Uthinarë Nolmë Alcië

Jméno: Uthinarë Nolmë Alcië

Věk: 176 let

Druh: elf

Den narození: noc před Dagshelgrem

Oblíbená barva: Zelená

Titul: Šur'tugal (vítězná esej)

Motto: Každá bytost má své chyby, které jí dělají krásnou.

Podoba:

Uthinarë Nolmë má rád zelenou barvu a to se také projevilo na jeho zjevu. Jeho vlasy, sahající k ramenům, jsou zelené jako tmavé jehličky tisu promísené s  jemnými světlými tóny jakoby loukově zelené. Vlasy má spuštěné a nesepnuté, takže mu zasahují do obličeje, neboť jemné, malé čelo je moc nerozhodí a vlasy mu často padají do krásných, jantarových očí, ve kterých se odráží povaha Uthinarëho. Oči vyzařují pravdu a upřímnost a to stejné žádají na oplátku.  Jemně vystouplý nos nenápadně doplňuje oči, nicméně po obou jeho stranách jsou čilá líčka s odstíny béžové, která se občas zamaskuje za červenou, to hlavně ve chvílích, kdy je Uthinarë chválen a červená se. Jeho jemné rtíky, plné odstínů červené, dokážou potěšit, ale zároveň také jednoduše srazit dolů. Záleží na tom, v jakém vztahu jste s Uthinarëm. Ostrá, zašpičatělá brada dodává dojem toho, že je Uthinarë arogantní a celkově působí obličej nepřístupným zjevem. Hlavu nese úzký krk, který se rozšiřuje a utváří klenbu ramen. Od ramenou vidíme dvě ruce, které jsou spíše šikovné, nežli silné, ale přesto je v nich nezanedbatelná síla. Na levém rameni má tetování ve tvaru rozkvetlé jedle, vykreslené do nejmenších detailů, která se rozšiřuje až k zápěstí a sestupuje do dlaně a pokrývá celou levou ruku. Zelenou vidíme i dále, a to na téměř vždy zelené košili a plášti, doplňováno to je většinou žlutými kalhotami. Nicméně když se vrátíme k tělu, přicházíme do oblasti trupu, kde nenalezneme přebytečný tuk a vypozorujeme lehce atletickou postavu. Celkově působí Uthinarë jako normální elf, který je více nakloněn k zelené barvě, kterou má téměř všude.

Povaha:

Uthinarë musel kvůli svému kouzelnickému talentu obětovat společenský život na úkor vzdělání. Dal by se popsat jako introvert, který byl kvůli svému nadání odstrčen stranou ze společnosti, neboť jen málokdo dokázal vést debatu na úrovni s tímto chytrým elfem. Sám Uthinarë dlouhou dobu toužil po tom, aby byl členem jisté party, nicméně nikdy pro to nic neudělal, až v pozdějších letech svého života. Nikdy nepřišel za elfem či elfkou a neoslovil ho. Uzavřel se do sebe, do tvrdé skořápky, ze které ho dlouhou dobu nedokázal osvobodit. Jakmile byl uzavřen společnosti, měl čas na studium. A tak se studium stalo jeho vášní. Učil se magii a nejen magii u svého mistra Andumëho. Andumë brzy pochopil, že Uthinarë má velký talent, něco víc, než ostatní. I kvůli tomu na něj kladl velké nároky a to vše proto, aby si i Uthinarë uvědomil, že má šanci být lepší než ostatní, že může vyniknout, ovšem pouze za předpokladu, že mladý elf vynaloží úsilí a sám bude chtít být někým jiným, lepším. Takovýto přístup přijal Uthinarë za svůj a zcela se ponořil do studia. Netrvalo dlouho, než přišel na to, kým a čím chce být a čeho chce v životě dosáhnout. Chtěl být tím nejlepším, naštěstí pochopil, že to nebude zadarmo. Vzdal se společenského života a přestal komunikovat s okolím, jediný, kdo s ním hovořil, byl Andumë. Staral se pouze o sebe a o svůj vlastní úspěch, vytyčil si cíl a nehodlal ustoupit za žádnou cenu. Toto odhodlání pomalu, ale jistě ztrácel, zejména v době, kdy po několika dílčích úspěších přišly neúspěchy a Uthinarë jednoduše řečeno „spadl na hubu a nabil si.“ Musel se začít dívat na věci reálně, tak jak ve skutečnosti vypadají. V tomto období měl chuť se vším praštit a dělat něco jiného, nejlépe nic. Právě zde začíná velký posun ve formování osobnosti Uthinarëho: Stává se z něho velmi vzdělaný a docela hezký elfský muž, který si žije ve vlastním světě, do kterého nepouští téměř nikoho, vlastně vůbec nikoho. Nejraději tráví čas o samotě, rád čte, dále se vzdělává a nehledí na to, že život není jen o studiu a vědomostech. Špatně snáší změny, a když nějaké nastanou, zuřivě se jim brání. Když už si na ně začíná zvykat, trvá mu dlouho, než se zcela přizpůsobí. I na Uthinarëho však dolehla únava a tak po ročním odpočinku kdy přehodnotil žebříček svých priorit, se začal věnovat i něčemu jinému, než je vzdělání a to společnosti. Uthinarë se tedy učí společenským pravidlům, a to úspěšně, a díky tomu získává přátele – sice málo, ale zato pravých. V neposlední řadě dodám, že elf je hrdý sám na sebe a nestydí se za sebe.

