Jazyky: Mluví plynně západním dialektem kočovných kmenů. Rozumí dialektu východných kočovných kmenů. Díky životu v Alagaesii ovládá lidský i starověký. jazyky se naučila díky okolnostem, nikdy ji nelákalo rozumět většině řečem. 

Povolání: Může mít bohyně povolání?

Rysy a nitro

Kdyby žila jako Marina, byla by vzhledem k faktickému dobovému hledisku už stará panna - lidská žena, která ve svých 25 letech není vdaná. Nicméně jako Ree je brána jako nadčlověk a to z ní dělá v některých očích ještě krásnější osobu, než je. 

Uvnitř totiž Marina ani zdaleka není tak krásná jako její zjizvený, tetovaný zevnějšek. Její povaha je přirozeně dobrá, ale zkažená všemi zkušenostmi, kterými si musela projít. Je tedy sobecká a jde si za svým přes mrtvoly, doslova. Co chce, to dostane i za cenu vlastního nebo cizího života. Svůj život žije sama za sebe, ačkoli se to někdy může zdát jinak. Málokdy si k někomu vytvoří takový vztah, aby se za něj postavila, pokud by z toho neměla vlastní užitek. Nebývalo to tak vždycky, bývala hodná a zamilovaná, přestože ztrápená. Život ji ale naučil chovat se podle vlastních pravidel. Její povaha je ale melancholická, často se uzavírá do sebe a trpí svým osudem. Nebývá sebelítostivá nahlas, avšak uvnitř bytostně nenávidí osud. Tedy nenáviděla, dokud z ní neudělal bohyni, tím jí zároveň stoupl i nosánek nahoru. Zhrzená lidská dívka stíhaná osudem, která se dostala k moci.

Na světě je již 25 let a i tak toho zažila víc, než kdekterý stařec. Na její povaze se to podepsalo tak, že má povahu starého dítěte. Je hravá, ale rozvážná, hrne se do věcí bezhlavě, ale zároveň o tom přemýšlí. Nedá se to lehce popsat, je třeba se s ní setkat.

Fyzicky se mění postupem let. Když byla malá, měla dlouhé hnědé vlásky a očka stejné barvy, vždy veselé a přátelské. Narodila se v kočovných kmenech, kde se děti často nerodí a tak byla brána jako "čistokrevná", kterých je v kočovných kmenech málo. Většinou přijdou lidé sami a jejich děti už se berou jako "polokrevní". Marina byla už od malička drobná.

Když vyrostla, její vlasy nabraly rezavý odstín. Dostala ženské tvary - vyrostly jí ňadra, boky se zakulatily, hýždě patrně nabraly na velikosti - a obličej získal doslova nádherný tvar. Rty jsou plné, doslova vábí k ochutnání, tváře má kulatější a líce vystouplejší. Obočí má jemný, přesto přiostřený tvar. Její tělo je plnoštíhlé, má svůdnou snědou barvu, kterou má vrozenou.

Oči má hnědé a od přírody nedůvěřivé. Jejich pohled je ale pronikavý, jakoby snad viděla až do samého nitra člověka. Jednu dobu byly čistě černé a to během kletby, kterou si musela projít.

Co se týče malých znaků, na pravé lopatce má nápadné znaménko (oproti ostatním), které se i přes svoji velikost ztrácí ve změti jizev, které její tělo zdobí. Připomínají její životní příběh. Mezi lopatkami má magicky vytvořené tetování, které je znakem bohyně Írë. To značí začátek nového příběhu . Její obličej zdobí drobné pihy kolem nosu, které jsou na sluníčku poněkud výraznější. I přes jizvy a pihy je ale stále na lidskou dívku překrásná, pravděpodobně za to částečně může i její čarodějnická část.

Mezi její zvyky patří časté chození bez bot. Uklidňuje jí to a připomíná pár klidných let. V jejím životě moc klidných let nebylo, jen ten, kdy měla domeček na louce a byla zamilovaná.

