Ransis Ohnivá

,, Život začne být opravdu neúnosný, až když si to člověk sám poručí.“

Jméno: Ransis Ohnivá. Přízvisko Ohnivá získala přirozeně podle svých zrzavých vlasů, lidé jí tak říkají častěji než jejím křestním jménem, jelikož je blíže její rebelské stránce charakteru.

Rasa: Lidská žena

Datum narození: Počátky žní na rok 3242, ona sama své narozeniny nikdy nebrala za důležité, zkrátka vyrůstala, rok sem, rok tam.

Místo narození: Ransis přišla na svět v malém skromném stavení v Ceunonu.

Věk: Její život prochází divoce klikatou a trnitou cestou osudu už 20 let.

Jazyky: Mluví tím, kterým se narodila, tudíž lidským jazykem se severským přízvukem.

Povolání: Nijaké, od ní jako od ženy s očekávalo, že bude pomáhat v domácnosti k čemuž byla i svou matkou nucena. Nyní už jsou ale jiné časy a Ohnivá je sama sobě pánem, uživí se jak jen dá, nejčastěji krade.

Vzhled

„S krásnou ženou mluv o její moudrosti, s moudrou o její kráse.“

 Když se na tuto ženu podíváte poprvé, hlavou vám prolétne možná pojmenování potížistka nebo hůř, čarodějka. Když se na ní ale podíváte podruhé, už poznáte, že jste jí odsoudili příliš rychle a donutí vás to se na ní podívat znovu.  Je těžké na ní hledat něco jednotvárného, co by vás utvrdilo k jednomu závěru. A toto si pravděpodobně pomyslí každý, kdo se s Ransis setká.

Tato dívka kolem sebe víří zvláštní auru, auru tajemnosti a uzavřenosti před světem. A proto stejně tak zvláštní je její vzhled.

Ransis se narodila na severu naší země, tudíž vlastní téměř typické znaky vzhledu, jako mají seveřani. Je to dívka celkem vysoká, celých 6 stop (v přepočtu 183 centimetrů). To prospívá ku ní, jelikož díky tomu dokáže hbitě utíkat, lézt na stromy a podobné činnosti, co musí jako rebelka na útěku zvládat velmi dobře, aby dokázala přežít. Její postava je správně tvarovaná, koneckonců je to 20letá žena. Mužské oko vždycky dokázala zaujmout, i když to nebylo o tom, že by o to vyloženě usilovala.

Další znak severu je její bledá kůže. V kontrastu s jejími vlasy a rudými rty to vypadá opravdu divoce, mysticky a pokud trochu použijete fantazii tak i nebezpečně.

Byly tu zmíněny i její vlasy, což jsou obrovským aspektem jak seveřanského lidu spojeného s kočovníky, ale i její povahové stránky. A především je to také to první, co si na ní dobře zapamatujete. Její vlasy jsou kudrnaté, vlnky se divoce přehazují jedna přes druhou a tak to vypadá jako změť ohně, vypadají zkrátka vždycky neupraveně a tak se o ně až tak Ransis ani nestará, protože vlasy by si beztak našly cestu se dát do svého původního stavu.  Splývají jí až  někam do půli zad, má je poměrně dlouhé. Jsou nezkrotným ohněm její duše, exotickou krásou jejího těla.

Při vašem druhém pohledu na ní už to nebude prvotní dojem, pravdu a jednoznačný názor budete hledat v obličeji.  Ten je zakulacenž a trochu protáhlejší a pokud chceme být perfekcionisti, tak  u brady lehce ostře řezaný. Oči jsou postavené jakoby v kočičím stylu, jsou lehce užší, shlížejíc na svět s nedůvěrou a cynismem. Ty vlastní barvu tmavě modrou, tentokráte poslední znak seveřanů. Hlubokou, jako dvě studny, do kterých padáte nekonečně dlouho..

Pod trochu protáhlejším nosem, které je zlehka poset pihami, se nacházejí červené rty. Nevlastní úplně červenou barvu, jen zvláštní směs růžové a červené, i když spíše do té růžové. Nebyla to nijak tmavá barva, ale dostatečná na to, aby vynikala. Tyto rty se umí usmívat, často se ironicky ušklíbají nebo smějí ku svému prospěchu. Někdy z jejího hrdla se vydere i ten šílený nespoutaný smích, který je ze všech nejprocítěnější.

Co není zrovna znakem krásy na jejím těle, to jsou jizvy. Život k ní byl krutý a tak kromě hořkých vzpomínek vlastní i ony jizvy, je to pro ní bolestivé varování, vykřičníky za každou chybou co udělala. Celkem tyto ,,vyznamenání“ vlastní tři.  Jedna jizva se táhne přes její pravý bok, je úzká a delší než lidská ruka. Druhá je už trochu ošklivější, je skrabatělá a kůže kolem ní je zvrásněná a tím je opakem oproti té první. Ta je na jejím levém rameni, tíhne se jako šrám až do půlky její lopatky. Třetí není nijak nápadná, spočívá na jejím pravém lýtku, je úzká a táhne se jen několik centimetrů. Jejich původ? Nikdo to neví. Lidé se domnívali, že zkrátka prožila strašné dětství. Nikdo nevěděl, že se za tím skrývala honba o život, mnohem hrozivější než zničené dětství. Nikdy to nikdo nezjistil. Tajemství o svých jizvách si Ransis vždy schovávala pro sebe a dokázala o tom být velmi mlčenlivá.

Ohledně Ransisina vzhledu lze poznamenat ještě jednu důležitou věc a tou je styl oblékání. Při pohledu na ní vám je hned jasné, že si na šaty nikdy zrovna neužila. Možná protože skrývala svoje jizvy. Nebo protože se tím cítila odlišná od ostatních dívek, děveček. Jelikož se pohybujeme ve středověku, neodlišovala se nijak od jiných měšťanů a tak podobně, což je docela ironické. Nosila na sobě zpravidla bílou nebo černou tuniku a kalhoty z kůže, na nohách nízké boty. Nic nápadného, prakticky to byla jen změť černé nebo bílé a hnědé. Když se přituhovalo a mráz ztěžoval pobyt venku, nosila na sobě pár kůží z lesní zvěře a černý plášť, které nedosahoval délky až po zem, jelikož to bylo dost nepraktické, a proto byl dlouhý asi po lýtka. Aby dokázala v třeskuté zimě vůbec něco dělat, měla samozřejmě rukavice. Ty byly kupodivu kožené, čím se nechlubí, taky kdesi ukradené, ona sama už neví. Toť její oblékání.

Ransis byla prostý člověk, co se snažil jen o to žít, nebyla ani šlechtična a ani dcera vysoce postaveného. Žila jen sama za sebe a tak nepotřebovala vypadat jako princezna. Nechtěla to, nenáviděla to.

(Obrázek, na kterém je Ransis vyobrazena je jedinou výjimkou, je to koneckonců jen namalovaná její podoba, cokoliv se mohlo přimalovat. Ve skutečnosti byste jí v šatech neviděli a ani s diadémem na čele.)