Historie:

V elfské vesnici Tárë – odlehlé vesnici, zhruba tři dny a tři noci cesty na koni do Ellesméry – se vše schylovalo k blížící se oslavě Dagshelgru. I stodvacetiletá elfka Tamarë pomáhala vše připravit na krásnou oslavu, ale měla ještě jedno důležité poslání. Za několik dní měla přivést na svět dítě, které čekala s Vinrëlem, bylinářem. Oba byli za tento dar velmi šťastni a těšili se na radostné chvíle, které stráví se svým potomkem. Dagshelgr se kvapem blížil a noc před zahájením této krásné oslavy se Tamarë probudila a cítila bolesti. Jemně vzbudila Vinrëla a začali vyzpívávat dítě z dělohy. Zanedlouho se jejich stromovým domkem již rozléhal dětský pláč a z Tamarë a Vinrëla se stali rodiče malého kloučka, kterého pojmenovali Uthinarë Nolmë. Jako příslušníkovi rodu Alcië získal Uthinarë i toto, dá se říct příjmení. Tamarë utkala Uthinarëmu hezký obleček z lámarae a po umytí byl klučina obléknut do březově bílého roucha. Malý elf zanedlouho usnul při líbivých tónech matčiny ukolébavky. Brzy ráno Uthinarëho probudily živé, melodické tóny elfských písní, doprovázených bujarým smíchem a dynamickými tanci. Oslava Dagshelgru začala. Tamarë spolu s Vinrëlem a malým Uthinarë Nolmëm poděkovali přírodě za přijaté dary a slavili. Dagshelgr brzy skončil a před novopečenými rodiči byl nelehký úkol: vychovat malého a dát mu něco do života. Čas ubíhal mílovými kroky a Uthinarë Nolmë, v té době desetiletý hoch, poprvé použil triviální kouzlo. Rodiče byli z pochopitelných důvodů zděšeni – třebaže elfské děti obvykle kouzlí, ale až o několik let později a to s potížemi. Tamarë se strachovala o to, aby si Uthinarë neublížil kouzlem a neublížil někomu jinému. Proto vyhledala Andumëho, nejlepšího kouzelníka z okolí Tárë, aby mu předala Uthinarëho do učení. Andumë si vzal Uthinarëho k sobě a začal ho pomaloučku vychovávat, neboť Tamarë a Vinrël museli odejít na delší dobu do Ellesméry, protože Vinrëlova matka těžce onemocněla a pomátla se. Andumë začal svého nového žáka učit nejprve číst  a psát a zkusil to pojmout netradičním způsobem – vyšel si s Uthinarëm na pár dní do lesa a pomocí magie ohýbal stonky rostlin, mladých stromků a květů ve snaze docílit kýženého výsledku -  vytvarovat živá písmena a nechat ho Uthinarëho, aby se mohl písmen například i dotknout, důkladně prohlédnout a hlavně jim porozumět. Když Uthinarë zvládl poznávat písmena i znaky elfského písma, začal Andumë různá písmena dávat dohromady a tvořil nejdříve slabiky, za nějaký čas přešli na jednodušší slova a postupně přidávali na obtížnosti. Uthinarë se učil zpočátku pomalu, hůře vyslovoval některé znaky a slova, byl zklamaný. Naštěstí pro něj mu vždy Andumë dokázal dodat odhodlání a Uthinarëho v učení brzdil jediný fakt a to ten, že tu nebyla jeho máma a táta a byli vystaveni odloučení, které velmi zle snášel. S postupem času si už na to musel zvyknout a zařídit se podle toho, ačkoli trvalo to hodně dlouho. Když dospěl Uthinarë věku patnácti let, začal číst knihy a svitky. Četl nejrůznější pohádky, jednoduchou poezii a příběhy o dracích, stejně jako každý mladý hrdina svých snů. Andumë postupně vybíral těžší díla a když Uthinarë zrovna nečetl, povídali si spolu o dějinách, elfech, dracích či lesu jako takovém, ale nikdy o kouzlech a bůhvíproč jeho nadání pro kouzlení zmizelo. Přesto byl velmi pokrokovým dítětem, kterého zajímala spíše inteligentní zábava než takové ty kamarádské rozhovory o ničem. Mnohdy zanechali s mistrem učení a vyrazili do přírody, kde Uthinarë společně s Andumëm zkoumali a pojmenovávali rostliny, stromy, zvířata či houby nebo dokonce půdu, po které šlapou. Uthinarëho tyto „hodiny biologie“ bavily a ptal se na mnoho doplňujících otázek, ptal se na všechno, čemu nerozuměl. Uthinarë pomalu, ale jistě rostl, sílil a dospíval. Čas plynul dále a Uthinarë dospěl třiceti let. Rozhodl se navštívit rodinu a odešel do Ellesméry. Ještě neovládal kouzla, takže se ihned ztratil a bloudil v lesích několik týdnů. Vděčil Andumëmu za hodiny a dny strávené v lese, díky kterým mohl přežít a ještě „být spokojený.