Jméno: Irien 
Pohlaví: +
Druh: kříženec obyčejného a mentálního draka 
Datum narození: 20. Května 3262
 

 
Jezdec: Lwineah Elëntauré 
 

Podoba: 
Irien je roztomilá a drobná dračí samička, v současné době ještě poměrně nemotorná a těžkopádná. Její šupiny nesou barvu půlnoční modři, která se místy mění v uhlově černou nebo světlejší modrou. Každá její šupinka se leskne a třpytí jako drahokam, který láme sluneční paprsky a dává jejímu tělu i nádech okolních barev. Může se tedy občas zdát, že je místy zbarvena například do temně fialové či zelené. 

Velikostí se zatím blíží kočce, kterou také stavbou těla velmi připomíná. Je štíhlá a trup i končetiny má protáhlé. Hrudník je pak naopak zase mohutnější, což je vidět již na první pohled. Stejně tak si člověk ihned všimne neobvykle dlouhého ocásku, na němž vybíhají, zatím ještě drobné, trny. Na jeho špičce se pak nachází nejdelší osten na jejím tělíčku. Vypadá trochu jako kopí, protože přesahuje i ocásek. S ním by v budoucnu mohla v bitvách na zemi, ale i ve vzduchu "napichovat" své nepřátel, tak trochu ve stylu štíra a jeho jedového trnu. 

Křídla má poměrně silná, ale poněkud menší, alespoň prozatím. Tenké blány, jemně zbarvené do modra, jsou protkané černými žilkami a velmi zranitelné. I její šupiny jsou v současné době měkčí a jemnější a více náchylné na zranění, což není nijak neobvyklé. Přesuňme se teď k její tváři. V tuto chvíli není příliš poznat rozdíl pohlaví, ale její rysy jsou celkově proštíhlenější a jemnější, což poukazuje spíše na dračici. Nozdry má neobvykle široké, to se týká její budoucí možnosti chrlit oheň. V tlamě se nachází spousta drobnějších a ostrých zoubků, které s oblibou okusují vše v okolí. Tím nejkrásnějším a nejvýraznějším na její tváři jsou však oči. Obrovské, kulaté a stříbrné jako dva disky či dvě mince. Jejich světlejší barva vytváří kontrast s temným tělem a dává jim tak vyniknout v plné kráse. Její pohled z očí do očí na každého působí jako balzám na duši. Jediná vteřina a člověk ví, že tuhle dračí slečnu prostě nemůže nenávidět... 

Povaha: 
Zatím je Irien malé dráče, takže její charakter ještě není plně rozvinutý. Její povahové rysy se postupem času budou měnit a přetvářet jako klubko svíjejících se hadů. I přes její mládí a nezkušenost je její povaha již teď velice složitá a mnohdy nepochopitelná. Na první pohled působí jako rozverný ďáblík, který se prořítí místností v podobě nezastavitelného tornáda a nad ničím si neláme hlavu. Lehkomyslná a energetická dračice, jíž je jedno zda něco rozbije a co to bude. Ať už křehká soška s minerálu nebo stará kniha, po jejím řádění rozmočená či ohořelá. Naštěstí, opak je pravdou. 

Je sice trochu příliš živá, ale uvnitř se skrývá rozvážná a velice učenlivá dušička. Nic jí neunikne. Zaznamená každý detail. Ať už v chování člověka či jeho řeči. Již teď je schopna rozeznávat jednotlivé pocity u své Jezdkyně, i když přesně neví, co vyjadřují a hlavně, proč se takto chová. Ona sama by se Lwineah nejradši otázala proč a jak, ale netuší jak to má udělat. Trochu se jí to nelíbí, že k rozhovoru nemůže říci svůj názor, i když neví o čem je řeč, ale vynahrazuje si to v jistých chvílích fyzickými projevy. Svůj nesouhlas například dává najevo tím, že Lwin kousne s citem do prstu. To jen poukazuje na její inteligenci a vynalézavost. Určitě jí nebude trvat dlouho, pochopit svět a rozlišit jisté podněty...