Povaha

,,Člověk nevede bitvu jen se životem. Vede jí především sám se sebou.“

Ransis, ač se to na první pohled nezdá, je celkem silná osobnost. Není to díky nějaké přehnané sebedůvěře. Snažila se jít za svými cíly a splnit si to, co si sama vytyčila, nehledě na ostatní. Myslíte si, že jí to šlo tak snadno? Nikoliv. Za všechno se platí určitá cena a za důsledky svých, někdy špatných rozhodnutí, platí cenu neustále. To ale dělá každý na tomto, přec malém, světě. Jenže nikdo neudělal tolik chyb a tolik risku ve svém životě jako Ohnivá.

Maska k neznámým

Je rozdíl, když se chováte k někomu, koho milujete a k někomu, komu se snažíte uzavřít, nebo se nejlépe vůbec neotevírat. Ransisina vnitřní síla spočívá právě v pomyslné zdi, kterou si kolem sebe postavila. Na první pohled je to tichá dívka, která se stará jen o sebe a vůči ostatním je lhostejná. Není to až tak úplně lež. Ale k tomu se dostaneme za chvíli. Není nijak chladná osobnost, dokáže se usmát a i zasmát, ale není to ten její nejemotivnější smích. Černý humor, sarkastické poznámky jí téměř vždy dělají společnost. S lidmi se příliš nebaví, zjistí si, co potřebuje, ale jelikož se živí rabováním, je nejlepší na nikoho vůbec nemluvit. Nevíří kolem sebe auru, která by přitahovala okolí. Ale co je její největší zbraní, že i když je osamělá, dokáže se tak spoléhat jen na sebe. A tak jí nikdo nezraní. Jde po pevném ledě.

Bílou masku odkrývá

Jsou tu i jiné stránky jejího charakteru, hezčí a divočejší než je tento zatvrzelý strach. Když už se bojí sblížení s lidmi, nebojí se následků svých činů. Dělá si co chce a bere si co chce, což už tu bylo zmíněno. Miluje tu svobodu, která jí koluje žilami, to jak není svázaná žádnými právy, pouze svými vlastními hranicemi, které spočívají v ubližování a podobných věcí. K tomu by se nikdy nesnížila, na to má aspoň nějaké city k lidské rase. Miluje to, když může nespoutaně běžet nekonečně dlouho, může být kdekoliv. Tento svobodný styl života jí ukazuje to, jak má žít, jak přijímat své chyby a učit se z nich. I když je to někdy těžší.

S tím souvisí její další přesvědčení a to, že věří, že všechno má na světě svůj smysl a že všechno si člověk vytváří sám. Kdo se schovává za osudem, je pro ní zbabělec.  Zbabělec, co se nedokáže postavit sám za sebe. Co nevěří v sám sebe. Sebejistota je pro ní potřeba. Proč jen si jí dobrovolně brát s přesvědčením, že nám nepatří?

Ohnivá má názory a celkově přesvědčení, která prosazuje za správná. Myslí si, že jiná cesta není. Je to sobecké? Ano. Ostatním ten názor nebere, ale nikdy nepřizná, že jste měli pravdu. Na to je moc tvrdohlavá. To je její stránka charakteru, která je lidem protivnější snad ještě víc než její divokost.

Za zdí krásná duše rozkvétá

Vůči okolí umí být dost všímavá a dokázala by na člověku poznat, pokud se něco děje. Je také starostlivá a empatická osoba dokáže e vcítit do pocitů druhých, obzvláště těch, kteří jí jsou podobní. Nemá srdce z kamene. Umí být také ten typ člověka, co vás dokáže rozesmát. Její nespoutaná duše je plna nadějí a snů a spolu s tím i nespoutané radosti. Kdyby jste jí blíže poznali, viděli jste co se pod těmi vrstvami strachu skrývá. Slunce. Její ironické vtipy, ta naděje v očích zářící.. to je to co vás dokáže rozesmát.

Přesto vás na ní něco přitáhne, něco jiného kromě letmého pohledu zájmu na její zrzavé vlasy v barvě ohně. Osamělost. Nikdy by vám to nepřiznala, ale je sama už tolik let, že i když okolí příliš nevěří, touží po někom, kdo by jí vyslechl. A u Ransis platí jedno pravidlo. Jakmile k vám nějaké city projeví, zaujmete její, byť ochráněnou, duši, už se jí nezbavíte. Máte její loajalitu. Ale nikdo to neriskoval. Lézt po zdi na jeden jediný pokus, kvůli záblesku zranitelné osamělosti v očích? Ani to zdaleka nestačí.

S její odhodlaností za svými cíly souvisí také statečnost a nebojácnost. V jaké míře? Dám vám lehce nereálný příklad. Kdyby Ransis stála uprostřed bitvy a měla možnost utéct nebo se vrhnout do davu se svým tesákem v ruce, co by si vybrala? Pokud jste pozorně četli předchozí řádky, je jasné, že na útěku by jsme jí neviděli.  Je to obdivuhodné, ale z jiného pohledu také to nejhloupější.

Dělat ze sebe člověka, který všechno vydrží, nemůže vydržet napořád. Je něco jiného mít takový charakter. Ale Ransis se za něco skrývá a něčím jiným také je. Prolínání různých vlastností, tajů a přání. Její charakter je obrovská mozaika různě velkých střepů a rozmanitých barev. Vzor najdete, až když se z blízkého prozkoumání podíváte z dálky.  Nikoliv naopak.

Víra

„Bůh existuje pro toho, kdo v něj věří."

Ransis ctí náboženství zlatého boha dobra, světla a zlata. Solasova víra se ztotožňuje s jejím přesvědčením, nesnáší ostatní rasy a stejně tak i magii. Vždycky milovala víc železo než kouzla. Je to čistě její víra, není žádný náboženský fanatik, nechodí často do kostela, a když už to udělá, tak protože potřebuje cítit pocit klidu. Modlí se k Solasovi, i když cítí, že svým nespoutaným životním stylem porušuje některá pravidla. Cítí se, jako kdyby si nezasloužila v něj věřit. Náboženství je něco, co lidem bere všechnu sebejistotu, jelikož bohu se nemůžou vzepřít. A mezi ně patří i Ransis.

Ale i tak vždycky cítila, že její srdce patří této víře. Milovala vlastnosti slunovratu a zatmění. Pokud tedy ovšem neutíkala, neskrývala se a mohla se na tu nádheru podívat.

Ovšem co se krále týče, ne že by ho vyloženě uctívala. Žije si v království spokojeně a nevytváří si žádné názory. Tudíž ona je svou duší spojená se Solasovým náboženstvím, ale nikoliv z celého srdce. Jsou věci, s kterými by nesouhlasila, ale neodváží se je říct. Je to risk a ona chová jak úctu k bohu, tak ke svému životu, o který by mohla v důsledku přijít.

