Edituje se >.<

Jméno:  Angela Ea'Shor

Rasa: Poslední přeživší šedého lidu.

Pohlaví: žena

Věk:Již to bude okolo třech tisíc let tří set let ( již před roky, kdy dorazily do Alagäesie elfové.) 

Datum narození: neznámé, tehdy jí na tom tolik nezáleželo, takže neviděla důvod si jej pamatovat. Ač jí to teď  také trochu mrzí, není to věc, se kterou by se příliš trápila.

Náboženství: Tak jako mnozí elfové co žijí v Du Weldenvarden, Angela neuznává žádné božstvo, tudíž věří v to, že je po smrti pouze skončení existence, žádná obnova, pouze zející prázdnota. Kruté možná, ale realistivký přístup k věci, který mnohdy není k zahození.

Povolání: Bylinkářka, čarodějka jenž vlastní obchůdek v Teirmu.

Tělesné vzezření

 Angela je poměrně malá osůbka, ne přímo vysoká, útlá, vypadá velmi křehce, ale jak už se mnozí přesvědšili, nic to v jejím podání neznamená. Tvary jejího těla jsou hezky zakulacené, i když je hubená, není to žádná kost.  Abychom se přesunuly k její tváři, je poměrně jemná, čistá , bez otevřených pórů, jako by ji vůbec nepoškodily ručičky času, i přes to všechno vypadá její tvář moudře. Někdo by na první pohled snad ani neřekl , že je tak stará jak je, jenže to, jak to dělá je její dávné tajemství. Oči má tmavě hnědé, mandlového tvaru , které z vrchu lemuje tmavě hnědé, upravené obočí. Tvář, která je oválná s čistými jemnými rysy, lemují tmavo hnědé kudrnaté vlasy, které jí splývají kousek pod ramena. Rty má plné a jejich barva přímo nekontrastuje s opálenější barvou pleti. 

Šatstvo

 Angela má styl oblékání rozdělen na dva typy - venkovní a ten typ, který uplatňuje ve svém obchůdku v Teirmu.

Začněme prvním typem, který je nejspíše zajímavější. Angela nosí na cesty a jinak i venkovní pochůzky nějaké šaty a to většinou k večeru, v šatech spí. Ve dne se toulá ve lněné košili se zavazováním nahoře,  u pasu je stáhlá koženým opaskem v němž ukrývá pár lehko přenosných dýk a mezi nimi i albitr -  zbraň, která je pokládána za ostří samo osobě - ta , která přesekne vše, co se jí dostane pod čepel, někdy se i spekulovalo, že sama dýka značí ve starověkém jazyce ostří, je však těžké to poznat, jméno této zbraně je totiž velice spletité. Kožený pás dále doplňují kalhoty většinou tmavě hnědé, světle hnědé, nebo černé barvy. Boty jsou z kůže, taktéž hnědé a sahají kousek nad kotníky. Kroužkovaná košile by na ni byla moc těžká, takže ji nenosí.

K další variaci běžného oděvu se řadí kabátec s pár černými knoflíky v hnědé barvě,  pás i zbraně stále nesou své místo. Občas si do vlasů schová jednu tenkou jehlici pro jistotu, kdyby byla  zbavena zbraně, je to dobré místo kam ji schovat.  

Pokud je opravdu horko, nevyhne se lehkému hadrovému tílku světlé barvy, někdy i modré, kterou těžce získává z rostliny zvané  "Půlnoční lilie" Ne každý si v téhle době dává takovou práci s barvením látek, a tím je tato barva pro ni velmi  typická.