Schopnosti: 
Zatím je příliš mladá na to, aby se u ní mohly projevovat jakékoli vlohy či jen náznak komunikace s kýmkoli, natož se Lwineah. Postupem času by se ovšem všechny její schopnosti měly projevit v plné kráse. Irien bude po psychické stránce neuvěřitelně silný jedinec. Měla by být schopna myšlenkové komunikace mnohem dříve, než většina dráčat. Nejspíše za to může její původ. Ten má prsty i v jejím vnímání okolí. Tato dračice bude totiž schopna orientovat se v emocích druhých skoro jako v otevřené knize. S trochou trpělivosti a cviku bude mít pod palcem i fyzické projevy o stavu nálady a pravdivosti vyřčených slov. Je možné, že bude schopna vidět i aury či ovlivňovat cizí mysl, ale to bude záležet jen na pravidelném tréninku. 
Z toho lze vyvodit, že by "pravá síla" této dračice měla pramenit v magii a také obrovské zásobě energie. Již teď je Irien neovladatelnou a šupinatou energetickou koulí. Pokud by se tento přebytek naučila využívat, a bude na sobě pilně pracovat, může se těšit na úctyhodné a viditelné výsledky. 
Jako letec by Irien měla být celkem mrštná a rychlá, díky svému již teď viditelně drobnějšímu vzrůstu. Svoji Jezdkyni by měla unést bez problémů, hlavně díky Lwininé malé váze. S těžším závažím či spolujezdcem ovšem bude schopna jen krátkých letů. 
Co se týče chrlení plamenů, zatím žádné obláčky kouře nevyfukuje a velmi dlouho ani nebude. Na rozdíl od jiných jedinců jejího druhu potrvá neobvykle dlouho než tuto schopnost bude moci využívat. Výsledek by však měl stát za to. Žádné výstřední kousky sice předvádět nebude, ale díky mohutnější hrudi bude schopna velice dlouho a bez přestávky chrlit plamen...

Historie: 

Všechno to začalo temně modrým vejcem, spočívajícím v rukou lidské stařeny a vědmy. Po zcela vyčerpávajícím rozhovoru, který mezi sebou ty dvě vedly, konečně přišla řada na onu osudnou chvíli. Gynarea položila vejce na stůl a nechala Lwineah, aby se ho dotkla. Ta pomalu a opatrně natáhla dlaň a přejela po hladkém povrchu...

Obklopí mne barevný ohňostroj. Ta sladce znějící hudba. Připadám si, jako kdybych ležela na sametovém polštářku. Cítím teplo, které sálá z její dlaně. 

Pod jejím Dotekem se pomalu uvolňují pomyslné řetězy, jež mě doteď poutaly. Řinčí a odtrhávají se od sebe. Pomalu uvolňují mé tělo, které se již nemůže dočkat, až se dostane ven. Je to nádherný pocit. Konečně mohu volně dýchat, i když v podstatě nemám co. Ani tato skutečnost mne však nedonutí strachovat se. Moji mysl naprosto ovládá radost a já nejsem schopna myslet na nic jiného. 

Drápky začínám škrábat o stěny vejce. Povol! Pusť mě ven! Zní mi v hlavě. Jenže skořápka si nedá říct. Podrážděně zabručím a začnu tlapkami narážet do stěn. Snažím se svoje vězení rozbít. To se mi však neustále nedaří. Napnu svaly a znovu udeřím. Nic. Znovu. Když zjistím, že se opět nic nestalo, zapištím. A pro jistotu si hlasitě zanaříkám ještě několikrát. V hrudi už mne tlačí a hlava se mi motá. Z posledních sil se napřáhnu a udeřím do stěn. Ozve se hlasitý zvuk a přede mnou se objeví malá trhlinka. To mi vlije novou energii a naději do žil. Předními tlapkami škrábu drápky a čumákem vrážím do oslabených míst. Jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát. Křup! Praskliny se začínají zvětšovat. Ozývá se hlasitý rámus a moje pištění. Na pár sekund přeruším svoji činnost, takže se okolí ponoří do ticha. To ovšem trvá jen krátce. Znovu se začínají ozývat škrábavé a dunivé zvuky. Praskliny se už rozpínají skoro po celé straně vajíčka. Vím, že každou chvíli se to musí stát. Dovnitř už začíná prosvítat světlo, i když je tlumené. Srdce se mi prudce rozbuší. Zvědavost mne donutí k činu. Tlapkami opět narazím do stěny. Tento pohyb opakuji ještě několikrát. Následně hlavou vrážím do stěny. Praskliny již pokrývají téměř celé vejce. Z hrdla se mi vydere tichounké zapištění. Přitahuji své tlapky k tělu a plnou silou útočím na své vězení. Stěny s neskutečně silným praskotem pukají a tříští se. Já dopadám na tvrdou a trochu kluzkou plochu. Skořápky se rozsypou okolo mne. Já sebou praštím o zem, protože se mi nedaří udržet rovnováhu. Zabručím a následně se znovu pokouším postavit. Po několika nepovedených pokusech se mi to nakonec podaří. Chvíli jen stojím a hledím na svoje tlapky. Jsou pokryty šupinami převážně temně modré barvy. Drápky mám tenké a poměrně malé, ale i přesto smrtonosné. Pak otočím hlavu a pohlédnu za sebe. Křídla mám složená na zádech. Vypadají celkem neupraveně a pomuchlaně. Pomalu je rozevřu, jak nejvíc dovedu. Jsou celkem malá, ale působí silně a zdravě. Blány jsou protkané tenkými žilkami. Trochu mi připomínají řeky v pustině. Několikrát svými křídly lehce zamávám, jako bych zkoušela, zda jsou funkční a potom je opět úhledně složím na svůj hřbet. Na konci těla si povšimnu neobvykle dlouhého a silného ocasu. Párkrát s ním švihnu a pohledem zkoumám ostny, které mi na něm vyrůstají. Zatím jsou však velmi malé. Teprve teď pomalu otáčím hlavu zpět a pohledem se zabodnu do postavy před sebou. Moje Vyvolená. Moje Jezdkyně. Nutkání mne donutí si ji pořádně prohlédnout. Je vysoká a štíhlá. Kůži má tmavě snědou a zdánlivě jemnou, bez viditelných vad. Nevidím žádné jizvy, ale ty mohou být ukryty pod oděvem. Začnu si prohlížet upnuté kožené kalhoty a světle fialovou blůzku.Okolo pasu má omotaný černý opasek s krvavými kameny, na němž se houpe meč. Bohužel vidím jen lesklou uhlovou rukojeť s čirým minerálem. Raději proto svůj zvědavý pohled přesunu výš. K její pohledné tváři. 