“Po pár týdnech narazil na jednoho elfa, který ho navedl směrem na Ellesméru a Uthinarë přeci jen po nějakých šesti, sedmi dnech dospěl k Ellesméře. Když se sháněl po své babičce Thurii, dostalo se mu odpovědi, že za celou historii tohoto krásného města zde žádná taková elfka nebydlela. Zmatený Uthinarë se vyptal na Tamarë a Vinrëla a elfové mu řekli, že je nalezne ve stromovém domku na druhé straně Ellesméry. Když došel a zaklepal na domek, zjistil, že v tomto domku přebývá Tamarë a Vinrël. Když však otevřel dveře skoro sedm stop měřící elf s orlím nosem a býčí šíjí, Uthinarë svěsil paže a s omluvou na rtech odešel. Rozhodl se pro celkem chytré řešení, a to, že půjde zpět do Tárë po stejné cestě jako předtím. Nebýt tohoto opatření, zřejmě by bloudil několik dalších týdnů, možná i měsíců. Takhle však ušetřil čas, když byl po týdnu procházkového tempa zpět v Tárë u svého mistra Andumëho. Andumë vyslechl jeho smutnou řeč pojednávající o tom, že mu rodiče lhali a oklamali ho, nicméně se k tomu nijak nevyjádřil, ačkoli velmi dobře věděl, co se stalo s Uthinarëho rodiči, nikdy mu o tom neřekl a ani mu nedal záminku myslet si, že něco ví. Uthinarë se rozhodl pro celkem nešťastné a radikální řešení: Uzavřel se do sebe a začal se věnovat studiu, které se z valné většiny skládalo z četby. Ve dvaatřiceti letech začali jednoho chladného zimního rána vyučováním kouzel. Uthinarë toho rána přišel jako mnohokrát předtím za Andumëm a zeptal se, co budou probírat. Mistr, jakoby bez zájmu, odpověděl: „Magii, Uthinë.“Tak mu totiž přezdíval. Uthinarë se jenom jemně zamračil a vyšel s mistrem do přírody, kde zkusil zvednout sníh do vzduchu. V Uthinarëm se probudily jakoby doteď ztracené vlohy pro magii a správnými slovy okamžitě zvedl sníh. Andumë se jenom podivil a přesto nechal mladého studenta několik týdnů dělat to samé. Když Uthinarëho kouzlo zvedlo sníh do třicetimetrové výšky, Andumë usoudil, že by to mohlo stačit a rozhodl, že budou pokračovat. Snaživý žák hltal každé mistrovo slovo a magie ho pohltila. Objevila v něm nový svět, který tam asi někdy byl, ale on nebyl schopen ho najít. Brzy pochopil, že má opravdu navíc před ostatními a využil toho. Snažil se pochopit smysl a důležitost magie, která ho obklopovala. Brzy dokázal magii rozpoznat ve svém okolí a zkoumal ji. Magii mu otevřela dveře do nového života. Díky knihám, kterým vděčil nejen za rozsáhlou slovní zásobu, zvládal skládat zaklínadla s neobyčejnou přesností a kompatibilitou. Vždy dokázal najít slovo, kterým zcela vystihl podstatu věci, kterou chtěl v kouzlu použít. Pohlcen systémem magie se odebral do tajemného světa, který pro něj měl vždy něco nového. Nikdy se při studiu magie nenudil, natož aby ho to nebavilo. Andumë viděl pokornou a opravdovou snahu a vypozoroval jeho talent. Rozhodl se dávat mu více úkolů, nakládal na něj velká sousta a ne vždy je Uthinarë splnil. Vždy mu ovšem byl ochoten ukázat cestu a vše podrobně a srozumitelně vysvětlit. Uthinarë téměř bez přestávek studoval magii plných čtyřicet let, ovšem když dvaasedmdesátiletý elf únavou ani z postele nevyšel, rozhodl se – proti své vůli – že bude muset nastoupit klidový režim a dát si pauzu, vyjít do společnosti. A tak nastává nepochopitelný paradox: sedmdesátiletý elf se učí základy etiky a slušného chování jako malé dítě. Zpočátku není vůbec tak strojený a komunikativně schopný jako většina elfů a je velice nesmělý. A tak ve společnosti nejprve stojí na konci skupinové hierarchie a postupně se propracovává výše a výše. Zkráceně řečeno, bylo z něho společenské dřevo. Nicméně právě tato roční pauza mu přispěla nehoráznou měrou a pomohla mu vidět svět z jiné stránky – pochopil, že svět není jenom o studiu, ale i o společenské interakci, o přátelích a o... lásce. Poučen tímto vědomím začal život chápat jinak a posunul se o obrovský kousek dál. Když se po roku rozhodl vrátit se ke studiu, už nebyl pevně přesvědčen, že vzdělání je nejdůležitější věc v jeho životě, už nebyl čtyřiadvacet hodin denně ponořen v knihách, vždy večer vyšel a procházku s Wyrdenem či někým jiným, ale Wyrden se stal jeho nejlepším přítelem, který si ho cenil kvůli tomu, že Uthinarë je.. svůj a ačkoli má své chyby, zastával názor, že právě ty chyby dělají bytosti