Shun

Jméno: Má mnoho jmen, většinou se nepředstavuje, ale když ano, představí se jako Shun
Datum narození: 03.04
Věk: 112 let
Jazyk: Lidský, obstojně elfský, lámaně trpasličí, minimálně urgalský (vše díky cestování po Alagaesii)

Podoba: Shun je vysoký, štíhlý a pohledný kluk. Podle měřítek jeho rasy je ještě hodně mladý a tomu také nasvědčuje jeho mladistvá tvář věčně zakrývaná černou kápí. Když si ji ale náhodou sundá, můžete vidět obličej bez jediné vady rámovaný havraními vlasy v krásném kontrastu s pronikavýma, bystrýma a úžasně hnědýma očima. To je jeho lidská, většinou používaná podoba.
S kočičí tváří je také velmi hezký. Je sice o něco větší než obyčejné kočky a také má větší a ostřejší zoubky a drápky, ale jeho hustý, hebký, černý kožíšek je něco, čemu odolá jen málokdo.

Povaha: Popsat Shunovu povahu je dost složité. Je velmi samotářský, tajemný, nemá rád cizí společnost a nikdy – opakuji, nikdy – nedává najevo své emoce. Je málomluvný, ale když něco řekne, má to velkou váhu. Mluví ale jen v myšlenkách. Málokomu řekne něco ze svého nitra, raději se svými „démony“ bojuje sám. Také nesnáší, když se ho někdo dotýká a třeba objetí je u něj nesplnitelný úkol. Ovšem, je-li se svými přáteli – se svými skutečnými přáteli, kteří jsou teď všeho všudy dva – úplně se změní. Je schopný mluvit i nahlas, sice jen v krajních případech ale to nevadí. Zároveň dokáže i ukázat své emoce, zasmát se vtipu nebo plakat nad ztrátou někoho či něčeho.
V kočičí podobě je mnohem společenštější než v té lidské. Klidně nechá cizího člověka, aby ho pohladil, ale stále málo mluví. Prostě nemá rád „zbytečné vykecávání“. V obouch dvouch podobách se ale bojí hadů a draků. Těch druhých o něco méně ale i tak je to strach.
Co se týče jeho magie, ani v jedné podobě nedokáže téměř nic. Možná by dokázal zažehnout jiskru, ale víc ani náhodou. Jako jediná magická schopnost by se dalo považovat vidění do budoucnosti, které se u něj v poslední době rozvinulo.