Její rysy jsou ostré a pevné. Působí trochu chladně a velice žensky. Lícní kosti má vystouplé a výrazné, bradu trochu jemnější a hezky zaoblenou. Uprostřed tváře se nachází zašpičatělý nos, pod nímž si povšimnu velkých a plných rtů světlé barvy. 

Nejvýraznější jsou však její oči. Modro zelené a ledové. Zároveň však laskavé. Naprosto se v nich ztrácím a dlouhou dobu mi trvá, než se přinutím od nich odtrhnout pohled. Nakonec se zaměřím na její vlasy. Jsou dlouhé, velice husté, vlnité a světlé. V tlumeném světle se zlatavě třpytí. Příliš jí nezakrývají ani výrazné špičaté uši, které jsou pro elfské obyvatelstvo typické. 

Zabodnu se svýma stříbřitýma očima do těch jejích. Na rtech se jí objeví malý a nepatrný úsměv. Já se též po dračím způsobu usměji. Líbí se mi. Spokojeně zabručím a zašustím křídly. Ona na mne chvíli váhavě hledí, potom však  na popud podivné stařeny natáhne dlaň mým směrem. Jemně se dotkne mého čumáku a v tu chvíli mi tělem projede bolest. Připomíná to šíp, který se zabodává do místa, kde se mě moje Jezdkyně dotkla. Mám pocit, že mi každou chvíli musí prasknout hlava. Zapištím. 

V ten moment záře zničehonic opět pohasne a já vyčerpaně svěsím hlavu. Chvíli zrychleně dýchám a čekám, až se mi přestane mlžit zrak. Jenže když zvednu hlavu, spatřím svou Jezdkyni na zemi. Její tvář je kamenná a oči má zavřené. Vypadá to, že spí. Trochu se vyděsím, nemotorně seskočím ze stolu a začnu ji  nervózně obíhat dokola. Několik minut mi trvá, než se opět zastavím. Jsem již trochu klidnější. Posadím se na zem a ocásek si obtočím kolem tlapek. Narovnám si křídla a s očekáváním v očích na ni hledím. Čas plyne a já se začínám nudit. Jsem už v klidu, protože cítím naše spojení a vím, že ona je naživu. Nakonec se přece jen zavrtí a pomalu rozlepí víčka. Dlouhou dobu kouká kamsi do neznáma. Pak její  pohled sjede ke mně. Pohladí mne a následně se pomalu posadí. Já seskočím na zem a ona se postaví. Chvíli na ni koukám, ale když se dá do řeči se stařenou, tak svoji pozornost přesunu k místnosti, v níž se nacházím. Kolébavě a trochu nejistě se rozejdu a rozhlížím se. Několikrát projdu celé okolí, ale nic zajímavého tu nevidím. Jen chladnou podlahu a tmu. Trochu pozvednu hlavu. V tu chvíli mne zaujmou podivné temné otvory ve zdi. Opřu se o zeď a snažím se vyškrábat nahoru. Nejde to. Rozhodně se však nevzdávám a zkouším to pořád dokola. V jednu chvíli se mi povede zahlédnout jakýsi barevný flek, ale další snažení zjistit o co se jedná, je marné. Když si následně má Jezdkyně klekne na podlahu, okamžitě k ní obracím pozornost. Vrávoravě se za ní rozběhnu a zabrzdím až na poslední chvíli, abych se s ní nesrazila. Pak ucítím dotek její mysli. Mám velké nutkání jí něco říci, ale nevím jak. Naprosto netuším, jak mám vyslovit to, co chci. Pouze jednou rozevřu a opět zaklapnu tlamičku. 

