TOPlist

Yawën Blödhkveykva

Začátečník 2286 Mistr

Napsal: Yawën Blödhkveykva | Kategorie: Stínové - Žena
Dne: 30.10.2013 18:27:06 FB



 

 

 

 

Tato Stínka se honosí se jménem Yawën. Je to jediná vzpomínka na časy minulé, kterou jí duchové (jež ji ovládli) ponechali. Přízvisko Blödhkveykva vzniklo v den, kdy se stala Stínem jako památka na tuto významnou událost. Někdo si může myslet, že Yawënini duchové jsou rozmarní a sentimentální, nicméně pravdou je, že tento jejich strategický tah byl jednou z nejlepších voleb. Vnesli totiž nebohé dívce do mysli, že nic a nikdo jí dříve drahý před tímto dnem v dnešních dobách neexistuje a tak po své minulosti nepátrá a ani se k tomu nemíní uchylovat v časech budoucích.

 

 

Stínový elf = stín - elfka

 

 

Díky svému původu je očividné, že perfektně ovládá Starověký jazyk. Co ale nemusí být až tak rozumně odůvodněno (díky neznámé minulosti) umí stejně dobře komunikovat jazykem lidí, přesněji řečeno centrálním dialektem. Z trpasličího jazyka toho moc nepochytila, ale dokáže rozpoznat, kdy někdo používá trpasličí nadávky. Ne, že by jim rozuměla, ale trpaslíci klejí tak často, že je těžké si nezapamatovat jejich znění. S urgalštinou se doposud zatím nesetkala.

 

 

Jelikož Yawën ztratila vzpomínky na časy dávno minulé a nemá touhu dohledávat vlastní minulost, nedokáže přesně určit, jak moc je stará. Pravdou ale je, že kdyby se stala Stínem v období, kdy dosáhla dospělosti, nikdy by dnes nemohla mít takové schopnosti, o kterých ani netuší, jakým způsobem je získala. Ne, musí za sebou mít opravdu dlouhou minulost, která je navěky pohřbená.

 

Jediné, co je schopná dopočítat, je věk, za který existuje jako Stínka, protože jedna temná a bouřlivá noc 29. Pršivce, kdy po obloze létaly krvavě rudé blesky, roku 3 245 bylo jejím druhým zrozením.

 

Stínový věk: 20 let

Skutečný věk: x * 100 + 20 let

 

 

Yawën i přesto, že kdysi bývala elfkou a nyní je Stínem, si velmi dobře zachovala elfí vzhled, i když poté, co ji posedli duchové, se přeci jen trochu změnil. Sama si nepamatuje, jak vypadala předtím, ale s určitostí ví, že nikdy ve svém dřívějším životě neměla tak špičaté zuby jako má nyní. Dříve by nikdy nejedla maso, ale po své proměně s tím nemá vůbec žádný problém. Její neobvykle ostré a špičaté zoubky jsou zakryty plnými a pěkně tvarovanými rudými rty. Rty, které dokážou vytvořit ten nejkrutější úsměv, s kterým s radostí zabíjí své oběti. Stejně tak, jako vás upoutají její rty i zuby, vás na první pohled upoutá i její pohled. Ano, pohled jejích smutných ametystových očí. Očí, které dokážou ztvrdnout hněvem a zmrazit každého jediným pohledem. Její obličej s alabastrovou pletí rámují dlouhé jemné, ale silné černé vlasy s rudými proužky. I s pomocí těchto vlasů dokáže okouzlit nejednoho muže a to i přes to, že se jedná o Stínku. Je velmi vysokou ženou s vypracovanou postavou. Yawën má velmi silné atletické a okouzlující tělo, a tak není vůbec divu, že jím snadno zamotá nejednomu muži hlavu. Bohužel tito lidé mají většinou poté velkou smůlu, protože nepřežijí víc jak pár okamžiků díky tomu, že se stanou Yawëninými oběťmi.