Historie:

Bylo horké odpoledne, slunce přímo prahlo a mladé zrzavé ženě stékaly po těle kapky potu. Kapky se nevsakovaly do oblečení, poněvadž žena byla nahá. Shodou náhod se totiž předtím šla opláchnout do jezera v oáze, kterých je v poušti Hadarak mnoho. Tato nosila název Vista a byla jednou z těch známějších. A tam, ve stínu palem a chladu vody začala žena pociťovat kontrakce ve svém narostlém břiše. Ano, byla těhotná a ano, zrovna začala rodit.

Jen štěstí se jí podařilo v pořádku dostat na břeh, kde ji otec jejího dítěte pomohl na deku, aby dítě nepřišlo do písku pouště. Žena se jmenovala Remi Sorbo a byla to pohledná 19 letá žena s málem čarovných schopností. Muž, který tiskl její ruku, zatímco Remi volala všechny bohy, aby ji ušetřili bolesti, se jmenoval Johnatan Verde a starostlivě hleděl na svoji milenku. Slovo milenka používám záměrně, neboť jejich vztah nebyl brán vážně a početí dítěte opravdu nebylo plánováno.

Ale ač nebylo plánováno, stalo se tak a tak se Remi rozhodla vychovávat jej jako svobodná matka. Johnatanovi bylo totiž teprva 17 let, byl to sotva muž, navíc mladší jak Remi a ona tmavovlasého, hnědookého, svalnatého Johnatana nechtěla zostudit. Přesto však cestoval všude s ní a přiznával, že zakulacené bříško rýsující se na dříve štíhlé Remi, je jeho práce.

Dítě se narodilo naštěstí v pořádku a už od narození se mělo čile k životu. Dostalo jméno Marina po Reminině matce a s Johnatanem se domluvili, že tedy budou žít společně a dítě vychovávat v jakémsi provizorním rodinném zázemí. Slovo dalo slovo a dítě rostlo mezi divochy kočovných kmenů jedné skupiny, ke které se Johnatan s Remi a malou Marinou připojili.

Remi a Johnatan dlouho smutnili po ztracených rodinách kdesi v útrobách pouště Hadarak a doufali, že jednoho dne narazí na skupinu, od níž se kvůli těhotenství později odpojili, ale jak Marina rostla, přestali doufat a smířili se s novou rodinou.

Marina rostla do krásy a ve svých deseti letech už byla opravdu čiperná a učenlivá. Dokonce začala projevovat pár kouzelných schopností a Remi věděla, že její dcera podědila její čarodějné schopnosti, ale prozatím se rozhodla mlčet a nechat ji vyrůstat pokojně. Věděla, že brzy také vyroste, poněvadž sama kvůli čarodějnictví vyrostla rychle.

V kočovných kmenech jim nic nechybělo, jejich kmen byl jako jedna velká rodina a tak Marina nabrala spousty strýčků, tetiček, celkem 9 dalších lidí kromě rodičů. Ona však byla jediné dítě, které v kmenu bylo a to dělalo oběma starosti. Až by vyrostla, jistě by chtěla poznat více, než prach, písek, slunce, kamení a skupinu starších lidí.

Nevěděli, že tohle je trápit nemusí, poněvadž brzy na to se povedlo kmenu potkat skupinu Ra'zaků, kteří okamžitě vyrazili po jejich stopě a kmen neměl šanci ani na útěk, ani na vítězství, protože Ra'zaků bylo až příliš. Došlo to i Remi s Johnatanem, kteří posadili dcerku na poníka a poslali ji napřed s ranečkem na zádech, ve kterém měla pár věcí a příkazem, že se nesmí otočit. Doufali, že Ra'zakové po malé Marině nepůjdou, že si vystačí s masem, které jim poskytne kmen. Jakmile jim dítě zmizelo z dohledu, připojili se ke společnému, poslednímu sezení v kolečku. Všichni věděli, že zemřou a tak si užívali poslední chvilky společně doprovázeni zpěvem a hrou na bendžo...