bytostmi. Uthinarë se mohl Wyrdenovi svěřit s každou bolístkou, s každou nejistotou a Wyrden nikdy neřekl ne. Ačkoli měl své starosti, vždy si poslechl jeho, poradil mu a pak zase on řekl to, co ho tíží a Uthinarë mu zkoušel pomoci. Bavili se také o magii, neboť Wyrden byl a je velice nadaným kouzelníkem, který se vyrovná Uthinarëmu ve všem a má i podobnou „kartotéku“ znalostí jako Uthinarë. Kromě Wyrdena by se dala vzít v úvahu ještě Yaela a Laufin, ale jinak si Uthinarë vypěstoval úzký okruh přátel, kterých nebylo mnoho, ale kteří byli pravými a dobrými přáteli. Obohacen o tuto možnost trávení svého času mu studium ubíhalo dobře a Andumë měl z Uthinarëho radost podobně jakou má otec ze syna. Andumë přijal Uthinarëho za syna, kterého plísnil, když bylo třeba, ale byl tu pro něj vždy. Uthinarë, ve svých sto padesáti letech ovládal magii více než dobře a Blödhgarm si jeho a Wyrdena zvolil do své kouzelnické skupiny, ve které je Uthinarë doteď. Uthinarë studoval tak dobře zejména proto, že měl velké vlohy pro magii a to, co se naučil do svých sto padesáti let on, by se jiní učili o mnoho desítek, ne – li stovek let více ti ostatní. Jakmile nemusel tak usilovně studovat magii, trochu zvolnil a chtěl se věnovat boji. Začal lukem, kterým si přivodil nepěkné zranění, když natahoval luk, velice nešikovně si obmotal tětivu kolem krku a spustil ji – tím se praštil. Jeho výkřik slyšela snad celá vesnice Tárë a okolí. Po tomto pokusu zanechal luk lukem a zkusil to s mečem. Po několika hodinách měl tolik jizev bolístek od svého nešikovného zacházení s mečem, že toho musel zanechat v zájmu svého zdraví. Pak zkusil kopí. Nehledě na to, že o násadu pořád zakopával, a když zrovna nezakopával, máchal s tím jako s tyčkou a málem pár elfů usmrtil. Bylo mu taktně naznačeno, že ani kopí není to pravé. Cvičitel z důvodu bezpečnosti vynechal drtivé zbraně a zklamaný, nicméně beroucí to s úsměvem a vtipem, nešikovný Uthinarë se ve zbrojnici podíval na zbraně, kterými ještě neděsil a neohrožoval nikoho na cvičišti. Ze stojanu zbraní vytáhl dýku. S dýkou si „rozuměl“ a dokázal s ní být mrštný a ladný. Přestože cvičil s dýkou dost dlouho na to, aby z něho byl dobrý bojovník, stále se i s tímto "dýkovým" uměním řadil mezi nejhorší elfské válečníky historie. Což v porovnání s jeho skvělou znalostí magie dávalo lehce podprůměrného elfa. Uthinarë však pochopil, že umět všechno je spíše na škodu a zvolnil, začal si užívat života a místo naučných knih začal číst krásnou literaturu (dnes bychom ji nazvali beletrií) a snažil se využít každou chvíli svého života. Začal na sobě pracovat z fyzické stránky, ráno pravidelně běhal, cvičil a to mu vyneslo lehce atletickou povahu a vytrvalé nohy. Uthinarëmu tento stav více než bohatě stačil a poté byl Blödhgarmem poslán na výpravu až na kraj lesa, kde měl přemýšlet sám nad sebou a získat naprostou kontrolu nad svým tělem. Uthinarë poslechl a když dorazil na zmiňovaný kraj lesa, kde meditoval a naslouchal svým myšlenkám. O samotě strávil půl roku, kdy nad sebou přemýšlel a snažil se přijít na smysl svého života. To k čemu došel, je jednoduché, a přesto to zavání moudrostí: „Elf nemůže poznat sám sebe do té doby, než vyjde ven z klamu své mysli a nepokusí se žít podle toho, co chce každým coulem svého těla, to, co naplní jeho životem štěstím a láskou.“ Rovněž přišel na své skutečné jméno, čemuž vděčil setkání s medvědem, kdy pochopil, že jazýčkem vah se může stát cokoli a kdykoli. Tuto pravdu přednesl i Blödhgarmovi a „Krvavý vlk“pokývl hlavou a začal brát Uthinarëho jako skutečného člena „party“ kouzelníků. Uthinarë se rozhodl projít elfská města a také tak i učinil, v každém strávil měsíc a rozmlouval s ostatními. Svou osobitou povahou si brzy vytvořil řadu těch, kteří ho berou jako přítele a řadu těch, kteří ho mají za nebetyčného sobce. Uthinarë, potěšen poznáním, že žít život s nedostatky je tisíckrát lepší než žít život jako ten, co umí všechno. A tím se Uthinarë dostal na jinou myšlenkovou úroveň – pochopil sám sebe a nestyděl a nestydí se za sebe. Má dostatečné sebevědomí a jen tak něco ho nerozhodí. Má se rád takový, jaký je, s chybami, které má...

