Jméno: Kran

Přezdívky: Mezi lidmi se po určité době proslavil jako „bílý havran“.  Označení „havran“ získal za své nečestné skutky – plenil, pálil a kradl jako nějaký mrchožrout. „Bílý“ už je jasné proč, protože pokud někdo kdo přežil jeho přepadení, tak si stačil zapamatovat hlavně špinavě bílé vlasy. Dříve ho také nazvali hanlivě bastard, jak ho nazýval hlavně jeho nevlastní „bratr“, který už podobná slova nebude mít šanci říci znova.

Rasa:  Ačkoli by rád o sobě řekl, že je čistokrevný člověk, tak tomu tak není. Jeho matka byla půlelfka a tak jeho žilami proudí i určitá část elfké krve.

Povolání: Byl vyučen na dosti netypické povolání a to na kata v městě zvaném Gilied. Po tom co provedl a jakých skutků se dopustil, byl nucen začít žít jiným způsobem, takže nyní byste ho označili spíše za nějakého lupiče.

Věk: Kran chodí po světě už něco málo přes dvacet dva zim, ta letošní bude dosti krušná.

Motto: „Je jedno kdo si co říká, já jenom vím, že před čepelí u špalku jsme si rovni všichni.“

Popis postavy:

Tělesná konstituce: Kran je na člověka dosti atypický a pro mnohé dosti zvláštní. Má v sobě zakořeněnou určitou cizokrajnost, ale na druhou stranu nevypadá jako nějaký elf či něco podobného. Vlasy nosí neupravené a nechává je volně rozpuštěné, aby je mohl okolní vítr laskat. Jsou naprosto rovné a jsou špinavě bílé, tento odstín bílé hraničí až s popelově šedou barvou. Pokud je nucen si vlasy nějak upravit, tak si je prostě jenom zařízne sám svým nožem na přijatelnou úroveň, tedy někam po jeho lopatky. S řezáním nemá příliš práce, protože nejsou nijak husté a ani příliš pevné, spíš se u konců poměrně dost třepí. Vždy mu do obličeje spadá několik neposedných pramínků, které občas zakrývají jeho znepokojující šedé oči, nevypadají, že by byli slepé právě naopak, někdy se zdá, že vidí až příliš do hloubky a zjišťují i věci, které by neměli vidět. Mají poměrně vyrovnaný pohled, ale ten se brzy může změnit ve výraz připomínající spíš nějakého hrdého dravce jako je třeba orel. Neustále obhlíží okolí a vnímá detaily, které by mu mohli někdy pomoci s přežitím v pro něj krutém světě. Tento výraz doplňují tmavé kruhy pod očima, které nepůsobí dojmem vyčerpanosti, ale spíše umocňují jeho celý znepokojující zjev. Dotváří podivná kontrast jak oproti očím i vlasů, ale také oproti jeho naprosto bílé kůže, mohli by jste ji přirovnat k špinavě bílému sněhu, či snad ledu? Je na vás jakou z možností zvolíte spíše. Pokožka je hladká a bez jakýchkoliv nedokonalostí a opravdu vypadá jako by Kran neměl žádný pigment. Nos má trošku špičatější, ale to mu nijak na jeho osobitém charismatu nijak neubírá. Ústa á neustále zkroucené v cynickém úšklebku, kterým se vysmívá celému svému okolí. Mají spíše jenom určitý nádech červené a jsou téměř vždy rozpraskané z okolního mrazu. Jeho celkové rysy jsou dosti ostře řezané a pro člověka to rozhodně není nijak běžné, dělají z něj spíše dravce než nevinou kořist a bylo by velkou chybou si ho s ní plést. To také dosvědčuje jeho tělo. Má trochu podprůměrně široká ramena, ale rozhodně nebudí pocit křehkosti. Správný výraz by byl, že působí velice pohyblivě mrštně a dost obratně, což není pouze pocit nebo zdání, ale také pravdivá úvaha. Pokud budete mít to štěstí a uvidíte Krana bez košile, tak si budete moci detailněji prohlédnout jeho tělo. Jeho paže jsou dosti svalnaté a šlachovité, spíše to vypadá, že je to opravdu získaná síla, která se dá získat pouze roky pilného cvičení. Prsní svaly jsou poměrně dost slušně vypracované a stejně tak svalstvo na břiše. Tam nelze nalézt ani gram přebytečného tuku, který by ho zbytečně zpomaloval. Krom svalstva je na hrudníku vidět i několik žeber pod kostí, to je způsobeno tím, že ne vždy jsou jeho nájezdy úspěšné a ne vždy potom má co do huby. To ovšem také není všechno, co by se na něm dalo nalézt. Na sněhobílé pokožce se v násilném kontrastu rýsují dlouhé jizvy dělané velice ostrými nástroji určené právě na takovou práci. Všechny jsou už dávno zhojené, ale v jejich místech je kůže lehce narůžovělá a tak neladí s okolní pokožkou, proto je to také na něm dost výrazné. Nohy má též o svalené, ale ne zase příliš. Vypadá to jako by se schválně udržoval v této kondici a tak ze sebe dělá dost účinnou zbraň a to ne jenom na zabíjení.