Přesuneme se tedy k jejímu věstícímu rouchu. Tuhle část většinou naplňují honosné šaty skládané z jedné konkrétní látky vyrobené z květiny zvané Leia Rescarta. Pokud byte chtěli vědět, kde tuto květinu najít, bylo by to asi  kousek od Alagäesie podél řeky Eddy, kam vkročilo jen pár odvážných duší. Tyto černé šaty ji celou zahalují , kousek látky má přetaženou jako kapuci přes hlavu, že jí jde vidět jen pár pramenů jejích kudrn splývajících po ramenou. Tento háv je zdoben výšivkou barvy krve, kterou je také její nit obarvena. K věštění je nutna krev, vaše krev a proto má vždy po ruce dýku se dvěma proplétajícími se hady zvanou hljördhr slytha. Tato dýka ač se zdá být zlatá, tak zlato neobsahuje ani z 1/1000 celku, ve skutečnosti je její obsažení následující- zhruba z 1/1000 zlatá 99/1000 z kamene křišťálu z 400/1000 ze zářoceli  a konečně z 500/1000 z kamene nalezeném v dračích horách.

I v těchto šatech včak není zcela neozbrojená, po svém pasu se jí táhne útlá dýka, která byla již zmíněná a jež nese jméno Albitr.

Charakter

Zdání

Již na první pohled v ní uvidíte rozvernou dívku, která si se životem hraje jako s kostkami. Mladá, krásná, plná života, nikoho by nenapadlo, že je doopravdy starší, než si lidé myslí. Je jako bouře, nespoutaná, ale tajemná a to vše je pro ostatní na první pohled poměrně zvláštní. Působí na lidi velmi přívětivě, její tvář vám navodí dojem, že jí můžete věřit, jakoby byla váš nejmilejší přítel a to i když ji vidíte poprvé. Ač o ní zdánlivě díky tváři víte včechno,  její povaha liší od jejího vzezření.

Podstata

Z její vnitřní stránky je občas sebestředný člověk a jedná jen dle svého uvážení. Dělá si , co se jí zlíbí, ale také za to nese následky. Nikdy však nenadělá takovou paseku. Ví co se má stát, protože vidí do budoucnosti, proto za své činy nese také plnou zodpovědnost a je moudrá a uvážlivá. Její pýcha je něco s čím by se nemělo zahrávat, jinak se spálíte. Samotná Angela má plno věcí, které skrývá, takže je to už od prvního pohledu záhadný člověk a tento fakt se vám také v budoucnosti nejspíše potvrdí, pokud budete mít štěstí a potkáte ji. Je nepředvidatelná snad proto, že ráda pokouší osud a říká to, co by lidé nepředpokládali, někdy mluví v hádankách tedy vlastně dost často a to si teď ujasníme. Kdyby řekla vše rovnou do očí, tak by to přeci nebyla taková záhada. Schovat vše do tajemné hádanky je způsob jak se vyhnout také tomu, že by je slyšel neoprávněný člověk.  Nikdy se příliš netrápila sebelítostí a svým dlouhým věkem. Je ráda za to co má, nechce víc. Angela miluje dobrodružství a ráda cítí, jak jí proudí žilou její čilá krev a adrenalin.

Duše

V její duši se skrývají celkem dvě její poloviny. 

První polovina je stará a zatrpklá, neschopna nic dělat a neustále čtoucí, toužící po moudrosti, toužící po úctě. Jak vám nyní jistě došlo, tahle polovina se na svět dívá z opravdu dalekého ostrova předaleko za Alagäesií.. Tato polovina se posunula do povzdálí a neprojevuje se na jejím momentálním rozpoložení vůči světu. Protože je její duše velmi , velmi stará, někdy má nesmírnou chuť se zachovat jako mnozí  prastaří draci, kteří obývali celou zemi. Bylo by krásně pohodlné jen tak přemýšlet o nedůležitých věcit, chápat je do jádra věci a pohrávat si s myšlenkami, ve dne v noci snít bdělými sny. Ano, to je vážně krásná vyhlídka, ale zjistila, že tohle není to, po čem tak zbloudile touží.

