Jméno: Jaquiel

Rasa: druid

Pohlaví: muž

Datum narození: Narodil se v prosinci v jedné jeskyni v Beorských horách. Vypadá asi na třináct, ale doopravdy je mu asi dvakrát víc.

Náboženství: Věří v síly přírody a v osud.

Jazyky: starověký, lidský- oba skoro dokonale

Živel: oheň

Povolání: Byl pomocníkem kováře v jedné vesnici, poté se vydal na cesty. Ve větším městě se přidal do městské stráže. Určité povolání nyní nemá.

Motto: „Nikdy se neohlížej zpět.“

Podoba:

Tělesná stránka:  Má atletickou postavu a celkem velké svaly na rukou- z práce v kovárně. Má hnědé vlasy, modré oči a malý nos. Je světlejší pleti. Je rychlý a hbitý. Je vysoký 150 cm. Na zádech a rukách má vytetovaný pruh ohně, který má, jako vlk, i na čenichu a ocasu. Je celkem pohledný.

Jako vlk je obrovský, což je divné. Má modré oči. V kožichu má nějaké ohnivé pruhy. Je svalnatý, ale stále velmi rychlý.

Styl oblékání: Nejčastěji, nebo spíš vždycky, ho uvidíte v tunice, jakékoliv barvy, kalhotech, modrých, a v kabátu, který mu zakrývá jeho tetování na rukách. U sebe má stále svůj amulet- asi od rodičů, a svůj meč z trosek svého domu. Pojmenoval ho Zrádce. Nejraději je stejně ve vlčí podobě a vlčí kůži. 

Povaha:

Maska: Jaquiel se už jako malý naučil skrývat své city. Na obličeji mu nic nevyčtete, když vám to sám nepovolí. Na první pohled byste v něm našli malého, slušného chlapce, který měl akorát špatné dětství. Když byste ho viděli bez košile, tak byste si na první pohled všimli jeho ohnivého tetování, uvědomili si, že je to druid a utekli. Lidi nemají v lásce druidy.

Tvář: Byl nucen rychle vyrůst a osamostatnit se. Dělá ze sebe hrdinu a samotáře, avšak doopravdy by byl moc rád, kdyby si s někým mohl otevřeně promluvit. Je nedůvěřivý a zbrklý, což se mu samozřejmě nevyplácí. Sám sebe se snaží přesvědčit, že už nikoho nepotřebuje.

Duše: Sám před sebou skrývá obrovský smutek. Když občas vyústí ven, tak je Jaquiel nepříjemný, nejí a s nikým se nebaví. Takové stavy mu vydrží klidně týden. Když něco takového nastane, běhá po lese ve vlčí podobě a snaží se na všechno zapomenout. Skrývá před sebou též to, že by potřeboval přítele, nebo dokonce rodinu či rodiče.

Životopis:

Ví, že se narodil ve velké vánici, někde v horách. O rodičích si toho moc nepamatuje. Snad jen, že matka i otec byli druidi. Jako malého chlapce, ho tedy učili vše o ohni. Učili ho též bojovat s mečem- to mu ale nikdy moc nešlo. Jaquiel bydlel s rodiči v jedné horské vesnici.

Jednou, když jejich vesnice byla napadena vlky, se strhla veliká bouře. Sníh padal tak hustě, že nebylo vidět ani kousek před sebe. Jaquiel utíkal pryč, bylo mu tehdy osm let. Ztratil se v horách. Plahočil se dál a dál, když narazil na nějakou jeskyni. Byl promrzlý a tak se v ní schoval. Nevěděl ani jak, ale asi usnul. Když se probudil, byl ve vlčí podobě. Nikdy předtím se mu to nestalo. Nevěděl tedy, co má dělat. Vyběhl z jeskyně, vánice už přestala, a běžel někam pryč. Když už nemohl, lehl si na zem a odpočíval. Našla si ho nějaká vlčí smečka, která ho přijala mezi sebe. Vlci se o něj starali, naučili ho lovit a žít ve smečce. Takto žil Jaquiel pár let.