Vylíhnutí Aurreho

(situace: noční Ceris, původně citrínový kámen se rozechvěl tak, že probudil dřímajícího Nolmëho.)

Začíná se obávat, co bude dál. Chvění doslova rozduní Uthinarëho uši a vibrace trvají ještě dost dlouho potom, co se vajíčko doslova a do písmene rozstřelilo. Nolmë jen tak tak uhnul střepu, který si to namířil přímo na jeho hlavu. Takto se střep zapíchl do kmene stromu a Nolmëmu se nic nestalo. Až teď mu všechno začalo docházet, to chvění, ta dokonalá struktura... Plácl se do čela, ale pak ucítil náraz do nohy. Bolelo to jako čert, ale dráče, které se snaží dostat k jeho obličeji, to je sen. Uthinarë byl jako opařený, seděl u kmene a měl ústa otevřená. Na nic víc by se nebyl zmohl, kdyby dráče nepištělo a všemi silami se za ním nesnažilo dostat. Nolmë vztáhl levou ruku - konkrétně bříško dlaně a dotkl se ho. Zakřičel, neboť to byla tak prudká bolest, kterou nikdy nezažil. Trvala jen krátce, ale i tak. Drak mu vtiskl ruku do dlaně a nechal ji tam chvíli, dlaň byla rozehřátá teplem v mžiku.  Nolmë uchopil dráčka a položil si ho na hruď. Sesul se dolů, do lehu. Takto měl dráčka na hrudi a díval se mu do očí. Dráček sálal teplem, lehl si na jeho hruď a zívl si. Nolmë, stále ještě fascinován, položil obě ruce na jeho záda a sevřel ho do objetí. Dráček se jakoby usmál a připlížil se až k jeho obličeji, kde začenichal a položil svou hlavu na tvář svého nově nabytého Jezdce. Sice to Nolmëho bolí, ale vydrží to, je přece Jezdec!! A to by nikdy nečekal.. Jeho mysl je plná vzrušení a plánů do budoucna. Nolmë pohladil teď již dřímajícího dráčka a zůstal ležet, nechtěl se moc hýbat, aby ho neprobudil. Přemýšlel o mnoha věcech, které se stanou... Je pánem své a Aurreho budoucnosti. Ano, Aurre, to je jméno pro draka Nolmëho. Nolmë ho tiše zašeptal do ouška svého draka a ten najednou zvedl hlavu, jakoby kývl a zase usne. Nolmëmu se sice to kývnutí na 90% zdálo, ale to zvednutí hlavy určitě ne. Nolmë, nyní již Dračí Jezdec, naprosto překvapen obsahem minulého dne a jeho událostmi, zavře oči. Ví, že se nic nestane, a tak může v klidu spát.

