Divoký národ Urgalů

Autor: Wran

Popis této rasy

Urgalové jsou mohutní tvorové vzdáleně připomínající lidské plémě. Vždy si zakládají na dobré tělesné kondici a to kvůli touze přežít v krutých horských oblastech.

Pravdou je, že se tomuto prostředí plně přizpůsobili a proto jsou schopni snést i tvrdé podmínky, které panují například v dračích horách.

Od člověka se liší velikými beraními rohy, které jim vyrůstají z mohutného čela - ty mohou využít jako prostou zbraň v případě nouze. Krom toho mají na konci prstů menší rohovité drápy, díky nim mohou i ošklivě podrápat svého protivníka, drápy je však nijak neomezují v různých činnostech jako je třeba šití atd. (Na to jsou moc krátké.) Celé paže jsou dost masivní a hodně svalnaté, stejně jako zbytek jejich těla. Pod šedou popelavou kůží se vlní „ocelové“ svalstvo, které dává najevo jejich proslulou sílu a vytrvalost, s níž se mohou rovnat snad jen elfové. Jejich tradiční oblečení je dělané z vlny, kterou jsou si sami schopni díky svým stádům ovcí vyrobit. Vyrábějí si kratší kalhoty a klasickou košili, kterou ovšem při hezčím počasí sundávají. Přes to všechno běžně nosí kožešiny ze zvířat, které dokázali ulovit.

Kožešiny značí postavení daného jedince v jeho kmenu, protože každý urgal nosí jen ty kůže, které si většinou sám ulovil. Ženy se vesměs oblékají stejně jako muži, ale krom toho se bohatě zdobí různými náhrdelníky a náramky vyrobenými ze dřeva nebo vybroušených kostí. Někdy nosí veliké dřevěné náušnice. Svobodné dívky, které si nenašly svého berana, nosí vlasy volně rozpuštěné, zatímco zadané ženy mají vlasy zapletené do mohutného copu. U urgalů jsou k nalezení vlasy barvy hnědi a černi, ale prakticky nelze narazit na nějakou světlou barvu (bílá, šedá, blond), výjimečně lze nalézt vlasy zabarvené doruda, ale už to je veliká vzácnost. Většina urgalů si na svých „ohonech“ dosti zakládá, symbolizuje jejich hrdost a oddanost samotné bohyni Rahně. Jednoduše se tak hlásí k tomu, že jsou jejím lidem. Jediná výjimka jsou šamani a šamanky, které si všechny vlasy holí. Má to symbolizovat zbavení se své hrdosti a pýchy pro svoji bohyni. Takové prohlášení většinou ukazuje, že se daný urgal zavázal sloužit své bohyni.

Do válek vyrážejí jen muži, ale i ženy často vědí jak se zbraní zacházet a nebudou váhat ji použít v případě napadení jejich domovů. Jestliže jdou berani do války, nosí tlusté vlněné vesty. Ti, co jsou výše postavení, nosí přes vestu zbroj ze surové kůže - ta je tvrdá téměř jako železo a neváží prakticky nic. Každý má jako helmu koženou čapku s nánosníkem a aby helma něco vydržela, tak je promazána včelím voskem. Helma musí mít vyříznuté otvory na rohy. Paže zůstávají de-facto nekryté až na kožené nátepníky, které mají ztlumit slabší údery. Nohy si většinou chrání tlustšími vlněnými kalhotami, které fungují jako primitivní prošívaná zbroj. Mezi jejich oblíbené zbraně patří většinou drtivé typy, jako jsou mlaty, kyje nebo palcáty. Rozhodně ne žádné typy mečů – nemají na ně prostředky a proto se v jejich řadách meče téměř nevidí. Jejich dřevcovou zbraní je takový sekáček na dlouhé násadě - taková zbraň je vlastně primitivní halapartna. Tato zbraň má velice dlouhou tyč, proto by s ní člověk pravděpodobně nemohl bojovat (násada 3 – 4 metry, uvědomte si, že konec je strašně těžký). Zbraň může být i delší, záleží na tom, jestli ji třímá kull - potom je takový dosah zbraně opravdu zdrcující. Každý urgal se učí vrhat kameny z praku, je to pro ně tradiční zbraň určená k lovu. S jejich silou se prak stává mocnou zbraní, která je schopna vrhat kameny velikosti mužské pěsti. Urgalové, kteří se zaměří více na střelbu, používají praky na holi - ty mají delší dostřel a větší průraznost, i když se sníží celková rychlost. Dále si zvykli používat koně jak jako nákladní zvířata, tak i jako jezdecká. Zároveň jsou chováni i na maso, ale to jen zřídka, protože stále spíše převažují stáda ovcí.

