Bratrstvo bývalo před zničením Ostrova mírumilovnou a velice dobře organizovanou institucí, která spolupracovala s Dračími jezdci, lidskými i elfskými králi. Jejich úkoly byly v podstatě jen dva – chránit lid Alagaesie před černou magií a léčit nemocné.

Existovaly tak dva hlavní směry, jímž se Bratr mohl ubírat – léčitelství, nebo boj proti černokněžníkům, přičemž v posledních dvou stech letech existence Bratrstva se oba směry spojily, když bratr Ider zavedl devítistupňový výcvikový systém. Bratrstvo je nyní v podstatě mrtvou vírou, v Království bylo dlouho zakázané a v Surdě není v  vůbec rozšířené. Odhaduje se, že žije maximálně kolem deseti kněžích Bratrstva, přičemž nejspíš už jen jeden z nich zažil Ostrov. Bližší informace o bratrstvu najdete ZDE

Konkrétní svátky najdete v kalendáři.

Posvátné texty a modlitby

Nejposvátnější knihou Bratrů je Adanmar, rozsáhlé dílo obsahující Zjevení Mayakovo, což je nejstarší část vysvětlující původ víry, a je sepsána Mayakem, dále Čas krve, knihu o Yáranech a Mayakově smrti, poté knihu V boj, která je jakousi učebnicí boje proti černokněžníkům.

Důležitou knihou je též Kronika Bratrstva.

Originál Adanmaru je psán jazykem kočovných kmenů. Existuje jen velmi málo výtisků této knihy, protože Galbatorix je vyhledával a pálil ve velkém. Ostatně stejně jako Bratry.

Byla tma a ticho. Tma a ticho a nic víc, jen tma a ticho a nic. A byl jeden, jen jeden mezi všemi, který měl sílu a moc z ničeho udělat něco, z ničeho udělat svět i čas i bohy. Protože On byl dřív než byl čas, dřív, než byl svět a dřív, než byli bohové.

Já jsem ho nepoznal, ale on poznal mne a promluvil ke mně jako Hlas, který zavolal mé jméno. Mé srdce tehdy zaplesalo a já věděl, že je dobrý.

(prolog ke Zjevení Mayakovu)

Té noci modlil jsem se k Hlasu a prosil ho, aby mi řekl, kým jsem. Ptal jsem se, kým jsem já, ne kým je on, protože kým je on, jsem poznal. Je bůh, je bůh nade všechny bohy. Je král, je král všech králů a všech království co jen na zemi jsou. Je bohem, jehož jméno je tak mocné, že ho nemohu vyslovit ani zapsat v řeči, která by byla srozumitelná lidským očím. Říkám mu Hlas ( v jaz. koč. kmenů – Óma) a on mi říká synu, neboť jsem stvořen z něj, my všichni jsme z něj, jako jsou synové ze svých otců. Je Dobro, ryzí a svaté dobro, a jen skrze dobro k němu člověk může přijít.

Neboť to mi řekl Hlas: „Nenecháš svého bratra ani svou sestru v nouzi. Budeš jim přítelem, budeš jim pomáhat, budeš je milovat. Čiň dobro a miluj dobro; pak budu já milovat tebe a moje síla poroste jako rostou mladé stromky. Nebudeš-li činit dobro, nejsi můj a nepatříš ke mně a nikdy ke mně nedojdeš, i kdyby ses modlil tisíc dní od východu slunce až do jeho západu.“

Volal jsem tedy té noci k Hlasu a prosil jsem, ať mi vyjeví, co jsem. Protože Hlas mi nikdy neřekl, proč a jak stvořil lidi, ani z čeho, ani za jakým účelem. Padl jsem na tvář a dýchal prach země, když tu jsem ucítil Jeho přítomnost. Byl tam a nebyl, neviděl jsem ho ani neslyšel, jen cítil ve svém srdci.

Pak promluvil ke mně a já se roztřásl jako osikový list. Pravil: „Mayaku, nač po mně chceš, abych ti toto řekl? Nač chceš vysvětlení věcí, co nejsi schopen rozumem pochopit? Jsem, protože jsem – a ty jsi, protože jsi. Pochopíš-li, kdo jsem já, pochopíš, kdo jsi ty sám.“

Odpověděl jsem: „Copak mohu pochopit tvou velikost a moudrost?“

Řekl: „Nemůžeš. A stejně tak nemůžeš pochopit, jak se z ničeho stalo něco a z neživého život. Mám moc tvořit a tobě jsem dal moc stejnou; mám moc ničit a ty ji máš též. Jsi ze mě, stejně jako já jsem z tebe. Protože není boha bez člověka a není člověka bez boha.“

Nerozuměl jsem a neporozumím tomu, co mi té noci Hlas řekl. Nechápal jsem to rozumem, neviděl očima, jak to míní. Však srdce uvěřilo v něj a já jeho slova zapsal; snad moudřejší než já najdou v nich smysl.

