Blagden

Jméno: Blagden, syn moudré Indil - kde má toto jméno kořeny, to ví snad jen on sám.
Rasa: Elf, který se kvůli životním zkušenostem přeměnil v havrana bílého jako sníh. V současné době je přeměněný zpět na člověka, ale stojí ho to velké množství energie. K přeměně na člověka je totiž potřeba náhrdelník - dědictví rodiny de Eamë, který mu tuto přeměnu umožní (je v něm naskádané velké množství energie).

Jazyky: Mistrně ovládá jazyk lidský a starověký, včetně většiny lidských dialektů (počítaje i Surdský). Jelikož je to diplomat, ovládá nepatrně kostrbatě i jazyk Trpasličí. Španělskou vesnicí pak pro něj jsou jazyky kočovných kmenů a Urgalský jazyk. Druhý zmíněný se snaží doučit. 

Náboženství: Jako každý elf, ani on se neupíná k žádné víře, raději bloumá nad tím, co jsou hvězdy, nebo co je za nimi.

Povolání: Už dlouhá leta vykonává roli královského rádce. Celé generace k jeho radám přihlížejí a cení si jeho moudrosti. Málokdy se mu stalo, že by radil špatně.

Datum narození: Nikdo jeho datum narození nezná, ani on sám, ale tvrdí, že to bylo, když slunce bylo rudé jako jeho vlasy a svými paprsky osvětlovalo churavějící listí na stromech.
Věk: Stejně jako datum narození, i jeho věk je neznámý, ovšem odhaduje se na několik tísíců let, ne-li desetitisíců. technicky vzato by to měl být stařec, ale vzhledem k tomu, že notnou část svého života strávil v podobě bílého havrana, byl spíše ve stavu "hybernace" a technicky vzato je mu kolem 1000 let, ovšem jeho moudrost a zkušenosti se věkem vyčíslit nedají.

Podoba

V lidské podobě je to svalnatý elf, jehož tělo je samý šrám a jizva. Přes obličej se mu také jedna táhne. je bolestivější, než kterákoli jiná, protože mu ji udělala žena, kterou miluje. Jeho tělo zdobí včetně šrámů i ornamenty modré barvy, které vyprávějí zvláštním způsobem jeho životní úděl. V podstatě je to slib, kterým se zaručuje za svoji existenci v podobě havrana. 

Kromě těchto šrámů ho poznáte podle stylu oblékání, téměř vždy chodí pouze v bílé bederní "roušce", kterou si po proměně vždy provizorně vyzpívá ze svého peří, které mu na těle zbývá, tudíž jizvy i ornamenty vyjdou ihned na povrch. Jako by nestačily tyto znaky, má ještě sytě rudé vlasy, které má rudé odjakživa. Ač by někdo předpokládal, že je bude mít bílé, není tomu tak, bílou by mohl mít jedině pokožku, která je už tak dost bledá nedostatkem slunce. Většinu jeho života ji totiž překrývá peří a tak na ni sluneční paprsky nedosáhnou. Jeho oči jsou černé jako uhel, právě to také zanechává právě ona přeměna na havrana. Pokud je ale dlouho v lidské  Ruce má dlouhé, někdo by řekl, že až příliš dlouhé. Je to takový odkaz na křídla. Po jeho přeměně se mu prý prodloužily. Málokdo by odhadnul, že jde o jednoho z nejsilnějších kouzelníků a vyznamenaných bojovníků, jeho tělesná skořápka je totiž, jak už bylo řečeno, poničená a léty prověřená, vypadá přímo nezdravě a málokterá lidská žena by o něj pohledem zavadila. Elfským ženám by se naopak mohl zdát přitažlivý, záleží na vkusu a úhlu pohledu.

Třešničkou na dortu je to, že někdy mívá dost strhaný pohled, tudíž působí o dost starší, lidská rasa by ho tipla na zdravého muže kolem 35. léta života, ovšem k lidskému podivení bez jediné šediny. I jako elfa by už logicky měly jeho vlasy zdobit stříbro, ale tuto nesrovnalost přisuzuje právě přeměně. Jeho hlas je mírně chraplavý, ale to je tím, že hlasivky používal několik tisíc let pouze na krákání, což je dost vysílilo. Kromě strhaného pohledu bývá často zamyšlený, přesto se však pousmívá.

V podobě havrana má čistě bílé peří a černé oči, nemohli byste si ho splést s žádným jiným havranem, dokáže totiž mluvit, ovšem pouze ve verších a hodně střídmě. A především hlasitě. Je pravda, že ve své havraní podobě vidí osudy všech, což se také podepisuje na jeho bláznivém chování. Většinou se držel poblíž královny Islanzadí, ovšem to bylo před její smrtí. Pověst dokonce říká, že manžel královny jej jako ptáka očaroval kouzelnými schopnostmi, ale tyto domněnky se ztratily společně s Blagdenovou první přeměnou. Pravdivá část pověsti je ta, že bílé peří má ze smutku.