Druhá polovina její duše je čilá, zdravá, rozhodnuta pro dobrodružství každého druhu, jako by jí i přes starou duši proudila v žilách mladá dračí krev. Je bdělá, pozorná a vnímá každou možnou známku života v okolí, touží po poznání, ale cestou prozkoumávání vlastníma očima, silou, výdrží. Tato polovina duše se skvěle smísila s první a vytvořila tak dokonalou symbiózu dvou skrytých toužebných přání. Ač si to Angela často nepřizná její nejtajnější tužby přichází právě z centra její duše, ne z povrchových vlivů na její vědomí. Není to tedy tak, že by si tajně přála oženit, nebo vyspat s tím a tamtím mužem, vlastně její mysl přemýšlí nad hodně rozdílnými věcmi, než běžné dívky.

Angelina podoba napříč staletími.

Před třemi tisíci let byla Angela ještě mladá a její kůže byla od té nynější bělejší a její oči byli světlejší, do zlatavé barvy. Angela v nich měla vzor  několika břečťanových listů, které značili její vyváženost. Jen díky své smířlivé povaze se v jejích očích mohl vytvořit takový obrazec. Postupem času ( lépe řečeno na přelomu letopočtů)  se z ní začínaly vytrácet znaky šedého lidu, vyvinula se její kůže a pod rukou slunce se  vybarvila do medového opálení. Její oči ztmavly a začala se velmi podobat lidem. Nakonec jí onamenty v očích kompletně vymizely a jakmile do země přijeli lidé, rozhodla se žít mezi nimi, protože mezi ně dobře zapadla hlavně podobou, duší se řadí k čistým potomkům šedého lidu.

Historie:

Kapitola Angeliné historie :

O DĚTSTVÍ

Slyšela jsem, že byste se rádi dozvěděli něco o mojí dosavadní existenci, tak tedy začněme. Neboť by bylo příliš zdlouhavé vám vyprávět každý kousek mého opravdu dlouhého života, vám všem ale nejspíše došlo, že nejsem obyčejný člověk. Žiji příliš dlouho , ale svojí existencí nijak nenarušuji chod celého světa. Stačí občasné popostrčení tady a támhle a je to vše, co mi do života stačí. Záhadu mého dlouhého života vám však já sama neobjasním, možná proto, že jsem zůstala, jako poslední z Šedého lidu, přenesla se mi do vínku života nesmrtelnost.

Jako malá jsem se  narodila zhruba před tisícovkou let. Ač si myslíte, že dětství každé dítě prožije v mateřské lásce - já jsem si jí moc neužila. Šedý lid věřil, že děti mají žít podle sebe a osamostatnit se již ve velmi útlém věku tří let - jen co se dítě přestane kojit a být závislé na matce. Již od té doby jsem v domě bydlela sama.

V tak nízkém věku jsem však stále byla  podporována na jídle a penězích. Musela jsem se však jako většina ostatních dětí osamostatnit. Šedý lid věřil, že díky tomu budou děti v budoucnosti silné a budou mít pevnou vůli.

Tak jsem vyrostla zcela sama,  bez pomoci rodičů a měla jsem tak možnost si vytvořit svou vlastní osobnost, která nebyla ovlivněna subjekty z venčí a hlavně mými rodiči.  Vyrůstala jsem v samotě a knihách, jenž podporovali mou mysl.

Jistě se vám teď objevilo plno otázek ohledně mého lidu a možná ta hlavní - Proč není naše rasa stále silná a plná života, jako to bývalo v tehdejších letech? Ráda vám to odpovím. Tehdy se ještě dalo kouzlit za pouhým ponuknutím myšlenky, což bylo krajně nebezpečné pro všechny z naší rasy - a nově i pro elfy, kteří do Alagäesie připluli na  stříbrných lodí. Tehdy ještě nebyli zdaleka tak vzdělaní, ale jak se ukázalo, tento svět jim přinesl také schopnost kouzlit.  To se stalo krajně nebezpečné. Jakmile se dozvěděli o možnosti kouzlit, udělalo je to velmi silnými, ale také nerozvážným.Museli jsme tedy něco udělat. 

Shromáždili jsme všechny naše strarší, kteří usedli na radu, do které se zapojovalo stále více a více lidí a padl verdikt - Naši nejzkušenější kouzelníci se rozhodli spoutat kouzla do Starověkého jazyka, tak jak jej znáte nyní. Dalo nám to několik měsíců práce, dlouho nejmoudřejší příslušníci naší rasy dumali nad  tím pravým kouzlem.