Názory

,,Názory lidí jsou jako různé armády bojující proti sobě.“

Jak už bylo zmíněno v Náboženství, Ransis cítí odpor vůči ostatním rasám. Cítí, že tu zkrátka nepatří, že lidé jsou jediná rasa dostávajíc se k moci bez vší té magie a přikrášlení.

Jedné noci před zimním slunovratem…

,,Ti elfové..“ Hlas začíná nabírat na opovržení, po krátké odmlce už je jiný, chladný tón plný lhostejnosti. ,,“Půvabný lid.“ Ach ovšem.. jsou krásní, jsou nesmrtelní, rychlí a hbití, dokážou bojovat špičkově se zbraněmi a ze svízelným situacích je zachrání ty jejich čáry. Pozor, všichni tu máme dokonalost, pokloňte se!“ Ransis se na tebe podívá, vlasy divoce vlají a oči jsou vzteklé, rty vypouštějí slova tvrdě, prosazujíc svůj názor.“ Všichni jste úplně slepí! Bojíte se jich! Zatímco oni s zbaběle schovávají v lesích, všichni s nadšeně stěhují do lesů a milují najednou jejich kulturu. Lidská rasa je úplně zbytečná! Nač, nač jen bojovat? My máme přeci magii. Nač se učit zkušenostem a nástrah života? My máme nesmrtelnost, rychlé nožky, abychom utekli. Sesadíme lidstvo, proč ne, vždyť oni nám nestačí.  Jsou obyčejní. Nastoupí k vládě Vardenové, trpaslíci. A proč?“ Ransis divoce pohodí ohnivou kšicí a zakřičí k nebi.,, Kde je tvá spravedlnost, všemocný Solasi?! Kde jsi rozhodoval správně v osudu lidstva?!“

 Ransis náhle utichne, klesne na kolena a položí dlaně na samotnou matičku zemi. Tón hlasu jako kdyby zněl unaveně, rezignoval tiše plný beznaděje a tichého vzteku.,, V království, kde vládne prostá hierarchie, kde vše funguje, se najednou někdo vzbouří a protože je to něco ,,vzrušujícícho“ a nového, všichni se tam přidají. Trpaslíci. Vardenové, ta cháska mizerů.  Ztratila naději v to jít vlastními cíly, když spatřili jednodušší řešení. Všichni to jsou lháři. Do jednoho. I s tou jejich zpropadenou magií. Všichni budeme jenom zatvrzele sedět, s tupým pohledem stát, zatímco elfské řady dokonalých bojovníků, řady trpaslíků a čí vší ,,směsi“ budou vraždit nejen nepřítele, ale potom i nás. Vyvraždí nás všechny, protože jim nejsme dost dobří.

Pryč od tohohle všeho! Pryč od té zpropadené politiky.. Přivádí nás jenom do pekla.“

Schopnosti

,, Umět přežít je mnohdy nejdůležitějším vzděláním.“

Ransis umí zacházet hned s několika zbraněmi. Jako hodně praktická a lehká zbraň byl historický prak. Měla ho ráda, jelikož tady se opravdu uplatní přísloví, že ,,v jednoduchosti je krása“.  Poslední obvyklou zbraní, jakou u člověka lze očekávat, je nůž, neboli kudla. Měla by sloužit k sebeobraně, ale to Ransis zatím nevyužila a tak to používá čistě pro řezání, kuchání zvěře a podobné věci. Avšak její nejoblíbenější zbraní, kterou dostala od otce je lovecký tesák. Ten využívala výhradně pro boj když musela, jelikož s ním to pro ní šlo takřka samo než s kudlou. Je to Ransisin nenahraditelný ,,společník“.

Nyní se zaměříme na její tělesné proporce. Je na svoje pohlaví o několik stop vyšší, ale to naštěstí hraje v její prospěch, jelikož umí tuto schopnost využít. Například v celkové koordinaci těla, dokáže opravdu rychle utéct, i když tam je v rozporu to, zda je to její schopnost, nebo jen nával strachu a adrenalinu, když utíká se svým lupem.

 Otec, jelikož byl také lovec, jí učil jak například stáhnout kůži z králíka a tak je v tomhle zběhlá a umí si obstarat maso. Na to, aby dokázala zvíře chytit, jí dobře sloužily i lovecké pasti, které jí otec naučil nastražit. Dodnes mu za to v duchu děkuje.

Co se ještě částečně lovu týče, velkým atributem je i stopování. To pro ní bylo těžší se naučit a chtělo to hodně cviku, ale moudrá a zkušená slova jejího otce jí to nakonec naučila a ona dokáže vystopovat zvíře. Ale pozor. Je to tu napsané jako nová schopnost proto, protože to není jen zvěř, kterou Ransis stopovala. I lidé. Bylo to často kvůli tomu, zda jí někdo nepronásleduje, ale v tom není tak zběhlá. Stopování zvěře je jí asi nejbližší.

Jelikož Ransis cestuje pořád a neustále, je jasné že se dokáže postarat i o ty praktické věci. Je tu samozřejmě rozdělání ohně, štípání dříví, orientace.. Myslím, že každý o tom dokáže mít představu.

Ohnivá se často pohybuje v lesích, tudíž bychom to mohli rozšířit na celou přírodu, jelikož je jejím domovem a proto její další schopností je znalost o rostlinách, všelijakých jedovatých rostlin, což jí několikrát zachránilo život. Ransis je na to velmi pyšná.

Za krátkou zmínku stojí i plavání. Ano, pro čtenáře čistě obyčejná věc, ale Raise se jakž takž naučila plavat. Musíme brát v potaz, že ne všichni to uměli, i když zase to Ransis k něčemu příliš není, ona ve styku s hlubokou vodou příliš nebývá. Dokáže uplavat nějakou vzdálenost, ale dlouho nevydrží, brzy se unaví.

Co především patří mezi její schopnosti, tak to je kradení. Krádeže jsou prostředky k tomu, aby vůbec přežila. A tak dokáže mít ruce opravdu hbité, její pohyby jsou tiché a rychlé, dokáže si vybrat správné načasování. Jelikož je sama, krádeže nebyly nijak velké, tak jí tyto ,,schopnosti“ bohatě vystačily. Koneckonců obratnost, rychlost a hbitost se hodí vždycky.

Nikdo není dokonalý

Co naopak Ransis chybí, ač se to zdá naprosto běžné, je například čtení. Neumí vůbec nic přečíst, což jí až tak život nestěžuje, ale nedokáže si rozšířit žádný obzor. Kromě západní Alagaesie, především její rodný sever, nezná prakticky nic. Ví, že se tam vyskytují Vardenové v horách na jihu a kdesi, pro ní neznámo, i elfské lesy. Ale nic víc neví. Což je pro její svobodu jen dobře, jelikož to bere jako objevování nového.

S tím souvisí samozřejmě i psaní, ale to není schopnost, kterou by Ransis nějak toužila umět. Žije v divočině, je zlodějka, tak k čemu by potřebovala umět psát? Ale ona sama nepopírá, že by to mohlo být dost užitečné. Jen ne pro ni.