Povaha

Povahově je to opravdu milý elf. Ovšem často mluví dost odborně, pokud je v lidské podobě a používá ještě starší a spisovnější jazyk, než většina elfů, kteří jeho archaismům mají často problém rozumět. Jelikož je starý jako sám strom Mënoa, mluví z něj moudrost věků. Rád poučuje mladší elfy o správném chování, o používání magie a také rád vypráví příběhy, které viděl, nebo zažil. Naopak nikdy neprozrazuje budoucnost, kterou vídal ve své havraní podobě. Nejenom, že ho informační hodnota tolika myšlenek stále vyčerpává, ale hledat ve své už tak přeplněné mysli jednu konkrétní myšlenku a ještě ji formulovat nahlas, to mu ubere tolik síly, jakoby přišel o několik let života. Navíc nechce ovlivňovat ruce osudu - na osud totiž věří. Jakmile přijde řeč na strom Mënoa, vždy posmutní a nemá se dvakrát do řeči, kvůli vzpomínkám. Co se týče názoru na boje, nemá je rád. Nerad svýma rukama zabíjí, zvykl si na klidný život havrana a tudíž se boji vyhýbá, řekněme jako čert kříži. Do boje vchází až jako poslední. Často ho vidíte s mírným úsměvem na rtech, proč, to je pro spousty lidí záhadou. Ovšem proč je to záhadou, to je záhada pro něj. Pokud se ho někdo na něco zeptá, vždy rád odpoví a klidně vysvětlí i důvod svého pousmání. Většinou je to totiž právě díky bloumání.

V podobě havrana je jeho povaha silně nevyzpytatelná. Jelikož měl s Islanzadí pouto yawë, není pochyby o jeho náklonosti ke straně dobra, ovšem jinak je to tvor záhadný. Většinou mluví v hádankách a pokřikuje zvláštní slova, stejně jako kouzelník, který prohrál souboj myslí. Pokud by mu v této podobě někdo chtěl číst myšlenky, nejen, že by se z toho mohl zbláznit, ale navíc by nic moc nenašel, protože ačkoli je Blagdenova mysl silná, podléhá havraním instinktům a ty ho téměř naprosto pohlcují, pokud zrovna nemá vizi. Jakmile se ale přemění na člověka, kromě toho, že chvíli trvá, než se tělo a mysl přizpůsobí elfské existenci, jeho myšlenky a vzpomínky se vrátí a jsou striktně odlišeny. To v praxi znamená, že ačkoli z havraní mysli nevytáhnete jedinou pořádnou myšlenku, z té elfské už byste ji vytáhli. To byste ale museli překonat neuvěřitelně silnou myšlenkovou bariéru a mít naprosto dokonale srovnanou mysl, protože když obyčejná stoletá mysl elfa dokáže běžného člověka odtrhnout od reality, co asi dokáže taková desetitisíciletá, zkušená, zmatená mysl elfa, který valnou část svého života viděl osudy všech bytostí Alagaesie?

Historie

První elfové

Kdysi dávno, ještě než elfové poprvé vstoupili na břehy Alagaesie a vlastně ještě dřív, než si vůbec začali uvědomovat existenci dalších světů, žili divokým životem. Spojení s přírodou bylo minimální a elfové se rodili a umírali stejně rychle, jako současné lidské pokolení. Nevážili si svých schopností, neuměli je ovládat a používali je k těm nejhorším věcem. Mezi elfy vládla anarchie, starší elfové (to se rovnalo věku asi 15ti desetiletí) chránili ty nejmenší, zatímco mladiství elfové se oddávali radovánkám a řekneme-li to nevznešeně, jediné co je zajímalo bylo předat svoje geny a rozšířit elfskou rasu co nejvíc. Jelikož se mezi elfy už tenkrát jednalo o vzácnost, nebylo výjimkou vystřídat více partnerů, jen aby početí dítěte bylo úspěšné. Vzhledem k nespoustanému životnímu stylu se tedy elfů rodil dostatek, avšak právě kvůli neorganizovanosti byli elfové snadným terčem ostatních ras. Ti, co nežili divoce, byli utlačování, zotročováni a prodáváni jako zboží. Díky své skvělé schopnosti regenerace byli často nuceni do prací, na které ostatní rasy nestačili, jmenujme vztyčování soch, stavění vysokých chrámů, lov nebezpečných zvířat. Elfové už tenkrát byli sličná stvoření a tak byli často ponižováni právě pro svoji krásu.

