Airis

Jméno: 

Airis Nermi z prastarého rodu Veernieng...

Rasa:

Víla královského původu...

Titul:

Dříve Dröttningu (princezna), v současné době již Renna, Nejvyšší královna víl a královna největší a hlavní části Antharry...

Datum narození:

Někdy v červenci roku 0, kdy do Alagaësie dopluli elfové. Přesné datum nikdy nikomu nesdělila, je možné, že ho ani sama neví…

Náboženství:

Její víra uznává velké množství bohyň a bohů, které jsou pro víly typické. Určitě je pro ni důležitá bohyně moudrosti…věří však i v samotnou velkou Matku přírodu…

Věk:

Airis se svým úctyhodným věkem řadí ke starším vílám žijícím v Alagaësii, určitě však ne k těm nejstarším. Svůj věk již dlouho nepočítá. Odhaduje jej však na tisíce, možná dokonce desítky tisíc let, což byste o ní rozhodně neřekli, neboť vypadá velmi mladě a krásně. Její tvář nehyzdí jediná vráska.

Jazyky:

Jako každá víla umí plynule a bez problémů hovořit svým rodným jazykem. Airis je však schopna mluvit i starší zpola zapomenutou formou tohoto jazyka. Kromě něj skvěle ovládá starověký jazyk, který používá nejčastěji. Pamatuje jej od doby, kdy ho elfové přivezli přes moře a znovu jej obnovili. Vytvořila si k němu velmi silné pouto. K těmto dvěma řečem si může ještě připsat lidskou mluvu. Neovládá ji tak dobře jako zbylé dva jazyky, domluvit se by jí ovšem nečinilo velké problémy. Co se týče ostatních jazyků, tak kromě několika vět trpasličího je pro ni vše urgalskou vesnicí.

Právě se nachází:

Du Weldenvarden, údolí Antharra

Podoba:

Airis je droboučká vílí dívka s útlou postavou a dozlatova opálenou pletí bez jediné jizvičky či ohyzdného tetování. Její tělo má ladné ženské křivky a dlouhé štíhlé nožky, které se nestydí vystavovat pátravým očím, ostatně jako každá víla. Chodidla mívá bosá a trochu špinavá, zatímco každý její pohyb či krok je doprovázen nadpozemskou jemností a lehkostí, která jejímu zjevu dodává křehkost porcelánové panenky. 
Ze zad jí vyrůstá pár neobvykle velkých a průhledných křídel, které se při dopadu slunečních paprsků lesknou všemi možnými barvami a odstíny. Duhové světlo se pak často odráží i na její pleti, což vytváří dojem šupinaté kůže, která trochu připomíná blyštivé dračí šupiny. To je jedna z věcí, které Airis na dracích vždy obdivovala. Navíc již odmalička měla slabost pro třpytivé věcičky, kterých se nemohla nabažit.

Jedna z nich jí obvykle obepíná její ladný krk. Je to světlý minerál, obroušen do tvaru slzy, který dostala od své matky. Zavěšen je na tenkém kousku hedvábné látky, což celkově zjemňuje její rysy. 

Obličejík má zakulacený a bradu trochu protáhlejší a výraznější. Lícní kosti má mírně vystouplé. Drobnější nos je posazen přesně uprostřed tváře nad výrazně rudými a plnými rtíky.

Na svět Airis shlíží velkýma a kulatýma očima, orámovanými dlouhými řasami. Jejich hloubka je až nepřirozeně intenzivní, takže se v nich každý může bez problémů utopit. Tomuto dojmu jen napomáhá hnědé zabarvení duhovek. Její kukadla trochu připomínají dvě čokoládky, sladké a laskavé.

V zornicích černých jako noc se pak i přes její zdánlivé mládí, zračí zkušenosti a moudrost, jenž za svůj život už nasbírala. Nad nimi se pne úzké a nepatrně zaoblené obočí ve stejné barvě jako její vlasy. Ty nesou odlesky lískového ořechu a místy i trochu zrzavé. Tento drahocenný poklad se jí vlní až do pasu, vždy pečlivě rozčesán a upraven. Zpod hnědého vodopádu jí pak vykukují špičky uší, které se velice podobají těm elfským. Jsou však o něco menší a nenápadnější. 

