Jméno:  Aramanis

Rasa:  elf

Věk: 97 let

Víra: S náboženstvím se nesetkal, je tedy nevěřící.

Jazyk:  Starověký jazyk ovládá  plynně, ovšem bez příkras.

Vzhled:

Postava. Mladík je vysoký a štíhlý, což ostatně všichni jeho soukmenovci. Na rozdíl od nich jsou ale jeho svaly větší a výraznější. Jistě za to může denní cvičení, práce s nástroji i zbraněmi… ale hlavním důvodem je konzumace masa. Jeho tělo jednoduše získávalo

víc stavebních látek potřebných pro růst, než těla většiny elfů.

Oblečení a věci. Nejprve si všimnete tříčtvrtinového pláště v barvě, která je podivnou kombinací zelené a šedé. Pokud k pohledu na něj dojde ve stínu korun stromů, bude působit rozmazaně, a ztrácet se na pozadí okolních stromů. Nohy chrání vysoké kožené boty hnědé barvy a hnědé kalhoty, o kterých jen těžko říct byli-li v této barvě stvořeny nebo se během let přizpůsobili lesnímu prostředí. Horní polovina těla je pak zakryta prostou tunikou se šněrováním u krku, taktéž v nevýrazné lesní barvě.

U pasu je možno zahlédnout pochvu s malým zahnutým nožem a na zádech kromě kožené torny přes rameno, katanu - ukrývající se ve dřevěné pochvě a jejíž čepel je při odhalení temná jako noční obloha.

Tvář. Lemují černé vlasy, padající svévolně na ramena. Zakrývají tak většinu mladíkova krku a samozřejmě také lehce zašpičatělé uši, typické pro jeho rod. Před obličejem se však rozestupují a odhalují tak vysoké čelo, nevýrazný nos, tenkou linku rtů a oči. Šedé oči, hluboké jako noc, které nápadně vystupují na celkově tmavě působícím podkladu. Neboť i když je Aramanisova kůže světlé barvy, ztrácí svou výraznost ve stínech šatů a temných vlasů.

Charakterové vlastnosti:

Uzavřenost.  Pochopitelné u bytosti, která trávila dlouhý čas v osamění ne?

Zvědavost.  Většina toho s čím se dříve nesetkal dokáže vzbudit mladíkův zájem. Třeba společník, jehož inteligence přesahuje tu zvířecí.

Chladnokrevnost.  Typická vlastnost pro lovce. Je schopen hodiny tiše a klidně vyčkávat na vhodnou příležitost a když se naskytne, v mžiku zasadit smrtící ránu.

Síla vůle.  Mentální odolnost. Schopnost vyrovnat se s těžkou situací
a nenechat se odradit neúspěchem.

Cílevědomost. Vždycky si dokázal určit nějaký bod, ke kterému dojít.

Překážku kterou překonat. Schopnost, kterou ovládnout.

Upřímnost.  Aramanis nezkažený civilizací snad ani nedokáže lhát. Jeho upřímnost je stejnětak pravá, jako nevědomá. To jaké může způsobit potíže, ale zjistí až časem.

Nečitelnost. Na rozdíl od pravdy jeho jazyka jeho tvář sotva něco prozradí. Všechny pocity, ať už dobré, či špatné, proniknou na povrch jen velmi vzácně. Spíše než co jiného pak působí jako náznaky. Slabé zvlnění rtů místo úsměvu. Více napjaté rysy místo bolesti

nebo smutku. Pouze jeho oči zrcadlí to, co se odehrává v jeho nitru.

Neomalenost. Velice výrazný rys jeho chování, za který však zároveň nemůže. Nečekejte,

že na vás bude sprostý nebo vás úmyslně urazí… ale naprostá upřímnost a absence

elfských zvyků, pozdravů a společenských formalit, vytváří pro vztahovačné jedince velmi

tvrdou zkoušku sebeovládání.

Myšlení, názory:

Způsob uvažování. Aramanisova mysl se vyznačuje chladnou logikou a prostým uvažováním. Málokdy si dělá starosti s tím, co nemůže sám ovlivnit a jeho důvody a pohnutky bývají prosté a přímé. Intriky a pletichaření jsou mu cizí už jen pro to, že uprostřed pustých lesů se jen těžko naučíte manipulaci a společenským kličkám.

