Jméno

Jsem velmi nedůvěřivá a má hrdost mi nedovolí, abych se představila hned tak někomu, ale pokud uznám za vhodné se mu představit, z mých úst vyjde toto: Claire.

Rasa

Patřím mezi vznešené a kočkodaky (felissae).

Věk

Přesný věk kvůli neznámému datu narození neznám, ale podle svých vzpomínek bych sama sebe odhadovala na takových 110 let.

Víra

Nevěřím v nic kromě ve svůj vlastní úsudek. Až bude třeba vložím svou víru i do jiných věcí.

Jazyky

Mluvím plynně starověkým a lidským jazykem i když ten lidský bych vypustila z úst jen v případě krajní nutnosti.

VZHLED:

Kočičí podoba

Beru na sebe podobu velké kočky. Mám černý huňatý kožíšek, který se krásně leskne na světle. Ouška mi zakončují střapce. Dlouhý čumák, nad kterým se na svět dívají mé prozíravé oči, mi dodává vznešené vzezření. Oči mi mění barvu podle nálady, nejčastěji mají barvu ledu, který nyní obklopuje moji duši (viz historie). Našlapuji vždy lehce a s hlavou zvednutou. Nevím proč, ale v této podobě mám výraz přísný a nebojácný.

Lidská podoba

Po proměně z kočky na vás bude vyděšenýma černýma očima zírat vystrašené 11tileté děvčátko. Vždy ta vystrašenost – ta mi na tomhle vzezření vadí nejvíce. Vypadám vlastně úplně obyčejně (a to se mi nelíbí). Kdybych byla člověk a žila u své babičky, říkala by mi, že jsem kost a kůže (a cpala by do mě neustále ovesnou kaši). Jenže já žádnou babičku nemám, to však nemění nic na tom, že jsem velmi hubená. Hubená, ale ohebná.

Černé vlasy mi splývají až do pasu a rámují můj kulatý obličej. Jak už jsem zmínila výše, mám velké černé oči, malý nos a až přespříliš plné rty (tedy na můj vkus), které zakrývají mé špičaté zuby. Mou hlavu nese úzký krk, který se pak rozšiřuje v úzká dětská ramínka. Úzká ramena – to je podle mého známka slabosti. Vznešení a významní mají mít hrdá a široká ramena. Proto, a taky proto, že tato podoba je velmi nepraktická, mne uvidíte spíše jako kočku.

POVAHA:

Je vždy těžké popsat sám sebe. Je to vždy popis zaujatý a většinou ne kompletní. Pokud bych však měla sama sebe nějakým způsobem vystihnout, vyzdvihla bych svou zdánlivě nekonečnou hrdost a také to, že nemám příliš ráda změny. Pokud je má hrdost raněna, nezapomínám a křivdu si hluboko v sobě nesu jako kus ledu. A když začne studit tak, že  už  to nedokážu vydržet, musím  se  jí nějak zbavit. Má pomsta je vždy promyšlená a provedena s velkou bezohledností, která mne někdy natolik zaslepí, že dělám chyby, kterých  potom  lituji. A já nerada lituji  svých  činů. 

Pro ty, co se mnou chtějí navázat kontakt, je také důležité to, že si osoby, se kterými hodlám mluvit, pečlivě vybírám a že je třídím podle prvního dojmu. Ten většinou záleží na tom, z jaké rasy pochází. Jako nejméně úctyhodnou rasu považuji lidi. Na prvním místě jsou pro mne příslušníci mé vlastní rasy. Mám ráda hry se slovy, ale nemám ráda, když jich používá někdo jiný než já. Baví mne však pozorovat, jak se tváří občas zmateně, když s nimi mluvím (když už mluvím). Jsem velmi upřímná, lhaní je podle mne důkaz slabosti a strachu z pravdy. Bojím se jen mala věcí, a když už, tak se jim vyhýbám nenápadně. Tak, aby nikdo nezpozoroval můj strach (například se vyhýbám vodě).

