Allie

Jméno: Každý jí říká jinak. Nejčastěji se představuje jako Allie nebo Lilly (pokud se tedy vůbec představí). Je však známá i pod dalšími jmény. Někdy jí říkají i Wyrda (osud), který podle některých umí věštit, Hljödhr (tichý), protože její příchod je vždy ladný a tichý, jen výjimečně jí říkají Slytha (spát), protože se ráda vyhřívá na teplých místech, Gánga (jít), protože je většinou v pohybu a moc dlouho se nezdrží (pokud zrovna neodpočívá).

Druh: Patří k moudrým, ale tichým kočkodlakům.

Datum narození: Psal se zrovna rok 1476, den byl sám o sobě kouzelný. Padal první sníh v tom roce a právě tehdy se Allie narodila.

Věk: Většina lidí, se nechá oklamat jejím mladým zjevem. Proto tiše typují, že jí není víc než třicet. Další, moudřejší bytosti, se nenechají lehce oklamat podobou a soudí, že její věk přesahuje 200 let. Jsou jejímu věku bezesporu blíž než lidé, ale zase až tak dlouho po Alagaesii nechodí. Právě jí totiž je 150 dlouhých a někdy nudných let.

Podoba & povaha: Na první dojem většinou moc neokouzlí. V některých lidských vesnicích se jí dokonce i bojí. Říkají o ní, že nosí smrt. Ve skutečnosti nosí nanejvýš černé šaty a stejně tmavý plášť. V prachu za sebou zanechává lehké otisky bosých nohou, protože boty nenosí.

Pod rouškou tmy je vidět snad jen pronikavá barva jejích modrých očí. Sice nesvítí ve tmě jako kočičí, ale kvůli tmavému okolí jsou zřetelně vidět. Lemují je dlouhé černé řasy, díky kterým je jejich barva ještě výraznější. Mohlo by se zdát, že jsou posazené vysoko, protože konečky řas se dotýkají obočí.

Mezi další klam, by se dala počítat i její bledá pokožka. Ve skutečnosti má barvu stejnou, jako kteréhokoli člověka v Alagaesii. Světlý odstín jí dodávají tmavě černé vlasy. Havraní barva splývá s kápí, kterou má na hlavě. Proto může vytvářet mylný dojem, že žádné vlasy nemá a přes hlavu má pouze přehozený černý plášť. Každopádně, všímavý člověk a elfové si všimnou pravdy, která je ostatním zahalena zdáním a strachem.

Každý by si myslel, že když je z ní malá černá kočka, budou k ní milejší. Jenže lidé ji zas a znovu berou jako „posla smůly“. Protože černé kočky podle nich nosí smůlu, nemoci a podobné špatné věci. Kdykoli ji někdo z nich uvidí, rychle odvrací zrak. A pár těch, kteří zahlédli i její pronikavý pohled o ní říkají, že je to samotný ďábel, který může měnit podobu. Elfové snad hned poznají, co je zač. A na rozdíl od lidí ji vítají o něco přívětivěji.

Její osobnost je zahalena tajemstvím jako ona sama. Téměř nikdo nemůže říct, že by ji znal jinak než od vidění. Je samotářská jako každý jiný kočkodlak. A stejně tak pro ni platí i její neutrální postavení. Spojenec je nanejvýš svůj. Neumí dělit svět, lidi nebo cokoli jiného, na dobro nebo zlo. Neumí proto, že nehledá ani špatné ani dobré známky chování. Pro ni je dobro a zlo jedna velká neznámá. A vůbec jí to nevadí… Pokud už se s ní někdo bude bavit, nebo se o to aspoň pokoušet, neměl by provokovat její smysl pro humor. Proč? Protože žádný nemá. Její silnější stránka je trpělivost, i když ani ta není věčná.

Historie: Den, kdy se mladá kočkodlačice narodila, byl sám o sobě kouzelný. Z nebe se totiž začaly snášet bílé vločky, které se snažily co nejrychleji pokrýt co největší plochu, než použije slunce svou smrtící zbraň – teplo. Nebyl kousek povrchu, na který by aspoň jedna vločka nedopadla. A stejně rychle jako padaly, tak se zase rozpouštěly. Byla to krásná podívaná, které pouze jediná rodina nebyla svědkem.

Nebyla to zrovna jedna z nejzámožnějších rodin, ale ani z těch nejchudších. Žili v menším domku o pár místnostech. A právě tam, byl dnes rozruch, který se netýkal sněhu, nýbrž porodu. Nějakou dobu trvalo, než celým domem otřásl nářek dítěte. Všichni si oddechli. Až na matku, která se nezmohla na nic jiného než vyčerpaný úsměv. Celá rodina se přišla přivítat s novým sourozencem.