Styl oblékání:

I když valná většina víl chodí tak, jak je Matka příroda stvořila, Airis se mezi tyto dívky neřadí. Navykla si zakrývat své ženské křivky, alespoň šátky. Ty jsou sice celkem průhledné a její přednosti o to více vynikají, ale celkově to působí kultivovaněji a méně agresivneji. Takovýchto lehoučkých přehozů má několik v různých barvách. Karmínově rudé, hnědé, zelenkavé a zlaté. V jejím šatníku se však nachází i pár letních šatů. 

Jedny jsou sněhově bílé, ozdobené zlatými malůvkami ve tvaru růžiček. S nimi má sladěný opasek, zlatý se vsazenými smaragdy. Z něj visí plátky z barevné nepravé kůže, které mají tvar krystalů. I na rukou má něco jako chrániče. Výstřih mají šaty přiměřený a u krku je spojený broží. 

Další verze jejího vzhledu obsahuje o něco delší bronzové šaty. Jsou více odvážné, oproti těm bílým. Vrchní část je upnutá s občasnými mezerami v látce. Ňadra zakrývají přesně tvarované pruhy látky, jež se spojuje za krkem. Na nich je našitá jemná síťka, která mívá sem tam uvolněná vlákna. Spodní část je pak celkově velmi roztřepená. Na pravé straně je látka rozdělená, takže se naskýtá pohled na její útlou nožku. 

Co se týče šperků a podobných zkrášlujících věciček, tak těch mnoho nevlastní. Okolo krku nosívá pouze dárek od své matky, minerál ve tvaru slzy. Ten občas vymění za řetízek, který kdysi patřil Dračí jezdkyni Taniy. Na hlavě jí pak občas sedí koruna. Podivně zakroucená a ukutá ze zlata. 

Povaha:

Airis se velmi zásadně liší od ostatních víl a své matky. Není takový zbabělec jako valná většina z nich a nepociťuje takový strach a odpor k ostatním rasám, hlavně elfům a drakům. 

Za svůj dlouhý život se její charakter mnohokrát dosti proměnil. Za většinu změn určitě mohou životní rány, které zůstaly v jejím srdci nezhojeny. Tou největší je smrt její matky, která jí pomohla zocelit se a začít brát roli královny vážně a s jistou dávkou zodpovědnosti, jež jí až doteď naprosto chyběla.
Od oné smutné události se však mnohem méně usmívá. Stala se z ní více vážná a přemýšlející osoba. Laskavost a láska jí v srdci samozřejmě nechybí, to by nebylo přirozené, zvlášť pro vílu. Tyto hluboké city pociťuje převážně k okolní přírodě, své krásné sovičce Lianě a nově také svému národu.

Dnes již svoji matku chápe. Pochopila její obavy a podivné nálady, když teď musí sama nést to břímě po ní. A není to nic lehkého. Situace se v současné době sice trochu zklidnila, pořád však musí řešit spoustu vznikajících problémů. Navíc si na své nové postavení teprve zvyká. Každá víla jí teď prokazuje jistou úctu a respekt, což v jejím srdci trochu prohlubuje pocit osamělosti a opuštěnosti. Kolikrát si již přála, aby tu její matka byla a poradila jí. Aby opět cítila dotek jejích dlaní nebo slyšela její vlídný hlas. Ví však moc dobře, že Matka příroda jí Deenu nevrátí. Musí se se svými problémy porvat sama. A v tomto boji jí její sebekritická povaha v žádném případě nepomáhá. Tuto slabou stránku naštěstí trochu vyrovnává pohotovost a spravedlivé srdce, bušící v její hrudi. Dokáže si velmi rychle zvolit mezi několika možnostmi. Pokud si je jistá svým rozhodnutím, je schopna si za svým názorem stát až do skonání světa. O opaku jí nikdo přesvědčit nedokáže a pokud se přeci jen ukáže, že neměla pravdu, bude jistou dobu raněna její hrdost. Dejte si také pozor na jazyk, abyste jí nijak neublížili. Jak je totiž obecně známo, víly jsou velmi křehká a citlivá stvoření. Ani Airis není výjimkou a tento povahový rys ještě prohlubuje její proměnlivá nálada a špetka zákeřnosti, která se uvnitř její duše ukrývá jako vzácné koření.

Záliby, schopnosti a dovednosti:

Jako každá víla, miluje i Airis přírodu a vše co je s ní nějak spojeno. Ráda se jen tak prochází po lese bez jakýchkoliv starostí a strachu, že by ji někdo mohl spatřit. Na rameni jí sedí Liana, její společnice a ona promlouvá k okolní fauně. Bdí nad vším živým a snaží se napravovat škody, které byly na těchto nevinných kreaturách napáchány. Často vysedává u potůčků nebo tůní a máčí si nohy ve vodě. V takových chvílích si pak prozpěvuje melodické a veselé písně. Téměř pokaždé svůj zpěv doprovází hrou na menší harfu, která je tvarována v dračím tématu. 