Marina se skutečně neotočila, byla zvyklá poslouchat a jela několik dní s krátkými přestávkami. Nevěděla, kam jede. Jen z vyprávění slyšela, že kdesi daleko je něco jiného jak poušť, byly to pohádky, které jí matka vyprávěla a příhody z mládí členů kmene. A tak jela dál a doufala, že tam za obzorem skutečně je místo, kde může na svou rodinu počkat...

Herní historie Mariny

Démon mezi elfy

Malá desetiletá holčička putovala pouští dlouho, až opustila i to nejvzdálenější zákoutí, které znala. Na poníku jménem Pompo cesta ubíhala rychle, ale neměla konce - spása se neblížila a voda docházela. Už to vypadalo beznadějne. když se se před ní konečně objevily obrysy lesa. S vidinou stínu a vody do něj vjela, doufala, že najde spásu a místo, kde by mohla přečkat časy, než si pro ni přijede rodina. Ovšem, lesy Du Weldenvarden, jak se místo jmenovalo, byly rozsáhlejší, než čekala. Možná to byla náhoda, možná osud, našly ji elfky jménem Arya de Eamë a Lossë Charlotte du Mahto. V podstatě se jí ujaly a pomohly jí přečkat ty první těžké měsíce v lesích. Později se k nim připojila duhová dračice Yrris. Marina v tu chvíli ještě netušila, že tyhle tři se brzy stanou její jedinou rodinou.

Když v lesích vypukla válka a Marina viděla umírat přírodu, elfy i lidi, uvěřila, že i její rodina zahynula. Do té doby tvrdohlavě tvrdila, že jsou živí, odmítala jakékoli jiné tvrzení. Ale napadení Ellesméry bylo do té doby to nejhorší, co na vlastní oči viděla, nebo zažila. Tehdy viděla Blagdena, jak Ellesméru zachránil. Bylo to něco úžasného. Ten elf v ní vzbuzoval respekt, stejně jako dračice Yrris. 

Arya s Lossë, které pro ni byly jako starší sestry, zpozorovaly kouzelnický talent, kterým Marina vládla a po jisté chvíli se jim povedlo zjistit, že i její matka měla kouzelnické nadání. Ujaly se jejího malého výcviku - tedy spíš Lossë, Arya musela plnit své, jak se později Marina dozvěděla, princeznovské povinnosti. I to ji motivovalo a začala se cvičit v kouzlení, aby rodinu pomstila.

Rostla každým dnem, protože kouzelnické děti z nějakého důvodu rostou mnohem rychleji, než děti normální. Trvalo jen necelý rok, než se z ní stala na pohled sedmnáctiletá mladá dáma. Bylo to jejím osudem, aby v tomto těle strávila velkou část svého dalšího života. Trénink se vyvíjel dobře, nicméně stávalo se, že Marina neodhadla své síly a padla k zemi v bezvědomí. Jednou poblíž elfského města Ceris vyčerpala svoji energii při zkoušení kouzel a jeden z ra´zaků, kterým se v období války povedlo proklouznout do lesů, toho využil. Unesl ji do Uru´baenu. Tam se setkala se samotným králem Galbatorixemm, který se osobně postaral o její mučení. Snažil se z ní dostat informace o poloze Ellesméry krutými technikami, které obnášely balancování na hraně smrti několikrát denně. Poznat to, jaké to je mít úplně rozpárané břicho, provrtané a rozlámané kosti a to všechno zaživa, to by zkrátka neměl zažít nikdo, natožpak třináctiletá v těle sedmnáctileté. Trvalo to necelý týden, než promluvila. Po tom všem mučení byl zázrak, že si zachovala zdravý rozum, ale nakonec podlehla na něčem tak banálním, jako byl strach z výšek. Potom, co zradila své přátele, byla hozena do cely napospas stínu jménem Zar'roc Helgrind. Už nebylo co zjišťovat, získaly z ní všechny informace, které mohla tak malá holka vědět. Zar'roc se tak z Mariny rozhodl udělat svoji hračku - usadil jí do mysli démona, který nahradil její stávající duši, načež si s ní hrál jako kočka s myší. On sám démona ovlivňoval na vysoké úrovni.

