Jméno: Od druidů dostal jméno Samael. To se ale ztratilo někde v lesích. Jeho nevlastní rodiče mu dali jméno Liam.V cechu mu však nikdo neřekne jinak, než Mistře, či Pírko.

Rasa: Narozen jako druid. Teď je obyčejným člověkem, bez možnosti přeměny.

Pohlaví: Muž

Narozen 3. Listotřasu 3243 jednoho jasného odpoledne, kdy zastínil slunce měsíc ve vesnici Poutního zvířete, hlavní vesnici druidů. Mělo by mu být 40 let podle lidských měřítek. Z důvodu druidího prokletí, které se ho i přes všechno drží, se jeho věk zastavil ve 25 letech.

Náboženství: Cech špehů a vrahů, víra v sesazení krále Galbatorixe

Jazyky: Lidský (všechny dialekty), v učení starověký, základy trpasličiny, urgalštiny

Povolání: Mistr cechu, hraje si na bohatého šlechtice.

Popis:

Sebevědomé uhrančivé, skoro až zlaté oči; štíhlá drobná postava a dlouhé havraní vlasy stažené v culíku - můžete si být jisti, že jste viděli Liama, mistra cechu Orúm Súndav. V cechu ho nazývají „Pírko“ a ne nadarmo. Dobrá postava, vhodná pro cechovní povolání a jeho ctnosti, čímž jsou vlastnosti jako je tichost a lehké našlapování.

Viděn je hlavně v cechovním obleku, kabátu hodného mistra. Nechal si ho ušít na míru, takže je jedinečný. Skládá se z kapuce, modrého kabátu, hnědých nátepníků, černých kalhot a tmavě hnědých vysokých bot. Vše je vrobeno z kůže. Není to sice nejlehčí oděv, ale pravý člen cechu by se uměl pohybovat ve všem, a to bravurně a ve vší tichosti. Okolo pasu má připoutaný pás s pochvami na obou bocích na jeho dvě dýky, které nosí neustále u sebe. Nesmíme zapomenout také na jeho čepec, který většinou nosí, pokud není na misi a nepotřebuje se skrýt ve stínu své kapuce. Je elegantním doplňkem, včetně červeného šátku a pírka, které nosí na znak, kým je. Červená značí krev a také že ti, kdo se jim připletou do cesty, by mohli špatně dopadnout. Rozhodně ho nepřehlédnete. Tedy, pokud nebude chtít jinak. Známý je také tím, že se mu táhne dlouhá tenká jizva podél levého oka – známka dřívější šarvátky.

Povaha:

Jaký je ale Liam doopravdy? Už když se narodil měl tak nazlátlé oči, že se o něm říkalo, že je předurčen k velké změně nebo také zkáze. Mnoho by to o něm mohlo vypovědět. On však o této věci nic neví, proto svojí povahu nepřikládá k ničemu vážnějšímu.

Jeho chytré uvažování ho dostalo až na hodnost mistra cechu, co leccos vysvětluje. S autoritami sice nemíval nikdy problém, ale že by je přímo uznával, se také říci nedá. Respektoval je a toleroval, v hlavě však vždy nosil své myšlenky, které nepředával dál. Nebýval dřív samotářem, měl tři své bratry, ale v pozdějších letech to bylo horší a horší. Uzavíral se do sebe a hleděl si jen svého, až se zcela distancoval všeho a všech. Udržoval si status dobrého špeha a bojovníka se dvěmi dýkami a více ho nezajímalo. Až na jeho ambice. Bylo očividné, že bude brzy usilovat o místo mistra. Postupoval rychle nahoru, byl stále lepší a lepší. Poté jeho samotářská povaha musela opět zalézt do kouta, odkud přišla a on se musel začít věnovat o potřeby všeho a všech. Nebylo to lehké, ale jako vše, to zvládl a opět začal být více méně společenský.

