TOPlist

Arkael

Začátečník 2426 Mistr

Napsal: Aireen | Kategorie: Elfové - Žena
Dne: 04.09.2014 21:11:34 FB



obrázek celé postavy

 

Jméno:

Arkael Su'rien

Rasa:

čistokrevná elfka

Pohlaví:

žena

Datum narození:

Zatmění slunce roku 3120, takže je mi asi sto čtyřicet let.

Náboženství:

Nejsem typ, který by uctíval kteréhokoliv z vymyšlených bohů, kterými je náš svět zahlcen. V dnešní době může jeden věřit pouze sám sobě.

Povolání:

Momentálně se živím jako, nutno uznat, ne právě úspěšná žoldačka. V Ellesméře jsem ale byla poměrně vysoko postavenou zvědkyní a špehem samotné královny. 

Jazyky:

Mluvím plynule Starověkým a lidským jazykem, veškerými dialekty krom řečí pouštních kmenů. Díky výcviku u Islanzadí ovládám i trpasličí a jsem schopna něco pochytit i něco málo z rozhovoru urgalů.

Vzhled:

Na elfku jsem velice malá a hubená. Měřím jen něco málo přes šest a půl stopy. Má postava má vetchý, kostnatý charakter, díky čemuž působím neobyčejně drobně. I přesto, že to na první pohled není vidět, jsem silná, pružná a velmi rychlá, v čemž mě můj poněkud rachitický zevnějšek nijak neomezuje, naopak. Mám spíše dívčí než ženskou postavu- štíhlý pas, úzké boky, malá ňadra, dlouhé vyhublé nohy s vystouplými koleny... Za to možná částečně může i m mládí. Teprve nedávno jsem dovršila sto čtyřiceti let, což je dost málo na to, čím jsem si už stačila projít. Sama se považuji za starší, nikoli však moudrou. Na to si ze svých zážitků pamatuji příliš málo. Neoplývám takovou krásou, jako někteří Älfakyn, ačkoli jakákoli jiná rasa by mě jistě považovala za více než půvabnou.

Mám obyčejné, tmavě hnědé vlasy, které mi ve zcuchaných vlnitých pramenech lemují špičatou, mírně protáhlou bledou tvář s ostrou bradou a výrazně vystupujícími lícními kostmi. Rysy mám symetrické a nutno přiznat dokonalé, těžko najít nějakou chybičku. Ale na to, abych byla hezká nejsem dost výrazná nebo zajímavá, díky čemuž se na druhou stranu dovedu skvěle ztratit v davu, což bych nevyměnila ani za všechen půvab světa. Mému obličeji dominují dvě velké, temně zelené oči s příměsí šedé, které se za měsíčního svitu zlatavě lesknou. Jsou orámovány hustými řasami a silnými rovnými linkami obočí. Člověk se v mých očích ztratí stejně snadno, jako se v nich najde. Tak mi to alespoň říkala babička. I přesto některým z nich dělá problém udržet se mnou oční kontakt. Především proto, že jakmile si všimnu, že mi zírají do očí, tak jim vrazím jednu pěstí. Moc toho nenaspím, tudíž oblast pod spodními řasami hyzdí temné kruhy, jež se někdy pokouším marně zamaskovat orámováním očí černou tužkou. Oproti očím dost nevýrazné rty zdobí dvě řady bílých rovných zubů, o čemž se zatím ale málokdo přesvědčil. I když jsou má ústa zbarvena do nepatrně malinového odstínu, barvu mají velmi podobnou okolní pleti, proto nijak nevynikají. Horní ret mám nepatrně plnější než spodní, čehož si nikdo na první pohled nevšimne, takže je to spíše můj vlastní postřeh. Nos, který mám rovný a drobný, se od kořene směrem dolů postupně zužuje. Za uši, které jsou klasicky zašpičatělé, si zastrkávám neposedné vlasy, pár pramenů si ale vždy nechávám volně splývat podél obličeje. Vlastně ani nevím proč, je to spíše ze zvyku.

