Jméno: Älmirë. Žádné příjmení nemá, ale jak je zvykem někdy používá i matčino jméno – Lúthien.

Rasa: elf

Datum narození: 18. Suchovce 3206

Věk: Nyní jí je 56 let, ale v lidském měřítku vypadá sotva na 14 nebo 15 let.

Náboženství: Tak jako všichni elfové i ona miluje přírodu.

Podoba: Na pohled je to roztomilá, křehká elfka. I když o křehkosti by se nejspíš dalo polemizovat, o roztomilosti jen stěží. Na elfská měřítka je její výška průměrná, ačkoliv kdokoliv jiný by její postavu nejspíše označil za vysokou. Své výšce vděčí dlouhým, hubeným nohám – právě díky nim běhá rychle, ale přesto s elfským půvabem. Celkově je to typický elf, takže není možné, aby si ji kdokoliv spletl s jinou bytostí – i kdyby měla zakryté špičaté uši. Její obličej je malý a rysy již dávno nemá zaoblené – pokud vůbec někdy měla. V drobném obličeji jistě nikoho nepřekvapí ani malý nosík a stejně malé tmavě růžové rty. Naprostým kontrastem jsou její oči, které jsou nepřirozeně velké. A jsou pravděpodobně jedinou věcí, která není typicky elfská, protože nejsou zešikmené. Mají fialovou barvu a nejspíš právě díky nim vypadá tak nevinně a roztomile. Lemují je poměrně dlouhé černé řasy. Její obočí je světle hnědé na rozdíl od dlouhých světle růžových vlasů. Lehce se jí vlní a dosahují do půli zad. Vepředu jsou kratší a postupně sestříhané tak, aby se ke konečkům nepravidelně prodlužovaly. Ofinu má až na malý pramínek vlasů pohozenou přes obličej doleva. Nosí je rozpuštěné, nebo stažené v jednoduchém culíku.

     Styl oblékání: Nerada nosí šaty, protože – jak si často a hlasitě stěžuje – se jí pletou pod nohy při běhu. Nosí tedy lněné kalhoty s tunikou a měkkými botami. Kalhoty jsou většinou tmavších barev, zatímco tuniky jsou světlejší, ačkoliv čím jsou světlejší, tím více jsou na nich vidět stopy od hlíny, smůly nebo trávy. Měkké boty jsou už trošku prošlapané a je to také vidět, ale jsou jí pohodlné, takže to zatím neřeší. Asi tak, jako většinu věcí. Jediné chrániče, které má jsou na jejích prstech a u loktu. Na zádech má toulec s šípy a luk většinou v ruce, čistě proto, že si s ním připadá důležitá. Toulec ani šípy nejsou ničím výjimečné. Jedině luk vypadá, že ho vyrobili elfové – protože jí ho vyzpívala matka. U pasu nosí dvě dýky, jednu menší, která je určená na vrhání a druhá delší, která je určená na obranu. Umí bojovat i vrhat oběma rukama, stejně tak dobře, jako střílet z luku, ale pokud by se dostala do střetu s někým, kdo má meč, nejspíš by to moc dobře nedopadlo, protože by se k němu ani nepřiblížila a už by byla zapíchnutá.