HISTORIE:

První má vzpomínka je ještě z dob kdy jsem se neuměla proměňovat v člověka, z dob kdy mi bylo kolem 10ti let. Byla jsem jako ubohé mládě jednotvára, když mne matka s otcem opustili, ještě nepřipravenou na okolní svět. Pár dnů poté mne našla dcera jednoho bohatého měšťana, Castinne. Bylo jí tehdy okolo šesti let. Myslela si, že jsem obyčejné opuštěné kotě a tak si ne vzala domů. Byla moc milá a já tehdy měla stejně primitivní pocity a myšlenky jako každé mládě- tedy skoro žádné. Žily jsme spokojeně asi 10 let, když ji otec provdal za mladého úspěšného obchodníka, se kterým jsme žily spolu ve velkém domě ve městě Bullridge po další 4 roky. A pak nastal bod zlomu. Já se začínala proměňovat v člověka. Byly to proměny velmi bolestné a ne vždy úplné. Většinou jsem se začala proměňovat proti své vůli a nedalo se to kontrolovat. Umínila jsem si, že v tu dobu budu v ústraní, ale to jí nedalo a bylo ji divné proč mne tak málo vídá. Já se mezitím schovávala na půdě, kam nikdo nechodil. Byla tmavá a tichá, přišlo mi to jako ideální místo, kde trpět v bolestných křečích. Nyní přiznávám, že to byl opravdu hloupý nápad. Každého napadne

hledat kočku na půdě a napadlo to i mladou paní Castinne. Našla mne tam uprostřed proměny a zároveň u té první úplné.

Viděla jsem sice děs v jejích očích, ale po rocích strávených s ní jsem si myslela, že si toto tajemství nechá pro sebe a budeme dál žít šťastně, tak jako dřív. Měla jsem si však uvědomit, jak se lidé bojí věcí známých jen z legend a mýtů. Pověděla to však svému muži. Ten dostal velký strach o pověst svého obchodu, a proto se s manželkou rozhodli, že než aby způsobili pozdvižení kolem jejich rodiny, tak mne raději vyženou.

Neuvědomovala jsem si žádnou svou chybu a se zlomeným srdcem jsem prchala pryč. Nechtěla jsem zůstat v tomto městě a proto jsem se rozhodla zamířit ke Gil’eadu, jedinému městu, které jsem kromě Bullridge znala díky obchodním cestám muže Castinne. Svezla jsem se jedním z jeho obchodních vozů s odporně páchnoucím zelím (proč nemohl obchodovat s něčím voňavějším?).

V Gil’eadu jsem si našla příbytek v polorozpadlém domě. Strávila jsem zde v ústraní několik let, kdy se trochu zdokonalily mé proměny a začaly být trochu méně bolestivé (avšak stále jsem je neuměla zcela ovládat). Ven jsem vycházela pouze v noci, jelikož jsem se bála zraků lidí, kterým jsem přestala zcela věřit. Postupně jsem si uvědomovala, že nevím nic o sobě, svých schopnostech a o své rase. Chtěla jsem vědět, kam až sahají mé možnosti.

Někdy jsem své dlouhé chvíle trávila tím, že jsem se dotýkala myslí lidí v mé blízkosti. Takhle se mi podařilo zachytit útržek rozhovoru, který mne natolik zaujal, že jsem poslouchala dál. Dva lidé se bavili o vznešených elfech skrývajících se kdesi v Alagaesii a jejich čarovných schopnostech a moudrosti. Vzala jsem si do hlavy, že je musím najít. U nich bych určitě našla odpovědi na své otázky.