A za pět dvanáct se objevily Arya a Lossë a Marinu na pokraji smrti a šílenství zachránily. Po návratu do lesů se samozřejmě rozkřiklo, že v sobě Marina má démona, tudíž elfové se jí vyhýbali a dívali se na ni skrz prsty, nenávistně. Ostatně jako kdokoli, kdo se tuto informaci dozvěděl. Nejenom, že v sobě nosila démona, ještě jí na těle spousty jizev, které jí měly připomínat, jaké to je, když se někdo zprotiví králi.

Takový psychický nátlak Marina snášela těžko. Hodně elfů už si myslelo, že dítě pouště, které našlo domov v lesích, je navždy ztraceno. Avšak proroctví Blagdena, bílého havrana, toho hrdiny, který ji tehdy tolik ohromil, říkalo, že potřebuje lásku. Jak ale odvržená, nikým nemilovaná mladičká dívka mohla najít lásku? Proroctví bylo mnohem tíživější, než život bez něj. Navíc netrvalo dlouho, než si uvědomila, že démon se snaží úplně převzít kontrolu nad její myslí. Věděla, že pokud se ho nezbaví, zešílí. Denně se modlila ke všem bohům, které znala, prosila mocné elfy, volala mrtvé, ale nikdo jí nepomohl. Nemohli, nechtěli, viděla to všechno stejně. Nechali ji samotnou.

To vyvrcholilo v těžké rozhodnutí - odešla do pouště k legendami opletené staré rase. Věděla, že existují, ale najít jejich město bylo nesmírně těžké. Vpřed ji hnala touha být svobodná, mít své myšlenky zase pro sebe, zbavit se toho ďábelského našeptávače. Doufala, že právě oni budou tím klíčem. A to, že se ji démon snažil přesvědčit o opaku, ji v její teorii utvrzovalo. Úkol, který musela splnit, požadoval krvavou rituální oběť. Byla rozhodnutá obětovat své svobodě všechno, ale zabít nevinné dítě, to je něco, co se neprovede "jen tak". Na poslední chvíli zaváhala, nechtěla to udělat. Démon ale rozhodl za ni. 

"Když už ses dostala tak daleko, necouvneš! Poneseš s sebou do života beze mě krev na svých rukou!" 

Démon ji ovládnul a dítě, které měla zabít ona, vlastně zabil on. Spáchal tak obřadní sebevraždu, dá-li se to tak tvrdit. Obřadní dýka totiž byla začarována tak, aby se těsně před smrtí dítěte vtělil do něj a zemřel společně s ním. Po tomto incidentu se Marina vrátila do lesů. Chtěla toto tajemství nechat zahalené rouškou minulosti. Hlavně aby o něm nikdo nevěděl. 

Nicméně i stromy mají uši, zvlášť pak má-li elfská královna rádce, který vidí všechno - minulost, přítomnost i budoucnost. Královna Islanzadí se o vraždě prostřednictvím Blagdena dozvěděla a odsoudila Marinu k vyhnanství z lesů Du Weldenvarden. Oznámil jí to ten, kdo to v jejích očích zavinil - Blagden - a zanechal ji v lese. Samotnou a bezbrannou, bez naděje.

Otrokyně s krvavou minulostí

Na svých cestách z lesů do pouště se seznámila s pozoruhodným mladíkem. Jmenoval se Jack Äldar a hledal své kořeny v lesích, byl to napůl elf. Jenže kříženci byli odsuzování stejně jako vyhnanci. Jack to tedy pro tu chvíli vzdal a začal cestovat s Marinou, která ho doslova okouzlila. V lepší budoucnost Marina doufala u Staré rasy, která ji předtím zachránila.