Povaha: Ačkoliv 56 let, je dlouhá doba, Älmirë nestačila k tomu, aby se dokázala přetvařovat, tak jako většina elfů. Dokáže zachovat chladnou tvář – občas – ale většinou se v ní dá číst jako v otevřené knize. To sama na sobě nemá ráda, protože ostatní elfové se schovávají za svou masku a pak je těžké vědět co si myslí. Pokud se chce smát, směje se, pokud je naštvaná, zlobí se. Naučit se ovládat svou tvář pro ni nejspíš ještě nějakou dobu bude oříšek. Na druhou stranu přesně tato vlastnost jí dodává jisté nevinnosti, protože vypadá naprosto bezelstně. Dalším bodem je její společenskost. Nejradši tráví čas ve společnosti svých rodičů, nebo úplně sama, či ve společnosti zvířat. Není tedy zrovna ten typ, který zná tisíce bytostí, kvůli své otevřenosti. Je to spíše introvert, ačkoliv pokud se něco děje, její tvář ji vždy prozradí. No, to neznamená, že ji prozradí i ústa a ona řekne první poslední. Pak je tu třeba hradba, která brání mysl. Ohledně tohohle je to opravdu na nejnižší možné příčce. Při sebemenším nátlaku cizí myslí každého nedobrovolně pustí dovnitř, jelikož své hradby kolem myslí neudrží. Tato neschopnost jí kupodivu nevadí, protože v lesích se cítí bezpečně. Rozhodně neočekává, že by nějaký cizinec ovládl její mysl. Navzdory mladému zjevu není úplně bezstarostná, a pokud se objeví náznak přítomnosti nějaké jiné bytosti, umí být i dost opatrná. To má na starosti nejspíš nedůvěra, která téměř hraničí s paranoiou, jelikož očekává útok od každé bytosti. Vyjma rodičů, samozřejmě.
     Většinou, když jí někdo nějak poučuje, rady si k srdci moc nebere a nakonec to stejně udělá. Již od mala v ní lásku k přírodě probouzeli různými prostředky, proto se porušení tohoto nevyřčeného pravidla a nedej bože ublížení přírodě, stalo tabu. Älmirë není moudrá, ačkoliv trpělivá ano. Co by se také čekalo od elfky, která čeká klidně i několik hodin u potůčku, jen aby spatřila nějaké zvíře. Díky tomu si také vypracovala schopnost zůstat nehybná, jako kámen. Co se ale týče moudrosti, je to přehnané slovo. Je inteligentní, ale pořád ještě mladá na to, aby oplývala radami a moudrostí.

Historie: První sluneční paprsky dosáhly obzoru spolu s elfčiným prvním nádechem a následným brekem, který nebyl nijak dotěrný nebo hlasitý. Úplně se utišila, když si ji matka přivinula k sobě, jako by tušila, že nemusí brečet, aby získala pozornost, protože tak jako tak již všechnu měla. Už od prvního momentu věděli snad všichni z vesnice, že je na světě o jednoho elfa více. K matce a novorozenci se přisunul i otec, který byl cítit štiplavým kouřem. Malá elfka nakrčila obočí a se zasténáním otevřela malé rtíky.

     První rok, byl pravděpodobně nejhorší. Plní pláče a nářeku, protože elfce rostly první zoubky. Na druhou stranu byl také plný pozornosti, kterou každý věnoval maličké Älmirë. Někteří elfové přinášeli i dary, ale hlavně se každý chtěl podívat na toho malého prcka. Po pár prvních měsících se novorozenci očividně přestala líbit pozornost. Buď začala kňučet, skuhrat nebo naříkat, nebo se malýma ručkama – pravděpodobně – snažila přetáhnout peřinku přes obličej. Bez úspěchu. Nakonec tedy jen mávala ručkama ve vzduchu a vydávala různé, nespokojené zvuky.

     Dalších několik let bylo již klidnějších. A na pláč se dostalo jen kolem 2. nebo 3. roku, kdy elfce rostly i další zuby. Poté co začala chodit, ji už nikdo nezadržel doma, protože byla opravdu zvídavé dítko. Potácela se kolem jejich domku, ale i kolem domků jiných. Rozpustile se smála sousedům, kteří se jí také věnovali a nejednou jí dali nějakou hračku. Většinou to byla zvířata, vyzpívaná ze stromů. Dostala i elfského bojovníka v běhu, na koni a dokonce i na drakovi. Dostala i napodobeninu luku, která však byla k ničemu, protože i tětiva byla ze dřeva – zkrátka šlo jen o ukázku. Ve vesnici neměla moc kamarádů ani, když byla starší – například kolem 14 let, kdy stále vypadala (podle lidských měřítek) na tří nebo čtyř -leté batole. Pravděpodobně to bylo z důvodu, že elfské děti nejsou tak běžné jako ty lidské, takže mladých elfů ve vesnici bylo nanejvýš pět. Zatímco dospělými se to jen hemžilo, dětmi vůbec.

     Rodiče ji nechávali samotnou, jen pokud se rozhodla propátrat vesnici, jinak jí dělali společnost, i když jí bylo 18. Byla drobná, ale díky dlouhým nohám, na kterých teď byla jistější než kterékoliv pěti-leté lidské dítě kdy bude. Pokud byla doma, hráli si s ní, vyprávěli příběhy, nebo chodili na procházky a ukazovali a pojmenovávali různé bylinky a stromy. Říkali, které jsou užitečné, a které by radši požívat neměla. Ačkoliv vypadala jako malé dítě, její chytrost odpovídala jejímu opravdovému věku. Nikdo na ni nemluvil jinak, než starověkým jazykem, takže jím mluvila plynule a brzy se naučila říkat polopravdy, když se jí to hodilo. Je pravda, že takovou věc si každý, kdo vyrůstá u elfů, osvojí velmi, velmi rychle.