Většinou chodím oděna do tmavých kůží a látek zakrývajících každičkou píď mého těla, aby nebyly vidět staré jizvy z boje. Mým nejčastějším oděvem ve městech bývají dlouhé zelené šaty, pod kterými mám přísně utažený korzet a bílou košili s plandavými rukávy a kápí. Často šaty z praktických důvodů nahrazuji kalhotami, ale to spíše, když jsem na cestách. Na drobných chodidlech nosím vysoké kožené boty, které jsou pohodlné do každého počasí. Na ramenou mívám připevněnou hnědou kápí s kapucí, kterou si přehazuji přes hlavu, když si nepřeji být rozpoznána. Zatím jsem to udělala jen jednou či dvakrát, když jsem potkala elfa, ale opatrnost je vždy na místě. Vzadu u pasu v místě, které je dostatečně přístupné a zároveň skryté za pláštěm mám u opasku upevněné mé dva milované chakramy ze zářoceli. V rozcuchaných vlasech mi sedí stříbrná korunka, kterou jsem spolu s náušnicemi zdědila po babičce. Dále s sebou nosím kožený vak, do kterého si ukládám náhradní oblečení, vodu, jídlo a těžce vydělané peníze.

Charakter:

Nevím, jak působím na lidi a raději to ani vědět nechci. Kdybych si ale měla tipnout, řekla bych, že klidně a vyrovnaně. Či v to alespoň doufám. Naštěstí pro mě jsem si dost zapamatovala z výcviku, takže jsem stále mimořádná lhářka. Většinou se ale pro jistotu jednoduše spoléhám na to, že si mě nikdo nevšimne a pokud ano, tak ho radši ignoruji. Nesnáším, když si se mnou někdo zahrává, ale to je v dnešním světě nevyhnutelné. Každý si jde za svým a ne všichni toho dosáhnou, zato pro to udělají všechno. Včetně manipulace ostatními. V rozhovoru se omezuji pouze na krátké fráze a pečlivě naučené obraty, o kterých vím, že fungují. Ale kdyby to nebylo nutné pro mou obživu, nebavila bych se s nikým z lidí. Jsou nezajímaví, nepodstatní, neschopní. Když se u nich začne projevovat moudrost a určitý charakter, jsou již většinou jednou nohou v hrobě. Někdy nesmírně lituji, že jsem musela vyměnit důstojnou společnost vyzrálých elfů za tuhle čeládku. Pak si ale vzpomenu, co mi elfové provedli a uvědomím si, jaké jsem měla štěstí.

Kdysi jsem bývala bázlivá, ale ty časy jsou už pryč. Teď jsem prakticky ničím. Na dobu, ve které se elfové nejvíce emočně a sociálně rozvíjeli nemám jedinou vzpomínku, snad kromě několika málo záblesků, které se mi v nepravidelných intervalech vracejí a opět odcházejí. Jediným způsobem, jak si udělat představu o svém životě jsou tedy mlhavé obrázky z dětství a ne právě růžová dospělost.  I teď trpím výpadky paměti. většinou nepatrnými. Jindy, když se probudím z divokého snu, si nedokážu ani vzpomenout, kde jsem nebo jak se jmenuju. To ale vždycky rychle vyprchá.

Sama se nepovažuji za nijak složitou či charakterově rozmanitou osobu. Jak bych také mohla? Co ale o sobě vím je, že jsem nenávistná, paranoidní. Snažím se vyhýbat konfliktům, ale poměrně často je sama nevědomky vyvolávám. Jsem introvertní, nedůvěřivá, vyděšená, nicméně inteligentní. A jako správný vlk samotář i útočná a nebezpečná, když jsem v úzkých. Pokaždé, když přijde nový problém, propadám panice. Snažím se vypadat klidně, ale ne vždy je to možné a to jediné, po čem toužím je znovu utéct. Naštěstí jsem v řešení potíží velmi dobrá, takže zděšení povětšinou není na místě. Ale co dokáže motivovat lépe než pořádná dávka strachu? Vysvětlil to tak mému podvědomí. Někdy si připadám jako malé šikanované děvče v hloučku starších dětí, které do mě strkají a hází si se mnou ze strany na stranu jako s hadrovou panenkou. Nikdy nevím, co přesně přijde, jaké děcko mě chytí za vyzáblá ramena a kam mě potom odhodí. Jestli se mnou mrskne o zem a pak uteče dříve, než si uvědomím, co se děje, nebo mě přihraje jinému, ještě krutějšímu. Netuším, na co příště narazím. A to mě děsí.