Nicméně pokud nechcete vykonat obřadní oběť, nejste pro Starou rasu ani trošku zajímaví. Zajali Jacka a chvíli to vypadalo, že Jack padne Marininou vinou. To nemohla dopustit, aby on trpěl za její nezodpovědnost. Aby ho zachránila, vzdala se nově nabyté svobody a stala se otrokyní v Sehiru výměnou právě za jeho život. V Sehiru strávila několik let. Jack se snažil ji zachránit, Arya se snažila ji zachránit, doslechla se že i Lossë zkoušela dostat se k ní a osvobodit ji. Ale pokusy o záchranu nevycházely a postupně jich ubývalo. Marina byla smířená s tím, že už navždy zůstane v okovech otroctví.

Ale jak se říká, boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Bylo až ironické, že její svoboda přišla se zotročením její majitelky. Obojek, který její krk zdobil celých pět let, se rozpálil do běla a odpadl. Ačkoli Marině zůstala ošklivá zanícená rána, nečekala, až se zahojí. Na vlastní pěst se vydala do pouště dřív, než by si ji zotročil zase někdo jiný. Raději zemřít bolestivou smrtí svobodná, než v otroctví. 

Na krku jí z tohoto období zůstala jizva, která připomíná, kým byla v době dospívání. Později se k ní doneslo, že její majitelka zemřela v otroctví. Skutečně hořká ironie.

Prokletá čarodějnice

Po všech těch letech bylo neuvěřitelné setkat se znovu s Jackem. S tím samým Jackem, pro kterého obětovala svobodu. On si to pamatoval a trávil s ní hodně času, staral se o ni. Společně Marině sehnali bydlení na louce mimo lesy tak, aby mu byla blízko ale zároveň se to nevztahovalo na vyhnanství. Bydleli tam spolu a byli šťastní. Oba věřili, že to je šťastný konec jejich příběhu, že se společně usadí a příběh nebude pokračovat jako "ona a on", ale jako "oni".

Ale jakoby jméno Verde po otci a krevní dědictví Sorbo po matce byly kletbou. Doslova ze vteřiny na vteřinu Marině zčernaly její skořicově hnědé oči. Mysl se zatemnila, jakoby se do ní vrátil zpět démon, jehož vyhnání ji tehdy stálo tolik. Ale nebyl to démon, byla to ona. Její mysl se změnila společně s chováním. Ji - stejně jako požehnaného sirotka Elvu, o které se dozvěděla později - stihla kletba čarodějných dětí - kletba, která je v kouzelně odrostlém dítěti usazená jako nemoc a může se projevit kdykoli. Kletba plná nenávisti.

Jack sice změnu zaznamenal, ale bohužel si to nedokázal zařadit - ještě aby ano, byl zamilovaný. Jestli v Marině zbýval malý kousek lidskosti, věnovala ho Jackovi - nezabila ho, i když strašně moc chtěla. "Jen" mu zlomila srdce a odešla pryč, někam do pouště.

Odešla přímou čarou ke Galbatorixovi. K tomu králi, který ji tenkrát mučil těmi nejhroznějšími způsoby. A naprosto bez zaváhání, bez jakékoli pochybnosti mu slíbila svoji věrnost. I to mohlo dokazovat, jaká strašná změna se v ní musela odehrát, když věděla, co sluhové toho člověka provedli její rodině i lesům. A přestože se dozvěděla, že ztracená Lossë byla brutálně zavražděna, i tak její zatemněná mysl věřila v království a Galbatorixe.