Znáte ten pocit, kdy si něco tak moc přejete, že se vám o tom poté i zdá? Mně se to stalo. Po několik nocí se mi zdál tentýž sen o jednom elfském městě pod hvězdnou oblohou. Nepřipisovala jsem tomu příliš velkou důležitost, pokládala jsem to za pouhý výplod své fantazie. Když se mi tento sen zdál už přes týden, začala jsem si uvědomovat, že se hvězdy na nebi pohybují a bytosti v tomto městě nejsou na stejných snových pozicích. Když jsem se nad tím zamyslela, napadlo mne, že by to mohlo být vidění, které mne může dovést k mému osudu. Vždy, když jsem se probudila, zakreslovala jsem si polohu hvězd, a když jsem se v noci dívala na oblohu, usoudila jsem, že je to severní nebe.

Rozhodla jsem se tedy jít tímto směrem.

Jelikož jsem neměla (a ani nemám) ráda vodu, rozhodla jsem se jít podél východního břehu velkého jezera, které omývá Gil’ead ze severní strany. Avšak stále jsem směřovala na sever.

Po několika dnech cesty jsem uviděla obrysy velkého lesa tyčícího se přímo přede mnou. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli to je les z mého snu, ale neměla jsem co ztratit a tak jsem vešla dovnitř. Nikdy jsem žádný les neviděla, tak to byl prostě les. Za normálních okolností bych šla po cestě, ale jelikož jsem žádnou cestu nenašla, tak jsem musela jít skrz les. V lidské podobě bych jistě měla problémy pohybovat se v tomto hustém lese, ale ve své kočičí podobě, která je obratnější a menší než ta lidská, to pro mne nepředstavovalo takový problém (i když jsem si ještě týden vytahovala z kožíšku větvičky). Snažila jsem se udržet směr, ale moc to v hustém lese nešlo. Asi jsem zabloudila. Už mne unavovalo pořád chodit lesem, takže když jsem odpočívala, tak jsem začala brouzdat svou myslí po okolí, což je mou oblíbenou činností. A tak se stalo, že jsem narazila na mysli, které nevypadaly jako zvířecí ani lidské. Byly ušlechtilejší a byly dobře obrněné. To vzbudilo moji zvědavost. Tak jsem se zvedla a šla jsem směrem, kde jsme cítila tyto mysli. Narazila jsem na skupinku vysokých a krásných bytostí, na elfskou hlídku. Elfové trochu povolili svoje zábrany, když viděli, kdo proti nim stojí. Zřejmě poznali, že jsem kočkodlak.

Odvedli mne do svého města, později jsem se dozvěděla, že se jedná o Osilon. Řekli mi, že zde sídlí ještě jeden kočkodlak a jestli jdu za ním. Já jsem řekla, že jsem vůbec nevěděla, že tu nějaký kočkodlak je, že jsem měla vidění, ve kterém jsem viděla elfské město.

Poslali mne tedy za ním do jeho stromového obydlí asi půl míle za krajem města. Už na mne čekal na lavičce před domem. Představil se jako Ten-co-chodí-tiše (ve Starověkém jazyce Tein).

Byl to první příslušník mého druhu, kterého jsem viděla. Nabídl mi, že mi pomůže v rozvíjení mých dovedností. A tak započalo období, kterému já říkám: Výcvik

Během několika desetiletí, které jsem tam strávila, jsem se stala plnohodnotným kočkodlakem. Pomohl mi dostat pod kontrolu mé proměny, vyučoval mne historii o mé rase i o celé Alagaesii. Zvláštní pozornost věnoval mé mysli. Vštěpoval mi, jak je důležité jí umět chránit a zároveň mít ji vždy jasnou a pozorně vnímat své okolí. Během té doby jsme měla pocit, jakoby se mám mysl odlepila od země, přestala být přízemní a rozrůstala se nabitými informacemi a vjemy, umožňovala mi všechno vidět s jakýmsi prastarým nadhledem. V ochraně své mysli jsem se stala opravdu mistryní, objevila jsem zvláštní způsob, jak ji bránit. Od doby co jsem u elfů, vymýšlím báseň o úplňku. Je předlouhá, rozsáhlá a snad ani nemá děj. Pochopit její smysl by bylo velmi těžké, ale jsem na ní opravdu hrdá. Vždy, když čelím útoku na svoji mysl, začnu vymýšlet nové verše a mé soustředění je tak hluboké, že má hradba získá pevnost měsíčního kamene.