Otevření očí

Každý kdo si takto první elfy vybaví, rád by řekl, jak se slavnostně odtrhli od tohoto způsobu života a začali užívat své moci. Avšak tak to nebylo. Elfové byli podřadnou rasou několik století a brali to jako samozřejmost. 

Pak se ovšem narodil jeden konkrétní elf. Elfové tehdy neměli jména, tehdy společný "šedý" jazyk, dnes zvaný Starověký, ani neměl pojmenování pro rasu elfů jako takovou, natož pak, aby někdo vymýšlel jména divochům. Navzájem si říkali eyreya lífa, což v překladu znamenalo kostrbaté "ušatý život". Dlouhé uši se rovnaly životu v otroctví. Ten elf neměl štěstí, narodil se jako otrok v jedné z nejnáročnějších kombinací prací. Přes den dělal na stavbách, po nocích pak musel trpět ponižování na úkor zábavy jiných ras. Vydržel to bezmála třicet let, než mu došla trpělivost a začal tvořit odboj.

Svoboda

Začalo to nenápadně. Každý "eyreya lífa" který se k hlavnímu odbojáři připojil dostal pojmenování, aby každý věděl, co má na starost. Všechna pojmenování byla nenápadná a podle funkce. Elfové, kteří měli důležitější úkoly, dostávali jména ostatních bytostí a přijmení, takže když se o nich mluvilo, znělo to, jako mluvení o běžných lidech. Jiní dostávali jména podle nějaké činnosti, či obyčejných věcí. Kveykva, Malea, nebo třeba Raega du Qutta, natolik se elfská přízviska lišila. Sám hlavní odbojář se nechával zvát Eyre, bylo to krátké, výstižné, praktické a ukazovalo to na jakéhokoli elfa. Trvalo pouhých pět let, než shromáždili dostatek zásob pro přežití cesty přes moře. A tady se odehrála největší elfská ostuda, o které se v budoucnosti mluvilo jako o Helyawë, tedy o dni, kdy zemřela důvěra. Zásob pro opuštění země totiž bylo dostatek jen asi pro necelého půltisíce elfů, přičemž elfů v otroctví bylo okolo deseti tisíc a odboje se účastnila více než polovina. 

Eyre v noci Helyawë vedl kolem čtvrtého tisíce elfů do údajného bezpečí, krom ale několika vybraných nikdo nevěděl, že nahlásil někomu, kdo se jmenoval Osgar Rann, vzpouru elfů a že je tedy vede do pasti. Necelých pět minut před onou pastí se vyšplhal do korun stromů pod záminkou rozhlédnutí se a po stromech nenápadně přelezl až ke konci řady, kde odchytil posledních asi 400 elfů a vedl je na druhou stranu směrem k lodím. Rychle se nalodili na malé dřevěné loďky a odpluli na východ. Jedna loď z celkového počtu devíti pojmula kolem podasáti elfů. 

Břehy Alagaesie

Trvalo dvě století, než se elfové - už moudří a vyspělí - vylodili na stříbrných lodích u dračích hor. A tady už začínal Blagdenův příběh, protože mezi cestujícími na lodi byla jedna elfka, která čekala dítě. Tato elfka se jmenovala Erien, byla krásná, měla dlouhé hnědé vlasy, zelené oči a připlula bez muže. Byla shoda náhod, že byla první elfkou, která v Alagaesii porodila holčičku. Pojmenovala ji Indil a vychovávala ji jak nejlépe uměla. Učila ji číst, psát a nějaká základní kouzla, které v té době elfové už ovládali. 

Tehdy ještě "eyreya lífa", odproštěni konečně od vlivu šedého lidu, jak se říkalo bytostem mimo alagaesii, byli na vrcholu své moci a bylo jen otázkou času, než se setkají s druhou rasou, která taktéž ovládala kouzla na velice mocné úrovni - s draky. Ti, divocí a nezkrotní, žili v simbióze s trpaslíky a ve vzájemné dohodě byli zvyklí, že Alagaesie patří jim. Když ale přišli elfové, opojení tím, jak za pouhých 200 let dokázali udělat víceméně pohádkové pokroky, netrvalo ani pár let, než elfové zkusili z draků a trpaslíků udělat své vlastní otroky, stejně tak, jak to udělal šedý lid s nimi. Trpaslíci odmítaje takové zacházení se stáhli do hor a nechali draky vypořádat se s tím po svém. Trvalo jim to 50 let. 50 let, než se draci takovému zacházení ve své hrdosti a majestátnosti začali nějak pořádně bránit. 

