Adalbert Meyron

Jméno: Adalbert Meyron

Rasa: Elf

Datum narození: Sedmý den sedmého měsíce

Věk: 106 let

Vzhled:

Adalbert je vysoký pohledný elf s delšími jasně blonďatými vlasy. V zářivých zelených očích má pronikavý, ale nesmělý a nedůvěřivý pohled, jenž svědčí o tom, že netrávil příliš mnoho času ve společnosti. Při hovoru často sklání hlavu, a ten, kdo s ním mluví, pak má pocit, jako by měl Adalbert přivřené oči. Pouze málokdy se usmívá a téměř nikdy se ve výrazu jeho tváře neobjeví emoce, působí nepřístupně a možná trochu nepřátelsky. On si to však neuvědomuje.

Obléká se do tmavých barev, aby se mohl lépe skrýt ve stínech, které pro něj představují bezpečí. Pod dlouhými rukávy skrývá četné jizvy po popáleninách, ale nikdy ho nenapadlo, že by si je mohl vyléčit. Kdyby se ho někdo zeptal, jak k nim přišel, vysvětlil by, že když se učil vařit,  je to totiž jediná věc, již umí pořádně, a je na to patřičně hrdý.

Povaha:

Je samotářský, uzavřený a možná také trochu ustrašený. Vyhýbá se elfům i lidem, zvláště pokud jsou ve vetším počtu. Většinu svého života totiž strávil v hlubokých opuštěných lesích sám jen se svou matkou.

Přestože má velké magické nadání, nikdy ho nerozvíjel, a používal jen málokdy. Vlastně ho ani nepotřeboval a nepovažoval za užitečné.

Umí velmi dobře pozorovat, kdysi to potřeboval, aby přežil. Pozoroval zvěř, a ta ho zavedla k jídlu. Nedávno s údivem objevil, že to funguje nejen na zvířata.

Dokáže docela dobře ovládat luk, ale s měčem si moc nerozumí. Jak by také mohl, když mu jej matka strčila do ruky a nechala ho, ať s ním zkouší mlátit okolo sebe sám.

Přestože na to nevypadá, má citlivou duši a i nevinné věci ho dokáží rozrušit. V takovýchto chvílích začíná být hovorný. Jinak ze sebe totiž jen málokdy vypraví nějaké slovo. Holt, osamělý život na něm zanechal následky.

Historie:

Ze svého dětství si Adalbert nic moc nepamatuje, vzpomíná si jen, jak když se jednou narychlo stěhovali, zapomněl si ve starém domě něco, co pro něj bylo v té době vzácné. Ale dávno zapomněl, co to bylo.

Pak si také vzpomíná, jak k nim jednou vtrhli nějací cizinci a surově zacházeli s jeho rodiči.

Jeho matka pořád jen křičela: "Ne, neberte mi mé dítě, nechte mi mé dítě!"

Pamatoval si krev na sněhu a dětský hlas zoufale volající "Tati!" Ale jeho hlas to nebyl.

Pak už jen bílou mlhu a matčiny ruce, jež ho objímaly.

Další vzpomínky jsou až z pozdější doby, kdy ho matka učila vařit, pozorovat zvěř a trochu zacházet s lukem. Bydleli spolu  hluboko v opuštěných lesích v malém domečku postaveném z nasbíraných rovných a pevných větví se střechou posypanou starým listím. Matka s ním nikdy o rodině nemluvila, vlastně s ním celkově mluvila jen málo. Chovala se k němu odtažitě a často celé dny jen seděla a rozostřenýma očima hleděla do dáli.

Až přede dvěma lety, když onemocněla a poznala, že už brzy zemře, zavolala si Adalberta.

"Najdi svou sestru, svoje dvojče. Jmenuje se Arwina. Najdi ji a řekni jí, co se stalo."

Adalbert jí to slíbil, přestože si na svou sestru nevzpomínal, ani netušil, kde by ji mohl hledat. Považoval matčina slova za bláznivá a brzo se jimi přestal zabývat.

O matku se staral až do její smrti, a teprve pak, když přemýšlel, co by mohl dělat dál, vzpomněl si na Arwinu.

Zabalil si tedy to málo, co měl a považoval za potřebné, a vyrazil do světa. Brzy však zjistil, že jeho představy se od skutečnosti docela dost liší. Pomalu začínal svého rozhodnutí litovat, když jednou zaslechl někoho vyslovit jméno Arwina.

Chytil se toho, jak tonoucí stébla a začal pátrat znovu.

Má však problém opustit svou samotu a vyjít mezi "lidi", což mu pátrání dost ztěžuje.

Rodina:

Otec mu zemřel už dávno a Adalbert si nevybavuje ani jeho tvář, ani jeho jméno. Matka Saravia mu zemřela před dvěma lety a poslala ho pátrat po sestře Arwině, na niž si také nevzpomíná a jen doufá, že nebyla pouze výplodem matčiny fantazie.

Majetek:

Vlastní starý a zrezavělý meč, který si nechává, přestože s ním neumí zacházet, protože se domnívá, že patřil jeho otci.  Po matce má luk s několika starými šípy, kotlík a vařečku, trochu bylinek a několik svitků pergamenu s recepty, na nichž se naučil číst a psát.