Tein mne také učil (ač přes mé protesty, že je to zbytečné) obraně v lidské podobě. Drápy a zuby mi tu měla nahradit dýka.

To všechno trvalo přibližně čtyřicet let, ovšem když je někdo šťastný, nepočítá dny ani měsíce. A já byla šťastná.

Bylo ráno jako každé jiné, když jsem se vydala na své obvyklé pochůzky do Lesa. Pak jsem náhle vedle cesty spatřila shořelý strom, nejspíš do něj uhodil blesk – to by vysvětlovalo, proč byly ostatní stromy netknuté. A ten strom ve mně něco vyvolal. Nejdřív horko, pak chlad… Před očima se mi zamlžilo a viděla jsem náhle úplně jiný obraz. Byla jsem tam já v lidské podobě (to samo o sobě bylo neobvyklé), utíkala jsem z nějakého domu a v rukou svírala stříbrnou čelenku. Poznala jsem dům i diadém. Oba patřili Castinne.

Když jsem znovu spatřila shořelý strom, bylo to, jako kdyby mne někdo polil studenou vodou (a já vodu tuze nerada).

Ta dřívější zloba se ve mně opět probudila, nebyla jsem sto myslet na nic jiného. Asi tři dny jsem byla jako v transu, seděla jsem a dívala se přímo před sebe. Pak jsem se rozhodla.

V dáli se rýsovaly obrysy města mého dětství. Kdybych už teď nebyla plna vzteku a žalu, narazila by na pobřeží mé mysli další vlna nenávisti. Měsíc a půl. Ta doba za to stála. Konečně jsem dorazila k Bullridge.

Když jsem stála před tím domem, bylo to, jako kdybych se vrátila o padesát let zpátky. Dům byl zamčený, ale okno bylo otevřené a tak jsem vklouzla dovnitř. Za jiných okolností by to samozřejmě bylo nezdvořilé, ale já jsem tam bývala doma. Ocitla jsem se v Její oblékárně. Poprvé za dlouhou dobu jsem se přeměnila v člověka. Sebrala jsem Jí jedny šaty a oblékla si je. Znovu jsem vylezla před dům a zaklepala jsem. Zámek ve dveřích zachrastil a otevřela mi nějaká Její služka. Když jsem měla promluvit lidskou řečí, bylo to, jako kdyby mi zdřevěněl jazyk, natolik jsem jí odvykla. Služebná se zeptala, co chci. Podařilo se mi ze sebe dostat, že bych chtěla mluvit s paní domu. Odvedla mne tedy do salonu… kde Ona seděla.

Změnila se. Zestárla. Její tvář hyzdily hluboké vrásky. Roztřesenou rukou sáhla po holi a zvedla se, aby uvítala návštěvu. Zdála se být překvapená, když uviděla malé děvčátko v jejích šatech. Poslala služebnou pryč a zeptala se mne, co potřebuji.

Jakmile služebná zavřela dveře, tak dříve, než stačila říci cokoliv dalšího, proměnila jsem se v kočku a zpátky. „Pamatuješ se na mne?“ zeptala jsem se jí. Přikývla. Vypadala velmi zmatená, což mně dodávalo sebevědomí. „Již jsi poznala první z mých schopností – proměňovat se v člověka. Nyní ti prozradím, že mám ještě další užitečnou vlastnost. Dar vidění do budoucnosti. Víš, po cestě sem jsem dlouho přemýšlela. Přemýšlela jsem o tom, jak ti zošklivit bytí. Jak udělat něco pro to, abys žila ve strachu po celý zbytek svého krátkého života. Drahá Castinne, rozhodla jsem se, že ti řeknu datum konce. Konce tvého krátkého života.