 

 

I když je Yawën již 16 let stínem, stále se od ostatních Stínů velice liší a lišit se i bude. Když ji toho osudného dne posedli zlí duchové, usídlili se v jejím těle a pozměnili její mysl, její duši zničit a ovládnout nedokázali. Díky tomu získala pro svou mysl obrovskou výhodu. Přestože si vůbec nepamatuje, kým dříve byla, je si velmi jistá, že většina věcí, co utváří její povahu nyní, jí patřila již dříve, i když se nemusely až tolik projevovat. Po své proměně se stala velmi hrdým a silným (jak už fyzicky, tak i psychicky) Stínem. Díky svému odhodlání a psychické síle se jí podařilo udržet duchy v určitých mezích. Přesněji řečeno, duchové ji udržovali neustále při chuti zabíjet a prožívat radost z vraždění a mučení nevinných, ale již se nemohli tolik motat v jejích dalších pocitech a vztazích k jejímu koni a ostatním zvířatům. I přesto ji velmi ovlivňovali, a tak plnili svoji úlohu a touhu udělat z ní jednoho z nejmocnějších Stínů. Díky tomu se stala velmi nevyrovnanou ženou. Její touhy a radost z ubližování druhým a také její neskonalý smutek ze zmařených životů a její svědomí, které jí přesto zůstalo spolu s duší, se jí vykreslily do obličeje. Hluboké oči, ve kterých by se někdo mohl utopit ve smutku, a rty s divokým a krvelačným úsměvem začali vévodit její tváři. I přes nepřízeň osudu si brzy získala svou vyrovnanost zpátky a to jen díky tomu, že přijala doopravdy to, čím se stala i se všemi pocity a svědomím. Již neodmítá uvěřit tomu, že je Stínem. Již neodmítá potřebu zabíjet. Již se nebojí litovat toho, co musí dělat, aby si i přes tyto zrůdné věci, které jako Stín dělá, udržela alespoň trochu jasnou mysl. A tak se stala psychicky silnějším tvorem, než kdy dřív bývala.

 

 

Ač o přesné délce svého života nemá ani ponětí, o hloubce svých schopností nemá Yawën nejmenší pochyby. Nezáleží na tom, zda bývala Elfem. Nezáleží na tom, že je nyní Stínem. Její znalosti a vědomosti jí nemohly být vzaty ani procesem přeměny.

 

  • MAGIE STAROVĚKÉHO JAZYKA (mistr)

energetická útočná magie 3/7

energetická ochranná magie 3/7

psychická magie 4/7

elementární magie 4/7 (země, voda, vzduch)

vitální magie 2/7

magie poznání 3/7

 

Yawënina neznámá dlouhověkost přináší značný užitek jelikož znalost Starověkého jazyka je v jejím případě opravdu hluboká a to usnadňuje užívání magie. Staletí vědomostí přinášejí do rukou svých vlastníků opravdu velké množství cest a možnosti, jak řídit svou moc či jak ji více tříbit. Zkušenosti s věkem spjaté přinášejí zase nová poznání. Třeba jako poznání toho, jak vypadá skutečná moc, když někdo zná něčí pravé jméno...

 

  • ČERNÁ MAGIE (učeň)

psychická magie 4/7

magie poznání 3/7

iluzionistická magie 3/7

 

Byly doby, kdy Černou magii Yawën viděla jako možnou cestu a šanci na přežití, ukončení krvavé války. Nicméně když se vše zvrtlo a Yawën uchvátilo zatracení, začala tuto magii nenávidět. Bála se té ohromné moci. Nenáviděla své nové zrození. Nenáviděla duše uzavřené v jejím těle, které útočily na zbytky její osobnosti. Bylo to období ještě krvavější války, kterou oči cizinců nemohly vidět. Odehrávala se totiž v jejím nitru, kdy se o své bytí rvala s dalšími dušemi. Zato ty oči mohly s děsem hledět na výsledky Yawëniny prohry, kdy se k moci dostali duchové, kdy za pomoci Černé magie rozsévaly zkázu, utrpení a především smrt...