Již tehdy se vědělo, že kouzlo bude potřeba nasytit spoustou energie, proto se  starší domluvili s obyvateli měst, kteří chápali závažnost situace, že aby bylo kouzlo úspěšné, mohou použít i jejich energii. Znamenalo to možnou zkázu celé naší rasy a bylo to to nejzávažnější rozhodnutí,  které jsme kdy udělali. Nejspíš bychom to neudělali, kdybychom věděli, co se stane.

Večer před počátkem kouzla ke mě přišla matka, jen si se mnou sedla do pohovky a začala mi zpívat písničku, objímajíc mou maličkost. Věděla jsem co  zítra přijde. A moje matka věděla, že to bude znamenat konec mojí rasy.  Ten večer nejspíše matka provedla několik kouzel, díky kterým ze mě nemohli čerpat energii.

Společně změnil Šedý národ samotnou podstatu kouzla. Změnili ho tak, aby jejich jazyk , starověký jazyk, mohl ovládat to, co kouzlo udělá.

A dali starověkému jazyku dva jedinečné rysy: schopnost zabránit těm, kdo jím mluví lhát , a schopnost označit skutečnou podstatu věci. Kouzlo však bylo tak silné, že vyčerpalo energii desítkám tisíců lidí. Celý náš národ padl a v mnohých nastávajících kulturách nestálo ani za zmínku se o něm zmínit. Teď si možná dokážete představit, jak popuzující pro mne musí být, že můj národ zůstal za tak šlechetný čin téměř zapomenut. Mnoho lidí i elfů stále neví, že náš národ existoval.

Zůstaly po nás prázdná města , bez krve a bez mrtvých, neb se všechna pevná hmota proměnila v energii potřebnou ke kouzlu, které bylo vykonáno. Naše moudrost zapsána v knihách byla dobře uchována na určité místo v dračích horách, opředena kouzly a nevídanými kreaturamy, které hlídají samé jádro naší moudrosti. 

Mým učitelem se v pozdějších letech stal Tengu, taktéž přeživší z naší rasy, bylo nás jen pár, ale postupem času se náš počet snižoval, až jsem zůstala pouze  já, žádný jiný příslušník naší rasy mi již není znám.

Teď již víte, odkud pochází má moudrost. Zůstala jsem jako hrdá přeživší šedého lidu, nesmrtelná. Velmi mne těší, že tě poznávám poutníče. Nenech naši rasu upadnout v zapomění.

Atra gülai un ilian tauthr ono un atra ono waíse skölit frá rauthr

Kapitola Angeliné historie :

O ŠEDÉM LIDU

Oromis o šedém lidu:

    "Rukopisy říkají, že potom rasa zvaná Šedý lid - ne elfové, protože tehdy jsme byli ještě mladá rasa - shromáždila své zdroje a uskutečnila kouzlo, možná největší, jaké bylo nebo kdy bude provedeno. Společně změnil Šedý lid samotnou podstatu kouzla. Změnili ho tak, aby jejich jazyk, starověký jazyk, mohl ovládat to, co kouzlo udělá.

     A dali starověkému jazyku jeho dva jedinečné rysy - schopnost zabránit těm, kdo jím mluví, lhát, a schopnost označit skutečnou podstatu věcí. Jak to udělali zůstává záhadou. 

     Rukopisy se rozcházejí v tom, co se s Šedým lidem stalo, když dokončili svou práci, ale kouzlo z nich patrně vysálo všechny síly a zbyli z nich jen jejich stíny. Vytratili se, možná se rozhodli žít ve svých městech, dokud se jejich kameny nerozpadly v prach, nebo si našli druhy mezi mladšími rasami a přešli do temnoty"

 - Oromis

Angela o šedém lidu:

Mé informace nepocházejí z rukopisů, ani z moudra předávaného po staletí, pouze z mých dávných vzpomínek na náš lid. Tehdy jsem byla ještě poměrně mladou dívkou, proto o něm nemám  tak dokonalé informace, jako naši starci, ale tuším, že vám i to málo pomůže.  Nyní vám tedy povím něco málo ,co vím z vlaštní zkušenosti a mlhavě si to pamatuji. 