Historie

Eruwen Su'rien

Podle vyprávění mé tety Erunis a strýce Alasseona vím, že jsem se narodila ženě jménem Eruwen. Matka byla krásná elfka a starší sestra Erunis. Narodila se v Ellesméře rodičům Tári a Sanettovi Su'rien a od malička svým rodičům přinášela jen radost. Sanett byl poměrně váženým diplomatem a hodně cestoval, zatímco Tári byla doma se svými malými dcerami a učila je všemi potřebnému. Eruwen sdílela smysl pro diplomacii mého dědečka, proto když dosáhla svých stopadesátých narozenin, vzal ji na jednu ze svých cest. Nikdy se nedozvěděli, co se tehdy stalo, co ale ví je, že Sanett i s matkou zmizel. Nejdříve se ji pokoušeli hledat, ale posléze toho nechali. Erunis se nastěhovala ke své dětské lásce Alasseonovi a poměrně brzy založili rodinu. Narodil se jim Failo, celým jméno Fiseailon, světlo mého života. Měla-li bych říct, kdo z rodiny mi nejvíce chybí, byl by to beze sporu on.

A pak znenadání, po čtyřiceti letech, se matka vrátila. Byla sama, špinavá, potrhaná a vyděšená a navíc v pokročilém stádiu těhotenství. Naštěstí byla v pořádku, ale odmítala říci cokoli o tom, co se stalo Sanettovi nebo kde přišla k dítěti. Většina rodiny počítala s tím, že je někde napadla nějaká ozbrojená skupina. Loupežníci, možná otrokáři. Když mě po pár týdnech porodila, všichni byli překvapení, že ačkoli se matce nepodobám, jsem elfka a to na první pohled čistokrevná. Mým otcem tedy byl elf. Ale to je vše, co o něm kdo ví. Eruwen mi bez zjevného důvodu dala jméno Arkael, ať už to znamená cokoli. Pár hodin po porodu matka zemřela a její tajemství s ní.

Dětství v Ellesméře

Celé dětství mám jakoby v mlze, ale vím, že se mě ujala Eruwenina rodina a teta Erunis se o mne a o svého syna Faila starala. Failo byl osoba, kterou jsem měla s jeho bezstarostnou povahou a veselým úsměvem, radši než cokoli na světě. Byl o necelých dvacet let starší než já, takže by se dalo říct, že se mé výchovy částečně taky účastnil. Většinu času jsem trávila sama v lese a "lovila"(chytala, povídala si s nimi a nakonec pouštěla) veverky, žáby a zajíce. Když se mě všechny veverky v lese přestaly bát, legrace skončila a přešla jsem na větší zvěř. Když jsem měla samoty dost, hrála jsem si s Failem. Nejdříve to byly nevinné dětské hry, ale čím starší jsme byli, tím více nás začalo lákat skutečné nebezpečí, ne jenom to hrané. Začali jsme šermovat, trošku i kouzlit a někdy šlo skoro až o život. Strýce překvapila naše surovost, koneckonců, já byla jen malé děvče a Failo měl ten typ na první pohled mírné a nenásilné povahy. Nakonec nás vzal na cvičiště, abychom si energii vybíjeli nějak užitečněji. Tehdy jsem se trochu oprostila od bratrancovy nepřetržité péče. Byla jsem lepší. A to ne o trochu, bila jsem se jako vyhladovělá medvědice o potravu pro své mladé, nic mě nedokázalo zastavit. Nejvíce mě zaujaly především dýky a zvláštní nástroje chakramy. Prakticky nikdo si jich nevšímal. Jenom tam tak ležely, jako do počtu, nikdy jsem si nevšimla, že by na ně kromě mě někdo sáhl, musel to být osud. Objevila jsem svou pravou vášeň, se kterou se lov veverek nemohl rovnat. Tak to šlo až do mých čtyřiceti let.

Islanzadí de Eamë

Doopravdy jsem začala žít až poté, co mě na cvičišti doporučili jako možného zvěda. Byla jsem vždycky spíše zbabělec, ale to, že někdo ocenil mé schopnosti, mi otevřelo oči. V rodině jsme to náležitě oslavili nad džbánkem medoviny, jen Failo byl trochu zklamaný, že ho nevybrali. Ale nic neřekl, věděl moc dobře, že co se boje týče, porážím ho ve všech bodech.