Dobro a zlo. Další věcí, se kterou se mladý elf nesetkal, jsou morální dilemata a posuzování někoho, dle jeho chování. Jednoduše bere věci jaké jsou a hledá nejlepší možná řešení. Pro absenci společnosti a přátel, ve svůj prospěch, ale pokud si k někomu vytvoří pouto, rozhodne dle svého nejlepšího úsudku v jeho prospěch. Ochoten zranit a nechat pošpinit sám sebe aby zabránil tomu, co považuje za horší možnost pro druhého.

Magie. Jeho názor na ni, úzce souvisí s předchozím bodem. Považuje ji za nástroj, který má vést ke svému cíli. Lhostejno zda je “černá” nebo “bílá”. Z čehož plyne i věc, která mu nejspíš způsobí dost problémů. Stejně jako kdysi jeho otec, ovládá magii iluzí a informací. S nejlepším svědomím je využívá při lovu a boji, nikoli pro to, aby někoho ovládl nebo podvedl. Koho taky? Zhruba chápe, že právě tyto znalosti je donutily žít v odloučení, ale nepovažuje se za špatného proto, že je v sobě uchovává.

Elfové. Smýšlení o jeho vlastní rase výrazně ovlivnily Artanisovy skutky. Pro dobro společnosti se nechal vyloučit z jejího středu a chránil ji ze všech sil, byť to znamenalo že se stane mužem ve stínu, psancem a zrádcem. Aramanis proto cítí k elfům určitou sounáležitost a povinnost, kterou do něj vložil otec. Jakou však sám neví.

Výbava:

Meč. Otcova černá katana. Elegantní a smrtící zbraň s rukojetí dvacet šest a čepelí

sedmdesát dva centimetrů dlouhou. Do záštity je po celé její délce vyříznut drak chrlící plameny a dva draci stejného vzhledu, jsou vloženi z obou stran rukojeti pod samotným opletením, které však postrádá obvyklý bílý podklad. Překvapující se může zdát zakončení pochvy, které má na jednom svém konci vyříznutý žlábek ve tvaru “V”. Na první pohled nejspíš působí nesmyslně nebo jako poškození, ale ve skutečnosti tam byl důmyslně vyříznut, aby se čepel dala tasit ze zad, bez hrozby že se v pochvě vzpříčí a nepůjde vyndat.

Kožená torna. S popruhem přes jedno rameno, kterou  Aramanis nosí přes plášť. Slouží mu pro přenos zásob a různých předmětů na jeho výpravách. Bezpečně unese asi patnáct kilo zátěže, aniž by hrozilo její protrhnutí. Je pošitá několika kovovými kroužky, které umožňují zavěšení věcí, které nejsou přepravovány uvnitř.

Zahnutý nůž. Jehož opletená rukojeť je zakončena kroužkem pro ukazováček, je vykován z obyčejné čisté oceli. Není však kromě hran čepel vyleštěný a proto je i on temného odstínu. Při správném úchopu, kdy celá rukojeť zmizí v dlani, vystupuje z pod malíkové hrany zahnutá čepel, dlouhá zhruba dvanáct centimetrů. Broušená je po celé délce vnitřní strany oblouku a asi do třetiny své délky na hraně vnější. Dají se s ní proto zasazovat údery z mnoha směrů. Zvláštní nebezpečí představuje pro protivníkovy šlachy a tepny, ke kterým se díky svému tvaru snadno přitiskne a jediným pohybem je pak přeruší.

Oblečení. Aramanisův rozhodně nepatří mezi bohaté. Kromě nepromokavého maskovacího pláště, několika hnědých kalhot a tunik v nenápadných lesních barvách, skýtá jen jednu jinou možnost. Aramanis ji nikdy neměl na sobě, protože zmíněné šaty se dají označit jako “společenské” nebo “pro zvláštní příležitosti”. Vysoké kožené boty, kalhoty, kabátec s límcem ke krku a poloviční plášť s chmýřím na horním konci, to vše v černé barvě. Plášť se vpředu zapíná zlatou sponkou ve tvaru draka, což je jeho jedinou ozdobou a pod kabátec se obléká čistě bílá tunika s olivkami místo tkanic.

