TOPlist

Meraldon Moudrý

Začátečník 1845 Mistr

Napsal: Meraldon Moudrý | Kategorie: Dračí jezdci - Muž
Dne: 13.07.2014 21:12:38 FB



          

Meraldon Moudrý

 

Na svých cestách většinou vypadá nějak takto (odkaz).

 

Jméno: Meraldon, zvaný Moudrý. Původně mu tak začali říkat elfové, brzy se to však rozšířilo i mezi ostatní rasy. Dříve býval znám také jako Bílý orel, avšak takto přezdívka již dávno upadla v zapomnění.

Rasa: Člověk, i když o tom mnohý pochybuje.

Titul: Bývalý dračí jezdec a člen Vroengardské rady.

Věk: Přesně se to neví, ale asi něco kolem 880 let.

Datum narození: To už dávno zahladil čas. Ten kdo jsi to pamatoval již nežije.

Jazyk: Domluví se plynně všemi jazyky, i když s trpasličtinou má občas problémy.

 

Strana: Vždy stojí na straně dobra a spravedlnosti, ať už to znamená cokoli.

 

 

Podoba

 

Ve svých mladých letech býval vysokým, pohublým chlapcem s rošťáckou tváří, havraními vlasy a nebesky modrými oči. V době výcviku se z něj postupně stal urostlý muž, kterému však nikdy tak docela z tváře nezmizel jeho typicky rošťácký výraz. Čas šel však dál a svou nemilosrdnou pěstí upadl i na něj, stárnutí se začalo projevovat. Zprvu jen mírně, později čím dál víc. Tak se nakonec stalo, že vypadá tak, jak vypadá. Starý muž, v kterém by jste podobu onoho malého chlapce hledali jen stěží. Tak tomu však bylo vždy a všude, ať se člověk snaží sebevíc, čas nakonec vždy zvítězí.

 

Mnoho lidí by si při představě moudrosti v lidské podobě představilo právě jeho, aniž by o jeho existenci vůbec vědělo. Na první pohled je to už poměrně křehký stařec, zde se neuvěřitelnou měrou projevuje přísloví, že zdání může klamat. Je dosti vysoký, na člověka možná až trochu moc, což jen umocňuje fakt, že se i přes své stáří nikdy nehrbí a záda má vždy dokonale rovná. Co se týče šířky, zde už se více podobá typickému starci. Je vskutku hubený, nikdo však nemůže říci, že nezdravě. Žebra jsou sice patrná poměrně výrazně, pod jeho sněhově bílou pletí se však stále rýsuje množství svalů, které dokazují, že ani přes své stáří neustálé cvičení svého těla stále nevzdal. Nejvíce patrné má sice svaly na svých, na člověka nadprůměrně dlouhých rukách, které ještě protahují nezvykle dlouhé prsty, na zbytku těla se však tvrdé svaly velkou měrou rýsují také.

Na široká ramena, záda i hruď mu spadají dlouhé, dokonale bílé vlasy i skvostný plnovous, sahající mu až po pás. Nějakou dobu uvažoval, zda si nemá narůst o něco delší, uznal však, že by mu delší vlasy i vousy příliš vadily. Obvykle si je nechává volně spuštěné, věří, že se v jednoduchosti skrývá krása. Copánky, drdol, nebo podobné věci u něj proto není možno vidět snad nikdy. Jediné, k čemu se ve výjimečných chvílích uchyluje, je čelenka nevýrazné, světlé barvy, která brání neposlušným pramenům vlasů v neustálém zakrývání očí.

Bledý obličej je ostrých rysů, s vystouplými lícními kostmi a vysokým čelem, které si kupodivu uchoval téměř bez vrásek. Z něj přímo svítí dvě jasně modré oči, které jako by přímo sršely energií. Oči, které by k obyčejnému starci, ba i k obyčejnému člověku rozhodně nepasovaly. Mnozí, kdo se do nich někdy zadívali tvrdí, že je jejich hloubka doslova pohltila a oni nemohli nic než zírat v němém úžasu a bázni.

Nad oběma dechberoucíma očima se klene husté, bílé obočí a pod nimi z tváře jako osamělý pahorek vystupuje dlouhý, kostnatý nos. O něco níže má pak tenká ústa, která ukrývají bezchybnou řadu bílých zubů a rudý, špičatý jazyk, který kdysi dávno s tak neúnavnou vytrvalostí plazil na své Vroengardské mistry.

