Jméno: Sian
U nás doma mě poprvé nazvali Nomen, což znamená (bez jména), ale časem se mi trochu ta jména nakupila. Možná si tedy říkáte, proč zrovna Sian. No... děd Fermar mi říkal Sarael. Bratr Šedooký mě nazývá Isador a otec mi před mým narozením dal údajně jméno An.
Jednou jsem si trochu hrála s mými jmény a při poskládání Sarael Isador An Nomen mi vznikla Sian. Toto jméno užívá má rodina.
Mezi ostatnímy rasami se představuji jako Bezejmenná
Rasa: kočkodlak-felissae
Pohlaví: ženské
Věk:
Přesně nevím, kolik mi je. Odhaduji mé narození kolem roku 3180. Jen vím že pomalu táhnu na dospělost.
Jazyk:
Většinou používám lidštinu, i když mě matka vedla ke starověkému jazyku.
Náboženství:
Má rodina vyznává bohyni Amaeris. Já zato nejsem moc náboženský typ, ale občas jsem si s matkou zašla na slavnost Dya Stele.
Práce:
Pokud do práce řadíte i zloděje, pak ano... mám práci
Strana:
Nechci prakticky na žádnou stranu, protože:
Lidé mě několikrát zatkli za krádež (za to si mohu sama), ale myslím, že je král větší hrozbou jak měšťané či strážní.
Popis:
Člověk:
Postavou vypadám jako menší čtrnácti letá dívka s krátkými černými vlasy. Na pravé ruce se mi táhne bílá jizva od lokte k zápěstí. Krom jizvy na mě přitáhnou pozornost oči. Mají barvu nekonečného moře s šedými "ostrovy". Obočí mám plnější. Pravou stranu čela mi trochu zakrývají vlasy, které jsou od běhu často rozcuchané. Myslím, že rty mám tak akorát a při úsměvu odhalím vždy docela ostré špičáky.
Celkově mám vypracovanější postavu, ale ne zas tak hodně jako zdatné dospělé kočkodlačice.
Oblékám se do tmavých barev. Většinou je to černá a tmavě hnědá.
Vždy nosím na košili můj černý plášť/kápi a kalhoty mám uzpůsobené na běh, takže nechybí nějaké ty kožené pásky na upevnění.
Vlastním dvě dýky s drahokamy vsazenými na konci rukojeti a malý lovecký luk. Na zádech mám pochopitelně toulec s kapacitou patnácti šípů.
Kočičí podoba:
Pro lidi nesu dojem normální černé kočky, která údajně přináší smůlu. Kočkodlakům příjdu až nadměrně tmavá. Ve tmě mě prozrazují jen modré pronikavé oči.
Po celém těle mi roste kratší (což je trochu neobviklé)hebká, černá strs. Uši mi zakončují "rysí" štětinky.
Postavu kočky mám dle mého přiměřenou, zakončenou svalnytýma nohama, takže dobře uzpůsobenou na rychlé a obratné pohybování.
Podoby střídám jak je třeba.
Jelikož jsem zloběj, tak jsem se naučila v obou podobách neslyšně pohybovat.
Povaha:
Mám vcelku nečitelnou povahu i pro kočkodlaky. Pro lidskou rasu působím jako nepřístupné mlčenlivé děvče, které nechce mít nic společného s ostatními, takže se mi každý vyhybá obloukem. A z toho plyne další vlastnost. Jsem spíš samotářská a nemám ráda, když se mnou někdo chodí krást, jak to občas dělá Šedooký. Kůli němu jsem už byla třikrát za mřížemi. I u kočkodlaků se držím v ústraní.
Když mě při krádeži někdo uvidí, začnu si s dotyčným pohrávat. Miluju provokovat lidi. Nejsem typ té elegantní holčičky, která nosí načančané sukně. Ne. Jsem typ divoké, nespoutané a někdy i drzé dívky.
Miluju přírodu a často se chodím proběhnout (nebo před někým uteču) do nejbližsího lesa.
Historie:
Prvně jsem otevřela oči na kraji lesů Du Weldenvarden u města Ceounon. Matka se o mě starala dobře, stejně jako o mého bratra Šedookého. Bydleli jsme společně s dědem Fermarem v menší chatrčce na stromě nám vyzpívané od elfů. Matka se jmenovala Toara Bílosrstá a otce jsme nikdy neviděli.
Milovala jsem to tam. Hrávali jsme si venku s bratrem, chodili s matkou na lov, (když jsme lovili v kočičí podobě, oblečení jsme si nechávali doma) nebo na oslavu Dya Stele, většinou třináctého Okvětce a poslouchali dědečkovi historky.
Den před dědečkovou smrtí jsem měla sen. Tedy nevím jestli to byl sen, ale myslela jsem si to. V něm ležel děda na posteli sotva schopen dechu. Bylo mi divné, že je tenhle sen tak krátký, když jsem se s brekem probudila. A právě den na to děda umřel. Měl smrtelnou chřipku. Všichni jsme ho po nejmíň roce oplakali a žili dál.