Při plnění vůle krále narazila na sirotka Elvu Aiglow. Setkali se spolu již dávno, když byla Marina ještě malým dítětem. Tehdy se obě dozvěděli o svých kletbách. Jejich oči byly černé a obě byly ztělesněním zla. Bylo jen neskonalým štěstím, že jim jejich kletby nedovolily spojit se, ale naopak, udělaly z nich nepřítelkyně. Marina se totiž poddala temnotě úplně, zatímco Elva měla Blagdena, který jí pomáhal se srovnat. Tehdy už nakousnutou nenávist k Blagdenovi Marina okusila úplně. Z hloubi duše. A nebyl by to správný okamžik, kdyby se do toho nepřipletli oba pánové - Blagden a Jack. Díky slabosti pro Elvu se jí povedlo Blagdena vážně zranit a když se ji Jack snažil v konání zabránit, utrpěl smrtelné zranění. Podle informací, které Marina obdržela, Jack svým zraněním podlehl, zatímco Blagden se z něj dostal silnější než dřív. Další důvod k nenávisti.

Během těch měsíců pod tíhou černých očí způsobila nejeden problém. Kudy chodila, tudy vraždila (řečeno s nadsázkou). Na rukou měla litry krve. Dost jich ve jménu krále také očarovala a výčitky cítila jen tehdy, když se v její mysli, která byla jako miliony střepů dávného džbánu, složily alespoň dva dílky v celek. Ale dva dílky nestačí pro to, aby člověk svých činů litoval skutečně. Spíš než lítost se jednalo o něco jako: "Tohle bylo nejspíš špatné, ne?" Kletba ji pomalu uvrhala do šílenství. Všechny její vzpomínky a myšlenky jakoby někdo vzal, dal do toho džbánu, který potom roztříštil na padrť a zase je vrátil. Nedokázala si souvisle vzpomenou na nic, ani na své celé jméno. Postupně se to horšilo, několikrát se pokusila vzít si v nejslabších chvílích život.

Ale ani tady jí smrt a šílenství nebyli souzeny. Islanzadí, bývalá královna elfů, byla mrtvá a tak se dostala do lesa, kde měla úkol zabít jdnoho ze strážných elfů. Galbatorix ji vlastně posílal na jistou smrt, což jí tehdy nedocházelo. Určitě si byl jistý, že se tak zbaví nevypočitatelné, už zbytečné služky. Pro ni naštěstí, dřív než se dostala ke svému úkolu, potkala starce jménem Madeton. Byl to moudrý muž, který tehdy učil druidku Leiu číst. Byl prvním člověkem, který Marinu objal a opravdu upřímně věřil v její dobro. Křičela na něj, že ho zabije, že ho bude mučit, ale Madeton věřil, že její srdce ještě uvnitř má dobro. Marina se tehdy rozbrečela dojetím. Slzy byly černé jak uhel, jako její duše. A vlastně to byl klíčový moment. Protože černota v slzách byla ta, která předtím byla v očích. Kletba skutečně měla reálnou podobu a dalo se jí zbavit. Marina pocítila vděčnost, jakou ještě nikdy. Byla mu natolik vděčná, že mu dala slib, že se pokusí najít jeho nevlastní dceru Enni.

Nebylo žádným překvapením, že slib nedodržela. Přestože kletba byla pryč, nenávist a křivda v srdci zůstali. Čtyři roky pod službou Galbatorixe s čirým šílenstvím v mozku, to nemohlo nezanechat následky. Zbavení kletby jí ale změnilo pravé jméno a tak byla zase volná ze slibů daných Galbatorixovi. Vydala se do pouště s úmyslem najít Enni, ale narazila na Poříčí, Vardenské město. Slib se vytratil stejně rychle, jako byl dán. Touha po moci a po pomstě světu byla mocnější. 

Řadová kouzelnice bohyní

Marina byla u Vardenů přiřazena pod Du Vrangr Gata a strávila 3 roky intenzinvním tréninkem magie Starověkého jazyka. Mezi lidskými kouzelníky patřila k nejlepším, nicméně tajila plný rozsah své moci. Nechtěla, aby si jí všiml někdo výš postavený a poslal ji do boje. Chtěla přežít. Když ji vyhledala tajná organizace Komorník, věděla, že už nebude mít klid ani v Poříčí. Uprchla a rozhodla se najít nový osud... Vydala se mimo území Alagaesie, do východních stepů. Šla dlouho, docházely jí zásoby pitné vody i jídla a vypadalo to, že zemře. Nakonec se jí ale povedlo najít východní divoký kmen fanatických věřících. Jakožto narozená v západních divokých kmenech rozuměla jejich jazyku a po spojení s kněžkou Vòrimou přesvědčila celý kmen, že je zjevením jejich jediné bohyně Írë. Dostala tetování bohyně a jméno Reehime Yendiel. Konečně jí měl začít nový život... 