 

To bylo tenkrát, když se čerstvě stala Stínkou a bojovala o poslední střípky svého starého já. Každý ví, že válka nemůže trvat věčně a ani ta její věčně netrvala. Přesto nedošlo k jednostrannému vítězství. Válka byla ukončena "mírovou dohodou". Každý získal v Yawënině těle své místo a byly zahájeny roky spolupráce založené na částečných ústupcích obou stran a přijetí druhé strany. To vedlo i ke změně Yawënina pohledu na Černou magii, kdy v jejích očích zaujala pozici jednoho z mnoha prostředků, jak zůstat na živu, jak se stát mocnější a zas o krok před ostatními. To je také důvod, proč nyní musí Yawën najít cestu, jak tento prostředek zlešit a učinit efektivnější. Její menší zkušenosti v tomto oboru musí být doplněny pro blaho "jejích" duší.

 

  • LUKOSTŘELBA 2/7

Umění lukostřelby je pro Yawën již dávnou minulostí, ale rozhodně ne ztracenou. Tuto schopnost užívala kdysi dříve před svou proměnou. Když se stala Stínkou, pohled na tak ušlechtilou zbraň v ní vyvolával pocity, že jí již po svém pošpinění není hodna. Svůj luk stejně jako pár posledních zastřených vzpomínek proto uzavřela v jedné z místností svého domu. I přes to všechno utrpení a špatné pocity se ho nebyla schopna vzdát, stejně jako ho užívat.

 

Přesto ale by se každý měl mít na pozoru. Jestliže jednou Yawën překoná svůj psychický blok a opět se vrátí ke krásnému umění lukostřelby, jí podávané výsledky nebudou o nic horší, než když třímala luk v rukou denodenně. Zacházení s lukem, je jako dýchání. Na to se nezapomíná. Můžete na chvíli zatajit dech, ale stejně se nakonec opět nadechnete a budete toužit po větším množství vzduchu ve svých plicích, než jste měli před pokusem nedýchat.

 

Tomuto umění byla učena už ve svých dětských letech a je to jedním z jí nejpreferovanějších způsobů boje. Univerzalita těchto zbraní je až zarážející, jelikož i přes svou velkost se dají využít jak jednoruční, tak obouruční typ zbraně. Tato flexibilita se Yawën zamlouvá a ač někdo boj s 2 dlouhými meči může shledávat nepraktickým, v jejích očích tento styl má hluboké kouzlo.

 

 

Probuzení:

 

Yawën se probudila a nad hlavou spatřila zářit krvavě rudé blesky. Posadila se a snažila se vybavit si, co se vlastně stalo.

 

Pamatovala si, jak ji uchvátila moc černé magie. Lákala ji, našeptávala ji a snažila se ji ukonejšit tím, že nedělá vůbec nic špatného, když se pokouší proniknout do hlubin temných kouzel. V trávě našla malou ještěrku. Chtěla vědět, zda by pomocí oné magie mohla z ještěrky udělat silného a oddaného draka, který by jí pomohl zvrátit válku ve prospěch elfů a dalších, co bojovali za šťastný a bezpečný život. Stála v trávě a její kůň stál kousek od ní a dával na ni pozor. Pak najednou kolem ní a malé ještěrky začaly vířit stíny, které pomalu nabývaly jasného vzezření.

 

Yawën se snažila lépe vybavit, co bylo potom, ale pamatovala si už jen na nejasné záblesky vzpomínek.

 

Vybavilo se jí, jak se snažila ovládnout duchy a přimět je, aby tělíčko i mysl malé ještěrky proměnili v dračí. Nelíbilo se jim to. Pak následoval shluk světel, která se míhala stále rychleji kolem ní, najednou jasná bílá záře, pak černota, vztek, který cítila kolem sebe a nakonec v sobě a s ním přišla neuvěřitelná bolest. Poslední co slyšela a v mlze viděla, byl její vzpínající se Larien, který strachy řičel, ale neutíkal.