Co mezi učení nových věcí také patří, tak to je výroba luku. Přála si vždycky umět vyrobit luk, jelikož by jí to zlepšilo jak ochranu sebe sama, tak i lov pro to, aby vůbec přežila. Když si dokázala dřevo opracovat, aby mohlo sloužit jako část luku, neodkázala mít nikdy pevnou tětivu na to, aby dokázala vydržet.

Minulost

,,Minulost je štětcem na plátně života. Utváří naši osobnost.“

,, Bylo nebylo… na sychravém koutku země s názvem Ceunon, v jednom malém domečku, narodila se holčička. Měla kudrnaté zrzavé vlásky a křičela tak hlasitě, že jí musela slyšet celá vesnice. Rodiče jí velmi milovali a byli vděční, že se jim narodilo zdravé dítě. Příjde vám to jako pohádka? Tak takhle můj život rozhodně nevypadal…“ Tónem zahořklým a pohledem neproniknutelným promlouvá k tichému nočnímu lesu na úbočí hor vysoká dívka s ohnivými vlasy. Byla to právě příroda, co jí tak trpělivě naslouchala. Minulost pro ní byla zahořklou pohádkou. I vítr ustal, lesní zvířata ztichla a téměř veškerý šelest vyzněl do prázdna. Jako kdyby ten les čekal…

,, Dívenka vyrůstala se svými rodiči a byla spokojená. Opravdu byla. Otcem byl zchudlý farmář, který zobrazoval šťastného krále, a matkou přísná královna. Našim královstvím byl dům samotný. Jenže tohle nebyla žádná obyčejná pohádka. I tady bylo něco, co chtělo zničit naše království, bylo tu něco, co ho ničilo zevnitř…

Moje matka se jmenovala Margaret, a i když byla velmi přísným spoluvládcem, spíše vládcem, nedokázala nás ochránit. Nastala neúroda. Bylo mi tehdy sedm let. Pamatovala jsem si jen to, že jsem trávila studené noci před domem, v ruce žmoulala svou věčně špinavou sukni a seděla stulená v klubíčku. Nechtěla jsem poslouchat, co se děje uvnitř. Oni mě tam nechtěli. Prostě nechali jejich milované dítě, ať brečí samo…“ V jejích očích se objevily slzy a ona jen zamrkala a skelným pohledem přelétla pohledem tajemný les, polkla těžce pláč, který se opět dral z jejího hrdla.. ,, Princezna plakala.. protože věděla, že se jí království rozpadne.. A také tomu tak bylo. Jen z mnoha těchto večerů odposlouchaných hádek jsem konečně zjistila, co mi ho bortí. Byly to kostky. Obyčejná hra, nevím dodnes co to vlastně je.

Zpočátku se to v normálním chodu nijak neodrazilo. Už tak jsme jedli málo, navíc byla tehdy dlouhá zima a úrody tak do jednoho proutěného košíku. Onehdy začal otec za každého úsvitu chodit do lesa.  Jednoho časného rána jsem se vydala za ním. Srdce sevřené, vykulená očka osmileté dívenky, jak se plíží podél lesní cesty. Brzy jsem v kuželu světla otce spatřila. Držel nůž a klečel na zemi. Nebylo vidět čemu se věnuje. Tehdy jsem se bála nejhoršího… Prudce jsem vydechla a tím jsem se prozradila.,Ne.. ' Chvějícím se hlasem jsem se smiřovala s tím, co jsem viděla. ,Rany…' Oslovil mě tiše můj otec zdrobnělinou, kterou mi říkával. Když se zvedal a vykročil ke mně, spatřila jsem, co držel v druhé ruce. Byl to mrtvý králík. Mé oči se zalily slzami.,Proč zabíjíš králíky, tati? ' Otec se na mně podíval se smutným pohledem, jak jen to vysvětlit své osmileté dceři, která ho nikdy neviděla s nožem v ruce zabíjet zvířata… Když jsem se otáčela a běžela od něj pryč… došlo mi, že žádné království neexistuje. On není žádným králem, stejně jako já nejsem nebyla dcerou královny.

Začínalo to být těžší a těžší.. Nejen že jsme neměli jídlo, ale ani peníze. Otec se vracel domů opilý, už nesnesl tu tíhu té rodiny a vyčítavý pohled své manželky, která si frustraci vybíjela na své dceři… Už jsem neměla blízko ani k jednomu z rodičů. Abychom vůbec mohli v tom malém domečku u pole žít, otec chodil do lesa čím dál častěji. Zvykla jsem si na to to jíst a vidět vykuchanou zvěř. Ta něžná naivní princezna se ve mně zlomila už tehdy když jsem ho viděla poprvé…

Mrazy polevily a já jsem s otcem trávila víc času, abychom společně dokázali normálně žít. Snažil se to odčinit? Nevím... Učil mě přežít. Každé ráno chodit na lovy, učit se rozdělat byť jen samotný oheň a znát rostlinstvo, které bylo jedovaté. Bylo to zajímavé učení, bavilo mě to a otec ani už tolik nepil… Začala jsem být chladná vůči ostatním dětem v mém věku, snášela věci jako kdybych byla starší, otec mi každičkým dnem říkal, že nesmím být slabá, že nesmím jim dovolit, aby uviděli slabost… Že city jsou slabost…

,, Dělám to kvůli vám, víš?“ Řekl Falastar, když v úsvitu měsíce brousil svůj lovecký nůž.  Rany seděla na dřevěném pařezu, kde se obyčejně sekalo dříví a houpala nohama. Ostří se nebezpečně lesklo a její oči do něj jen netečně hleděly. Někdy v nich zahlédla jejich odraz … Odvrátila oči od nože a pohlédla do šedých upřímných očí svého otce Falastara. ,, Musíš pochopit, Rany, že nic není zadarmo. A proto, když já chci pro rodinu to nejlepší, osudem mi to tak nejspíš není přáno.. Ale je hanba se nástrahám života vzdát… Proto chodíme do lesa. Děláme správnou věc. Musíš  si brát co chceš, jít si za tím co chceš, protože jinak Tě někdo jiný využije, aby došel ke svému cíli… .Ale na to jsi moc malá, aby si to chápala..“ V jeho ztrhané a zjizvené staré tváři byly vidět výčitky svědomí a možná i hněv…

,,Možná je zvláštní, že tu nebyla zmínka o mé matce. Ach ano… od té doby co jsem chodila s otcem na lov, byla čím dál neklidnější a mnohokrát se mě snažila přesvědčit, že dělám špatnou věc, zamykala dům.. Jenže já ji zklamala pokaždé, když ráno viděla mou postel prázdnou. Nenáviděla nás za to, co děláme, ale bylo to jediné co nás nezničilo..