Fairthy z období života Mariny:

Jako dítě, Těsně po vzrůstu, Zobrazena jako démon

Herní historie Reehime

Intrikami k moci

Nebyla to úplně náhoda, že se Reehime povedlo stát se zjevením bohyně Írë. Byla to zásluha i kněžky Vòrimy, která se rozhodla Reehime zneužít, aby kmen získal lepší náboženské zázemí, než byly neustálé krvavé obřady a oběti z vlastních řad. Reehime předvedla pár základních kouzel, která se u Du Vrangr gata naučila a díky svým exotickým rysům, jako jsou zrzavé vlasy nebo snědá pokožka, se jí povedlo probudit víru ve vůdkyni kmenu - Sar'cuvëy. Dohoda mezi Reehime a Vòrimou byla zpečetěna. Vládu nad kmenem převzaly ony a byly rozhodnuty vést ho k novým zítřkům. Reehime také doufala, že se jí povede pomstít se tomu, kdo jí celý život kráčel v patách jako stín. Bílý havran žijící v lesích Du Weldenvarden.

Vlastnosti a dovednosti

houževnatost

vytrvalost

silná vůle

odolnost

herectví (5/7)

boj s dýkou (3/7)

jízda na koni (3/7)

bylinkářství (1/7)

božství (1/7)

Magie starověkého jazyka (Učeň)

energetická útočná magie (4/7)

elementární magie (4/7)

psychická magie (4/7)

energetická ochranná magie (3/7)

vitální magie (2/7)

magie poznání (2/7)

Černá magie (Učeň)

iluzionistická magie (4/7)

psychická magie (3/7)

magie poznání (2/7)

vitální magie (2/7)

Rodina Mariny

Obyvatelé západních kočovných kmenů - všichni kočovníci v celé poušti na území Alagaesie se navzájem nazývají jednou velkou rodinou, ať už cestují společně či nikoli. Ovšem opravdu blízkou rodinou pro ni byl její vlastní kmen čítající 12 členů včetně jí a jejích rodičů.

Marvin - 32 let, zakladatel kmene, nejsilnější a nejodvážnější. Původem z Dračích hor. Marina ho vnímala jako staršího bratra a on se k ní choval dost podobně. | Zara - 27 let, Marvinova partnerka, původem z kočovných kmenů, vyhnána z kmene. Pro Marinu byla chůvou na hlídání, které mohla všechno říct. | Sienna - 54 let, moudrá a rozvážná stařenka. Původem odkudsi ze severní části Alagaesie. Marinina "Babička". | Aisha - 24 let, vznětlivá, rázná, samostatná. Ačkoli se jí spousty mužů dvořilo, ona se rozhodla zůstat starou pannou a užívat si svobody. Pocházela odkudsi z divočiny, nikdo neví odkud přesně. Typují se Beorské hory a to díky jejímu východnímu vzhledu. Pro Marinu to byla teta s respektem. | Míla - 43 let, Marinina nejoblíbenější tetička. Míla Marinu pojala za svoji skutečnou neteř a chovala se k ní jako k vlastní krvi. Pochází stejně jako Marvin z Dračích hor. | Gery - nejstarší člen kmene. Věk nikdo neznal, stejně jako původ. Když se ptali, pokaždé odpověděl něco jiného. Tipovalo se ale kolem 70 let. Marinu měl moc rád, byl pro ni dědečkem. | Sultán - 40 letý samotář. Nikdy s nikým z kmene moc nemluvil, raději jen seděl v tureckém sedu a meditoval. Pro Marinu to byl starý pán, se kterým nemělo cenu mluvit. Pocházel z Teirmu. | Anton - 53 let, podle Mariny "Strýček Tonda". Byl hlavní hudebník kmene, který se neustále smál a snažil se udržet úsměv na rtech i ostatním. Původem byl odkudsi z pouště. | Gery -  52 let, Syn Geryho. Ani on sám nevěděl, kolik je jeho otci let, ovšem on už se narodil v poušti Hadarak a rozhodl se o otce postarat. Marina a on se navzájem nijak zvlášť nebavili, jediný kontakt který měli byl ten, kdy Gery Marině pocuchal vlásky a řekl: "Učeš se princezno".