Oblékání: Kran se neobléká jinak příliš složitě nebo vybíravě, spíše se snaží, aby vše na něm bylo pokud možno co nejvíce účelně rozložené a poskládané. Začneme jeho obyčejným oblečením, které používá za chladných nocí, zim a podobných pro nás nepříjemných počasí. Jako každý člověk na severu má většinu svých věcí vyrobenou z vlny a jenom oblečení na léto je dělané ze lnu, který méně drží teplo. Jak je to ve středověku běžné, tak má dvě košile vrchní je dělaná z hustší gramáže, to aby vydržela i případné nepříjemnosti při putováním různými lesy, je však nutno dodat, že tunika je už na několika místech zašívaná a při bližším pohledu byste našli i pár poměrně slušně zašitých děr pomocí obyčejných záplat. Má trochu pobledle černou barvu, která by se dala nazvat i tmavou šedí. Spodní košile je prostší a je dělaná právě už z výše zmíněného lnu, je špinavě bílá a působí už zašlým dojmem. Kalhoty jsou prosté hnědé barvy, materiál působí spíše jako vlna. Tato část oblečení je podkasaná pod spleteným provazem omotaným kolem pasu a na tak prostém principu drží. Značná část nohavic je nastrkaná ve vysokých plných botách, které jsou vysoké až téměř ke kolenům. Jsou dělané z hnědé a měkké jelenice, ale kůže na podrážkách je naopak silnější a bude nejspíš z hověziny. Vypadají poměrně dosti nově a jsou dobře promazány včelím voskem, jejich majitel si na ně dává dobrý pozor a je za ně i patřičně rád. Na hlavně má po většinu času nasazenou černou kápi, která je poměrně dost volná a působí jakýmsi ne příliš upraveným dojmem. Často do jeho obličeje hází stín a tím dává i Kranovi možnost se skrývat před cizími zraky, za což je dosti vděčný. Často z kápě vykukuje krom konečků bílých vlasů také bílá látka šátku, který má za mrazivých počasí téměř vždy obvázán kolem krku. Na tom všem nosí běžně černý kabát, který ho celého halí a zakrývá. Je dělaný z černé vlny, která je pečivě nafilcovaná a tak je znát její dřívější kvalita a to i přes tu špínu z cest a občasné díry. Knoflíky, na které se kabát zapínal občas chybí, ale většinou jsou všechny na svém místě, a když dorazí Kran na světlo, tak se kovově zablyští. Kabát si pevně spíná prostým časem zčernalým koženým páskem, který je o něco delší než by bylo potřeba, ale proč nemít radši víc? U opasku visí různé vybavení, jako je třeba pochva na poměrně nebezpečně vyhlížející masivní nůž, která je umístěna poblíž levé ruky, vlastně téměř až na boku. Hned vedle nože se houpe na pevném koženém provázku nepříliš plný měšec. Na druhé straně je na opasku přidělané menší pouzdro nejméně na deset šipek do samostřílu, který běžně nosí ledabyle zavěšený na řemeni přes rameno. Druhý řemen mu vede od pouzdra s nožem až přes pravé rameno a přes záda zase zpátky, není to řemen je to spíše tak šest coulů tlustý pruh poměrně pevné kůže, na které jsou připevněné kovové háčky. V nich je vždy zasunutý pečlivě naolejovaný meč, podle záseků na jeho čepeli už určitě zažil nejednu potyčku. Jedná se o tradiční zbraň používanou pro popravy a to o meč bastard, což byl vlastně jistým způsobem předchůdce jednoapůlročního meče, kterému je tolik podobný. Jednou rukou většinou vede svého jezdeckého koně, na kterém je naložena většina jeho další vybavení, která mu poměrně dost ulehčuje jeho život. V létě chodí téměř v tom samém oblečení jako v zimě, ale odloží kabát, pokud je na něj příliš velké teplo. Pokud nastane problém a Kran bude nucen bojovat nebo se zrovna bude účastnit jedné z jeho akcí, tak přes kabát nasadí prosté kožené nátepníky, které mu chrání jeho předloktí a aby nebyl poznán jeho obličej, tak si ho zahaluje do tmavě šedého pomačkaného šátku, to mu pomáhá v jeho profese – nikdo neví, jak přesně vypadá.

Isbeth : Kranova postarší klisna, která má už ty nejlepší roky za sebou, přesto věrně pokračuje ve své službě dál. Jako každý jezdecký kůň je dobře stavěná a její rodové dědictví jí přidělilo velkou rychlost a manévrovatelnost, proto i ve své lehce vyšším věku může nepěkně překvapit a přeběhnout i plemenné hřebce. Sama o sobě je lehce pohublá a jako každý z těchto typu koní má delší nohy. Tělo je také štíhlejší, rozhodně se nedá splést s tažným koněm, který je k vidění při různých pracích. Srst má hnědou, ale ne naprosto čistou, sem tam jsou viditelné černé fleky nebo spíše snad šmouhy, které vypadají jako by ji někdo z vtipu natřel trochou barvy, tu nemá příliš výraznou, což se jejímu majiteli dost zamlouvá. Hříva je o něco řidší a ani není příliš dlouhá, je šedivé barvy, jako bývají takové ty ospalé dny v zimě, stejnou barvu mají i její žíně. Z protáhlého koňského obličeje na vás hledí dvě všímavá trochu plachá očka modré barvy. Na sedle, které á skoro neustále přivázané na sobě má většinu věcí potřebných k táboření. Všechny věci jsou uloženy v hrubých pytlích z jutoviny nebo podobného materiálu. Na ní zbývá ještě nějaké místo pro jejího pána, který jí však většinu času šetří a chodí po svých.

Povaha:

Katovská kápě: Kran už od mala vyrůstal jako kat a tak k němu bylo také nahlíženo. Katové byli od nepaměti považováni za nečisté osoby, protože brali lidem život a lidé se jich za to báli. K jeho velké uzavřenosti přispěl i samotný jeho vzhled, který se od ostatních lidí dost lišil a co je odlišné se lidem nelíbí a o to více to nenávidí. Uzavřeností a samotářstvím, v krčmě ho neuvidíte u výčepu nebo v čele stolu, ale najdete ho zalezlého spíše v koutě, jak pečlivě sleduje nově příchozí hosty. S cynickým úšklebkem na rtech a roztrhaným oblečením na sobě působí jako vandrák, cizinec s pevným charakterem, který nikdy nemá daleko k tomu, aby tasil meč a začal sám sebe hájit. Jeho odmítavost vůči společnosti odradí ne jednoho opilého muže, aby si zašel s tím cizincem popovídat a vyzvědět co je v jiných krajích nového. Lidé ho podivně tolerují a to díky strachu, který z něj většinou mají. Tento první dojem má své klady, ale také zápory. Už se díky němu dostal do pár potyček se strážnými, nebo podobnými muži „zákonu“, kteří ho nechtěli například vpustit do města.