Předmětem hádek jsem se nyní stala i já. Ona se nevzdala, nechtěla, abych chodila do lesa..“

,,Naše rodina se rozpadá! Za to, co děláš by ji mohli popravit, mohli by popravit Tebe! Ohrožuješ naše jediné dítě, jen díky těm tvým hrám, tvé posedlosti že vyhraješ! Kdy ti dojde, že se to nikdy nestane?!“ Margaret stála uprostřed jejich malého domu a se slzami a výčitkami v očích hleděla na svého manžela. Přestoupila tiše k němu a vzala jeho obličej do dlaní, donutila ho podívat se na ní.,, Slib mi, že přestaneš.“ Falastar se dlouho díval na svoji ženu, věděl, že ji nepochopí. ,,Neodcházej..“ Zašeptala malá Rany zvenčí u okna.

,,Za ty týdny, co jsem s ním trávila, se s ním sblížila a pochopila, že se jen snaží rodinu ochránit. Co  jsem nevěděla, byla jeho závislost. Její velikost a jeho touha nepřestat…  Až tehdy, když jsem ho noc na to uviděla hrát, mi to všechno zapadlo, ale jen ta naivní dětská láska mě donutila neodejít…

Lov pokračoval. Díky matce beze mě. Tentokrát to byl jelen jako kořist. Měli jsme se dobře. Kůže, aby nás zahřály a maso, abychom se najedli.   Peníze se domů ale neobjevovaly. Jen ta zvěř. Přestali jsme být ostražití…

Tenkrát, když otce zatkli za lov a dluhy za hry, my mohlo být tak 12 let. Čtyři roky od té doby, co jsem ho viděla poprvé lovit.. Byla to ta nejnešťastnější chvíle v mém životě. Moje matka křičela, brečela, prosila…  Nenáviděla manžela za to co udělal, ale taky ho bezmezně milovala. Pokud byla nějaká láska, tak to mezi nimi. Můj otec pro mě byl vždycky hrdina, bez praní přijal rozsudek a s klidnou tváří.“

Falastar se podíval na dva městské vojáky, kteří stáli vedle něj a na další dva, kteří drželi jeho manželku, jenž se s nimi neustále prala. ,,Nechte mě se rozloučit. Prosím.“ Zašeptal k těm vedle sebe a oba si krátce vyměnili němé myšlenky než jeden z nich, malý a podsaditý, zpoza helmice pohlédl na Falastara a kývl. Ten přešel nejprve ke své manželce. V očích měl obrovský smutek. Krátce zavrtěl hlavou. ,, Neplakej.. musíš se postarat o Rany. Ona je chytrá holka. A ty na sebe dávej pozor..“ Margaret se usedavě rozplakala a vrhla se svému muži do náruče. Ten jí jen krátce stiskl a opět zase pustil. Pohladil jí po mokré tváři a potom se otočil k Rany. Ta vzdorovala pláči, chtěla tatínkovi dokázat, že je silná. On to viděl a něžně se na ní usmál. Beze slova mu skočila okolo krku a Falastar si klekl tak,a by na něm mohla sedět.,, Nezapomeň, že vždycky musíš být lovec. Ber si co chceš, ale dávej na sebe pozor. Naučil jsem Tě dost a chci, aby si věděla, že jsem na Tebe pyšný. Žij podle svého, má malá Rany. Nenech se ničím zastavit.“ Rany jen přikývla a hláskem zašeptala: ,, Mám tě ráda, tati.“ Nikdy příliš nevyjadřovala své emoce, ale on věděl, že to je mnohem víc než to. Jeho dítě ho obrovsky milovalo. Falastar vytáhl z kapsy své otrhané tašky cosi sešitého kůží a podal to své dceři. Byl to kožený váček. Cítila, že je v něm cosi tvrdého a tázavě se podívala na svého tatínka. Ten si přiložil prst na rty a Rany s vzrušením zableskla očka, milovala když spolu měli vždycky nějaké tajemství. Z jeho oka stekla slza a on naposledy políbil svou dceru na čelo. Potom se zvedl, opatrně postavil Rany na zem a otřel stékající slzy. Věděl, že pokud neodejde hned, už by ho musela hlídka násilím odvést a právě ten pohled nechtěl, aby si jeho manželka a milované dítě pamatovaly.

,,Prostě odešel..“ Ransis plakala, očima byla stále několik let zpátky. Otřela je hněvivě rukou, byla vzteklá za to, že je tak slabá. Ale její otec byl všechno co měla a jen pro něj plakala. Usedla do studené trávy a opět se zahleděla do vzpomínek… ,,Jakmile zmizel z dohledu spolu s hlídkou za svými zády, pevně jsem stiskla koženého jelena a podívala se na matku. Ta mi opětovala zdrcený pohled člověka, který právě přišel o lásku. Tehdy jsem to nepoznala, ale až nyní si vybavuji pojmenování těch pocitů, které měla v očích. Byla to ztráta. ,Ne.. Mého tatínka ne.‘ Zašeptala jsem k ní, chtěla jsem jí rozveselit. Než jí to mohlo byť jen dojít, zastavit mě.. Už jsem utíkala pryč. Vždycky jsem měla rychlé nohy. Běžela jsem pořád rovně, začala jsem se ztrácet. Najednou do mě strčil jakýsi vesničan. A další a další… Lid někam šel, dělo se něco, co chtěla jejich touha vědět, jejich zvědavost. Nechala jsem se vést davem, neměla jsem na výběr. Rozhlížela jsem se, ale musela jsme přivírat oči. Byl tehdy ostrý a studený vítr, co vháněl smítka do očí…,Zaslouží smrt!‘, ,Takovéhle tu nepotřebujeme!‘ , ,Krade!‘… Slyšela jsem to všude. Nebyla jsem hloupá. Na koho jiného by tak volali než na něj? Musela by to být velká shoda náhod. A tak jsem jako posedlá běžela dopředu, prodírala si cestu ostatními měšťany, bylo to jak běžet mezi obry. Slzy mi zaslepovaly cestu, ale já jsem běžela dál a dál, než jsem neměla už do čeho strkat. Prodrala jsem se davem tak, že jsem stála na jeho levém okraji. Uprostřed stáli ti bohatší… A hleděli na něj. Můj otec stál vedle vojáků, hlava kajícně skloněná, vyhýbajíc se nenávistné tváři lidu. Nepřála jsem mu tenhle osud. Chtěla jsem, aby tu byl, ne aby zemřel jako nenáviděný. Já jsem ho milovala.“ Ransis cítila, jako kdyby jí to zlomilo znovu, jako tehdy. Obejmula si hruď, chtěla to zastavit… Ale jako kdyby to její vědomí chtělo dokončit.