První a druhý den Nolmëho s Aurrem

První den po vylíhnutí

Uthinarëho polechtaly slídivé sluneční paprsky po tváři. Chtěl se otočit na bok, ale nemohl, klidně tam spal Aurre, nechtěl ho budit. Alespoň zatím ne. Přesto bylo slunce dost nepříjemné, zavřel tedy oči, nicméně před Sluncem nebylo úniku, a přestože bylo chladno, svítilo o „sto šest.“ Otevřel oči, vydržel strašlivé pálení očí a posunul Aurreho blíž ke své hlavě, tím si zajistil clonu. Všechno by bylo perfektně šlo, kdyby se Aurre neprobudil. To by také nevadilo, jenže on měl hlad. Seskočil ze svého nově získaného partnera – Jezdce. Nejdřív mu rovnováha dělala trochu problémy, snažil se jí získat roztáhnutím křídel, nicméně ani to mu nepomohlo. Chvíli vrávoral, ale po chvíli s tím již neměl problémy. Hrál si na velkého lovce, stáhl křídla, plížil se a větřil po kořisti. Nolmë ho pouze fascinovaně pozoroval. Musel se usmát, když viděl jeho snahu. V Nolmëho srdci se začalo tvořit pouto, nezlomitelné pouto, které je bude pojit až do smrti jednoho nebo obou z nich. Mezitím Aurre zavětřil něco menšího, něco, co nyní, v tomto jeho stavu bude stačit na plné nasycení. Myš. Plížil se zcela neslyšně a snažil se být co nejnápadnější, a také se mu to dařilo. V ranních paprscích je citrínově zbarvený drak téměř neviditelný. Myš, nic netušící, si klidně požírala semínko, které svírala ve svých packách. Nolmë nehodlal Aurreho usílí nijak parodovat a tiše mlčel. Ani mu myš kouzlem neusmrtil, jednak se mu to příčilo a jednak se mu do toho ani nechtělo, nechtěl jeho úsilí „zbabrat“ tím, že by to měl zadarmo. Aurre však ani pomoc nepotřeboval. Skočil po myši tak nečekaně a rychle, že brzy okusila smrtící sevření jeho drápů. Aurre byl s krmením brzy hotov a přihnal se k Nolmëmu. Ten uznale zakroutil hlavou a pohladil ho po malé hlavičce, kterou zatím obsáhl elfskou rukou. Brzy bude již Aurre mnohem vyšší a majestátnější. Aurre, potěšen chválou majitele, vtiskl svému partnerovi hlavu do dlaně a mrkl na něj. Nolmë se usmál a podíval se mu do očí. Dráček odhalil zelenomodré oči, které si rovněž prohlížely Nolmëho zelené oči. Aurre, podobně jako psi, naklonil hlavu na stranu a vypadal doslova.. kouzelně. Nolmë se rozhodl vydržet v Cerise a jeho okolí do doby, než Aurre trochu povyroste, nechtěl malého, sotva denního dráčka hnát až do Ellesméry. Místo toho ho však vzal na procházku Cerisem, částí, kde byl volný les bez stálé přítomnosti elfů a ukazoval mu typy stromů a povídal mu o nich, nejen o nich, pochopitelně, například také o rostlinách, houbách, ptácích a jiných věcech. Nyní naplno využije poznatky od Andumëho, svého mistra, který na toto vzdělání velmi dbal. Nyní mu za to je Nolmë vděčný, neboť ke každé „pitomosti“ může něco říct. Nevěděl, jestli ho dráček naplno vnímá, ale povídal a koukal se mu do očí. Párkrát prostě jenom mlčel, sedl si a hladil ho. Aurre byl po poledni už unavený a přírodovědná exkurze do všeho jsoucna v Cerise skončila. Aurre, přemáhajíce únavu se viklal na svých nožkách a jemně zavýskl. To byl pro Nolmëho znak toho, aby se zase přeměnil na postel, neboť když ležel na Nolmëm, byl spokojenější, než když se tomu tak dělo na zemi. Byl to přeci jen kontakt. Nolmëmu to nevadilo, Aurre zatím moc nevážil, a tak se rád „obětoval.“ Aurre mu vyšplhal – samozřejmě s Nolmëovou pomocí – až na hruď, kde se uvelebil. Vypadal velmi roztomile, navíc dostal škytavku. Brzy ji však překonal a už si konečně lehl tak, jak chtěl. Nolmë měl mezitím čas, aby přemýšlel o jejich budoucnosti. Byl to elf, který měl budoucnost naplánovanou do nejmenších detailů a přísně seřazenou, příchod Aurreho to převrátil vzhůru nohama a ještě zamíchal. Nolmë však neměl myšlenky na to, aby všechno opět složitě promýšlel, zkusil to hodit za hlavu a trochu si odpočinout. Nezáleželo na tom, že byl vyspaný, chtěl si odpočinout, vypnout a ne složitě přemýšlet. Bylo mu zcela jasné, že si neodpočine po docela dlouhou dobu. Ale je to jeho poslání, a to je hlavní. Zatímco Aurre poklidně oddechoval a podřimoval, Nolmë se zaposlouchal do melodie ptačího zpěvu a poslouchal ten skvostný zážitek...