 

Víc už si nepamatovala. Co se stalo s ještěrkou? Co se to stalo s ní? A jestli se její kouzlo zvrtlo, je opravdu nyní Stínem? Emoce se v ní začaly bouřit, až přerostly v krutý smích. Kůň se na ni díval, ale neodešel. Za všech okolností chtěl být pořád s ní. Nakonec se Yawën přestala smát a se smutným a zaskočeným výrazem se dotkla Larienovy šíje. Kůň ani neucukl a dříve než si Yawën uvědomila, co dělá, proměnila svého věrného přítele na svého věčného druha a sluhu. Ještě téže noci odjela z onoho místa a začala se toulat po poušti Hadarak.

 

 

Du Breoal Nängöroth:

 

Zase byla jedna z těch všedních nocí pouště. Již to byly čtyři roky, co se stala Stínem. Již si dávno zvykla na to, čím je a na své temné touhy. Bylo to teprve včera, kdy narazila na jednoho mladého chlapce z pouštního lidu. Byl sám v nesprávném čase na nesprávném místě. Už to byl skoro týden co Yawën nikoho nezabila a její chuť po krvi v ní neustále rostla. Pak narazila na toho chlapce. Chlapce, který v slzách seděl na zemi. Ztratil se. Yawën se velmi líbilo, jak brečel, ale najednou chtěla víc. Chtěla vidět děs v jeho očích a slyšet křik vycházející z jeho úst. A tak se vynořila ze stínů a stanula před chlapcem. Pohlédla na něj a s krutým smíchem na rtech se k němu přibližovala. Chlapec strnul, ale po chvíli se sebral a začal před ní utíkat a ona ho nechala. Měla ráda hony. Běžela za ním a stále se smála. Najednou doběhli k prapodivné hoře. Chlapec již nemohl. Celý zadýchaný se zastavil se strachem v očích. Věděl, že je to jeho konec. Yawën se k němu přibližovala. Po týdnu, kdy nezabila živáčka, ji tento chabý hon nemohl ukojit. Chtěla mučit a týrat. To dítě nemělo lehkou smrt a jeho výkřiky plné strachu, bolesti a utrpení se nesly ještě dlouho poté, co noc přešla v den a den zase v noc. Poté i jeho hlas utichl. Když byla s chlapcem hotová, byla velice unavená a litovala toho, že si ještě nesehnala nějaký dům, který by se stal jejím zázemím a který by mohla nazývat domov. Pak se podívala na horu, u které stála a u které k smrti umučila toho chlapce. Nikdo o ní nevěděl. Nikdo, kromě ní a mrtvého kluka. Začala se jí zmocňovat temná touha, která ji vábila na vrchol hory. Když tam i se svým koněm dojela, rozhodla se, že zde bude stát její dům, její útočiště. Stále ještě pod velkým vlivem duchů využila jejich magii a vybudovala zde majestátní dům s velkou stájí pro Lariena. Moc se jí nelíbilo, že vrch ani dům nemají jména, a tak dům pojmenovala Du Breoal Nängöroth (Dům zatracení) a horu nazvala nedobytnou – Edoc´sil fell. Tak vzniklo sídlo Yawën Blödhkveykvy.