     Poté, co vypadala na 7 let, doma už netrávila skoro žádný čas. Toulala se po ulicích, lezla po stromech a sledovala zvířata, na která si byla ochotná počkat i několik hodin. Něčím ji fascinovali, ačkoliv to asi bylo tím, že do téhle doby žila pouze v přítomnosti elfů. Ačkoliv svou mysl chránit hradbou nedokázala a zatím se o to ani moc nepokoušela, ale komunikovat myslí dokázala. Líbilo se jí, jak zvířata reagovala na to, co jim říkala ve starověkém jazyku – tedy jediným jazykem, který uměla. Také se stalo, že poprvé co šla na cvičiště a sledovala bojující páry i skupiny a tiše hádala, který z nich vyhraje.

     O několik let později, jí dovolili zkusit střelbu s lukem. Vlastně jí nejdříve dovolili jen povolovat a natahovat tětivu, což pro ni nebylo zrovna jednodušší. Po nějaké době se ale dostala i ke střílení. Měsíc po měsíci se ve střelbě zlepšovala a párkrát se na ni přišli podívat elfové, kteří byli ještě mladší než ona. Ti, kteří byli starší Älmirë vybízeli k soutěžím, které jen málokdy odmítla, ačkoliv ze začátku vyhrála jen párkrát. Protože nechtěla vypadat, jako neschopná, začala na cvičišti trávit hodně času a ten zbylý čas u potoka sledovala zvířata. Domů většinou chodila jen spát, ale rodiče jí v jejích činnostech nebránili, protože jak často říkali „i oni byli mladí“. Přesto chodili na cvičiště, podívat se, jak se jejich dceři daří a zda je v pořádku. Přeci jen byli starostliví a laskaví.

     Postupem času se stala odbornicí ve střelbě z luku, ačkoliv to trvalo dalších několik let.  Věděla, že pokud chce dosáhnout úspěchu, musí být trpělivá a snaživá. Přesně taková byla. Přesto, že nejspíš se tak snažila jen proto, aby už dále neprohrávala soutěže s vrstevníky. Mladší elfové ji měli za idola a často, když vyhrála, kolem ní skákali a výskali a prosili ji, aby je – až budou starší – naučila tomu, co umí. Älmirë se pouze rozpačitě usmívala a přikyvovala. Bylo jí 24 let, vypadala tedy na takových devět deset. Zrovna několik týdnů po jejích narozeninách ji vyzvali k soutěži, ale tentokrát s dýkou. Žádnou neměla, takže si musela půjčit od jiného z elfů, ačkoliv jí v ruce vůbec neseděla, nebyla by to ona, kdyby odmítla soutěž. Jelikož protivníci byli mnohem lepší než ona, skončila pěkně domlácená a na některých místech i pořezaná. Ke konci dne – protože ona se nechtěla jen tak vzdát a protože soupeři si vychutnávali její porážku, protože ji konečně dokázali v něčem porazit – si uvědomila, že musí spíš uhýbat a vyčkávat na správný moment.