U stolu stáli, všichni se smáli. Neznali pravdu, neznali ji, ukradli lež, ukradli ji. Vrána křídla složila, než ve sněhu skončila. Smáli se, byli šťastní, nevěděli koho vlastní…

O pár měsíců později v černočerné noci, se k malému domku snesla vrána. Vypadalo to, že má něco s křídlem, protože se do sněhu spíš neobratně zabořila. Zakrákala jako by dávala znamení. A za chvíli skutečně zpoza jednoho z mála stromů, které byly kolem domu, vykročila postava. V té tmě nebylo poznat kdo to je. Až když se přiblížila k oknu domu, plamínek zapomenuté svíčky jí na chvíli osvítil tvář. Byla to žena. V ruce měla nějakou deku a v ní se něco hýbalo. Vypadala velice odhodlaně, jako by si pro něco šla a byla pevně rozhodnutá si to vzít. Obešla dům a vešla zadními dveřmi. Po celou dobu bylo ticho, jen chvílemi zakrákala vrána. Po nějaké době čekání z domku vyšla i s dekou, která se teď vůbec nehýbala. Vránu si posadila na rameno a rychle odešla. Stopy ve sněhu byly brzy zasněžené a po prapodivné návštěvě nebylo ani památky.

Nikdo ani netušil, kdo její srdce rozbušil. Neznali pravdu, neznali ji, ukradli lež, ukradli ji. Vrátí se k nám někdy zpět? Nevrátí se, nezná svět.

Žena se svou vránou a pochybným obsahem v dece, šla téměř celé dva dny, než se dostala tam, kam chtěla. Do lesa, k její chatce. Vevnitř bylo poměrně málo místa. Všude se nacházeli různé věci, které vypadaly nepoužitelně. Deku i s obsahem položila na stůl, zatímco se šla postarat o vránu. Deka se začala pohybovat, to něco vevnitř se chtělo dostat ven. Když se to nedařilo, rozbrečelo se. Byla to malá dívka, novorozeně, kočkodlačice. A právě teď se hlasitě dožadovala pozornosti.

Konečně oslavila své čtvrté narozeniny a mohla se o sebe starat. Normální dítě, by bylo sotva schopné něco říct, nebo správně krájet. Allie se rychle učila, díky svým kočkodlačím genům. A protože Melinda (adoptivní matka) nechtěla, aby se z její „dcery“ stal snadný terč, musela se dívka učit zacházet s dýkou. Díky rychlé učenlivosti s ní za chvíli uměla poměrně dobře. I když se to neobešlo bez pár jizviček na rukou. Dýka se jí nelíbila a odmítala se jí byť jen dotknout. Spojovala si ji s bolestí a červenou tekutinou – krví. Obě se tedy spokojily se vzájemnou ochranou. Aspoň dokud dívka nevyroste.

Zbraň v ruce měj, ostatním se směj. Bojuj statečně, ale ne zbytečně. Neznali pravdu, neznali ji, ukradli lež, ukradli ji.

Její 10 narozeniny, začaly slovy „nejsem tvoje matka“. Pak přišla spousta vysvětlování, jako bonus informace o tom že je kočkodlačice. Kupodivu se na ni vůbec nezlobila, cítila jen zmatení. Musela přemýšlet, Melinda šla ven pro nějaké lesní plody a Allie uklízela. Přestala, až když si všimla dýky, které se již šest let ani nedotkla. Chtěla se matky zeptat, jestli si ji přeci jen může nechat a používat ji. Vyšla zrovna ve chvíli, kdy se k ní žena hnala, vpadla do chaty a dívku strhla sebou. Pevně za nimi zavřela.

„Vyjděte ven!“ zakřičel muž rozkaz, podle hlasu byl zvyklí je udělovat, čekal na okamžitou reakci. „Víme, že patříte mezi Vardeny, pokud nevystoupíte, začneme střílet. Je tu spousta lučištníků.“ Pro výstrahu střelili pár šípů na dveře.

„Neboj, nic se ti nestane.“ Usmála se Melinda na dívku. „Buď statečná a schovej se.“ S těmi slovy pootevřela dveře, počkala až se kočkodlačice schová a pak vyšla ven. Allie zaslechla svištění šípů. Pak už nic. Nečekala dlouho, než vylezla z úkrytu.

Pospíchala ke dveřím, nevnímala vojáky, kteří tam stáli. Jen dýku, kterou cestou popadla, nenávist, že jí vzali někoho blízkého. Jen jeden lučištník na ni vystřelil a trefil se do ramene. Nečekala to, takže jednoduše spadla na zem. Vybavila si, co by dělala Melinda. S tělem nic neudělá. Její matka už ji nikdy neobejme.