Díky novému postu se jeho denním chlebem stala přetvářka - neukazovat svou pravou tvář. Nikdo nesměl vědět, že existuje nějaký cech uprostřed města Gil'eadu, tak velmi blízko města krále Galbatorixe, zaměřený hlavně proti němu. Jakákoliv mimika obličeje nebo těla, je jako jeho vlastní. Obyčejný smrtelník by na něm nepoznal, co je zač a že něco tají. Můžete ho vidět se smát, či smutnit, ale jeho pravá tvář je odlišná. Jako pofidérní maska. Ve svém vlastním soukromí je to člověk plný ambicí, arogantní a povýšenecký ničema, který si obyčejné učence drží dál od těla a umí jim dát pěknou sprchu, pokud se jim něco nepovede. Není to zrovna ideál. Ale ženy... Ach, to je něco jiného. Ženy na něm mohou oči nechat a to nejen díky těm jeho. Jeho postava je sice drobná a menší, ale pod oblečením se skýtá pěkná podívaná, které každá žena ocení. On sám ženy nevyhledává, ony vyhledávají většinou jeho. Neodmítá je, ba naopak, užívá si pozornosti, která mu je dávána. Přijímá ji a obrací ve vášeň, která pomine, jakmile jeho náruč opouští. Jednou a dost. Jako by to bylo jeho motto. Hlavně, co se týče žen a postele.

Není jen mistrem cechu, ale také mistrem slov. Vždy ví, kde zaútočit, aby to nejvíce bolelo, vždy najde vaše nejslabší místo. A nemusí mít v ruce ani své dýky. Sám je jedna velká dýka. A není divu, mistrem se nestal jen tak, pro nic za nic.

Můžete si být jisti, že pokud dojde na šarvátku, což nebývá tak často, bude se snažit být on ten, kdo má navrch. Bude hledat jakoukoliv skulinku, aby se vám dostal pod kůži. A pak bodne. Drsně, bez sebemenší lítosti. Není divu, že je bez přátel. Je zvyklý na svůj titul a na to, že mu nikdo neodporuje. Pokud to někdo udělá, bývá to to poslední, co udělá. Lítost je mu cizí a neumí odpouštět. Zradíte ho jednou a bude to určitě naposled.

Můžeme říct, že je i důvěřivý, ale jen v případě, když se jedná o reporty členů jeho cechu. Obyčejným lidem nebo někomu, koho nezná, čistě důvěřovat neumí. K tomu ho naučilo hlavně jeho povolání. Není v tom nic osobního nebo nějaká trágedie, jak by se dalo čekat.

Také dbá na svůj vzhled. Nikdy neuvidíte, že by byl neupravený, či mu někde stály špatně vlasy. Černý klobouk, co nosí, je známkou, že se snaží vypadat elegantně, vždy a všude.

Historie:

„Braň se!“ zvolal Arno, nejstarší z bratrů, v ruce dlouhý klacek.

„Dnes je vítězství moje!“ bránil se Garett.

Nejmladší z nich se nechtěl nechat zahanbit, a tak vzal do ruky poslední ze tří klacků a přidal se do jejich bitky, ú směvem na rtech.

Klacky o sebe narážely s třeskáním, až z toho klučíky bolely uši a byli nuceni přestat.

A tak to bývalo každé ráno. Tři bratři, kteří si hráli s dřevěnými tyčemi, aby z nich jednou byli válečníci známí po celé Alagaesii. Jen těžko mohli tušit, že každého čeká docela něco jiného, než o čem snili.

„Ze mě bude ten nejlepší válečník na světě!“ chvástal se sotva osmiletý Arno.

„A já budu nejtišší špeh!“ Garett samo sebou nemohl být pozadu za svým o rok starším bratrem.

„A co ty?“ usmíval se Arno na svého nevlastního bratra. „Budeš vytírat palác králi?“ rozesmál se a jeho bratr s ním.

Liam se na ně všechny jen zamračil a vzal do ruky opět hůl, že jim za to namlátí.

Chlapci si z Liama utahovali často. Jejich nevlastní bratr byl o pár let mladší. Rodiče jim tehdy řekli, že Liam není jejich vlastní bratr. Chtěli, aby ho tak brali a chovali se tak k němu. To mělo ale opačný účinek a on se stal terčem jejich posměšků. Samozřejmě to v něm vyvovalo spoustu otázek. Nechápal, proč se k němu bratři tak chovají.