 

Co na sebe obvykle odívá? Většinou je to světle fialová, šedivá, nebo zelená róba. Róba, kterou pro něj kdysi dávno ušili elfové. K jeho oděvu také neodmyslitelně patří jeho kožené boty. Jsou to dobré boty, i když už toho dost nachodily a nejlepší léta už mají za sebou. Meraldon se jich však ani přes to nehodlá vzdát. Obouval je stejně jen na opravdu dlouhé cesty, v opačných případech chodil výhradně bos. Kolem pasu nosí zdobený opasek, na kterém má mnohdy připásán svůj meč Vrangr. Meč je jedenapůlruční, zelené barvy, s velkým zeleným drahokamem vsazeným na konci rukojeti. Drahokam uvnitř ukrývá ohromné množství energie. Kromě něj u pasu nosí ještě malý nůž, měšec a někdy i vak s eldunarí. To je však většinou v sedlových brašnách, stejně jako jídlo a vaky s vodou. Na ruce pak nosí velký prsten, který také ukrývá nepředstavitelné množství energie. Kromě toho se s ním dobře dělají otisky do tváří odporujících lapků, či vojáků. Co je taková jeho zvláštnost je hůl, kterou u sebe nosí. Většina lidí si myslí že je magická, ale není tomu tak. Je to jen dvoumetrová, železná hůl chráněná kouzlem, která má na jednom konci vsazený velký drahokam, který je ke všemu falešný. I tak to však s ní dost bolí a už několikero lupičů dostalo po hlavě železnou tyčí.

 

 

Povaha a záliby

 

Dříve byl veselý, milý a přátelský. Hodně lidí ho mělo rádo a považovalo ho za takového rošťáka s neutuchající dobrou náladou. Rád si s ostatními dával cvičné zápasy, zejména, když po tom ostatní ani trochu netoužili, a velice rád vyhrával. Nikdy se však neuchyloval k podvodu, nebo nečestnému jednání, vždy, když svého nepřítele zasáhl borůvkovým koláčem do obličeje spořádaně počkal, dokud si ho s nadávkami nesetře a nepustí se s ním do boje. To samé platilo, když protivník při souboji skončil na zemi – ať už následkem podmetu, obyčejné snožky, nebo dobře mířeného kopance, vždy počkal, než se soupeř znovu zvedne...většinou, aby ho tam mohl s veselým smíchem srazit znovu. Byla s ním legrace a i přes veškeré rošťárny byl mezi všemi Jezdci oblíbený, dokázal si i z té nejhroznější věci udělat vtip. Bylo také jen málo věcí, z nichž by měl opravdu strach. Mnozí to dlouho usuzovali tomu, že si svého života příliš neváží a právě proto záměrně vyhledává co největší dobrodružství, ale to brzy zavrhli. Nakonec se shodli, že je prostě až nezdravě odvážný a užívá si, když se může nebezpečí vysmát do tváře.

Pak, když zemřel jeho drak Antrros, se v něm však něco zlomilo. Byl z toho nesmírně krutého a bolestivého zážitku rozpolcený a zdrcený. Uzavřel se hluboko do sebe a dlouho se utápěl ve vlastním, nekonečném smutku. Z ničeho si už nedělal legraci, ani se tomu nesmál. Na výzvy, či neúctu odpovídal mírným úsměvem, nebo úplnou ignorací. I při těch nejhorších událostech zůstával nezdravě klidný, jako by se ho to ani vůbec netýkalo. Občas si sice zašermoval, ale už mu to nepřinášelo takový pocit jako dřív. Ani kouzla už pro něj nebyla tak zvláštní a zajímavá. Byla to pro něj úplně obyčejná věc. Dalo by se říci, že ho na dlouhou dobu přestal život bavit. Jedinou útěchou mu bylo poznání. Jen díky novým vědomostem a neskutečnou touhou poznávat nové jej žal nezničil, a tak postupem času bolest v srdci ustoupila. Když k němu po čase ze svého eldunarí Antrros konečně promluvil, dokonce se mu navrátila jiskřička jeho dřívější veselé nálady. Měl opět možnost volně roztáhnout křídla a znovu začít skutečně žít. Stále v něm však roste vztek a chuť po pomstě, pocity, od kterých se tak usilovně snaží odprostit, ale v tomto případě se mu to výjimečně příliš nedaří. Málokdo by to vydržel, ale on měl výcvik jezdce. Zůstával dokonale klidný a vyrovnaný. Stále.

 

Vždy přímo miloval létání na svém drakovi, šerm, kouzlení, vymýšlení všemožných vtípků a lotrovin a zpěv trpasličích písní při jejich nezapomenutelných slavnostech, kterých se měl tu čest párkrát účastnit. Od toho hrozného momentu, kdy ztratil svého draka už však dlouho žádné záliby neměl. Netoužil se bavit, nebyl důvod, připadalo mu to zbytečné, nic mu už nepřinášelo takový pocit, jako dřív.