Tvář pod ní: Ačkoli se zdá jako naprosto nespolečenská bytost, tak opak je pravdou. Společnost má poměrně dost rád a určitě se rád zasměje i pár jednoduchým vtipům z krčmy. Nikdy k tomu však neměl příležitost, protože předsudky vůči němu jsou příliš velké a rozdíly mezi ním a normálníma lidmi jsou jako propast, kterou dokáže překročit opravdu jenom málo lidí. Sám sebe považuje za přemýšlivou a důvtipnou osobu. S tím souvisí jeho nenávist k hlouposti a přílišné aroganci, protože tu považuje ve své filosofii za jednu z velkých příčin válek a utrpení, za příčinu toho proč je svět takový jaký je. Sám se o sebe musel naučit starat sám, sám musel zjistit, jak nejlépe se dá přežít a to v něm utvořila jakýsi pevný základ, pevný charakter a sebejistotu, kterou dříve tolik neoplýval. Život ho ale donutil a za to je částečně rád, za každou výzvu a ránu, po které musí znova vstávat. Proto se najdou chvilku, kdy bolest považuje za výzvu a snaží se překonat ji. Na prvním místě je zatím pro něj jenom on sám protože okolí nemohl nikdy věřit, prostě si s ním nesmí tvořit vazby. Což je další z jeho velkých záporů, kterými občas oplývá. Měl by rád společnost, ale nemůže se s ní stýkat. Sám jako všichni lidi v království „věří“ v zlatého boha Solase, ale sám si myslí, že se na něj stejně nemůže spoléhat a jeho „víra“ je spíše pro okolí než pro něho samotného. Pokud by přece někdo překonal jeho zábrany, zjistil by, že je věrným, cynickým a štědrým člověkem. Že by se mu podařilo k sobě najít nějakou lásku nad tím ani nepřemýšlel a ani nad tím ani přemýšlet nehodlá, protože by si jenom zbytečně přidělával starosti.

Nitro: Ta neustálá samota ho jakýmsi podivným způsobem ubíjí a zraňuje. Vadí mu, že ho lidé vnímají jenom se strachem a ne s přátelstvím a otevřenou náručí. Vadí mu okolní vypočítavý svět, který všechno změří ihned na zlaťáky a ostatní je kde? Sám o sobě touží objevovat, cestovat a hledat to co nemůže najít zde. To je možná důvod proč se vždycky nakonec sebere a udělá další krůček kupředu. Vadí mu, že pro okolí je jenom vzduch, po kterém ani pes neštěkne na pozdrav. Vadí mu, že si nenašel přátele ani nějakou lásku, ale na to on prostě nikdy neměl dost času. Občas ho zahryže svědomí, když si vzpomene na ty muže, které už zabil a vybaví si jejich tváře, jejich rodiny a ty malé děti… Jak asi hladověli bez jídla, které jim vykradl? Takové otázky si pokládá neustále, zdají se mu o nich noční můry a sám se z toho nedokáže osvobodit, protože v určité míře to cítí jako špatnou věc, jako že on je ten špatný. To jsou jeho pochyby a jeho slabé stránky, ty ho však nepřepadávají vždy, už s tím žije dlouho a nenechá se tím svazovat, když touží po volnosti a svobodě, stejně jako každý jiný člověk.

Víra a názory: Ačkoli většina lidí věří ve zlatého boha Solase, který je všechny chrání dnem i nocí, tak on si z dětství odnesl jenom spalující nenávist k této víře. Celé to má na svědomí velice špatná zkušenost s tím, jak se dá snadno víra využít a to buď k ovládnutí člověka, nebo třeba zbavení nějakého jiného nepohodlného rodu. Ta ryzí chamtivost a touha po moci, to je to co on viděl na tvářích ingvizice a těch tak zvaných „knězů“. Pokud lidstvo má něco spasit, tak to určitě nebude bůh, s kterým by měli po své smrti věčně „hodovat“. Jako kat ví sám velice dobře, že je jedno jestli to byl vrah nebo třeba samotný opat místního kláštera, ale že z nich stejně zbude naprosto to samé. Cizí rasy vnímá spíše jako potenciální nebezpečí a tedy i hrozbu pro království, ale že by byl nějak příliš horlivý vlastenec a obránce této říše to se rozhodně říci nedá. Vlastně je mu z velké části celé jeho okolí ukradené, dokud má kde si co ukořistit a komu prodat svůj meč, tak je pro něj všechno v pořádku. Ba dokonce by se dalo říci, že díky válce má život i o něco snazší. Vysoká politika šlechticů, lordů a všemožných arogantních blbců je mu k nechuti a rozhodně se nehodlá do něčeho tak špinavého namočit, protože je mu přibližně jasné kdo to nakonec schytá a kdo nakonec slíže veškerou smetanu jenom pro sebe. Každý den pochybuje o bozích, protože kdo by stvořil tak krutý svět? Nakonec vždy dojde k tomu závěru, že nejlepší bude věřit sám v sebe. Zatím se neodvážil tuto myšlenku vyslovit nahlas, sám ví, co by s ním tento řád udělal, kdyby se jim potom dostal do rukou, proto pokud se o tomhle někomu svěří, tak to bude pravděpodobně jenom osobě, které věří. Jako katovi je mu jasný jediný fakt a to ten, že nakonec si nás vezme jenom jediný a věčný bůh, nebo spíš bohyně? Nakonec si pro nás pro všechny přijde samotná „lady“ smrt, tak proč měl věřit v něco až tak přehnaně krásného, jako je spravedlnost po smrti. Ne tak to prostě ve světě nefunguje, svět je jeden velký souboj v aréně, a pokud chce člověk spravedlnost, tak si ji musí vždy vykonat sám. Stejně si nás všechny jednou spolkne hrob a zbude z nás trocha prachu a pár vybělených kostí uložených v rakvi.

Historie:

Má hrdost

Pocházím z bohaté rodiny se šlechtickým titulem. Titul si vydobyli velkými zisky a obchody v oblasti drahého koření ze zámoří. Ze začátku museli kupovat toto zboží z Tiermu a díky tomu, že si místní kupci prodávali zámořské zboží velice draze nebyl výdělek, tak velký jak by mohl být. Přesto obchody velice rychle rostly a otec mohl koupit krom karavanní společnosti i několik lodí a posílat je do dálek pro různé čaje, koření a nebo jiné zajímavé předměty z větší dálky. Jednou z nich byl tabák, který se velice rychle oblíbil i mezi šlechtou a to se stalo hlavním přínosem financí pro mou rodinu. Tabák se dostal až k samotnému královi na trůn a tehdy si začal mého otce zvát ke svému dvoru, otce si po čase za jeho názory oblíbil a tak po půl roce z něho udělal Zemana, což vlastně je menší titul šlechtice. Dostal udělené v léno území poblíž elfských lesů a tak tam vybudoval Rudolfův dvůr, dodnes nese dvůr název po otci. Z financí nechal otec vybudovat i menší pevnůstku, která měla bránit jeho poddané a jeho majetek před národem špinavé krve – elfy. Ti se museli později stáhnout a odejít hlouběji do lesa. Otce okouzlila Mariana, to byla velice nádherná dívka, které přidával na její kráse exotický vzhled, za ten mohla asi poděkovat několika kapkám elfské krve, které proudili jejími žilami. Samozřejmě se nejednalo o tradiční lásku, protože vše museli pečlivě utajovat a skrývat. Naštěstí na tomto poměrně odlehlém místě nebyla víra ve zlatého boha tak silná, aby kvůli ní byli přílišné nepokoje. Po několika měsíčním románku a otcově píli jsem přicházel na scénu já. Otec si musel Marianu urychleně vzít z důvodů počestnosti svého rodu a samozřejmě nechtěl pošpinit ani její jméno. Po urychlené svatbě mě matka po několika měsících nošení přivedla na svět. Musím říci, že vyrůstání jsem měl velice krásné a dost naivní. Měl jsem všechno po čem moje mladé srdíčko zatoužilo, mělo to jedinou malinkou chybku a to, že mi rodiče najali preceptora, ten mě učil něco o etice a společnosti jako takové. Po pravdě to byli podle mě strávené hodiny naprosto zbytečně, ale za ten krásný život to stálo. Jo, kdybych věděl jak si žijí ostatní...