Indil tedy své dětství tedy prožila poklidně, když ale došla do věku, kdy posbírala nějaký pořádný rozum, začaly války mezi elfy a draky. Drakům, do té doby nejpojmenované rase, začali elfové říkat "skulblaka" - šupinaté křídlo. Du Fyrn Skulblaka ovlivnili vše. Erien ve strachu o svoji dceru začala hledat mužský element - ne pro sebe, ale pro ni. A protože lefů bylo málo, netrvalo dlouho a jeden z válečníků si mladou Indil vzal k sobě. Tenkrát ještě neexistovaly svatby mezi elfy, ale starší válečník pojmenovaný Blaka, zrzavý svalnatý černooký elf, dal jasně najevo, že Indil, která krásou oplývala po matce (měla dlouhé, nejspíš po otci blonďaté, vlasy a zelené oči po matce), patří jemu a jelikož nefungovala ani genderová rovnoprávnost, byla pro něj Indil v podstatě hračkou, nikoli rovnocenou partnerkou. Mohlo za to více aspektů, v prvé řadě to, že proti němu byla ještě dítětem, v druhé řadě to, že sama otce neměla a v třetí řadě to, že Blaka byl jedním z Eyreho nejlepších spojenců a také jedním z mála elfů, kdo dokázal draka porazit sám. Jeho jméno bylo přímo ironické.

Aby šlo lépe si představit poměry mezi mužem a ženou v té době, ženy se většinou snažili najít si k sobě partnera mladšího, protože ten je neutlačoval a snažil se vedle nich působit rozuměji. V případě Indil to bylo tak, že Blaka odcházel ráno do bojů a večer se vracel unavený, opojený vlastní dokonalostí a nešťastný z nezájmu dalších elfek, jelikož už byl ve věku, kdy by jen bláznivá žena dobrovolně šla na místo jeho partnerky. A tato v jeho očích nespravedlnost ho doháněla k šílenství, které si kompenzoval na mladičké Indil. Snažil se z ní dělat něco, co nebyla. Chtěl po ní kouzla nad rámec jejích věkových možností, chtěl aby chodila jinak, chovala se jinak, oblékala se jinak a vlastně z ní dělal starou mladou. A ona se ve svém mladém strachu nechala. Jediné, co Blaka nedělal a odmítal dělat byly věci v milostných sférách. Neměl na to skrz věčné boje ani pomyšlení, zvlášť protože Indil byla mladá.

Život pod "Křídlem"

Toto soužití trvalo čtyřicet let. Den co den se Blaka vracel domů za Indil, jen aby poslouchal to, k čemu si ji v podstatě vycvičil. Pěla mu ódy, jak je statečný, udatný a jak se na něho těšila. Opakovala to tak často, až tomu sama věřila, neboť to bylo jejím jediným potěšením. Náplň jejího života bylo poslouchat ze všech, jakého má statečného druha, oslavovat, že má takového statečného druha a čekat, kdy se její statečný druh vrátí domů, aby mu mohla vyprávět, jak je statečný. Jenže dlouhověkost elfů tenkrát nebyla nekonečná a Blaka, který v té době dosáhl už tříset let, začal mít obavy o svůj odkaz. Nepřipouštěl si, že je náhoda osudu, že ze všech svých bitev vyšel živý. Věřil svojí bezchybné dokonalosti a to bylo to, co chtěl předat. Ani v této chvíli ale nepomyslel na to, že by to mohlo být s "pömnuria fethrblaka Indil", tedy s "mým ptáčkem Indil", jak ji sám nazýval. Bylo to proto, že Indil měla skutečné nadání na zpěv a on ji velice rád poslouchal, hlavně pokud zpívala o něm. Se svojí obavou se svěřil Eyremu, který mu připomněl, že Indil je žena jako každá jiná a že nevidí důvod, proč by to nemělo být s ní. Naopak, měl by být rád, pokud se stane zázrak a Indil počne dítě, protože početí u elfů bylo (nutno podotknout, že to přetrvává dodnes) vzácné. Blaka k tomu nakonec přistoupil a tak se denní režim Indil rozšířil nejen o pění ód na druha, ale i o pokoušení se o potomka. Což nakonec vyšlo.

Pömnuria fethrblaka Indil svit-kona

Když se konečně podařilo Indil a Blaku počít dítě, celý jejich život se od základu změnil. Nejenomže měl Blaka úctu elfů za to, že statečně vyhrává bitvy, nyní si ho vážila i ženská část elfů za to, že dokázal se svojí družkou zplodit dítě. Jakoby se Blaku otevřely oči a on pochopil, že Indil přecijen není pouhá panenka pro jeho slávu, ale skutečná rovnocenná partnerka. Po dlouhé době se Indil zase mohla věnovat svému vzdělání. Začala se nořit do tajů kouzel a ačkoli to bylo pro dítě riskantní, experimentovala s nimi. Nadšená, že konečně může, trénovala především vyzpívávání a dopomohla k absolutnímu rozkvětu elfské moci. 