Šance na útěk, nulové. Bude mít v sobě tucet šípů, než se vůbec otočí. Opatrně si klekla, a odevzdaně se dívala do země, dýku pořád tiskla v ruce. Nějak ji nedošlo, že takhle by nikomu neublížila, protože byla v pouzdru.

Neznali pravdu, neznali ji, ukradli lež, ukradli ji.

Vojáci ji tam nakonec nechali, zvažovali sice, že by ji vzali sebou, nebo zabili. Ale v tu chvíli jim připadal horší trest nechat ji vyhladovět, protože civilizace byla daleko. A podle nich nemohla mít dost rozumu na to, aby poznala, co jíst může. Takže se třeba i otráví. Nevěděli o ní ale nic. Natož že se rychle učí a tou dobou už poznala pár bylinek, které jíst může a které ne. Nebylo jich moc a rozhodně by na nich moc dlouho nepřežila. A odchod vypadal jako jediná možnost. Byli také tak bláhoví, že jí nechali dýku, kterou si ovázala kolem pasu. Také se poprvé proměnila. Prvních pár kroků v kočičí podobě, bylo dost nemotorných. Ale později to bylo lepší. Pamatovala si jen jednu cestičku, tu kterou chodila pro vodu. Poté šla podél proudu potoku, doufala, že ji to zavede k lidem.

Po pár letech už byla sžitá se svou novou rodinou. Bydlela u vody spolu s ženou Taliou, jejím mužem Ashlayem a jejich jediným dítětem. Synem Derekem. Byl o pár let starší než ona a jako jediný její vrstevník se s ní bavil. I když ona ne, nebyla zvyklá mluvit. S Melindou také prohodila sotva pár slov… Nebylo zvykem, aby někdo uměl číst, ale on na to měl soukromého učitele, protože patřil k jedněm z těch nejbohatších rodin. Ashlay totiž byl jeden z králových nejlepších vojáků, proto byl většinu času pryč. Vlastně by mezi nimi kočkodlačice ani neměla být. Ale pořídili si ji jako služku. Derek jí někdy četl, a při těch světlejších chvilkách, kdy s ní prohodil pár slov ji i učil číst a psát.

Myslela si, že našla konečně rodinu, která by nahradila prázdné místo po Melindě. Evidentně jí ale štěstí nebylo souzeno a kočkodlačice byla vyhnána. Jediný, kdo jevil známky nechuti nad tímto skutkem, byl Derek. Na cestu jí dali patku chleba. Jejich syn, jí věnoval i pár černých šatů zabalených v látce, aby je nemusela nést v ruce. Nevěděla jak se chovat ve společnosti lidí, proto se na své „výpravě“ nikdy nezatoulala mezi lidi. Nenavštívila vesnice jindy než v noci. Neznala jiný prostředek, jak si opatřit jídlo než lovením myší, nebo krádeží. Většinou lovila myši. Právě když lovila myš, si jí všimla dívka, zhruba v jejím věku. Nedbala na to, že ta podivná černá kočka s pronikavýma očima, může něčí být. Jednoduše si ji vzala domů.

Tak se dostala k další rodině, tentokrát v podobě kočky. Byla to dost rozrostlá rodina. Rodiče měli dva syny a dvě dcery. Určitě měli co dělat s tím aby se uživili, a myši se poprali o zbytky. Proto, když jim nejmladší dcera přinesla do domu dokonalého chytače myší, neváhali. Výměnou za střechu nad hlavou jim lovila čtyřnohé potvůrky, co snědli polovinu jídla. Někdy dostala i nějaké zbytky. Nestěžovala si, bylo to lehčí než život u zámožné rodiny jako služka.

I tady její pobyt netrval dlouho, tentokrát proto, že sama odešla. Líbilo se jí toulat po nocích, chtěla se toulat po světě, ne jen na pár hodin v noci. Na její 30 narozeniny se v černočerné tmě, mezi prvními vločkami, proplížila pryč. Do světa. U ohně si jako kočka vyslechla příběhy vojáků. Za okny poslouchala pohádky, které dětem vyprávěli rodiče. Právě když od jednoho takového domku odcházela, všimla si podivného pohybu. Tiše mňoukla, aby dala najevo svou přítomnost a cupitavě se vydala za zdrojem pohybu. Stál tam člověk a nějakým podivným jazykem mluvil ke svému koni. Najednou se zelenýma očima podíval přímo na kočkodlačici. Měl zvláštní pohled, jako by věděl kdo je.