Rozdělení společnosti 

Urgalové jsou dosti divoký národ a ne bezdůvodně je ostatní rasy považují téměř za zvířata. Přesto mají své zvyky a obyčeje. Jejich společnost je hodně hierarchicky uspořádaná a já se ji pokusím co nejlépe popsat. Mezi tradiční obyčeje tohoto národa patří jedna věc, která nutí mladé urgaly plenit a válčit. Mladé urgalské dívky si vezmou jen muže, který se osvědčil v boji a dokázal porazit nejméně tři protivníky. Samozřejmě, čím více nepřátel porazí, tím má mladý urgal větší šanci. Od tohoto zvyku se prakticky odvozuje celá společnost. Čím více porazí protivníků nebo vykoná odvážné skutky tím vyšší postavení má ve svém kmeni. Krom válečných skutků si může polepšit i třeba ulovením zvířete.

To bývá druhý zvyk - jakmile začnou mladému urgalovi rašit rohy, musí si vybrat svoji kořist a zabít ji holýma rukama, proto zabít například šrrga je už velký skutek. Podle zvyklostí by měl urgal nosit na kmenovou radu jen kožešiny ze zvířat které už sám ulovil. V této společnosti nejsou muži přímo nadřazeni ženám, ale kvůli tvrdým podmínkám musí přežít co nejvíce žen (v zájmu zachování rodu). Proto ženy obyčejně neloví a neválčí, a ačkoli to nemají přímo přikázané, povětšinou se toho drží. Dalším důvodem proč ženy nejsou tak vysoko ve společnosti je prostý fakt a to ten, že se prostě nemohou narodit kullem a proto nikdy nedosáhnou takové fyzické zdatnosti.

Na samém vrcholu společnosti je vůdce - ten je logicky nejsilnější - ale jeho místo není nikdy jisté, protože kdokoliv níže postavený ho může vyzvat na souboj. Souboj vždy probíhá za rovných podmínek a je vždy na život a na smrt, ačkoli se poražený může vzdát a soupeř tak může jeho život ušetřit. To se ovšem nestává moc často, protože urgal raději zemře, než aby se vzdal. Postavení ve společnosti se dá poznat z různých znaků. Dá se poznat z druhu kožešiny nošené na kmenové radě a celkové řeči těla, protože vůdce dává jasně najevo svou převahu a snaží se jednoduše zastrašovat ty, co jsou pod ním, aby neměl žádné konkurenty.

Pokud někdo projeví určité kouzelné nadání (většinou to bývá žena, ale není to pravidlem), posílají takové členy kmene jako malé do výuky k šamance. Ta má své specifické postavení ve smečce, je totiž trochu mimo společnost, ale zároveň zosobňuje jediného prostředníka mezi rohatým lidem a jejich božstvem. Krom toho je vlastně jediná, která dokáže ovládat magii a toho se ostatní členové trochu bojí - cítí určitou bázeň s příměsí strachu. Proto má její slovo vysokou hodnotu - dalo by se říci, že stejně silnou, jako má slovo vůdce. Pokud se stane, že je učňů po smrti šamanky více, pořádá se souboj taktéž na život a na smrt, ovšem tentokrát pomocí magických sil. Vyhraje ta (případně ten) nejsilnější a ta nastoupí.

Specifické místo zde mají i jejich vypravěči, ti jsou něco jako učitelé jejich národa. Všechny vědomosti předávají ústně. Mezi jejich povinnosti též patří tkát dlouhé látky, na nichž jsou vytkané příběhy jednotlivých rodin. Učí se různé příběhy a básně, které mají jednak svým způsobem poučit a druhak připomenout hrdiny jejich příběhů.

Obživa

V horách panují tvrdé podmínky, proto je velice těžké přežít na tom, co vypěstují. Pro ně je to vlastně nemožné, protože v horách se neurodí téměř nic. Proto se živí převážně masem z velké části získané lovením zvěře. Lovy jsou pro každou rodinu běžné, ale omezené počtem zvěře a tedy i rozlohou. Proto většinou nežije přespříliš urgalů pohromadě. Většinou už kmen o 100 jedincích je opravdu velký kmen, který musí mít i velkou rozlohu k lovu.