 

 

Hrobka:

 

Již šestnáct let byla Yawën Stínem. Ale teprve před šesti lety se začala zajímat o to, proč vždy, když je Stín nějak vážně zraněn, zmizí a objeví se pokaždé na jiném místě, než při předchozím rozplynutí. V té době se Yawën vydala zase jednou zabíjet. Bohužel se dostala do pěkné pasti, kde jí ti „hloupí“ Galbatorixovi vojáci prohnali své meče žaludkem. Yawën se jim před očima změnila v cáry stínů a zmizela. O několik dní později se seskupila v prapodivném lesíku, na hony vzdáleném od místa střetu s královými vojáky. Ke své smůle se ocitla v Surdském království, kde jí o pár dní později prostřelila tělo skupinka Surdských lučištníků, takže se znova rozplynula ve stínech a objevila se tentokrát na vrchu zvaném Marna, který ji učaroval svým smutným a podivuhodným kouzlem. Díky němu se v její hlavě zrodilo přání. Přála si se zde vždy objevovat, když její stínové tělo někdo poničí. A nejpodivnější na tom bylo, že právě zde se upevnila touha, zbudovat svému dřívějšímu já, na které si vůbec nepamatuje, hrobku a uctít tak její památku. Od té doby byla poháněna těmito myšlenkami a tužbami. Celých šest let přemýšlela a zkoušela vymyslet kouzla, která by ji po jejím rozplynutí, složila dohromady vždy na jednom a tom samém místě. Kvůli tomu se sama také probodávala, rozplývala a zase scelovala, i když jí to nebylo vůbec příjemné. Až do včerejší noci si takto ubližovala. Právě včera našla ten správný způsob svého opakovaného scelování na jednom místě. Té noci se mučila vědomím svých ztracených vzpomínek a lítostí nad zmařenými životy svých obětí. Vešla do místnosti, do které nechávala dveře obvykle zavřené. Byla to malá místnůstka, která byla věčně osvětlována, i když tam nikdo nechodil. Uprostřed ní stál prapodivný kulatý stůl. Ten stůl vypadal jako živý strom. Jeho kulatá noha byla zvláštně tvarovaná. Připomínala kmen starého mohutného dubu, který byl obtáčen listy révy. Jeho pevná deska byla zdobena dubovými větývkami s listím tak, že to vypadalo jako by stůl byl opravdovým dubem. Na tom stole stál stříbrný podnos a na něm ležel přenádherný luk (vyrobený rukou elfa), který zářil podivnou zelenkavou barvou, jako deska stolu. Vedle luku se nacházel jemně zdobený toulec asi s dvaceti šípy s labutími pery. Luk s šípy zářil tak, až Yawën oslepoval. Najednou jí připadalo, že na ni tyto věci již dlouho čekají. Sama nechápala, proč to dělá. Vzala svůj luk a zasadila do něj jeden šíp. V rukou cítila, jak jí magie vycházející z luku a šípu vibruje v prstech. Najednou ji něco ovládlo a donutilo ji to napnout tětivu. Vůbec netušila co se to děje a proč to dělá, ale nemohla v tom přestat. Pak už jen vystřelila šíp. Letící šíp po okamžiku k jejímu překvapení zmizel. V zápětí se ale Yawën s bolestným stenem svezla k zemi a rozplynula díky šípu, který jí nyní vyčníval ze zad. Když se probudila, zjistila, že leží v prapodivné hrobce na hedvábném rudém loži. Rychle se zvedla a jen co ji opustila, začala si ji prohlížet. Po chvíli se zarazila a zírala na své Stínové jméno, které bylo na hrobce vyryté. Poté zjistila, že se nachází na vrchu Marně. Byla velice zmatená, protože tato hrobka na tomto vrchu ještě před šesti lety vůbec nebyla. Byla nervózní a zmatená, a tak se (co nejrychleji) vrátila do svého domu Du Breoal Nängöroth, kde okamžitě zašla do oné místnosti, kde býval ukryt luk s toulcem a šípy. Najednou zde neležel luk ani šípy a zmizel i stříbrný podnos. Nyní se tam nacházel zářivý zlatý podnos a na něm se jímala ona hrobka z vrchu Marna, ale i stůl se změnil. Najednou nepůsobil staře a jeho listy měli barvy podzimního listí. Yawën nerozuměla tomuto kouzlu. Kde se vzalo, jak funguje… ne tyto otázky jí zůstaly zcela bez odpovědí, ale jisté je již jen to, že vždy když se odteď rozplyne, určitě se objeví na vrchu Marně, ve své vlastní hrobce. Od této doby má nové tajemství, které nikdo nesmí zjistit a také ho nikdo nezjistí, pokud ho nebude chtít sama prozradit.