„Matko, proč mě bratři nemají rádi?“

„Ach, říkala jsem jim, ať s těmi kulišárnami přestanou,“ rozčílila se matka. Otočila se zpět ke své práci, aby jí nebylo vidět do tváře. Bylo jí ho líto, ale nesměla mluvit.

Ona a její manžel dostali přísný zákaz říct Liamovi pravdu, to, odkud pochází a kým je. To jednoho dne našla před svým domem malý košíček a v něm malé děťátko se vzkazem. Měli co dělat, aby uživili dva malé kulíšky, natož ještě dalšího, ale neměla na výběr. Bylo jí líto, že ho někdo odložil, a proto ho pojala za vlastního.

Roky utíkaly a děti rostly. A rodina na tom byla čím dál tím hůř po pěněžní stránce. Museli s tím začít něco dělat. Jejich otec se toho ujal a dělal práci navíc ke své kovařině. Jenže to nestačilo. Kluci byli ještě mladí, aby se mohli ujmout nějaké práce. Nechtěli je do toho tlačit. Arno s Garettem však věděli, že je to nutnost, a tak si našli práci na polích. Jen Liam zůstal na ocet. Bylo mu teprve deset let, měl ještě čas. Samozřejmě se mu nelíbilo, že je v něčem pozadu za svými bratry, a tak se vydal po práci na vlastní pěst, aniž by o tom někomu řekl. Chtěl všem dokázat, že na to má.

A tak si našel svou první oběť...

Stačí, když si najdu někoho s velkým měšcem, pomyslel si mladík a rozhlížel se po náměstí. „Co třebaaa... támhleten?“ Okolo fontány procházel muž s měšcem stejně velkým jako byla mladíkova pěst. Usmál se a vrhl se po svém cíli. Měšec a jeho hodnota byla za chvíli jeho a nikdo ho ani nepřistihl. Doma nikomu neřekl, co provedl a měšec schoval do své tajné skrýše za jejich domem.

Tím to ale neskončilo. Stávalo se to častějším a častějším jevem, až rodině přišlo divné, kde se pořád toulá. A tak ho bratři jednoho dne sledovali.

Jeho další oběť byla žena. Neobvyklé, ale i to se stávalo. Měšec získal stejným způsobem a usmíval se u toho od ucha k uchu.

„Hele, co to tady máš?“ ozvalo se za jeho uchem a někdo mu ukradl měšec z ruky. Tohle tedy rozhodně nečekal.

„Hej! Vrať mi ho!“ zvolal, když si všiml jeho bratrů.

„Ty kradeš zlaťáky měšťanům?“ otázal se Arno a vyděšeně sledoval svého bratra. Odpověď měl na dosah. „To přece není možné! A to tě matka milovala nejvíc! Počkej, až se to dozví, prevíte!“ A byl pryč. I s jeho kořistí.

Neodběhl ale daleko. Zastavil ho křik té okradené ženy a pak ruce strážných, kteří byli poblíž.

Bohužel žena byla velmi vlivná a nepříjemná. Arno skončil bez rukou. A pak jste měli vidět ten poprask. Arnův sen byl zničen a už nadosrmti měl být mrzákem. Všichni byli zděšení a matku málem trefil infarkt. Arno byl bez rukou a ještě ke všemu za to mohl Liam. I přesto, že matka chtěla Liama chránit, otec už to odmítal. Vyprovodil mladíka ven ze dveří a oznámil mu, že ho už nechce nikdy vidět. A co měl mladý hoch dělat. Musel jít. Bez peněz, jen s pár věcmi. Obrátil se tedy na místo, které znal v poslední době nejlépe – ulice.

Na ulici žil několik let. Dny, týdny, měsíce, možná roky. Nepočítal to. Nezáleželo mu na tom. Byl zhrzený, že ho jeho rodina odmítla a vyhnala. V podstatě do ničeho a s ničím. Co si mysleli, přemítal neustále. Za tu dobu se s tím ale už nějak smířil a stal se z něj vlk samotář, živící se tím, co uměl nejlépe – kradení zlaťáků bohatým. Za tu dobu si zmapoval snad každou uličku a temné zákoutí města. Dokázalo se mu vždy nějak utéci, pokud na něj přišli. Dokonce se i ve svém konání den co den lepšil, i bez mistra.

