Strom Menoa je starý strom stojící na kraji Ellesméry. Jeho historie není nijak sáhodlouhá, přesto je velice známá a bráná spíše jako pvoěst, než jako pravdu. Dodnes ji matky svým dětem vyprávějí jako pohádku před spaním, avšak nikdo netuší, zda je pravdivá, či nikoli. To může posoudit snad pouze sám strom Menoa a nejstarší elfové, kteří toto období zažili.
Kdysi, v dobách koření a vína, ještě před Elfskou válkou s draky, žila žena jménem Linnëa. V té době ještě byli elfové smrtelníky, jako kterákoli rasa stvořená z masa a kostí. Linnëa zestárla, aniž by kdy našla druha, nebo měla děti, ani neměla potřebu je vyhledávat a raději se věnovala zpívání rostlinám a byla v tomto umění neobyčejně zdatná. Tak tomu bylo až do chvíle, kdy k jejím dveřím přišel mladý muž a okouzlil ji slovy lásky. Jeho náklonnost probudila v část její duše, o které dosud netušila, že existuje - probudil v ní touhu zažít věci, jichž se nevědomky vzdala. Nabídka druhé šance byla příliš lákavou, než aby jí dokázala odolat. Zanechala své práce a zasvětila se mladíkovi a nějakou dobu spolu byli šťastni.
Ale ten mladík byl příliš mladý a začal toužit po družce, která by mu byla věkem bližší. Jednoho dne spatřil mladou dívku a dvořil se jí tak dlouho, až ji získal. A taktéž s ní byl nějakou dobu šťasten.
Když Linnëa zjistila, že ji milenec zavrhl, cítila se tak ponížená a opuštěná, že ze zármutku téměř zešílela. Ten mladík udělal tu nejhorší možnou věc: dal jí poznat chuť plného života a pak jí ho vzal stejně rychle a bez rozmyslu, jako když kohout přeletí od jedné slípky k druhé. Našla ho i s tou ženou a ve své zlosti ho ubodala k smrti.
Linnëa věděla, že její čin byl špatný. Také věděla, že i kdyby byla očištěna od viny za vraždu, stejně by se nemohla vrátit ke svému dřívějšímu životu. Život pro ni ztratil smysl. A tak šla k nejstaršímu stromu v Du Weldenvarden, přitiskla se k němu a zpívala píseň, kterou vrůstala do stromu - zřekla se veškeré sounáležitosti s vlastní rasou. Zpíval tři dny a tři noci, a když skončila, stala se jednou z rostlin, které milovala. A od té doby po celá tisíciletí hlídá les...
A tak vznikl strom Menoa.
... Stála a se zavřenýma očima se pomalu myšlenkami vzdalovala od davu, který volal a prosil jen pár metrů opodál. Tisknouce tělo na dřevinu cítila náhlé teplo, které se pomalu přeměňovalo v horko a potom přecházelo v žár, rostoucí se zvyšující se intenzitou ... ten žár ji ale nepálil, neexistoval, pouze hřál její chladné srdce, zkamenělou duši plnou bolesti a zatemňoval ji mysl. Ocitla se na kraji propasti mezi přítomností a šílenstvím.
Chtěla se mu poddat, zapomenout na tenhle svět plný nenávisti, falše a klamu, svět řítící se šílenou rychlostí neznámo kam ... toužila navždy zavřít oči a spočinout myslí na tom druhém břehu, kde je každému jedno, co se děje na tom prvním, zapomenout na bolest, kterou poznala, na zradu, která jí zatvrdila srdce a zatemnila mozek, která ji změnila v to, čím byla, čím se stávala ...
Pomalu začala ztrácet vědomí, pojem o čase, o lidských duších, i o přírodě, kterou tak milovala ...
Najednou se však cosi neurčitého vkradlo do jejího podvědomí hlasitým výkřikem kohosi tam venku ...
Ztěžka zdvihla unavená víčka a i přes zatemnělou mysl, která nabírala na intezitě temnoty každou vteřinou, ho najednou spatřila. Upíral zoufalé oči na hranici před sebou a výkřik, který mu odumřel v hrdle, ji vyburcoval k činnosti.
Vší silou, která ještě zbyla v její mysli, vyslala zaklínadlo ... zoufalství změnilo celou podstatu své existence a začalo se měnit v cosi mocnějšího - magii zářící kolem jejího těla v přízračném šeru téměř strašidelně.
Dav vydechl překvapením.
A ona jen stála a dívala se směrem k němu. Všichni ji zradili, zahodili její lásku, přátelství a věrnost, odsoudili ji k zániku na hranici jejích snů ... ale on to dokázal, vrátil se a svým příchodem změnil úplně všechno.
I kdyby na celém světě zůstal jejím přítelem pouze on, najednou věděla, že vždycky bude mít pro co žít, i kdyby jen pro tu jednu jedinou naději, která ještě zbyla... Přimkla se k živoucímu, věky a moudrosti prorostlému kmenu a pěla. Pěla tak žalostně, až strom otevřel náruč a sevřel ji v obětí, ze kterého se již neměla probudit. A tehdy se po dlouhé době strádání a smutku cítila opět šťastna. V obětí dřeviny - samotné matky přítrody, kterou tak milovala. Čas se pro ni stal nepodstatným, myšlenky její i ostatních vyhasly, ona zavřela oči ...