Další den mě předvedli před královnu. Byla jsem ohromená jejím půvabem a vznešeností. Byla ještě krásnější než teta Erunis, pravděpodobně i více než kdy byla má matka. Když mi osobně Islanzadí nabídla práci, bylo jasné, že v něčem bude háček, ale já byla tak zaslepená radostí, že jsem to vidět nechtěla. Tehdy jsem byla ještě poměrně malé dítě, nebylo běžné, aby mou výchovu převzala královská armáda, ale Islanzadí mi řekla, že je to normální. Prý kdyby s výcvikem nezačali už v útlém věku, nikdy bych nedosáhla potřebných schopností.

Sama mi řekla, že práce je nebezpečná a obětuji tím více, než si myslím, ať si to tedy dobře rozmyslím, já však byla mladá a nerozumná a bez okolků jsem přijala. Tehdy mě nenapadlo poradit se se staršími Su'rieny. Islanzadí mě na místě přiměla přísahat jí věrnost. Vůbec jsem nerozuměla formulaci toho sáhodlouhého příslibu a většinou jsem ani netušila, co říkám. Čemu jsem ale rozuměla už tehdy, byl zákaz zmiňovat se o své práci nebo o smlouvě doma. Nesměla jsem to říct svým blízkým, ani Erunis, ani Failovi, Tári nebo Alasseonovi, zkrátka nikomu.

Jako služební zbraň jsem dostala chakramy ze zářocele, které se mi staly nejlepšími přáteli. Ze cvičiště jsem si je dobře pamatovala, tedy jejich méně vznešenou a ošuntělejší verzi. Tehdy jsme spolu splynuly, jinak se tomu říct nedá. Od té doby jsem je neodložila. A začal výcvik.

Výcvik královského zvěda

Jak jsem již říkala, bylo mi čtyřicet. Dost na to, abych chápala, co se po mně chce, ale ne dost na to, aby mě bezúhonně mohli poslat do terénu. Tehdy to bylo něco, po čem jsem bezmezně toužila. Celým dnem i nocí jsem snila o tom, až se vypravím na svou první misi, až budu moci pracovat pro mou milovanou královnu a udělat něco pro tuto zemi. Naivní představy. Co jsem nevěděla je, že mě čeká dalších třicet let tvrdého nepřetržitého výcviku, než se dostanu do terénu. Bylo to tvrdé, zoufalé, odporné. Konstantně jsem trpěla nedostatkem spánku, byla jsem žíznivá, hladová, vysílená a každičký sval na těle mě bolel. Ale bylo mi to jedno- hlad po jídle zastínil hlad po vědomostech a nových schopnostech, žízeň po vodě vystřídala žízeň po uznání.

Cvičila jsem boj z blízka i z dálky, s charkamy, meči, dýkami, vrhacími noži, katanami, kopím, oštěpem, kuší, lukem, prakem. Boj se zbraněmi i bez nich, kouzly i holýma rukama. Musela jsem se ve volném čase, kterého jsem měla i tak málo, učit nejrůznější jazyky a často jsem se celé týdny nevracela domů. A byla jsem vděčná, ach, jak já byla nadšená z toho všeho. Možná to bude znít zvláštně, ale na celý výcvik vzpomínám kladně. Jediné, čeho lituji je, že jsem se odloučila od rodiny. Ze začátku za mnou hodně chodili, podporovali mě, Failo by ochotně zůstával i u cvičení samotného, kdyby ho nechali. Postupem času byly návštěvy čím dál méně časté, až nakonec úplně ustaly. Já nepřišla k nim, oni zase ke mně. Jediná věc, kterou jsem žila byl můj budoucí život královnina zvěda.