Jednoho dne při lovu narazil na svou vesnici. Nepamatoval si ji, ale něco ho k ní táhlo. Utekl od smečky a šel za smysly. Našel svůj dům. Najednou si moc přál být zase člověkem, sedl si do trosek svého domu a vzpomínal na to málo, co si pamatoval ze svého mládí. V tu chvíli mu byla zima. Podíval se na své ruce a zjistil, že je zase člověkem. Všiml si, že vzhledově nezestárl ani o rok a pochopil, že proměnou vlka se mu zastavil růst. Ležel v troskách v roztrhaných šatech s amuletem na krku- musel ho tam mít i jako vlk. Rozhodl se, že trošku prozkoumá trosky domu. Našel mohutnou truhlu. Měla velice zvláštní zámek. Sklonil se k němu. Amulet začal vibrovat, tak ho Jaquiel strčil do zámku. Truhla se otevřela. Musela být určena přímo jemu. Jaquiel v ní našel svůj meč, se kterým trénoval, pár stříbrných mincí, starý plášť, vak na věci z kozí kůže a teplé boty. Vše si vzal a rozhodl se, že musí najít nějakou civilizaci. Tady určitě nechtěl zůstat na věky. Někdy by chtěl potkat i ostatní druidy. Všechny věci si tedy strčil do vaku a dal si ho na záda. Rozběhl se dolů z hor. Někam přece dojít musí.

Den vystřídala noc a Jaquiel byl unavený. Našel si rovný plácek, nanosil si klacíky z lesa a díky vyučování matky a otce dokázal vyčarovat oheň. Zápalil tedy klacíky a skoro ihned usnul. Časně ráno se vydal na cestu. Takto to šlo několik dní. Poté Jaquiel narazil na vesnici.

Byl večer, takže se svítilo už jen v hospodě. Jaquiel do ní zašel, nebylo tam plno, a sedl si ke stolu. Byl vyhladovělý, jedl jen to, co si ulovil, a toho moc nebylo. Dal si brambory, nějaké maso a jablečný mošt. Zaplatil si i pokoj na noc.

Ráno šel shánět práci, uměl ale jen starověký jazyk, kterým mluvili ve vesnici. Naštěstí našel nějakou bylinkářku, která základy starověkého jazyka uměla. Za jeden stříbrný ho naučila říct: Neumím váš jazyk, hledám práci. Tak Jaquiel chodil po krámcích a říkal tohle. Nikdo práci neměl, až jako za posledním šel za kovářem. Ten mu nabídl práci za dva stříbrné na den. Jaquiel se v tom moc nevyznal, ale každopádně věděl, že včera platil za jídlo a noc tři stříbrné, bylinkářce dal jednu a má ještě pět stříbrných. Takže práci přijmul. Kovář mu dal nějaké tuniky a kalhoty po synech, kteří odešli do světa. Manželka ho opustila, takže byl sám. Ukázal mu Jaquielovi jeho pokoj, po synovi. Byla tam truhla a postel. Jaquielovi to stačilo. Kovář mu mimicky ukázal, že základy lidského jazyka umět musí, ať si sežene nějakého učitele.

Jaquiel se tedy oblékl, ale se zděšením si všiml, že v tunice od kováře mu je vidět jeho tetování, což bylo nepřípustné. Nechtěl, aby lidé věděli, kým je. Zašel tedy za krejčím s pláštěm z jeho domu a dohodl se sním, že mu krejčí udělá kabát za dva stříbrné. Až nyní Jaquielovi došlo, že bylinkářce dal moc. Až byl kabát hotový, Jaquiel hned zamířil za bylinkářkou. Ta mu slíbila, že za další tři stříbrné ho bude učit lidský jazyk každý večer. Jaquiel s tím byl spokojený a hned se naučil, jak to oznámit kováři.