„Zdravím,“ řekl po chvíli ticha. „Vím, kdo jsi, žádná kočka nemá takovéhle oči.“

„Mňau!“ zaprotestovala kočka.

„Nech toho, vždyť říkám, že to vím.“ Zastrčil si uši za špičaté ucho, pozdě si uvědomil, že to někdo mohl vidět, rozhlédl se, ale nikoho neviděl. Když se podíval zpět na kočkodlačici, stála tam dívka. Se stejnýma pronikavě modrýma očima.

„Ty jsi elf?“

„Ano, jsem elf. Ale jedu zpět do lesů.“

Mladá kočkodlačice se poprvé za svůj život dostala do Du Weldenvarden. K elfům. Bylo jich tam hodně a všichni ji vítali. Nebyla na to zvyklá. Nikdy se k ní nikdo nechoval pěkně, naposledy to byla Melinda. A to už je dost dávno. V lesích se naučila mluvit v myšlenkách. Byl to pro ni nový nepoznaný pocit. Také si tam oživila čtení, protože knížek tam byla spousta, stačilo si jen vybrat. I když většina byla ve zvláštním jazyce, kterému nerozuměla. Strávila tam půlku života, většinou mimo Ellesméru. Ale pořád se potulovala po lesích. I když si nejvíc oblíbila Ília Fëon, louku.

Pár měsíců po jejích 100 narozeninách, se dozvěděla, že pár elfů míří k trpaslíkům. Ti malý lidičkové ji vždy fascinovali, i když je viděla jen na obrázku. Za více než 50 let, si v Ellesméře našla kamaráda. Byl asi jediný, s kým tak nějak mluvila. Ve skutečnosti jí připomínal Dereka, jinak by se s ním nejspíš moc nebavila. Na odchodu jí daroval přívěsek, do kterého se ukládá energie. Poradil jí, jak ji tam dát. Pak už byla připravená na cestu, rozloučila se s ním zamňoukáním a už pelášila za elfy.

Zhruba po dvou týdnech konečně dorazili do Farten Dûru, byli úplně vyčerpaní. Po cestě je potkalo pár nepříjemných komplikací v podobě ztráty orientace. Když teď stáli u vchodu, skoro nemohli uvěřit, že to skutečně dokázali. Trpaslíci váhali, jestli je mají pustit dovnitř. Po nějaké době se rozhodli v prospěch unavené a vyprahlé skupiny. Nejdříve je odvedli do kuchyně, kde se mohli cestovatelé najíst a napít.

Na její 120 narozeniny jí trpaslíci přichystali cosi, co vypadalo jako dort. Nevypadal zrovna nejhůř, ale chutnal úžasně, (aspoň teda jí). Po oslavě ji mladý trpaslík provedl po Tronheimu, řekl pár slov trpasličím jazykem. Kočkodlačice jejich jazyk moc ráda neměla, připadal jí příliš drsný, ale po těch letech si na něj zvykla a ráda pár slovům přiučila. A zanedlouho byla „barzul“ na jejím slovníčku. Většinou právě tak zaklela, když se jí něco nepovedlo. I mezi trpaslíky si udržovala tu jistou odtažitost a plachost. Malí lidičkové jako by se předháněli, kdo ji dřív rozpovídá.

Právě se procházela Tronheimem když si všimla trpaslíka. Evidentně si myslel že ho nikdo neslyší, protože klel, truchlil a vztekal se. Při jejím příchodu trochu zmírnil své chování, ale byl tak naštvaný, že z něj někdy „barzul“ vypadlo i když zrovna nikdo nic neříkal. Nakonec kočkodlačici vysvětlil, co se stalo.

„Byli jsme na lovu, tam kam se málokdo z nás odváží. Po cestě jsme narazili na čerstvé Urgalí stopy. Hned jsme ztratili zájem a všechno jiné. Vystopovali jsme je a napadli. Při útoku jsme přišli o dva trpaslíky. Nakonec jsme se stáhli, i když i oni utrpěli ztráty a ze čtyř zbyli jen dva. Měli velké rohy. Barzul! Rozpárali mi nejlepšího přítele! Za to musí zaplatit! Já se tam vrátím a pomstím ho!“ zuřil trpaslík.

„Nesmíš nechat pomstu, aby ti zatemnila zdravý rozum i úsudek. Pak by ani tvůj dlouhý život nebyl šťastný. Truchli, ale nesnaž se vyhledávat boje. Až přijde čas na tvou pomstu, poznáš to a třeba se ti i podaří dokončit dílo.“ Snažila si nevšímat trpaslíka, který na ni zíral jako by spadla z jahody.