Tak by zůstal i nadále a asi by to byl jeho konec, když však dostal v Surdě práci, tak měl nový cíl. Měl co dělat a neměl čas tolik truchlit. Když se pak naučil hrát na flétnu, tak už bylo jasné, že je všechen smutek odsunut hlouběji do jeho nitra a on se opět čas od času začal trochu bavil. Nebylo to sice nijak časté a rozhodně ne jako dřív, dalo by se to nazvat spíše střídmým a odměřeným, přesto to však bylo podstatně lepší, než nic.

 

 

Schopnosti a dovednosti

 

Co říci o schopnostech. Zkrátka řečeno to byl Jezdec a tak také vypadají schopnosti podle toho. Krom Jezdeckého výcviku, do kterého se za ta léta ponořil víc, než kterýkoli jiný Jezdec, se však naučil ještě jednu věc. Věc na kterou je skutečně pyšný. Umí krásně hrát na flétnu.

 

Jeho kouzelnické znalosti jsou dosti rozsáhlé a špatně se hledá kouzlo, které by neuměl. Za zmínku stojí umění časoprostorové magie, které jako jeden z mála Jezdců ovládl. Když však zestárl a především když přišel o draka se v něm něco rozpoltilo. Už neměl chuť kouzlit a čím byl starší, tím méně měl energie. Už se nesnažil o taková kouzla jako kdysi. Ani nechtěl. Kouzla téměř nepoužívá, jen když jej k tomu dovedou okolnosti.

Kdyby se však někdy dostal do smrtelného nebezpečí, je schopen dokázat, že si místo ve Vroengardské radě více než zasloužil.

Šerm mu také vždy šel. Bývaly časy, kdy ho nedokázal porazit žádný elf a jen několik jezdců. S věkem však částečně ztratil svou předešlou mrštnost. Stále dokáže porazit i nadprůměrně dobrého elfa a většinu lidí, jsou však i takoví, kteří ho srazí na kolena. Porážka ho ale vždy zdrtí, na rozdíl od dřívějška se s tím však je schopen smířit a nevymýšlí krutou odplatu, která by pro něj byla k popukání. Je však pravdou, že se mu občas v oku objeví ta stará jiskra a on přesvědčí nějakého ptáčka aby si ulevil v té správné chvíli a na tom správném místě.

K lukostřelbě jde říci jen to, že mu nikdy příliš nešla a asi ani nikdy nepůjde. Jeho učitel ho do lučištnictví příliš netlačil a tak pobral jen základy.

V pěstních soubojích byl také dříve dost dobrý, ale jak zestárl, tak už mu to tolik nešlo. K pěstním soubojům se nejraději neuchyloval. Věděl, že by obyčejného vesničana, nebo řadového vojáka porazil, ale nějakého hospodského rváče asi ne. Na ty má svou hůl.

Souboj s holí se sice začal učit až po svém výcviku, ale čas pro něj už příliš nehrál roli a tak cvičil pilně a často. Podle toho to taky vypadá. Několik vojáků by hravě porazil, ale nesmělo by jich zase být příliš moc. Umí se s holí sice ohánět docela dobře, ale ještě je zdaleka co zlepšovat.

Souboj myslí mu dříve příliš nešel, ale postupem času se zdokonalil. Nakonec toto umění vypiloval k dokonalosti, na Vroengardu se nenašel nikdo, kdo by se mu v tom dokázal vyrovnat. Nikdo netrávil tolik času v mysli zvířat jako on, nikdo jiný si plně neuvědomoval, jak efektivní je používání zvířecích očí například při nenápadném sledování. Umí neuvěřitelně silně a obratně zaútočit a také se umí výtečně bránit. Najde se však i pár jedinců, kterým se do hlavy nedostane a i tací, kteří se mu do hlavy dostanou. Ten kdo to by se však o to pokoušel by musel být dost silný, neboť v jeho mysli najde jen nekonečný smutek a žal, ze kterého by zešílel.