Arkael ve službách královny

Svou první zakázku jsem dostala v sedmdesáti letech. Práce špeha obnášela cestování po celé Alageasii a shánění nebezpečných informací od cizinců, obyvatel, vojáků, králových přisluhovačů i jeho nejvěrnějších služebníků. To byla hlavní náplň mého nového zaměstnání, ovšem dělala jsem i další věci. Kradla, zabíjela (či spíše odklízela) ve jménu královny. Byla jsem ve slídění tak dobrá, že jsem prakticky nemusela užívat kouzel. Prvních pár desetiletí po Pádu bylo těžkých pro všechny, včetně mě. Ale na rozdíl od svých nepřátel, já toho dokázala využít. Tehdy jsem byla v terénu téměř pořád. Dalo by se vlastně říct, že jsem kráčela v matčiných stopách a to včetně toho, že jsem o svých dobrodružstvích s nikým nemluvila. Ani jsem vlastně nemohla. Po návratu z misí jsem až podezřele rychle na vše zapomněla. Věděla jsem, že se něco děje, ale přísahala jsem Islanzadí ve Starověkém jazyce, že nic neřeknu a takový slib se nedá porušit. Konečně jsem začala chápat ty spletité, složitě a velmi chytře vymyšlené řádky z mé přísahy. Svazovaly mě tak, abych nemohla nic dělat, nic říct, nebo něco jakkoli řešit. Byla jsem vězněm ve svém vlastním těle a co hůř, vlastní mysli.

Několik desítek let jsem takto pracovala a začala jsem se uzavírat čím dál tím víc do sebe. Jakou jsem měla jinou možnost? Ptali by se mě na práci a já bych jim nesměla odpovědět. Ale ani jim přiznat, že jim nesmím odpovědět. Nebavila jsem se s rodinou a domů už vůbec nechodila, dokonce i rozmluvy s Failem pro mne ztratily kouzlo. Nic jsem si nepamatovala. Nic od doby, co jsem přijala práci od Islanzadí. Bylo mi sto patnáct let, ale vzpomínek jsem měla nanejvýš na polovinu života. A pak jednou, když jsem zrovna neměla nic na práci a konečně zašla za svými blízkými, neměli jsem si co říct. Jen jsme mlčeli. S Failem tam byla nějaká mladá žena, ale její jméno jsem neznala. Ani jsem se ho nezeptala, nedokázala jsem to. Smířili se s tím, že už nejsem součástí jejich rodiny. Ta Arkael, co znali, byla mrtvá. Tehdy mi došlo, jak moc mě celá ta záležitost s královnou Islanzadí de Eamë a pozicí její hlavní zvědkyně, změnila. Což bylo mé jediné štěstí a šance na záchranu.

Sbohem domove, sbohem Islanzadí!

S tím, jak jsem se změnila já se muselo změnit i mé pravé jméno, došlo mi najednou. Mohla jsem se o tom přesvědčit, zkusit něco říct Failovi, vysvětlit mu, proč jsem zanevřela na své milované. Ale nechtěla jsem riskovat jeho život. Zjistila jsem si, že magický blok, který mi brání přístupu ke vzpomínkám se dá odstranit nějakým skutečně silným kouzlem a pro zkušeného a velmi mocného mága by to neměl být problém, a rozhodla jsem se svou paměť obnovit. Vzala jsem si batoh, do něj ukryla náhradní oblečení, jídlo a nějakou vodu, ujistila jsem se, že mám u pasu připevněné chakramy a... Utekla jsem. Věděla jsem příliš mnoho, byla příliš nebezpečná, Islanzadí mi sice nechtěla ublížit, ale možnost, že by mně skryté informace mohly padnout do nesprávných rukou, byla i pro ni příliš děsivá. Neznala mé nynější pravé jméno, ale čím déle jsem zůstávala, tím více jsem riskovala, že ho zjistí a já budu jejím otrokem navždy.

I když jsem se dovedla plížit jako nikdo jiný, na hranicích Ellesméry, která je střežena těmi nejlepšími kouzelníky a bojovníky z města, si mě všimli. Bylo jich moc a když se spojili, nemohla jsem se jim rovnat. Nevzpomínám si, že bych kdy předtím nebo potom (což ale není právě skálopevná jistota) zažila horší pocit. Běžela jsem několik dní v kuse, bez času na odpočinek, na pití, v patách strážce.

Jen o fous jsem vyvázla živá. Islanzadí a zbytek elfů, včetně mé rodiny, pakliže jim vůbec něco řekli, má zřejmě za to, že jsem o život přišla při souboji s hlídači, protože se nenamáhali po mně pátrat. A i kdyby se o to pokusili, jsem si jistá, že by mě nenašli.