Ztracená čest

Ale jak už to na světě bývá, všechno na světě nebude vždycky krásné, krásné chvilky střídají ty kritické, a tak to bylo i v mém životě. Můj život se skládá z extrémů, tím kladným bylo krásné dětství a tím záporným byl život na ulici. V mých devíti letech byli moji rodiče obviněni z nekromancie a po násilném prohledání našich sklípků se našlo několik rozpitvaných těl lidí. Byli to čerstvě pohřbení lidé, kteří byli údajně vytažení z hrobů mými rodiči. To všechno dosvědčil místní hrobník, který je prý údajně při tomto činu viděl. K tomu všemu se přidal matky rod, ve kterém museli být vzdálení příbuzní elfové, to celému procesu samozřejmě nenapomohlo. Přijely vyhlášení inkvizitoři svatého boha Solase a po nespravedlivém soudu zabavili mému rodu všechen majetek a též samotný titul. Dnem kdy proběhlo zatknutí mých rodičů jsem byl naštěstí se svým učitelem etiky a tak jsem se vyhnul zatčení a později i bolestivému upálení, které proběhlo následující den, před všemi přihlížejícími, mezi nimi jsem byl i já ušmudlaný a oblečený do prostých hadrů. Když jsem viděl ty jejich chtivé výrazy plné zadostiučinění, tak už se tenkrát mé mladičké srdce stáhlo palčivou nenávistí ke všem lidem co nic neudělali, ale hlavně nenávistí k těm co vynesli samotný rozsudek té kruté smrti. Tehdy jsem se rozhodl, že je všechny zabiji a pomstím tak tu krutou křivdu na našich rodových jménech. Měl jsem jediné štěstí a tím byla laskavá duše mého preceptora, který se rozhodl o mě postarat, proto jsem s ním cestoval za prací do Giliedu, kde měl podle plánu učit jednoho šlechtického synka. Já bych byl pro něj příliš velkou přítěží a jenom velice těžko by nás oba uživil, tak udělal velice chytrou věc a to, že mě dal místnímu katovi jako svého učně. Ano je to dosti netypické, ale o kata se nikdo nezajímá a když mu za mě dal pěknou částku, kterou mu předem svěřil můj otec právě pro takové účely, tak svolil. Právě od té chvíle měl kat dva učně, mě a svého pravého syna, mě do rodiny „přijal“.

Život kata

Jednoho dne byl můj mistr povolán k vykonání jednoho rozsudku, měl popravit pytláka, který obchodoval s kůží vysoké a stejně tak s jejími trofejemi. Jak už bylo zvykem, tak vzal mne i svého syna k samotné popravě, měli jsme vidět jak to probíhá a mělo nás to odnaučit pohledu na mrtvé, což se mu dokonale povedlo. Já a můj nevlastní bratr jsme měli „katovskou“ kápi, ta nezakrývala ještě obličej tak dobře, ale byl to dávný zvyk a ty se ctít musí. Jedno bylo však velice nečekané, totiž když přivedli odsouzeného, tak místo toho aby kat vykonal svojí povinnost, tak mi pokynul a do mých tenkrát strachem sevřených rukou vložil jílec toho prastarého meče, toho řeznického nástroje, který už vzal nejméně desítky životů. Přes jeho katovskou masku ke se mě donesla tlumená výzva, měl jsem to být já kdo toho muže zbavý života. Hleděl jsem tomu muži do očí, nebyl smířený a viděl jsem v něm směsici odporu a nenávisti, tehdy jsem si naplno uvědomil co je to být katem. Nějakou dobu jsem váhal, ale věděl jsem, že pokud nyní selžu, tak mě mistr vyhodí a já se nikdy neuživím. Ještě nyní si pamatuji ten odporný zvuk jak čepel meče pronikla mužovým krkem a do vzduchu se vznesla téměř černá krev, několik kapek mi ulpělo na obličeji a já stál nad rudě zbarveným špalkem paralyzován svým vlastním skutkem. Mistr mě jen poplácal po rameni, asi jsem podle něj odvedl dobrou práci, ale já si to nemyslím, ten muž za nic nemohl.

První krev

Dva roky jsem život se svým nevlastním bratrem v potupách snášel, jeho nesnesitelnost byla o to větší, že jeho otec dával přednost mě před ním a měl jsem to být já kdo po jeho otci podědí toto řemeslo. Hledíc na ty výhody co z takového stavu plynuly jsem se snažil vše snést a vytrvat, ale potom se ve mně cosi probudilo. Byl to asi dávný oheň, který se znovu rozdmýchal když začal narážet na mé rodiče. Přestal jsem se ovládat a povalil jsem ho na zem, potom jsem toho drzého skrčka několikrát udeřil do obličeje, až jsem mu zlomil nos. Potom žádal o smilování, tak jsem považoval daný spor za vyřešený a tak jsem se odvrátil od něj, pravou rukou jsem si utřel slzy vzteku a levou se chytil za hlavu. Ještě teď to před sebou pořád vidím. Když tu náhle jsem si všimnul šedé šmouhy na zemi, byl to stín v pohybu nižšího vzrůstu. Musel to být ten malý „syneček“ a také že byl. Ale překvapil mě a já nebyl dost rychlý, abych se plně vyhnul ráně nožem. Naštěstí byl ten fracek dost málo zručný a já poměrně dost pohotový, kdybych se ještě více opozdil tak bych si dnes místo táhlé jizvy na boku pravděpodobně vysloužil maximálně kříž nad hrob. Rána nebyla vážná, sice se dostala skrz kůži a nařízla kousíček svalstva, ale až překvapivě málo krvácela. Po jeho zákeřném napadení jsem mu chytil ruku s nožem a bolestivě ji zkroutil až musel zbraň pustit. On ji pustil a překvapil mě tím, že mě pořádně udeřil do nosu a tím mi vhrkli slzy do očí, na chvilku jsem neviděl a on toho využil a poslal mě k zemi. Musel na mě potom asi skočit, ale nikdy už neudělal to co měl v plánu. Instinktivně jsem sevřel to co by mi mohlo pomoci, bylo mi totiž jasné, že pokud prohraji tak to může skončit velice zle. Sevřel jsem rukojeť popravčího meče, který byl zrovna naštěstí právě v chatce kde mě chtěl oddělat, za nepřítomnosti našeho otce. Ten blbec se napíchnul sám přímo na ten zpropadenej kus železa. Já jsem neměl moc šancí co udělal, musel jsem prostě zmizet za tohle by mě brzy pověsili a já si svého krku cenil už ve svých jedenácti letech, už v tak mladém věku jsem musel poprvé v boji zabít. Udělal jsem to co mi šlo vždycky nejlíp, okradl jsem toho malého bastarda a pláchnul pryč, pláchnul do ulic.