Chlapec s ohnivě rudými vlasy se tedy narodil do doby, kdy jeho matku nazývali moudrou, především díky objevům v oblastech magie. Kromě dětí z královských rodin byl chlapec jedním z nejváženějších. Matka, která objevila nové hranice magie a otec, který vyhrál stovky bitev s draky, to už byl původ, který uznával nejeden elf. Chlapec dostal jméno Blagden, což byla kombinace jména jeho otce - Blaka - a slova jazyka pro válečníka - varden. Indil navíc chtěla, aby se chlapcovo jméno nějak týkalo Alagaesie, koneckonců ona byla prvním dítětem narozeným v této zemi, a tak místo "Blakden" vložila do chlapcova jména část slova "aLAGaesie". 

Mládí syna Moudré a Křídla

Blagden se narodil do doby, kdy už se mezi elfy dostávala láska. Du Fyrn Skulblaka trvalo dál, ale elfů přibývalo a začaly se mezi nimi tvořit sociální poměry. V době kdy zanikalo království Hljödhr už bylo Blagdenovi kolem půl sta let a zapojoval se do běžného sociálního života. Kvůli jeho původu si ho předcházelo spoustu důležitých lidí, včetně královské rodiny z Hljödrhu. Jejich dcera Linnëa zvaná zlatovlasá (Kuldrhar) si Blagdena velice oblíbila a po zániku království Hljödr u něj nalezla dobrého přítele. Během několika let se spolu spřátelili natolik, že se rozhodli změnit svět a začali experimentovat s tehdy poměrně novým druhem magie - s černou magií. Ani jeden z nich nehledal životní lásku a tak se nebáli, že by něco ztratili, ba naopak, mohli tím jen získat. Za symbol svých hrátek s magií si zvolili černého havrana zvaného Menoa, v překladu "děj". Kvůli častým experimentům je lidé vídali často spolu, byli v podstatě nerozluční a tak je nejeden elf považoval za partnery. Spousta elfů oběma rodinám říkalo, že to je jistě znak toho, že se království Hljödr znovu postaví pod vládou Blagdena a Linnëi. To se ale stát nemělo.

Elf z království Du Welden jménem Tänaka si Linnëu vyhlédl. V té době jí bylo kolem 150 let, stejně jako Blagdenovi a Tänakovi bylo něco málo přes 90. Byl to vskutku krásný elf obklopený spoustou dívek. Měl blankytně modré oči, dlouhé plavé vlasy a vysokou, svalnatou postavu. 

Blagden, nejen že se užíral žárlivostí, ale záleželo mu na ní a bylo mu jasné, že z tohoto partnerského svazku nevznikne nic dobrého. Pokusil se varovat, navzdory žárlivosti to bylo čistě z dobré vůle, že elf, jmenoval se Tänaka, je mladý a hloupý, zatímco ona už za sebou řadu let má. Neposlouchala ho a obvinila hoz žárlivosti a závisti. předhazovala mu jeho osamělost a to, že on družku nemá. Po jedné nepěkné hádce, při níž padlo spousty ostrých slov, spolu přestali naprosto komunikovat. On si založil bydlení na okraji jednoho ze vznikajících elfských měst, ona se přestěhovala za Tänakou do království Du Welden a nějakou chvíli byla šťastná. Ale jenom chvíli.

Toblaka Blagden

Po čase se k Blagdenovi náhodou doneslo, že je Linnëa zklamaná a nešťastná. Nijak na tu zprávu nereagoval, jen nad tím mávnul rukou a řekl si, že když se do toho Linnëa dostala sama, jistě se z toho taky sama dokáže vyhrabat. Vždyť on má přece svých starostí dost, ona ho nepotřebuje a on si má hledět svého. Ach, jak silně se přepočítal. Linnëa doufala, že se vrátí, dovolávala se ho dlouhé dny po lesích, ovšem on její nářky nešťastnou náhodou nikdy byť jen kouskem ucha nezaslechl. Myslela si, že na ni zanevřel a tak se ho nesnažila ani kouzly vypátrat. Raději se vrátila zpět do Du Welden a zoufale se snažila získat zpět alespoň Tänaku, ten ale měl novou družku a tak zůstala úplně sama. Rozeběhla se za město a tři dny a tři noci zpívala u nejstaršího stromu v království.