Remi Sorbo - Marinina biologická matka. Vychovala ji s láskou, přestože Marina byla jakási "nehoda". V jejích 14-ti letech se její rodina ze Surdy přidala ke kmeni a Remi se téměř okamžitě zamilovala do chlapce s hnědými vlasy, očima a krásným úsměvem. Jmenoval se Johnatan, ale vždy se bála to říct nahlas, věděla, že by je odsoudili už jen proto, že Johnatan byl mladší. Ovšem když Remi dovršila věku 17-ti let, neodolala a začala se s Johnatanem sbližovat. Brzy spolu začali mít poměr. Úspěšně to 2 roky tajili, ovšem pak Remi otěhotněla a vše vyšlo na povrch. Milenci opustili kmen a vydali se do pouště na vlastní pěst, věděli, že by je stejně potkal osud vyhnanství.

Johnatan Verde - Marinin biologický otec. Do její matky se bezhlavě zamiloval, proto přiznal, že dítě je jeho a byl ochoten odejít s ní pryč, od všeho co by je v kmeni mohlo čekat. Na dítě se těšil, koneckonců, bylo to jeho dítě a on byl hrdým otcem. Do kmenů se s rodinou přistěhovali když byl ještě nemluvně. Ovšem i navzdory času se mu nestalo, že by se někomu povedlo ho svést. Až Remi.

Marina Sorbo - Marinina babička. Měla 2 syny a jednu dceru, s nimiž se po zešílení svého muže rozhodla utéct právě do kmenů. Oba bratři se ale vzbouřili a vyletěli z hnízdečka vlastním směrem. Marině tedy zbyla jen dcera, od které se ale žalem začala odcizovat, až ji nakonec ztratila úplně.

Rodina Reehime

Obyvatelé východo-stepních "kočovných" kmenů, konkrétně kmen Nawarii'yů. Tím, že se stala ztělesněním jejich bohyně, se pro ně pro všechny stala matkou či ochránkyní, každý to nazývá jinak.

Majetek a kontakt

Marina ke konci nevlastnila zhola nic. Poník, na kterém překonala poušť, již dávno zemřel stářím. Medvídek od biologické rodiny zůstal kdesi v nitru Alagaesie, stejně tak všechny šperky (prstýnek od Arye z trávy, náhrdelník od Aedail, spona do vlasů od Yrris). Vlastně se tenkrát staly klíčem k jejímu přežití, jejich prodejem si mohla dovolit jíst a umývat se. Jediné věci, které si dlouhou dobu uchovávala byly náhrdelník od matky, fairth Enni Krásnoočko od Madetona, obě ale byly odevzdány do společného vlastnictví Vardenů v Poříčí, stejně jako většina jejího oblečení.

Do života bohyně Reehime si odnesla náramek s energií (energii si tam ukládá sama kdykoli má možnost) díky kterému ještě nezahynula a dýku od otce, kterou nosí i teď připevněnou kouskem látky ke stehnu pod sukní tak, aby nebyla vidět. Je bohyní krátce, ale není pochyb, že se její majetek bude rozšiřovat. Od klanu dostala tetování mezi lopatky, které je znakem bohyně.