Naopak její vztah k domácích pracím je trochu negativní. Umí sice prát, šít, vařit a i pečovat o zvířata, ale tyto povinnosti nedělá s přílišnou láskou, snad kromě vaření. Může za to její lenost. Nebaví ji to a nechce se jí. Raději to nějakým šikovným způsobem strčí pod nos někomu jinému.

Kromě těchto nejzákladnějších dovedností, které by snad měl umět každý, ovládá i několik celkem běžných, tedy spíše pro víly. Byla například vyučena základům léčitelství, kvůli pomoci raněným tvorům a rostlinám. Má i velmi malé znalosti něčeho, co by se dalo nazvat psychologií živých tvorů. Díky této dovednosti dokáže skvěle číst ve tváři a v očích. Najdou se však i dovednosti, jež jsou jí cizínebo k nim dokonce chová nechuť. Jedna z nich je kupříkladu boj se zbraněmi. Luky, dýky, meče, sekery, oštěpy a kopí. To vše je pro ni naprosto neznámé. Navíc Airis nemá ráda boj s těmito zbraněmi, příčí se jí. Na její vkus je tento druh boje příliš hrubý, zákeřný, nevkusný, nebezpečný a násilnický. Má k němu hluboce zakořeněný odpor. Co se tedy týče obrany a případného boje, využívá pouze vílí magii a ve výjimečných případech magii, kterou používají i elfové.  

Přírodní magie - Velmistr 

Elementární magie: 6/7 

Vitální magie: 5/7

Psychická magie: 6/7

Magie Starověkého jazyka - Mistr

Energetická ochranná magie: 5/7

Energetická útočná magie: 5/7

Magie poznání: 3/7 

Historie: 

Narodila se v lesích, které dnes nesou název Du Weldenvarden, ve stejný den, kdy břehy Alagaësie poprvé spatřili elfové. Pro víly tato událost nebyla zrovna nejšťastnější, i když zpočátku netušily, co jim tato rasa způsobí za bolestná trápení.

V té době byla Airis ještě nemluvně a díkybohu si toto trauma neprožila, narozdíl od její matky a královny víl, Deeny. Těžko říct, jestli právě tohle může za její odpor k ostatním rasám a hluboko zakořeněný strach. Je pravděpodobné, že tomu tak bylo. A proto, krátce po připlutí špičatých uší, když osídlily lesy, se jejich království, která do té doby vzkvétala, rozpadla v prach.

Elfové je brali jako méněcenou rasu, stejně jako trpaslíky nebo třeba draky. Jenže tyto křehké bytosti nikdy nebyly příliš boje chtivé. Proto velká většina z nich ve spěchu opustila Alagaësii a zbytek víl utekl do údolí, které obehnaly magií, aby byli před pátravými a hrabivými stovkami očí skryté.

V novém a bezpečném domově si vystavěly příbytky a také zámek pro svoji vládkyni. Zde byla malinká Airis vychována a vyučena umění magie. Do svých 200 let také respektovala matčin zákaz vycházení ven. A myslím, že je již jasné, co se stalo pak. Zvědavost jí jednoduše nedala a ona se odvážila za neviditelné brány. Do světa. A čekalo ji vskutku šokující odhalení. Zatímco její národ si spokojeně, v míru a bezstarostně žil, ve zbytku Alagaësie zuřila válka, Du Fyrn Skulblaka. Na jedné straně elfové a na druhé draci, jež se vzepřeli jejich utlačování. Airis si doteď živě pamatuje, jak jedna elfka před jejíma očima chladnokrevně zabila toho úctyhodného a nevinného tvora. Její krutost vílu šokovala a vyděsila ji. A dívka následně začala elfy nenávidět. Uvěřila matčiným tvrzením o špatnosti tohoto lidu a že již nemají naději a druhou šanci si ani nezaslouží. Nakonec bylo naštěstí toto tvrzení v očích Airis vyvráceno na věky. Přesně v letech 245 po příjezdu elfů...