Vzhled naší rasy:

Jedno vám teď řeknu - já nejsem běžným úkazem naší rasy a v průběhu staletí jsem se změnila

a z mé rasy mi zůstal pouze určitý základ. Tři tisíce let dá zkrátka za své.

Oči naší rasy byly zcela specifickou stránku naší osobnosti. Oči byly okny do naší duše, nic více

a nic méně. Dámy z vysoké společnosti měly oči protkané mozaikou z květů rostlin, znázorňovaly

tím jejich vznešenost a dobré mravy, které by měla každá šlechtična mít. Byly tu různé vzory pro

pro každé z našich povolání. Zamilovaným se oči leskly jako světlušky, když viděli toho pravého.

A pak tu byli prázdní, prázdní se jim říkalo proto, že jejich oči přišly o někdejší lesk a slávu.

Jejich oči, stejně jako jejich duše, byly prázdné a oni museli hledat cesty, jak jim navrátit lesk, který kdysi měly. Nebyli zatraceni, někteří měli i náš obdiv, něco však nám všem říkalo, že v těchto očích by se mohl člověk navždy ztratit jako v černé díře.

Barevně se naše oči krapet lišily od těch lidských. Mimo barevné spektrum očí, které znáte, se u nás vyskytovaly i žluté či rudé oči. Místy i fialové. Každá barva vypovídala o člověku své, jen prázdní ji měli temně černou. Vypadaly trochu jako strašidla, musím přiznat. Oči pro nás byly ovšem rovněž nebezpečné, neboť toho o nás tolik prozrazovali - na druhou stranu jsme nebyli rasa která měla za potřebí ostatním škodit.

Naše kůže byla světlá, podobná ušlechtilým kostem draků, kteří padli ve válce na Vroengardu,  někdy měla popelavý nádech a proto se nám říkalo Šedý lid. Nebyli jsme přímo lidé a nebyli jsme ani elfové. Více ohledně vzhledu si již nepamatuji, neb je to opravdu daleko do minulosti. 

Ohledně vzdělání:

Naše rasa sic nebyla tak stará jako trpasličí, ale jako první objevila kouzlo Magie, které oplývalo naší Zemi od nepaměti. Já osobně pořádně nevím, jak na možnost kouzlení přišli, kdyby jste se možná zeptali někoho staršího nebo  učence, asi by vám řekl spletitou historii Magie.  V naší době již existovalo písemnictví a bylo zde plno knih. Ať už to byly knihy o kouzlení nebo o způsobu práce na poli, knihy byly shromážděny ve středu našeho největšího z měst - Illië, odtud knihy směly být propůjčeny mladistvým od sedmi let,  což byl věk, kdy jsme již uměli číst i psát a zvládali jsme  některé jednodušší počty. I přes to jsme na sklonku naší existence ukryli všechny spisy z naší knihovny do  úkrytu v Dračích horách. Přes to se mi podařilo některé knihy uschovat a jsou teď v mém vlastnictví.

Ze stránky duševní (Náboženství) : 

Šedý lid vyznával z většiny naturální bohy,  tudíž bylo celkem pět božstev, jenž jsme uznávali - 

Ärité, kometu, jenž vdechla lidem, trpaslíkům i ostatním živým bytostem duši, která vnímavým bytostem poskytla možnost kouzlení.

Nínthé, bohyni vodních toků, jenž zajišťovala řece Eddě i Moři život, poskytovala nám blahodárné deště a vytvářela na poušti Hadarac  blahodárné oázy. Tato bohyně řídila Vodu samu o sobě, byla samotnou podstatou jejího živlu a skrývala se v každém z nás, neboť každý z nás potřeboval vodu k životu.