 

Boj s jednoručním mečem - 5/7
Boj s holí – 3/7
Boj beze zbraní – 3/7
Jízda na koni – 3/7
Rimgar – 5/7

Časoprostorová magie - Velmistr


Iluzionistická magie – 4/7
Vitální magie – 6/7
Psychická magie – 6/7
Materiální magie – 3/7
Magie poznání – 5/7
Elementární magie – 3/7
Energetická magie – 5/7

 

Hra na flétnu - 5/7

 

 

Historie

 

Měsíční paprsky

 

Začalo to jedné jasné, bezmračné noci, která se rozprostírala nad Carvahallem. Tohle byl věk klidu a harmonie, nikdo se nemusel bát, že ho na ulici někdo okrade, nebo rovnou zabije. Něco takového se dělo jen ve velkých městech a stejně ne tak moc často. Právě proto žádný vesničan nedržel hlídku, žádný se ničeho neobával. Pak však náhle všude panující ticho prořízl výkřik. Mnohé probudil, mnohé vylekal, všichni si však šli opět v poklidu lehnout. Byl to výkřik novorozeněte a ozval se z domu místního dřevorubce. Pro celou vesnici znamenal tento jejich nový člen ohromnou radost a druhého dne se konala oslava. Tak započal Meraldonův život, klidně a obyčejně, ve světle měsíčních paprsků, pronikajících do chalupy oknem.

 

Pomalu rostl a sílil, což byla dobrá zpráva. I přes tento poklidný věk tu bylo množství nemocí a děti ne vždy přežili. Všechny ženy ve vesnici se k němu čas od času zašly podívat, popřát mu hodně štěstí a pochovat si ho, přesně tak, jak tehdy velel jejich zvyk. Tak žil až do svých dvou let, tehdy začalo podrobné prozkoumávání okolí. Byl zvědavý a musel se všechno dozvědět, což přinášelo lidem z vesnice mnohdy veselé úsměvy, ale mnohdy také nervózní pokašlávání, či dokonce zamračené pohledy.

 

Když konečně dosáhl tří let a bylo jasné, že nejhorším dětským chorobám unikl, začal ho otec vodit s sebou do práce. Vysvětloval mu mnohé, zejména, jak se nejlépe porazí strom a pak zbaví větví, ale také spoustu mouder o životě, snažil se mu vysvětlit, jak to v něm chodí. Meraldon byl učenlivý a dychtivý po nových vědomostech a tak se od otce leccos naučil. Tak to šlo až do jeho pěti let, tehdy už měl prozkoumané snad všechno a už si s ostatními dětmi hrával venku. Hry to byly všelijaké, ať už skok panáka, cvrnkání hliněných kuliček, schovávání, honění, nebo mimořádně oblíbené kamenování, které však jejich rodiče vždy zakazovali a nutili je alespoň místo kamenů používat šišky. Všechno to byly věci, které Meraldona bavily a užíval si jich, pak se však stalo něco, co mu navždy změnilo život.

 

Celek tvoří dva

 

Byl krásný, slunný den a on si hrál s ostatními dětmi jako obvykle, když se nad nimi nebe zatemnilo. Pohlédly vzhůru a viděli draky. Dva draky na kterých hrdě a elegantně seděli seděli Jezdci. O dračích jezdcích už slyšeli mnohé příběhy a tak se nebály. Naopak, rozběhly se za nimi, protože na konci vesnice přistáli. Když tam doběhl i Meraldon, tak už tam byl celý dav a děti stály v řadě před těmi vysokými, v blyštivých zbrojích oděnými pány. Lidé si říkali, že přišli proto, aby vybrali dalšího Jezdce. Meraldon tehdy zatoužil stát se jím, příběhy o nich měl vždy moc rád a chtěl se stát jejich součástí.. Proto se postavil na samý konec řady. Když se konečně dostal až dopředu, tak uviděl velký zelený kámen, na který měl sáhnout. Udělal to a stalo se něco neuvěřitelného. V kameni se něco pohnulo. Potom kámen praskl, utvořila se na něm malá puklina, následně o něco větší. Tázavě se podíval na Jezdce a ti jen uznale kývli hlavami.

Pak už to šlo rychle, rozloučil se s rodiči a odcestoval s Jezdci na Vroengard. Měl z toho ohromnou radost, už samotný let na drakovi byl úžasný, tehdy ho ani nenapadlo, že svou rodinu možná už nikdy neuvidí.

 

Na Vroengardu mu byl přidělen pokoj. Tam také nějakou dobu žil, až se mu jednoho dne vylíhl dráček. Byl to malý, zvláštní, zelený tvoreček. Když se ho dotkl, tak se zablesklo a na ruce se mu objevil nějaký symbol. V tu chvíli tam vešel jeden z Jezdců, jako by na tu chvíli už čekal a vše Meraldonovi vysvětlil.