Ve smečce je lépe

Peníze z měšce co jsem tam stihnul narychlo sebrat zmizeli velice rychle, tenkrát jsem ještě nevěděl jak přesně mám šetřit a co si mohu dovolit utratit. Navíc jsem se bál ukázat, že mám nějaký větší obnos, protože by mě okamžitě o ty „moje“ zlaťáčky obraly. Takže po čase nebylo co jíst a já jsem se musel naučit získat jídlo po svém. Moje první pokusy o krádeže se dali nalézt na tržištích, kde jsem si kradl jídlo společně s menší skupinkou dětí, ke které jsem se přidal. Časy s nimi byli tvrdé, ale dost věcí mě naučili a musím říci, že jsem byl tehdy doopravdy šťastný. Hledat mě už přestali a i kdyby mě měli před nosem, tak by mě nepoznali. Dost jsem se vytáhnul a vlasy jsem si začal ořezávat dýkou, kterou se mi jednou povedlo ukořistit. Nohy mi zesílili, stejně jako paže díky a to díky tvrdému životu na ulicích. Měli jsme tenkrát štěstí, obsadili jsme menší starou dřevěnou boudu a tam jsme si nanosili špinavé látky, proto se tam dalo i přes zimu vydržet. Ve skupince byla mladá a pohledná dívka s plavými vlásky, které se v prstýnkách točili až po její svůdně štíhlí pás. Kůži měla tmavší od slunka, hodně dříve dělala na tabákové plantáži a její matka byla černá otrokyně. Ta dívka se jmenovala Reza a celý svůj život plánovala svůj útěk na svobodu, překvapivě jí vše vyšlo a ona se dostala na svobodu. Ale byla odsouzená žít ve spodním patře společnosti, byla ocejchovaná na rameni, což se dá docela dobře skrýt, ale i tak člověk musí být dosti opatrný. Byla už téměř polomrtvá když přišla mezi nás a my ji na mé naléhání přijali mezi sebe, podělili se o své jídlo a náš úkryt. Po několika měsících se mi povedlo jí sbalit a ona podlehla mému okouzlujícímu šarmu. A tak sem ve svých čtrnácti letech poprvé okusil ženské tělo.

Tiché sliby do noci

Život šel dál a naše krádeže byli čím dál více troufalejší až jsme si dovedli vloupat se do domu jednoho bohatšího kupce s úmyslem vybrakovat všechno co má jakoukoli cenu. Nechtěl jsem aby příliš riskovala a tak jsme ji nechali ať hlídá na ulici jestli se neblíží někdo z městské stráže. Už jsem si hrál jen se zámkem na okované truhle s penězi, ale zrovna v tom nejlepším se muselo něco zvrtnout. Najednou se zvenčí ozval jenom Rezy křik a potom následovala jenom rána jak dopadla v bezvědomí na zem, to jsem zjistil pohledem z okna. Za všechno mohla ta zatracená noční hlídka, která to tu poměrně často obchází. Ale teď tu být neměli, v tuto dobu jsou vždy o několik ulic jinde. Dva mladíci mě stačili jenom chytnout ještě před tím než jsem stačil vyskočit z okna a začal trestat ty zkurvený zbabělce co si dovolují mlátit i dívky. Chlapci mě rychle táhli pryč a tak jsem musel prchat s nimi. Začíná noční honička plná výstřelů z kuše a lapání po dechu. Plíce mě pálili jako nikdy v životě, ale stačili jsme dorazit do našeho doupátka. Ale co se stalo s Rezou? Zabili jí, nebo ji opět prodali do otroctví? Nic z toho jsem nevěděl a ten orgán zvaný srdce přetékal smutkem, poprvé v životě mi začali téci slzy, poprvé v životě se mnou něco otřáslo až na tolik, abych si musel ulevit tak primitivním a slabým způsobem. Do ticha té proklaté noci jsem skládal jednu přísahu za druhou, že ji jednou najdu a že všechny ty „muže zákona“ najdu a jednoho po druhém je zabiji, že se jednou vrátím do svého starého domova a vypálím to místo do základu dokud lidi nebudou trpět, nebudou trpět tolik, kolik museli vytrpět moje rodiče na hranici. Smrt ohněm byla příšernou věcí, zvláště když jí daný člověk provedl dobře. To jsem si slíbil a tyto sliby nosím ve svém nitru do dnes.