Brečela a třásla se. A já se jí v duchu smála. A pak jsem jí řekla datum. Neumím si věštbu sama přivodit. Proto jsem jí řekla datum falešné. To bylo jedinkrát, co jsem v životě lhala. Ale byla to promyšlená lež. Bylo to datum takové, aby se mohla dlouho trápit a zároveň aby neměla pocit, že má ještě spoustu času. Byla jsem na promyšlenost mé lži hrdá.

Stála, celá zaražená. A třásla se víc, než předtím. Všimla jsem si, kam se dívá a vzpomněla si na věštbu. Ten diadém… dívala se na něj. Přišlo mi, jako by jí dával jistou útěchu – a to jsem nechtěla dopustit.

V tu chvíli vešla služka (patrně, aby se zeptala, je-li všechno v pořádku). Já se jí trochu lekla a tak jsem skočila a chytla diadém. Pak jsem vzala Castinninu vrásčitou ruku a políbila ji a řekla – nahlas, aby to slyšela i komorná: „Pěkné skonání přeji.“ A utekla jsem.

Cesta zpět do Du Weldenvarden mi trvala o trochu kratší dobu, než cesta tam. Spěchala jsem, abych Teinovi řekla, jak se umím vypořádat se svými nepřáteli. Ale jeho reakce byla… úplně jiná, než jsme čekala. Vyčetl mi mé chování a to, jak jsem lhala staré ženě, která jen poslouchala rozkazy svého úzkoprsého muže. Řekl mi, že se za mne stydí a že lidé nejsou mí nepřátelé, pokud si je z nich neudělám. A taky to, že mne za trest vyhošťuje z Lesa, dokud neodložím své zábrany a nenajdu si přítele mezi lidmi.

Tři dny poté jsem opustila Osilon. Chvíli jsem žila na okraji Lesa, ale pak jsem se rozhodla uposlechnout Teinovu radu. A začala jsem cestovat.

SHOPNOSTI

Jsem v obou podobách velmi ohebná. Díky tomu se umím rychle a tiše pohybovat.

Umím také zacházet s dýkou, ale nepatří to k mým silným stránkám. Raději bojuji mně přirozenějšími způsoby. Totiž drápy a tesáky. Většinu času se však bojištím vyhýbám.

Tein dbal po několik desetiletí na to, aby byla má mysl hodna moudrosti mé rasy (viz historie). I když je má mysl rozsáhlá, umím ji celou obestavět prakticky nezdolnými hradbami. Obrana mysli je vlastně jediná věc, u které mohu s klidným svědomím prohlásit, že se mi v ní málokdo vyrovná. S útočením je to horší. Ne o moc, ale přeci jenom horší. Můj útok je sice kousavý a pro většinu lidí i osudný, ale těm ostatním nečiní velký problém mu vzorovat.

Někteří kočkodlaci mají také dar Vidění. A já mezi ně patřím. Zatím jsem Viděla dvakrát. Neumím si věštbu vyvolat, objeví se sama, v souvislosti s tím co vidím a s tím, co cítím.

Plížení (Kočičí podoba)                           3/7

Plížení (Lidská podoba)                           2/7

Zacházení s dýkou                                  1/7

 Boj v kočičí podobě                                2/7 

Útok mysli                                             2/7

Obrana mysli                                          4/7

MAJETEK:

Vlastním obyčejné košili a sukni z hrubého plátna a k nim látkovou vestu. Nosím je v kožené tašce, kde mam také schovanou dýku (to abych se mohla bránit i v lidské podobě - nesnáším pocit nejistoty). A nakonec můj nejcennější majetek: stříbrný diadém, který jsem ukradla ženě, které jsem věřila, abych se ji pomstila (viz historie).