 

 

Mordranas Fey:

 

Yawën dlouho cestovala po známých koutech země a vraždila a mučila dle libosti. Milovala křik a utrpení svých obětí. Těšilo jí jim ubližovat. Těšilo jí trápit jejich ubohé mysli. Bylo jedno, zda si vybrala chudáky, boháče, obyčejné slušné měšťany, vojáky, zloděje... Nezáleželo na tom, zda to bude elf, trpaslík, člověk či nějaký mutant. Záleželo vždy jen na krvi, zábavě a utrpení druhého. Nezáleželo ani na místě. Byla tady a zase jinde. Místo a čas pro ní nikdy nehrál roli. Vždyť byla Stín. A tak se stalo, že Yawën zavítala i do vojenského městečka zvaného Poříčí. Rozhodně si plánovala velmi dobře užít vraždění tamních lidí. Nicméně její temné choutky ukojeny nebyly. Yawën byla vyrušena jednou naivní dívkou a do toho ještě brzy byla vojenskými jednotkami tohoto městečka objevena. Nebo tedy přesněji řečeno místní přišli na to, že se jim tam pohybuje Stín. Zatracení kouzelníci. Umí jen Stínům překážet. Nebylo divu, že se Yawën nedopracovala k zabití oné dívky. Místo toho jí sebou vláčela. Brzy se ale ukázalo, že dívka ani nebude takovou obětí, jakou by asi být měla. Místo toho nakonec Yawën souhlasila, že jí bude učit. A tak dívku nechala odběhnout si pro věci. Což vyvolalo v městečku požár dívčina rodinného domu. Výhodou toho bylo, že se jim díky tomu podařilo téměř nepozorovaně zmizet. Došlo sice na lehký konflikt s několika vojáky, stejně se jim ale obě dívky nakonec ztratily v uličkách a poté zmizely v poušti. Již se v Poříčí neukázaly. Na druhou stranu ani jejich cesta nebyla společná až do konce. Při cestě do pouště nakonec nastal čas, kdy se musely rozdělit a od té doby se již víckrát zatím znovu nesešly.

 

 

Drakell Graum:

 

Čas ubíhal jako voda a Yawën stále chodila po světě živých jako Stínka. Prošla různá místa, ale nakonec jí přilákala krev, zmar a smrt lidí na hranicích Surdy. No nebylo to rozkošné vidět ty ubožáky, jak kvíleli bolestí a umírali na obou stranách? Dlouho je sledovala se spokojeným výrazem na tváři. A prý, že Stíni jsou to nejhorší, co po tomto světě chodí. To, že ty lidské lúzy se zabíjejí navzájem, na to nikdo ohled nebral. Stíni se alespoň navzájem nezabíjeli, narozdíl od těch nanicovatých lidiček, se kterými se dalo tak úžasně pohrát a pobavit se těsně před tím, než by je zabila. Nicméně i hezká podívaná se brzy zají, a tak Yawën vyrazila na sever najít si vlastní zábavu, která by stála za to než jen v podstatě prázdné dívání se na masakr. Dorazila až téměř k městu zvané Dras-Leona, když narazila na spící osobu. Ano, byl to Drakell Graum, místní popravčí. Původně ho chtěla Yawën zabít, ale poté, co viděla jeho ubohost, si to rozmyslela. Ta troska neuměla vůbec žít. Bylo pobavení si s ním pohrávat. Rozhodně mu ukázala, jak snadné je zabít... teda nechala ho poslouchat řev jednoho z jeho učedníků. Ne, že by mu to až moc vadilo. Stejně to bylo odporné prase, které neměl rád stejně jako většinu společnosti ve městě. Nechala ho, aby trpěl vlastními vzpomínkami, aby zatoužil po tom opravdu začít žít. Též si ho i unesla. A to vše bylo za jediným účelem. Donutit ho chtít žít a změnit svůj život, aby jednou mu mohla do něj zasáhnout a ovládat ho, jako šachovou figurku. Díky tomu všemu trápení a bolesti v jeho vlastním životě ho donutila přísahat. Pod bláhovou myšlenkou, že přísahá jen občasnou výpomoc se dočkala tohoto slibu, ke kterému mu nejvíc pomohla i jeho neznalost starověkého jazyka. Jaká je pak výhoda nechat někoho takto přísahat elfím jazykem, když ten naivka při tom věří svým vlastním slovům a jen si tak na sebe splétá pevné a nezničitelné okovy.