Silnější přežijí

Ani jsem si nestačil utřít hořké slzy a už se opět něco dělo, noc nebyla ještě u konce. Zvenčí se ozval dusot pevných kožených bot a cinkání kroužkových zbrojí. Celou naší skupinkou proběhlo zděšení, ale nikdo si nedovolil ani zalapat po dechu. Všichni ještě alespoň doufali, že okolo nás jenom projdou a nechají nás na pokoji, této představy se drželi jako se tonoucí drží posledních stébel. Ale jak se později ukázalo ta představa byla milná, na to přišli všichni hned po tom co na naši slaměnou střechu dopadla první hořící pochodeň. Naštěstí nedávno pršelo a sláma byla nasáklá vodou. Ale pro nás to bylo stejně zničující, protože se uvnitř začal hromadit všechen dým a my se začali dusit. Sundal jsem si košili mokrou od deště a přitiskl si ji k obličeji, tak abych nedýchal tolik kouře. Ti co už nemohli vydržet déle vyrazili s divokým kašláním ven do náručí hrotů šipek strážců. Ti první neměli šanci přežít nebo utéct, je vidět že zákon silnějšího funguje neustále. Ti silnější se dokázali vymanit ven z obklíčení divokým úprkem, ale bylo nás zoufale málo a do toho nám stříleli neustále do zad. Nejbližší úkryt byl za rohem ulice, ale to je ještě zoufale daleko. Po mé levé i pravé ruce slyším ještě dnes bolestné výkřiky raněných společníků s kterýma jsem vyrůstal už tři dlouhé roky. Jeden po druhém ubývali, až nakonec jsem zbyl jen já a ještě další vytáhlí mladík. Pokud si pamatuji, tak se jmenoval Haren. Běhat umět vždy velice dobře, ale mne hnali biče samotné „lady zubaté“, která si pro nás nakonec vždycky přijde. Ale ne dneska, trocha odkladu jenom prospěje. To se mi honilo hlavou. A tak jsme běželi dva nocí, dva běžci v závodě smrti. Nic mě nedokáže nabudit jako strach před smrtí a já ho s malým předstihem předehnal a narval se do jediného úkrytu poblíž, bohužel se tam vejde jenom jeden a ten silnější z nás jsem byl já. On dostal tři šipky do zad a už se jenom zhroutil na dlažbu. Postříkala mě jeho rudá ještě horká krev, ale toho jsem si všimnul až o několik hodin déle. Ale co dál to už jsem nevěděl, nebylo úniku, nebylo jiné východiska než zemřít.

Neznámá záchrana

Na stráže jsem viděl jenom přes závoj štiplavého dýmu ve vzduchu, proto mne překvapilo když se jeden z pronásledovatelů skácel s dlouhým šípem v hrdlu, stačil jenom něco nesrozumitelně zachroptět a potom se jako lavina železných kroužků poroučel k matičce zemi. Než se stačili stráže zorientovat a nabít kuši, tak padnul druhý z nich opět skolen ranou z neznámého luku. Tentokrát ho schytal do tučného břicha a šíp mu musel roztrhat střeva a část žaludku. Nyní se válí na zemi a v křeči řve bolestí, kolem něj se tvoří rudá kaluže čerstvé krve. Třetí z těch zbabělců se pokusil rychle utéci a bývalo by se mu to podařilo kdyby mu bota neuklouzla v kaluži krve jeho kolegy. S hlasitým klením se pokusil ještě narychlo zvednout, ale ve své výstroji byl příliš pomalý. Třetí provrtal kroužkovou zbroj a doslova ho přišpendlil k zemi. Ulicí se rozlehne podivné ticho, pamatuji si jak mi skapávali ledové kapky potu po zádech a já čekal na další střelu, která by mířila na posledního přeživšího člověka v této ulici, na mě. Jaké bylo však moje překvapení, když žádná nepřiletěla a já se v šoku mohl sesunou do svého výklenku. Tehdy jsem se opravdu cítil v pasti, jako zajíc ve svém brlohu, do kterého se však prohrabává liška. Ani jsem se nestačil vzpamatoval nebo si něčeho všimnout, ale náhle byl ten cizinec dole, necelé tři nebo čtyři kroky od mých znavených nohou. Byl až překvapivě nízský a hubený, přezto vše z něho vyzařovala jakási chladná sebejistota, která mě doslova přikovala v tu chvíli na zemi a znemožnila mi jakýkoli pokus o útěk, nebo třeba jenom nějak využít to spropadené železo co mě celý můj život pronásleduje, ale stejně by to bylo k ničemu, to vím i dnes. Tehdy jsem přesně nevěděl kdo to je a proč mi vlastně pomohla a přitom mě tam nechala jen tak ležet na dlažbě bez pomoci. Po pravdě to nevím pořádně ani dnes, jediné co mi bylo jasné z postavy jakou mou zachránce měl je, že se jednalo o ženu, což je o to divnější. Něco na jejím kroku bylo příliš divného, příliš nelidského. Jsem přesvědčen, že jsem se tehdy setkal s elfkou, ale proč mě zachránila to je pro mne stále zakryto mlhami dohad. Je možné, že to bylo mým rodem a zdá se mi to i nepravděpodobnější, ale dodnes vím, že jí dlužím mnoho. Ihned potom co ona podivná dívka zmizela jsem se ještě v šoku sebral a utíkal pryč, pryč od těch jatek co zanechla ta elfka za mými zádami. K vědomí jsem přišel až o několik bloků dál, nikdy by jste nevěřili co všechno dokáže obyčejný pud sebezáchovi. Brzy mi došlo, že nemůžu chodit postříkaný v krvi po městě. Rychle jsem z nejbližší zahrany ukradl obyčejné šaty, které mi sice nepadnuly naprosto přesně, ale mě to prostě muselo stačit. Za mnou se začali ozývat první známky toho, že si lidé konečně všimnuly mrtvých těl a toho zátahu strážníků proti naší malé bandičce. Těžko řici jestli z nich někdo ještě přežil, já jsem se zatím s nikým z nich nesetkal a ani po tom už netoužím. Dostal jsem se však do zoufalé situace, protože se blížila zima a já neměl kam si uložit své věci, neměl jsem kde bych jí mohl v bezpečí přečkat a věřte mi, zima je opravdová pomsta od bohů. Usínáte pouze tím největším vyčerpáním, protože se bojíte toho, že když usnete tak se již nevzbudíte a jen tam zůstanete ležet. Že si váš ta krutá madam zima odnese ve svých spárech a po vás při tom ani neštěkne pes, maximálně ohlodá vaše kosti a bude rád, že si zaplní břich. Tehdy to opravdu vypadlo už na můj konec, konec po tom všem co jsem si prožil.