- Svědek -

Dlaněmi rozhrnula spletité větve a...ztuhla. Její pohled padl na cizince, který postával nedaleko od ní na prostorné mýtince. Byl to muž. Elf a to velmi mladý. To věděla okamžitě, protože mu ze zad nevyrůstala žádná křídla a zpod blonďatých a rovných vlasů mu vykukovaly ostré špičky uší, typické pro tuto rasu. Byl vysoký a tělo měl samý sval. Ve svých dlaních svíral rukojeť meče, jehož ostří se pronikavě lesklo v záři slunečních paprsků. Airis nervózně polkla. Ta zbraň byla určitě ukována pro zabíjení draků. Z té představy se jí začínalo dělat zle. Navíc se bála, že když by se otočil a uviděl ji, mohl by se pokusit zabít i ji. Už už se chystala nepozorovaně odplížit pryč, ale v tu chvíli její pohled upoutal bílý kámen, ležící v trávě před ním. Přimhouřila oči a zaměřila se na tu podivnou oválnou věc. Proboha! Bylo to dračí vejce! Uvědomila si po chvíli se vzrůstající hrůzou. Začala zrychleně dýchat a její srdce se rozbušilo jako o závod. Bylo jí naprosto jasné, co se bude dít dál. Teď už věděla, co tu ten elf dělal.

"To ne," špitla Airis zničeně a oči se jí zalily slzami lítosti a hněvu. Vzápětí si rukou zděšeně zakryla ústa, když si

 uvědomila, co právě udělala. Čekala, že ji ten muž zaslechne a otočí se. Naštěstí pro ni jen dál stál a hleděl na kámen před ním. Připraven usmrtit nevinného a bezbranného dráčka, který dřímal uvnitř vajíčka, netušíc, že nikdy nespatří slunce ani zelenou klenbu stromů. Bohové, proč jsou elfové takové stvůry?! Otázala se sama sebe. Proč ničí něco tak krásného?! Proč prolévají krev tvorů, kteří se ani nemohou bránit?!

Její srdce plakalo. Přála si, aby se stal nějaký zázrak.V duchu se modlila k bohyni, aby to malé uvnitř vejce zachránila. Aby jej ušetřila. A k jejímu úžasu se její přání stalo skutečností. S pootevřenými ústy hleděla na elfa, jak pomalu a váhavě skláněl čepel k zemi.Bylo vidět, že si není úplně jist svým rozhodnutím a ještě svádí svůj vnitřní souboj, ale byla tu naděje. Nakonec se vše potvrdilo, když prudkým pohybem zasunul meč zpět do pochvy. Pak se sehnul a opatrně vzal vejce do rukou. Víla zatajila dech. Cizinec přejel prsty po hladkém povrchu a jemně na něj zaklepal. Žádná odpověď se však neozvala, jak se dalo čekat. Zřejmě to ani jeho nijak nepřekvapilo. Opět se postavil a s pohledem stále přikovaným k bílému valounu, zamířil pryč.

Airis v duchu jásala a zároveň pořád trochu vyjeveně hleděla na elfa, milosrdného drakobijce a snažila se tuto skutečnost vstřebat. Zřejmě nejsou  tak zkažení, jak si myslela. Možná ještě mají naději, pomyslela si v duchu. Pak se usmála a hlasitě vydechla. V ten moment se cizinec, který už téměř zmizel mezi stromy, otočil a pohlédl přímo na ni. Jeho pohled ji doslova přikoval k zemi, nebyla schopna se pohnout. Tělo ji neposlouchalo a srdce bušilo jako splašené. Airis mu jen šokovaně hleděla do očí. Byly temné, skoro černé a hluboké jako tůně, ve kterých se právě topila. A bylo v nich i něco dalšího. Vřelost a laskavost. Něco, co ještě u žádného elfa nikdy neviděla. Ten cit, který z jeho očí sálal ji naprosto odzbrojil. Teď už chápala, proč to malé v tom vajíčku nechal žít. V tu chvíli si nemohla pomoci a musela se nepatrně pousmát. V jeho tváři se v tu chvíli objevil udivený výraz, jako by nečekal, že je Airis živá. Postupně se však údiv změnil v pátravý pohled, kterým si ji pečlivě prohlížel. Její křídla sebou párkrát nervózně škubla. On pak přerušil to tíživé ticho, které doteď panovalo. Vzduchem k ní dolehl jeho hluboký a sametový hlas. "Kdo jsi?" optal se jí. "Jsi krásná," dodal vzápětí. Tehdy se uvnitř její mysli spustil poplach. Jako by svým hlasem zpřetrhal pouta, jež ji do té chvíle svazovala a ona se v mžiku otočila a dala na útěk. Za sebou slyšela, jak ji volá a možná za ní dokonce běžel. Ona se však nezastavila. Bála se ho. I přes svůj strach však nedokázala zapomenout na ty temné a laskavé oči, jejichž pohled se jí vpálil do mysli...