     Otec – který je zdatným kovářem, jí slíbil, že jí nějakou dýku vyrobí. Nějakou, která bude jako její prodloužená ruka. Ale až potom, co se naučí trochu víc základů. Do té doby měla cvičit s klacíkem. Vzhledem k tomu, že předtím cvičila s dýkou, která jí vůbec nesedla, se zdráhala k tomu, aby se opět vrátila na cvičiště a zkusila to znovu. Její rodiče to poznali, což nebylo divné, vzhledem k tomu, že ji znali příliš dobře a její výraz mluvil za vše. Vyrazili tedy na výlet. Sbalili nějaké jídlo, vodu a Älmirë nezapomněla na svůj luk s toulcem a šípy. Vlastně to byl opravdu dlouhý výlet, protože cestovali po celých lesích. Na každém místě zůstali skoro týden a přesun na další místo běžně trval další dva týdny nebo i víc, protože se velmi rádi zdržovali, poznávali okolí a poučovali svou dceru. Která je ve většině případech stejně neposlechla, jelikož vše chtěla zkusit. Nejdříve šli do Ellesméry, kde zůstali dokonce i přes týden. Cesta do Osilonu jim zabrala dokonce i více než dva týdny, spolu s pobytem v Ellesméře jejich cesta trvala měsíc. Další tři týdny se vraceli zpět do Kirtanu, kde také strávili týden. Poté šli do Nänindelu. Cesta trvala dokonce i něco přes tři týdny, protože se zastavovali každou chvíli, kvůli Älmirë která se ptala na každou drobnost, která ji napadla. Často se prostě jen zastavili, sedli si a povídali si, nebo své dceři vyprávěli příběhy, které chtěla slyšet, nebo které ještě neslyšela. I v Nänindelu strávili týden, poté šli dva týdny do Sílthrimu. Tam zůstali další dva týdny, protože ve vesničce byli samí milí elfové, kteří byli ještě třikrát přívětivější, když zjistili, že Älmiri je ještě dítě. Ze Sílthrimu šli další měsíc do Cerisu, kde strávili necelý týden a poté dva týdny cesty, než došli na Ília Fëon. Tam zůstali celý měsíc, protože se tam Älmirë opravdu hodně líbilo. Celý výlet trval něco kolem sedmi měsíců, spolu s návratem do rodné vesničky o měsíc víc. Brzy se z takovýchto „výletů“ stala rutina, která ale postupem času netrvala tak dlouho. Jelikož všechny otázky už byly zodpovězené. Přestali tedy chodit po vyšlapaných cestičkách, běhali a začali Älmirë cvičit v boji s dýkou a i pěstmi. Dokonce si začali brát i luk s šípy, aby spolu soutěžili. Ačkoliv si myslela, že je ve střelbě dobrá, ze začátku se jim moc nevyrovnala, protože doteď byla zvyklá střílet jen na cíl, který se nepohybuje.

     Jednou, když jí bylo 38 let, spatřila černého draka, který letěl směrem k Ellesméře – pravděpodobně. Jelikož letěl nízko, spatřila, že na něm někdo sedí a dlouhé, vlající, hnědé vlasy poukazovaly na to, že to nejspíš bude žena. Älmirë automaticky usoudila, že elfka, protože si nedovedla představit lidskou Jezdkyni. Postava navíc měla červené oblečení. Přestože drak letěl nízko, neletěl tak nízko, aby rozeznala další detaily. Ihned to šla povědět rodičům, protože přeci jen vidět Dračího Jezdce je něco dost vzácného. Věděla to moc dobře a stejně tak dobře si pamatovala i pocity, které v ní vzbuzoval. Především úctu, ale zároveň touhu rozběhnout se a už se nikdy nezastavovat. Běžet dokud se neodprostí od všech zákonů a bude volná. Její rodiče byli překvapení tím, že viděla Jezdkyni s drakem, ale očividně jí věřili. Navíc mluvila starověkým jazykem a říkala to tak, že se to nedalo obejít, protože přidala i pár drobností, které vylučovali, že si z nich dělá dobrý den, nebo že to byl jen sen. Ačkoliv i ona sama se nejednou musela ujišťovat, že to sen doopravdy nebyl. Asi by bylo logické, kdyby se najednou chtěla stát také Jezdkyní. Mít draka a létat na něm. Být volná, svobodná a divoká. Jenže z nějakého důvodu nechtěla. Jí samotné to přišlo docela divné, ale opravdu nechtěla. Podle toho, co slyšela se o Jezdce všichni „přetahují“ a chtějí je mít jen pro sebe. To se jí vůbec nezdálo jako sranda. Taky se jí nelíbilo pomyšlení, že by nikam nemohla, aniž by jí hrozilo nebezpečí. Což přiznejme si, je docela na místě, protože jestliže Jezdec bude na straně dejme tomu elfů, bude mít nepřátele u krále Galbatorixe a naopak, což je v podstatě něco jako rozsudek smrti. Který se může odsunout na potom, ale pořád je tu jistá hrozba. Doopravdy se nechtěla otáčet a sledovat, zda se jí někdo nesnaží ublížit. Paranoidní byla sice dost už teď, ale přeci jen nikdo neměl důvod jí ublížit. Kdyby byla Jezdkyně, asi by se zavřela do nějaké kobky a kvůli paranoie by nevylezla ven.