Celé ty měsíce si myslel, že je sám. Že není nikdo, kdo by ho měl rád. Ale mýlil se.

Další den, další oběť. Nebyl ale sám. Někdo ho pozoroval. Mladíkovi to ale ušlo. Nedával si dnes moc velký pozor.

Oči viděly každý jeho pohyb. A nepřekvapovalo ho to. Znal ho. Jen se usmál a čekal, co se bude dít dál. A i dnes to vypadalo jako skvělý úspěch. Ani nečekal nic jiného.

Jakmile mladík vstoupil do jedné z uliček, kde o něm neměl nikdo vědět, postava vystoupila ze stínu. Už pátnáctiletý mladík vytasil svůj nožík. Ostražitost však vystřídal zájem. „Garette?“

Ano, byl to právě jeho starší bratr, který ho sledoval. A proč?

„Orúm súndav“, řekl a odkryl levé rameno. „Měl by ses přidat k nám... bratře.“

„Takže nejsem jediný, kdo zradil rodinu, co?“

Popravdě Liam neměl moc možností. Buď by žil navěky sám a jen by okrádal bezcílně lidi nebo se mohl přidat k bratrovi a dělat správnou věc. Neodmítl a přidal se k cechu. Musel projít testem, který pro něj byl hračkou a poté výcvikem. Dostal svou značku na rameno. Výcvik mu šel dobře. A nebylo divu, když je nadaný pro takovou práci, a když pro to měl nadšení, jako žádný jiný učedník.

„Trochu to štípne.“

„Argh!“

Na pár vteřin omdlel. Kůže byla zarudlá a trvalo celý den, než se dostal z horeček. Ale henna splnila svůj účel. Byl označený.

...

„Dávej si pozor na všechny strany. Nic ti nesmí uniknout. Žádný detail,“ vštěpoval mu do mysli samotný Mistr. „A hlavně nikdy nezapomeň... Nesmíš být viděn, ani slyšen!“

„Ano, Mistře.“

Roky ubíhaly, ale Liam byl stále stejný samotář. S ostatními učedníky se moc nestýkal, jen plnil, co mu bylo přikázáno, a když mohl, trávil čas o samotě. Moc nemluvil ani se svým bratrem. Někdy za ním ale Garett zašel, aby Liam nebyl pořád tak sám. Ostatní se ho trochu báli a moc ho nemuseli pro to, jaký je. Někteří mu dokonce záviděli. Vždy musel být ostražitý. Smrt mohla číhat kdekoliv. Dokonce i od těch, od kterých by to nečekal.

„Bratře, musíme si promluvit.“ Garettovi leželo na srdci, co jim matka řekla o jeho původu. Chtěl, aby to Liam věděl, zasloužil si to.

…

„Takže jsem celou tu dobu byl... nalezenec...“ Vlastně ho to ani moc nepřekvapovalo. Jako malý to nechápal, později ale tušil, že je za tím víc.

A v té chvíli začalo pátrání. Chtěl vědět víc. Chtěl vědět, kým mohl být a co mu bylo odepřeno. Nezapomínal však na svůj výcvik. Jeho ambice sahaly až k mistrovi cechu, tolik se s ním ztotožnil. A to se nelíbilo jeho bratru. Začínal na něj žárlit, a i když ho do té doby bránil před ostatními z cechu, situace se měnila.

„Až vám dám znamení, teprve potom vyrazíte. Nesmíte to pokazit!“ Garett naverboval jisté nováčky, že se změnila pravidla a jejich testem bude zlikvidovat tento cíl. To ale nevěděli, proti komu jdou. Garett se zapomněl zmínit, schválně.

Dopadlo to katastrofálně. Všichni nováčci zemřeli pod náporem Liamových dýk. Ale ani on nedopadl bez škrábance. Dodnes se mu táhne pod levým okem dlouhá tenká jizva. Podcenil tehdy své soupeře a zaplatil za to. Podnítilo ho to ale k ještě většímu tréninku. Zanechal tedy na chvíli pátrání po své minulosti a bral každou misi, i takové, které patřily ostatním. Mistr mu jee s radostí nechával. Viděl v něm velmi skvělého učedníka a dělal z něho vzor pro všechny ostatní. To ale netušil, jak mladému učedníkovi zavařuje. Garett, a tentokrát nejen on, si na něj znovu počíhali. Při jedné z misí.

