky vnímá neurčitě, těžko určující vzdálenost. Pokud nemá skončit jakožto hromádka neštěstí, potřebuje v blízkosti dobrou duši, co ji upozorní na veškerá případná nebezpečí.

Zpěv 2/7

Nejistý hlásek občas vyzpívá jednoduché vesnické odrhovačky, dětské ukolébavky. Nic zázračného, ovšem relativně líbivá melodie pohladí na duši. Zatím se v tomto oboru učí, snaží se zlepšovat, ovšem těžko říci, jak daleko se nakonec dostane.

Rodina:

Hrabě Daenor Uzriel I. Reavstonský (39 let)

Již starší muž ostře řezaných rysů, avšak shovívavého pohledu. Kdysi šťastný otec tří dětí a vlastník nevelkého statku, nyní hrabě. Byl jedním z klíčových mužů v odboji, vždy ochotný poskytnout pomocnou ruku a odporovat tyranovi. Bojoval především za rodinu. Zub času výrazně poznamenal jeho vzezření a tak už v něm pozvolna lze vidět důstojného starce.

Hraběnka Ibiana I. Reavstonská (37 let)

Kdysi jen Ibis, škádlivá zkrácenina jména daná manželem. Tichá, stále pohledná žena s měděnými vlasy notně prostoupenými stříbrem. Po ztrátě dvou dění se více uzavřela do sebe. Do společnosti takřka nevychází a relativně se straní i svých bližních. Stále ji sužuje bolest způsobená ztrátou, jež si žádný rodič nepřeje podstoupit.

Bella (13 let)

Fenka zlatého retrívra, zasloužila psí babička, co vždy následovala věrně své pány. S Elisou jsou na sobě citově závislé. Pokud by svou spřízněnou duši dlouho neviděla, smutně kňučí a zoufale vyštěkává.

Ezekiel (mrtvý, 18 let)

Starší z bratrů, klidný a rozvážný, disponující bystrém úsudkem. Ten, který dokázal najít řešení ošemetné situace. Schopný šermíř, ale především hodný a vnímavý mladík, který padl v první linii, při obraně Vardenských pozic před nájezdem Galbatorixových spojenců. Vzhledově velmi připomínal otce se svými slámově zbarvenými vlasy a světle modrýma očima.

Gaer (mrtvy, 16 let)

Mladší, rozjívený, živelný brunet. Nikdy dlouho neposeděl, vždy rád prozkoumával okolí, a takřka pravidelně zapomínal na povinnosti. Volnomyšlenkář, srdcem i duší, který však vždy chránil ty v nouzi. Umřel své sestře v náručí, viděl její vyděšený výraz, tak moc si tehdy přál ji uklidnit, aby neplakala.

Seth (mrtvý, 7 let)

Černý německý ovčák, jenž do posledního dechu bránil Ezekiela a sám nakonec podlehl smrtelným ranám, způsobeným nepřátelskými vojáky. Krásný statný pes, vcelku nekonfliktní povahy, co ovšem oddaně bránil ty „své lidi!.

Blízcí:

Adelaide (17 let)

Dívka z ševcovské rodiny, služebná a důvěrnice Elisy. Díky věkové blízkosti společně sdílejí mnohá tajemství a vzájemně si vypomáhají. Věrná kamarádka, která na handicapovanou dívku často dohlíží, dělá doprovod či garde. Taktéž jí předčítá příběhy a utěšuje ji, je-li potřeba.

Mikan (31 let)

Starší muž a lovčí na Reavstonském panství. Elisin učitel, který se od mládí věnoval chovu loveckých psů a jejich tréninku pro zábavy panstva. V mladé šlechtičně rozpoznal skrytý talent, který by bylo škoda nevyužít. Společně obstarávají psinec, z něhož pochází nejlepší ohaři v království.

Smečka:

Sedm věrných psích společníků, mezi něž patří Bella (13 let, Zlatý retrívr), obrovská a ochranitelská Lady (4 roky, Irský vlkodav), vždy hravý Sable (2 roky, Anglický kokršpaněl), černý Artur (6 let, Knírač střední), zvídavá Luna (3 roky, Anglický setr), klidní Bastet (7 let, Baset) a nakonec hlasitý Sone (4 roky, Výmarský ohař krátkosrstý). Tihle chlupáči svou paničku doprovázejí takřka na každém kroku, vesele se motají pod nohama a při náznaku hrozby zaujmou ochranitelské postavení.

Majetek:

Osobně si nenárokuje nic z toho, co připadlo otci za jeho oddanou službu v odboji. Pravdou zůstává, že v budoucnu bude však pravděpodobně jedinou dědičkou Reavstonu a přilehlých polností. Případní ženiši se však musejí mít na pokoji, protože každý vykuk bude vypakován s roztaženými kalhotami zpět domů.

Za zmínku snad stojí akorát krátký výběr z obsáhlého šatníku. Zatímco na audience vyráží ve velmi pestrobarevném oděvu, klasické společenské šaty působí usedlejším dojmem, přesto však berou ohled na dispozice své majitelky. Nejčastěji však nosí prosté šaty, podobné těm, které oblékají běžné vesnické dívky, občas poté sáhne po jejich honosnější variantě, ale to spíše ve výjimečných případech. Potom zbývá již pouze oficiální oděv v němž vítá návštěvy.

Kontakt (Další postavy):

Darion