Samotné lovy by je neuživili a tak se živí také pastevectvím a to převážně ovcí (které jim dávají i vlnu), nebo koně (převážení nákladů, nájezdy). Časté je i sběračství různých plodin, které najdou ve volné přírodě (bobule, houby, ovoce…). Zkouší i pěstovat obilniny, ale to má v jejich podmínkách pramalou účinnost. Proto jsou nuceni pořád oblíbené nájezdy za potravinami a jinými potřebnými surovinami, jako je třeba železo. Jídlo shánějí společně pro celý kmen, proto se většinou jedinci nemusí bát hladovění.

Architektura

Urgalové nestavějí příliš velké stavby, většina z nich je ze dřeva, kterého mají naštěstí všude dost. Domy jsou jednoduché dřevěné sruby zapuštěné napůl do země. Stěny jsou ze surových kmenů, aby se utěsnili škvíry, používají hlínu - tou vycpou všechny spáry. Střecha bývá většinou rovná a nahoře porostlá mechem a trávou. Je to starý zvyk od dob kdy na ně jezdci pořádali nájezdy (pomůže vše skrýt při pohledu se shora). Vnitřek domu vystlávají spoustou kožešin, spí na zemi - žádná lůžka nepotřebují. Uvnitř většinou nebývá žádný nábytek, až na skříň do které dávají potřebné věci a pak možná prosté dřevěné truhly. Velikost domu je různá, záleží na velikosti rodiny a také na tom, jak vysoce je člen ve společnosti postaven. Ke vchodu dávají látku, na niž je vyšitá historie jejich rodiny.

Uprostřed vesnice je udělaná prostá dřevěná aréna, ohraničená zatlučenými kůly do země a to tvoří jednoduchou ohradu. Aréna má většinou rozměry 5 krát 5 metrů. Uvnitř bývají zapíchnuté jednoduché pochodně v zemi - ty slouží většinou při večerních soubojích. Když už k souboji v aréně dojde, tak za rytmu mohutných bubnů a hoření velkých ohňů.

Ve vesnici se kope i jednoduchá studna, ze které si berou všichni vodu, to je další zvyk. Jakmile se najde místo pro vesnici, tak zpravidla první co udělají je, že vykopou studnu, je to něco jako základní kámen pro celý kmen. Jakmile je studna hotová, posvětí ji šaman. Poté se koná menší oslava - to aby byla voda neustále pitná a nikdy nevyschla.

Pokud je kmen větší, tak si většinou staví i jednoduchou obranu vesnice - tou bývá prostá dřevěná palisáda. Jedná se opět o zatlučené kůly do země, které nahoře bývají naostřené. Stavějí je většinou do výšky až tří čtyř metrů. Nahoru se dá vylézt jako na klasickou hradbu, která se dá poměrně dobře hájit. Vchod bývá zpravidla jenom jeden a zavírá se mohutnou dřevěnou bránou. Před bránu se vystavují velké totemy velikosti stromů, které vyrábí šaman se svými učni. Vyřezávají je do podoby zvířat, které vypadají dosti živě. Mají za úkol chránit vesnice proti přírodním duchům.

Náboženství

Urgalové mají jedinou bohyni - Bohyni Rahnu, patronku tkaní a pastevectví. Symbolizuje také plodnost a kmen jako takový. Podle legendy má bohyně jako jediná zlaté rohy a zlaté vlasy, proto když už se náhodou narodí někdo kdo má bílé nebo zlaté vlasy, obětuje se jejich bohyni (kam podle nich dítě patří). Podle prastaré legendy odlákala mocného a velkého draka pryč z urgalské půdy a to tak, že mu ukradla jeho nejkrásnější šupinu, jakou měl. Při útěku za sebou vytvořila Beorské hory, které měli strašlivého draka zpomalit a to se také povedlo. Dokázala utéci. Ale drak ji stále pronásledoval a tak se mu musela postavit. Díky drakově pýše ho nakonec porazila jedinou ranou dýkou do místa, kde drakovi chyběla jeho šupina a získala tak půdu pro svůj národ.

Podobných příběhů si urgalové povídají desítky - mají se z nich poučit, aby neopakovali stejnou chybu. Rahna je také považována za bohyni přírody jako takové, proto před jídlem odevzdávají kosti jako obětinu. Dají se najít místa, kde je těchto kostí neshromážděno velice mnoho. Bývají to posvátná místa, která podle příběhů hlídají duchové. Jak již bylo řečeno veškeré prosby, rituály a podobné věci provádí šaman, který v nich má konečné slovo.