„Běžte a podplaťte strážné. Až bude Liam utíkat, bude muset jít tudy.“ Garett byl připravený spravit svého bratra – a později i své spolupachatele – ze světa. Byl až moc velká osina v zadku.

Liam ale nebyl hloupý. Věděl, že ho sledují. Nenechal se proto ošálit a šel jinou cestou. Na střeše jednoho domu sledoval, jak čekají, až projde. Zahvízdal, aby upoutal jejich pozornost. A hlavně strážných.

Strážní se za ním rozehnali, ale neměli šanci ho chytit. A tak jedinými viníky zůstali jeho „přátelé“, včetně jeho bratra, z cechu. Byli jedinými viníky, které měli po ruce, a tak jim přišili i smrt důležitého státníka, který byl zabit chvíli předtím – Liamova práce. Liamovi došlo, že jeho nevlastní bratr mohl i za jeho jizvu. Garett byl konečně ze hry a on se mohl opět věnovat těm věcem, které považoval za důležité – hledání své minulosti.

Roky opět utekly jako voda a Liam se stal zástupcem Mistra. O své minulosti toho však moc nezjistil. Věděl jen, že patří k druidskému národu, a že z nějakého důvodu ztratil jejich moc. V pravdě, na kouzla nikdy moc nevěřil, dýky mu plnily stejně dobrou práci, jako kterákoliv magie, či přeměna, kterou by mohl disponovat. Nevzdával se však a hledal dál.

„Na, zkus to v téhle knize.“ Do ruky dostal knihu o rasách Alagaesie. Tam si mohl počíst něco o druidech. Dozvěděl se však jen pár neužitečných informací.

„Ta kniha by potřebovala obohatit.“

Liam si to vzal pod svá křídla a sám se vydal k hranicím lesa. Druidové jsou spjatí s lesem, doufal, že je tam někde najde. Trvalo to několik měsíců, než se vrátil – s nepořízenou. Druidy nenašel. Buď tam nebyli, či je jejich magie natolik chrání, aby je jen tak našel.

Jakmile se vrátil zpět, zjistil, že Mistr umírá, a kdo jiný, než Liam se měl stát jeho nástupcem. Bylo to dokonce v jeho závěti. Věděl, že Liam bude tím pravým, kdo cech udrží při životě a bude si vést skvěle. A co si budeme povídat, povahu na to měl a má dokonalou.

„Nechávám cech tobě, Pírko.Vím, že s ním naložíš dobře, a že mě nezklameš.“

Poslední slova starého muže na smrtelné posteli. Něco podobného bylo i v jeho závěti.

Liam se té přiležitosti chopil velmi rád. Nad smrtí starce neuronil ani slzu. Tohle přeci chtěl ne?

O své rodině dlouho neslyšel a vlastně ho to ani nezajímalo. Arno ho nikdy moc rád neměl, a jak se ukázalo, ani Garett. Otec ho vyhnal a matka... nestaral se. Ani ona se nestarala, když odešel. Více se zajímal o to, co by mohl dokázat. A tak se dal do učení, když měl více času. O mise zájem neztratil, avšak mohl si vybrat, co teď bude dělat. Už nedostával rozkazy, dával je.

„Ty,“ ukázal na jednoho učedníka. „Máš za úkol zabít tohoto muže. Splň úkol nebo za něj polož život. Neúspěch netoleruji.“ Liam nebyl krutý, ale fakta jsou fakta. S učedníky se nikdy nemazlil.

…

Když byl konečně na chvíli sám, mohl jít opět studovat knihy. „Trpasličí jazyk. Jednou se to bude určitě hodit,“ ušklíbl se a dal se do čtení.

I přesto nezapomněl, že jeho hlavním cílem je obohatit knihy o to, co tam chybělo. Druidové a i ostatní rasy a spousta dalších věcí stála za to, aby se o nich někdo dozvěděl. Nesměl ale zapomínat, jaký je důvod cechu – Galbatorix musí být sesazen.