Skrytá čepel. Podivná a vzácná zbraň, kterou vytvořil jeho otec. Čepel se skrývá v chrániči předloktí, který se nosí na levé ruce. Je mechanická a kolem malíkové hrany z ní do dlaně uživatele vede malá páčka. Trhnutím za páčku směrem dolů se pak uvolní jistící mechanismus a nad zápěstím vlastníka se objeví asi čtyřicet centimetrů dlouhá čepel. Je zelené barvy a není známo jaká technika byla při její výrobě použita. S největší pravděpodobností byly její hrany zchlazeny dříve než její střed, což by vysvětlilo neobvyklou pevnost, ale postup kování, použitý kov, a příměsi které způsobily neobvyklé zbarvení zůstávají záhadou. Stejně jako světlé žilky, které jinak tmavě zelenou čepelí probíhají a vzbuzují dojem pohybu.

Nástroje a pomůcky. Sem patří obyčejné věci, které jeden využije při životě v lese. Například látkové obvazy, ampulka s čistou vodou pro vymytí ran, dřevěná krabička s březovou kůrou zabalenou v navoskovaném pergamenu, křesadlo, asi deset metrů lana, dřevěná miska, železný kotlík, lžíce, měch na vodu, různé bylinky - léčivé i chuťově výrazné, malý váček na mince, nepromokavá plachta - pro případ že déšť nezastaví husté koruny stromů, jehla a tenká ale pevná nit, a pár dalších drobností.

Příběh:

Za život dáš život

Aramanis nikdy nepoznal svou matku. Zemřela se slzami štěstí v očích krátce potom, co svého syna poprvé a naposledy sevřela v náručí. Jen jedinkrát ho směla přivinout na hruď, než její duše odešla navždy. Bolest, kterou zažíval jeho otec byla nepopsatelná.

Tak se Aramanis narodil.

Temnota

Jeho otec Artanis trpěl. Začal se stranit přátel a společnosti, přestal chodit na slavnosti, uzavřel se do sebe. Náplní jeho života se stalo vědění a Aramanis. Vychovával svého synka s láskou a péčí, jaké je jen milující otec schopen. Jenže jak čas plynul, počal mu chlapec bolestně připomínat ztrátu milované ženy a on se začal stranit i jemu. Přísně ho vedl ke studiu jazyka a s přibývajícími roky i magie. Sám zatím začal vyrážet na delší a nebezpečnější výpravy z bezpečí lesů, proti vojákům a dalším přisluhovačům samozvaného krále. Studiem prastarých knih získal znalosti mnoha druhů magie, z knih které našel během jedné výpravy pak i magii černou. Překvapilo ho, jakou sílu černé vědění skrývá. Dříve zabil jen určený cíl a zmizel, aby nebyl přemožen přesilou, ale nyní dokázal zabít desítky mužů několika kouzly. Stal se mocným a bezcitným, zabíjel bez slitování a vše si ospravedlňoval věrností.

Znalost černé magie však rada řadila mezi těžké zločiny a rozhodla se Artanise odstranit. Naštěstí pro něj mu však byl zaklínač, kterého úkolem pověřili Aramanisovu otci zavázán životem a tak ho předem varoval a dům svého cíle pak našel opuštěný. Všechny věci byly pryč, zůstalo jen pár kusů nábytku a modrý plášť zdobený zlatem - plášť Artanisova rodu. Artanis oblékl šedou a odešel.

Aramanisovi bylo sedmnáct let.

Za krev svoji krev

Chlapec se ptal. Otázek měl spoustu a odpovědí se nedostávalo, otec vždy jen řekl že mu to poví až přijde čas. Ten nastal po třiceti letech. Jednoho dne se Artanis vrátil domů bledý, s oroseným čelem a vysokou horečkou. Syn mu chtěl pomoci, ale otec jen mávl rukou. “Nadešel čas” řekl. “Můj čas i čas abys znal pravdu”. Upřesnil a začal vyprávět. Mluvil o jeho matce, o samotě kterou pociťoval, i o bolesti kterou mu synova podobnost s ní způsobovala. O království zrádného jezdce, o boji proti jeho služebníkům, o přijmutí šedé - zřeknutí se rodového jména a rozhodnutí stát se vyvržencem pro společnost kterou miloval, a nadále jí sloužit ze stínů. O jedu který koloval v jeho žilách - nedokázal už pohnout nohama. Neřekl však ani slovo, kterým by se omluvil za svou odtažitost a samotu ve které Aramanise zanechával. Po chvíli zavřel oči a přestal dýchat. Aramanis ho uložil na hromadu dřeva a jeho tělo odevzdal plamenům. - Stará pohřební tradice. Co na tom záleží že ne elfská?