Rirossona, boha nebezpečného ohně, který nám poskytoval teplo potřebné k přežití, skrýval se v životodárném slunci, v jeho hlubokém jádru. Tento bůh pomáhal vzniknout ohňům a reguloval teplotu v celé Alagäesii.

Amareth, bohyni země, která zajišťovala, že se po celé zemi urodí dost úrody pro všechny rasy, aby dokázaly přežít. Starala se o vznik i zánik všeho života na zemi. 

Lainora, boha který zajišťoval potrestání, ale i obdarování lidí za jejich počínání, vytvářel kromě atmosféry, díky které mohli všichni dýchat, také ničivé uragány i  vichry či příjemné letní vánky.

Je téměř jasné, že nejvíce u nás byla oslavována kometa Ärité už díky tomu, že Nínthé, Risson, Amareth i Lainor  byli její děti, které stvořila pro každé odvětví jejího výtvoru a aby mohla dohlížet na bytosti, které obdarovala duší.

Cose stalov mém životě dále ? Vypovídat o tísícovce let není opravdu jednoduché, proto si můžete vybrat z příběhů, které mě za můj život potkali

Krvavý oheň 

 Tohle se událo před stovkou let, kdy jsem ještě bydlela v Ellesméře. Je na dlouhé povídání vysvětlovat, jak jsem se sem dostala, ale  hlavní je příběh, nemám pravdu ? Přestoupíme tedy rovnou k věci. Jednou v noci jsem tedy byla znovu na obchůzce po rostlinami porostlé zemi. Rostliny zde byly jiné a vše zdánlivě dokonalé, tohle bylo místo, které stálo za to, aby tu zůstalo.

Prošla jsem kolem jednoho zvláštně tvarovaného keříku, který obrůstal jeden strom, nejspíše to bylo místo, které někdo používal na zdokonalování svých magických schopností, musela jsem uznat, že to byla pozoruhodná a krásná kytička

Procházela jsem noční krajinou, když tu jsem uviděla krásné namodralé světlo, které vycházelo z koruny jednoho vysokého stromu. Přešla jsem až k velkému dřevěnému kmeni a uviděla jsem, že na větvi se pohupuje jeden elf s knihou v ruce.Vše to vypadalo jako pohodový večer,  když tu jsem spatřila elfovy oči, které připomínaly krvavé pláně po bitvě a bylo mi jasné, že tohle není jen tak nějaké elf. 

Elf ke mě seskočil a podíval se mi přímo do očí.

" Co tu chce člověk jako ty ? " zeptal se mne. V tu chvíli mi došlo, že tento elf nemá ani vychování jako běžní elfové. Bylo v něm něco temného, jako by ho prožrali červi temnou zlobou. 

"Záleží na tom, co považuješ za člověka, krvavý elfe." odvětila mu naprosto klidně, načež přišla jedna moje otázka."Ale co trápí tebe ?" optala jsem se ho a naklonila jsem hlavu na stranu. Netušila jsem, co se stane, v tomto elfovi nebyl vidět osud a jakoby ani sama jeho existence neexistovala a to mi připadalo na tom to nejhorší. Tento už měl přestat existovat před dvěma lety. Pamatovala jsem si jeho smrt a teď byl živý. 

"život." odvětil mi naprosto pravdivě a v tom dni jsem poprvé zjistila, co je to opravdová bolest. Byla to osoba, do které si ostatní Stínové ukrývali svou nejtajnější zlobu, nikdy jsem nikoho takového nepotkala. Něvěděla jsem, jak s ním mám jednat. Nebyla bych tak barbarská, abych jej zabila. Bylo však na mě abych něco udělala. Protože jsem věděla, že  jeho bolest a popuzení bylo mířeno i proti mě a proti elfům. A věděla jsem moc dobře, že se skrývá. žije nocí i dnem, nikdy nespí, mrtvý, který vstal za pomoci stína.. 