Historie: Narodil se v Melianu, ale nesnášel to tam. Svoje rodiče niky nepoznal, matka prý zemřela při porodu a otec neměl finanční prostředky na to, aby se o něj postaral. Proto jej dal do péče postarších, zato milých a ochotných lidí. To byli jediní lidé, které měl v tom městě rád.
Již od malička byl samotář a ostatní ho proto neměli rádi. Nikdy si nenašel žádné kamarády, a proto se uzavřel ještě více do sebe. Ovšem nesnášenlivost druhých k němu každým dnem rostla a tak nebyl den, kdyby na něm nevyzkoušeli jeden nebo dva ze svých žertíku. Jednou to zašlo až tak daleko, že na něj poštvali jedovatého hada. Málem na jeho pokousání zemřel, ale díky práci jednoho skvělého léčitele, na kterého dali jeho opatrovníci všechny své úspory, to přežil, bohužel ale od té doby má hrůzu z hadů a není se čemu divit. V té době mu bylo kolem 10 let.
O rok později zjistil to, čím byl tak zvláštní a proč se ho ostatní stranili. Jednou, když ho zase chtěli něčím „napálit“, se ze vzteku ale zároveň i ze strachu proměnil v kočku. Sám tím byl šokován, ale ostatní tím tak vyděsil, že si od té doby na něj nic nezkusili. Jeho pěstouni byli tou novinou překvapeni ale ne úplně šokováni. Ze starých spisů o kočkodlacích které oni měli tu čest číst bylo něco čím se vyznačují – samotářská povaha, schopnost naučit se spoustu věcí, a nebo třeba i předvídat budoucnost. To poslední mu sice moc nešlo, ale věřil, že se časem zlepší.
V jeho patnácti letech bohužel jeho pěstouni zemřeli. Oba v jeden den a o to to bylo bolestnější. Zůstal až do jejich pohřbu a pak se rozhodl, že odejde navěky z nenáviděného města a začne žít svůj život jinde. Tak se vydal na cesty všude možně po Alagaesii. Prošel všechno možné i nemožné až se po pár letech na své pouti dostal do lesů Du Weldenvarden. Slyšel o jejich kouzle, a že se z nich skoro nikdo nevrátil, když do nich vkročil, ale on překonal strach a vstoupil pod koruny obřích stromů. Jemu se nic nestalo. Byl přeci také kouzelná bytost, jako samotní elfové. Stejně ale dlouhou dobu bloudil a nepotkal živou duši až po několika dnech. Uslyšel krásný, ale bolestný zpěv plný smutku a zoufalství. Vydal se tím směrem a spatřil mladou, velmi mladou, rusovlasou elfku, později zjistil že se jmenuje Eruvië. Vyslechl její příběh, který mu vyprávěla (viz. profil Eruvië), ale pak zase zmizel v lese. Nechtěl se s nikým přátelit a elfové jsou prý nevyzpytatelní. Osud tomu přál a oni se ještě několikrát setkali a on pokaždé utekl. Až po nějaké době si uvědomil svou chybu a dívce se omluvil. Byl starší než ona a tak musel být i moudřejší. Rozhodli se, jakožto přátelé, že budou bydlet spolu. On našel útulnou, rozvětvenou jeskyni a ona vyzpívala ze dřeva všechen nábytek.
Byli spolu spoustu let šťastni, jen jako přátelé. Ani jeden nechtěl nic víc – mohlo by to zničit jejich příjemný vztah. Bohužel osud nechtěl, aby to tak bylo navěky. Jednoho dne Eruvii posedl démon. Bylo to pro něj strašné, když zjistil že tahle dívka, která vše milovala a chránila, teď ničí a zabíjí. Zapřísahal se proto, že ji z toho prokletí dostane. A také se mu to po pár měsících podařilo díky věštbě jedné moudré vědmy Lenormie a pomoci Eruviiny dávno ztracené sestry-dvojčete Túrelii. Její sestra z ní sjala ono prokletí.
On si mezitím našel novou přítelkyni. Nebyla to náhražka za Eruvii, jen potřeboval někoho, kdo by mu mohl pomoci a komu by mohl pomoci on. Tou dívkou se stala Amanda von Mayon. Moc mu pomohla ve zlých časech a on mohl také pomoci jí. Když se potkali, byla slepá a vyčerpaná. Proto jí nabídl přístřeší u nich doma.
Jaká byla jeho radost, když se náhle druhý den zjevila Eruvië, opět normální. O to větší ale byl jeho smutek, že tím vším stále hrozně trpí. A tu nastoupila Amanda, která z Eruvië sňala kouzlo, které na ní ještě na poslední chvíli poslal démon a to, že nezapomene všechny hrůzy které spáchala. Vzpomínky jí zůstaly, ale nejsou tak silné a průbojné. Na oplátku zase pomohla Eruvië Amandě a to tím, že zrušila kletbu, kterou na ní poslala její vlastní matka – to, že bude mít navždy podobu své sestry. On tomu všemu jen nečině přihlížel.
Poté ale zjistil něco co mu doslova vyrazilo dech - Eruvië byla jezdkyně a spolu se svou dračící Elenë odešla na studia k Dračímu jezdci Bromovi. A tak zůstal sám s Amandou se kterou se během té doby velice sblížil. Jejich pouto se prohloubilo v době, kdy spojily svou mysl v jedno a zůstali navždy svázání jako bratr a sestra.
Jednoho dne Amanda darovala Shunovi svůj náhrdelník, který zdědila po své babičce kočkodlačici. Když ho pak zkusil prozkoumat myslí, našel v něm spoustu staré kočkodlačí energie. Spolu s ní mu náhrdelník ukázal minulost jeho rodiny - od vytvoření náhrdelníku až do teď. Byl pro něj šok zjistit, že je s Amandou skutečně příbuzný. Stejný jako ten když najednou dostal vidění ohledně Amandiny budoucnosti. Ale bylo to příjemné. Oboje.  Díky tomu jsou si s Am ještě více blíže. A nebojí se ani postavit Murtaghovi a Trnovi který může zrušit Amandinu kletbu slepoty.

Rodina: Eruvië Lovegood – je jako jeho sestra. Stejně jako Amanda von Mayon.

Majetek: Meč z Vánočního plesu