 

Tak šel čas dál a dráček pomalu rostl. Meraldon se o něj láskyplně staral, krmil ho a byl s ním na každém kroku. Společně prozkoumali snad celý Vroengard – zejména místa, kam ještě neměli přístup, čímž si vždy vysloužili trest. Po necelém roce byl už dráček docela velký, i létat už ho naučil. Tehdy začal jejich výcvik.

 

Slasti i strasti nabývání vědomostí

 

Začalo to prostě, jednoho dne k nim přišel jeden ze starších jezdců a řekl, ať jdou s ním. Došli na malý palouk, uprostřed kterého stál dubový stůl. Od té doby na to místo chodili každý den a učili se číst, psát a počítat. Později začali s dějinami a jazyky, především se starověkým. Jednoho dne, když Mereldon vyslovil jedno starověké slovo, tak kniha z které předčítal vzplanula. Tehdy začal jeho kouzelnický a bojový výcvik, jeho mistr totiž prohlásil, že zase nemají zase tolik učebnic, aby si je někdo mohl jen tak zapalovat. Meraldon si ještě moc dobře vzpomíná, kolik vzteku to bylo, než se naučil některá kouzla a kolik modřin utržil, než se naučil pořádně bojovat.

Po čase už ho jeho drak unesl. S pomocí svého mistra ušil vlastní sedlo a poprvé se sám proletěl. Bylo to něco neuvěřitelného, ale krásného. Od té doby byl jeho výcvik rozšířen ještě o létání na drakovi a souboje na něm.

 

Tak to šlo dál, jeden obtížný úkol za druhým, až už byl Meraldon dost schopný ve všem, co se měl každý správný Jezdec naučit. Mírně mu v tom dokonce pomáhalo jeho rošťáctví, nikdo v dějinách si ještě nevysloužil tolik trestů a tudíž měl spoustu úkolů navíc. Když poprvé omylem vypálil knihovnu a následně dostal za úkol bez kouzel jí celou uklidit, vytopil mimo jiné i několik pater pod ní – od té doby dostával tresty výhradně spojené s výcvikem. Byl také učenlivý a zvědavý, což mu také mnohdy dost pomáhalo.

Nakonec přišel ten den, kdy poprvé po dlouhém čase opustil Vroengard. Odletěli s mistrem do Ellesméry, o které toho spoustu slýchal i četl a toužil se tam podívat. Tam byli královsky uvítáni a jako vrchol všeho byl Meraldonovi ukut Jezdecký meč ze zářoceli. Zelený, v barvě jeho draka. Po dlouhém vymýšlení ho nakonec pojmenoval Vrangr. Pak se vrátili zpět a jeho výcvik byl dokončen, konečně z něj byl právoplatný Jezdec.

 

Tehdy mu už bylo šedesát let a on odletěl zpět do své rodné vesnice. Jeho matka byla dávno mrtvá a jeho otec byl starý. Mluvili spolu jen chvíli a po několika týdnech co odletěl, se dozvěděl, že jeho otec zemřel. Vrátil se tam ještě jednou, naposled, aby si prohlédl jeho hrob, poté už se do vesnice nikdy znovu nepodíval.

 

Už byl opravdovým Jezdcem a měl spoustu povinností. Létal po celé Alagaesii a udržoval mír, díky tomu se podíval jak do Lesů k elfům, tak do Hor k trpaslíkům, především však do království lidí, kteří neustále spřádaly nějaké pletichy a toužili po ještě větší moci. Tak to bylo až do jeho sta let. Tehdy dostal úkol, který ho nadmíru překvapil i potěšil. Byl mu přidělen mladý Jezdec a on ho měl učit. Co měl, to také dělal a skutečně ho učil dobře. Měl z něj radost. Netrvalo dlouho a z jeho žáka se stal také dračí jezdec. To už mu bylo celých sto padesát let. Tehdy se také stal členem Vroengardské rady. Následně přišlo na řadu ještě mnoho učňů, z nichž snad každý svým uměním převyšoval ostatní čerstvě vyučené Jezdce. Meraldonův výcvik byl proslulý – tvrdý, ale účinný.

 

Zlo se skrývá všude

 

Tak to šlo po velice dlouhou dobu, až se stalo něco hrozného. Na Vroengard zaútočil mladý Jezdec Galbatorix s křivopřísežníky, které kolem sebe shromáždil. Pamatoval si ho ještě z dob, kdy se mu vylíhlo vejce. Tehdy zahajoval svůj výcvik u jiného mistra, Meraldon litoval, že to nebylo u něj, potom by se nikdy nestalo to, co se stalo. 

V Alagaesii tehdy panoval neklid. Někteří lordi se bouřili, a tak měli Jezdci co dělat. Právě proto byl v osudný den na Vroengardu málokdo - především mladí učni.