Život žoldáka

Nebudu prodlužovat vyprávění, protože už teď jsem vám řekl více než jsem měl v úmyslu. Zachránila mě tato krutá doba, zachránili mě verbíři, kteří ani ne do týdne přijeli do zdejších hostinců. Neptali se na moji minulost ani odkud si nesu svoji ocel, jednoduše věděli, že ta ocel poslouží jejich účelům. A tak jsem se jako mladík nechal naverbovat k armádě a sloužil jsem v královským vojsku za kus chleba a možností někde složit hlavu. Za kus kovu jsem riskoval svůj krk a bylo mi vždycyk jedno za koho bojuji. V armádě jsem sloužil téměř čtyři roky, čtyři dlouhé zimy vytrvalých bojů o holé přežití. Mě však taková ubohá existence a boj o to jediné co mi ještě zbylo vyhovoval, věděl jsem však, že pokud mám svůj krk ještě chvíli ubránit, tak tu nemůžu zůstat takovou dobu. Výcvik v armádě mě toho mnoho naučil a ačkoli jsem byl velice mladá, tak mé zkušenosti z mnoha potyček i větších střetů se líbyli mým nadřízeným, udělali ze mě seržanta. Mohl jsem si žít o něco lépe a dokonce jsem si mohl někdy zaplatit i nějakou tu markytánku ještě než jí obskákalo tucet chlapů přede mnou. Mohl jsem si dovolit tvrdou kořalku, abych zapomněl na výraz těch chlapů co pod moji rukou zemřeli. Těch chlapů, které jsem kvůli vítězství musel poslat někdy na smrt, jejich pohledy mě pronásledovali všude a mou jedinou útěchou se stal chlast. Pil jsem kdykoli jsem si ho mohl dovolit a nikomu to nevadilo, protože všichni chápali. Všichni tu byli protože je sem někdo vzal, protože neměli jinou možnost. Já tu možnost měl, ale velice mizernou. Těžko vám řeknu co přesně mě donutilo změnit mlj názor na věc. Jestli to bude křik znásilňovaných žen po úspěšném vápadu naší amrády nebo to bude jenom pouhé ohlédnutí do své minulosti. Ale pamatuji si znechucení, znechucení nad sebou samým a nad svým způsobem života, to mě možná konečně probudilo. Potají jsem si sbalil věci, které jsem si za tu dobu mohl pro sebe pořídit a nedbaje na trst, který hrozí dezertétům jsem opustil ještě ten samý den svůj stan a své „druhy“ ve zbrani. Chtěl jsem žít svobodně a nezávisle na něčích intrikách, nezávisle na něčí špíně kterou bude svalovat na někoho pod sebou. Brzy jsem přišel na to, že to tak snadné nebude. Že prostě nebudu moci odejít naprosto od společnosti a nechat jí být, že na ni budu v jistých ohledech závislí. Má ocel mne pronásledovala celý můj život a tehdy jsem jí použil znovu, ale opět jenom pro své samostatné přežití. Začal jsem rabovat, drancovat a brát si to co jsem potřeboval pro svůj svobodný život. Tak jsem začal žít a tak žiji dodnes.

Rodina: Jeho rodina není kdo rozhodně nijak velká, dala by se nazvat spíše menší, vlastně nyní už žádnou, ale alespoň se chvilku budeme tvářit, že nějakou rodinu alespoň měl. Jak už bylo naznačeno v historii, tak rodina žila bohatá a byla dobře zajištěná a to díky úspěšným obchodům. Měli svůj titul a to páni z Rudolfova dvora, ale jednalo se o malý šlechtický titul, který nebyl příliš významný a navíc byl po tomto činu smazán z většiny záznamů, pro jejich handbu a navíc pro výstrahu ostatním rodům, které by se mohli nějak království znelíbit.

• jiní členové rodiny nejsou pro něj nijak významní. Navíc třeba děda s babičkou nikdy příliš nepoznal a ani o to po pravdě nestojí.

   

Pan Rudolf z dvorce: Byl to poměrně štíhlí muž, který se samozřejmě vybíravě oblékal a o svůj vzhled se staral opravdu velice dobře. Jeho věk byl vyšší než by lidé mohli od něj čekat, byla mo okolo třiceti pěti let. Už od malička vedl Wrana k tomu, aby presentoval svůj rod a to jenom v těch nejlebších bravách. Choval se vždy vybraně a částečně i odmítavě, přesto pokud jste si k němu našli cestu, tak se stal úžasným otcem, který vás výborně vedl a hodně vám toho přinesl. Ve společnosti se vždy choval taktně a někdy až šarmantně, preferoval spíše diplomacii než umění válčit, nikdy v tom neviděl žádný přínos. Vždycky se snažil najít v problémech nějaké řešení, které by vyhovovalo všem a to jak jemu, tak i jeho poddaným.

Paní Mariana z dvorce: Byla to krásná žena ve středních letech, byla téměř o dvanáct let mladší než její choť, ale na svůj věk se chovala nezkutečně vyspěle a tím částečně znervozňovala své okolí. Podle vzhledu jí mohlo být, tak nanejvýš okolo dvaceti tří zim. Přesto všechno měla u služebnictva potřebnou autoritu a v jistých ohledech byla velice přísná. Nikdy nedala dopustit aby se jejímu synovi něco stalo nebo mu něco chybělo, ale zase na oplátku vyžadovala poslušnost a jistou střídmost. O své poddané se starala velice dobře, což se ne vždy dalo říci o tehdejší šlechtě. Někteří lidí si špitali, že je to čarodějnice a to převážně kvůli její kráse a jejím uhrančivým očím. Navíc její rysy prozrazovali jsou spřízněnost s elfím národem a tak se stávala terčem častých výstřelků od jiné šlechty. Z toho důvodu byla jaksi uzavřená a ven příliš nechodila, díky tomu byla též její pleť sněhově bílá a lidé jí říkali „bílá paní“ a báli se jí téměř jako zimy samotné.

Schopnosti:

Meč bastard: Ovládá boj s mečem bastardem, což je vlastně jedenapůlruční meč. V této schopnosti se opravdu za ta léta velice zdokonalil a v této chvíli je z něj opravdu nebezpečný bojovník, který si už mnohým prošel. Jeho styl boje je spíš reflexivní a instinktivní. Věří, že pokud se něco dlouho cvičí, tak už je zbytek na těle, myšlení a strategie se vyplácí pouze na začátku a potom už jenom spomaluje rychlost reakcí. Z otevření souboje dává spíše přednost odsmyku před batutou, protože je více agresivní. Meč drží jako levák přesto, že on sám je pravák a to proto, že nechce aby se na něj dali některé technik využít. Sám tohoto překvapení pro nepřítele později rád využívá. Zbrojí poměrně dost pohrdá, jediné co ho provází a dalo by se to považovat za „zbroj“, je jeho kabát. Radši dává přednost rychlosti, před těžkou a upocenou zbrojí i když by mu mohla zachránit krk. Je opravdu nebezpečným a těžko předvídatelným protivníkem, který by se dal opravdu považovat za mistra ve svém oboru.