Když Blagden poprvé uviděl, co udělala, že se vezpívala do stromu, zděsil se, bylo to poprvé, co nějaký elf něco takového udělal. Cítil její vědomí, ale ona ho odmítala. Uvědomil si plný rozsah toho, co se stalo a žalem začal také zpívat. Nakonec se přeměnil v havrana, zvíře, které bylo jemu srdci nejbližší. Avšak jeho zármutek byl tak velký, že jeho barva nebyla černá, nýbrž bílá. 

Po tomto kouzle s ním Linnëa začala znovu, sice minimálně, ale přeci jen trošku, komunikovat. Strom Menoa se mu stal novým domovem. 

Po spoutě letech a stoletích, když jednou odpočíval na větvích stromu Menoa, přiběhla ke stromu černovlasá, těhotná elfka. Naříkala, tiskla se ke kmeni stromu a prosila jako smyslů zbavená, ať si ji vezme. Blagden zvědavě slétl dolů a pozoroval ji, přičemž ona se pomalu začala uklidňovat. Když si Blagdena všimla, začala si s ním povídat a mluvila a mluvila, dokud mu to všechno neřekla. Z nějakého důvodu se ho ujala, odnesla ho do paláce a on se stal jejím nejvěrnějším společníkem. Když se mezi nimi po čase vytvořilo yawë, byli spolu na jakési obrázkové úrovni schopni i komunikovat a tak si jí stal navíc i rádcem. Blagden, tablaka kësilveren (Blagden, dvoukřídlý rádce).

Lesy koloval fakt, že havran vidí budoucnost, což se scházelo s fakty, že jednou za čas ze zobáku vypustil nějaké to proroctví. většinou se jednalo o jednoduché věty, nebylo to až tak časté. Jednou ho ale zasáhla jakási síla a pronesl proroctví, které obsáhlo všechny obyvatele Alagaesie. Jak to tak ale bývá, napáchalo to více škod, než užitku. Když totiž někdo zná svoji budoucnost, pociťuje z nějakého důvodu palčivou touhu ji změnit. To mu samozřejmě v havraní podobě bylo ukradené. Osudy mnoha bytostí se pohnuly a až dodnes jsou mnozí z nich tímto proroctvím ovlivňováni.

Dávné přátelství

Jako havran měl v hlavě osudy všech bytostí v Alagaesii. Pojmout takové množství informací bylo na jednu jedinou mysl příliš a tak byla jeho mysl neustále zatemněná a on nedokázal rozpoznat, co je skutečnost a co jen vize. Díky yawë s Islanzadí se naštěsí jeho myšlenky usměrnili, i tak to ale začalo přetékat. Čím dál častěji létal ke stromu Menoa, se kterým měl pouto a snažil se u něj pročistit si hlavu. Dávná přítelkyně mu z nějakého důvodu umožnila svojí energií přeměnu na člověka. Bylo to ovšem možné jen v bezprostřední blízkosti stromu.

Nebylo ovšem divu, že se to Blagdenovi skutečně zalíbilo. V elfské podobě už neviděl budoucnost a byl schopen všechny osudy, které v havraní podobě znal, odsunout kamsi do pozadí své mysli a naprosto je ignorovat, v podstatě jakoby ta informace neexistovala. Líbilo se mu mít jasnou mysl, moci znovu chodit a mluvit, zkrátka si znovu zamiloval skutečný svět. Smutek, který ho kdysi dávno stravoval a byl iniciátorem přeměny se najednou zdál být ničím v porovnání s tím, co všechno se v Alagaesii dělo.

Ne až tak dávné přátelství

A nebylo to jediné, co se mu zalíbilo. Jednou se totiž u stromu Menoa objevila Elva, známá jako požehnaný sirotek. 

Poprvé se s ní setkal ve své vizi, když viděl, jak se někdo pokusil ovládnout strom Menoa, ale ten, rozlícen takovou pošetilostí, začal osobu zabíjet. Na místo okamžitě vyrazila Islanzadí a dívku, čerstvě odrostlé dítě, zachránila. Elvu o naštěstí poučilo a obrátila se pomalu ke straně dobra.

A právě tam se poprvé setkali osobně. U stromu Menoa, kam se Blagden chodíval přeměňovat víceméně tajně, teď trávila čas tato dívka a kdykoli se setkali, nebyl na přeměnu čas. Dokázala totiž jeho pozornost upoutat natolik, že si s ní povídal jako havran. Netáhlo ho k ní jen to, že to od Islanzadí byla první osoba, která dokázala usměrňovat jeho myšlenky, ale i to, že se k ní vztahovalo proroctví. Netrvalo dlouho a brzy jej prozradil - zavedl ji k dračímu vejci, které se pro ni po nějaké době i vylíhlo.Poté, co se dráče vylíhlo, vrátil se život do starých kolejí. Létal ke stromu Menoa, měnil se v elfa a užíval si čas strávený v těle s rukama, nohama a pěti smysly.