 ,, Začalo pršet. K vojákům přišel muž zahalený v kápi. Byla to zvláštní kápě, kápě kata. Pro mě jako dítě to byl muž, který byl středem mých nočních můr následujících nocí. Voják spoutal otci ruce a donutil ho, aby si klekl před větší pařez. Byl to ošklivý pařez… Nějaký starý muž předstoupil před lid, měl dlouhý červený rubáš a téměř znuděným tónem vyřekl všechny jeho prohřešky, za každou hlásku se ve mně vzrůstala čím dál větší nenávist, chtěla jsem toho muže mrtvého. Bála jsem se sama sebe, ale ten cit byl silnější. Lid začal běsnit a já jsem se rozhlédla kolem. Všichni chtěli jeho smrt. , Ne!! ‘ Zaječela jsem a muž v rubáši stejně jako ten v kápi se na mě podívali. Tomu v kápi jsme viděla do tváře jen zpola, ale ty oči… nelitoval mnou. Byl to chladný pohled, stejně jako pohled muže v rubáši. Chtěla jsem se za nimi rozeběhnout, ale někdo mě surově popadl za rameno a strhl stranou.Můj otec zvedl hlavu a podíval se na mě. Jen smutně zavrtěl hlavou, byl to pohled říkající, že  se mám vzdát.  Lid začal běsnit ještě víc, když mu položili hlavu na špalek. Ječela jsem, brečela, ale nikdo mě neslyšel. Zvedla jsem se, ale nějaký voják mě chytl. Začala jsme se s ním prát, kopala jsem a přitom jsem se neustále dívala jen na mého otce.  Voják mě pevně sevřel v pažích a já se nemohla bránit. Kat k němu přešel, v ruce měl meč. Napřáhl se a já v tu sekundu viděla do jeho tváře. Věděla jsem, že si ji budu pamatovat. Pak… byl prostě pryč. Můj otec Falastar byl mrtvý. Stejně tak jako jedna část v mém srdci. Ta, která byla schopna milovat.“

Poprava proběhla velmi rychle, a když byl Ranyin milovaný Falastar popraven, lid se se spokojeným zadostiučiněním začal rozcházet. Jen ta malá holčička ne.  Jakmile byla hlava otci setnuta, přestala se s vojákem prát. Městská hlídka na tohle byla zvyklá a tak nechali holčičku holčičkou a odešli spolu i s tělem schovaným pod lněnou přikrývkou. Bylo nadevše jasné, že žádného pohřbu se nedočká. Pršelo dál a Rany stála na místě. Pohledem vyhledala Kata, který už odcházel. Nebyl to pohled nenávisti, kterým se na něj podívala. Byl to pohled slibující pomstu.

,, Otočila jsem se a běžela jsem zpátky. Už jsem ale neplakala. Možná to tak díky tomu dešti nebylo, ale už jsem to necítila. Byla to zvláštní prázdnota uvnitř mě.  Déšť zesílil a mě byla v pouhé haleně, sukni a peleríně zima. Když jsem přiběhla domů, udýchaná jsem se rychle podívala domů. Matka spala na skromném lůžku, jediném, které tam bylo. Všude byla sláma, a krysy, které nám často dělaly společnost. Ujistila jsem se, že matka spí a potom jsem vytáhla váček, který mi otec dal. S rozbušeným srdcem jsem ho otevřela a hmátla dovnitř. Byl tam malý zmačkaný kus pergamenu. Zaujatě jsem ho vytáhla a prohlédla si ho. Byla tam mapa.  Nebylo těžké se v ní zorientovat, ukazovalo to na les blízko naší farmy. Byl to v podstatě malý lesík za polem, které dříve bylo naše, ale díky hrám jsme přišli o téměř samotnou střechu nad hlavou… Se srdcem sevřeným jsem klusala přes blátivé pole, bylo mi jedno, že budu špinavá. Měla jsem špatný pocit, jako kdyby mě někdo sledoval. Jenže když jsem se otočila, nikoho jsem v tom hustém dešti neviděla, navíc se začalo smrákat. Skrývala jsem pergamen pod pelerínou, jen sem tam jsem se podívala na plánek, ale věděla jsem, kde to je. Právě u toho stromu jsme se s otcem scházeli na lov. Nešlo ho přehlídnout, byl to malý smrček a přesně naproti našemu domku na dohled. Když jsem k němu došla, schovala jsem se pod smrček a začala jsem hledat. Ani jsem nevěděla, co hledám. Najednou jsem šlápla na něco tvrdého. Zvedla jsem měšec a v něm cinkaly mince. Ohromeně jsem se na to dívala, pak jsem ho položila opatrně do pravé kapsy sukně a běžela domů. Když jsem vešla dovnitř, úplně jsem ustrnula. Matka ležela na zemi a všechno kolem bylo rozházené. Zaječela jsem a klekla s k ní. Zatřásla jsem s ní a volala na ní. V tu chvíli jsem ve vedlejší světničce slyšela šramot. Ztuhla jsem a jen svírala matku v objetí. Do místnosti vyběhli dva cizinci. Spíš raubíři, bych řekla. Oba nevypadali zrovna bohatě, byli to obyčejní chasníci. Očividně ale měli s mým otcem něco společného. Ty dluhy možná. Jeden z nich, ten vyšší a hubenější ke mně přistoupil a tvrdě mě udeřil. Všechno zčernalo.

Když jsem se probudila, do místnosti proudily paprsky ranního slunce. Moje matka zrovna horlivě balila věci do ruksaku a z tváře jí stékaly slzy. Když jsem vstala a přešla k ní, jen mě vzala za ruku a vlekla s ruksakem ven. Nemluvila jsem, nebylo to třeba. Ten den jsme se ubytovali v jednom hostinci. Zpočátku jsem nevěděla ani čím, dokud mě prázdná kapsa u mé sukně neusvědčila v pravdě. Ten večer jsem vůbec nespala. I s mou matkou to šlo z kopce, kromě pláče ani jednou nepromluvila. “

Rusovlasá dívenka sama seděla v pokoji už několik hodin. Až po tak dlouhé době uslyšela nějaký šramot před dveřmi. Strachy ustrnula, ale dovnitř vešla jen její matka. Po hubených rukou se jí táhl krvavý šrám, byla celá zpocená a šat měla otrhaný. Lehla si na druhou postel a Rany opět celou noc poslouchala její pláč.

,, Ráno… když jsem se probudila, naskytl se mi ten nejhorší pohled. Moje matka, vždy ta silná Margaret, ležela na posteli a měla probodnuté srdce. V hlavě mi vířily otázky. Ani jsem nedokázala brečet, jak jsem byla otřesená. Instinkt mi ale radil, abych zmizela. Věděla jsem, že tam není bezpečno kvůli těm farmářům. A tak jsem utekla pryč.“

,,Schovala jsem se v nějakém povozu plném jakéhosi zboží, byly to převážně plodiny. Nějaká ta doba uplynula než se náhle povoz dal do pohybu a mě to vezlo neznámo kam. Tiše jsem vzlykala, byla tam tma a páchlo to tam zatuchlinou. Celou tu cestu to drncalo, a když se povoz konečně zastavil, musela jsem rychle zmizet, než by si mě někdo všiml. ,Hej!‘ zvolal na mě najednou mužský hlas a já jsem utíkala, seč mi síly stačily. Naštěstí jsem kroky za sebou neuslyšela. Kdo by se taky honil za ušmudlanou holkou, co vypadala jako žebrák a měla rozcuchané červené vlasy jako nějaká čarodějnice. Jelikož jsem už dny nejedla, byla jsem nucena krást. Zpočátku to byly jen drobné krádeže, bojovala jsem o přežití a o to co je správné jsem se nezajímala. Tehdy, právě v tu noc poté co matka zemřela, se ze mě stal sirotek na ulici.