Schopnosti a dovednosti:

Boj s holí – 1/7

Jako malý se se svými bratry mlátil holemi. Nedalo by se říct, že s ní nějak více umí. Tuto dovednost nijak dále nerozvíjel.

Boj s lukem – 1/7

Dejte mu do ruky luk a on bude vědět, jak ho použít. Ale to je asi tak vše.

Boj se dvěma dýkami – 4/7

S dýkami se učil celý svůj život. Je tedy zřejmé, že s nimi bude umět velmi dobře zacházet. Málo kdo ho předčí.

Četba a psaní, umění slov

Umí číst a psát, hlavně lidským jazykem všech dialektů. Není mu cizí ani písmo starověkého jazyka.

Rodina:

Jeho rodiče a poslední žijící nevlastní bratr Garett.

Jeho vlastní bratr Gormal.

A v podstatě by se dalo říct, že i celý cech.

Cech Orúm súndav = Hadí stín

Strana - ProtiGalbovská

Zaměření - Sesazení krále Galbatorixe

Hierarchie:

Mistr - „Pírko“

Mistr je nejvýše postavený v cechu. On rozdává veškeré příkazy. Žádný člen nemá právo vykonat něco na svoji pěst. Pokud se tak stane, Mistr si to s nimi milerád vyřídí.

Zástupce/Školící

Zástupce je vždy jen jeden a je výbírán z učenců. Občas má na starosti výcvik nováčků, pokud se toho neujme sám Mistr. Většinou je to také ten, který je lepší a má více zkušeností a je oblíbencem Mistra.

Učenci

Jsou to všichni, kdo v cechu mají nějaké místo. Mají za sebou prvotní výcvik a jsou uznáni jako právoplatní členové. Na levé rameno je jim vytetován hennou znak cechu. Mistr si z některého učedníka občas udělá zástupce, či nějakého oblíbence. Ti jsou pak většinou Mistři cechu, pokud si dříve to místo někdo nevybojuje jiným způsobem.

Nováčci

Nováček je každý, kdo je přijat do cechu. Plně není přijat, dokud neprojde testem cechu. Je bez tetování.

Zkouška - Zkouška přijetí spočívá v tom, že je uchazeč vyslán někoho okrást. Většinou se jedná o dům šlechtice. Dle toho, jak to zvládne, či nezvládne, je přijat nebo ne. Pokud je chycen, není žádná spojitost s cechem, a tudíž je odsouzen k vlastní záhubě.

Cech není snadné najít, protože je skrytý za krámkem, pod kterým se nachází tajné chodby. Neví o nich nikdo jiný, než oni sami. Krámek je plný drahých věcí. Dům je také velmi přepychový. Vše je zaplaceno z jmění cechu. Oficiálně se ale šíří báchorky, že pán domu rád cestuje a je velmi váženým obchodníkem. Každý Mistr má tedy své jméno ve městě, jako by byli šlechtou. Jen těžko by se dalo říct, že pod ním najdete tajné chodby, a co teprve velký cech.

Počet členů - Počet cechu není zase velký. Orúm súndav nepatří mezi největší cechy ve městě, ale určitě jsou jediným, kteří jsou proti králi a snaží se ho sesadit.

Mistr – Liam „Pírko“ - Vždy jen jeden.

Zástupce - Clearis – Bývá jediný.

Učenci – Zatím jich je v cechu deset.

Nováčci – Prozatím jsou jen tři.

Majetek:

Kožený kabát ušitý na míru se všemi jeho potřebami, jako je například opasek s dýkami (kukri).

Veškeré jmění cechu – tedy všechny ukradené, či nakoupené věci do krámku nad chodbami, zlato, pár ukradených obleků, klobouků apod.

Prsten na levé ruce, řetízek - oboje vyrobené na zakázku.

Drahý oblek šlechty, který nosí, když chodí na šlechtickké plesy a akce.

Co víc by potřeboval? Snad už jen svůj život, který jen tak zadarmo nedá.

Postavy:

Urgalka Narrasha Divoká

Bratr Malachi