  On sám byl v samém srdci Alagaesie, když dostal onu zlou zprávu. Nemeškal, ihned zamířil k ostrovu, avšak přišel pozdě. Našel jen mrtvé. Zpozorovala ho však trojice křivopřísežníků a dali se za ním. Cestou se k nim přidal ještě jeden. Byl to zběsilý let, ale nad Dračími horami ho přesto dohnali. Vzduch se začal vlnit magií, jak na něj křivopřísežníci útočili a on je odrážel, meče o sebe zvonily a draci řvali. Jeden z křivopřísežníků zde padl, pak však shodili Meraldona ze sedla. V tom spěchu se nestihl ani přivázat, a tak teď padal dolů do hlubiny. Jeho drak se hnal za ním a skutečně ho zachytil. Tím však ztratili výšku a tím i šanci se bránit. Všichni tři jezdci se na ně vrhli. Ochranná kouzla povolila a Meraldon cítil, jak do jeho draka zabodávají meče, zuby i drápy a jak ho spalují ohněm. Boj trval ještě dlouho a několika dračím křivopřísežníkům byl rozdrásán bok, nebo zlomena noha, ale nakonec i Antrrose udolali. Meraldon tehdy pocítil strašnou bolest a pocit, že ho něco opouští. Pak se zřítili dolů, do hlubin.

 

Když se Meraldon probral, ležel v lese. V noze cítil tupou bolest, asi byla zlomená. Celý byl od pádu potlučený. Když se však podíval vedle sebe, vyskočil i přes zlomenou nohu a vrhl se ke svému drakovi. Okamžitě zjistil, že už nežije. Dlouho tam seděl u jeho těla, ale pak se přeci jen kouzly vyléčil. Následně sáhl do sedlových brašen, které měl k sobě jeho drak připevněny, vytáhl vak s vodou, nějaké jídlo a také něco, co mu trochu zvedlo náladu. Eldunarí svého draka. Zkusil s ním promluvit, cítil jeho slabé vědomí, ale jeho drak s ním nechtěl mluvit. Meraldon z něj cítil nesmírnou hrůzu, nevnímal okolí, nevnímal nic. Tehdy Meraldon z toho hrozného místa odešel a brzy se dostal do království. Chtěl tam poprosit o pomoc, zjistil však, že na trůn usedl Galbatorix, což mu jen potvrdilo, že ten zrádce skutečně naprosto přišel o rozum.

 

Tehdy začal jeho tajný život. Na trůnu seděl vrah a on s tím nemohl nic udělat. Tato bezmoc byla něco hrozného. K tomu všemu ta ztráta draka, tolik smutku ještě nikdy necítil. Nyní se dokonce musel schovávat, nic takového nikdy dřív nezažil. Dlouhý čas žil v Dračích horách ukrytý před světem, občas zašel do města převlečený za žebráka a nenápadně nakoupil nějaké jídlo, ale nic víc. Tehdy také poprvé něco ukradl, protože peníze časem došli. Tento život nebyl nijak příjemný, ale bylo to lepší, než smrt. Nakonec v něm však pocit smutku a bezmoci přerostl. K tomu všemu se dozvěděl, že má Galbatorix nějaká vejce draků. K pocitu bezmoci se přidal i nový pocit. Touha. Touha po záchraně draků. Rozhodl, že se o to musí alespoň pokusit. Proto jednoho dne, časně ráno, vyrazil do hlavního města, do sídla mocného šílence.

 

Do hlavního města se dotrmácel po dlouhé a namáhavé cestě, potřeboval však ještě plán. Své roucho i meč od elfů pečlivě schoval a rozhodl se do města proplížit jako otrhaný žebrák. Měl výhodu, město ještě před nástupem Galbatorixe mnohokrát navštívil a tak mu nedělalo problém se orientovat. Byla tu však ještě jedna věc a tou byl král. Dostat se do města nebylo zas až tak složité, ale palác byl ostře sledovaný a Meraldon cítil, že Galbatorix celý palác osobně hlídá svou myslí. Musel vyčkat, až král opustí toto místo, teprve tehdy měl šanci zůstat nespatřen.