Dny plynuly a mě se zdálo, že jsem na své rodiče úplně zapomněla. Bylo to ale jen zdání, cítila jsem v sobě tu prázdnotu, jak mě nikdo nemiloval a všichni obyvatelé té vesnice, kam jsem se dostala, na mě pohlíželi s opovržením a své děti ode mě odháněli.

Už pro mě neexistovaly žádné zákony.  Měla jsem vlastní. A tak jsem se brzy od vesnice oddělila a do léta jsem žila v lese. Nebylo to špatné, spoustu věcí mě otec naučil a já jsem měla tu nespoutanost, jenž byla nově objevená touha pro mě. Bylo to něco, co mě pohánělo a já dokázala žít a nepřežívat ve svém tichém utrpení prázdnoty.

Časem se to začalo komplikovat a mě pověst zlodějky vůbec nijak nezlehčovala žití. Musela jsem odejít. Jenže to bylo ještě těžší. Dokud jsem nepotkala Dramiena.“

,,Zlodějko! Už se ani nevracej!“ Křičeli na šestnáctiletou dívku, která vyběhla z hostince. V obličeji měla výraz pokory, protože jí všichni v okolí sledovali. Vzala sis svou otrhanou brašnu, v které měla to málo svých věcí a utíkala pryč. V tu najednou, u malé chaloupky, co stála na polesí na pokraji vesničky jí cosi chytlo za tuniku a stáhlo do stínů. Koukal na ní vysoký mladík, mohl mít tak 17 let života za sebou, s krátkými černými vlasy a starostlivým pohledem. Ten Ransis zaujal nejvíc. ,,Musíš utéct. V téhle vesnici nemůžeš ostatní nadál vykrádat, všichni tě znají. Navíc jsem je chvíli sledoval a brzy nás najdou.“ Rany se na mladíka zamračila a už chtěla spustit, jenže brzy uslyšeli dusot bot a Ransis zbledla. Neznámý jí zatáhl dovnitř, do malé světničky, kde bylo teplo a příjemně. Z okýnka naproti viděla do malé stáje, takže si asi nežili úplně špatně.

Byli tu ale sami.,, Co si myslíš, že děláš?! Umím se o sebe postarat! Okamžitě mě pusť!“ V ruce držela kudlu. Mladíkovi se v očích objevil strach a couvl. Začínal pochybovat o svém rozhodnutí jí sem vzít, ale nakonec se usmál a zašeptal.,, Jen do toho, utíkej. Ale oni Tě zabijí. Tihle lidé si nic nenechají líbit. Měla by si ke mně, jakožto k hostiteli být milá. Jsem Dramien.“ Ransis sklonila nůž a také se mu tiše a váhavě představila. Nemluvila v klidu s lidmi nejméně dva roky. Ale i tak z ní jasně čišela nedůvěra a při první příležitosti chtěla utéct. Nechtěla mu totiž nic dlužit.

,, Byl ke mně hodný, ale o jeho rodičích, ani o jeho životě mi nic nechtěl říct a na oplátku se nevyptával ani na ten můj, takže jsem byla vlastně spokojená. Vesničani se brzo rozprchli, ale my jsme nadál byli v domečku. Vařil polévku v malém měděném kotlíku a ač jsme byli povahově trochu odlišní, byl velmi charismatický a já jsem si s ním začala povídat, co mi chybělo tolik let. Poprvé za tu núznou dobu jsem se také najedla a užívala si toho klidu. Potřebovala jsem to. A ač jsem mu úplně nevěřila, věděla jsem, že zkrátka nechci odejít.“

,, Rodiče zemřeli.“ Zašeptal najednou tiše Dramien a nepřítomným pohledem hleděl do praskajícího ohně. Rany se na něj podívala soucitným pohledem, ale ten hend zamaskovala netečným, jako kdyby to slyšela každý den. Nechtěla vypadat jako slaboch. Položila mu ruku na rameno a on pokračoval. ,, Matka byla často nemocná a tak tomu podlehla, když jsem byl malý. Vychovával mě můj otec, který ale nevydržel dlouho sám a tak se do našeho domu nastěhovala i ona, byla to dcera zemana. Ta typická měšťanka s očima hodně vysoko a stejně tak nosem. Co jen na ní viděl…Měli jsme krásný dům a já ač bez matky jsem si žil spokojeně. Ale se záští v srdci. Před rokem zemřel i otec. Zanítila se mu rána, co měl od kosy. A byl jsem sám. Nezbylo mi nic. Nic kromě tohohle domečku. Ten patřil mému otci, měl tady kůlničku a myslím, že sem i rád utíkal před Ní. Tu stáj, co vidíš z okna, tu sem přistavěl ještě měsíc předtím, než umřel. Ustájen je tam jen poník Fergus. Často tahal dříví z lesa. Takže… žiju si tu sám.“

,, Otevíral se mi a já jsem poprvé cítila soucítění. Často mluvil stroze a nevysvětloval věci, ale tomu jsem rozuměla. A ač se také snažil ze mě něco dostat, buď jsem odvrátila tvář nebo prostě zamluvila téma něčím jiným.

 Setmělo se. Přišlo mi to tak správné, být tam s Dramienem. Bylo to poprvé a naposled v životě, co jsem něco takového pocítila. Nebyla to láska… ale potřeba kdy srdce osamělé hledalo přítele.“

Rozednívalo se a Rany se probudila v Dramově náručí, klidná a bez oblečení. Klid ale brzy zmizel. Prudce se posadila. Cítila obrovskou vinu, nevěřila tomu, že to dokázala nechat zajít tak daleko. Musela odejít pryč. Nikdy necítila takový zmatek, a hlavně zlost. Večer jí přišlo správné s ním být, ale nevěřila, že se jen tak nechá svést. Začala se oblékat, hněvivě hledala své věci mezi jeho. ,,Proč tak rychle, Rany?“ Ransis sebou trhla, jako kdyby dostala ránu. Takhle jí řekla jenom jedna osoba. Osoba, která už je mrtvá. Otočila se k němu s kamenným výrazem a ledovým hlasem oponovala: ,,Takhle. Mi. Nikdy. Neříkej.“ Dramien vstal a s omluvným výrazem k ní přešel. ,,Omlouvám se.“ Zvedl ruku, a odhrnul jí jeden pramen vlasů z obličeje.,, Musím pryč, Drame. Hned. Měl si pravdu.“ V chlapcově tváři se objevilo zklamání a hned na to smutek. Ransis bolestně odvrátila oči. Proklínala sama sebe. Že si kdy dovolila něco cítit. Jenže věděla, že musí okamžitě pryč. Její nespoutaná duše by jí nedovolila s ním být a ona mu nechtěla lhát.

,, Musela jsem se s ním rozloučit, ale ani tak byl na mě hodný a laskavý, což mě popuzovalo ještě víc. Ta touha být pryč byla plná všeho možného, jen oné prvotní starosti o vesničany ne. Ta tam nebyla.