Opětovné setkání

Elva od jejich posledního setkání na louce prošla velkou spoustou změn a moc se v lesích nezdržovala, takže se s Blagdenem nepotkávali a ani neměli potřebu se nějak setkávat. Ona byla čerstvě dračí jezdec, zvykala si na celý ten nový svět, a on žil svůj život tak, jak po tisíce let.

Možná to byl osud, možná jen hloupá náhoda, přecijen jednou zavítala ke stromu Menoa. Chtěla stromu poděkovat za to, že ji tehdy ušetřil a doufala, že zde najde starého přítele, který ji zavedl k jejímu vykoupení - k vejci její dračice Aedail. Shodou okolností byl Blagden zrovna ve svém elfském já, tudíž měl mysl perfektně srovnanou. A pak ji uviděl přicházet. Bylo to poprvé, co ji viděl na vlastní oči jako elf a bylo by lží, kdyby někdo řekl, že se do ní na první pohled nezamiloval. Nebyla to ta skutečná, silná láska, bylo to ale nesmírně silné okouzlení. Kromě její krásy ho přitahoval navíc i fakt, že děvče nese stejné břímě bolesti, jako on sám, totiž bolest všech tvorů Alagaesie. A jako on byl starý a vypadal mladší, ona byla mladá a vypadala starší. 

Začal její společnost vyhledávat, i v havraní mysli hledal, kdy zase ke stromu přijde, ačkoli tomu v havraní podobě úplně nerozuměl. A přestože měla spoustu jiných starostí a řešila jiné věci, vyhledávala strom Menoa častěji. Nebyla zamilovaná, ale bylo jí s Blagdenem vělice příjemně. A to se mělo změnit.

Blagden byl Elvě oporou, přítelem, rádcem. Chodila za ním pomalu s každou trablí a vždy u něj nalezla pochopení. Blagden mezitím co nejpečlivěji skrýval svůj cit a byl vděčný za všechen čas s ní. Vlastně ani v nic jiného nedoufal, nevěřil, že by tak mladé děvče dokázalo cítit něco víc ke starci. Ovšem stalo se tak. Jednoho dne Elva přiznala Blagdenovi, že se její city změnily. A jelikož to bylo oboustrané, začala se psát nová kapitola jejich života.

Chvíle štěstí, chvíle neštěstí

To se ovšem už stromu Menoa nelíbilo. Linnea odmítla dál Blagdenovi dávat těch pár hodin života. Nejprve si Blagden myslel, že je to ze zášti, ale pochopil, že podstata celé myšlenky je dobrá. Láska Linnee ublížila a tak chtěla svého přítele chránit před stejnými útrapami, zvláště pak před Elvou, která před tím, než se stala dračí jezdkyní a než se zamilovala byla zlá a krutá, nehledě na to, že se strom pokusila vydírat vlastní bolestí. Bylo to pochopitelné a tak se Blagden s elvou naposledy u stromu sešli, vyznali si lásku a Blagden se potom už podle všeho natrvalo měl přeměnit v havrana.

Naštěstí v hloubi duše laskavá Islanzadí nemohla pozorovat, jak její společník i jako havran chřadne a věnovala mu starý Ellesmérský náhrdelník obsahující dostatek energie k tomu, aby mohl být očarován kouzlem, které jeho nositele změní zpět na člověka. Jejich společný osud byl zase na chvíli v pořádku.