Druhý den po vylíhnutí

Nolmë pobýval s Aurrem v Cerise. Aurre, malinký citrínový dráček, který si pomalu zvykal na svého Jezdeckého partnera, již chodil zcela bez problémů a sebejistě. Nolmë byl udiven z událostí posledních dnů a čas pro něho nyní nebyl žádná veličina. Vůbec ho nevnímal, byl rád, že je s Aurrem a s nikým jiným. Velmi si ho oblíbil a nechtěl ho ztratit, ačkoli tu s ním byl Aurre teprve dva dny. Aurre. To bylo to, na co myslel neustále. Malý dráček s kouzelným pohledem byl pro Nolmëho priorita. Kéž by byli jeho rodiče ještě naživu, aby se mohli radovat s ním. Možná že ještě naživu jsou, nicméně on o nich nic neví. Škoda. Možná jeho mistr Andumë by Aurreho rád viděl... Ale to nyní není podstatné. Nolmë nechtěl dvoudenního dráčka hnát z Cerisu do Ellesméry, a tak zůstával zde, v málo frekventované části Cerisu, kde bylo všeho dostatek a ještě k tomu klid. I Aurre zde byl spokojený, tak nebyl důvod to tu měnit. Sice byla zima, ale takový šikovný kouzelník jako Uthinarë nemá problém s tím, aby zahřál sebe i dráčka. Nyní zrovna Aurre podřimoval na Nolmëho hrudi a plynule oddechoval. Nolmë měl tak čas přemýšlet...

Dalších několik dnů probíhalo v obyčejné denní rutině, není třeba tedy toto období popisovat. Popsáno bude období od čtrnáctého dne, a to zevrubně.

Deník výchovy Aurreho

(Tento deník mapuje výchovu Aurreho od jeho 14. dne života.)

Den I.

To ráno bylo chladné a slunce si dalo načas. Aurre se však probudil dříve, než první sluneční paprsky začaly osvětlovat krajinu. Malý drak vstal ze svého obvyklého nocležiště – Nolmëho hrudi a zvídavě prozkoumával pohledem krajinu. Ještě bylo přítmí, ale to nevadilo. Aurre beze strachu vyrazil na průzkum bez toho, aby o tom Nolmë věděl. Procházel orosenou travou, která ho příjemně chladila na tlapkách. Po několika minutách pro Aurreho přišel jeho Jezdec, Nolmë. Uviděl, že se chce citrínový dráček projít, a tak se rozhodl, že mu bude vyprávět o věcech kolem nich. Aurre v tu dobu ještě neuměl konverzovat pomocí myšlenek, plně však svému partnerovi rozuměl. Procházel se s ním a poznával druhy stromů. Z nějakého důvodu vždy přišel ke stromu a zaryl do něho drápky. Pak je zase bez jakéhokoli vzrušení vytáhl a následoval Nolmëho. Táhlo na poledne, to Aurre poznal podle polohy velké-žluté-a-svítící-koule. Poledne znamená jídlo. Aurre si zkusil opět zahrát na lovce a začal se tedy plížit. Ve slunečním záření, byť studeném a málo rozsáhlém, byl dokonale skryt. Smůla byla ta, že ještě neuměl využívat svou mysl jako prostředek k tomu, aby vyhledal potravu. Musel tedy chodit a hledat. Dobré půl hodiny nemohl nic najít, když v tom uviděl zajíce. Aurre se zastavil a strnule stál, pozoroval ho. Rozběhl se ve chvíli, kdy to zajíc nečekal a po krátkém pronásledování ho drak dostihl. Aurre spořádal zajíce celého a po takové hostině, která mu zajistí klid od lovu na dva, tři dny, je pochopitelně třeba odpočinek. Našel si místečko u stromu a schoulil se do klubíčka a ani ne za chvíli usnul. Spal klidně, nerušeně a tiše. Když se vzbudil, sluneční kotouč již zapadal. Vstal, patřičně si zívl a protáhl se. Když se rozhlédl kolem, uviděl svého Jezdce opřeného o kmen... jak jen se jmenoval ten strom? Bříza? Nemohl si vzpomenout. Rozběhl se k němu a přivítali se, jako by se neviděli po velmi dlouhou dobu. Drak měl energie na rozdávání a tak si začali hrát. Běhal sem a tam, ale vždy se vrátil k Nolmëmu. Brzy však již byla velká tma i na Aurreho, a přestože nechtěl spát, lehl si stočený na hrudi svého partnera. Jeho Jezdec mu vyprávěl o svém životě a Aurre tak poznával svého Jezdce. Brzy bude již konverzovat myšlenkami a budou spolu vést rozhovor. Nyní však Aurre jen poslouchal a... usnul.

Den II.