     Dalších několik let nedělala nic jiného, než bojovala s otcem – a to, že nebyl zrovna slabý protivník – dýkou a s matkou soutěžily ve střelbě z luku. Tímhle chováním se je snažila přesvědčit, aby jí otec konečně vyrobil dýku. Teď už sice nebojovala dřevěnou, ale pořád se s ní cítila trochu nesvá a to přesto, že s ní cvičila přes více než 10 let. Rodičům nenápadně říkala, že si myslí, že jí jde bojování s dýkou a to levačkou i pravačkou poměrně dobře. Nakonec její otec konečně souhlasil a odebral se do dílny. Älmirë nevěděla, jak dlouho to bude trvat, ale věděla, že pokud bude v blízkosti, bude z toho akorát nervní. Oznámila tedy matce, že jde na výlet, ale bude tam nanejvýš týden. Dopadlo to tak, že tam byla týden a tři noci. Ráno vyrazila domů. Po celou dobu co byla pryč, pozorovala zvířata a povídala si s nimi. I když to vlastně byl monolog.

     Rodiče byli bez sebe starostí, ačkoliv se to snažili skrývat všemi možnými způsoby. Chvíli na ni byli naštvaní, ale zloba téměř vzápětí vyprchala. Také jí už netolerovali její smysl pro utíkání od „povinností“. Začali ji tedy učit číst. Šlo to velmi krkolomně, ale postupem času se zlepšovala a na nějakou chvíli na dýku zapomněla. Dostala ji od otce, který ji odhadl tak dobře, že opravdu cítila, jako by to bylo prodloužení její ruky. Byla i dobře vyvážená. Dostala k ní i menší dýku, o něco větší než nůž, která je prý určená k vrhání. I matka pro ni měla dárek – vyzpívala jí luk. A upřímně z toho byla nadšená snad ještě víc, než z dýk. Další den jí otec vysvětlil, jak se s menší dýkou vrhá. Tudíž nyní trénovala boj s dýkou, i když jí souboje nikdy nepřišli tak půvabné jako ty s mečem, protože většinou jen uskakovala z dosahu a jen se snažila zasáhnout. Pak střelbu z luku, vrhání menší dýkou a boj tělo na tělo pouze pěstmi. V jejích pohybech byla snad až nepřirozená ladnost. Při boji byla mrštná jako kočka, ale přesto v každém pohybu byla neskutečná ladnost. Bylo tedy něco úžasného, když bojovala s jinými elfy. Dvě tančící, kočičí bytosti.

     Po 52. narozeninách matce oznámila, že chce zase cestovat po lesích, ale tentokrát sama na vlastní pěst. Vzhledem k tomu, že se uměla dobře bránit, její rodiče souhlasili. Spolu se zbraněmi s sebou vzala i pár svitků pergamenu, aby měla co číst, protože se jí to zalíbilo. Nešla stejnou cestou – tedy do Ellesméry, jak vždy chodila s rodiči a nejdříve šla do Nänindelu. Tam čistě pro zábavu začala stopovat zvěř, a když se k ní přiblížila, v uctivé vzdálenosti se zastavila a jen sledovala, jak se chovají – bez jediného pohybu. Pokud zavál vítr, ke zvířatům donesl jen vůni borovice, zeminy a právě probouzející se trávy po dlouhé zimě. Nic, co by jim připadalo podezřelé, navíc, když se nikde nic nepohnulo. Její cestování se tedy protáhlo na dva roky. Byly to dlouhé roky, ale náramně si je užila. Také se nápadně zlepšila ve stopování, protože zvířata sledovala i z důvodu jídla. Tam kde se pásla, často byly i rostliny, které se daly sníst. Ty dny se k nim vmísila, ujistila je, že jim neublíží a spolu se stádem jedla. Oni se pásli a ona zobala lesní plody, které byly dostupné.

     Když se vrátila, rodiče ji radostně uvítali a starostlivé vrásky zmizely. Vyprávěla jim, jak probíhalo její cestování, jak hledala potravu a podělila se i o pár věcí, kterých si všimla na chování zvířat, které sledovala. Nesledovala ale jen býložravce, ale i predátory. Oni jí na oplátku povyprávěli, co se za tu dobu stalo ve vesničce – dokonce i to, že se narodilo další dítě, chvilku před jejím příchodem. Možná týden. Druhý den se tedy šla podívat na novorozeně, které si oblíbilo její dlouhé světle růžové vlasy. Jmenovalo se Kiëtha – krásná holčička. Strávila s ní hodně času, ale rodičům to očividně nevadilo. Tedy – ani jejím ani rodičům Kiëthy. Zůstala tedy ve vesnici dva roky, kdy střídavě pozorovala zvířata, trénovala a dělala společnost novorozenci. Někdy ji i nějaký mladý elf požádal, aby mu ukázala, jak střílet z luku. Po 56. narozeninách se rozhodla, že svou vesničku blízko Ellesméry opět na nějakou dobu opustí, protože se znovu chystala na výlet. Tentokrát ale nechtěla jen stopovat zvěř, ale chtěla potkat i někoho s kým by si mohla popovídat.