Aramanisovi bylo čtyřicet sedm let.

Samota

Aramanisovi pramálo záleželo na elfských tradicích. “K čemu by mi byly?” Ptal se častokrát sám sebe, osamělý pod korunami stromů hluboko, přehluboko v srdci lesa Du Weldenwarden. S otcem se tam přestěhoval, když se zřekl jejich jména a vzal syna s sebou do vyhnanství. Nevadilo mu to, s jinými elfy sice strávil sedmnáct let života, ale tehdy byl ještě malý… a během následujících let s otcem si na samotu zvykl - tu s otcem.

Na samotu bez něj, pár dní po jeho smrti.

Nebyl to vlastně takový rozdíl. Doma - jak jejich skromnou chatu v hlubokém lese nazýval, se ukázal málokdy a když ano, s Aramanisem prohodil sotva pár slov. Nedokázal mu odpustit smrt své milované ženy. Chlapec to sice nevěděl ale otcovu odtažitost vycítil a sám proto nic neříkal. Ať už si myslel cokoli, nedával to na sobě znát.

Jediné slovo, které pro otce našel, než naposledy vydechl bylo "sbohem".

Aramanisovi táhlo na čtyřicet osm.

Proměna

Pár týdnů žil tak, jak byl zvyklý z dřívějška. Jedl plody, které mu příroda nadělila a pil vodu, kterou sbíral z listů. Hodiny a hodiny studoval historické knihy, které po sobě otec zanechal a začal chápat jak se věci mají. Porozumněl zlé podstatě království, důležitosti elfské společnosti a pokrytectví její nejvyšší rady, která odmítala pochopit otcovu službu. Jednoho dne pak v domě našel ukrytou truhlu, které obsahovala hustě popsaný list, který si v mžiku přečetl. Při slovech Můj milovaný synu... se překvapeně nadechl a vzduch, z plic které začaly povážlivě bolet vypustil až při ...Sbohem a odpusť mi. Tehdy mu, poprvé v jeho životě, ukápla slza. Vsákla se do hustě popsaného listu a rozpila slovo milovaný. Aramanis si ji překvapeně prohlížel a nevěděl co dál. Nakonec mávl rukou, jako to často dělával jeho otec a jal se prohledat zbytek truhly. Vytáhl velký nátepník a udiveně si ho prohlížel. Nikdy nic takového u otce neviděl. Natáhl si jej na levou ruku a povšiml si malé páčky která mu na úrovni malíčku vstupovala do dlaně. Sevřel kolem ní dlaň, nic se nestalo. Sklonil hlavu aby si předmět prohlédl víc zblízka a zároveň zatlačil páku v dlani směrem dolů. Ozvalo se cvaknutí a on málem přišel o oči, když mu kousek od udivené tváře projela zelená čepel. Když zatlačil znovu, se zasyčením se stáhla zpět do chrániče. Mechanismus, vyzkoušel ještě několikrát, aby se ujistil o jeho funkčnosti a od té doby začal s čepelí cvičit. Knihy byly jiné než s jakými se setkal doposud. Masivní kožené vazby byly zdobeny zlatem v podobě pradávných run a užitečnost vědění v nich sepsaného, stavěl mladík vysoko nad “Historii elfské společnosti a zvyků”, které nakonec stejně nikdy nedočetl. Pochopil další stránku otcovy bytosti a podobně jako on se oblékl v šeď, nikoli však proto že by se chtěl odevzdat do nezištných služeb společnosti o které nic nevěděl, ale proto že šedá lépe splývala se stíny v lese. Černý meč, který začal nosit na zádech připoutaný přes plášť, jakbysmet. Počal se vydávat na obchůzky, pozoroval zvěř a sem tam osamělého elfa, který se zatoulal příliš hluboko do lůna lesa. - Sám nepozorován, neboť jeho mysl byla příliš nevědomá nebezpečí, čistá a naivní, že se na první pohled skoro podobala zvířecí. V jedné z knih se dočetl o tělesné stavbě živočichů a pochopil, že maso je zdravé a výživné. To že ho s otcem nikdy nejedli nebylo důležité.