(Zjevení Mayakovo, kapitola čtvrtá, výňatek)

Byla noc, černá noc bez hvězd a bez světel a já i mí učedníci spali. Bylo to po hádce s Harnem, po založení Yáranů, kteří byli proti Hlasu, ač tvrdili, že jsou s Ním. Spali jsme, když tu z nebes vyšlehl plamen a uhodil do země. Náhle bylo veliké světlo, které zaplašilo noc. Všichni jsme cítili, že Hlas je uprostřed nás.

Řekl: „Vstaňte Bratři, ať vás tma nepohltí.“

Vstali jsme se a já se hluboce poklonil Hlasu. Ostatní mí drazí padli na kolena a čelem uhodili o zem. „Jsme tady a posloucháme tě,“ řekl jsem Hlasu.

Odpověděl: „Pamatujte si tuto noc a slavte ji jako začátek nového světa. Této noci se na vás snese mé požehnání; dám vám sílu bojovat proti temnotě a ona nad vámi nebude mít více moc, neboť ve vás bude světlo.“

Jakmile ta slova dořekl, cítili jsme, že do nás proudí veliká síla. Věděl jsem, že tu sílu nám dává Hlas, abychom mohli bojovat proti zlu a vší temnotě.

I řekl Hlas: „Přijde den, kdy tma zvítězí nad světlem; však nebojte se, drazí – světlo znovu povstane ve vás.“

Vyslechli jsme jeho slova, ale nerozuměli jsme jim nic; nevěděli jsme totiž, co nám další dny a roky přinesou. Hlas to však věděl, a proto tak pravil.

(Zjevení Mayakovo, kapitola třicátá šestá, závěr knihy. Několik dní po ději zapsaném v  této kapitole, Mayaka zabil jeden z Yáranů)

Zradil Harn mistra, zradil a obrátil se proti Ómovi. Zradil a prolil krev, vzývaje při tom Mayakova boha. Volal totiž Ómu, když byl pln strachu, ale Óma na něj nepromluvil. Byl s ním, ale Harn ho necítil, protože ho hledal očima a ne srdcem.

Harn tedy šel k Mayakovi, a žádal vysvětlení, proč s ním Óma není. Mayak mu řekl, že s ním je, leč v podobě, kterou Harn nemůže pochopit. Mluvil vlídně k bratru svému; jenže zloba a zlo už zasely do Harnova srdce své símě. Křičel na Mayaka a urážel ho. Žárlil totiž na něj, že s ním hovoří Óma. Nakonec Mayak nevydržel jeho urážky a řekl, ať odejde.

A pak se Harn odvrátil od svého boha; uzavřel své uši před jeho svatým Hlasem. Založil Yárany a uctíval Ómu krví a smrtí. Však lhal si; nebyl to Óma, komu zpíval své modlitby. Bylo to zlo, jen zlo, zlo čiré jako křišťál.

(Úvod k Času krve, výňatek)

Byl jeden z Yáranů, jmenoval se Irav. Byl učedníkem Harna a od něj naučil se nenávidět Mayaka. Zjistil, že Mayak bude kázat v městě, kde Irav žil a pojal úmysl zabít ho ve jménu své víry.

Mayak kázal toho dne na vyvýšeném místě města, na nevysokém kopečku, jež se zve Gymara. Kázal o bohu, kterého miloval a k němuž směřoval každým svým krokem. I přišel Irav, vystoupil z davu a žádal požehnání. Když Mayak vztáhl ruku, aby mu žehnal, vbodl mu Irav do hrudi dýku, a pak utekl, zděšen hrůzností vlastního činu.

Kolem Mayaka se shromáždili učedníci jeho a snažili se zachránit ho. Mayak však řekl: „Nezastavujte krev, která je pro vás prolita. Óma mi řekl, že přijde tento den. Nebojujte proti Jeho rozhodnutí. Žil jsem s vámi dlouhý čas.“

A když Mayakovo srdce zrádcem probodené uhodilo naposled, ozval se mocný hlas Ómaův: „Hle, od této chvíle neuslyší nikdo hlas svého boha, dokud nepřijde den poslední. Vždy bude s vámi váš bůh – však vždy bude mlčet, neboť truchlí a rmoutí se pro tento zlý čin. Proto neposlouchejte ty, kdo tvrdí, že mne znají; jejich slova jsou lží. Vězte, přijde den, kdy zlo bude zničeno. Tehdy bude tento strašný čin odpuštěn.“

Pak slunce zakrylo si tvář a svět se na pět dní ponořil do tmy. Od toho dne Óma mlčel.

Ale my, Bratři Mayakovi, nikdy nezapomeneme na dobro a sílu, které nám Mayak a jeho bůh dal, a svatou víru budeme šířit dál.