„Nikdy jsem neslyšel říct víc než „derûndânn“ nebo „barzul“.“ Po chvíli ticha dodal. „Ale máš pravdu, nemá to cenu. Až přijde čas, zvládnu to.“

O dalších dvacet let později se zase měla vydat na cestu. Elfové odešli již dlouho před ní, teď ale cítila, že by měla jít. Proto se rozloučila s trpaslíky, přesto že jedním slovem. Od té doby co promluvila s trpaslíkem, byla o trochu hovornější. I když to stálo za staré bačkory. Za tu dobu ji ani elfové tolik nerozpovídali, a to u nich byla podstatně déle. Možná se měla vrátit do lesů, ale chtěla se ještě podívat na pár míst. Vrátila se k lidem. A tehdy vznikly povídky o tom, že nosí smůlu. Nejspíš s tím začala nějaká drbna, která chtěla být zajímavá, ale rozhodně se s ní od té doby opravdu jen málokdo zastavil na slovo. I normálně ti nejukecanější jí řekli sotva „zdravím“, pokud z nich vypadlo vůbec něco.

Posledních pár let až do teď, trávila v lidské společnosti. Nyní se chce vrátit zpět mezi elfy, kteří jí už doopravdy chybí. A potom možná někdy zajde navštívit trpaslíky, kteří ji přirostli k srdci. Zatím se pomalu, ale jistě vrací, do lesů Du Weldenvarden.

Rodina: Své rodiče, díky kterým žije, nikdy nepoznala. A ze všech rodin, v kterých byla ať už jako služka, nebo chytač myší, ji nejvíc přirostla k srdci Melinda, která ji vychovávala jako svou vlastní, i když někdy celkem tvrdě.

Melinda

Pro ni jediná skutečná matka, kterou od deseti let už nenašla v nikom. Dokonale se vyznala v bylinkách. Také to uměla dobře se zbraněmi, nejlépe zacházela s dýkou nebo s většími obtížemi i s nějakým lehčím mečem. Byla trošku při těle, ale ne nějak nezdravě. Stejně jako Allie, i ona měla černé havraní vlasy. V očích měla vždy radostné jiskřičky.

Talia, Ashlay, Derek

Z celé rodiny měla nejradši jejich syna Dereka. Byl přibližně v jejím věku. Měl krásné zelené oči a světlé špinavě blonďaté vlasy. Uměl číst a psát, protože ho to učil soukromý učitel. Také to kočkodlačici naučil.

Ashlaye moc ráda neměla, navíc ho ani moc neznala. Byl pořád pryč, už od pohledu nesympatický člověk. Měl světlé vlasy a skoro černé oči. Jako jeden z nejlepších králových vojáků dostával celkem dost peněz. Přesto nebyl zdrojem bohatství, které rodina vlastnila.

Právě Talia byla zdroj všech peněz, její rodiče byli velice bohatí a všechen majetek dostala jejich jediná dcera. Měla hnědé vlasy a v očích neměla ten známý lesk, jaký měla Melinda. Chodila ověšená šperky a právě ta žena, zadávala Allie téměř nesplnitelné úkoly.

Další rodina neznala její lidskou podobu a měla ji jen jako černou kočku. Rodiče (jejichž jméno není známé), měli dva syny a dvě dcery. Všichni byli tak nějak milí a starali se o ni. Hlavně jejich děti si kočkodlačici oblíbili. Lehce jí tahali za ocásek, protože ze zkušeností věděli, že pokud se jí to nelíbí, můžou skončit s poškrábanýma rukama. Chodila s nimi ven, někdy je tajně pozorovala a jindy si za nimi šla jako by se nechumelilo.

Každý koho počítala do rodiny, už nepatří mezi živé. Protože žádný člověk se nikdy nedožil více než 100 let, proto je zhola nemožné aby je potkala někde jinde než v říši mrtvých.

Majetek: Do jejího chabého vlastnictví patří sotva pár věcí.

Většina z toho mála, jsou šaty (1,2,3,4). Dostala je od Dereka, když ji vyhnali.

Od elfa dostala náhrdelník, když odcházela z lesů za trpaslíky. Ukládá do něj energii a nikdy ho nesundává.

Dýka patří mezi její nejcennější majetek, protože jí ho dala Melinda. Kdyby nebyla od ní a nevázalo se k ní tolik vzpomínek, sotva by ji nosila. Takhle ji ale nedává od těla na delší dobu než je nutné. Připomíná ji její nevlastní matku. A celkem s ní umí zacházet, i když k jejímu použití dochází jen zřídka.