Když jsme byli s Šedookým starší, začali jsme dělat problémy. Klepy o menších krádežích se roznesli snad celým Ceounonem až nás jednou v zimě načapali při přiměřeném rabování stánku s jídlem na tržišti. Naštěstí jsme utekli, ale doma z nás byla matka nesvá, když jsme jí to pověděli. Sice věděla, že nemáme nic čím bychom se v zimě uživili, krom málokdy ulovených zajíců, ale naše krádeže jí prostě vadili.
Asi po měsíci nás lidé konečně přestali hledat. Já mohla s bráškou v kidu trénovat pozornost při lovu.
Po dvou dalších měsících našeho "tréninku", kterým jsme začínali snad každý den šla matka něco koupit na trh.
Čekali jsme na ni skoro celý den, přičemž se domů připotácela skoro celá sedřená a pomlácená v kočičí podobě. Ustlali jsme jí, dávali najís.. no prostě všemožně se o ni starali a dávali na ni pozor. I přes lítý boj ran s tělem nakonec zemřela ve spánku desátého dne po incidentu ve městě. Celých deset dní mlčela, takže jsme se ani nedověděli, co se v Ceunonu odehrálo.
Od té doby jsme s bratrem žili sami. Dál jsme kradli (teď už opatrněji) a já časem získala ten nepřístupný výraz, přičemž ani Šedooký někdy nevěděl co udělám.
Při krádeži v jednom domě jsem si od majitele vysloužila již zmiňovanou jizvu na pravé ruce. To už bratra naštvalo, tak se rozhodl přestěhovat do jižnější části Alagaesie.
Tímto začíná-
Herní historie:
Cesta:
Vyšli jsme přibližně před týdnem směrem k Daretu. Cestou jsme se vyhíbali rušným hlavním cestám a vesnicím.
Bavili jsme se kde bude náš další domov. On navrhl Surdu. Já Beorské hory, ale všechno bylo na naše zásoby příliš daleko. Pak jsem si vzpoměla na Dračí hory. Přišly nám jako nejlepší řešení. Tak jsme od Yazuacu zamířili neznámo kam do Dračích hor.
Dračí hory:
Vážně jsme vybrali dobře. Trvalo nám trochu dýl, než jsme postavili pod skalním převisem skromné doupě, ale povedlo se nám.
Chodili jsme na lov a někdy jsme si něco ukradli v Nardě či v Teirmu.
Touhle dobou už jsme žili celkem v kidu. (Krom dalších dvou zatčení) Na lov v kočičích podobách jsme si nechávali veci v jeskyni, jak jsme to dělávali v Du Weldenvarden s matkou.
Ale tenhle styl života už mě začínal nudit. Potřebovala jsem něco, čím bych ho naplnila. Třeba nějakým tréninkem u mistra. Nebo něčím jako...
Dobrodružství...
Rodina a přátelé:
Vždy jsem měla jen svého bratra a toho jsem měla ráda i ho nesnášela zároveň. Matka a Děda mi zemřeli a otce ani babičku jsem neznala.
Pri větších loupežích nám občas někdo dobrosrdečný pomohl utéct například z vězení, ale za přítele se to asi považovat nedalo. S matkou jsme dříve chodili na různé slavnosti, kde byli samosebou další kočkodlaci. Ty jsme ale pořádně neznali.
Schopnosti:
Samozřejmě přeměna v kočku a zpět. Krom toho umím ovládat lidský a starověký jazyk, jak už jsem říkala. Trochu jsem se naučila číst, psát a počítat v malé Ceunonské knihovně. Ale právě jen trochu.
Jsem poměrně zdatná v lovu v kočičí i lidské podobě a umím také dobře stopovat. Svou tichostí se pomalu "vyrovnám" vzduchu. :-D
V mysli se dokážu ohradit tak dobře, že do ní neprorazí ani Šedooký, ale král, elf či dračí jezdec by si mě určitě podmanil. S touto schopností jsem se už narodila. Objevila jí matka, když se mnou chtěla na delší vzdálenost komunikovat při lovu. Jenže jsem jí do hlavi nepustila. Pochopitelně se mi do hlavy nechtěla vtírat, tak mě nechala být.
V boji s dýkami to jde docela dobře (pokud bojuji s člověkem. Takový elf by mi dal zabrat).
Právě s dýkami a lukem jsem se učila od mala. Hned den, kdy jsem zbraně dostala, tak jsem vyběhla ven před dům v lidské podobě a začala zběsile máchat kolem sebe (ještě jsem byla malá, takže to muselo vypadat srandovně).
Do budoucnosti jsem nakoukla jedinkrát a to při snu s dědečkovou smrtí.
Plížení - 3/7
Boj s dýkami - 2/7
Boj s lukem - 2/7
Obrana mysli - 4/7
Majetek:
Luk a mnou vyrobených 10 šípů
Toulec s kapacitou 15 šípů
Dvě zdobené dýky
Pouzdra na ně
Řetízek s přívěškem pírka od matky
Křesadlo
Provizorní batoh
Plášť/Kápi
Šedo-černé triko a kalhoty
Černé boty
Pásek
Měšec s 10 zlatkami též po matce
Dům:
Doupě pod skalním převisem.
|
Čas: |
Ne |
|
Stádium: |
Dospělá |
|
Typ postavy: |
Volná postava |
|
Plat: |
1 zlatý |