Hořká tečka na konec

Nyní už skoro dvacet pět let pracuji jako žoldák, či spíše dívka na všechno. Není na tom pranic hezkého, musím krást a zabíjet nevinné lidi kvůli závistivým hlupákům. A krádeže a vraždy jsou věci, které se mi z toho všeho protiví nejméně. A pokud jsou to navíc bohatí závistiví hlupáci, dostanu alespoň slušnou odměnu. Ne vždy se to vyplácí, často dostávám zaplaceno méně, než mi bylo přislíbeno. Ale s těmi podvodníky to jde většinou rychle z kopce, či spíše přímo do škarpy. Ale ve stavu, v jakém je tam nechávám, už je jim to jedno. Zkrátka, můj život teď není procházka růžovým sadem, ale to nebyl nikdy. Držím se svých praktik, nikomu o sobě nic neprozrazuji, plním zakázky a cestuji všude, kde bych mohla přijít zpět ke starým vzpomínkám, nebo najít někoho, kdo by mi dokázal paměť vrátit. Vyhýbám se královským vojákům a elfským městům. Za služby mi zákazníci platí nejen penězi, ale také informacemi, někdy důležitými, jindy ne. Bohužel, většinou jsou to čistě lidské zprávy a já už hodně dlouho nic neslyšela o svém domově. Poslední zajímavou zprávou mi bylo, že se objevil nový jezdec, první po Pádu. Ale netuším, jak by mi to mělo pomoct najít toho, koho hledám. Nesnáším svou práci, ale nic není horšího, než nevědět, kdo jste. A jakmile to zjistím, může se Islanzadí těšit na pomstu v celé své kráse.

Schopnosti:

Mezi mé největší přednosti patří jednoznačně plížení. Dovedu se nepozorovaně vloudit prakticky kamkoli a zase se snadno dostat ven. Teoreticky bych mohla být kapsářkou, ale zlodějina se mi z nějakého důvodu příčí. Další výhodou, kterou jsem získala pod velením elfské královny, je lhaní. Poté samozřejmě gramotnost, jazyky, plavání a jízda na koni. Dovedu znamenitě zacházet se spoustou zbraní, především s těmi na blízko. Mou oblíbenou zbraní jsou chakramy. Umím se s nimi ohánět s vražednou rychlostí, která se (když přidám ještě trochu magie) mým nepřátelům stane smrtelnou. S kouzly jsem na tom hůře. Těsně pod elfským průměrem, řekla bych, nikdy jsem neměla čas se naučit víc. Teď se to snažím dohnat, ale bez mistra to jde ztuha.

Boj se zbraněmi:

Boj s chakramy- 4/7

Boj z blízka- 3/7

Boj z dálky- 3/7

Magie:

Psychická magie- 1/7

Energetická útočná magie- 2/7

Energetická obranná magie- 2/7

Zvěd:

Plížení- 5/7

Lhaní- 3/7

Rychlost, běh- 4/7

Rodina:

Matka Eruwen zemřela, když mi darovala život, spolu s ní pravděpodobně zemřel i děda Sanett. Otce jsem nikdy nepoznala, takže nevím, zda je stále ještě naživu, ale dozajista nežil v Ellesméře. Zřejmě byl uprchlíkem jako já. Sourozence nemám, zato úžasného bratrance jménem Failo, tetu Erunis, strýce Alasseona a starou babičku Tári, kteří se o mě odmalička starali a se kterými jsem až do výcviku bydlela ve stejném domě. Bohužel o nich momentálně nemám žádné zprávy, takže nevím, jestli si Failo vzal tu neznámou dívku, jestli na mě vzpomínají, nebo jestli jsou ještě vůbec naživu.

Majetek:

Stříbrné náušnice a korunka z měsíčního kamene od babičky Tári jsou tím nejcennějším, co mám. Samozřejmě kromě chakramů ze zářoceli, na které nedám dopustit. Jsou darem od samotné královny (nebo alespoň já to darem nazývám, ale jsem si jistá, že kdybych zemřela, královna by se postarala, aby se jí vrátily zpět). Dále s sebou vždy nosím teplý plášť a kožený vak na zádech s našetřenými penězi a potravinami.

Čas:   Ne
Stádium:   Dospělá
Typ postavy:   Volná postava
Plat:   1 zlatý

 

Tato postava je oceněná Théseovým řádem.


- Autor webu: Správce říše - Autor skinu: Morcelwen Poicë