Aurre se probudil s prvními ranními paprsky chladného zimního slunce. Po noci byl stuhlý a každý, byť sebemenší pohyb bolel, a to dost. Jakmile zvedl stuhlý krk, uslyšel prokřupnutí snad všech krčních obratlů. Byla to pro něj velká bolest, zakňoural a lehl si. Svým kňučením probudil z letmého spánku svého Jezdce, Nolmëho. Ten překonal bolest, která ho sužovala po spaní, spal totiž na vystouplém kořeni stromu. Přívětivě pozdravil svého dráčka slovíčky: „Dobré ránko, malinký.“ Ale když viděl, že Aurre je takový nějaký stuhlý, jemně ho promasíroval. Zprvu dráček vrčel, později se mu to však začalo líbit a vrčení se změnilo na příjemné vrnění. Jakmile byla masáž hotova, byl připraven na procházku. Nejdříve vyšplhal na strom... na břízu, ano, ten strom s bílou kůrou, to je určitě bříza. Nebo platan? Dub? Je to hlavolam, usoudil dráček po chvíli. Hlavní bylo, že se na strom šplhalo dobře a při jeho váze to šlo jedna dva. Brzy byl u koruny, ve větvích uviděl malé, chundelaté zvířátko. Chtěl si s ním jen hrát, ale to zvíře z -pro dráčka- nepochopitelných důvodů, mělo strach a uteklo. Málem při jeho pronásledování spadl z velké výšky a slyšel vylekaný výkřik svého partnera. Opatrně slezl z větvoví a opět kráčel po pevné půdě. Nolmë ho starostlivě prohlédl a když shledal, že je v pořádku, jemně ho pokáral a dráček se zatvařil provinile, tak kouzelně, že Nolmë už nebyl schopen se vůbec zlobit. Dopoledne si spíše hráli, Aurre objevoval krásy hry se svým Jezdcem, byl na něho poután a už teď mu strašně vadilo, když s ním nebyl. Už v mysli pociťoval pouto, které se tvoří v jeho mysli a srdci. Okolo poledne, kdy zimní slunce svítilo takřka všude, nalezli stín pod velkým stromem. Ani zde opět nebyl Aurre schopen poskládat dohromady, co za strom to je. Po dopoledních hrách však nebyl schopen velkého přemýšlení, a tak poslouchal tichou melodii Nolmëho zpěvu. Byl to krásný, zpěvný hlas, plný sytých odstínů. Brzy usnul. Vstali po několika hodinách a to vcelku šokem. Přijela nějaká holka, člověčí holka. Splašený kůň ji vyhodil ze sedla a na Aurreho toho bylo trochu moc. Jeho Jezdec obětavě vyléčil její zranění, ale poté na ni byl nepříjemný. Aurremu se však ta dívka zamlouvala, a tak si ji prošel prohlédnout, navzdory upozornění → zákazu svého Jezdce. Byla stejná jako elfové, usoudil podle stavby jejího těla a těla svého Jezdce. Jen samozřejmě neměla špičaté uši. Pak člověčice, jak se rozhodl těmto bytostem říkat, poté odjela a Aurre si lehl ke spánku. Již trochu vyrostl a Nolmë špatně dýchal, když mu ležel na hrudi, a proto musel Aurre spát na zemi, ale spal tak blízko, jak jen to šlo. Schoulený u svého Jezdce, s hlavičkou na hrudi, to si nemohl odpustit.. A tak se vydal do říše snů s hlavou položenou na hrudi svého Jezdce, který ho hladil po šupinatých zádech a broukal si ukolébavku. Byl odměněn tichoučkým vrněním, které brzy přešlo v sotva patrné oddechování v pravidelném rytmu..

Den III.

Kontakt:

viz Brom Meÿström

Rodina:

o svých pravých rodičích neví od svých deseti let, jako otce přijal Andumëho – svého bývalého mistra, kterého občas navštíví, drak Aurre

Majetek:

prosťounká dýka z ušlechtilé ocelia zelenou barvou – není ze zářoceli, ale je prostě zelená, zelený plášť, ušitý z lámarae, perfektně mu padnoucí, je to jeho oblíbená část oblečení, říká se, že když nemá Uthinarë plášť, není to Uthinarë, amulet z měsíční oceli– kované o půlnoci - ve tvaru draka, uprostřed je vsazen zelený smaragd, do kterého si ukládá energii, vytepaný stříbrný prstens olivínem, ten získal od Andumëho jako odměnu za první kouzlo, nemá žádné mag. schopnosti, zelený kamínek, který svírá ve chvíli, když kouzlí a potřebuje se soustředit, nebo když se brání mentálnímu útoku ho svírá a myslí na něj, zelená růže, kterou má připnutou na plášti, je dárek k desátým narozeninám od maminky, je očarovaná a nikdy nezvadne, vždy je čerstvá a krásně vypadající, zelená sponado vlasů a aventurínový náramek, dárky od otce, když ho dával do učení.