To byl onen osudný den, kdy na špičaté uši začala shlížet z jiného úhlu. O svém výletě matce samozřejmě nic neřekla a stejně tak o tom tajemném cizinci. Muži do něhož se zamilovala, za čož sama sebe nenáviděla. Nemohla se tomu však bránit. Stačil jeden jediný pohled a dívka mu celým svým srdcem propadla. V tu dobu myslela jen na něj a jeho tajemné oči. Až později, někdy v letech 289 - 312 se od jisté elfky, s kterou se odvážila promluvit, dozvěděla jeho jméno. Byl to Eragon, první dračí Jezdec a ten jenž ukončil krvavou válku. Jeho drak nesl jméno Bid'Darm. S touto dvojicí se Airis setkala ještě jednou za několik let. Tedy spíše s Eragonovým drakem, s nímž i chvíli mluvila. Jeho Jezdce pak zahlédla jen z dálky než ve spěchu utekla pryč. Nechtěla jej vidět znovu, nemohla. Věděla, že by na něj pak již nedokázala zapomenout. Zvlášť když si byla jista, že její city nemohly být opětovány. Tato nešťastná zkušenost se trochu neblaze podepsala na jejím chování. Dívka se v té době více uzavřela do sebe, byla tichá a často se s matkou hádala. Kdykoli se pak naskytla příležitost, vyklouzla z vílího údolí ven do lesů, kde si užívala svobody. Tam také, poblíž jednoho elfského města, narazila na černou dračici Darven, jejíž Jezdkyně nesla jméno Tania (jedna z první pětice dračích jezdců). Darven tam na svou drahou polovičku čekala, byly domluvené, že se na tom místě sejdou. Airis s ní ochotně strávila dobrou půl hodinu zdlouhávým čekáním, které si zkrátily povídáním o vílách, dračích jezdcích a mužích. 