Střelba z kuše: Nikdy nepřilnul ze střelných zbraní k lukům, protože na ně prostě „nemá geny“. Právě proto se smířil s něčím co není v konečném důsledku tolik efektivní, zato ho to zbaví i těžce vyzbrojenách protivníků. Za zbraň na dálka si zvolil zákonem zakázanou zbraň, samostříl. S tím cvičil kratší dobu, vlastně ho ze začátku využívat jenom na větší zvěř při svých lovech. Brzy však začal cvičit pilněji a brzy se i tato zbraň stala jeho pomocnicí při nebezpečných přepadech. Střílí lehce nadprůměrně a po nějaké době by to snad mohl vytáhnout téměř i na mistra, stále tam však to něco málo chybí. V boji je pomalejší než luk, ale zato o dost průraznější a má hlavně přímou dráhu, navíc k ní není potřeba žádný prostor pro nabíjení, což je velice užitečná výhoda.

Jízda na koni: Byla pro jeho přežití v armádě nutností a jelikož měl na starost i svoji menší skupinku čítající asi deset chlapů na koních, tak se není čemu divit, že toto umění zvládnul poměrně dost obstojně. S Issbet jezdí už několik let, stále ho však v žádném střetu nezklamala a vždy dělala to co se po ní považovalo. Této výhody využívá samozřejmě i v boji a naučil se z ní bojovat svým mečem, který je pro takové situace téměř dokonalý. Jemné techniky sice neovládá, ale jeho jízda je opravdu nadprůměrná a v boji se vyznačuje velikou razancí a manevrovatelností, která nemile překvapuje. Jezdí s ní i na větší vzdálenosti a proto už má jak by řekli vojáci „mozolnatou prdel“, jednoduše mu nevadí i jízda na delší vzdálenosti, i když si za to samozřejmě následky ponese.

Felčařina: Zná základy první pomoci a jak ránu očistit a zašít, popřípadě vypálit. Právě proto sebou vozí neustále nějaké ty obvazy, jehlu a nit, kterou by mohl zašít i větší rozšklebenou ránu. Není v tom sice žádným mistrem, ale přesto se dokáže alespoň o takové ty základy postarat. Viděl už mnoho ran po boji a také mnoho mužů, kteří umírali třeba na obyčejné zanícení rány a podobné triviálnosti, kterým se dalo snadno vyhnout. Právě proto byl nucel se to naučit a jak lidi rádi říkávají, tak armáda vás naučí.

Strategie: Za ta léta bojů, střetů a válek mu poměrně dost utkvělo v mysli a tak se před bojem vyznačuje velice dobrým vedením a plánováním jak větších, tak i menších výpadů, které nemají většinou téměř žádné slabé stránky, přesto je stále jenom člověkem a tak se někdy stane, že i jeho úsudek je milný a jednoduše řečeno selže. Přesto se dá v těchto ohledech označit za lišku podšitou, protože velice rád využívá celkového terénu pro své potřeby a pro samotné potřeby pro boj.

Dovednosti:

Stopování: Jelikož se Kran musel přizpůsobit novým podmínkám, které v okolní přírodě panovali, tak tohle je jeden z jejich důsledků. Musel se naučit všímat si drobných nerovností v půdě a odhrnutého listí nebo třeba jenom zlomených větviček. Protože i takové drobné známky přítomnosti něčeho cizího pro něj mohli znamenat rozdíl mezi večeří a dalším dnem, který musel strávit ohladu. Stopování neovládá naprosto dokonale, má zde poměrně značné mazery, ale na stopovaní zvěře nebo třeba i člověka v obyčejné půdě by mu to mělo pro zatím vystačit.

Vaření: Každý dobře ví, že plné břicho dobré břicho a hlavnětaké spokojený člověk. Toto motto ho donutilo, aby se nad svým stravováním trochu zamyslel a byl schopen si alespoň trochu upravit to co uloví, případně koupí. Jakmile něco uloví, tak je schopne zvíře ztáhnout z kůže a vyvrhnout ho až s téměř chirurgickou přesností. Avšak samotné dochucení se mu občas povede, jindy je to zase slabší. Záleží hlavně na náladě v jaké se zrovna ocitá a jak se cítí. Přes ty všechny nedostatky dokáže i na obyčejném ohni udělat poměrně dosti obstojné jídlo, což by se s jeho dřívějšími vytvory nedalo ani v nejhorším případě srovnávat.

Čtení a psaní: Ano, v jeho velkém repertoáru dovedností je i tato. Ovládá schopnost, která je známá písařům a lidem z vyšší vrstvy a to proto, že opravdu ve vyšší vstvě byl a sám se považoval za velice bohaté dítě. To je však už pryč, ale už asi dva roky neměl příležitost si něco předčíst. Každopádně čtení a psaní je jedna z jeho velkých předností, protože právě díky tomu se dokázal tak rychle vypracovat na posta seržanta, možná by se později dosltal i dál, ale to už je minulost a tu bychom měli nechat uzavřenou. V samotném čtení a psaní není kdoví jaký mistr, píše velice často pravopisné chyby a občas se při čtení zadrhne, ale po chvilce cviku by si na to opět rozpomenul.

Etiketa: Jsou určité společenksé mravy a to jak v nižší společnosti, tak i v horších případech v té vyšší. On k tomu byl narozen a už odmalička vyučen, a tak není divu, že se v těchto věcech vyzná poměrně dost slušně a že by své rodině určitě neudělal žádnou ostudu, pakliže by jeho rodina ještě byla naživu. Právě proto se při svých přepadech, kdy se mu párkrát poštěstilo i oloupit nějakou vzdělanější osobu z vyšší vrstvy, vyznačuje i poměrně dobrým chováním, které nejednoho člověka dokáže pěkně udivit, protože tohle by od lupiče opravdu nečekali.

Vybavení: Za ta léta v armádě, kde dostával poměrně slušný žold byl schopen si také něco konečně koupit a trochu se dovybavit, protože dříve měl poměrně málo věcí, nyní jich u něj lze najít i poměrně dost. Níže rozdělím majetek na podstatné a nepodstatné, aby bylo vidět čemu on sám přikládá určitou důležitost a co je pro něj už podřadné.

Podstatné:     Mač bastard, dvě dýky, samostříl, katovská kápě, Issbet.

Nepodstatné: Pochva na meč, pouzdra na dvě dýky v kabátu, kabát,

                       kožená torna, křesadlo, velký vak, pytlík s troudem, měšec,

                       čutora, nůž, sekera, sedlo, přísady na vaření, dvacet šipek,

                       zimní oblečení, dřevěná truhla, opasek, taštice, dva váčky,

                       jehla a niť, obvazy.

Kontakt:        skype : wranipero

                       mail : wildasap@seznam.cz