Cosi temného

Ale opravdu jen na chvíli. Chvíli poté totiž zasáhla kdovíjaká vyšší moc a v Elvě, společně s dalším sirotkem Marinou, se probudilo cosi temného. Pravděpodobně to byla moc, která je obě donutila vyrůst a z dětí během několika měsíců udělala kompletně dospělé ženy. Takový druh magie totiž do té doby nikdo neznal a nevěděl, že mohou mít vedlejší účinky. Oči obou děvčat zčernaly, stejně jako jejich srdce. Prolezlo to jimi jako mor a nutilo je to dělat strašné věci. Blagden se pokusil zjistit, co se děje, viděl, že něco není v pořádku, ale nemohl přijít na to, co konkrétně se s Elvou stalo. Přisuzoval to prokletí, nebo nějaké temné magii a měl svým způsobem pravdu. Nebylo mu ale souzeno to zjistit, Elvu totiž tenkrát posedlo ono zlo a aniž by se obtěžovala předstírat city, strhla Blagdenovi z krku náhrdelník a jakmile byl zase havranem, odehnala ho. Náhrdelník, přestože ji na kůži údajně "pálil jak rozžhavená ocel", začala nosit na důkaz svojí síly společně s jedním Blagdenovým pírkem, které proměnila ve stříbro a tak se i bez svého vědomí na nějakou chvíli stala jednou z nejmocnějších bytostí Alagaesie, což byla i bez toho, protože kdo vidí bolest každého člověka, zná i jeho slabiny. Jenomže dvě zlé existence nemohou existovat v simbióze a tak naštěstí pro všechny obyvatele Alagaesie se s Marinou pohádaly, málem se navzájem zavraždily a každá vyrazila svojí cestou. Tím, že byla sama a přála si být mocnější, vrátila se k Blagdenovi a zkusila ho znovu získat, tentokrát ale jen s touhou po moci. Kdo by po svém boku nechtěl mít jednoho z nejmocnějších kouzelníků přikovaného láskou? Nebyla ale první, kdo podcenil jeho podstatu a tak se jí dostalo jen odmítnutí. Blagden věděl, že ho Elva nemiluje. Díky vizím v havraní podobě ale věděl (a také jí to řekl), že milovat bude znovu, až ji náhrdelník pálit přestane. Dlouhou dobu pak jen tak poletoval, přecijen ale Elvu i jako havran sledoval a snažil chránit.

Vše vyvrcholilo koncem léta 3260 v Elvino naprosté nervové zhroucení, protože vedlejší efekt celého toho zla byl ten, že její mysl postupně začínala šílet. Blagden se ale nenechal odehnat a po dlouhé snaze se mu navzdory všemu povedlo Elvu přivést zpět k jejím starým myšlenkám a zbavit ji prokletí. Ukázalo se, že stačily upřímné slzy.

Do roka a do dne

Láska mezi nimi se touto zkušeností upevnila a tak netrvalo dlouho a 8.7.3260 se zasnoubili. Svůj slib složili dne 30.8.3261. Oba stanuli před královnou Islanzadí a stali se manželským párem. Po několika měsících bylo jejich štěstí umocněno tím, že Elva zjistila, že čeká Blagdenovo dítě. Byli šťastní, než se před Blagdenem otevřela brána něčeho temnějšího.

Válka bratrů

Schylovalo se k válce. A tak Blagden i královna elfů Arwina sáhli k poměrně zoufalému řešení - poslali obě dvě dětikrálovského původu pryč. Arnilian s druidem Gormalem odešel na "převýchovu" k druidům, princezna Nilwëa odešla do pouště. Po dlouhých debatách Blagden přesvědčil Elvu, že pro jejich dítě bude nejlepší, když i ona z lesů odejde pryč, protože věděl, že by je nedokázal ochránit. Po spoustě hádek a argumentů Elva souhlasila a stala se jakousi vychovatelkou mladé princezny Nilwëi. Po několika letech, kdy se skutečně v lesích stahovala mračna, se Nilwëa i Arnilian vrátili. Možná osud, možná náhoda tomu chtěli, že se mladý princ a princezna do sebe zamilovali. A Blagden věděl, že by to Arwina nikdy nedopustila. Pokusil se to mladým vysvětlit, ale byli příliš mladí. Nilwëa začala Blagdena nenávidět a to i přesto, že s jeho mladičkou dcerkou - jak se Blagden dozvěděl - Delois, měla skoro sourozenecký vztah. Láska Arniliana a Nilwëi však neměla dlouhého trvání, protože po necelém měsící princezna z zemřela cizí rukou. Arnilian a Arwina tak stanuli proti sobě už z mnohem víc osobních důvodů, než byla jen vláda nad elfy. Ještě téhož dne, kdy se uskutečnil pohřeb, se Blagden a Táril sešli v knihovně, kde projednávali, jak nejlépe naložit se situací a rozhodli, jak ideálně rozdělit elfské království. Mezitím se v zámku Tialdarí strhlo peklo.

Dovednosti

Boj s jednoručním mečem (4/7)

Lukostřelba (4/7)

Boj s dýkou (4/7)

Jízda na koni (3/4)

Vyzpívávání (7/7)

Magie starověkého jazyka (Velmistr)

psychická magie (7/7)

vitální magie (5/7)

magie poznání (7/7)

elementární magie (6/7)

energetická útočná magie (6/7)

energetická ochranná magie (5/7)

časoprostorová magie (3/3)

Černá magie (Mistr)

psychická magie (7/7)

magie poznání (7/7)

vitální magie (5/7)

iluzionistická magie (5/7)

materiální magie (2/7)

Speciální dovednosti

zvěromagie

vize budoucnosti

spojení se stromem Menoa

Rodina: Matka Indil, rodina de Eamë, Linnëa (strom Mënoa), jeho žena - požehnané dítě Elva.