 

Jednoho dne se na něj přeci jen usmálo štěstí. Král odletěl kamsi na svém černém drakovi a Meraldonovi se naskytla možnost proniknout do paláce. Rychle se vydal provést svůj plán, nepozorovaně obešel hlavní zdi a dostal se pomocí kouzel do samotného paláce. Cestou tam omámil několik vojáků, jenž mu stáli v cestě. Nebylo to nic těžkého, takové kouzlo zvládl každý pokročilý Jezdec levou zadní. Nyní zbývalo jen najít vejce. Pátral po nich dost dlouho, ale marně. Prošel mnoho místností, ale nic co by připomínalo vejce nenašel. Nakonec ho k jeho smůle přistihly stráže a on musel uprchnout. Jediná možnost jak se zachránit, byla co nejrychleji zmizet, musel utéct. Bez kouzel by nikdy neuprchl, ale takhle měl šanci. Prolezl jedním oknem a pak z něj neviditelný vylétl. Dostal se tak k úpatí paláce. Zalapal vysílením po dechu, ale pak se neviditelný rozběhl městem. Na tržišti se znovu zviditelnil, již mu nezbývalo mnoho sil. Naštěstí měl v podhradí koně, kterého ukradl při své cestě po království. Jen tak tak doběhl k uvázanému zvířeti a dal se na útěk. Tryskem vyjel z brány a začal se vzdalovat od města. Pro stráž byl naneštěstí příliš cenným zlodějíčkem a tak za ním vyslala hlídky. Nebylo divu, těžko se našel někdo tak šílený či smělý, aby se vloupal do paláce samotného císaře. Vzpomněl si na výcvik Jezdce a poměrně hravě nechal stráže bloudit v lese daleko za sebou.

 

Po dlouhé jízdě se dostal až někam hluboko do pouště. Jel dál, ale už volněji, stráže byly dost daleko za ním, pokud jej vůbec ještě pronásledovaly. Tehdy měl víc štěstí než rozumu, málem zemřel.

 

Z bláta do louže

 

Po nekonečně dlouhé době se dostal až do Surdy, do země, která odmítla vládu uchvatitele a tak se od velkého Království odtrhla. Převlékl se do své přepychové róby od elfů a připásal si meč, potom vyrazil do Aberonu. Opatřil si tam nádherného, bílého koně a také dlouhou železnou hůl, o které si všichni později mysleli, že je magická a vyrazil na hrad. Po krátkém jednání s králem Orrinem předvedl co umí a poté souhlasil, že vycvičí několik Surdských kouzelníků. Výcvik měl probýhat v Kiow´vet, malé pevnůstce na jižních hranicích Surdy, na dohled od moře. Tam vyučoval nejdříve jednoho, ale nakonec sedm učňů. Jeden z nich nedokončil výcvik a stal se osobním kouzelníkem krále, zbylí však ve výcviku pokračovali.

Později přijal do výcviku ještě jednoho učně, nejschopnějšího z těch všech, málokdo o něm však věděl.

 

Tak šel čas dál a smutek nahrazovala touha po pomstě. Jediné co ho trochu utěšovalo, bylo to, že byli křivopřísežníci po smrti. Začal pomáhat Surdskému králi, jeho generálům a později i organizace, která se nazývala Komorník. O jejich konečných cílech sice neměl nejlepší mínění, avšak i oni toužili po porážce Galbatorixe. Stal se velkým Surdským tajemstvím, o kterém se nedozvěděli ani vardenové. Pomáhal se špionáží, výcvikem kouzelníků, fungoval i jako králův poradce. Od krále si nikdy nenechal rozkazovat, občas jen plnil jeho přání, což Orrina netěšilo, ale nemohl s tím nic udělat.

Vše se zvrtlo, když se Komorník vymkl kontrole, připravil úkladnou vraždu krále Orrina a následně rozpoutal válku. Možná bylo také dílem Komorníka, že se Galbatorixova armáda ukázala před pevností Sitir naprosto neočekávaná, zde selhala výzvědná síň tak fatálně, že to ani náhoda být nemohla.

Meraldon ještě chvíli jednal s novým zástupcem Komorníka, jistým Mirriorem. Společně se dohodli na spolupráci co se týče svrhnutí Galbatorixe a Meraldon mu čas od času poskytoval rady i informace. Zde opět fungovalo přísloví – Nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Po tom co se stalo si však Meraldon celou organizace bedlivě hlídal a byl připraven i schopen jí zničit, kdyby nebylo zbytí. Měl mezi nimi dokonce jednoho svého bývalého učně ze Surdy, mocného kouzelníka s brilantní myslí, skutečného dobráka toužícího především po míru, o kterém si organizace myslela, že slouží výhradně jí.

Zakrátko se však musel odebrat do Lesů, v Surdě už nebylo bezpečno. Cesta to byla dlouhá a náročná, ale on se nakonec přeci jen ocitl před branami prastarého hvozdu.