 

Znění přísahy:

"Mé tělo, má mysl, má duše, celé mé současné, minulé i budoucí já se zavazuje k činům současným a budoucím ve prospěch Stínky jenž nyní sedí přede mnou, jejíž mysl proudí mou, Yawën Blödhkveykvy. Slibuji a přísahám, že kdykoliv a jakkoliv zachovám jí věrnost a věrně jí vypomohu. Nikdy jí nezradím ani se o to nepokusím, nezabiji ani jinak nezničím. Slibuji, že můj život patří jí, smrtí si ho dobrovolně nezkrátím a ani se o to nepokusím. Tak a ne jinak tomu je a tomu bude, kdekoliv, teď, i kdykoliv jindy, tady i všude."

 

Když se Yawën dočkala tohoto uspokojivého výsledku, už nebylo na co čekat. Hodila mu pár zásob na zpáteční cestu a vyrazila opět na jich. Nicméně teď už jí hnala její dravá touha. Touha po krvi a utrpení druhých. Nicméně se nesmělo jednat jen o pohled na vraždu. Tentokrát chtěla onu krev a bolest obětí způsobovat právě ona. A  proto se proplížila do města zvaného Belatona.

 

 

 

Možná nějakou dříve měla, ale nepamatuje si na ni. Proto je nyní její jedinou rodinou kůň Larien.

 

  • HROBKA – kde se vždy zrodí, když ji někdo vážně zraní či probodne. I když se tato hrobka nachází na vrchu Marně, nikdo o ní nemá ani tušení, jelikož o její existenci Yawën ještě nikomu neřekla a navíc je halena doposud, i pro Yawën, neznámým kouzlem.
  • KŮŇ LARIEN – kterého si přetvořila k obrazu svému. Dříve i nyní byl a je jejím oddaným přítelem a od dob jejího stínování se stal i jejím sluhou, ale vztah, který mezi sebou měli, když ona byla normální elfkou a on nepřeměněným koněm, mezi nimi přetrval, jen se přeměnil jako oni sami. Tento kůň neslouží duchům ani jinému zlu, ale pouze Yawën. Díky své proměně se stal mnohem rychlejší, silnější, vytrvalejší než ostatní koně, kromě těch pozměněných černou magií, které by se mu mohli vyrovnat. Dále tento kůň získal ještě jednu nečekanou vlastnost a to takovou, že umře pouze tehdy, pokud bude probodnuto srdce jeho paní. Pouze jen tehdy zemře.
  • DU BREOAL NÄNGÖROTH – považuje ho za svůj domov, vyskytuje se na hoře Edocsi´l fell, kterou si též přivlastnila. Tato hora se nachází někde v poušti Hadarak a její přesné umístění zná pouze Yawën.

 

Tento Stín je zatím nestraník, ale moc nemusí Ra´zaky. Boj mezi Galbatorixem a elfy je jí v celku ukradený. Stejně tak ukradené jsou jí ostatní rasy, které nedrží ani v lásce ani v nenávisti.

 

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělá
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   X zlatých

 


- Autor webu: Správce říše - Autor skinu: Morcelwen Poicë