"zabij mě, Angela-elda" ta odpověď mne podivila, ale chápala jsem jeho důvody, vytáhla jsem Albitr z pochvy a pohlédla do jeho očí.

"Bude z tebe Krvavý oheň. Bude z tebe květina, elfe, nezůstaneš zapomenut." ujistila jsem ho a Albitram jsem Elfovi jedním vzdušným mávnutím usetla hlavu. Bylo to rychlé. A z jeho krku stekla krev až k jeho  patám a svezl se k zemi. Začala jsem jsem zpívat píseň ve starověkém jazyce, tak jako jsem to slyšívala u elfů. Zpod prstů  se začínala elfova krev nasakovat do země, ze které po chvíl začala stoupat květina s temně červenými listy, který stoupala k nebi jakoby byl měsíc jejím pánem a její květ se rozvinul v nádherných ohnivých barvách, až najednou přeskočila jiskřička a květinka vydala plamínek ohně ne větší než plamen svíčky. Lehce svítila do okolí a světlušky se u ní začínaly sbíhat.  Tehdy moje píseň do noci skončila a s ní zmizelo i tělo krvavého elfa.

Ten den jsem  se toho hodně naučila a také to, jak nebezpeční doopravdy je stín a jak obětaví jsou elfové.

Schopnosti a dovednosti-

 Být ve správnou dobu na správném místě, moudrost , starověký jazyk, předběhnout čas, ale co je silné, vybírá si svou daň a tak tedy i její ( pokud toto kouzlo použije, nemůže celý den kouzlit, neb by to bylo pro ni nebezpečné .)

věštit budoucnost a dávat užitečné rady.

Naučila se podobně jako elfové  tvarovat květiny, vytvářet nové jejich druhy, ne přímo specifické, nikdy si není přímo jistá, co z toho vzejde.

Jak již bylo zmíněno, umí to s bylinkami, umí jazyk urgalů a zná plno zajímavých příběhů, které by vám jistě pověděla, pokud by měla náladu. číst, psát, rozdělávat oheň, bojovat s mečem i dýkou, pohrávat si se slovy a schovat každou důležitost do hádanky, snad už jen proto že mne to baví.

Myšlenkový útok i obrana na velmi vysoké úrovni

Pokud jde o šerm, tak ho poměrně zvládá, přeci jen už je na tom světě řádku let.

Musíme se bavit o magii? Patří k rase, která kouzla spoutala ke starověkému jazyku, takže si to odvoďte ;) (Ano, Mistr)

Rodina: kočkodlak Solembum ( považuje ho již skoro jako rodinu, avšak je pouze její dobrý přítel)

Majetek:

• Vlatní obchůdek v Teirmu plný všemožných zajímavostí, které byste jistě jen tak nečekali.
• Jeden konkrétní prsten, který dostala kdoví odkud, prý ale patřil starému brachovi, králi Palancarovi, ale kdo ví, kolik z těch žvástů je pravdivých .
• Nějaké peníze a to vlastně..tak že jich je vždy dost.
• Do jejího šatníku patří několik kalhot, košilí, babátců, šatů,  i ze dva pláště bychom tam našli. Nějaké boty a podobné oblečení.
• Pás z kůže , kam si ukládá dýky při cestách.
• Důležité potřeby má u sebe doma - na cesty se vždy vybaví tam ať už jde o čutoru vody , nebo o jídlo či provaz a tak podobně..
• Dračí kůstky 
• tarotové karty
• křišťálová koule.

• Dýka s ostřím co přesekne jakýkoli materiál, Albitr , nebo, jak já ráda říkám " umíráček"

• Dýky zvaná "hljördhr slytha" neboli tichý spánek , používaná při rituálech.

• Prsten, který údajně patřil králi Palancarovi, "Deloi" neboli "země"

Takto skryté má v obchůdku i nějaké příhodné věcičky, co posbírala snad po celé Alagäesii pro doby, kdy budou skutečně potřeba .. Pro ni ? Ale ne, pro další dobrodružství a vyrovnávání starých účtů!
 

Tato postava je oceněná Théseovým řádem.