Věnoval mi do péče Ferguse. Ten chundelatý poník ztělesňoval celou tu Dramienovu hodnou duši. Dal mi snad polovinu věcí z chaloupky na přežití co tam měl- sekyrku, misku a lžíci, deku, křesadlo... Nebylo toho příliš, ale byla jsem mu nesmírně vděčná. Divila jsem se, jak si mě mohl za noc tak oblíbit. Byl ten typ chlapce, co byl protiklad mě- hodný, zranitelný, naivní. Třeba se má dneska lépe. Já nevím. Nic mi po tom není… Zkrátka jsem odjela a své city jsem nechala za sebou. Viděla jsem ho jen v tom poníkovi. To mi po něm zůstalo.

Dál už není příliš co vyprávět, tichý hvozde. Cestovala jsem po severu, kradla… Živila se, jak se dá. To cestování nebylo snadné, dokud jsem si nepořídila nějaké ty zbraně, abych se cítila bezpečněji. Ale ta nespoutanost, ta volnost… naplňuje mé srdce. Můžu dělat co chci a nikdo mi v tom nezabrání. Další dva roky samoty zamklo pečlivě mé srdce. Už jsem nebyla ta naivní šestnáctiletá. Už nejsem.

A právě tady moje minulost končí. Do tohoto posledního okamžiku, kdy k Tobě promlouvám v poslední větě svého příběhu.“

Rodina

,,Když přijdete o rodinu, přijdete o část svého srdce, kterou už nikdo nikdy nenahradí.“

Matka Margaret rozená Drymen

Margaret byla velmi krásná žena ač byla dcerou švadleny a kameníka. Měla zrzavé vlasy, kudrnaté stejně jako Ransis, a tak bylo bezpochyby poznat, čí dcera Rany je. Pleť měla bledou a tělo celkově hubené, postupem času bylo až kostnaté, jak téměř nic nejedla kvůli neúrodě. V obličeji na okolí shlížela pronikavýma zelenýma očima posazené mezi pihatým malým nosem, pod nimž byla malá červená ústa. Její exotická krása spočívala právě v ostře řezaném obličeji.

 Margaret byla charakterově flegmatik. Nic jí nerozházelo, i když byla na druhou stranu člověk, který musel mít všechno zorganizované, a také nesnášela porušení pravidel. Proto se jí tak těžce žilo.

 Než poznala svého manžela Falastara, živila se prodáváním bylinek. Často je chodila do lesa sbírat. Po svatbě se stala typickou ženou v domácnosti a vychovávala své jediné dítě.

O svých rodičích Margaret nikdy nemluvila a ani Falastar je nikdy neviděl. Proto jejich nejspíše nešťastný osud nikdy neprozradila.

Přesně ve věku 37 let se odevzdala do náruče smrti sebevraždou, když neunesla ztrátu své manžela a dluhy, které po něm zbyly. Vymahači, tj. hráči, kteří hráli kostky s jejím manželem, začali být neúprosní a pronásledovali ji. A tak s pár věcmi poslala svou dceru na útěk do bezpečí a potom se sama bodla do srdce a zabila se.

Otec Falastar Stříbrná Ruka

Falastar byl jako muž statný a měl velkou sílu. Na těle měl mnoho jizev, jinak měl jako obvykle bledou pleť a uhlově černé krátké vlasy. Vizuelně to byl typický seveřan. Duší to byl lovec. Ač se živil pracováním na poli, čímž si vysloužil přezdívku Stříbrná Ruka, jelikož kosu nedával téměř nikdy z ruky. Do lesa chodil často, jeho otec živil nelegálním prodejem kožešin a lecco svého syna naučil. Byl vychován tvrdým stylem, neúprosně hledíc na svět a právě tak vychovával i dceru svou.

V jeho povaze prosperovala především tvrdohlavost a svéprávnost. Vždycky měl svou svobodu a co chtěl si bral po svých způsobech. Jinak to byl člověk pln zkušeností, co mu neúprosný život dal, a právě v tom pramenila jeho moudrost.

Bohužel časem propadl alkoholu a hrám v kostky a šlo to s ním jen z kopce. Snažíc se uživit svou rodinu, prodával kožešiny na dluhy a maso pro rodinu. Dlouho mu to nevydrželo, byl městem zanedlouho odhalen a setnutím hlavy před zraky lidu a jeho milované dcery popraven.

Kontakt

,, Kdo hledá, vždy najde. Záleží, jak moc to chce.“

Vlastním také druidku Amandu von Mayon a dračí jezdkyni Calimë Marii Sireonu- za tu se přihlašuji nejčastěji. Bližší kontakt dám na požádání.

Majetek

• Potřebné

1. Oblečení- Ransis vlastní několik vlněných tunik a dvoje lněné kalhoty, vše v neutrální béžové barvě. Na nohách obyčejně nemá nic, jinak si vyrobila jednoduché boty z kůže. Na zimu si obléká navíc hnědý plášť a kožešiny, na ruce kožené rukavice. Kůže není levná a tak jsou téměř všechny věci nakradené.
2. Lovecký tesák, prak- Jediné zbraně, které Ransis vlastní a dokáže díky nim sama přežít. Prak je jednoduchá zbraň, zatímco umět s Loveckým tesákem je horší. Ale Ransis se obecně bere za Lovkyni a je pro ní pocta ho mít. Našla ho v rodinné chaloupce a je to jediná věc, co jí otce připomíná.
3. Nůž- Dá se to používat i na obranu, ale Rany ho používá především na praktické využití.
4. Štít- Zpracovaný kruh dřeva( 30 cm v průměru), který má vprostřed v průměru 10 cm kruhový otvor. Z druhé strany je doprostřed přidělaná kovová puklice a tak zakrývá otvor. Aby se dal štít držet, má zevnitř kus dřeva. Celý štít je potažený kůží, aby vydržel.
5. Provaz
6. Křesadlo
7. Jídlo na týden (skromné)

• Nepotřebné

1. Pytel
2. Sekyra na dřevo
3. Dřevěná miska a lžíce
4. Pochodeň s čutorou oleje
5. Měšec s několika zlaťáky a stříbrňáky
6. Deka- Vlněná deka, pod kterou spí každou noc a udržuje jí v teple.
7. Měch na vodu

• Umístění věcí

1. Mošna= kabela

-prak, provaz, křesadlo, měšec, pochodeň s olejem, měch na vodu

2. Na sobě

-pochopitelně oblečení, lovecký tesák, nůž, štít

3. Poník Fergus Železné Kopyto- Chundelatý malý poník pískově hnědé barvy s pronikavýma očima. Doprovází Ransis  na cestách, na sobě vlastní náklad v pytli s provazem spojeném tak, že to vypadá jako velmi zjednodušený postroj na koně. Dostala ho jako dar od Dramiena, Rany v něm vidí jakési ztělesnění jeho nevinnosti.

- zbytek oblečení, jídlo na týden, sekera, dřevěná miska se lžící, deka