Schopnosti: Umí dobře střílet z luku. Ačkoliv boj s dýkou a vrhání nožem ještě pořád docela vázne. Číst se nenaučila příliš brzy, ale nakonec přeci jen. Dokonce se jí to i zalíbilo. Co se týče kouzlení, ještě nikdy se k tomu nedostala, protože si vystačila s tím, co umí. Ráda běhá a díky dlouhým nohám běhá i dost rychle. Jelikož běhá často, má i velkou výdrž. Naopak neumí plavat, protože se k tomu – stejně jako ke kouzlení – nedostala, a nepovažuje to ani za nějak zvlášť důležité. Jediným jazykem, kterým mluví je starověký. Lidským, trpasličím ani žádným jiným neumí říci ani slovo a také nic nerozumí. V komunikování v mysli, je díky tréninku na zvířatech docela zběhlá, ale neumí udržet hradbu, která by ji chránila před napadením. Dále jí jde dobře stopování a možná by zvládla ukuchtit pár věcí, ale nic jako šití jí nejde. Ne, že by to někdy zkoušela.

Rodina: Otec – Ellesar. Je velmi dobrým kovářem. Přestože se jedná o malou vesničku, nejednou za ním přijeli elfové s prosbou, aby jim ukoval zbraně nebo nějaké brnění. Žil v Ellesméře, kde se potkal s elfkou Lúthien. Spolu s ní odešel do vesničky blízko Ellesméry, kde se spolu usadili a mají krásnou, roztomilou dceru. Jeho pověst jakožto zkušeného kováře, byla známá každému elfovi jak v hlavním městě elfů, tak i mimo něj. Proto když se odstěhoval, jezdili za ním s různými žádostmi. Má krátké rovné vlasy, pořád rozcuchané, ale to mu neubírá ani trošku na kráse. Má široká ramena a svalnatou postavu. Uši mu trochu trčí do stran, což po něm zdědila Älmirë.

     Matka – Lúthien. Je to celkem zkušená bylinářka. Pozná, které bylinky můžou ublížit a které uzdravit. Občas za ní přijdou sousedé, kteří se jí ptají, jaké bylinky dává do čajů. Ona potom chodí a ptá se jich na to samé. Je velmi společenská a milá, což mají její sousedé rádi a proto si ji oblíbili. Někdy se prostě zastaví a jen spolu povídají o všem a ničem. Jindy je podrážděná a nemluví s nikým. Na to si už ale všichni zvykli. Má dlouhé, vlnité vlasy, které nosí spletené do různých copů a patří mezi zkušené lučištníky, což po ní nejspíš zdědila dcera, která ji v jejím umění pomalu i předběhla. Většinu času tráví v domku nebo na zahrádce a zkouší různé bylinné masti, vývary nebo čaje.

     Novorozenec Kiëtha – Älmirë si ji velmi oblíbila. Pokud zrovna není na cestách, netrénuje nebo nemá na práci něco jiného, je právě s touhle malou elfkou. Na hlavičce má jen pár světlých vlásků a šedomodré oči, které svítí radostí, když si hraje s růžovými vlasy své kamarádky. Často na sebe upozorňuje a stačí aby Älmirë jen na sekundu odvrátila pohled, a už se opět dožaduje pozornosti.

Majetek: Vlastní měch na vodu, luk, toulec s šípy a dvě dýky i s pouzdrem. Také má nějaké tuniky, kalhoty a další boty, ačkoliv nosí jen ty jedny - které vypadají, že už mají nejlepší léta za sebou - protože jsou jí tak pohodlné, že se jich odmítá vzdát, dokud se nezačnou rozpadat. Má i proužek kůže, kterým si svazuje vlasy do culíku, nebo – pokud má vlasy rozpuštěné – má ji ovázanou kolem opasku – na kterém jsou pouzdra na dýky – aby ji neztratila.