Když se pak vrátila domů, čekalo ji nemilé překvapení. Její matka jakýmsi záhadným způsobem zjistila o jejích vycházkách i přes zákaz, který jí byl dán. Byla velice rozhněvaná a přikázala hlídat její komnaty. Později určila osobní stráž, jež na ni měla na každém kroku dohlížet. 
Trvalo roky než se situace opět uklidnila. Ven se jí povedlo utéci opět až v letech 2 160. A co že tak dlouho dělala v onom údolí? Všechen svůj čas totiž věnovala výuce. Učila se ovládat svoji magii a objevovala její moc. Studovala historii jejího národa. Později asi roku 1 120 se z ní stala učitelka dějin a magie. Předávala své rychle narůstající znalosti mladým a nezkušným vílám, jako kdysi bývala ona. Dalo by se říci, že jen díky tomu není dnes provdaná za nějakého vílího lorda, s nímž by Deena domluvila sňatek. Víly v učení nesmí být pošpiněny mužskou rukou. 
Přeskočme však do roku 2 336. Tehdy se Airis odvážila zkontaktovat elfku, pocházející z království Du Welden. Dozvěděla se od ní mnoho zajímavých novinek jako například o příjezdu nové rasy, lidí. A pak přišla ona zdrcující zpráva. Eragon byl mrtev. A stejně tak i jeho drak Bid'Darm. Toto zjištění dívku neobvykle zarmoutilo ačkoli ani jednoho z nich příliš neznala. I přesto na něj nikdy nezapomněla. Na ty jeho temné oči. To on na ni ano. 
Zdrcena touto zprávou, vrátila se zpět domů do nudného života. 
Čas ubíhal. V životě Airis se dlouhou dobu nic nezměnilo. Až v roce 2 450, kdy v lesích potkala známou tvář, dračici Darven. Tentokrát i s její Jezdkyní Taniou. Dračice Airis představila a obě ženy spolu strávily celkem dlouhou dobu, debatováním. Ten den se Airis dozvěděla pár velice zajímavých informací o Jezdcích. Na oplátku Tanie zodpověděla několik otázek o jejím národu. Poprvé se tehdy skutečně spřátelila a pravidelně se pak s Jezdeckou dvojicí scházela. I tato událost velice změnila Airisin pohled na špičaté uši a draky. Ukázali se jí v mnohem pozitivnějším světle. Zdálo se, že elfové postupem času dospěli a přestali tak toužit po moci. V té době mezi rasami panoval mír. Neexistovaly žádné války. Pod ochrannou rukou Dračích jezdců vládl zemi klid. Všechno ovšem nemůže trvat věčně. 
Roku 3 155 se Galbatorix prohlásil za vládce Alagaësie a na svou stranu začal přetahovat Jezdce, lidi a elfy. Rok před touto katastrofou se Airis naposledy setkala s Taniou. Ta se jí tehdy svěřila o svých pochybnostech, právě o tom mladém lidském muži. Kdyby jen tušila, jak blízko pravdě ohledně Galbatorixe byla. 
V Alagaësii tak začala Doba temna. Airis pak v roce 3 162 uprchla a dlouhou dobu bloumala po lesích. Snažila se zjistit, kde její přítelkyně Tania skonala. Měla několik verzí, které se rozhodla prověřit. Kvůli jedné musela dokonce opustit lesy. Své slovo však Airis hodlala dodržet. O tom, co našla nebo viděla, nikdy s nikým nemluvila. Vím jen, že když se po vcelku dlouhé době vrátila zpět do údolí, přinesla si s sebou zlatý řetízek s černým kamenem, který patříval právě jí. Nemluvila o tom, jak jej našla. Ani proč si ho vzala.
"Tania byla velmi chytrá a viděla v tom lidském chlapci skrytou hrozbu. Řekla mi, že pokud by se vskutku něco přihodilo, chce, abych tento šperk chránila právě já. Je velice cenný a důležitý. Tania měla strach, aby nepřišel do špatných rukou a proto jej pečlivě schovala." Ani slůvko o tom, jak jej našla. Pokud se zeptáte, jen se tajemně usměje nebo odpoví: "Kouzlo přátelství." 
Se smrtí Taniy se víla nakonec vyrovnala celkem dobře. Její život se pak odvíjel nudně a nezajímavě. S nikým dalším se takto nespřátelila. Párkrát v lesích potkala několik elfů, ale ani s nimi nehovořila. Ztratila chuť přátelit se, zvlášť když jí přátele brala sama smrt. To však víla netušila, že ji v blízké době čeká ta největší rána v jejím životě. Paní smrt se zřejmě rozhodla, že ji připraví o to nejcenější, co jí zatím zůstalo. 
Její matka těžce onemocněla. Byla to vskutku velká tragédie a Airis v té době trávila dny a noci u její lože. Deena s vážnou nemocí bojovala skutečně velmi dlouho, ale nakonec v úctyhodném věku ve svých komnatách zemřela. Bylo to přesně v roce 3259 na začátku listopadu. 
Airis její smrt naprosto zničila. Truchlila pro svoji milovanou matku téměř dva měsíce aniž by opouštěla zámek. V srdci jí zůstala obrovská prázdná díra. I Tania tam svoji měla, ale Deena byla pro vílu tím nejdůležitějším. Jakmile se pak trochu vzpamatovala, vystrojila jí honosný pohřeb, na kterém se sešlo mnoho víl. U matčiny rakve pak za pomocí magie nechala vyrůst růži, jejíž květ zbarvila do ohnivě oranžové, jako symbol věčného ohně. 
Následující týden se pak konala Airisina korunovace, pořád však v trochu smutečním plášti. Mluví se i o tom, že když jí na hlavu byla posazena koruna její matky, dívka se rozplakala...

Kontakt:

email: fantasy.svety@gmail.com 

- vlastním také tyto postavy:

Lwineah Elëntauré (Dračí jezdci) 

Irien (Draci) 

Elénaril Terien Nyx (elfové) 

Rodina:

Deena Veernieng (matka) 

Deena bývala vznešenou a krásnou královnou víl. Měla přísný uhrančivý pohled zelených očí a jedny z největších křídel, které jsou snad u víl možné, což po ní její dcera podědila.

Byla velice laskavá a spravedlivá, dokázala rychle řešit nově vzniklé problémy. Ovšem její názor na ostatní rasy, byl špatný, upjatý a nepravdivý. Měla z nich příliš velký strach a možná k nim chovala i zášť. Tvrdila, že elfové jsou chladnokrevní, zkažení a touží jen po moci. Nejspíše kvůli svému strachu téměř nikdy neopouštěla bezpečí svého údolí, pouze v nouzi. I své dceři do hlavy vtloukala tyto názory a každého, kdo by tvrdil opak, potrestala. Díky bohu, že je Airis tak tvrdohlavá a stála si hluboko uvnitř své mysli za svým názorem a pohledem na elfy a ostatní národy. Pokud se její myšlení do budoucna nezmění, mohla by se vílám otevřít nová a velmi slibná cesta. Nemyslete si však, že by Deena byla špatnou královnou. To ne. Její rozhodnutí bývala skoro vždy správná a prospěšná. Stejně tak byla i velmi dobrou matkou. Sice přísnou, ale milující.