Kovář byl spokojený a Jaquiel hned začal pracovat. Každý den byl velice podobný. Ráno vstát, jít za pekařem a koupit chléb, nasnídat se, jít do kovárny a tam pracovat do večera. Večer jít k bylinkářce a učit se. Vrátit se do svého pokoje, umýt se a spát. Po roce takového či podobného znění už uměl téměř dokonale lidský jazyk a z těžké práce v kovárně měl svaly na rukou a mozoly na prstech. Už ho to zde moc nebavilo, ale řekl si, že kvůli kováři, který si ho oblíbil tu zůstane. Zůstal tu další dva roky. Lidé si poté začali všímat, že se nemění a nestárne. Jaquiel se tedy rozhodl, že opravdu musí pryč. Kovář byl smutný, ale pustil ho. Jaquiel s našetřenými pětseti stříbrnými se tedy vydal na cestu. Odešel od vesnice, kousek za vesnicí si dal všechny své peníze, oblečení a jídlo do svého vaku, který stále ještě měl, a vydal se na cestu. Běžel směrem k vycházejícímu slunci. Musí přece najít nějakou vesnici.

Za pár týdnů běhu a krátkých odpočinků mu došlo jídlo a nemohl najít ani potůček k napití. Plahočil se dál a naštěstí za den potom našel větší město. Vstoupil do něj a hledal práci. Nyní už normálním jazykem. Všiml si vývěsního štítu: Městská hlídka. Vešel do tlustých dveří a ocitl se v osvětlené místnosti pro plno osob. Za stolem tam seděl muž v brnění. Jaquiel požádal o práci. Muž, nejspíš velitel, se mu vysmál, že malé chlapce neberou. Jaquiel mu řekl, že jako malý jen vypadá. Velitel chtěl důkaz, jako že spolu budou bojovat. Jaquiel řekl, že právě proto se chce dostat do hlídky, aby se to naučil. Velitele překvapila jeho výmluvnost, ale řekl, že vstup stojí sto stříbrných a jestli je má, že ho vycvičí na vojáka hlídky. K Velitelově překvapení Jaquiel opravdu vytáhl sto stříbrňáků. Velitel ho tedy zavedl do pokoje k pěti mužům. Pro něj tam byla postel a ta nejmenší truhla, kterou kdy viděl. Dal si do ní věci a začal řeč s muži. Muži ho nejdříve nebrali vážně, ale Jaquiel je překvapil svým bystrým uvažováním, které zdědil nejspíš po otci, ten byl chytrý a uměl i psát. Jaquiel si mlhavě pamatoval, že jednou jeho otec psal dopis. 

Na městské hlídce ho tedy učili bojovat s mečem a kuší. Jaquiel se to, ke svému vlastnímu překvapení, naučil docela rychle. Stal se tedy právoplatným členem hlídky. Náplní této práce bylo chodit po městě a dohlížet na pořádek. Nebyla to nijak vzrušující práce, neboť v městečku byl relativní klid. Jaquiel tady hlídkoval dva roky a poté si zase začali všímat, že vůbec nestárne. Je to jako prokletí. Jaquiel si tedy sbalil své věci a odešel i odsud.

Nevěděl co dělat, poté si vzpomněl na svůj sen: setkat se s ostatními druidy a rozhodl se, že je najde. Takto si určil svůj životní cíl: Potloukat se po světě a najít druidy. 

Dovednosti:

Jaquiel je vyučeným kovářem, i když se tomu nyní již nevěnuje. Kovařinu dělal asi tři roky. 

Dále umí mluvit starověkým(svým rodným) jazykem. Nyní už i lidským na výbornou. 

Umí též bojovat s mečem a kuší. Zvládá to dobře, i když kuší nestřílí rád. Má raději boj s mečem.

Ovládá oheň. Nikdy se v tom nezdokonaloval. Používá to pro rozdělání ohně. Chtěl by se naučit víc, ale na to musí najít druidy.

Kovařina 5/7

Boj s mečem 3/7

Boj s kuší 2/7

Vládnutí ohni 3/7

Rodina:

O své matce a otci ví, že byli druidi a že nejspíše zemřeli při obraně vesnice. Na rodiče má jen mlhavé vzpomínky.

Majetek:

Amulet (který nosí stále na krku), kabát, 5 tunik, 2 halenky ze lnu, 3 kalhoty, pevné boty do sněhu, 600 stříbrných a meč u pasu.