Ještě toho dne, ulovil srnu.

Aramanisovi bylo čtyřicet osm let.

Poznání

Tak uteklo mnoho let. Aramanis dospíval a rostl. Konzumace masa jeho vývoji velmi prospěla, posílila jeho tělo a svaly tak, že nabraly větší sílu než bylo u vznešeného lidu obvyklé. Naučil se mnoho o magii a denně trénoval všechny své dovednosti. Od kouzel po boj. Cvičil různé sestavy s mečem, naučil se plynule přecházet z jednoho postoje do druhého a střídat seky a bodnutí tak rychle, že čepel jeho katany jen hvízdala. Dosáhl mistrovství v nepozorovaném pohybu. Dokázal se neslyšně plížit a pak zabít svou kořist během mrknutí oka. Využíval svůj nůž, otcovu čepel a někdy jen holé ruce. Poznal mnoho o zvířatech. Jejich chování, životě i smrti. Nelovil vždy jen z potřeby jíst, když narazil na tvora, který svou silou převyšoval ostatní, zabil ho. Jakoby potřeboval najít svůj limit. Něco co nedokáže a o co by mohl usilovat. Občas totiž cítil podivnou melancholii, nekonečný pocit prázdna, který nedokázal pochopit. Až do onoho dne, kdy se během své cesty dostal dál než jindy. Dokonce tak daleko, že spatřil několik dřevěných obydlí. Vyšplhal na strom aby si usedlost prohlédl, ale když se chtěl vrátit, uviděl přicházet mladou dvojici. Muž a žena se drželi za ruce, tiskli se k sobě a podivně zabarveným hlasem k sobě promlouvali. “Miluji tě.” Zaslechl Aramanis jediná dvě slova z jejich rozhovoru. Sdělení krátké a hřejivé, a zároveň mrazivé a ochromující. Vzpomněl si na cit jménem láska. Spatřil a najednou vnímal krásu ženy dole pod ním a pochopil to prázdno. Zvykl si na něj tolik, že ho ani ve snu nenapadlo, že by mu mohl tolik vadit, když pochopí proč ho pociťuje. To že byl sám byl jeho život, jeho podstata, skoro vlastnost... Ale teď viděl, že to je i ta věc. Ten nekonečný pocit který ho sužoval a trýznil kdykoli přestal něco dělat.

Pochopil že na tom že je sám, mu vadí to, že je sám.

A věděl že už tak dál žít nechce.

Tehdy bylo Aramanisovi devadesát sedm let.

Schopnosti:

Boj

Aramanisovi bojové schopnosti jsou vysoce rozvinuté. Jejich vývojem přecejen strávil posledních třicet let života a tak si vyvinul neobyčejnou sílu a obratnost. Mistrně ovládá svou tajemnou čepel, jejíž účel - Rychle a nečekaně zabít, ale i užitečnost jako obranného nástroje poznal spolu se jménem zbraně, dokonale. Co se boje s mečem týče, ovládl ho účelně. Díky své síle dokáže překonat průměrného elfského šermíře - Čehož si také není vědom. - ale pokud by měl bojovat s zkušeným soupeřem, znalým pokročilých technik, příliš šancí na poctivou výhru by neměl. Upřímně by se ani o něco takového nesnažil. Jeho specialitou je zabít. Rychle, účinně, bez emocí. A ne někde se bít na život a na smrt s jiným šermířem v paprscích zapadajícího slunce. - Byť uznává že tento způsob skýtá jisté romantické prvky.

Boj s mečem 2/7

Boj s užitím skryté čepele 4/7

Boj s nožem 4/7

Boj beze zbraně 2/7

Magie

Co se týče magie, preferuje Aramanis jednoduchost a účelnost nad krásu a složitost. Jeho znalosti tedy zasahují především do oblastí potřebných k životu mimo společnost a těch, které využije při lovu. Ať už je kořistí cokoli. V kombinaci se smrtící efektivitou své čepele se iluze, které vytváří a jeho schopnost vnímat blízké okolí mění ve smrtící hrozbu.

Magie poznání 2/7

Magie iluzí 3/7

Magie starověkého jazyka 3/7