(závěr Času krve a závěr celé knihy Adanmar)

Mocný Ómo, Hlase bohů,

jediný nejvyšší mezi všemi

prosím tě ze všech sil, co mohu,

ochraňuj mne i moji zemi.

Prosím tě v životě, prosím tě ve smrti,

dej mi odpuštění i milost svou.

Dej ať šťastny žijí zde tvoje děti

síly zla ať na ně nemohou.

(modlitba Bratrů, úvodní modlitba Velkého sborníku modliteb, který Bratrstvo šířilo mezi lid)

Mayaku, sluho našeho boha

pros za nás Ómu, ať ztiší náš strach.

Ničí nás smrt, nemoci i lidská zloba

Mayaku, pomoz nám v našich potřebách!

Veliký proroku, první a věčný,

za nás u Ómy navždy pros.

Ochránce náš buď ustavičný

Zlo ať nad námi nemá moc.

(modlitba k Mayakovi, prostředníkovi mezi lidmi a Hlasem)

Ómo, přijmi mou duši k sobě,

tak jakos přijal duši Mayakovu.

Až mé tělo poleží v temném hrobě,

ať má duše letí vstříc svému bohu.

Odpusť mi viny mé, všechny mé chyby

suď mě ne podle nich, leč podle mé víry.

Dej ať v pokoji spočine můj duch.

O milost prosím a vyznávám: tys bůh.

(předsmrtná modlitba Bratrů a věřících)

Rituály, slavení, svátky

Bratrstvo mělo v době své největší slávy chrámy po celé Alagaesii. Největší se nacházel na Ostrově a byla to chlouba Bratrstva. Chrámy na pevnině bývaly dřevěné, výjimečně kamenné stavby kruhového půdorysu, s dřevěnými lavicemi pro věřící po obvodu, ve středu stál oltář, na nějž se přinášely Ómovi oběti v podobě ovoce a obilovin, nikdy ne maso. Velký chrám na Ostrově byl oválný, celý kamenný, a lavice byly jen v půlkruhu, v mnoha řadách za sebou. Chrám měl veliká okna s výhledem na skálu, do níž je v neznámém jazyce vytesáno jméno Ómy.

Bratrstvo přijímalo pouze muže, Ómovi sloužili pouze muži. Později vzniklo Sesterstvo, na pevnině, kde stejnou úlohu, jakou měli Bratři, plnily ženy.

Co se rituálů týče, pro lid Bratrstvo mělo pouze iniciační, pohřební a svatební. Bratři měli při svém výcviku rituálů plno, ale o nich se mluvilo pouze s adepty.

Den světla

Přijímání dětí do víry pod názvem Den světla probíhalo každý rok na narozeniny proroka Mayaka a procházely jím děti od jednoho roku do zhruba šesti let. Při rituálu Ómaův kněz dítěti žehnal olejem, kterým mu na čelo kreslil znak svého boha. Obvykle se takto přijímalo více dětí. Pro rodiny všech přijímaných poté následovala hostina plná radosti, tance a vína.

Svatba

Na sňatcích dle Bratrstva je zvláštní to, že povolovali rasově smíšené sňatky, a ochotně sezdávali dokonce i páry, které měli různá vyznání. Snoubenci si pod dohledem kněze slíbí lásku, věrnost a úctu, slíbí, že budou vychovávat své děti k dobru a úctě k životu. Pak jim Ómaův kněz požehná a jejich ruce spojí provazem z lýka. Takto svázaní snoubenci zůstanou celý den až do západu slunce, kdy končí svatební hostina a ženich s nevěstou se ztrácejí užít si svatební noc.

Pohřeb

Bratři pohřbívají do země, často kolem chrámu. Významné osobnosti bývají pochovány v hrobkách přímo uvnitř chrámu. Pohřeb je prostý, kněz čte vybrané pasáže z Adanmaru, poté pronese požehnání nad mrtvým a na čelo mu stejně jako při Dni světla maluje olejem znak Ómy. Při tom říká: „Ómo, bože Mayakův a nejvyšší dobro, přijmi k sobě ducha (jméno), dej mu svůj klid a dovol, ať slyší tvůj hlas, zná tvé jméno a vidí tvou svatou tvář.“

Zvolání a nadávky

Běžně užívané je „U Ómy!“ nebo „U Velikého Hlasu!“ V překladu Adanmaru došlo totiž k tomu, že u některých knih je Óma přeložen jako Hlas a v některých je ponecháno původní slovíčko. Jako výkřik překvapení se též říká „U Mayakovy paty!“ apod. Označení pro zrádce je pochopitelně „Harn“, jako kletba se používá slovíčko „Yár,“ což vlastně znamená krev v jazyce kočovných kmenů.