 

 

Hlubiny hvozdu

 

V Lesích nezahálel, zakrátko byl v Ellesméře, kde se setkal s královnou elfů. Ta mu popsala situaci, která zde panovala. Příliš se o to zatím nestaral, ale dobře věděl, že se to časem změní. Uvolil se také přijmout skutečného učně, což bylo po těch letech něco, co vyvolávalo až příliš vzpomínek. Antrros v odpověď na tento skutek začal opět komunikovat a i přes počáteční protesty se uvolil přijmout nového učně. Oba se však shodli na tom, že to bude výcvik mnohem delší a náročnější, než ten obvyklý. Museli se ujistit, že z něj bude prvotřídní Jezdec a ne někdo jako Galbatorix, hanba všech Jezdců.

Občas prostřednictvím svých havranů informoval svého zástupce, nebo pár lidí od Komorníka, čekající kousek od hranic Lesů, o situaci. Celý Les, především však samotnou Ellesméru, měl pod dohledem. Ti to pak tlumočili Mirriorovi, občas i Jeodovi, který však o Meraldonově existenci neměl zatím potuchy. Podle toho mohli plánovat účinný odboj na jihu. Pravdou totiž bylo, že bez elfů neměl nyní Odboj proti Galbatorixovi nejmenší šanci.

Meraldon sám však také nezahálel a zdokonaloval se svým vlastním výcvikem. Především se zaměřil na časoprostorovou magii, kterou začínal ovládat skutečně skvěle. Nechuť ke kouzlům začínala pomalu opadat a přicházelo ono staré nadšení, které už necítil tolik let. Vyhlídka na pomstu mu přinášela víc potěšení, než by si přál.

 

 

Rodina

 

Otram Silák byl Meraldonův milovaný otec. Býval to dřevorubec. S odchodem svého syna se vyrovnával těžko, ale byl na něj pyšný. Ani on však nepřežil tak dlouho jak Meraldon a tak mu brzy zůstal jen jeho drak.

 

Helga Prolhaná byla Meraldonovou matkou. O Meraldona se však nikdy příliš nestarala. Většinu času trávila u svých kamarádek, kde si povídaly novinky. Meraldon ji nikdy neměl moc rád a od svého odchodu se o ni už nezajímal.

 

Mia byla Meraldonovou sestrou jen krátce, protože zemřela ještě jako dítě na zápal plic. Meraldon ji ani nestačil pořádně poznat. Tohle byla jeho první z mnoha bolestivých ztrát.

 

Antrros byl jeho drak. Byl to velký a silný drak, ale pak byl zabit křivopřísežníky a zbylo po něm jen eldunarí. Se svou smrtí se však ještě nevyrovnal a tak je těžké se s ním nějak domluvit. Většinou všechny ignoruje.

 

Svého Mistra také Meraldon započítával do své rodiny. Strávil s ním spoustu času, byl jako jeho otec který ho všemu naučil. Za svou rodinu vlastně považoval většinu dračích jezdců.

 

Illiento Enllione Liereen je nyní jeho pravá ruka řešící za něj věci mimo Lesy. V Surdě to byl jeho učeň, mocný kouzelník s brilantní myslí, který nyní především kontroluje činnost vardenů a organizace Komorník.

 

 

Majetek

 

Jeho majetek je skromný a nijak velký. Má však něco, co považuje a největší poklad v celé zemi. Má eldunarí svého draka.

K jeho dalším věcem se dá řadit oděv, z něhož je bezpochyby nejcennější fialová, zelená a šedá róba, které pro něj ušili elfové.

Dále jeho jedenapůlruční jezdecký meč ze zářoceli, Vrangr. K němu ho váže neuvěřitelně silné pouto, zažil toho s ním spoustu, možná až moc.

A také jeho bělouš Atos, který se v jeho blízkosti zdržuje málokdy. Je naprosto samostatný, většinou pobíhá někde po okolí, když ho však jeho pán zavolá, přijde.

Vlastní ještě několik dalších drobností, k nimž patří třeba měšec s penězi, ale ty pro něj nejsou zas tak moc podstatné.

K jeho majetku by se dal také řadit dům v Lesích, který si sám vyzpíval. Nikdy ho však nebral ani tak jako svůj majetek, jako spíš něco, co si od lesa vypůjčil.

V nedávné době sepsal též několik svitků a knih, podle informací, které při výcviku získal. Dobře věděl, že to zničenou Vroengardskou knihovnu nikdy nenahradí, ale byl to alespoň začátek.

 

 

Kontakt

 

hajcemlejnek@seznamcz

Jeod

 

 

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělý
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   X zlatých

 


- Autor webu: Správce říše - Autor skinu: Morcelwen Poicë