Když pak v listopadu v roce 3259 zemřela na následky těžké choroby, její dcera prolévala slzy téměř celé dva dny. Byla zavřená ve svém pokoji a nechtěla odtud výjít ven. Tato událost ji téměř zničila. Jen s pomocí své milované Liany a podpory jedné víly se opět dala dohromady. Pozitivní na tom všem však bylo, že právě smrt její matky ji tolik zocelila a dodala sebevědomí....

Eru Nermi Veernieng (bratr)

Je milý, pohledný avšak celkem hloupý mladík, mladší než královna Airis.

Má zlatavé krátké vlasy a jantarové oči. Uši má špičaté avšak menší než jeho sestra. V pravém uchu má pak malou zlatou náušnici. Jeho pleť je o několik odstínů světlejší než Airisina a je skoro o půl hlavy menší než ona, což je opravdu velmi neobvyklé a možná i trochu komické. Zvlášť proto, že ani ona není nijak moc vysoká. 

Jejich vztah by se dal popsat dvěma slovy. Kočka a myš. Neustále se mezi sebou škádlí a často se hádají. Většinou mezi nimi panuje napnutá a nervózní atmosféra. Ne že by se neměli rádi. Spíš naopak, ale Eru je schopný pohádat se s ní kvůli každé maličkosti. Jakmile se mu něco nelíbí, neváhá a pustí se do ní. Taková malá pod zemí zakopaná mina. 

Avenruee da Vaasa (teta)

Je pohledná víla se světlými vlasy a zelenkavýma očima. Pochází z mocné a staré rodiny a v současnosti vládne jižní části města víl. Pořád však podléhá moci nejvyšší královny a tou je již Airis, její neteř. Tyto dvě se zrovna mo rády nemají. Airí rozhodně nehodlá podporovat názory své fanatické tetičky ohledně bohyně Aalean a domluvených sňatků.

Naše královna měla jediné štěstí, že byla přímým potomkem nejvznešenější krve a tudíž ji matka nijak netlačila do svatby. Zná však mnoho případů těchto smluv, které pro jednoho z budoucích manželů neskončily dobře. Nejdůvěrnější jí je nejspíše domluvený sňatek jejího bratra a dcery Avenruee, Nyry. Tuto vílu Airis mnohokrát nepotkala, párkrát ji viděla na svých hodinách, kdy učila víly pracovat s magií a několikrát ji zahlédla i v zámku, když ještě dělala strážkyni pokladu pro její matku. O tom pokladu jí nikdy Deena nic neřekla, dnes však nová královna zná její šokující tajemství. Dračí tajemství...

Liana (sova)

Liana je chytrá a klidná společnice. Její peří má čistě bílou barvu, pouze na hlavě má několik drobných našedlých pírek, podobného odstínu jako je její zobák. Ten zčásti zakrývá bělavé chmýří, které obepíná její velké a kulaté oči. Ty mají zářivě žlutou barvu. Většinu času tato sovička sedává Airis na rameni, kde její pařáty zanechávají mělké a někdy trochu bolestivé škrábance, jelikož si svou kůži nijak nechrání. 

Tyto dvě intelektuálky se daly dohromady teprve nedávno. Královna ji jednou při procházce našla ve vysoké trávě na louce. Měla zlomená křídla a byla slabá a hladová. Její láska k přírodě a laskavé srdce jí nedovolilo odejít a ona se rozhodla pokusit se jí pomoci. Vzala ji pod svá ochranná křídla a pravidelnou láskyplnou péčí jí pomohla se uzdravit. A pak přišel čas loučení.

Jenže, když ji víla posadila na větev modřínu a vydala se pryč, sovička roztáhla svá čerstvě zhojená křídla a přistála jí opět na rameni. Airis nic nenamítala, jen se usmála a společně s ní se vracela domů... 