Následně zaslechnu její slova. No, spíše se mi nějakým zázračným způsobem objeví v mysli. Zpočátku je nechápu. Po chvilce koncentrace však s radostí zjišťuji význam. Jakmile se následně postaví a rozejde, poslušně a ochotně ji následuji. Příliš se nezaobírám tím, kam jde. Pokládám jen jednu nohu za druhou a neustále se držím za ní. Svoji pozornost upírám k lidem okolo nás. Někteří na mne dokonce s vykulenýma očima hledí. Mám snad špinavé šupiny? Napadne mě okamžitě. Vyděsím se a po očku mrknu na svůj hřbet. Žádnou nečistotu nevidím. Každá šupinka se leskne jako diamant. Oddechnu si a jdu dál. Přestávám věnovat pozornost těm bytostem okolo a sleduji jen svoji Jezdkyni. Ta dělá cosi divného. Klečí na zemi a sklání se nad dalšími lidmi. Dlaň jí září. Co to dělá? Uchváceně sleduji jak se jí dlaň opakovaně rozzařuje a snažím se přijít na to, co se děje. Žádné bezvadné nápady mi však na mysl nepřicházejí. S novou nadějí se k ní proto připlížím a snažím se něco zahlédnout. K mé smůle s tou podivnou činností již skončila. Achjo. Raději se skloním nad vodu. Zaujal mne můj vlastní odraz a já si jej se zájmem prohlížím. Několikrát natočím hlavu na stranu, abych se lépe viděla. Moc se mi líbí ty stříbřité oči, které na mě z hladiny koukají. (Skulblaka,) ozve se mi v mysli a já vzhlédnu. Má Jezdkyně na mne čeká, zřejmě již chce odejít. To rozhodnutí s radostí podpořím, moc se mi tu nelíbí. Skočím Lwin do náruče a nechám se nést. Cestou mi spadnou víčka a já usnu.

Probudí mne až moje Jezdkyně, když mě položí na zem. Zívnu a pak teprve věnuji pozornost jejím slovům. Chce mne pojmenovat. No konečně. Posadím se a čekám, zatímco ona přemýšlí. Jenže pak mne nazve drakem jako samcem a to se mi nelíbí. Jenže jak jí to dát najevo? Jak jí sdělit, jsem ta?! Napadá mne jediné řešení a proto ji nečekaně kousnu do prstu, samozřejmě jemně. S radostí pak zjišťuji, že to pochopila a tudíž probírá seznam ženských jmen. A já čekám. Nakonec jedno vysloví nahlas. Liadel? Hm, zamyslím se. Nakonec zavrtím hlavou. Ellanil? Fuj, to se mi nelíbí. Vrtím hlavou. Nastává tichá pomlka a já napjatě čekám. A pak Lwineah vysloví jedno slovo, které mnou projede jako blesk. Irien. Jsem to já? Ptám se sama sebe. Ano. Ano. Odpovídám si a skáču své Jezdkyni na klín. Směje se a já se uvnitř směji také. Lwineah se jemně dotkne mého čumáku a následně mne opět bere do náruče. Opět se vydává na cestu tou podivnou krajinou, kterou tentokrát příliš nevnímám. Stejně na ní není nic zajímavého. Moje mysl je teď plná myšlenek. Do popředí však vyvstává jen jedno slovo. Irien. Irien. Irien. Zní mi pořád dokola v hlavě. Spokojeně zavřu oči a zaposlouchám se do tlukotu dvou srdcí, které mi znějí v uších...

Rodina:

Nezná svoji matku ani svého otce. Jediný koho má je její Jezdkyně Lwineah Elëntauré. Tu teď také bere jako svoji jedinou rodinu. 

Majetek: 
- Zatím žádný -