Soruan (jelen)

Toto zvíře není nijak zásadní součástí Airisiny rodiny, dalo by se říci, že je spíše majetkem, ale to by si žádná víla nikdy nepřipustila. Soruan je vskutku mohutný a statný tvor. Jeho srst je bílá jako sníh a jemná jako hedvábí. Na hlavě mu vyrůstá mohutné paroží, na které je zřejmě velmi hrdý. A proč o něm vlastně hovořím? Tak jako má většina elfů jízdní zvíře, většinou koně, obřího vlka či draka, i Airis má svůj cestovní "prostředek". A tím je právě Soruan. Neposlouchá sice na povel, ale Airis jako víle, stačilo pouze pár vlídných slůvek a doteků požehnaných přírodou, aby si ho spřátelila. Když chce, aby ji někam odvezl, jednoduše ho k sobě zavolá a vlídně mu sdělí nebo jej požádá ať ji odveze tam, kam se potřebuje dostat. Pak už zbývá jen nasednout a může se vyrazit...

Tania a Darven

Tania byla krásná a chytrá elfka, pocházející z království Du Welden. Vylíhlo se pro ni jedno z prvních pěti vajec, která jim darovali draci. Z vajíčka vzešla černá dračice, která dostala jméno Darven. S tou se Airis jednou setkala v blízkosti města. Ty dvě si celkem padly do oka a později se Airis seznámila i s její Jezdkyní. Elfka si vílu velice oblíbila a po čase mezi nimy vzniklo pevné pouto přátelství. Scházely se v lese v blízkosti měst, kde si spolu povídaly a debatovaly o velkém množství blbostí, ale i důležitých a vážných problémů, pokud se objevily. Poprvé za celou dobu měla víla pocit, že si skutečně našla kamarádku, která ji nezradí a bude stát při ní v dobrém i zlém. Jenže toto krásné přátelství bylo zničeno v době, kdy povstal Galbatorix a prohlásil se za vládce celé Alagaësie. Stejně jako zbylí Dračí jezdci z rady starších, i Tania přišla o život a naposledy se svojí dračicí vydechla. Rok před touto katastrofou se s Airis viděly naposledy. Tehdy se jí elfka svěřila s pochybnostmi ohledně Galbatorixe a jeho hrdosti. Nemohla tušit, že je pravdě tak blízko...

Majetek:

Stejně jako většina víl, nemá Airis tak velkou potřebu vlastnit ve srovnání s bytostmi jiných ras. I přesto má však malé jmění, na kterém si lpí. Asi nejcennějším pokladem jsou pro ni fairth, kterých za dobu svého života nastřádala neobvyklé množství. Jedním z nich je obrázek tajemného a prazvláštního místa, jenž kdysi objevila v lesích. Bylo kryté hustými spletitými korunami a keři, vyjma jednoho malého místa, které dovnitř propouštělo paprsky slunce. Po stranách kvetly různobarevné květiny, které ještě v životě neviděla. Nejvíce se jí však do paměti vryla podivná modrá záře vycházející z jakési prazvláštní kulaté věci.

Dalšími fairth a jedny z jejích nejoblíbenějších jsou kupříkladu elfské lodě, které tehdy připluly do Alagaësie (dárek od matky). Nebo ne zcela příjemná připomínka války mezi draky a elfy a o něco šťastnější vzpomínka na prvního draka, jenž si našel svého jezdce, Bid'Darma. 

Kromě fairth vlastní Airis také něco jako svůj amulet ve tvaru slzy, dvoje letní šaty, bílé a bronzové, hedvábné šátky několika barev, krásnou a podivnou korunu a malou dračí harfu.

Po své matce zdědila i "vzácné jmění". Tři dračí vejce, které víly kdysi ukradly elfům. Airis se zatím nerozhodla, jak s nimi naloží, ale rozhodně je nehodlá nechat ležet v prachu a zatuchlém sametu. Původně byla vajíčka sice čtyři, ale to největší, ametystové, ukradla Nyra a utekla pryč. S její zradou Airis úplně nesouhlasí, ale stejně tak nesdílí názor své zesnulé matky. Středně velké vejce má ledově modrou barvu, druhé je lososové a to třetí a nejmenší má barvu lávy.

Největším pokladem pro Airis je však zlatý řetízek Dračí jezdkyně a její blízké přítelkyně Taniy. Je v něm zasazen zdánlivě obyčejný a opravdu velký černý drahokam, prozatím tichý. Víla nemá ani ponětí, že je to eldunarí dračice Darven. Promluví k ní však někdy? Nebo stále truchlí nad ztrátou své Jezdkyně?